The forms of Norwegian sword grips

While self-learning about swords from Early Medieval Norway, I noticed quite a number of specimens having well-preserved organic remnants of hilts and sheaths. Because normally these components do not remain, I considered useful to gather these materials into coherent articles to enrich sword enthusiasts. In this article we will follow up on Norwegian sword hilts from the Viking age, however we think that the Norwegian material can be used for pointing out all the sword hilt types used in early medieval Europe.

We start by quick recapitulation of how we define the hilt and handle of these swords. The sword is composed of a blade and hilt components which are mounted on the blade’s tang. The hilt components are the lower guard (fremra hjaltit) and a pommel, which can be one-pieced or two-pieced. In case of the one-pieced pommel, the tang goes through and is riveted at its top. However, in case of the multi-pieced pommel, the tang is usually riveted to the upper guard (efra hjaltit) and then the cap of the pommel is riveted to the upper guard by two rivets. Uncovered part of the tang between the lower guard and the pommel provides the space for a handle (meðalkafli). Now we will explore the ways of covering the tang to enable comfortable and smart use of the sword.

Viking Age sword terminology. Created by Jan Zbránek and Tomáš Vlasatý.

During a fairly thorough exploration of the Unimus catalogue I was able to find four main hilt forms. We can notice that most of the hilts are anatomically shaped, widening towards the lower guard.

Wooden handle
A tang covered with a wooden handle of an oval cross-section – that seems to be the most common variant used in the Viking Age, which also has great variability. The handle could be made of two identical scales, a cylinder with a burnt-in gap or a cylinder with a cutting that would be covered with a narrow piece of wood when mounted on the tang. The material seems to be the wood of broad-leaved trees (i.e. T16054 and T20736, and the pre-Viking B4590 seems to have a birch handle as well). In contrary to Pre-viking periods, the profiling of the handles in terms of finger copying bumps is not documented. Some swords seem to have only an unwrapped wooden handle, in other cases the wooden handles are wrapped in leather, fabric, metal or a combination of these.

  • Leather wrapping
    We have evidence that the wooden base was wrapped with a leather cord (C57001) or a strip of leather (T14613). The shape cannot always be reconstructed exactly, at least in one case the wrapping leather does not have a specified shape (C23127, Ts2954). Identical leather wrapping can be found on Swedish and Icelandic swords.

  • Cloth wrapping
    We can sometimes detect thread (S3821), textile strap (B5161) or cloth plus iron wire wrapping (T3107). Some of the finds are wrapped in unspecified textile (S11782, T12962, T21998). Identical methods of cloth wrapping can be found on Swedish swords as well.

  • Wire wrapping
    Silver, gold or copper alloy wire was a quite popular and very spectacular option for wrapping (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225) as manifested on S and Æ types. This variant is also mentioned in written sources (vaf), specifically in the context of elites around the ruler and rich farmers (Falk 1914: 23). As we can see, the wrapping was typically executed with orderly separation of thin wires and two pairs of coiled wires opposite to each other, thus creating the fishbone effect. The wires are often entwined into curls of thicker wire at the ends of the handle. Wooden handles were quite minute under the wire, making the resulting handle rather subtle. This can arise some questions regarding possible special designation of such swords, for example combat swords fit for stabbing (personal debate with Roland Warzecha).

  • Metal ferrules on the handle
    Usage of bronze pre-cast or plated ferrules at the ends of wooden handles was equally popular (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Pre-cast ferrules are crown-shaped and their tongue-like protrusions often depict animal or humanoid heads. These ferrules are probably mentioned even in written sources under the name véttrim (Androshchuk 2014: 31). Some hilts have simple ferrules spread on the inner surface of the handle (B878, B11477).

rukojetiDiverse variants of Norwegian sword handles.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Swedish analogies. Taken from Androshchuk 2014: 104-105.

 

Antler handle
As far as I know, there was only one sword in the Viking age (S2453) with its grip made of antler scales. Handles made of this material are very rare in neighbouring Sweden too, where only two specimens (Androshchuk 2014: Jä 12; Holm 2015) were found. The antler scales of Swedish swords were riveted on the side with tiny iron rivets.

rukojeti-paroh
Antler handles from Norway and Sweden.
S2453 (left), SHM 12426 (right).

Straw / bast wrapping
According to the Unimus catalogue, a single-bladed sword was found at Tussøy (Ts3639) whose handle was wrapped in straw or bast. This modification seems to be completely unique and I know of no parallels to it. Due to insufficient description, we can provide no detailed information. In addition, Sveinulf Hegstad, the photo archivist University of Tromsø, provided me with a current photo of the object and there is no organic trace left.

Metal handle
Pre-cast or forged handles are found on some of Peterson’s type D swords in Norway (i.e. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). These swords, being among the heaviest of all Viking swords, can be dated to 800-950 AD. They are composed of triple-lobed, two-pieced pommel, guard and typically also a metal handle. These handles are massive products of metal casting or smithing and their surface is covered with geometric or animal decor. The lower layers of the profiled decoration are decorated with copper alloy, the upper layers with silver. These handles are also sometimes decorated with ferrules on the handle tops (véttrim). According to Petersen, there were 11 swords of this type in Norway in 1919 (Petersen 1919: 70-75), while Hernæs filed up to 16 specimens by 1985 (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveD type swords with metal handles.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliography

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Ohlédnutí za rokem 2018

očima Tomáše Vlasatého

 

Drahý čtenáři,

rok 2018 se chýlí ke svému konci a tímto bych Ti chtěl, čtenáři, poděkovat za důvěru, kterou jsi v tomto roce projevil webu, na kterém se právě nacházíme. Za rok 2018 vzniklo více než 25 článků, to znamená zhruba 2 články za měsíc, v jednom člověku a při naprostém pracovním vypětí. A počty návštěv ukazují, že čtenáři toto nasazení oceňují. Při zrodu projektu by mne ani nenapadlo, že stránky o tak okrajovém tématu, jako je raný středověk, může za rok navštívit více než 45000 lidí. Celá čtvrtina, tedy přes deset tisíc reenactorů a zájemců o historii, se na stránky opakované vrátilo. Tato data jsou pro mne velkou motivací k pokračování a jasným ukazatelem, že zájem o skutečnou historii je veliký. Z celého srdce Ti tedy ještě jednou děkuji.

Rok 2018 byl rokem, během kterého jsem se zúčastnil největšího počtu událostí ve svém životě – jedna konference, čtyři prohlídky hradišť a nejméně jedenáct kostýmovaných akcí ve třech zemích. Ač se nároky organizátorů příliš nemění, řada účastníků sama přebírá iniciativu a hledá způsoby, jak dosáhnout autenticity. Současně vznikají tematické komorní akce, které by ještě před pár lety nebyly myslitelné – turnaje (Za slávu bohů), bojovky (Mannfall), soukromé pochody a táboření. Z tohoto pohledu se scéna jeví optimisticky – fragmentuje se, aby uspokojila každého, i toho nejnáročnějšího. Přesto je potřeba neustrnout na jednom místě, bádat, zejména nenechat zvítězit lenost a apelovat na dodržování takových základů, jakými jsou zákaz kouření a absence telefonů, moderních nádob a osvětlení. Pokud nebudeme dodržovat takovéto základy, nemůžeme se posunout jako celek. Bylo by skvělé pokračovat v započaté práci a nastavit standard, který by byl obdivován v cizině a přilákal by zahraniční reenactory.

Rok 2019 bude novou výzvou, pro scénu i pro mne osobně. Ať bude budoucnost jakákoli, přeji Vám zdraví, štěstí, šťastná rozhodnutí, pevné nervy a dosáhnutí Vašich cílů. V novém roce se těším na další setkání a projekty, které budeme plnit společně, nikoli rozděleně. Kéž vykročíme vstříc budoucnosti tou správnou nohou.

Tomáš Vlasatý
v Praze
dne 31.12.2018

Středověké tříprsté rukavice

Při kompletování materiálu, jenž posloužil k sepsání článku o raně středověkých rukavicích, jsem shromáždil data k tříprstým rukavicím z 13.-16. století, které se interpretují jako pracovní rukavice. Jelikož se na poli rekonstrukce těchto období nepohybuji, otázal jsem se svých přátel, zda by uvítali podobnou sbírku materiálů. Byl jsem ujištěn, že žádná podobná neexistuje, a proto zde předkládám veškeré informace k volnému užívání.

V případě, že znáte další zdroje, se na mne neváhejte obrátit.


