Lathed Tableware with Metal Brim

This short overview is an amendment to the article Drinking Vessels of Viking Norway. It contains specimens of a specific type of wooden cups and bowls that has the brim reinforced with metal clasps. From the distribution, it is clear such a tableware was quite popular in Early Medieval Northern and Eastern Europe. They can be also compared with buckets and horns that are frequently covered in copper-alloy metals or silver.

Reconstructions of Early Medieval bucket and horn covered in metal.
Roland Williamson, Ivan Minakov.


Catalogue

In the catalogue, I will describe the known pieces from 9th – 11th century Europe. If there are some that are missing, let me know.

Bj 11A, Birka, Sweden
The grave Bj 11 revealed silver mounts that could originate from a wooden vessel or a plate (Arbman 1940: Taf. 216.13; Arbman 1943: 2-4, Abb. 108; Lindeberg 1984: 243). The mounts were found around a clay vessel that was used as an urn. As the clay vessel was quite big, circa 18 cm in diameter, the only way how mounts could be found all around the vessel is the presumption that the wooden vessel was quite wide and open and was placed under or on top of the urn. The most prominent mount is a circular fitting, 2 cm wide, fastened with 4 rivets and decorated with circles. There are also at least 7 silver clasps (size 13 × 11 mm), some decorated with punched circles, fastened with 2-3 rivets. Their profile suggests they truly come from a wooden dish. The closest analogy of this piece comes from the grave 459 in Timerevo.
Silver fittings of a vessel from Bj 11A, Birka. Arbman 1940: Taf. 216.13.

Bj 523, Birka, Sweden 
In the “female” grave Bj 523, two identical vessels were found, from which only one was reasonably preserved, though also badly damaged (Arbman 1940: Taf. 214; Arbman 1943: 157-160, Abb. 108; Lindeberg 1984: 242). The bowls were put together. The thickness of the wood was 4 mm. The outer side of better preserved bowl carried turning traces. The edge is covered with U-shaped square silver clamps of the size 7 × 7 mm at interval of 15 mm. Clamps are fastened by single rivets. The current diameter of the bowl is 112 mm. One of the vessels had a short horizontal handle at the level of the edge. The handle was decorated with a shield-shaped fitting of the size 24 × 15 mm, which was fastened with four rivets.
Remains of the vessels from Bj 523. Arbman 1940: Taf. 214.
Drawn reconstruction of the vessels from Bj 523, Birka. The drawing does not reflect the presence of a short handle. Arbman 1943: Abb. 108.

Bj 544, Birka, Sweden 
Badly damaged fragments of a wooden vessel were found in the “male” grave Bj 544 (Arbman 1940: Taf. 215.3; Arbman 1943: 170-1; Lindeberg 1984: 242-3). Based on the description by Arbman (1943: 171), we can guess the vessel had a short triangle horizontal handle at the level of the edge (similar to what we know from Årby and Haithabu). The thickness of the wood was 4 mm. The outer side of the vessel carries turning traces. The edge of the vessel was decorated with a fitting made of silver, size 19 × 17 mm. The fitting is riveted by two riveted and is decorated with punched triangles and lines of dots.
Remains of the vessel from Bj 544, Birka. Arbman 1940: Taf. 215.3.

Bj 711A, Birka, Sweden
In the grave Bj 711A, a copper alloy fitting of a small vessel was found (Arbman 1940: Taf. 216.5; Arbman 1943: 246; Lindeberg 1984: 243). Arbman notes the wood was still preserved at the time of the excavation. The edge of vessel is 5 mm thick and profiled. The fitting measures 32 × 28 mm and is not complete. The fitting was attached with two rivets. The sex of the deceased person in the grave is not known.
Copper alloy fitting from Bj 711A, Birka. Arbman 1940: Taf. 216.5.

Bj 885, Birka, Sweden
The vessel from Bj 885 was decorated with four copper alloy clasps (Arbman 1943: 344; Lindeberg 1984: 242-3). Today, nothing but rivets can be seen. The sex of the deceased person in the grave is not known.

Bj 886, Birka, Sweden
In the “male” grave Bj 866, fragments of a stunning vessel was found (Arbman 1940: Taf. 216.7-12; Arbman 1943: 344-6; Lindeberg 1984: 242). What we know about the vessel is that it was more than 5 cm high, 7 mm thick and it had a small horizontal handle. The handle was covered with an oval mount (original size about 33 × 12 mm) with pressed ornament . The mount was riveted to the handle with three rows of rivets. At least 4 clasps are riveted to the profiled edge; the complete fittings measures 16 × 21 mm and are fastened by two rows of rivets. Two clasps are decorated with nothing but lines, the other two are decorated with pressed decoration that is similat to handle mount. The pressed clasps are decorated with pearl edges too. There is one more fitting, 5 cm long sheet which is a repair of a broken edge of the vessel. The sheet is riveted with three rows of rivets.
The material for the handle mount and clasps is gilded silver. Rivets used for this mounts are made of copper alloy and their heads are waved. The repair sheet is said to be silver riveted with undecorated copper alloy pins.
Fragments of a vessel from Bj 886, Birka. Arbman 1940: Taf. 216.7-12.

Bj 964, Birka, Sweden
A copper alloy fitting of a vessel was found in the “female” burial Bj 964 (Arbman 1940: Taf. 216.4; Arbman 1943: 389; Lindeberg 1984: 242-3). Arbman notes the wood was still preserved at the time of the excavation. The edge of vessel is 5 mm thick and profiled. The fitting measures 36 × 15 mm and was attached with four rivets.
Fragments of a vessel from Bj 964, Birka. Arbman 1940: Taf. 216.4.

Bj 987, Birka, Sweden
Two copper alloy fittings of a vessel were found in the “female” burial Bj 987 (Arbman 1940: Taf. 216.6; Arbman 1943: 413-5; Lindeberg 1984: 242-3). The fittings measure 13 × 27 mm and were fastened with 4 rivets. There are decorating border lines around the fittings. The edge was of the vessel was 4 mm thick. 


Fragments of a vessel from Bj 987, Birka. Arbman 1940: Taf. 216.6.


C-306, Gnezdovo, Russia
A complete vessel – a small cup – decorated with silver clasps was found in the “female” grave C-306 (Avdusin – Puškina 1988: 23-4, Fig. 4.10). Based on the available drawing, we can say that the cup measured around 7 cm across the opening. The clasps were fastened with two rivets.

A vessel from the grave C-306 in Gnezdovo. Avdusin – Puškina 1988: Fig. 4.10.


Graves 7 and 74, Gnezdovo, Russia
According to Spitsyn (1905: 15), there were two fittings in the graves 7 and 74 (according to S. I. Sergeev). These fittings could come from a wooden vessel or a horn.

2 Velyka Zhytomyrska Street, Kyiv, Ukraine
During the excavation at 2 Velyka Zhytomyrska in Kyiv, the historical center of the city, heart-shaped silver mounts from a vessel were found (personal communication with Oleksii Malev). The find was excavated by Ya. E. Borovsky in 1988 and can be dated to 10th century.
Metal fittings from 2 Velyka Zhytomyrska Street, Kyiv. Photo by Oleksii Malev.
A reproduction of the find from Kyiv. Made by Oleksii Malev.

Chamber grave 7, Pskov, Russia
Northwestward of the coffin of the girl in Pskov chamber grave 7, there were objects interpreted as fragments of a wooden bowl (Ershova 2015: 322, Рис. 17, Каталог 6). The diameter of the bowl is described to be 9 cm. There are no preserved wood in the burial. The metal elements consist of 5 gilded silver sub-triangular clasps, fragments of silver narrow strip clasps, a square silver-plated fitting (size 22 × 22 mm) with a round hole in the center (8 mm in diameter) and an irregular semicircular plate with raised sides along the edge, decorated with floral ornaments in niello, probably a handle cover.
Fragments of a bowl from Chamber grave 7, Pskov. Ershova 2015: Каталог 6.
An X-ray of the bown in situ. Ershova 2015: 322, Рис. 17.

Graves 100, 118, 285, 457, Timerevo, Russia

Fechner and Nedoshivina (1987: 74) inform that bronze mounts from vessels were found in four graves of Timerevo – 100, 118, 285, 457. Unfortunately, I was not able to find further details on these finds.

Grave 459, Timerevo, Russia
The grave 459 in Timerevo contained fragments of a wooden vessel that was decorated with simple metal clasps along the brim (Fechner – Nedoshivina 1987: 74-5, Рис. 6.2-6). At the bottom of the vessel, there was a circular fitting, fastened with 7 rivets. The circular fitting was inscribed. The closest analogy of the vessel is Bj 11A in Birka.
Remnants of a vessel from grave 459, Timerevo. Fechner – Nedoshivina 1987: Рис. 6.2-6

Grave 32, Tiszakürt ‒ Sziki-Kisföldek, Hungary

In 2019, Zágorhidi Czigány et al. published a brilliant article that shows a cracked bowl repaired with clasps and wire. The bowl was found in the grave 32 in Tiszakürt ‒ Sziki-Kisföldek, which is dated to 10th century. The closest analogy comes from tomb no. 20 in Dargavs, North Ossetia–Alania, Russia.
The recontruction of the edge of the bowl, Grave 32, Tiszakürt ‒ Sziki-Kisföldek, Hungary. Zágorhidi Czigány et al. 20196. kép, 4-6.
The fragments of bowl, Grave 32, Tiszakürt ‒ Sziki-Kisföldek, Hungary.
Zágorhidi Czigány et al. 2019: 1. kép.

Bibliography

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Avdusin, D. A. – Puškina, T. A. (1988). Three Chamber Graves at Gniozdovo. (Tre kammergraver fra Gniozdovo). In: Fornvännen 83, Stockholm, 20-33.

Ershova 2015 = Ершова, Т. Е. (2015). Камерное погребение 7 // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., стр. 309–346.

Fechner – Nedoshivina 1987 = Фехнер, М.В. – Недошивина, Н. Г. (1987) Этнокультурная характеристика Тимеревского могильника по материалам погребального инвентаря // СА 1987, 2, 70-89.

Lindeberg, Inga (1984). Holzschalen, Holzdosen und Beschläge zu derartigen Holzobjekten. In: Arwidsson, Greta (Ed.). Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 242–244.

Spitsyn 1905 = Спицын, А. А. (1905). Гнездовские курганы из раскопок С.И. Сергеева // ИАК 15, 6-74.

Zágorhidi Czigány, Bertalan ‒ Kenéz, Árpád ‒ Türk, Attila (2019). Tiszakürt‒Sziki-Kisföldek 32. objektum honfoglalás kori sír. Adatok a 10. századi hurkos végű bronzdrótok érékeléséhez, valamint a lovaglóostorok és fémszerelékes faedények elkülönítéséhez a korszak hagyatékában. In: „Hadak útján” A népvándorláskor fiatal kutatóinak XXIX. konferenciája – 29th Conference of Young Scholars on the Migration Period, Budapest, 59-67.

Decorated vessels made by Dmitry Hramtsov (Truin Stenja).

Bota z Přerova, přelom 10./11. století

Zdravím Vás, přátelé dob dávno minulých!

Dnes se na Vás obracím se předmětem natolik závažným, že si zasluhuje zpracování v samotném článku. Mým cílem není nic jiného, než uvést tento artefakt do širšího povědomí a nastínit možné konsekvence, které z něj plynou pro reenactorskou obec.

Roku 1984 začal archeologický výzkum Horního města v Přerově, který s menšími odmlkami pokračoval až do roku 1990. Prvními prozkoumanými prostory byly parcely původních domů č.p. 8 a 9 ve východní části areálu Horního města, kde byla plánována výstavba klubu podniku Meopta (Kohoutek 1995: 187). V tomto prostoru byl učiněn unikátní nález, vrchní část boty, která byla několikrát detailně popsána (Procházka 2017: 264-6; Shromáždilová 2000: 118-120; Staňa 1999). Její popis budeme v úplnosti citovat (Procházka 2017: 264-5):

Inv. č. 598/84, plocha C, vrstva 341, fáze 3.1. Svršek kožené kotníkové boty z jednoho kusu jemné kůže, sešitý na vnější (levé) straně před kotníkem svislým 68 mm dlouhým švem. Prokrojení nártu je dlouhé 145 mm, vede od horního obvodového okraje a končí ve vzdálenosti asi 75 mm od špičky boty. Horní kotníková část měla vpředu dole hranatý výřez, její pravá strana vybíhala do tří trojúhelníkových cípů o délce 49-50 mm a šířce až 35 mm. U každého cípu je otvor pro provlečení řemínku, ukončeného na obou stranách uzlíky. Ze tří řemínků se v úplnosti dochoval jen řemínek u horního cípu, u prostředního chybí, u spodního je neúplný. Bota se zapínala provlečením uzlíků do tří lichoběžníkových kožených poutek, našitých na levém boku svršku. Poutka byla proříznuta ve tvaru T. Od pravého dolního okraje výřezu boty směřoval do středu špičky okrasný šev o délce 115 mm, který je viditelný pouze na lícové straně. Ke svršku byla z rubové strany pravděpodobně přišita podšívka, což by mohla naznačovat absence stop po opotřebení na rubové straně, jakož i stopy po stezích na horním okraji a na trojúhelníkových zapínacích páscích. Dolní obvodový okraj nese zřetelné čočkovité otvory nepravidelné orientace, vyrobené šídlem pro stehy spojující svršek s podešví. Na levé (vnější?) straně svršku, především pak v oblasti paty a prstních kloubů, konstatovala Ivana Shromáždilová výrazné stopy po opotřebení, které byly způsobeny nošením; vnitřní strana obdobné stopy postrádá. Za předpokladu, že šlo o levou botu, nositel obuvi sešlapával více její vnější stranu. Dolní obvod svršku je lehce přehnutý dovnitř, lemují ho dírky pro přišití nedochované podrážky. Po rekonstrukci je bota v úrovni podešve 220 mm dlouhá a její výška dosahuje 140 mm.

Pro úplnost je záhodno dodat, že bota je vyrobena z třísločiněné hověziny a odpovídala velikosti zhruba 36 (Procházka 2017: 265-6). Zmínka o podšití je nepochybně nepochopením švu na vnitřní straně horní hrany.

Vrchní část boty, inv. č. 598/84. Procházka 2017: 266, Obr. 90.1.

Přerovské Horní město bylo v raném středověku součástí aglomerace, které se rozkládalo po obou stranách Bečvy na území dnešního Přerova a Předmostí a které se zřejmě dále skládalo z lokalit Hradisko a Skalka. Aglomerace byla obydlena již v období Velké Moravy, a zdá se nepochybné, že historické jádro města Přerov (Horní město) bylo osídleno ve stejné době (Kohoutek 1995: 194-5). Bota nalezená v této lokalitě byla odkryta pravděpodobně náleží do vrstvy vytvořené uměle bezprostředně před stavbou mohutného dřevohlinitého opevnění, které se svou hákovou konstrukcí podstatně liší od dosud známých raně středověkých fortifikací na Moravě (Kohoutek 1995: 195; Procházka 2017: 265). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že konstrukce valu má nejbližší analogie v polském prostředí a byla postavena zřejmě na přelomu 10. a 11. století, tedy v době, kdy Morava byla připojena k polskému království Boleslavem Chrabrým a z Přerova stalo jedno z předních moravských center. Bota sama má nejbližší analogie v polské Vratislavi, Gdaňsku a Štětíně (Kowalska – Dworaczyk 2011: 311; Kaźmierczyk – Kramarek – Lasota 1978: 170-1, Ryc. 45; Wiklak 1960). Z dostupných zdrojů se zdá pravděpodobné, že její datace boty zapadá do poslední dekády 10. století nebo první dekády 11. století a přímo souvisí s polským působením na Moravě.

Bota z Přerova představuje, nakolik je mi známo, jeden z nejstarších a nekompletnějších příkladů raně středověké obuvi z území České republiky. Kromě výše zmíněné boty byly v Přerově nalezeny další fragmenty pocházející z obuvi, celkem bylo v č. p. 8 a 9 v přerovském Horním městě nalezeno 11 zlomků ze svršků a podešví obuvi (Procházka 2017: 265). V hrobu Boleslava II. na pražském hradě byl nalezen kožený fragment, u něhož rozbor potvrdil, že byl namáhán v jednom směru, který je interpretován jako pozůstatek boty (Bravermanová 2006: 202). Předpokládá se, že nalezená kůže pochází z jazyka či širších řemínků, a střevíce podobného druhu bychom mohli hledat u královských hrobů v Německu, například v hrobu Konráda II. ve Špýru (Bravermanová 2000: 254). U paty knížete Boleslava byl nalezen pozlacený stříbrný plíšek, který zřejmě pocházel právě z obuvi. Další fragmenty obuvi v českém prostředí známe až v 11.-12. století. Zachované fragmenty obuvi, které jsou prošívané pozlaceným bronzovým drátem v geometrickém motivu, známe z dětského hrobu č. 7 v Týnci nad Sázavou, datovaného do období 1050-1200 (Hejna 1983: 411-2, Obr. 22); tyto boty mají nejbližší paralely v polském Gdaňsku a Opoli (Wiklak 1969) a ruském Pskovu, Smolensku a Novgorodu (Izumova 1959: Рис. 4). Další nálezy bot z 11.-12. století představují zdobené střevíce vysokých církevních hodnostářů, například hedvábný střevíc biskupa Šebíře, prošívaný zlatou nití (Bravermanová 2003), a kožené střevíce biskupa Menharta (Bažantová 1991). Důležitým pramenem pro studium bot z České republiky jsou rovněž iluminace wolfenbüttelského rukopisu (Zachová 2010), o kterém se soudí, že vznikl na konci 10. století. Boty v něm vyobrazené mají různé podoby; některé se jeví jako plná obuv s prostřihem u horního okraje, jiné boty jsou plné s významnými výkroji, některé boty jsou prořezávané – část bot je opatřena nártovou dekorací, jiné mají protažené špice, některé se zdají mít dekorované vrchní okraje. Platí, že boty vyobrazené v tomto rukopisu kopírují nohu. Boty, které by bylo možno zapínat knoflíčky, v rukopisu nevidíme.

Pro reenactory zabývající se rekonstrukcí Velké Moravy a přemyslovských Čech představuje přerovská a týnecká bota důležité zdroje, na které se mohou odkazovat při výrobě vlastních bot. Můžeme vidět, že raně středověcí Češi a Moravané nebyly izolovaní a používali obuv, která sledovala stejné trendy jako v sousedním Polsku. Věřím, že je to právě polský materiál, který může při hledání bot vhodných pro rekonstrukci raně středověkých Čechů a Moravanů pomoci jako výborný zdroj. Zejména mohou posloužit lokality Opolí a Vratislav, které leží nedaleko českých hranic, anebo poměrně staré lokality, jako například Hnězdno (Purol-Wierzbicka 2015). Dalším dobrým, avšak nepříliš známým zdrojem mohou být také boty nalezené ve slovanských sídlištích na německém území – nejblíže českým zemím bude zřejmě hradiště Raddusch.


Fragment boty či mošny, inv. č. 596/84, Přerov. Procházka 2017: 266, Obr. 90.4.

Fragmenty bot prošívaných pozlaceným bronzovým drátem. Hrob č. 7, Týnec nad Sázavou. Hejna 1983: Obr. 22.

Střevíce Konráda II., nejbližší analogie střevícům nalezeným v hrobu Boleslava II. Bravermanová 2000: Obr. 3.

Textilní střevíc biskupa Šebíře. Bravermanová 2006: Obr. 6.

Obuv vyobrazená ve Wolfenbüttelském rukopisu. Zachová 2010.


Literatura

Bažantová, Nina (1991). Restaurování pontifikálních střevíců pražského biskupa Menharta. In: Památky a příroda : časopis státní památkové péče a ochrany přírody 16/1, 25-27.

Bravermanová, Milena (2000). Hrob Boleslava II. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha, 247-260.

Bravermanová, Milena (2003). Pohřební střevíc pravděpodobně biskupa Šebíře. In: Archaeologia Historica 28, 503-524.

Bravermanová, Milena (2006). Textil nejstarších Přemyslovců. In: Sommer, Petr (ed). České země v raném středověku, Praha, 193-212.

Hejna, Antonín (1983). Příspěvek ke studiu malých opevněných sídel doby přemyslovské v Čechách. In: Památky archeologické LXXIV, Praha, 366-436.

Kaźmierczyk, J. – Kramarek, J. – Lasota, C. (1978). Badania na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu w 1976 roku. In: Silesia Antiqua 20, 123-167.

Izumova 1959 = Изюмова С.А. (1959) К истории кожевенного и сапожного ремесел Новгорода Великого // Материалы и исследования по археологии СССР, Вып. 65. Труды Новгородской археологической экспедиции, т.II, М., 192-222.

Kohoutek, Jiří (1995). Počátky města Přerova. In: Archaeologia historica 20, 187-200.

Kowalska, A. B – Dworaczyk, M. (2011). Szczecin wczesnośredniowieczny, Warszawa.

Procházka, Rudolf (2017). Hrad Přerov v raném středověku (9. -11století) a počátky mladohradištní hmotné kultury, Brno.

Purol-Wierzbicka, Monika (2015). Wczesnośredniowieczne wyroby ze skóry z Góry Lecha w Gnieźnie. In: Rocznik Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie 1, Gnieźno, 136-211.

Shromáždilová, Ivana (2000). Kožedělná výroba v archeologických dokladech středověku. Brno. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

Staňa, Čeněk (1999). Dva unikátní raně středověké nálezy z Přerova na Moravě (kožený svršek boty a olověné mincovní závaží). In: Archeologické rozhledy 51(4), 760–773.

Wiklak, Henryk (1960). Obuwie gdańskie w X-XIII wieku, Gdańsk.

Wiklak, Henryk (1969). Polskie obuwie wczesnosredniowieczne z VIII-XIII w. na podstawie wykopalisk. In: Materialy wczesnosredniowieczne 6, 475-518.

Zachová, Jana (ed.) (2010). Legendy Wolfenbüttelského rukopisu, Praha.

Méně známé aspekty vikinského štítu

Zdravím Vás, věrní přátelé historie a tohoto blogu, který rád poodhaluje zašlá tajemství a lesk minulosti!

Po odmlce se vracím s článkem, který prezentuje nejen můj dvouletý sběr informací ve skandinávském prostředí, ale také vnáší do českého jazyka mezinárodní diskurz o podobách štítů v době vikinské a ukazuje práci mých přátel z řad vrcholových reenactorů. Katalog, který tvoří stěžejní část článku, je vůbec jediným, který kdy byl v takovémto rozsahu zveřejněn.

Mezi reenactory a akademiky panuje obecná představa o štítu jako spotřebním zboží, které je určeno ke zničení, a jako takové je oproštěno od všech ozdob, čímž se odlišuje od štítů předchozích období. Tento předpoklad se ujal zejména z důvodu nedostatečného studování archeologického materiálu, polovičatých pokusů o rekonstrukci a nedostatečných experimentů. Detailní čtení originálních kusů, jejich věrná reprodukce a korektní používání nám však napoví přesný opak: i ty nejřadovější štíty byly mimořádně funkčními a náročnými výrobky, k jejichž zhotovení bylo třeba zvládnout tři řemesla na pokročilé úrovni. Chceme-li se popsat, jak vypadal běžný štít doby vikinské, můžeme se odrazit od experimentu, který v roce 2019 provedl dánský archeolog Rolf F. Warming ve spolupráci s Muzeem v Trelleborgu a Národním muzeem v Kodani (shrnutí zde):

Výroba kovových komponentů: cca 40 kg železné rudy bylo zaobstaráno v dánském Guldageru poblíž Esbjergu. Historickým zdrojem železné rudy byly bažiny a různé na rudu bohaté půdy. Hutník Jens Jørgen Olesen, pracující ve skanzenu Hjerl Hede, který má na svém kontě více než pět set úspěšných taveb, tavil rudu v hliněné peci pomocí ručních měchů po 4 hodiny, další hodinu zhruba zabralo, než byla výsledná houba vydolována z pece a rozdělena na dvě poloviny pomocí seker a palic. Houba vážila 4,5 kg a předpokládalo se, že po zkujnění kovářem bude získán ingot vážící 2-2,5 kg. Tento předpoklad se nepotvrdil – švédský kovář Tord Bergelin houbu skul a mnohokrát přehnul, aby získal ingot o váze 1,5 kg. Nutno podotknout, že kování prováděl na moderní kovadlině a dobová kovadlina a výheň by představovaly významné výzvy. Z ignotu byla vykována štítová puklice odpovídající typu R563, která odpovídala rozměrům puklice nalezené v dánském Trelleborgu. Ze zbytkového železa vykoval dánský kovář Jesper Jørgensen z Muzea vikinských lodí v Roskilde celkem 15 hřebíků o maximální délce 5,5 cm. 

