Boj v době vikinské

Tento článek byl vytvořen na základě přednášky, kterou jsem prezentoval pro skupinu Marobud. Některé body (zejména bod 3) jsem již dříve zpracoval do článkové podoby, a proto čtenáře odkazuji na svůj článek o zbraních. Čtenáři rovněž doporučuji titul HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

1. ÚVOD, PRAMENY

Před tím, než se dostaneme k popisu a rozboru samotného boje, bych chtěl říct, že všechno, co v tomto článku napíši, je mojí hypotézou založenou na bojové zkušenosti a intuitivním způsobu boje. Budete-li mít výhrady, nezdráhejte se mi napsat a kritizovat. Své výsledky se chystám porovnat s dnešním způsobem boje na historických akcích.

Začněme nejprve s teorií a úvodem do problematiky. Musíme se podívat na druhy pramenů, jejich možnosti a limity:

  1. archeologické nálezy (meče, štíty, zbroje)
  2. písemné prameny (ságy, básně, středověké kroniky)
  3. ikonografický materiál (rytiny)

Ad1)  Jedná se reálně používané bojové vybavení, které je v našem případě rozhodující, protože díky nim známe rozměry a metody. Na základě tohoto arzenálu můžeme stanovit typologie a přibližné procentuální zastoupení zbraní v době vikinské. Můžeme také sledovat, jak byly zbraně opotřebovány. Jinak se ale nevyjadřují k metodám boje.

Ad2) Písemné prameny můžeme rozdělit na dva typy, skandinávské (ságy, runové nápisy, skaldská a edická poezie) a mimoskandinávské (zejména arabské zprávy a středověké kroniky, které se však zpravidla k boji nevyjadřují a obsahují kusé informace). Písemné prameny jsou velmi důležité. Ságy představují nejdůležitější pramen, protože popisují i způsob boje, taktiku a další detaily. Jsou ale pozdního vzniku a musíme k nim přistupovat opatrně a nevěřit všemu. Je dobré, pokud lze obsah ságy potvrdit nějakým jiným pramenem, například skaldskými básněmi.

Ad3) Jedná se kupříkladu o obrazové kameny a rytiny. Tento typ materiálu je cenný, protože zobrazuje bojové postavení, ale může mít mnoho interpretací a ani datační metody nejsou příliš spolehlivé.

2. TEORETICKÁ ČÁST

Je třeba se vyjádřit ke společnosti tehdejší doby a vztahu ke zbraním vůbec. Fakt, že se zbraní nalezlo tolik, svědčí o kladném vztahu společnosti ke zbraním. Společnost byla bojová, což znamená, že každý svobodný muž musel nosit z vlastního zájmu zbraň. Vlastník zbraní demonstroval své suverénní postavení. Arabský vyslanec Ibn Fadlan napsal o Seveřanech, které potkal kolem roku 922 na Volze, že u sebe neustále nosí tři druhy zbraní:

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe. Meče jsou široké, rýhované a franského původu.

Také jiný Arab, Ibn Rustah, nám zanechal o Seveřanech zajímavou pasáž, ve které se dotýká používá zbraní:

Nikdo z nich nechodí močit sám, nýbrž je obklopen třemi svými společníky, kteří ho chrání mezi sebou. Každý z těch tří má svůj vlastní meč z důvodu nedostatku bezpečí a zrádného chování, které mezi nimi panuje, protože jakmile má člověk byť sebemenší bohatství, jeho vlastní bratr a bratrův přítel po něm zatouží, začnou mu usilovat o život a oloupí ho.

Ibn Rustah správně vystihl podstatu staroseverského myšlení vážícího se ke zbraním. Osud je nejasný a nikdo si nemůže být jist, co ho na cestách potká. Proto je třeba mít zbraň neustále nablízku, jak stojí ve Výrocích Vysokého (38):

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc je třeba člověku při putování kopí.

