Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

L’ Origine Del “Vegvisír”

Dopo aver pubblicato l’articolo sulle origini del “Kolovrat”, mi è stato chiesto di scrivere un articolo riguardo un altro simbolo, diventato noto come Vegvisír (letteralmente “segnavia”, “guida”). Ormai si vede ovunque: tatuati, indossati, o se ne cerca disperatamente il significato. Nel seguente articolo daremo un’occhiata alle varie interpretazioni odierne del simbolo, nonché alla sua vera origine.

 Sviluppo della rappresentazione del Vegvisir dal XIX secolo ad oggi.
Fonte: Foster 2013 – 2015


Concetto moderno del “Vegvisir”

Al giorno d’oggi, il Vegvísir, è molto conosciuto tra neopagani, musicisti, rievocatori e soprattutto tra i fan delle serie TV e altre produzioni di massa che ruotano attorno all’epoca vichinga, senza omettere l’uso tra le industrie di abbigliamento, spesso visto indossato anche come gioiello. Tra i rievocatori si tende ad utilizzarlo come decorazione sugli scudi o come ricamo sugli abiti. In questo caso il Vegvísir viene riconosciuto come “un simbolo runico antico germanico e vichingo, il cui compito era quello di fungere da bussola e avrebbe dovuto proteggere i guerrieri durante la navigazione, fungendo da guida e protezione divina”, ma questo tipo di interpretazione si può trovare soltanto nella letteratura popolare e nella narrativa degli ultimi 30 anni.


Tatuaggio raffigurante un Vegvísir.
Fonte:
http://nextluxury.com/.


Storia del “Vegvisir”

Il simbolo che noi chiamiamo Vegvísir si trova, insieme ad altri galdrastafir (“simboli delle magie”), in tre grimori islandesi del XIX secolo. Il primo e il più importante di tutti – Il manoscritto di Huld (ÍB 383 4to) scritto da Geir Vigfússon (1813-1880) ad Akureyri nel 1860. Il manoscritto è composto da 27 liste cartacee contenenti un totale di 30 simboli magici. Il Vegvísir lo possiamo vedere raffigurato a pagina 60 (27r), contrassegnato dai numeri romani XXVII e XXIX ed integrato da un’altro simbolo non specificato insieme alla nota seguente (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.”

“Porta questo simbolo con te e non ti perderai in caso di tempeste e maltempo, anche se ti troverai in un ambiente a te sconosciuto.”

Tra gli altri simboli del manoscritto di Huld molto simili a questo, possiamo trovare il Sigillo di Salomone (Salómons Insigli; nr. XXI) e il “Sigillo Contro i Ladri” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

Il secondo grimorio conosciuto come “Il Piccolo Libro Della Magia” (Galdrakver) sopravvissuto insieme al manoscritto denominato Lbs 2917 a 4to. Scritto da Olgeir Geirsson (1842 – 1880) ad Akureyri tra il 1868 e il 1869, contiene 58 pagine, con un Vegvisir raffigurato a pagina 27, accompagnato da un testo scritto in parte in latino e in parte in runico:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

“Porta questo segno con te e non ti perderai nelle tempeste né morirai per il freddo, e troverai facilmente la tua strada tra l’ ignoto.”

Il terzo grimorio si tratta di un’altro “Piccolo Libro della Magia” (Galdrakver) questa volta conservato in un manoscritto con la denominazione Lbs 4627 8vo. L’ autore, l’anno e il luogo in cui è stato scritto ci risultano sconosciuti, ma possiamo sicuramente collocarlo nel IX secolo, nell’area di Eyjafjord, località vicina ad Akureyri. Questo manoscritto comprende 32 pagine, dove il Vegvisir viene rappresentato a pag. 17v. All’ interno di questo manoscritto possiamo trovare anche altri simboli simili , come il “Sigillo di Salomone” o “Simbolo Contro i Ladri”. Il testo che lo accompagna, questa volta, è piuttosto singolare, e la traduzione che lo segue è il primo tentativo di esplorazione del manoscritto nel 1993. Dal testo possiamo chiaramente intuire che la funzione di questo sigillo era condizionata dal credo cristiano:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.”

“Per evitare di perderti: tieni questo simbolo sotto il braccio sinistro, il suo nome è Vegvisír e se avrai fede ti aiuterà – se credi in Dio nel nome di Gesù – il significato di questo simbolo è nascosto tra queste parole, così potresti non perire. Che Dio mi benedica e mi dia fortuna nel nome di Gesù.”

 

Immagini tratte dai manoscritti ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo 17v.

Insieme ad altri simboli, il Vegvísir arrivò in Islanda molto probabilmente dall’inghilterra, dove i simboli a forma di stella possono essere rintracciati già nel XV secolo, come nel “Testamento Di Salomone” (Harley MS 5596, 31r). In origine i simboli di questo genere riportavano il loro significato al misticismo
cristiano. Una ricerca più approfondita potrebbe confermare l’uso di sigilli magici anche in periodi precedenti. 

Il primo scritto contenente la versione islandese del Vegvísir, insieme alla traduzione in tedesco, fu molto probabilmente un articolo di Ólaf Davíðsson su simboli e libri magici islandesi, del 1903. (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Successivamente il simbolo apparve per la seconda volta nella letteratura nel 1940 con il libro di Eggertson sulla magia (Eggertson 1940: column 49; Eggertson 2015: 126). Si ritiene, spesso erroneamente, che il Vegvísir sia anche raffigurato ne “Il libro degli incantesimi” (Galdrabók). Questa mistificazione apparve alla fine degli anni ’80, quando Stephen Flowers pubblicò il suo articolo The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, in cui il Vegvísir appare davvero (a pagina 88), ma solo in una nota a margine sui grimori islandesi. Allora come mai il simbolo è così popolare in questi giorni?

Riteniamo che l’autore Stephen Flowers abbia svolto il ruolo principale nella propagazione del simbolo, grazie all’intensa promozione del suo documento durante l’era iniziale di Internet. Ciò avveniva in periodi di crescente interesse per la cultura norrena e la comunità emergente di rievocazione storica. Coloro che erano interessati all’argomento, probabilmente a causa della mancanza di risorse migliori, hanno basato la loro ricerca sul miglior libro disponibile, con simboli che davano una certa sensazione di autenticità per via della loro origine islandese. Con la sua crescente popolarità, il Vegvísir è diventato anche un articolo interessante per i negozi online destinati a questo particolare mercato, nonché per i negozi turistici islandesi, che promuovono ancora il Vegvísir come “autentico simbolo vichingo “per motivi commerciali. Un altro importante promotore del simbolo fu la cantante islandese Björk, che se lo fece tatuare nel 1982 e iniziò a descriverlo come “un antico simbolo vichingo, che i marittimi dipingevano con carbone sulla fronte per trovare la strada corretta” (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). Ciò fece sì che il Vegvísir entrasse a far parte nel mondo dei tatuatori e, nel momento in cui le due influenze citate si intersecavano, il simbolo divenne uno degli elementi più spesso tatuati nelle comunità di interesse neo-pagane, musicali, di rievocazione e tra gli appassionati di mitologia norrena.

È importante notare che al giorno d’oggi le varianti circolari, talvolta accompagnate dall’alfabeto delle rune, sono le più utilizzate, sebbene le versioni originali fossero di forma quadrata e senza rune.


Conclusione

Il simbolo conosciuto come Vegvísir è la versione popolare islandese mutuata dalla magia occulta continentale descritta nel “Testamento di Salomone”. Ha circa 160 anni e il suo uso è limitato alla seconda metà del XIX secolo nella città islandese di Akureyri. Le uniche fonti letterarie che abbiamo dalla tradizione islandese sono poche menzioni in tre manoscritti, che sono basati l’uno sull’altro. Il Vegvísir, insieme agli altri galdrastafir , non sono simboli runici, non sono originari né venivano usati nell’era vichinga e, a causa del divario di 800 anni, non dovrebbero essere collegati ad essa. Il Vegvísir islandese originale è di forma quadrata, con le varianti circolari che emergono nel XX secolo. La sua attuale popolarità è legata alla diffusione in Internet e alla forte promozione online, facilmente accessibile da coloro che intendono ad utilizzare il simbolo.

