„Z manažera archeologem“

Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků

V životě každého člověka se občas naskytnou momenty, během kterých jedinec ohromením oněmí a není s to pochopit bizarnost okamžiku. Rád bych pravidelné čtenáře, jakož i náhodné badatele a zájemce o historii, seznámil s jedním ze svých zážitků, který byl takovým momentem. Jakožto milovník historie a zaměstnanec obchodu prodávajícím repliky jsem byl vržen do situace, s níž se setká zřejmě jen málokdo.

Pátek 16.2.2018 byl výjimečně pohodový. Žádný stres, skvělý pracovní kolektiv pozitivně naladěných lidí, příjemné počasí, vydatný oběd. Bylo to zkrátka příjemné zakončení pracovního týdne. Zrovna, když jsem zaučoval novou kolegyni s kasou, ke mně doběhl kolega se slovy: „Pojď se mnou, tohle tě bude zajímat.“ Držen v nevědomosti jsem dorazil do vedlejšího prostoru, kde před pokladnou čekal zákazník. Vysoký, vousatý pán, který si přišel vyzvednout objednávku. Tento pán se po zaplacení pochlubil, že v peněžence nosí originální kusy miniaturních seker, které ochotně ukázal.

I když jsem v rukou držel pár mečů, seker, keramických střepů a dalších objektů, vždy to bylo v muzeích za speciálních podmínek a v rukavicích. Nyní se mi do dlaní dostaly šperky zhruba 1000 let staré, a to v prostředí, ve kterém bych to nečekal. Hned mi bylo jasné, že pán určitě nebude archeolog. V minulosti jsem se již pokoušel s některými detektoráři pracovat, a tak jsem vyzkoušel své štěstí i tentokrát. I když mi svědomí brání v podporování nelegálních výkopů, spolupráce skýtá možnost zdokumentovat artefakty, které by jinak unikly archeologickému bádání.

axe_amuletsMiniatury seker z Polska a Běloruska.
Zdroj: Kucypera et al. 2010: 155, Tabl. III.

Rozmluva s pánem nebyla jednoduchá. I když předměty více než ochotně zapůjčil k dokumentaci, bylo znát, že není fanouškem oficiální archeologie. Předměty mu sloužily k podpoření jeho vlastních teorií. Vyslechl jsem jeho názory a snažil jsem se vypátrat více o kontextu nálezů. Zákazník mi sdělil, že oba předměty našel téhož dne při bělorusko-ukrajinské hranici, kde se pravidelně věnuje lovu. Volný čas si pak krátí “pípáním”. Dle jeho vlastních slov vlastní ještě třetí miniaturu, kterou avšak nenosí při sobě. Některé amulety údajně doprovázely korálky, ale osobně jsem to pokládal za fabulaci, stejně jako zkazky o běloruských babičkách, které si po tisíc let předávají vyprávění o Perunově sekeře, vyprávění o dominanci Rusů v evropské prehistorii, bosenských pyramidách a Atlantidě. V jednom příběhu jsem však spatřil smutné zrnko pravdy – a sice, když pán zmínil masivní odkup detektorových nálezů sběrateli, což pán odsuzoval (ne proto, že by se jednalo o nelegální devastaci kulturního dědictví, nýbrž proto, že sběratele tvoří „Židé“, kteří vytvářejí konkurenční konspirační teorie o původu těchto předmětů). Přestože jsme byli zástupci naprosto opačných táborů, s pánem nedošlo k žádné polemice, a já jsem mu vděčný, že umožnil dokumentaci, která byla přes polní podmínky (fotoaparát na mobilu, zlatnická váha a digitální posuvné měřidlo) poměrně detailní. Předměty nepůsobily dojmem falz, o čemž svědčí i porovnání s jinými zdokumentovanými kusy.

Předmět č. 1

Kompletní miniatura sekery přináležící k Makarovovu typu 1 (datace spadá do 10.–13. století). V současné době je v literatuře známo nejméně 95 sekerek tohoto typu – včetně tří nálezů z Běloruska a sedmnácti kusů z Ukrajiny (Kucypera et al. 2010: 110). Tvarově tento typ odpovídá bradatici s polokruhovým výstupkem pod ostřím a realisticky profilovaným tloukem s trny. Materiálem je zřejmě slitina mědi, jelikož celý povrch předmětu je pokryt měděnkou. Nápadná je absence dekorace a otvoru v boční straně čepelky. Ostří bylo poměrně dobře nabroušené; původní břit mohl být kdysi ostrý jako břitva. Při pohledu svrchu byl mezi tloušťkou oka a tloušťkou břitu zřetelný přechod, který nebyl plynulý – tento rys můžeme vidět i na dalších dobových odlitcích.

  • Váha: 10,7 g.
  • Maximální délka: 52,61 mm.
  • Šířka ostří: 31,77 mm.
  • Tloušťka oka: 11,32 mm.
  • Tloušťka břitu: 1,26–4,37 mm.
  • Výška tlouku: 15,56 mm.
  • Výška krčku: 4,10 mm.
  • Velikost oka: 7,4 × 6,63 mm.

IMG_0693 IMG_0694

Předmět č. 2

Těžce interpretovatelný, malý přívěsek, tvarově podobný kladivu či sekeře. Pokud by mělo jít kladivo, lze jej asociovat se Staeckerovým typem 2.1 (9.–11. století), pokud by mělo jít o sekeru, jednalo by se o atypický tvar. Materiálem je zřejmě stříbro, které vlivem špatné konzervace ztmavlo. Přívěsek je symetrický a na rozdíl od předchozího předmětu nemá natolik zužované ostří. Očko se nachází na oválné plošce, která je od zbytku přívěsku oddělena ostře řezaným přechodem ve tvaru hranolu. Pomyslné ostří je na jedné straně – řekněme pohledové – zdobeno rytou cikcak dekorací, která je na několika místech zdvojena.

  • Váha: 1,8 g.
  • Maximální délka: 20,13 mm.
  • Šířka: 16,99 mm.
  • Výška oka: 4,2 mm.
  • Tloušťka oka: 1,81 mm.
  • Velikost hranolovitého přechodu: cca 3,46 × 3,15 mm.
  • Velikost prostředních zubů dekorace: cca 2,26 × 1,86 mm.

IMG_0687 IMG_0690

Detailní prozkoumání a následné porovnání s dochovaným materiálem mne mnoho naučilo ohledně proporcí a výroby těchto zajímavých středověkých ozdob. Tímto pánovi, se kterým jsem se setkal zcela náhodou, děkuji, a přál bych si, aby k podobné spolupráci docházelo častěji. Můj dík patří také kolegyni Monice Barákové, která neváhala a předměty nafotila.

Literatura

Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

The Viking Rangle

Steve Mijatovic

 

This article is to discuss this reasonably common yet rarely recreated Viking Age item. So what exactly is a rangle? A rangle is a type of sliding rattle consisting of a large metal ring which has other smaller rings attached to it, it often has a socket or hasp by which a handle can be attached or a shaped hook on the end. When the rangle is shaken the smaller rings known as soundings clash together creating a jingling metallic sound. The number of soundings varies and on the more elaborate rangles there could be multiple rows of different sized soundings which would produce a different tone.

Finds and interpretations

Interestingly enough, we have no clear literary or pictorial evidence. Our only sources are actual archaeological finds. The rangle seems to be a Norwegian phenomenon with roughly 98% (249 examples) of the finds coming from (mainly eastern) Norway with others were located in Sweden and Finland. Of the 150 finds from graves there is a strong male bias with 92% of finds being attributed to male graves and only 8% to female (Petersen 1951: 55). Their design and size varies significantly. 

rangleDifferent types of the Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 3.

The first and most widely accepted theory is based around the fact that the rangles seem to appear predominantly in elite graves where riding equipment is present (Petersen 1951: 43). This would seem to suggest some sort equine related use, possibly as sleigh bells on carts or sledges, making the ride of the noble person more impressive. Norwegian archaeomusicologist Casja Lund performed a successful experiment to validate this argument using the rattles on a replica of the Oseberg wagon (Lund 1974). We can find many historical and ethnographic parallels.

rangle-wagonPossible use of some Norwegian rangles. Taken from Lund 1981: Fig. 4.

The second view is that the rangles (as well as bells) use was in ritual, ceremony or shamanism. This school of thought seems to be based heavily on the rangles found in the Oseberg burial, because those are atypically decorated with dragon heads inlayed with precious metal. Moreover, the mound of Oseberg is contained several other objects that are associated with seiðr and seeresses, for example a wooden staff or wand, and cannabis seeds in a purse.

Scholars often propose the suggestion that the rattle was used to frighten or ward off evil spirits. This idea is also supported by Saxo Grammaticus and his Gesta Danorum (early 1200s), where he connects jingling or rattling with the worship of Freyr:

He went into the land of the Swedes, where he lived at leisure for seven years’ space with the sons of Frey. At last he left them and betook himself to Hakon, the tyrant of Denmark, because when stationed at Uppsala, at the time of the sacrifices, he was disgusted by the effeminate gestures and the clapping of the mimes on the stage, and by the unmanly clatter of the bells.” (Traslated by O. Elton)

Based on this message, Terry Gunnell came with the theory that rangles could be used during leikar, the costumed ceremonies connected to the cult feasts (Gunnel 1995: 78-79). Julie Lund thinks that this powerful tool was included to the liminal phase of the funeral, similarly to medieval bells (Lund 2006: 335).

The third possible use for the rangle was as a musical instrument. Apart from the Grammaticus quote above, there are modern day folk instruments, such as the lagerphone, which could be used in a similar fashion by tapping out a rhythm and causing the soundings to jingle.

C20168The find from Torshov, Norway (C20168). Taken from Unimus catalogue.

