„Ryji runy léčby“

Runové modlitby a léčitelství starého Severu

 

Po delší odmlce přináším především českým čtenářům nový článek, který bude volně navazovat na článek „Přátelství s bohem“, který pojednával o funkci figurek bohů nošených v brašnách. V tomto příspěvku se podíváme na jiné kultické předměty, a sice na kosti, tyčky a bronzové destičky s vyrytými léčebnými nápisy. Pevně věřím, že tyto předměty názorně demonstrují nejen vztahy popsané ve zmíněném článku, a jsou důležitým svědectvím o povaze raného skandinávského kultu.

Otázka léčebných runových nápisů byla v odborné literatuře mnohokrát probrána. V tomto článku, jenž bude rozdělený na analýzu a syntézu, si kladu za cíl jejich výčet, základní charakteristiku a vůbec uvedení problému do českého jazyka. Příspěvek věnuji zájemcům o runy, kterých je v České republice značné množství a kteří při neznalosti cizího jazyka nemají z čeho čerpat, a zájemcům o historickou rekonstrukci, kterým může pomoci doplnit mozaiku kulturního pozadí vikinské epochy.

Analýza – seznam a překlad

V této části se vypočteme všechny nápisy, které lze datovat do let 700–1100 a které lze hodnotit jako léčebné. Tyto nápisy pak budou v syntetické části komparovány s dalšími texty. Je důležité zmínit, že počet léčebných nápisů roste průměrně o jeden nápis za deset let, a je tedy možné, že se celá problematika bude v brzké době přepisovat.

Téměř každý nápis má přinejmenším dvě možné interpretace. Je však nutné podotknout, že jednotlivé interpretace variují v detailech, které neomezují vytváření obecnějších závěrů, proto jsem se rozhodl citovat standardizovaná čtení podle databáze Rundata, pokud není uvedeno jinak. Původně veršované texty doplním možným přebásněním.

Tyčka z Hemdrupu (DR EM85;350)
Roku 1949 byla v bažině u dánského Hemdrupu nalezena asi 50 cm dlouhá a 2,1–3,4 cm tlustá tyčka z jasanového dřeva, která je datována do 10. nebo 11. století. Tyčka je mírně zakřivena a má kruhový průměr. Na jednom konci připomíná píšťalku, na druhém je mírně ožehnutá. Je zdobená rytým šupinovým motivem a několika šupinách jsou vyryté runy, triquetra a postavy, jedna humanoidní a čtyři podobné psům. Přestože koncová část není čitelná, nejnovější analýzy (Back Danielsson 2001Röstberg 2009) první části textu se přiklánějí k interpretaci, která čte nápis následovně:

„Bouřlivák tě neporazí, Ása má v zápase štěstí.“
(Vann þik æva fjúkandi, Ása ey á á úfi.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Bouřlivák tě neporazí.
Zdar Ása              má v zápasu.“
(Vann þik æva fjúkandi.
Ása ey                    á á úfi.
)

Postavy evidentně korespondují s textem: vedle slova „bouřlivák“ (fjúkandi) je znázorněna humanoidní postava s opeřeným oblečení, kterou psi zdánlivě pronásledují.

 

Žebro ze Sigtuny (U NOR1998;25)

24 cm dlouhé a 1,3–2,7 cm široké kraví žebro ze Sigtuny bylo objeveno v roce 1996. Nápis, který je datovaný do let 1080–1120, je tvořen 1,1–1,9 cm vysokými runami, přičemž nejméně čtyři z nich jsou kódované. Aktuální verze projektu Skaldic Poetry of the Scandinavian Middle Ages čte nápis takto:

„Gyrilův velký bole, opusť Króka! Spoutal horečku, bojoval s horečkou a přemohl čarodějův dům rány; pochytal všechen hnis. Prchni pryč, horečko!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki! Bant hann riðu, barði hann riðu auk siða sarð sārarann; vara hafir fullt fengit. Flý braut riða!)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrilův bole, opusť Króka!
On spoutal horečku,
on potíral horečku,
zdolal čarodějovo zranění
a plně                pochytal hnis.
Prchni, třese!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki!
Bant hann riðu,
barði hann riðu
auk siða sarð sārarann;
vara hafir            fullt fengit.
Flý braut riða!
)


Lebka z Ribe (DR EM85;151B)

Roku 1973 byla v Ribe nalezena část lebky s vyrytým runovým nápisem. Má zhruba obdélníkový tvar s velikostí 8,5 × 6 cm a tloušťkou 0,5 cm. Samotné runy jsou 12 mm vysoké. Do fragmentu je vyvrtán zhruba 6 mm široký otvor. S datací 8. století se jedná zřejmě o nejstarší dochovaný nápis zapsaný v mladším fuþarku. Nápis provází mnohé interpretační problémy, zejména spojené se slovy buri / bóurr. Zvolili jsme variantu, kterou prezentuje Hall (2009: 206):

„Vlk a Óðin a Há-Týr. [Buri] je pomoc proti této bolesti. A skřet je poražen. Bóurr.“

(Úlfr auk Óðinn auk Há-Týr. Hjalp [buri] es viðR þæima værki. Auk dverg unninn. Bóurr.)


Canterburské zaklínadlo (DR 419 / Cotton MS Caligula A XV, ff 123r–123v)

Tzv. „canterburské zaklínadlo“ je snad vůbec nejznámějším léčebným runovým nápisem. Bylo objeveno v anglosaském rukopisu Cotton MS Caligula A XV, který se datuje k roku 1073–6, jako marginálie na dvou stránkách. Na základě lingvistického srovnávání a historických souvislostí se předpokládá, že nápis mohl být poprvé zapsán kolem roku 1000 uživatelem východoskandinávského dialektu, zřejmě Dánem (Hall 2009: 201). Důvod zachování v rukopisu, což je raritní, může spočívat v antikvářském přístupu zapisujícího. Třebaže ohledně výrazů sárþvariæðrafari panují jisté debaty, text lze celkem spolehlivě přeložit:

„Gyrile bodavé rány, teď odejdi, jsi odhalen. Þór tě posvěť, vládče þursů, Gyrile bodavé rány. Proti zánětu žil.“

(Gyril sárþvara, far þú nú, fundinn ertu. Þórr vígi þik, þursa dróttin, Gyril sárþvara. Við æðrafari.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrile bodající,
odejdi,                 jsi odhalen.
Þór tě posvěť,        þursů vládče,
Gyrile bodající.
Proti zánětu žil.“
(Gyril sárþvara,
far þú nú,           fundinn ertu.
Þórr vígi þik,     þursa dróttin,
Gyril sárþvara.
Við æðrafari.
)

 

 

Bronzová destička ze Sigtuny (U Fv1933;134 / SHM 19692)

Dalším velmi známým léčebným nápisem je text vyrytý na bronzové amuletové destičce nalezené v Sigtuně. Destička, která je 82 mm dlouhá, 27–29 mm široká a 1 mm tlustá, byla nalezena roku 1931. Je datována do 11. století. Nápis se podobá „canterburskému zaklínadlu“. V hranatých uvozovkách uvádíme problémovou část, který je směsicí různých runových abeced a má nejednoznačný výsledek:

„Þurse horečky rány, þursů vládče, teď prchni, jsi odhalen. Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!] Užij léku.“

(Þurs sárriðu, þursa dróttinn. Flý þú nú, fundinn es. Haf þér þrjár þrár, úlfr! Haf þér níu nauðir, úlfr! iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!] Njót lyfja.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Þurse horkosti,            þursů vládče,
teď prchni,                    jsi prozrazen.
Měj tři tužby, vlku!
Měj devět nouzí, vlku!
III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]
Užij léku.“

(Þurs sárriðu,             þursa dróttinn.
Flý þú nú,             fundinn es.
Haf þér þrjár þrár, úlfr!
Haf þér níu nauðir, úlfr!
iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!]
Njót lyfja.)

 

Bronzová destička ze Södra Kvinneby (Öl SAS1989;43 / SHM 25654)

Jako poslední zmíníme kromobyčejně zajímavý amulet – bronzovou destičku ze Södra Kvinneby na Ölandu. Destička byla objevena kolem roku 1955 a je velká 53 × 47 mm. Datuje se do let 950–1100. Nápis se skládá ze 143 run (včetně pěti bindrun) vyrytých na pěti řádcích. Vedle poslední runy je vyryta podobizna ryby. Je to právě text nápisu ze Södra Kvinneby, kterému se dostalo snad nejvíce interpretací; nejméně konfliktní verze, uznávaná většinou badatelů, je:

„Zde ti ryji pomoc, Bófi, s [nečitelné] si můžeš být jist. Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře. Prchni před zlobou! Od Bófa ničeho nezískáš. Bohové jsou pod ním i nad ním.“

(Hér rísta/rista ek þér bjǫrg, Bófi, með [fultihu þis] þér er víss. En brá haldi illu frá Bófa. Þórr gæti hans með þeim hamri sem ór hafi kom. Flý frá illvætti! Fær ekki af Bófa. Guð eru undir honum ok yfir honum.)


 

Syntéza – výklad a širší souvislosti

Léčebné nápisy představují specifickou skupinu runových nápisů, která dnes tvoří pouze zlomek dochovaného runového korpusu a která se bez obšírného komentáře jen obtížně luští. Většinu dochovaných runových nápisů tvoří nápisy na kamenech, které mají zpravidla jednotnou strukturu a prosté vyznění usnadňující čtení veřejnosti. Oproti tomu jsou léčebné nápisy vytvářeny na míru jednotlivce a dochází u nich k variabilitě. V literatuře se pro léčebné nápisy užívá výrazu „modlitba“, aby se zabránilo asociaci s magií:

Mohli bychom být v pokušení klasifikovat podobné formule jako magické, to by ale jen málo odpovídalo staroseverskému chápání tohoto termínu. Pro staré Seveřany nesly magie (seiðr) a korespondující rituální činnosti (označované slovesem síða) silně negativní konotace a spadaly daleko spíše mezi činnosti, jež chaos navozovaly. Citované nápisy, jejichž účelem bylo chaotické moci odstranit, naopak spadaly do kategorie zcela bezproblémového náboženského rituálu (siðr).“ (Starý 2010: 197, Pozn. 1)

Omezený počet „modliteb“ by mohl svádět k myšlenkám o ojedinělosti těchto předmětů. Opak se však zdá být pravdou; léčebné nápisy byly zcela jistě běžné a musely být v drtivé většině ryty na organické materiály, jako je dřevo nebo kost. Kromě toho, že se z doby vikinské zachovalo mnoho nápisů vyrytých do dřeva i kosti, které je jasně staví do světla nejdostupnějších materiálů, je léčebný nápis vyrytý v kosti zmíněn i v Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (jak bude později řečeno). Třebaže amuletové bronzové a stříbrné plíšky byly zejména v oblasti dnešního Švédska, Dánska a Ruska velmi populární (nalezl jsem nejméně 20 exemplářů z období let 800–1200) a svůj ráz si udržely až do vrcholného středověku, kdy se začaly objevovat i olověné varianty s latinskými texty, organické materiály byly v případě léčebných nápisů dost možná preferované proto, že měly podporovat rychlejší hojení. V článku „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ jsem uvedl používání runových dřevěných tyčí vztyčovaných na památku zemřelé osoby, ale v kontextu praktických rituálů bude jako lepší příklad sloužit tzv. potupná tyč (níðstang), což byl dřevěný sloupek s runovým nápisem a nabodnutými koňskými ostatky; stavitel tyče chtěl ukázal, že jeho oponent je „každému člověku vyvrhelem [níðingr] a nikdy nebude strpěn ve společnosti dobrých lidí, přivolá na sebe hněv bohů a bude nosit jméno věrolomného vyvrhele“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 33):

A když měli vytaženou plachtu, vystoupil Egil na ostrov, vzal do ruky lískovou tyč a šel na jeden vyčnívající pahorek, obrácený k pevnině. Vzal koňskou hlavu a nastrčil ji na tyč. Potom učinil výklad [formáli], řka: ‚Zde stavím potupnou tyč a obracím potupu proti králi Eiríkovi a královně Gunnhildě’ – tu otočil koňskou hlavu směrem k zemi – ‚obracím tuto potupu proti duchům země [landvættir], kteří obývají tuto zemi, tak aby všichni bloudili a žádný nezastihl ani nenalezl svého příbytku, dokud nevyženou krále Eiríka a Gunnhild ze země.’ Potom zarazil tyč do štěrbiny ve skále a nechal ji tam stát. Hlavu obrátil k zemi a na tyč vyryl runy, které vyjadřovaly celý tento výklad.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 59)

Bratři čekali až do odpoledne, a když den pokročil, odebral se Jǫkul a Faxa-Brand k Finnbogovu ovčinci, který byl u ohrady. Vzali sloup a odnesli ho k ohradě. Bylo tam také několik koní, kteří utekli do závětří před vánicí. Jǫkul vyřezal na konci sloupu mužskou hlavu a vyryl na něj runy s celým výkladem, o němž byla řeč. Nato Jǫkul zabil kobylu, vyřízli jí otvor v plecích, nabodli na sloup a obrátili hlavou k Borgu [Finnbogovu domovu].“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 34)

V těchto citacích si můžeme povšimnout koexistence orální (formáli, tj. výklad) a psané složky (rytí run) rituálu. Je otázka, nakolik bylo rytí léčebných nápisů doprovázeno výkladem (což je patrné z anglosaských paralel a ve Skandinávii až z tyčky z Ribe z roku 1300, na rozdíl od jednoho z možných čtení nápisu zachovaném na ovčí kosti z Dublinu [IR 10], které říká „psaní léčí posedlou ženu, amen“), ale je evidentní, že runové modlitby mají preventivní a podpůrnou funkci, uvolňovanou po dobu kontaktu těla s předmětem, čímž doplňovaly a v zoufalých případech snad i nahrazovaly bylinnou medicínu. S tím úzce souvisí pluralitní chápání příčin, a tedy i pluralitní jednání. Přirozené (sekulární) a mystické (sakrální) vnímání světa tvořilo neoddělitelné články; ani jeden aspekt skutečnosti nemohl být vypuštěn, aby byl zachován kauzální řetězec. Jak uvádí Fiona Bowie (2008: 215): „Mohou existovat nekomplikovaná ‚přirozená’ vysvětlení událostí, ale ta neobjasní náhodu a koincidenci, jež vedou k tomu, že přírodní události a lidé se protnou v čase a prostoru.” Na přirozenou skutečnost, jakou je třeba onemocnění, dobový člověk samozřejmě zareagoval podáním toho, co bychom dnes nazvali lék, ale současně si souhru všech okolností vykládal jako působení chaotických sil, proti kterým mohly dobře fungovat orální formule, runové nápisy nebo symboly. Amulety, jako například destička ze Södra Kvinneby, ale i amulety kladiv (jejichž další funkce budou naznačeny později) a jiné, mohly být prevencí proti činitelům chaosu, a tím i jejich projevům v materiálním světě, což z nich také činí druh léku, dnešním pohledem placebo. Musíme tedy dát za pravdu Jiřímu Starému (2010: 199), když říká:

Staří Seveřané byli lidé dosti pragmatičtí a silně racionální a lze si opravdu jen stěží představit, že by v okamžiku zlomení stěžně či choroby počali vzývat či zastrašovat démonické bytosti, a předpokládali, že se tím problém sám od sebe vyřeší. Jejich prvním nápadem v podobném případě bezpochyby bylo stěžeň opravit či podat lék, což bývá v magických formulích příležitostně přímo zmíněno. Současně bychom však náboženský přesah obdobných činností jistě neměli ignorovat: ukazuje se, že mýty spojené s překonáním chaosu silně ovlivňovaly myšlení člověka, který věci ve světě své běžné zkušenosti vnímal jejich optikou.

Příklady bronzových destiček – amuletů.