Výroba kovových komponentů štítu od tavení železné rudy po hotové výrobky.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Příprava kůže. Základním kamenem úrazu každé dosavadní reprodukce byla nedostatečná úroveň poznání, zda byly štíty potaženy, případně čím a jak. Autor projektu proto musel ve spolupráci s odborníky prozkoumat známé nálezy skandinávských a baltských štítů z období let 300-1000 n. l. a podrobit je detailním analýzám. Výsledek byl jednoznačný: všechny známé štíty byly z obou stran potaženy velmi tenkou vrstvou vyčiněné kůže, potažení lnem nebo surovou hovězí kůží nebylo archeologicky prokázáno a zmiňuje je pouze řemeslník Theophilus ve 12. století jako podřadné materiály v případě nedostatku surové koňské kůže (nutno poznamenat, že se jedná již o mandlové štíty). Ve světle těchto zjištění se zdá, že ponechání štítu bez potažení také nebylo praktikováno. Detaily budou publikovány v padesátistránkové studii, která autor bude publikovat v roce 2020 (Warming et al. v tisku). Kůží oboustranně potažené štíty jsou známé také z anglosaské Anglie (např. Bullock 2011).

U fragmentu štítu z hrobu č. 850 z Birky se podařilo zjistit, že obě strany štítu byly potaženy jehněčí kůží, zatímco samotný okraj překrývala vrstva kravské kůže sepnutá svorkami. U reprodukce byla proto zvolena stejná kombinace, 1-1,5 mm tlustá jehněčí kůže a 2 mm tlustá hovězina. Kůži vyčinil koželuh Karl Karlsson pomocí březového a borového třísla, a jak autor projektu dodává, rozdíl v činění má na funkčnost štítu zásadní vliv. Jehněčí kůže se zdá být v době vikinské poměrně populární, neboť anglosaský král Æthelstan ve svém zákoníku, datovaném do let 924-939, výslovně pod pokutou třiceti šilinků zakazuje, aby se štíty pokrývaly jehněčí kůží (Æthelstanův zákoník 16). Královo nařízení pravděpodobně cílí k posílení armády a jehněčí kůži, již zřejmě královo nařízení považuje za nedostatečnou, zřejmě měla nahradit hovězina. Skandinávcům pravděpodobně jehněčí kůže vyhovovala a měli ji dostatek. Je patrné, že velký kus kůže, který by mohl být použit na celou stranu štítu, byl nedostatkovým zbožím, a majitelé tento problém řešili použitím dvou dílů (viz kompletace). Tento aspekt byl u rekonstrukce dodržen.

Analýza dochovaných zbytků kůže posloužila jako návod k přípravě kůže pro rekonstrukci.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Výroba dřevěné desky a kompletace. Dřevěné korpusy štítů patří mezi poměrně dobře zdokumentované artefakty. Korpus byl vytvořen prkny, která byla naštípána z klád a následně zhoblována do hladka. Obecně se používaly jehličnaté dřeviny, zejména borovice a jedle, avšak zdá se, že i dub měl v Dánsku jistou tradici, která trvala od doby římské (Illerup Ådal) po dobu vikinskou (Flintinge Å, Mølleparken). Autor projektu se rozhodl využít obě varianty a dánskému řemeslníku Tomu Jersø, který byl pověřený výrobou a kompletací, zadal štít z norské borovice i dánského dubu. Počet prken v korpusu byl obvykle 6-8, u rekonstrukcí byl zvolen počet sedmi, stejně jako je tomu u štítu z Trelleborgu. Deska trelleborského štítu posloužila jako vzor i pro mírně oválný tvar s průměrem 89 cm a maximální tloušťku 0,8 cm. Průměr vikinských štítů odpovídaly zhruba polovině výšky nositele ± 6 cm. Desky byly na okrajích zúženy tak, aby kopírovaly originální proporce: desky všech 64 štítů z Gokstadu byly zúženy z 8-9 mm na 3-4 mm, přičemž 6-7 cm od hrany štítu desky měřily 5-6 mm a největší zúžení probíhalo od hranice posledních 2-3 cm a dále k okraji. Zúžení ústilo v lehčí a praktičtější výrobek, který měl větší váhu rozprostřenou okolo puklice, a tím pádem umožňoval snazší kontrolu. Zúžení současně mělo za cíl jednodušší zaseknutí zbraně do okraje, což byla žádoucí vlastnost, jelikož zbraň zůstala ve štítu vězet. Nutné však bylo okraje štítu zesílit kůží či kovovými svorkami, aby se prasklina nerozšiřovala zbytečně hluboko a štít mohl být co nejdéle funkční. Borová deska, kterou z pomalu rostoucí norské borovice připravil tesař Rene Lærke pomocí ručních nástrojů, vážila 2,4 kg. Jednotlivá prkna k sobě byla přilepena zaječím klihem podle Theophilova receptu z 12. století (Theophilus I:17).

Otvor pro ruku byl vytvořen na základě štítu z Trelleborgu a měl rozměry 9,1 × 10,5 cm, tedy přesně kopíroval pěst. Okraje otvoru byly obroušeny, jako tomu je u štítů z Gokstadu. Autor projektu Rolf Warming si u jednoho fragmentu z Gokstadu povšiml důležitého detailu: štít měl na zadní straně nepatrnou, zhruba 1 mm hlubokou a cca 2,5 cm širokou rýhu, která zřejmě souvisela s madlem, které do něj bylo nepatrně zapuštěno pro snadnější fixaci madla, ale také kvůli menšímu tlaku na madlo při používání. Madla byla obvykle vyráběna ze dřev listnatých stromů, pro rekonstrukci byl zvolen buk a jeho tvarování a usazení probíhalo pod výjimečným dohledem. Tvar madla je co možná nejpodobnější madlům gokstadských štítů, u kterých lze spatřit identické zkosení. Jak bylo předznamenáno v kapitole Příprava kůže, na každé z obou stran se instalovaly dva díly kůže, přičemž v linii spoje se v korpusu nacházela řada drobných otvorů, skrze které byly kůže přišity ke korpusu a navzájem k sobě. V případě štítu z Tirské bažiny se otvory nacházejí uprostřed na úrovni štítové puklice, v případě jednoho štítu z Gokstadu byla řada otvorů objevena mimo úroveň štítové puklice přibližně ve třech čtvrtinách délky štítu; tento detail byl u rekonstrukcí rovněž realizován.

Když byly prkna přilepena k sobě, otvor na ruku vysekán a zahlazen a rýha pro madlo zahloubena, štít byl z obou stran polepen tenkou vrstvou jehněčí kůže. Okraj byl přelepen pruhem hověziny a zafixován skrze otvory umístěné do okraje. Jak autor projektu Rolf Warming zdůrazňuje, důkladné prošívání okrajů kolem dokola nebylo u původních štítů zjištěno. Jak uvádí, otvory byly spíše vytvořeny na specifických místech a souvisely se sešíváním dílů kůže k sobě. Lepidlo, v tomto případě zaječí klih podle Theophilova receptu, je podle Rolfa dostatečně pevným přípravkem, aby kůži udržel na místě, a švy či případné kovové svorky mohou zajistit ještě lepší strukturální kohezi. Váha kompletního štítu s dubovým korpusem je 4,5 kg.

Následný experiment bojových vlastností ukázal, že kůže činěná tříslem dává štítu ohromnou pevnost vůči všem typům zbraní. Pokusy nejenže vyzdvihly nutnost aplikace kůže, ale také důležitost dobově připravovaných komponentů, jako je právě kůže.

Výroba korpusu a kompletace štítu.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Videa z výroby podobným způsobem můžete spatřit na kanálu Rolanda Warzechy:

Právě jsme popsali výrobu základního skandinávského štítu doby vikinské. Můžeme vidět, že za výrobou je ohromná příprava, postupy jsou voleny s nejvyšším ohledem na kvalitu materiálu a následné použití, což si žádá desítky hodin práce. Práce, kterou dnes kvůli ztrátě tradice vykonává šest zručných řemeslníků, v sobě všechnu obsáhl každý raně středověký statkář, který si právem zaslouží náš obdiv. Oproti štítu, jehož výrobu jsme právě popsali, můžeme však postavit ještě nákladnější a časově náročnější varianty – štíty, který byly zdobeny malbami, kovovými svorkami nebo okováním, umně tvarovanými puklicemi s kontrastním kovem a bohatě zdobeným madlem; štíty, které se vpravdě dají nazvat uměleckými díly a které stávaly se dary darů a kořistí mezi nejvyšší vrstvou společnosti.

Do následujícího katalogu zahrnu všechny nálezy, které by se daly z jistého úhlu pohledu označit za dekorativní. Zahrnuty budou všechny kovové komponenty štítů včetně dekorovaných puklic (nezdobené puklice vynecháváme), ale také řezby a malby související se štíty přináležící ke skandinávskému kulturnímu okruhu.

Nejběžnější formou kovových komponentů jsou svorky na okrajích štítů. Jak bylo naznačeno, svorky měly za úkol přidržovat kožený (např. Bj 850) nebo kovový okraj (Ness, Laxare, Tuna Alsike 4), ale jelikož se často objevují v malém počtu, nemůžeme vynechat možnost, že se jednalo o výspravky nebo způsob uchycení okraje v místech, kde končily pruhy kůží. Svorky jsou obvykle ze železa nebo slitiny mědi, řada svorek zejména z Birky je pocínována a svorka ze Scar se zdá být pozlacena. Některé svorky jsou dodatečně dekorovány postranními linkami, řadami vyražených teček nebo jamkami obkružujícími nýty. Nýty se na svorkách obvykle objevovaly dva, výjimečně tři.

Kromě standardních typů puklic, které běžně objevujeme v celém skandinávském kulturním okruhu (R562, R563, R564, R565), nacházíme poměrně velkou variabilitu tvarů a dekorací, která se projevuje na krempě puklice. Dekorace směřuje buď směrem od středu či do středu. Dekoraci směřující od středu můžeme rozdělit na krempu zubatou, kruhovou s lalůčky, šestibokou či šestibokou s cípy. S dekorací směřující do středu se setkáváme v Birce – krempa je obkroužena železným zubatým plechem, zubatým plechem ze slitiny mědi nebo cínovou aplikací. Dekorace se v některých případech týká ozdobných nýtů (Bj 467B, Vendel II, L’île de Groix).

Významné zjištění bylo učiněno ohledně rukojetí štítů. Ty můžeme dělit na dvě základní skupiny – madla s organickým základem a madla s kovovým základem. Madla s organickým základem mohou být zdobena rytinami a mohou být upevněná trojlítkovými úchyty ze slitiny mědi. Tato varianta musela být vzhledem k četnosti nálezů poměrně běžná. Madla s kovovým základem dělíme na dvě hlavní skupiny: madla upevněná trojlístkovými úchyty (Vendel II, Valsgärde 2, Haithabu) a madla s rozšířenými, zploštělými konci (Bj 726, Myklebostad, Rends, Gokstad). Základ obou těchto podtypů tvoří železná trubka s půlkruhovým průřezem, která je směrem ke koncům zužována. Na trubku jsou zpravidla nanesené dekorované pásky ze slitiny mědi, někdy též pozlacené, anebo je trubka tausována dráty nebo plošně plátována stříbrem. Konce těchto pásků jsou schované dovnitř trubky, načež je trubka vycpána dřevěnou výplní. V případě madla s trojlístkovými úchyty jsou konce svedené do ostrých špic, v případě madla s rozšířenými konci jsou konce rozšířené do veslům podobným plošek, které jsou nanýtovány pomocí dvou nýtů a následně přetaženy plechem ze slitiny mědi, který nýty maskuje. Madla s trojlístkovými úchyty jsou obecně velmi krátká, kolem 30-40 cm, zatímco madla s rozšířenými konci zpravidla kopírují celý průměr štítu. U obou typů madel se mohou vyskytovat očka, která jsou připevněna pomocí skob (například Bj 886). Tyto kovové komponenty lze poměrně dobře srovnat jak s madly předvikinských štítů, tak s madly štítů irského typu.

Štít s madlem, které má rozšířené a zploštělé konce. Obrázek je ilustrační, pozice prken a dodatečných výztuží je umístěna špatně. Rukojeť by měla být postavena kolmo proti směru prken. Katalog Unimus.

Předvikinská madla štítů z Německa a Švédska. Arrhenius 1983: Fig. 7, Fig. 10; Arwidsson 1977: Taf. 5-7.

Madlo štítu irského typu z Balladoole. Bersu – Wilson 1966: Fig. 5.

Z literárních zmínek a nepříliš početných archeologických důkazů se zdá, že řada štítů byla malována pigmenty. Jako populární se jeví červená, bílá a tmavě modrá barva. V katalogu potkáváme štíty, které jsou malovány na rudo (Ness), červeně, černě a bíle (Ballateare), červeně a modře (Tranås) a také tmavě modře, tyrkysově, bíle a rudě (Grimstrup). Z ikonografie (Archer 2020) víme, že oblíbené byly geometrické obrazce, linie, kruhy, ale také figuální malba. Figurální malba je explicitně zmíněna také v básních Haustlǫng Þjóðólfa z Hvinu a Ragnarsdrápa Bragiho Boddasona, které opěvovaly darované štíty pomalované mytologickými výjevy.

Malba musela být prováděna zkušeným umělcem zběhlým v získávání a nanášení pigmentů. Zejména v případě složitějších kompozic bylo žádoucí, aby umělec pracoval s podmalbou (která je u některých maleb patrná, nicméně není blíže specifikována), na kterou dále vrstvili barvu. Lze vysledovat, že umělci pracovali až s osmi pigmenty v rámci jedné malby. Pigmenty mohly být míchány, míchání však zahrnovalo další činnosti, jako zahřívání nebo přidávání pojidel. Rozbor maleb prokázal, že byl použit tepelně zpracovaný lněný olej. U některých maleb jsou viditelné tahy štětcem, které byly vyráběny z prasečích štětin. Červený pigment se zpravidla získával z rumělky (cinabarit, HgS), žlutý pigment z auripigmentu s pryskyřičným základem (sulfid arzenitý, As2S3), černého pigmentu bylo dosaženo kostním uhlím smíchaným s fosforem. Běloba byla olovnatá. Zelené bylo dosahováno pomocí měděnky.


KATALOG

Švédsko

Bj 45, Birka, Švédsko

Uprostřed žárové mohyly se nacházela spálená vrstva, jejímž obsahem byly dva štítové komponenty ze slitiny mědi (Arbman 1943: 16-17). Prvním byla svorka o velikosti 25 × 25 mm, která byla zdobena třemi řadami punců (Arbman 1940: Taf. 18.6). Druhým fragmentem je úchyt madla, který je zlomený v krčku, ale jeho analogickou kopii můžeme najít v hrobu Bj 850 (Arbman 1940: Taf. 19.7).

Fragmenty štítu ze slitiny mědi z hrobu Bj 45 v Birce, Arbman 1940: Taf. 18.6 a Taf. 19.7.

Bj 369A, Birka, Švédsko

V žárové mohyle se nacházela nádoba se spálenými ostatky, a mimo nádobu bylo mezi dalšími předměty nalezeno 6 železných svorek o velikosti 2,2-2,5 × 1,9-2,1 cm (Arbman 1940: Taf. 18.3; Arbman 1943: 104-5). Tloušťka svorek v místě pronýtování je 4 mm, což naznačuje tloušťku okraje štítové desky.

Železné svorky okraje štítu z hrobu Bj 369A v Birce, Arbman 1940: Taf. 18.3.

Bj 467B, Birka, Švédsko

V jednom ze dvou hrobů v dvojitém kostrovém hrobu 467 byl nalezen těžce poškozený fragment okraje puklice, který je obkroužen páskem ze slitiny mědi na způsob nálezu z hrobu 850 (Arbman 1943: 134, Abb. 80a). Fragment je opatřen nýtem, jež má hlavičku s perličkovým okrajem; hlavička je vyrobena z postříbřené slitiny mědi. Nejbližší analogii nýtu s perličkovým okrajem lze najít na puklici z hrobu Vendel II (Arbman 1943: 134, Abb. 80b). V hrobu 467B bylo dále nalezeno železné madlo pokryté plechem ze slitiny mědi, jehož dekorace je významně poničená. Konce madla byla připevněny úchyty, z nichž se dochoval pouze jeden, vyrobený ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.5). Greta Arwidsson (1986: 39) uvádí, že korpus štítu byl vyroben z tisu.

Fragment puklice štítu z hrobu Bj 467 v Birce a puklice s analogickým nýtem z hrobu Vendel II. Arbman 1943: 134, Abb. 80.


Úchyt ze slitiny mědi z hrobu 467B. Arbman 1940: Taf. 19.5.

Bj 504, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 504/536 byl nalezen fragment železného madla, které je ozdobeno dekorovanými pásky ze slitiny mědi a omotané kůží a textilem (Arbman 1943: 146-147, Abb. 92-93). Nejbližší analogii představuje madlo z hrobu Bj 736. S madlem může souviset také “železné pásové kování o šířce 1,9 cm a délce 21,5 cm” (Arbman 1943: 147). Greta Arwidsson (1986: 39) uvádí, že štít byl vyroben z javoru, ale jelikož se zachovalo pouze madlo, nabízí se možnost, že javorové dřevo pochází z výplně železného madla, nikoli z desky štítu, která byla v Birce obvykle vyrobena ze dřeva jehličnanů.

Železný fragment madla pobitý dekorativním páskem ze slitiny mědi a omotaný kůží a textilem, hrob Bj 504 v Birce. Arbman 1943: Abb. 92-93.

Bj 532, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 532 byl nalezen pár úchytů štítového madla (Arbman 1943: 163-164). Úchyty jsou dlouhé 4,4 cm a jsou vyrobeny ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.6). Jiné pozůstatky štítu v hrobu nebyly nalezeny.

Pár úchytů štítového madla z hrobu 532 v Birce. Katalog SHM a Arbman 1940: Taf. 19.6.

Bj 544, Birka, Švédsko

Železná puklice, průměru 14,2 cm a výšky 6 cm, nalezená v kostrovém hrobu 544 (Arbman 1940: Taf. 18.1), byla ozdobena unikátním způsobem – kolem celého okraje je zdobena cínovým plechem v přibližně hradbičkovém vzoru, který je nepravidelný a ve velké míře odpadaný (Arbman 1943: 170), avšak lze si povšimnout pravoúhlých odskoků a uspořádání do špic (Arwidsson 1986: 42).

Puklice zdobená cínovým plechem z hrobu Bj 544 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 18.1, katalog SHM, rekonstrukce provedena skupinou Bílý Rys.

Bj 547, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 547 byly nalezeny dva fragmenty železného madla, které bylo potaženo tenkým plechem ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.10; Arbman 1943: 171-2). Plech je zdoben pravidelným pletencovým ornamentem. Další náznaky o uložení štítu se v daném hrobě nenalezly.


Fragment madla štítu z hrobu 547 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.10.

Bj 561, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 561 nalézáme štít, který byl položen na hlavu zemřelého tak, že se jeho střed nacházel přesně nad obličejem (Arbman 1943: 180-1). Ze štítu se do dnešního dne zachovala nezdobená puklice průměru 12-13 cm a zdobené madlo (Arbman 1940: Taf. 19.8). Madlo má železný základ, který je potažený dekorovanými pásky ze slitiny mědi nápadně podobnými těm z hrobu 736. Madlo bylo zakončeno rozšířenými plochými koncovkami, z nichž se zachovala pouze jedna; ta je lemována ozdobnou linkou a zřejmě byla pocínovaná (Arbman 1943: 181). Celková délka rukojeti v zachovaném stavu je 56 cm. Podle katalogu SHM se zachoval také jeden kus železné svorky.


Rozšířená plochá koncovka rukojeti z hrobu 561 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.8

 

Bj 573, Birka, Švédsko

V mužské části kostrového dvojhrobu 573 bylo nalezeno několik fragmentů štítu (Arbman 1943: 186). Je to zaprvé puklice s průměrem 16 cm a výškou 7,5 cm, která má okraj ozdoben drobnými zoubky (Arbman 1940: Taf. 17.9). Dalšími zaznamenanými fragmenty je zhruba 10 železných svorek, které již nejsou k dispozici. K dispozici rovněž není ani předmět se dvěma dolů směřovanými nýty, který byl zřejmě kovovým úchytem (Arbman 1943: 186).

Puklice zdobená zubatým okrajem z hrobu Bj 573 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 17.9 a katalog SHM.

Bj 581, Birka, Švédsko

Mediálně propíraný hrob 581 obsahoval 2 nezdobené štítové puklice o průměrech 13,5 a 15,5 cm a výšce 6 cm (Arbman 1940: Taf. 16.5-6; Arbman 1943: 189). U jedné z puklic se díky ohnutým nýtům podařilo zjistit tloušťku desky, která je změřena na 5-6 mm (Arwidsson 1986: 40) či 8 mm (Arbman 1943: 189). U jedné z puklic – neznámo však které – byly nalezeny čtyři kovové svorky, zřejmě železné, které se do dnešního dne nedochovaly.

Bj 624, Birka, Švédsko

Podobně jako v předchozím případě, tak i v kostrovém válečnickém hrobě 624 byly umístěné dva štíty, z nichž se dochovaly poškozené, nezdobené puklice a dvě svorky (Arbman 1943: 205-6). Svorky, přestože nevlastním obrazovou dokumentaci, představují zajímavé nálezy, neboť se na nich nacházejí známky bílého kovu (Arwidsson 1986: 43). Pravděpodobně byly vyrobeny ze železného pásku a byl na ně nanesen cínový plech.

Bj 628, Birka, Švédsko

Další pár bohatě vystrojených štítů byl nalezen v kostrovém hrobu 628. Hned vedle hlavy zemřelého byly nalezeny pozůstatky přes sebe ležících štítů, obdobně jako u hrobu 736 (Arbman 1943: 208-9). Větší puklice o průměru 16 cm a výšce 5,5 cm měla okraj zdobený zubatým plechem ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 16.1, 17.7). Podle Grety Arwidsson (1986: 42) tento zubatý okraj maskuje upevňovací nýty. Menší puklice o průměru 14,8 cm nebyla zdobena (Arbman 1940: Taf. 16.2). Nejméně jeden štít byl opatřen madlem se železným základem, které bylo parciálně potaženo ornamentálně zdobenými plechy ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 17.11). Podle katalogu SHM byly dekorativní plechy ještě pozlaceny. Uvnitř železného základu se podle Grety Arwidsson (1986: 41) nacházela výplň z jalovcového dřeva o tloušťce 1,8 cm; Arwidsson na jiném místě (1986: 39) uvádí madlo z olšového dřeva, a je tak otázka, zda nedošlo k chybě, nebo zda nemá na mysli madlo druhého štítu. Nákresy a popisy nasvědčují (Arwidsson 1986: 41; Arbman 1943: Abb. 166), že madlo bylo zakončeno rozšířenou zploštělou koncovkou jako u madla z hrobu 736, avšak podle nákresu se zdá být výrazně širší. Vzhledem k absenci úchytu v zachovaném materiálu se mi jeho použití jeví jako méně pravděpodobné.

Celkem bylo v hrobě nalezeno 16 svorek ze železného plechu, které měly rozměry 2-2,5 × 3-3,5 cm (Arbman 1940: 18.8-9; Arbman 1943: 208). 14 svorek bylo nalezeno v řadě vedle sebe a tvořily okraj štítu, zbylé dvě byly nalezeny volné. Katalog SHM uvádí celkový počet svorek 17. Pod svorkami byly nalezeny fragmenty oboustranného potažení kůží (Arwidsson 1986: 40). Svorky jsou po okrajích lemované dvěma linkami a podle Grety Arwidsson (1986: 43) byly dále ozdobeny bílým kovem, patrně byly pocínovány. Celkový průměr štítu je odhadován na 95 cm, přičemž délka rukojeti na 75-85 cm (Arwidsson 1986: 41).

Dochované fragmenty štítu z hrobu 628 v Birce.
Arbman 1943: Abb. 166; katalog SHM; Arbman 1940: 18.9; Arbman 1940: Taf. 17.11.

Bj 643, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 643 byly nalezeny dva štíty, z nichž se dochovaly puklice a dvě železné svorky (Arbman 1943: 220-221). Puklice mají průměry 14-15 a 14 cm a výšky 7 a 6,5 cm. Svorky mají rozměry 2,7 × 2 cm.

Bj 644, Birka, Švédsko

V bohatě vybaveném kostrovém hrobu 644 se setkáváme se štítem, z něhož se se zachovala nezdobená puklice o průměru 15,5 cm a výšce 6 cm a dva kroužky na skobách (Arbman 1943: 221-226). Kroužky se skobami se nacházejí velmi blízko puklice v symetrické vzdálenosti od středu, takřka za samou hranicí krempy. Rukojeť byla pravděpodobně dřevěná a nedochovala se.


