The exhibition “Viking in Poland?”

I would like to write a short review of an event I had the honour to participate few days ago. As The Museum of the Origins of Polish State in Gniezno (Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie) kindly asked the group Marobud for some photos of quality costumes, I was invited as a guest to the opening of the exhibition that is called “Vikings in Poland? Scandinavian remains in Polish lands” (Wikingowie w Polsce? Zabytki skandynawskie z ziem polskich).

The logo of the exhibition.

The opening took place on Friday February 24, 2017. After a while of hesitation, I decided to confirm my arrival. Starting in Prague on Thursday, I travelled to Poznań with Kamil, talkative carpooling driver from Poland. After 5 hours of the travel, around 10 PM, I met Dr. Andrzej Janowski and driver of the museum gave us a lift to Gniezno and provided us with rooms on campus to sleep.

shoes_gniezno

Shoes from Gniezno, dated to the 10th or 11th century. Taken from Monika Purol-Wierzbicka (2015). Wczesnośredniowieczne wyroby ze skóry z Góry Lecha w Gnieźnie, in: Rocznik Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie, Tom 1, p. 145: Rys. 1.

In the morning, I went to the museum and met there Dr. Michał Bogacki, director of the The Museum of the Origins of Polish State in Gniezno. I was given the chance to see the last preparations and to meet the other staff of the museum, who showed me the permanent exhibition as well. I realized very soon how important the town was. Even though Gniezno was found at a suitable hill in the water system already in the 8th century, it was the 10th century, when it became the capital of the Greater Poland and the place of the seat of archbishop. Gniezno has some historical connections to Bohemia, therefore my visit was beneficial for self-exploration. In addition, I could observe many organic finds (shoes, pouches, sheaths etc.), preserved thanks to the wet environment.

By early afternoon, the official opening started, and director welcomed the guests – mainly local politicians, media, clergymen, archaeologists, historians and history enthusiasts. The meeting was held in a humorous and friendly atmosphere; participants could take button badges “I’m a Viking, what’s your superpower” and director himself wore a plastic horned helmet. I met my dear friend Dr. Leszek Gardeła, who introduced me to Kamil Kajkowski, archaeologist interested in Slavic burial practises and symbolism.

The model of early medieval Gniezno, Made by http://3rstudio.com/.

As the exhibition was declared open, guests could have a look on more than 100 early medieval objects from Poland and to have some refreshment. It is always a highly-valued experience to see the originals, known only from publications or the internet, with my own eyes; an experience that gives much better idea about the real size and the possible function. Furthermore, the museum was able to gather quite an impressive assembly of objects which I was not aware of. It is important to say that displayed objects are not all the artefacts of possible Scandinavian origin from Poland, because some museums refused to lend their valuable treasures. Even though it is hard to determine what makes an object to be Scandinavian, I am more than sure that some of displayed items are more typical for West Slavic area. Mainly the huge collection of bone, antler and ivory archaeological material from Poland, which could be judged as Scandinavian or imitated from Scandinavia, is problematic and analogical to Anglo-Scandinavian material. The same goes with weapons – it is true that fragments of a typical Scandinavian shield were found in Poland (Świelubie), but on the contrary, Petersen types E and S swords can not be labelled as exclusively Scandinavian. Rather than idea that a person from Scandinavian used this or that object, it is much more reliable to think there was fashion dictating the shape and the decoration, no matter who was the final user.

DSC_0532

Displayed axes. Photo taken and kindly provided by Aleksandra Dudczak.

After the end of the opening, we had late lunch in a local restaurant and then we dissolved our company, thanking to each other. Later that day, Leszek and his girlfriend Mira gave me a lift to Poznań, where our friends Jacek and Melissa Pelczar, a lovely couple of history enthusiasts, invited me to their flat. We were talking till the early morning, when I had to run to catch the bus back to Prague, and such was the end of my trip to Poland.

There is no way to express how grateful I am to all those who made my visit come true. Not only I saw archaeological finds, but also I can proudly say I met perfect people and improved my Polish; all of that for a reasonable price. I was positively surprised how smooth was the cooperation between the museum and Marobud. In my personal opinion, collaboration with museums is the biggest achievement reenactors could earn, and I would love to see more examples of this kind of mutually beneficial relationship. All participated sides are satisfied – the museum is given permission to use photos of quality costumes as attractive illustrations, the group gains fame and the chance to get to original finds closest possible and the visitor feels contented with the appealing combination of archaeological objects and reconstructions. In addition, this positive content can be copied by other museums and reenactors and can lead to the trend that depicts Viking Age people in a more decent and realistic way in general. As I understand it correctly, it is difficult for younger Polish historians or archaeologists to not have reenactment experience – including former reenactors Michał and Leszek. These both academics know there are several possible ways how to touch the past and the cooperation with the reenactment scene is possible under certain conditions. The exhibition “Vikings in Poland?”, that ends on July 16, is a result of such a cooperation, brings a positive progress to the presentation of the Viking Age and it is highly recommended.

Photos from the exhibition. Taken and kindly provided by Aleksandra Dudczak.

Báseň „Plot stromů mne obklopuje“

Tímto příspěvkem bych chtěl čtenáři prezentovat třetí staroirskou báseň (předchozími jsou „Dnes v noci je ostrý vítr“ a „Pangur Bán“), tentokráte „Plot stromů mne obklopuje“ (Domfarcai fidbaidæ fál). Jedná se o báseň zachovanou jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203-4) v St. Gallenu a datuje se k polovině 9. století. Popisuje pocity písaře/mnicha, který pracuje v lese a naslouchá zpěvu ptáků.

Báseň si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Staroirská báseň „Plot stromů mne obklopuje“

glosa_plot stromu

Staroirská báseň zachovaná jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203). Převzato z www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/csg/0904.

Viking Age crampons

For my entire reenactment career, I have encountered the problem of slippery shoe soles. Some reenactors solve the problem with rubber soles or metal hobnails, but these are not period solutions. Leather soles are extremely slippery on the wet or frozen surfaces, especially when they are a bit used and scuffed, which means the problem has to be solved in a way.

In Sagas of Icelanders and some other sagas, two terms skóbroddr (“shoe spike”; Eyrbyggja saga, Sturlunga sagaSverris saga) and mannbroddr (literally “man’s spike”; Þorsteins saga hvíta, Vápnfirðinga saga) occur and they represent spikes that are used when saga heroes travel over the ice or as a cheating device mounted to horse forehead during horse fights. Spikes were not permanently attached to shoes; one could put them on and take them off as needed.

Crampons designed for horse hooves. Taken from Rybakov 1985: 362, Tab. 148, 26-29.

Crampons from sagas have many counterparts in the archaeological material in the whole of Scandinavia and beyond. The term mannbroddr suggests there were also crampons designed for horse hooves (see here). In some cases, it is difficult to determine which crampons were designed for men and which for horses. In this article, we will focus mainly on crampons that were meant to be attached to shoes. We will look at finds from Birka and Haithabu and some other analogies. Their function is to help to get stability on slippery surfaces, mainly ice. Etnographical mentions even attest the usage of crampons by whalers on the ocean, where whales were butchered (Goubitz 2007: 305). It is important to add that some of the graves with crampons from Birka were interpreted as winter graves; crampons and skates could play a symbolic role in this case (Gräslund 1980: 7576). Fox example, during the exhibition We call them Vikings, The Swedish History Museum in Stockholm described crampons with these words: “The road to Hel is icy and leads north and downwards. Ice spikes ensured a safe arrival.

Here are links to downloadable documents I prepared for you:
Swedish crampons (including Birka type 1, 2 and 3)
Crampons from Haithabu

Generally speaking, crampons of the Viking Age had no more than four spikes. Spikes are positioned in the way to maximize the friction of the shoe. Crampons can be divided into four basic categories:

  • Type A, “1-point crampons”. These were made of separate bent bands with only one spike. Bent bands, with no more than three pieces at the same time, were attached to leather or wooden bases. The length of these bases corresponded with the width of the shoes and were connected by straps to the shoe. Birka types 1 and 2 belong to this type (Arwidsson 1986: 111; however, Birka type 2 crampons could be horse crampons; discussion with Sergey Kainov). This type occurs also in Norway (Petersen 1951: 62–63), Latvia, Slovakia (my personal observations) and on territories of the Old Rus (Kainov–Spasov 2005),

    typA

    The method of attachment according to Kainov–Spasov 2005.

  • Type B, “3-point crampons”. Crampons of this type are in forms that are roughly trianglar – crampons in the shape of an equilateral triangle with open inner space (Birka type 3), Y-shaped crampons (Haithabu types 1 and 2), T-shaped crampons (Haithabu type 3) and V-shaped crampons (Swedish type 5). Crampons in the shape of an equilateral triangle with open inner space have been found in Norway, Sweden, Iceland, Poland, Latvia and Old Russia (Petersen 1951: 62–63; Arwidsson 1986: 111; Kirpičnikov 1973: 170; Kainov–Spasov 2005; Petrov 2006: 174; Wojtasik 1998: 372, Ryc. 10.27,5). Y-shaped crampons were found not only in Haithabu, but also in Schleswig (Saggau 2000: 99100), in territories of West Slavic tribes and in Lund (Westphalen 2002: 271), in medieval Söderköping (SHM 34183:23), in medieval Riga (Petrov 2005) and Novgorod (Petrov 2006: 173–174); the same pieces were found in the tool chest from Mästermyr, Gotland (Arwidsson–Berg 1999: 16, No. 92–93). Three T-shaped crampons were found in Haithabu (Westphalen 2002: 271). V-shaped crampons were only found in the grave Valsgärde 7, which dates to the 7th century (Arwidsson 1977: 91, No. 1097; Arwidsson 1986: 112). No sure method of attachment is known, but we are aware of several high medieval or early modern methods from Oslo, Tønsberg, Trondheim, Leiden, Riga and Novgorod:
medieval_norway

At least eighteen leather stripes designed for crampons, sometimes with shoe soles or with imprinted triangular crampons, were found in medieval and early modern layers of Oslo and Tønsberg in Norway. Examples taken from Johansen – Molaug 2008: 197, Figs. 209–210, Johansen 2008: 127, Fig. 141 and the catalogue of Unimus.

tonsberg

The leather stripe from medieval Tønsberg. The crampon was fixed in the stripe and then covered with round leather piece, which held the crampon in the stable position. Taken from Brendalsmo – Lindh 1982: 27. For more medieval leather stripes designed for crampons, see Ulriksen 1992.

oslo_crampon

A leather piece with imprinted crampon, found in Gamlebyen, Oslo. Very similar solution as in the previous picture. Dated to the first half of the 14th century. Taken from Færden et al 1990: 263, Fig. 30g, 264.

A very well preserved high medieval crampon from Söderköping, Sweden (SHM 34183:23). Note that holes around the crampon, which are similar to those from Oslo and Tønsberg. Taken from the catalogue of SHM.

trondheim_crampon

Medieval leather stripe and triangular crampon from Trondheim. Taken from Goubitz 2007: 311, Fig. 23b.

leiden_crampon

Late medieval leather stripe with an imprint of triangular crampon, found in Leiden. Taken from Goubitz 2007: 311, Fig. 23a.

typB2

The method used in 13th–14th century in Riga, Latvia. Taken from Petrov 2005.

typB5

The method used in 13th–14th century in Novgorod, Russia. The area around the crampon is covered with another layer of leather. Taken from Petrov 2006: 172, 176, Fig. 1, 4.

typB3

The method suggested by Kainov–Spasov 2005.

typB1

The method suggested by Saggau 2000: Abb. 67:4. The crampon is placed in folded leather stripe. Note that the leather strap is placed on a modern shoe.

typB4

This method is etnografically attested from Finland. The crampon is placed in folded leather stripe and fixed by stitching. Taken from Schietzel 2014: 214.

finnish_crampons

Etnographical methods attested in Finland. Taken from Sirelius 1934: 116, Taf. 55, Abb. 244a-c.

77

The realization of the method suggested by Spasov-Kainov 2005, group NorraVind.

veronica_replica2

The attachment method used by Veronica Wik.

veronica_replica

The attachment method from Tønsberg replicated by Veronica Wic.

kosciusko_crampon

The attachment method used by Amy Pooley when climbing Mr Kosciusko. Credits go to Joshua Button.

  • Type C, “4-point crampons”. Three X-shaped crampons were found in Haithabu (Haithabu type 4Westphalen 2002: 271). In Viking Age and medieval Norway, X-shaped crampon with open inner space were used as well (see C13709C35607C37183 or T2316). Similarly, there is a X-shaped crampon with open inner space and metal holders found in medieval Hovgården, Sweden (SHM 15825:149). The attachment method is not known from the Viking Age and it could be similar to what we have shown in the case of type B.

The crampon from medieval Hovgården (SHM 15825:149). Taken from the catalogue of SHM.

20160921_142230

The attachment method used by Karel Sýkora, Marobud.

  • Other types, “atypical crampons”. We have to mention crampons of the Swedish type 4, that were found in graves Tuna Alsike X and Bengtsarvet 2. They were made of an iron bands, whose length corresponded to the width of the shoe. They had bent ends with loops for attachment and three spikes on the bottom side. Analogical methods with two spikes were found in late medieval or early modern sites from Germany (Heiligenberg, Tannenberg, Dossenheim, Gaisberg; Gross 2012: 448–9) and Russia (Staraya Ladoga). Besides the find from Staraya Ladoga, Kirpichnikov (1973) shows yet another interesting form medieval.
heiligenberg_crampon

2-point iron band crampon with loops for attachment. Taken from Gross 2012: 544, Taf. 60.11.

typX

Crampons found in Staraya Ladoga (Number. 3; 17th century) and Kniazha Hora (Number. 4, 1150–1240 AD). Taken from Kirpichnikov 1973: 170, Fig. 47.

Viking Age crampons could seem as old-fashioned or primitive pieces of metal. However, in Europe, simple crampons like all those aforementioned were used until the 20th century. Their simple and effective construction uses only a limited number of variants. Therefore, we can see very similar pieces in space and time.

modern_crampons

Crampons from the 19th and 20th century with similar designs.

 

Firsthand experience

My first chance to use crampons took place in 2015, during the festival of Libušín, in the Czech Republic. I chose crampons of type B (Haithabu type 2, Y-shaped). I am very indebted to Jiří “Link” Novák, who gave them to me as a gift. The attachment method was copied from Danish reenactors, since I had not the sources I have now. This was my first try and I would like to inform you about all pros and cons of this piece of gear.

The most important discovery of this experience was that crampons make shoes a very useful thing. When a crampon is used with leather soled shoes, the result is comparable with rubber sole or hobnails. I have not had a chance to use crampons on an icy surface, but they worked perfectly on the wet or dry grass and were very useful during climbing a hill. I used crampons with thick felt insoles, but I think that woolen insoles and crampons fixed with the second layer of leather can lead to the same comfortable feeling. When the user is careful and slow, crampons can be even used on hard surfaces for short distances (all you feel is the pressure). In battle, crampons are also useful for stability, but rather dangerous and therefore not recommended. I personally think they were used mainly in winter, while they had no benefit in summer. They should be used mainly during winter events (for example hikes), whereas to a limited extent during summer events.

The first try showed that a crampon should be fixed into two layers of leather, because the crampon has a tendency to move and to tear the leather.For the same reason, it is necessary to place the crampon the middle of the leather band, not near the edge. The stitching can be very useful. It is always better have two fixed points on the shoe; my attachment method took advantage of leather straps, which hold the leather band in place. Below, you can have a look at photos of my experience.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Used bibliography:

Arwidsson 1977 = Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

Arwidsson 1986 = Arwidsson, Greta (1986). Die Eissporen. In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm: 111–112.