Prospěšnou funkci mohly runy plnit pouze v případě, že byly poskládané ve správném sledu, což v sobě obnáší např. logičnost textu, absenci chyb, aliteraci a metrika, invokaci pozitivní síly, pojmenování a zastrašení síly negativní, jak bude řečeno dále v textu. Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 74) názorně ukazuje, že runy, které byly poskládané špatně, mohly obrátit výsledek proti pacientovi, což, jak Egil říká ve své strofě, „se stává mnohým mužům“:

A když Egil se svými seděli a jedli, spatřil Egil, že na příčném stupni leží nemocná žena. Egil se ptal Þorfinna, kdo je ta žena, které je tak zle. Þorfinn odpověděl, že se jmenuje Helga a že je jeho dcera; ‚je už dlouho churava a trpí velkou slabostí [krǫm]. V noci se jí nedostává spánku a zdá se, že se pomátla na rozumu [hamstoli]‘. ‚Hledali jste,’ ptal se Egil, ‚nějaké pomoci proti jejímu neduhu [mein]?’ Þorfinn odpověděl: ‚Jeden sedlácký syn, který bydlí nedaleko odsud, vyryl runy. A od té doby je jí hůře než předtím. Dovedeš snad ty, Egile, nějak pomoci při takových neduzích?’ ‚Může být,’ řekl Egil, ‚že se nic nezhorší, když se o to pokusím.’ A když byl Egil najeden, šel k místu, kde žena ležela, a mluvil s ní. Potom poručil, aby ji zdvihli z lůžka a položili pod ni čisté šaty, a tak se stalo. Prohledal pak lůžko, na němž ležela, a našel tam kus velrybí dásně, na které byly runy. Egil je přečetl, runy ořezal a seškrábal do ohně. Pak spálil celou dáseň a dal vynést šaty, jež měla nemocná předtím, na čerstvý vzduch. Tu pronesl:

‚Rozumí-li runám,                     rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý                     mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně                   deset značek tajných
vrytých viděl; velký                          vznik´z nich ženě neduh.’

Egil vyryl runy a položil je pod polštář na lůžku, kde ležela. Bylo jí, jakoby se probudila ze sna, a pravila, že je zdráva, ačkoli byla ještě slabá, a otec i matka se velmi radovali.

Struktura „modliteb“ je přes jejich variabilitu podobná; skrze často veršované modlitby (v metru fornyrðislag a galdralag) zajišťují komunikaci mezi člověkem a chaotickým agentem, často též garantem zdraví. Intenzita komunikace je různá, někdy akutní, jindy jde o prosté konstatování po aplikaci léčby. Člověkem žádajícím o pomoc je v dochovaných v nápisech zástupce žen (Ása) nebo mužů (Bófi, Krókr). Hlavním pilířem komunikace je pojmenování a personifikace chaotického agenta, pokud nepočítáme amulet ze Södra Kvinneby, který používá zastřešující označení „zlo“. Setkáváme se tak s Bouřlivákem, þursem Gyrilem a trpaslíkem Bóurem. Odhalení a pojmenování nemoci je třeba chápat jako diagnózu, tedy důležitou část léčícího procesu. Při srovnání agentů ze zmíněných nápisů s pozdějšími skandinávskými a anglosaskými léčebnými nápisy si můžeme povšimnout zřetelné hierarchie původců nemocí. Stejně jako nápis na dřevěné tyčce z Bergenu (B 257, 14. století) za sebe řadí elfy, trolly a þursy („Ryji runy pomoci, ryji runy ochrany, jednou proti elfům, podruhé proti trollům, potřetí proti þursům.“), tak i anglosaské zaříkávadlo Proti náhlému bolení (Wið færstice, 11. století) za sebe staví čarodějnice, elfy a Ásy („Ať už to byla střela Ásů, nebo to byla střela elfů, nebo to byla střela čarodějky, chci ti teď pomoci.“; Komarec – Revická 2009: 178). Škála chaotických agentů v angloskandinávském prostoru byla opravdu rozsáhlá a začínala lidmi ovládajícími magii (čarodějnice, čaroděj), zlovolnými duchy a démony „vznášejícími se v atmosféře a útočícími na nepozorné lidi“ (MacLeod – Mees 2006: 130), pokračovala červy, vlky, skřety a skřítky, elfy, a končila trolly, þursy a v případě křesťanské Anglie také Ásy. Na rozdíl od anglosaských léčebných knih, které zaznamenávají ohromné množství detailů, včetně chaotických agentů a způsobených nemocí (zejména hlavy, očí, uší, úst, chodidel, kůže, ale také jedům, červům a horečkám), známe ze Skandinávie pouze omezený počet analogií, který se nyní pokusíme vypočíst. O parazitech, kteří byli tématem článku „Paraziti v době vikinské“, se bohužel v souvislosti s nemocemi a chaotickými agenty nesetkáváme, ale jejich potenciální mýcení pomocí cibulové zeleniny je často zmiňované.

Bouřlivák (fjúkandi) z tyčky z Hemdrupu je interpretován jako jeden z démonů či zlovolných duchů. Projevy Bouřliváka nejsou jasné, ale spekuluje se o horečce (Back Danielsson 2007: 235; MacLeod – Mees 2006: 127). Röstbergová naznačila, že zuhelnatělý konec tyčky může souviset s vypálením rány, jelikož podle některých pramenů má oheň fungovat proti nemocem (např. Výroky Vysokého 137: „před nemocí oheň chrání“ [eldr við sóttum], viz Röstberg 2009: 210). Jméno fjúkandi můžeme vztáhnout k jiným démonům, jako bifindi („Třas“), gangandi („Chodící“), riðandi („Jedoucí“), rinnandi („Bežící“), sætjandi („Sedící“), signandi („Plovoucí“), farandi („Cestující“) a fljúgandi („Letící“), které známe z vrcholně středověkých nápisů zapsaných na borovicové tyčce z Ribe a bronzové destičce z Högsteny:

„Zemi volám k stráži                    a vysoké nebe,
slunce i svatou Marii      a samého Pána Boha,
aby mi dopřál                   dlaň léčitele
a léčivý jazyk                    k léčení třasu [bifindi],
kde lék je třeba.         Z hřbetu i z hrudi,
z trupu i z údů                  z očí i z uší,
odevšaď, kam může zlo.
Snědou zve se skála,       jež stojí v moři;
na ní leží devět nouzí;
ty nebudou spát sladce,
ni se příjemně probouzet,
dokud lék ti nepomůže,
jak jsem vyryl v runách k vyslovení.
Amen, a staniž se.“

(Tyčka z Ribe [DR EM85;493], cca 1300)

„Zaříkávám proti duchovi, proti Chodícímu,
proti Jedoucímu, proti Běžícímu,
proti Sedícímu, proti Plovoucímu,
proti Cestujícímu, proti Letícímu.
Nechť to všechno sejde a zemře.“
(Bronzová destička z Högsteny [Vg 216], 12. století)

V případě destičky z Högsteny subjekt zaříkává všechny možné myslitelné duchy; snaží se pojistit proti všem eventualitám. Projevy těchto nemocí bohužel neznáme, ale výraz bifindi („třas“) byl opakovaně přirovnáván k horečce a malárii (např. Moltke 1985: 496), stejně jako nemoc riða („třesavka“), která je zmíněna v obou nápisech ze Sigtuny. Je důležité zmínit, že od 7. do 20. století se v severozápadní Evropě objevovala malárie způsobovaná prvoky Plasmodium vivax, které přenášeli komáři rodu anofeles. Abychom nastínili děsivou atmosféru doby vikinské, můžeme citovat několik úryvků z práce, kterou napsal Otto Knottnerus (2002):

„Přestože si obyvatelé pobřežních oblastí vytvořili v mokřadech prostředí, které je dokonale chránilo proti lidských predátorům, jejich obrana proti přírodním nepřátelům byla znatelně nedostatečná. (…) V těchto zónách byla úmrtnost na malárii o 25–50 % vyšší než ve vnitrozemí. Nezabíjela tropická malárie, ale dlouhý a oslabující efekt terciány a kvartány. (…) [Ještě v 16.–18. století] bylo každé čtvrté až páté úmrtí nepřímo spojeno s malárií a příbuznými nemocemi. (…) Zatímco terciána zabíjela zejména děti a mladistvé, jsou známy případy, kdy dospělí trpěli kvartánou po mnoho let. Místní populace si vytvořila jistou imunitu, která však byla získána skrze brutální selekční proces, který zabil mnoho dětí mladších pěti let. Získaná imunita pomáhala pouze pro specifický typ malárie; kdokoli protrpěl terciánu, mohl kdykoli chytit kvartánu nebo tropickou malárii. Těžce postiženi mohli být i cizinci, sezónní dělníci a cestovatelé, kteří postrádali imunitu. (…) Jenom Island byl od malárie ušetřen.“

V případě lebky z Ribe je za původce blíže nespecifikované bolestivé nemoci uveden dverg, tedy skřet, který se jako chaotický agent objevuje také u dalších germánských národů (MacLeod – Mees 2006: 26). Badatelé opakovaně referují o otvoru v lebce, který může souviset s výrazy buri / bóurr a který může být symbolickou trepanací (viz např. Mørup 1989: 408–14). Nejlepší paralelou může být anglosaské zaříkadlo Proti skřetovi (Wið Dweorh, 11. století), které bylo zřejmě namířeno proti horečce:

„Nechť se vezme sedm malých oplatek, takových, jaké se nosí k eucharistické oběti, a na každou se postupně napíše: Maximianus, Johanne, Martinianus, Dionisius, Constantinus, Serafion.
   Dále se pak má zpívat zaklínání, jež zde následuje; nejprve do levého ucha, poté do pravého ucha, poté nad temenem hlavy postiženého.
   A potom ať přistoupí k němu panna a [oplatky] mu zavěsí na krk. A čiňte tak po tři dny, brzy mu bude lépe.

Přišlo sem stvoření    v pavoučí podobě,
otěže svoje     svíralo v ruce.
Pravilo, že ty      jeho jsi ořem,
postroj svůj vložilo    na tvoji šíji.
Začali poté    zemi tu opouštět;
jakmile zvedli se    z té země pryč,
započlo z údů    mizet i teplo.
Pak toho stvoření    sestra sem přibyla,
postižení zmohla,    pronesla přísahy,
že to nemocného     nikdy víc neraní
ni toho, kdo získá     zázračný tento zpěv
či toto zaklínání      zapěti zná.
Amen, fiat.“
(Proti skřetovi; Komarec – Revická 2009: 176–7)

Za nejsilnější působitele nemocí byli považováni þursové, tedy obři, kteří jsou v mýtech největšími oponenty bohů (Starý 2010: 190, 196): „Tursové jsou ve staroseverských mýtech prakticky vždy úhlavními nepřáteli bohů, kterým se je vzdor permanentním pokusům nikdy nepodaří vymýtit, a jejich sídlo Útgard – setrvalý zdroj monstrózních úkazů, zrakových klamů a nebezpečí – zůstává po celou dobu existence světa předním reprezentantem nezvladatelného a nepoddajného chaosu. Tomu často odpovídají i jejich popisy stupňované do monstrózního a nestvůrného: tak má manželka tursa Hymiho devět stovek hlav […], zatímco o tursu Hrungnim se vypráví, že měl kamennou hlavu a jeho kamenné srdce bylo opatřeno třemi hroty […]. […] Obecně můžeme říci, že projevy chaosu v materiálním světě, počínaje neobvykle silným mrazem či bouřemi a konče sopečnými výbuchy, přičítali staří Seveřané působení tursů, kteří představovali kromobyčejně rozsáhlou a komplikovanou skupinu bytostí. Známe celou řadu jejich druhových označení (aniž bychom však byli schopni určit, čím se jednotlivé rody tursů lišily) a jejich dochovaná vlastní jména jdou do stovek, přičemž oblasti působnosti lze konkrétně vymezit jen u několika málo z nich. Obecně však můžeme říci, že byli vnímáni jako vládci nad horkem a chladem, nepřátelskými atmosférickými podmínkami, rozbouřeným mořem a ničivým ohněm a s oblibou obviňováni ze všech škodlivých důsledků, jež s sebou tyto fenomény nesly, zlomením stěžně počínaje a zemní lavinou konče. Další obvyklou činností tursů bylo působení nejrůznějších nemocí a zdravotních obtíží.“ Obři se v našem výčtu objevují hned třikrát. V případě „canterburského zaklínadla“ je jím Gyril, který způsobuje zánět žil a „ránu, která bolí jako zásah kopím“ (sárþvari); také v anglosaské zaříkadle Proti náhlému bolení se bolest asociuje se střelami, což lze porovnat s českou „bodající nebo vystřelující bolestí”. Gyril je podruhé zmíněn na žebru ze Sigtuny, kde je mu přičítána třasavka. Tutéž nemoc nejspíš způsobuje i þurs zmíněný na bronzové destičce ze Sigtuny. V případě obou nápisů ze Sigtuny dochází k hromadění chaotických agentů (čaroděj a þurs; vlk a þurs).

Vzhledem k tomu, nakolik byli þursové univerzálními pohromami, se v pramenech objevují poměrně často. Za zmínku rozhodně stojí patřičná strofa k runě ᚦ v norské runové písni, která dešifruje þursa jako agenta odpovědného za ženské nemoci:

„Þurs má moc       nad bolestmi žen,
jen málokdo se nemocí těší.“
(Starý 2004: 144)

Byla to také obryně Áma, která způsobovala červenku (staroseversky ámusótt); ta se měla léčit žížalami (ámumaðkr) a o jednom případu vyléčení se referuje jako „odchodu obryně z nohy“ (Cleasby – Vigfússon 1874: 43; Starý 2010: 197, Pozn. 3).

Dalšími důležitými prvky při komunikaci s chaosem jsou povolání pozitivního agenta, poutání či zničení nemoci, vykázání nemoci z těla nemocného, zaříkání nemoci nebo přání zdaru postiženému. Pozitivním agentem může být „Vlk a Óðin a Há-Týr“, ačkoli se s určitostí můžeme vyjádřit pouze k prostřednímu jménu. Óðin je jak podle skandinávské (Výroky Vysokého), tak podle anglosaské (Devět bylin) i starohornoněmecké (Druhé merseburské zaklínadlo) tradice dobrým lékařem, který používá k léčení zaříkávání a byliny. Opakovaně zmíněným pozitivním agentem je Þór, který je povoláván k boji s obrem (Canterburské zaklínadlo) nebo se zlem (destička ze Södra Kvinneby), a mýty s Þórem spojené jsou uváděny jako předobrazy bojů sváděných na pozemské úrovni. Ačkoli řadu mýtů neznáme, je jisté, že starý Seveřan disponoval velkou zásobou jmen obrů, na které svaloval nejrůznější pozemské pohromy, od nichž Þór mohl odpomoci. Jak velká tato zásoba byla, si můžeme ilustrovat citacemi z básní na Þóra, které složili islandští skaldi Þorbjǫrn dísarskáld a Vetrliði Sumarliðason v druhé polovině 10. století (Starý 2010: 192):

„Kladivem jsi zasáhl          Keily tvrdou hlavu,
tursa Kjallandiho               na troud rozdrtil jsi,
o něco dřív Lútu               a Leidiho jsi zabil,
Búseyry krev na zem                proudem téct si nechal,
Hengjakjǫptě pouta         nasadil jsi pevná,
Hyrrokin do prachu               ještě předtím srazils,
temné Svívǫr přece                  nejdřív život skončils.“
(Þorbjǫrn dísarskáld: Báseň na Þóra 2)

„Leikně zlámals nohy,          zmrzačil Trívalda,
Starkada pak srazils,             nad mrtvou Gjálp stál jsi.“
(Vetrliði Sumarliðason: Lausavísa 1)

kobelev_kladivo

Amulet kladiva z Købelevu, na němž stojí nápis „toto je kladivo“.