Vorrei esprimere i miei ringraziamenti ai miei amici che mi hanno ispirato a comporre questo articolo, nonché a quelli che mi hanno fornito i consigli necessari. La mia gratitudine va a Václav Maňha per l’idea iniziale, a Marianne Guckelsberger per le correzioni sul testo islandese e a René Dieken per avermi fornito varie fonti inglesi.


Spero vi sia piaciuto questo articolo. Per qualsiasi domanda o opinione, contattatemi o lasciate un commento qui sotto. Se volete leggere altro ancora e supportare il mio lavoro, potete farlo tramite project on Patreon o Paypal.


Bibliografia

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, p. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Available at:
http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Available at:
https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Prívesky v tvare Donarovho kyjaku

Je mi velkou ctí publikovat příspěvek “Prívesky v tvare Donarovho kyjaku v období sťahovania národov so zameraním na prostredie Čiech, Moravy a Slovenska“, sepsaný fanouškem projektu Dušanem Kováčem. Příspěvek popisuje přívěsky ve tvaru kyje, které se vyvinuly z miniatur kyjů hrdiny Hercula a které byly užívány pouze v provinciích.


Pevně věřím, že si čtení tohoto článku užijete. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Replicating the Viking Silver Alloy

My friend, crafter Aaron Richards from the Silverhand Jewelry workshop offered me a short article that revolves around the silver purity in Viking Age. I believe that the most interesting result of the work is that it shows the difference of the period silver alloy compared to the modern standardized alloy 925/1000.


My journey into the world of Viking era jewelry has been a bit of a rabbit hole. I made my first jewelry a little over 2 years ago due to wanting shiny things and not being able to buy them. I started with modern sterling silver and made a few basic bangles. I thought to myself, “Hey, I got this!” I next made some stamps to mimic that of the Viking hoards. The hoards I focused on were the Cuerdale, Spillings and Skaill Hoards. After a while I began to make money rings and hack silver items, still out of modern silver both sterling and fine. I decided to take it further by making my own custom silver blend.

One of the questions I had was where the silver was coming from. The predominant source of silver in Scandinavia was from Islamic regions. One of the primary mines was in Baghdad; this mine began to dry up in the 10th century. Once this happened the Vikings began to look to Europe for its silver (note 1). One of the sources of silver was from a mine in Lower Saxony. The Goslar mine was at the base of Mt Rammelsberg, in the Harz mountain chain in Germany (note 2).


The position of Harz in Germany. Source: note 3.

I began digging into the Cuerdale Hoard. The hoard was discovered in Lancashire, England in 1840. It contained over 8000 items with a mix of coins, jewelry and ingots. This hoard was believed to have been buried around 905-910 based on the dates of the coins in the hoard (note 4).

I suspected the silver in the hoard could not have been the same as modern silver. In my research I found a study that used XRF (x-ray fluorescence), a non-destructive analytical technique to determine the composition of a material (note 5). In this study they tested silver ingots from nine different hoards. Ingots are lumps of material that can be used as currency or made into things. Of the nine hoards tested one was the Cuerdale Hoard. These studies show that the silver content in the Cuerdale Hoard ranged from 90.9-99.47% (note 6). There was a large diversity of purities represented in the findings. I believe there is no single source for the silver found in the hoard. The XRF results showed that some of the items tested had a very close make up to Anglo-Saxon coins, leading me to believe the coins could have been melted down to make the ingots (note 7). Another part of hoard contained a high level of silver purity, approximately 96%. This purity was inline with many Arabic coins in the hoard (note 8). A particular item I worked from in the Cuerdale hoard was ref# v1059 which was 96.1% pure. It also contained 2.1% copper, .2 % zinc, .6% gold, .9% lead and other trace elements such as tin (note 9). Another thing I found while looking into the silver of the hoard was that I believe the vikings had a working knowledge of alloying. This is supported by the fact that some of the large thistle brooches found are made with more than one purity of silver based on the part.


The thistle brooch of Cuerdale Hoard. Source: note 10.

For example, the balls of the brooches were made of a higher purity silver thus making them easier to work and shape. The pin on this “Thistle” brooch was made of a lower purity silver with a higher copper content. The copper content would have allowed the pin to be much stronger. The increased amount of copper allows the silver to work harden, more than with fine silver (note 11).  The term work harden refers to using a hammer to gently hit the metal, every hit makes it slightly harder than it was before. In my modern work I use a rawhide hammer as the rawhide is softer than the silver so it does not mark the silver. There is evidence of hammers made of antler from Birka and Jarrow. I believe these would have been used to work silver since they are hard but not harder than silver (note 12).

Antler hammers. Source: note 12.

During the Viking era the standard type of forge for a portable set up would have been a small circle surrounded by chunks of sod or stones to contain the coal for the fire (note 13). There would also be a bellows shield to protect the bellows from heat. There is an example found in Denmark. This example is called the Snaptun Stone.

Display of a ground hearth. Source: note 14.


Snaptun stone bellows stone. Source: note 15.

There would have most likely been a pair of double bellows to increase the heat produced by the coals. Using double bellows means there is always a draft of air being blown into the coals. The use of these bellows are depicted in Carving of Sigurd and Regin, located in Hylestad Stave Church, Norway. This carving is from 12th Century CE.


Carving of Sigurd and Regin, Hylestad Stave Church, Norway. Source: note 16.

A permanent set up would be very similar. The biggest difference would have been the bellows and bellows shield would have been placed on a raised platform. This was done to increase the comfort of the smith. The wood carving from the church in Norway shows it raised. Crucibles used during the Viking age were special. They were made of clay. Typically clay cannot withstand the heat of a forge. To combat this the Vikings tempered the clay with sand or ground quartz (note 17). In addition to forging tools there would have been ingot molds. These came in a variety of shapes, sizes and materials. The mold material was soapstone. An example of this can be seen from this mold found in Denmark. The silver would be added to the crucible and melted down in the coals of the forge. Once melted it would have been poured into the appropriate shaped mold to form an ingot.


Picture of a soapstone mold for casting ingots. Source: note 18.

Now that I had found the particular silver I wanted it was time to experiment and map out my blend. First thing I did was remove the gold (pricey), then decided to get rid of the lead and zinc (unhealthy) and the remaining trace elements, leaving silver and copper. Some of my future projects will explore how lead and zinc would affect the working properties of the alloy.

My alloy is around 96.2% pure, +/-.5% to allow for possible impurity in my crucible and possible oxides on the silver. I say around because I don’t personally have a way to test it. Based on math my alloy is 96.2% pure. I used 96.2grams of silver and 3.8g of copper for a total of 100g. I will be sending out a few samples to have it tested in the near future. When I first started I used the same crucible that I melted sterling silver and fine silver in, this would cause a small amount of variation. I also get my silver from a pawn shop, less expensive than buying online, and instantly available. I now use a seperate crucible for each type of silver to maintain accuracy for creating my alloy. I have also started to pickle all of my silver. This removes the contaminants from the silver before melting. Once done pickling I have a dish of clean water to remove the pickling chemical from the silver. The first step in my process of alloying is to get my silver molten, once molten I add a small amount of flux then small chunks of copper. The flux helps the molten silver to flow better for casting and gathers impurities together. I then stir it around to get the materials mixed well, I do this with a graphite rod. Then if I am making an item I pour the silver into the appropriate mold, if I am not making an item I pour into a glass jar of clean water for later use. After being poured into the water it makes small little beads that are easier to work with than large chunks of silver and much easier to weigh out.

Silver grains I made (note 19).