Pozůstatky štítu z hrobu 644 v Birce. Arbman 1943: Abb. 183.

Bj 727, Birka, Švédsko

Štít z kostrového hrobu 727 se skládal, podobně jako v předchozím případě, pouze z puklice o průměru 14 cm a výšce 5,6 cm a kroužků připevněných na skobách (Arbman 1943: 252-253). Stejně jako v případě hrobu 644, kroužky o průměru 2,8 cm se nacházejí velmi blízko puklice. Rukojeť byla pravděpodobně dřevěná a nedochovala se. Tloušťka rukojeti společně s korpusem nebyla větší než 3,5 cm, jak se ukazuje na základě délky nýtů. Greta Arwidsson (1986: 40) udává, že na štítě byly nalezeny fragmenty kůže z korpusového potahu.

Bj 731, Birka, Švédsko

K materiálu z kostrového hrobu 731 je omylem přiřazena puklice s průměrem 15,5 cm a výškou 6,5 cm (Arbman 1943: 253-255; Arwidsson 1986: 42). Na okraj této puklice je nanýtován železný pásek se zubatým okrajem (Arbman 1940: Taf. 17.8).


Okraj puklice mylně přiřazené k hrobu 731 z Birky. Arbman 1940: Taf. 17.8

Bj 736, Birka, Švédsko

Zřejmě nejlépe zachovanými štíty z Birky je pár, který byl nalezen v kostrovém hrobu 736. Podobně jako v hrobě 628 přes sebe ležely dva štíty, které se v literatuře označují jako “severní” a “jižní” (Arbman 1943: 259-261). Puklice, které mají průměry 15 a 14,5 cm a výšky 7 a 6,5 cm, jsou nezdobené (Arbman 1940: Taf. 15). Rukojeti jsou takřka kompletní – tvoří je železný základ, který je ozdoben dekorovanými pásky ze slitiny mědi a vyplněn dřevem (Arbman 1940: Taf. 19.9). Arwidsson (1986: 39) uvádí, že madla jsou vyrobena z topolového dřeva. Šířka madel je v nejužším místě 1,1 cm, v nejširším přes 2 cm. V jednom z madel se našel kroužek se svorkou, který byl připevněn způsobem, jako kroužek v hrobu 886. Délka madel odpovídá velmi přibližně 77-80 cm, což odpovídá maximálnímu průměru štítu. Okraje štítů byly kolem dokola nahusto posety železnými svorkami, kterých podle katalogu SHM bylo u severního štítu 54, u jižního štítu přes dvacet. Svorky jsou podle katalogu SHM pocínovány. Pod svorkami byly nalezeny fragmenty oboustranného potažení kůží (Arwidsson 1986: 40). Nezdá se, že by rozšířené koncovky madel byly současně snýtovány se svorkami – koncovky se svorkám spíše vyhýbají.

Kovové komponenty štítů z hrobu 736 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 15; Arbman 1943: Abb. 210; katalog SHM; Arbman 1940: Taf. 19.9.

Detail madla štítu z Bj 736. Autor fotky: Viktor Brolund.

Bj 750, Birka, Švédsko

Neurčité kovové fragmenty s nejasnou funkcí v hrobu 750 mohou mít souvislost se štítem (Arbman 1943: 267-272). Bezpečně k němu dokážeme přiřadit puklici o průměru 16 cm a výšce 6 cm, a zřejmě také kroužek bez skoby o průměru 2,8 cm.

Bj 842, Birka, Švédsko

Kostrový hrob 842 ukrýval štít, z něhož se zachovala puklice o průměru 14 cm, kroužek o průměru 2,9 cm s pozůstatkem skoby a zhruba 45 okrajových svorek (Arbman 1940: Taf. 18.10; Arbman 1943: 314-316). Svorky jsou vyrobeny ze železa. Podle katalogu SHM se na svorkách nachází stopy bílého kovu, zřejmě cínu. Z kresebného nákresu hrobu je patrné, že svorky byly rozmístěny v jistém rozestupu.


Poůstatky štítu z hrobu 842 v Birce. Arbman 1943: Abb. 262; Arbman 1940: Taf. 18.10; katalog SHM.

Bj 850, Birka, Švédsko

Další štít v vysokou výpovědní hodnotou pochází z kostrového hrobu 850 (Arbman 1943: 323-5). Základ štítu tvořila deska, která byla vyrobena z jedle (Arwidsson 1986: 39). Jak zjistil Rolf Warming, deska byla oboustranně potažena tenkou jehněčí kůží o tloušťce cca 1-1,5 mm. Puklice, která měla průměr 13-14 cm a výšku 7,5 cm, měla okraj zdobený tenkým plíškem ze slitiny mědi, který byl k puklici přichycen pásky a nýtky ze stejného kovu (Arbman 1940: Taf. 18.2). Železné madlo, s největší pravděpodobností také vyplněné dřevěným jádrem, bylo nejméně 40 cm dlouhé, a na rozdíl od analogických kusů nebylo potaženo pásky ze slitiny mědi. Na koncích madla se nacházely úchyty ze slitiny mědi, z nichž jeden byl nalezen (Arbman 1940: Taf. 19.1). Přes okraj štítu byl přetažen pás vyčiněné hověziny s tloušťkou kolem 2 mm. Pás byl částečně uchycen třemi svorkami ze slitiny mědi o velikosti 2 × 2,2-2,6 cm (Arbman 1940: Taf. 18.4-5). Svorky jsou ozdobeny třemi řadami důlků.

Fragmenty zdobené puklice, svorky a úchytu madla z hrobu 850 z Birky. Viktor Brolund, Arbman 1940: Taf. 18.5 a 19.1.

Bj 872, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 872 se našla puklice, poblíž které se v přibližně symetrické vzdálenosti od středu nacházejí kroužky se skobami (Arbman 1943: 341-2). Velmi pravděpodobně se jedná o pozůstatky štítu, který byl opatřen dvěma závěsnými kroužky. Průměr kroužků 2,8 cm.

Schématický nákres fragmentů štítu z hrobu 872 v Birce. Arbman 1943: Abb. 286.

Bj 886, Birka, Švédsko

Mezi nálezy s důležitou výpovědní hodnotou rozhodně patří i štít z hrobu 886 (Arbman 1943: 344-6). Jak napovídá nález kůže na spodní straně puklice, štít byl potažen kůží (Arwidsson 1986: 40). Puklice měla průměr přibližně 15 cm a výšku 7 cm. U tohoto štítu budou zřejmě nejzajímavější fragmenty rukojeti, tvořené železným základem, do kterého jsou v pravidelných rozestupech zhruba 1,5 cm nanášeny stáčené dráty ze slitiny mědi tak, aby výsledný efekt vytvářel motiv rybí kosti (Arbman 1940: Taf. 19.13). Tyto shluky se skládají ze šesti nanesených drátů. Jeden z fragmentů rukojeti zaznamenává způsob uchycení kroužku – kroužek ze slitiny mědi je uchycen skobou, která je zavedena do otvoru v železném madle, kde je se nožky skoby rozcházejí. Skoba tak velmi pravděpodobně nebyla zavedena přímo do desky štítu. Způsob uchycení rukojeti ke štítu na koncích madla není znám, ale úchyt se nejeví jako pravděpodobná metoda. Na okraji štítů se zřejmě nacházelo menší množství svorek (cca 5), které se nezachovaly.

Pozůstatky štítu z hrobu 886 z Birky. Arbman 1943: 344-6; katalog SHM; Arbman 1940: Taf. 19.13.

Bj 914, Birka, Švédsko

V kremačním hrobě 914 byla nalezena silně poškozená puklice o průměru cca 12-13 cm a jedna železná svorka (Arbman 1943: 356-357).

Pozůstatky štítu z hrobu 914 v Birce. Arbman 1943: Abb. 307, 4-8.

Bj 942, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 942 byly nalezeny pozůstatky štítu, které se skládaly z puklice o průměru caa 14 cm a železného madla (Arbman 1943: 364-5). Oba tyto předměty jsou ve velmi špatném stavu, avšak předpokládá se, že madlo bylo potažené pásky ze slitiny mědi. Jediný fragment, který se zachoval, je úchyt madla, který je vyroben ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.3).


Úchyt madla ze slitiny mědi, hrob 942 z Birky. Arbman 1940: Taf. 19.3.

Bj 944, Birka, Švédsko

Pozůstatky nákladnějšího štítu byly objeveny i v jednom z nejbohatších hrobů Birky, kostrového hrobu 944 (Arbman 1943: 368-371). Štít se skládal z nezdobené puklice o velikosti 13,5 × 15 cm, svorky ze slitiny mědi o rozměru 2 × 2,9 cm (Arbman 1940: Taf. 18.7) a úchytu madla ze slity mědi o rozměru 3 × 3,4 cm (Arbman 1940: Taf. 19.2). Úchyt má na spodní straně hlubokou prohlubeň (Arbman 1943: 368).

Fragmenty štítu z hrobu 944 z Birky. Katalog SHM.


Svorka nalezená v hrobu 944 v Birce. Arbman 1940: Taf. 18.7.

Bj 1098, Birka, Švédsko

Kostrový hrob 1098 ukrýval fragmenty, které jsou interpretovány jako pozůstatky štíty (Arbman 1943: 458-9). Vedle puklice s průměrem 15,5 cm a výškou 8,8 cm leželo kování podobné svorce, avšak neobvykle dlouhé. Podle nákresu hrobového celku (Arbman 1943: Abb. 428) se našlo vcelku v mírně prohnutém stavu a rozbito na fragmenty bylo až posléze. Katalog SHM ukazuje, že kování je lemováno dekorativními linkami. Hrob je vytvořen v zahloubené jámě o šířce 90 cm, což je horní limit velikosti štítu. Greta Arwidsson (1986: 40) udává, že na štítě byly nalezeny fragmenty kůže z korpusového potahu.

Fragmenty štítu nalezené v hrobu 1098 v Birce. Katalog SHM.

Bj 1151, Birka, Švédsko

Poslední hrobový nález z Birky představuje štít z hrobu 1151 (Arbman 1943: 474-476). Pod puklicí, která je fragmentární, byla nalezena kůže, což svědčí o potažení štítu kůží (Arwidsson 1986: 40). Madlo bylo tvořeno železným základem, který byl parciálně zdoben plastickými pásky ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.12). Pásky jsou dekorovány nestejně – jeden pásek je zdoben dvěma hlavami postavenými proti sobě, zatímco druhý pásek je dekorován geometrickým ornamentem. Madlo bylo k desce uchycenou pomocí úchytu ze slitiny mědi, který se v hrobu dle nálezu vyskytoval dvakrát (Arbman 1940: Taf. 19.4; Arbman 1943: Abb. 449). Rukojeť byla byla poměrně krátká, podobně jako u Valsgärde 2, a zřejmě byla omotána textilem, jako u Bj 504.

Fragmenty štítu z hrobu 1151 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.4,12; Arbman 1943: Abb. 449.

Černá země, Birka, Švédsko

Koncový fragment madla vyrobený ze železa byl nalezen v tzv. Černé zemi v Birce a je označen signaturou SHM 5208:253 (Sörling 2018: 31). Nápadně se podobá nálezu z hrobu Bj 561. Fragment je dlouhý 9,4 cm a je opatřen dvěma nýty. V Černé zemi byly pod vedením Fedira Androščuka také nalezeny tři formy na odlévání úchytů kovových úchytů (SHM 35000 : 71810-65) (Nosov et al 2017: 319).

Koncový fragment štítového madla z Černé země v Birce. SHM 5208:253. Katalog SHM.

Hodovní síň, Birka, Švédsko

Mezi jinými předměty, které byly nalezeny v hodovní síni v Birce a které souvisí s vojenstvím, byla nalezena řada fragmentů, které jsou interpretované jako pozůstatky štítů. Kromě puklic, které nejsou zdobené (např. Bäckheden 2006), byly nalezeny dva identické madlové úchyty ze slitiny mědi (Hedenstierna-Jonson 2006: 315) a neurčený počet kovových svorek – dvě uvádí Stjerna (2001: Fig:2) a další naznačuje Hackelberg (2007: Fig. 7). Archeologická situace v síni je velmi složitá, předměty byly zřejmě za dramatické situace poničeny a rozptýleny do prostoru celého komplexu síně. Očekává se, že se v síni vyskytoval více než jeden štít.


Jeden ze dvou úchytů nalezených v síni Birky. Hedenstierna-Jonson 2006: Fig. 3.

Svorky štítu nalezené v síni Birky. Stjerna 2001: Fig:2; Hackelberg 2007: Fig. 7.

Hrob II, Vendel, Gamla Uppsala, Švédsko

Vynikající představu o tom, jak vypadal štít s úchyty původním stavu, dává nález z hrobu Vendel II, respektive kresebné rekonstrukce provedené archeologem Hjalmarem Stolpem (Stolpe 1927: 18-19, Pl. XI). Štít tvořila puklice o průměru 15,25 a výšce 7,5 cm a byla opatřena šesti nýty, které měly hlavičku s perličkovým okrajem; hlavičky byly vyrobeny ze slitiny mědi. Nejbližší analogii této puklice nacházíme v hrobu Bj 467B. Skvěle zachované madlo bylo dlouhé 37 cm. Tvořil ho železný základ potažený na pěti místech zdobenými pásky ze slitiny mědi, které byly k základu a dřevěné výplni přinýtovány. Madlo bylo zužované do špic, které byly přichyceny úchyty ze slitiny mědi, z nichž jeden byl v hrobu objeven. Madlo má nejbližší analogii v madle, které bylo nalezeno v Helgö.

Komponenty štítu z hrobu Vendel II. Stolpe 1927: Pl. XI.


Nálezová situace štítu z hrobu Vendel II. Stolpe 1927: Pl. XI.

Hrob 2, Valsgärde, Gamla Uppsala, Švédsko

Hrob 2 ve Valsgärde vydal zajímavé, avšak špatně probádané pozůstatky štítu (Dyfverman 1929). Štít se skládal z nezdobené kovové puklice (Dyfverman 1929: Fig 37) a madla, které je stejného typu, jako u hrobů Bj 467B, Bj 942, Bj 1151 a Vendel II – základ tvoří železné jádro, které je souvisle potažené dekorovanými pásky ze slitiny mědi a které je na koncích připevněno úchyty, z nichž se dochoval pouze jeden (Dyfverman 1929: Fig 39). Úchyt je ze slitiny mědi a má figurální dekoraci, avšak hlavičky nýtů jsou popsány jako stříbrné. Madlo bylo zhruba 30 cm dlouhé (Arwidsson 1986: 43). Dyfverman informuje, že ke štítu přináležela také přezka (Dyfverman 1929: 178-9).

Pozůstatky štítu z hrobu Valsgärde 2. Dyfverman 1929: Fig 37 a 39.

Hroby 11 a 12, Valsgärde, Švédsko

Peter Beatson, který v 90. letech 20. století hojně spolupracovat s muzeem ve Staré Uppsale, jež stále využívá jeho kresby a zjištění, na svém blogu poznamenává několik s poznámek ke štítům z hrobů 11 a 12 z Valsgärde (Beatson 1995-2010). Tyto štíty zřejmě nikdy nebyly archeologicky prozkoumány a publikovány. Štít z hrobu 11 je podle Beatsona poničen a toto poničení je vyspraveno 13 tenkými pásky ze slitiny mědi. Pásky mají rozměry 15-30 × 6-7 mm a na štít byly připevněny hřebíčky. Štít z hrobu 12 měl okraj zesílený 19 železnými svorkami (Arwidsson 1986: 42), které byly umístěny s jistým rozestupem. Jejich rozměry jsou 3-3,5 × 2,3-2,5 cm.

Hrob 14, Valsgärde, Švédsko

Nově publikovaný hrob Valsgärde 14 obsahoval zajímavý nález štítu, který je dobře zdokumentován (Nordahl 2018). Korpus byl vyroben ze smrkových prken a pravděpodobně měl průměr kolem 1 metru. Potažení kůží nebylo zaznamenáno, ale je možné, že kožený potah byl připevněn malými hřebíčky, které byly nalezeny při konzervaci. Štítová puklice s průměrem 16,8 × 14,4 cm nebyla zdobená. Na okraji, který byl zúžen na 6 mm, se nacházely tři svorky z blíže neurčeného kovu. Štít byl opatřen dvěma kroužky na zavěšení. Zajímavost představují dvě přibližně trojúhelníková kování, která byla připevněna na přední straně v oblasti puklice – kování jsou prolamovaná, okénka mají diamantový tvar a kování bylo připevněno řadou drobných hřebíčků s kruhovými hlavičkami. Nejbližší paralelu těchto kování bychom našli u štítu z hrobu Valsgärde 7, který je zhruba o zhruba 200 let starší (Arwidsson 1977: Taf. 6-11).

Prolamované kování z hrobu Valsgärde 14 (vlevo) v porovnání s kováním z Valsgärde 7. Nordahl 2018: Fig. 12; Arwidsson 1977: Taf. 6-10.

Valsgärde, Švédsko

Při detektorovém průzkumu Valsgärde v letech 1996 byl nalezen úchyt štítového madla, pravděpodobně ze slitiny mědi (Lindbom 1997: Fig. 5). Předmět má nálezové číslo 1010.

Fragment úchytu úchytu madla z Valsgärde. Lindbom 1997: Fig. 5.

Sandby a Klinta, Öland, Švédsko

Zajímavý úchyt štítu s délkou 3,5 cm byl nalezen v 19. století u vesnice Sandby na Ölandu (Digitální muzeum 2020). Roku 1885 byl vykoupen Kalmarským muzeem, v jehož držení nyní je (kat. č. KLM 174). Úchyt je vyroben ze slitiny mědi, zdá se však, že u něj byl aplikován kontrastní kov. Na Ölandu nacházíme ještě jeden pravděpodobný štítový fragment – ve spektakulárním žárovém dvojhrobu z Klinty bylo nalezeno kování ze slitiny mědi, které zřejmě pocházelo ze štítu (Beskow Sjöberg 1987: 104; Thunmark-Nylén 2006: 319).

Kovový úchyt z lokality Sandby na Ölandu. Digitalní muzeum 2020.

Vedby, Västerås, Švédsko

V hrobu ve Vedby (SHM 20671) byl kromě puklice s průměrem 16 cm a výškou 7,2 cm nalezen také úchyt ze slitiny mědi, ve kterém se nacházejí dva zachované nýtky.

Pozůstatky štítu z Vedby. Katalog SHM.

Söderby, Švédsko

V hrobě 41 v Söderby bylo nalezeno křížové kování, které je interpretováno jako úchyt štítového madla (Petré 2011: 66-68, 182). Úchyt má rozměr 27 × 29 mm a je vyrobený z pozlacené slitiny mědi. Stejně dobře se však může jednat o součást koňské ohlávky, které se v tomto tvaru běžně vyskytují. V hrobu byly nalezeny také železné svorky, které mohly pocházet z okraje štítu. V hrobu 20 byla nalezena přezka, která je interpretována jako přezka štítu (Petré 2011: 46-47, 147).

Kování interpretovaná jako pozůstatky štítu, hrob 41 v Söderby. Petré 2011: 182.


Přezka interpretována jako štítová, hrob 20 v Söderby. Petré 2011: 147.

Tranås, Švédsko

Roku 1948 byl ve skånské lokalitě Tranås neodborně otevřen hrob, který obsahoval kopí a pravděpodobné pozůstatky štítu (Pedersen 2014a: 98-99; Svanberg 2003: 297). Soudí se tak na základě 22 cm dlouhého železného fragmentu, který podle popisu odpovídá štítovému madlu, a pozůstatků červené a modré barvy, kteréžto zřejmě pocházely z výmalby štítu. V současné chvíli jsou artefakty v soukromé sbírce.

Helgö, Švédsko

Při archeologickém průzkumu ostrova Helgö bylo objeveno nejméně 5 kovových fragmentů štítů (Holmquist 1961: 119, Abb. 24, Taf. 38.11; Androščuk 2007: Fig. 2.8, Fig. 6.6-7). V první řadě jde o zhruba polovinu madla, které je velmi podobné madlu z hrobu Vendel II – tvoří jej železný základ, na který jsou v pěti místech naneseny dekorované pásky ze slitiny mědi, které byly z horní strany přinýtovány. Další fragment rukojeti je o poznání menší a tvoří ho ohnutý železný pásek (Holmquist 1961: Abb. 24.5). V hrobu A37 v pohřebišti 116 byl nalezen křížovitý úchyt štítového madla, který nemá žádnou bližší paralelu (Androščuk 2007: Fig. 6.6). V hrobu A31 na témže pohřebišti byl pak nalezen další úchyt společně se svorkou z okraje štítu (Androščuk 2007: Fig. 6.7).

Fragmenty štítů z Helgö. Holmquist 1961: Abb. 24.1; Androščuk 2007: Fig. 2.8, Fig. 6.6-7.

Hrob 30, Kvarnbacken, Ålandy, Švédsko

Dva úchyty štítového madla ze slitiny mědi byly nalezeny v hrobě 30 v ålandském hrobě Kvarnbacken (Kivikoski 1963: Taf. 7.22-23.). Bohužel žádné bližší podrobnosti nemáme k dispozici.

Ulvsta a Björke, Gästrikland, Švédsko

V těžce poničeném žárovém hrobu z Ulvsty (SHM 16220), který byl objeven roku 1914, pochází železná puklice a pár úchytů štítového madla ze slitiny mědi (Rydh 1918). Nejbližší analogií úchytu představuje úchyt z hrobu A31 na Helgö. Na spodní straně úchytů se nacházejí nýty, které mají délku 14 mm (Arwidsson 1986: 43). Podle Leny Thunmark-Nylén (2006: 319) byla v Björke nalezena jedna svorka pocházející ze štítu (Rydh 1918: Abb. 9).

Pozůstatky štítu z mohyly v Ulvstě. Katalog SHM.

Kråkberg, Dalarna, Švédsko

Greta Arwidsson (1986: 43) hodnotí fragmenty nalezené v silně poničeném žárovém hrobu z Kråkbergu (SHM 9789) jako pozůstatky železného základu štítového madla. Jelikož nevlastním základní literaturu, kterou o fragmentu pojednává (Serning 1966: 156, Taf. 24:5-6), nezbývá mi než důvěřovat Arwidsson. Pokud jde však o SHM 9789:4, jde s velkou pravděpodobností o bodku kopí, se kterou je konec madla poměrně snadno zaměnitelný.

Bäck a Ljungby, Småland, Švédsko

V žárovém hrobu 15 (SHM 20739) byly nalezeny celkem tři svorky ze železného plechu (Thunmark-Nylén 2006: 319). Mají na sobě patrné odsazení, vzniklé zřejmě koženým okrajem štítu. Další nález ze Smålandu může představovat železná svorka nalezená v žárovém hrobu ve Vassmolöse (SHM 23007; Thunmark-Nylén 2006: 319).

Železné svorky nalezené v lokalitě Bäck. Katalog SHM.

Železná svorky z lokality Vassmolöse. Katalog SHM.

Skopintull, Uppland, Švédsko

V primárním hrobě v lokalitě Skopintull na Adelsö (SHM 16171) se nacházela urna, na jejímž dně se nacházela ustřižená kadeř vlasů oříškově hnědé barvy a délky 30-35 cm, která byla zasypána popelem dvou osob, mnoha zvířat, šperku a jiných kovových předmětů. Mezi nimi bylo také 7 kompletních a 9 nekompletních železných svorek, které variují v rozměrech 2,2-2,5 × 1-2,1 cm (Rydh 1936: 120, Fig. 313). Zejména u některých je přináležitost k štítu díky charakteristickému odsazení očekávatelné.

Svorky nalezené na lokalitě Skopintull. Rydh 1936: Fig. 313.

Bönders, Gotland, SHM 6091

Na gotlandské lokalitě Bönders, v kontextu, který nenasvědčoval přítomnost hrobu, bylo roku 1877 nalezeno 23 svorek ze železného plechu (Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.5; Thunmark-Nylén 2000: 480-1). Svorky variují v rozměrech 2-2,1 × 2,2-2,4 cm. Nesou známku odsazení, které je charakteristické pro svorky, které kryly kožený okraj štítu (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Svorky z lokality Bönders. Katalog SHM.

Hrob 13, Mangsarve, Gotland

Železná svorka interpretovaná jako svorka štítu, avšak bez odsazení svědčícího o koženém okraji, byla nalezena v hrobě 13 v lokalitě Mangsarve na Gotladu (Thunmark-Nylén 2000: 123; Thunmark-Nylén 2006: 319). Rozměry svorky jsou 2,2 × 2,3 cm.