Vše svědčí pro to, že Þór se jako garant zdraví a štěstí, ochránce svatyň a vládce nad počasím těšil kromobyčejné popularitě v řadách prostých lidí (viz Perkins 2001); dnes bychom to mohli označit jako Þórismus. Mýty o něm patřily mezi nejoblíbenější a byly hojně citovány. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór (např. Þorstein, Þorbjǫrn, Þorgeir, Þórarin, Þorgrím, Þorvald, Þormóð) byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století. Popularitu můžeme demonstrovat také citací nápisu ze známého runového kamene z Röku (Ög 136), na kterém stojí „Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór.“ Je důležité pochopit, že v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho kladiva apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Meč ze Sæbø (9. století), který na sobě nese nápis „vlastní 卍móð“ (oh卍muþ), ukazuje další zajímavé zjištění – svastika je dalším symbolem zastupujícím jméno Þór. Co činí Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“ z „canterburského zaklínadla“, které je variací na verš z tehdy obecně známé Písně o Þrymovi („Tu pravil Þrym, þursů vládce“), ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům. Posvěcení kladivem kromě toho hrálo důležitou úlohu při svatbě a svatební noci, kdy se ve snaze zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo kladlo kladivo na klín nevěsty a posléze pod postel, kterýžto zvyk se v některých částech Skandinávie zachoval až do novověku (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107), vzvlášť pokud přihlédneme k výše uvedenému citátu, podle kterého je þurs zodpovědný za ženské nemoci. Dalšími zajímavými příklady jsou hromové kameny, tedy prehistorické kamenné sekeromlaty, které se

„dávaly se k mléku, aby nezkyslo, ochraňovaly obilí v sýpkách před krysami, měly zaručit blahobyt dobytka, štěstí při lovu zvěře i ryb a v případě, že člověk nosil kámen u sebe jako amulet, chránil i jej samotného proti nemocem, neštěstím a zlými sny. Známy jsou i případy, kdy se kameny vkládaly do postele např. těhotným ženám nebo malým dětem. Úlomky hromového kamene se dokonce mohly rozemlít na prášek a ten pak smíchaný s vodou podat nemocnému jako lék. Kromě dochovaných příběhů to dosvědčují i obroušená místa a ulámané kousky na mnoha nalezených ‚hromových kamenech’. Jak vyplývá z nejnovějších nálezů, plnily hromové kameny ochrannou funkci i po smrti (proto uložení v rakvi, viz výše). Hromové kameny byly vzácným artefaktem, který si lidé po nalezení většinou dobře chránili. Četné jsou případy hromových kamenů uchovávaných v truhlicích, zazděných přímo ve stěnách stavení, zavěšených pod střechou, či naopak uložených pod prahem nebo podlahou. V severských zemích byla moc hromových kamenů umocněna jejich následným spojováním s bohem Þórem a jeho kladivem. Ravilious se domnívá, že lidé v hromových kamenech spatřovali přímo Mjǫllni, proto vyhledávali kamenné předměty, které se tvarem co nejvíce přibližovaly právě kladivu či sekyrce. Samotné názvy pro hromové kameny v severských jazycích tento fakt potvrzují. Obyvatelé Skandinávie tedy věřili, že hromové kameny jsou na zem shazovány samotným Þórem. A stejně jako Þórovo kladivo chrání říši bohů před nebezpečím, měly hromové kameny ochránit je samotné a celé jejich domovy.“ (Boudová 2010: 22)

Hromové kameny byly užívány také během doby vikinské (Gardeła 2014: 55), a lze je objevit tehdejších hrobech i na sídlištích. Stejnou funkci mohl mít i amulet ze Södra Kvinneby („Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře.“). V mýtu o spálení Baldra dokonce Þór dokonce žehná pohřební hranici („Tehdy povstal Þór a také posvětil hranici Mjǫllnim“; Gylfiho oblouzení 49). Tato zjištění proto svádí k závěru, že amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení. Případy synkretismu, jako například kladivo a kříž vyryté na stejném předmětu nebo zmínky o lidech, jež se obraceli na Krista i Þóra, jsou zřejmě snahami o univerzální pomoc.

thurmuth

Meč z norského Sæbø, 9. století.

V nápisech je explicitně zmíněno, že léčení je vnímáno jako boj proti chaotickému agentovi. Na žebru ze Sigtuny můžeme navíc nalézt poutání a potírání nemoci, které má řadu analogií z mýtického (viz již zmíněný verš o Þórovi poutajícím obryni Hengjakjǫpt; poutání Fenriho) i hrdinského světa (Béowulf potírající Grendela) a bohatého skandinávského umění (Lundborg 2006). Tento rozšířený vzorec následuje logiku, že spoutaný a poražený nepřítel již nemůže ublížit, a lze z jeho porážky těžit. Vykázání nemoci z těla nemocného můžeme zaznamenat třikrát, konkrétně „teď odejdi“ [far þú nú], „teď prchni“ [flý þú nú] a „opusť“ [vaksna úr]. Mnohem komplexnější představou je pak zaříkání nemoci. Stejně jako Egil ve výše zmíněném úryvku zaříkává všechny duchy země, aby bloudili, dokud nevyženou jeho protivníka do ciziny, tak i nápis na destičce ze Sigtuny vyhrožuje nemoci „Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]“, ve shodě s citovaným nápisem z tyčky z Ribe („Snědou zve se skála, jež stojí v moři; na ní leží devět nouzí; ty nebudou spát sladce, ni se příjemně probouzet, dokud lék ti nepomůže.“) a islandským folklórním zaříkáním („Skála stojí v moři, sluje ona Snědá. Tam dlí devět zmijí. Ty se nebudou klidně probouzet ni klidně spát, dokud se krev nezastaví.“; Jón Árnason 1954–61: III, 470). Bazální myšlenkou takového zaříkání je obtěžkat nemoc nebo zranění poutajícím břemenem, čímž se brání dalšímu zhoršení nemoci; devítinásobné vypočtení runy ᚾ má význam „pouto“ či „poutající žádost“, zatímco u trojnásobného vyrytí runy ᛁ přesný význam neznáme (Starý 2004: 144–5).

Pro pochopení komplexnosti staroseverského vztahu k negativním agentům je potřeba říci, že existují případy jejich povolání. Jak trefně poznamenává Jiří Starý (2010: 198): „Pro severský vztah k chaosu je ale příznačné, že se lidé nezříkali ani moci naveskrz negativní a nejednou se pokoušeli využít její působnosti ke svým účelům. Prostředkem k tomu byla magie, která se nedovolávala bohů, nýbrž démonických bytostí, a jejímž cílem nebylo tyto bytosti zahnat a zneškodnit, ale právě naopak: aktivovat je a užít jejich sil k dosažení vlastních cílů a škodě nepřátel. V optice řádu a chaosu se tak jednalo o činnost přímo protikladnou třeba zmíněným modlitbám, a společnost ji také – málo překvapivě – stíhala morálním odsudkem a trestala prostřednictvím zákona. Je nicméně zajímavé všimnout si, že magie nejednou užívala prakticky stejných postupů a mytických narážek.“

Někdy jde o jejich přímou invokaci, jako v případě runového nápisu B 252:

„Ími ať rozpálí kámen;
ať nekouří kouř,
ať nevaří var;
ven teplo       a dovnitř chlad;
Ími ať rozpálí kámen.“
(Starý 2010: 198)

Ve většině dochovaných případech jde však o vícenásobné rytí runy ᚦ i jiných run, jako v případě eddické Písně o Skírnim, runového nápisu B 257 (14. století) i tzv. Run prdu (17. století):

Tursa ti ryji                a tři další znaky:
Vilnost, Posedlost          a Dychtivost; […]“
„Vzdychej a trap se         vášní prudkou,
ať dychtivost k nářku tě nutí;
jen posaď se a            já ti povím
o příboji příkoří           o tíži touhy.“
(Píseň o Skírnim, 29 a 36; Starý 2004: 145)

„Posílám ti,                   přivádím ti kouzlem
vlčice vilnost              a dychtivost.
Dychtivost štve tě          a šílenství myslí:
Neusedej,                neusínej […].“
(Nápis na dřevěné tyčce z Bergenu B 257; Starý 2004: 145)

„Ryji tobě
osm Ásů,
Nutností devět,
třináct Tursů.“
(Runy prdu; Starý 2004: 144)

 

Shrnutí a závěr

„Raně středověká medicína, zbavená možnosti systematického záznamu, byla medicínou s pomalým, ba žádným progresem v poznávání a chápání zákonitostí těla, příčin vzniku nemocí atp.“ (Komarec – Revická 2009). Medicína je staroseversky označována jako lyf, a toto slovo se pak promítá do složenin jako lyfsteinn (tj. léčivý kámen, nošený údajně kolem krku nebo na jílci meče, který pomáhal zacelovat ránu), lifkona („léčitelka“) nebo lyfrúnar („léčivé runy“; viz bronzová destička z 11. nebo 12. století s nápisem “léčivé ryji runy, runy pomoci” [Ög NOR2001;32]). Téměř každý člověk musel znát základy první pomoci, ale v literatuře se setkáváme také s profesionálními léčiteli, pro které se běžně používá pojem læknir. Mohlo se jednat jak o muže, tak o ženy, třebaže těm se v ságách nedostává tolik prostoru (viz ságové popisy zde). Žádoucími atributy léčitele byly „dlaň léčitele“ (læknishendr, manus medica; podle Ságy o Magnúsovi Dobrém 28 se léčitelé poznali podle jemných dlaní) a „léčivý jazyk“ (lyftunga; tedy zásobu léčivých průpovědí a zaříkávání); zřejmě měly také hlubší znalost používání run. Předpokládá se, že hlavní náplní jejich profese bylo nařezávání, čistění, vypalování a vyplachování ran, ovazování, narovnávání kostí, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run, zaříkávání a v případě žen také porodnictví (Foote – Wilson 1990: 93). Přestože k výkonu práce nemůžeme mnoho říci, staroseverská společnost byla doslova posedlá hierarchizací ran, za které byly přísně odstupňované ceny pokut, a práce léčitelů, kteří byli mnohdy prostředníky mezi znesvářenými stranami, byla zahrnuta do pokuty. Jistým zlom v léčitelské praxi, která pracovala s povrchní znalostí lidského těla (viz Sága o svatém Óláfu, 234; česneková kaše podaná zraněnému, podle níž se poznalo, je-li zasažen žaludek), představoval dánský mistr Henrik Harpestræng († 1244) a jeho překlady kontinentálních odborných knih. Lidové léčitelství se však s příchodem křesťanství výrazně nezměnilo a stejných formulí s pozměněným pozitivním agentem bylo užíváno prakticky do novověku.

Bibliografie

Gylfiho oblouzení = Gylfaginning. Do češtiny přeloženo jako: In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. H. Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Skírnim = Skírnismál. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Skírnim, in: Edda. Přel. L. Heger, rev. H. Kadečková, Praha 2004: 99–108.

Píseň o Þrymovi = Þrymskviða. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Trymovi, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 147–155.

Proti náhlému bolení = Wið færstice. Do češtiny přeloženo jako: Proti náhlému bolení. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177–178.

Proti skřetovi = Wið Dweorh. Do češtiny přeloženo jako: Proti skřetovi. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. K. Vrátný, Praha 1926.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Snorri Sturluson : Sága o Magnúsovi Dobrém = Sagan af Magnúsi góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar III, Uppsala 1872.

Snorri Sturluson : Sága o svatém Óláfu = Saga Ólafs hins helga, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar II, Uppsala 1869.  Do češtiny přeloženo jako: Sága o svatém Olavu. Přel. L. Heger, Praha 1967.

Back Danielsson 2001 = Back Danielsson, Ing-Marie (2001). Hemdrup-staven – ett nytt tolkningsförslag, in: Fornvännen 96: 73–77. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2981/2001_073.pdf?sequence=1

Back Danielsson 2007 = Back Danielsson, Ing-Marie (2007). Masking moments: the transitions of bodies and beings in Late Iron Age Scandinavia. Doktorská práce. University of Stockholm. Dostupné z: https://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:196957/FULLTEXT01.pdf

Boudová 2012 = Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bowie 2008 = Bowie, Fiona (2008). Antropologie náboženství, Praha.

Cleasby – Vigfússon 1874 = Cleasby, Richard – Vigfússon, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Elgqvist 1934 = Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng, in: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Foote – Wilson 1990 = Foote, Peter – Wilson, D. M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Gardeła 2014 = Gardeła, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Hall 2009 = Hall, Alaric (2009). Þur sarriþu þursa trutin: Monster-Fighting and Medicine in Early Medieval Scandinavia, in: Asclepio 61: 195–218. Dostupné z:
http://asclepio.revistas.csic.es/index.php/asclepio/article/viewFile/278/274

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Jón Árnason 1954–61 = Jón Árnason (1954–61). Íslenzkar þjóðsögur og ævintýri. 6. bindi. (Ný útgáfa). Ed. Árni Böðvarsson og Bjarni Vilhjálmsson, Reykjavík.  Dostupné z: http://baekur.is/bok/000197670/Islenzkar_thjodsogur_og

Knottnerus 2002 = Knottnerus, O. S. (2002). Malaria around the North Sea: a survey, in: Wefer, G. et al. (Ed.) Climate development and history of the North Atlantic realm, Berlin: 339–353. Dostupné z: https://ottoknot.home.xs4all.nl/werk/Malaria.html

Komarec – Revická 2009 = Komarec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha: 169–187.

Lundborg 2006 = Lundborg, M. D. (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization, in: Andrén, Anders et al. Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International
Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 39–44.

MacLeod – Mees 2006 = MacLeod, Mindy – Mees, Bernard (2006). Runic Amulets and Magic Objects, Woodbridge.

Moltke 1985 = Moltke, Erik (1985). Runes and their Origin. Denmark and Elsewhere,

Mørup 1989 = Mørup, Poul Erik (1989). Lægelig runemagi i 700-tallets Ribe, in: Ribe Amt 24: 408–414. Dostupné z: https://tidsskrift.dk/index.php/fraribeamt/article/viewFile/74459/131593

Perkins 2001 = Perkins, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné z: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf

Röstberg 2009 = Röstberg, Maria A. (2009). Hemdrupstaven : ett redskap för medicinsk magi, Fornvännen 104: 208–210. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3216/2009_208.pdf?sequence=1

Starý 2004 = Starý, Jiří (2004). Runové písmo, in: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha: 138–154.

Starý 2010 = Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů, in: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha: 189–227.

O Elmo de Gjermundbu

Esta é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca, mentor do projeto Forlǫg e membro do grupo Marobud. Você pode apoiar o autor através de seu perfil no site Patreon.

Em 30 de março de 1943, a Universidade de Oldsaksamling, em Oslo, obteve informações de que um fazendeiro chamado Lars Gjermundbu havia encontrado e escavado um grande monte de terra perto de sua fazenda Gjermundbu na comuna de Ringerike, no condado de Buskerud, sul da Noruega. No mês seguinte o lugar foi examinado por arqueólogos (Sverre Marstrander e Charlotte Blindheim) e o resultado foi realmente fascinante.
gjerm1

Planta do monte. Retirada de Grieg 1947: Pl. I.

O monte tinha 25 metros de comprimento, 8 metros de largura no ponto mais largo, 1,8 metros de altura na parte central e era predominantemente formado por solo pedregoso; no entanto, o interior da parte central era pavimentado com pedras grandes. Na parte central, cerca de um metro abaixo da superfície e sob a camada de pedra, foi descoberta a primeira sepultura, denominada “Grav I”. A 8 metros de Grav I, na parte ocidental do monte, foi encontrada a segunda sepultura, denominada “Grav II”. Ambas as sepulturas representam enterros de cremações da segunda metade do século X e são catalogadas sob a marca C27317. Ambas as sepulturas foram documentadas por Sigurd Grieg em Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike em 1947.

Grav I consistia em dezenas de objetos ligados à propriedade pessoal e várias atividades, incluindo lutas, arquearia, equitação, jogos de lazer e culinária. Entre outros, os mais interessantes são os objetos únicos como a cota de malha e o elmo, que se tornaram muito famosos e são mencionados ou retratados em quaisquer publicações relevantes.
Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possível reconstrução do equipamento que foi encontrado em Grav I, Gjermundbu. Tirado de Hjardar – Vike 2011: 155. O formato da coifa é o ponto fraco da reconstrução.

© 2016 Kulturhistorisk Museum, UiO.

O elmo é frequentemente descrito como “o único elmo completo da Era Viking que se tem conhecimento”. Infelizmente isso não é verdade por pelo menos duas razões. Em primeiro lugar, o elmo não é de modo algum completo – ele demonstra danos pesados e consiste em cerca de 10 fragmentos no estado em que se encontra atualmente, o que representa um quarto ou pouco mais de um terço do elmo. Para ser honesto, esses fragmentos do elmo são fixados sobre uma matriz de gesso que tem a forma aproximada do elmo original; alguns deles de maneira especulativa, podem até estar na posição errada. Membros negligentes da academia apresentam essa versão como uma reconstrução nos museus e nos livros, então essa tendência é copiada e reproduzida por recriacionistas e pelo público geral. Tenho de concordar com Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), que escreveu: “O elmo de Gjermundbu não está bem preservado nem bem restaurado“.

gjermbu8

Uma antiga reconstrução do elmo, feita por Erling Færgestad. Retirada de Grieg 1947: Pl. VI.

Em segundo lugar, há publicações sobre fragmentos de pelo menos 5 outros elmos espalhados pela Escandinávia e também em áreas com forte influência escandinava (veja o artigo Elmos Escandinavos do Século X [em inglês]). Estou ciente de vários achados e interpretações não publicadas cujas autenticidades não podem ser comprovadas, especialmente os fragmentos de elmos encontrados em Tjele, na Dinamarca, que são muito próximos ao elmo de Gjermundbu, uma vez que consistem em uma máscara e oito faixas estreitas de metal de 1 cm de largura (veja o artigo O Elmo de Tjele [em tcheco]). Baseado nos fragmentos do elmo de Gjermundbu, nos fragmentos do elmo de Tjele e na máscara de Kyiv (o formato original do fragmento de Lokrume é desconhecido), podemos dizer que o tipo de elmo “spectacle helmet” (algo como elmo com máscara ocular em português) claramente evoluiu dos elmos da Era Vendel e foi o tipo predominante de elmo escandinavo até próximo de 1000 A.D., quando os elmos cônicos com nasais tornaram-se populares.