Je třeba si také uvědomit, v jakém kontextu zbraně nacházíme. Zbraně tvoří pohřební výbavy mužských hrobů a zjevně je majitelé měli nosit i v posmrtném životě. Zbraň se stává atributem muže, který ji nosí celý pozemský i posmrtný život. A nejen muže jakožto jednotlivce. V literatuře máme zprávy o rodových zbraních, které se dědily (dokonce ve formě úlomků) mezi generacemi. Zbraně neměly pouze praktickou, bojovou funkci, nýbrž se jich užívalo při nejrůznějších rituálech a jejich pozdvižením a bušením se například potvrzovaly výroky soudů. Zbraně tedy byly spojeny se zákonem a určitě měly i náboženský přesah, protože jsou s nimi spojování bohové, nejčastěji pak dvojice Óðin/kopí. Nosily se také miniaturní amulety mečů a kopí. Důležitost zbraní se také zrcadlí v desítkách synonym, které se pro meče, sekery a kopí dochovaly.

Používání různých zbraní kopírovalo vrstvy společnosti. Je logické, že nejvyšší vrstvy společnosti používaly nejkvalitnější zbraně, tedy meče, zatímco nižší používaly sekery a kopí. V té souvislosti je třeba říci, jakou podobu mělo v té době vojsko. Vojsko sestávalo ze dvou oddělených jednotek – družiny (profesionálové; stsk. drótthirð) a branné hotovosti (leiðangr). Vlastní družinu měl každý muž, který se nějak politicky angažoval, tedy hersové, jarlové a král. Aspoň takový stav se objevoval od 9. století v Norsku:

Každý jarl měl pod sebou čtyři nebo více hersů, z nichž každý měl roční příjem dvacet marek. Každý jarl měl na vlastní náklady přivést královu vojsku šedesát válečníků, zatímco každý hersi bojovníků dvacet.“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém, kap. 6)

Norsko bylo v tomto období rozděleno zřejmě do 14 krajů (fylki). Můžeme tedy podle ságové literatury odhadnout, že počet vycvičených bojovníků (bez královy osobní družiny) čítal přibližně 2000 (v 10. století mělo Norsko asi 80000-200000 obyvatel). Takové bylo množství mužů, kteří mohli být kvalitněji vyzbrojeni. Pro srovnání – český kníže Boleslav I. měl v druhé polovině 10. století armádu čítající 3000-3500 a Čechy obývalo přibližně 300000 lidí. Je jen otázkou, kolik mužů mohl tvořit leiðangr, pravděpodobně to byl několikanásobný počet mužů (3-5×?). Tato branná hotovost byla vyzbrojena především kopími a sekerami, a proto ságy pokaždé hovoří o lesu kopí narychlo svolaných bojovníků.

V praxi to tedy vypadalo třeba následovně. Vzal jsem jeden ságový příklad, který se zřejmě skutečně odehrál, abych názorně demonstroval to, co jsem právě napsal: Roku 986 připlula k norskému pobřeží dánská flotila jómských vikingů a začala plenit. Jakmile se to dozvěděl tehdejší panovník jarl Hákon, svolal z důvodu obrany země leiðang – tedy vysílá své syny a vazaly, aby shromáždili vojsko z okolních krajů. Stanovuje místo, kde se celá armáda setká, a na ono místo vyráží se svou družinou. Tímto způsobem zaplní 180 lodí, vojsko tedy mohlo čítat do 8000 mužů.