13. století

Zdroj: Le Roman de Troye la Grant (BNF Français 783), f. 66r
Datace: 1201-1300
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b90595162/f68.item


Zdroj: Le Roman de Troye la Grant (BNF Français 783), f. 118v
Datace: 1201-1300
Místo původu: Francie
Elektronický odkazhttps://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b90595162/f121.item.zoom


Zdroj: Bible (Autun BM MS.146A), f. 96v
Datace: 1270-1280
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
http://www.enluminures.culture.fr/Wave/savimage/enlumine/irht7/IRHT_107335-p.jpg


Zdroj: Psalter (JOH K. 26), 8v
Datace: 1270-1280
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
https://www.joh.cam.ac.uk/library/special_collections/manuscripts/medieval_manuscripts/medman/A/K26/K26f8v.htm


14. století

Zdroj: kožená tříprsté rukavice; Ceynowa, Beata (2009). Rękawice skórzane z badań gdańskich w sezonach 2005-2007. In: Acta Archaeologica Pomoranica III, XVI Sesja Pomorzoznawcza, Cz. 2. Od późnego średniowiecza do czasów nowożytnych, pp. 229-239.
Datace: vrstva z 14.-18. století
Místo původu: Gdaňsk, Polsko
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/4709243/R%C4%99kawice_sk%C3%B3rzane_z_bada%C5%84_gda%C5%84skich_w_sezonach_2005-2007_Lederhandschue_aus_archaologischen_Untersuchungen_in_den_Jahren_2005-2007_in_Gda%C5%84sk_Danzig_in_Acta_Archaeologica_Pomoranica_III


Zdroj: De Lisle Psalter (Arundel MS 83), 124v
Datace: 1308-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=arundel_ms_83_f124r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 87r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f087r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 87v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f087v


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 170r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f170r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 170v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f170v


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 171r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f171r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 172r
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f172r


Zdroj: Luttreli Psalter (Add MS 42130), 180v
Datace: 1325-1340
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_f180v


Zdroj: oltář sv. Olava, Trefjorský kostel
Datace: 1325-1350
Místo původu: Norsko


Zdroj: The Taymouth Hours (Yates Thompson MS 13), 89v
Datace: 1325-1350
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=yates_thompson_ms_13_f089v


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 6r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f006r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 13r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f013r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 23r
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f023r


Zdroj: Holkham Bible (Add MS 47682), 29v
Datace: 1327-1335
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttp://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_47682_f029v


Zdroj: Macclesfield Psalter (Fitzwilliam MS 1-2005), 77r
Datace: 1330
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
https://www.fitzmuseum.cam.ac.uk/_functions/imagewindowzoomify.php?/gallery/macclesfield/images/zoomify/MS_1-2005(f077r)


Zdroj: Romance of Alexander (MS. Bodl. 264), f. 1r
Datace: 1338–1410
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttps://digital.bodleian.ox.ac.uk/inquire/p/b359708b-6375-4a88-8980-7aa3142f74ca


Zdroj: kožená tříprstá rukavice – separátní palec a ukazováček, Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.
Datace: 1350-1500
Místo původu: Grote Markt Rotterdam, Nizozemsko
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


Zdroj: vyřezávaný misericord v katedrále ve Worcesteru (S02)
Datace: 1379
Místo původu: Anglie
Elektronický odkaz:
http://www.misericords.co.uk/images/Worcester_Cathedral/Worcester%20Cathedral%20s2.5.jpg


15. století

Zdroj: kožená tříprstá rukavice, Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.
Datace: 1400-1550
Místo původu: Aalst-Hopmarkt, Belgie
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


Zdroj: anonymní tapisérie L’Offrande du cœur
Datace: c. 1410
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e6/Tapestry_by_unknown_weaver_-_The_Offering_of_the_Heart_-_WGA24173.jpg 


Zdroj: Très Riches Heures du Duc de Berry (Chantilly, Musée Condé, 0065), f. 8
Datace: 1412-1416
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/Les_Tr%C3%A8s_Riches_Heures_du_duc_de_Berry_aout.jpg


Zdroj: Robert Campin – Slavnost Narození Páně
Datace: 1415-1430
Místo původu: Belgie
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ac/The_Nativity_Robert_Campin.jpg


Zdroj: Horae ad usum romanum (Latin 1156B), 82r
Datace: 1426-1438
Místo původu: Francie
Elektronický odkazhttps://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b52502614h/f171.item.zoom


Zdroj: Ottheinrich-Bibel, Bd. 1: Mt 1,1-26,30 (BSB Cgm 8010/1), f. 26
Datace: 1430-1531
Místo původu: Německo
Elektronický odkazhttp://daten.digitale-sammlungen.de/0002/bsb00021200/images/index.html?id=00021200&seite=26&fip=193.174.98.30&nativeno=%2F&groesser=100%25


Zdroj: Heures (Paris, Bibl. Sainte-Geneviève, 1277), f. 53r
Datace: 1433-1465
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz: https://bvmm.irht.cnrs.fr/consult/consult.php?mode=ecran&panier=false&reproductionId=13379&VUE_ID=1359215


Zdroj: Tübinger Hausbuch (Universitätsbibliothek Tübingen Md 2), f. 140r
Datace: c. 1450
Místo původu: Německo
Elektronický odkazhttp://idb.ub.uni-tuebingen.de/opendigi/Md2#p=282


Zdroj: kožená tříprstá rukavice, Moens, J. – Bellens, T. – Minsaer, K. (2015). Afval van schoenlappers/oudeschoenmakers uit een drinkpoel op de Antwerpse Kiliaansite. In: Relicta 12, Brussel, 219-265.
Datace: 1450-1550
Místo původu: Antverpy, Belgie
Elektronický odkaz:
https://www.researchgate.net/publication/279850085_MOENS_J_BELLENS_T_MINSAER_K_2015_Afval_van_schoenlappersoudeschoenmakers_uit_een_drinkpoel_op_de_Antwerpse_Kiliaansite_Relicta_12_Brussel_219-265


Zdroj: Zázraky sv. Leonarda, St. Leonhard ob Tamsweg
Datace: 1452-1461
Místo původu: Rakousko



Zdroj: Meister von Liefering : Kreuzigung des Hl. Petrus, Salzburg-Liefering
Datace: 1460-1470
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Biblia Pauperum (ÖNB 3085), fol. 5r
Datace: 1475
Místo původu: Rakousko
Elektronický odkaz: http://www.bildarchivaustria.at/Preview/4977863.jpg


Zdroj: Ukřižování, křídlový oltář, St. Florian
Datace: 1475-1500
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Jehan Froissart: Chroniques de France et d’Angleterre (Royal 14 D V), f. 8
Datace: 1475-1500
Místo původu: Nizozemí
Elektronický odkaz:
http://www.bl.uk/catalogues/illuminatedmanuscripts/ILLUMINBig.ASP?size=big&IllID=43437


Zdroj: vyřezávaný misericord v katedrále Sv. Jana Křitele v Saint-Jean-de-Maurienne
Datace: 1498
Místo původu: Francie
Elektronický odkaz:
https://www.academia.edu/34512028/Taking_up_the_glove_finds_uses_and_meanings_of_gloves_mittens_and_gauntlets_in_western_Europe_c._AD_1300-1700


16. století

Zdroj: vyřezávaný misericord v kostele Saint-Etienne, Moudon
Datace: 1501-1502
Místo původu: Švýcarsko
Elektronický odkaz:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/Choir_stalls-St_Etienne_Church_Moudon-IMG_7487.jpg


Zdroj: Gerard Horenbout : Grimani Breviary: The Month of January (Ms. lat. I 99)
Datace: c. 1510
Místo původu: Anglie
Elektronický odkazhttps://www.wga.hu/art/h/horenbou/gerard/1/01months.jpg


Zdroj: Nikolaus Stürhofer – Slavnost Narození Páně
Datace: 1505-1515
Místo původu: Rakousko


Zdroj: Jörg Breu : Landsknechte, (BM 1845,0809.1719)
Datace: 1525-1530
Místo původu: Německo / Rakousko
Elektronický odkaz:
https://www.britishmuseum.org/collectionimages/AN00082/AN00082154_001_l.jpg

Raně středověké rukavice

Raně středověcí lidé, stejně jako moderní populace, z různých pohnutek nosili rukavice. V tomto článku si ukážeme, jak raně středověké rukavice vypadaly a jaká byla jejich možná funkce.


Podle materiálu

 

Kůže
Pod tento materiál můžeme zařadit kožené a kožešinové rukavice.