Arwidsson–Berg 1999 = Arwidsson, Greta – Berg, Gösta (1999). The Mästermyr find : a Viking age tool chest from Gotland, Lompoc.

Brendalsmo – Lindh 1982 = Brendalsmo, Jan – Lindh, Jan (1982). Funn fra en utgravning, Øvre Ervik.

Færden et al 1990 = Færden, G., Schia, E., Molaug, P. B. (1990). De Arkeologiske utgravninger i Gamlebyen, Oslo. 7-8, Dagliglivets gjenstander, Øvre Ervik.

Goubitz 2007 = Goubitz, Olaf (2007). Stepping through time : archaeological footwear from prehistoric times until 1800, Zwolle.

Gräslund 1980 = Gräslund, Anne-Sofie (1980). Birka IV. The Burial Customs. A study of the graves on Björkö, Stockholm.

Gross 2012 = Gross, Uwe (2012). Die mittelalterlichen und neuzeitlichen Keramik-, Metall und Beinfunde. In: Gross, Uwe et al. Forschungen zum Heiligenberg bei Heidelberg : Forschungsgeschichte, Fundmaterial, Restaurierung (Forschungen und Berichte der Archäologie des Mittelalters in Baden-Württemberg, Bd. 32), Stuttgart: 393563. Online: http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/artdok/2176/1/Gross_Die_mittelalterlichen_und_neuzeitlichen_Keramik_Metall_und_Beinfunde_2012.pdf

Johansen 2008 = Johansen, Lise-Marie B. (2008). Arkeologisk overvåkning av arbeidene med ny E18 Senketunnel på Sørenga. Del 1, Tekst. NIKU Rapport Arkeologiske Utgravninger 2008/57. Revisjon nr. 01. Online: http://folk.uio.no/vegardav/DIV/NIKU_Oslo_Senketunnel_middelalderutgravning/Rapport57_DEL1_komprimert.pdf

Johansen – Molaug 2008 = Johansen, Lise-Marie B. (2008). Arkeologisk utgraving ved bygging av ny E18 Senketunnel på Sørenga. Sjø- og elveavsatte lag fra middelalder. Del 1, Tekst. NIKU Rapport Arkeologiske Utgravninger 2008/56. Revisjon nr. 01. Online: http://folk.uio.no/vegardav/DIV/NIKU_Oslo_Senketunnel_middelalderutgravning/Rapport56_DEL1_komprimert.pdf

Kainov–Spasov 2005 = Сергей Каинов  Федор Спасов (2005). Обувные шипы. Исторический экскурс и практическое применение. Online: http://asgard.tgorod.ru/libri.php3?cont=_brodd

Kirpichnikov 1973 = А. Н. Кирпичников (1973). Снаряжение всадника и верхового коня на Руси IX—XIII вв,  Ленинград.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

Petrov 2005 = М. И. Петров (2005). Еще раз об обувных шипах. Online: http://asgard.tgorod.ru/libri.php3?cont=_brodd1

Petrov 2006 = М. И. Петров (2006). Обувные шипы из новгородских раскопок // Новгород и Новгородская земля: история и археология : материалы науч. конференции. Новгород, 24-26 янв. 2006 г, Великий Новгород: 171–178. Online: http://bibliotekar.ru/rusNovgorod/144.htm

Rybakov 1985 = Рыбаков, Б. А. (1985). Археология СССР : Древняя Русь. Город, замок, село, Moskva.

Saggau 2000 = Saggau, Hilke E. (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig : Ausgrabung Schild 1971-1975, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.

Sirelius 1934 = Sirelius, U. T. (1934). Die Volkskultur Finnlands : I. Jagd und Fischerei, Berlin-Leipzig.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster / Hamburg.

Ulriksen 1992 = Ulriksen, Eli. Lærmaterialet. In: Lindh, Jan (1992). Arkeologi i Tønsberg. 1 : Søndre bydel, Oslo: 103142.

Westphalen 2002 = Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.

Wojtasik 1998 = Wojtasik, Jerzy (1998). Srebrne Wzgórze w Wolinie, wstępne wyniki badań z lat 1961–1969. In: Materiały Zachodniopomorskie, 45, 321–383.

Theories on Norse Padded Armour

Translated by Greg Rice from the Czech original.

At the request of many reenactors, who are interested in early medieval warfare, my colleagues Roman Král, Jan Zajíc, Jan Bělina, et al. and I decided to write an article that would provide a comprehensive commentary on the use of padding under armor and fabric armor in the early Middle Ages. Given that there is no extant archaeological evidence, we are forced to speculate and discuss dubious literary references, iconography and tested, firsthand experience. In this article, we will formulate a list of design assumptions.

1. The need for padding under mail armor

A scene from the Bayeux Tapestry.             Around 1070’s AD

Mail armor is constructed of connected rings of metal. It is logical that the mail armor and possibly other types of armor were used in combination with padding. Mail, which was the most widely used metal armor in Scandinavia, provides good protection against edged weapons and effectively disappaites the force of a blow. If it was worn without padding, a strike to the body would cause surface and internal damage. For the Viking Age (and indeed throughout the early Middle Ages) padding is never directly mentioned as part of combat equipment (mentioned as gerðar, herváðir and herklæði). The same applies to the surviving Scandinavian figures (see eg. Archer 2013) – armor lying close to the body and the undercoat is not noticeable. Padding as the bottom layer can easily be overlooked, but more significantly – when the armor was depicted, padding was not important for either the artist or the viewer of the piece of art; even though padding is as important as the other parts of armor. However, there are illuminations of contemporary European armor, in which the padding is shown (see eg. Skodell 2008), and we will try to show the parallels in contemporary padding across Western and Northern Europe.

 

2. The material of the padding

The best protection against the strike is layered textiles and/or leather. In the European reenactment the current trend is to produce fabric gambesons that are a few centimeters thick, but scientific investigation (see list at Archer 2014) suggests that two textile layers of fabric or a combination of fabric and leather were used. Iconography, showing the armor close to the body, could support that idea. We validated the use of few layers of wool (up to three) in modern (Eastern style) battles; the warrior is not restricted in movement and is fairly well protected against swords. Axe and spear, however, are problematic due to the force they generate. Similarly, we validated a thinner layer of felted wool.

Sagas and other sources, including The Book of the Hird (Hirðskrá) and The King’s Mirror (Konungs skuggsjá), mention textile armor treyja and panzer / panzari (Falk 1914 : § 87 + § 90; 181 – 182, 185 – 186). These two words were introduced into Old Norse from Middle Low German and they denote multi-layer linen gambesons of High and Late Middle Ages (Hjardar – Vike 2011: 194 – 196). In the Bayeux Tapestry armors are so simplied, they can represent mail, scale, lamellar armors or even gambesons, which are quilted in vertical or diamond patterns. In any case, they may be linked to professionalization of the army in 11th century.

 

3. Style 

Dánové

The attack of the “Great Danish Army” from the manuscript M.736, fol. 9v, about 1130 AD.

Determining what style of the padding was used is probably the most difficult of all to answer, because it requires knowledge of contemporary clothing. It can be assumed that the cut of clothing was not entirely consistent over all the lands that the Norse enhabited. Also, it can be postulated that there were gradual improvements – i.e. the strengthening the individual parts and increasing the number of layers with the need of quilting.

Apparently, most of warriors in Sagas of Icelanders fought without armor, which can be interpreted as they could not afford quality armor or they acted too spontaneously to think about protection. However, from two extreme examples (Helgi, the hero of Vápnfirðinga saga, binds a big stone to his chest to avoid the injury, and Þóri Þorsteinsson, the fighter of Hákon the Good and veteran of Battle of Fitjar, cut a hole in an oxen hide and put that over his head) showing the same kind of ad hoc improvisation and the pattern of not having the armor in the fight. In some cases, warriors of sagas put on festive tunics before a fight; in the most dramatic moments of their life, fashion was more desirable than good protection. Frankish and English illuminations from the 10th – 12th centuries depict a variety of warriors clad only in caps and tunics. It is reasonable to assume that padding was virtually identical to those typical, civilian clothes, and their protective function was achieved by layering them. That means, a classic tunic (kyrtill/skyrta), knee-length garment without buttons or fastening, with long sleeves and gores. The neckline could have a lapel and collar to protect the neck, as Skjoldehamn and Guddal tunics. Likewise, coats (Klappenrock) or Eastern caftans with buttons could, of course, serve the same function.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, the end of the 10th century.

This solution is illustrated in at least a few sources. The first is the illumination of the Anglo-Saxon version of The Psychomachia of Prudentius (fol. 18v, see the picture), which dates back to the late 10th century. In this illumination one can see two fighters – dancers in short ring shirts with dagged edges and under tunics that reach the knees and wrists. Practically the same solution appears in several manuscripts illuminations from the 10th – 11th century (see eg. a scene from The Book of Maccabees of St. Gallen, Fulda SacramentaryThe Golden Gospels of EchternachThe life of St. Albin and Stavelot Bible). There are also literary sources with statements about fabric under armor, namely Saga of Magnus the Good (ch. 29), which states that “King Magnus threw off from him his coat of ring-mail, and had a red silk shirt outside over his clothes [ok hafði yzta rauða silkiskyrtu] […].”

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Expected reconstruction warrior stored in Gjermundbu, 10th century. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155.

This short quotation forces us to imagine a padding as several layered tunics. Personally, we use this solution and it allows the wearer to freely add / remove the number of layers, clean tunics separately and finally use separate tunics outside the combat context. Two Norwegian finds – Skjoldehamn and Guddal – contained paired tunics, which have been experimentally proven by us to be a good protection against cold and padding worn under the mail armor.

We can also imagine that padding could be made from tunics sewn together showing that padding is a special war garment that hardly finds application in a non-combat situations. It is often argued that Byzantine sources describe padding that is similar to a gambeson. An anonymous treatise on the strategy from the 6th century gives a particularly interesting testimony:

There should also be a space between the armor and the body. It should not be worn directly over ordinary clothing, as some do to keep down the weight of the armor, but over a garment at least a finger thick. There are two reasons for this. Where it touches the body the hard metal may not chafe but may fit and lie comfortably upon the body. In addition, it helps to prevent the enemy missiles from hitting the flesh […].”(The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy, §16, ed. G. T. Dennis )

In Scandinavia, the existence of such a one-pieced textile represent the term treyja, which could mean that specialized clothing began to be used in the later period (11th / 12th century onwards), but due to the nature of our sources, we can neither accept or reject this idea with 100% certainty. We have to admit that both variants are possible. Thickness of the special garment could be around 1 centimeter. During the making of such a piece of clothing, we would personally avoid excessive quilting; we would only stitched the layers at hems.

Armors with possible integral lining. A scene from the Bayeux Tapestry. Around 1070’s AD.

Scandinavian iconography suggests that the length of padding adapted to the length of chain mail. It is even possible to think about the intergral lining of the mail armor, as the Bayeux Tapestry suggests; it shows armors carried on spears, not worn by anyone, with wide coloured borders, perhaps suggesting that the padding was in some way integral to the armor itself, and scenes on the border also depict armor being removed from men that are clearly naked underneath, which also suggests integral padding that is removed with the mail.  The Psychomachia of Prudentius and other contemporary illuminations, however, shows the opposite. With few exceptions, we can say that until the early 11th century, Scandinavians surely used shorter mail armors, with the length up to 70 cm and short sleeves. Mail components, such as protection over the neck or legs, were missing. During the 11th century, we can observe how the armor lengthened, which was due to Continental influence and which culminated in the use of a complete mail armor set.

We are strictly against the use of modern padding, which is haphazardly stitched together and which looks more like rags or slave clothing. The padding – no matter how it looked – had to be aesthetically pleasing and had to reflect the status of the owner. Some reenactors and organizers of festivals like to say there are no sources, so every version is possible. The goal that we reenactors should achieve is the least disturbing look that is in accordance with what we can see or read in sources. Now we will compare the Viking Recreation combat of the Modern Western European style to Modern Eastern European style. Modern Western (example here) is a style where the head is not a legal target and the force of blows is much less. This style combat is so safe it allows one to use no armor, and the historical look can be maintained. On the other hand, Modern Eastern style fighters (example here) are focused on hits with full force to protected target zones – a system that is illogical from the historical perspective. Western tradition allows to use a tunic as the main protective layer, while it is better to use more layers in the Eastern approach. The result we would like to achieve is that the armor can look historically correct in both styles, but with the different number of layers. On several occasions, we have fought in modern Eastern style battles with nothing but one tunic worn without mail armor; it turned to be a fight for our lives, the realistic feeling which gives one so much adrenalin to ignore hits from blunt weapons. Layered tunics, whether sewn or not, could be a good compromise between these two extreme approaches.

 

4. Reconstructions

We hold the opinion the image of reenactors is crucial in the reenactment. We strove for a quality article, but we can not completely demonstrate our thoughts without photos. Therefore, you can find a gallery below. We hope that the gallery will extend in the future. If you have any image of the appropriate padding, you can, of course, send it to us and we will publish it.

 

We believe that the problem has been overlooked so far and the battlefields are full of non-historical armors that look more like the Michelin-Man. In order to change the current trend, the discussion has been led, and therefore we are open to opinion and are willing to participate in further debates. The article was well accepted and a separate addition, “War coat – an experiment“, was written. The most important quote from the article says: “For a traveling fighter, it is impractical to carry civilian clothes and extra special combat protection, I think. It is more advantageous to combine these two requirements into one.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Sources and recommended links

The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy. In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a trans. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Available at: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Saga of Magnús the Good (Magnús saga góða). Available at: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [ 2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. See the bibliography in the end.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde, Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Roman subarmalis – thoracomachus – online.

The oldest gambeson from Bussy-Saint-Martin – online.

The reconstruction of quilted gambeson from the 13th century – online.

„Ryji runy léčby“

Runové modlitby a léčitelství starého Severu

 

Po delší odmlce přináším především českým čtenářům nový článek, který bude volně navazovat na článek „Přátelství s bohem“, který pojednával o funkci figurek bohů nošených v brašnách. V tomto příspěvku se podíváme na jiné kultické předměty, a sice na kosti, tyčky a bronzové destičky s vyrytými léčebnými nápisy. Pevně věřím, že tyto předměty názorně demonstrují nejen vztahy popsané ve zmíněném článku, a jsou důležitým svědectvím o povaze raného skandinávského kultu.

Otázka léčebných runových nápisů byla v odborné literatuře mnohokrát probrána. V tomto článku, jenž bude rozdělený na analýzu a syntézu, si kladu za cíl jejich výčet, základní charakteristiku a vůbec uvedení problému do českého jazyka. Příspěvek věnuji zájemcům o runy, kterých je v České republice značné množství a kteří při neznalosti cizího jazyka nemají z čeho čerpat, a zájemcům o historickou rekonstrukci, kterým může pomoci doplnit mozaiku kulturního pozadí vikinské epochy.

Analýza – seznam a překlad

V této části se vypočteme všechny nápisy, které lze datovat do let 700–1100 a které lze hodnotit jako léčebné. Tyto nápisy pak budou v syntetické části komparovány s dalšími texty. Je důležité zmínit, že počet léčebných nápisů roste průměrně o jeden nápis za deset let, a je tedy možné, že se celá problematika bude v brzké době přepisovat.

Téměř každý nápis má přinejmenším dvě možné interpretace. Je však nutné podotknout, že jednotlivé interpretace variují v detailech, které neomezují vytváření obecnějších závěrů, proto jsem se rozhodl citovat standardizovaná čtení podle databáze Rundata, pokud není uvedeno jinak. Původně veršované texty doplním možným přebásněním.

