Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Early Medieval Mittens and Gloves

Just like in modern population, early medieval people wore mittens and gloves for various reasons. In this article, we will show how these mittens and gloves looked and what was their possible function.


By material

 

Leather
This material section contains leather and fur mittens and gloves.

  • Leather mittens and gloves
    Mittens and gloves made of leather protect against cold, heat and bruises. They can also fulfil an aesthetical function as they adhere to the body well. Four finds come from the 7th century. Grave No. 17 in Oberflacht, Germany contained “a strange pair of mittens with thick folds on the back and underlined with soft, almost ruined fabric” (Dürrich – Menzel 1847: 11). A very similar example, made of a fine leather lined with linen, was found in the rich grave from Greding, Bavaria (Mord im Mittelalter 2012). The third example is a mitten decorated with an intertwined application from the boy’s grave from Cologne Cathedral, Germany (Gillich et al. 2008: 8-11). The fourth mitten is a fragment of goatskin decorated with an intertwined application from the grave no. 8 in St. Ulrich’s and St. Afra’s Abbey, Augsburg (Werner 1977: 163). Danish Hjørring Museum contains fragments of presumable mittens from the Viking Age made of lambskin, which were preserved probably thanks to being stored in a bronze vessel. Next suitable material comes from the Caucasus. It is a fingerglove from Moscevaja Balka, which probably belonged to a woman due to its size and is made of soft lambskin, decorated by sewn-on ribbons and red morocco leather circles on the knuckles (Jerusalimskaja 2012: 212, Пл. 130). Fingertips of this glove seem to be open so the last phalanxes were bare. Another Caucasian mittens from the period of 8th to 10th century are located in Metropolitan Museum, New York (Kajitani 2001: 90, Fig. 8). These mittens also leave phalanxes bare.

    If we looked into the Middle Ages in Europe, we would find a solid tradition of leather mittens described as “work mittens” in archeological literature (Dahlbäck 1983: Fig. 201, Fig. 202; Williemsen 2015: 8–11). We can find these in the areas of present Denmark (Svendborg), Germany (Lübeck, Schleswig), Netherlands, Norway (i.e. Trondheim), Poland (Wrocław), Russia (Pskov, Novgorod), Sweden (Stockholm) and Great Britain (London) (Schnack 1998: 74–78; Williemsen 2015 and the Unimus catalogue). Medieval leather mittens were typically made of lambskin and cow leather (Mould et al. 2003: 3222; Williemsen 2015: 12).

Presumable fragments of leather mitten, find and reconstruction.
Museum of Hjørring, photographed by Elin Sonja Petersen.

Fragments of leather mitten made of fine leather lined with linen.
Rich grave from Greding, Bavaria, around 700 AD. Mord im Mittelalter 2012.


Leather mitten decorated with an application, Cologne Cathedral.
Gillich et al. 2008: 10.

A fragment of goatskin mitten decorated with an application. Grave no. 8 in St. Ulrich’s and St. Afra’s Abbey, Augsburg.
Martin 1988: Abb. 5; Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 28-29Gillich et al. 2008: 12-13.


Leather mittens from Moscevaja Balka (Jerusalimskaja 2012: Пл. 130).

Caucasian leather mittens (Kajitani 2001: 90, Fig. 8).

  • Fur mittens
    Mittens made of fur with hair inside seem to have a practical sense especially against coldness. Right hand mitten from Old Ladoga made of sheepskin in 8-9th century (Ojateva 1965: 50, Рис. 3 : 1) can be mentioned among early medieval finds. In the Saga of Eiríkr the Red (3), there is a seer who wears “mittens of cat fur with white hair inside”.


Mitten made of sheepskin, Old Ladoga, 8.–9th century.
Ojateva 1965: Рис. 3 : 1.

Wool

Mittens made of wool were among the most popular ones. Methods of their manufacture could differ.

  • Felt mittens
    Felting is a method of weaving fibers of wetted woven fabric in order to make a hardier, rain-proof textile. Two pieces which can be related to felt mittens can be found in the literature. One is the fingerless mitten from Dorestad, Netherlands (7–10th century), which is made of two pieces of brown dyed, felted wool fabric originally sewn from herringbone textile (Brandenburgh 2010: 69; Miedema 1980: 250–254). Simple rectangular cover is thickened by a sewn-on square on the palm side. Brown felt fragment, perhaps originally belonging to a nålebound mitten, was found inside a grave in Finnish Halikko Rikala location and is dated to the 11th century. (Vajanto 2014: 24–25). Felt mittens were used also in medieval Netherlands (Williemsen 2015: 4–5).

Simple two-pieced mitten from Dorestad.
Miedema 1980: Pl. 24, Fig. 174.

  • Nålebound mittens
    Mittens made by nålbinding technique were apparently popular in early Middle Ages, as shown by their geographic and chronological spread (Vajanto 2014: 22; Walton 1989: 341–345). That was because of their flexibility and sturdiness, which were essential especially in case of socks and mittens. Factual evidence comes from Iceland and Finland. The Icelandic mitten was found in the ruins of Arneiðarstaðir farmstead together with a bronze ringed-pin dated to 10th cenutry (Hald 1951). Nålebound fragments were found in at least five Finnish, mostly women’s graves from 11th century (Eura Luistari 56, Halikko Rikala 38, Kaarina Kirkkomäki 31, Köyliö Köyliönsaari 28, Masku Humikkala 30) near the hands, which suggests that the body was put into the grave wearing mittens (Vajanto 2014: 25). Such fragments were often striped or embroidered; in case of the striped variants it was a combination of dark and light thread or a combination of blue, white and red shades (Vajanto 2014: 25–26). In case of the Finnish mittens, it is presumed that protection against cold was not their primary function as some burials occured in other seasons than winter, some dyes were not amongst the standardly used ones and the fragments did not imply using thumbs (Vajanto 2014: 30).

Mitten found in the ruins of Arneiðarstaðir farmstead.
Hald 1951: 1. mynd.

Presumable fragment of a mitten and its possible reconstruction.
Vajanto 2014: Figs. 2, 6, 7.

  • Mittens sewn from a woven fabric
    Mittens which were cut and sewn from a woven fabric with no underlining were probably the most frequently used of all. Presently we document three mittens on Iceland, one on the Shetland Islands, one in Norway, two in Germany and one in Netherlands. We will begin with the Icelandic ones. In the year 1881, in the place of former farmstead of Garðar on Akranes, a mitten was found that could be dated to the farmstead’s origin, which means 9-10th century. (Pálsson 1895: 34–35). The mitten is four-pieced – front and back part, sewn-in thumb and an inset – left-handed and assuming from its wrist width, it was worn over upper clothing. It is interesting that the manufacturer used 2/2 twill with inwoven pile of unspun short tufts of brushed wool for the mitten, with the tufts functioning as an isolation (Guðjónsson 1962: 21–22). The remaining two Icelandic mittens were found together and therefore present the only preserved pair. They were found on Heynes in 1960 (Guðjónsson 1962: 16). These are evidently children’s mittens and they are connected with a sewn-on lace that could be threaded through sleeves, so the child would not lose them. These were probably made from re-used material which originally had a different function (Guðjónsson 1962: 30). The mittens are therefore unlike: right one is made of three pieces (main frame and two opposite pieces for the thumb), while the left one is four-pieced (two opposite pieces for the frame and two opposite pieces for the thumb). Thumb holes are not on the edge, instead they are placed with certain spacing.

    Another mitten made of rough woven wool was found on Shetlands during peat extraction (Vikings 2012). It was carbon-dated to 975, which is unfortunately the only detail we know. A presumably left-handed mitten was found in 2011 on the melting Lendbreen iceberg in Norway, conservatively estimated to be from the years 800–1000. It seems that this mitten was composed of at least four pieces: back, thumb and two-pieced palm. One German mitten was found in Ralswiek and it is dated to 8–9th century (Herrmann 1985: 288, Abb. 136). This one has a seam alongside its whole length and its wrist collar presents a standalone piece. The second German glove or mitten comes from the grave no. 58 in Trossingen, 6th century; the glove was made of red, yellow and black fabric that was decorated with an intertwined leather application and a reinforced leather thumb (Peek – Nowak-Böck 2016: 385-390). We should also mention the presumably right-handed mitten from Aalsum, Netherlands, which is dated to 8–10th century. The only known detail we have is that the warp threads are of average or small width and therefore density, while the weft threads are very thick and therefore have a low density per square centimeter. This solution, probably aiming to save material, can be also seen in cases of mittens from Garðar and Shetlands. Moreover, the mitten from Aalsum was also sewn together with a very thick thread.

    As far as we know, there is one written evidence of feather mitten from the early Middle Ages. It can be found in Haraldskvæði (verse 6) by Þorbjǫrn hornklofi, where it can be read that the ruler Haraldr Fairhair wore mittens stuffed with downy feathers – probably of an eider – in his youth (or child years). This verse compared a matured man willing to sail and fight even in winter and a spoiled boy who rather spends the winter in women’s part of the palace and wears feather mittens on his hands. From the context of this mitten we can perceive it as pertaining to a wealthy child’s apparel.

Mitten from Garðar, Iceland. Photography by dolbex.

Pair of mittens Heynes, Iceland.
Photography taken from Sarpur.is.


Mitten from the Shetland Islands. Vikings 2012.

Mitten from the Lendbreen iceberg in Norway.
Photos taken from Unimus.no catalogue.

Woolen mitten from Ralswiek (Herrmann 1985: 288, Abb. 136).


Possible look of the glove / mitten from the grave no. 58, Trossingen, 6th century.
Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 26.

Mitten from Aalsum, Netherlands. Brandenburgh 2010: Fig. 22.

Metal

Early Middle Ages provide us with only decent traces of iron mail being used as a hand protection. The most important find of this kind comes from grave no. 8 in Swedish Valsgärde, which contained guards for both legs and one hand, originally misinterpreted as chestplate (Arwidsson 1939; Arwidsson 1954). Iron mail was most probably attached to these guards and in case of the right hand it was used as a coating of the presumably leather mitten or glove (Vike 2000). This find is dated to the 7th century. That is the same for another probable find, a fragment of iron mail from grave no. 119 in Castel Trosino, Italy, which was found near the deceased body’s hand (Beatson 2011–12). If we extended our search outside Europe, we could for example find scale gloves used in the area of present Iran.

Probable reconstruction of limb protection from Valsgärde 8.
Property of Matt Bunker.

A fragment of iron mail from grave no. 119 in Castel Trosino, Italy.
Cristiano Da Mont’Olmo Carassai.

By shape

According to the information we have, we can divide mittens and gloves by shape:

  • Fingerless mittens (warmers)
    Simple fingerless warmers fulfiling the function of mittens were documented in the area of present Netherlands, specifically the felt mitten from Dorestad. Fingerless form is speculated also in case of Finnish nålebound mittens, which were preserved without thumbs, however this could be a coincidence. We encountered no medieval analogy to this find. That is probably because this was a very primitive and impractical manner of hand protection.

  • Mittens
    Variously constructed mitten seems to be the most common early medieval shape and is continued until today. We assume it to occur in leather, textile and even metal variations. A mitten with its fingertips bare presents a specific variation known from the Caucasus. Norse myths also refer to mittens (related to the myth described in Gylfaginning 45).

  • Finger gloves
    Aside from the Trossingen and Caucasian specimens we described earlier, it is supposed that finger gloves were not widespread in continental Europe until the 12th century. Even three finger gloves cannot be confirmed for the early Middle Ages despite their significant popularity in 14-16th century (Williemsen 2015: 18–20).

By function

As suggested before, gloves and mittens had multiple functions. Here is the outline:

  • Protection against cold
    The most presumed function is definitely protection against cold. Many mittens were undoubtedly intended to keep the hand warm and this aim was supported by additional protection – fur (Old Ladoga, Saga of Eiríkr the Red), inwoven tufts of wool (Garðar) or feathers (Haraldskvæði). We can assume that children’s mittens (Heynes, Haraldskvæði) were designated to keep their hands warm. One of the mittens (Lendbreen) was found on an iceberg with a popular tradition of reindeer hunting, which can be considered as an evidence of the mitten’s function. Moreover, a mitten was displayed on a 11th century runestone from the church in Sproge (G 373), Gotland, depicting a sleigh rider wearing mitten on his hand while driving horses (Snædal – Gustavson 2013: 43–48).

Horse-drawn sleigh on the runestone G 373 from Sproge, Gotland, 11th century.
Snædal – Gustavson 2013: 45.

  • Working in cold and wet weather
    It is logical that mittens were not only worn in wintertime during transport (horses, sleigh, ski, skates, ships). They were used while hunting, pulling ropes on a ship, fishing, tar making, plowing, herding, woodcutting, peat mining and other outdoor activities which could take place in bad weather.

  • Blacksmithing
    We could expect mittens being used while working at a forge. Nevertheless, this assumption is not confirmed; early medieval iconography depicts blacksmiths wearing no mittens nor gloves, sometimes also with their sleeves pulled up. The closest material can be found in a Norse myth referring to iron mittens enabling one to grab heated metal (Skáldskaparmál 26).

  • Falconry
    The noble art of falconry has often included wearing leather mittens, which provide better features against the bird’s grip. As far as we know, we have only two pieces of evidence for falconer’s mittens being used in early medieval Europe. The older one comes from a Byzantine mosaic inside so called Falconer’s Villa in Aros, Greece, which dates to the 6th century (Wallis 2017: Illus. 2). The newer source comes from an Anglo-Saxon cross in Bewcastle, England and is dated to 7-8th century (Wallis 2017: 430). In the rest of falconry scenes, for example on the Bayeux tapestry, people do not wear hand protection and have their birds of prey on bare hands (Owen-Crocker 2004: 265). Even skaldic kennings related to falconry do not mention hand protection. It is therefore legitimate to wonder if these cultural products reflect the reality trustworthily. Falconry scenes of 12th century and further periods already contain finger gloves (i.e. Schnack 1998: 48).


Mosaic inside the Falconer’s Villa. Argos, Greece, 6th century (Wallis 2017: Illus. 2).


Falconry scene on a cross in Bewcastle.
Taken from greatenglishchurches.co.uk.

  • Protection in fight
    Despite many historical parallels and common sense we are unable to prove other than rare use of protective hand protection during a fight. Mittens or gloves coated with iron mail present the only exceptions. As it seems, the absence of protection in sources is not caused by ravages of time, but instead by a different approach to this issue. The fighters apparently preferred fine motorics, were able to effectively block with their shields and in battle they mostly used a combination of shields and pole weapons. But most importantly, no kind of period protection could fully protect against all weapon types. We have already attended the issue here in more detail. The very same problem pertains also to archer’s gloves which could not be confirmed.

  • Part of a spectacular clothing
    Nevertheless, gloves and mittens could also fulfil an aesthetical function on the hands of wealthy and powerful. We saw they could be custom-made, painted, embroidered (Finnish mittens), decorated with expensive materials (Moscevaja Balka) or stuffed with deluxe padding (Haraldskvæði). They could therefore serve as a symbol of status to some extent, which is apparent especially in case of rulers and church representatives. We will mention two illustrative examples. Mittens are mentioned in the last will of Anglo-Saxon noble called Byrhtnoth, who leaves a “pair of skilfully crafted gloves (Owen-Crocker 2004: 265), and they also appear as a gift in the Saga of Njál (31), where the king bestows leather mittens embroidered with gold.


Bibliography

Sources

Gylfaginning = Gylfiho oblouzení. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Praha: Argo, 2003, 37–101.

Skáldskaparmál = Jazyk básnický. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích, Praha: Argo, 2003, 102–144.

Saga of Eiríkr the Red = Sága o Eiríkovi Zrzavém. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 15–34.

Saga of Njál = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout, 2012: 91117.

Literature

Arwidsson 1939 = Arwidsson, Greta (1939). Armour of the Vendel period. In: Acta Archaeologica 10, København, 31–59.

Arwidsson 1954 = Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri.

Beatson 2011–12 = Beatson, Peter (2011–12). Armour in Byzantium in the early years of the Varangian Guard, with special reference to limb defenses. Available from: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/limb_defences/limb_defences.htm.

Brandenburgh 2010 = Brandenburgh, Chrystel R. (2010). Early medieval textile remains from settlements in the Netherlands. An evaluation of textile production. In: Journal of Archaeology in the Low Countries 2/1, 41–79.

Dahlbäck 1983 = Dahlbäck, Göran (red.) (1983). Helgeandsholmen : 1000 år i Stockholms ström, Stockholm.