The Recreation

I first encountered the rangle when doing some research into Viking Age music and instruments, which are quite underrepresented in my local reenactment scene. The item in question did not resemble anything I had ever seen in a reenactment context and I was curious if it could be the ‘clattering bells’ described by Grammaticus. Some quick research revealed some debate about the use of these rangles and I thought that a recreation may help me form an opinion if the rangle could be used as a musical instrument or if it was more suited to one of the other proposed uses.

While searching for more information to commence my reproduction I was lucky enough to come across a toolmaker who was already producing the metalwork component. Dennis Riley from Daegrad tools in the UK makes some fantastic replica items and always provides the find details along with the item.

I ordered the replica of the find from Torshov from Daegrad and once it arrived I decided to mount it on a smaller handle. I used some oak dowel I had lying about and carved a simple spiral serpent into it to assist with grip. I was unable to find any record of a surviving handle so my handle was pure conjecture but given some of the finds are from high status graves and feature elaborate decoration on the heads my modest handle decoration did not seem overboard. With a now complete rangle there was only one thing left to do and that was try it out.

20180127_173843 20180127_17372020180127_173929 20180127_173937

Questions and answers

A surprising part about the reconstruction is that it has been a source of curiosity and speculation to everyone who sees the rangle. It’s constantly being picked up and swung around by people testing the best way to make it jingle and clatter.

Reenactors of many years experience will express surprise that they have never even heard of such a thing and then be found passing it back and forward while debating the possible uses. Seeing that engagement and spark of curiosity has been one of the most rewarding parts of this simple project.

So to premise one, the rangle as a musical instrument?

Plausible but unlikely as a solo instrument. Although it could have been used as a percussion accompaniment, it’s sound is very raucous and not at all pleasing to the ear. Some modern musicians such as the group Eldrim have used rattles in attempts to recreate Viking music.

Premise two, the rangle as a ritual item?

Plausible. The rangle bears some resemblance to the wands used by vǫlur and the loud rattling could have been used in ritual as suggested to frighten or ward off evil spirits. Moreover, The Book of the Settlement (Landnámabók) mentions a man called Loðmundr gamli that performed sorcery, using his stick with a ring. Another possible ritual use could simply be to gain attention, such as a leader using it to call for silence before speaking.

Premise three, the rangle as an equine accessory?

Probable. As experts have pointed out the frequency of the rangle being discovered in graves with horse related goods is too high to discount. And while I am yet to test it on horseback I did find that if held over the shoulder while walking it gets a nice rhythmic clinking in time with your step.

Bibliography

Saxo Grammaticus, The Danish History of Saxo Grammaticus, translated by Oliver Elton, 1905. London: Forgotten Books, 2008.

Gunnell, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia. Cambridge: D. S. Brewer.

Lund, Cajsa (1974). Paa rangel 1974. In: Stavanger museums årbok, Stavanger, pp. 45-120.

Lund, Cajsa (1981). The archaeomusicology of Scandinavia, World Archaeology, 12:3, pp. 246-265.

Lund, Julie (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi. In: Fornvännen 101, Stockholm, pp. 323-341.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni nalézt, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha činí u zjištěných kusů 1100–1200 gramů. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme čtyři relativně dobře zachovalé exempláře, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou

    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.

Meče s organickým jílcem

Pokud hovoříme o mečích, často si na základě naší zkušenosti či znalosti nálezů představíme kovové kusy s organickými, v drtivé většině dřevěnými rukojetěmi (zdá se, že se po pádu Západořímské říše parohové rukojeti objevují spíše sporadicky; viz MacGregor 1985: 165). Takto zkonstruovaný meč splňuje všechny nároky na bezpečnost a robustnost, která zajistí dlouhodobou funkčnost. Pokud odhlédneme od těchto standardních kusů, kterým by dnes velmi dobře odpovídaly různé značky luxusnějších telefonů, můžeme nalézt řadu mečů, které by šly označit jako netypické. V tomto přehledovém článku si klademe za cíl shrnout jednu z jejich kategorií, a sice meče s parohovými, slonovinovými a mrožovinovými záštitami a hlavicemi, ukázat jejich četné zastoupení v čase a prostoru a poukázat na možnosti při jejich rekonstrukci.

Ač jsme zvyklí na to, že organické materiály podléhají zkáze a že se v archeologickém materiálu obtížně detekují, v níže přiloženém katalogu jsme byli schopni shromáždit nejméně 22 nálezů z let 700–1100, které lze zařadit do této skupiny. Tento soubor a jeho analogie nás opravňují k tvrzení, že organické komponenty se u evropských mečů používaly přinejmenším v období let 100–1300. Obecně vzato je možné říci, že se všechny z nich snaží napodobovat tradiční kovové varianty, a to až do té míry, že věrně kopírují designové prvky, které u organických materiálů nemají žádný užitek. Některé například kopírují dvoudílné hlavice, třebaže samy jsou jednodílné. Organické komponenty samozřejmě vyvolávají otázku, zda meče jimi opatřené byly určeny ke stejným účelům, jako kovové varianty. Není nám znám kus, který by nesl známky poškození, a několik kusů dokonce působí dojmem nepodařených kusů, které byly vyhozené. Nakolik můžeme soudit, organické komponenty byly určitě součástí kovových mečů, a nelze tedy mluvit například o hračkách.

Jak je průběžně zmiňováno v řadě prací, mnoho mečů doby vikinské splňuje dekorativní spíše než mechanické vlastnosti, což reflektuje sociální změny tehdejší doby, kdy bylo důležité vlastnit tento element elitní kultury a symbol moci i postavení, i když byl k boji užit opravdu zřídka, pokud vůbec (viz Fedrigo et al 2017: 433 s názornými příklady). Schopnost organického materiálu odolat silným ranám se podceňuje (MacGregor 1985: 165), a jako takový navíc nabízí nové možnosti v oblasti zdobení, kompletace a finálních úprav, nemluvě o snížené váze celkového výrobku. Zohlednit bychom měli také skutečnost, že kost a paroh mohly být v mnoha případech snadněji dostupné materiály než kov (viz MacGregor 1985: 30–43). Na parohové varianty můžeme nahlížet jako na produkty, které zastupují celokovové meče, a aby plnily estetického ducha doby, výrobky podléhají obecných módním trendům. Andrew Halpin (2008: 160) poznamenává, že kostěné a parohové komponenty naznačují méně majetné majitele, zatímco Alfred Geibig (1992/1993: 225) přímo hovoří o improvizaci a nejpodřadnějších možných materiálech. Meče s komponenty bohatě zdobenými či z cennějších materiálů (slonovina, mrožovina) jsou poněkud odlišnou kapitolou, jelikož se zdají přináležet aristokracii, a svou exkluzivností se rovnají kovovým variantám, či je dokonce předbíhají. Toto nám prozrazují jak meče samotné, tak nejméně dva písemné zdroje, a sice Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 29: „Byla to mocná a dobrá zbraň, jejíž jílec byl vyroben ze zubu. Nebylo na něm žádné stříbro. Čepel byla ostrá a neulpívala na ní rez.“) a Sága o Magnúsovi Bosém (kap. 26: „[Král] byl opásán mečem, který se jmenoval Leggbítr. Jílec měl z [mrožího] zubu a rukojeť byla omotána zlatem.“). Badatelé se s tímto ztotožňují; Tesch (2015: 27) přisuzuje zdobenou parohovou záštitu ze Sigtuny královské osobě a Kara (1988: 418) se domnívá, že polské nálezy patřily družiníkům nebo knížecím místodržícím. Podceňovat bychom, dle našeho soudu, neměli ani možnost využití těchto zbraní jako zástupných insignií při pohřebních rituálech, jak je nám známo z pozdního středověku.

Než přikročíme k výčtu samému, rádi bychom se zmínili o problému rozlišení různých organických materiálu. V řadě případů lze materiál určit pouze z detailní fotografie, v několika případech jsme odkázáni pouze na archeologické zprávy. Je jistou praxí, že jsou materiály označeny vágně, například „roh“ nebo „kost“. Přesvědčivou analýzu musí provést fundovaný přírodovědec, a to formou zpravidla invazivní a tudíž trvale poškozující. To je důvod, proč se k analýzám mnohdy nepřistupuje, a používají se výše zmíněné zastřešující pojmy, pod kterými se může skrývat kost, roh, paroh, slonovina a mrožovina. Nakolik můžeme říci, většina kusů se zdá být vyrobena z parohu a kosti, výjimečně ze zuboviny.

 

Katalog

Zde předložený katalog je v současné době nejpropracovanějším seznamem předmětů, který k danému období existuje. Shromažďuje materiál z Anglie, České republiky, Dánska, Irska, Německa, Polska a Švédska, a to od největšího souboru k nejmenšímu. Ke každému předmětu se snažíme najít inventární číslo, typ, materiál, rozměry, nálezový kontext a další detaily.

Švédsko

Ve Švédsku byl nalezen největší soubor organických mečových komponentů, čítající 9 kusů. Hned šest jich bylo nalezeno v tzv. Černé zemi (Svarta jorden) v Birce, následují dva nálezy ze Sigtuny a jeden nález z Gotlandu. Tradice organických jílců má ve Švédsku hluboké kořeny; nález ze Stenhagenu na Ålandských ostrovech, který se vyznačuje organickou rukojetí a záštitou, se datuje do období stěhování národů (Lehtosalo-Hilander 1984: 343). Tato tradice se udržela až do středověku, jak ukazují dvě kostěné záštity a jedna hlavice z Lundu z 12.14. století (Bergman – Billberg 1976: Fig. 339, 340, 342). Švédské organické jílce byly precizně zpracovány Fedirem Andoščukem (2014).