Some working information about modern silver and my alloy
Modern sterling silver is 92.5% pure, one of my favorite things about sterling is that it gets very hard once worked making it ideal for everyday items. The con of this is if the item has to be reshaped often it must be annealed to make it soft again or risk breaking the item. Fine silver, 99.9% pure, on the other hand is a dream to work; it forms and allows for detail very easily, perfect for delicate items. Its down side is it is pretty soft over all and can become misshapen easier than sterling. My alloy 96.2% sits in the middle, hardens very nicely but remains easily workable much longer. As part of this small project I made 3 rings. One made from each type of silver. I left them unpolished to show the color. The sterling is much darker than the rest due to the higher copper content. Fine silver is very light with a whitish luster. Finally my alloy came in with a nice middle tone.

Picture of 3 rings selfmade out of each alloy (note 20).

This whole process has been very rewarding. I have since converted all my jewelry to this alloy for a few reasons. One to work in silver that is closer to what the Vikings would have actually used. It also gives my jewelry something unique to set it apart from the crowd. It also works nicely for forging work. I will be diving deeper into some elements of the alloying in the future, as well as making an ingot that uses gold, lead and zinc for a personal ingot to have.

Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Notes

1.  Graham-Campbell, James. Silver Economy in the Viking Age. Left Coast: Walnut Creek, CA. (2007)

2. https://en.wikipedia.org/wiki/Rammelsberg

3. https://www.uncommon-travel-germany.com/travel-to-the-harz.html

4. Englishmonarchs.co.uk

5. Thermofisher.com

6. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 320 (1992)

7. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 311 (1992)

8. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 312 (1992)

9. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 320 (1992)

10. The British Museum, https://research.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=65058&partId=1

11. Kruse & Tait. “XRF Analysis of Viking Age Silver Ingots,” Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol 122, pg 317 (1992)

12. Bone, Antler, Ivory and Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman period by Arthur MacGregor page 172

13.  Denise Heredia, Martin Hewitt, Angela Hosbein, Jenny Wang. Skallagrim’s Forge. 2016 (https://static1.squarespace.com/static/580d8074b8a79bd9bb9dac13/t/585496ee6a49635877197bda/

14. Reconstruction of Viking-age ground forge at the Cranbrook Institute of Science, 2003. Designed by Darrell Markewitz

15. Moesgård Museum, Denmark. Snaptun stone

16. Carving of Sigurd and Regin, Hylestad Stave Church, Norway. 12th Century CE, Museum of Cultural HistoryOslo

17. Lamm, K. “Early Medieval Metalworking on Helgö in Central Sweden,” Aspects of Early Metallurgy. Oddy, W. A. (Ed.). British Museum Occasional Paper No 17. London, 1980.

18. National Museum of Denmark, https://en.natmus.dk/historical-knowledge/denmark/prehistoric-period-until-1050-ad/the-viking-age/religion-magic-death-and-rituals/christianity-comes-to-denmark/

19. Picture of self made gains

20. Picture of 3 rings selfmade out of each alloy

Le casque de Gjermundbu

Le 30 mars 1943, Universitetets Oldsaksamling à Olso fut avisé qu’un fermier, nommé Lars Gjermundbo, à trouvé et creusé un énorme tumulus sur sa terre près de la ferme de Gjermundbu, dans le conté de Buskerud au sud de la Norvège. L’endroit fut examiné par des archéologues (Marstrander et Blindheim) le mois suivant et les résultats sont fascinant

gjerm1
Plan du tumulus, de Grieg 1947 : Pl. I.

Le tumulus était d’une longueur de 25 mètres, large de 8 mètre à son point le plus large et d’une hauteur de 1m80 au centre. La plupart du tumulus était composé de terre rocailleuse; cependant, l’intérieur de la partie centrale était fait de grandes pierres. Certaines de ces pierres ont même été retrouvées à la surface du tumulus. Au centre, à environ un mètre sous la surface, une première tombe à été découverte, dénommée Grav I. À 8 mètres de Grav 1, dans le même tumulus, une deuxième tombe à été découverte, Grav II. Les deux tombes sont des enterrements crématoires de la seconde moitié du 10è siècle et sont catalogués C27317. Les deux tombes ont été documentés par Sigurd Grieg dans Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike en 1947.

Grav I consiste en quelques douzaines d’objets identifiés comme étant des effets personnels et utilitaires à d’autres activités variées comme le combat, le tir à l’arc, l’équitation, le jeu et la cuisine. Entre autres, les trouvailles les plus intéressantes sont des objets uniques, comme le haubert et le casque, et sont devenues très connues et mentionnées dans chaque publication sur le sujet.

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle
Une reconstitution possible de l’équipement retrouvé dans Grav I de Gjermundbu. Pris dans Hjardar – Vike 2011 : 155. La forme de l’éventail reste le point faible de cette reconstitution.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

Le casque est souvent décrit comme étant complet, et comme étant le seul casque restant de l’Époque Viking. Cependant, au moins deux raisons contredisent ceci. D’abord, le casque n’est en aucun cas complet. Il présente plusieurs signes de dommage et consiste en seulement 17 fragments, ce qui ne représente qu’un quart ou un tiers du casque complet. Pour être franc, les fragments du casque sont collés sur une matrice de plâtre (et certains d’entre eu sont dans la mauvaise position!) qui à la forme approximative du casque original. Des chercheurs mal informés présentent souvent cette version comme étant une reconstitution dans diverses sources, et cette tendance est par la suite copiée par les reconstituteurs et le public. Je suis d’accord avec Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984 : 87) qui écrit : « Le casque de Gjermundbu n’est ni bien préservé, ni restauré. » 

L’état actuel du casque. Photo prise par Vegard Vike

Ensuite, ce n’est pas le seul casque existant, car il y a au moins 5 autres fragments de casques dispersés en Scandinavie et dans des zones de forte influence scandinave (Voir l’article Scandinavian helmets of the 10th century). Je suis au courant de l’existence de plusieurs trouvailles et descriptions non publiées, et dont la fiabilité ne peut être prouvée. Tout particulièrement, les fragments de casque trouvés à Tjele, au Danemark, sont très proches du casque de Gjermundbu, puisqu’ils consistent en un masque et huit étroites bandes de métal de 1 cm de large (Voir l’article The helmet from Tjele). En se basant sur le casque de Gjermundbu, les fragments de Tjele et le masque de Kyiv (la forme du casque du fragment de Lokrume est inconnue), on peut clairement dire que le casque à lunettes avec un masque décoré ont évolué des casque de la période Vendel et était la forme la plus dominante de casque scandinave jusqu’à l’an 1000, quand les casque coniques à nasal devinrent populaires.

gjermbu8

Une vieille reproduction du casque, par Erling Færgestad. Pris dans Grieg 1947: Pl. VI.

Pour être plus exact, le casque de Gjermundbu est le seul casque à lunettes de l’Époque Viking dont la construction est connue. Allons y jeter un œil!

gjermundbu

Schéma du casque. Fait par Tomáš Vlasatý et Tomáš Cajthaml.