Dürrich – Menzel 1847 = Dürrich, Ferdinand von – Menzel, Wolfgang (1847). Die Heidengräber am Lupfen (bei Oberflacht), Stuttgart : Arnold.

Gillich et al. 2008 = Gillich, Antje – Peek, Christine – Planck, Dieter – Walter, Susanne (2008). Kleidung im frühen Mittelalter: Am liebsten schön bunt! (Porträt Archäologie), Esslingen am Neckar.

Guðjónsson 1962 = Guðjónsson, E.E. (1962). Forn röggvarvefnaður. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1962, Reykjavík, 12–71.

Hald 1951 = Hald, Maragrethe (1951). Vötturinn frá Arnheiðarstöðum. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1949–50, Reykjavík, 73–77.

Herrmann 1985 = Herrmann, Joachim (1985). Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich von Oder und Neisse vom VI. bis XII. Jahrhundert. Ein Handbuch, Berlin.

Kajitani 2001 = Kajitani, Nobuko (2001). A Man’s Caftan and Leggings from the North Caucasus of the Eight to Tenth Century: A Conservator’s Report. In: Metropolitan Museum Journal 36, 85–124.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Martin 1988 = Martin, Max (1988). Bemerkungen zur frühmittelalterlichen Knochenschnalle eines Klerikergrabes der St. Verenakirche von Zurzach (Kt. Aargau). In: Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Ur- und Frühgeschichte 71, 161–177

Miedema 1980 = Miedema, M. (1980). Textile finds from Dorestad, Hoogstraat I and II. In: W. A. van Es – W. J. H. Verwers (eds). Excavations at Dorestad I, The Harbour: Hoogstraat I, (Nederlandse Oudheden 9), Amersfoort, 250–261.

Mord im Mittelalter 2012 = Mord im Mittelalter – Das Fürstengrab von Greding (Hans Peter Kernstock, Germany, 2012), discussion with Britt Nowak-Böck, 0:12:54–0:17:19.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Ojateva 1965 = Оятева, Е.И. (1965). Обувь и другие кожаные изделия Земляного городища Старой Ладоги //Археологический сборник Государственного Эрмитажа, вып. 7, 42–59.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge : The Boydell Press.

Pálsson 1895 = Pálsson, Pálma (1895). Um myndir af gripum í forngripasafninu. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1895, Reykjavík, 30–35.

Peek – Nowak-Böck 2016 = Peek, Christian – Nowak-Böck, Britt (2016). Die Untersuchungen an organischen Materialien des Grabes 58 von Trossingen (Lkr. Tuttlingen) – Vorbericht. In: Fundberichte aus Baden-Württemberg, Bd. 36, Esslingen am Neckar, 367-404.

Schnack 1998 = Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Snædal – Gustavson 2013 = Snædal, Thorgunn – Gustavson, Helmer (2013). Supplement till Gotlands runinskrifter 1 : Sudertredingen : G 360 – G 386 samt tillägg till inskrifterna G 32, G 49, G 50, G 76, G 79, och G 104, Stockholm : Riksantikvarieämbetet.
Available from: https://www.raa.se/app/uploads/2013/09/27_sudertr.pdf

Vajanto 2014 = Vajanto, Krista (2014). Nålbinding in Prehistoric Burials – Reinterpreting Finnish 11th–14th-century AD Textile Fragments. In: Janne Ikäheimo, Anna-Kaisa Salmi & Tiina Äikäs (eds.). Sounds Like Theory. XII Nordic Theoretical Archaeology Group Meeting in Oulu 25.–28.4.2012. Monographs of the Archaeological Society of Finland 2, 21–33.

Vike 2000 = Vike, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [University thesis]. Available from:
http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Vikings 2012 = Vikings, episode 3 (Jon Eastman – Rosie Schellenburg – Simon Winchcombe, Great Britain, 2012), discussion of Niel Oliver with Dr. Ian Tait, 0:08:30–0:10:41.

Wallis 2017 = Wallis, R. J. (2017). “As the Falcon Her Bells” at Sutton Hoo? Falconry in Early Anglo-Saxon England. In: Archaeological Journal, 174 (2), 409–436.

Walton 1989 = Walton, Penelope (1989). Textiles, Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. York Archaeological Trust: 17/05, London.

Werner 1977 = Werner, Joachim (Hrsg.) (1977). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg.

Williemsen 2015 = Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 9. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 4: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 6: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 7: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 8: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 9: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 10: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 11: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 12: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 13: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Organické přezky a nákončí

Úvod

Reenactoři, kteří se snaží o rekonstrukci raného středověku, jsou často konfrontováni s faktem, že i v těch nejbohatších lokalitách ve zhruba polovině všech hrobů nemáme náznaky opaskových komponentů. Absence jakéhokoli opasku se týká jak bohatě vybavených, tak méně nákladných hrobů po celé Evropě. Je samozřejmě možné, že opasky nebyly ukládány do hrobů. Tento problém však může mít i jiná řešení.

Jak ukázal reenactor János Mesteller, od opasků raného středověku se očekávalo, že budou plnit spínací a závěsnou funkci, že umožní pohodlné a rychlé zavěšení předmětů na řemíncích skrze očka, náhodně vytvořená v opasku (Mesteller 2018). V době neexistence kapes je toto řešení logické. Opasek splňující tyto základní funkce nemusí být opatřen přezkou, jak ukazují sporé raně středověké nálezy i středověká ikonografie v případě bohatých, a tak je možné absenci opasků dílem přičítat zubu času, který opasky bez nákončí nemilosrdně pohltil.

S tímto názorem se naprosto ztotožňujeme, věříme však, že jistá část z těchto opasků mohla být opatřena komponenty – přezkami a nákončími vytvořenými z kosti, parohu a mrožoviny. Následující seznam mapuje nejméně 23 přezek a nejméně 17 nákončí datovaných do období 8.-12. století. Nejméně tři komponenty byly nalezeny v hrobech, což názorně ilustruje předpoklad, který jsme právě vznesli. Ve dvou případech bylo kostěné nákončí uloženo do hrobu s dalšími opaskovými komponenty vyrobenými z kovu, a tak lze předpokládat, že se organická nákončí vyskytovala i v některých hrobech, ve kterých nyní máme pouze přezky. V níže přiloženém článku se současně snažíme ilustrovat, že se tyto materiály, které se na první pohled nezdají jako ideální pro výrobu opasků, pro zhotovování opaskových komponentů využívaly velkou část evropské historie. V tomto článku se omezíme se pouze na přezky a nákončí, neboť jiné komponenty nelze potvrdit jinak než analogicky z období pozdního středověku / raného novověku (Musée de Cluny 2019).


Samostatné přezky

Přezky vyrobené z kosti, parohu, mrožoviny a slonoviny mají v evropské minulosti tradici od začátku římské doby po raný novověk (MacGregor 1985: 103-105; Gothic ivories 2019). Z období, kterým se zde zabýváme, pocházejí dva typy přezek – jednokusové (s integrálním jazýčkem či bez něj) a vícekusové s otočným jazýčkem a přezkovou destičkou. Přinejmenším v druhém případě organické varianty kopírovaly kovové varianty. Materiálem pro výrobu se stávala kost, paroh a mrožovina. Slonovina se užívala pro přezky s náboženskou tématikou (Werner 1977; Gothic ivories 2019). Přezky jsou běžně zdobené. Jako přezky mohly posloužit také jakékoli kruhové kostěné nebo parohové předměty s navrtaným vnitřkem, avšak nejsme schopni tuto funkci prokázat.

  • Nálezy z fríských terpů, Nizozemsko
    Na fríských terpech bylo nalezeno nejméně deset kostěných přezek či jejich fragmentů (Roes 1963: 77-79, Pl. LIX:4-10). Více než polovina z nich budí zdání, že se jedná o nehotové nebo nepovedené výrobky. Přezky jsou datovány do karolinského období (Roes 1963: 79; MacGregor 1985: 105). Některé z nich si nyní popíšeme.První přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:4), pocházející z Dongjum, je dlouhá 52 mm. Byla zhotovena pro tenký opasek který byl připevněn třemi nýtky. Přezka je jednodílná. Její jazýček, nyní chybějící, se otáčel na osičce, po níž zbyl zářez. Oválná obroučka je zdobena drobným výstupkem. Přezková destička je dekorována kružidlem a dvěma linkami vyplněnými příčnými čarami.Druhá přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:5) se předchozí podobá, obroučka je však obdélníkového tvaru. Do otvoru pro opasek vybíhají dva výčnělky, které měly držet osičku a chránit jazýček. Ten chybí, ale na protější straně obroučky pro něj byl vytvořen trojúhelníkový zářez. Přezka nikdy nebyla dokončena, chybí otvory pro nýty a také osička s jazýčkem.Třetí přezka je jinačího tvaru (Roes 1963: 77, Pl. LIX:6). Skládá se z úzkého obdélníkového kusu, který je mírně prohnutý, takže lépe kopíruje pas. Přezka má dva otvory pro nýty. Otvor pro opasek je poměrně velký a kruhový. Vedle něj se nachází menší otvor, přičemž přepážka sloužila jako osička pro jazýček, který chybí. Jedná se o velmi praktický a funkční kus.Čtvrtý kus (Roes 1963: 78, Pl. LIX:7) je fragmentem elegantní přezky, z níž se zachoval kus obroučky. Ta je na okraji zdobena sériemi linek. Je opatřena trojúhelníkovým zářezem pro jazýček.Pátá přezka (Roes 1963: 77-78, Pl. LIX:8) je názornou ukázkou práce řemeslníka. Ten si připravil vhodný kus materiálu, vyřízl jej do správného tvaru, ořezal hrany budoucí obroučce a navrtal dva otvory nad sebou, které by – pokud by je propiloval – daly vzniknout otvoru obroučky. Před spojením otvorů, snad aby mohl předmět lépe uchytit bez obav o jeho poškození, řemeslník začal řezat klínovitý zářez pro opasek, když v tom přední strana praskla a řemeslník přezku vyhodil.Šestá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:9) je považována za dílo amatéra, který dílo začal zdobit dříve, než jej kompletně vymodeloval, a protože vzhled nebyl uspokojivý, přezka byla zahozena.Sedmá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:10) je široká 40 mm a tlustá 9 mm. Kvůli své masivnosti byla upevněna na úzký řemen. Přezka nikdy neměla jazýček, a řemen tak musel být po průchodu otvorem otočen a obmotán kolem zbytku opasku.

Kostěné přezky z fríských terpů. Roes 1963: Pl. LIX:4-10.

  • Ferwerd, Nizozemsko
    V leidenském muzeu je uložena obdélníková kostěná přezka z terpu Ferwerd (Roes 1963: 78, Fig. 27). Z jedné z kratších stran vybíhá ostrý trn sloužící k fixaci opasku. Přezky tohoto druhu jsou známy také ze středověku z více částí Evropy (Roes 1963: 78; MacGregor 1985: 105). Datace tohoto předmětu může být podobná, jako v případě předchozích fríských přezek.


Kostěné přezka z fríského terpu Ferwerd.
Roes 1963: 78, Fig. 27.

  • Alnwick Castle Museum, Velká Británie
    Ve sbírce vévody z Northumberlandu, která je uložena v muzeu Alnwick Castle Museum, se nacházejí dvě kostěné přezky bez provenience (Bruce 1880: 76, Cat. no. 300; MacGregor 1980: 178, Fig. 61a; MacGregor 1985: 105, Fig. 60e; Brown 1915: 293, Pl. LII:4). Zřejmě pocházejí z Anglie (MacGregor 1980: 178), stylisticky lze zařadit do námi vymezeného období. Obě jsou zdobeny kruhy vytvořenými kružidly. Jedno z nich má lichoběžníkovou obroučku s otvorem tvaru písmene T. Z boku se nachází otvor pro osičku, na který byl instalován jazýček. Na zadní straně je přezka snížena zářezem, avšak nenacházíme žádné otvory pro nýty. Přesný vzhled druhé přezky není znám, neboť se nenachází v literatuře.


Přezka ze sbírky muzea Alnwick Castle Museum.
Shora: MacGregor 1980: Fig. 61a; MacGregor 1985: Fig. 60e; Brown 1915: Pl. LII:4.

  • B.M. 1880,0802.167, Goodmanham, Velká Británie
    Patrně nejznámější přezku představuje kostěný nález z lokality Goodmanham v Yorkshiru (MacGregor 1980: 178, Fig. 61d; MacGregor 1985: 105, Fig. 60h; British Museum 2019b), který byl roku 1880 předán sirem Augustem Wollastonem Franksem do Britského muzea, kde se přezka nachází dosud pod inventárním číslem 1880,0802.167. Měří 80 × 29 mm (British Museum 2019b). Soudě podle ornamentu ve stylu Borre je možné ho datovat do 10. století. Jazýček ze slitiny mědi se stále nachází na osičce, která je vyryta přímo do kosti. Ze slitiny mědi jsou také 4 nýtky, které lemují obroučku. Na špici obroučky se nyní nachází jamka, která dříve mohla být rovněž vyplněna nýtkem. Uchycení k opasku je problematické. Z nákresů se zdá, že se mezi ornamentem nachází dva otvory, avšak na fotografii nejsou patrné (British Museum 2019b). Pokud by to tak bylo, druhá linie otvorů by se musela nacházet v poškozené části; k této variantě se zřejmě přiklání MacGregor (1985: 105). Alternativou je, že by kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, který se zdá být na samém konci přezkové destičky.

Přezka z lokality Goodmanham, B.M. 1880,0802.167.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61d; MacGregor 1985: Fig. 60h.

  • York, Velká Británie
    Další zajímavá přezka byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street v Yorku (MacGregor 1980: 179, Fig. 61f; MacGregor 1985: 105, Fig. 60i; Waterman 1959: 91, Fig. 19:6). Je vyřezána z jednoho kusu kosti a opatřena jazýčkem a osičkou ze stejného materiálu. Osička je vložena do otvoru, který je navrtán zboku. Na obroučce si u hrotu jazýčku můžeme povšimnout nepatrného zářezu, o který se měl jazýček opírat. Přezka je zdobena dvojitou cikcakovou mřížkou a propleteným uzlem, na základě kterého je možné přezku datovat do 10.-11. století. Zajímavý je systém uchycení – přezková destička přechází ve výčnělek, na jehož spodní straně se nachází háček, který byl zřejmě zaháknut do materiálu opasku.

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1985: Fig. 60i; Waterman 1959: Fig. 19:6.

  • Y.M. 1948.617, York, Velká Británie
    V téže lokalitě, při vykopávkách ulice Clifford Street v Yorku roku 1948, byla nalezena ještě jedna neméně důležitá přezka (MacGregor 1980: 179, Fig. 61e; MacGregor 1985: 105; Waterman 1959: 91, Fig. 19:7). Přezka je opět vyrobena z jednoho kusu a její rozměry jsou 4,8 × 2,7 × 0,7 cm. Hned vedle oválného otvoru se nachází menší otvor, přepážka tvořila osičku jazýčku, který chybí a jehož špice spočívala v trojúhelníkovém zářezu na obroučce. Přezka je příčně zdobena linkami. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky, zřejmě vyrobenými ze slitiny mědi (Waterman 1959: 91). Přezka je kuriózní tím, že je barvena jednolitou tmavě zelenou barvou o měděném základu. Ve středověku se této barvy u kostí dosahovalo pomocí roztoku octa, vitriolu a měděnky, anebo ponecháním v lázni z kozího mléka a měděnky v měděné nádobě uložené kvůli teplotě na několik dní do koňského hnoje (MacGregor 1985: 70).

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61eWaterman 1959: Fig. 19:7.

  • Y.M. sf.9797, York, Velká Británie
    V lokalitě Coppergate 16-22 v Yorku byl nalezen fragment přezky datovaný do 10. století (MacGregor 1999: 1942, no. 6799). Rozměr činí 24,6 × 13,5 × 6,4 mm (MacGregor 1999: 2012, no. 6799). Leštěný fragment pozůstává z kusu obroučky, na kterém můžeme vidět trojúhelníkový zářez, ve kterém spočívala špice jazýčku. Zbytek je dekorován nejspíše zvěrným ornamentem. Současné uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Přezka z Yorku, Y.M. sf.9797
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6799. 