  • Birka, SHM 5208:542. Koruna hlavice meče neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 10; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 252). Délka 5,9 cm, výška 1,7 cm, tloušťka 3 cm. Poblíž konců se nacházejí dva otvory, ze spodní strany zahloubené, které sloužily k přinýtování koruny k postavě hlavic. Na spodní straně, na místě, kde byl roznýtován řap na podstavě, lze spatřit jamku. Podél spodního okraje se nachází špatně viditelný cikcak motiv. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

Birka1Birka2 Birka3Birka, SHM 5208:542. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:543. Fragmentární hlavice meče typu C, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 11). Délka 8,5 cm, výška 4,3 cm, tloušťka 2,2 cm. Uvnitř byl nalezen kus železného řapu meče, který byl roznýtován na horním vrcholu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce dvou stop.

birka5 birka6Birka, SHM 5208:543. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:544. Záštita speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 12; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 253). Délka 9,4 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Fasetovaná záštita je oválného tvaru a osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se příliš nezužuje; na jedné straně je 4,8 cm dlouhý, na druhé straně dosahuje 5,2 cm (Graham-Campbell 1980: 71). Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

birka6 birka7Birka, SHM 5208:544. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:545. Záštita neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 13). Délka 9,9 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,7 cm. Záštita vykazuje podobnost s SHM 5208:544, zdá se být rovněž fasetovaná, je oválného tvaru a zřejmě také osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce pěti stop.

birka8Birka, SHM 5208:545. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:546. Záštita neznámého typu, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Andoščuk 2014: Up 14). Délka 8,2 cm, výška 1,8 cm, tloušťka 2,9 cm. Katalog SHM udává délku 8,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří a půl stop.

birka9Birka, SHM 5208:546. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:547. Záštita zřejmě speciálního typu 1, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 15). Délka 10,2 cm, výška 1,5 cm, tloušťka 1,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,4 cm, výšku 1,6 cm a maximální tloušťku 1,8 cm. Otvor v záštitě není vycentrovaný a kopíruje odsazení řapu pouze na jedné straně. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří stop.

birka10

Birka, SHM 5208:547. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Sigtuna, SF 1965. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 163; Tesch 2015: 14). Délka 10 cm, výška 2,4–3,7 cm, tloušťka 1,6–2,3 cm (Androščuk 2014: Up 163). Předmět byl nalezen roku 1939 v centru Sigtuny (blok Handelsmannen). Obě jeho strany jsou bohatě dekorovány řezbou v kombinaci stylů Mammen a Ringerike, což záštitu datuje k roku 1000 (Graham-Campbell 1980: 140). Na jedné straně tvoří motiv maska, zatímco na druhé straně pozorujeme stočeného draka. Oba tyto motivy mají ve Skandinávii četné paralely.

sigtunaSigtuna, SF 1965. Převzato z Graham-Campbell – Kidd 1980: 169, Fig. 98.

  • Sigtuna, 1976/1005. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 164; Tesch 2015: 21). Třebaže nákres předmětu byl publikován (Douglas 1978: 63, Fig. 38:6), dlouhou dobu jsme nedisponovali žádným detailním popisem. V osobní diskuzi nám Fedir Androščuk dokonce sdělil, že záštitu nebyl schopen dohledat ve sbírkách sigtunského muzea, a tak obrázky a informace, které nám Anders Söderberg z výše zmíněného muzea zaslal, jsou prvními zveřejněnými detaily. Záštita je obecně mnohem jednodušších rysů než–li předchozí a známější záštita ze Sigtuny (Tesch 2015: 21). Jedno z ramen záštity je poškozeno; v současné podobě je záštita dlouhá 9,4 cm, zhruba 2 cm široká a ve středové části dosahuje tloušťky 1,7 cm. Otvor v záštitě, který je na spodní straně se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Artefakt byl nalezen roku 1976 při vykopávkách vedených Mariette Douglasovou v parku Humlegården. Vrstva, ve které byla záštita nalezena, je datována do 11. století (Androščuk 2014: Up 164). Jsme nesmírně zavázáni Andersovi Söderbergovi, který nám ochotně záštitu zdokumentoval.

sigtuna2 sigtuna3 sigtuna4 sigtuna5
Sigtuna, 1976/1005. Zdroj: Douglas 1978: 63, Fig. 38:6 a Anders Söderberg, Muzeum v Sigtuně.

  • Gotland, SHM 10498. Záštita meče typu B (Androščuk 2014: Go 179) či typu C (Petri 2016: 188; Thunmark-Nylén 2000: 899), která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: Up 179). Jedná se o skvěle zachovalý a vymodelovaný set hlavice a záštity, který byl amatérsky nalezen na konci 19. století na neznámé lokalitě a prodán muzeu (Thunmark-Nylén 2000: 899). Hlavice má délku 5 cm, výšku 3,2 cm a tloušťku pouhých 0,5 cm. Záštita dosahuje délky 6,5 cm, výšky 2,1 cm a tloušťky 1,5–1,9 cm. Otvor pro čepel je dlouhý pouze 3,6 cm, což svědčí o velmi úzké, snad jednobřité čepeli. Na obou předmětech se nacházejí rytiny, které jsou na záštitě doplněny nečitelným runovým nápisem (G 353), jehož písmena jsou 6 mm vysoká. Nález lze datovat do 9. století (Petri 2016: 183).

Gotland
Gotland
Gotland, SHM 10498. Zdroj: Thunmark-Nylén 1998: Pl. 231:1 a z katalogu SHM.

 

Anglie

Druhý největší známý soubor byl nalezen v Anglii. Tento čítá pět kusů, pokud nepočítáme meč nalezený v Cumberlandu, jehož jílec je kompletně vyřezán z kravského rohu (MacGregor 1985: 166, Fig. 87f). Unikátnost tohoto nálezu ze 7. století je podtržena zlatými ozdobami, které jsou do organického jílce nabity. Organické jílce se v Anglii objevují od 1. století našeho letopočtu (MacGregor 1985: 165). Anglický materiál dobře zpracoval Arthur MacGregor (1980; 1985; 1999).

  • York, 1979.7.4752. Proslulá hlavice meče typu K (MacGregor et al. 1999: 1945), která je vyrobena z velrybí kosti. Předmět má délku 7,1 cm, výšku 4,1 cm a tloušťku 2,1 cm (Roesdahl 1981: 114). Vyznačuje se pětilaločnatou korunou a neobvykle zaoblenou podstavou. Celou hlavicí se táhne kruhový otvor. Hlavice byla nalezena ve vrstvě datované do 12. století, ale datace je odhadována na 9. či 10. století (MacGregor et al. 1999: 1945).

york
York, 1979.7.4752.
Zdroj: MacGregor et al. 1999: 1945, Fig. 905 a z webové stránky Jorvik Viking Center.

  • York, YM C560. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z kosti (Roesdahl 1981: 114) či parohu (MacGregor 1985: 167; MacGregor et al. 1999: 1945; Waterman 1959: 72). Předmět má délku 8,6 cm, výšku 2 cm a tloušťku 1,8 cm (Roesdahl 1981: 114). Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Bližší datace ani typologické zařazení není možné; MacGregor (1980: 148) předmět zařadil do materiálu z 9.–12. století a přiklání se ke spodní hranici tohoto rozpětí, což z ní činí pozdně saský či vikinský artefakt (MacGregor 1985: 167). Záštita byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street (Waterman 1959: 72). Hlavice a záštita z Yorku jsou často vyobrazovány jako komponenty jednoho meče, ale nálezové situace svědčí o tom, že pocházejí ze dvou různých celků.

york2york3
York, YM C560. Převzato z Waterman 1959: 72, Fig. 5:3, www.historyofyork.org.uk a http://jjwargames.blogspot.com.

  • York, Anglian Fishergate 5612. Hlavice či podstava zřejmě speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (Rogers 1993: 1431). Předmět má délku 7,2 cm, výšku 0,85 cm a tloušťku 2,45 cm, je mírně vypouklý a jeho horní hrany jsou zbroušené. Otvor byl vytvořen navrtáním a následným spojením tří děr; je určen pro koncovou část řapu o obdélníkovém průřezu. Záštita byla nalezena při vykopávkách v Yorku na lokalitě 46–54 Fishergate v letech 1985/6. Datování proběhlo na základě kontextu i typologie a směřuje k první polovině 8. století (Rogers 1993: 1431).

york3
York, Anglian Fishergate 5612. Převzato z Rogers 1993: Cat. no. 5612.

  • Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor 1980: 149; 1999: 1945). Předmět je oválný a při čelním pohledu nabývá přibližně tvaru obdélníku. Boční stěny jsou zdobeny čtyřmi drážkami, které oddělují jednotlivá pole a tvoří plastický dojem. Ve středu se nachází otvor pro řap, který byl kruhového průřezu. Záštita nebyla publikována s detaily, a tak jsme museli rozměry vypočítat poměrově – délka činí zhruba 8,5 cm, výška 2,3 cm a tloušťka 2,5 cm. Datace bohužel není známa. Dnes je záštita uložena v Britském muzeu.

fen
Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Převzato z MacGregor 1980: Fig 52B.