Mon ami Tomáš Cajthaml à fait un très beau schéma du casque, selon mes instructions. Le schéma est basé sur les illustrations de Grieg, les photos du catalogue Unimus et les observations faites par le chercheur Vegard Vike

Le dôme du casque est formé de quatre plaques triangulaires (Bleu foncé). Dans l’espace entre les plaque, il y a une mince bande plate, qui est rivetée à une bande incurvée au dessus de l’espacement entre les deux plaques (Jaune). De l’arrière à l’avant, la bande plate est formée d’une seule pièce, aplatie en son centre (le haut du casque) et forme la base pour la pointe (Bleu pâle, le moyen de fixer la pointe m’est inconnue). Il y a deux bandes plates latérales (Vert). Les plaques triangulaires sont rivetées à chaque coin de la partie prolongée du morceau arrière-avant. Une large bande, avec des lignes visibles profilées, est rivetée au rebord du dôme (Rouge, on ne sait pas commence les boutes de ce morceau étaient connectés). Deux anneaux sont fiés au rebord de la large bande, probablement des restants d’un éventail. Devant, le masque décoré est riveté sur la bande.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

Puisque toutes les dimensions connues sont présentées dans le schéma, je vais ajouter quelques informations supplémentaires. D’abord, quatre bandes en quelque sortes incurvées sont montrées un peu différemment sur le schéma : elles sont plus incurvées au centre et affaissées proche de l’extrémité. Deuxièmement, la pointe est un détail très important et plus esthétique que pratique. En ce qui attrait à l’éventail, 5 anneaux avec les fragments du rebord du casque ont été retrouvés, espacés de 2,4-2,7 cm. Contrairement aux anneau du haubert, les anneaux du casque sont très épais et probablement buttés, car aucune trace de rivets n’est présent. On ne peut pas dire si ils représentent l’éventail, et si oui, ce à quoi il ressemblait ou si il était fixé à un fil passé à l’intérieur des anneaux (voir mon article sur les manières d’accrocher les éventails à l’époque). Le plus grand nombre d’anneaux ayant pu être accrochés autour du rebord est 17. Pour le masque, une analyse aux rayons X ont montré au moins 40 lignes formant des cils, similaires au masque du casque de Lokrume (voir l’article sur le casque de Lokrume). Les lignes sont trop peu profondes pour avoir été incrustées avec des fils de métal. À la place, un alliage de plomb et d’étain y a été appliqué et a fondu durant la crémation. Le masque démontre une construction en deux parties, se chevauchant et soudées à la forge au niveau des tempes et de la région du nez (selon une image aux rayons X prise par Vegard Vike). Il y a une différence importante entre l’épaisseur des plaques et de la large bande et celle du masque; le masque en lui-même montre des différences d’épaisseur. La surface du casque pouvait initialement avoir été polie, selon Vegard Vike.

Je suis prêt à parier que ces informations vont aider la nouvelle génération de reconstituteurs plus proches de l’historicité. Sans compter les anneaux, le casque pourrait avoir été composé de 14 pièces et au moins 33 rivets. Une telle construction est un peu surprenante et semble ne pas présenter une grande solidité. Selon moi, ce fait peut mener les reconstituteurs à un débat quant à savoir si le casque représente un objet à connotation martiale ou cérémonielle/symbolique. Je crois personnellement qu’il n’y a aucune raison de voir ces deux fonctions comme étant distinctes.

Je dois remercier mille fois mes amis Vegard Vike, qui a répondu à toutes mes réponses irritantes, au jeune artiste et reconstituteur Tomáš Cajthaml et Samuel Collin-Latour. J’espère que vous avez aimé lire cet article. Si vous avez des questions ou des commentaires, contactez moi ou laissez un commentaire sous l’article. Si vous souhaitez apprendre plus et supporter mon travail, vous pouvez financer mon projet sur Patreon ou Paypal


Bibliographie

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

Les armures lamellaires de l’Époque Viking

Cet article est une traduction de mon article en tchèque “Lamelové zbroje ze Snäckgärde?(L’armure lamellaire de Snäckgärde?). Cet article eut une bonne réception et fut traduit en espagnol (“Armadura lamellar en la Escandinavia vikinga“), allemand (“Lamellenrüstungen der Wikingerzeit“), polonais (“Pancerze lamelkowe w Skandynawii“), hongrois (“Lamellás vértek Skandináviában“), russe (“Ламеллярные доспехи эпохи викингов“), italien (“Armature Lamellari di epoca vichinga in Scandinavia“) and portugais (“Armadura lamelar na Escandinávia Viking“).

Les armures lamellaires en Scandinavie
vikingerikrig

Reconstitution du guerrier de Birka. Pris de Hjardar – Vike 2011 : 347

Le débat sur les armures lamellaires est populaire autant chez les experts que dans le milieu de la reconstitution. J’ai moi-même été impliqué dans ce débat plusieurs fois et j’ai collecté de la bibliographie sur le sujet. Ma recherche me mena à des trouvailles inconnues sur le web venant de Snäckgärde, près de Visby au Gotland. Ces trouvailles n’ont pas survécu, mais sont décrites par le prêtre Nils Johan Ekdahl (1799 – 1870), communément appelé « le premier archéologue scientifique du Gotland. »

La raison pour laquelle les trouvailles de Snäckgärde sont inconnues est qu’elles ont été découvertes il y a presque 200 ans et sont aujourd’hui perdues. La bibliographie à ce sujet est difficilement accessible et est la plupart du temps inconnue des chercheurs qui ne sont pas d’origine suédoise. Tout ce que j’ai réussi à trouver est ceci : en 1826, quatre tombes avec squelettes furent examinées sur le site dénommé Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484), et les plus intéressantes de ces tombes sont les numéros 2 et 4 (Carlson 1988 : 245; Thunmark-Nylén 2006 : 318) :

Tombe #2 : Tombe avec squelette aligné en direction nord-sud, butte ronde cerclée de pierres. L’équipement funéraire consistait en une hache de fer, un anneau au niveau de la taille, deux perles opaques au niveau du cou et « quelques pièces d’armure sur le torse » (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Tombe #4 : Tombe avec squelette aligné en direction est-ouest, butte circulaire, 0.9 mètres de haut, avec un sommet affaissé. À l’intérieur de la butte se trouvait un cercueil de calcaire, dimensions de 3m x 3m (?). Une fibule à été trouvée sur l’épaule droite du squelette. Au niveau de la taille, un anneau venant de la ceinture à été découvert. D’autres pièces d’équipement étaient une hache et « plusieurs écailles d’armure » (några pansarfjäll), trouvées sur le torse.

À en juger par les reste funéraires, on peut en déduire que deux hommes reposèrent dans ces tumulus avec leurs armures. Bien sûr, on ne peut pas dire avec certitude de quelles sorte d’armures il s’agissait, mais tout porte à croire qu’elles étaient des armure lamellaire, entre autres à cause des analogies et de la mention d’écailles (Thunmark-Nylén 2006 : 318). La datation est problématique. Lena Thunmark-Nylén à mentionné les deux armures dans ses publications sur le Gotland de l’Époque Viking. Les broches et fragments de ceinture indiquent également la même époque. Cependant, le plus important reste les haches. Selon les dessins d’Ekhdal, la hache de la tombe #2 est une grande hache, tandis que celle de la tombe #4 était décorée de laiton. Une grande hache pourrait être datée de la fin du 10è siècle ou du début du 11è siècle, et le manche de laiton est une caractéristique de certaines haches du début du 11è siècle (Thames, Langeid et d’autres sites du Gotland, voir mon article « Two-handed axes »). Il semble logique de supposer que les deux tombes furent érigées dans le même siècle, même si il y a des différences légères dans la construction et l’orientation de celles-ci.

lamely_birka

Le hall de Birka, où étaient les restants d’anneaux de haubert et les lamelles. Pris dans Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Fait par Kjell Persson

En Scandinavie, seulement un exemple d’armure lamellaire (ou plutôt des fragments) est connu à ce jour, venant de Birka (Voir, par exemple, Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 et autres). Des lamelles étaient éparpillées autour de ce qui est appelé la Garnison et sont au nombre de 720 pièces (le plus gros fragment comportant 12 pièces). 267 lamelles ont pu être analysées et classées en 8 types, qui étaient probablement utilisées pour protéger différentes parties du corps. On pense que l’armure de Birka protégeait le torse, le dos, les épaules, le ventre et les jambes jusqu’aux genoux (Stjerna 2004 : 31). L’armure est datée dans la première moitié du 10è siècle (Stjerna 2004 : 31). Les chercheurs s’accordent à dire qu’elle est d’origine nomade du Proche ou Moyen Orient et son plus proche parent vient de Balyk-Sook (Par exemple, Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) pense que cette armure et d’autres objets exclusifs n’étaient pas faits pour la guerre, mais plutôt utilisés pour leur connotation symbolique (« La raison de l’existence de ces armes était certainement autre que pour son utilisation militaire ou pratique »). Dawson (2013) est d’avis partiellement contraire et dit que cette armure fut interprétée de façon erronée, car seulement trois des huit types peuvent être des lamelles et le nombre de vraies lamelles est insuffisant pour couvrir la moitié du torse. Sa conclusion est que les lamelles de Birka ne sont que des pièces de ferrailles recyclées. À la lumière des armures de Snäckgärde, qui ne sont pas inclues dans le livre de Dawson, je considère cette conclusion comme étant hâtive.

lamelovka_birka

Reconstitution de l’armure de Birka, basée sur l’armure de Balyk-Sook. Pris de Hjardar-Vike 2011 : 195.