  • Muzeum ve Winchesteru, Velká Británie
    Archeolog Adam Parsons nás upozornil na zajímavé fragment kostěné přezky, který je uložený v Winchester City Museum. V podstatě jde o přezkovou destičku, z níž vybíhá obdélník sloužící jako osička, k níž je připevněn kovový jazýček. Destička je bohatě dekorována zvěrným a florálním ornamentem a byla na opasek přinýtována čtyřmi nýty, po nichž zbyly otvory. Detailní záběry, které nám poskytl reenactor Matt Bunker, ukazují, že z obdélníku vybíhala rovněž nyní ulomená obroučka – celý komponent tak byl vytvořen z jednoho kusu.


Fragment přezky, muzeum ve Winchesteru.
Fotky pořídil Matt Bunker.

  • NM 04E1030:1307:1, Golden Lane, Irsko
    Velmi důležitým nálezem je kostěná přezka nalezená v ženském hrobě č. CXXIX na Golden Lane v Dublinu roku 2005 (Harrison – Ó Floinn 2014: 543, III. 332: 1307:1). Jedná se o jediný nález z tohoto hrobu, a jediný nám známý hrob obsahující přezku. Rozměry činí 61 × 22 mm. Konstrukce je jednodílná. Jazýček chybí a původně byl připevněn na integrální osičku. Přezka má známky nošení. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn jedním železným nýtem. Přezka je zdobena linkami a kruhy vytvořenými kružidlem.


Přezka z Golden Lane, NM 04E1030:1307:1.
Harrison – Ó Floinn 2014: III. 332: 1307:1

  • NM E190:6273, Dublin, Irsko
    Při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu byla nalezena parohová přezka tvaru obdélníku či lichoběžníku. Nakolik je nám známo, tato přezka nebyla publikována, kromě občasných zmínek (Harrison – Ó Floinn 2014: 162). Je zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do linek a skupinek po třech. Jazýček je tvořen masivním parohovým kusem, který je připevněný na osičku. Uprostřed přezkové destičky se nachází jeden otvor pro uchycení pásku. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E190:6273.

Přezka z Dublinu, NM E190:6273.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E171, Dublin, Irsko
    Na téže lokalitě, na ulici Fishamble Street v Dublinu, byla nalezena ještě jedna kostěná přezka. Stejně jako předchozím případě nejsou známy žádné konkrétní detaily, a tak můžeme usuzovat pouze na základě fotek. Z těch je patrné to, že otvor v obroučce je poměrně úzký. Přezka má zachovaný kovový jazýček, který je prohnutý a zřejmě připevněný k osičce, která je integrální součástí kostěného kusu. Obroučka je dekorována rytbou. Přezková destička je tvořena třemi masivními výběžky tvaru písmene E. Systém uchycení nám není znám. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E171.

Přezka z Dublinu, NM E171.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:11175, Dublin, Irsko
    Při dublinských vykopávkách v ulici Fishamble Street byl objeven ještě jeden parohový předmět interpretovaný jako přezka. Jedná se o poškozený výrobek. Je zdobený pletencovými ornamenty. Jedna strana má záměrně naznačené otvory pro nýty, zatímco druhá je odlomená právě za integrální osičkou, která oddělovala otvor od obroučky. Jazýček, který se otáčel směrem do otvoru, chybí. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:11175.

Přezka z Dublinu, NM E172:11175.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • B.M. 1831,1101.145, Lewis, Velká Británie
    Na počátku 19. století byl na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridech nalezen jedinečný set šachových figurek z mrožoviny. V tomto setu byla nalezena také masivní mrožovinová přezka (MacGregor 1980: 178, Fig. 61c; MacGregor 1985: 105, Fig. 60g; British Museum 2019c). Rozměry této přezky jsou 63,41 × 29,3 × 10 mm (British Museum 2019c). Přezka se datuje, stejně jako zbytek setu, do období let 1150-1175. Jazýček je vyroben ze stejného materiálu a je připevněn na osičce z drátu ze slitiny mědi. Opasek byl připevněn na spodní stranu čtyřmi nýtky ze slitiny mědi. Vrchní strana je bohatě dekorována rytými florálními motivy, které jsou obklopeny mřížkami. V současné době je přezka uložena v Britském muzeu pod inventárním číslem 1831,1101.145.

Přezka z Lewis, B.M. 1831,1101.145.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61c; MacGregor 1985: Fig. 60g; British Museum 2019c.

  • Uherský Brod, Česká republika
    Do vymezené datace může zapadat i kostěná přezka z moravského Uherského Brodu (Hrubý 1957: 162-164, Obr. 11:7). Tento sídlištní nález je datován do 12.-13. století a českých zemích má analogie ve 13. a 14. století. Je komplikovaně sestavená ze sedmi kusů, které jsou snýtovány železnými nýty. Celková délka činí 100 mm, délka destičky je zhruba 75 mm. Jazýček je připevněný na osičce, která není integrální součástí. Boky tvoří zvýšený rámeček. Přední strana je zdobena kružidlem a rovněž prořezáváním. Způsob uchycení není znám, neboť část přezky je ulomen.


Kostěná přezka z Uherského Brodu.
Hrubý 1957: Obr. 11:7.


Samostatná nákončí

MacGregor (MacGregor 1980: 179; 1985: 105) se domníval, že opasková nákončí zhotovená z kosti či parohu s největší pravděpodobností patřily k opaskům opatřeným přezkami ze stejného materiálu. Toto by dokládaly pozdější středověké a raně novověké slonovinové sety (např. Gothic ivories 2019Musée de Cluny 2019). Nejméně ve dvou případech však nákončí byla uložena společně s kovovými opaskovými komponenty. Nákončí jsou vyrobena z kosti, parohů a mrožoviny. Tvary a jejich způsob uchycení variuje, zpravidla však kopírují kovové varianty. Všechna nákončí jsou zdobená.

  • J.W.M. 67.1884, Leicester, Velká Británie
    Zřejmě nejznámější nákončí pochází z Leicesteru. Bylo objeveno roku 1864 při výkopu ulice Highcross Street v hloubce sedmi stop (Page et al. 1907: 228, Pl. 2: Fig. 2), zřejmě v místě popisném 25 (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Je vyrobeno z kosti (MacGregor 1980: 179; 1985: 105; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Jeho rozměr činí 56 × 30 mm (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Nákončí je jazykovitě tvarované a konvexního průřezu. Povrch je hladce vyleštěný a rytý symetrickými zvířecími hlavami a akantovými listy, které jsou umístěné do prostoru mezi linkou lemující okraj nákončí. Tento typ dekorace se připisuje anglosaskému umění s karolinskými vlivy (Brøndsted 1924: 159-160). Pravý horní roh je poškozený, nákončí je zhruba z 90% kompletní. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. Datace variuje mezi 9. stoletím (Brøndsted 1924: 159) a přelomem 10. a 11. století (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Nyní je nákončí uloženo v muzeu Jewry Wall Museum v Leicesteru pod inventárním číslem 67.1884.

Nákončí z Leicesteru, J.W.M. 67.1884.
Zleva: Page et al. 1907: Pl. 2: Fig. 2; MacGregor 1980: Fig. 61g; MacGregor 1985: Fig. 60m; Thomas 2000: Fig. 3. 24c.

  • M.O.L 3993, Londýn, Velká Británie
    Druhým nejznámějším nákončím je kus, který byl zřejmě nalezen v Londýně (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Nálezové okolnosti bohužel nejsou vůbec známy, avšak v literatuře se poprvé objevuje roku 1908 (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91, Pl. LII:14). Nejnovější literatura uvádí rozměry nákončí 51,8 × 25.9 mm (Thomas 2000: Cat. no. 1132), ačkoli starší uváděla velikost 54 × 25 mm (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Jako materiál se uvádí kost / slonovina (Thomas 2000: Cat. no. 1132) či mrožovina (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. Dekorace, sestávající ze zvířat a ptáků, kteří si čelí, se zdá být symetrická. Na zadní straně se nacházejí ryté značky včetně znaku × v obdélníku (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází čtyři otvory pro nýty. Nákončí je možné datovat do stejné doby, jako nákončí z Leicesteru (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). V době existence muzea Guildhall Museum bylo nákončí uloženo tam, po jeho transformaci je nákončí uloženo v Museum of London. Kontaktovali jsme jeho kurátorku Hazel Forsyth, která nám sdělila, že současné inventární číslo je 3993 a že bohužel nejsou známy okolnosti nálezu – mohlo se jednat o náhodný nález z konce 19. století. Podle této vědkyně jsou rozměry 55 × 27 mm.

Nákončí z Londýna, Guildhall Museum 122/91.
Zleva: Guildhall Museum 1908: Pl. LII:14; Page 1909: Fig. 22; MacGregor 1980: Fig. 61h; MacGregor 1985: Fig. 60k.

  • B.M. 1879,0520.1, Londýn, Velká Británie
    MacGregor ve svých pracích (1980: 180; 1985: 105) informuje o nepublikovaném kostěného nákončí, které je podobné předchozímu kusu z londýnské sbírky. Dle jeho slov je primitivně zdobeno rytým ornamentem a je uloženo v Britském muzeu. V online katalogu tohoto muzea je možné dohledat toto nákončí pod inventárním číslem 1879,0520.1 (British Museum 2019a). Ačkoli fotografie není k dispozici, lze se v katalogu dozvědět, že bylo zřejmě nalezeno v Irsku a roku 1879 bylo darováno Williamem Edkinsem Britskému muzeu. Současně se uvádí, že není dokončené, že nese známky propletenců, délku 45 mm a lze jej zařadit do období 9.-11. století. Sue Brunningová, kurátorka raně středověké sbírky Britského muzea, odpověděla na naši prosbu a vyfotila nákončí pro tento web. Z fotek je patrné, že přední strana nákončí byla zdobena rytými lemujícímu linkami, částečně vyplněnými dekorací. Zadní strana je rovná a nedekorovaná. Nákončí nenese žádné známky po upevnění na opasek.

Nákončí uložené v Londýně, B.M. 1879,0520.1.
Fotku pořídila Sue Brunningová, kurátorka Britského muzea.

  • Y.M. 1979.7.6833, York, Velká Británie
    Dalším výrazným nálezem je kompletní kostěné nákončí, které bylo nalezeno roku 1979 ve městě York při zkoumání lokality Coppergate 16-22 (Roesdahl 1981: 115, Cat. no. YAB44; MacGregor 1985: 105; MacGregor 1999: no. 6800). Rozměry činí 62 × 24 mm. Datováno je do začátku 10. století, uloženo však bylo v kontextu přelomu 10. a 11. století (MacGregor 1999: 1943). Je oboustranně vyryté : na jedné straně najdeme proplétaný ornament, na druhé straně motiv stylizované rostliny. Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. V horní části místo otvorů pro nýty nalezneme jeden oválný, vycentrovaný výřez, kterým byl zřejmě provlečen konec řemínku. Zadní strana je v oblasti otvoru zhruba do poloviny tloušťky vykrojená tak, aby mohla přijmout kožený pásek bez odsazení. Nyní je nákončí uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1979.7.6833.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1979.7.6833.
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6800; MacGregor 1985: Fig. 60l.

  • Y.M. 1980.7.8146, York, Velká Británie
    Méně známým, avšak neméně důležitým kusem je parohové nákončí nalezené tamtéž, tedy v Yorku při zkoumání lokality Coppergate 16-22 roku 1980 (Roesdahl 1981: 113, Cat. no. YAB20; MacGregor 1999: no. 7697). Se svými rozměry 115 × 13 mm je nejdelším nákončím z Yorku. Je klasifikované jako nedokončené. Tvar představuje stylizovanou zvířecí hlavu. Prostor pro dekoraci, lemovaný linkou, je vyplněn rytým pletencovým ornamentem, který stojí blízko anglosaskému stylu Trewhiddle. Nákončí tak lze datovat do 9. století, nalezeno bylo v kontextu konce 10. a začátku 11. století (MacGregor 1999: 1942-1943). Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma železnými nýtky (Roesdahl 1981: 113). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1980.7.8146.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1980.7.8146.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 7697.

  • Y.M. sf.2162, York, Velká Británie
    Ve stejné lokalitě, tedy Coppergate 16-22 v Yorku, byl v žumpě z 11.-12. století nalezen ještě fragment jednoho předmětu, interpretovaného jako kostěné nákončí (MacGregor 1999: no. 6801). Rozměr činí 38,5 × 15 (MacGregor 1999: 2012, no. 6801). Má obdélníkový průřez, zužuje se do nyní uraženého hrotu, a strana, kde bychom mohli očekávat uchycení opasku, je rovněž poškozená. Boční strany nesou známky řezání pilkou. Fragment je zdoben linkami a křížkovou výzdobou. Uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Pravděpodobný fragment nákončí z Yorku.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6801.

  • Y.M. 1981.12.sf63, York, Velká Británie
    Roku 1981 bylo v lokalitě 5 Rougier Street v Yorku nalezeno další, zřejmě nejpozoruhodnější nákončí (Moulden – Tweddle 1986: 30-31; Moulden et al. 1999: 262, no. 85, Fig. 82b; Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je vyrobeno z kosti a je zachované zhruba z 85%; pouze boky má poničené. Jeho rozměry jsou 62,8 × 19,2 mm. Přední strana je dekorována pěti příčnými poli s kružidlovým a schodovitým ornamentem, které jsou od sebe oddělené linkami. Hrot nákončí tvoří zvířecí hlava při pohledu zvrchu – můžeme vidět její obočí, nozdry a oči, které jsou vyložené bezbarvým emailem. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází dva otvory pro nýty. Po obou stranách nákončí se dále nacházelo 6 párů železných nýtů s dekorativní funkcí. Nákončí bylo nalezeno v kulturní jámě zapečetěné vrstvou z 11.-12. století a lze jej stylisticky datovat do 9. století (Moulden – Tweddle 1986: 30-31) či 10.-11. století (Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1981.12.sf63.


Nákončí z Yorku, Y.M. 1981.12.sf63.
Thomas 2000: Fig. 3. 34h.

  • Grosvenor Museum, Chester, Velká Británie
    Roku 1964 bylo při kopání silnic v ulici Watergate Street či White Friars v anglickém Chesteru nalezeno kostěné nákončí (Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13; Lloyd-Morgan 1994: 98, No. 1, Fig. 112; Thomas 2000: Cat. no. 1140). Je téměř kompletní. Jeho rozměry jsou 56,6 × 20,5 × 5 mm (Griffiths 1991: 260). Datace může být stejná, jako v případě nákončí z Leicesteru a Londýna. Tvar je jazykovitý. Zadní strana je plochá, zatímco přední je rytá hlubokým ornamentem, který sestává ze stylizace rostliny (bodláku?) a dvou čelících si zvířat. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. V současné době je nákončí uloženo v muzeu Grosvenor Museum v Chesteru pod neznámým inventárním číslem.


Nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13, Pl. 2:13.

  • Chester, Velká Británie
    Během vykopávek, které proběhly v letech 1975-8 v lokalitě Abbey Green v Chesteru, byla při přetínání cesty z pozdního saského období nalezena jáma, v níž se nacházel kostěný předmět podobný nákončí (Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14; Lloyd-Morgan 1994). Interpretaci předmětu podporuje tvar, rozměr 69 × 16,7 × 5,8 mm i dekorace, kterou na obou stranách tvoří dvě lemující linie, které na přední straně vyplňují ryté pletence. Pokud by se jednalo o nákončí, znamenalo by to, že bylo vyhozeno před dokončením. Mohlo se však jednat také o nehotový model sloužící k sériové výrobě odlévaných nákončí nebo o pokusný výrobek. Datace směřuje k 10. století. Umístění a katalogové číslo tohoto předmětu není známo.


Možné nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14, Pl. 2:14.

  • NM E71:10172, Dublin, Irsko
    Další pravděpodobné kostěné nákončí bylo nalezeno při vykopávkách v ulici High Street v Dublinu (Lang – Caulfield 1988: Fig. 121). Ačkoli opět nemá otvory pro uchycení, jeho tvar a rozměry kolem 35 × 20 × 4 mm nasvědčují, že předmět mohl mít tuto funkci. Artefakt je vysoce leštěný a na obou stranách zdobený pletencovou rytinou. Uprostřed plochy se nachází jeden otvor. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současnosti je předmět vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E71:10172.


Možné nákončí z Dublinu, NM E71:10172.
Lang – Caulfield 1988: Fig. 121.

  • NM E43:2405, Dublin, Irsko
    V ulici High Street v Dublinu bylo nalezeno ještě jedno nákončí, vyrobené z parohu. Není publikované. Nakolik můžeme soudit z fotek, je zdobeno kruhy poskládanými do křížků. Nákončí je opatřena dvěma otvory pro nýty a spodní strana je zřejmě v oblasti otvorů snížena zářezem. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je nákončí vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E43:2405.