  • Londýn, inv č. 4016. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor et al. 1999: 1945) nebo kosti (osobní diskuze s Hazel Forsyth). Vyznačuje se řezbou skládající se z pletencového ornamentu. V literatuře jsou detaily o této hlavici prakticky neznámé (absenci referencí v osobní diskuzi potvrdil i britský badatel David Constantine), a tak jsou informace, které nám poskytla Hazel Forsyth z Muzea Londýna, jedinými zveřejněnými detaily. Podle této vědkyně je předmět 6,5 cm široký, 5 cm vysoký, 1,7 cm tlustý a váží 63,77 g. Uprostřed se nachází provrtaný otvor pro řap, který je v horní části užší než v části spodní. Předmět byl náhodně nalezen na pozemku Gooch and Cousens’ Warehouse v londýnské City v letech 1866–1910, přičemž byl uložen v Guildhall Museum, které se roku 1976 sjednotilo s Muzeem Londýna. Arthur MacGregor ji řadí do vikinského období (1985: 165–167; 1999: 1945), zatímco Hazel Forsyth o ní referuje jako o sasko-normanské a Fedir Androščuk v osobní diskuzi vyslovil pochybnost a předmět by spíše zařadil do pozdního středověku. Tímto velmi děkujeme Royi Stephensonovi a Hazel Forsyth, kurátorům Londýnského muzea, za promptní a precizní identifikaci a dokumentaci předmětu.

london
Londýn, inv. č. 4016. Převzato z MacGregor 1985: 166, Fig. 87i.

londýn2Londýn, inv. č. 4016. Fotografie: Hazel Forsyth, Muzeum Londýna.

 

Polsko

Další země, která má poměrně vysoké zastoupení organických jílců, je náš severní soused. Polský materiál čítá rovněž pět kusů – jeden kompletní meč, tři hlavice a jednu záštitu, a to nepočítáme nákončí vyrobené z losího parohu, které bylo nalezeno v Kołobrzegu-Budzistowě a které pochází z 11. století (Kara 1988: 417, Rys. 5). Polský materiál byl výjimečně dobře zpracován Karou (1988) a Markem (2004). Osobně jsme jej navíc prodiskutovali s Leszkem Gardełou, Piotrem Kotowiczem a Michałem Bogackim, kteří nás ubezpečili o pravosti informací a úplnosti souboru.

  • Czersko Polskie, voj. Bydgoszcz, kat. č. 507. Meč komplikovaného typu, s jílcem vykonaným z parohu (Kara 1988). Starší autoři řadili meč ke skandinávskému typu T (např. Sarnowska 1955: 304), ale od tohoto se výraznější měrou odlišuje. Další generace přiřadila meč ke Kirpičnikovovu „místnímu typu A“ (Kara 1988; Kirpičnikov 1966: 36). Ačkoli tento ruský typ je tvarově opravdu podobnější, ornament spíše odpovídá jiným polským nálezům, a tak vznikla potřeba vytvořit „piastovský“ typ meče, který by zdůrazňoval místní výrobu, která samozřejmě mohla být ovlivněna skandinávskými i ruskými modely (Marek 2004: 32, Tab. 17). Meč byl vyloven před rokem 1938 z řeky Brdy a bohužel byl zničen během 2. světové války. Jednalo se o jeden z nejdelších polských mečů, který měl celkovou délku 99,3 cm; dvousečná čepel byla 82 cm dlouhá a 4 cm široká, s 1,2 cm širokým žlábkem, který dosahoval až do poloviny rukojeti. Záštita měla délku 12,2 cm, výšku 2,2 cm a tloušťku 1,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – rozměr spodního otvoru činil 4×0,6 cm, rozměr horního otvoru byl 2,4×0,6 cm. Délka hlavice byla 7,2 cm, výška 5,4 cm a tloušťka 1,8 cm. Jílec byl bohatě dekorován pletencovým ornamentem, rostlinnými motivy, linkami, vlnovkami, kruhy a hvězdami. Meč je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988; Marek 2004: 32; Sarnowska 1955: 304).

czersk
czersk2Czersko Polskie, Bydgoszcz, kat. č. 507. Zdroj: Sarnowska 1955: Rys. 5a,b,c.

  • Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Hlavice „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Hlavice má délku 6,8 cm, výšku 5,4 cm a tloušťku u základny 2,2 cm. Je opatřena kruhovým otvorem, který prochází celým předmětem. Povrch hlavice je členěn do několika polí, které jsou zdobeny rostlinnými motivy, kruhy a trojúhelníky. Artefakt byl nalezen roku 1961 v kulturní vrstvě, kterou lze datovat do období od 2. poloviny 11. století po 1. polovinu 12. století (Kara 1988).

czersk3
Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Zdroj: Kara 1988: Rys.4:3.

czersk4Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Autor: Dmitrij Chramcov.

  • Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58. Záštita „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Je 12,5 cm dlouhá, 2,2 cm vysoká a 2,2 cm tlustá. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,5 × 0,8 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,5 × 0,8 cm. Dekorace sestává z rostlinných a geometrických motivů včetně kruhů a trojúhelníků. Artefakt byl nalezen roku 1958 a je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988).

velkopolský
Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58.
Zdroj: Kara 1988: Rys.1.

  • Hnězdno, inv. č. 29/82. Hlavice meče typu R či S (Sawicki 1990: 234), která je vyrobena ze slonoviny (Kara 1988; Sawicki 1990: 234 a diskuze s Jamesem Barrettem, Leszkem Gardełou, Michałem Bogackim), ačkoli nebyla podrobena invazivní analýze. Hlavice je 7,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2,2 cm tlustá u podstavy. Je opatřena oválným otvorem o rozměru 0,8 × 1 cm, který prochází celým předmětem. V centrální části jedné strany se nachází pletencový ornament. Hlavice byla nalezena roku 1982 v lokalitě Góra Lecha na stanovišti 15d. Datace se různí; Kara (1988) ji považuje za produkt 11.–12. století, Sawicki (1990: 234) ji datuje ke konci 10. století a toto zařazení se reprodukuje doposud (osobní zjištění na výstavě Wikingowie w Polsce? v Hnězdně, 2017).

gnezdnoHnězdno, inv. č. 29/82. Zdroj: Sawicki 1990: Rys. 1; muzeumgniezno.pl.

  • Robity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Hlavice meče neznámého typu, která je zhotovena z kosti (Trupinda 2004: 116). Délka předmětu činí 4,6 cm, výška 3,6 cm. Tloušťka nám není známa. Na spodní straně se nachází obdélníkový otvor pro řap. Povrch je zdoben řezbou propleteného kříže, který je lemován řadou teček. Naleziště Robity patří k raně středověkovému staropruskému osídlení. Předmět je datován do 10.–12. století (Trupinda 2004: 116) či do 11. století (Jagodzinski 2009: 181). V současné době je hlavice uložena v Krajském úřadu pro ochranu památek v Elblągu.

robityRobity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Zdroj: Trupinda 2004: 116, Kat. č. 240.

 

Dánsko

Je evidentní, že také v Dánsku měly organické jílce dlouhou tradici, která sahá až po kostěné, dřevěné a slonovinové nálezy římského typu z Nydamu a Vimose (MacGregor 1985: 165). Do propasti mezi dobou římskou a dobou vikinskou zapadají dvě podstavy vyrobené z velrybí kosti, které byly nalezené v Lejre a které lze datovat do 7. století (Christensen 2015: Kat. nr. 222–223, Fig. 11.30; osobní diskuze s Fedirem Androščukem a Larsem Krants Larsenem). Na rozdíl od dobře zdokumentovaných nálezů z jiných zemí nás v Dánsku zarazí, že se organickými jílci doby vikinské nikdo systematicky nezabýval. Situaci jsme diskutovali s předním dánským odborníkem Sørenem Sindbækem, který nám nedokázal pomoci s mapováním dánského souboru. Můžeme tak pouze poukázat na několik zajímavých nálezů, které by měly být předmětem dalšího zkoumání. Meče s organickými jílci si v Dánsku udržely svou popularitu i po době vikinské, o čemž svědčí honosný meč uložený v kodaňském muzeu. Meč s inventárním číslem 9105, zřejmě vyrobený ve 12. či 13. století, má pravděpodobně mrožovinový jílec (Goldschmidt 1923: 142, Taf. XLIX).

kodaň21779291_610842592320844_2083266667_n
Meč uložený v kodaňském muzeu, inv. č. 9105.
Zdroj: MacGregor 1985: 166, Fig. 87g a Gvido Libmanis.

  • Køge Havn, NM 15556. Krásně modelovaná hlavice meče typu S, která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: 88) nebo kosti (katalog NM). Na základě obrázku, který nám poskytla Anne Pedersen z Národního muzea v Kodani, jsme vypočítali, že délka předmětu činí přibližně 9 cm a výška zhruba 5,7 cm. Hlavice byla uložena v Národním muzeu poté, co byla roku 1856 nalezena při čištění říčního dna v ústí řeky Køge Å (Lund 2004: 203 a diskuze s Anne Pedersen). Uložení ve vodě může mít kultické konotace (viz Lund 2003 a 2004). Hlavice vykazuje známky koroze, což svědčí o umístění na železném řapu (diskuze s Anne Pedersen). Nález lze datovat do 10. století (Petri 2016: 184). Tímto děkujeme Anně Pedersen a Muzeu v Køge za poskytnuté informace.

koge
Køge Havn, NM 15556. Převzato z Androščuk 2014: 87, Fig. 39.

koge2
Køge Havn, NM 15556. Fotografie: Anne Pedersen, Národní muzeum v Kodani.

  • Při zkoumání dánského materiálu jsme si všimli tří nápadných artefaktů z parohu, které připomínají záštity či podstavy. Podle obecně přijímané teorie jde o držadla vycházkových holí. Jde o nálezy z Kodaně, Klimu a Viborgu. Nález z Kodaně byl nalezen na konci 90. let 20. století při hloubení stanice metra Kongens Nytorv (Fabricius 1999: 176). Archeologové tehdy narazili na velmožský statek, který se datuje do nejstarší fáze města, tedy počátku 11. století. Záštitě či kladivu podobný parohový předmět o délce 14,5 cm a výšce 2,5 cm byl nalezen v odpadní jámě na tomto statku. Stěny objektu jsou zdobené propleteným ornamentem. Předmětem prochází kruhový otvor, kterým se odlišuje od ostatních artefaktů interpretovaných jako záštity. Kruhový otvor má také nález z Klimu, nalezený roku 1978. Tento 13 cm dlouhý, hrubě řezaný parohový kvádr je posetý rytinami (tři různé kříže, trikvetra, uzly, linie a zvířeti podobná silueta), které jej umožňují datovat do začátku 11. století (Liebgott 1978). Poslední nadějný kandidát, o kterém se zmíníme, byl nalezen ve Viborgu. Je datován také do 11. století a má rovněž dekorovaný povrch (Fabricius 1999: 176).

kodan
Kodaň, Kongens Nytorv. Držadlo hole nebo záštita.
Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 96.

klimKlim. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Liebgott 1978.

viborgViborg. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 97a.