Hrob 223, Ire, Gotland

V hrobu 223 v gotlandském Ire (SHM 20550:223) bylo objeveno zhruba 25 kompletních i částečných svorek ze železného plechu (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 174.13; Thunmark-Nylén 2000: 411). Nejlépe zachované svorky mají rozměry 2,5-2,6 × 1,9-2,1 cm, mají jasně viditelné odsazení svědčící o koženém okraji na štítě a jsou po okrajích zdobeny nařasením (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Svorky nalezené v hrobu 223 v Ire. Thunmark-Nylén 1995: Abb. 174.13.

Hrob 7, Laxare, Gotland

Fragmenty štítu z hrobu 7 v Laxare (GF C 10038 Gr.7) jsou velmi pravděpodobně paralelou štítům z Tuna Alsike IV a Nessu. V hrobu bylo objeveno zahnuté, zhruba 22 cm dlouhé pravoúhlé železné kování, které velmi pravděpodobně představovalo okraj štítu (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.3; Thunmark-Nylén 2000: 63). Toto kování bylo zřejmě přidrženo šesti svorkami ze železného plechu o šířce 2,2 cm (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.4). Lena Thunmark-Nylén osobně vyzkoušela zahnuté kování založit do svorek, aby zjistila že přesně pasuje (Thunmark-Nylén 2006: 319). Thunmark-Nylén vypočítala, že štít by musel mít průměr 44-45 cm, což je pravděpodobně spodní limit, který můžeme vidět na gotlandských obrazových kamenech (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Fragmenty štítu z hrobu 7 v Laxaxe. Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.3-4.

Hrob IV, Tuna Alsike, Švédsko

V hrobu Tuna Alsike IV bylo nalezeno kování, které je analogické tomu, jež bylo nalezeno v hrobu v Laxare (Arne 1934: 30, Taf. X.6). Má délku 16,1 cm a čtvercový průřez o straně 7 mm. Na základě analogie z Laxare by se mohlo jednat o okruží štítu, který měl obvod kolem 50 cm.

Možné okruží štítu z hrobu Tuna Alsike IV. Arne 1934: Taf. X.6.

Stånga, Gotland

V gotlandské lokalitě Stånga byl nalezen netypicky tvarovaný úchyt madla ze slitiny mědi (SHM 11902; Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.6). Krček tohoto úchytu je tvarovaný podobně, jako úchyt z Ulvsty.

Úchyt madla ze Stångy. Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.6 a katalog SHM.

Neznámá lokalita, Gotland

Přepěkně vymodelovaný úchyt ze slitiny mědi byl nalezen na neznámé gotlandské lokalitě (GF Dep. C 665; Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.7). Je křížovitého tvaru, přičemž boční ramena jsou zvlněná a připomínají křídla. Čtyři otvory jsou stylisticky nejbližší nálezu z Bj 532.

Úchyt madla z neznámého gotlandského naleziště. Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.7.

 

Norsko

Gokstad, Norsko

Nejbližší analogii koncovku rukojeti z hrobu Bj 736 představuje fragment nalezený v dobře známé mohyle v Gokstadu (C10455; Nicolaysen 1882: Pl. X.20). Fragment má délku 9,4 cm a v nejširším místě má šířku 2,3 cm. Železný základ je potažen velmi tenkým dekorativním plechem ze slitiny mědi, který je na řadě míst porušený a je možné vidět železný základ. Podle Kima Hjardara, který fragment osobně prozkoumal, je plech pouze ohnutý kolem železného základu a v podstatě maskuje nýty, které jsou pod ním ukryty. Anne Pedersen (2014a: 101) informuje, že fragment je pozlacený.

Zmínit musíme také fakt, že štíty z Gokstadu, které byly zmíněny v úvodu, měly být barveny žlutou a černou barvou (Nicolaysen 1882: 62-3). Fragmenty kožených potahů se sice nedochovaly, ale u několika fragmentů je možné si všimnout děrovaného okraje, a tak lze předpokládat, že štíty byly potažené způsobem popsaným v úvodu a následně pomalovány. Pomalování bylo provedeno tak, že černé a žluté štíty se na bocích lodí střídaly.


Fragment madla z Gokstadu v nákresu, fotce a rekonstrukci. Nicolaysen 1882: Pl. X.20 a katalog Unimus.

Myklebost, Norsko

Výborným exemplářem skvěle zachovaného madla, které je analogické k nálezu z Bj 736, je artefakt z mohyly v Myklebostadu (B5730), který je v literatuře i norském museálním katalogu Unimus dodnes veden jako “neznámý předmět” (Shetelig 1912: 186, Fig. 423). Madlo tvoří prohnutý železný základ, který je po celé své délce překryt pásky ze slitiny mědi. Vnitřek je pak, soudě dle fotek na katalogu Unimus, vyplněn dřevem. Celková délka předmětu je cca 70 cm, tedy velmi podobně, jako u Bj 736. Pásků, které jsou zdobené ornamentem analogickým k Bj 504 Bj 736 a Rensu a které mají šíři 2,5 cm, je na madle zhruba 28. Koncovky jsou dlouhé zhruba 6 cm a jsou opatřeny dvěma nýty, které v současném stavu mají obnažené hlavičky a vystupují z překrývajícího plechového ornamentu. Koncovky se zdají být záměrně vytržené ze štítu a ohnuté do pravého úhlu, což může být důvod poškození plechového překryvu nýtů. Prostřední, nejsilnější část, má tloušťku 2,5 cm, a postupně se zužuje na 1,5 cm. V mohyle se dále nalezly tři do sebe zasazené nezdobené puklice.

Kresebná rekonstrukce madla z Myklebostadu. Shetelig 1912: Fig. 423.

Současný stav zachování madla z Myklebostadu. Katalog Unimus.

Ness, Norsko

Archeologicky doposud nepublikovaný, avšak nesmírně zajímavý a přínosný nález, představují dva štíty nalezené v mohyle v norském Nesu (Ts12156). Hrob, který byl nalezen roku 2011, ukrýval tělo muže starého 50-60 let, jež bylo uloženo do lodi; loď byla obehnána palisádou (Arntzen 2015). Muž měl na hlavě karetkovanou čelenku a byl zabalen do vlněné deky zatížené desetikilovou kotvou. U stehna byla nalezena dvaceticentimetrová spona s kroužkem. S mužem byl na onen svět poslán kůň s udidlem, pozlacená přezka a nákončí, kotel, korálky, knoflík ze splétaného stříbrného drátu, šíp a závaží. U jeho nohou se pak nacházely dva štíty. Konzervátor Johan Arntzen v emailové konverzaci potvrdil, že štíty byly oboustranně potaženy kůží, která byla pomalovaná červenou barvou. Dále byly nalezeny dvě puklice, pravděpodobně nezdobené, a přinejmenším u jednoho štítu bylo nalezeno téměř kompletní madlo se železným jádrem, které bylo pobito kruhy zdobenými pásy plechu ze slitiny mědi. Pásky byly široké zhruba 2,5 cm. Arntzen explicitně napsal, že madlo se podobá tomu, které bylo nalezeno v hrobu Valsgärde 2. Je-li tomu tak, zřejmě nebylo nalezeno s kovovým úchytem. Okraj štítu byl – nakolik můžeme soudit z konzervátorových poznámek (v emailové diskuzi se k tomuto tématu nevyjádřil) – zdoben souvislou vrstvou tenkého a na některých místech zdobeného plechu ze slitiny mědi, který byl v pravidelných rozestupech přichycen svorkami ze stejného materiálu. Nýty v těchto svorkách byly železné. Nejbližší paralelou tohoto souvislého pásu je štít z Tuna Alsike IV a Laxare.

Dekorativní pásky aplikované na madle štítu z Nessu. Johan Arntzen.

Tři norské puklice

Z vikinského Norska se zachovaly celkem tři puklice, které mají zubatý okraj krempy, stejně jako štít z Bj 731. První z puklic pochází z naleziště Kolkjøn (C19723), má průměr 15,1 cm a výšku 5,7 cm a její zuby jsou poměrně hrubé (počet zubů 35). Druhá puklice pochází z lokality Mælum (C1927) a její zuby jsou drobné a husté (počet zubů cca 90). Třetí, velmi špatně zachovaná puklice byla nalezena v hrobu z Strandå (Ts964), má průměr 15,5 cm a zuby má podobně řídké, jako puklice z Kolkjøn.

Puklice z naleziště Kolkjøn (C19723). Katalog Unimus.

Puklice z lokality Mælum (C1927). Katalog Unimus.

Puklice z hrobu ze Strandå (Ts964). Katalog Unimus.

Dánsko

Rends, Dánsko

Luxusně provedený štít typu Bj 736 a Myklebostad byl nalezen také v dánské lokalitě Rends (Brøndsted 1936: 122-3; Pedersen 2014a: 100-1; Pedersen 2014b: 98-99, Pl. 44). Sestává z nezdobené puklice o průměru 16,5 cm a madla, které je tvořeno železným základem s dřevěnou výplní a charakteristickým potahem z ornamentálních pásků ze slitiny mědi. Madlo je rozpadlé do několika fragmentů, ale lze vyvodit celkový tvar a délku přibližně 70 cm. Potah na jedné koncovce není zachován a odhaluje nýty.

Pozůstatky štítu z dánského Rendsu. Pedersen 2014b: Pl. 44.

Hrob 1112, Lindholm Høje, Dánsko

Hrob 1112 v dámském Lindholm Høje ukrýval řadu kování, mezi kterými byla také železná svorka o rozměru 3,1 × 2,6 cm (Ramskou 1976: 38-9, Fig. 92). Svorka je opatřena třemi nýty a podle popisu je silná 1 cm. Peter Beatson tuto svorku roku 1994 osobně prozkoumal a objevil řadu, že nýty byly zvýrazněny obkružujícími punci (Beatson 1995-2010). Podle jeho zjištění byla svorka v nejužším místě silná 5 mm, což by mohlo odpovídat tloušťce okraje.

Svorka z hrobu 1112 v Lindholm Høje. Ramskou 1976: Fig. 92; Beatson 1995-2010.

Trelleborg, Dánsko

Štít z Trelleborgu je poměrně detailně popsán u úvodu tohoto článku, avšak nyní bychom se chtěli zaměřit na jeho rukojeť, která v úvodu popsána není. Rukojetí se intenzivně zabýval Rolf Warming (2019), který poznamenává, že rukojeť je v současné chvíli dlouhá cca 35 cm a má tloušťku 2,1 cm. Předpoklad, že rukojeť byla dlouhá, jako u štítů z Gokstadu nebo Tirské bažiny, se nepotvrdil – konce štítu byly musely být ulomeny poměrně symetricky, což není pravděpodobné. Na jednom konci lze spatřit hluboký zářez a zkosení, které Warming vysvětluje jako způsob, kterým bylo madlo ukotveno k desce, osobně se kloní ke kovovému úchytu. Opačná strana madla je podle Warminga mírně ulomená, a celkové madlo podle něj bylo dlouhé cca 39 cm. Střed madla je zdoben kolem dokola zdobeno pleteným ornamentem a cikcakovou linkou, v čemž musíme hledat analogie k dekoracím, které se objevují na kovových madlech doby vikinské.

Madlo trelleborského štítu. Dobat 2013: Fig. 166, Fig. 151.

Madlo trellebotského štítu z bočního pohledu. Jacob Nyborg Andreassen, SoCA.

Grimstrup, Dánsko

V jezdeckém hrobu v dánském Grimstrupu byl objeven jedinečný předmět – přes vrchní polovinu těla zemřelého byl položen objekt velikosti 90 × 90 cm ze dřeva a zřejmě také kůže, který byl pomalován tmavě modrou, tyrkysovou, bílou a rudou barvou v komplikovaných ornamentech připomínající propletená zvířecí těla (Stoumann 2009: 33-40). Vzhledem k absentujícím komponentům je předmět vykládán jako nedokončený štít, anebo jiná součást inventáře pohřební komory.

Nálezová situace malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 18.

Detail malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 19.

Detail malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 20.

Havsmarken, Svendborg, Dánsko
V roce 2014 byl v Havsmarkenu nalezen úchyt ze slitiny mědi (NM C739117; Warming 2016). Úchyt právě prochází konzervací a nebyl zkokumentován. Jeho rozměry jsou 2,4 cm × 3,15 cm.

Rusko

Rurikovo hradiště, Rusko

Úchyt madla ze slitiny mědi byl nalezen také při vykopávkách v ruském Rurikovu hradišti roku 2011 (Nosov et al 2017: 138-9, Рис. 56). Nejbližší analogií tohoto kusu je úchyt z Bj 467B v Birce a hrob 3 ve Świelubie.

Úchyt madla z Rurikova hradiště. Nosov et al 2017: Рис. 56.24.

Stará Ladoga, Rusko

Sergej Kainov v jedné ze svých prací (2002: 6) uvedl, že ve Staré Ladoze byl nalezen kovový úchyt madla. Bohužel se nachází v soukromé sbírce a není blíže popsán.

Šnitkino, Rusko

Sergej Kainov v osobní komunikaci sdělil, že jeden úchyt madla byl nalezen také v lokalitě Šnitkino ve Tverské oblasti. Tento prozatím není publikovaný.

Gnězdovský soubor, Rusko

Sergej Kainov ve své monumentální dizertaci věnované militáriím nalezeným v gnězdovské aglomeraci perfektně popisuje problematiku štítů (Kainov 2019: 204-210), které byly do té doby shrnuty pouze Kirpičnikovem (Kirpičnikov 1971) a Rudzińskim (Rudziński 2009).

Jeden z nálezů byl učiněn ve Velké mohyle 20/41, která byla prozkoumána archeologem Sizovem. V této mohyle byl jeden ze dvou štítů s kovovými puklicemi doprovázen blíže nespecifikovaným množstvím železných svorek. Železné svorky v počtu 1-3 kusy byly dále nalezeny v celkem osmi gnězdovských mohylách, které neobsahovaly štítové puklice: C-74 (Sizov 1896-97), C-74 (Sergejev 1901), Dn-86 (Sergejev 1901), L-7, L-113, C-99, C-106, C-265 (moderní číslování). Absence štítových puklic naznačuje, že buď nebyly na štíty připevněny, anebo byly organické. Kromě těchto svorek známe ještě dva separátní nálezy svorek ze sídliště. Kainov všechny gnězdovské svorky popisuje jako jednoduché, přehnuté pásky ze železného plechu o šíři cca 2 cm, které jsou pronýtovány dvěma nýty.

Aby byl náš výčet úplný, je potřeba zmínit, že v roce 2017 byl v hrobu L-206, pracovně nazvaném Svjatogor, nalezen velkolepý štít s průměrem cca 85 cm (Novikov 2017). Dřevěná deska byla špatně zachována, avšak byla na ní stále viditelná malba. Puklice byla uchycena šesti nýty. Okraj štítu byl hustě poset zhruba šedesáti svorkami. Tento skvělý nález teprve čeká na své oficiální zveřejnění, kterého se ujme Sergej Kainov.

Fragmenty štítů z Přiladoží, Rusko

Brandenburg (1895) zmiňuje dva hrobové nálezy, které pocházejí ze štítů. První z nich pochází z hrobu 45 ze Ščukovščiny a skládá se ze železné puklice o průměru 15,6 a výšce 7,8 cm, která byla doprovázena blíže nespecifikovaným počtem pásků ze slitiny mědi (Brandenburg 1895: 107-8, Tabl. XIII.6; Kirpičnikov 1971: Kat. č. 1). Obdobný nález, avšak se železnými svorkami, pochází z hrobu 39 z lokality Kirilina (Brandenburg 1895: 119-120; Kirpičnikov 1971: Kat. č. 3).

Hrob 1, Michalovskoje, Rusko

V mohyle 1 v povolžské lokalitě Michalovskoje byly roku 1902 nalezeny pozůstatky štítu, které čítaly 15 železných svorek (Smirnov 1963: 61). Jejich bližší dokumentace bohužel chybí.

Ukrajina

Hrob 83, Šestovice, Ukrajina

V mohyle 83 (dříve IX) v Šestovici byla kromě mnoha dalších militárií objevena puklice a dvě železné svorky z okraje štítu (Blifeld 1952: 128, Tabl. II.6; Blifeld 1977: 75, 165).

Puklice a svorky z hrobu 83 v Šestovici. Blifeld 1952: Tabl. II.3,6.

Polsko

Świelubie a Kamień Pomorski, Polsko

Skandinávská tradice se projevila i v pěti situacích v polském přímoří. Čtyři nálezy byly nalezeny v hrobech mohylníku Świelubie (Łosiński 1966; Rudziński 2009). Hrob č. 3 obsahoval čtyři železné svorky (velikosti 26 × 21 × 8 mm) a jeden úchyt ze slitiny mědi, který je analogický s nálezy z Rurikova hradiště a Bj 467B (Rudziński 2009: 46, Rys. 5.2,14-17). V hrobu 6 byl nalezen další úchyt ze slitiny mědi (Rudziński 2009: 46, Rys. 5.3). V hrobu 21 bylo nalezena jedna svorka o rozměru 18 × 15 × 5 mm (Rudziński 2009: 46) a v hrobu 65 okolo deseti svorek (Rudziński 2009: 48). Pátý nález byl učiněn na stanovišti 4 při vykopávkách na lokalitě Kamień Pomorski, svorka však není blíže archeologicky popsána (Rudziński 2009: 48).

Fragmenty štítů ze čtyř mohyl z lokality Świelubie. Rudziński 2009: Rys. 5.

Německo

Haithabu, Německo

Tzv. Lodní komorový hrob z Haithabu obsahoval dvě nezdobené železné puklice a fragmenty madla, které je analogické k Vendel II a Valsgärde 2 (Müller-Wille 1976: 79-80, Abb. 44.4-6). Z těžce fragmentárního madla se zachovaly zejména zúžené koncovky, které svědčí o tom, že základ madla byl železný, dutý a vyplněný dřevem. Povrch madla byl plátovaný stříbrem. Na samých špicích byla madla zúžena na 0,9-1,2 cm, v nejširších místech je madlo široké 2,5 cm. Madla byla k desce připevněna úchyty ze slitiny mědi o rozměru 3,3 × 2,8 cm, z nichž se zachovalo pouze jedno. Nelze určit, která z dochovaných puklic náležela k rukojeti.

Madlo štítu z Lodního komorového hrobu z Haithabu. Müller-Wille 1976: Abb. 44.4-6.

Hrob 341, Nebel-Steenodde, Německo

V hrobu 341 v lokalitě Nebel-Steenodde byly kromě třmenů a meče typu H nalezeny pozůstatky štítu (Eisenschmidt 2004: 146). Štít byl vybaven karolinskou vysokou puklicí a několika železnými svorkami okraje. Vzhledem k provenienci této výbavy není možné stanovit, zda štít přináležel ke skandinávské hmotné kultuře, anebo byl vyroben jiném kulturním okruhu.

Velká Británie

Scar, Orkneje, Velká Británie

V lodním hrobu ze Scar na Orknejích bylo nalezeno kování z pozlacené slitiny mědi, které bylo interpretováno jako svorka z misky nebo štítu, přičemž druhá možnost je podle autora studie pravděpodobnější (Owen – Dalland 1999: 132, Fig. 91).

Ballateare, Isle of Man, Velká Británie

Ve význačném hrobu v Ballateare byly mimo jiných předmětů nalezeny pozůstatky štítu (Bersu – Wilson 1966: 58-61). Ty se skládaly z jednoduché železné puklice o průměru 15,4 cm a patnácti fragmentů dřeva a kůže, které svědčí o tom, že dřevěný korpus byl potažen kůží. A co více, kůže je pomalovaná ornamentem, který se podařilo zrekonstruovat: černé a bílé pole je od sebe odděleno čtyřmi bílými linkami, které jsou vyplněny červenými tečkami.

Pozůstatky štítu z hrobu v Ballateare. Bersu – Wilson 1966: Fig. 36; Hjardar – Vike 2011: 187.

 

Francie

Puklice z L’île de Groix, Francie

Skandinávský lodní pohřeb spektakulárních rozměrů, který byl objeven v bretaňském L’île de Groix, obsahoval 4 typy puklic, které nesou známky dekorativní úpravy (Müller-Wille 1978: 51, Abb. 4). Tři z těchto typů mají nýty uspořádány do skupin po třech, čtvrtý typ má krempu posázenou řadou drobných nýtků. Krempa má buďto kruhový tvar, kruhový tvar s lalůčky, šestiboký tvar nebo šestiboký tvar s cípy.

Nestandardní typy puklic z hrobu L’île de Groix. Müller-Wille 1978: Abb. 4.

 

Estonsko

Mullutu, Saaremaa, Estonsko

Přítel a reenactor Edvards Puciriuss mne upozornil na úchyt ze slitiny mědi, který je uložen pod katalogovým číslem SM 10863:24 v Muzeu Saaremaa. V tento moment dokážeme sdělit pouze to, že úchyt byl nalezen při předběžném průzkumu lokality Mullutu na ostrově Saaremaa, která zřejmě bude v budoucích letech dále prozkoumána. Spolu s úchytem byly nalezeny další nálezy různých datací. Jedná se o jediný podobný artefakt v Estonsku. Úchyt je dlouhý cca 37 mm, nejbližší analogiemi jsou úchyty z Bj 942 a Bj 1151, oproti analogiím má krček tohoto kusu výrazněji modelovanou hlavu, nad kterou se nachází velmi výrazný otvor pro nýt.


Úchyt ze Saaremaa. Fotku poskytla Marika Mägi.

 


BIBLIOGRAFIE

Prameny

Theophilus, O rozličných dovednostech = Theophilus, On divers arts : the foremost medieval treatise on painting, glassmaking, and metalwork. Přel. John G Hawthorne, Cyril Stanley Smith, New York 1979.

Æthelstanův zákoníkThe Laws of King Athelstan. In: Medieval Sourcebook: The Anglo-Saxon Dooms, 560-975. Dostupné z: https://sourcebooks.fordham.edu/source/560-975dooms.asp#The%20Laws%20of%20King%20Athelstan

 

Literatura

Archer, Gavin (2020). Round Shield Designs, in: The Viking Age Compendium [online]. [2020-01-14]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/wiki/Round_Shield_Designs.

Androščuk, Fedir (2007). Rural Vikings and Viking Helgö. In: Fransson U. et al (eds.). Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe. Stockholm studies in Archaeology 44, Stockholm, 153-163.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Arrhenius, Birgit (1983). The Chronology of the Vendel Graves. In: Lamm J. P. – Nordström, H. (ed.). Vendel period studies: transactions of the Boat-Grave Symposium in Stockholm, February 2-3, 1981, Stockholm, 39-70.

Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld Von Tuna in Alsike, Uppland, Stockholm.

Arntzen, Johan E. (2015). Historia om en gravhaug fra vikingtid på Ness i Hamarøy. In: Ottar 305 – 2015/2, 28-33.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

Arwidsson, Greta (1986). Schilde. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2: Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 38–44.

Bäckheden, Anna (2006). Beslag eller buckla : En studie av platta järnfragment från hallhuset i Birkas Garnison, Stockholm [magisterská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189477/FULLTEXT01.pdf

Beatson, Peter (1995–2010). The ‘Viking Shield’ from Archaeology. Dostupné z: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/shield/shield.html.

Bersu, Gerhard – Wilson, David M. (1966). Three Viking Graves in the Isle of Man. The Society for Medieval Archaeology Monograph Servies: No 1, London.

Beskow Sjöberg, Margareta (red) (1987). Ölands järnåldersgravfält Vol. 1, Alböke, Köpings, Räpplinge, Löts, Egby, Bredsätra och Gärdslösa socknar, Stockholm.

Blifeld 1952 = Блiфельд Д. I. (1952). Дослiдження в с. Шестовiцi // Археологiчнi пам’ятки УРСР,
Т. ІІІ., Киiв, 123–130.

Blifeld 1977 = Блiфельд Д. I. (1977). Давньоруськи пам’ятки Шестовицi, Киiв.

Brandenburg 1895 = Бранденбург Н.Е. (1895). Курганы Южного Приладожья. МАР. No 18,
Санкт-Петербург.

Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

Bullock, H. – Baldwin, A. – Hood, J. – Fern, Ch. – Cartwright, C. – Lang, J. – Wanget, Q. (2011). Evidence for shield construction from the early Anglo-Saxon cemetery site of Tranmer House, Bromeswell, Suffolk. Technical Research Bulletin Vol. 5, The British Museum.

Digitální muzeum 2020 = Kalmar läns museum, KLM 174. Dostupné z: https://digitaltmuseum.org/021025926938/beslag

Dobat, Andres S. (ed.) (2013). Kongens borge: Rapport over undersøgelserne 2007-2010. In: Jysk Arkæologisk Selskabs Skrifter 76, Århus.