Para ser justo, o elmo de Gjermundbu é o único elmo do tipo “spectacle helmet” da Era Viking cuja construção é completamente conhecida. Vamos dar uma olhada nisso!

O esquema do elmo. Feito por Tomáš Vlasatý e Tomáš Cajthaml.

Meu colega Tomáš Cajthaml fez um esquema muito legal do elmo, de acordo com minhas instruções. O esquema é baseado na ilustração de Grieg, em fotos salvas no catálogo Unimus e em observações feitas pelo pesquisador Vegard Vike.

A cúpula do elmo é formada por quatro placas triangulares (azul escuro). Sob a abertura entre cada duas placas, há uma tira estreita que é rebitada à outra tira ligeiramente curvada situada acima dessa abertura entre cada duas placas (amarelo). Na direção nuca-testa, a tira é formada por uma única peça, que é estendida no meio (no topo do elmo) e forma a base para o espeto (azul claro). Existem duas tiras planas na direção lateral (verde). As placas triangulares são rebitadas em cada canto da tira nuca-testa. Uma tira larga, com a linha perfilada visível, é rebitada à borda da cúpula (vermelho; não se sabe como as extremidades desta parte de metal conectavam-se). Dois anéis estavam conectados na borda dessa tira larga, prováveis restos de uma coifa em malha de aço. Na parte dianteira, a máscara ocular é rebitada na tira larga.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO.

Uma vez que todas as dimensões conhecidas foram exibidas no esquema, deixe-me acrescentar alguns fatos suplementares. Em primeiro lugar, as quatro tiras ligeiramente curvas são demonstradas de maneira um pouco diferente no esquema – as originais são mais curvas na parte central e se afilam perto das extremidades. Em segundo lugar, embora o espeto seja uma característica importante, estudos nos mostram que sua presença é mais uma questão de uso estético do que de uso prático. Sobre os anéis da possível coifa de malha, o espaçamento entre eles é de aproximadamente 2 cm. Também são muito grossos, ao contrário dos anéis da cota de malha. Provavelmente foram fechados apenas encostando as pontas (butted mail), uma vez que nenhum vestígio de rebite foi encontrado. Não se pode afirmar se eles de fato representam uma coifa, porém, caso tal afirmação seja positiva, o que parece é que a coifa estava pendurada em anéis ou em um fio que atravessava estes anéis (ver meu artigo sobre Dispositivos de Suspensão de Coifas Medievais [em tcheco]).

Falando sobre a máscara, os raios-x revelaram pelo menos 40 linhas que formam cílios, da mesma forma que a máscara do elmo de Lokrume (veja o artigo O Elmo de Lokrume [em inglês]). Apesar das tendências modernas, não foram encontrados vestígios de incrustações metálicas nem gotículas de metal derretido. Existe uma diferença significativa entre a espessura das placas e tiras e a espessura da máscara, mesmo esta demonstrando uma espessura irregular. Inicialmente, a superfície do elmo poderia ser polida, de acordo com Vegard Vike.

Eu acredito que estas notas podem ajudar as novas gerações mais acuradas de recriacionistas. Sem contar anéis, o elmo pode ser formado a partir de 14 peças e pelo menos 33 rebites. Tal construção é um pouco surpreendente e não tão sólida. Em minha opinião, este fato pode levantar a discussão entre recriacionistas sobre o elmo de Gjermundbu representar um elmo de guerra ou um elmo cerimonial/simbólico. Eu, particularmente, penso que não há necessidade de ver essas duas funções como funções separadas. Sou muito grato aos meus amigos Vegard Vike, ao jovem artista e recriacionista Tomáš Cajthaml e ao Samuel Collin-Latour. Espero que vocês gostem deste artigo. Em caso de qualquer pergunta ou observação, por favor contacte-me ou deixe um comentário. Se vocês quiserem saber mais e apoiar meu trabalho, por favor, financie meu projeto no Patreon.


Vestanspjǫr agradece ao amigo Tomáš Vlasatý pela oportunidade de trazermos este trabalho à língua portuguesa. A bibliografia utilizada pelo autor pode ser consultada no artigo original, no link abaixo.

The Early Medieval Forum, Slovakia

logo

The Early Medieval Forum / Fórum včasného stredoveku (FVS) will take place on February 3, 2017 in Archaeological Museum of the Slovak National Museum in Bratislava, Slovak republic. The project is organised by Marobud reenactment group from the Czech Republic and Svjatogor from the Slovak Republic.

For a longer period of time I and some of our group – Svjatogor – were convinced that we should contribute to the Slovak reenactment community by organizing an event. However, I was not sure of it’s nature for there are always the same types of events. An event for the public with stage combat exhibitions, theatrical parts and some tournament? Early medieval reenactment battle? A private gathering of the reenactment groups – maybe some tournament and party in costumes? All of those have at least one of the following problems: there’s a lot of it, local community is not big enough, no adequate space for it, without sufficient additional value etc.

A bright idea came to my mind while chatting with my father – an archaeologist. He attends a lot of conferences and symposiums dedicated to different matters of his profession. Why not to make something similar but in a smaller scale and dedicated for reenactors? There is a crucial need for an open discussion channel for the reenactors. Yes, we discuss things on the social media, we can talk during the events. On the social media like Facebook, we can indeed see fruitful debates but we have to face the loss of intimacy in these discussions which results into egocentrism, agression, so called “hate”, personal attacks and last but not least the presence of people not interested or open-minded enough for some sort of serious discussion. Most of these problems are present also during the reenactment events but with the addition of the alcohol, therefore the efficiency of the discussion decays.

A base for reenactors of the early medieval period – this idea caught me and kept me thinking of it for some time. After some time I was confident of the possible contribution of this event mainly in these points:
– meeting in person without the distance of the medias
– relatively small group meeting with a clear aim without unnecessary distractions
– participation of people that are truly interested in the matter
– a potential to create a long-term collective that could be recognized in the reenactment scene
– a possible inspiration for the others to discuss on a new level

With a steady aim, the next step was clear. For a few years, there is a person I recognize as a certain authority on the early medieval reenactment scene in the Czech and the Slovak Republic. I assumed his participation on this Early Medieval Forum (FVS) was crucial to the goal of the event. Tomáš Vlasatý is Czech reenactor of the early medieval Northener from Scandinavia, member of Marobud reenactment group, founder of Projekt Forlǫg, and an enthusiast that is engaged in a large number of projects that aim to improve the quality of the reenactment community and to motivate current and new reenactors to improve themselves.

My shy approach to him was not in place, because of his friendly attitude and his fast approval and adaptation of this idea and also an enthusiasm he showed. According to his knowledge, a similar concept works perfectly in Russia that is known to possess a powerful community of a great quality. We agreed on the name of the event and Tomáš suggested to find a place inspirational enough for this kind of forum. We also agreed on a date of the forum that will take place on February 3, 2017. An important part of the contribution of Tomáš was to invite the deeply interested reenactors that could contribute to this forum as his scope and contacts amongst the reenactors are really significant. In the meantime, thanks to my and my group’s warm relations with the Archaeological Museum of the Slovak National Museum, we managed to arrange the forum to take place in the premises of the Archaeological Museum.

The idea of the Early Medieval Forum is that the participants contribute themselves with their own ideas, papers or presentations to the forum. I managed to convince PhDr. Vladimír Turčan of the Archaeological Museum, an expert in the archaeology of the early medieval Slavic culture, to contribute to the forum with his speech about Bojná hillfort, probably the most famous early medieval archaeological site in Slovakia. Recently, the top-level sword manufacturer from Slovakia – Róbert Môc – kindly agreed to participate in the Early medieval forum and to contribute by presenting the sword from Krásna nad Hornádom (Slovakia) and his work on it’s reconstruction.

It is not so long I was merely scratching the surface of the whole reenactment problematics but I and my group wish to join the effort of the great reenactors and help to improve the community. Naturally, we have to start from ourselves, but in the meantime, we would be happy to cooperate with the others and help to motivate the other groups and individuals. I believe, and I assume Tomáš would not disagree, that the Early Medieval Forum will be a step in the right direction and that we would be happy to welcome more enthusiasts in the early medieval reenactment to participate and collaborate on the meetings in the future.

In case of interest, please contact us via e-mail on: svjatogor.druzina@gmail.com

December 1, 2016

Michal Bazovský
Svjatogor

The helmet from Lokrume, Gotland

Since I am deeply interested in Viking Age helmets, I realized there is no comprehensive article about the helmet from Lokrume. That’s why I decided to translate my Czech article, “Přilba z Lokrume“. I believe this might help to reenactors looking for new kind of helmet evidence.

The first information about the fragment from Lokrume, which is deposited in Visby museum with the sign GF B 1683, was first published by Fornvännen journal in 1907:

„The helmet fragment (consisting of eyebrows and the nasal) from iron is coated with silver plate decorated with niello ornaments. The item, which belongs to Visby Fornsal and which was found in Lokrume parish on Gotland, is the only Viking Age helmet fragment ever found and it is an interesting parallel to several hundreds older helmets from Vendel. (Fornvännen 1907: 208, Fig. 8)

1

Taken from Fornvännen 1907: 208, Fig. 8; Lindqvist 1925: 194, Fig. 97.

Some time later, in 1925, Sune Lindqvist discussed the helmet in his essay on Vendel Period helmets (Lindqvist 1925: 192–194, Fig. 97): „it is made of iron and it is most likely made on Continent, because it is decorated with a thin layer of silver. In Scandinavia, this method was first used in the Viking Age“ (Lindqvist 1925: 192–193). He noticed also the fact that eyebrows do not have animal head terminals, like the helmet from Broa (Lindqvist 1925: 194).

Sigurd Grieg, who studied the helmet from Gjermundbu, reacted to Lindqvist in his book:

In this moment, is is also interesting to mention the Viking Age fragment from Lokrume, Gotland, which was discussed by Lindquist, together with some other helmets. The piece is dated to the Viking Age and the decoration also shows it belongs to the period. The fragment consists of eyebrows and a part of nasal. The fragment is very interesting for us, because its ornaments show the similarity with ornaments known from the sword from Lipphener See (…).
Lindqvist presumes the fragment is an export from the Continent, because the thin silver plate decoration was not used in Scandinavia before the Viking Age. Gutorm Gjessing critised this, when he truthfully said: ‚In our opinion, the helmet fragment from Lokrume can not be understood as a predecessor to Vendel Period helmets, as Lindqvist did (…). The technique – coating with thin silver layer and niello decoration – is very well known from the Viking Age and it is obvious that this technique was very popular on Gotland during its quite extensive production of weapons in the Later Viking Age (…).’“ (Grieg 1947: 44–45)

Grieg, who quotes Gjessing, finds the analogies of the helmet fragment in the 10th century, more precisely, Saint Wenceslas helmet and Petersen type S sword from Lipphener See (Grieg 1947: 45).

lokrume_motiv

The reconstruction of the motive, made by Jan Zbránek.

Elisabeth Munksgaard, who wrote a paper on the helmet fragment from Tjele in 1984, mentioned the fragment from Lokrume without any detail (Munksgaard 1984: 87). Almost the same did Dominik Tweddle (Tweedle 1992: 1126), who mentioned the facts the fragment is decorated and does not have animal head terminals.

The most important work presents Die Wikingerzeit Gotlands, written by Lena Thunmark-Nylén. It consists of a detailed photo, dimensions and a commentary (WZG II: 264:1; III: 317; IV: 521–522):

Lokrume parish, GF B 1683
An eyebrow protection from a helmet; made of iron inlayed with silver and nielloed with decoration in shape of airborne braided bands and intertwined circles ; the lenght of 13.2 cm.“ (WZG IV: 521–522)

An eyebrow part of a helmet, without any knowledge of the find context, represents the only example of the Viking Age helmet on Gotland. The item is made of iron, decorated with square inlay, to which a niello band motive is placed. There are transverse bands in the other areas around eyes.“ (WZG III: 317)

Thunmark-Nylén seeks analogies within the corpus of Norwegian swords, and she comes with the conclusion that the dating to the Viking Age is more than clear and without any doubt (WZG III: 317, Note 75).

2

Taken from WZG II: 264:1.

Mattias Frisk, the author of a very good university essay on Scandinavian helmets from the Younger Iron Age (Frisk 2012), wrote the same information as Lindqvist:

„The fragment consists of eyebrows and a short, broken nasal. It is made of iron, coated with silver plate, which is inlayed with square ornaments (…).“ (Frisk 2012: 23)

To my knowledge, the last book to mention the fragment is Vikinger i Krig, written by Kim Hjardar and Vegard Vike (Hjardar – Vike 2011: 188, 190). The book presents a different lenght (12.8 cm), a quite detailed photo and a short comment:

The second stray find is the mask fragment from Lokrume, Gotland, which is decorated with an ornament, that could be dated to 950–1000 AD. (…) The mask from Lokrume is made of iron, coated with silver and inlayed with square ornament and transverse bands of copper.“ (Hjardar – Vike 2011: 188)

vikingerikrig190

Taken from Hjardar – Vike 2011: 190.

We can see that different authors hold different opinions on the method of the decoration:

  • coating/plating with silver + niello inlay (Fornvännen 1907; Lindqvist 1925; Grieg 1947; Frisk 2011; Hjardar – Vike 2011)
  • silver inlay + niello inlay (WZG IV: 521–522; WZG III: 317)

When I discussed the fragment with blacksmith and jeweller Petr Floriánek (also known as Gullinbursti), the living legend and the best knower of the Viking art in the Czech republic, he explained to me that the decoration could be made in two possible ways:

  • inlay method: grooves are cut to the surface of the item, and they are filled with contrastive material (precious metal) in a desirable shape. Grooves correspond to the motive. The example can be seen here.
  • overlay method: a grid is cut to the surface of the item, and the material is hammered to the grid in a desirable shape. Grooves of the grid do not correspond to the motive. An example can be seen here, or below.
lokrume_muzeum

The fragment, deposited in Visby Fornsal.

According to Petr Floriánek, both methods were popular in the Viking Age and they can be seen applied on many pieces of art, mostly weapons of the second part of the 10th century. The usage of niello, proposed by researchers, is not so likely, in Petr’s opinion. The reason for that is the fact that grooves (with missing material) have the uniform width, which rather suggests the usage of wire. The material could be copper, because copper is more like to fall off, since it has worse adhesion than silver. As Petr says, broad transverse bands are most likely not made by niello method.

It is important to stress that it is not known to which type of helmet the fragment belonged. Researchers tend to say it was a spectacle helmet, which seem to be a more reliable variant, judging from shapes and dimensions of analogies (Broa, Gjermundbu, Tjele, Kyiv). Petr Floriánek guess the thickness of the mask can be cca 3 mm. The usage of nasal without ocular parts is known from Saint Wenceslas helmet, which was also made on Gotland and its decoration is very similar (see here). That’s why we should not dismiss the nasal variant.

My Belarusian friend Dmitry Hramtsov (also known as Truin Stenja), a very skillful blacksmith and jeweller, made a quite interesting variation of Lokrume helmet. Me and Petr consider this version to be very well done. Dmitry used the overlay method – in photos, you can notice the cut grid with silver and copper wire hammered to the surface. The mask is hollow inside; we do not know, if the original was hollow as well, but the helmet from Broa has this feature. The mask is riveted with four rivets to the dome of the helmet; two rivets are invisible and soldered with silver. The rest of the mask is based on Kyiv mask, which was made in the same period. The dome of the helmet is based on the construction of Gjermundbu helmet.

 

In the very end, I would like to thank to Dmitry Hramtsov for the chance to publish his photos. My deep respect belong to Petr Floriánek, who gave me many good advices and ideas. Finally, my thanks go to Jan Zbránek for the redrawn motive. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

Fornvännen 1907 = Ur främmande samlingar 2. In: Fornvännen 2, Stockholm 1907, 205–208. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/5533/1907_205.pdf?sequence=1.