 

Irsko

Nejstarší doklad používání organických jílců v Irsku se datuje do 3. století, kdy římský historik Solinus zanechává zprávu, že Irové „pěstují zálibu ve zdobení mečových jílců zuby velkých mořských zvířat“ (Riddler – Trzaska-Nartowski 2011: 121). První hmotný důkaz je o něco mladší – jedná se o záštitu z velrybí kosti, která se datuje do 5. nebo 6. století a která byla nalezena Collierstownu (Riddler – Trzaska-Nartowski 2009). Do námi vybraného období zapadají dva předměty z Dublinu, z nichž jeden je s určitostí záštitou meče. Není nám známo, že by se tradice organických jílců projevila i v irském středověku.

  • Dublin, DWP612. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (Halpin 2008: 160–162). Je zhruba 9,2 cm dlouhá, 1,2 cm vysoká a 1,3 cm tlustá ve středové části. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,8 × 0,6 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,2 × 0,6 cm. Záštita se k ramenům zužuje. Druhý dublinský parohový kus – DWP614 – má tvar, dekoraci i velikost záštity, ale otvor neodpovídá, stejně jako u dánských nálezů z Kodaně či Klimu. Halpin zastává názor, že mohlo jít záštitu či o držadlo (Halpin 2008: 162). Velikost tohoto předmětu je zhruba 8,2 cm × 1,3 cm × 1,7 cm, zatímco obdélníkový otvor má rozměry 1,3 × 0,7 cm. Oba předměty byly nalezeny při vykopávkách v letech 1962–1981.

dublin dublin3
Dublin, DWP612 a DWP614. Zdroj: Halpin 2008: 161, Fig. 62, Pl. XVII.

 

Německo

V první zveřejněné verzi tohoto článku nebyla tato podkapitola zahrnuta. Náš německý kolega Reiner Liebentraut nás dodatečně upozornil na nález z Hamburku, který představuje – nakolik je nám známo – jediný exemplář nalezený v Německu. Tento byl skvěle popsán v článku Ingo Petriho (2016).

  • Hamburk, inv. č. 1965:39. Podstava neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu jelena lesního (Petri 2016: 181). Je 10,1 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 2,1 cm tlustá. V centrální části objektu se nachází obdélníkový otvor, na spodní straně veliký 1,5 × 0,8 cm, na horní straně 1,4 × 0,7 cm, který je vyplněn těžce zkorodovaným kusem řapu, který byl roznýtován na horní straně. Předmět, který je zdobený řezbou, byl nalezen při vykopávkách na ulici Große Reichenstraße roku 1954 a s největší pravděpodobností lze datovat do 11. století (Petri 2016: 181).

hamburkhamburk2
Hamburk, inv. č. 1965:39. Zdroj: Petri 2016: Abb. 1-5.

 

Česká republika

Ač to může být s podivem, v Praze je uložen nejlépe dochovaný exemplář raně středověkého meče s organickým jílcem – svatoštěpánský meč. Nakolik je nám známo, žádný jiný analogický meč, ať již starší či mladší, se v České republice nevyskytuje, jsou nám však známy nejméně tři velkomoravské meče, které měly dřevěné záštity (diskuze s Jiřím Koštou a Romanem Králem).

  • Praha, inv. č. K 10. Tzv. svatoštěpánský meč, který odpovídá Petersenovu typu T. Navzdory často opakovanému tvrzení, že jílec je vyrobený ze slonoviny, se současní badatelé přiklánějí k parohu (diskuze s Jiřím Koštou a Jamesem Barrettem), přestože analýza nikdy nebyla vykonána. Jakožto relikvie nebyl nikdy archeologizován, a tak je s jistotou jeden z nejzachovalejších existujících raně středověkých mečů. K jeho výrobě došlo v letech 950–1025. Čepel nese damaškový nápis Ulfberht. Bohatá plastická dekorace ve stylu Mammen poukazuje na skandinávskou výrobní dílnu, kde mohla být čepel osazena. Neznámým způsobem se meč dostal do Maďarska, kde zřejmě sloužil ke korunovaci arpádovské dynastie, až se za pohnutých okolností ve 13. či 14. století ocitl v Praze, kde setrvává, až na občasná zapůjčení do Maďarska, dosud (Fodor 2004: 159). Celkově vzato jde o krátký meč s celkovou délkou 76 cm. Čepel je 61,3 cm dlouhá a 4,2 cm široká. Záštita je 9,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2 cm tlustá. Hlavice je dlouhá 6,1 cm, vysoká 3,9 cm a tlustá 2 cm. Rukojeť, která je obtočena několika druhy drátu, je dlouhá pouze 7,2 cm. Podle mínění Jiřího Košty mohla být hlavice dodána později, což jílec zkrátilo. Nutno také podotknout, že meč v současném perfektním stavu váží 403 gramů, což z něj činí nejlehčí nám známý meč raného středověku. Za detailní popis jsme nesmírně vděčni Jiřímu Koštovi, který poskytl data ze svého připravovaného katalogu.

svatoštěpánský mečsvatoštěpánský meč2svatoštěpánský meč3
Praha, inv. č. K 10. Svatoštěpánský meč.
Zdroj: Fodor 2004: Abb. 1, 2, 3.

Norsko a Island

V zemi, ve které evidujeme největší počet raně středověkých zbraní, neznáme ani jeden příklad organického jílce (diskuze s Vegardem Vikem a Kimem Hjardarem), které absentují rovněž na Islandu. Výše zmíněné pasáže ze ság se však vztahují přesně k tomuto prostoru, a tak je možné, že se v něm organické jílce v omezené míře vyskytovaly a chybí jejich hmotné doklady.

 

Frísko

Co se týče organických jílců, z fríských mohyl odkrytých na terpech známe přinejmenším dvě záštity a jednu hlavici z doby římské (Roes 1963: 75, Pl. LVIII:3,4,5). Roesová nadto vyobrazuje dva blíže nepopsané předměty, které se nápadně podobají nálezům z Klimu a Dublinu (Roes 1963: Pl. LVIII:8,9).

 

Rekonstrukce

Prvotní inspirací k vytvoření tohoto článku byla rekonstrukce, kterou vyrobil ruský reenactor Alexandr Něsterov na začátku prosince 2017. Jedná se o meč zkonstruovaný na základě výše popsaných komponentů z Birky. Celková délka Alexandrova meče činí 86 cm. Čepel je 70 cm dlouhá, 5 cm široká a 5 mm tlustá. Na řap je nasunuta záštita, která je zhotovena z losího parohu. Záštita je dlouhá 9 cm, vysoká 2 cm a 2,6 cm tlustá. Zajímavým faktem, že bylo nutné čepel předehřát, aby bylo možné záštitu dobře napasovat. Rukojeť, která je dlouhá 10,5 cm, tvoří oválný bloček z jasanového dřeva. Řap je roznýtován na podstavě, která je 7 cm dlouhá, 1,9 cm vysoká a 3,2 cm tlustá. Na podstavu je pomocí dvou železných nýtů přinýtována koruna, jež je dlouhá 6,2 cm, vysoká 2,6 cm a tlustá 2,8 cm. Také hlavice je zhotovena z losího parohu. Celková váha meče je 950 gramů.

alexander1 alexander5alexander6

Nutno podotknout, že meč je tupý a určený k boji na současných bitvách. A jak se meč chová? Majitel je spokojený. Přestože není příliš obratný s parohem, meč je dle jeho vlastních slov velmi pohodlný, dobře sedí v ruce a je lehký. Alexandr nám sdělil, že po několika soubojích se záštita začala mírně kvedlat.

Často se na předměty, jako je tento meč, pohlíží optikou bezpečnosti – a pokud předmět není shledán dosti bezpečným, nedochází k jeho rekonstrukci. Raně středověcí lidé byli zejména lidé praktičtí, a pokud by po svých zbraních vyžadovali, aby poskytovaly ochranu ruky, nebyl by pro ně problém takové zbraně vyrobit. Krátké jílce, lehké štíty, absence rukavic a jiných ochranných prostředku svědčí o speciální práci, při které se bojovník více soustředí na práci se štítem (viz zde). Dochází k neustálé kontrole oponenta a ruka není přesouvána do exponovaných pozic, a tak je permanentně schována za předsunutým štítem, odkud jsou prováděny seky. Z tohoto důvodu není třeba pohlížet na organické mečové komponenty s despektem jen proto, že neposkytují dostatečnou ochranu.

alexander10alexander9alexander2

 

 

 

 

 

Poděkování

Článek by nevznikl bez pomoci řady badatelů a přátel, které jsem téměř měsíc obtěžoval všetečnými otázkami a prosbami o pomoc. Kromě Alexandra Něsterova, který dodal námět, je to zejména Fedir Androščuk (Univerzita ve Stockholmu), James Barrett (Univerzita v Cambridgi), Michał Bogacki (Muzeum počátku polského státu, Hnězdno), Matt Bunker, Sławomir CegowskiDavid Constantine, Hazel Forsyth (Londýnské muzeum), Leszek Gardeła (Univerzita v Rzeszówě), Lars Grundvad (Muzeum v Sønderskovu), Kim Hjardar, Dmitrij ChramcovKlaudia Karpińska (Univerzita v Rzeszówě), Tim JorgensenJiří Košta (Národní muzeum, Praha), Piotr Kotowicz (Historické muzeum v Sanoku), Roman KrálLars Krants Larsen (Muzeum v Moesgårdu), Reiner Liebentraut, Mikko Moilanen (Univerzita v Turku), Anne Pedersen (Národní muzeum, Kodaň), Søren Sindbæk (Univerzita v Aarhusu), Roy Stephenson (Londýnské muzeum), David Swift, Anders Söderberg (Muzeum v Sigtuně) a Vegard Vike (Kulturně historické muzeum, Oslo). A na posledním místě, nejčestnějším, bych chtěl poděkovat Sedlu, že mi dodávala motivaci a sílu i v těch nejtěžších chvílích.