Tyčka z Hemdrupu (DR EM85;350)
Roku 1949 byla v bažině u dánského Hemdrupu nalezena asi 50 cm dlouhá a 2,1–3,4 cm tlustá tyčka z jasanového dřeva, která je datována do 10. nebo 11. století. Tyčka je mírně zakřivena a má kruhový průměr. Na jednom konci připomíná píšťalku, na druhém je mírně ožehnutá. Je zdobená rytým šupinovým motivem a několika šupinách jsou vyryté runy, triquetra a postavy, jedna humanoidní a čtyři podobné psům. Přestože koncová část není čitelná, nejnovější analýzy (Back Danielsson 2001Röstberg 2009) první části textu se přiklánějí k interpretaci, která čte nápis následovně:

„Bouřlivák tě neporazí, Ása má v zápase štěstí.“
(Vann þik æva fjúkandi, Ása ey á á úfi.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Bouřlivák tě neporazí.
Zdar Ása              má v zápasu.“
(Vann þik æva fjúkandi.
Ása ey                    á á úfi.
)

Postavy evidentně korespondují s textem: vedle slova „bouřlivák“ (fjúkandi) je znázorněna humanoidní postava s opeřeným oblečení, kterou psi zdánlivě pronásledují.

 

Žebro ze Sigtuny (U NOR1998;25)

24 cm dlouhé a 1,3–2,7 cm široké kraví žebro ze Sigtuny bylo objeveno v roce 1996. Nápis, který je datovaný do let 1080–1120, je tvořen 1,1–1,9 cm vysokými runami, přičemž nejméně čtyři z nich jsou kódované. Aktuální verze projektu Skaldic Poetry of the Scandinavian Middle Ages čte nápis takto:

„Gyrilův velký bole, opusť Króka! Spoutal horečku, bojoval s horečkou a přemohl čarodějův dům rány; pochytal všechen hnis. Prchni pryč, horečko!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki! Bant hann riðu, barði hann riðu auk siða sarð sārarann; vara hafir fullt fengit. Flý braut riða!)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrilův bole, opusť Króka!
On spoutal horečku,
on potíral horečku,
zdolal čarodějovo zranění
a plně                pochytal hnis.
Prchni, třese!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki!
Bant hann riðu,
barði hann riðu
auk siða sarð sārarann;
vara hafir            fullt fengit.
Flý braut riða!
)


Lebka z Ribe (DR EM85;151B)

Roku 1973 byla v Ribe nalezena část lebky s vyrytým runovým nápisem. Má zhruba obdélníkový tvar s velikostí 8,5 × 6 cm a tloušťkou 0,5 cm. Samotné runy jsou 12 mm vysoké. Do fragmentu je vyvrtán zhruba 6 mm široký otvor. S datací 8. století se jedná zřejmě o nejstarší dochovaný nápis zapsaný v mladším fuþarku. Nápis provází mnohé interpretační problémy, zejména spojené se slovy buri / bóurr. Zvolili jsme variantu, kterou prezentuje Hall (2009: 206):

„Vlk a Óðin a Há-Týr. [Buri] je pomoc proti této bolesti. A skřet je poražen. Bóurr.“

(Úlfr auk Óðinn auk Há-Týr. Hjalp [buri] es viðR þæima værki. Auk dverg unninn. Bóurr.)


Canterburské zaklínadlo (DR 419 / Cotton MS Caligula A XV, ff 123r–123v)

Tzv. „canterburské zaklínadlo“ je snad vůbec nejznámějším léčebným runovým nápisem. Bylo objeveno v anglosaském rukopisu Cotton MS Caligula A XV, který se datuje k roku 1073–6, jako marginálie na dvou stránkách. Na základě lingvistického srovnávání a historických souvislostí se předpokládá, že nápis mohl být poprvé zapsán kolem roku 1000 uživatelem východoskandinávského dialektu, zřejmě Dánem (Hall 2009: 201). Důvod zachování v rukopisu, což je raritní, může spočívat v antikvářském přístupu zapisujícího. Třebaže ohledně výrazů sárþvariæðrafari panují jisté debaty, text lze celkem spolehlivě přeložit:

„Gyrile bodavé rány, teď odejdi, jsi odhalen. Þór tě posvěť, vládče þursů, Gyrile bodavé rány. Proti zánětu žil.“

(Gyril sárþvara, far þú nú, fundinn ertu. Þórr vígi þik, þursa dróttin, Gyril sárþvara. Við æðrafari.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrile bodající,
odejdi,                 jsi odhalen.
Þór tě posvěť,        þursů vládče,
Gyrile bodající.
Proti zánětu žil.“
(Gyril sárþvara,
far þú nú,           fundinn ertu.
Þórr vígi þik,     þursa dróttin,
Gyril sárþvara.
Við æðrafari.
)

 

 

Bronzová destička ze Sigtuny (U Fv1933;134 / SHM 19692)

Dalším velmi známým léčebným nápisem je text vyrytý na bronzové amuletové destičce nalezené v Sigtuně. Destička, která je 82 mm dlouhá, 27–29 mm široká a 1 mm tlustá, byla nalezena roku 1931. Je datována do 11. století. Nápis se podobá „canterburskému zaklínadlu“. V hranatých uvozovkách uvádíme problémovou část, který je směsicí různých runových abeced a má nejednoznačný výsledek:

„Þurse horečky rány, þursů vládče, teď prchni, jsi odhalen. Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!] Užij léku.“

(Þurs sárriðu, þursa dróttinn. Flý þú nú, fundinn es. Haf þér þrjár þrár, úlfr! Haf þér níu nauðir, úlfr! iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!] Njót lyfja.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Þurse horkosti,            þursů vládče,
teď prchni,                    jsi prozrazen.
Měj tři tužby, vlku!
Měj devět nouzí, vlku!
III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]
Užij léku.“

(Þurs sárriðu,             þursa dróttinn.
Flý þú nú,             fundinn es.
Haf þér þrjár þrár, úlfr!
Haf þér níu nauðir, úlfr!
iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!]
Njót lyfja.)

 

Bronzová destička ze Södra Kvinneby (Öl SAS1989;43 / SHM 25654)

Jako poslední zmíníme kromobyčejně zajímavý amulet – bronzovou destičku ze Södra Kvinneby na Ölandu. Destička byla objevena kolem roku 1955 a je velká 53 × 47 mm. Datuje se do let 950–1100. Nápis se skládá ze 143 run (včetně pěti bindrun) vyrytých na pěti řádcích. Vedle poslední runy je vyryta podobizna ryby. Je to právě text nápisu ze Södra Kvinneby, kterému se dostalo snad nejvíce interpretací; nejméně konfliktní verze, uznávaná většinou badatelů, je:

„Zde ti ryji pomoc, Bófi, s [nečitelné] si můžeš být jist. Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře. Prchni před zlobou! Od Bófa ničeho nezískáš. Bohové jsou pod ním i nad ním.“

(Hér rísta/rista ek þér bjǫrg, Bófi, með [fultihu þis] þér er víss. En brá haldi illu frá Bófa. Þórr gæti hans með þeim hamri sem ór hafi kom. Flý frá illvætti! Fær ekki af Bófa. Guð eru undir honum ok yfir honum.)


 

Syntéza – výklad a širší souvislosti

Léčebné nápisy představují specifickou skupinu runových nápisů, která dnes tvoří pouze zlomek dochovaného runového korpusu a která se bez obšírného komentáře jen obtížně luští. Většinu dochovaných runových nápisů tvoří nápisy na kamenech, které mají zpravidla jednotnou strukturu a prosté vyznění usnadňující čtení veřejnosti. Oproti tomu jsou léčebné nápisy vytvářeny na míru jednotlivce a dochází u nich k variabilitě. V literatuře se pro léčebné nápisy užívá výrazu „modlitba“, aby se zabránilo asociaci s magií:

Mohli bychom být v pokušení klasifikovat podobné formule jako magické, to by ale jen málo odpovídalo staroseverskému chápání tohoto termínu. Pro staré Seveřany nesly magie (seiðr) a korespondující rituální činnosti (označované slovesem síða) silně negativní konotace a spadaly daleko spíše mezi činnosti, jež chaos navozovaly. Citované nápisy, jejichž účelem bylo chaotické moci odstranit, naopak spadaly do kategorie zcela bezproblémového náboženského rituálu (siðr).“ (Starý 2010: 197, Pozn. 1)

Omezený počet „modliteb“ by mohl svádět k myšlenkám o ojedinělosti těchto předmětů. Opak se však zdá být pravdou; léčebné nápisy byly zcela jistě běžné a musely být v drtivé většině ryty na organické materiály, jako je dřevo nebo kost. Kromě toho, že se z doby vikinské zachovalo mnoho nápisů vyrytých do dřeva i kosti, které je jasně staví do světla nejdostupnějších materiálů, je léčebný nápis vyrytý v kosti zmíněn i v Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (jak bude později řečeno). Třebaže amuletové bronzové a stříbrné plíšky byly zejména v oblasti dnešního Švédska, Dánska a Ruska velmi populární a svůj ráz si udržely až do 16. století (kupříkladu v Dánsku je z období 1070–1500 známo 48 exemplářů, viz Steenholt Olesen 2010) a svůj ráz si udržely až do  středověku), kdy se začaly objevovat i olověné varianty a latinské texty, organické materiály byly v případě léčebných nápisů dost možná preferované proto, že měly podporovat rychlejší hojení. V článku „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ jsem uvedl používání runových dřevěných tyčí vztyčovaných na památku zemřelé osoby, ale v kontextu praktických rituálů bude jako lepší příklad sloužit tzv. potupná tyč (níðstang), což byl dřevěný sloupek s runovým nápisem a nabodnutými koňskými ostatky; stavitel tyče chtěl ukázal, že jeho oponent je „každému člověku vyvrhelem [níðingr] a nikdy nebude strpěn ve společnosti dobrých lidí, přivolá na sebe hněv bohů a bude nosit jméno věrolomného vyvrhele“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 33):

A když měli vytaženou plachtu, vystoupil Egil na ostrov, vzal do ruky lískovou tyč a šel na jeden vyčnívající pahorek, obrácený k pevnině. Vzal koňskou hlavu a nastrčil ji na tyč. Potom učinil výklad [formáli], řka: ‚Zde stavím potupnou tyč a obracím potupu proti králi Eiríkovi a královně Gunnhildě’ – tu otočil koňskou hlavu směrem k zemi – ‚obracím tuto potupu proti duchům země [landvættir], kteří obývají tuto zemi, tak aby všichni bloudili a žádný nezastihl ani nenalezl svého příbytku, dokud nevyženou krále Eiríka a Gunnhild ze země.’ Potom zarazil tyč do štěrbiny ve skále a nechal ji tam stát. Hlavu obrátil k zemi a na tyč vyryl runy, které vyjadřovaly celý tento výklad.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 59)

Bratři čekali až do odpoledne, a když den pokročil, odebral se Jǫkul a Faxa-Brand k Finnbogovu ovčinci, který byl u ohrady. Vzali sloup a odnesli ho k ohradě. Bylo tam také několik koní, kteří utekli do závětří před vánicí. Jǫkul vyřezal na konci sloupu mužskou hlavu a vyryl na něj runy s celým výkladem, o němž byla řeč. Nato Jǫkul zabil kobylu, vyřízli jí otvor v plecích, nabodli na sloup a obrátili hlavou k Borgu [Finnbogovu domovu].“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 34)

V těchto citacích si můžeme povšimnout koexistence orální (formáli, tj. výklad) a psané složky (rytí run) rituálu. Je otázka, nakolik bylo rytí léčebných nápisů doprovázeno výkladem (což je patrné z anglosaských paralel a ve Skandinávii až z tyčky z Ribe z roku 1300, na rozdíl od jednoho z možných čtení nápisu zachovaném na ovčí kosti z Dublinu [IR 10], které říká „psaní léčí posedlou ženu, amen“), ale je evidentní, že runové modlitby mají preventivní a podpůrnou funkci, uvolňovanou po dobu kontaktu těla s předmětem, čímž doplňovaly a v zoufalých případech snad i nahrazovaly bylinnou medicínu. S tím úzce souvisí pluralitní chápání příčin, a tedy i pluralitní jednání. Přirozené (sekulární) a mystické (sakrální) vnímání světa tvořilo neoddělitelné články; ani jeden aspekt skutečnosti nemohl být vypuštěn, aby byl zachován kauzální řetězec. Jak uvádí Fiona Bowie (2008: 215): „Mohou existovat nekomplikovaná ‚přirozená’ vysvětlení událostí, ale ta neobjasní náhodu a koincidenci, jež vedou k tomu, že přírodní události a lidé se protnou v čase a prostoru.” Na přirozenou skutečnost, jakou je třeba onemocnění, dobový člověk samozřejmě zareagoval podáním toho, co bychom dnes nazvali lék, ale současně si souhru všech okolností vykládal jako působení chaotických sil, proti kterým mohly dobře fungovat orální formule, runové nápisy nebo symboly. Amulety, jako například destička ze Södra Kvinneby, ale i amulety kladiv (jejichž další funkce budou naznačeny později) a jiné, mohly být prevencí proti činitelům chaosu, a tím i jejich projevům v materiálním světě, což z nich také činí druh léku, dnešním pohledem placebo. Musíme tedy dát za pravdu Jiřímu Starému (2010: 199), když říká:

Staří Seveřané byli lidé dosti pragmatičtí a silně racionální a lze si opravdu jen stěží představit, že by v okamžiku zlomení stěžně či choroby počali vzývat či zastrašovat démonické bytosti, a předpokládali, že se tím problém sám od sebe vyřeší. Jejich prvním nápadem v podobném případě bezpochyby bylo stěžeň opravit či podat lék, což bývá v magických formulích příležitostně přímo zmíněno. Současně bychom však náboženský přesah obdobných činností jistě neměli ignorovat: ukazuje se, že mýty spojené s překonáním chaosu silně ovlivňovaly myšlení člověka, který věci ve světě své běžné zkušenosti vnímal jejich optikou.

Příklady bronzových destiček – amuletů.

Prospěšnou funkci mohly runy plnit pouze v případě, že byly poskládané ve správném sledu, což v sobě obnáší např. logičnost textu, absenci chyb, aliteraci a metrika, invokaci pozitivní síly, pojmenování a zastrašení síly negativní, jak bude řečeno dále v textu. Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 74) názorně ukazuje, že runy, které byly poskládané špatně, mohly obrátit výsledek proti pacientovi, což, jak Egil říká ve své strofě, „se stává mnohým mužům“:

A když Egil se svými seděli a jedli, spatřil Egil, že na příčném stupni leží nemocná žena. Egil se ptal Þorfinna, kdo je ta žena, které je tak zle. Þorfinn odpověděl, že se jmenuje Helga a že je jeho dcera; ‚je už dlouho churava a trpí velkou slabostí [krǫm]. V noci se jí nedostává spánku a zdá se, že se pomátla na rozumu [hamstoli]‘. ‚Hledali jste,’ ptal se Egil, ‚nějaké pomoci proti jejímu neduhu [mein]?’ Þorfinn odpověděl: ‚Jeden sedlácký syn, který bydlí nedaleko odsud, vyryl runy. A od té doby je jí hůře než předtím. Dovedeš snad ty, Egile, nějak pomoci při takových neduzích?’ ‚Může být,’ řekl Egil, ‚že se nic nezhorší, když se o to pokusím.’ A když byl Egil najeden, šel k místu, kde žena ležela, a mluvil s ní. Potom poručil, aby ji zdvihli z lůžka a položili pod ni čisté šaty, a tak se stalo. Prohledal pak lůžko, na němž ležela, a našel tam kus velrybí dásně, na které byly runy. Egil je přečetl, runy ořezal a seškrábal do ohně. Pak spálil celou dáseň a dal vynést šaty, jež měla nemocná předtím, na čerstvý vzduch. Tu pronesl:

‚Rozumí-li runám,                     rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý                     mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně                   deset značek tajných
vrytých viděl; velký                          vznik´z nich ženě neduh.’