Dyfverman, Magnus (1929). Båtgraven Nr. 2 vid Valsgärde, Gamla Uppsala. In: RIG – Kulturhistorisk tidskrift 12 Nr 3-4, 170–9.

Eisenschmidt, Silke (2004). Grabfunde des 8. bis 11. Jahrhunderts zwischen Kongeå und Eider: zur Bestattungssitte der Wikingerzeit im südlichen Altdänemark, Neumünster.

Hackelberg, Louise (2007). Terrass III i Birkas Garnison – i skuggan av Hallen och Smedjan, Stockholm [magisterská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:198178/FULLTEXT01.pdf

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). Borre style metalwork in the material culture of the Birka warriors : an apotropaic symbol. In: Fornvännen 101:5, 312-322. Dostupné z: https://www.academia.edu/1429962/Borre_style_metalwork_in_the_material_culture_of_the_Birka_warriors_An_apotropaic_symbol

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Holmquist, Wilhelm (red.) (1961). Excavations at Helgö l. Report for 1954-1956, Stockholm.

Kainov 2002 = Каинов, С.Ю. (2002). Древнерусские щиты Х века // Цейгауз 2(18), 4-8. Dostupné z: https://www.academia.edu/1498691/%D0%9A%D0%B0%D0%B8%D0%BD%D0%BE%D0%B2_%D0%A1.%D0%AE._%D0%94%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BD%D0%B5%D1%80%D1%83%D1%81%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5_%D1%89%D0%B8%D1%82%D1%8B_%D0%A5_%D0%B2%D0%B5%D0%BA%D0%B0_%D0%A6%D0%B5%D0%B9%D0%B3%D0%B0%D1%83%D0%B7_2_18_2002

Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н.(1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kivikoski, Ella (1963). Kvarnbacken. Ein Gräberfeld der jüngeren Eisenzeit auf Åland. Finnische Altertumsgesellschaft, Helsinki.

Lindbom, Peter (1997). Fynden från Valsgärde, säsongerna 1994-96. In: SIV-Svealand i vendel- och vikingatid. Rapport från utgrävningarna i Valsgärde, Uppsala.

Łosiński, Władysław (1966). Badania archeologiczne w Świelubiu i Bardach, pow. Kołobrzeg, w 1964 roku. In: Spraw. Arch. 18, s. 161-172.

Müller-Wille, Michael (1976) Das Bootkammergrab von Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 8), Neumünster.

Müller-Wille, Michael (1978). Das Schiffsgrab von der Île de Groix (Bretagne): ein Exkurs zum Bootkammergrab von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, 48-84.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Nordahl, Else (2018). Valsgärde 14, Uppsala.

Nosov et al 2017 = Е.Н. Носов, А.В. Плохов, Н.В. Хвощинская. Рюриково городище. Новые этапы исследований, Санкт-Петербург 2017.

Novikov, Vasilij (2017). Полевой дневник 2017. Запись №6. Щит happens, или Сюрпризы Святогора. Дневник занятого археолога, dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2017/07/2017-6-happens.html

Owen, Olwyn – Dalland, Magnar (1999). Scar: a Viking boat burial on Sanday, Orkney, Tuckwell.

Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Rydh, Hanna (1918). Tvä järnäldersgravfält. In: Meddelanden av Gestriklands Fornminnesförening 1918, 2-19.

Rydh, Hanna (1936). Förhistoriska undersökningar på Adelsö, Stockholm.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5, 21–78.

Serning, Inga (1966). Dalarnas järnålder, Stockholm.

Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Smirnov 1963 = Смирнов А.П. (1963). Ярославское Поволжье X-XI вв. по материалам Тимеревского, Михайловского и Петровского могильников, Москва.

Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stolpe, Hjalmar (1927). Le Nécropole de Vendel, Stockholm.

Stoumann, Ingrid (2009). Ryttergraven fra Grimstrup : og andre vikingetidsgrave ved Esbjerg, Ribe.

Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Warming, Rolf (2016). Shields and Martial Practices of the Viking Age: Shield Finds from Viking Age Denmark and the Functional Aspects of Round Shield Constructions. Nepublikovaná diplomová práce, University of Copenhagen.

Warming, Rolf (2019). The Handle of the Viking Age Shield from Trelleborg. Society for Combat Archaeology, Dostupné z: http://combatarchaeology.org/the-handle-of-the-viking-age-shield-from-trelleborg/

Warming, R. – Larsen, R. – Sommer, D. – Ørsted Brandt, L. – Pauli Jensen, X. (v tisku). Shields and Hide: On the Use of Hide in Germanic Shields of the Iron Age and Viking Age. In: Bericht RGK 97.

Mannfall 2019: Polské plenění

mannfall-logo-white-01

Když došli ke hradisku Hedči, hradčané a s nimi i vesničané, kteří se tam uchýlili, nemohli útoku knížete odolat. Vyšli mu tedy naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu vzdávají na milost, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže jejich přání vyhověl a dovedl je do Čech, kde jim dal nemalou část lesa Črnína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil jim, aby se oni i jejich potomci na věky spravovali právem, jež mívali v Polsku. A jménem odvozeným od toho hradu se podnes nazývají Hedčané.

Kosmova kronika

Přesuňme se, alespoň na chvíli, za neproniknutelné mlhy času do doby, kdy přemyslovské Čechy sestávaly předně z Prahy a okolních hradů v lesích, kdy se křesťanství svářelo s pohanstvím a kdy si pocestní nemohli být jisti téměř ničím. Na konci října se uskuteční čtvrtý běh raně středověké bojovky Mannfall. Vítáni jsou všichni seriózní reenactoři, kteří mají čas a chuť prověřit své zkušenosti ve hře, která je jedinečná nejen v naší republice. V této hře se přeneseme do roku 1040.

MANNFALL je koncept raně středověkých akcí, který cílí na intenzivnější poznávání historie. Každá taková akce bude unikátní, bude se odehrávat na jiné lokaci a podle jiného scénáře. Budeme se snažit o věrnější přiblížení historickým předlohám, než jak tomu dosud bylo u diváckých akcí. Prostor bude věnován i popularizaci míst, které budeme navštěvovat. Rádi bychom zapojili širší komunitu, a tak vaše postřehy, nápady a názory budou vysoce žádoucí. Myšlenka na vytvoření akcí, které by kombinovaly pochod, boj, řemesla a LARPové prvky, se v našich hlavách rodila už několik let. První nástin se však objevil v říjnu 2016, kdy jsme natočili tento trailer:

ZÁKLADNÍ INFO O HŘE

Čtvrtý běh započne ve v pátek 25.10.2019 příjezdem k usedlosti nedaleko Křivoklátu, které bude upřesněno. Zde budou Vaše auta zaparkována po celou dobu akce, rozvážení lidí a materiálu zajistíme. Od hráčů se očekává příjezd v odpoledních či večerních hodinách, abychom mohli započít brífinkem. Svůj příjezd můžete ohlásit na telefonní číslo +420792200638.

Po rozvozu na počáteční lokaci započne úvodní brífinku a začátek hry. Můžeme prozradit tolik, že hráči budou spát dvě noci v přírodě. Očekávaný počet nachozených kilometrů je zhruba 35. Během nedělního odpoledne doputujeme na hrad Krakovec, kde hru zakončíme hostinou a společenským programem. Akce bude ukončena během pondělního dopoledne 28.10. (státní svátek).

Hrad Krakovec – závěrečný bod hry Mannfall.

CO S SEBOU?

Hra je bezplatná a první řadě si vezměte vše, co potřebujete ke své duševní i fyzické pohodě. Vhodnými zavazadly budou dvě deky, kopí, střelné a vrhací zbraně, dobře sloužící boty a ponožky, helma, lehké štíty a zbroje, čutora s vodou, dvoudenní zásoby potravin, potřeby na rozdělání ohně, řemínky či motouzy a podobně. Velký důraz bude kladen na dobové osvětlení a hygienu. Voda bude k dispozici pouze ve formě potoků, studánek, případně barelů s vodou. S sebou si také můžeme vzít své zvířecí kamarády, kteří skvěle dokreslí atmosféru – velmi vítaní budou koně, psi a dravci.

Na rozdíl od minulých let upouštíme od používání reálného stříbra, a autentičtější atmosféry se pokusíme docílit pomocí krádeží vybavení a jídla. Zásobu jídla proto, prosím, opravdu nepodceňte. Zavádíme také pravidlo, že jednou vržené oštěpy již nesmí být ve stejném střetu opětovně použity. Snad více než kdy jindy budeme dbát na týmovou spolupráci a autentickou atmosféru. Dopředu hráče prosíme, zda by bylo možné omezit používání telefonů, cigaret a alkoholu na minimum.

Pro hráče jsme sepsali následující dokumenty, které se týkají historického spaní a zavazadel:


Můžeme ještě dodat inspiraci ke skladbě kostýmu:

 

PŘÍBĚH

Zatímco všichni počestní lidé tráví večery v teple svých domovů a hoví si v dostatku a pohodlí, jen těsně za hranicemi jejich příbytků se rozprostírá nespoutaná příroda ukrývající cosi zlého, co jim chce ublížit. Tam, kam vkročí lidská noha jen zřídka, kde pavučiny posévají neprošlapané pěšiny divokých zvířat v orosené trávě ve skrytu prastarých stromů halených mlhou a kde každý šelest vzbuzuje podezření a zasévá pochybnost i do toho nejstatečnějšího srdce, se začínají sbírat skupiny Hedčanů, kteří si namísto pokojného žití, jež jim bylo vyměřeno dobrým knížetem Břetislavem po jejich přesídlení na levý břeh Berounky, vybrali cestu krve a ohně, sešli z obecných stezek a vydali se proti proudu potůčků do odlehlých údolí, z kterých pod rouškou tmy začali ohrožovat usedlosti i pocestné.

Mečislav, vnuk zbečenského lovčího Hovory a nejvěrnější muž břetislavův, je po obhlídce pánova panství na zpáteční cestě do svého domu, když jej v přírodě přepadne noc. Na nebi skrze jako děsivý závoj roztrhané mraky probleskuje luna, od úst jde pára a cesta je lemována olbřími kameny a kmeny připomínajícími obrysy nepřátel. Při každém záblesku lze spatřit odrazy upřených očí – člověk, nucený procházet takovou cestou, se cítí jako kořist. Naštěstí není sám, společnost mu dělají jeho dovední druzi a jejich zbraně. Nepřítel číhá, a je jen otázkou, kdy vyrazí vzteč. Zašustění! Družina rázem zastaví a ztichne. Je to jen stádo zvířat, prahnoucí po noční pastvě. V takové době nelze putovat, a Mečislav káže rozbít tábor na dobře bráněné planině. Přečká družina do rána, aby mohla pokračovat?

Mečislav a jeho jezdci – obsazeno (4/4)
Mečislav, jak známo, je dobrý ochránce pánova majetku, vyzná se v lesích i v lidech a se svou pohotovou jízdou se směle postaví jakémukoli nepříteli. Lidé říkají, že jej viděli, jak se vzdálil od své družiny a holýma rukama skolil kance. Nyní se mu však v lesích objevila jinačí škodná – lidé, hovořící cizím přízvukem, kteří se objevují zpravidla v lesích a vypalují stavení. To vše samozřejmě nevnímá příliš příznivě, a dá-li Bůh, při první příležitosti s řádícími živly jednou provždy skoncuje. Umírnění jazykové uznávají jeho kvality, ale praví, že má sklony riskovat a přeceňovat své síly.

Pěší družina – obsazeno (13/13)
Svého pána doprovází menší ozbrojená družina. Někteří její členové jsou veteráni z bitev proti Němcům a Polákům a dobře se vyznají v umění války, zatímco jiní nejsou tak ostřílení a své postavení si musí teprve vydobýt. Ve skupině se nachází také Mečislavův sokolník a lukostřelec. Družina je odkázána na pánovo slovo, vědí o přednostech i slabostech svého pána. Když je Mečislav nablízku, družiníci neochvějně poslouchají, zatímco když se vzdálí, ztrácejí jistotu, a tak musejí zakročit zkušenější a dodat odvahy.

 

ZÁVAZNÁ REGISTRACE
Registrace je již úspěšně zakončena. Registrací nám slibujete svou účast a budeme s Vámi počítat při dělení jídla. Veškeré náklady jdou z naší kapsy a od Vás potřebujeme jen jedinou věc – Vaši účast. Pokud se z nějakého důvodu nebudete moci zúčastnit, informujte nás a ideálně za sebe najděte adekvátní náhradu.

ZÁVĚREČNÉ INFORMACE

V prostředí raně středověkých akcí je Mannfall, nakolik je mi známo, jedinečný. Má sloužit k zábavě, teambuildingu a prohloubení znalostí. Boj je v této akci sekundární, a proto bude veden co možná nejbezpečněji. Prosíme o ohleduplnost a shovívavost nad dvěma fotografy. Velmi nás potěší, když ke hře budete přistupovat jako k výzvě a budete akceptovat nebo sami tvořit atmosféru, když si akci užijete a budete o ní poté mluvit. V případě dotazů, nejasností a doporučení se ptejte na bojovkamannfall@gmail.com.

Za Mannfall
Tomáš Vlasatý

Typology of Spearhead Wings

When I wrote an article called “On Viking Age spearhead wings“ a few years back, I did not expect returning back to the topic and revising the content due to heavy new evidence. Wings on spearheads are often debated by fighting reenactors, while experts only give it little attention. In general, the feature is both time and geographically widely spread phenomenon, surrounded by several mystifications. This article aims to describe the anatomy of Early Middle Ages spearhead wings and attempt to categorise them.


The term “wings” describes an intentional protrusion attached to socket of the spear, which can serve several functions. In the first place, wings work as a cross-guard by widening the socket and preventing the spearhead from penetrating deeper into the body of animal or human. Increasing the surface of socket was achieved in various ways during the Early Middle Ages, such as installation of a ball moulding, a cross, a row of rivets or animal figures (see Fig. 1); sometimes the blade alone is shaped to prevent the penetration. Nevetherless, the wings are specifically formed in order to serve other functions of combat nature too – hooking, weapon deflection, cover etc. Some wings have a pointy tip and can be thus used as an extension of the harmful part of the spear while cutting, or they could had been provided support to additional blades that were attached to the spearhead, increasing the attack surface of the spear, such as in the case of Holy spear from Vienna (Paulsen 1969).

The wings were undoubtedly also used for easier sheath fixation. It is simply a practical feature, which increases the weapon’s effectiveness and which also gained a symbolic value (Hjardar – Vike 2011: 177). Winged spears are usually used in the context of hunting, for which they were certainly used since the Roman Era up to Modern history (Fuglesang 1980: 136-140; Oehrl 2013: Attachment), although it is certain that at least during the Early medieval period, they also found use in military conflicts, as supported by various relevant iconography.

Viking spear sockets shapes
Fig. 1: Early Middle Ages ways of widening the spearhead socket: wings, ball moulding, cross, a row of rivets, animal figures.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.

In this article, we will only analyse wings that are an integral part of the socket. We will omit wooden wings that could had been tied to the shaft, as was sometimes the case in Late Middle Ages and Early Modern Period. As for the material used, the wings were in vast majority made of iron metals, rarely also from ironless metals, usually copper alloy. Wings made of iron metals were almost always welded on, non-iron wings could had been cast together with the socket.

Archaeological material shows a variety of possibilities when it comes to spearhead wings, which corresponds with local trends and even customisation to personal needs. Archaeological research (eg. Solberg 1984Westphal 2002: p. 254-266) focused solely on standard types which were present in higher amounts. We shall attempt to fix and improve this approach by including even other wings types that have not been considered before, thus increasing the possibilities. With that in mind, we kindly ask our readers and users of the schemas provided to be considerate, and we will gladly accept any suggestions and constructive criticism you might have. Should this new spearhead wings typology come into wider usage, we ought to figure out several issues, such as bad state of many wings, which can be an obstacle to categorise the wings or change their typology entirely.

Fig. 2: Spearhead anatomy, as used in the text.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 1: Wing’s upper side placement
Represents an orientation of the wing’s upper side placement in relation to axis of the spear. By placement, we mean the initial touch point of the wing (as shown in Fig. 3), which we categorise as follows:

A. perpendicular placement (the wing is perpendicular to spear’s axis)
B. placement incurved towards spearhead (the angle between spear’s axis and wing’s placement is lesser than 90°)

C.
placement incurved towards shaft (the angle between spear’s axis and wing’s placement is greater than 90°)

Fig. 3: Feature 1: Wing’s upper side placement.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 2: Upper side curvature in relation to wing’s placement
Represents an angle of the wing’s upper side in relation to the angle of their placement (as shown in Fig. 4), which we categorise as follows:

A. straight (the wing’s upper side is parallel with the wing placement)
B. c
oncave (the wing’s upper side is concavely curved in relation to the wing placement)
C. convex (the wing’s upper side is convexly curved in relation to the wing placement)

Fig. 4: Feature 2: Upper side curvature in relation to wing’s placement.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 3: placement and curvature of the bottom side
Represents the style of placement and curvature of the wing’s bottom side in relation to the wing (as shown in Fig. 5), which we categorise as follows:

A. straight (the bottom side is perpendicular to spear axis)
B.
continuously concave curvature (bottom side of the wing is continuously concavely curved from the placement to the terminal)
C.
continuously concave curvature with a step (bottom side of the wing is indented with [sometimes pointed] step, then continues with concave curve to the terminal)
D.
slant (bottom side of the wing is straight and slanted in relation to spear axis)
E. continuously convex curvature (bottom side of the wing is continuously convexly curved from the placement to the terminal)
F. continuously convex curvature with extended tips (convex bottom side of the wing is extended to two tips exceeding the socket; tips that are integral parts of the socket are not included)
G. angled (bottom side of the wings consists of two lines that intersect in an angle greater than 90°)

Fig. 5: Feature 3: Placement and curvature of the bottom side.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 4: frontal look of the terminal
Represents the style in which the wing is ended from frontal view (as shown in Fig. 6), which we categorise as follows:

A. tipped terminal (upper and bottom sides of the wing meet in a tipped point)
B.
flat terminal (upper and bottom sides of the wing meet in a plain)
C.
flat terminal with a barb (the upper and bottom side of the wing meet in a plain with a barb)
D.
terminal with a separated barb (upper side of the wing is ended with a curve or flat pad, bottom side of the wing is ended with a barb, and these two are separated with a notch)
E.
curved terminal (upper and bottom side of the wing meet in a curved terminal)
F. curved terminal with a barb (upper and bottom sides of the wing meet in a curved terminal with a barb)
G.
globular terminal (upper and bottom sides of the wing meet in a ball)
H.
animal head terminal (upper and bottom sides of the wing end in an animal head)

Fig. 6: Feature 4: frontal look of the terminal
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 5: side look of the terminal
Represents the style in which the wing is ended from side view (as shown in Fig. 7), which we categorise as follows:

A. spike (the terminal has a sharp, single-point profile from the side view)
B.
sharp edge (the terminal has a sharp or very narrow profile of up to 3 mm from the side view)
C.
blunt edge (the terminal has a blunt profile from the side view)
D. s
quare or rectangular profile (the terminal has a wide square or rectangular profile from the side view)
E. c
ircular or oval profile (the terminal has a circular or oval profile from the side view)
F.
animal head (the terminal is shaped in an animal head)

 

Fig. 7: Feature 5: side look of the terminal
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


Feature 6: the look from below

Represents the style of the winged socket from the bottom view (as shown in Fig. 8), which we categorise as follows:

A. straight with constant width (the wings are straight and of constant width, whether narrow or wide)
B. constant width with bent terminals (the wings are straight and of constant width with bent terminals)
C. tapering into a spike (tapering wings ending in a spike)
D. tapering but ending with a flat terminal (tapering wings ending in a flat edge)
E. tapering in a wavy line (tapering, wave-shaped wings)
F. tapering with an enlarged terminal (tapering wings that are enlarged at the terminal, such as with an animal head)
G. straight with constant width, with globular ending (straight wings of constant width with globular or otherwise similar ending)
H. stepped (the wings are narrowing in a stepped manner)
I. tapering and curved (the wings are tapering and curved to one side)

Fig. 8: Feature 6: the look from below.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml.


In the following practical section, we have so far categorised a total of 23 different types of Early Middle Ages winged spears. The categorisation of the wings will be based on the more complete or better preserved of the two. In some cases, there are spears with wings where each could be categorised differently, but these are rather an exception as the craftsmen usually attempted to achieve symmetry.

Fig. 9: 1A.2A.3A.4B.5C.6A; Niederstotzingen, Germany; grave 6, dated 650-680 AD.
Westphal 2002: 246-247, cat. no. 3.3.8.

 

Fig. 10: 1A.2A.3B.4B.5C.6A; Walsum, Germany; grave 6, dated to 2nd quarter of 8th century.
Westphal 2002: 242-243, cat. no. 3.3.4.

 

Fig. 11: 1A.2A.3B.4A.5A.6C; Hage, Norway; Solberg type VI 1B, belonging to approx. 750-850 AD.
Cat. no. B11315.

 

Fig. 12: 1A.2A.3C.4B.5C.6A; Straume, Norway; Solberg type IX 1B, belonging to approx. 950-1050 AD.
Cat. no. C24488.

 

Fig. 13: 1A.2A.3G.4B.5C.6A; Lutomiersk, Poland; dated to 11th century. Nadolski 1954: Tab. XXVII:4.

 

Fig. 14: 1A.2A.3B.4B.5D.6B; Dugo Selo, Croatia; dated around 800 AD. Demo 2010: Fig. 1.

 

 Fig. 15: 1B.2C.3B.4E.5C.6I; Sahlenburg, Germany; grave 68, dated do 750-800 AD.
Westphal 2002: 226-227, cat. no. 3.2.3.

 

Fig. 16: 1C.2B.3B.4B.5C.6E; Frankish spear, Palatium, Ostrów Tumski, Poznań, Poland.
Exhibition “Kiedy Poznan był grodem… Uzbrojenie“.

 

Fig: 17: 1C.2B.3C.4B.5C.6A; Kjorstad nedre, Norway; Solberg type VI 2B, belonging to approx. 850-950 AD. Cat. no. C30253.

 

Fig. 18: 1B.2C.3C.4C.5B.6A; United Kingdom; dated to 9th to 10th century.
British Museum 2019.

 

Fig. 19: 1A.2A.3B.4C.5C.6A; Østre Toten, Norway; Solberg type VI 2B, belonging to approx. 850-950 AD. Cat. no. C20909.

 

Fig. 20: 1A.2A.3B.4G.5E.6G; Neckartenzlingen, Germany; dated typologically to 8th century.
Westphal 2002: 248-250, cat. no. 3.3.11.

 

Fig. 21: 1A.2B.3B.4B.5C.6I; Krefeld-Gellep, Germany; grave 1782, dated to 525 AD.
Reichmann 2013: 269, Fig. 3.

 

Fig. 22: 1B.2C.3F.4B.5D.6A; Krefeld-Gellep, Germany; grave 6352, dated to 1st half of 4th century. Reichmann 2013: 268, Fig. 2.

 

Fig. 23: 1B.2C.3C.4B.5B.6D; Frestedt, Germany; dated to 2nd half of 8th century.
Westphal 2002: 239-241, cat. no. 3.3.2.

 

Fig. 24: 1A.2B.3E.4A.5A.6C; Haugen, Norway; cat. no. C21961. Dated to 840-900 AD.
Nørgård-Jørgensen 1999: 233-235, cat. no. 52:7, Pl. 27.

 

Fig. 25: 1A.2A.3D.4B.5B.6A; Stade, Germany; dated to 8th century.
Westphal 2002: 228, cat. no. 3.2.5.

 

Fig. 26: 1C.2B.3B.4B.5A.6E; Hameln, Germany; dated to 2nd half of 8th century.
Westphal 2002: 233, cat. no. 3.2.11.

 

Fig. 27: 1C.2B.3B.4B.5C.6A; Poznań-Luboń, Poland. Kostrzewski 1947.

 

Fig. 28: 1A.2C.3C.4H.5C.6A; Farnhem, United Kingdom. Dated to 11th century.
Lang 1981: Pl. XV; Wardell 1849: Fig. 2.

 

Fig. 29: 1C.2C.3B.4H.5C.6A; Vesilahti-Suomela, Finland.
Kivikoski 1973: Tab. 134, Abb. 1182.

 

Fig. 30: 1C.2B.3E.4A.5A.6C; Perniö-Paarskylä, Finland.
Kivikoski 1973: Tab. 134, Abb. 1183.

 

Fig. 31: 1B.2C.3B.4H.5F.6F; Bargen; grave 7, end of 7th century.
Dauber 1955: Abb. 3B.