 

Bibliografie

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o Magnúsovi Bosém = Magnús saga berfœtts, ed. Finnur Jónsson, Heimskringla : Nóregs konunga sǫgur, København 1911.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bergman, Kjell – Billberg, Ingmar (1976). Vapen. In: Anders W. Mårtensson (ed.). Uppgråvt forflutet for PKbanken i Lund, Archaeologica Lundensia, VII, Lund, s. 179–186.

Douglas, Mariette (1978). Medeltidsstaden 6. Sigtuna, Stockholm.

Fabricius, Hanne (1999). Københavns Topografiske Udvikling indtil 1300. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1998, København, 5–278.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Fodor, István (2004). Das Schwert Stephans des Heiligen. In: Folia archeologica 51, Budapest, s. 159–174.

Geibig, Alfred (1992/1993). Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung von Rostock-Dierkow. In: Offa 49/50, Neumünster, s. 215–227.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Graham-Campbell, James – Kidd, Dafydd (1980). The Vikings, London.

Halpin, Andrew (2008). Weapons and Warfare in Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations 1962–81: Ser.B Vol.09, Dublin.

Christensen, Tom (2015). Lejre bag myten. De arkæologiske udgravninger, Højbjerg.

Jagodzinski, Marek F. (2009). Zagadnienie obecnosci Skandynawów w rejonie ujscia Wisly we wczesnym sredniowieczu. In: Pruthenia, tom. 4, Olsztyn, s. 117–192.

Kara, Michał (1988). Wczesnośredniowieczny jelec z poroża z Międzyrzecza Wielkopolskiego, woj. gorzowskie, Archeologia Polski, t. 33, z. 2, s. 403–424.

Kirpičnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Keski- ja myöhäisrautakausi. In: Laaksonen, E. – Pärssinen, E. (eds.) Suomen Historia 1, Espoo, 250–405.

Liebgott, N.-K. (1978). Ornamentalt tilbageblik. In: Skalk 1978/5: 10–15.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej : dylematy archeologia i bronioznawcy, Wrocław.

Petri, Ingo (2016). Ein beinernes Schwertgefäßteil des 11. Jahrhunderts aus Hamburg-Zeuge eines Slawenüberfalls? In: Biermann, F. P. – Kersting, T. – Klammt, A. (Hrsg.). Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes, Teilband 2, Langenweissbach, s. 181–192

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2011). Chanting upon a Dunghill: Working Skeletal Materials. In: M. C. Hyer – G. R. Owen-Crocker. The Material Culture of Daily Living in the Anglo-Saxon World, s. 116–41.

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2009) Collierstown 1, Worked Antler and Bone Objects. In: O’ Hara, Robert. Report on the Archaeological Excavations at Collierstown, County Meath, Drogheda, s. 4–7.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Rogers, Nicola S. H. (1993). Anglian and Other Finds from 46-54 Fishergate, The Archaeology of York: The Small Finds 17/9, York.

Sarnowska, Wanda (1955). Miecze wczesnośredniowieczne w Polsce. In: Światowit, t.21, s. 276–323.

Sawicki, Tomasz (1990). Wczesnosredniowieczna nakladka glowicy miecza z Gniezna. In: Gniezno, tom. 3, s. 223–236.

Tesch, Sten (2015). Att parera eller paradera. Ett tusenårigt svärdshjalt från Sigtuna och dess europeiska sammanhang. In: Situne Dei 2015. Årsskrift för Sigtunaforskning och historisk arkeologi, Sigtuna, s. 14–27.

Trupinda, Janusz (red.) (2004). Pacifica terra: Prusowie – Słowianie – Wikingowie u ujścia Wisły: katalog wystawy, Malbork.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Interní soutěž skupiny Herjan

Slovenská skupina Herjan, jejíž jsem čestným členem, v minulých dnech přišla se zajímavou soutěží – a sice každý přihlášený obdrží pět stránek katalogu švédského Historického muzea (mis.historiska.se), ze kterých si může vybrat pět nálezů a ty okomentovat.

SHM 5208:1999

SHM 5208:1999. Jantarová miniatura sekerky, nalezená v “Černé zemi” v Birce.

Soutěž je jednoduchý mechanismus s přidanou hodnotou, který přiměje jednotlivé členy ke studiu nálezů. Jednotlivci se při této činnosti mohou přiučit kritickému myšlení a psaní, mohou se mezi sebou porovnávat, a všechny soutěžní příspěvky nadto obohatí celý kolektiv. Nálezy vybrané do této soutěže pocházejí výhradně ze sídlištního kontextu Birky, a jsou tedy jen málo – pokud vůbec – publikované tiskem. Krátký komentář může pomoci zařadit předměty do kontextu jak daného města, tak celé Skandinávie, což mohou – v případě publikování internetovým médiem – ocenit i další zájemci mimo skupinu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zveřejnit svůj příspěvek, kterýžto tímto předkládám k posouzení komunity.

Rozhovor s Petrem Matouškem

Zdravím tě, Petře, a děkuji, že sis na nás udělal čas. Myslím, že jsi člověkem, který má díky svým znalostem mnoho co říci. V úvodu bych tě požádal, zda bys mohl čtenáři představit sebe a svou tvorbu – kdo jsi, čemu se věnuješ a jaké metody a přístupy k tomu používáš.

Ahoj. Předem děkuji za důvěru a zájem. Odpovím rád, snad budou mé odpovědi dostatečné a jasné. Než se pustím do samotných odpovědí, chtěl bych poprosit o shovívavost čtenářů, neboť nepíšu často veřejně na toto téma. Bude-li mít snad někdo dojem, že text působí samolibě, či nadneseně, je to v důsledku mé neschopnosti se vyjádřit lépe. Vážím si zájmu všech lidí, kteří jsou jakkoliv zapojeni do pole historie a činností s ní propojených.

Petr - portrét

Petr Matoušek. © Fotoschulz Ateliér.

Jmenuji se Petr Matoušek a narodil jsem se v roce 1979 v Olomouci. Cvičit jsem začal ve svých jedenácti letech. Prošel jsem docela pestrou myriádou zkušeností mezi ringem a ulicí. V roce 1997 jsem se poprvé začal aktivně účastnit “historického šermu”. Od té doby jsem stále aktivní. Co stojí za zmínku je má zkušenost s rekonstrukcí rytířského umění (šermu a zápasu) a hlavně její srovnání s jinými systémy různě po světě. Přestože jsem zaměřený na pozdní středověk a renesanci, kde máme nejvíce dochovaných písemností a také hmotné kultury na toto téma, nevyhýbal jsem se sbírat poznatky i z jiných období, včetně raného středověku. Asi také stojí za zmínku, že jsem díky svému kamarádovi z mládí stále v přátelském kontaktu s Archeocentrem v Olomouci a též lidmi z Vlastivědného muzea v Olomouci a Muzea v Přerově, německém Emdenu a skupinou německých historiků z katedry v Augsburgu.

Dnes po letech šermování a poznávání stojím ve vedení Cechu Sv. Michaela, který jsme založili před osmi lety s Martinem Pulchartem. Cech je společnost, která učí rytířskému umění v co možná co nejautentičtější podobě. Podkladem pro výuku jsou především původní texty a také související zdroje od shora zmíněných kontaktů, cestování a neméně také cvičení s cizinci v jejich domácích krajinách. V posledních letech jsme se rozhodli knižně vydat Knihu Joachyma Meyera, která je rozdělena na čtyři části pod názvy “Šerm mečem“, “Šerm tesákem“, “Šerm rapírem“, “Šerm dýkou a dřevcovými zbraněmi”. Mimo toto vydání jsme po dobu více než deseti let postupně zpracovávali různé texty o šermu, včetně Walpurgis kodexu I.33. Společně s Peterem Kocurem jsme před pár lety zahájili projekt výcviku boje pro raný středověk, kde jsou všichni vítáni.

Tedy kdo jsem a čemu se věnuji je snad dostatečně uvedeno. Nerad bych šel do asi zbytečných podrobností o sobě, tématem by měly být odpovědi na všechny otázky. Metody a přístupy. Dnes již podpořen více než dvaceti lety cvičení a názory těch, kterých si vážím, se snažím dívat se na téma vzdělání v rytířském umění jako učitel, který přemýšlí o tom, jak co nejlépe vytvořit studijní prostředí pro zájemce a studenty. Vlastně je tak trochu nutím studovat pokud možno původní texty, aby alespoň trochu nasály ten autentický tón. Výuku máme postavenou komplexně se základem v neozbrojeném boji, protože nejen v evropské tradici je zbraň jen prodloužená ruka. Důraz se klade na velké svalové skupiny – tzv. sílu celého těla, obratnost a minimalizaci rozhodovacího procesu. Z praxe víme, že sbíráním “technik” se vyhodnocení a řešení krizového momentu naopak komplikuje a dochází pak bud k dysfunkci technologie, nebo si lidé začnou měnit parametry výukového prostředí, aby zachovali funkci “technik”. Velmi hrdý jsem na rozvojové prvky, které jsem designoval sám a bez jakékoliv spojitosti jsem je objevil u dnešních speciálních sil u Rusů. Bylo to pro mne velmi příjemné, protože se potvrdil můj dohad, že forma je odvozena ze záměru funkce. Paradoxně u Rusů, díky mým kontaktům se Sergejem Borščevem, který mimo Systemy, zápasu a jiných, šermuje také šavlí, jsem narazil na řadu propojení právě s ranou formou boje mečem a štítem. Přesto, že nemají dochované písemné prameny, zachovaly se u nich některé původní postupy empiricky.