Egil vyryl runy a položil je pod polštář na lůžku, kde ležela. Bylo jí, jakoby se probudila ze sna, a pravila, že je zdráva, ačkoli byla ještě slabá, a otec i matka se velmi radovali.

Struktura „modliteb“ je přes jejich variabilitu podobná; skrze často veršované modlitby (v metru fornyrðislag a galdralag) zajišťují komunikaci mezi člověkem a chaotickým agentem, často též garantem zdraví. Intenzita komunikace je různá, někdy akutní, jindy jde o prosté konstatování po aplikaci léčby. Člověkem žádajícím o pomoc je v dochovaných v nápisech zástupce žen (Ása) nebo mužů (Bófi, Krókr). Hlavním pilířem komunikace je pojmenování a personifikace chaotického agenta, pokud nepočítáme amulet ze Södra Kvinneby, který používá zastřešující označení „zlo“. Setkáváme se tak s Bouřlivákem, þursem Gyrilem a trpaslíkem Bóurem. Odhalení a pojmenování nemoci je třeba chápat jako diagnózu, tedy důležitou část léčícího procesu. Při srovnání agentů ze zmíněných nápisů s pozdějšími skandinávskými a anglosaskými léčebnými nápisy si můžeme povšimnout zřetelné hierarchie původců nemocí. Stejně jako nápis na dřevěné tyčce z Bergenu (B 257, 14. století) za sebe řadí elfy, trolly a þursy („Ryji runy pomoci, ryji runy ochrany, jednou proti elfům, podruhé proti trollům, potřetí proti þursům.“), tak i anglosaské zaříkávadlo Proti náhlému bolení (Wið færstice, 11. století) za sebe staví čarodějnice, elfy a Ásy („Ať už to byla střela Ásů, nebo to byla střela elfů, nebo to byla střela čarodějky, chci ti teď pomoci.“; Komarec – Revická 2009: 178). Škála chaotických agentů v angloskandinávském prostoru byla opravdu rozsáhlá a začínala lidmi ovládajícími magii (čarodějnice, čaroděj), zlovolnými duchy a démony „vznášejícími se v atmosféře a útočícími na nepozorné lidi“ (MacLeod – Mees 2006: 130), pokračovala červy, vlky, skřety a skřítky, elfy, a končila trolly, þursy a v případě křesťanské Anglie také Ásy. Na rozdíl od anglosaských léčebných knih, které zaznamenávají ohromné množství detailů, včetně chaotických agentů a způsobených nemocí (zejména hlavy, očí, uší, úst, chodidel, kůže, ale také jedům, červům a horečkám), známe ze Skandinávie pouze omezený počet analogií, který se nyní pokusíme vypočíst. O parazitech, kteří byli tématem článku „Paraziti v době vikinské“, se bohužel v souvislosti s nemocemi a chaotickými agenty nesetkáváme, ale jejich potenciální mýcení pomocí cibulové zeleniny je často zmiňované.

Bouřlivák (fjúkandi) z tyčky z Hemdrupu je interpretován jako jeden z démonů či zlovolných duchů. Projevy Bouřliváka nejsou jasné, ale spekuluje se o horečce (Back Danielsson 2007: 235; MacLeod – Mees 2006: 127). Röstbergová naznačila, že zuhelnatělý konec tyčky může souviset s vypálením rány, jelikož podle některých pramenů má oheň fungovat proti nemocem (např. Výroky Vysokého 137: „před nemocí oheň chrání“ [eldr við sóttum], viz Röstberg 2009: 210). Jméno fjúkandi můžeme vztáhnout k jiným démonům, jako bifindi („Třas“), gangandi („Chodící“), riðandi („Jedoucí“), rinnandi („Bežící“), sætjandi („Sedící“), signandi („Plovoucí“), farandi („Cestující“) a fljúgandi („Letící“), které známe z vrcholně středověkých nápisů zapsaných na borovicové tyčce z Ribe a bronzové destičce z Högsteny:

„Zemi volám k stráži                    a vysoké nebe,
slunce i svatou Marii      a samého Pána Boha,
aby mi dopřál                   dlaň léčitele
a léčivý jazyk                    k léčení třasu [bifindi],
kde lék je třeba.         Z hřbetu i z hrudi,
z trupu i z údů                  z očí i z uší,
odevšaď, kam může zlo.
Snědou zve se skála,       jež stojí v moři;
na ní leží devět nouzí;
ty nebudou spát sladce,
ni se příjemně probouzet,
dokud lék ti nepomůže,
jak jsem vyryl v runách k vyslovení.
Amen, a staniž se.“

(Tyčka z Ribe [DR EM85;493], cca 1300)

„Zaříkávám proti duchovi, proti Chodícímu,
proti Jedoucímu, proti Běžícímu,
proti Sedícímu, proti Plovoucímu,
proti Cestujícímu, proti Letícímu.
Nechť to všechno sejde a zemře.“
(Bronzová destička z Högsteny [Vg 216], 12. století)

V případě destičky z Högsteny subjekt zaříkává všechny možné myslitelné duchy; snaží se pojistit proti všem eventualitám. Projevy těchto nemocí bohužel neznáme, ale výraz bifindi („třas“) byl opakovaně přirovnáván k horečce a malárii (např. Moltke 1985: 496), stejně jako nemoc riða („třesavka“), která je zmíněna v obou nápisech ze Sigtuny. Je důležité zmínit, že od 7. do 20. století se v severozápadní Evropě objevovala malárie způsobovaná prvoky Plasmodium vivax, které přenášeli komáři rodu anofeles. Abychom nastínili děsivou atmosféru doby vikinské, můžeme citovat několik úryvků z práce, kterou napsal Otto Knottnerus (2002):

„Přestože si obyvatelé pobřežních oblastí vytvořili v mokřadech prostředí, které je dokonale chránilo proti lidských predátorům, jejich obrana proti přírodním nepřátelům byla znatelně nedostatečná. (…) V těchto zónách byla úmrtnost na malárii o 25–50 % vyšší než ve vnitrozemí. Nezabíjela tropická malárie, ale dlouhý a oslabující efekt terciány a kvartány. (…) [Ještě v 16.–18. století] bylo každé čtvrté až páté úmrtí nepřímo spojeno s malárií a příbuznými nemocemi. (…) Zatímco terciána zabíjela zejména děti a mladistvé, jsou známy případy, kdy dospělí trpěli kvartánou po mnoho let. Místní populace si vytvořila jistou imunitu, která však byla získána skrze brutální selekční proces, který zabil mnoho dětí mladších pěti let. Získaná imunita pomáhala pouze pro specifický typ malárie; kdokoli protrpěl terciánu, mohl kdykoli chytit kvartánu nebo tropickou malárii. Těžce postiženi mohli být i cizinci, sezónní dělníci a cestovatelé, kteří postrádali imunitu. (…) Jenom Island byl od malárie ušetřen.“

V případě lebky z Ribe je za původce blíže nespecifikované bolestivé nemoci uveden dverg, tedy skřet, který se jako chaotický agent objevuje také u dalších germánských národů (MacLeod – Mees 2006: 26). Badatelé opakovaně referují o otvoru v lebce, který může souviset s výrazy buri / bóurr a který může být symbolickou trepanací (viz např. Mørup 1989: 408–14). Nejlepší paralelou může být anglosaské zaříkadlo Proti skřetovi (Wið Dweorh, 11. století), které bylo zřejmě namířeno proti horečce:

„Nechť se vezme sedm malých oplatek, takových, jaké se nosí k eucharistické oběti, a na každou se postupně napíše: Maximianus, Johanne, Martinianus, Dionisius, Constantinus, Serafion.
   Dále se pak má zpívat zaklínání, jež zde následuje; nejprve do levého ucha, poté do pravého ucha, poté nad temenem hlavy postiženého.
   A potom ať přistoupí k němu panna a [oplatky] mu zavěsí na krk. A čiňte tak po tři dny, brzy mu bude lépe.

Přišlo sem stvoření    v pavoučí podobě,
otěže svoje     svíralo v ruce.
Pravilo, že ty      jeho jsi ořem,
postroj svůj vložilo    na tvoji šíji.
Začali poté    zemi tu opouštět;
jakmile zvedli se    z té země pryč,
započlo z údů    mizet i teplo.
Pak toho stvoření    sestra sem přibyla,
postižení zmohla,    pronesla přísahy,
že to nemocného     nikdy víc neraní
ni toho, kdo získá     zázračný tento zpěv
či toto zaklínání      zapěti zná.
Amen, fiat.“
(Proti skřetovi; Komarec – Revická 2009: 176–7)

Za nejsilnější působitele nemocí byli považováni þursové, tedy obři, kteří jsou v mýtech největšími oponenty bohů (Starý 2010: 190, 196): „Tursové jsou ve staroseverských mýtech prakticky vždy úhlavními nepřáteli bohů, kterým se je vzdor permanentním pokusům nikdy nepodaří vymýtit, a jejich sídlo Útgard – setrvalý zdroj monstrózních úkazů, zrakových klamů a nebezpečí – zůstává po celou dobu existence světa předním reprezentantem nezvladatelného a nepoddajného chaosu. Tomu často odpovídají i jejich popisy stupňované do monstrózního a nestvůrného: tak má manželka tursa Hymiho devět stovek hlav […], zatímco o tursu Hrungnim se vypráví, že měl kamennou hlavu a jeho kamenné srdce bylo opatřeno třemi hroty […]. […] Obecně můžeme říci, že projevy chaosu v materiálním světě, počínaje neobvykle silným mrazem či bouřemi a konče sopečnými výbuchy, přičítali staří Seveřané působení tursů, kteří představovali kromobyčejně rozsáhlou a komplikovanou skupinu bytostí. Známe celou řadu jejich druhových označení (aniž bychom však byli schopni určit, čím se jednotlivé rody tursů lišily) a jejich dochovaná vlastní jména jdou do stovek, přičemž oblasti působnosti lze konkrétně vymezit jen u několika málo z nich. Obecně však můžeme říci, že byli vnímáni jako vládci nad horkem a chladem, nepřátelskými atmosférickými podmínkami, rozbouřeným mořem a ničivým ohněm a s oblibou obviňováni ze všech škodlivých důsledků, jež s sebou tyto fenomény nesly, zlomením stěžně počínaje a zemní lavinou konče. Další obvyklou činností tursů bylo působení nejrůznějších nemocí a zdravotních obtíží.“ Obři se v našem výčtu objevují hned třikrát. V případě „canterburského zaklínadla“ je jím Gyril, který způsobuje zánět žil a „ránu, která bolí jako zásah kopím“ (sárþvari); také v anglosaské zaříkadle Proti náhlému bolení se bolest asociuje se střelami, což lze porovnat s českou „bodající nebo vystřelující bolestí”. Gyril je podruhé zmíněn na žebru ze Sigtuny, kde je mu přičítána třasavka. Tutéž nemoc nejspíš způsobuje i þurs zmíněný na bronzové destičce ze Sigtuny. V případě obou nápisů ze Sigtuny dochází k hromadění chaotických agentů (čaroděj a þurs; vlk a þurs).

Vzhledem k tomu, nakolik byli þursové univerzálními pohromami, se v pramenech objevují poměrně často. Za zmínku rozhodně stojí patřičná strofa k runě ᚦ v norské runové písni, která dešifruje þursa jako agenta odpovědného za ženské nemoci:

„Þurs má moc       nad bolestmi žen,
jen málokdo se nemocí těší.“
(Starý 2004: 144)

Byla to také obryně Áma, která způsobovala červenku (staroseversky ámusótt); ta se měla léčit žížalami (ámumaðkr) a o jednom případu vyléčení se referuje jako „odchodu obryně z nohy“ (Cleasby – Vigfússon 1874: 43; Starý 2010: 197, Pozn. 3).

Dalšími důležitými prvky při komunikaci s chaosem jsou povolání pozitivního agenta, poutání či zničení nemoci, vykázání nemoci z těla nemocného, zaříkání nemoci nebo přání zdaru postiženému. Pozitivním agentem může být „Vlk a Óðin a Há-Týr“, ačkoli se s určitostí můžeme vyjádřit pouze k prostřednímu jménu. Óðin je jak podle skandinávské (Výroky Vysokého), tak podle anglosaské (Devět bylin) i starohornoněmecké (Druhé merseburské zaklínadlo) tradice dobrým lékařem, který používá k léčení zaříkávání a byliny (viz Gardeła 2008: 248ff). Opakovaně zmíněným pozitivním agentem je Þór, který je povoláván k boji s obrem (Canterburské zaklínadlo) nebo se zlem (destička ze Södra Kvinneby), a mýty s Þórem spojené jsou uváděny jako předobrazy bojů sváděných na pozemské úrovni. Ačkoli řadu mýtů neznáme, je jisté, že starý Seveřan disponoval velkou zásobou jmen obrů, na které svaloval nejrůznější pozemské pohromy, od nichž Þór mohl odpomoci. Jak velká tato zásoba byla, si můžeme ilustrovat citacemi z básní na Þóra, které složili islandští skaldi Þorbjǫrn dísarskáld a Vetrliði Sumarliðason v druhé polovině 10. století (Starý 2010: 192):

„Kladivem jsi zasáhl          Keily tvrdou hlavu,
tursa Kjallandiho               na troud rozdrtil jsi,
o něco dřív Lútu               a Leidiho jsi zabil,
Búseyry krev na zem                proudem téct si nechal,
Hengjakjǫptě pouta         nasadil jsi pevná,
Hyrrokin do prachu               ještě předtím srazils,
temné Svívǫr přece                  nejdřív život skončils.“
(Þorbjǫrn dísarskáld: Báseň na Þóra 2)

„Leikně zlámals nohy,          zmrzačil Trívalda,
Starkada pak srazils,             nad mrtvou Gjálp stál jsi.“
(Vetrliði Sumarliðason: Lausavísa 1)

kobelev_kladivo

Amulet kladiva z Købelevu, na němž stojí nápis „toto je kladivo“.

