Bojová a nebojová rekonstrukce

Nedávné okolnosti a článek „Na obranu nebojové živé historie“ ve mně probudily touhu vyjádřit se k podobě „vikinské“ rekonstrukce na území České republiky. Uvědomuji si, že důležitá je především stručnost a výstižnost, a proto se pokusím shrnout své myšlenky do jednoho krátkého a uceleného příspěvku. Zároveň bych rád řekl, že tento článek vyjadřuje pouze mé osobní názory a volně navazuje na článek „Stagnace českých historických akcí“.

Na úvod tohoto článku povím něco o mé osobní pozici v českém reenactmentu a mých zkušenostech. Na české „vikinské“ scéně se pohybuji více či méně pravidelně od roku 2006 (od svých čtrnácti let) a dá se říci, že rekonstrukce doby vikinské se stala mou životní vášní, které obětuji všechen svůj čas. Rekonstrukce ve mně vzbudila zájem o studium historie a skandinávských jazyků. Můžu tedy konstatovat, že rekonstrukce a studium doby vikinské je pro mě jistým hnacím motorem, který prostupuje všemi aspekty mého života. Zastávám přístup, že odborné studium doby může výrazně pomoci její rekonstrukci a naopak kvalitní rekonstrukce může přispět k posunu poznání (na osobní či kolektivní úrovni) – studiem k rekonstrukci a rekonstrukcí ke studiu, jedno bez druhého nemůže tvořit celek. Domnívám se, že jak studium, tak i rekonstrukce vyžaduje odborné debaty, a proto své názory konzultuji s kolegy z naší republiky i z ciziny. Co se týče boje, mám za sebou několik let tréninku se všemi vikinskými (i některými nevikinskými) zbraněmi.

Díky kontaktům a občasným „výpravám“ do zahraničí se setkávám s mnoha podobami rekonstrukce historie. Obecně lze říci, že v každé zemi lze najít skupiny, které se věnují především boji (dále jako bojová rekonstrukce), a v omezené míře také nebojové skupiny (dále jako nebojová rekonstrukce). Boj je z pochopitelných důvodů součást rekonstrukce, a to součást, která dělí jednotlivé přístupy k rekonstrukci historie. Stejně tak se velká většina českých raně středověkých skupin věnuje bojové rekonstrukci, což v praxi znamená, že se skupiny setkají na historických akcích, jejichž neodmyslitelnou součástí je boj. Více či méně řízený střet je hlavní náplní/vyvrcholením celého setkání. Nebojové historické akce se objevují v minimálním měřítku a povětšinou se jedná o interní akce jednotlivých skupin, které mají podobu pobytu v historickém stavení, pochodu z bodu A do bodu B apod.

Ačkoli jsem nadšenec do historického boje a o této problematice jsem napsal několik článků, přejdu nyní k poněkud odlišnému přístupu. V poslední době se setkávám s nepříliš povedenými kostýmy, které jsou uzpůsobené dnešnímu stylu boje, ale neodpovídají dobovým předlohám. Organizátoři historických (= bojových) akcí nastavují jisté kostýmní standardy, které však nejsou dodržovány a které jsou samy o sobě benevolentní; jinými slovy, vzniká veliký kontrast mezi odbornými názory a rekonstrukcí. Tradičním rozporem mezi bojovou rekonstrukcí a dobovou předlohou je například nutnost přilby a dalšího ochranného odění – každý ústupek dobovosti se rovná vlastnímu ohrožení. Přestože je možné vytvořit funkční bojovou výbavu, která se bude zakládat na pramenech, potvrdilo se mi, že kostým nikdy nebude dokonalý a historicky věrný ve všech ohledech. Například dobové přilby byly často zdobeny drahými kovy, což se dnes až na výjimky nezahrnuje do rekonstrukce, protože přilby jsou spotřební zboží. Člověk, který pojímá rekonstrukci doby vikinské z bojového hlediska, sice může dobře porozumět historickým bojovým technikám, ale jeho kostým bude vždy více či méně nepřesný. Většina reenactorů zřejmě řekne, že jde o nutný ústupek bojové rekonstrukci na úkor dobovosti, ale jelikož rekonstrukce je volnočasovou aktivitou, za kterou nikdo nedostává peníze a která je vykonávána ze zájmu o historii, je pak otázkou, nakolik je bojová rekonstrukce smysluplným ztvárněním dobového života.

Jako neméně smysluplná se mi totiž jeví nebojová rekonstrukce. Ta může nabývat mnoha podob – člověk může mimo jiné ztvárňovat řemeslníka, obchodníka, hudebníka a koneckonců i bojovníka. Nebojová rekonstrukce má mnoho nesporných výhod, které naopak bojová rekonstrukce postrádá – umožňuje například vznik role,„postavy“ s vlastní historií. Odpadají obavy ze zranění v boji. A jelikož se bojové vybavení neničí, je možné ho rekonstruovat ve své původní podobě. Pokládám za důležité si uvědomit, že nebojová rekonstrukce je smysluplnější přinejmenším v tom ohledu, že staří Seveřané nebyli věčnými válečníky a boj se odehrával příležitostně: drahé vybavení mělo většinu času reprezentativní funkci a v době války se bojovníci oděli do nejlepšího odění. Rekonstrukce nebojových aktivit, přehlídek, hostin nebo třeba řemesel je jistě menším lákadlem než boj, ale je mnohem opodstatněnější vzhledem k historii.

To však neznamená, že některý z přístupů je méněcennější. Oba jsou součástmi jednoho celku. Oba přístupy jsou stejně hodnotné a při správném použití přinášejí cenné informace o rozdílných aspektech dobového života. Bojová i nebojová rekonstrukce by měla především usilovat o co nejvěrohodnější ztvárnění dobového života. Jsem realista a uvědomuji si, že vzhledem k oblíbenosti boje bude nebojová rekonstrukce vždy jen okrajovou záležitostí jedinců. Přesto doufám, že některé z mých myšlenek padly na úrodnou půdu. Osobně začínám svůj přístup přehodnocovat a zřejmě budu kráčet po cestě nebojové rekonstrukce s tím, že budu nadále trénovat a hledat alternativy k raně středověkým bitvám.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>