Il est souvent pensé qu’il existe plusieurs trouvailles dans la région de la vieille Russie. Dans les faits, il n’y a que quelques trouvailles de la période du 9è au 11è siècle et peuvent être considérées comme étant des importations orientales, tout comme l’exemple de Birka (Conversation personnelle avec Sergei Kainov; voir Kirpichnikov 1971 : 14-20). Dans cette période, les trouvailles viennent par exemple de Gnezdovo et de Novorod. Le matériel de Russie daté entre le 11è et le 13è siècle est bien plus abondant, comptabilisant environ 270 trouvailles (Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971 : 14-20.) Cependant, il est important de tenir en compte que jusqu’à la seconde moitié du 13è siècle, le nombre de fragments de cottes de mailles retrouvé est quatre fois plus important que celui de lamellaires, ce qui montre que le haubert était le type d’armure prédominant sur le territoire de la vieille Russie (Kirpichnikov 1971 : 5). Il est très probable que les lamellaires russes de l’Époque Viking soit originaires de Byzance, où elles étaient abondantes grâce à leur conception plus simple et leur coût moindre au 10è siècle (Bugarski 2005 : 171).

 

Note pour les reconstituteurs

L’armure lamellaire est devenue très populaire dans le milieu de la reconstitution. Dans certains festivals et événements, les lamellaires forment plus de la moitié des armures présentes. Les principaux argument justifiant son utilisation sont :

  • Un faible coût de production
  • Une meilleure protection
  • Une production plus rapide
  • Un bon rendu visuel

Bien que ces arguments soient compréhensibles, il doit être mis de l’avant que l’armure lamellaire n’est, en aucun cas, approprié pour la reconstitution de l’Époque Viking. L’argument selon lequel ce type d’armure était utilisé par les Rus peut être contré par le fait que même à la période où les lamellaires étaient le plus utilisées, le nombre de cottes de mailles était quatre fois plus élevé. Plus encore, les lamellaires étaient des produits importés. En gardant le postulat de base que la reconstitution devrait se baser sur la reproduction d’éléments typiques, il est clair alors que l’armure lamellaire n’est appropriée que pour la reconstitution de peuples nomades ou byzantine. Le même postulat s’applique pour les lamellaires de cuir.

Un exemple d’une bonne reconstitution d’une armure lamellaire. Viktor Kralin.

En contrepartie, les trouvailles de Birka et Snäckgärde suggèrent que ce type d’armure aurait pu être utilisé à l’est de la Scandinavie. Avant de sauter aux conclusions, il faut garder en tête que Birka et le Gotland étaient des territoires fortement influencés par l’Europe de l’Est et Byzance. C’est également l’origine du grand nombre d’artefacts d’origine orientales, autrement inconnues en Scandinavie. En un sens, il serait étrange de ne pas avoir de telles trouvailles, particulièrement dans la période où elles elles étaient populaires à Byzance. Par contre, cela ne veut pas dire que les armures lamellaire étaient communes à cette époque. L’armure lamellaire reste séparée de la tradition guerrière Norroise et les armures de ce type étaient parfois utilisées dans la région de la Mer Baltique jusqu’au 14è siècle (Thordeman 1939 : 268-269). La cotte de mailles est le type d’armure prédominant dans la Scandinavie Viking, tout comme en Russie. Cette information est confirmée par le fait que des anneaux de cotte de mailles ont été trouvés à Birka-même (Ehlton 2003). Pour la production d’armures lamellaires en régions Scandinaves et Russes, il n’y a rien qui prouve qu’une telle activité se produisait et une telle production est fortement improbable.

Si l’armure de lamellaire peut être tolérée dans la reconstitution viking alors 

  • le reconstituteur doit incarner un personnage issu des régions baltiques ou Rus.
  • elle doit être utilisée en quantité limitée (Une lamellaire par groupe, ou 1 lamellaire pour 4 cottes de mailles).
  • seules les lamellaires de métal sont autorisées, pas celles de cuir ou visiblement faites au laser.
  • elle doit correspondre au trouvailles de Birka, Gnezdovo ou Novgorod, pas Visby.
  • elle ne peut pas être combinée avec des éléments Scandinaves, comme des boucles de ceintures par exemple.

L’armure doit avoir l’air originale et être accompagnée d’équipement aux origines correspondantes, comme un casque russe. Si nous devons débattre entre les camps du « Oui au armures lamellaires » ou du « Non au armures lamellaires », en ignorant la possibilité du « Oui aux armures lamellaires (sans prendre en compte est arguments susmentionnés) », je choisis l’option « Non au armures lamellaires ». Quelle est votre opinion?


J’espère que vous avez aimé lire cet article. Si vous avez des questions ou des commentaires, s’il-vous-plaît contactez moi ou laissez en commentaire sous l’article. Si vous souhaitez apprendre plus et supporter mon travail, vous pouvez financer mon projet sur Patreon ou Paypal


Bibliographie

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Les origines du « Vegvisír »

Après avoir publié un très populaire article à propos des origines du Kolovrat, on m’a demandé d’écrire un article similaire sur un symbol connu sous le nom de « Vegvisír » (littéralement « qui pointe le chemin », « orienteur ») au sein des adeptes de mythologie nordique. Dans ce cas-ci, la situation est beaucoup plus simple en comparaison avec d’autres symboles. Dans cet article, nous allons plonger dans quelques interprétations modernes du symbole, en plus de ses vraies origines.

Développement des représentations du « Vegvisír » du 19è siècle jusqu’à aujourd’hui.
Source : Forser 2013 – 2015.


Le concept moderne du « Vegvisír »

Aujourd’hui le « Vegvisír » est connu au sein des communautés néo-païennes, des musiciens, du milieu de la reconstitution et spécialement des amateurs de séries télé et d’autres médias de masse tournant autour de l’époque Viking. On ne peut pas ignorer son utilisation dans l’industrie du vêtement, sans compter celle de la joaillerie et du tatouage. Les adeptes de la reconstitution ont tendance à l’utiliser comme décoration de bouclier ou comme ajout à leurs costumes. Parmi cette catégorie de personnes, il est souvent reconnu que le « Vegvisír » soit « un ancien symbole runique germain et viking, qui sert de compas et qui était sensé protéger les guerriers Viking lors des voyages en mer, offrant un guide et une protection de la part des dieux ». Une telle interprétation ne peut cependant être trouvée que dans la littérature populaire et dans la fiction romantique crée des 30 dernières années.


Un tatouage « Vegvisír ». Source : http://nextluxury.com/.


L’Origine du « Vegvisír »

Le symbole que nous appelons « Vegvisír » peut être trouvé dans trois grimoires islandais du 19è siècle. Le premier et plus important d’entre eux, le manuscrit de Huld  (ÍB 383 4to) fut écrit par Geir Vigfússon (1813 – 1880) à Akureyri en 1860. Le manuscrit consiste en 27 pages contenant 30 symbole magiques au total. Le « Vegvisír » est dessiné à la page 60 (27R) et est représenté avec les numéros XXVII et XXI. Il est accompagné d’un autre symbole non spécifié et la description suivante (Foster 2015 : 10) :

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.”