By the end of the article, I would love to point out that until this day, the researchers evaluated the wings function only in regards with hunting, without any practical knowledge of the possible working with the spear. For that reason, this beneficial feature was mostly overlooked, and the wings were not given any broader attention or systematic elaboration. Fortunately, this is changing thanks to reenactors, who pursue acquisition of accurate replicas, and in some cases even attempt to reconstruct the original fighting techniques as well.

The lack of any serious attempt for practical interpretation of the spear wings limited both researchers and reenactors, distorting its full function and limiting greatly our understanding of Early Middle Ages warfare. In the first place, current common argument is that the spears were purely two-handed weapons. This may be true for some longer or massive pieces (which is also supported by iconography), but vast majority of our sources suggests single-handed use in combination with a shield. This specific combination, which can be found in cultures all around the globe, was purposely used in a specific combat phase. Iconography shows that when it comes to ground combat, single-handed spears were held with the thumb facing away from the spearhead, which can prove practical for four reasons:

  • experiments confirmed better penetrability
  • the ability to quickly throw the spear
  • higher safety of the thumb
  • better ability to pin down the opponent’s spear

Thickness of the preserved shafts and sockets proves that vast majority of shafts were between 20 and 30 mm thick, and that they were tapered. This thickness has experimentally turned out to be universal and that a spear with split shaft of this thickness is both flexible and durable enough to sustain one- and two-handed combat style, while also being well usable for throwing. The total weight of the spear, with some exceptions, was between 500 and 1500 grams.

Fig. 32: Spear combat on the Bayeaux tapestry.

Fig. 33: Examples of winged spear combat.
Left: Corbic Psalter (Amiens Bibliothèque municipale Ms. 18, fol. 123v), circa 800 AD (Paulsen 1969: Fig. 4:2). Right: The Codex Aureus of Echternach (Nuremberg, Germanisches Nationalmuseum, Hs. 156142, fol. 78), dated to 1030-1050 AD (Fuglesang 1980: Pl. 110C).

Should we accept this fact, it would allow us to move farther in some theses. During the combat, where the spears were predominant – which was basically common for most, if not all European battlefields in the Early Middle Ages – the wings on spearheads represent an advantage and addition that provides a higher performance. We specifically consider these three cases:

  • There is a correlation between height of the wings, width of the blade and thickness of the shaft. Width of the wings is always equal to or higher than width of the blade – spears with narrow blade will have short wings, spears with wide blade on the other hand have taller wings. Majority of Frankish, Polish and Croatian finds (and possibly even other countries for which we have no corpuses) commonly have inner diameter of the socket between 25 and 36 mm, the wings span 59-90 mm and their height is 17-34 mm (Demo 2010; Westphal 2002; Sankiewicz – Wyrwa 2018: 208). This ratio indicates that the wings span is not random but is on the contrary chosen purposely to prevent the spearhead from penetrating further. It seems likely that almost all the wings (except of type 2C wings, that is with the wing’s upper side being convexly curved in relation to the wing placement) could easily be used to deflecting opponent’s spear towards ground – basically stopping a counterattack by swift and precise stroke to opponent’s spear’s socket or shaft. Especially spears with very tall wings or type 1B wings, plus some of the type 2B wings suggest that they were constructed towards as best manipulation with opponent’s spear or another weapon, as possible.

 

  • For a long time, there has been an argument amongst the reenactors regarding the possibility of using the wings for hooking, although so far there is no conclusive evidence. There are several wing types (2C, 3C, 4C, 4D, 4F) that could by design be used for hooking, be it a shield or a weapon. This tactic can provide an important practical advantage. It is possible that also the types 6B and 6I could be used similarly. In the Gull-Þóris saga (chapter 10), there is a reference on an attempt of hooking a shield with a spear.

 

  • Third often discussed question, whether the spear wings can be used for hacking, can be supported. A successful hit by basically any wing type would have a devastating effect, with spears having 4A, 4C, 4G, 5A, 5B, 5E, 6C, 6E and 6G features performing the best.

Used and suggested literature

British Museum (2019). Spear-head, Museum number 1856,0701.1449. Available online: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=85949&partId=1&from=ad&fromDate=700&to=ad&toDate=1200&object=20259&page=2, accessed on 1.6.2019.

Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition: a study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm.

Dauber, Albrecht (1955). Ein fränkisches Grab mit Prunklanze aus Bargen, Ldkr. Sinsheim (Baden). In: Germania, Bd. 33 Nr. 4, 381-390.

Demo, Željko (2010). Ranosrednjovjekovno koplje s krilcima iz okolice Dugog Sela u svjetlu novih saznanja o ovoj vrsti oružja na motki. In: Archaeologia Adriatica, Vol. 4. No. 1., 61-84.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kostrzewski, Józef (1947). Kultura prapolska, Poznań.

Kouřil, Pavel (2005). Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija-Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: Die Frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas : (mit einem speziellen Blick auf die großmährische Problematik) : Materialien der internationalen Fachkonferenz : Mikulčice, 25.-26.5.2004, Brno, 67-99.

Kurasiński, Tomasz (2005). Waffen im Zeichenkreis. Über die in den Gräbern auf den Gebieten des frühmittelalterlichen Polen vorgefundenen Flügellanzenspitzen. In: Sprawozdania Archeologiczne, vol. 57, 165-213.

Lang, James T. (1981). A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160, Pl. XV.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Łódź.

Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr., København.

Oehrl, Sigmund (2013) Bear hunting and its ideological context (as a background for the interpretation of bear claws and other remains of bears in Germanic graves of the 1st millennium AD). In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-332.

Paulsen, Peter (1969). Flügellanzen: Zum archäologischen Horizont der Wiener Sancta lancea. In: Frühmittelalterliche Studien 3, 289—312.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Reichmann, Christoph (2013). Late ancient Germanic hunting in Gaul based on selected archaeological examples. In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-276.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (I). In: Slovenská Archeológia XXIII / 1, Bratislava, 119-216.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.

Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen. Dizertační práce.

Wardell, J. (1849). Antiquities and Works of Art Exhibited. In: Archaeological Journal 6, 401–2.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Soukromá sekera z Kaliningradu

Na konci července roku 2019 mne oslovil dánský sběratel, který chtěl před koupí zkonzultovat několik kusů raně středověkých seker. Sekeru, kterou níže popisujeme, zakoupil na moje doporučení od soukromého sběratele z Německa, neboť u ní dle mého soudu byla nejmenší pravděpodobnost padělku. Pokud by se jednalo o padělek, byl by mimořádně dobře zpracován, a náklady na výrobu by se zřejmě pohybovaly výše, než byla dražební cena. Sekera mi byla v srpnu téhož roku propůjčena na zdokumentování, za což majiteli srdečně děkuji!

 

Zběžný popis artefaktu

Do rukou se nám dostává mimořádně dobře zachovalá hlava sekery, kterou lze přiřadit k Petersenovu typu M (Petersen 1919: 46-47), konkrétněji k jeho podtypu M1 (Atgāzis 1997: 56), nejpřesněji Kotowiczovu typu IIIA.5.3 (Kotowicz 2018: 85-87), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady. Jde o velmi známý a v minulosti oblíbený typ bojové obouruční sekery, rozšířený od Irska po Rusko v období 10.-14. století. Dle slov sběratele artefakt pochází z mnichovské soukromé sbírky, do které se dostal po náhodném objevu v 80. letech 20. století v Kaliningradu. Na základě znalosti původu a analogií lze tuto sekeru datovat do 11. či 12. století (Atgāzis 1997: 56). V baltském prostředí se jedná o populární militárii, kterou známe u Lotyšska (250 exemplářů, Atgāzis 1997: 53), Estonska (nejméně 18 exemplářů, Atgāzis 1997: 1. att), Litvy (nejméně 13 exemplářů, Atgāzis 1997: 1. att) a Kaliningradské oblasti (nejméně 8 exemplářů, Kazakevičius 1996: 234).

Předmět působí kompaktním dojmem, pouze špice trnů jsou zkřehlé a hrozí jejich odlomení. Povrch předmětu, včetně vrchní i spodní strany, je zvrásněný vyrezlými důlky. Plocha čepele a vnitřní strana násadového otvoru vykazuje známky rzi. Na několika místech násadového otvoru se zřejmě nacházejí otisky dřeva, které mělo dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Je přinejmenším patrné, že na pohledových stranách byla sekera důkladně očištěna, a je možné, že byla ošetřena lakem. Pouhým okem nelze ze současné podoby odvodit proces přesný výroby, je nicméně pravděpodobné, že předmět byl vyroben z železného a lépe kujného ingotu, na jehož přední hranu byl navařen plát oceli, z něhož byl vyformován břit a který je patrný jak díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli, tak zkorodovanému břitu. Problematickým bodem je proces výroby násadového otvoru, které mohlo být vytvořeno jak rozseknutím, proražením nebo obtočením (Kotowicz 2018 : 25-27). Můj osobní názor, zakládající se na velmi špatně viditelných vrstvách na horní a spodní straně krčku, asymetrické tloušťce stěn násadového oka a slabé tendenci čepele vybíhat mimo osu danou středem tlouku a břitem, je takový, že oko bylo vytvořeno obtočením, tedy Kotowiczovou variantou 5 (Kotowicz 2018: 27).

Hlava sekery v současné chvíli váží 333 (332.84) g. Délka od středu tlouku do středu břitu činí 160 mm (délka od středu tlouku po horní roh břitu 173 mm; délka od středu tlouku po spodní roh břitu 160 mm), šířka břitu je 175 mm, délka břitu 181 mm. Minimální výška krčku je 23 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 16.5 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí 28 mm, odkud se svažuje na 25.5 mm na tlouku. Výška násadového otvoru s trny je 39-41 mm. Výška tlouku činí 20.5 mm. Velikost násadového otvoru, který je zhruba kapkovitého otvoru, je zhruba 25.7 × 21 mm; na vnitřní straně je patrný otisk dřeva. Méně dominantní horní trny se zužují až na tloušťku cca 2.5 mm, výraznější spodní trny se zřejmě zužovaly do ostrých špicí, ze kterých dnes zbývají zakulacené vršky o tloušťce 1.5-2 mm. Nejtenčí bod čepele má tloušťku 2.6 mm, avšak tloušťku pod 3 mm si čepel udržuje na 45 mm z celkové délky čepele 138 mm (délka od hranice násadového otvoru po horní roh). Šířka navařeného břitu je zhruba 17-31 mm (nejméně uprostřed břitu, nejvíce na rozích), maximální tloušťka 7.5 mm, která se plynule snižuje do ostří s plochým výbrusem, které má i dnes tloušťku pod 1 mm.

Přináležitost k podtypu M1 soudíme na základě zařaditelnosti do baltského souboru: podtyp M1 má šířku krčku 20-25 mm, šířku tlouku 20-25 mm a tloušťku tlouku až 7 mm, na rozdíl od podtypu M2 (šířka krčku 25-35 mm) a M3 (šířka krčku 35-50 mm) (Atgāzis 1997: 56). Vložený břit je však typičtější pro sekery podtypu M2, a tak se nabízí možnost širší datace. Svými parametry sekera dobře zapadá mezi baltské protějšky. Baltské sekery jsou dlouhé 125–235 mm a široké 12–22.5 cm (Kazakevičius 1996: 233), zatímco polské sekery jsou dlouhé 136–210 mm a široké 110-206 mm (Kotowicz 2014) a ruské jsou 170-220 mm dlouhé a 130-200 mm široké (Kirpičnikov 1966: 39). Co se týče váhy, 333 gramů neodpovídá původnímu stavu, kdy sekera mohla být i o třetinu těžší. Baltské sekery málokdy váží nad 500-600 gramů, a jsou spíše lehčí, okolo 400 gramů (Atgāzis 1997: 55). Podobně jsou na tom také ruské (200–450 gramů; Kirpičnikov 1966: 39) nebo polské sekery (100–450 gramů; Kotowicz 2014). S toporem, které vzhledem k malým rozměrům násadového otvoru muselo být velmi tenké a tudíž lehké, vážila celá zbraň jistě pod 1 kg. Toporo mohlo být zhruba do 110-120 cm vysoké, a sekera na něj zřejmě nebyla nasazována zespoda, nýbrž svrchu, jak je u seker tohoto typu obvyklé, a tak toporo bylo těsně pod hlavou poněkud širší. Jedná se o skvěle zkonstruovanou zbraň, u které je materiál dokonale a účelně rozprostřen, takže nemá ani jeden přebytečný gram a kvalitní materiál na břitu nesen méně kvalitním zbytkem. Zejména v této konstrukci můžeme spatřovat důvod, proč se zbraň udržela čtyři staletí v užívání.


Baltské analogie z lokalit Palanga, Vilkumuiža, Pasilciems.
Zdroj: Kazakevičius 1996: Rys. 1.


Rentgenové snímky a jejich vyhodnocení

Na počátku září téhož roku byla sekera představena Ing. Jiřímu Hoškovi Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR, který v současné době platí za největší českou kapacitu na poli středověké metalurgie. V rámci našeho setkání jsme provedli zběžné ohledání i rentgenové snímkování. Pan Hošek se v popisu shoduje, a nedomnívá se, že by se jednalo o falzum. Dle jeho slov splňuje parametry raně středověkých seker.

Rentgenové snímky byly pořízeny přístrojem Comet MXR-225HP/11. Zaměřili jsme se na oblast násadového oka a břitu, kde jsme očekávali známky svědčící o svárech. Jedinou známku po sváru jsme však zaznamenali pouze v oblasti násadového otvoru, což potvrzuje předpoklad, že oko bylo vytvořeno obtočením, nikoli probitím. Z boku po tomto sváru nejsou stopy, a žádné další náznaky svárů se neobjevují ani na břitu. Pan Hošek se domnívá, že břit zcela jistě je navařený. Důvodů, proč se sváry neukazují, může být několik – jak pan Hošek poznamenává, sváry samy o sobě nelze rentgenem detekovat, pouze linie příměsí, kterými lépe prostupuje záření. Fakt, že takové linie nejsou u dotyčné sekery patrné, může být dáno kombinací kvalitního zpracování, dobrým stupněm zachovalosti a geometrií sváru, který není veden v linii. Dodává, že pokud by bylo použito výpočetního tomografu či invazivních metod, výsledek by mohl být lépe patrný.

Kromě sváru v oblasti oka jsme si povšimli ještě dvou zajímavostí – v horní části čepele jsme objevili prasklinu, která se táhne od jamky na horní hraně, vytvořené zřejmě tvrdým úderem. Druhou zajímavostí je fakt, že spodní hrot má oproti ose tvořené prostředkem tlouku a vrchních rohem sklon zahýbat do vrtule. Zdá se rovněž, že násadový otvor je z bočního pohledu mírně kónický.

Za milé přijetí a odbornou konzultaci děkuji Ing. Jiřímu Hoškovi Ph.D.

 


Bibliografie

Atgāzis 1997 = Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kazakevičius 1996 = Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov 1966 Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Kotowicz 2014 = Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz 2018 = Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Drinking Vessels of Viking Norway


Thanks to Michael Caralps Robinson,
whose persistence has no limits.

 

Introduction

Dear reader,
rather than a complete list of Norwegian drinking vessels of Viking Age, this short article is a summary of types of small personal drinking vessels and the sources we can use for learning more. Before making any step further, I have to stress that we can divide between everyday drinking occassions and highly developed drinking culture of the Viking Age (for example Andersen – Pajung 2014Callmer – Rosengren 1997Rundkvist 2011), that included strict rules about seating plan, the amount of consumed beverage and ceremonies. We have a massive textual evidence for drinking, plus a huge corpus of finds has been preserved. At this place, I will not discuss barrels, buckets, tubes, vats, bowl-shaped ladles, sieves, metal and steatite bowls, jugs, cauldrons, bottles etc, as some of them were already described in a separate article called The Period Transport of Liquids. My primary goal is provide sources for the most popular vessels used by reenactors; the overview is dedicated to anybody who wishes to have accurate personal tableware for both everyday life and feasts – cups, horns and beakers – bearing in mind that these are only a tiny fraction of the living reality that is gone for 1000 years.


Types of drinking vessels

In Early Medieval period, elite circle wanted to be presented as owners of luxurious items made of metal or glass, including the cups. Polish chronicle of Gallus Anonymus refers about golden and silver tableware, a mention that is repeated several times and it is explicitly said that during splendid feasts, there was no wooden tableware (Gallus Anonymus, Deeds of the Princes of the Poles I:6). The same picture is portrayed by Anglo-Saxon iconography, for example manuscript MS Cotton Tiberius C VI (1042-1079). Even though luxurious cups were concentrated in hands of elites, we can understand mentions and pictures as period propaganda. As is obvious from many Early Medieval graves, wooden tableware was also frequently associated with elites.

Feast scene, manuscript MS Cotton Tiberius C VI, 5v, c. 1050.

Lathed cups without handles
Simple wooden cups were probably the most common examples that were used in the Viking Age (Petersen 1951: 402). Due to their organic composition, the majority decayed without any traces. Still, we have some preserved pieces coming from well-known mounds of Oseberg and Gokstad. In Oseberg mound, at least 8 cups or their fragments were found (Grieg 1928: 148-150, 194-196, Fig. 91, 127, 128, 130), but only four are complete. The first one – C55000:167 – is 64 mm high and the maximal diameter is 127 mm (112 mm across the mouth). The second one (C55000:97) is lathed of a piece of hard wood and the diameter is circa 100 mm (80 mm across the mouth); it is also reinforced with an iron band, that goes from inside to outside and is probably a patch. Last two – C55000:84 and C55000:91 – are 40 and 50 mm high and have mouth diameter of 60-70 and 80 mm. These last two were filled with corn in the grave. According to Nicolaysen (1882: 45), there were 4 round cups made of foliferous tree found in Gokstad – besides the fact cups are very shrunk and varying in size, he does not mention any further detail nor picture. The biggest comparable material was found in Haithabu, counting 14 cups that vary between 48-107 mm in height and 76-100 mm in diameter (Westphal 2007: 35, Taf. 10).

The first complete cup from Oseberg mound. Source: Grieg 1928: Fig. 91, UNIMUS C55000:167.

The second complete cup from Oseberg mound. Source: Grieg 1928: Fig. 130, UNIMUS C55000:97.

The third complete cup from Oseberg mound. Source: Grieg 1928: Fig. 127, UNIMUS C55000:84.

The fourth complete cup from Oseberg mound. Source: Grieg 1928: Fig. 128, UNIMUS C55000:91.

Cups from Haithabu. Source: Westphal 2007: 35, Taf. 10.

Cups with handles
In Norwegian graves of Voll and Oseberg, 6 wooden scoops were found (Grieg 1928: 142–146). However, there are also some smaller kuksa-like cups with more decent handles in Oseberg and Gokstad, which could be interpreted as cups – especially because of presence of flat bottom and absence of a hook at the end of the handle. In Gokstad, two examples of the same design were found – C10413 (Nicolaysen 1882: 45, Pl. IX:7), while there was only one fragmentary piece in Oseberg (Grieg 1928: 149-150; Petersen 1951: 405-406). According to Petersen (1951: 406), the cup from Gokstad is circa 16 cm long. There are many similar examples in Haithabu, showing we are dealing with a widespread group of items (Westphal 2007: 34-36, Taf. 3-11).

An illustration of cups from Gokstad. Source: Nicolaysen 1882: Pl. IX:7.

Cups with handles from Haithabu. Source: Westphal 2007: 35, Taf. 3, 4, 7, 10, 11.

Ceramic cups
After the Migration Period, pottery finds are on decline in Norway (Petersen 1951: 380); Petersen mapped only 48 pottery finds from Late Iron Age. Some scholars even claim that Norway did not have their own production of ceramic in the period (Lüdtke  – Schietzel 2001: 25) and it was replaced by steatite and iron on a massive scale (Petersen 1951: 380). The biggest ceramic material in Norway was found in the trading center of Kaupang (Hougen 1993). Complete ceramic cups from Viking Age Norway are rather rare and they are almost always undecorated (Hougen 1993: 9).


A selection of ceramic cups. Source: Petersen 1951: 383.

Steatite cups
According to Petersen (1951: 354-356), there are at least 12 steatite vessels with less than 15 cm and more than 5-6 cm in diameter and are without traces of usual iron fitting for hanging. Smaller vessels can be understood as miniatures, crucibles or other tools. It is also possible that these 12 vessels are parts of forging equipment or are storage vessels, but we cannot exclude the possibility they are drinking cups.


Steatite vessel from Gjestad (C17783). Source: Petersen 1951: 355.

Steatite vessel from “Hafsol” (B4622). Source: UNIMUS B4622.


Steatite vessel from an unknown site (B8941). Source: UNIMUS B8941.

Drinking horns
Drinking cow and aurochs horns are probably the most symbolical and the best known vessels of the Viking Age. They also occur in written sources during feasts and ceremonies and are depicted in iconography. It is beyond any doubt that such a vessel had a strict decorum of how, when and by whom it could be used. For example, some feasts could have the rule of drekka tvimenning (a pair of drinkers share a common horn), while the passing and drinking out of the ruler’s horn could be understood as an oath-swearing process, both situations indicate that horns were used at feasts in order to maintain important social bonds. Horns are “thought to have been an important piece of household equipment in societies where feasting and formal entertainment played a major role [(…). In poems, horns are used for drinking mead and wine, while they are used for beer in sagas as well.] A primary function of these prestige items was to enable their owners to demonstrate status by providing unlimited hospitality, an echo of the hospitality obligations mandated by the laws” (Heen-Pettersen 2014).

According to Petersen (1951: 396-400), 24 horns are known in Norway (I was forced to correct Mr. Petersen’s information about the horns from Voll, which is not correct). 5 horns were simple and undecorated, 4 horns were decorated with a mouth fitting, 14 horn were decorated with a terminal and just 2 horns were decorated with both mouth fittings and terminals. The terminals have a form of beast head (8 ex.), ball (4 ex.), ring for hanging (1 ex.) and cylinder (1 ex.). At least one horn (T1184) had two small copper alloy eyelets for hanging mounted on the body of the horn, while some horns are found with suspension chains. Heen-Pettersen (2014) mentions 7 new finds of horns with metal mounts, and she interprets all the decorated horns as Insular imports.

Metal fittings mounted on a modern horn, Gjønnes (C20163). Source: UNIMUS C20163.


Metal fittings of a drinking horn, Venjum (B7731). Source: UNIMUS B7731.

Drinking horn from Voll (T1184). Source: UNIMUS T1184.

Glass beakers
The last big group of vessels are glass beakers, probably the most prestigious and luxurious vessels we can meet in Viking Age Norway. Petersen (1951: 400-402) mentions only 11 glass vessels finds from Late Iron Age, which is not surprising, as they were probably imported from the Continent or Britain; we have only limited traces of local glassworking in Norway (Gaut 2011: 174-175). Some glass vessels were used for a very long time : the beaker from Borre mound (ca. 900) comes from 7th or 8th century (Petersen 1951: 401). Two almost complete beakers were found for example in the grave from Hopperstad (B4511). A lot of variously coloured glass were found in Kaupang, that can be categorized as funnel beakers, reticella-decorated beakers and small jars (Gaut 2007; Gaut 2011).


A reconstruction of the beaker from Borre, C1801. Source: Myhre – Gansum 2003: 20.

Two glass beakers from Hopperstad, B4511. Source: UNIMUS B4511.

Reconstructed beakers found in Kaupang. Source: Gaut 2011: Fig. 9.13, 9.14, 9.16, 9.20, 9.21.

Hypothetic cup types
To make the list complete, we have to mention various metal and organic materials that could be used for cups. While there are number of copper alloy vessels in Norway (Petersen 1951: 384-396), they were used as cauldrons, scoops, hanging and table bowls and handwashing basins. As far as I know, there is no Norwegian copper alloy vessel that could be interpreted as cup. On the other hand, Continental or Insular silver cups could be rarely used in Norway in the same way they were used in Denmark (Wamers 1985: Taf. 47:4; Wamers 2005: Kat. 43-44).

As was told above, organic cups were definitely the most common, but they occur rarely because of decomposition. They could include some extraordinary materials like birch bark, antler or fungus. In the grave from Kyrkhus, four double-layered birch bark fragments were found (S2584n). They are interpreted as remnants of a cup or a bowl. Based on the size of the preserved fragments – 34×34 mm, 37×33 mm, 35×31 mm and 52×44 mm – both options are possible. We cannot exclude a box as a possible function. Birch bark had wide scale of application, so the presence of birch bark cups would not be surprising. In the same grave, there are fragments of what was interpreted as antler or bone cup; unfortunately we do not know any closer detail. Cups made of polypore could be also possible, as we know polypore bowl from Voll (T1185).