Zastávám názor, že v době vikinské panoval velký rozdíl mezi profesionálními a příležitostnými bojovníky. Stejně jako dnes bylo potřeba, aby elitní vojska byla vyzbrojená a secvičená. Profesionálové byli selektivně vybraní k tomu, aby nejlépe vykonávali svou profesi – byli vysocí a silní. Jejich pán, který je platil, se mohl spolehnout, že se mu investice do nich vyplatí. Naopak příležitostné bojovníky je typické, že pro záchranu svého života v boji hodně improvizovali. Helgi, hrdina Ságy o lidech z Vápnafjordu, se během boje ovázal kamenem, takže ho protivník nemohl zasáhnout do břicha. Obdobně jeden z bojovníků Hákona Dobrého v bitvě vyřízl do kůže díru, kterou prostrčil hlavu, což mu zachránilo život. Vyzbrojit své družiníky si mohl dovolit jen opravdu mocný král a obecně toto vyzbrojování začíná až v 11. století, kdy jsou království natolik centralizovaná, že z nich plynou větší zisky a králové si to mohou dovolit. Družina se profesionalizuje, začíná jezdit na koních a stává se z ní klasické vojsko vrcholného středověku.

Obecně lze říci, že si dokážeme udělat dobrý obrázek o boji v oblasti Islandu a Norska. Docházím k předpokladu, že v celé tehdejší západní Evropě se používaly velmi podobné metody boje s rozdílnosti v taktice, zvyklostech a složení armády (např. franská armáda měla početnější jízdu, používala kroužkové košile apod). Nemůžeme v této souvislosti mluvit o šermu; šerm je systematicky vyučovaný boj chladnou zbraní a o učení boje v tomto období máme jen málo dokladů. Byly nalezeny dřevěné meče (které možná sloužily ke tkaní), které naznačují, že určitá forma výuky mohla probíhat. Také eddická Píseň o Rígovi definuje jarla jako muže, který cvičí s kombinací meč/štít, oštěp a luk:

Vyrůstal jarl               v jasné síni,
oštěpem vrhal,           ohýbal luk,
ostřil šípy,                    cvičil psy v štvaní,
na koni jezdil,              kryl se štítem,
mával mečem,            útoky mařil,
závodil v plavání,      zápasil v boji.

(Píseň o Rígovi 35, 10. století)

Již od mládí se učil krýt se štítem a bojovat zbraněmi.“ (Sága o pobratimech, kap. 2)

Každý muž byl k boji dobře mentálně připraven – od mládí slyšel o hrdinech, o vstupu do Valhally a podobně. V praxi to znamenalo, že takový muž v boji neustupoval, čímž prokazoval svojí statečností (drengskap), morální správnost a budoval si pověst. Udatnost statečného muže (drengr) ale neodpovídala jeho bojovým dovednostem, pouze jeho odhodlání. Jak se ale bojové dovednosti projevovaly?

3. PRAKTICKÁ ČÁST

Boj tehdejší doby probíhal intuitivně, což jinak řečeno znamená nepřítele co možná nejdříve zabít. Nebylo primárním cílem zasadit nepříteli co nejvíce lehkých ran, ale zasadit mu smrtelnou ránu dříve, než ji zasadí on. Krylo se pouze štítem, kryty zbraní se až na výjimky nepoužívaly (a pokud ano, tak určitě ne pevné kryty, které by zničily čepel/ratiště/topor). Štít byl jedinou překážkou, která nositele dělila od smrti, a proto ho využíval do doby, kdy se úplně rozštípal. Skaldské básně jasně deklarují, že správný je ten boj, ve kterém se štípou štíty.

Boj byl proto daleko defenzivnější než dnes. V dnešním boji chceme překonat štít a zasáhnout odkrytou část nepřítele, ať je jakákoli (případně pouze povolené zásahové plochy). Dá se však říci, že tehdejší člověk měl vlastně dva cíle – nejprve zničit štít, kterým se protivník úporně bránil, a pak až zabít jeho nositele.

Cílem tedy nebylo zabít nepřítele technicky, nýbrž silou. Všichni hrdinové ság, kteří jsou definováni jako dobří bojovníci, vynikají zároveň obrovskou silou. Pokud je muž v sáze označen za silného, pak je také znamenitým bojovníkem.