  • Kožené rukavice
    Rukavice vyrobené z kůže chrání proti chladu, žáru i oděrkům. Navíc dobře přiléhají k tělu, a tak mohou plnit estetickou funkci. Poměrně velké množství – hned čtyři nálezy – pocházejí ze 7. století. První z nich pochází z hrobu č. 17 z německého Oberflachtu, který ukrýval „podivný pár rukavic, které měly na hřbetech silné záhyby a které byly podšity jemnou, téměř rozpadlou látkou“ (Dürrich – Menzel 1847: 11). Podobný nález představuje palčák z jemné kožešiny podšitý lnem, který byl nalezen v hrobu ve velmožském hrobu v bavorském Gredingu (Mord im Mittelalter 2012). Dalším exemplářem je kožený palčák se zdobenou aplikací na okraji, nalezený v chlapeckém hrobě v Kolínském dómu (Gillich et al. 2008: 8-11). Čtvrtou rukavicí je zřejmě fragment palčáku z kozí kůže, rovněž se zdobenou aplikací na okraji, který byl nalezen v hrobě č. 8 ve Bazilice svatého Ulricha a Afry v Augsburku (Werner 1977: 163). V muzeu v dánském Hjørringu jsou vystaveny pravděpodobné fragmenty palčáku z doby vikinské, které jsou vyrobeny z jehněčí kůže a které se zachovaly díky uložení v bronzové nádobě. Nejbližší další materiál, který můžeme využít, pochází z Kavkazu. V Moščevé Balce se dochovala prstová rukavice, soudě dle velikosti přináležící ženě, která je vyrobena jemné jehněčí kůže, která je pošitá stužkami a na kloubech také kroužky z červeného safiánu (Jerusalimskaja 2012: 212, Пл. 130). Špice prstů této rukavice se zdají být volné, takže poslední články nebyly kryté. Další kavkazské rukavice ze z období 8. až 10. století se nacházejí v Metropolitním muzeu v New Yorku (Kajitani 2001: 90, Fig. 8). Tyto rukavice představují palčáky, které opět nechávají špičky prstů volné.

    Pokud bychom se podívali do evropského středověku, zjistíme, že velkou tradici měly kožené palčáky, které se v archeologické literatuře označují jako „pracovní rukavice“ (Dahlbäck 1983: Fig. 201, Fig. 202; Williemsen 2015: 8–11). Najít je můžeme na území dnešního Dánska (Svendborg), Německa (Lübeck, Šlesvik), Nizozemska, Norska (např. Trondheim), Polska (Vratislav), Ruska (Pskov, Novgorod), Švédska (Stockholm) a Velké Británie (Londýn) (Schnack 1998: 74–78; Williemsen 2015 a katalog Unimus). Středověké kožené rukavice se tradičně vyráběly z jehněčí a kravské kůže (Mould et al. 2003: 3222; Williemsen 2015: 12).

Pravděpodobné fragmenty kožené palčáku, nález a rekonstrukce.
Muzeum v Hjørringu, fotky pořídila Elin Sonja Petersen.

Pozůstatek koženého palčáku z jemné kůže.
Velmožský hrob z Gredingu, Bavorsko, kolem roku 700. Mord im Mittelalter 2012.


Kožený palčák se zdobenou aplikací na okraji. Kolínský dóm.
Gillich et al. 2008: 10.

Fragment palčáku z kozí kůže se zdobenou aplikací na okraji. Hrob č. 8 v Bazilice svatého Ulricha a Afry v Augsburku.
Martin 1988: Abb. 5; Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 28-29Gillich et al. 2008: 12-13.


Kožené rukavice z Moščevé Balky (Jerusalimskaja 2012: Пл. 130).

Kavkazské kožené rukavice (Kajitani 2001: 90, Fig. 8).

  • Kožešinové rukavice
    Rukavice vyrobené z kožešiny s chlupem vevnitř se zdají mít praktický význam zejména proti zimě. Z raného středověku můžeme zmínit pravý palčák ze Staré Ladogy, vyrobený z ovčí kůže v 8.–9. století (Ojateva 1965: 50, Рис. 3 : 1). V Sáze o Eiríku Zrzavém (3) je zmíněna vědma, která na rukou nosí „rukavice z kočičí kožešiny, s bílými chlupy dovnitř.


Palčák vyrobený z ovčí kožešiny, Stará Ladoga, 8.–9. století.
Ojateva 1965: Рис. 3 : 1.

Vlna

Rukavice vyrobené z vlny patřily mezi zdaleka nejpopulárnější. Metody jejich výroby se mohly lišit.

  • Plstěné rukavice
    Plstění představuje metodu, která obnáší zaplétání vláken vlhčené utkané textilie, za účelem získání odolnější a nepromokavé textilie. V literatuře můžeme najít dva kusy, které by bylo možné spojit s plstěnými rukavicemi. První z nich je bezprstá rukavice z nizozemského Dorestadu (7.–10. století), která je vyrobena ze dvou kusů hnědě zbarvené vlny zplstnatělé tkaniny původně utkané ve vazbě rybí kosti (Brandenburgh 2010: 69; Miedema 1980: 250–254). Jednoduchého obdélníkový návlek má na dlaňové straně našitý zesilující čtverec. Hnědý plstěný fragment, možná pocházející z původně pletené rukavice, byl nalezen v hrobu ve finské lokalitě Halikko Rikala a je datovaný do 11. století (Vajanto 2014: 24–25). Plstěné rukavice se používaly také ve středověkém Nizozemsku (Williemsen 2015: 4–5).

Jednoduchá dvoudílná rukavice z Dorestadu.
Miedema 1980 : Pl. 24, Fig. 174.

  • Pletené rukavice
    Palčáky vyrobené pletací technikou nålbinding musely být v raném středověku populární, jak ukazuje geografické i chronologické rozšíření (Vajanto 2014: 22; Walton 1989: 341–345). Důvodem byla flexibilita a zároveň pevnost, čehož se využívalo právě u ponožek a rukavic. Faktické důkazy pocházejí z Islandu a Finska. Islandská rukavice byla nalezena v rozvalinách statku Arneiðarstaðir společně bronzovou sponou, datovanou do 10. století (Hald 1951). V nejméně pěti finských, zejména ženských hrobech z 11. století (Eura Luistari 56, Halikko Rikala 38, Kaarina Kirkkomäki 31, Köyliö Köyliönsaari 28, Masku Humikkala 30) byly nalezeny pletené fragmenty poblíž kostí rukou, které nasvědčují, že tělo bylo do hrobu uloženo v rukavicích (Vajanto 2014: 25). Fragmenty byly často pruhované nebo vyšívané; u pruhovaných variant se jednalo o kombinace tmavých a světlých přízí, případně kombinace odstínů modré, bílé a červené (Vajanto 2014: 25–26). U finských rukavic existuje předpoklad, že neměly za svou primární funkci ochranu proti chladu, protože některé pohřby byly vystrojeny v jiná roční období než v zimě, některá barviva nepatřila mezi standardně užívaná a fragmenty nenaznačovaly použití palce (Vajanto 2014: 30).

Rukavice nalezená v rozvalinách statku Arneiðarstaðir.
Hald 1951: 1. mynd.

Pravděpodobný fragment rukavice a jeho možná rekonstrukce.
 Vajanto 2014: Figs. 2, 6, 7.

  • Rukavice sešité z utkané metráže
    Zřejmě nejběžněji používanými rukavicemi byly ty, které byly nastříhány a sešity z utkané metráže a neměly podšití. Bez výjimky jde o palčáky. V současné době evidujeme tři rukavice na Islandu, jednu na Shetlandských ostrovech, jednu v Norsku, dvě v Německu a jednu v Nizozemí. Začněme u islandských. Roku 1881 byla na místě původního statku Garðar na Akranesu nalezena rukavice, kterou by bylo možné zařadit do doby vzniku statku, tedy 9.–10. století (Pálsson 1895: 34–35). Rukavice je čtyřdílná – tvoří ji přední a zadní díl, vložený palec a klín – je levoruká a soudě dle šíře u zápěstí byla nošena přes svrchní oděv. Zajímavostí je, že výrobce na rukavice použil čtyřvazný kepr se zatkanými krátkými chomáči vyčesané vlny, které plnily izolační úlohu (Guðjónsson 1962: 21–22). Zbylé dvě islandské rukavice byly nalezeny pohromadě a tvoří tak zřejmě jediný dochovaný pár. Nalezeny byly na Heynesu roku 1960 (Guðjónsson 1962: 16). Evidentně se jedná o dětské rukavice a jsou spojeny tkanicí, která je k rukavicím přišita a díky které je možné rukavice protáhnout skrze rukávy a dítě tak rukavice neztratí. Materiálem zřejmě recyklovaná látka, která původně měla jinou funkci (Guðjónsson 1962: 30). Rukavice proto mají rozdílné konstrukce : pravá rukavice je vyrobena ze tří dílů (tělo a dva protilehlé kusy tvořící palec), zatímco levá rukavice je ze čtyř dílů (dva protilehlé kusy tvořící tělo a dva protilehlé kusy tvořící palec). Otvory pro palce se nenacházejí na okraji, nýbrž jsou vytvořeny v jistém odstupu.