Nákončí z Dublinu, NM E43:2405.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:1938, Dublin, Irsko
    Kostěné nákončí bylo nalezeno také při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu. Nakolik je nám známo, toto nákončí nebylo publikováno. Pokud lze soudit z fotek, je zhruba 80 mm dlouhé a zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do obdélníků vyplněných vyrytými perličkami. Hrot nákončí tvoří stylizovanou hlavu zvířete s ušima, očima a čumákem. Kožený pásek byl původně zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky. Přední strana držící opasek je však utržena v linii otvorů pro nýty. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:1938.

Nákončí z Dublinu, NM E172:1938.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • 594-358/82, Mikulčice, Česká republika
    Roku 1982 bylo v Mikulčicích nalezeno drobné nákončí vyrobené z parohu (Kavánová 1995: 234, 293, Kat. no. 689, Abb. XLVIII:3, Taf. 32:3). Jeho velikost je 30 × 16 × 8 mm. Je jazykovitého tvaru. Boční strany jsou zkosené, zatímco z prostředka vystupuje zvýšený profil, na kterém se nachází železný nýt. Všechny tři plochy vrchní strany nákoční jsou zdobené kružidlem. Uchycení na opasek mohlo být provedeno pouze ze spodní strany nákončí, jelikož se na nákončí nenachází žádný zářez.


Nákončí z Mikulčic, 594-358/82.
Kavánová 1995: Abb. XLVIII:3,

  • Lund, Švédsko
    Během výkopu na lokalitě Thulehuset v Lundu roku 1961 bylo nalezeno kostěné nákončí (Blomqvist 1963: 190-192, Fig. 205). Kvůli absenci této literatury můžeme pouze konstatovat, že je zdobeno nízkou reliéfní řezbou v uměleckém stylu Borre, díky čemuž může být datována stejně, jako přezka z Goodmanhamu (MacGregor 1980: 180; 1985: 105).

 

  • SHM 35000: F 23357, Birka, Švédsko
    Ze sídlištního kontextu Birky (Svarta jorden) pochází další, jen hrubě opracované a zřejmě nedodělané kostěné nákončí. Je jazykovitého tvaru, zhruba 60 mm dlouhé. Je zdobeno dvojtou cikcak páskou na šrafovaném pozadí. Museum je uloženo v Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem SHM 35000: F 23357.


Nákončí ze Svarta jorden, Birka.
Fotky pořídil Pavel Voronin.

  • Lindholm Høje, Dánsko
    Kromobyčejně zajímavý nález představuje kostěné nákončí, které bylo nalezeno v hrobu č. 1332 v dánské lokalitě Lindholm Høje (Ramskou 1976: 49-50, Fig. 149). Nákončí bylo nalezeno v pěti kusech, avšak dnes je díky konzervátorům vcelku. Rozměry činí 108 × 19 × 0,2-0,3 mm. Vrchní strana je pokryje dvěma řadami prstencového ornamentu, zatímco spodní strana je nezdobená. Oba konce jsou poškozené, a tak nevíme jak bylo nákončí upevněno. Velmi důležitou informací je fakt, že nákončí bylo nalezeno s pasující železnou přezkou. Nákončí tak může být odpovědí na otázku, proč řada hrobů byla vybavena pouze kovovými přezkami a nikoli nákončími.

Přezka a nákončí z hrobu č. 1332 v Lindholm Høje.
Nahoře: Ramskou 1976: Fig. 149, dole: fotografie Betra Tessense.

  • 64.6.78, Homokmégy-Halom, Maďarsko
    Další význačný nález kostěného nákončí uloženého do hrobu pochází z hrobu č. 7 z maďarské lokality Homokmégy-Halom, která byla objevena v letech 1951-1952 při dolování písku (Fodor 1996: 314, Fig. 2). Podle archeologa Flóriána Haranga lze hrob datovat do 10. století. Nákončí má rozměry 104,3×27,4 mm. Podle Fodora se jedná o unikátní nález v rámci Maďarska (Fodor 1996: 314). Je dekorováno kružidlovou výzdobou, mezi kterou se nacházejí ozdobné trojcípé zářezy. Nákončí bylo k opasku připevněno třemi železnými nýty – jedním na špici, dvěma v zadní části. Spodní strana není dekorována. Nákončí bylo původně připevněno na opasek, který obsahoval pozlacená stříbrná kování, a tak nemůže být řeč o tom, že by nákončí bylo levným výrobkem. Dnes je nákončí uloženo v muzeu Miski Károly Museum ve městě Kalosca pod inventárním číslem 64.6.78.


Nákončí z lokality Homokmégy-Halom, 64.6.78.
Zdroj: Fodor 1996: Fig. 2.


Závěr

Tento článek názorně ukázal, že opaskové komponenty vyrobené z organických materiálů mají v raném středověku své místo. Koncentrují se zejména v sídlištích v České republice, Irsku, Nizozemsku, Švédsku a Velké Británii, ve kterých se zachovaly jako odpadové předměty, ale nejméně ve třech případech je evidujeme i v hrobech. Jedná se o nesourodou skupinu objektů, která vrhá zajímavé světlo na raně středověké oděvnictví, výrobní proces a kopírování oficiálního umění. V neposlední řadě může být odpovědí na otázku, proč v hrobech absentují kovové komponenty.


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez pomoci celé řady lidí. Předně děkuji Monice Barákové, že ve mně opětovně probudila zájem o toto téma. Dále děkuji Davidu Constantinovi, který mne vybavil literaturou a velkou část výzkumu již provedl sám ve své práci o výrobě z kosti, parohu a rohu. Dík patří také Aremu Pedersenovi a Denisu Starcevovi, kteří mi rovněž dodali chybějící literaturu. Romanu Královi sem neskonale vděčný za upozornění na nález z Mikulčic. Bert Tessens má můj dík za upozornění na nález z Lindholm Høje. Nemenší uznání náleží Šuriku Morjakovovi, který mne upozornil na nález z Birky. Jsem zavázaný rovněž Flóriánu Harangovi, který mne nasměroval na maďarský nález. Poděkovat bych chtěl také Mattu Bunkerovi a Pavlu Voroninovi, kteří vytvořili velmi detailní fotografie nálezů ve winchesterském a stockholmském muzeu. Mé neskonalé díky si zaslouží Hazel Forsyth z Museum of London a Sue Brunning z Britského muzea, které mi poskytly interní informace o londýnských nákončích. Na posledním, čestném místě, bych chtěl zmínit archeologa Adama Parsonse, zručného výrobce, který se mnou ochotně konzultoval tento seznam.


Literatura

Backhouse, J. – Turner, D. H. – Webster, L. (1984). The Golden Age of Anglo-Saxon Art 966-1066, London.

Blomqvist, Ragnar (1963). Vardagsliv i lerhyddor. In: Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, Anders W. Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund, 136-212.

British Museum (2019a). Strap-end, Museum number 1879,0520.1. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67455&partId=1&searchText=bone+strap&page=1887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019b). Buckle, Museum number 1880,0802.167. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67323&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019c). Buckle, Museum number 1831,1101.145. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=6238&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

Brown, G. Baldwin. (1915). The Arts in Early England, v. 3-4, New York, Dutton.

Bruce, J. Collingwood (1880). A Descriptive catalogue of antiquities, chiefly British, at Alnwick Castle, Newcastle-upon-Tyne.

Brøndsted, Johannes (1924). Early English Ornament : The Sources, Development, and Relations to Foreign Styles of Pre-Norman Ornamental Art in England, London – Copenhagen.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Gothic ivories (2019). Belt buckles and pendants. Elektronický zdroj: http://gothicivories.courtauld.ac.uk/search/results.html?n=1&qs=belt%20buckle, navštíveno 5.1.2019.

Griffiths, W. G. (1991). Anglo-Saxon England and the Irish Sea Region AD 800-1100, University of Durham.

Guildhall Museum (1908). Catalogue of the Collection of London Antiquities in the Guildhall Museum, London.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

Lloyd-Morgan, Glenys (1994). Bone Artefacts. In: Ward, Simon et al. Excavations at Chester: Saxon Occupation within the Roman Fortress-sites excavated 1971-81, Chester, 98-9.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mesteller, János (2018). Some points about the leather of the belts and suspensions in connection with historical reconstruction of the viking age. Elektronický zdroj: http://keletiszovetseg.hu/some-points-about-belts.html, navštíveno 5.1.2019.

Moulden, Joan – Tweddle, Dominic (1986). Anglo-Scandinavian Settlement South-west of the Ouse, The Archaeology of York, Anglo-Scandinavian York, 8/1, London.

Moulden, J. – Logan, E. – Tweddle, D. (1999). Catalogue of Anglian Sites. In: Addyman, P. V. (ed.). Anglian York: a survey of the evidence, The Archaeology of York, Anglian York, 7/2, York, 231-294.

Musée de Cluny (2019). Laine grise et boucle d’ivoire. Elektronický zdroj: https://www.photo.rmn.fr/C.aspx?VP3=SearchResult&IID=2C6NU0QEQY9E, navštíveno 5.1.2019.

Page, W. – Lee, J. M. – McKinley, R. A. (1907). The Victoria history of the county of Leicester. London : Constable.

Page, William (1909). The Victoria history of London, including London within the Bars, Westminster, & Southwark, London : Constable.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Werner, Joachim (1977). Zu den Knochenschnallen und Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: Werner, Joachim (Hrsg.). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg, 275-351.

The forms of Norwegian sword grips

While self-learning about swords from Early Medieval Norway, I noticed quite a number of specimens having well-preserved organic remnants of hilts and sheaths. Because normally these components do not remain, I considered useful to gather these materials into coherent articles to enrich sword enthusiasts. In this article we will follow up on Norwegian sword hilts from the Viking age, however we think that the Norwegian material can be used for pointing out all the sword hilt types used in early medieval Europe.

We start by quick recapitulation of how we define the hilt and handle of these swords. The sword is composed of a blade and hilt components which are mounted on the blade’s tang. The hilt components are the lower guard (fremra hjaltit) and a pommel, which can be one-pieced or two-pieced. In case of the one-pieced pommel, the tang goes through and is riveted at its top. However, in case of the multi-pieced pommel, the tang is usually riveted to the upper guard (efra hjaltit) and then the cap of the pommel is riveted to the upper guard by two rivets. Uncovered part of the tang between the lower guard and the pommel provides the space for a handle (meðalkafli). Now we will explore the ways of covering the tang to enable comfortable and smart use of the sword.

Viking Age sword terminology. Created by Jan Zbránek and Tomáš Vlasatý.

During a fairly thorough exploration of the Unimus catalogue I was able to find four main hilt forms. We can notice that most of the hilts are anatomically shaped, widening towards the lower guard.

Wooden handle
A tang covered with a wooden handle of an oval cross-section – that seems to be the most common variant used in the Viking Age, which also has great variability. The handle could be made of two identical scales, a cylinder with a burnt-in gap or a cylinder with a cutting that would be covered with a narrow piece of wood when mounted on the tang. The material seems to be the wood of broad-leaved trees (i.e. T16054 and T20736, and the pre-Viking B4590 seems to have a birch handle as well). In contrary to Pre-viking periods, the profiling of the handles in terms of finger copying bumps is not documented. Some swords seem to have only an unwrapped wooden handle, in other cases the wooden handles are wrapped in leather, fabric, metal or a combination of these.

  • Leather wrapping
    We have evidence that the wooden base was wrapped with a leather cord (C57001) or a strip of leather (T14613). The shape cannot always be reconstructed exactly, at least in one case the wrapping leather does not have a specified shape (C23127, Ts2954). Identical leather wrapping can be found on Swedish and Icelandic swords.

  • Cloth wrapping
    We can sometimes detect thread (S3821), textile strap (B5161) or cloth plus iron wire wrapping (T3107). Some of the finds are wrapped in unspecified textile (S11782, T12962, T21998). Identical methods of cloth wrapping can be found on Swedish swords as well.

  • Wire wrapping
    Silver, gold or copper alloy wire was a quite popular and very spectacular option for wrapping (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225) as manifested on S and Æ types. This variant is also mentioned in written sources (vaf), specifically in the context of elites around the ruler and rich farmers (Falk 1914: 23). As we can see, the wrapping was typically executed with orderly separation of thin wires and two pairs of coiled wires opposite to each other, thus creating the fishbone effect. The wires are often entwined into curls of thicker wire at the ends of the handle. Wooden handles were quite minute under the wire, making the resulting handle rather subtle. This can arise some questions regarding possible special designation of such swords, for example combat swords fit for stabbing (personal debate with Roland Warzecha).

  • Metal ferrules on the handle
    Usage of bronze pre-cast or plated ferrules at the ends of wooden handles was equally popular (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Pre-cast ferrules are crown-shaped and their tongue-like protrusions often depict animal or humanoid heads. These ferrules are probably mentioned even in written sources under the name véttrim (Androshchuk 2014: 31). Some hilts have simple ferrules spread on the inner surface of the handle (B878, B11477).

rukojetiDiverse variants of Norwegian sword handles.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Swedish analogies. Taken from Androshchuk 2014: 104-105.

 

Antler handle
As far as I know, there was only one sword in the Viking age (S2453) with its grip made of antler scales. Handles made of this material are very rare in neighbouring Sweden too, where only two specimens (Androshchuk 2014: Jä 12; Holm 2015) were found. The antler scales of Swedish swords were riveted on the side with tiny iron rivets.

rukojeti-paroh
Antler handles from Norway and Sweden.
S2453 (left), SHM 12426 (right).

Straw / bast wrapping
According to the Unimus catalogue, a single-bladed sword was found at Tussøy (Ts3639) whose handle was wrapped in straw or bast. This modification seems to be completely unique and I know of no parallels to it. Due to insufficient description, we can provide no detailed information. In addition, Sveinulf Hegstad, the photo archivist University of Tromsø, provided me with a current photo of the object and there is no organic trace left.

Metal handle
Pre-cast or forged handles are found on some of Peterson’s type D swords in Norway (i.e. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). These swords, being among the heaviest of all Viking swords, can be dated to 800-950 AD. They are composed of triple-lobed, two-pieced pommel, guard and typically also a metal handle. These handles are massive products of metal casting or smithing and their surface is covered with geometric or animal decor. The lower layers of the profiled decoration are decorated with copper alloy, the upper layers with silver. These handles are also sometimes decorated with ferrules on the handle tops (véttrim). According to Petersen, there were 11 swords of this type in Norway in 1919 (Petersen 1919: 70-75), while Hernæs filed up to 16 specimens by 1985 (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveD type swords with metal handles.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliography

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Ohlédnutí za rokem 2018

očima Tomáše Vlasatého

 

Drahý čtenáři,

rok 2018 se chýlí ke svému konci a tímto bych Ti chtěl, čtenáři, poděkovat za důvěru, kterou jsi v tomto roce projevil webu, na kterém se právě nacházíme. Za rok 2018 vzniklo více než 25 článků, to znamená zhruba 2 články za měsíc, v jednom člověku a při naprostém pracovním vypětí. A počty návštěv ukazují, že čtenáři toto nasazení oceňují. Při zrodu projektu by mne ani nenapadlo, že stránky o tak okrajovém tématu, jako je raný středověk, může za rok navštívit více než 45000 lidí. Celá čtvrtina, tedy přes deset tisíc reenactorů a zájemců o historii, se na stránky opakované vrátilo. Tato data jsou pro mne velkou motivací k pokračování a jasným ukazatelem, že zájem o skutečnou historii je veliký. Z celého srdce Ti tedy ještě jednou děkuji.

Rok 2018 byl rokem, během kterého jsem se zúčastnil největšího počtu událostí ve svém životě – jedna konference, čtyři prohlídky hradišť a nejméně jedenáct kostýmovaných akcí ve třech zemích. Ač se nároky organizátorů příliš nemění, řada účastníků sama přebírá iniciativu a hledá způsoby, jak dosáhnout autenticity. Současně vznikají tematické komorní akce, které by ještě před pár lety nebyly myslitelné – turnaje (Za slávu bohů), bojovky (Mannfall), soukromé pochody a táboření. Z tohoto pohledu se scéna jeví optimisticky – fragmentuje se, aby uspokojila každého, i toho nejnáročnějšího. Přesto je potřeba neustrnout na jednom místě, bádat, zejména nenechat zvítězit lenost a apelovat na dodržování takových základů, jakými jsou zákaz kouření a absence telefonů, moderních nádob a osvětlení. Pokud nebudeme dodržovat takovéto základy, nemůžeme se posunout jako celek. Bylo by skvělé pokračovat v započaté práci a nastavit standard, který by byl obdivován v cizině a přilákal by zahraniční reenactory.