FRISK, Mattias (2012). Hjälmen under yngre järnåldern : härkomst, förekomst och bruk, Visby: Högskolan på Gotland. Available on: http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:541128/FULLTEXT01.pdf.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

WZG II = Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

WZG III = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

WZG IV = Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

The interview for Hella the Viking blog

Recently, I have been offered the chance to answer several questions asked by Marta París Boix (alias Marþa Skogsdottir) from Spanish projects Clan Hávamál and Hella, the Viking blog. When she was making her interview with Maxim Makarov, Marta found the interview I made with him, she contacted me and offered me an interview. The original version in Spanish was published on her websites; here you can find the English version.


I had the pleasure to meet virtually Tomáš Vlasatý (David Stříbrný) whom I decided to interview after seeing his long career as reenactor and also his contribution in projects like Marobud, “Karel’s journey – pilgrimage to Rome”, “Early medieval woodworking tools”, “The Library of the group Marobud”, “Viking Age Forging”, “Early medieval tablets”, “10th century Norway”, “Valknut – triquetra”, “Historické přilby – Helmets of the Past”, etc. Since we cannot do the interview face to face due to he is in the Czech Republic and I am in Barcelona, this time I will show you a written interview.

37

Hi, Tomáš. Thank you very much for accepting this interview and dedicating us some of your time. It is a great honor for us to have the opportunity to interview a reenactor with your experience and knowledge.

Greetings to all of you and thank you very much for this interview. I am honoured as well. In the beginning of the 21th century, it is rare that somebody wants to hear the opinion of another person.

I would like to start this interview by asking you, when did your interest for Scandinavian culture come from? How did it all begin?

Well, it started around 2004. Originally, there was a pure fascination based on books, games, music. Old Norse mythology was also an very important element. After some time, I decided to buy some Viking-related products (in fact, those objects was purely fantasy stuff) and to visit small Viking Age events in the Czech Republic. I met some reenactors there, and they showed me their gear, the way of thinking and the reenactor culture. I think that my beginning was similar to the experience of anybody interested in Old Norse culture. In 2008, I started to translate and to study sagas, and this kind of sources brought a completely new light to my reenactor career.

DSC_0027_fhdr

As far as I know, specially after checking the projects that you are administrating at the moment, you have a wide knowledge of Scandinavian culture, and I was wondering if you could please tell us how do you think it must be the daily life of a viking from the 10th century.

Firstly, I have to make clear that Old Norse people did not call themselves as “vikings”. If we are talking about average people, they call themselves “Northerners”, or rather “people of [a region or a clan]”. Basically, there is no bigger change between our lives – people want to live, to earn money, to prosper. The way how to achieve is the thing what changes, as well as mindset and demand for comfort. Secondly, most people lived on farms with their kins and did what was needed for living. The household was run on two different levels, inner and outer. The “inner life” took place only within the house and its fence – I mean regular work like the care of livestock, crafts and repairs, making of food etc., also including the entertainment. The “outer life” consisted for example from visits (friends, kin members, assemblies, shrines and churches), trading and warfare. It is obvious that Old Norse people mastered many crafts in order to be self-sufficient (I recommend to read Rígsþula). The households were considered to be separated microcosmoses, and the law was accustomed to this state. This separation between the Inner and the Outer is connected not only to law, but also to gender – from sources, we can clearly see that the “outer life” was dominated by men, and the man remaining at home all the time was called heimskr (“stay-at-home”, but also “dull”). As Hávamál says, only the far-travelling man can be called wise. On the other hand, women were expected to stay at home and take care of the household, the most important place in life. To sum up, there were strict lines in Old Norse daily life.

It is worth to mention that, in case you visit a museum, you will see many decorated objects from precious metal. However, these artefacts do not fully reflect the living reality of average people staying in the background. We reenactors are often obsessed by these elite objects, without taking care of the rest of 90% of the original population. Another fact is that we often say we represent Vikings, without noticing that we are focused only on Anglo-Saxon, Frankish or Russian sources. Sadly said, for most of reenactors, the life of average people of Scandinavia is not interesting. Generally speaking, war activities are the biggest attraction in the reenactment; in addition, Viking Age reenactment has the element of religious and free thought manifesto.

mece10

How do you imagine a viking burg (merchant city and/or village)? What kind of structure do you think it should have had?

I will take the word “viking” in the sense “Old Norse”, okay? In Scandinavia, there were several towns (Birka, Haithabu etc.). The word for a town is borg, which means also “a fortified place”. In towns, up to a thousand people could live, and they needed the protection and supplies. That’s why, as a rule, towns had ramparts (and palisades) and were located at the bank of the river or the sea. The town was always protected by the power of the ruler, who gained fees from both local and long-distance merchants. It is noteworthy that the town was not self-sufficient and the trade was necessary. This fact can explain why there are so exotic objects in towns.

birka

Is there any event that you’ve ever attended to, whose structure of tents, longhouses, etc… was similar to a real viking city? How was your experience there?

The problem is that there are not so many events in open-air museums and the number of reenactors is often much bigger that the number of houses, so they have to sleep in tents. I am a bit fed up with tents, because of the fact that common people usually used buildings on travels if possible.

Of course I have some experience with living in buildings, both separated and bigger open-air museums. But the impression is never complete – there are too many modern elements, too many fantasy gear and the life of reenactors can’t be compared to life of period people, because modern men want to fight, to drink, to relax from work. There is no need for protection against the enemy, because there is no real enemy. Most of reenactment events last too short for taking the historicity seriously. So, my experience is that the reconstruction of the living in town is extremely hard, and we can reconstruct only small aspects of the life. In my opinion, the life in a single household would be more interesting and more possible.

modra

Reenactors and museums play a great role when it comes to let people get to know how was life in Scandinavia in 10th century. As far as I know, there are museums that usually work hand in hand with reenactors to provide people a real life viking experience. Do museums in Czech Republic do that too? Have you ever collaborated with them?

The Central Europe has limited or none experience with Viking expansion, so Czech museums and academia pay matching (small) attention to the presentation of the Viking Age. In what was Czechoslovakia, the early states of Great Moravia and Bohemia are more interesting. Still, there is a huge gap between the early medieval academia and reenactors; scientists do not take reenactors seriously, reenactors are not very interested in scientific reconstruction, so the kind of relationship is mutual. On the other hand, there are some (mostly young) scientists in reenactment and they try to connect both areas. There are much better results in Celtic-oriented academia and reenactors. Let’s hope the future will bring better cooperation!

I personally collaborate with my friends scientist that are interested in early medieval period. So, a kind of collaboration is possible, at least on the personal level.

synové1

How do you think that people can get to know Viking era better: participating or attending to public reenactment events?

I believe that, from the broader perspective, the Viking phenomenon is already a very popular period, the popularity is on its peak and there will be a slow decline in future decade (of course, in some countries, the process will be slower). Usually, the Viking phenomenon is only a set of mostly historically incorrect thoughts and it would not be popular so much if it would be popularized in the correct way. For me, it is suprising that the Viking phenomenon is so widespread around the world, while other fascinating periods are not known. I often have to deal with people interested in Viking Age due to their afraid of immigration in Europe – these people are looking for the roots of the European traditions, but their will to learn specific data is rather superficial. Overall, it is extremely difficult for a normal modern person to find the time and the will to read and understand. Even the most of reenactors are not so deeply interested in the period, since Viking reenactment is a hobby without any stricter rule, so it is hard to popularize the general public more than now. I am deeply afraid that the deep experience is not what both visitors and the most of reenactors want. Therefore, true approach based on experiments and serious study will always be the matter of limited number of people.

I think it would be much better to change the whole trend, to prefer quality to quantity. The internet is very important medium today, as almost all people have the access to it, and that’s why it is important to create good articles and other online contents with pictures (visualisation is very crucial). Semi-long and long projects (months up to years) proved to be a very good method how to present history. What I really miss are Old Norse sources translated into national languages.

synové4

As a reenactor with more than 10 years of experience, you must have attended to a lot of events and because of that we would like to know if you consider that private events could are a good way to put on practice new techniques of work (craftsmen), cooking, combat etc… or do you consider that it is better to put them in practice in public events so that you can share knowledge with other groups and visitors?

My personal motto is “I do it for myself”. Events are not for visitors, they are for us, reenactors. That’s why we should focus on the exchange of knowledge and the cooperation on any occassion. However, bigger events and festivals are more focused on the battle and drinking, as there is no authority controlling the historicity. At smaller events, a larger scale of activities is present and the costume check is more possible. Period cooking is, in my opinion, a matter of fact at every event, as well as music, discussions and presentations.

wolin

What is the best reenactment event that you have ever been? What made it so special?

It is hard to say – almost each event is special in a way. Large battles with more than 1000 warriors are impressive, but the best authentic event I have visited was The Viking Way, which was organized by Trondheim Vikinglag near Trondheim. The concept was quite unique – the best crafters from Europe and USA met in a forest and shared knowledge for one week. No modern stuff, drinkable water in the rivulet, no modern toilets, no mobile signal, no battle.

And the worst?

It is relative and it depends what you are looking for. I personally enjoy when things are made in a historically correct way and the costume level is high. From this perspective, Wolin could be the worst event on the planet, but the festival has some good sides too. Basically, in my opinion, the worst events are small-scale battles that take only a few hours – these events do not deserve to be connected with reenactment at all, rather LARPs with iron weapons. On the other hand, those participated really enjoy controlled agressivity.

Last but not least, we would like to know if you could give advice to our audience who is interested in starting with reenactment or simply improve their skills as reenactors.

Read a lot and make contacts with foreign reenactors. Write a costume passport, a small document where every piece of your gear is mentioned and linked with the source. And do not be mad or angry – there will always be mistakes and people with different point of view, collaboration is better than hostility. The costume and your historical persona is fascinating never-ending story, and it will never be perfect. But it is worth of the try.

Thanks a million for your collaboration. We wish you the best of luck for the projects you are managing at the moment and keep up with the great job you are doing.

Thank you as well for the chance to speak.

IMG_0737

Rozhovor s Alexejem Ovčarenkem

Tento příspěvek je překladem interview, které dal Alexej Ovčarenko, ředitel agentury pro řešení historických projektů Ratoborci (Ратоборцы), Eleně Romašovové, reportérce deníku M24, před festivalem „Časy a epochy 2016“. Jedná se o shrnutí jeho myšlenek o minulosti, přítomnosti a budoucnosti ruského reenactmentu. Původní verzi rozhovoru můžete najít zde.

„Historie se lze dotknout“

Elena: „Alexeji, proč se v poslední době stala historická rekonstrukce tak populární? Před pár roky se jí lidé věnovali jenom v rámci svých skupin (klubů), ale nyní můžeme potkat rytíře nebo vikingy přímo na ulicích.“

Alexej: „Když jsme kolem roku 2000 začínali, část společnosti už požadovala analýzu historie, její konceptualizaci a znovuoživení. Stejné požadavky existovaly i na západě, takže jsme nebyli unikátní. Současná otázka zní, jakým směrem se bude ubírat reenactment v budoucnu. V Evropě začala být myšlenka reenactmentu zajímavá v 60. a 70. letech minulého století, zhruba v čase, kdy se do světového popředí dostával Pán Prstenů a další knihy spadající do žánru fantasy. A tak se zrodilo hnutí, které oslovovalo zejména mladé lidi. Když si mladí pořídili rodiny, začlenili je do koníčku, takže dnes můžeme v mnoha obdobích najít ‚stařešiny’, kterým už dávno není dvacet. Naše současná scéna začala pádem Sovětského svazu, a stejný proces začal v původně socialistických zemích, České republice a Polsku — hledání vlastních kořenů, přibližování se historii a touha historii rekonstruovat. Touha to byla romantická; hnutí bylo do určité míry tvořeno lidmi, kteří prahli po splynutí přírody a tradiční společnosti. Takové vnitřní touhy jsou normální, protože ne všichni dokážou snášet břemeno urbanistického prostředí. Odtud vzešel turismus za divočinou, který dnes aktivně probíhá všude.“

Elena: „Odkdy můžeme otevřeně hovořit o ruském reenactmentu?“

Alexej: „Reenactment v Rusku začal v 80. letech, a to pod vlivem zpracování ‚Vojny a míru’ od režiséra Sergeje Bondarčuka. Pro potřeby filmu byla vyrobena řada kvalitních kostýmů. Klukům, kteří tam tehdy dělali kompars, se napoleonika natolik zalíbila, že se jí začali věnovat, a tak se rozběhla první ‚fermentace’. V současné době je reenactment natolik populární, že by se mohlo zdát, že je na svém vrcholu. A může nás těšit, že ruští reenactoři v mnoha ohledech udávají tón. V Moskvě a jejím okolí se pořádá řada kvalitních historických akcí, kterých se zúčastňují zahraniční kolegové, jež je považují za prestižní. Kupříkladu ‚Časy a epochy’ se bez speciální reklamní kampaně samy zviditelnily v cizině. I když se nemohli zúčastnit všichni, tak se o festivalu mluví. A k tomu, že lze reenactory potkat na ulici — je normální, že když se něco stane populární, pak se s tím setkáváme častěji. Pokud má veřejnost ráda reeactory, bude větší poptávka po akcích ve městech. Hlavní je nesklouznout k profanaci.“

 

Elena: „Doprovází historické akce ve městech nějaké problémy?“

Alexej: “Hlavní problém spočívá v tom, že poptávka převyšuje nabídku. Reenactment je elitářské hnutí, není to něco, co lze vytvořit za půl roku nebo získat kliknutím na myš. Lásku k historii si koneckonců nelze koupit. Člověk se nejdřív musí začít zajímat o nějaké období, poté ho dlouho objevovat a ušít si první kostým, ten poté nahradit novým, jet na svůj první festival a tak dále. Než se člověk vypracuje do určité úrovně, kterou lze prezentovat lidem, zabere to spoustu času. Proto se domnívám, že v současné chvíli poptávka převyšuje nabídku. Navíc je třeba mít na zřeteli, že pro mnoho reenactorů jde o koníček, nikoli o práci. Pro řadu z nich je práce z veřejností samozřejmě důležitá a považují ji za své životní poslání, ale jiní se historických akcí ve městech neúčastní. V této chvíli hledáme optimální formát interakce mezi diváky a reenactory. Myslím, že ho dříve či později nalezneme, a půjde o interakci komfortní a harmonickou. Pokud se historické akce stanou hlavní náplní městských slavností, rád se budu přítomen, ať už jako organizátor či jako účastník, a budu považovat své poslání za splněné, protože se domnívám, že historická rekonstrukce prosazuje prospěšné hodnoty a zásady, které je třeba vštípit co nejvíce lidem.“

Elena: „Zmínil jsi, že je otázka, jak se bude historická rekonstrukce vyvíjet. Co si myslíš ty osobně?“

Alexej: „První možnou variantou následujícího vývoje je stagnace a stárnutí. Dost možná bude reenactment pro současnou generaci nezáživný. Chlapci ve věku 12–13 let jsou naprosto ponoření do virtuální reality a telefon nebo Ipod jsou pro ně důležitější než zbytek světa. Při naší práci to jasně vidíme, protože často pracujeme s mládeží. Generace narozená po roce 2000 sama sebe definuje prizmatem sociálních sítí a virtuální reality. V takovém prostředí lze reenactment stále propagovat, ale poněkud odlišným způsobem. Za mého času bylo zvykem, že lidé trénovali, vyráběli si kostýmy, připravovali představení a ukazovali se na festivalech, což budovalo sebevědomí. Pro současné chlapce a dívky jsou důležitější cool fotky se spoustou lajků na Facebooku. Tito si kostýmy nevyrábí vlastnoručně, nýbrž je objednávají, obvykle nezacházejí do detailů a spokojí se s focením hotového kompletu při používání.“

Elena: „Dá se tomu nějak zabránit?“

Alexej: „Ve chvíli, kdy se rozmáhá nějaký masivní trend, tak současně existuje skupina lidí, kteří z něj budou vybočovat. I dnes můžeme najít mladíky, kteří reenactment považují za odpočinek, za možnost úniku z virtuálních sítí, při které sami sobě dokáží, že jsou v reálném světě plnohodnotnými muži. V každém případě budou reenactorskou elitu tvořit lidé, kteří činí reálná rozhodnutí a kteří virtuální realitu používají jako nástroj, nikoli jako přirozené prostředí.

První možnou variantou budoucího vývoje je tedy stagnace. Druhou možností je příklon k vědeckým aktivitám a experimentální archeologii. S vědci jsme již mnohokrát spolupracovali a provádíme s nimi experimenty. Takováto práce je mnohem serióznější, a i když oboustranně přínosnější, pro běžného diváka o něco nudnější. Na straně druhé existuje něco jako populární verze reenactmentu, která má natolik velkou fanouškovskou základnu, že se může vyvíjet, až najde to pravé místo.