    Další rukavice z tkané vlny byla nalezena na Shetlandách při dobývání rašeliny (Vikings 2012). Radiokarbonovou metodou byla tato rukavice datována k roku 975, což je bohužel jediný detail, který je nám znám. Roku 2011 byla na tajícím ledovci Lendbreen v Norsku nalezena nejspíše levoruká rukavice, která se podle střízlivých odhadů datuje do období let 800–1000. Zdá se, že tato rukavice byla sešita nejméně ze čtyř dílů : hřbet, palec a dvoudílná dlaň. Jedna německá rukavice byla nalezena v Ralswieku a datuje se do 8.–9. století (Herrmann 1985: 288, Abb. 136). Tato rukavice má po celé délce hřbetu šev a límec kolem zápěstí tvoří samostatný kus. Druhá německá rukavice pochází z hrobu č. 58 z Trossingenu ze 6. století; jedná se zřejmě o prstovou rukavici zhotovenou z červené, žluté a černé látky, která je u okraje obšita koženou aplikací a má vyztužený kožený palec (Peek – Nowak-Böck 2016: 385-390). Zmínit musíme také nejspíše pravorukou rukavici z nizozemského Aalsum, datovanou do 8.–10. století. Není znám jiný detail nežli ten, že osnovní nitě jsou průměrné či malé tloušťky a tudíž i hustoty, zatímco útkové nitě jsou velmi tlusté a tudíž mají velmi malou hustotu na centimetr. Toto řešení, které nejspíše sledovalo šetření materiálem, se vztahuje i k rukavicím z lokality Garðar a ze Shetland. Rukavice z Aalsum nadto byla sešita velmi tlustou nití.

    Nakolik je nám známo, existuje pouze jeden literární doklad o péřových rukavicích z raného středověku. Zmínku o nich můžeme najít v Písni o Haraldovi (sloka 6) Þorbjǫrna hornklofa, která praví, že panovník Harald Krásnovlasý ve svém mládí (či dětských letech) nosil rukavice vycpané prachovým peřím, zřejmě kajčím. Sloka proti sobě staví ostříleného muže, který v zimě neváhá vyplout na moře a bojovat, a zhýčkaného chlapce, který v zimě raději sedí u ohně v ženské části paláce a na rukou má péřové rukavice. Z kontextu takové rukavice můžeme chápat jako součást oblečení bohatého dítěte.

Rukavice z lokality Garðar na Islandu.
Fotografii pořídil dolbex.

Pár rukavic z lokality Heynes na Islandu.
Fotografie byla převzata ze serveru Sarpur.is.


Rukavice ze Shetlandských ostrovů. Vikings 2012.

Rukavice z ledovce Lendbreen v Norsku.
Fotky byly převzaty z katalogu Unimus.no.

Vlněná rukavice z Ralswieku (Herrmann 1985: 288, Abb. 136).


Pravděpodobný vzhled rukavice z hrobu č. 58 z Trossingenu, 6. století.
Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 26.

Rukavice z nizozemského Aalsum.
Brandenburgh 2010: Fig. 22.

Kov

Z raného středověku dochovaly doklady svědčící o raritním použití kovových komponentů u bojových rukavic. První skupinu nálezů tvoří ochrana reprezentovaná kroužkovým pletivem. Nejvýznamnější nález tohoto druhu pochází z hrob č. 8 ze švédského Valsgärde, ve kterém se nacházely chrániče obou nohou a jedné ruky, dříve špatně interpretované jako hrudní pláty (Arwidsson 1939; Arwidsson 1954). Ke chráničům bylo s největší pravděpodobností připevněno ochranné kroužkové pletivo, které bylo u pravé ruky vyvedeno v potah zřejmě kožené rukavice (Vike 2000). Tento nález je datován do 7. století. Do stejného období je datován další pravděpodobný nález, fragment kroužkového pletiva z lombardského hrobu č. 119 v italském Castel Trosinu, který se nacházel poblíž dlaně zemřelého a se svou délkou 13 cm zřejmě chránil hřbet ruky (Beatson 2011–12). Druhou skupinu tvoří lamely kryjící vrchní část ruky, které lze nalézt ve třech lokalitách. První lamely pocházejí z lombardské hrobky z italské lokality Sovizzo. Druhý nález byl učiněn v římské dílně Crypta Balbi, ve které byly nalezeny lamely z pozlaceného bronzu i železa, zřejmě pocházející ze dvou rukavic. Oba tyto lombardské nálezy z Itálie chránily hřbet ruky a byly umístěny souběžně s rukou, nikoli kolmo, což vysvětluje konstantní délku lamel kolem 12-13 cm. Třetí nález lamelových komponentů pochází z nizozemské lokality Lent a od předchozích kusů se liší tím, že se nejsou konstantní délky, takže je možné, že chránily konečky prstů. Pokud bychom naše hledání rozšířili mimo Evropu nebo raný středověk, mohli bychom kupříkladu nalézt segmentové rukavice užívané na území Itálie (3. století) nebo dnešního Íránu (7. století).

Přibližná rekonstrukce ochrany končetin z hrobu Valsgärde 8.
Majitelem je Matt Bunker.

Fragment železného pletiva z hrobu č. 119, Castel Trosino, Itálie.
Zdroj: Cristiano Da Mont’Olmo Carassai.

Lamely z lombardské hrobky z italské lokality Sovizzo a jejich rekonstrukce.
Zdroj: Helvargar.

Lamely z římské lokality Crypta Balbi, 7. století. Pozlacený bronz a železo.
Zdroj: www.fotosar.it.

Fragmenty lamelové rukavice z nizozemské lokality Lent.
Zdroj: Evan Schultheis.

 

Podle tvaru

Podle tvaru můžeme na základě nám známých informací rozdělit rukavice tímto způsobem:

  • Bezprsté rukavice (návleky)
    Jednoduché bezprsté návleky plnící úlohu rukavic zaznamenáváme na území dnešního Nizozemska v případě plstěné rukavice z Dorestadu. O bezprsté formě se spekuluje i v případě finských pletených rukavic, které se nám zachovaly bez palců, což však může být náhoda. K tomuto nálezu jsme nebyly schopni dohledat žádnou středověkou analogii. Důvodem je zřejmě to, že se jednalo o velmi primitivní a nepraktický způsob ochrany rukou.

  • Palčáky
    Různými způsoby konstruovaný palčák se jeví jako nejběžnější tvar rukavice evropského raného středověku a má dlouhé pokračování do dnešních dnů. Předpokládáme jej jak v koženém, tak textilním i kovovém provedení. Specifickou úpravou je palčák, který nechává špičky prstů volné, jenž známe z Kavkazu. Palčák se také vyskytuje v severském mýtu (v souvislosti s mýtem popsaným v Gylfiho oblouzení 45).

  • Prstové rukavice
    Navzdory trossingenskému a kavkazskému exempláři, které jsme ukázali, se prstová forma rukavic se v kontinentální Evropě zřejmě prosadila až ve 12. století. Přes značnou oblibu v období 14.–16. století nejsme v raném středověku schopni potvrdit ani tříprsté rukavice (Williemsen 2015: 18–20).

Podle funkce

Jak již bylo naznačeno, rukavice měly různé funkce. Zde předkládáme jejich nástin:

  • Ochrana proti zimě
    Nejvíce předpokládanou funkcí je zcela jistě protekce vůči chladu. Řada rukavic rozhodně měla za cíl udržet ruku v teple, a tento úkol byl podpořen dodatečnou ochranou – srstí (Stará Ladoga, Sága o Eiríku Zrzavém), zatkávanou vlnou (Garðar) či peřím (Píseň o Haraldovi). Můžeme předpokládat, že dětské rukavice (Heynes, Píseň o Haraldovi) byly určené k tomu, aby udržely ručičky v teple. Jeden z palčáků (Lendbreen) byl nalezen na ledovci, na kterém bylo populární lovit soby, což můžeme rovněž pokládat za jeden z důkazů funkce rukavice. Nadto je palčák vyobrazen na runovém kameni z kostela Sproge (G 373) na Gotlandu z 11. století, který znázorňuje jezdce na saních, který rukou v rukavici ovládá koňské spřežení (Snædal – Gustavson 2013: 43–48).

Koňské spřežení na runovém kameni G 373 ze Sproge, Gotland, 11. století.
Snædal – Gustavson 2013: 45.

  • Práce v chladu a vlhku
    Je logické, že rukavice nebyly v zimě používány pouze při transportu (koně, saně, lyže, brusle, lodě). Uplatnění našly právě na lovu, na lodi při tahání lan, při rybaření, výrobě dehtu, orbě, pastvě, sekání dřeva, dolování rašeliny a dalších venkovních aktivitách, při kterých se člověk mohl dostat do nepříznivého počasí.