Rok 2019 bude novou výzvou, pro scénu i pro mne osobně. Ať bude budoucnost jakákoli, přeji Vám zdraví, štěstí, šťastná rozhodnutí, pevné nervy a dosáhnutí Vašich cílů. V novém roce se těším na další setkání a projekty, které budeme plnit společně, nikoli rozděleně. Kéž vykročíme vstříc budoucnosti tou správnou nohou.

Tomáš Vlasatý
v Praze
dne 31.12.2018

Středověké tříprsté rukavice

Při kompletování materiálu, jenž posloužil k sepsání článku o raně středověkých rukavicích, jsem shromáždil data k tříprstým rukavicím z 13.-16. století, které se interpretují jako pracovní rukavice. Jelikož se na poli rekonstrukce těchto období nepohybuji, otázal jsem se svých přátel, zda by uvítali podobnou sbírku materiálů. Byl jsem ujištěn, že žádná podobná neexistuje, a proto zde předkládám veškeré informace k volnému užívání.

V případě, že znáte další zdroje, se na mne neváhejte obrátit.


13. století

Zdroj: Le Roman de Troye la Grant (BNF Français 783), f. 66r
Datace: 1201-1300
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b90595162/f68.item


Zdroj: Le Roman de Troye la Grant (BNF Français 783), f. 118v
Datace: 1201-1300
Místo původu: Francie
Elektronický odkazhttps://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b90595162/f121.item.zoom


Zdroj: Bible (Autun BM MS.146A), f. 96v
Datace: 1270-1280
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
http://www.enluminures.culture.fr/Wave/savimage/enlumine/irht7/IRHT_107335-p.jpg


Zdroj: Psalter (JOH K. 26), 8v
Datace: 1270-1280
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
https://www.joh.cam.ac.uk/library/special_collections/manuscripts/medieval_manuscripts/medman/A/K26/K26f8v.htm


14. století

Zdroj: kožená tříprsté rukavice; Ceynowa, Beata (2009). Rękawice skórzane z badań gdańskich w sezonach 2005-2007. In: Acta Archaeologica Pomoranica III, XVI Sesja Pomorzoznawcza, Cz. 2. Od późnego średniowiecza do czasów nowożytnych, pp. 229-239.
Datace: vrstva z 14.-18. století
Místo původu: Gdaňsk, Polsko
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/4709243/R%C4%99kawice_sk%C3%B3rzane_z_bada%C5%84_gda%C5%84skich_w_sezonach_2005-2007_Lederhandschue_aus_archaologischen_Untersuchungen_in_den_Jahren_2005-2007_in_Gda%C5%84sk_Danzig_in_Acta_Archaeologica_Pomoranica_III


Zdroj: De Lisle Psalter (Arundel MS 83), 124v
Datace: 1308-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=arundel_ms_83_f124r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 87r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f087r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 87v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f087v


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 170r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f170r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 170v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f170v


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 171r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f171r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 172r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f172r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 180v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f180v


Zdroj: oltář sv. Olava, Trefjorský kostel
Datace: 1325-1350
Místo původu: Norsko


Zdroj: The Taymouth Hours (Yates Thompson MS 13), 89v
Datace: 1325-1350
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=yates_thompson_ms_13_f089v


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 6r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f006r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 13r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f013r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 23r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f023r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 29v
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f029v


Zdroj: Macclesfield Psalter (Fitzwilliam MS 1-2005), 77r
Datace: 1330
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
https://www.fitzmuseum.cam.ac.uk/_functions/imagewindowzoomify.php?/gallery/macclesfield/images/zoomify/MS_1-2005(f077r)


Zdroj: Romance of Alexander (MS. Bodl. 264), f. 1r
Datace: 1338–1410
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttps://digital.bodleian.ox.ac.uk/inquire/p/b359708b-6375-4a88-8980-7aa3142f74ca


Zdroj: kožená tříprstá rukavice – separátní palec a ukazováček, Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.
Datace: 1350-1500
Místo původu: Grote Markt Rotterdam, Nizozemsko
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


Zdroj: vyřezávaný misericord v katedrále ve Worcesteru (S02)
Datace: 1379
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
http://www.misericords.co.uk/images/Worcester_Cathedral/Worcester%20Cathedral%20s2.5.jpg


15. století

Zdroj: kožená tříprstá rukavice, Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.
Datace: 1400-1550
Místo původu: Aalst-Hopmarkt, Belgie
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


Zdroj: anonymní tapisérie L’Offrande du cœur
Datace: c. 1410
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e6/Tapestry_by_unknown_weaver_-_The_Offering_of_the_Heart_-_WGA24173.jpg 


Zdroj: Très Riches Heures du Duc de Berry (Chantilly, Musée Condé, 0065), f. 8
Datace: 1412-1416
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/Les_Tr%C3%A8s_Riches_Heures_du_duc_de_Berry_aout.jpg


Zdroj: Robert Campin – Slavnost Narození Páně
Datace: 1415-1430
Místo původu: Belgie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ac/The_Nativity_Robert_Campin.jpg


Zdroj: Horae ad usum romanum (Latin 1156B), 82r
Datace: 1426-1438
Místo původu: Francie
Elektronický odkazhttps://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b52502614h/f171.item.zoom


Zdroj: Ottheinrich-Bibel, Bd. 1: Mt 1,1-26,30 (BSB Cgm 8010/1), f. 26
Datace: 1430-1531
Místo původu: Německo
Elektronický odkazhttp://daten.digitale-sammlungen.de/0002/bsb00021200/images/index.html?id=00021200&seite=26&fip=193.174.98.30&nativeno=%2F&groesser=100%25


Zdroj: Heures (Paris, Bibl. Sainte-Geneviève, 1277), f. 53r
Datace: 1433-1465
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz: https://bvmm.irht.cnrs.fr/consult/consult.php?mode=ecran&panier=false&reproductionId=13379&VUE_ID=1359215


Zdroj: Tübinger Hausbuch (Universitätsbibliothek Tübingen Md 2), f. 140r
Datace: c. 1450
Místo původu: Německo
Elektronický odkazhttp://idb.ub.uni-tuebingen.de/opendigi/Md2#p=282


Zdroj: kožená tříprstá rukavice, Moens, J. – Bellens, T. – Minsaer, K. (2015). Afval van schoenlappers/oudeschoenmakers uit een drinkpoel op de Antwerpse Kiliaansite. In: Relicta 12, Brussel, 219-265.
Datace: 1450-1550
Místo původu: Antverpy, Belgie
Elektronický odkaz:
https://www.researchgate.net/publication/279850085_MOENS_J_BELLENS_T_MINSAER_K_2015_Afval_van_schoenlappersoudeschoenmakers_uit_een_drinkpoel_op_de_Antwerpse_Kiliaansite_Relicta_12_Brussel_219-265


Zdroj: Zázraky sv. Leonarda, St. Leonhard ob Tamsweg
Datace: 1452-1461
Místo původu: Rakousko



Zdroj: Meister von Liefering : Kreuzigung des Hl. Petrus, Salzburg-Liefering
Datace: 1460-1470
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Biblia Pauperum (ÖNB 3085), fol. 5r
Datace: 1475
Místo původu: Rakousko
Elektronický odkaz: http://www.bildarchivaustria.at/Preview/4977863.jpg


Zdroj: Ukřižování, křídlový oltář, St. Florian
Datace: 1475-1500
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Jehan Froissart: Chroniques de France et d’Angleterre (Royal 14 D V), f. 8
Datace: 1475-1500
Místo původu: Nizozemí
Elektronický odkaz:
http://www.bl.uk/catalogues/illuminatedmanuscripts/ILLUMINBig.ASP?size=big&IllID=43437


Zdroj: vyřezávaný misericord v katedrále Sv. Jana Křitele v Saint-Jean-de-Maurienne
Datace: 1498
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


16. století

Zdroj: vyřezávaný misericord v kostele Saint-Etienne, Moudon
Datace: 1501-1502
Místo původu: Švýcarsko
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/Choir_stalls-St_Etienne_Church_Moudon-IMG_7487.jpg


Zdroj: Gerard Horenbout : Grimani Breviary: The Month of January (Ms. lat. I 99)
Datace: c. 1510
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttps://www.wga.hu/art/h/horenbou/gerard/1/01months.jpg


Zdroj: Nikolaus Stürhofer – Slavnost Narození Páně
Datace: 1505-1515
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Jörg Breu : Landsknechte, (BM 1845,0809.1719)
Datace: 1525-1530
Místo původu: Německo / Rakousko
Elektronický odkaz:
https://www.britishmuseum.org/collectionimages/AN00082/AN00082154_001_l.jpg

Raně středověké rukavice

Raně středověcí lidé, stejně jako moderní populace, z různých pohnutek nosili rukavice. V tomto článku si ukážeme, jak raně středověké rukavice vypadaly a jaká byla jejich možná funkce.


Podle materiálu

 

Kůže
Pod tento materiál můžeme zařadit kožené a kožešinové rukavice.

  • Kožené rukavice
    Rukavice vyrobené z kůže chrání proti chladu, žáru i oděrkům. Navíc dobře přiléhají k tělu, a tak mohou plnit estetickou funkci. Poměrně velké množství – hned čtyři nálezy – pocházejí ze 7. století. První z nich pochází z hrobu č. 17 z německého Oberflachtu, který ukrýval „podivný pár rukavic, které měly na hřbetech silné záhyby a které byly podšity jemnou, téměř rozpadlou látkou“ (Dürrich – Menzel 1847: 11). Podobný nález představuje palčák z jemné kožešiny podšitý lnem, který byl nalezen v hrobu ve velmožském hrobu v bavorském Gredingu (Mord im Mittelalter 2012). Dalším exemplářem je kožený palčák se zdobenou aplikací na okraji, nalezený v chlapeckém hrobě v Kolínském dómu (Gillich et al. 2008: 8-11). Čtvrtou rukavicí je zřejmě fragment palčáku z kozí kůže, rovněž se zdobenou aplikací na okraji, který byl nalezen v hrobě č. 8 ve Bazilice svatého Ulricha a Afry v Augsburku (Werner 1977: 163). V muzeu v dánském Hjørringu jsou vystaveny pravděpodobné fragmenty palčáku z doby vikinské, které jsou vyrobeny z jehněčí kůže a které se zachovaly díky uložení v bronzové nádobě. Nejbližší další materiál, který můžeme využít, pochází z Kavkazu. V Moščevé Balce se dochovala prstová rukavice, soudě dle velikosti přináležící ženě, která je vyrobena jemné jehněčí kůže, která je pošitá stužkami a na kloubech také kroužky z červeného safiánu (Jerusalimskaja 2012: 212, Пл. 130). Špice prstů této rukavice se zdají být volné, takže poslední články nebyly kryté. Další kavkazské rukavice ze z období 8. až 10. století se nacházejí v Metropolitním muzeu v New Yorku (Kajitani 2001: 90, Fig. 8). Tyto rukavice představují palčáky, které opět nechávají špičky prstů volné.

    Pokud bychom se podívali do evropského středověku, zjistíme, že velkou tradici měly kožené palčáky, které se v archeologické literatuře označují jako „pracovní rukavice“ (Dahlbäck 1983: Fig. 201, Fig. 202; Williemsen 2015: 8–11). Najít je můžeme na území dnešního Dánska (Svendborg), Německa (Lübeck, Šlesvik), Nizozemska, Norska (např. Trondheim), Polska (Vratislav), Ruska (Pskov, Novgorod), Švédska (Stockholm) a Velké Británie (Londýn) (Schnack 1998: 74–78; Williemsen 2015 a katalog Unimus). Středověké kožené rukavice se tradičně vyráběly z jehněčí a kravské kůže (Mould et al. 2003: 3222; Williemsen 2015: 12).

Pravděpodobné fragmenty kožené palčáku, nález a rekonstrukce.
Muzeum v Hjørringu, fotky pořídila Elin Sonja Petersen.

Pozůstatek koženého palčáku z jemné kůže.
Velmožský hrob z Gredingu, Bavorsko, kolem roku 700. Mord im Mittelalter 2012.


Kožený palčák se zdobenou aplikací na okraji. Kolínský dóm.
Gillich et al. 2008: 10.

Fragment palčáku z kozí kůže se zdobenou aplikací na okraji. Hrob č. 8 v Bazilice svatého Ulricha a Afry v Augsburku.
Martin 1988: Abb. 5; Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 28-29Gillich et al. 2008: 12-13.


Kožené rukavice z Moščevé Balky (Jerusalimskaja 2012: Пл. 130).

Kavkazské kožené rukavice (Kajitani 2001: 90, Fig. 8).

  • Kožešinové rukavice
    Rukavice vyrobené z kožešiny s chlupem vevnitř se zdají mít praktický význam zejména proti zimě. Z raného středověku můžeme zmínit pravý palčák ze Staré Ladogy, vyrobený z ovčí kůže v 8.–9. století (Ojateva 1965: 50, Рис. 3 : 1). V Sáze o Eiríku Zrzavém (3) je zmíněna vědma, která na rukou nosí „rukavice z kočičí kožešiny, s bílými chlupy dovnitř.


Palčák vyrobený z ovčí kožešiny, Stará Ladoga, 8.–9. století.
Ojateva 1965: Рис. 3 : 1.

Vlna

Rukavice vyrobené z vlny patřily mezi zdaleka nejpopulárnější. Metody jejich výroby se mohly lišit.

  • Plstěné rukavice
    Plstění představuje metodu, která obnáší zaplétání vláken vlhčené utkané textilie, za účelem získání odolnější a nepromokavé textilie. V literatuře můžeme najít dva kusy, které by bylo možné spojit s plstěnými rukavicemi. První z nich je bezprstá rukavice z nizozemského Dorestadu (7.–10. století), která je vyrobena ze dvou kusů hnědě zbarvené vlny zplstnatělé tkaniny původně utkané ve vazbě rybí kosti (Brandenburgh 2010: 69; Miedema 1980: 250–254). Jednoduchého obdélníkový návlek má na dlaňové straně našitý zesilující čtverec. Hnědý plstěný fragment, možná pocházející z původně pletené rukavice, byl nalezen v hrobu ve finské lokalitě Halikko Rikala a je datovaný do 11. století (Vajanto 2014: 24–25). Plstěné rukavice se používaly také ve středověkém Nizozemsku (Williemsen 2015: 4–5).

Jednoduchá dvoudílná rukavice z Dorestadu.
Miedema 1980 : Pl. 24, Fig. 174.

  • Pletené rukavice
    Palčáky vyrobené pletací technikou nålbinding musely být v raném středověku populární, jak ukazuje geografické i chronologické rozšíření (Vajanto 2014: 22; Walton 1989: 341–345). Důvodem byla flexibilita a zároveň pevnost, čehož se využívalo právě u ponožek a rukavic. Faktické důkazy pocházejí z Islandu a Finska. Islandská rukavice byla nalezena v rozvalinách statku Arneiðarstaðir společně bronzovou sponou, datovanou do 10. století (Hald 1951). V nejméně pěti finských, zejména ženských hrobech z 11. století (Eura Luistari 56, Halikko Rikala 38, Kaarina Kirkkomäki 31, Köyliö Köyliönsaari 28, Masku Humikkala 30) byly nalezeny pletené fragmenty poblíž kostí rukou, které nasvědčují, že tělo bylo do hrobu uloženo v rukavicích (Vajanto 2014: 25). Fragmenty byly často pruhované nebo vyšívané; u pruhovaných variant se jednalo o kombinace tmavých a světlých přízí, případně kombinace odstínů modré, bílé a červené (Vajanto 2014: 25–26). U finských rukavic existuje předpoklad, že neměly za svou primární funkci ochranu proti chladu, protože některé pohřby byly vystrojeny v jiná roční období než v zimě, některá barviva nepatřila mezi standardně užívaná a fragmenty nenaznačovaly použití palce (Vajanto 2014: 30).

Rukavice nalezená v rozvalinách statku Arneiðarstaðir.
Hald 1951: 1. mynd.

Pravděpodobný fragment rukavice a jeho možná rekonstrukce.
 Vajanto 2014: Figs. 2, 6, 7.