Nyní tam přišel Ljót se svými lidmi a chystal se k souboji. Měl štít a meč. Ljót byl muž velmi veliký a silný.“ (Sága o Egilovi Skallagrímssonovi, kap. 64)

Bylo-li cílem zasadit protivníkovi co nejsilnější ránu, je logické, že se používaly opravdu velké nápřahy, při kterých pracuje rameno, paže a předloktí. Zápěstí, které dokáže rychle změnit směr rány, se nepoužívalo, protože rána vedená zápěstím či v poslední chvíli změněná není schopná zranit muže ve zbroji.

V ságách se často dočteme o useknutých končetinách. Je to logické, protože nebývaly kryté a rána na ně dokázala spolehlivě vyřadit nepřítele z boje. To znamená, že se užívaly jak horní, tak spodní seky, ale to pouze v případě, že na takový výpad byl dostatek prostoru. V těsné formaci je mnohem účinnější horní seky, případně kratší zbraň nebo kopí. Zájemce odkazuji na zajímavý projekt skupiny Hurstwic, který mapuje používání zbraní v rodových ságách, včetně nejčastějších zásahových ploch.

výšivkaBoj leváka a praváka není dobře zachycen. V pramenech se téměř neobjevuje, ale např. na výšivce z Bayeux můžeme leváky zahlédnout. Na základě toho byly vysloveny teorie, že anglosasští huskarlové byli vycvičeni k boji oběma rukama podle aktuální situace.

 

  • BOJ MEČEM
    Meč byl kulometem doby vikinské, protože lepší zbraň neexistovala. Největší meč doby vikinské pochází z Ruska a je 125 cm dlouhý. Meče nesloužily ke krytu, ačkoli existují zprávy o tom, že se jimi bojovníci kryli v nouzi. Mimo seku se jimi velmi často bodalo. Naostřené čepele umožňovaly i řez, ačkoli o něm příliš neslyšíme. Je doloženo, že meče se během bojů lámaly a docházelo k jejich opotřebení. Byly nalezeny svařené a jinak deformované čepele. Ze ság se dozvídáme o zničení čepelí i jílců. Dochované čepele jsou dnes tak zkorodované, že na nich zářezy nemůžeme jasně ukázat, ale byly nalezeny kosti, na kterých je patrný sek čepelí se zářezy. V ságách se dočítáme o zářezech, které byly tak velké, že se do nich vešel článek prstu (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 39). Ve skaldských básních se meče dávají do souvislosti s brousky, což značí, že se často brousily, snad před každou bitvou. Když meč dosloužil, mohl být překován na jinou zbraň (viz Sága o Gíslim, kap. 11). Meče se mohly používat v kombinaci s jinými zbraněmi. Z básní skalda Egila Skallagrímssona víme, že se na rukojeť meče upevňoval řemínek, který umožňoval, aby měl básník meč pověšený na ruce mezitím, co právě bojoval kopím.


  • BOJ KOPÍM
    Kopí bylo nejčastější severskou zbraní a typickou zbraní leiðangu. Sloužilo jak k bodání, tak k sekání. Mohlo docházet k hákování štítů křidélky. Vržené kopí dokázalo zranit i skrz štít; případně štít tak ztěžkl, že ho nositel musel zahodit. Hrot mohl být odseknut mečem. Nýtek mohl být vyndán, aby nemohlo být opětovně použito k hodu. Ságy naznačují, že největší nevýhoda kopí byla ta, že bylo vidět z dálky. Výhodou naopak byl obrovský dosah, ale špatná mobilita v případě nepodařeného útoku – proto se muselo používat v kombinaci s další zbraní. Ratiště mohlo být vyztuženo tak, aby nebylo jednoduché ho přeseknout. Velká důležitost se přikládala vrhnutí kopí do šiku nepřátel před tím, než se strany setkali v boji na blízko (Sága o lidech z Eyru, kap. 44 × Vědmina věštba, 24: 1-4); z letu oštěpu se zřejmě věštil výsledek bitvy.