Tady už ale asi opravdu skončím, abych nenudil.

Pojďme se nyní bavit o raném středověku, který má nejen v České republice mnoho fanoušků. Jak na tebe toho období působí, a jak bys obecně shrnul boj vedený v takovém prostředí.

Raný středověk (dále budu používat RS) je jistě fascinující téma. Pro mě stále zůstává tajemný právě pro mnohem menší objem reálií v porovnáním s pozdějším obdobím. Toto tajemno nám nabízí docela široký prostor pro vlastní interpretaci a projekci toho, co zkrátka není ani v muzeu ani v textech. Na jednu stranu jistě dobře, neboť je v tom nádhera a romantika, na druhou stranu se dostáváme na tenký led, co tam tedy vlastně patří a proč.

Boj vedený v RS stejně jako kdykoliv jindy musí být vnímán v souvislosti se společenským nastavením doby a místa. Existuje docela jednoduchá linie otázek proč by někdo chtěl někoho zabít, jak a jaký to bude mít společenský dopad. Kloním se k názoru, že některé fenomény pozdější doby byly identické, zároveň však zůstává pravdou, že v RS jsou specifika, která jsou později společensky vyřešena a mění se spolu s dobou. Abych byl konkrétní. Vidím to hlavně ve vývoji technologie, konfrontace a potřeby překonávat nepřátele nejen vojensky, ale také technologicky a ekonomicky. To nutně vede I dnes k proměnám vedení boje a užívání prostředků k němu potřebných.

Vždy si musíme upřímně říci o jaké společenské vrstvě v dané době chceme hovořit, protože se od toho bude odvíjet nejen výzbroj a výcvik, nebo chceme-li chování, ale také společenský mandát, který tehdejší společnost umožňovala.

Považuji za zbytečné rozepisovat preference výzbroje. Meč vnímáme jako zbraň a také symbol stavu. V hromadných střetech povětšinou dominují dřevcové zbraně, spolu s údernými, a nad tím vším stojí všudypřítomné sekery. Jak se s nimi bojovalo, lze si to vůbec představit? Tady si nedovolím moc polemizovat. Domnívám se, že RS na rozdíl od pozdního středověku či renesance nevytvářel potřebu zaštitovat výuku tak organizovaně. Válečnická vrstva, družiníci, rytíři atd. měli dostatečné kapacity pokrýt tyto potřeby a tak nevznikaly školy bojových umění, tak jak to víme z doby pozdější. Víme že se školili, víme, že používaly k výcviku dřevěné zbraně, víme že zápasili. Bližší podrobnosti si však nedovolím odvozovat. Co zůstává je morfologie zbraní a koncept ochranné zbroje, které nám pomáhají si představit alespoň vzdáleně, jak by to mělo fungovat.

Dále navážu na další otázku.

Nutno dodat, že nejdůležitější zbraní byl štít, se kterým se pracovalo aktivně a od kterého se musely odvíjet veškeré akce. Je mi jasné, že se bavíme o době, které předcházelo vzniku učebnic a traktátu o šermu. Zajímalo by Mne, nakolik se můžeme bavit o šermu, o jeho výuce, technikách.

Půjdeme-li metodou vývoje, který máme velmi zřetelný od 15. století, a uděláme si procházku řekněme na dvě stě let, získáme jakousi představu o proměně a vývoji. Jdeme-li s texty a hmotnou kulturou (vývojem zbraní a zbrojí) cestou k naší době, máme jasný rys vývoje. Podobně můžeme udělat cestu zpět, a když tak učiníme, začínají nám postupně scházet písemné materiály, ale dochovává se nám pořád dostatečné množství nálezů zbraní a zbrojí. Z tohoto pak lze – ne však úplně – odvodit jakýsi obraz ranějšího období.

Paradoxně i s ohledem na zkušenosti z Asie, se některé věci zase tak moc nemění. Je tomu, domnívám se, stejně i v případě RS. Člověk má dvě ruce a dvě nohy. Má volní a nevolní část vědomí a míra reflexivních projevů pod tlakem emocí (strachu) se jistě nemění během stovek let. Tedy naše čití a vnímání nebude zase tak daleko od lidí žijících v RS. Jistě, jsme změkčilí a zpohodlnělí, ale naše základní smyslové vybavení se prokazatelně zase tak moc nezměnilo, jestli vůbec.

Je jisté, že si lidé předávali pokud možno jen funkční postupy, které se tradovaly velmi dlouho. Nejen pro jejich účinnost v boji, ale také pro usnadnění chápaní jevů, které nastávají až pod skutečným tlakem. Také proto se např. šerm dlouhým mečem udržel jako metodická pomůcka a technologická fosilie až do 19. století, kdy se od studentů stále žádaly jakési znalosti práce s touto zbraní. Jsem přesvědčen, že v RS tomu nebylo jinak a mnoho věcí se tak dochovalo snad až ze starověku.

Je-li šerm reálná obrana na reálný útok (etymologie anglosaských ekvivalentů pro “šerm” se kloní k významu ochrany), potom nutně hovoříme o školeném pohybu. Technika – nebo spíše technologie – má uživatele chránit a poskytovat mu zázemí pro jeho práci se soupeřem. Školení je tedy nutné a nezbytné, jinak ten, kdo školený není, zaostává za tím, který je.

Výuka, jak jsem shora zmínil, je docela tajemná. Upřímně nevím o školách v RS. Domnívám se, že to bylo řešeno lokálně. Předáváním ze starší generace na mladší. Víme, že se užívalo veršovaných pouček, ale kolik z těch pozdně středověkých má kořeny v RS, si nedovolím říct.

Petr - portrét2

Petr Matoušek. © Sebi Berens.

Mohu snad jen dodat, že tomu by nasvědčovalo ono “poslání na výchovu” ke kmotrům u aristokracie, která zřejmě denně cvičila. Ale pokračujme dále. Je mi zřejmé, že v tehdejší bojové společnosti se od téměř každého muže očekávala jistá dovednost zacházení se zbraní. K jakému rozdílu ale podle tebe docházelo mezi profesionály a příležitostnými bojovníky co do výzbroje a zkušenosti?

Tady se odpověď nabízí sama. Jak bylo shora zmíněno, válečnická vrstva si udržovala výchovu k plnění společenských povinností, což bylo především umět bojovat a sloužit záměrům pána, či země. Příležitostní bojovníci mohli ve výjimečných případech podat výjimečný výkon, statisticky se ale dle mého nemohli rovnat cvičeným bojovníkům. Jak výcvikem a taktikou, tak vybavením. Obecně si dovolím říci, že rozdíl této kondice byl propastný. Dám příklad z dnešní doby. Vezmeš-li cvičeného sportovce, a nemusí to být zrovna z oblasti úpolu nebo kontaktního sportu, tak kdo má naběháno, naplaváno nebo je jinak koncepčně připravován, je obecně neporovnatelně výkonnější než necvičený jedinec. Poslední věc, která do jisté míry bourá tento pohled, jsou přirozeně talentovaní a fyzicky dobře fundovaní jedinci. Ti však nehrají roli, hovoříme-li o hromadném boji, kde součinnost jednotek převyšuje výkon jednotlivce.

Jak si představuješ válečnický ideál tohoto období, a jak je to s jeho dodržováním.

Uf, rytířství, nebo jak říkáš válečnický ideál, je nenaplněný obraz. Legenda je pro nás vodítkem a hlavně projekcí – promítnutím toho, co bychom sami rádi. Vnímám to jako vodítko tam, kde si uvědomíme odklon od ideálu či obrazu hodnot, které se rozhodneme následovat a naplňovat.

Má osobní představa je taková: mladý či starý bojovník je vzorem ostatním a zejména mladším. Jeho chování vytváří archetyp, vzor, v případě, že vykonává výjimečné věci či výjimečně plní svou roli ve společnosti. Je uvědomělý, stále na sobě pracuje. Svou sílu na počátku využívá k vybudování své pozice, kterou postupně kultivuje, a z toho, co má navíc, obohacuje své okolí. Je štědrý, odvážný, pilný, milující. Chrání slabší a ve svém životě uvažuje v širším kontextu i o svém okolí.

V dochované tradici se nám pak rýsuje docela jasná linie toho, jak by měl rytíř vypadat, ale my dnes víme, že to byly skutečně jen výjimky, které opravdu naplnily obecně vnímaný kodex.

boj dýkou

Boj dýkou © Petr Matoušek.

Snad proto jsou ságy o Islanďanech často zaměřené na statečného jednotlivce, který i přes záporné charakterové vlastnosti provádí výjimečné činy, které je záhodno předávat. A i když velká část z nich končí tragicky, slouží takové příběhy jako exampla. Petře, co bys rád v závěru vzkázal čtenářovi. Kam bys ho nasměroval a co bys mu doporučil.

Cvičte se s v mužnosti. Překročte své pohodlí a najděte hranice svých možností, fyzických, psychických, materiálních a společenských. Buďte silní, abyste si mohli dovolit být mírní a shovívaví v momentech, kdy ostatní nemají tento fond! Hledejte informace a poznání u těch, kteří ho skutečně mají, ne jen ve slovech či internetové prezentaci.