  • Rukavice sešité z utkané metráže
    Zřejmě nejběžněji používanými rukavicemi byly ty, které byly nastříhány a sešity z utkané metráže a neměly podšití. Bez výjimky jde o palčáky. V současné době evidujeme tři rukavice na Islandu, jednu na Shetlandských ostrovech, jednu v Norsku, dvě v Německu a jednu v Nizozemí. Začněme u islandských. Roku 1881 byla na místě původního statku Garðar na Akranesu nalezena rukavice, kterou by bylo možné zařadit do doby vzniku statku, tedy 9.–10. století (Pálsson 1895: 34–35). Rukavice je čtyřdílná – tvoří ji přední a zadní díl, vložený palec a klín – je levoruká a soudě dle šíře u zápěstí byla nošena přes svrchní oděv. Zajímavostí je, že výrobce na rukavice použil čtyřvazný kepr se zatkanými krátkými chomáči vyčesané vlny, které plnily izolační úlohu (Guðjónsson 1962: 21–22). Zbylé dvě islandské rukavice byly nalezeny pohromadě a tvoří tak zřejmě jediný dochovaný pár. Nalezeny byly na Heynesu roku 1960 (Guðjónsson 1962: 16). Evidentně se jedná o dětské rukavice a jsou spojeny tkanicí, která je k rukavicím přišita a díky které je možné rukavice protáhnout skrze rukávy a dítě tak rukavice neztratí. Materiálem zřejmě recyklovaná látka, která původně měla jinou funkci (Guðjónsson 1962: 30). Rukavice proto mají rozdílné konstrukce : pravá rukavice je vyrobena ze tří dílů (tělo a dva protilehlé kusy tvořící palec), zatímco levá rukavice je ze čtyř dílů (dva protilehlé kusy tvořící tělo a dva protilehlé kusy tvořící palec). Otvory pro palce se nenacházejí na okraji, nýbrž jsou vytvořeny v jistém odstupu.

    Další rukavice z tkané vlny byla nalezena na Shetlandách při dobývání rašeliny (Vikings 2012). Radiokarbonovou metodou byla tato rukavice datována k roku 975, což je bohužel jediný detail, který je nám znám. Roku 2011 byla na tajícím ledovci Lendbreen v Norsku nalezena nejspíše levoruká rukavice, která se podle střízlivých odhadů datuje do období let 800–1000. Zdá se, že tato rukavice byla sešita nejméně ze čtyř dílů : hřbet, palec a dvoudílná dlaň. Jedna německá rukavice byla nalezena v Ralswieku a datuje se do 8.–9. století (Herrmann 1985: 288, Abb. 136). Tato rukavice má po celé délce hřbetu šev a límec kolem zápěstí tvoří samostatný kus. Druhá německá rukavice pochází z hrobu č. 58 z Trossingenu ze 6. století; jedná se zřejmě o prstovou rukavici zhotovenou z červené, žluté a černé látky, která je u okraje obšita koženou aplikací a má vyztužený kožený palec (Peek – Nowak-Böck 2016: 385-390). Zmínit musíme také nejspíše pravorukou rukavici z nizozemského Aalsum, datovanou do 8.–10. století. Není znám jiný detail nežli ten, že osnovní nitě jsou průměrné či malé tloušťky a tudíž i hustoty, zatímco útkové nitě jsou velmi tlusté a tudíž mají velmi malou hustotu na centimetr. Toto řešení, které nejspíše sledovalo šetření materiálem, se vztahuje i k rukavicím z lokality Garðar a ze Shetland. Rukavice z Aalsum nadto byla sešita velmi tlustou nití.

    Nakolik je nám známo, existuje pouze jeden literární doklad o péřových rukavicích z raného středověku. Zmínku o nich můžeme najít v Písni o Haraldovi (sloka 6) Þorbjǫrna hornklofa, která praví, že panovník Harald Krásnovlasý ve svém mládí (či dětských letech) nosil rukavice vycpané prachovým peřím, zřejmě kajčím. Sloka proti sobě staví ostříleného muže, který v zimě neváhá vyplout na moře a bojovat, a zhýčkaného chlapce, který v zimě raději sedí u ohně v ženské části paláce a na rukou má péřové rukavice. Z kontextu takové rukavice můžeme chápat jako součást oblečení bohatého dítěte.

Rukavice z lokality Garðar na Islandu.
Fotografii pořídil dolbex.

Pár rukavic z lokality Heynes na Islandu.
Fotografie byla převzata ze serveru Sarpur.is.


Rukavice ze Shetlandských ostrovů. Vikings 2012.

Rukavice z ledovce Lendbreen v Norsku.
Fotky byly převzaty z katalogu Unimus.no.

Vlněná rukavice z Ralswieku (Herrmann 1985: 288, Abb. 136).


Pravděpodobný vzhled rukavice z hrobu č. 58 z Trossingenu, 6. století.
Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 26.

Rukavice z nizozemského Aalsum.
Brandenburgh 2010: Fig. 22.

Kov

Z raného středověku dochovaly doklady svědčící o raritním použití kovových komponentů u bojových rukavic. První skupinu nálezů tvoří ochrana reprezentovaná kroužkovým pletivem. Nejvýznamnější nález tohoto druhu pochází z hrob č. 8 ze švédského Valsgärde, ve kterém se nacházely chrániče obou nohou a jedné ruky, dříve špatně interpretované jako hrudní pláty (Arwidsson 1939; Arwidsson 1954). Ke chráničům bylo s největší pravděpodobností připevněno ochranné kroužkové pletivo, které bylo u pravé ruky vyvedeno v potah zřejmě kožené rukavice (Vike 2000). Tento nález je datován do 7. století. Do stejného období je datován další pravděpodobný nález, fragment kroužkového pletiva z lombardského hrobu č. 119 v italském Castel Trosinu, který se nacházel poblíž dlaně zemřelého a se svou délkou 13 cm zřejmě chránil hřbet ruky (Beatson 2011–12). Druhou skupinu tvoří lamely kryjící vrchní část ruky, které lze nalézt ve třech lokalitách. První lamely pocházejí z lombardské hrobky z italské lokality Sovizzo. Druhý nález byl učiněn v římské dílně Crypta Balbi, ve které byly nalezeny lamely z pozlaceného bronzu i železa, zřejmě pocházející ze dvou rukavic. Oba tyto lombardské nálezy z Itálie chránily hřbet ruky a byly umístěny souběžně s rukou, nikoli kolmo, což vysvětluje konstantní délku lamel kolem 12-13 cm. Třetí nález lamelových komponentů pochází z nizozemské lokality Lent a od předchozích kusů se liší tím, že se nejsou konstantní délky, takže je možné, že chránily konečky prstů. Pokud bychom naše hledání rozšířili mimo Evropu nebo raný středověk, mohli bychom kupříkladu nalézt segmentové rukavice užívané na území Itálie (3. století) nebo dnešního Íránu (7. století).

Přibližná rekonstrukce ochrany končetin z hrobu Valsgärde 8.
Majitelem je Matt Bunker.

Fragment železného pletiva z hrobu č. 119, Castel Trosino, Itálie.
Zdroj: Cristiano Da Mont’Olmo Carassai.

Lamely z lombardské hrobky z italské lokality Sovizzo a jejich rekonstrukce.
Zdroj: Helvargar.

Lamely z římské lokality Crypta Balbi, 7. století. Pozlacený bronz a železo.
Zdroj: www.fotosar.it.

Fragmenty lamelové rukavice z nizozemské lokality Lent.
Zdroj: Evan Schultheis.

 

Podle tvaru

Podle tvaru můžeme na základě nám známých informací rozdělit rukavice tímto způsobem:

  • Bezprsté rukavice (návleky)
    Jednoduché bezprsté návleky plnící úlohu rukavic zaznamenáváme na území dnešního Nizozemska v případě plstěné rukavice z Dorestadu. O bezprsté formě se spekuluje i v případě finských pletených rukavic, které se nám zachovaly bez palců, což však může být náhoda. K tomuto nálezu jsme nebyly schopni dohledat žádnou středověkou analogii. Důvodem je zřejmě to, že se jednalo o velmi primitivní a nepraktický způsob ochrany rukou.

  • Palčáky
    Různými způsoby konstruovaný palčák se jeví jako nejběžnější tvar rukavice evropského raného středověku a má dlouhé pokračování do dnešních dnů. Předpokládáme jej jak v koženém, tak textilním i kovovém provedení. Specifickou úpravou je palčák, který nechává špičky prstů volné, jenž známe z Kavkazu. Palčák se také vyskytuje v severském mýtu (v souvislosti s mýtem popsaným v Gylfiho oblouzení 45).

  • Prstové rukavice
    Navzdory trossingenskému a kavkazskému exempláři, které jsme ukázali, se prstová forma rukavic se v kontinentální Evropě zřejmě prosadila až ve 12. století. Přes značnou oblibu v období 14.–16. století nejsme v raném středověku schopni potvrdit ani tříprsté rukavice (Williemsen 2015: 18–20).

Podle funkce

Jak již bylo naznačeno, rukavice měly různé funkce. Zde předkládáme jejich nástin:

  • Ochrana proti zimě
    Nejvíce předpokládanou funkcí je zcela jistě protekce vůči chladu. Řada rukavic rozhodně měla za cíl udržet ruku v teple, a tento úkol byl podpořen dodatečnou ochranou – srstí (Stará Ladoga, Sága o Eiríku Zrzavém), zatkávanou vlnou (Garðar) či peřím (Píseň o Haraldovi). Můžeme předpokládat, že dětské rukavice (Heynes, Píseň o Haraldovi) byly určené k tomu, aby udržely ručičky v teple. Jeden z palčáků (Lendbreen) byl nalezen na ledovci, na kterém bylo populární lovit soby, což můžeme rovněž pokládat za jeden z důkazů funkce rukavice. Nadto je palčák vyobrazen na runovém kameni z kostela Sproge (G 373) na Gotlandu z 11. století, který znázorňuje jezdce na saních, který rukou v rukavici ovládá koňské spřežení (Snædal – Gustavson 2013: 43–48).

Koňské spřežení na runovém kameni G 373 ze Sproge, Gotland, 11. století.
Snædal – Gustavson 2013: 45.

  • Práce v chladu a vlhku
    Je logické, že rukavice nebyly v zimě používány pouze při transportu (koně, saně, lyže, brusle, lodě). Uplatnění našly právě na lovu, na lodi při tahání lan, při rybaření, výrobě dehtu, orbě, pastvě, sekání dřeva, dolování rašeliny a dalších venkovních aktivitách, při kterých se člověk mohl dostat do nepříznivého počasí.

  • Kovářství
    Mohli bychom očekával použití rukavic při kování. Tento předpoklad se však nepotvrzuje, neboť raně středověká ikonografie, která zobrazuje kováře, je zachycuje bez rukavic, někdy též s vyhrnutými rukávy. Nejbližší materiál nacházíme v severském mýtu, kde se objevují železné rukavice, s jejichž pomocí lze uchopit rozžhavené železo (Jazyk básnický 26).

  • Sokolnictví
    Při vznešeném umění sokolnictví se odnepaměti užívají kožené rukavice, které prokazují lepší vlastnosti vůči dravčímu stisku. Z raně středověké Evropy, nakolik je nám známo, existují pouze dva doklady používání sokolnických rukavic. V obou případech jde o palčáky. Starší z nich je vyobrazen na byzantské mozaice tzv. Vily sokolníka v řeckém Argosu, datované do 6. století (Wallis 2017: Illus. 2). Mladší scéna je vyobrazena na anglosaském kříži v anglickém Bewcastle a je datována do 7.-8. století (Wallis 2017: 430). Ve zbytku sokolnických scén, například na výšivce z Bayeux, lidé rukavice nenosí a mají dravce přímo na rukou (Owen-Crocker 2004: 265). Rukavice se neobjevují ani ve skaldských kenninzích, které mají souvislost se sokolnictvím. Je tedy třeba si položit otázku, zda tyto kulturní produkty znázorňují realitu věrohodně. Sokolnické scény z 12. století a následujícího období již vyobrazují prstové rukavice (např. Schnack 1998: 48).


Mozaika z Vily sokolníka na řeckém Argosu, 6. století (Wallis 2017: Illus. 2).


Sokolnická scéna na kříži z Bewcastlu.
Převzato z greatenglishchurches.co.uk.

  • Ochrana v boji
    Přes řadu historických paralel a zdravý rozum nejsme schopni prokázat jiné než raritní užívání ochranných rukavic ve střetu. Jediné výjimky tvoří rukavice pokryté kroužkovým pletivem a lamelami. Nakolik se zdá, absence bitevních rukavic v pramenech není způsobena zubem času, nýbrž jiným přístupem k problému. Bojující podle všeho preferovali jemnou motoriku, v soubojích se dokázali efektivně krýt štíty a v šiku využívali především kombinací štítů a tyčových zbraní. Co je však nejdůležitější, žádná tehdejší varianta rukavice nedokázala plnohodnotně ochránit vůči veškerým typům zbraním. Problematikou jsme se již detailněji zabývali zde. Tentýž problém provází i lukostřelecké rukavice, které nemůžeme potvrdit.

  • Součást honosného oděvu
    Rukavice však současně mohly plnit estetickou úlohu, zejména na rukou mocných a bohatých. Viděli jsme, že rukavice byly dělány na míru, mohly být barveny, vyšívány (finské rukavice), pošívány drahými materiály (Moščevaja Balka) či plněny luxusní vycpávkou (Píseň o Haraldovi). Do jisté míry se tak rukavice mohly stát známkou statutu, obzvláště u panovníků a církevních představitelů je toto patrné. Zmíníme zde dvě názorné ukázky. Rukavice figurují v závěti anglosaského šlechtice Byrhtnotha, který odkazuje „pár dovedně vyrobených rukavic“ (Owen-Crocker 2004: 265), a jsou darem i v Sáze o Njálovi (31), kde král věnuje kožené rukavice vyšívané zlatem.


Bibliografie

Prameny

Gylfiho oblouzení = Gylfiho oblouzení. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Praha: Argo, 2003, 37–101.

Jazyk básnický = Jazyk básnický. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích, Praha: Argo, 2003, 102–144.

Sága o Eiríku Zrzavém = Sága o Eiríkovi Zrzavém. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 15–34.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout, 2012: 91117.

Literatura

Arwidsson 1939 = Arwidsson, Greta (1939). Armour of the Vendel period. In: Acta Archaeologica 10, København, 31–59.

Arwidsson 1954 = Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri.

Beatson 2011–12 = Beatson, Peter (2011–12). Armour in Byzantium in the early years of the Varangian Guard, with special reference to limb defenses. Dostupné z: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/limb_defences/limb_defences.htm.

Brandenburgh 2010 = Brandenburgh, Chrystel R. (2010). Early medieval textile remains from settlements in the Netherlands. An evaluation of textile production. In: Journal of Archaeology in the Low Countries 2/1, 41–79.

Dahlbäck 1983 = Dahlbäck, Göran (red.) (1983). Helgeandsholmen : 1000 år i Stockholms ström, Stockholm.

Dürrich – Menzel 1847 = Dürrich, Ferdinand von – Menzel, Wolfgang (1847). Die Heidengräber am Lupfen (bei Oberflacht), Stuttgart : Arnold.

Gillich et al. 2008 = Gillich, Antje – Peek, Christine – Planck, Dieter – Walter, Susanne (2008). Kleidung im frühen Mittelalter: Am liebsten schön bunt! (Porträt Archäologie), Esslingen am Neckar.

Guðjónsson 1962 = Guðjónsson, E.E. (1962). Forn röggvarvefnaður. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1962, Reykjavík, 12–71.

Hald 1951 = Hald, Maragrethe (1951). Vötturinn frá Arnheiðarstöðum. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1949–50, Reykjavík, 73–77.

Herrmann 1985 = Herrmann, Joachim (1985). Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich von Oder und Neisse vom VI. bis XII. Jahrhundert. Ein Handbuch, Berlin.

Kajitani 2001 = Kajitani, Nobuko (2001). A Man’s Caftan and Leggings from the North Caucasus of the Eight to Tenth Century: A Conservator’s Report. In: Metropolitan Museum Journal 36, 85–124.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Martin 1988 = Martin, Max (1988). Bemerkungen zur frühmittelalterlichen Knochenschnalle eines Klerikergrabes der St. Verenakirche von Zurzach (Kt. Aargau). In: Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Ur- und Frühgeschichte 71, 161–177

Miedema 1980 = Miedema, M. (1980). Textile finds from Dorestad, Hoogstraat I and II. In: W. A. van Es – W. J. H. Verwers (eds). Excavations at Dorestad I, The Harbour: Hoogstraat I, (Nederlandse Oudheden 9), Amersfoort, 250–261.