Vše svědčí pro to, že Þór se jako garant zdraví a štěstí, ochránce svatyň a vládce nad počasím těšil kromobyčejné popularitě v řadách prostých lidí (viz Perkins 2001); dnes bychom to mohli označit jako Þórismus. Mýty o něm patřily mezi nejoblíbenější a byly hojně citovány. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór (např. Þorstein, Þorbjǫrn, Þorgeir, Þórarin, Þorgrím, Þorvald, Þormóð) byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století. Popularitu můžeme demonstrovat také citací nápisu ze známého runového kamene z Röku (Ög 136), na kterém stojí „Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór.“ Je důležité pochopit, že v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho kladiva apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Meč ze Sæbø (9. století), který na sobě nese nápis „vlastní 卍móð“ (oh卍muþ), ukazuje další zajímavé zjištění – svastika je dalším symbolem zastupujícím jméno Þór. Co činí Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“ z „canterburského zaklínadla“, které je variací na verš z tehdy obecně známé Písně o Þrymovi („Tu pravil Þrym, þursů vládce“), ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům. Posvěcení kladivem kromě toho hrálo důležitou úlohu při svatbě a svatební noci, kdy se ve snaze zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo kladlo kladivo na klín nevěsty a posléze pod postel, kterýžto zvyk se v některých částech Skandinávie zachoval až do novověku (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107), vzvlášť pokud přihlédneme k výše uvedenému citátu, podle kterého je þurs zodpovědný za ženské nemoci. Dalšími zajímavými příklady jsou hromové kameny, tedy prehistorické kamenné sekeromlaty, které se

„dávaly se k mléku, aby nezkyslo, ochraňovaly obilí v sýpkách před krysami, měly zaručit blahobyt dobytka, štěstí při lovu zvěře i ryb a v případě, že člověk nosil kámen u sebe jako amulet, chránil i jej samotného proti nemocem, neštěstím a zlými sny. Známy jsou i případy, kdy se kameny vkládaly do postele např. těhotným ženám nebo malým dětem. Úlomky hromového kamene se dokonce mohly rozemlít na prášek a ten pak smíchaný s vodou podat nemocnému jako lék. Kromě dochovaných příběhů to dosvědčují i obroušená místa a ulámané kousky na mnoha nalezených ‚hromových kamenech’. Jak vyplývá z nejnovějších nálezů, plnily hromové kameny ochrannou funkci i po smrti (proto uložení v rakvi, viz výše). Hromové kameny byly vzácným artefaktem, který si lidé po nalezení většinou dobře chránili. Četné jsou případy hromových kamenů uchovávaných v truhlicích, zazděných přímo ve stěnách stavení, zavěšených pod střechou, či naopak uložených pod prahem nebo podlahou. V severských zemích byla moc hromových kamenů umocněna jejich následným spojováním s bohem Þórem a jeho kladivem. Ravilious se domnívá, že lidé v hromových kamenech spatřovali přímo Mjǫllni, proto vyhledávali kamenné předměty, které se tvarem co nejvíce přibližovaly právě kladivu či sekyrce. Samotné názvy pro hromové kameny v severských jazycích tento fakt potvrzují. Obyvatelé Skandinávie tedy věřili, že hromové kameny jsou na zem shazovány samotným Þórem. A stejně jako Þórovo kladivo chrání říši bohů před nebezpečím, měly hromové kameny ochránit je samotné a celé jejich domovy.“ (Boudová 2010: 22)

Hromové kameny byly užívány také během doby vikinské (Gardeła 2014: 55), a lze je objevit tehdejších hrobech i na sídlištích. Stejnou funkci mohl mít i amulet ze Södra Kvinneby („Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře.“). V mýtu o spálení Baldra dokonce Þór dokonce žehná pohřební hranici („Tehdy povstal Þór a také posvětil hranici Mjǫllnim“; Gylfiho oblouzení 49). Tato zjištění proto svádí k závěru, že amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení. Případy synkretismu, jako například kladivo a kříž vyryté na stejném předmětu nebo zmínky o lidech, jež se obraceli na Krista i Þóra, jsou zřejmě snahami o univerzální pomoc.

thurmuth

Meč z norského Sæbø, 9. století.

V nápisech je explicitně zmíněno, že léčení je vnímáno jako boj proti chaotickému agentovi. Na žebru ze Sigtuny můžeme navíc nalézt poutání a potírání nemoci, které má řadu analogií z mýtického (viz již zmíněný verš o Þórovi poutajícím obryni Hengjakjǫpt; poutání Fenriho) i hrdinského světa (Béowulf potírající Grendela) a bohatého skandinávského umění (Lundborg 2006). Tento rozšířený vzorec následuje logiku, že spoutaný a poražený nepřítel již nemůže ublížit, a lze z jeho porážky těžit. Vykázání nemoci z těla nemocného můžeme zaznamenat třikrát, konkrétně „teď odejdi“ [far þú nú], „teď prchni“ [flý þú nú] a „opusť“ [vaksna úr]. Mnohem komplexnější představou je pak zaříkání nemoci. Stejně jako Egil ve výše zmíněném úryvku zaříkává všechny duchy země, aby bloudili, dokud nevyženou jeho protivníka do ciziny, tak i nápis na destičce ze Sigtuny vyhrožuje nemoci „Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]“, ve shodě s citovaným nápisem z tyčky z Ribe („Snědou zve se skála, jež stojí v moři; na ní leží devět nouzí; ty nebudou spát sladce, ni se příjemně probouzet, dokud lék ti nepomůže.“) a islandským folklórním zaříkáním („Skála stojí v moři, sluje ona Snědá. Tam dlí devět zmijí. Ty se nebudou klidně probouzet ni klidně spát, dokud se krev nezastaví.“; Jón Árnason 1954–61: III, 470). Bazální myšlenkou takového zaříkání je obtěžkat nemoc nebo zranění poutajícím břemenem, čímž se brání dalšímu zhoršení nemoci; devítinásobné vypočtení runy ᚾ má význam „pouto“ či „poutající žádost“, zatímco u trojnásobného vyrytí runy ᛁ přesný význam neznáme (Starý 2004: 144–5).

Pro pochopení komplexnosti staroseverského vztahu k negativním agentům je potřeba říci, že existují případy jejich povolání. Jak trefně poznamenává Jiří Starý (2010: 198): „Pro severský vztah k chaosu je ale příznačné, že se lidé nezříkali ani moci naveskrz negativní a nejednou se pokoušeli využít její působnosti ke svým účelům. Prostředkem k tomu byla magie, která se nedovolávala bohů, nýbrž démonických bytostí, a jejímž cílem nebylo tyto bytosti zahnat a zneškodnit, ale právě naopak: aktivovat je a užít jejich sil k dosažení vlastních cílů a škodě nepřátel. V optice řádu a chaosu se tak jednalo o činnost přímo protikladnou třeba zmíněným modlitbám, a společnost ji také – málo překvapivě – stíhala morálním odsudkem a trestala prostřednictvím zákona. Je nicméně zajímavé všimnout si, že magie nejednou užívala prakticky stejných postupů a mytických narážek.“

Někdy jde o jejich přímou invokaci, jako v případě runového nápisu B 252:

„Ími ať rozpálí kámen;
ať nekouří kouř,
ať nevaří var;
ven teplo       a dovnitř chlad;
Ími ať rozpálí kámen.“
(Starý 2010: 198)

Ve většině dochovaných případech jde však o vícenásobné rytí runy ᚦ i jiných run, jako v případě eddické Písně o Skírnim, runového nápisu B 257 (14. století) i tzv. Run prdu (17. století):

Tursa ti ryji                a tři další znaky:
Vilnost, Posedlost          a Dychtivost; […]“
„Vzdychej a trap se         vášní prudkou,
ať dychtivost k nářku tě nutí;
jen posaď se a            já ti povím
o příboji příkoří           o tíži touhy.“
(Píseň o Skírnim, 29 a 36; Starý 2004: 145)

„Posílám ti,                   přivádím ti kouzlem
vlčice vilnost              a dychtivost.
Dychtivost štve tě          a šílenství myslí:
Neusedej,                neusínej […].“
(Nápis na dřevěné tyčce z Bergenu B 257; Starý 2004: 145)

„Ryji tobě
osm Ásů,
Nutností devět,
třináct Tursů.“
(Runy prdu; Starý 2004: 144)

 

Shrnutí a závěr

„Raně středověká medicína, zbavená možnosti systematického záznamu, byla medicínou s pomalým, ba žádným progresem v poznávání a chápání zákonitostí těla, příčin vzniku nemocí atp.“ (Komarec – Revická 2009). Medicína je staroseversky označována jako lyf, a toto slovo se pak promítá do složenin jako lyfsteinn (tj. léčivý kámen, nošený údajně kolem krku nebo na jílci meče, který pomáhal zacelovat ránu), lifkona („léčitelka“) nebo lyfrúnar („léčivé runy“; viz bronzová destička z 11. nebo 12. století s nápisem “léčivé ryji runy, runy pomoci” [Ög NOR2001;32]). Téměř každý člověk musel znát základy první pomoci, ale v literatuře se setkáváme také s profesionálními léčiteli, pro které se běžně používá pojem læknir. Mohlo se jednat jak o muže, tak o ženy, třebaže těm se v ságách nedostává tolik prostoru (viz ságové popisy zde). Žádoucími atributy léčitele byly „dlaň léčitele“ (læknishendr, manus medica; podle Ságy o Magnúsovi Dobrém 28 se léčitelé poznali podle jemných dlaní) a „léčivý jazyk“ (lyftunga; tedy zásoba léčivých průpovědí, zaříkávání a schopnost komunikace s pacientem); zřejmě měly také hlubší znalost používání run. Předpokládá se, že hlavní náplní jejich profese bylo nařezávání, čistění, vypalování a vyplachování ran, ovazování, narovnávání kostí, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run, zaříkávání a v případě žen také porodnictví (Foote – Wilson 1990: 93). Přestože k výkonu práce nemůžeme mnoho říci, staroseverská společnost byla doslova posedlá hierarchizací ran, za které byly přísně odstupňované ceny pokut, a práce léčitelů, kteří byli mnohdy prostředníky mezi znesvářenými stranami, byla zahrnuta do pokuty. Jistým zlom v léčitelské praxi, která pracovala s povrchní znalostí lidského těla (viz Sága o svatém Óláfu, 234; česneková kaše podaná zraněnému, podle níž se poznalo, je-li zasažen žaludek), představoval dánský mistr Henrik Harpestræng († 1244) a jeho překlady kontinentálních odborných knih. Lidové léčitelství se však s příchodem křesťanství výrazně nezměnilo a stejných formulí s pozměněným pozitivním agentem bylo užíváno prakticky do novověku.

Bibliografie

Gylfiho oblouzení = Gylfaginning. Do češtiny přeloženo jako: In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. H. Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Skírnim = Skírnismál. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Skírnim, in: Edda. Přel. L. Heger, rev. H. Kadečková, Praha 2004: 99–108.

Píseň o Þrymovi = Þrymskviða. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Trymovi, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 147–155.

Proti náhlému bolení = Wið færstice. Do češtiny přeloženo jako: Proti náhlému bolení. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177–178.

Proti skřetovi = Wið Dweorh. Do češtiny přeloženo jako: Proti skřetovi. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. K. Vrátný, Praha 1926.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Snorri Sturluson : Sága o Magnúsovi Dobrém = Sagan af Magnúsi góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar III, Uppsala 1872.

Snorri Sturluson : Sága o svatém Óláfu = Saga Ólafs hins helga, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar II, Uppsala 1869.  Do češtiny přeloženo jako: Sága o svatém Olavu. Přel. L. Heger, Praha 1967.

Back Danielsson 2001 = Back Danielsson, Ing-Marie (2001). Hemdrup-staven – ett nytt tolkningsförslag, in: Fornvännen 96: 73–77. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2981/2001_073.pdf?sequence=1

Back Danielsson 2007 = Back Danielsson, Ing-Marie (2007). Masking moments: the transitions of bodies and beings in Late Iron Age Scandinavia. Doktorská práce. University of Stockholm. Dostupné z: https://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:196957/FULLTEXT01.pdf

Boudová 2012 = Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bowie 2008 = Bowie, Fiona (2008). Antropologie náboženství, Praha.

Cleasby – Vigfússon 1874 = Cleasby, Richard – Vigfússon, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Elgqvist 1934 = Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng, in: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Foote – Wilson 1990 = Foote, Peter – Wilson, D. M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Gardeła 2008 = Gardeła, Leszek (2008) „Runy otrzymasz i czytelne znaki” – Choroby, dolegliwości oraz uroki w epoce wikingów, in: W. Dzieduszycki, J. Wrzesiński (eds.) Epidemie, klęski, wojny, Funeralia Lednickie – spotkanie 10, Poznań: 247–268. Dostupné z: https://www.academia.edu/347077/_Garde%C5%82a_L._2008_Runy_otrzymasz_i_czytelne_znaki_Choroby_dolegliwo%C5%9Bci_oraz_uroki_w_epoce_wiking%C3%B3w_In_W._Dzieduszycki_J._Wrzesi%C5%84ski_eds._Epidemie_kl%C4%99ski_wojny_Funeralia_Lednickie_spotkanie_10_Pozna%C5%84_Stowarzyszenie_Naukowe_Archeolog%C3%B3w_Polskich_247-268

Gardeła 2014 = Gardeła, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Hall 2009 = Hall, Alaric (2009). Þur sarriþu þursa trutin: Monster-Fighting and Medicine in Early Medieval Scandinavia, in: Asclepio 61: 195–218. Dostupné z:
http://asclepio.revistas.csic.es/index.php/asclepio/article/viewFile/278/274

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Jón Árnason 1954–61 = Jón Árnason (1954–61). Íslenzkar þjóðsögur og ævintýri. 6. bindi. (Ný útgáfa). Ed. Árni Böðvarsson og Bjarni Vilhjálmsson, Reykjavík.  Dostupné z: http://baekur.is/bok/000197670/Islenzkar_thjodsogur_og

Knottnerus 2002 = Knottnerus, O. S. (2002). Malaria around the North Sea: a survey, in: Wefer, G. et al. (Ed.) Climate development and history of the North Atlantic realm, Berlin: 339–353. Dostupné z: https://ottoknot.home.xs4all.nl/werk/Malaria.html

Komarec – Revická 2009 = Komarec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha: 169–187.

Lundborg 2006 = Lundborg, M. D. (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization, in: Andrén, Anders et al. Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International
Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 39–44.

MacLeod – Mees 2006 = MacLeod, Mindy – Mees, Bernard (2006). Runic Amulets and Magic Objects, Woodbridge.

Moltke 1985 = Moltke, Erik (1985). Runes and their Origin. Denmark and Elsewhere,

Mørup 1989 = Mørup, Poul Erik (1989). Lægelig runemagi i 700-tallets Ribe, in: Ribe Amt 24: 408–414. Dostupné z: https://tidsskrift.dk/index.php/fraribeamt/article/viewFile/74459/131593

Perkins 2001 = Perkins, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné z: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf

Röstberg 2009 = Röstberg, Maria A. (2009). Hemdrupstaven : ett redskap för medicinsk magi, Fornvännen 104: 208–210. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3216/2009_208.pdf?sequence=1

Starý 2004 = Starý, Jiří (2004). Runové písmo, in: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha: 138–154.

Starý 2010 = Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů, in: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha: 189–227.

Steenholt Olesen 2010 = Steenholt Olesen, Rikke (2010). Runic Amulets from Medieval Denmark, in: Futhark: International Journal of Runic Studies 1: 161–76. Dostupné z: http://uu.diva-portal.org/smash/get/diva2:381126/FULLTEXT01.pdf

O Elmo de Gjermundbu

Esta é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca, mentor do projeto Forlǫg e membro do grupo Marobud. Você pode apoiar o autor através de seu perfil no site Patreon.

Em 30 de março de 1943, a Universidade de Oldsaksamling, em Oslo, obteve informações de que um fazendeiro chamado Lars Gjermundbu havia encontrado e escavado um grande monte de terra perto de sua fazenda Gjermundbu na comuna de Ringerike, no condado de Buskerud, sul da Noruega. No mês seguinte o lugar foi examinado por arqueólogos (Sverre Marstrander e Charlotte Blindheim) e o resultado foi realmente fascinante.
gjerm1

Planta do monte. Retirada de Grieg 1947: Pl. I.