Human superficialities by the feet of Devil, manuscript MS Cotton Tiberius C VI, 10v, c. 1050.


Final remarks

In this short overview, I tried to mention the most important find types and literature that describes them. At the end of it, I would like to give some recommendations. As you can notice, ceramic cups were somethig special in Norway, and I hope this article will help to get rid of their dominance in recent reenactment. Moreover, all the wooden, steatite, horn and glass pieces are aesthetic to an extent – some are richly decorated, others have just a simple decorating line in the center or at the mouth level. The period tableware was not as crude as we usually see at the events. Cups were owned by civilized people of advanced culture; a culture that should be reconstructed as well. Usage of cups was nuanced, and it is our goal to represent it in a most colourful and accurate way.

 


Bibliography

Gallus Anonymus: Deeds of the Princes of the Poles = Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Traslated: Josef Förster, Praha 2009.

Andersen, Kasper H. – Pajung, Stefan (2014) (eds.). Drikkekultur i middelalderen, Århus.

Callmer, Johan – Rosengren, Erik (1997) (eds). ”…gick Grendel att söka det höga huset…” Arkeologiska källor till aristokratiska miljöer i Skandinavien under yngre järnålder. Rapport från ett seminarium i Falkenberg 16–17 november 1995, Halmstad.

Gaut, Bjarne (2007). Vessel Glass from Kaupang: A Contextual and Social Analysis. In: Norwegian Archaeological Review 40:1, 26-41.

Gaut, Bjarne (2011). Vessel Glass and Evidence of Glasswoking. In: Skre, Dagfinn (ed.). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus, 169-261.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Heen-Pettersen, A. M. (2014). Insular artefacts from Viking-Age burials from mid-Norway. A review of contact between Trøndelag and Britain and Ireland, Internet Archaeology 38.
Available at: http://intarch.ac.uk/journal/issue38/heenpettersen_index.html

Hougen , Ellen-Karine (1993). Kaupangfunnene bind IIIB. Bosetningsområdets keramikk, Oslo.

Lüdtke, Hartwig – Schietzel, Kurt (2001) (eds.). Handbuch zur mittelalterlichen Keramik in Nordeuropa (Vol. 1-3), Neumünster.

Rundkvist, Martin (2011). Mead-halls of the Eastern Geats: Elite Settlements and Political Geography AD 375-1000 in Ösergötland, Sweden, Stockholm.

Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper, Oslo.

Wamers, Egon (1985). Insularer Metallschmuck in wikingerzeitlichen Gräbern Nordeuropa, Neumünster.

Wamers, Egon (2005). Die Macht des Silbers. Karolingische Schätze im Norden, Regensburg.

Possible function of the “Perun Axes”

In this article we shall focus on Early Middle Ages axe miniatures, so called “Perun’s Axe”, which have recently come to a great attention from reenactors and neo-Pagans. We will attempt to outline key sources of information and will reflect upon possible function of the symbol, which sure will bring a lot of controversy.

It is important to say right in the beginning that at least in 9th – 12th century, axe miniatures were used ranging from Ireland to Russia, and are thus not bound solely to Slavic lands as is often presented. Apparently, real-size local axe types were copied, and in the case when we find an axe miniature that does not follow a shape of local weapon, we can speculate about movement of people or import of goods. In general, the miniatures were made of copper alloy (“bronze”), amber, silver, iron, tin alloys, lead and bone. The label “Perun’s Axe” is, as will be described, based on interpretation from 1960s, which does not reflect the current research. For that reason, we will stick to the term “axe miniature.”

Axe miniatures research has gone through a century of interpretations, which brought various views on the topic. The whole issue suffers from insufficient cataloging and lack of cooperation between East European, Scandinavian and West European researchers, which caused creation of detached catalogues, which do not reflect one another. Currently, the best source for East European axe miniatures are catalogues by P. Kucypera, P. Pranke a S. Wadyl (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010Kucypera – Pranke – Wadyl 2011), which count 154 specimens from 10th – 13th century. Scandinavian and West European miniatures were collected by Bo Jensen (Jensen 2010), with 44 items in total. Since publication of these catalogues, there were many new finds, some of which were made public on this website (Vlasatý 2018aVlasatý 2018b).

Axe miniatures finds in Eastern, Northern and Western Europe.
Source: Jensen 2010: 44; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 33, Map nr. 3.

East European axe miniatures, which we will reference in this article, can be divided into the following categories (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 11–26, 29):

  • Makarov type I miniatures (74 specimen), dated to turn of 11th century – end of 12th century
  • Miniatures similar to Makarov type I (21 specimen), dated to 2nd half of 11th century – turn of 13th century
  • Makarov type II miniatures (30 specimen), dated to beginning of 11th century – 1st half of 12th century
  • Atypical miniatures (29 specimen)

Functions

A major group of similar items brought the interest of several researchers towards interpretation. There are already a number of conclusions, of which the most used are:

  • amulets meant to be worn discretely by their owner (Jensen 2010: 43–45; Koktvedgaard Zeitzen 1997: 3, 17; Beck – Jahnkuhn 1973: 567–568)
  • items connected to deity of thunder (Darkevič 1961Kulakov 1993)
  • gifts to boys during the ritual of first haircut (Paulsen 1939: 159; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 261)
  • items connected to members of Old-Russian druzhina (Makarov 1992: 48–51; Wołoszyn 2006: 591–593)
  • items connected to cult of St. Olav (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 116)
  • child toys (Shetelig 1912aPaulsen 1939: 159; Nadolski 1953: 390)

There is no doubt of the pendant function of some of the miniatures, as they are provided with rings or whole chains – though this is only the case of three miniatures (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 36). It is evident that even some other axe miniatures had that function as they are very small and have a tiny eyelet. Axe-shaped pendants are known in Europe from as far as antiquity (eg. Tejral 1982: 131). At least in one case, an Early Middle Ages axe miniature is hung on a small clothing pin (Paulsen 1956: Abb. 98g) – this is very interesting detail in connection to a clothing pin from Daugmale, which also has an axe-shaped formation attached (Paulsen 1956: Abb. 99d). At least two axes without eyelets, found in female graves, were placed on chests along with other amulets and beads, forming necklaces.

Source: Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. VII:9, VIII:3, XIV:6; Paulsen 1956: Abb. 98g

The ties to Thunder deity, most often Perun, is mostly based on an ornament that can be found on the miniatures. This interpretation is problematic nonetheless and even has its critics, who call for caution (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 43). The decoration basically only suggests that the miniatures might have had a decorative purpose, which is also indicated by the chosen material. Many a time it seems that the decoration only copies an ornament used on real-size axes.

Real-size axes (upper row) in comparison with their miniatures, 10th – 12th century.
Source: Atgāzis 1998; Paulsen 1956; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.
See higher resolution.

But the similarities to the real-size axes are way farther than just in decoration. The edge of these miniatures has an extensive sharpness, like the real axes would. At least in 10 cases (that is around 7%), the miniatures were mounted on wooden hafts, of which only fragments survived (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: cat. 13, 21, 48, 51, 57, 65, 120, 124, 135, 152). Another two detector finds from Belarus and Ukraine were published by Koršun (Koršun 2012: cat. D-6, D-44). One find is currently for sale on eBay (eBay 2019), the other on Mešok (Mešok 2019) and Violity (Violity 2019) portals. Three questionable items can be found on Arkaim server (Arkaim 2019). At least in one case, the axehead is secured by an iron wedge (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: cat. 21, tabl. III: 3). It seems possible that a higher number of the axe miniatures had a wooden haft, but only a few survived to present day.

Fragments of wooden hafts.
Source: Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. II:1, III:3, IV:8, V:1,6, VI:3, XI:1,5, XIV:3; Koršun 2012: 152, 160, kat. D-6, D-44; eBay 2019; Mešok 2019; Violity 2019Arkaim 2019.

More than half of all miniatures were found in hillforts, in hillfort areas or settlements. Quite a large number comes from situations without any context. It is important to note that 11 miniatures come from graves (male graves in 5 cases, female graves in 2 cases). In total, 7 are from child graves. Most often the miniature was placed at right hip, on legs, and in the case of women, also on chest (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 30).

Axe miniatures found in graves.
Source: Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.

Based on the presence of axe hafts, the authors of newest catalogue suggest that such items were not meant to be worn as necklaces and were rather worn at belt (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 37). In the case of some child graves, we would not be far from truth if we suggested that the miniature played a role of symbolic representation of a real axe. Miniature axes with hafts can also be found in other European regions – some were meant for wearing as a necklace, some lacked the loophole and were more suitable for carrying in a pouch.

Miniature axes with hafts.

From left: iron axe miniature from Estonia (source: Edvards Puciriuss), soapstone form from Ribe, Denmark (source: The Northern Emporium project), amber axes from Ribe, Denmark (found in 2018 and 1990/1, source: The Northern Emporium project), bronze miniature from Haithabu, Germany (Elsner 2004: 79), bronze miniature from Mülheim, Germany (Koch 1970), bronze miniature from Menzlin, Germany (Schoknecht 1977).

As one can see, the listed axe miniatures make a disparate group – they are made of various materials, in a different way and are also of different shape. East European miniatures on the other hand form quite unified groups and only vary in detail. If we consider the detector finds as well, we have hundreds of miniature axes to deal with and can speak of a spread phenomenon in terms of quantity, time and geography. The idea of majority of these axes serving as offering to the dead or as a necklace is not supported in the case of grave finds, which only represent less than 10% of all officially researched specimen. We would thus like to add a few interpretations to the already listed ones, in order to attempt to make sense of the axe miniature’s purpose.


Other interpretations suggested by the author

The fact that the miniatures can be found all over Eastern Europe in the span of several centuries is a warning sign suggesting the axe could be a favoured item with practical and decorative function. We attempt to explain the frequency of finds by three additional interpretations other than a pendant or symbolic offering.

Selection of cloak pins from Western, Northern and Eastern Europe.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml, 
grafikacajthaml.cz.

 

Cloak pins
The axe miniatures with hafts can be compared to 30 bone and 5 bronze cloak/hair pins from Western and Northern Europe. Lets examine this analogy further. From Netherlands we know of over 20 finds of axe-shaped bone pins (Roes 1963: 67–69, Pl. LIV: 1–9). From UK, we know of at least 6 other Early Middle Ages bone pins (MacGregor 1985: 118, Fig. 64). Haithabu in Germany provided us with yet another 3 bone pins (Schwarz-Mackensen 1976: 27, Abb. 7: 2–3; Schietzel 2014: 355). One specimen is also known from Århus, Denmark (Roesdahl et al. 2014: 285).

Axe-shaped bone pins.
Source: Roes 1963: Pl. LIV: 1–9; MacGregor 1985: Fig. 64: 15–17, 22; Schwarz-Mackensen 1976: Abb. 7: 2–3.

Metal variants of axe-shaped pins are quite rare, yet they do exist. One piece was found in Aggersborg, Denmark (Roesdahl et al. 2014: 283–285). Also from Denmark we know of another pin, found in Avnsøgård (Pedersen 2014: 239, Fig. 7.5). Third find is an axe from Islandbridge, Ireland (Harrison – Ó Floinn 2014: 157–158, III. 90). Fourth specimen was found in Svingesæter, Norway (Shetelig 1912b: 206, Fig. 482). Fifth axe miniature comes from Bjåland, Norway (Petersen 1951: 338, Fig. 184).

Axe-shaped metal pins.
Source: Roesdahl et al. 2014: 283; Pedersen 2014: Fig. 7.5; Harrison – Ó Floinn 2014: 158, III. 90; Shetelig 1912b: Fig. 482; Petersen 1951: Fig. 184.

Despite the lack of valid proofs due to incompleteness of East European axe miniatures with hafts, there are several arguments supporting this interpretation:

  • almost 40 analogies from Europe and the use of axe-like formations or miniatures on some cloak pins of Eastern Europe
  • practical and useful construction which has been experimentally proved
  • aesthetical badge showing a social status
  • the pins do not deviate by either shape or material from other Early Middle Ages cloak pins with long needle
  • a tradition of using Scandinavian pins with a ring and pins with miniature weathervane in Eastern Europe (Chvoščinskaja 2004Schmidt 2005)
  • specifically broken hafts right below the miniature axe head
  • placement in graves on the right side of the body does not rule out usage as a cloak pin, as many of North- and East European pins were worn this way (Thunmark-Nylén 1984: 11, Abb. 2.3; Lehtosalo-Hilander 2000: 206–207; Stepanova 2009: Rys. 19, 194) and the whole axe miniature from Nikolskoje III was “wrapped in cloth” (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 88, kat. 56).

Experiment: bronze cast of miniature axe (production: Wulflund) with a wooden pin, which fixates the cloth. We tried several ways of fastening the strap, where two-point fixation on the pin proved to be the most useful.

I have presented this theory to Pawel Kucypera, author of an East European axe miniatures catalogue, who commented the experiment as follows: „I cannot rule out this possibility. The idea to compare axe miniatures with the cloak pins is interesting, but it is not possible to research this concept any further.” We thus have to wait for more miniature finds, that might confirm or dismiss this interpretation.

Reconstruction of axe-head sheath found in Schleswig, Germany. Author: Stephan Meinhardt.

 

Wedge fixating a sheath to an axe-head
While this is improbable due to lack of relevant excavation situation, it cannot be ruled out that some of the miniatures with a haft could had functioned as a wedge for fixating a sheath to the axe-head. From Early Middle Ages Europe, we only know of a single such wedge, specifically from Haithabu, Germany (HbH.432.002; Westphal 2007: 55, Taf. 30:3), which was inserted to the inner side of sheath from the axe-side. Though there are even other sheaths suggesting the usage of a wedge. Specifically, we speak of sheath from Novgorod, which has holes on its tongue-like protrusions corresponding with holes of East European axes (Kainov – Singh 2016). We can thus assume that the holes found in axe heads served as a simple way of fastening the sheath, which was then plugged from side. Such an uniform solution would require a vast number of wedges, which would explain the presence of miniature axes throughout time and place. The axe-miniature shape is also appropriate for this purpose. Furthermore, as the sheath from Schleswig suggests, which is decorated by two axe engravings, it was not perceived as an issue in the past mentality if the sheath was decorated by another axe (Saggau 2006: 264; Abb. 44:13, Abb. 45). It was suggested in past that the miniatures might have had a sheath of their own, which would then be fastened to the miniature axe thanks to the hole (Makarov 1992: 37; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 251). This suggestion has not yet been confirmed though.

Early Middle Ages axe sheathes with suggested ways of fastening.
Source: Westphal 2007: Taf. 30:3; Kainov – Singh 2016: Rys. 2.
Source of graphics: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

Votive gift during colonisation
In 11th century we have witnessed major changes in Old Russian settlement towards previously uncolonized areas. Old settlements ceased to exist, resulting in creation of dense network of small cities and villages in castle areas. Thanks to their newly gained economical and political potential, these aimed for independence and attempted to break out of the Kievan rule (Kotyčev 2016: 246–248). The epoch is sometimes called as “era of small cities” (эпоха малых городов) copies the usage of axe miniatures in Eastern Europe.

From other parts of Europe, we know that the Early Middle Ages axe as a tool played a major symbolic role in the cultivation of land, and it was not uncommon that when a new land was being settled, the settlers would light a bonfire or would bury an axe in the ground as a symbolism for bringing order (Starý – Kozák 2010: 44–45). Furthermore, axes had been buried as early as late Neolithic era to define estate boundaries with the purpose of protecting it from disruption (Rønne 2008).

We should not forget that majority of the axes were found around small cities, settlements or villages. The phenomenon of miniature axes in Eastern Europe can thus be connected to inner colonisation and the transformation of estate structure of 11th – 13th century.


Conclusion

In this article we took a deeper look into the phenomenon of miniature East European axes, in order to bring it closer to re-enactment community. We have discussed a great deal on the possible functions of the item. Our suggestion is that the geographical and time-related expansion reflects its practical use. We assume the following functions:

  1. Female necklaces, cloak pins
  2. Symbolic offering from the parent to her/his deceased child
  3. Votive placement in ground during colonisation of new land

These functions can thus suggest that the miniature axes played important roles in the life of their owner, a role that could change in the time and contect:

  • Demarcation of cultural space, bringing an order to chaotic environment
  • Bringing luck and good faith (preservation of good health and mental condition, protection from danger)
  • Decoration
  • Representation of a real axe

Let us conclude the article here. Thank you for your time spent reading it and we look forward any and all feedback.


Bibliography

Published media

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte, Riga.

Beck – Jahnkuhn 1973 = Beck, H. – Jahnkuhn, H. (1973). Axtkult. In: Hoops, J. (red.). Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, B. 1, 562–568.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.

Elsner 2004 = Elsner, Hildegard (2004). Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster.

Harrison – Ó Floinn 2014 = Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н.В. (2004). Некоторые аспекты изучения кольцевидных булавок на территории Древней Руси // Славяне и финно-угры. Контактные зоны и взаимодействие культур. Доклады российско-финляндского симпозиума по вопросам археологии и истории (7-10 октября 2004 г., Пушкинские Горы), СПб., 130-140.

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю. – Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Koch 1970 = Koch, Robert (1970). Waffenförmige Anhänger aus merowingerzeitlichen Frauengräbern. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 17, 285-293

Koktvedgaard Zeitzen 1997 = Koktvedgaard Zeitzen, Miriam (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Koršun 2012 = Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kotyčev 2016 = Котышев, Дмитрий (2016). Русская земля в X-XII вв.: центр и периферия // Древняя Русь: во времени, в личностях, в идеях, Т. 5, 233-252.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, 103–176.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2011 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1993 = Кулаков В.И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. // Slavia Antiqua, t. XXXIII, 115–130.

Lehtosalo-Hilander 2000 = Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari: A History of Weapons and Ornaments: Luistari IV, Helsinki.

MacGregor 1985 = MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Makarov 1992 = Макаров Н.А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, №2, 41–56.

Nadolski 1953 = Nadolski, Andrzej (1953).Miniaturowy toporek z grodziska w Tumie pod Łęczycą. In: Przegląd
Archeologiczny, t. 9, 389–391.

Panasiewicz – Wołoszyn 2002 = Panasiewicz, W. – Wołoszyn, M. (2002). Staroruskie miniaturowe toporki z Gródka, pow. Hrubieszów. In: Archeologia Polski, t. 47:1–2, 245–286.

Paulsen 1939 = Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Roes 1963 = Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl et al. 2014 = Roesdahl, E. – Sindbæk, S. M. – Pedersen, A. – Wilson, D. M. (ed.) (2014). Aggersborg : The Viking-Age settlement and fortress, Højbjerg.

Rønne 2008 = Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Saggau 2006 = Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster: 199–304.

Shetelig 1912a = Shetelig, Haakon (1912). En miniatyrøks av bronse fra vikingetiden. In: Bergens Museums Årkbok, 13, 3–18.

Shetelig 1912b = Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schoknecht 1977 = Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10, Berlin.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Schwarz-Mackensen 1976 = Schwarz-Mackensen, Gesine (1976). Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 9, Neumünster.

Starý – Kozák 2010 = Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Stepanova 2009 = Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Tejral 1982 = Tejral, Jaroslav (1982). Morava na sklonku antiky, Praha.

Thunmark-Nylén 1984 = Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.) Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5–14.

Westphal 2007 = Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Wołoszyn 2006 = Wołoszyn, Marcin (2006). Ze studiów nad obecnością ruską i skandynawską na ziemiach polskich w X–XII wieku. In: M. Dworaczyk et al. (red.). Świat Słowian Wczesnego Średniowiecza, Szczecin–Wrocław, 595–614.

 

Online media

Arkaim 2019 = „Амулеты и обереги“. In: Arkaim [online]. [cit. 2019-03-16]. Available at: http://arkaim.co/gallery/category/88-amulety-i-oberegi/

eBay 2019 = „Bronze Axe amulet pendant 51mm. 800-1300AD. Viking“. In: eBay [online]. [cit. 2019-03-16]. Available at: https://www.ebay.com/itm/Bronze-Axe-amulet-pendant-51mm-800-1300AD-Viking/223315384736?hash=item33fea259a0:g:6fsAAOSwRK9b1i–

Mešok 2019 = „Амулет топорик с остатаками древка Редкость!“. In: Мешок [online]. [cit. 2019-03-16]. Available at: https://meshok.net/item/78088655_%D0%90%D0%BC%D1%83%D0%BB%D0%B5%D1%82_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D1%80%D0%B8%D0%BA_%D1%81_%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8_%D0%B4%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BA%D0%B0_%D0%A0%D0%B5%D0%B4%D0%BA%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C

Violity 2019 = „Амулет-топорик с частью топорища“. In: Violity [online]. [cit. 2019-03-16]. Available at:
http://arc.violity.com/amulet-toporik-s-chastyu-toporicsha-29739585

Vlasatý 2018a = Vlasatý , Tomáš (2018). „Z manažera archeologem“ : Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/z-manazera-archeologem/

Vlasatý 2018b = Vlasatý , Tomáš (2018). Interní soutěž skupiny Herjan. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/interni-soutez-skupiny-herjan/

Petersen type M sword

Many Viking Age sword are richly decorated, which makes quality reconstruction very expensive. That is why I was asked by my colleagues to provide an overview of undecorated swords that would be more affordable to reconstruct. I chose Petersen’s type M for its simplicity and major representation among Scandinavian sword finds. Because this type is often overlooked these days, it certainly deserves our attention.


Description

The type M (also known as R. 489) describes a sword variant standing between types F and Q. It is characterised by a simple hilt in the shape of the letter I. Sharply cut cross-guard and upper guard are usually straight and of similar height. From the front view, both the upper and cross-guard are of rectangle shape, with the cross-guard slightly bent in rare cases. The upper guard is of simple shape similar to cross-guard, and the tang is held in place by hammering it into a rivet shape; the upper guard is never ended by a pommel. Sides of the guards are usually straight, less often rounded. An important feature of type M swords is undecorated hilt. Blades are usually double-edged (single-edged variants make up to 15% of finds according to Petersen) and simple, although we also know of some Norse and Swedish blades made of patern welded steel (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen notes that none of Norse blades carries an inscription, which according to our information is still actual. That said, there is a variant of ULFBERHT inscription on a blade from Eura, Finland (Kazakevičius 1996: 39). While the swords are of simple design, they are made of quality materials.

typM-framdalir
Type M sword from area of Framdalir, Iceland.
Source: Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Type M swords are in general up to one meter long, usually between 80 and 90 cm. The longest sword that we know of is 95 cm long. An average width of Scandinavian blades is 5,5-6 cm, sometimes up to 6,5 cm. Measured swords of average length weigh 1100-1200 grams. The shortest piece we are aware of weighs 409 grams and is 47,7 cm long, with blade having 38,5 cm in length and 0,48 cm in thickness (Peirce 2002: 86). This sword, said to had been found in a boy’s grave, seems to be a miniaturised, yet fully functional version. In order to outline anatomy of this interesting type, we chose six relatively well-preserved swords that we will describe in more detail.

C59045_DovreDovre, Norway (C59045). Well-preserved sword found in a grave in 2013. Total length of 89 cm, blade length is 77 cm and 5,9 cm wide. Fuller is visible 12 cm from cross-guard up to 6 cm from blade point. Length of the hilt is 12 cm, with grip being 9,3 cm long and 3,4 cm wide. Cross-guard’s length, height and width are 9,4 × 1,1 × 2,3 cm. Upper guard has the measurements 7 × 1,3 × 2,2-2,3 cm. Total weight 1141,1 g. Photo source: Vegard Vike, Museum of cultural history, Oslo.

C58919_FlesbergÅsland, Norway (C58919). A preserved sword placed in a grave, found in 2013. Total length 87 cm. Length of grip 8,5 cm. Length, height and thickness of cross-guard is 11,6 × 1,2 × 2,6 cm. Length, height and width of upper guard is 8,1 × 1,2 × 2,7 cm. Photo source: Elin Christine Storbekk, Museum of cultural history, Oslo.

C24244_ArgehovdMogen, Norway (C24244). Well-preserved sword found in a grave before 1937. Total length 85 cm, blade width 5,5 cm. Grip length 9,6 cm. Length of cross-guard 12,9 cm, length of upper guard 8,3 cm. Photo source: Peirce 2002: 86, Museum of cultural history, Oslo.

C53462_TelemarkTelemark, Norway (C53462). Partially corroded sword donated to museum in 2004. Total length 71 cm, damaged blade is 59,5 cm long and 5,8 cm wide. Length of grip 9,7 cm. Length and height of cross-guard is 10,5 × 1 cm, length and width of upper guard 6,8 × 0,8 cm. Photo source: Ellen C. Holte, Museum of cultural history, Oslo.

parisUnknown French location, possibly found in a river (Musée de l’Armée, Paris; J3). Very well-preserved sword found before 1890. Total length 90 cm. Blade is 75 cm long and 5,3 cm wide. Length of cross-guard 10 cm. Length of grip 12 cm. Photo source: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norway (T19391). Well-preserved sword found in 1973. Total length 90 cm, blade is 78 cm long and 5,5 cm wide. Length, height and width of cross-guard 12,2 × 1,3 × 2,3 cm. Measurements of upper guard are 8,1 × 1,3 × 2,1 cm. Photo source: Ole Bjørn Pedersen, Museum of cultural history, Oslo.