Mord im Mittelalter 2012 = Mord im Mittelalter – Das Fürstengrab von Greding (Hans Peter Kernstock, Německo, 2012), rozhovor s Britt Nowak-Böck, 0:12:54–0:17:19.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Ojateva 1965 = Оятева, Е.И. (1965). Обувь и другие кожаные изделия Земляного городища Старой Ладоги //Археологический сборник Государственного Эрмитажа, вып. 7, 42–59.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge : The Boydell Press.

Pálsson 1895 = Pálsson, Pálma (1895). Um myndir af gripum í forngripasafninu. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1895, Reykjavík, 30–35.

Peek – Nowak-Böck 2016 = Peek, Christian – Nowak-Böck, Britt (2016). Die Untersuchungen an organischen Materialien des Grabes 58 von Trossingen (Lkr. Tuttlingen) – Vorbericht. In: Fundberichte aus Baden-Württemberg, Bd. 36, Esslingen am Neckar, 367-404.

Schnack 1998 = Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Snædal – Gustavson 2013 = Snædal, Thorgunn – Gustavson, Helmer (2013). Supplement till Gotlands runinskrifter 1 : Sudertredingen : G 360 – G 386 samt tillägg till inskrifterna G 32, G 49, G 50, G 76, G 79, och G 104, Stockholm : Riksantikvarieämbetet.
Dostupné z: https://www.raa.se/app/uploads/2013/09/27_sudertr.pdf

Vajanto 2014 = Vajanto, Krista (2014). Nålbinding in Prehistoric Burials – Reinterpreting Finnish 11th–14th-century AD Textile Fragments. In: Janne Ikäheimo, Anna-Kaisa Salmi & Tiina Äikäs (eds.). Sounds Like Theory. XII Nordic Theoretical Archaeology Group Meeting in Oulu 25.–28.4.2012. Monographs of the Archaeological Society of Finland 2, 21–33.

Vike 2000 = Vike, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z:
http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Vikings 2012 = Vikings, epizoda 3 (Jon Eastman – Rosie Schellenburg – Simon Winchcombe, Velká Británie, 2012), diskuze Niela Olivera s Dr. Ianem Taitem, 0:08:30–0:10:41.

Wallis 2017 = Wallis, R. J. (2017). “As the Falcon Her Bells” at Sutton Hoo? Falconry in Early Anglo-Saxon England. In: Archaeological Journal, 174 (2), 409–436.

Walton 1989 = Walton, Penelope (1989). Textiles, Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. York Archaeological Trust: 17/05, London.

Werner 1977 = Werner, Joachim (Hrsg.) (1977). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg.

Williemsen 2015 = Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.

Původ symbolu „vegvísir“

Po úspěšném článku o původu symbolu „kolovrat“ jsem byl osloven, abych vytvořil obdobný článek o symbolu, který mezi zájemci o severskou problematiku proslul jako „vegvísir“ (doslova Ukazatel cesty). V tomto případě je situace daleko jednodušší než v případě jiných symbolů. V následujícím krátkém článku si ukážeme, jaké významy se dnes symbolu přičítají a jaký je jeho skutečný původ.

Vývoj zobrazování symbolu „vegvísir“ od 19. století dodnes.
Zdroj: Foster 2013 – 2015.

Moderní užití symbolu „vegvísir“

Symbol „vegvísir“ je oblíbený mezi novopohany, hudebníky, šermíři a zejména fanoušky televizních seriálů a jiné masové produkce týkající se doby vikinské. Chybět nesmí na oblečení, často jej můžeme spatřit jako přívěšek nebo jako tetování. Šermíři jej navíc často malují na štíty nebo je vyšívají na své kostýmy. Mezi touto velmi nesourodou skupinou lidí se má zato, že „vegvísir“ je „germánský a vikinský starodávný magický runový symbol, který sloužil jako kompas a který měl za úkol chránit vikinské bojovníky při mořeplavbách a zajišťovat pomoc a ochranu bohů“. Takovouto interpretaci však nalezneme pouze v populární literatuře a v červené knihovně vytvořené v posledních třiceti letech.


Tetovaný „vegvísir“. http://nextluxury.com/.

 

Původ symbolu „vegvísir“

Symbol, který takto nazýváme, se nachází ve třech islandských grimoárech z 19. století. První a nejznámější z nich, tzv. rukopis Huld (signatura ÍB 383 4to), byl sepsán Geirem Vigfússonem (1813-1880) v Akureyri roku 1860. Rukopis sestávající z 27 papírových listů obsahuje 30 magických značek. „Vegvísir“ je vyobrazen na stránce 60 (27r) a mezi symboly má číslo XXVII a XXIX. Je doprovázen dalším, blíže nespecifikovaným znakem a marginálií v tomto znění (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.

Má-li člověk s sebou tento znak, neztratí se v bouřích ni v nečasu, i když je v neznámu.

 

Mezi další velmi podobné symboly, které bychom nalezli v rukopisu Huld, patří „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XXI) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXVIII).

Druhý grimoár se označuje jako „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver) a zachoval se v rukopisu se signaturou Lbs 2917 a 4to. Autorem je Olgeir Geirsson (1842-1880), který jej sepsal v letech 1868-1869 opět v Akureyri. Rukopis sestává z 58 stran, „vegvísir“ je znázorněn na straně 27 jako znak č. 27. Doplňuje jej text částečně psaný latinkou, částečně runami:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

Má-li člověk s sebou tento znak, sotva se ztratí v bouři nebo zemře podchlazením a najde cestu z neznáma.

 

I v tomto rukopisu nalezneme podobné symboly „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XIX) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXIX).

Třetím grimoárem je další „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver), tentokráte z rukopisu se signaturou Lbs 4627 8vo. Není znám autor, místo ani přesné datum vzniku, ale je jisté, že rukopis pochází z 19. století a že vznikl v oblasti Eyjafjordu, tedy opět poblíž Akureyri. Rukopis sestává z 32 stran a „vegvísir“ je nakreslen na straně 17v. V tomto rukopisu najdeme více podobných symbolů, než jen „Šalomounův sigil“ a „Znak proti zloději“. Text, který se k symbolu „vegvísir“ vztahuje, je v tomto rukopisu unikátní a zde přiložený přepis je vůbec první od objevu rukopisu roku 1993. Z textu je patrné, že funkčnost symbolu byla podmíněna upřímnou křesťanskou vírou:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.

Aby se člověk neztratil : pod svou levou rukou měj tento znak, který se jmenuje ‚Vegvísir’. Pokud v něj věříš, poslouží ti – pokud věříš Bohu ve jméně Ježíše – význam toho znaku je v těchto slovech, takže nezahyneš. Dej mi Bůh štěstí a požehnání ve jméně Ježíšově.“

 

Symboly z rukopisů ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo (17v).

Na Island „vegvísir“ společně s jinými symboly dostal zřejmě z Anglie, kde můžeme nalézt hvězdovité symboly již v 15. století, například v tzv. „Šalamounově testamentu“ (Harley MS 5596, 31r). Původní symboly měly svůj význam v rámci okultní křesťanské mystiky. Detailnější výzkum by mohl potvrdit používání sigilové magie i ve starším období.

První literaturou, do které byla islandská verze symbol zahrnuta i s překladem do němčiny, je zřejmě článek Ólafa Davíðssona o islandských magických znameních a knihách z roku 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Podruhé se symbol dostal do literatury roku 1940 s Eggertsonovou knihou o magii (Eggertson 1940: sloupec 49; Eggertson 2015: 126). Často se soudí, že „vegvísir“ je vyobrazen také v „Knize zaklínadel“ (Galdrabók), ale není to pravda. Tato mystifikace vznikla až na konci 80. let 20. století, kdy Stephen Flowers publikoval svoji práci The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, v níž je sice „vegvísir“ objevuje (str. 88), ale pouze ve vedlejší kapitole věnované jiným islandským grimoárům. Proč je však symbol dnes tak populární?

Věříme, že na velký podíl na propagaci tohoto symbolu měl právě autor Stephen Flowers, který své dílo horlivě prosadil na začínajícím internetu, a to zejména v době, kdy se formoval zájem o staroseverskou látku a vznikala reenactmentová uskupení. Zájemci z těchto řad, spíše z nedostatku lepších podkladů než záměrně, využili nejlépe dostupnou knihu se symboly, které v sobě díky islandskému původu měly punc autentičnosti. Se sílící popularitou se symbolu chopily jak internetové obchody cílící na tento segment trhu, tak obchody pro turisty na Islandu (viz turismus na Islandu), které „vegvísir“ z komerčních důvodů dosud inzerují jako původní vikinský symbol. Dalším významným propagátorem tohoto symbolu byla islandská zpěvačka Björk, která si jej nechala vytetovat roku 1982 a od 90. let jej v rozhovorech popisovala jako „prastarý vikinský symbol, který si námořníci malovali uhlem na čelo, aby nalezli správnou cestu“ (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). „Vegvísir“ se tímto dostal do portfolií tatérů, a ve chvíli, kdy se oba zmíněné vlivy protnuly, se symbol stal jedním z nejčastěji tetovaných motivů v komunitě novopohanů, posluchačů hudby, šermířů a jiných zájemců o starý Sever.

Je nutné zmínit, že v současné době se nejčastěji užívají kruhové varianty, někdy doprovázené runovovou abecedou. Původní verze však mají čtvercový nebo přibližně čtvercový tvar a nejsou doprovázeny runami.

Závěr a poděkování

Symbol zvaný „vegvísir“ je islandskou zlidovělou výpůjčkou z kontinentální okultní magie „Šalamounova testamentu“. Je starý zhruba 160 let a jeho výskyt se omezuje na 2. polovinu 19. století v islandském Akureyri. V lidové islandské tradici nemáme žádné jiné stopy nežli tří rukopisů, které ze sebe navzájem vycházejí. V žádném případě se nejedná o symbol používaný v době vikinské a kvůli rozdílu osmi set let by s tímto obdobím neměl být spojovaný. Islandský „vegvísir“ má čtvercový tvar, zatímco jeho kruhové varianty vznikly až ve 20. století. Současná popularita souvisí s rozvojem internetu a silné propagaci v online médiu, které je snadno dostupné současným uživatelům tohoto symbolu.

Poděkování si zaslouží přátelé, kteří mne inspirovali k sepsání, stejně jako lidé, kteří významným způsobem pomohly radou. Tímto děkuji Václavu Maňhovi za prvotní nápad, Marianne Guckelsberger za korekce islandského textu a Renému Diekenovi za upozornění na anglické prameny.


Literatura

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, s. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Dostupné z: http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Dostupné z: https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Hledání původu „kolovratu“

Za více než desetiletí, během něhož se soustavně věnuji studiu raného středověku, se u mne vyvinul zvláštní cit pro odhalování dezinformací a napravování mystifikací, které kolují mezi laickou i odbornou veřejnosti. Ostatně jedním z hlavních účelů těchto stránek bylo vytvoření platformy, která by osvětlovala dílčí a často kontroverzní témata a zasazovala je do správného kontextu. Tento článek se v těchto bodech nebude lišit, ačkoli se zřejmě osobně dotkne celé řady lidí. Připravte se, řeč bude o Slovanech, novopohanství, nacionalismu, metalu a symbolu, kterému se neřekne jinak než „kolovrat“.


Symbol, který je v moderní době nazýván „kolovrat“.

Moderní užití „kolovratu“

Poměrně velká část současných nacionalistů, novopohanů i reenactorů se pyšní víceramenným vířivým symbolem. Nejčastěji jej najdeme vytetovaný na těle, nošený jako přívěšek na krku, zpodobněný na tričku, na hudebním albu či na vojenské nášivce, namalovaný na štítu. Tento svastice podobný motiv se mezi svými nositeli označuje jako „kolovrat“. Novopohané evidují neuvěřitelné množství vířivých symbolů, kterým přikládají různé názvy a významy (viz například zde), pro jednoduchost se zaměříme pouze na více než čtyřramenné varianty s patkami a libovolným směrem rotace. Terminologie však není jednotná a často se setkáváme s tvrzením, že „kolovrat“ je označením svastiky ve slovanských zemích.

Interpretaci osmiramenného „kolovratu“ novopohanovi 21. století nejčastěji zprostředkovávají webové stránky, které mají z propagace finanční profit, například tematické internetové obchody. Na zmíněných webech se „kolovrat“ vykládá jako „panslovanský symbol slovanské pohanské víry a symbol Slunce“ (Drakkaria.cz), „starobylý svatý symbol našich slovanských předků” (sperkyluneta.cz), „symbol rozumného člověka, který symbolizuje denní hvězdu“ (symboleswiata.pl) či jako symbol, který značí „koloběh života, vítězství zimy nad létem, vítězství noci nad dnem, střídání vlády Moreny a Vesny“ (www.valkiria.sk). Tento odpradávný symbol se má rovněž vztahovat k bohům slovanského pantheonu a k prosperitě. Tištěná literatura, ze které bych mohl citovat původ a význam, téměř neexistuje, a dostupné tituly jsou velmi obecné a neposkytují zdroje (např. Kushnir 2014; Kushnir 2016: 67). Zdá se tedy, že se „kolovrat“ jako hlavní symbol slovanské víry ustálil v době, kdy se ve východní Evropě utvářela novopohanská rodnověrská uskupení a vznikla poptávka po jednotícím symbolu, který by vycházel ze slovanské hmotné kultury (Pilkington – Popov 2009: 282). Přes to přese všechno zůstala symbolika, stejně jako sama hnutí, kterých evidujeme několik stovek, roztříštěná a nejednotná, neboť jejich členové se rekrutují z řad zájemců o esoteriku, lidovou kulturu, LARP, historii a tvrdou muziku a jen těžko nacházejí společnou řeč. Tento proces můžeme datovat zhruba do posledních dvou dekád 20. století a lze jej přímo spojit s ruským disidentem, novopohanem a extremistou Alexejem „Dobroslavem Dobrovolským. V České republice symbol a termín pro „kolovrat“ začal objevovat zřejmě až ke konci 90. let 20. století a ve větší míře se tak muselo dít až po roce 2000 s rozvojem internetu. Tímto způsobem se symbol dostal i do sílící scény šermířů, kteří jej začali používat na svém vybavení.

Část novopohanských hnutí byla a je do jisté míry nositelem nacionalistických a pravicových myšlenek. Po pádu Sovětského svazu se ve východní Evropě objevila řada politických a paramilitantních jednotek, kterým připadly novopohanské ideje včetně symboliky a terminologie atraktivní a začaly využívat jejich více či méně převrácenou podobu. Tímto způsobem se „kolovrat“ stal významným symbolem mezi extrémistickými skupinami. Mezi nejznámější uživatele tohoto symbolu patří Ruská národní jednota (viz zde), která se explicitně hlásí k nacistickému odkazu, ale současně se snaží budit zdání ruského původu skrze odkazy na slovanskou historii, pravoslaví a mystickou symboliku (Jackson 1999: 36; Shenfield 2001: kap. 5). Estonská odnož Ruské národní jednoty rovněž nese název „Kolovrat“ a vydávala stejnojmenný časopis. Symbolika využívající „kolovrat“ se i v současnosti uplatňuje u obou bojujících stran ve válce na východní Ukrajině (zejména však batalion Rusič); pro další studium můžeme odkázat na článek Matouše Vencálka (Vencálek 2018). Pro takového nositele „kolovrat“ představuje symbol, který v boji dodává ochranu boha, sílu a demoralizuje nepřítele, kterého vidí náboženských a politických odpůrcích (Jackson 1999: 36). Je zajímavé, že tento symbol stále absentuje v české literatuře, která mapuje extremistické symboly (Mareš 2006), na rozdíl od sousedního Slovenska (viz zde). Umírnění novopohané hledí na toto aplikování svého symbolu jako na módní zneužití.

Je pochopitelné, že se symbol objevuje v řadě produktů, které cílí na tuto úzkoprofilově zaměřenou, přesto silně rozštěpenou skupinu, která může v nejlepším případě čítat desítky až stovky tisíc lidí žijících ve slovanských zemích. Kolovrat tak objevíme na tričkách, čepicích, nášivkách, vlajkách, jako přívěšky, náušnice, náramky, ale také v tvorbě nejrůznějších hudebních interpretů různých žánrů: black metal (např. 1389, Děti Noci, Devilgasm), folk metal (např. Apraxia, Arkona, Obereg), thrash metal (např. Коловрат, Strzyga), folk (např. Jar, Perciwal, Tomáš Kočko), neo-folk (např. Parzival, Slavogorje), hard rock (Rune) a dalších.