  • BOJ SEKEROU
    Sekera byla po kopí druhá nejrozšířenější zbraň, protože se současně jedná o pracovní nástroj. Její velkou výhodou je, že lépe proráží všechny druhy zbrojí, protože sílu úderu koncentruje do velmi malé plochy. Toporo se v ságách občas používalo ke krytí a vyztužovalo se kůži/železem. Používaly se i obouruční (dnes tzv. danaxy); délka topora je předmětem diskuzí, jsou názory, že výšivka z Bayeux zobrazuje sekery zvětšené a že by topora měla být metr dlouhá. Mimo seku se používalo hákování štítů a rána tupou stranou, zvláště když útočník nechtěl protivníka zabít; fungovala také dobře jako donucovací prostředek. Hlava mohla odletět z topora. V krajních situacích se sekera házela.

 

4. FORMACE

ŠTÍTOVÁ HRADBA
Podobu štítové hradby neboli skjaldborgu není třeba zdůrazňovat, jedná se o formaci mužů, jejichž štíty se navzájem překrývají. Prameny tento důležitý detail explicitně nezmiňují, třebaže nejstarší zmínka, která štítovou hradbu popisuje (cca 900), opisuje štít jako most štítové hradby – tedy něco, co stmeluje či spojuje štítovou hradbu dohromady. Název borg (pevnost) naznačuje uzavřenost této formace, je tedy možné, že šlo o kruhovou formaci. Doktor Starý označuje v komentáři jednoho překladu skjaldborg takto: „Muži se štíty sestaveni kolem vojevůdců a významných mužů s úkolem chránit je.“ (dodatek post scriptum: Štítová hradba musela pružně reagovat na aktuální bojovou situaci; při obraně se uzavřela, ale při útoku mohla být klidně roztažená. Bylo důležité, aby nebyl ohrožen život velitele.)


Štítová hradba ve skaldské poezii:
Jak mohu poskytnout platbu za dobrý most bitevní zdi“ (Þjódólf af Hvini, 1: 1-2, rok cca 900)

Králové červeně zbarvovali jasné štítové hradby urozenou krví“ (Eyvind skáldaspillir Finnsson: Hákonarmál, 6: 6-8; rok 961)

Dobře si pamatuji, koho statečný vládce lodí umisťoval do čela štítové hradby“ (Þórmóð Kolbrúnarskáld Bersason: Lausavísur, 4: 5-8; rok 1026)

Pátečního rána lidé [posádka lodi] rychle nesli štítovou hradbu z lodí“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Þorfinnsdrápa, 12: 5-6, rok 1065)

Králova štítová hradba padla a meče zpívaly nad mrtvolami“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Haraldsdrápa, 3: 5-8; rok 1067)


Co jsme schopni vyčíst z těchto zpráv? Že se mnohdy jedná o defenzivní formaci, ve které se panovník přímo nenachází, ačkoli se do boje může také zapojit – hradba chrání panovníka před nepřáteli. Hradba je tvořena pouze družiníky, tedy nejzdatnějšími válečníky. Každý muž si byl vědom, že síla hradby tkvěla v její neprostupnosti, a pokud by padla, čekala by je smrt. Síla nespočívá na jednotlivcích, ale na kolektivu, který je nucen se navzájem chránit.

img736

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 70.

Štítová hradba se v obdobném provedení vytvářela na lodích, kde je ohraničený tvar více než zřejmý – nikdo se nesmí dostat dovnitř, a proto je třeba chránit každou píď. Překvapivě zjišťujeme, že hradba byla mobilní a mohla být přesouvána z lodě na pobřeží (nebo jde o možnou metaforu?). S tím také souhlasí následující ukázka: „Celé rozzuřené vojsko [krále] vystoupilo z [lodi] pod [štíty]“ (Bragi skáld Boddason: Ragnarsdrápa, 11: 5-8; cca rok 850).