O monte tinha 25 metros de comprimento, 8 metros de largura no ponto mais largo, 1,8 metros de altura na parte central e era predominantemente formado por solo pedregoso; no entanto, o interior da parte central era pavimentado com pedras grandes. Na parte central, cerca de um metro abaixo da superfície e sob a camada de pedra, foi descoberta a primeira sepultura, denominada “Grav I”. A 8 metros de Grav I, na parte ocidental do monte, foi encontrada a segunda sepultura, denominada “Grav II”. Ambas as sepulturas representam enterros de cremações da segunda metade do século X e são catalogadas sob a marca C27317. Ambas as sepulturas foram documentadas por Sigurd Grieg em Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike em 1947.

Grav I consistia em dezenas de objetos ligados à propriedade pessoal e várias atividades, incluindo lutas, arquearia, equitação, jogos de lazer e culinária. Entre outros, os mais interessantes são os objetos únicos como a cota de malha e o elmo, que se tornaram muito famosos e são mencionados ou retratados em quaisquer publicações relevantes.
Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possível reconstrução do equipamento que foi encontrado em Grav I, Gjermundbu. Tirado de Hjardar – Vike 2011: 155. O formato da coifa é o ponto fraco da reconstrução.

© 2016 Kulturhistorisk Museum, UiO.

O elmo é frequentemente descrito como “o único elmo completo da Era Viking que se tem conhecimento”. Infelizmente isso não é verdade por pelo menos duas razões. Em primeiro lugar, o elmo não é de modo algum completo – ele demonstra danos pesados e consiste em cerca de 10 fragmentos no estado em que se encontra atualmente, o que representa um quarto ou pouco mais de um terço do elmo. Para ser honesto, esses fragmentos do elmo são fixados sobre uma matriz de gesso que tem a forma aproximada do elmo original; alguns deles de maneira especulativa, podem até estar na posição errada. Membros negligentes da academia apresentam essa versão como uma reconstrução nos museus e nos livros, então essa tendência é copiada e reproduzida por recriacionistas e pelo público geral. Tenho de concordar com Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), que escreveu: “O elmo de Gjermundbu não está bem preservado nem bem restaurado“.

gjermbu8

Uma antiga reconstrução do elmo, feita por Erling Færgestad. Retirada de Grieg 1947: Pl. VI.

Em segundo lugar, há publicações sobre fragmentos de pelo menos 5 outros elmos espalhados pela Escandinávia e também em áreas com forte influência escandinava (veja o artigo Elmos Escandinavos do Século X [em inglês]). Estou ciente de vários achados e interpretações não publicadas cujas autenticidades não podem ser comprovadas, especialmente os fragmentos de elmos encontrados em Tjele, na Dinamarca, que são muito próximos ao elmo de Gjermundbu, uma vez que consistem em uma máscara e oito faixas estreitas de metal de 1 cm de largura (veja o artigo O Elmo de Tjele [em tcheco]). Baseado nos fragmentos do elmo de Gjermundbu, nos fragmentos do elmo de Tjele e na máscara de Kyiv (o formato original do fragmento de Lokrume é desconhecido), podemos dizer que o tipo de elmo “spectacle helmet” (algo como elmo com máscara ocular em português) claramente evoluiu dos elmos da Era Vendel e foi o tipo predominante de elmo escandinavo até próximo de 1000 A.D., quando os elmos cônicos com nasais tornaram-se populares.

Para ser justo, o elmo de Gjermundbu é o único elmo do tipo “spectacle helmet” da Era Viking cuja construção é completamente conhecida. Vamos dar uma olhada nisso!

O esquema do elmo. Feito por Tomáš Vlasatý e Tomáš Cajthaml.

Meu colega Tomáš Cajthaml fez um esquema muito legal do elmo, de acordo com minhas instruções. O esquema é baseado na ilustração de Grieg, em fotos salvas no catálogo Unimus e em observações feitas pelo pesquisador Vegard Vike.

A cúpula do elmo é formada por quatro placas triangulares (azul escuro). Sob a abertura entre cada duas placas, há uma tira estreita que é rebitada à outra tira ligeiramente curvada situada acima dessa abertura entre cada duas placas (amarelo). Na direção nuca-testa, a tira é formada por uma única peça, que é estendida no meio (no topo do elmo) e forma a base para o espeto (azul claro). Existem duas tiras planas na direção lateral (verde). As placas triangulares são rebitadas em cada canto da tira nuca-testa. Uma tira larga, com a linha perfilada visível, é rebitada à borda da cúpula (vermelho; não se sabe como as extremidades desta parte de metal conectavam-se). Dois anéis estavam conectados na borda dessa tira larga, prováveis restos de uma coifa em malha de aço. Na parte dianteira, a máscara ocular é rebitada na tira larga.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO.

Uma vez que todas as dimensões conhecidas foram exibidas no esquema, deixe-me acrescentar alguns fatos suplementares. Em primeiro lugar, as quatro tiras ligeiramente curvas são demonstradas de maneira um pouco diferente no esquema – as originais são mais curvas na parte central e se afilam perto das extremidades. Em segundo lugar, embora o espeto seja uma característica importante, estudos nos mostram que sua presença é mais uma questão de uso estético do que de uso prático. Sobre os anéis da possível coifa de malha, o espaçamento entre eles é de aproximadamente 2 cm. Também são muito grossos, ao contrário dos anéis da cota de malha. Provavelmente foram fechados apenas encostando as pontas (butted mail), uma vez que nenhum vestígio de rebite foi encontrado. Não se pode afirmar se eles de fato representam uma coifa, porém, caso tal afirmação seja positiva, o que parece é que a coifa estava pendurada em anéis ou em um fio que atravessava estes anéis (ver meu artigo sobre Dispositivos de Suspensão de Coifas Medievais [em tcheco]).

Falando sobre a máscara, os raios-x revelaram pelo menos 40 linhas que formam cílios, da mesma forma que a máscara do elmo de Lokrume (veja o artigo O Elmo de Lokrume [em inglês]). Apesar das tendências modernas, não foram encontrados vestígios de incrustações metálicas nem gotículas de metal derretido. Existe uma diferença significativa entre a espessura das placas e tiras e a espessura da máscara, mesmo esta demonstrando uma espessura irregular. Inicialmente, a superfície do elmo poderia ser polida, de acordo com Vegard Vike.

Eu acredito que estas notas podem ajudar as novas gerações mais acuradas de recriacionistas. Sem contar anéis, o elmo pode ser formado a partir de 14 peças e pelo menos 33 rebites. Tal construção é um pouco surpreendente e não tão sólida. Em minha opinião, este fato pode levantar a discussão entre recriacionistas sobre o elmo de Gjermundbu representar um elmo de guerra ou um elmo cerimonial/simbólico. Eu, particularmente, penso que não há necessidade de ver essas duas funções como funções separadas. Sou muito grato aos meus amigos Vegard Vike, ao jovem artista e recriacionista Tomáš Cajthaml e ao Samuel Collin-Latour. Espero que vocês gostem deste artigo. Em caso de qualquer pergunta ou observação, por favor contacte-me ou deixe um comentário. Se vocês quiserem saber mais e apoiar meu trabalho, por favor, financie meu projeto no Patreon.


Vestanspjǫr agradece ao amigo Tomáš Vlasatý pela oportunidade de trazermos este trabalho à língua portuguesa. A bibliografia utilizada pelo autor pode ser consultada no artigo original, no link abaixo.

The Early Medieval Forum, Slovakia

logo

The Early Medieval Forum / Fórum včasného stredoveku (FVS) will take place on February 3, 2017 in Archaeological Museum of the Slovak National Museum in Bratislava, Slovak republic. The project is organised by Marobud reenactment group from the Czech Republic and Svjatogor from the Slovak Republic.

For a longer period of time I and some of our group – Svjatogor – were convinced that we should contribute to the Slovak reenactment community by organizing an event. However, I was not sure of it’s nature for there are always the same types of events. An event for the public with stage combat exhibitions, theatrical parts and some tournament? Early medieval reenactment battle? A private gathering of the reenactment groups – maybe some tournament and party in costumes? All of those have at least one of the following problems: there’s a lot of it, local community is not big enough, no adequate space for it, without sufficient additional value etc.

A bright idea came to my mind while chatting with my father – an archaeologist. He attends a lot of conferences and symposiums dedicated to different matters of his profession. Why not to make something similar but in a smaller scale and dedicated for reenactors? There is a crucial need for an open discussion channel for the reenactors. Yes, we discuss things on the social media, we can talk during the events. On the social media like Facebook, we can indeed see fruitful debates but we have to face the loss of intimacy in these discussions which results into egocentrism, agression, so called “hate”, personal attacks and last but not least the presence of people not interested or open-minded enough for some sort of serious discussion. Most of these problems are present also during the reenactment events but with the addition of the alcohol, therefore the efficiency of the discussion decays.

A base for reenactors of the early medieval period – this idea caught me and kept me thinking of it for some time. After some time I was confident of the possible contribution of this event mainly in these points:
– meeting in person without the distance of the medias
– relatively small group meeting with a clear aim without unnecessary distractions
– participation of people that are truly interested in the matter
– a potential to create a long-term collective that could be recognized in the reenactment scene
– a possible inspiration for the others to discuss on a new level

With a steady aim, the next step was clear. For a few years, there is a person I recognize as a certain authority on the early medieval reenactment scene in the Czech and the Slovak Republic. I assumed his participation on this Early Medieval Forum (FVS) was crucial to the goal of the event. Tomáš Vlasatý is Czech reenactor of the early medieval Northener from Scandinavia, member of Marobud reenactment group, founder of Projekt Forlǫg, and an enthusiast that is engaged in a large number of projects that aim to improve the quality of the reenactment community and to motivate current and new reenactors to improve themselves.

My shy approach to him was not in place, because of his friendly attitude and his fast approval and adaptation of this idea and also an enthusiasm he showed. According to his knowledge, a similar concept works perfectly in Russia that is known to possess a powerful community of a great quality. We agreed on the name of the event and Tomáš suggested to find a place inspirational enough for this kind of forum. We also agreed on a date of the forum that will take place on February 3, 2017. An important part of the contribution of Tomáš was to invite the deeply interested reenactors that could contribute to this forum as his scope and contacts amongst the reenactors are really significant. In the meantime, thanks to my and my group’s warm relations with the Archaeological Museum of the Slovak National Museum, we managed to arrange the forum to take place in the premises of the Archaeological Museum.

The idea of the Early Medieval Forum is that the participants contribute themselves with their own ideas, papers or presentations to the forum. I managed to convince PhDr. Vladimír Turčan of the Archaeological Museum, an expert in the archaeology of the early medieval Slavic culture, to contribute to the forum with his speech about Bojná hillfort, probably the most famous early medieval archaeological site in Slovakia. Recently, the top-level sword manufacturer from Slovakia – Róbert Môc – kindly agreed to participate in the Early medieval forum and to contribute by presenting the sword from Krásna nad Hornádom (Slovakia) and his work on it’s reconstruction.

It is not so long I was merely scratching the surface of the whole reenactment problematics but I and my group wish to join the effort of the great reenactors and help to improve the community. Naturally, we have to start from ourselves, but in the meantime, we would be happy to cooperate with the others and help to motivate the other groups and individuals. I believe, and I assume Tomáš would not disagree, that the Early Medieval Forum will be a step in the right direction and that we would be happy to welcome more enthusiasts in the early medieval reenactment to participate and collaborate on the meetings in the future.

In case of interest, please contact us via e-mail on: svjatogor.druzina@gmail.com

December 1, 2016

Michal Bazovský
Svjatogor

The helmet from Lokrume, Gotland

Since I am deeply interested in Viking Age helmets, I realized there is no comprehensive article about the helmet from Lokrume. That’s why I decided to translate my Czech article, “Přilba z Lokrume“. I believe this might help to reenactors looking for new kind of helmet evidence.

The first information about the fragment from Lokrume, which is deposited in Visby museum with the sign GF B 1683, was first published by Fornvännen journal in 1907:

„The helmet fragment (consisting of eyebrows and the nasal) from iron is coated with silver plate decorated with niello ornaments. The item, which belongs to Visby Fornsal and which was found in Lokrume parish on Gotland, is the only Viking Age helmet fragment ever found and it is an interesting parallel to several hundreds older helmets from Vendel. (Fornvännen 1907: 208, Fig. 8)

1

Taken from Fornvännen 1907: 208, Fig. 8; Lindqvist 1925: 194, Fig. 97.

Some time later, in 1925, Sune Lindqvist discussed the helmet in his essay on Vendel Period helmets (Lindqvist 1925: 192–194, Fig. 97): „it is made of iron and it is most likely made on Continent, because it is decorated with a thin layer of silver. In Scandinavia, this method was first used in the Viking Age“ (Lindqvist 1925: 192–193). He noticed also the fact that eyebrows do not have animal head terminals, like the helmet from Broa (Lindqvist 1925: 194).

Sigurd Grieg, who studied the helmet from Gjermundbu, reacted to Lindqvist in his book:

In this moment, is is also interesting to mention the Viking Age fragment from Lokrume, Gotland, which was discussed by Lindquist, together with some other helmets. The piece is dated to the Viking Age and the decoration also shows it belongs to the period. The fragment consists of eyebrows and a part of nasal. The fragment is very interesting for us, because its ornaments show the similarity with ornaments known from the sword from Lipphener See (…).
Lindqvist presumes the fragment is an export from the Continent, because the thin silver plate decoration was not used in Scandinavia before the Viking Age. Gutorm Gjessing critised this, when he truthfully said: ‚In our opinion, the helmet fragment from Lokrume can not be understood as a predecessor to Vendel Period helmets, as Lindqvist did (…). The technique – coating with thin silver layer and niello decoration – is very well known from the Viking Age and it is obvious that this technique was very popular on Gotland during its quite extensive production of weapons in the Later Viking Age (…).’“ (Grieg 1947: 44–45)

Grieg, who quotes Gjessing, finds the analogies of the helmet fragment in the 10th century, more precisely, Saint Wenceslas helmet and Petersen type S sword from Lipphener See (Grieg 1947: 45).

lokrume_motiv

The reconstruction of the motive, made by Jan Zbránek.

Elisabeth Munksgaard, who wrote a paper on the helmet fragment from Tjele in 1984, mentioned the fragment from Lokrume without any detail (Munksgaard 1984: 87). Almost the same did Dominik Tweddle (Tweedle 1992: 1126), who mentioned the facts the fragment is decorated and does not have animal head terminals.

The most important work presents Die Wikingerzeit Gotlands, written by Lena Thunmark-Nylén. It consists of a detailed photo, dimensions and a commentary (WZG II: 264:1; III: 317; IV: 521–522):

Lokrume parish, GF B 1683
An eyebrow protection from a helmet; made of iron inlayed with silver and nielloed with decoration in shape of airborne braided bands and intertwined circles ; the lenght of 13.2 cm.“ (WZG IV: 521–522)

An eyebrow part of a helmet, without any knowledge of the find context, represents the only example of the Viking Age helmet on Gotland. The item is made of iron, decorated with square inlay, to which a niello band motive is placed. There are transverse bands in the other areas around eyes.“ (WZG III: 317)

Thunmark-Nylén seeks analogies within the corpus of Norwegian swords, and she comes with the conclusion that the dating to the Viking Age is more than clear and without any doubt (WZG III: 317, Note 75).

2

Taken from WZG II: 264:1.

Mattias Frisk, the author of a very good university essay on Scandinavian helmets from the Younger Iron Age (Frisk 2012), wrote the same information as Lindqvist:

„The fragment consists of eyebrows and a short, broken nasal. It is made of iron, coated with silver plate, which is inlayed with square ornaments (…).“ (Frisk 2012: 23)

To my knowledge, the last book to mention the fragment is Vikinger i Krig, written by Kim Hjardar and Vegard Vike (Hjardar – Vike 2011: 188, 190). The book presents a different lenght (12.8 cm), a quite detailed photo and a short comment:

The second stray find is the mask fragment from Lokrume, Gotland, which is decorated with an ornament, that could be dated to 950–1000 AD. (…) The mask from Lokrume is made of iron, coated with silver and inlayed with square ornament and transverse bands of copper.“ (Hjardar – Vike 2011: 188)

vikingerikrig190

Taken from Hjardar – Vike 2011: 190.