Zásadní otázka, kterou si nyní musíme položit, nakolik přesné byly snahy rodnověrců o rekonstrukci původního předkřesťanského náboženství, respektive zda moderní užití „kolovratu“ odráží použití v minulosti. Na tuto odpoví následující kapitoly.

Užití „kolovratu“ v evropské minulosti

Symbol, který zde nazýváme „kolovratem“, se v evropské hmotné kultuře objevuje již tři tisíce let, avšak velmi sporadicky. Hned zkraje je třeba poznamenat, že se evidentně jedná o variantu svastiky, která jednoduše má více než čtyři ramena. Ve všech epochách, ve kterých se „kolovraty“ občasně vyskytovaly, se používaly svastiky, a to mnohonásobně častěji. Svastika se vykládá jako symbol pohybu, vývoje, věčnosti, rytmicky plynoucího času měřeného Sluncem, a jako znak přinášející zdar a ochranu před zlem (Váňa 1973: 210; Váňa 1990: 186–187). Díky této univerzalitě můžeme svastiku najít téměř po celém světě. Její zdvojení lze vyložit jako zesílení účinnosti.

Nejstarší výskyt, který jsme byli schopni dohledat, lze umístit do Řecka 9.–7. století před naším letopočtem, zejména do období tzv. geometrického umění aplikovaného na keramice. Jako příklady z tohoto období si můžeme uvést terakotové sošky thébské provenience (např. Boston 98.891, Louvre CA 573) a amfory s uchy (Španělské Národní archeologické muzeum 19482, Národní muzeum v Praze H10 5914). Všechny tyto příklady znázorňují osmiramenné levotočivé symboly.

Příklady řecké malované keramiky s „kolovratem“. Větší rozlišení zde.
Zleva: terakotové sošky thébské provenience (Boston 98.891, Louvre CA 573) a amfory s uchy (Španělské Národní archeologické muzeum 19482, Národní muzeum v Praze H10 5914).

Logicky bychom očekávali největší počet symbolů ve spojitosti se Slovany, ale archeologické nálezy tomuto neodpovídají. Na rozdíl od čtyřramenných svastik téměř absentují a objevují se pouze na dnech keramiky v České Republice a Polsku, výjimečně se objevují na přívěšcích či jako grafitti na ruských mincích. Chybí i v tak monumentálních dílech, jako je Pohanství staré Rusi B. A. Rybakova (Рыбаков 1987), a nenajdeme je ani ve velkých aglomeracích, kde bychom je nejvíce čekali. Nakolik je nám známo, v České republice se „kolovraty“ objevují na dvou dnech keramiky z hradišť Zabrušany a Bílina (Váňa 1973: Obr. 2: F7, Obr. 4: F4). Podobný symbol, kterému však u dodatečných ramen chybí patky, můžeme nalézt také na keramice ze Staré Boleslavi (Varadzin 2007: 76: 296). Na území Polska je mi známa pětiramenná pravotočivá svastika z Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176) a šestiramenná levotočivá svastika z Hedče (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1). V Rusku je mi známo celkem pět raně středověkých použití: v jednom případě jde o pětiramenný pravotočivý symbol vyrytý jako grafitti na minci (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), dále pak o sedmiramenný pravotočivý motiv na bronzovém přívěšku z Vladimiru (Рыбаков 1997: Табл. 92:16) a o čtyři vyobrazení na štítkovitých amuletech z východní Evropy (Коршун 2012: 33-35; Новикова 1998: Рис. 2:13). Obecně vzato lze říci, že značek existují desítky až stovky variant a více než čtyřramenné svastiky mezi nimi hrají margiální úlohu. Proto není možné mluvit o „kolovratu“ jako o nejdůležitém slovanském symbolu. K podobným závěrům docházejí i další autoři na podobných blozích (např. zde, zde a zde). Podobné víceramenné vířivé motivy, které by mohly mít vztah ke zdvojené svastice, můžeme najít jak na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách (např. Kouřil 2014: 418, Kat. č. 333), tak v Skandinávii a Franské říši (viz Duczko 1989) a například rovněž v Arménii (zde). Z pozdějšího středověku jsme nebyly schopni najít žádné záznamy, ačkoli je možné, že se v pravoslavných ikonách, které později zmíníme, tento symbol objevoval. Kołos-Szafrańska (1962: 455, Rys. 4:1) sice udává, že šestiramenný levotočivý „kolovrat“ byl součástí starého polského šlechtického erbu, nepíše však již kterého. Ani čeští Kolovratové nemají tento symbol ve svém erbu.



„Kolovraty“ z raného středověku.

Nálezy z Bíliny a Zabrušan (Váňa 1973: Obr. 2: F7, Obr. 4: F4), Staré Boleslavi (Varadzin 2007: 76: 296), Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176), Hedče (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1), neznámé ruské mince (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), Vladimiru (Рыбаков 1997: Табл. 92:16), pereslavského rajónu (Коршун 2012: 34, B.3.05), Žukova (Новикова 1998: Рис. 2:13) a neznámých lokalit (Коршун 2012: 33, 35, B.3.03, B.3.08)

Často se argumentuje výskytem „kolovratu“ ve slovanském folkloru, ale i toto je spíše sporné tvrzení. Podívejme se nejprve na zásadní dílo, které citují všichni zastánci původnosti „kolovratu“. Tímto dílem je sbírka Stanisława Jakubowského, která nese název Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych („Sbírka praslovanských architektonických motivů“). Sbírka obsahuje 27 grafik znázorňující starodávné budovy a monumenty, jejichž dekorace má dokazovat, že „kolovrat“ je prastarý symbol tradičně užívaný mezi slovanskými národy. Pokud si skutečně dáme práci, zjistíme, že symbol „kolovrat“ se v této sbírce objevuje pouze na jedné grafice. Jakubowski byl malířem a grafikem, kterého lze srovnat s českým současníkem Janem Konůpkem, a jeho práce jsou uměleckým vyjádřením, nikoli věrohodným znázorněním minulosti. Přestože z lidové kultury zřejmě do jisté míry čerpal, jeho tvorbu nelze považovat za sběr folklóru, a tak není relevantním pramenem.


Stanisław Jakubowski a jeho dřevoryt č. 8 (Jakubowski 1923).

Skutečných důkazů o použití symbolu ve slovanském folklóru je opravdu málo. Šestiramenné a osmiramenné „kolovraty“ můžeme najít na věži kostela Wang z 12. století, který byl v letech 1841–1844 po částech převezen z Norska do dnešního Polska. Původní kostel však tyto dekorace neměl a byly přidány až architektem F. W. Schiertzem při opětovném budování (viz dokumentace zde a zde). Důvody použití těchto konkrétních motivů nejsou známy.

Původní kostel z roku 1841 a rekonstruovaný stav.
Obrazy F. W. Schiertze a Fr. Prellera.

Osmiramenné symboly podobné „kolovratu“ se dodnes užívají při tradičním dekorování kraslic, zejména při malování a háčkování. Vířivé víceramené motivy nalezneme vyřezané na dřevěném nářadí používaném při praní a hlazení oděvu i ve 20. století. Je důležité zmínit, že „kolovraty“ a další vířivé motivy jsou poměrně běžné v pravoslavné ikonografii (např. Багдасаров 2001: Рис. 75:2, 76:3, 79:7, 82:2, 93:1), a selhává tedy předpoklad, že v novověku nesou pohanský odkaz z dávných dob. Z využití pravoslavnou církví částečně těží extrémisté a vojáci, které jsme zmínili v předchozí kapitole a kteří se mnohdy staví do role ochránců pravoslaví.

Ruské tlouky na praní prádla (tzv. вальки). Převzato z webu http://sueverija.narod.ru/Muzei/Valek.htm.

 

Ruské hladítko vypraného textilu (tzv. рубель). Převzato z webu http://sueverija.narod.ru/Muzei/Rubel.htm.

Totožné vířivé kotouče, které se někdy nazývají též sluneční znaky, byly objeveny při architektonické expedici V. P. Orfinského a jeho kolegů do Karélie v 50. a 60. letech 20. století. Členové této expedice kresebně zachytili řadu konstrukčních i výzdobných detailů domů. Kresby a malby z expedice jsou nyní uloženy ve Státním historicko-architektonickém muzeu v Kiži (viz online sbírka).


Dekorace domů z karelských vesnic Lambiselga (Ламбисельга), Inžunavolok (Инжунаволок) a Veškelica (Вешкелица).

Šestiramenný „kolovrat“ stal také emblémem 67. divize britské armády za 1. světové války, což jen ukazuje, jak populární byla svastika v období před 2. světovou válkou.

Etymologický výklad hesla „kolovrat“

Ruský historik a teolog Roman Bagdasarov v jedné ze svých diskuzí vyvrátil, že by se pojem „kolovrat“ v Rusku kdy používal pro svastiku (Багдасаров 2008). Jinde dodal, že lidové ruské názvosloví zná mnoho pojmů pro svastiku, která je nejčastěji spojována se Sluncem, větry, plameny, zajíci, koni a koňskýma nohama, rostlinami lničkou a kavylem či kruhy s prsty (Багдасаров 2001). Tato různorodost jmen zpochybňuje možnost, že by termín „kolovrat“ mohl v minulosti být jednotně použit slovanskými národy. Pro zajímavost můžeme dodat, že název pro svastiku byl v ruštině často uváděn v množném čísle.

Aby bylo naše pátrání po původu symbolu kompletní, připojujeme etymologický výklad, z něhož je zřejmé, že v žádném slovanském jazyce v minulosti nesloužil termín „kolovrat“ k označení dekorativního nebo magického symbolu.

Kolovrat, z *kolovortь : kolo („kolo“) a vortь („vrtět, oboustranně se točit“).

  • Označení jevů v přírodě:
    • „vodní vír“ (Трубачев 1983: 149)
    • „zákrut řeky“ (Трубачев 1983: 149)
    • „rostlina pryšec“ (Elektronický slovník staré češtiny)
  • Označení nástroje nebo jeho kruhové části otáčející se kolem osy:
    • „kolo“, „hřídel“ (Urbańczyk 1960–1962: 320)
    • „kolovrat“, „vřeteno“, „motovidlo“, „vratidlo“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „lis“ (Elektronický slovník staré češtiny), „vinný lis“ (Gebauer 1916: 85)
    • „nebozez“, „vrták“ (Трубачев 1983: 149)
    • „moták provazu“ (Трубачев 1983: 149)
    • „vrata“, „branka“, „závora“, „dvojdílná vrátka“ – odtud také „stanice na cestě“ a „ohrada kolem vsi“ (Трубачев 1983: 149)
    • „otočná část vozu“ (Трубачев 1983: 149)
    • „rumpál“, „kladka“, „naviják“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „skřipec“ (Трубачев 1983: 149)
    • „hřídel větrného mlýna“ (Трубачев 1983: 149)
    • „otáčivé zařízení na zavěšení kotle nad ohněm v kolibě“ (Frolec – Vařeka 2007: 117)
    • „kolo na hudebním nástroji“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „vrátek na kuši“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „druh sítě“ (Urbańczyk 1960–1962: 321)
  • Označení kruhového pohybu či změny:
    • „oběh“, „kruhový pohyb“, „rotace“ (Трубачев 1983: 149)
    • „převrat“ (Трубачев 1983: 149)
    • „tvrdý zvrat“ (Трубачев 1983: 149)
    • „koloběh“ (Трубачев 1983: 149)

 

Závěr

Tento článek ukazuje, že symbol „kolovratu“, který není ničím jiným než modifikací svastiky, se v minulosti objevoval mnohem méně, než nakolik je mu v současné době přičítáno. Rovněž sám název je moderní. Na důležitosti „kolovrat“ získal až během posledních dekád 20. století s pokusy o rekonstrukci slovanského pohanství, kdy se stal pomyslným symbolem hnutí. V současnosti je využíván novopohany, šermíři, vojáky a firmami, které na tyto skupiny cílí svůj marketing. Velká část z této skupiny má svou vlastní interpretaci minulosti, ve které se cíleně odlišují od současného vědeckého poznání a ve které má „kolovrat“ nezastupitelnou úlohu. V konečném důsledku tak celý fenomén svědčí o ignoraci oficiální vědy, hledání kořenů, hledání alternativ k masové kultuře, vzrůstajícím extremismu a synkretismu náboženských myšlenek v postmoderní společnosti.


Literatura

Багдасаров, Роман (2001). Свастика: священный символ. Этнорелигиоведческие очерки, Москва : Белые Альвы. Dostupné z: bagdasarovr.narod.ru/swastika.htm

Багдасаров, Роман (2008). “Свастика: благословение или проклятие”. “Цена Победы”. “Echo of Moscow”, 15 декабря 2008. Dostupné z: https://echo.msk.ru/programs/victory/559590-echo/

Buko, Andrzej (2008). The Archaeology of Early Medieval Poland : Discoveries – Hypotheses – Interpretations, Leiden – Boston : Brill.

Duczko, Władysław (1989). Runde Silberblechanhänger mit punzierten Muster. In: Arwidsson, Greta. Birka II:3. Systematische Analysen der Gräberfunde. Stockholm : KVHAA, 8–18.

Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.8, citován stav ze dne 9. 12. 2018).

Frolec, Václav – Vařeka, Josef (2007). Lidová architektura, 2. přepracované vydání, Praha: Grada.

Gebauer, Jan (1916). Slovník staročeský, II. díl, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie.

Jackson, W. D. (1999). Fascism, Vigilantism, and the State: The Russian National Unity Movement. In: Problems of Post-Communism, 46(1), 34–42.

Jakubowski, Stanisław. Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych, Krakow : Orbis, 1923.

Kołos-Szafrańska, Zoja (1962). Nowa próba interpretacji funkcji znaków na dnach wczesnośredniowiecznych naczyń słowiańskich. In: Światowit 24, 443–458.

Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno : Archeologický ústav AV ČR.

Kushnir, Dmitriy (2014). Slavic Light Symbols, The Slavic Way Book 5, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Kushnir, Dmitriy (2016). The Source of Life: Slavic Heritage, The Slavic Way Book 16, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha : Libri.

Mareš, Miroslav (2006). Symboly používané extremisty na území ČR v současnosti : manuál pro Policii ČR, Praha : Ministerstvo vnitra.

Новикова, Г.Л. (1998). Щитообразные подвескииз Северной и Восточной Европы // Историческая археология. Традиции и перспективы, Москва, 165–172.

Pilkington, Hilary – Popov, Anton (2009). Understanding neo-paganism in Russia : Religion? Ideology? Philosophy? Fantasy? In: McKay, George et al. (eds.) Subcultures and new religious movements in Russia and east-central Europe. Cultural Identity Studies, Volume 15 . Oxford ; New York: Peter Lang, 253–304.

Рыбаков, Б. А. (1987). Язычество Древней Руси, Москва : Наука.

Рыбаков Б. А. (ред.) (1997). Древняя Русь. Быт и культура, Москва : Наука.

Shenfield, Stephen (2001). Russian Fascism: Traditions, Tendencies and Movements, London : Routledge.

Urbańczyk, Stanisław (red.) (1960–1962). Słownik staropolski, t. 3, I–K, Wrocław–Kraków–Warszawa.

Трубачев, О.Н. (ed.) ( 1983). Kolovortъ. In: Этимологический словарь славянских языков, Выпуск 10. Москва: Наука, 149.

Váňa, Zdeněk (1973). Značky na keramice ze slovanských hradišť v Zabrušanech a v Bílině, okr. Teplice. In: Archeologické rozhledy 25, 196–217.

Váňa, Zdeněk (1990). Svět slovanských bohů a démonů, Praha : Panorama.

Varadzin, Ladislav (2007). Značky na dnech keramických nádob ze Staré Boleslavi / Bodenmarken auf den Keramikgefäßen aus Stará Boleslav. In: Archeologické rozhledy 59, 53–79.

Vencálek, Matouš (2018). Kříž, půlměsíc, kolovrat a kalašnikov: O roli náboženství v ukrajinské válce : Deník Referendum. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/27403-kriz-pulmesic-kolovrat-a-kalasnikov-o-roli-nabozenstvi-v-ukrajinske-valce