Zastávám názor, že štítová hradba mohla být i uzavřená, a chci své tvrzení obhájit následující citací:

img737

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 76.

Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce.“ (Sága o Haraldu Krutém, kap. 89)

V tomto případě netvoří hradbu družina, nýbrž celé vojsko. Důležité je ale centrální postavení krále (organizátora) a praporce. Obdobné zprávy nacházíme také ve skaldské poezii: „Praporec Þrœndů postupoval uprostřed jejich šiku“ (Sigvat Þórðarson: Erfidrápa Óláfs helga, 11: 1-4; rok 1040). Uprostřed šiku se nacházeli vyjma krále a praporečníka také například skaldové:

Vypravuje se, že když král Óláf šikoval své vojsko, vybral nejsilnější a nejodvažnější muže a seřadil je před sebe, aby mu byli hradbou. Potom k sobě zavolal své skaldy a vyzval je, aby vstoupili k němu za hradbu. ‚Budete zde, abyste na vlastni oči viděli všechno, co se stane. Potom se nebudete musit nikoho ptát, ale sami z vlastní zkušenosti budete vyprávět a zpívat o těchto událostech.’“ (Sága o Óláfovi Svatém, kap. 206) V této ukázce je použito spojení „za hradbu“, ale v originálu nacházíme „í skjaldborgina“ – čili „do pevnosti štítů“, což opět značí uzavřenost.

Ať už byla štítová hradba liniová nebo kruhová formace, je na čase položit si otázku, jak vlastně probíhal boj v takové formaci. Při boji s meči a sekerami se musely používat výhradně horní seky na hlavu a ramena, což lze porovnat s vyobrazeními na obrazových kamenech a s úryvkem v básni: „V šiku jsme postupovali vpřed, bez brní, pod tmavými čepelemi“ (Harald harðráði Sigurðarson: Lausavísur, 13: 1-4; rok 1066).

img740

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 79.

Je potřeba také připomenout, že štítové hradby nejčastěji bojovaly proti sobě, zatímco leiðangy bojovaly spolu – byla to otázka cti a slávy. Stejnou úlohu hrály také praporce, které byly panovníkovým symbolem. Cílem každého útočníka bylo praporec srazit a tak si vydobýt slávu a umenšit slávu panovníka. Praporce se často svěřovaly důležitým osobám a jejich třímání bylo považováno za čest.

img743

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 82.

PRASEČÍ ŠIK (KLÍN)
Staroseversky svínfylking, či též hamall nebo rani. V pramenech se neobjevuje často. Je však jisté, že tato formace pocházela již od Římanů a Germáni ji okopírovali. Klín byl opět tvořen družiníky a jednalo se o útočnou formaci. Síla však nespočívala ve zbraních, ale v rychlosti, štítech a útoku koncentrovaném na jedno místo. Zdá se, že klín byl začleněn do celé formace a netvořil samostatný útvar.

Nejstarší dobovou zmínku jsem našel k roku 1055: „Dva náčelníci se zúčastnili jednoho [nájezdu], na kterém velel Eilíf; sešikovali se do klínu“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Runhent, 1: 1-4, rok 1055).

V ságách se také objevuje zřídka, a to pouze v královských ságách, nebo ságách o dávnověku:

Hring seřadil své vojsko do prasečího šiku tak, že šik vypadal na pohled mohutnější kvůli tomu, že vepředu byl prasečí rypák.“ (Zlomek o některých dávných králích, kap. 8)

Sešikoval vojsko do takového šiku, který byl vepředu úzký a vzadu široký. Lidé tomu říkají šikování do prasečího šiku.“ (Sága o Mágovi, kap. 167)

Sešikoval vojsko do takového šiku, že v čele formace byl klín, a všichni ostatní utvořili štítovou hradbu.“ (Sága o Knýtlinzích, kap. 76)

DALŠÍ FORMACE
O dalších formacích nás informuje Sága o Hákonu Dobrém (kap. 24):

img738

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 77.