Z pohledu reenactora lze říci, že explozivní fáze vývoje je završena. Je potřeba dodat, že pro většinu lidí je rekonstrukce dočasný koníček do doby, než vyrostou. Propadnou mu v prváku nebo druháku, navštíví pár festivalů, pořídí si práci, rodinu, děti, a musí s rekonstrukcí seknout. Ale pro některé se stal reenactment způsobem života a nákladným koníčkem. Mám přátele, kteří si našli dobrou práci, vydělali si, ale stále se zabývají reenactmentem, kterým vyplňují to málo času, které jim zbývá. Tito mají kostýmy na opravdu vysoké úrovni, a pokud se svým koníčkem někdy skončí, darují své prvotřídní komplety muzeím.“

Elena: „Pracujete nějak na tom, abyste mládež dostali z virtuální reality?“

Alexej: „V aktuálních chvíli s mládeží z nedostatku času příliš nepracujeme; organizujeme řadu projektů. Ale podporujeme skupiny, které s mládeží pracují. Jen tak mimochodem, tendence pracovat s mládeží je nyní velmi intenzivní, zejména v Moskvě. V 90. letech to fungovalo tak, že pokud jste byl reenactorem, s největší pravděpodobností jste se pohyboval kolem paláce kultury a měl jste na starost skupinu mladíků, byla na to vyhláška. Koncem nultých let tohoto století tenhle systém skončil, ale řada z těch odrostlých mladíků se ke koníčku vrátila. Reenactment upřednostňuje devirtualizaci, to je prostě fakt. Během roku se koná mnoho festivalů, na kterých člověk může potkat stejně smýšlející lidi, což je ve virtuální realitě složité. Samozřejmě je jednodušší preferovat požitkářství a hraní na webu, ale reenactment dává možnost volby.“

 

Elena: „Možná by stálo za zvážení založení nějaké školy pro historickou rekonstrukci, kterou by děti navštěvovaly už raného věku. V ní by se mohli učit základy historie, jak šít kostýmy a každodennost jednotlivých historických období.“

Alexej: „Nápad je to dobrý, ale vyžadoval by systémovou změnu. V takovém případě hrozí, že dosáhneme jistého přebytku. Hnutí původně vzešlo od obyčejných lidí s hlubokým zájmem, a pokud někdo začne hnutí kontrolovat shora, nebude z toho žádný užitek, hnutí se vysílí a mládež odejde. Mladí lidé se nechtějí poutat. Myšlenka škol je skvělá, ale je realizovatelná spíše na úrovni kroužků. Jakmile budeme mít čas, rozhodně se k tomuto nápadu vrátíme.“

Elena: „Pochopila jsem správně, že tvá agentura ‚Ratoborci’ neorganizuje jenom velké městské akce, ale rovněž podnikové akce ve stylu různých historických období?“

Alexej: „Akce pro podniky pořádáme málo a snažíme se jim vyhýbat. Obecně řečeno, jsem z nich zklamaný.“

Elena: „Proč?“

Alexej: „U západních korporací se stalo módou, že pořádají team buidingové akce, které se většinou, podle naší zkušenosti, zvrhnou v nasávání v kostýmech, a všichni se pak hluboce stydí. Teď se snažíme realizovat projekty o něco chytřeji – výdělečné i nevýdělečné akce, jakož i projekty s hlubší myšlenkou. Například projekt ‚Sám v minulosti‘, který spočíval v tom, že muž žil půl roku jako poustevník na středověkém statku a blogoval o svých prožitcích. Tento projekt měl obrovskou odezvu, a tak teď pracujeme na pokračování, ‚Sedm v minulosti‘.“

Elena: „Rekrutujete nějak nové reenactory?“

Alexej: „Řada z těch, kteří se přijedou podívat na festival ‚Časy a epochy’ jako diváci, se poté začne o rekonstrukci zajímat. Jednou se mi stalo, že za mnou ve Státním historickém muzeu přiběhl hlídač a nadšeně vyprávěl o tom, jak se synem navštívil ‚Časy a epochy’ roku 2011, kdy byly zaměřené na starou Rus, a jak teď chodí se synem na přednášky a čte historické knížky. Ukázalo se, že do té doby pracoval v muzeu jako hlídač už 7 let, ale nikdy si nenašel čas, aby si ho prohlédnul. Jednou z funkcí festivalů, jako jsou ‚Časy a epochy’, je ta, že ukazuje historii jako živoucí a zajímavou, historii, které se lze dotknout.“

 

Elena: „Která historická období jsou nejpopulárnější?“

Alexej: „Tím nejpopulárnějším a nejjasnějším obrázkem pro kohokoli v Rusku a kdekoli jinde je rytíř. Rytířská tématika je pokaždé úspěšná. Neměli bychom podceňovat ani vliv Holywoodu a obecného povědomí. Teď je populární stará Rus, protože televizní seriály jako ‚Vikings’ nebo ‚Game of Thrones’ udaly trend, a tato historická epocha je tak nejsrozumitelnější. Když lidé slyší o staré Rusi nebo rytířích, mají jasné asociace. Druhoválečná tématika je také populární.“

Elena: „Ale tu nikdo nerekonstruuje aktivně.“

Alexej: „Samozřejmě že ano, ale ne v Moskvě, protože zákopy a těžkou techniku apod. nelze použít ve velkoměstě. Navíc u této epochy dochází jen k omezené interakci, protože divák se může jen koukat, ale neparticipuje na rekonstrukci. Ale pokud mluvíme o rytířích nebo staré Rusi, divák pouze nepřihlíží; když přijde na festival, může si uvařit chleba v peci, pojíst středověké pokrmy nebo si třeba i ukovat nůž. Získá komplexní dojmy a opouští akcí s vědomím úplného ponoření se do středověku. Zdá se, že i první světová válka je zajímavé období. V roce 2014 jsme jí věnovali jeden festival, a ukázalo se, že lidé o Velké válce prakticky nic nevědí. Mají povědomí o revolucích z let 1905 a 1917, o Stalinových perzekucích, někdo si vzpomněl na novou ekonomickou politiku nebo vyvlastnění pozemků kulaků, ale Velká válka je naprosto zapomenutá epocha. Někteří návštěvníci našeho festivalu plakali, protože tuhle stránku historie ještě nenalistovali.“

Elena: „Vím, že berete výrobu kostýmů a dalších věcí velmi vážně. Kde si je vyrábíte?“

Alexej: „Máme vlastní dílny, které se tento rok značně rozrostly, na což jsem pyšný. Na velkých festivalech jsme téměř vymýtili aranžérství, naše dílny začaly vyrábět repliky na reenactmentové úrovni, což byla na dřívějších festivalech utopie. Například lavice byly považovány za spotřební zboží, a tak jim nikdo nepřikládal větší pozornost, ale teď kluci z naší dílny vyrábějí repliky lavic, které jsou blízké originálům. V historické rekonstrukci si nemůžete vykovat např. sekeru podle své fantazie. Musíte mít předlohu sekery vyrobené před tisíci lety, zopakovat výrobní technologii, dodržet materiál a tvar, a to je mnohem obtížnější. A u větších staveb, jako třeba srubů, je rekonstrukce ještě mnohem složitější.“

 

Elena: „Kde získáváte látku na kostýmy? Musí být také autentické?“

Alexej: “Máme tři hlavní zdroje, ale ve skutečnosti je spousta míst, kde reenactoři nakupují látky. Někteří zruční výrobci tkají vlnu ručně. Když potřebujeme len, častěji používáme domácí látky, které se dají stále sehnat ve vesnicích na severu. Třetí možnost je nakoupit látku z Běloruska. Tamější továrny vyrábějí látky, které jsou velmi podobné originálům, ať už vazbou, hustotou nebo barvou. Expert na textil by samozřejmě rozeznal moderní materiál od originálu, ale obyčejný člověk nepozná rozdíl. Pro většinu reenactorů je taková podobnost dostačující. Někdy dochází k extravaganci, kterou pochopí jen reenactoři, jako když si člověk nakoupí za strašlivé peníze etnografické vzorované hedvábí z Japonska, hedvábí z Uzbekistánu nebo Itálie.“

Elena: „Takže na vikinských kostýmech neuvidíme žádnou syntetiku?“

Alexej: „Syntetické materiály jsou známkou špatného provedení. Každý by měl chápat, že kromě posudku naší komise, která hodnotí kostýmy, je v sázce i názor kolegů, který má mnohem větší váhu.“

Elena: „Jak často se stává, ze reenactoři nepřijímají jen zevní atributy, ale také mravní zásady daného období?“

Alexej: „Někdo rekonstrukci bere hloubkově, někdo ne. Dělení mezi hmotnou a duchovní kulturou je velmi tenké, a osobně se snažím spirituálnímu světu vyvarovat. Mezi reenactory se obecně považuje za špatný rys a symptom LARPáků.“

 

Elena: „Jaký je rozdíl mezi reenactory a LARPáky?“

Alexej: „V LARPových hrách si člověk vybere postavu, historickou nebo fikční, a činí s ní, co uzná na vhodné. V reenactmentu si člověk nevybírá postavu, nýbrž některé předměty z materiálního světa, a ty rekonstruuje. Přitom zůstává moderním člověkem, byť s určitými výstřednostmi.“

Elena: „Je pravda, že reenactoři chovají jisté předsudky k LARPákům, které považují za méněcenné?“

Alexej: „V minulosti byly nějaké spory, ale dnes už ne. V současné době jde o dvě odlišná hnutí, která mají svá pro a proti. Probíhají snahy o komunikaci a zjemňování ostrých hran. Uvědomujeme si, že jde jednoduše o dvě rozdílné cesty, a není důvod nějakou z nich řadit nad tu druhou. Navíc jako agentura využíváme zkušenosti z LARPových her, jelikož existují zavedené mezinárodní modely, které můžeme použít. Ti, kteří se LARPu věnují, pořádají akce o 3–5 tisících lidech, vybírají poplatky, žijí v lesích a vše si vyrábějí sami. Tohle v případě reenactorů nepřichází v úvahu, ale věříme, že je v tomhle přístupu pravdivé jádro.“

Elena: „Mají reenactoři kodex cti?“

Alexej: „Reenactoři často mají určité zásady. Kupříkladu se pokládá za normální, že lidé drží své slovo. Reenactoři navíc obvykle zastávají hodnoty tradiční rodiny, což je pro mne velmi důležité. Není to nikde napsané, ale mezi reenactory je jednoduše akceptováno, že máte hodně dětí, velkou rodinu a tak dále. Samozřejmě se stává, že se někdo rozvede, ale zobecňující střelka míří vždy k silné rodině. Historická rekonstrukce zahrnuje určitý výsek společnosti, jako každá jiná subkultura, a jelikož vychází z kladných předpokladů, šíří prospěšné zásady: držet slovo a mít aktivní sociální postavení.“


Děkuji Alexeji za možnost zveřejnit jeho interview. Projekt Forlǫg přeje Alexeji mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.

I thank to Alexey Ovcharenko for the chance to publish the translation on his interview. The Forlǫg Project wishes Alexey good luck and interesting moments in his future reenactment career.

Petersen Type O sword replica

Bringing a thousand years old sword to life

In this article, I would like to present the work of my friend and colleague, craftsman Jan Zbránek from Marobud group. With my cooperation, he made an excellent blunt version of the Petersen type O sword from Dukstad (B 1103).

mece5

 

The start

The whole project started in spring 2016, when Jan ordered a blunt blade from swordsmith Ondřej Borský, aka Ernest’s Workshop. The idea was to create a more quality and unique sword than the average standard in the Viking reenactment. Another criterium was the fact the sword should be suitable for the impression of the 10th century Norway. Jan had no experiences with swordmaking, but he has bronze casting skill, since he makes jewelry for his store Skallagrim – Viking Jewelry. That’s why Jan asked me whether there are any Norwegian swords with bronze cast hilts.

 

The initial research

Bronze cast sword hilts occur in every corner of the Viking world. Basically, bronze cast hilts are typical for Petersen types O and W swords, as well as for some type Z swords, Late Vendel period swords and for rare types beyond the Petersen typology. Even though both types O and W date to the first half of the 10th century, Jan decided for the type O, because it has more examples in Norway and it is more decorated. Examples of the type O were found in Norway, Sweden, Denmark, Iceland, France, Germany, Great Britain and Ireland, while sword of the type W were found in Norway, Sweden, Germany, Great Britain and Eastern Europe (Androshchuk 2014: 71–72, 79–80; pers. comm. with Lars Grundvad).

Petersen type O is described as the sword with the hilt that consist of the lower guard, the upper guard and the five-tongue-lobed pommel. The type is considered to evolve from the Carolingian type K (Żabiński 2007: 63). Even though Petersen divided the type O into three subtypes (Petersen 1919: 126–134), his typology was recently upgraded by Androshchuk (Androshchuk 2014: 71–72). As a result, type O is now divided into two main subtypes. The subtype O1 is characteristic by the pommel and guards that are cast in bronze (/made of iron core covered with bronze), often decorated with various knots. There are at least 12 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 71). The subtype O2 is remarkable for the pommel and guards that are made of iron and decorated with silver plaques with engraved interlacing or animal motifs. There are at least 8 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 72). While the subtype O1 is more or less evenly distributed in Norway, the subtype O2 has more coastal concentration, suggesting the higher probability of being imported objects (Żabiński 2007: 63). All swords of the type O are two-bladed, and there is a sword with an ULFBERHT inscription on the blade (C 16380) and two other swords with pattern-welded blades within the Norwegian material (Androshchuk 2014: 71).

Jan made up his mind to recreate the a relatively unknown find B 1103 from Dukstad mound, which belongs to the subtype O1. Together with the sword, an axehead and two spearheads were found. The Unimus catalogue has only vague information about the sword and quotes a book which is about 150 years old. Unfortunately, we have not contacted the museum of Bergen, so we had to improvise. Still, I dare to say that our improvisation is based on scientific knowledge.

Photos of the original sword from Dukstad (B 1103), Universitetsmuseet i Bergen.

mec_geibig

Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

For example, the catalogue contains the information that sword is “30 inches [76 cm] long and intentionally bent“, but the attached picture of the sword clearly shows the blade belongs to the Geibig’s type 2, which is dated to period between 750 and 950 AD and is characterised by a gently tapering blade with long fuller of near uniform width, blade length between 74 and 83 cm, blade width between 4.8 and 6.2 cm and fuller width generally between 1.7 and 2.7 cm (Geibig 1991: 85, 154; Jones 2002: 22–23).

The size given by the catalogue is not impossible – there is a Petersen type O sword in British Museum collection (1891,0905.3.a), which has the same lenght – but this sword is described to have an “extremely short blade” (Pierce 2002: 90). The fact that the blade is bent complicated our chances for closer estimation and we rather used average, typical parametres of original Geibig’s type 2 blades; 77 cm long and 5.5 cm wide blade. This fact makes the complete sword 92 centimetres long, which is not so far from several type O swords (Kaldárhöfði: 91 cm; Berg: 95.8 cm; Eriskay: 97.5 cm).

While the original handle is “3 1/2 inches [9 cm] long“, Jan made his handle 1 cm longer for comfortable usage, which is a necessary compromise. Androshchuk lists 140 swords with the the lengths of handles ranging from 6 to 10.8 cm: “Most swords have grips 8.5-9.5 cm long, which could be estimated as the average width of a human palm. However, there are also other lengths of grips, which evidently means that sword hilts were assembled with taking into account the physical data of the customers.” (Androshchuk 2014: 105). The rest of the sizes on the sword recreation were proportionally estimated. The decoration, which is not well preserved in the case of B 1103, was carefully redrawn and compared to other known decoration of type O swords. It has to be stressed we had no chance to examine the sword personally, so we could miss some details that are invisible on the photos, like the side decoration of both guards.

typO

Some examples of the decoration of subtypes O1 and O2.

The recreation

The result of the research was put to the graphic visualisation. Jan´s brother Jakub made a 3D layout under our detailed supervision. When both visualisations were made, Jan could better imagine the finished sword. After unsuccessful tries to make models of wood, Jan decided to order plastic models from a Czech company called MakersLab. What a fascinating experience to hold in hands the object which was on the paper seconds ago.

 

Models were brushed, polished and prepared for casting. Jan used the simpliest method, the casting into two-piece sand mould. During the first casting, two of three components were successfuly cast. The last component, the upper guard, was cast during the second try. It was a good experience for Jan, because until that time, he cast only small pieces of jewelry. Subsequently, metal fittings were shaped to the desired form; the sand mould casting is not perfect and a cast object requires a lot of additional work.

