Při toulkách Pobaltím jsem v muzeích spatřil něco, co jsem pokládal za neuvěřitelné – masivní sekáče baltských bojovníků. Rozhodl jsem se, že o těchto nožích napíši krátký článek, který zařadím do série o raně středověkých bojových nožích. Mým cílem není tvorba katalogu všech nálezu, což by při mé neznalosti baltských jazyků byl nemožný úkol, spíše bych chtěl rozšířit povědomí o tomto zajímavém typu zbraně, popsal jeho základní charakteristiky, uvedl fotky a základní literaturu.
Široké bojové nože jsou výlučně baltskou záležitostí, kterou nelze zaznamenat za hranicemi dnešní Litvy a Lotyšska. Používaly se v rozmezí 7.–11. století (alternativně 6.–12. století). Populární byly u kmenů Latgalů, Sélů, Zemgalů a Žemaitů. Žemaitové je užívali v 7.–8. století (naleziště Maudžiorai, Kaštaunaliai, Požerė a další), někdy je uváděno užívání již v 6. století (Griciuvienė 2005: 119; Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 49). Sélové je užívali přinejmenším do 10. století (naleziště Visėtiškės, Boķi; Griciuvienė 2007: 176ff.). Stejně tomu bylo u Latgalů (Tautavičius 1996: 140). Nejdéle se široké nože používaly u Zemgalů, a to nejméně od 8. do 11. století (naleziště Šukionaia, Ringuvėnai, Jauneikiai, Linksmučiai, Pamiškiai, Papilė, Jakštaičiai–Meškiai; Griciuvienė 2005: 119; Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 48). V současné době je známo přes padesát lokalit, na kterých bylo nalezeno celkem přes 200 těchto nožů (Kazakevičius 1988: 109ff.; Tautavičius 1996: 140). Z toho vyplývá, že šlo o masově užívanou zbraň, jejíž původ je jasný.
Hlavním charakteristickým rysem širokých bojových nožů je rozšiřující se čepel, čímž se oddělují od úzkých bojových nožů. Jejich čepele jsou dlouhé až 65 cm (Tautavičius 1996: 139), ale nejčastěji měří 27–53 cm (Vaškevičiūtė 2004: 49). Řapy čepelí jsou široké 2–3 cm a byly zasazeny do dřevěných rukojetí (Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 48). Nože nemají záštity. Výbrus čepele připomíná tvar písmene V. Šířka čepele v nejširším bodě může dosahovat až 9,5 cm (Tautavičius 1996: 139). Za nejširším bodem čepele se čepel šikmě skloňuje a vytváří hrot. Ukazuje se, že starší čepele (do 9. století) byly kratší a tenčí, s průměrnou délkou 35–40 cm a šířkou 4,5–5 cm, zatímco mladší čepele (9.–11. století) jsou delší a širší, s průměrnou délkou 40–55 cm a šířkou 5–6 cm (Kazakevičius 1988: 113). Při technologické analýze bylo zjištěno, že čepele byly kovány z paketů karbonizovaného železa a že některé byly vyrobeny ze svařených třídílných paketů ze železných a ocelových prutů, což umožňovalo šetřit ocelí (Stankus 1970: 121; Tautavičius 1996: 139). Nože byly uchovávány ve dřevěných pochvách, které byly potažené kůží a někdy též tepaným bronzem – pozůstatky pochev jsou však velmi vzácné a jejich absence naznačuje, že nože byly běžně ukládány do hrobů bez pochev (Kazakevičius 1988: 149; Tautavičius 1996: 139).
Zdobená pochva širokého nože. Převzato ze Šnore 1987: Tab. X.6.
Široké nože byly nalezeny výlučně v mužských hrobech, a to v různých pozicích. U Žemaitů jsou obvykle uloženy spolu s opasky ke stěnám komory či podél nohou (Kazakevičius 1988: 148). U Zemgalů jsou nože obvykle umístěné v oblasti stehen či pánve zemřelého, méně často na ramenou či hlavě (Griciuvienė 2005: 119; Kazakevičius 1988: 148–149; Tautavičius 1996: 139). Rukojeť často směřuje k pravé ruce zemřelého. Spolu s masivními noži se v hrobech občas objevují jejich zmenšené verze, „miniatury“ s délkou 11–24 cm a šířkou hrotu 2–3 cm (Kazakevičius 1988: 114). Tyto miniatury jsou považovány za symbolické zbraně, které neměly žádný praktický význam (Griciuvienė 2005: 119; Kazakevičius 1988: 114; Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 49).
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2005). Žiemgaliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Semigallians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.
GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2007). Sėliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Selonians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.
KAZAKEVIČIUS, Vytautas (1988) = Казакявичюс В. (1988). Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Вильнюс.
STANKUS, Jonas (1970). Kalavijų ir ietigalių gamybos technologija Lietuvoje IX–XIII amžiais. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, 113–130.
ŠNORE, Elvīra (1987). Kivtu kapulauks, Rīga.
TAUTAVIČIUS, Adolfas (1996). Vidurinis geležies amžius Lietuvoje: V – IX a., Vilnius.
VAŠKEVIČIŪTĖ, Ilona (2004). Žiemgaliai V–XII amžiuje, Vilnius.