We can see that different authors hold different opinions on the method of the decoration:

  • coating/plating with silver + niello inlay (Fornvännen 1907; Lindqvist 1925; Grieg 1947; Frisk 2011; Hjardar – Vike 2011)
  • silver inlay + niello inlay (WZG IV: 521–522; WZG III: 317)

When I discussed the fragment with blacksmith and jeweller Petr Floriánek (also known as Gullinbursti), the living legend and the best knower of the Viking art in the Czech republic, he explained to me that the decoration could be made in two possible ways:

  • inlay method: grooves are cut to the surface of the item, and they are filled with contrastive material (precious metal) in a desirable shape. Grooves correspond to the motive. The example can be seen here.
  • overlay method: a grid is cut to the surface of the item, and the material is hammered to the grid in a desirable shape. Grooves of the grid do not correspond to the motive. An example can be seen here, or below.
lokrume_muzeum

The fragment, deposited in Visby Fornsal.

According to Petr Floriánek, both methods were popular in the Viking Age and they can be seen applied on many pieces of art, mostly weapons of the second part of the 10th century. The usage of niello, proposed by researchers, is not so likely, in Petr’s opinion. The reason for that is the fact that grooves (with missing material) have the uniform width, which rather suggests the usage of wire. The material could be copper, because copper is more like to fall off, since it has worse adhesion than silver. As Petr says, broad transverse bands are most likely not made by niello method.

It is important to stress that it is not known to which type of helmet the fragment belonged. Researchers tend to say it was a spectacle helmet, which seem to be a more reliable variant, judging from shapes and dimensions of analogies (Broa, Gjermundbu, Tjele, Kyiv). Petr Floriánek guess the thickness of the mask can be cca 3 mm. The usage of nasal without ocular parts is known from Saint Wenceslas helmet, which was also made on Gotland and its decoration is very similar (see here). That’s why we should not dismiss the nasal variant.

My Belarusian friend Dmitry Hramtsov (also known as Truin Stenja), a very skillful blacksmith and jeweller, made a quite interesting variation of Lokrume helmet. Me and Petr consider this version to be very well done. Dmitry used the overlay method – in photos, you can notice the cut grid with silver and copper wire hammered to the surface. The mask is hollow inside; we do not know, if the original was hollow as well, but the helmet from Broa has this feature. The mask is riveted with four rivets to the dome of the helmet; two rivets are invisible and soldered with silver. The rest of the mask is based on Kyiv mask, which was made in the same period. The dome of the helmet is based on the construction of Gjermundbu helmet.

 

In the very end, I would like to thank to Dmitry Hramtsov for the chance to publish his photos. My deep respect belong to Petr Floriánek, who gave me many good advices and ideas. Finally, my thanks go to Jan Zbránek for the redrawn motive. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

Fornvännen 1907 = Ur främmande samlingar 2. In: Fornvännen 2, Stockholm 1907, 205–208. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/5533/1907_205.pdf?sequence=1.

FRISK, Mattias (2012). Hjälmen under yngre järnåldern : härkomst, förekomst och bruk, Visby: Högskolan på Gotland. Available on: http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:541128/FULLTEXT01.pdf.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

WZG II = Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

WZG III = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

WZG IV = Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

The interview for Hella the Viking blog

Recently, I have been offered the chance to answer several questions asked by Marta París Boix (alias Marþa Skogsdottir) from Spanish projects Clan Hávamál and Hella, the Viking blog. When she was making her interview with Maxim Makarov, Marta found the interview I made with him, she contacted me and offered me an interview. The original version in Spanish was published on her websites; here you can find the English version.


I had the pleasure to meet virtually Tomáš Vlasatý (David Stříbrný) whom I decided to interview after seeing his long career as reenactor and also his contribution in projects like Marobud, “Karel’s journey – pilgrimage to Rome”, “Early medieval woodworking tools”, “The Library of the group Marobud”, “Viking Age Forging”, “Early medieval tablets”, “10th century Norway”, “Valknut – triquetra”, “Historické přilby – Helmets of the Past”, etc. Since we cannot do the interview face to face due to he is in the Czech Republic and I am in Barcelona, this time I will show you a written interview.

37

Hi, Tomáš. Thank you very much for accepting this interview and dedicating us some of your time. It is a great honor for us to have the opportunity to interview a reenactor with your experience and knowledge.

Greetings to all of you and thank you very much for this interview. I am honoured as well. In the beginning of the 21th century, it is rare that somebody wants to hear the opinion of another person.

I would like to start this interview by asking you, when did your interest for Scandinavian culture come from? How did it all begin?

Well, it started around 2004. Originally, there was a pure fascination based on books, games, music. Old Norse mythology was also an very important element. After some time, I decided to buy some Viking-related products (in fact, those objects was purely fantasy stuff) and to visit small Viking Age events in the Czech Republic. I met some reenactors there, and they showed me their gear, the way of thinking and the reenactor culture. I think that my beginning was similar to the experience of anybody interested in Old Norse culture. In 2008, I started to translate and to study sagas, and this kind of sources brought a completely new light to my reenactor career.

DSC_0027_fhdr

As far as I know, specially after checking the projects that you are administrating at the moment, you have a wide knowledge of Scandinavian culture, and I was wondering if you could please tell us how do you think it must be the daily life of a viking from the 10th century.

Firstly, I have to make clear that Old Norse people did not call themselves as “vikings”. If we are talking about average people, they call themselves “Northerners”, or rather “people of [a region or a clan]”. Basically, there is no bigger change between our lives – people want to live, to earn money, to prosper. The way how to achieve is the thing what changes, as well as mindset and demand for comfort. Secondly, most people lived on farms with their kins and did what was needed for living. The household was run on two different levels, inner and outer. The “inner life” took place only within the house and its fence – I mean regular work like the care of livestock, crafts and repairs, making of food etc., also including the entertainment. The “outer life” consisted for example from visits (friends, kin members, assemblies, shrines and churches), trading and warfare. It is obvious that Old Norse people mastered many crafts in order to be self-sufficient (I recommend to read Rígsþula). The households were considered to be separated microcosmoses, and the law was accustomed to this state. This separation between the Inner and the Outer is connected not only to law, but also to gender – from sources, we can clearly see that the “outer life” was dominated by men, and the man remaining at home all the time was called heimskr (“stay-at-home”, but also “dull”). As Hávamál says, only the far-travelling man can be called wise. On the other hand, women were expected to stay at home and take care of the household, the most important place in life. To sum up, there were strict lines in Old Norse daily life.

It is worth to mention that, in case you visit a museum, you will see many decorated objects from precious metal. However, these artefacts do not fully reflect the living reality of average people staying in the background. We reenactors are often obsessed by these elite objects, without taking care of the rest of 90% of the original population. Another fact is that we often say we represent Vikings, without noticing that we are focused only on Anglo-Saxon, Frankish or Russian sources. Sadly said, for most of reenactors, the life of average people of Scandinavia is not interesting. Generally speaking, war activities are the biggest attraction in the reenactment; in addition, Viking Age reenactment has the element of religious and free thought manifesto.

mece10

How do you imagine a viking burg (merchant city and/or village)? What kind of structure do you think it should have had?

I will take the word “viking” in the sense “Old Norse”, okay? In Scandinavia, there were several towns (Birka, Haithabu etc.). The word for a town is borg, which means also “a fortified place”. In towns, up to a thousand people could live, and they needed the protection and supplies. That’s why, as a rule, towns had ramparts (and palisades) and were located at the bank of the river or the sea. The town was always protected by the power of the ruler, who gained fees from both local and long-distance merchants. It is noteworthy that the town was not self-sufficient and the trade was necessary. This fact can explain why there are so exotic objects in towns.

birka

Is there any event that you’ve ever attended to, whose structure of tents, longhouses, etc… was similar to a real viking city? How was your experience there?

The problem is that there are not so many events in open-air museums and the number of reenactors is often much bigger that the number of houses, so they have to sleep in tents. I am a bit fed up with tents, because of the fact that common people usually used buildings on travels if possible.

Of course I have some experience with living in buildings, both separated and bigger open-air museums. But the impression is never complete – there are too many modern elements, too many fantasy gear and the life of reenactors can’t be compared to life of period people, because modern men want to fight, to drink, to relax from work. There is no need for protection against the enemy, because there is no real enemy. Most of reenactment events last too short for taking the historicity seriously. So, my experience is that the reconstruction of the living in town is extremely hard, and we can reconstruct only small aspects of the life. In my opinion, the life in a single household would be more interesting and more possible.

modra

Reenactors and museums play a great role when it comes to let people get to know how was life in Scandinavia in 10th century. As far as I know, there are museums that usually work hand in hand with reenactors to provide people a real life viking experience. Do museums in Czech Republic do that too? Have you ever collaborated with them?

The Central Europe has limited or none experience with Viking expansion, so Czech museums and academia pay matching (small) attention to the presentation of the Viking Age. In what was Czechoslovakia, the early states of Great Moravia and Bohemia are more interesting. Still, there is a huge gap between the early medieval academia and reenactors; scientists do not take reenactors seriously, reenactors are not very interested in scientific reconstruction, so the kind of relationship is mutual. On the other hand, there are some (mostly young) scientists in reenactment and they try to connect both areas. There are much better results in Celtic-oriented academia and reenactors. Let’s hope the future will bring better cooperation!

I personally collaborate with my friends scientist that are interested in early medieval period. So, a kind of collaboration is possible, at least on the personal level.

synové1

How do you think that people can get to know Viking era better: participating or attending to public reenactment events?

I believe that, from the broader perspective, the Viking phenomenon is already a very popular period, the popularity is on its peak and there will be a slow decline in future decade (of course, in some countries, the process will be slower). Usually, the Viking phenomenon is only a set of mostly historically incorrect thoughts and it would not be popular so much if it would be popularized in the correct way. For me, it is suprising that the Viking phenomenon is so widespread around the world, while other fascinating periods are not known. I often have to deal with people interested in Viking Age due to their afraid of immigration in Europe – these people are looking for the roots of the European traditions, but their will to learn specific data is rather superficial. Overall, it is extremely difficult for a normal modern person to find the time and the will to read and understand. Even the most of reenactors are not so deeply interested in the period, since Viking reenactment is a hobby without any stricter rule, so it is hard to popularize the general public more than now. I am deeply afraid that the deep experience is not what both visitors and the most of reenactors want. Therefore, true approach based on experiments and serious study will always be the matter of limited number of people.

I think it would be much better to change the whole trend, to prefer quality to quantity. The internet is very important medium today, as almost all people have the access to it, and that’s why it is important to create good articles and other online contents with pictures (visualisation is very crucial). Semi-long and long projects (months up to years) proved to be a very good method how to present history. What I really miss are Old Norse sources translated into national languages.

synové4

As a reenactor with more than 10 years of experience, you must have attended to a lot of events and because of that we would like to know if you consider that private events could are a good way to put on practice new techniques of work (craftsmen), cooking, combat etc… or do you consider that it is better to put them in practice in public events so that you can share knowledge with other groups and visitors?

My personal motto is “I do it for myself”. Events are not for visitors, they are for us, reenactors. That’s why we should focus on the exchange of knowledge and the cooperation on any occassion. However, bigger events and festivals are more focused on the battle and drinking, as there is no authority controlling the historicity. At smaller events, a larger scale of activities is present and the costume check is more possible. Period cooking is, in my opinion, a matter of fact at every event, as well as music, discussions and presentations.

wolin

What is the best reenactment event that you have ever been? What made it so special?

It is hard to say – almost each event is special in a way. Large battles with more than 1000 warriors are impressive, but the best authentic event I have visited was The Viking Way, which was organized by Trondheim Vikinglag near Trondheim. The concept was quite unique – the best crafters from Europe and USA met in a forest and shared knowledge for one week. No modern stuff, drinkable water in the rivulet, no modern toilets, no mobile signal, no battle.

And the worst?

It is relative and it depends what you are looking for. I personally enjoy when things are made in a historically correct way and the costume level is high. From this perspective, Wolin could be the worst event on the planet, but the festival has some good sides too. Basically, in my opinion, the worst events are small-scale battles that take only a few hours – these events do not deserve to be connected with reenactment at all, rather LARPs with iron weapons. On the other hand, those participated really enjoy controlled agressivity.

Last but not least, we would like to know if you could give advice to our audience who is interested in starting with reenactment or simply improve their skills as reenactors.

Read a lot and make contacts with foreign reenactors. Write a costume passport, a small document where every piece of your gear is mentioned and linked with the source. And do not be mad or angry – there will always be mistakes and people with different point of view, collaboration is better than hostility. The costume and your historical persona is fascinating never-ending story, and it will never be perfect. But it is worth of the try.

Thanks a million for your collaboration. We wish you the best of luck for the projects you are managing at the moment and keep up with the great job you are doing.

Thank you as well for the chance to speak.

IMG_0737

Rozhovor s Alexejem Ovčarenkem

Tento příspěvek je překladem interview, které dal Alexej Ovčarenko, ředitel agentury pro řešení historických projektů Ratoborci (Ратоборцы), Eleně Romašovové, reportérce deníku M24, před festivalem „Časy a epochy 2016“. Jedná se o shrnutí jeho myšlenek o minulosti, přítomnosti a budoucnosti ruského reenactmentu. Původní verzi rozhovoru můžete najít zde.