Zápaste, šermujte, přemýšlejte nad mírou věcí z titulu okamžiku, kdy není válka. Uvědomte si, jak žijete dnes Vy, kolik času věnujete svým denním povinnostem a kolik času máte na své cvičení, či koníčky. Z toho pak selským rozumem nahlížejte na období, které Vás zajímá.

Raný středověk má, na rozdíl od pozdního a renesance, jednu výhodu. V této době nedocházelo k deformaci výcviku pro měšťany, tak jak tomu bylo později. Vše mělo své místo v pevně definované společenské struktuře. Proto, rozhodnete-li se pro realizaci role bojovníka, máte možnost hledět zpříma selským rozumem směrem k tomu nejúčinnějšímu řešení, které tato doba poskytovala, technologicky, materiálově a zvykově.

Snad se mi podařilo odpovědět na vše dostatečně jasně. Přeji všem úspěch v jejich konání a budu se těšit na společná cvičení.

S pozdravem
Petr Matoušek

Užitečné odkazy:

Vikings were not racists, but …

In last few weeks, I had the chance to read several articles that connect Viking Age with racist and anti-racist movements of different countries. For a person living in the Czech Republic, whose re-enactment scene is not contaminated by racists and is more focused in authenticity, this is an incomprehensible problem. However, I feel the need to intervene, when it comes to misinterpretation of history.

In fact, no real history enthusiast would ever combined “medieval/Viking” and “racism” in one sentence. There are at least two reasons. Firstly, we cannot simplify the main problems to yes or no questions, because actual reality is too complex for being comprehended by the answer. That means, a misleading question gives you a misleading answer. As my favourite speaker professor Stanislav Komarek says:

Europe is used to think in a cold way – in yes or no questions. This could lead to the invention of computers, for example, but not to mind harmony or to realistic perception of the world. In medias, we can hear a lot of pseudo-questions, like “Is human nature peaceful or aggressive?”, “Is capitalism good or bad?”, “Is human purpose to work or to have fun?”. These questions are totally goofy. […] It is important to stress that a person from a different culture cannot understand this kind of questions.

Secondly, it is not possible to judge the past, based on our modern experience and value system. The fact we have the word “racism” in our dictionaries for around 100 years and we understand the meaning (“Prejudice, discrimination, or antagonism directed against someone of a different race based on the belief that one’s own race is superior“) does not determine the same kind of knowledge in previous cultures and societies. This phenomenon is called cultural relativism.

anders-meeting

A meeting of Norse people and Indians in Newfoundland, 1003–1007. Drawn by Anders Kvåle Rue.

More correct questions would be “What was the relationship of Old Norse people (including Vikings) to other European and non-European societies?” or “Are there any sources that show Old Norse people acting as what we call racists?”. To find out, we have to describe the main signs of the period. We are talking about millions of people, living in several centuries, different circumstances, weather climate and with various customs. It will always be difficult to summarize such a huge, inhomogeneous mass of people. The Early medieval world was cosmopolitan in the transport of both people and objects, but – at the same time – relatively closed with regard to traditions and habits. Old Norse culture was fixed to customs of fathers, very similar to what we can see in “primitive” societies of the modern world. Changes were accepted in the span of decades and centuries, not months and years as is normal today. The life in that period was much more focused on continuation, on the long-term aspects and the connection to a family, land and traditions.

In the world where – due to the lack of the centralized mechanism – every person can easily kill her/his non-related opponent, one will develop a very good sense for suspiciousness, self- and kin-defence, fame and shame. From our point of view, Viking Age Scandinavia would be a very hostile place to be, with a fragile peace sticking the community together; a typical feature of an uncentralized society that is infested by continual struggle for domination. Speaking of supremacy, it is natural that people feel mutually superior to others, mainly to foreigners, strangers and poorer people. Judging by Sagas of Icelanders that are full of local micro-conflicts, there is no doubt that oppressions took place not only on the geographic level, but also on the hierarchic level. A kin from one side of a fjord felt superior to a kin from the other side, people of Firðafylki felt superior to the people of Sygnafylki, Norwegians felt superior to Icelanders, elites were mocking at lower classes and so on. In contrast to our modern society, there was also functional slave system that used a lot of prejudices and stereotypes (see the table below). It is way easier to became a suprematist in the world where people have different life values given by the law. Using modern terminology, these states could be called “hierarchical supremacy”, “ethnocentrism”, “kinship-centrism” or “proto-racism”, but definitely not “racism” as we know it.

Stereotypes of the Viking Age, gathered from Rígsþula (“The Lay of Ríg”).

Class Description
Slaves (þrælar) Slaves are ugly but strong, with twisted backs and crooked limbs. Their skin is sunburnt, black and wrinkled. Their palms are rough, fingers thick. Slaves have no valuable property. They live in a cottage that has door open (everybody can go in and check them). There is a fireplace, a simple table, a bowl and a rough bed inside their house. Speaking of clothing, they have old, not fitted clothes. Probably no shoes at work. They eat tough, whole grain bread and broth. Their best meal is boiled calf meat. Slaves work for their masters. Their labour is hard, dirty and inferior, including the daily and intensive work with animals. They have much more children than others.
Free men (karlar / bændr) Free men are beautiful and generous to their friends. Their hair and beards are trimmed. They have good senses. They own a house and lands. The house can be locked. Inside the house, there is not only a fireplace and a soft bed, but also some furniture (a chest) and tools (a weaving loom, a distaff). Free men have fitted, practical and fashionable clothing with some pieces of jewellery. They are their own masters. They are independent multicrafters, devoted to farming and precise crafts, like woodworking and weaving.
Elites (jarlar, konungar) Elite people represent the top level of the society. They are young, bright-haired, pale-skinned, beautiful and kind. Men are robust warriors, generous with weapons, horses and jewellery. They have advanced knowledge of runes. Elite people own several halls, each of them has doors with a knocker. The floor of the hall is covered with straw. There is a linen patterned cloth on the table, together with beakers and silver plates. People sleep in velvety beds. Elite people wear coloured, fashionable clothing made of top materials. They also wear golden jewellery. Elites eat wheat bread, roasted birds and bacon. Their drink is wine. Generaly speaking, they do not work at all. In their free time, they are having discussion, men are training, competing, hunting, ruling and fighting, women are taking care of their appearance and of the guests.

It is true that the most of Early medieval Scandinavian population had what we call white skin, as is probable that bright-coloured hair was more prestigious than dark one. For a non-travelling person, the chance to meet a person with a different skin colour was rather low in the period. However, do sources attest any bad behaviour towards a person of a different skin colour? To avoid any misleading and concluding answer, let’s say that approaches surely varied and were not uniform. As the table shows, the lower status and worse physical appearance, the worse behaviour. If Rígsþula is not taken in account, there are two more examples. In the Eddic poem Hamðismál (“The Lay of Hamðir”), heroic brothers Hamðir and Sǫrli are mocking of their half-brother Erpr, who is said to be jarpskammr (“brown little one”). After a short conversation full of misunderstandings, Erpr is killed. The crucial fact behind the relevant word is probably that brothers consider their half-brother to be illegitimate and of half-Hun origin. The second source, Eiríks saga rauða (“The Saga of Erik the Red”), mentions the first meeting of a Norse group with a group of so-called Skrælingar (Indians/proto-Inuits) in what is now Newfoundland. The group of aboriginals are described in these words: “They were black men, ill-looking, with bad hair on their heads. They were large-eyed, and had broad cheeks.” In the source, the negative look plays the role of the first presage of later misunderstandings and fights. Eventually, two native boys are captured and taught the Norse language. A very similar behaviour can be seen in case of slaves that were captured in Ireland and taken to Iceland, where they were assimilated.

Landnámabók (“The Book of Settlement”) mentions three upper class or elite men with the infamous byname heljarskinn (“skin blue as hell”); two of them were probably sons of a Bjarmian concubine and there are some theories their bynames could be related to a possible Finnic / Mongolian origin. Despite the fact that Saami people are described as despicable seiðr-practitioners, shapeshifters and miraculous archers in some sources, these mentions seem to be a common literary formula, contradicting to a more realistic description (for example Ohthere). What is more, aggresive slave characters named as blámenn (“blue men”, men from the Northern Africa) sometimes occur at king’s courts in some sagas, but these could be a copy of the literary invention of High and Late medieval romances, where heroes use to slay dozens of angry Saracens, berserkir and blámenn.

The battle between Norse people and Indians. Drawn by Angus McBride.

Non-Scandinavian sources, the most promising group of evidence, seem to lack any relevant mention. Persian and Arabic sources mention rather positive relations with Norse people. Ahmad ibn Rustah noted that Rus had “the most friendly attitude towards foreigners and strangers who seek refuge.” Ahmad ibn Fadlan even recorded his good-humoured conversation about burial practises:

One of the Rūsiyyah stood beside me and I heard him speaking to my interpreter. I quizzed him about what he had said, and he replied, “He said, ‘You Arabs are a foolish lot!’” So I said, “Why is that?” and he replied, “Because you purposely take those who are dearest to you and whom you hold in highest esteem and throw them under the earth, where they are eaten by the earth, by vermin and by worms, whereas we burn them in the fire there and then, so that they enter Paradise immediately.” Then he laughed loud and long.

By this positive quote, we should end this short article. To sum up, it is impossible to use the word “racism” in the context of the Viking Age. The period people would probably not understand the concept of exclusively racial supremacy. However, the distinction was based on the status, property and appearance, and the final discriminating result could be similar. Before the very end, let me remind several notes. Do not forget that by asking yes and no questions, you are supporting the idea the world is black and white. Learn more about history and various cultures, do not expect people of the past to have the same manners as you. Remember one of the most important Old Norse principles – the foreign world is a place of strangenesses and dangers, but – simultaneously – it is a place of great potential and gain.