 

typeOwire

Examples of the applied wire on the pommel, B 4385, B 1780 and C 13458.

Afterwards, the chiselling of the ornament followed. When the work was done, it was necessary to put the fittings onto the tang. To reduce the risk, Jan used a modern drilling-machine and a file. After the work was successful and aesthetic, Jan fixed the twisted silver wires around the pommel and in-between lobes of the pommel. In case of original sword, the wire was missing, but five holes for the wire are still visible. Various methods of the applied bronze or silver wire can be seen on some type O swords (for example, the sword from Eriskay; or B 1780 and B 4385 within the Norwegian material).

 

The final phase consisted of woodworking and leatherworking – the handle and the scabbard. Regarding the handle, the original sword had no traces of the handle; however, several swords of the subtype O1 have relatively well preserved oval handles of wood, including swords from Kaldárhöfði, Eriskay or Rossebø. The wooden handle was then covered with leather for a better grip; the application of the leather corresponds to the Androshchuk type I: “grips with oval-shaped cross-section, made of wood; in some cases there are traces of leather and linen wrapped around the grip” (Androshchuk 2014: 104). When the handle was done, the sword was finished. It weighs 1280 grams; the balance point of the sword is placed 15 cm from the lower guard.

 

The core of the scabbard was made of two sheets of spruce wood covered with cow leather decorated with raised lines and mouth. Each wooden sheet is less than 5 mm thick, which seems to be a thickness of some preserved pieces (Androshchuk 2014: 43). The leather was sewn on the inner side and was stained in the end. The baldric can be suspended thanks to the ash wood bridge-like slide with animal head terminals, which is attached to the scabbard by twisted yarn. Such a method is highly dubious, but possible, if the extent of our knowledge about Viking Age suspension methods are taken in account. Basically, two main methods are known:

  • slider method. This method seems to be typical for Pre-Viking and Viking Age Scandinavia and England. The scabbard has only one fixed point; the baldic goes through the slider that is placed on the front side of the scabbard, longitudinally positioned a bit below the mouth. The slider can be integral part of the scabbard (for example Broomfield, Wickhambreux), or it can be separate and fitted to the scabbard. Fitted sliders could be made or metal, horn, antler or wood, and could be placed under the leather cover (York, Gloucester) or onto it (Valsgärde). No preserved slider from the Viking Age is known; however, short longitudinal slits in the leather for letting a baldric pass through were observed during the examination of English scabbards (Androshchuk 2014: 105; Mould et al. 2003: 3355-3366).

    pochvy

    The diagram of visible slits on scabbards from York. Taken from Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

  • Carolingian method and Ballateare-Cronk Moar type. This method is about two fixed points on the scabbard. Fixed points could be achieved by many ways, but I prefer to point out that they were perpendicularly positioned. The usage of two fixed points was the reason why this method needs a strap-divider. Generally speaking, this method involve the usage of metal parts, and that´s why we can trace this method much better than the previous one, even though it was used in a limited way in Viking Age Scandinavia (see Ungerman 2011).

    pochvy2

    Carolingian type of suspension. Taken from Androshchuk 2014: Figs. 61, 67.

 

The sword and the scabbard were finished after a half of year in October 2016 and presented during the private event of Marobud group, Sons of the North.

 

Acknowledgements

The project involved many people who deserve our thanks. Firstly, we would like to thank to Ondřej Borský (Ernest’s Workshop) and his skill, because the blade is very well done. Secondly, our praise goes to Jakub Zbránek and his grafic skills. We have to mention also guys from MakersLab, who did a good job, and Unimus catalogue. We would like to also express our gratitude to Martin Zbránek and Valentina Doupovcová for documentation. The project would have not existed without the support and patience of our families.

In case of any question or remark, please contact us via Marobud page or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon. Thank you!

mece10

Bibliography

Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15–24.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Peirce 2002 = Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 25–144.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Ungerman 2011 = Ungerman, Š. (2011). Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: Macháček, J. – Ungerman, Š. (ed.), Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn, pp. 575–608.

Żabiński 2007Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In. Acta Militaria Mediaevalia III, Kraków – Sanok, pp. 29–84.

Algumas Observações Sobre Escudos da Era Viking

Traduzido por: Lucas CarvalhoVestanspjǫr

     Esta é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca, mentor do projeto Forlǫg e membro do grupo Marobud. Trata-se de uma entrevista com Rolf Warming a respeito dos escudos da Era Viking, especialmente na região da Dinamarca. Você pode apoiar o autor através de seu perfil no site Patreon.

Entrevista com Rolf F. Warming
rolf

Rolf F. Warming. Foto tirada por Jacob Nyborg Andreassen da Combat Archaeology.

Rolf Fabricius Warming é um arqueólogo dinamarquês cujos assuntos de seus estudos têm sido proeminentemente sobre combate e conflitos no passado, abrangendo desde a violência Mesolítica até a formação do estado organizado no início do período moderno. Rolf tem um mestrado em Arqueologia Marítima e atualmente está finalizando o seu projeto de dissertação para outro diploma de mestrado (em Arqueologia Pré-histórica), que é focado em escudos da Era Viking e práticas marciais. Ele possui patente de sargento do Exército Real da Dinamarca e também é mestre e instrutor-chefe de um sistema de artes marciais, de aulas e de seminários a nível nacional e internacional. Ele é o fundador da Combat Archaeology, uma organização comprometida com a pesquisa, interpretação material e outras questões sobre assuntos de combate e conflitos no passado.

Quantos fragmentos de escudos da Dinamarca da Era Viking nós temos encontrados e constatados?

Até o momento dessa entrevista nós temos exatamente 40 fragmentos de escudos positivamente identificados como sendo da Dinamarca da Era Viking (incluindo as regiões de Schleswig e Scania). Há um adicional de 3 artefatos variados que podem representar outros achados de escudos da Dinamarca da Era Viking, mas existem muitas incertezas quanto à natureza destes achados até o momento.

rolf_shields

Uma visão geral dos fragmentos de escudo da Dinamarca da Era Viking.

Como aparentava ser o escudo comum?

rolf_shields2

Um esquema da construção de um escudo. Sugerido por Sergei Kainov e Oleg Fedorov.

É difícil apresentar uma descrição simples de como o escudo comum aparentava ser. Os restos de escudos sinalizam designs bastante individualizados, tanto em termos de elementos de construção quanto de dimensões. Alguns escudos recebiam complementos de reforço e acessórios decorativos, enquanto outros escudos diferiam em termos de morfologia e dimensões de bossa. Vários tipos de escudo parecem ter sido usados durante a Era Viking. O escudo plano e redondo é o mais bem conhecido destes, mas parece que escudos redondos e convexos também estiveram em uso. É possível, também, que algumas formas de escudos pipa possam ter sido utilizados já no século X, embora seja convencionalmente compreendido que estes escudos apareceram por volta da época da Tapeçaria de Bayeux (aproximadamente 1070 d.C.), que contém as primeiras representações de tais escudos.

No entanto, sob o risco de perder rigor científico, as seguintes observações podem ser dadas afim de oferecer uma descrição básica para caracterizar a maioria dos escudos planos e redondos comuns: a grande maioria dos achados de escudos da Era Viking são escassos em metal. Muitas vezes os escudos só são reconhecidos pelos fragmentos sobreviventes da bossa, a peça central de metal do escudo, que muitas vezes constitui a única parte metálica do mesmo. Contudo, é possível que escudos construídos estritamente de material orgânico também possam ter existido, a julgar pelo escudo quase intacto de Tira, na Letônia, que é datado do século IX e foi equipado com uma bossa de madeira. As bossas de ferro dos escudos redondos da Era Viking eram usualmente presas na placa de madeira usando 4~8 rebites de ferro, sobre um buraco relativamente circular.

rolf_shields3

Um esquema da construção de um escudo. Sugerido por Kim Hjardar e Vegard Vike.

A placa do escudo consistia em cerca de 6~8 tábuas de madeira macia, que tinham uma espessura de não mais do que 10 mm no centro, sendo afiladas suavemente em direção às bordas do escudo. Nos casos em que os achados permitiram uma estimativa em diâmetros das placas do escudo, as medições forneceram uma variação entre 75 e 90 cm aproximadamente. Tipicamente, o cabo de madeira, que poderia consistir de madeira mais dura em comparação com as tábuas, se estendia através da placa do escudo e era rebitado em múltiplos locais. Por uma questão de economia e visando assegurar uma construção leve, era desejável que dois dos rebites que prendem a bossa do escudo também prendessem o cabo ao atravessarem a placa.

Muito provavelmente os escudos eram revestidos com uma camada de couro fino, aplicada na parte frontal da placa; uma camada de couro semelhante também poderia ser aplicada na parte traseira da placa do escudo. Uma borda de couro cru poderia ser costurada na extremidade do escudo com fios de algum material orgânico, talvez tendões ou cordões de couro. Mais tarde, escudos redondos do período Medieval parecem ter sido construídos de forma mais robusta e isso incluiu, entre outras coisas, mais reforços de ferro, a julgar pelo que as fontes históricas nos apresentam.

Nota complementar sobre a aparência dos escudos: nos comentários do artigo original, Rolf responde duas questões onde evidencia informações valiosas sobre os escudos:

Qual é o diâmetro aproximado do furo do escudo? – Com base no diâmetro interno de bossas registradas, o furo central dos escudos é de aproximadamente 9~14 cm de diâmetro. Essa variação está de acordo, inclusive, com as medidas registradas do escudo de Trelleborg.

Quanto pesava um escudo comum? – Difícil dizer. Meu escudo, que se baseia em achados arqueológicos escassos em metal, pesa 3,8 kg. Acho que é uma boa média aproximada para escudos sem muito metal.

E sobre escudos mais caros?
rolf_shields4

Tipologia e cronologia de alguns tipos de bossas de escudos escandinavos da Era Viking. Feito por Kim Hjardar e Vegard Vike.

No caso de escudos redondos mais caros, a extremidade revestida de couro cru poderia ser ainda mais reforçada com a utilização de algumas braçadeiras de bronze ou ferro. Entretanto, em algumas descobertas excepcionais de Valsgärde e Birka, na Suécia, as braçadeiras cobriam partes maiores da borda do escudo ou até mesmo toda a sua circunferência. Outros escudos mais elaborados continham cabos com pontas decoradas com ornamentos de ligas de cobre ou de ferro, em formato de trevos, máscaras humanas e cabeças de animais, por exemplo. A parte traseira do longo cabo e sua empunhadura poderia ser reforçada com ligas de cobre ou de ferro e, algumas vezes, os cabos foram decorados com chapeamento de prata, laços de fitas, padrões trançados e máscaras humanas. Ocasionalmente, a empunhadura ou todo o cabo do escudo poderia ter sido construído de metal. Apenas em casos excepcionais a bossa do escudo continha um formato mais elaborado (tal como um rebordo dentado) ou continha a concavidade adornada com metais não-ferrosos (tais como tiras de bronze finas).

Embora alguns destes acessórios fossem mais elaborados, não significa que fossem acessórios supérfluos ou puramente decorativos como, em contraste, ocorrera nos períodos anteriores constatados através da arqueologia. Os acessórios tinham uma função e eram em, grande parte, usados no intuito de proporcionar uma “força adicional”. Ainda sobre o uso de tantos acessórios elaborados, parece que os escandinavos da Era Viking não evitavam a oportunidade de exibir excessivos elementos decorativos. As máscaras humanas, as cabeças de animais, os laços de fitas e padrões trançados parecem ter sido recorrentes temas decorativos. Tanto as fontes históricas quanto os microscópicos vestígios de cores indicam que as próprias placas dos escudos recebiam decorações e que isso não se limitava aos escudos mais caros.

Ao longo da história, armas foram dadas como presentes e, a julgar tanto pelos registros arqueológicos quanto pelas fontes históricas, não há dúvidas de que os escudos também eram vistos como objetos de grande valor, podendo estes serem ainda mais realçados com belas pinturas e decorações. Associar um escudo de alta qualidade com a mitologia ou com realizações ancestrais, evidentemente o tornaria um objeto de grande admiração e um presente muito decente.

Ilustrações de escudos com base em evidências pictóricas. Feito por Marobud.

Como os escudos poderiam ser usados?

Dado o desenvolvimento e a coexistência de diferentes tipos de escudos e diferentes tipos de bossas, bem como as discrepâncias regionais em preferências de armamento ofensivo, é claro que não há uma única resposta que possa ser dada sobre a forma como eram utilizados os escudos. Assim como é, de fato, muito difícil falar sobre algo chamado “estilo de luta viking“. Ao invés disso, os materiais sugerem que os estilos de combate variaram entre as regiões da Escandinávia e no decorrer de toda a Era Viking, expressando, inclusive, influência de outras culturas, como a dos carolíngios. O que também complica as coisas é que os aspectos funcionais dos escudos podem ser examinados em vários níveis, incluindo o operacional, o tático e os níveis estratégicos de guerra. No entanto, é evidente que qualquer inferência feita em qualquer aspecto funcional de escudo deve ser fundamentada no conhecimento sobre como o escudo era usado a nível individual.

Vamos focar no escudo plano e redondo comum – que normalmente se pensa ao caracterizar o combate da Era Viking – e como ele era utilizado no contexto de combate em ambientes confinados. Na Era Viking, assim como nos sistemas de combate militar e de artes marciais do mundo moderno, muito provavelmente existiam várias abordagens de combate. No entanto, a construção dos escudos planos e redondos nos permite examinar alguns dos fundamentais princípios subjacentes que podem ter regido predominantemente o uso desse escudo em combate. O escudo plano e redondo era um escudo fino e leve que era segurado pela empunhadura central, sem quaisquer enarmes (cintas que podem prender o escudo mais firmemente no antebraço). Isto, juntamente com o furo central (protegido pela bossa), permitia que a mão segurasse o escudo em um ponto muito próximo do seu centro de massa, com o formato circular do escudo facilitando a maneabilidade. A fragilidade do escudo exigia justamente essa maneabilidade, já que o usuário do escudo teria que fazer uso do conceito da deflexão se ele não quisesse que o escudo quebrasse rapidamente. Ao invés de uma mera defesa passiva, o escudo era usado ativamente. Isto era feito com o escudo na posição horizontal de frente para o corpo adversário ou em um ângulo oblíquo com a borda virada para a frente. Em ambos os casos, todavia, a experimentação prática com espada afiada e escudo plano e redondo indica que existe uma forte correlação entre o grau de deflexão à medida na qual o escudo é ativamente utilizado sendo empurrado para a frente. Se esta forma de utilizar o escudo não contribuiu para o comportamento agressivo notório dos vikings, é, pelo menos, muito alinhada à imagem legada destes soldados de infantaria leves e agressivos, que refletia a natureza dos combatentes escandinavos durante a maior parte da Era Viking.

rolf-stit

Uso ativo do escudo. Recriacionista Roman Král.

Em suma, o que temos é um escudo muito usado ativamente. Em situações defensivas o escudo poderia ser empurrado para a frente ou manobrado de maneira que desviasse a entrada de golpes; em situações ofensivas, onde o usuário do escudo atacava, o escudo poderia agir como uma arma impressionantemente ofensiva, podendo ser usada para criar aberturas para um golpe de machado ou de espada, especialmente através de pancadas poderosas com a borda. Assumindo que a construção do escudo plano e redondo não era diferente para nenhuma situação, os escudos eram usados com estes princípios tanto no âmbito do combate singular quanto no combate em formação; não há, que eu saiba, nenhuma evidência de uso de escudo estático como suporte, mesmo quando se fala de conceitos como “shield wall” (a famosa muralha de escudos). O caso é diferente no restante do período Medieval, onde escudos mais robustos foram usados. Curiosamente, há também algumas evidências que sugerem que essa tradição de escudos usados ativamente continuou além da Era Viking, se fundindo com algumas técnicas medievais de espada e broquel.

No vídeo abaixo, a Combat Archaeology faz uma demonstração de arqueologia experimental com um escudo plano e redondo da Era Viking:

O Vestanspjǫr agradece ao amigo Tomáš Vlasatý pela iniciativa da entrevista e pela oportunidade de trazermos este trabalho à lingua portuguesa, bem como agradecemos ao mestre Rolf Warming por compartilhar este rico conteúdo com a comunidade recriacionista internacional.

Vestanspjǫr thanks the friend Tomáš Vlasatý for the initiative of the interview and by our opportunity to bring this work to the Portuguese language, as well as we thank the master Rolf Warming for sharing this rich content with the international reenactment community.