« Porte ce signe avec toi et tu ne te perdra pas dans les tempêtes ou dans le mauvais temps, même si tu te trouve en des lieux étrangers. »

Parmi d’autres symboles populaires dans le masuscrit de Huld se trouve le « Symbole de Salomon » (Salómons Insigli; nr. XXI) et le « Signe contre les voleurs » (þjófastafur; nr XXVIII).

Le deuxième grimoire, connu sous le nom de « Livre des sorts » (Galdrakver) a survécu comme manuscrit avec la désignation Lbs 2917 a 4to. Il fut écrit par Olgeir Geirsson (1842 – 1880) à Akureyri en 1868 – 1869. Le manuscrit contient 58 pages, le « Vegvisír » étant représenté à la page 27 comme étant le symbole numéro 27. Il est accompagné d’un texte écrit partiellement en latin, partiellement en runes :

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

« Porte ce signe avec toi et tu ne te perdra pas dans les tempêtes, ni mourra dans le mauvais temps froid, et tu trouvera facilement ton chemin à partir de l’inconnu. »

Le troisième grimoire est un autre « livre de sorts » (Galdrakver), celui-ci prséervé sous la désignation Lbs 4627 8vo. Même si l’auteur, le lieu et la date de son écriture sont inconnus, nous sommes certains qu’il fut écrit au 19è siècle dans la région d’Eyjarfjord, proche d’Akureyri. Le manuscrit consiste de 32 pages et le « Vegvisír » est représenté à la page 17v. On peut encore une fois retrouver dans le manuscrit plus de symboles similaires que le « Signe de Salomon » et le « Signe contre les voleur ».. Le texte accompagnant le symbole est plutôt unique, et la traduction qui suit en est la première tentative depuis l’exploration du manuscrit en 1993. Il est clair, en se basant sur le texte, que le symbole avait une connotation influencée par la foi chrétienne :

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.”

«Pour éviter de se perdre : Gardez ce signe sous votre bras gauche, son nom est Vegvisír et vous servira si vous y croyez – Si vous croyez en Dieu et au nom de Jésus – La signification de se symbole est cachée dans ces mots, afin que vous ne puissiez périr. Que Dieu me donne la chance et me bénisse au nom de Jésus. »

 

Symboles des manuscrits ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo 17v).

Parme d’autres symboles, le « Vegvisír » est très probablement venu en Islande à partir de l’Angleterre, où les symboles étoilés peuvent être retracés jusqu’à aussi tôt que le 15è siècle, tel que le « Testament de Salomon » (Harley MS 5596, 31r). Les symboles originaux trouvent leur symbolisme dans le mysticisme chrétien. Une étude plus approfondie pourrait confirmer l’utilisation de symboles magiques dans des périodes antérieures.

Le premier écrit contenant la version islandaise du « Vegvisír » fut très certainement un article de Ólaf Davíðsson sur les symboles et livres magiques islandais en 1903 ( Davíðsson 1903: 278, Pl. V). La seconde apparition apparut dans les écrit en 1940 avec le livre d’Eggertson sur la magie (Eggertson 1940 : colonne 49; Eggertson 2015 : 126). Il est souvent crût à tort que le « Vegvisír » apparût également dans le « Livre des sorts » (Galdrabók). Ce mythe apparut à la fin des années 1980, quand Stephen Flowers publia The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, dans lequel le « Vegvisír » apparaît en effet (à la page 88), mais seulement comme note en marge sur les grimoires islandais. Comment cela se fait-il que le symbole soit si populaire aujourd’hui?

On croit que l’auteur Stephen Flowers eut un rôle important dans la propagation du symbole, grâce à la grande propagation de son article dans les débuts d’Internet. Ce fut une époque où l’intérêt pour la culture norroise était grandissante et la communauté de reconstitution commençait à devenir de plus en plus grande. Ceux intéressés par le sujet, probablement plus par manque de ressources que par mauvaise volonté, se sont basé sur les meilleurs livres disponible avec des symboles ayant un certain aura d’authenticité à cause de leurs origines islandaises. Avec sa popularité grandissante, le « Vegvisír » est également devenu attirant pour les boutiques en ligne ciblant un marché précis, en plus des boutiques touristiques islandaises (voir Tourisme en Islande), qui d’ailleurs présentent toujurs le « Vegvisír » comme étant un « authentique symbole viking » pour des raisons commerciales. Une autre figure importante pour la promotion du symbole fut la chanteuse islandaise Björk, qui se fit tatouer le symbole en 1982 et commença à le décrire comme étant un « ancien symbole viking, que les marins se peinturaient avec du charbon sur leur front pour trouver le bon chemin » depuis les années 1990 (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). Ceci fit du « Vegvisír » un élément des portfolios d’artistes tatoueurs et, grâce au deux influences mentionnées, le symbole est devenu l’un des motifs les plus souvent tatoués dans les communautés néo-païennes, chez les musiciens ainsi que chez les adeptes de reconstitution historique ou de culture nordique.

Il est important de noter qu’aujourd’hui, la variante circulaire, parfois accompagné d’alphabet runique, est la plus utilisée, même si les versions originales étaient de forme carré et sans aucune runes.


Conclusion

Le symbole connu sous le nom de « Vegvisír » est un élément de folklore islandais emprunté à la magie occulte continentale du « Testament de Salomon ». Il est âgé d’environ 160 ans et son utilisation est limitée à la seconde moitié du 19è siècle dans la ville islandaise d’Akureyri. Les seules sources littéraires que nous avons qui viennent de tradition islandaise sont quelques mentions dans trois manuscrits, qui sont basés les uns sur les autres. Le « Vegvisír » n’est pas un symbole utiisé ou puisant ses origines dans l’époque viking, et en raison de l’écart de 800 ans ne devrait pas y être associé. Le « Vegvisír » original islandais est de forme carrée, avec des variantes circulaires apparaissant au 20è siècle. Sa popularité actuelle est liée à la popularisation d’Internet et sa forte propagation dans des médias en ligne, qui sont facilement accessibles par les adeptes actuels du symbole.

J’aimerais remercier mes amis qui m’ont inspirés à composer cet article, ainsi que tous ceux qui m’ont fournis une aide très appréciée. J’exprime ma gratitude à Václav Maňha pour l’idée initiale, à Marianne Guckelsberger pour les corrections des textes islandais et à René Dieken pour m’avoir fourni différentes sources anglaises.


J’espère que vous avez aimé lire cet article. Si vous avez des questions ou des commentaires, s’il-vous-plaît contactez moi ou laissez en commentaire sous l’article. Si vous souhaitez apprendre plus et supporter mon travail, vous pouvez financer mon projet sur Patreon ou Paypal.


Bibliographie

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, p. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Available at:
http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Available at:
https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Inspiration #6, a trader from Gotland

The sixth issue of our inspiration series introduces Radomír Jelínek, a well-known Slovak reenactor. Radomír aims to reconstruct a trader from Gotland in late 10th/early 11th century.

We can see from the photos that Radomír wears a brown tunic made from herringbone wool and hemmed with geometrically patterned silk. The tunic is belted with a girdle inspired by various Gotland finds. Its buckle, strap end and belt lamellae come from Rone and Hense graves, while hanging straps are derived from Ense. There is a bag on the belt decorated with sheet brass and silk, a purse based on a Birka find (Radomír currently works on a new one based on a find from Barshalder), a whetstone with a colourful mosaic, tinderbox based on a Birka find and a comb based on a find from Eskelhem. A small pattern-welded steel knife is hanging on his neck, adorned with silver and brass and based on a find from Rone. Then we can see a hammer pendant on a chain – Radomír intends to swap that one for a cross. He covers himself with a brooch-fastened, semi-circular brown cape from herringbone wool (Radomír wears three types of brooches based on Visby finds). There is a fur-hemmed woolen hat on his head, decorated with silk embroidery and a hat top replica based on Birka (the hat will be also decorated with ornamental posament). On his hands we can see some brass and silver bracelets with punched decoration. Finally his profession is symbolized by simple weighing scales which have been found in several locations (Visby, Akeback, Oja).