  • Kovářství
    Mohli bychom očekával použití rukavic při kování. Tento předpoklad se však nepotvrzuje, neboť raně středověká ikonografie, která zobrazuje kováře, je zachycuje bez rukavic, někdy též s vyhrnutými rukávy. Nejbližší materiál nacházíme v severském mýtu, kde se objevují železné rukavice, s jejichž pomocí lze uchopit rozžhavené železo (Jazyk básnický 26).

  • Sokolnictví
    Při vznešeném umění sokolnictví se odnepaměti užívají kožené rukavice, které prokazují lepší vlastnosti vůči dravčímu stisku. Z raně středověké Evropy, nakolik je nám známo, existují pouze dva doklady používání sokolnických rukavic. V obou případech jde o palčáky. Starší z nich je vyobrazen na byzantské mozaice tzv. Vily sokolníka v řeckém Argosu, datované do 6. století (Wallis 2017: Illus. 2). Mladší scéna je vyobrazena na anglosaském kříži v anglickém Bewcastle a je datována do 7.-8. století (Wallis 2017: 430). Ve zbytku sokolnických scén, například na výšivce z Bayeux, lidé rukavice nenosí a mají dravce přímo na rukou (Owen-Crocker 2004: 265). Rukavice se neobjevují ani ve skaldských kenninzích, které mají souvislost se sokolnictvím. Je tedy třeba si položit otázku, zda tyto kulturní produkty znázorňují realitu věrohodně. Sokolnické scény z 12. století a následujícího období již vyobrazují prstové rukavice (např. Schnack 1998: 48).


Mozaika z Vily sokolníka na řeckém Argosu, 6. století (Wallis 2017: Illus. 2).


Sokolnická scéna na kříži z Bewcastlu.
Převzato z greatenglishchurches.co.uk.

  • Ochrana v boji
    Přes řadu historických paralel a zdravý rozum nejsme schopni prokázat jiné než raritní užívání ochranných rukavic ve střetu. Jediné výjimky tvoří rukavice pokryté kroužkovým pletivem a lamelami. Nakolik se zdá, absence bitevních rukavic v pramenech není způsobena zubem času, nýbrž jiným přístupem k problému. Bojující podle všeho preferovali jemnou motoriku, v soubojích se dokázali efektivně krýt štíty a v šiku využívali především kombinací štítů a tyčových zbraní. Co je však nejdůležitější, žádná tehdejší varianta rukavice nedokázala plnohodnotně ochránit vůči veškerým typům zbraním. Problematikou jsme se již detailněji zabývali zde. Tentýž problém provází i lukostřelecké rukavice, které nemůžeme potvrdit.

  • Součást honosného oděvu
    Rukavice však současně mohly plnit estetickou úlohu, zejména na rukou mocných a bohatých. Viděli jsme, že rukavice byly dělány na míru, mohly být barveny, vyšívány (finské rukavice), pošívány drahými materiály (Moščevaja Balka) či plněny luxusní vycpávkou (Píseň o Haraldovi). Do jisté míry se tak rukavice mohly stát známkou statutu, obzvláště u panovníků a církevních představitelů je toto patrné. Zmíníme zde dvě názorné ukázky. Rukavice figurují v závěti anglosaského šlechtice Byrhtnotha, který odkazuje „pár dovedně vyrobených rukavic“ (Owen-Crocker 2004: 265), a jsou darem i v Sáze o Njálovi (31), kde král věnuje kožené rukavice vyšívané zlatem.


Bibliografie

Prameny

Gylfiho oblouzení = Gylfiho oblouzení. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Praha: Argo, 2003, 37–101.

Jazyk básnický = Jazyk básnický. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích, Praha: Argo, 2003, 102–144.

Sága o Eiríku Zrzavém = Sága o Eiríkovi Zrzavém. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 15–34.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout, 2012: 91117.

Literatura

Arwidsson 1939 = Arwidsson, Greta (1939). Armour of the Vendel period. In: Acta Archaeologica 10, København, 31–59.

Arwidsson 1954 = Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri.

Beatson 2011–12 = Beatson, Peter (2011–12). Armour in Byzantium in the early years of the Varangian Guard, with special reference to limb defenses. Dostupné z: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/limb_defences/limb_defences.htm.

Brandenburgh 2010 = Brandenburgh, Chrystel R. (2010). Early medieval textile remains from settlements in the Netherlands. An evaluation of textile production. In: Journal of Archaeology in the Low Countries 2/1, 41–79.

Dahlbäck 1983 = Dahlbäck, Göran (red.) (1983). Helgeandsholmen : 1000 år i Stockholms ström, Stockholm.

Dürrich – Menzel 1847 = Dürrich, Ferdinand von – Menzel, Wolfgang (1847). Die Heidengräber am Lupfen (bei Oberflacht), Stuttgart : Arnold.

Gillich et al. 2008 = Gillich, Antje – Peek, Christine – Planck, Dieter – Walter, Susanne (2008). Kleidung im frühen Mittelalter: Am liebsten schön bunt! (Porträt Archäologie), Esslingen am Neckar.

Guðjónsson 1962 = Guðjónsson, E.E. (1962). Forn röggvarvefnaður. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1962, Reykjavík, 12–71.

Hald 1951 = Hald, Maragrethe (1951). Vötturinn frá Arnheiðarstöðum. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1949–50, Reykjavík, 73–77.

Herrmann 1985 = Herrmann, Joachim (1985). Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich von Oder und Neisse vom VI. bis XII. Jahrhundert. Ein Handbuch, Berlin.

Kajitani 2001 = Kajitani, Nobuko (2001). A Man’s Caftan and Leggings from the North Caucasus of the Eight to Tenth Century: A Conservator’s Report. In: Metropolitan Museum Journal 36, 85–124.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Martin 1988 = Martin, Max (1988). Bemerkungen zur frühmittelalterlichen Knochenschnalle eines Klerikergrabes der St. Verenakirche von Zurzach (Kt. Aargau). In: Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Ur- und Frühgeschichte 71, 161–177

Miedema 1980 = Miedema, M. (1980). Textile finds from Dorestad, Hoogstraat I and II. In: W. A. van Es – W. J. H. Verwers (eds). Excavations at Dorestad I, The Harbour: Hoogstraat I, (Nederlandse Oudheden 9), Amersfoort, 250–261.

Mord im Mittelalter 2012 = Mord im Mittelalter – Das Fürstengrab von Greding (Hans Peter Kernstock, Německo, 2012), rozhovor s Britt Nowak-Böck, 0:12:54–0:17:19.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Ojateva 1965 = Оятева, Е.И. (1965). Обувь и другие кожаные изделия Земляного городища Старой Ладоги //Археологический сборник Государственного Эрмитажа, вып. 7, 42–59.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge : The Boydell Press.

Pálsson 1895 = Pálsson, Pálma (1895). Um myndir af gripum í forngripasafninu. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1895, Reykjavík, 30–35.

Peek – Nowak-Böck 2016 = Peek, Christian – Nowak-Böck, Britt (2016). Die Untersuchungen an organischen Materialien des Grabes 58 von Trossingen (Lkr. Tuttlingen) – Vorbericht. In: Fundberichte aus Baden-Württemberg, Bd. 36, Esslingen am Neckar, 367-404.

Schnack 1998 = Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Snædal – Gustavson 2013 = Snædal, Thorgunn – Gustavson, Helmer (2013). Supplement till Gotlands runinskrifter 1 : Sudertredingen : G 360 – G 386 samt tillägg till inskrifterna G 32, G 49, G 50, G 76, G 79, och G 104, Stockholm : Riksantikvarieämbetet.
Dostupné z: https://www.raa.se/app/uploads/2013/09/27_sudertr.pdf

Vajanto 2014 = Vajanto, Krista (2014). Nålbinding in Prehistoric Burials – Reinterpreting Finnish 11th–14th-century AD Textile Fragments. In: Janne Ikäheimo, Anna-Kaisa Salmi & Tiina Äikäs (eds.). Sounds Like Theory. XII Nordic Theoretical Archaeology Group Meeting in Oulu 25.–28.4.2012. Monographs of the Archaeological Society of Finland 2, 21–33.

Vike 2000 = Vike, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z:
http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Vikings 2012 = Vikings, epizoda 3 (Jon Eastman – Rosie Schellenburg – Simon Winchcombe, Velká Británie, 2012), diskuze Niela Olivera s Dr. Ianem Taitem, 0:08:30–0:10:41.

Wallis 2017 = Wallis, R. J. (2017). “As the Falcon Her Bells” at Sutton Hoo? Falconry in Early Anglo-Saxon England. In: Archaeological Journal, 174 (2), 409–436.

Walton 1989 = Walton, Penelope (1989). Textiles, Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. York Archaeological Trust: 17/05, London.