We should also pay an attention to organic remnants found on type M swords. In general, we could say that many swords show traces of wooden panelling of the grip and wooden scabbard. Let’s examine several specific examples. The sword find from grave 511 in Repton, England was stored in wooden scabbard, that was inlaid with sheep’s fleece and covered in leather (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). The scabbard was held by a hanging system, of which only a single cast buckle survived. The handle was made of softwood, which was then wrapped with a cloth strip. The sword from Öndverðarnes, Iceland (Kt 47) had a wooden grip wrapped in thin, plaited cord, and a wooden scabbard covered in textile (Eldjárn 2000: 326). Traces of leather cover were found at the tip of the scabbard, with remnants of sword belt slider located 3 cm below the cross-guard. In another Icelandic grave from Sílastaðir (Kt 98) – was found a sword with grip of wooden panels that were retracted below the cross-guard and wrapped with a cord at the upper guard (Eldjárn 2000: 326). This sword’s scabbard is wooden, inlaid with textile and covered in linen and leather; there are still several spots with visible profiled wrappings. There was a metal strip placed 12 cm below cross-guard, most likely used for sword belt attachment. The scabbard had a leather chape at the tip.

Organic components are also often present at type M swords from Norway. One of the Kaupang swords had a wooden grip wrapped with a leather cord or strap, and a wooden scabbard covered in leather (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragments of wooden grips and scabbards were simultaneously found with swords from Brekke (B10670), Hogstad (C52343), Kolstad (T12963), Støren (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) and Åsland (C58919). The sword from Nedre Øksnavad (S12274) had a wooden grip and scabbard covered in textile. The sword from Eikrem (T12199), which is most likely of type M, had a scabbard made of spruce with parts held together by metal clamps and covered in leather and textile. The sword from Soggebakke (T16395) had a wooden scabbard. Swords from Hallem søndre (T13555), Havstein (T15297) and Holtan (T16280) had fragments of wooden grips. This is only a limited inventory that I was able to list during my short research. Yet it is an immensely valuable source that provides us with a decent idea of what the typical type M sword looked like.


typM-ondverdarnestypM-kaupang

Swords from Öndverðarnes, Iceland and Kaupang, Norway.
Source: Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.


 

Distribution and dating

When it comes to distribution of the swords, it seems that type M was mainly a Norwegian domain. In 1919, Petersen noted that that there are at least 198 type M swords known in Norway, of which at least 30 were single-edged (Petersen 1919: 117–121). Nonetheless, in the past 100 years, an immeasurable amount of new swords were excavated, and the number increases every year – such as in Vestfold, which is absent in Petersen’s list, we already have 42 finds (Blindheim et al. 1999: 81). Highest concentration of type M swords is in Eastern Norway and Sogn, where we know of at least 375 swords according to Per Hernæs (1985). Mikael Jakobsson (1992: 210) registers 409 swords in Norway. And current number will undoubtedly be even greater. We will most likely not be far from truth while claiming that type M is together with type H/I one of the most widespread Norwegian swords. The number of sword finds in neighbouring areas is disproportionate. From Sweden, we only know of 10 swords (Androščuk 2014: 69), at least 4 from Iceland (Eldjárn 2000: 330), at least 4 from Great Britain (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 from France (Jakobsson 1992: 211), 2 from Denmark (Pedersen 2014: 80), 3 from Finland, 1 from Ireland and 1 from Germany (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) registers at least 9 type M swords from Baltic, at least 2 from Poland and 2 from Czech Republic. Jiří Košta, the Czech sword expert, denies there is a single type M sword find from Czech Republic and according to him, claiming so is but a myth often cited in literature (personal discussion with Jiří Košta). Baltic swords are rather specific – they are shorter and with a narrower single-edged blade, features causing them being interpreted as local product. It is safe to say we know of over 440 pieces, though the real count being much higher.

When it comes to dating the finds, Petersen argues that first type M swords appear in Norway around the half of 9th century and prevail until the beginning of 10th century (Petersen 1919: 121). Recent archaeological finds from Eastern Norway, Kaupang especially, show that they were being placed in graves during first half of 10th century (Blindheim et al. 1999: 81). Two Swedish datable pieces come from the 10th century (Androščuk 2014: 69), which is also the case of two swords from Iceland (Eldjárn 2000: 330). Polish finds can be dated to 9th century (Kazakevičius 1996: 39). Type M swords are thus widely present from both geographical and chronological perspective, and one can only argue if the similarity is just a rather randomness caused by simple design.

typM
Type M sword distribution in Eastern Norway and Sogn.
Source: Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9, according to Hernæs 1985.


Intepretation

Generally speaking, a sword is a clear symbol of elite status and power. It is evident that Old Norse people, like people anywhere else, tended to compare to one another, be it in skills or wealth. This often resulted in quite a heated dialogue, in which men attempted to triumph in greatness of their qualities (so called mannjafnaðr). Swords undoubtedly played a role of wealth and status symbols in such situations. Looking from a broader perspective, one can find the answer in Norway that was multipolar in 9th and 10th century – ruling families were attempting centralisation, which resulted in creation of society with a strong feel for expressing its independence or importance through adopting the elitism model of sword ownership and its placing in graves. This led to Norway providing us with immense amount of sword finds, which is unprecedented. Social tensions affected everyone to a point, but only a few had the wealth to invest large in exclusive weaponry. “Simpler”, yet fully functional type M swords can be perceived as cheaper alternative that provided free men of lesser wealth with ability to improve reputation and identity of their families in times with no clear social stratification. This is supported by their look and amount present in both male and female graves (Kjølen, C22541).

„Simple iron parts without any precious metal decoration make up the hilt of the sword. It is a pragmatic sword, probably worn with pride, but not by the highest strata of society. Such simple and unpretentious swords seem to be the norm in mountain graves, and they were probably made or at least hilted in Norway.“ (Vike 2017)

 

Type M swords seem to be utility weapons that could had played a representative role to their owners. Two rare Norse swords – a sword from Strande (T1951) and sword from Lesja (C60900) – suggest that they were handed down for at least 50 years and were modified to match the latest fashion. This approach is also the case of other Viking Age swords (Fedrigo et al. 2017: 425). The swords from Strande has type E pommel, which was additionally attached to tang along with typologically younger cross-guard of type M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). The sword from Lesja consists of blade with tang, to which a cross-guard of older sword style (type C) was attached together with type M upper guard (Vike 2017). It is also important to add that the sword from Lesja was found on an iceberg, where it most likely served a reindeer hunter 1000 years ago.

Lesja, Norway (C60900). Very well-preserved sword found in 2017 on an iceberg. Type C cross-guard with type M upper guard. Total length 92,8 cm, length and width of blade 79,4 × 6,2 cm. Thickness of blade 0,45 cm. Length of hilt 13,4 cm, grip is 10,1 cm long. Cross-guard measures 7,5 × 1,7 cm. Total weight 1203 g. Photo source: Vegard Vike, Museum of cultural history, Oslo.


Bibliography

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge, 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Origins of the “St. Wenceslas Helmet”


In December 2016, an extraordinary sword of Petersen’s type S, known for its rich decoration, was found in Lázně Toušeň in Central Bohemia. Although swords of the type were found in locations ranging from Ireland to Russia, this specific piece is the very first example from the Czech Republic. Thanks to my cooperation with Jiří Košta and Jiří Hošek on mapping the analogies, I had the opportunity to examine the weapon by myself. This and other events of the past two years affected me greatly and made me rethink my approach to many topics. Foremost I felt the need to once again review the so-called St. Wenceslas helmet, the nose-guard and browband in particular.

The helmet known as “St. Wenceslas helmet” is very well known and curious item, which has been kept in Bohemia from the Early Middle Ages, with many publications covering the topic (most notably by Hejdová 1964Merhautová 1992Schránil 1934). Along with a chainmail, a mail cloak and other items, it is a part of the crown jewels, playing its symbolic role in the past millennium. The recent research confirmed that the oldest of these artefacts originated in the 10th century (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Nowadays, the helmet consists of a dome, a nose-guard and browband, showing many, often low-quality repairs, which suggest the helmet undergone a complicated development. It is obvious that in its current form, the helmet is a compilation was meant for occasional exhibits and was never meant to be used on the actual head. Let’s thoroughly summarise what facts we have about the helmet, and what is just an assumption.

svatovaclavkaCondition of the St. Wenceslas helmet in 1934. Click for higher resolution.
Source: Schránil 1934: Tab. XIII and XIV.

On the helmet’s base, the measurements of the inner oval are 24,4 cm × 20,9 cm, with a circumference of 70 cm. The single-piece conical dome might have been crafted in Czech lands, and due to being dated in 10th century, it could have been around during St. Wenceslas’s reign (†935) (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). It is thus possibly one of the oldest preserved single-piece conical helmets, of which the closest parallels can be found in the Czech Republic and Poland (Bernart 2010). The helmet dome has height of 16 cm, with the helmet weighing a total of 1 kilogram. A presumption that the helmet dome was of younger date was not confirmed. The material of the helmet is substantially inhomogenous – on the forehead, the thickness is between 1,6 and 1,9 mm, while being 0,6 to 1,9 mm on the sides (personal discussion with Miloš Bernart). In the place where the nose-guard is attached today, there was originally an integral nose-guard that was later cut off and the area surrounding it was adjusted by hammering to fit the now-present part. Hejdová suggested that the original helmet had ear and neck protection prior to the adjustment, leaving holes around the edge (Hejdová 196619671968), but a recent analysis considers these to be a remnant after helmet padding (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). These two aspects should not be viewed as separated – as is suggested in case of Lednica helmet, the helmet padding could be the base of the ear and neck protection that was attached to it (Sankiewicz – Wyrwa 2018: 217-219). The dome bears signs of several repairs, which had though avoided a rather specific hole on the helmet rear most likely either caused by a weapon blow or was meant to suggest so. Further details on measurements and repairs are summarised by Hejdová and Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusSelection of single-piece helmets from the Czech Republic and Poland.
Source: Bernart 2010.

Some time following the death of St. Wenceslas, but possibly still in 10th century, the helmet received various modifications linked to its exaltation to a sacred relic. The adjustments were possibly initiated either by Duke Boleslav II. (†999), who supported the cult of St. Wenceslas, or his wife, the duchess Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). The existence of the modified helmet was possibly reflected by author of the so-called “Legend of Kristián”, dated 992-994 AD. The legend speaks of Duke Wenceslas meeting Duke Radslav of Kouřim, who laid down his weapon after seeing a mark of the Holy Cross shining on Wenceslas’s forehead. It is possible that Kristián, being a potential brother of Boleslav II. and therefore well aware of the Přemyslid dynasty affairs at the end of 10th century, meant the shining cross as a reference to the decorated nose-guard, a newly installed decoration on the helmet. According to Merhautová, the helmet could had been unveiled at the occasion of founding the Archdiocese of Prague in 973 AD (Merhautová 2000: 91).

One of lesser modifications done during the 10th century affected the lower edge of helmet dome, where an aventail holder made of folded silver strip was riveted. Today, only fragments of the strip holder on inner and outer edge remain. This type of holder represents a very laborious and highly effective protection; there are grooves cut or sheared into the fold of the strip, to which rings holding the aventail are inserted, held in place by a metal wire. This sophisticated method is known from at least ten other Early Middle Ages helmets and helmet fragments, where the strip is made from iron, brass or gilded bronze (Vlasatý 2015). The St. Wenceslas treasure guarded in Prague also contains a chainmail. It is accompanied by a square-shaped mail cloak, which upper part (a sort of “standing collar” with dimensions 50 × 7,5 cm) is fringed with three lines of almost pure gold rings (Schránil 1934). The uppermost line of rings is again made of iron. A detailed analysis confirmed that the collar is made of identical rings as the chainmail but differs from the rest of the mail cloak. The researchers (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) suggest the collar was originally a standing collar of the chainmail, only later to be removed and re-used as an aventail attached to the helmet with iron rings. The aventail was possibly removed from the helmet during reign of Charles IV and became a basis for the mail cloak, later to be expanded to the current shape. Because of the original length of 7,5 cm and use of a silver holder, it seems this part of the helmet was purely decorative.

vaclav-limecDetail of the collar with golden fringe. Source: Bernart 2010: pic. 37.

Another modification, possibly done simultaneously with the previously mentioned improvements, was an installation of the nose-guard and the browband. We shall take a deeper look at this particular change as the nose-guard has been greatly discussed by many Czech researchers, and as I will attempt to show, many of the opinions were completely misleading and based on ignorance of wider context. The nose-guard is cross-shaped with a total height of 14,7 cm, width of 18,5 cm and is thick up to 5 mm. On three of its ends, it is attached to the dome by large iron rivets. The brow part is lobated on the upper edge and represents eye-brows. The nasal itself copies the shape of a nose and is 6,3 cm long and 3,3 cm wide. From the side view, the nasal seems to be slightly bent, which Miloš Bernart claims to be caused by falling on its lower end. There is a small thorn of unknown function coming out of the middle of the lower end of the nose-guard. Due to typological similarity with a helmets from Olomouc and Lednica, we could argue the thorn was expanded to a small hook used for attaching face-protecting aventail (Sankiewicz – Wyrwa 2018: 217-219). Nearest analogy of the cross-shaped nose-guard is known from Bosnian Trnčina, which is dated to 10th-11th century (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) and is a second specimen of single-piece helmet with additional nose-guard. Lower part of St. Wenceslas helmet’s dome is edged with a decorative brow band covering the silver aventail holder, ending beneath the nose-guard. It was attached to the helmet by rivets, together with two larger rivets on the nose-guard; the rivets fastening the band were secured by copper pads on the inner side of the helmet. Circa three-quarters of this brow band survived to present day, which got probably damaged in the past to a point where it had to be repaired by additional attachments. Decorative band on a helmet is an uncommon feature, known mostly from Eastern Europe (Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 234-236). The nearest analogy of the band is possibly a decoration of helmet from Nemia, Ukraine, dated to 11th century (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

Schematic reconstruction of the helmet circa 1000 AD.
Source: Taken from Czech Radio website.

The silver surface of both the nose-guard and browband is decorated by overlay. This method is based on cutting into the base material in various directions, to which a more expensive metal is then hammered (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). In the case of the nose-guard, the base metal is cut in three directions; this fact is apparent on X-ray photos, on some spots even with naked eye. The browband is most likely decorated the same way. Silver wire or plate was used for overlay, and analysis also shows traces of copper, gold, lead and corroded zinc, though not used for decoration (personal discussion with Miloš Bernart). According to Vegard Vike, the material used for decoration was silver wire mechanically hammered to the cuts, while a copper-alloy wire might had been used for outlines which are now missing. Miloš Bernart, Petr Floriánek and Jeff Pringle agree that the outlines were originally filled with niello, which fell out over time. The nearest analogical helmets with masks decorated by overlay are from Lokrume, Gotland, and Kiev, Ukraine (Vlasatý 2016Vlasatý 2018). Furthermore, a fragment from Lokrume is decorated by identical motifs as the St. Wenceslas helmet’s browband. Overlay decoration is also commonly used on weapons and riding equipment from 950 AD to beginning of 12th century in England and Scandinavia, from where this method could had expanded to neighbour countries together with motifs achieved by this method. Like in the case of the sword find from Lázně Toušeň, it is extremely difficult to determine the point of origin, because spread of fashion also included manufacturing processes, not only the final product. Overlay method thus only indicates that the item most likely originated in Northern or Eastern Europe.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail of the St. Wenceslas helmet’s nose-guard. Source: Vegard Vike.

I believe that motifs achieved by this method on the nose-guard can help us narrow down the place of manufacturing. To displeasure of all Czech researchers who would love to deem the character depicted on the nose-guard as Norse god Oðinn (eg. Merhautová 1992Merhautová 2000Sommer 2001: 32), it is necessary to reject this theory once and for all. In fact, it is an early depiction of crucified Jesus Christ (as was suggested by Benda, Hejdová and Schránil), that has many parallels in European area up to 12th century (Fuglesang 1981Staecker 1999). Its function on the nose-guard is clear – to represent a Christian owner, depicts a formula of Christ’s redemption and his second coming, to induce fear and awe in the enemy. If Merhautová (2000: 91) writes that „cruficied Christ neither was, nor as a winner over death could not be depicted hairless, with shouting mouth and untreated moustache (…)“, it is only a proof of ignoring archaeological material, which we need to present on the example of finds of crosses, wood carvings and militaria.

jellingEarly Scandinavian depictions of Christ. Click for higher resolution.
A stone from Jelling, cast figure from Haithabu, wooden figure from Jelling mound, pendant from Birka grave Bj 660.

krizkyDepiction of Christ from Northern and Western Europe. 9th-12th century. Click for higher resolution.
Source: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_meceFigures on sword pommels interpreted as Jesus, 11th century.
Swords from Pada, Estonia and Ålu, Norway. Source: Ebert 1914: 121 and Unimus.no catalogue.

Let us take a closer look at separate parts of the nose-guard’s decoration. Most attention was paid to head of the figure which – although not being entirely preserved – has two staring eyes, open mouth with bared teeth, untreated moustache forked in many directions and a crown of unspecifiable shape. Such features were in the past perceived as a reason why this character can not be considered crucified Jesus Christ. All of them can be though found on early Christian art of Western, Central, Northern and Eastern Europe in 9th-12th century. The closest similarity can be seen on the face of Crucified on a cross found in Stora Uppakrå, Sweden (11th century; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Also from 11th century, a sword found in Ålu, Norway (C36640) has pommel depicting Christ with bared teeth, moustache, stare and tri-tipped crown on head (discussion with Vegard Vike). If we attempted to specify shape of the crown, we can then point out to analogies, in which crosses, rhombuses with cross motif, Hand of God, halos or hats are depicted above head of the Crucified, with the rhombus and Hand of God seem to be the closest. Depicted features belong to angry God, which one should be afraid of – this is common for era up to 1000 AD, when Christian Europe was under constant attacks. In newly Christianised lands, Jesus Christ was just one god of the local pantheon at first (Bednaříková 2009: 94), and had to achieve his preference by force, not by gestures of friendship and humility.

hlavaHeads of the Crucified in European art, 9th-12th century.
Click for higher resolution. Source: Staecker 1999.

Also, arms wound with two pair of bracelets similar with rings were in the past considered a reason why a figure cannot be considered crucified Jesus Christ. But the period iconography is in direct contradiction – on the contrary, it seems that early depictions of Jesus Christ often show Jesus bound, not only nailed to cross (Fuglesang 1981). The rings therefore represent loops binding arms, or pleated sleeve of tunic that the figure is wearing. Position of thumbs pointing upwards is then a feature undoubtedly pointing to Jesus on cross. An X-ray screening and detailed photos also seem to show a stigma or nails. Arms appear to be broken, to which we also find analogies on a crucifix from Hungarian Peceszentmárton (12th century; Jakab 2006).

rukaHands of the Cruficied in European and Turkish art, 9th-12th century.
Click for higher resolution. Source: Staecker 1999 and the Jelling stone.

Body of the figure seems to be dressed in a tunic or coat, which is tied in the waistline area with a massive belt or rope. The coat is also decorated with opposite lines creating a herringbone motif. It is also possible to find many parallels to these details in period iconography, with a bound belt being widely used in Scandinavian art. As for the legs, their decoration is mostly fallen out, which makes any reconstruction near to impossible; it is though obvious that the figure stands with legs apart. That might seem as an uncommon feature, but still we know some analogies.

hrud-pasBody of the Crucified in European art, 9th-12th century.
Click for higher resolution. Source: Staecker 1999 and Jelling finds.

Legs of the Crucified in European art, 9th-12th century.
Click for higher resolution. Source: Staecker 1999.

Above the crown of the crucified character, there is a non-completely preserved plaited ornament, filling the area where the nose-guard narrows. This motif closely resembles a filling plait found on hilts of Petersen type L, R, S and T swords (Petersen 1919) and on spear sockets (eg. Fuglesang 1980). The plaits on the swords originating in 2nd half of 10th century are the nearest analogy, while the spear decorations evolving into more complicated forms categorised as Ringerike style can be dated between the end of 10th century and third quarter of 11th century (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

strelka Plaited ornament on Scandinavian and Estonian weapons, 10th-11th century.
Source: Jets 2012: Fig. 1 and Unimus.no catalogue.

Above the arms and next to them are simple tri-tipped ornaments and intertwined loops. Their position on the nose-guard is symmetrical. It seems that this decoration was meant to fill in empty space that would otherwise remain there. As an analogy to tri-tipped decoration, one can mention triquetras on Jelling stone, located above arms and next to face of the Crucified. But there are more parallels: tri-tipped ornaments can also be found above arms of figure depicted on pommel of Pada sword and on Ålu sword pommel where there are two crosses next to a face of the character. Loops depicted between hands and large rivets have an analogy in a loop on sword guard from Telšiai, Latvia (Tomsons 2008: 94, 5. att), in wavy lines located beneath arms of the Cruficied on cross from Gullunge, Sweden (turn of 12th century) and Finnish Halikko (12th century). In the case of Halikko cross, the wavy lines possibly represent clouds or wind currents, as the area above the head is also filled with heavenly bodies (Moon and Sun). The whole composition might therefore depict Jesus as the lord of heavens. Some crosses in Byzantium tradition depict winged angels next to hands of the Crucified. In other cases, the area below arms is filled with text or heads of figures, and so one cannot rule out that the ornament might have a similar apotropaic meaning.

vlnovka A simple ornament: St. Wenceslas helmet, Gullunge, Halikko.
Source: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

We can evaluate the decoration on helmet’s browband as a typical plaited ornament of Borre style, which has rich analogies in lands under Scandinavian influence – circa from Great Britain to Russia. In Scandinavia, the Borre style is dated between 1st half of 9th century and 2nd half of 10th century. In Poland, the Borre style found a wide use and became favoured and was still used during 11th century (Jaworski et al. 2013: 302). Ornaments of this kind can also be found on Lokrume helmet fragment, on several Petersen type R and type S swords, and we could possibly find it on other militaria as well. Although of different shape, intertwined loops are also present on decorative band on helmet from Nemia, Ukraine.

Emblems_1-5 Plaited ornaments used on Petersen type R and type S swords from Northern, Central and Eastern Europe.
Created by Tomáš Cajthaml.

obrouckaDecorative bands on St. Wenceslas helmet and on helmet from Nemia, Ukraine.
Source: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

If we were to suggest a place of manufacture of these decorated components, Scandinavia, or rather the island of Gotland definitely is the most probable (Schránil 1934Benda 1972Merhautová 2000Bravermannová 2012Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), although there are more possibilities. Potential candidates can also be Poland, Baltic lands, Finland, Russia or Ukraine, but definitely not Rhineland, as some suggested (Hejdová 1964196619671968). The components could have gotten to Central Europe via the Polish route, which was widely open up to 70s of 10th century thanks to a marriage of Mieszko I of Poland and Czech princess Doubrava, sister of Boleslav II. But we cannot either rule out even a later import, because as proven by Ethelred’s denarii, which were copied in Bohemia and transported back to Baltic sea, the route was also open in 80s and 90s of 10th century as well (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

The St. Wenceslas helmet is a compilation of several, originally unrelated components, which was most likely put together of the initiative of Boleslav II. in order to support the growing cult of St. Wenceslas and therefore his own position. The helmet was modified and repeatedly repaired throughout the ages. Historical and cultural value of this item is incalculable. Currently, the helmet is on exhibition at Prague castle, where it receives a major attention both local and foreign visitors.

St. Wenceslas helmet with shining nose-guard.
Source: Jan Gloc, Prague castle administration.


Bibliography

Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, 85–103.

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, no. 2, 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, no. 3, 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“.In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, 15–30.

Holmquist Olausson, Lena – Petrovski, Slavica (2007). Curious birds – two helmet (?) mounts with a christian motif from Birka’s Garrison. In: FRANSSON, Ulf (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 231-238.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, 279–314.

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н.(1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, no. 3, 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha, 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, 161–174.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11. – 13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, No. 14, 85104.

Vlasatý, Tomáš (2015). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2019-06-05]. Available from: http://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-zbirky/

Vlasatý, Tomáš (2016). The helmet from Lokrume, Gotland. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2019-06-05]. Available from: http://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-lokrume-gotland/

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2019-06-05]. Available from: http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Translate »