On his legs we can see wide breeches made according to Gotlandic pictures stones depictions and a find from Haithabu. Breeches are dyed with indigo and tansy. Shoes with two buttons are a replica of Dorestad shoes. There are white nålbinding socks covering his shins with a thin lace fastened with two small (2 cm) pins.

Weapons are also a part of this trader‘s costume. It is a sharp H type pattern-welded steel sword (unfinished) with Geibig type 3 blade (80 cm long and 6 cm wide), a sharp pattern-welded steel seax (Radomír owns two of these but plans to rebuild both, one of them is a Gotland find replica), a sharp pattern-welded steel spear of type I with brass crosspieces (according to a Gotland find) and a mace which is going to be replaced by a more authentic replica.

Aside from this Radomír plans to make a new silken printed caftan, maybe a new hat, satchel, purse, archer‘s equipment, strap divider for the sword with a belt according to Rone and Hense finds and crampons.


I would like to thank Radomír Jelínek for providing photos and a detailed description of his costume. Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Inspiration # 5, A Retainer from Gnezdovo

In the fifth part of Inspiration series, we will show a rich men’s costume from Gnezdovo, Russia. This time we will look at the costume of German reenactor Alexander Kluge. Alexander tries to reconstruct a retainer from Gnezdovo, 2nd half of 10th century. It is based mostly on grave C-160 from Gnezdovo.

At the pictures, we can notice a blue tunic, which is based on textile fragments from grave C-160 (see article from Mrs Ščerbakova). Knife, fire striker, whetstone, belt and a bag are replicas of objects found in the same grave. The belt and bag are better described by Muraševa in her book. Pants and leg wraps are based on Scandinavian finds and illustrations, because there are not any finds documented in Kievan Rus. The leg wraps are pinned with hooksone has been discovered in Rurikovo Gorodishche. His leather shoes are inspired by those found in Novgorod and Haithabu.

The third picture shows a green woolen caftan with bronze buttons. Since caftans are rarely preserved (only their closing parts), this is one of the possible variants. Some buttons are preserved in several graves in Gnezdovo (see this article). However, Alexander is not satisfied with his caftan and intends to remake it. The rest of his clothing and jewellery is based on findings from different graves in Gnezdovo (Alexander refers to literature: Фехнер М.В., Ткани Гнёздова // Труды Государственного исторического музея ; Каинов С., Древнерусский дружинник второй половины X века ; Авдусин Д. А. , Пушкина Т. А., Три погребальные камеры из Гнездова // История и культура древнерусского города).

Battle version of the costume is complemented with a helmet; replica of helmet so called Gnezdovo I, from 10th century (this helmet has its analogies in finds from Stromovka and Bojná), mail armour made of flat rings worn over padding, gloves with mail armour, wooden shield, replica of axe from grave C-160, and not very well-crafted sword, which will be replaced by Alexander.

I would like to thank Alexander Kluge for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Staroseverská literatura v češtině

Lingvista, archeolog a staroseverský nadšenec Ľubomír Novák vytvořil seznam staroseverské literatury, která byla přeložena do českého jazyka. Tento seznam může pomoci badatelům, studentům skandinávských jazyků a reenactorům, kteří se věnují rekonstrukci duchovní kultury starého severu.


Audun ze Západních fjordů (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Býk Brandkrossi (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Darraðaljóð. Bitevní píseň (přeložil Jiří Starý; In: „Skaldská poezie“, Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Delší příběh o Stúfovi Slepém (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil David Šimeček, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Druhý příběh o Halldóru Snorrasonovi (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Edda (přeložil Ladislav Heger, SNKLHUedice Živá díla minulosti, 1962; upravila Helena Kadečková, Argo 2004 a 2013) / Edda. Bohatýrské písně (přeložil Emil Walter, Evropský literární klub, Praha, 1942) / Tři eddické písně(Skírnova cesta, Píseň o Völundovi a Píseň o Gudrúně) (přeložil Emil WalterLad. Kuncíř v Praze, X. svazek edice Philobiblon, 1930) / Věďmina věštba (přeložil Emil WalterDružstvo knihtiskárny, Hranice na Moravě, 1937) 

Edda, Snorri Sturluson (In: Edda a Sága o Ynglinzích; přeložila Helena Kadečková, Odeon, 1988; Argo, 2003) Okouzlení krále Gylfa(přeložil Emil Walter; Arkún, Praha, 1929) 

Eddica minoraHrdinské zpěvy ze staroseverských ság (ed. Jiří Starý a kol., Herrmann & synové, 2015) 

Gunnar, který zabil Tidranda (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Guta-saga(přeložil Leopold Zatočil, In: Hrst studií a vzpomínek. Prof dr. Ant. Beerovi jeho žáci. Odbočka Jednoty českých filologů v Brně 1941:17-59) / Guta saga: dějiny lidu z ostrova Gotland(editoval Miroslav Černý, Edice X, Pečky, 2014) 

Hákonarmál, Eyvind Finnsson. Píseň o Hákonovi, Eyvind Finnsson (přeložil Jiří Starý; In: „Skaldská poezie“, Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Halli Prostořeký (In: Staroislandské povídky; přeložila Helena Kadečková, Dauphin 1999) 

Hreidar Hňup (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Hvenská kronika(In: Sága o Volsunzíchpřeložil Leopold Zatočil, Státní pedagogické nakladatelství, 1960) 

Kniha o IslanďanechAri Þorgilsson (přeložila Marie Novotné; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Královo zrcadlo(z angličtiny přeložil Jan Alex Voltr, Tribun EU, 2019) 

Lilie, Eysteinn Ásgrímsson (přeložil Emil Walter, Křesťanská akademie, Edice Vigilie, Řím, 1961) 

O runzivalské bitvě (In: K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura Ipřeložila Markéta IvánkováFilozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018) 

Ófeig (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Ögmund Rána a Gunnar Půlka (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Píseň Haralda Smělého (přeložil František Ladislav Čelakovský, In: F.L.Č: Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národův slovanských:202, F. L. Čelakovský: Básnické spisy II, 1916:311) 

Pivní čapka (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Povídka o Nornagestovi(In: Sága o Volsunzíchpřeložil Leopold Zatočil, Státní pedagogické nakladatelství, 1960) 

První grónský biskup (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

První příběh o Halldóru Snorrasonovi (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Předsmrtná píseň Šípového Odda (přeložil Ondřej Himmer; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Příběh o Arnórovi Skaldovi jarlů (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Einaru Skúlasonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Eyvindu Finnssonovi, zvaném Kaziskald (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Gíslu Illugasonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Hrafnu Guðrúnarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Ondřej Vaverka, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Hrómundovi Kulhavém (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Veronika Dudková, redakčně upravil Ondřej Vaverka, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) / Hrómund Kulhavý (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Příběh o Ívaru Bílém a Sighvatu Þórðarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Ívaru Ingimundarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Ondřej Vaverka, Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Jǫkulu Bárðarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Marianna Gorroňová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o králi Sigurðovi Slině, synu Gunnhildinu (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Mánim z Islandu (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lada Halounová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o obyvateli hor (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Příběh o obyvateli mohyly (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Příběh o rybáři (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Sighvatu Þórðarsonovi a Příběh o Óttaru Černém (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Ondřej Vaverka, Magda Králová, Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) Příběh o Óttarovi Černém (přeložil David Šimeček; In: „Příběhy o skaldech“, Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Příběh o Sneglu-Hallim (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Helena Kadečková, redakčně upravila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Sǫrlim, Heðinovi a Hǫgnim (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Příběh o Stefnim Þorgilssonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Lada Halounová, Kristýna Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Stúfu Þórðarsonovi (přeložil David Šimeček; In: „Příběhy o skaldech“, Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Příběh o Sturlovi Þórðarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þjóðólfovi z Hvínů (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þórarinu Krátkém plášti (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Kristýna Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þórarinu Loftungovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þórðu od Ásy Zlaté (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þorgrímu Hallasonovi a Bjarnim Gullbrár-Skaldovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Ondřej Vaverka, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þórim Álfhildarsonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þorleifu Ásgeirssonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil David Šimeček, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019; In: „Příběhy o skaldech“, Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Příběh o Þormóðu Kolbrúnarskaldovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Magda Králová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þorsteinovi Býčí noze (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Příběh o Þorsteinovi Staviteli stanů (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Ondřej Vaverka, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Příběh o Þorsteinu Bœjarmagnovi (přeložil David Šimeček; In: Souvislosti: „Kauza Kundera” rok poté 2009, č.4: 114–125) 