Werner 1977 = Werner, Joachim (Hrsg.) (1977). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg.

Williemsen 2015 = Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.

Původ symbolu „vegvísir“

Po úspěšném článku o původu symbolu „kolovrat“ jsem byl osloven, abych vytvořil obdobný článek o symbolu, který mezi zájemci o severskou problematiku proslul jako „vegvísir“ (doslova Ukazatel cesty). V tomto případě je situace daleko jednodušší než v případě jiných symbolů. V následujícím krátkém článku si ukážeme, jaké významy se dnes symbolu přičítají a jaký je jeho skutečný původ.

Vývoj zobrazování symbolu „vegvísir“ od 19. století dodnes.
Zdroj: Foster 2013 – 2015.

Moderní užití symbolu „vegvísir“

Symbol „vegvísir“ je oblíbený mezi novopohany, hudebníky, šermíři a zejména fanoušky televizních seriálů a jiné masové produkce týkající se doby vikinské. Chybět nesmí na oblečení, často jej můžeme spatřit jako přívěšek nebo jako tetování. Šermíři jej navíc často malují na štíty nebo je vyšívají na své kostýmy. Mezi touto velmi nesourodou skupinou lidí se má zato, že „vegvísir“ je „germánský a vikinský starodávný magický runový symbol, který sloužil jako kompas a který měl za úkol chránit vikinské bojovníky při mořeplavbách a zajišťovat pomoc a ochranu bohů“. Takovouto interpretaci však nalezneme pouze v populární literatuře a v červené knihovně vytvořené v posledních třiceti letech.


Tetovaný „vegvísir“. http://nextluxury.com/.

 

Původ symbolu „vegvísir“

Symbol, který takto nazýváme, se nachází ve třech islandských grimoárech z 19. století. První a nejznámější z nich, tzv. rukopis Huld (signatura ÍB 383 4to), byl sepsán Geirem Vigfússonem (1813-1880) v Akureyri roku 1860. Rukopis sestávající z 27 papírových listů obsahuje 30 magických značek. „Vegvísir“ je vyobrazen na stránce 60 (27r) a mezi symboly má číslo XXVII a XXIX. Je doprovázen dalším, blíže nespecifikovaným znakem a marginálií v tomto znění (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.

Má-li člověk s sebou tento znak, neztratí se v bouřích ni v nečasu, i když je v neznámu.

 

Mezi další velmi podobné symboly, které bychom nalezli v rukopisu Huld, patří „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XXI) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXVIII).

Druhý grimoár se označuje jako „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver) a zachoval se v rukopisu se signaturou Lbs 2917 a 4to. Autorem je Olgeir Geirsson (1842-1880), který jej sepsal v letech 1868-1869 opět v Akureyri. Rukopis sestává z 58 stran, „vegvísir“ je znázorněn na straně 27 jako znak č. 27. Doplňuje jej text částečně psaný latinkou, částečně runami:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

Má-li člověk s sebou tento znak, sotva se ztratí v bouři nebo zemře podchlazením a najde cestu z neznáma.

 

I v tomto rukopisu nalezneme podobné symboly „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XIX) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXIX).

Třetím grimoárem je další „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver), tentokráte z rukopisu se signaturou Lbs 4627 8vo. Není znám autor, místo ani přesné datum vzniku, ale je jisté, že rukopis pochází z 19. století a že vznikl v oblasti Eyjafjordu, tedy opět poblíž Akureyri. Rukopis sestává z 32 stran a „vegvísir“ je nakreslen na straně 17v. V tomto rukopisu najdeme více podobných symbolů, než jen „Šalomounův sigil“ a „Znak proti zloději“. Text, který se k symbolu „vegvísir“ vztahuje, je v tomto rukopisu unikátní a zde přiložený přepis je vůbec první od objevu rukopisu roku 1993. Z textu je patrné, že funkčnost symbolu byla podmíněna upřímnou křesťanskou vírou:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.

Aby se člověk neztratil : pod svou levou rukou měj tento znak, který se jmenuje ‚Vegvísir’. Pokud v něj věříš, poslouží ti – pokud věříš Bohu ve jméně Ježíše – význam toho znaku je v těchto slovech, takže nezahyneš. Dej mi Bůh štěstí a požehnání ve jméně Ježíšově.“

 

Symboly z rukopisů ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo (17v).

Na Island „vegvísir“ společně s jinými symboly dostal zřejmě z Anglie, kde můžeme nalézt hvězdovité symboly již v 15. století, například v tzv. „Šalamounově testamentu“ (Harley MS 5596, 31r). Původní symboly měly svůj význam v rámci okultní křesťanské mystiky. Detailnější výzkum by mohl potvrdit používání sigilové magie i ve starším období.

První literaturou, do které byla islandská verze symbol zahrnuta i s překladem do němčiny, je zřejmě článek Ólafa Davíðssona o islandských magických znameních a knihách z roku 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Podruhé se symbol dostal do literatury roku 1940 s Eggertsonovou knihou o magii (Eggertson 1940: sloupec 49; Eggertson 2015: 126). Často se soudí, že „vegvísir“ je vyobrazen také v „Knize zaklínadel“ (Galdrabók), ale není to pravda. Tato mystifikace vznikla až na konci 80. let 20. století, kdy Stephen Flowers publikoval svoji práci The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, v níž je sice „vegvísir“ objevuje (str. 88), ale pouze ve vedlejší kapitole věnované jiným islandským grimoárům. Proč je však symbol dnes tak populární?

Věříme, že na velký podíl na propagaci tohoto symbolu měl právě autor Stephen Flowers, který své dílo horlivě prosadil na začínajícím internetu, a to zejména v době, kdy se formoval zájem o staroseverskou látku a vznikala reenactmentová uskupení. Zájemci z těchto řad, spíše z nedostatku lepších podkladů než záměrně, využili nejlépe dostupnou knihu se symboly, které v sobě díky islandskému původu měly punc autentičnosti. Se sílící popularitou se symbolu chopily jak internetové obchody cílící na tento segment trhu, tak obchody pro turisty na Islandu (viz turismus na Islandu), které „vegvísir“ z komerčních důvodů dosud inzerují jako původní vikinský symbol. Dalším významným propagátorem tohoto symbolu byla islandská zpěvačka Björk, která si jej nechala vytetovat roku 1982 a od 90. let jej v rozhovorech popisovala jako „prastarý vikinský symbol, který si námořníci malovali uhlem na čelo, aby nalezli správnou cestu“ (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). „Vegvísir“ se tímto dostal do portfolií tatérů, a ve chvíli, kdy se oba zmíněné vlivy protnuly, se symbol stal jedním z nejčastěji tetovaných motivů v komunitě novopohanů, posluchačů hudby, šermířů a jiných zájemců o starý Sever.

Je nutné zmínit, že v současné době se nejčastěji užívají kruhové varianty, někdy doprovázené runovovou abecedou. Původní verze však mají čtvercový nebo přibližně čtvercový tvar a nejsou doprovázeny runami.

Závěr a poděkování

Symbol zvaný „vegvísir“ je islandskou zlidovělou výpůjčkou z kontinentální okultní magie „Šalamounova testamentu“. Je starý zhruba 160 let a jeho výskyt se omezuje na 2. polovinu 19. století v islandském Akureyri. V lidové islandské tradici nemáme žádné jiné stopy nežli tří rukopisů, které ze sebe navzájem vycházejí. V žádném případě se nejedná o symbol používaný v době vikinské a kvůli rozdílu osmi set let by s tímto obdobím neměl být spojovaný. Islandský „vegvísir“ má čtvercový tvar, zatímco jeho kruhové varianty vznikly až ve 20. století. Současná popularita souvisí s rozvojem internetu a silné propagaci v online médiu, které je snadno dostupné současným uživatelům tohoto symbolu.

Poděkování si zaslouží přátelé, kteří mne inspirovali k sepsání, stejně jako lidé, kteří významným způsobem pomohly radou. Tímto děkuji Václavu Maňhovi za prvotní nápad, Marianne Guckelsberger za korekce islandského textu a Renému Diekenovi za upozornění na anglické prameny.


Literatura

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, s. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Dostupné z: http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Dostupné z: https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Hledání původu „kolovratu“

Za více než desetiletí, během něhož se soustavně věnuji studiu raného středověku, se u mne vyvinul zvláštní cit pro odhalování dezinformací a napravování mystifikací, které kolují mezi laickou i odbornou veřejnosti. Ostatně jedním z hlavních účelů těchto stránek bylo vytvoření platformy, která by osvětlovala dílčí a často kontroverzní témata a zasazovala je do správného kontextu. Tento článek se v těchto bodech nebude lišit, ačkoli se zřejmě osobně dotkne celé řady lidí. Připravte se, řeč bude o Slovanech, novopohanství, nacionalismu, metalu a symbolu, kterému se neřekne jinak než „kolovrat“.