„Historie se lze dotknout“

Elena: „Alexeji, proč se v poslední době stala historická rekonstrukce tak populární? Před pár roky se jí lidé věnovali jenom v rámci svých skupin (klubů), ale nyní můžeme potkat rytíře nebo vikingy přímo na ulicích.“

Alexej: „Když jsme kolem roku 2000 začínali, část společnosti už požadovala analýzu historie, její konceptualizaci a znovuoživení. Stejné požadavky existovaly i na západě, takže jsme nebyli unikátní. Současná otázka zní, jakým směrem se bude ubírat reenactment v budoucnu. V Evropě začala být myšlenka reenactmentu zajímavá v 60. a 70. letech minulého století, zhruba v čase, kdy se do světového popředí dostával Pán Prstenů a další knihy spadající do žánru fantasy. A tak se zrodilo hnutí, které oslovovalo zejména mladé lidi. Když si mladí pořídili rodiny, začlenili je do koníčku, takže dnes můžeme v mnoha obdobích najít ‚stařešiny’, kterým už dávno není dvacet. Naše současná scéna začala pádem Sovětského svazu, a stejný proces začal v původně socialistických zemích, České republice a Polsku — hledání vlastních kořenů, přibližování se historii a touha historii rekonstruovat. Touha to byla romantická; hnutí bylo do určité míry tvořeno lidmi, kteří prahli po splynutí přírody a tradiční společnosti. Takové vnitřní touhy jsou normální, protože ne všichni dokážou snášet břemeno urbanistického prostředí. Odtud vzešel turismus za divočinou, který dnes aktivně probíhá všude.“

Elena: „Odkdy můžeme otevřeně hovořit o ruském reenactmentu?“

Alexej: „Reenactment v Rusku začal v 80. letech, a to pod vlivem zpracování ‚Vojny a míru’ od režiséra Sergeje Bondarčuka. Pro potřeby filmu byla vyrobena řada kvalitních kostýmů. Klukům, kteří tam tehdy dělali kompars, se napoleonika natolik zalíbila, že se jí začali věnovat, a tak se rozběhla první ‚fermentace’. V současné době je reenactment natolik populární, že by se mohlo zdát, že je na svém vrcholu. A může nás těšit, že ruští reenactoři v mnoha ohledech udávají tón. V Moskvě a jejím okolí se pořádá řada kvalitních historických akcí, kterých se zúčastňují zahraniční kolegové, jež je považují za prestižní. Kupříkladu ‚Časy a epochy’ se bez speciální reklamní kampaně samy zviditelnily v cizině. I když se nemohli zúčastnit všichni, tak se o festivalu mluví. A k tomu, že lze reenactory potkat na ulici — je normální, že když se něco stane populární, pak se s tím setkáváme častěji. Pokud má veřejnost ráda reeactory, bude větší poptávka po akcích ve městech. Hlavní je nesklouznout k profanaci.“

 

Elena: „Doprovází historické akce ve městech nějaké problémy?“

Alexej: “Hlavní problém spočívá v tom, že poptávka převyšuje nabídku. Reenactment je elitářské hnutí, není to něco, co lze vytvořit za půl roku nebo získat kliknutím na myš. Lásku k historii si koneckonců nelze koupit. Člověk se nejdřív musí začít zajímat o nějaké období, poté ho dlouho objevovat a ušít si první kostým, ten poté nahradit novým, jet na svůj první festival a tak dále. Než se člověk vypracuje do určité úrovně, kterou lze prezentovat lidem, zabere to spoustu času. Proto se domnívám, že v současné chvíli poptávka převyšuje nabídku. Navíc je třeba mít na zřeteli, že pro mnoho reenactorů jde o koníček, nikoli o práci. Pro řadu z nich je práce z veřejností samozřejmě důležitá a považují ji za své životní poslání, ale jiní se historických akcí ve městech neúčastní. V této chvíli hledáme optimální formát interakce mezi diváky a reenactory. Myslím, že ho dříve či později nalezneme, a půjde o interakci komfortní a harmonickou. Pokud se historické akce stanou hlavní náplní městských slavností, rád se budu přítomen, ať už jako organizátor či jako účastník, a budu považovat své poslání za splněné, protože se domnívám, že historická rekonstrukce prosazuje prospěšné hodnoty a zásady, které je třeba vštípit co nejvíce lidem.“

Elena: „Zmínil jsi, že je otázka, jak se bude historická rekonstrukce vyvíjet. Co si myslíš ty osobně?“

Alexej: „První možnou variantou následujícího vývoje je stagnace a stárnutí. Dost možná bude reenactment pro současnou generaci nezáživný. Chlapci ve věku 12–13 let jsou naprosto ponoření do virtuální reality a telefon nebo Ipod jsou pro ně důležitější než zbytek světa. Při naší práci to jasně vidíme, protože často pracujeme s mládeží. Generace narozená po roce 2000 sama sebe definuje prizmatem sociálních sítí a virtuální reality. V takovém prostředí lze reenactment stále propagovat, ale poněkud odlišným způsobem. Za mého času bylo zvykem, že lidé trénovali, vyráběli si kostýmy, připravovali představení a ukazovali se na festivalech, což budovalo sebevědomí. Pro současné chlapce a dívky jsou důležitější cool fotky se spoustou lajků na Facebooku. Tito si kostýmy nevyrábí vlastnoručně, nýbrž je objednávají, obvykle nezacházejí do detailů a spokojí se s focením hotového kompletu při používání.“

Elena: „Dá se tomu nějak zabránit?“

Alexej: „Ve chvíli, kdy se rozmáhá nějaký masivní trend, tak současně existuje skupina lidí, kteří z něj budou vybočovat. I dnes můžeme najít mladíky, kteří reenactment považují za odpočinek, za možnost úniku z virtuálních sítí, při které sami sobě dokáží, že jsou v reálném světě plnohodnotnými muži. V každém případě budou reenactorskou elitu tvořit lidé, kteří činí reálná rozhodnutí a kteří virtuální realitu používají jako nástroj, nikoli jako přirozené prostředí.

První možnou variantou budoucího vývoje je tedy stagnace. Druhou možností je příklon k vědeckým aktivitám a experimentální archeologii. S vědci jsme již mnohokrát spolupracovali a provádíme s nimi experimenty. Takováto práce je mnohem serióznější, a i když oboustranně přínosnější, pro běžného diváka o něco nudnější. Na straně druhé existuje něco jako populární verze reenactmentu, která má natolik velkou fanouškovskou základnu, že se může vyvíjet, až najde to pravé místo.

Z pohledu reenactora lze říci, že explozivní fáze vývoje je završena. Je potřeba dodat, že pro většinu lidí je rekonstrukce dočasný koníček do doby, než vyrostou. Propadnou mu v prváku nebo druháku, navštíví pár festivalů, pořídí si práci, rodinu, děti, a musí s rekonstrukcí seknout. Ale pro některé se stal reenactment způsobem života a nákladným koníčkem. Mám přátele, kteří si našli dobrou práci, vydělali si, ale stále se zabývají reenactmentem, kterým vyplňují to málo času, které jim zbývá. Tito mají kostýmy na opravdu vysoké úrovni, a pokud se svým koníčkem někdy skončí, darují své prvotřídní komplety muzeím.“

Elena: „Pracujete nějak na tom, abyste mládež dostali z virtuální reality?“

Alexej: „V aktuálních chvíli s mládeží z nedostatku času příliš nepracujeme; organizujeme řadu projektů. Ale podporujeme skupiny, které s mládeží pracují. Jen tak mimochodem, tendence pracovat s mládeží je nyní velmi intenzivní, zejména v Moskvě. V 90. letech to fungovalo tak, že pokud jste byl reenactorem, s největší pravděpodobností jste se pohyboval kolem paláce kultury a měl jste na starost skupinu mladíků, byla na to vyhláška. Koncem nultých let tohoto století tenhle systém skončil, ale řada z těch odrostlých mladíků se ke koníčku vrátila. Reenactment upřednostňuje devirtualizaci, to je prostě fakt. Během roku se koná mnoho festivalů, na kterých člověk může potkat stejně smýšlející lidi, což je ve virtuální realitě složité. Samozřejmě je jednodušší preferovat požitkářství a hraní na webu, ale reenactment dává možnost volby.“

 

Elena: „Možná by stálo za zvážení založení nějaké školy pro historickou rekonstrukci, kterou by děti navštěvovaly už raného věku. V ní by se mohli učit základy historie, jak šít kostýmy a každodennost jednotlivých historických období.“

Alexej: „Nápad je to dobrý, ale vyžadoval by systémovou změnu. V takovém případě hrozí, že dosáhneme jistého přebytku. Hnutí původně vzešlo od obyčejných lidí s hlubokým zájmem, a pokud někdo začne hnutí kontrolovat shora, nebude z toho žádný užitek, hnutí se vysílí a mládež odejde. Mladí lidé se nechtějí poutat. Myšlenka škol je skvělá, ale je realizovatelná spíše na úrovni kroužků. Jakmile budeme mít čas, rozhodně se k tomuto nápadu vrátíme.“

Elena: „Pochopila jsem správně, že tvá agentura ‚Ratoborci’ neorganizuje jenom velké městské akce, ale rovněž podnikové akce ve stylu různých historických období?“

Alexej: „Akce pro podniky pořádáme málo a snažíme se jim vyhýbat. Obecně řečeno, jsem z nich zklamaný.“

Elena: „Proč?“

Alexej: „U západních korporací se stalo módou, že pořádají team buidingové akce, které se většinou, podle naší zkušenosti, zvrhnou v nasávání v kostýmech, a všichni se pak hluboce stydí. Teď se snažíme realizovat projekty o něco chytřeji – výdělečné i nevýdělečné akce, jakož i projekty s hlubší myšlenkou. Například projekt ‚Sám v minulosti‘, který spočíval v tom, že muž žil půl roku jako poustevník na středověkém statku a blogoval o svých prožitcích. Tento projekt měl obrovskou odezvu, a tak teď pracujeme na pokračování, ‚Sedm v minulosti‘.“

Elena: „Rekrutujete nějak nové reenactory?“

Alexej: „Řada z těch, kteří se přijedou podívat na festival ‚Časy a epochy’ jako diváci, se poté začne o rekonstrukci zajímat. Jednou se mi stalo, že za mnou ve Státním historickém muzeu přiběhl hlídač a nadšeně vyprávěl o tom, jak se synem navštívil ‚Časy a epochy’ roku 2011, kdy byly zaměřené na starou Rus, a jak teď chodí se synem na přednášky a čte historické knížky. Ukázalo se, že do té doby pracoval v muzeu jako hlídač už 7 let, ale nikdy si nenašel čas, aby si ho prohlédnul. Jednou z funkcí festivalů, jako jsou ‚Časy a epochy’, je ta, že ukazuje historii jako živoucí a zajímavou, historii, které se lze dotknout.“

 

Elena: „Která historická období jsou nejpopulárnější?“

Alexej: „Tím nejpopulárnějším a nejjasnějším obrázkem pro kohokoli v Rusku a kdekoli jinde je rytíř. Rytířská tématika je pokaždé úspěšná. Neměli bychom podceňovat ani vliv Holywoodu a obecného povědomí. Teď je populární stará Rus, protože televizní seriály jako ‚Vikings’ nebo ‚Game of Thrones’ udaly trend, a tato historická epocha je tak nejsrozumitelnější. Když lidé slyší o staré Rusi nebo rytířích, mají jasné asociace. Druhoválečná tématika je také populární.“

Elena: „Ale tu nikdo nerekonstruuje aktivně.“

Alexej: „Samozřejmě že ano, ale ne v Moskvě, protože zákopy a těžkou techniku apod. nelze použít ve velkoměstě. Navíc u této epochy dochází jen k omezené interakci, protože divák se může jen koukat, ale neparticipuje na rekonstrukci. Ale pokud mluvíme o rytířích nebo staré Rusi, divák pouze nepřihlíží; když přijde na festival, může si uvařit chleba v peci, pojíst středověké pokrmy nebo si třeba i ukovat nůž. Získá komplexní dojmy a opouští akcí s vědomím úplného ponoření se do středověku. Zdá se, že i první světová válka je zajímavé období. V roce 2014 jsme jí věnovali jeden festival, a ukázalo se, že lidé o Velké válce prakticky nic nevědí. Mají povědomí o revolucích z let 1905 a 1917, o Stalinových perzekucích, někdo si vzpomněl na novou ekonomickou politiku nebo vyvlastnění pozemků kulaků, ale Velká válka je naprosto zapomenutá epocha. Někteří návštěvníci našeho festivalu plakali, protože tuhle stránku historie ještě nenalistovali.“

Elena: „Vím, že berete výrobu kostýmů a dalších věcí velmi vážně. Kde si je vyrábíte?“

Alexej: „Máme vlastní dílny, které se tento rok značně rozrostly, na což jsem pyšný. Na velkých festivalech jsme téměř vymýtili aranžérství, naše dílny začaly vyrábět repliky na reenactmentové úrovni, což byla na dřívějších festivalech utopie. Například lavice byly považovány za spotřební zboží, a tak jim nikdo nepřikládal větší pozornost, ale teď kluci z naší dílny vyrábějí repliky lavic, které jsou blízké originálům. V historické rekonstrukci si nemůžete vykovat např. sekeru podle své fantazie. Musíte mít předlohu sekery vyrobené před tisíci lety, zopakovat výrobní technologii, dodržet materiál a tvar, a to je mnohem obtížnější. A u větších staveb, jako třeba srubů, je rekonstrukce ještě mnohem složitější.“

 

Elena: „Kde získáváte látku na kostýmy? Musí být také autentické?“

Alexej: “Máme tři hlavní zdroje, ale ve skutečnosti je spousta míst, kde reenactoři nakupují látky. Někteří zruční výrobci tkají vlnu ručně. Když potřebujeme len, častěji používáme domácí látky, které se dají stále sehnat ve vesnicích na severu. Třetí možnost je nakoupit látku z Běloruska. Tamější továrny vyrábějí látky, které jsou velmi podobné originálům, ať už vazbou, hustotou nebo barvou. Expert na textil by samozřejmě rozeznal moderní materiál od originálu, ale obyčejný člověk nepozná rozdíl. Pro většinu reenactorů je taková podobnost dostačující. Někdy dochází k extravaganci, kterou pochopí jen reenactoři, jako když si člověk nakoupí za strašlivé peníze etnografické vzorované hedvábí z Japonska, hedvábí z Uzbekistánu nebo Itálie.“

Elena: „Takže na vikinských kostýmech neuvidíme žádnou syntetiku?“

Alexej: „Syntetické materiály jsou známkou špatného provedení. Každý by měl chápat, že kromě posudku naší komise, která hodnotí kostýmy, je v sázce i názor kolegů, který má mnohem větší váhu.“

Elena: „Jak často se stává, ze reenactoři nepřijímají jen zevní atributy, ale také mravní zásady daného období?“

Alexej: „Někdo rekonstrukci bere hloubkově, někdo ne. Dělení mezi hmotnou a duchovní kulturou je velmi tenké, a osobně se snažím spirituálnímu světu vyvarovat. Mezi reenactory se obecně považuje za špatný rys a symptom LARPáků.“

 

Elena: „Jaký je rozdíl mezi reenactory a LARPáky?“

Alexej: „V LARPových hrách si člověk vybere postavu, historickou nebo fikční, a činí s ní, co uzná na vhodné. V reenactmentu si člověk nevybírá postavu, nýbrž některé předměty z materiálního světa, a ty rekonstruuje. Přitom zůstává moderním člověkem, byť s určitými výstřednostmi.“

Elena: „Je pravda, že reenactoři chovají jisté předsudky k LARPákům, které považují za méněcenné?“

Alexej: „V minulosti byly nějaké spory, ale dnes už ne. V současné době jde o dvě odlišná hnutí, která mají svá pro a proti. Probíhají snahy o komunikaci a zjemňování ostrých hran. Uvědomujeme si, že jde jednoduše o dvě rozdílné cesty, a není důvod nějakou z nich řadit nad tu druhou. Navíc jako agentura využíváme zkušenosti z LARPových her, jelikož existují zavedené mezinárodní modely, které můžeme použít. Ti, kteří se LARPu věnují, pořádají akce o 3–5 tisících lidech, vybírají poplatky, žijí v lesích a vše si vyrábějí sami. Tohle v případě reenactorů nepřichází v úvahu, ale věříme, že je v tomhle přístupu pravdivé jádro.“

Elena: „Mají reenactoři kodex cti?“

Alexej: „Reenactoři často mají určité zásady. Kupříkladu se pokládá za normální, že lidé drží své slovo. Reenactoři navíc obvykle zastávají hodnoty tradiční rodiny, což je pro mne velmi důležité. Není to nikde napsané, ale mezi reenactory je jednoduše akceptováno, že máte hodně dětí, velkou rodinu a tak dále. Samozřejmě se stává, že se někdo rozvede, ale zobecňující střelka míří vždy k silné rodině. Historická rekonstrukce zahrnuje určitý výsek společnosti, jako každá jiná subkultura, a jelikož vychází z kladných předpokladů, šíří prospěšné zásady: držet slovo a mít aktivní sociální postavení.“


Děkuji Alexeji za možnost zveřejnit jeho interview. Projekt Forlǫg přeje Alexeji mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.

I thank to Alexey Ovcharenko for the chance to publish the translation on his interview. The Forlǫg Project wishes Alexey good luck and interesting moments in his future reenactment career.