– Artigo original no blog Forlǫg

– Página oficial do projeto Forlǫg no Facebook

– Página oficial do projeto Combat Archaeology no Facebook

The helmet from Gjermundbu

On March 30 1943, Universitetets Oldsaksamling in Oslo gained the information that a farmer named Lars Gjermundbo found and dug into a huge mound on his land near the farm of Gjermundbu, Buskerud county, southern Norway. The place was examined by archaeologists (Marstrander and Blindheim) the next month and the result was really fascinating.

gjerm1

The plan of the mound. Taken from Grieg 1947: Pl. I.

The mound was 25 meters long, 8 meters broad in the widest place and 1.8 meters high in the middle part. The most of the mound was formed by stony soil; however, the interior of the middle part was paved with large stones. Some stones were found even on the surface of the mound. In the middle part, about one meter below the surface and under the stone layer, the first grave was discovered, so called Grav I. 8 meters from Grav I, in the western part of the mound, the second grave was found, Grav II. Both graves represent cremation burials from the 2nd half of the 10th century and are catalogized under the mark C27317. Both graves were documented by Sigurd Grieg in Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike in 1947.

Grav I consists of dozens of objects connected to personal ownership and various activities, including fighting, archery, horse riding, playing games and cooking. Among others, the most interesting are unique objects, like the chain-mail and the helmet, which became very famous and are mentioned or depicted in every relevant publication.

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possible reconstruction of the gear that was found in Grav I, Gjermundbu. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155. The shape of the aventail is the weak point of the reconstruction.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

The helmet is often described as the only complete helmet known from the Viking Age. Unfortunately, it is not true, for at least two reasons. Firstly, the helmet is not by any means complete – it shows heavy damage and consists from only ca. 10 fragments in the current state, which means one fourth or one-fourth or one-third of the helmet. To be honest, fragments of the helmet are glued onto a plaster matrix (some of them in the wrong position) that has the rough form of the original helmet. Careless members of academia present this version as a reconstruction in the museum and in books, and this trend is then copied by reenactors and the general public. I have to agree with Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), who wrote: “The Gjermundbu helmet is neither well preserved nor restored.

Secondly, there are at least 5 other published fragments of helmets spread across Scandinavia and areas with strong Scandinavian influence (see the article Scandinavian helmets of the 10th century). I am aware of several unpublished depictions and finds, whose reliability can not be proven. Especially, helmet fragments found in Tjele, Denmark, are very close to Gjermundbu helmet, since they consist of a mask and eight narrow metal bands 1 cm wide (see the article The helmet from Tjele). Based on the Gjermundbu helmet, Tjele helmet fragments and Kyiv mask (the shape of the original form of Lokrume fragment is unknown), we can clearly say that spectacle helmet type with decorated mask evolved from Vendel Period helmets and was the most dominant type of Scandinavian helmet until 1000 AD, when conical helmets with nasals became popular.

gjermbu8

An old reconstruction of the helmet, made by Erling Færgestad. Taken from Grieg 1947: Pl. VI.

To be fair, the helmet from Gjermundbu is the only spectacle type helmet of the Viking Age, whose construction is completely known. Let´s have a look at it!

gjermundbu

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

My mate Tomáš Cajthaml made a very nice scheme of the helmet, according to my instructions. The scheme is based on Grieg´s illustration, photos saved in the Unimus catalogue and observations made by researcher Vegard Vike.

The dome of the helmet is formed by four triangular-shaped plates (dark blue). Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band curved band located above the gap between each two plates (yellow). In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike (light bluethe method of attaching the spike is not known to me). There are two flat bands in the lateral direction (green). Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome (red; it is not known how the ends of this piece of metal connected to each other). Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

Since all known dimensions are shown in the scheme, let me add some supplementary facts. Firstly, four somewhat curved bands are shown a bit differently in the scheme – they are more curved in the middle part and tapering near ends. Secondly, the spike is a very important feature and rather a matter of aesthetic than practical usage. Regarding the aventail, rings have the spacing of at least 2 cm. On contrary to chain-mail, rings from the helmet are very thick and probably butted, since no trace of rivets were found. It can not be said whether they represent the aventail, and if so, what it looked like and whether the aventail was hanging on rings or on a wire that was drawn through the rings (see my article about hanging devices of early medieval aventails). Talking about the mask, X-ray showed at least 40 lines, which form eyelashes, similarly to Lokrume helmet mask (see the article The helmet from Lokrume). In spite of modern tendencies, neither traces of metal inlay nor droplets of melted metal were found. There is a significant difference between the thickness of plates and bands and the mask; even the mask shows uneven thickness. Initially, the surface of the helmet could be polished, according to Vegard Vike.

I believe these notes will help to the new generation of more accurate reenactors. Not counting rings, the helmet could be formed from 14 pieces and at least 33 rivets. Such a construction is a bit surprising and not so solid. In my opinion, this fact will lead to the discussion of reenactors whether the helmet represents a war helmet or rather a ceremonial / symbolical helmet. I personally think there is no need to see those two functions as separated.

I am very indebted to my friends Vegard Vike, who answered all my annoying question, young artist and reenactor Tomáš Cajthaml and Samuel Collin-Latour. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

Karel’s journey – pilgrimage to Rome

In the time of fast way of living and the focus on making money, one young man decided to break the yoke of modernity, to leave his home and set off for Rome, only in early medieval clothing and with limited knowledge of English. The will to live is his weapon, an unbeatable sense of humor is his shield. His name is Karel Sýkora, and this is the story of his travel.

karel1Around one year ago, my mate from Marobud, advanturer and good friend Karel Sýkora (25) decided to embark on a long and hard journey traveling on foot, only in historical costume. After doing his final exams on forging in June 2016, we participated in Viking Age festivals throughout most of Europe. Meanwhile, the plan was set – when “the season is officially over”, he ends with his job, leaves all his property at his parent’s house and sets off to Rome. It means ca. 1500 kilometers or 1000 miles. This incredible plan actually happened and Karel is on his way at this very moment!

 

 

The main purpose of all of this is to be free as much as possible, to be your own master. Karel was fed up with a lot of stress and obligations in our modern world, he needed his head cleaned. The second reason is the fact he feels he is getting older each year and there will be no real freedom in the future because of work and family. In his opinion, the way is the goal, he wants to test his experiences and costume in reality and to make some new memories that could be worthy of remembrance. Rome was picked from three different reasons – first of all, it is in the right position, not so far, not so near, secondly, the way is not overcrowded when compared to Santiago de Compostela, and thirdly, many pilgrims in history made a pilgrimage to Rome as an act of faith.

Since there is no other way to became more historically accurate, he decided to take his tablet and to document the complete travel. Besides the tablet, the only unhistorical things were ID cards, money, bottles, glasses, and a hammock at the start of the travel. It is necessary to say that he keeps unhistorical objects unvisible for the most of the travel and he has them only for practical purposes.


The travel started on Sunday, September 11 by the monastery in Velehrad, Moravia, Czech Republic. The plan was and still is to go via Slovakia, Hungary, border areas of Austria, Slovenia and Italia. The way is not given, but it leads mainly by rivers, through forests and national parks with rests at our friends, churches, monasteries, historical open-air museums and kind native. The traveler slept the first night in a house in Archaeological open-air museum Modrá. The next significant stop was Mikulčice by Morava River on Thursday, September 14 and Pohansko by Dyje River the next day. Karel crossed the Czech-Slovakian border on September 16, that means ca. 100 km per 5 days.

 

Until that time, Karel was barefoot, but he was suffering from lots of small wounds, so he started to wear shoes, which turned to be a mistake in rocky Little Carpathians and on modern roads since shoes are almost destroyed by now. The traveler visited a hill called Vysoká and military area Záhorie with its nice sand dunes. From Sunday, September 18 to Tuesday, September 20, Karel spent his time with our friend Samuel, the leader of Herjan group, in Pezinok, where he recovered a bit.


After that, Karel continued to Danube River that forms the border between Slovakian and Hungary. He managed to get to the river on September 22 and he slept in the protected natural area Dunajské luhy, which is located between two braches of one of the biggest European rivers and is accessible only by a ferry. Karel missed the second ferry to the Hungarian side, so he decided to change the way, go back to the Slovakian side of the river and to continue to the border point Medveďov.

 

So it happened and Karel crossed the river and Slovakian-Hungarian border on September 24 in the morning. The next stop was the city of Győr. By that time, the travel has already taken ca. 250 kilometers in 13 days. In Győr, he met new early medieval friends – reenactors – and spent a beautiful weekend with them. We would like to thank mainly to Daniel Koncz for taking care of Karel. They held a banquet, consisting of traditional Hungarian goulash and a lot of alcohol, and visited Pannonhalma Archabbey, which was founded in 996. There the party divided, and Karel continued in the direction Szombathely.

 

On September 26, Karel visited the village Vaszar and was forced to repair the torn strap on his backpack. He moved forward to old town of Pápa the next day.


On September 28, Karel stopped at a campsite in Vinár, where he had a shower and a small rest. Then he continued to Celldömölk and then to the spa town of Sárvár the next day. He was forced to go barefoot on the road for nearly 20 kilometers; as a result, his feet were brushed to the blood. Karel put his shoes on again and enjoyed a Hungarian beer as a small reward. After a small examination of local sightseeings, Karel changed the way and followed Rába River in the direction Körmend. Later that day, he found a lovely place with hay by a small inlet of the river. Karel stated it was relatively cold in the night several hogs visited him. Fortunately, nothing happened.


Friday September 30 was the rest day and Karel repaired his stuff (new wedges in his trousers, some reparations on shoe soles and the backpack), made a new documention of the costume and took a bath in Rába River. On the first October day, he felt the coming autumn and decided to go south as fast as possible, in the direction Vasvár.

 

The next part of the travel, the crossing of Hungarian-Slovenian border, is not well documented, yet it was crucial for the rest of the journey. It was raining all the time, with windy weather and the constant problems with period shoes. On October 2, Karel reached Katafa and slept there. He continued through the national park Őrségi to Őriszentpéter the next day, but the strap of his backpack broke again and he had to repair it. October 4 was the day of the crossing Hungarian-Slovenian border; Karel crossed it 5 minutes after noon. After a small visit of Romanesque rotunda in Selo, he slept near Moravske Toplice. The crosswind from mountains was so cold he could not sleep well and he run out of hard liquor that he got from Daniel in Győr.

On 5th October, Karel reached Murska Sobota. It was a bit sad day, since it was no longer possible to continue in period shoes. He tried to repair them several times, with no long-term result. It is need to add that shoes were 2 years old before the start of the journey and they were not the best. Even though, Karel showed the hard will when he was able to go 60 kilometers in torn shoes and wet weather. He was forced to buy a modern pair of shoes. It is an important finding – for a long journey, at least two good and new pairs of shoes are needed, a sewing set is good too. Karel visited the local museum with Celtic exhibition and then continued in the direction Ptuj. On October 6, he slept near Gabrnik.

On October 7, Karel visited the town of Ptuj and its castle with armoury. Then, he moved to the monastery of Ptujska Gora and asked monks for asylum. On the next day, he visited ruins of castles in Studenica and Zbelovo and he slept by Dolga Gora. Karel reached Šentjur on October 9, and after he bought some provisions there, he moved to ruins of Rifnik castle and slept in the palace. The Slovenian countryside is woody, hilly and very nice and Karel enjoyed many spectacular panoramas. It is important to mention that the autumn nights and mornings are cold, with the temperature reaching below 0°C. Karel has his woolen sleeping bag and woolen blankets, but he needed to isolate the cold from the earth, so he bought several rugs. This is also an important finding, which will be useful in the following expeditions.

On October 10, Karel passed Rimske Toplice and reached Radeče and Sava River. It was raining all the day, so he was forced to put his hood on. The next day, he moved to Sopota and slept in an old wooden cabin. It was exactly a month from the start of the visit, and Karel said he did not realize the passing of time. On October 12, Karel reached Šmartno pri Litiji and he managed to move to Ljubljana the next day, where he met his friends from archaeological services “Skupina STIK” and “Arheofakt”. Slovenian friends took a good care of him, fed him, showed him an archaeological park and made an interview with him. The interview was published in Slovenian language 10 days later. Karel could rest for two days in Ljubljana, and he continued to Logatec on October 16. By that time, the travel has already taken ca. 700 kilometers (435 miles); it means Karel was in the middle of the travel.

 

On October 17, Karel visited and slept near a Roman fortress Ad Pirum in Hrušica. He was invited to visit his friend Ivan to Trieste, so he continued to Ajdovščina the next day and he met there Turkish pilgrim which was on his journey for more than a year. At night, Karel slept at the site of another abandoned castle, Turn near the historical town of Štanjel. On Wednesday, October 19, at 2:38 PM, Karel crossed Slovenian-Italian border in Dol pri Vogljah and continued to Opicina, where he met his friend Ivan. Finally by the sea.

 

Karel stayed in Trieste until Sunday, October 23, when he moved forward. We would like to express our thanks to Ivan Hrovatin for taking care of Karel. The pilgrim slept near San Giovanni di Duino that day. Karel said it is much warmer climate near the sea, but it was rainy as well. On October 24, Karel reached Aquileia, which is the most important pilgrim center in the region. Unfortunately, the basilic was locked, and Karel slept like a beggar by the wall of it. The next day, Karel slept near Piancada. After the crossing of Tagliamento River in San Michele Al Tagliamento, Karel change the way and continued in the direction Caorle. He slept in San Gaetano on October 26. The next day, Karel went through San Margherita to the sea and then continued on the beach in the direction Venice, barefoot. He slept in Lido di Jesolo that day.

 

On October 28, Karel reached Punta Sabbioni and slept there. The day after, he embarked on waterbus (vaporetto) and sailed to Venice. Venice is a very nice, historical city and Karel enjoyed it, even though the number of tourists and the price of water buses were rather bothering. On the other hand, Karel met some Czech tourists there and other tourists from Italy and Switzerland invited him for a drink. After the visiting of historical center, Karel sailed to Lido di Venezia and slept there. On October 30, Karel continued to Sant’Anna di Chioggia, with two ferry travels between islands.

 

On the last day of October, Karel crossed Po River and slept in a pine forest near Mesola, inside the Po Delta Regional Park. On November 1, Karel slept on the beach in Lido di Pomposa. By that time, travel has already taken 1000 kilometers. An unpleasant police event happened the next day in Comacchio, and it took the whole day. Generally speaking, Karel was misunderstood for a terrorist. On November 3, he went along the bank of the lake in the direction Ravenna. He slept near Sant’Alberto. Karel reached Ravenna and his friends Michelle and Emanuela the next day. It was a warm meeting; they took a good care about him and Karel was fed and participated a training of their historical group. We would like to thank to Michelle and Emanuela for the care. Karel spent two days in Ravenna and he made some repairs, including the making of pins from copper wire he found. On Sunday November 6, Karel continued to Apennine Mountains.

 

On November 6, Karel slept in Oriola. The day after, he came to Perticara and ask in a church for shelter. Fortunately, he was offered a warm, dry bed. What is more, he was given a heavy woolen sheet, which showed to be useful during the crossing of Apennine Mountains. On November 8, Karel slept on the peak Poggio Tre Vescovi in mountains. If was foggy, windy and frosty weather, and according to his words, this was the most harsh night on his journey. Yet he survived, and continued to Chiocciola, where he slept on November 9. According to his words, mountains were full of hunters, and that was a problem, because Karel could not find the right way; on the other hand, the water in rivulets was drinkable. On the next day, Karel reached Sansepolcro and asked for asylum, and he got that eventually. On November 11, after some problems with navigation and raining, he slept near Lippiano, heading to see Trasimeno Lake.

 

As he got closer to Rome, the journey started to be more connected to visiting religious sites. In addition, hoarfrost and dense fogs occured each morning and snow was lying in moutains. For example, on November 12, Karel slept in a small dry chapel in San Lorenzo Bibbiana. On the day after, he passed the lake by and was heading to Perugia. Karel was offered an asylum by a pastor in Mantignana, and he got a supper and hot shower by a community taking care of earthquake affected people. Karel went through the town of Perugia on November 14, and he slept under the supermoon near Sant’Egidio. The day after, Karel visited Assisi, a historical site of pilgrimage. He was offered to sleep in Franciscan college and to visit the mass in the morning; another day with a supper, shower and a dry bed. After the mass, he continued and reached Bastardo. Local pastor could not offer him asylum, but he payed him a room in a hotel. Last 150 kilometers to go.

 

What lies in the future of this project? Check our Facebook project out to find more!