Symbol, který je v moderní době nazýván „kolovrat“.

Moderní užití „kolovratu“

Poměrně velká část současných nacionalistů, novopohanů i reenactorů se pyšní víceramenným vířivým symbolem. Nejčastěji jej najdeme vytetovaný na těle, nošený jako přívěšek na krku, zpodobněný na tričku, na hudebním albu či na vojenské nášivce, namalovaný na štítu. Tento svastice podobný motiv se mezi svými nositeli označuje jako „kolovrat“. Novopohané evidují neuvěřitelné množství vířivých symbolů, kterým přikládají různé názvy a významy (viz například zde), pro jednoduchost se zaměříme pouze na více než čtyřramenné varianty s patkami a libovolným směrem rotace. Terminologie však není jednotná a často se setkáváme s tvrzením, že „kolovrat“ je označením svastiky ve slovanských zemích.

Interpretaci osmiramenného „kolovratu“ novopohanovi 21. století nejčastěji zprostředkovávají webové stránky, které mají z propagace finanční profit, například tematické internetové obchody. Na zmíněných webech se „kolovrat“ vykládá jako „panslovanský symbol slovanské pohanské víry a symbol Slunce“ (Drakkaria.cz), „starobylý svatý symbol našich slovanských předků” (sperkyluneta.cz), „symbol rozumného člověka, který symbolizuje denní hvězdu“ (symboleswiata.pl) či jako symbol, který značí „koloběh života, vítězství zimy nad létem, vítězství noci nad dnem, střídání vlády Moreny a Vesny“ (www.valkiria.sk). Tento odpradávný symbol se má rovněž vztahovat k bohům slovanského pantheonu a k prosperitě. Tištěná literatura, ze které bych mohl citovat původ a význam, téměř neexistuje, a dostupné tituly jsou velmi obecné a neposkytují zdroje (např. Kushnir 2014; Kushnir 2016: 67). Zdá se tedy, že se „kolovrat“ jako hlavní symbol slovanské víry ustálil v době, kdy se ve východní Evropě utvářela novopohanská rodnověrská uskupení a vznikla poptávka po jednotícím symbolu, který by vycházel ze slovanské hmotné kultury (Pilkington – Popov 2009: 282). Přes to přese všechno zůstala symbolika, stejně jako sama hnutí, kterých evidujeme několik stovek, roztříštěná a nejednotná, neboť jejich členové se rekrutují z řad zájemců o esoteriku, lidovou kulturu, LARP, historii a tvrdou muziku a jen těžko nacházejí společnou řeč. Tento proces můžeme datovat zhruba do posledních dvou dekád 20. století a lze jej přímo spojit s ruským disidentem, novopohanem a extremistou Alexejem „Dobroslavem Dobrovolským. V České republice symbol a termín pro „kolovrat“ začal objevovat zřejmě až ke konci 90. let 20. století a ve větší míře se tak muselo dít až po roce 2000 s rozvojem internetu. Tímto způsobem se symbol dostal i do sílící scény šermířů, kteří jej začali používat na svém vybavení.

Část novopohanských hnutí byla a je do jisté míry nositelem nacionalistických a pravicových myšlenek. Po pádu Sovětského svazu se ve východní Evropě objevila řada politických a paramilitantních jednotek, kterým připadly novopohanské ideje včetně symboliky a terminologie atraktivní a začaly využívat jejich více či méně převrácenou podobu. Tímto způsobem se „kolovrat“ stal významným symbolem mezi extrémistickými skupinami. Mezi nejznámější uživatele tohoto symbolu patří Ruská národní jednota (viz zde), která se explicitně hlásí k nacistickému odkazu, ale současně se snaží budit zdání ruského původu skrze odkazy na slovanskou historii, pravoslaví a mystickou symboliku (Jackson 1999: 36; Shenfield 2001: kap. 5). Estonská odnož Ruské národní jednoty rovněž nese název „Kolovrat“ a vydávala stejnojmenný časopis. Symbolika využívající „kolovrat“ se i v současnosti uplatňuje u obou bojujících stran ve válce na východní Ukrajině (zejména však batalion Rusič); pro další studium můžeme odkázat na článek Matouše Vencálka (Vencálek 2018). Pro takového nositele „kolovrat“ představuje symbol, který v boji dodává ochranu boha, sílu a demoralizuje nepřítele, kterého vidí náboženských a politických odpůrcích (Jackson 1999: 36). Je zajímavé, že tento symbol stále absentuje v české literatuře, která mapuje extremistické symboly (Mareš 2006), na rozdíl od sousedního Slovenska (viz zde). Umírnění novopohané hledí na toto aplikování svého symbolu jako na módní zneužití.

Je pochopitelné, že se symbol objevuje v řadě produktů, které cílí na tuto úzkoprofilově zaměřenou, přesto silně rozštěpenou skupinu, která může v nejlepším případě čítat desítky až stovky tisíc lidí žijících ve slovanských zemích. Kolovrat tak objevíme na tričkách, čepicích, nášivkách, vlajkách, jako přívěšky, náušnice, náramky, ale také v tvorbě nejrůznějších hudebních interpretů různých žánrů: black metal (např. 1389, Děti Noci, Devilgasm), folk metal (např. Apraxia, Arkona, Obereg, Żywiołak), thrash metal (např. Коловрат, Strzyga), folk (např. Jar, Perciwal, Tomáš Kočko), neo-folk (např. Parzival, Slavogorje), hard rock (Rune) a dalších.

Zásadní otázka, kterou si nyní musíme položit, nakolik přesné byly snahy rodnověrců o rekonstrukci původního předkřesťanského náboženství, respektive zda moderní užití „kolovratu“ odráží použití v minulosti. Na tuto odpoví následující kapitoly.

Užití „kolovratu“ v evropské minulosti

Symbol, který zde nazýváme „kolovratem“, se v evropské hmotné kultuře objevuje již tři tisíce let, avšak velmi sporadicky. Hned zkraje je třeba poznamenat, že se evidentně jedná o variantu svastiky, která jednoduše má více než čtyři ramena. Ve všech epochách, ve kterých se „kolovraty“ občasně vyskytovaly, se používaly svastiky, a to mnohonásobně častěji. Svastika se vykládá jako symbol pohybu, vývoje, věčnosti, rytmicky plynoucího času měřeného Sluncem, a jako znak přinášející zdar a ochranu před zlem (Váňa 1973: 210; Váňa 1990: 186–187). Díky této univerzalitě můžeme svastiku najít téměř po celém světě. Její zdvojení lze vyložit jako zesílení účinnosti.

Nejstarší výskyt, který jsme byli schopni dohledat, lze umístit do Řecka 9.–7. století před naším letopočtem, zejména do období tzv. geometrického umění aplikovaného na keramice. Jako příklady z tohoto období si můžeme uvést terakotové sošky thébské provenience (např. Boston 98.891, Louvre CA 573) a amfory s uchy (Španělské Národní archeologické muzeum 19482, Národní muzeum v Praze H10 5914). Všechny tyto příklady znázorňují osmiramenné levotočivé symboly.

Příklady řecké malované keramiky s „kolovratem“. Větší rozlišení zde.
Zleva: terakotové sošky thébské provenience (Boston 98.891, Louvre CA 573) a amfory s uchy (Španělské Národní archeologické muzeum 19482, Národní muzeum v Praze H10 5914).