Příběh o Þorvaldu Zcestovalém (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Helena Kadečková, redakčně upravila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) / Torvald Zcestovalý (In: Staroislandské povídky; přeložila Helena Kadečková, Dauphin 1999) 

Příběh Orma Stórólfssona (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Příběhy o Bragim Boddasonovi (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Ríma o Skíðim(přeložil Jiří Starý; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 3/2015 – Populární středověk) 

Sága o Álim Flekovi (In: Lživé ságy starého Severu; přeložila Markéta PodolskáHerrmann & synové, 2015; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2014 – Toto není mystifikace!) 

Sága o Bárðovi Snæfellsássovi(přeložila Kristýna Králová; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 3/2015 – Populární středověk) 

Sága o Bósim a Herrauðovi (In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku; přeložila Helena Kadečková; Argo 2001) / Sága o Bósim – erotický thriller? (přeložila Helena Kadečková; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Sága o Egilovi a Ásmundovi (In: Lživé ságy starého Severu; přeložila Kateřina RatajováHerrmann & synové, 2015) 

Saga o Egilovi synu Skallagrímově(přeložil Karel Vrátný; 1926) 

Sága o Eiríkovi Zrzavém (In: Staroislandské ságy; přeložil Ladislav HegerSNKLU, 1965; Garamond 2015) / Sága o Eiríkovi Rudém (In: Helge Ingstad: Kolumbus nebyl první, Praha,1971s. 45-55) 

Sága o Erexovi, Artušovu rytíři (In: K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura Ipřeložila Markéta IvánkováFilozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018) 

Sága o Gíslim (In: Staroislandské ságy; přeložil Ladislav HegerSNKLU, 1965; Garamond 2015) 

Saga o Grettim(přeložil Ladislav Heger, SNKLHUedice Živá díla minulosti, 1957) 

Sága o Grónsku (In: Helge Ingstad: Kolumbus nebyl první, Praha, 1971; s. 32-44) 

Saga o Gunnlaugovi Hadím jazyku(přeložil Emil Walter; Ludvík Bradáč 2019) 

Sága o Hákonovi Dobrém, Snorri Sturluson (In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sága o Hálfdanovi Černém, Snorri Sturluson (In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sága o Hálfdanu Eysteinssonovi (In: Lživé ságy starého Severu; přeložil Ondřej HimmerHerrmann & synové, 2015) 

Sága o Haraldovi Krásnovlasém, Snorri Sturluson (In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sága o Haraldovi Šedém Kožichu, Snorri Sturluson (In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sága o Hervaře(přeložil Jan Kozák, Herrmann & synové, 2009; druhý svazek s komentáři 2009) / Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém(z angličtiny přeložil Miroslav Černý, Perplex, Opava, 2009) / Píseň o hunské bitvě (In Slezský sborník 1946:30-34) / Heiðrekovy hádanky (přeložil Jan Kozák; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) / Heidrekovy hádanky (přeložil Miroslav Černý; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Sága o Hjálmþérovi a Ǫlvim (In: Lživé ságy starého Severu; přeložil Jiří StarýHerrmann & synové, 2015) 

Sága o Hǫrðovi a psancích zostrova (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Saga o Hrafnkelovi, knězi Freyově (přeložil Emil Walter, In: Časopis Obrození 1912:102-114, 161-171přeložil Karel Vrátný, Hynek 1920) 

Sága o Jarlmannovi a Hermannovi (In: Lživé ságy starého Severu; přeložil David ŠimečekHerrmann & synové, 2015) 

Sága o krásném Bæringovi (In: K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura Ipřeložila Markéta IvánkováFilozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018) 

Sága o lidech z Eyru (In: Staroislandské ságy; přeložil Ladislav HegerSNKLU, 1965; Garamond 2015) 

Sága o lidech z Lososího údolí (In: Staroislandské ságy; přeložil Ladislav HegerSNKLU, 1965; Garamond 2015) 

Sága o lidech z údolí Svarfaðardal (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Saga o lidech z Vatnsdalu(přeložil Emil Walter; Müller a spol., 1929) 

Sága o Njálovi (In: Staroislandské ságy; přeložil Ladislav HegerSNKLU, 1965; Garamond 2015) 

Sága o Óláfu Tryggvasonovi, Snorri Sturluson (In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sága o plášti(přeložila Markéta Podolská; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 2/2015 – Hory přenáší) 

Sága o Ragnaru Huňaté nohavici (In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku; přeložila Helena Kadečková; Argo 2001) 

Sága o Sigurðovi Mlčenlivém (In: Lživé ságy starého Severu; přeložila Lucie KoreckáHerrmann & synové, 2015) 

Sága o skaldech Haralda Krásnovlasého (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložil Jiří Starý, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Sága o Sǫrlim Silném (In: Lživé ságy starého Severu; přeložil Pavel VondřičkaHerrmann & synové, 2015) 

Sága o svatém Olavu, Snorri Sturluson (přeložil Ladislav HegerLidová demokracie, 1967) 

Sága o Torgilsovi Orrabeinsfostri (In: Farley Mowat: Polární vášeň. Praha 1973; s. 13-24) 

Sága o Tristramovi a Ísoddě (In: K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura Ipřeložila Markéta IvánkováFilozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018) 

Sága o Vilmundu Mimoňovi (In: Lživé ságy starého Severu; přeložila Marie NovotnáHerrmann & synové, 2015) 

Sága o Volsunzích(přeložil Leopold Zatočil, Státní pedagogické nakladatelství, 1960) / Sága o Völsunzích (In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku; přeložila Helena Kadečková a Veronika Dudková; Argo 2001) 

Sága o Ynglinzích, Snorri Sturluson (In: Edda a Sága o Ynglinzích; přeložila Helena Kadečková, Odeon, 1988; Argo, 2003; In: Královské ságy; převyprávěl Jaroslav Kaňa, Albatros 1982) 

Sen Oddiho Hvězdáře (In: Sám spatříš svět stínů. Hranice mezi světy vpozdních ságách o Islanďanech; přeložila Lucie Korecká, Herrmann & synové, 2018) 

Sen Torsteina Hallssona (In: Staroislandské povídky; přeložila Helena Kadečková, Dauphin 1999) 

Severské balady (přeložili Ladislav Heger a Marie Novotná, Aurora, Praha, 2000) 

Smrt krále Haralda Sigurðarsona (In: „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech; přeložila Lucie Korecká, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019) 

Štědrý Brand (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Torstein (In: Staroislandské povídky; přeložila Veronika Dudková, Dauphin 1999) 

Torstein Neochvějné srdce (In: Staroislandské povídky; přeložila Helena Kadečková, Dauphin 1999) 

Víkarsbálkr – Úryvek o Víkarovi (přeložila Kateřina Ratajová; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů) 

Ze Ságy o Hrólfu Krakim (přeložila Tereza Vachunová; In: Plav, měsíčník pro světovou literaturu 9/2009 – Staroseverština: Soumrak bohů)