Poté Egil požádal krále Hákona, aby mu dal deset mužů s deseti praporci, a král tak učinil. Posléze se Egil odebral se svými muži pod hřeben hory, zatímco Hákon odešel se svým vojskem na rovné prostranství, kde postavil vlastní praporec, sešikoval vojsko a pravil: Postavíme dlouhou řadu [fylking; formaci], aby nás nemohli obklíčit, přestože mají víc lidí. A tak se také stalo a seběhla se velká a tvrdá bitva. A Egil postavil praporce a rozestavěl své muže tak, aby stáli při samém vrcholku hřebenu a měli mezi sebou rozestupy. Muži poslechli a šli k vrcholku, jako by chtěli vpadnout do zad vojsku Eiríkových synů. Ti, kteří stáli na kraji šiku Eiríkových synů, spatřili, že se s velkou rychlostí blíží mnoho vlajek, které vyčnívají zpoza hřebenu, a mysleli, že je doprovází velké vojsko, které jim chce vpadnout do zad a postavit se mezi ně a jejich lodě. Hlasitě zavolali a řekli všem, co se děje. Celé vojsko se dalo a útěk, a když to viděli králové, tak utekli také. Král Hákon v tu chvíli tvrdě zaútočil dopředu a pronásledoval prchající a mnoho jich zabil.

Z úryvku můžeme také vidět, že docházelo k obkličování řad. Do bitev se táhlo s více praporci a hlavně – vládcové jsou strategicky vynalézaví a jejich lstivost byla považována za kladnou. O povelech v době vikinské nemáme žádné zprávy.
SOUBOJE
Zatím jsme popisovali bitvy – v Norsku mohli mít i několik tisíc lidí, na Islandu desítky lidí (největší byla zřejmě bitva na Vřesovišti). Ve zjevném kontrastu oproti tomu stojí souboje. Existovalo několik typů, ale nás zajímá především jeden – hólmganga.

Hólmganga, což v překladu znamená „jít na ostrůvek“, je velice starý typ souboje, který má svůj předobraz také v mytologii (Þór × Hrungni). Původně se skutečně mohl odehrávat na ostrůvcích, třebaže v době vikinské byly ostrůvky symbolicky nahrazovány. Zabití při takovém souboji se nepovažovalo za vraždu a neústilo k soudní při. Mnoho dovedných bojovníků hólmgangu využívalo k legální loupeži. Měla velmi striktní pravidla, která si bojovníci společně určili – například bojování stejnou zbraní. Vyzvaný člověk se musel dostavit do určitého počtu dnů na jisté místo; neučinil-li tak, ztratil svojí čest a stal se níðingr. Bylo obvyklé, se před bojem obětoval dobytek. Bojovalo se v ohradě vyrobené z lískových prutů a obvykle se bojovalo do první krve. Vyobrazení soubojů máme dochována na některých obrazových kamenech či si můžeme přečíst jedinečná svědectví v básních skaldů Egila, Kormáka a Gísliho.

Boj je v současné době hlavní náplní historické rekonstrukce. Jelikož jejím cílem není reálné zabíjení, nelze boj rekonstruovat v jeho původní podobě. Přístup k historickému šermu se také liší v každé zemi, v některých je tvrdší, v jiných zase měkčí. V současné době je naší prioritou zejména bezpečnost a dokonalá kontrola nad zbraní, což je v rozporu s rekonstruovanou předlohou a což je také důvod, proč boj a dobovost nejde příliš dohromady. Tím rozhodně neříkám, že současný boj je špatný; jde jen o nevyřešitelný rozdíl mezi historií a její rekonstrukcí pramenící z faktu, že se jedná o zájmovou aktivitu.

5 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>