Logicky bychom očekávali největší počet symbolů ve spojitosti se Slovany, ale archeologické nálezy tomuto neodpovídají. Na rozdíl od čtyřramenných svastik téměř absentují a objevují se pouze na dnech keramiky v České Republice a Polsku, výjimečně se objevují na přívěšcích či jako grafitti na ruských mincích. Chybí i v tak monumentálních dílech, jako je Pohanství staré Rusi B. A. Rybakova (Рыбаков 1987), a nenajdeme je ani ve velkých aglomeracích, kde bychom je nejvíce čekali. Nakolik je nám známo, v České republice se „kolovraty“ objevují na dvou dnech keramiky z hradišť Zabrušany a Bílina (Váňa 1973: Obr. 2: F7, Obr. 4: F4). Podobný symbol, kterému však u dodatečných ramen chybí patky, můžeme nalézt také na keramice ze Staré Boleslavi (Varadzin 2007: 76: 296). Na území Polska je mi známa pětiramenná pravotočivá svastika z Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176) a šestiramenná levotočivá svastika z Hedče (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1). V Rusku je mi známo celkem pět raně středověkých použití: v jednom případě jde o pětiramenný pravotočivý symbol vyrytý jako grafitti na minci (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), dále pak o sedmiramenný pravotočivý motiv na bronzovém přívěšku z Vladimiru (Рыбаков 1997: Табл. 92:16) a o čtyři vyobrazení na štítkovitých amuletech z východní Evropy (Коршун 2012: 33-35; Новикова 1998: Рис. 2:13). Obecně vzato lze říci, že značek existují desítky až stovky variant a více než čtyřramenné svastiky mezi nimi hrají margiální úlohu. Proto není možné mluvit o „kolovratu“ jako o nejdůležitém slovanském symbolu. K podobným závěrům docházejí i další autoři na podobných blozích (např. zde, zde a zde). Podobné víceramenné vířivé motivy, které by mohly mít vztah ke zdvojené svastice, můžeme najít jak na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách (např. Kouřil 2014: 418, Kat. č. 333), tak v Skandinávii a Franské říši (viz Duczko 1989) a například rovněž v Arménii (zde). Z pozdějšího středověku jsme nebyly schopni najít žádné záznamy, ačkoli je možné, že se v pravoslavných ikonách, které později zmíníme, tento symbol objevoval. Kołos-Szafrańska (1962: 455, Rys. 4:1) sice udává, že šestiramenný levotočivý „kolovrat“ byl součástí starého polského šlechtického erbu, nepíše však již kterého. Ani čeští Kolovratové nemají tento symbol ve svém erbu.



„Kolovraty“ z raného středověku.

Nálezy z Bíliny a Zabrušan (Váňa 1973: Obr. 2: F7, Obr. 4: F4), Staré Boleslavi (Varadzin 2007: 76: 296), Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176), Hedče (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1), neznámé ruské mince (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), Vladimiru (Рыбаков 1997: Табл. 92:16), pereslavského rajónu (Коршун 2012: 34, B.3.05), Žukova (Новикова 1998: Рис. 2:13) a neznámých lokalit (Коршун 2012: 33, 35, B.3.03, B.3.08)

Často se argumentuje výskytem „kolovratu“ ve slovanském folkloru, ale i toto je spíše sporné tvrzení. Podívejme se nejprve na zásadní dílo, které citují všichni zastánci původnosti „kolovratu“. Tímto dílem je sbírka Stanisława Jakubowského, která nese název Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych („Sbírka praslovanských architektonických motivů“). Sbírka obsahuje 27 grafik znázorňující starodávné budovy a monumenty, jejichž dekorace má dokazovat, že „kolovrat“ je prastarý symbol tradičně užívaný mezi slovanskými národy. Pokud si skutečně dáme práci, zjistíme, že symbol „kolovrat“ se v této sbírce objevuje pouze na jedné grafice. Jakubowski byl malířem a grafikem, kterého lze srovnat s českým současníkem Janem Konůpkem, a jeho práce jsou uměleckým vyjádřením, nikoli věrohodným znázorněním minulosti. Přestože z lidové kultury zřejmě do jisté míry čerpal, jeho tvorbu nelze považovat za sběr folklóru, a tak není relevantním pramenem.


Stanisław Jakubowski a jeho dřevoryt č. 8 (Jakubowski 1923).

Skutečných důkazů o použití symbolu ve slovanském folklóru je opravdu málo. Šestiramenné a osmiramenné „kolovraty“ můžeme najít na věži kostela Wang z 12. století, který byl v letech 1841–1844 po částech převezen z Norska do dnešního Polska. Původní kostel však tyto dekorace neměl a byly přidány až architektem F. W. Schiertzem při opětovném budování (viz dokumentace zde a zde). Důvody použití těchto konkrétních motivů nejsou známy.

Původní kostel z roku 1841 a rekonstruovaný stav.
Obrazy F. W. Schiertze a Fr. Prellera.

Osmiramenné symboly podobné „kolovratu“ se dodnes užívají při tradičním dekorování kraslic, zejména při malování a háčkování. Vířivé víceramené motivy nalezneme vyřezané na dřevěném nářadí používaném při praní a hlazení oděvu i ve 20. století. Je důležité zmínit, že „kolovraty“ a další vířivé motivy jsou poměrně běžné v pravoslavné ikonografii (např. Багдасаров 2001: Рис. 75:2, 76:3, 79:7, 82:2, 93:1), a selhává tedy předpoklad, že v novověku nesou pohanský odkaz z dávných dob. Z využití pravoslavnou církví částečně těží extrémisté a vojáci, které jsme zmínili v předchozí kapitole a kteří se mnohdy staví do role ochránců pravoslaví.

Ruské tlouky na praní prádla (tzv. вальки). Převzato z webu http://sueverija.narod.ru/Muzei/Valek.htm.

 

Ruské hladítko vypraného textilu (tzv. рубель). Převzato z webu http://sueverija.narod.ru/Muzei/Rubel.htm.

Totožné vířivé kotouče, které se někdy nazývají též sluneční znaky, byly objeveny při architektonické expedici V. P. Orfinského a jeho kolegů do Karélie v 50. a 60. letech 20. století. Členové této expedice kresebně zachytili řadu konstrukčních i výzdobných detailů domů. Kresby a malby z expedice jsou nyní uloženy ve Státním historicko-architektonickém muzeu v Kiži (viz online sbírka).


Dekorace domů z karelských vesnic Lambiselga (Ламбисельга), Inžunavolok (Инжунаволок) a Veškelica (Вешкелица).

Šestiramenný „kolovrat“ stal také emblémem 67. divize britské armády za 1. světové války, což jen ukazuje, jak populární byla svastika v období před 2. světovou válkou.

Etymologický výklad hesla „kolovrat“

Ruský historik a teolog Roman Bagdasarov v jedné ze svých diskuzí vyvrátil, že by se pojem „kolovrat“ v Rusku kdy používal pro svastiku (Багдасаров 2008). Jinde dodal, že lidové ruské názvosloví zná mnoho pojmů pro svastiku, která je nejčastěji spojována se Sluncem, větry, plameny, zajíci, koni a koňskýma nohama, rostlinami lničkou a kavylem či kruhy s prsty (Багдасаров 2001). Tato různorodost jmen zpochybňuje možnost, že by termín „kolovrat“ mohl v minulosti být jednotně použit slovanskými národy. Pro zajímavost můžeme dodat, že název pro svastiku byl v ruštině často uváděn v množném čísle.

Aby bylo naše pátrání po původu symbolu kompletní, připojujeme etymologický výklad, z něhož je zřejmé, že v žádném slovanském jazyce v minulosti nesloužil termín „kolovrat“ k označení dekorativního nebo magického symbolu.

Kolovrat, z *kolovortь : kolo („kolo“) a vortь („vrtět, oboustranně se točit“).

  • Označení jevů v přírodě:
    • „vodní vír“ (Трубачев 1983: 149)
    • „zákrut řeky“ (Трубачев 1983: 149)
    • „rostlina pryšec“ (Elektronický slovník staré češtiny)
  • Označení nástroje nebo jeho kruhové části otáčející se kolem osy:
    • „kolo“, „hřídel“ (Urbańczyk 1960–1962: 320)
    • „kolovrat“, „vřeteno“, „motovidlo“, „vratidlo“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „lis“ (Elektronický slovník staré češtiny), „vinný lis“ (Gebauer 1916: 85)
    • „nebozez“, „vrták“ (Трубачев 1983: 149)
    • „moták provazu“ (Трубачев 1983: 149)
    • „vrata“, „branka“, „závora“, „dvojdílná vrátka“ – odtud také „stanice na cestě“ a „ohrada kolem vsi“ (Трубачев 1983: 149)
    • „otočná část vozu“ (Трубачев 1983: 149)
    • „rumpál“, „kladka“, „naviják“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „skřipec“ (Трубачев 1983: 149)
    • „hřídel větrného mlýna“ (Трубачев 1983: 149)
    • „otáčivé zařízení na zavěšení kotle nad ohněm v kolibě“ (Frolec – Vařeka 2007: 117)
    • „kolo na hudebním nástroji“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „vrátek na kuši“ (Elektronický slovník staré češtiny)
    • „druh sítě“ (Urbańczyk 1960–1962: 321)
  • Označení kruhového pohybu či změny:
    • „oběh“, „kruhový pohyb“, „rotace“ (Трубачев 1983: 149)
    • „převrat“ (Трубачев 1983: 149)
    • „tvrdý zvrat“ (Трубачев 1983: 149)
    • „koloběh“ (Трубачев 1983: 149)

 

Závěr

Tento článek ukazuje, že symbol „kolovratu“, který není ničím jiným než modifikací svastiky, se v minulosti objevoval mnohem méně, než nakolik je mu v současné době přičítáno. Rovněž sám název je moderní. Na důležitosti „kolovrat“ získal až během posledních dekád 20. století s pokusy o rekonstrukci slovanského pohanství, kdy se stal pomyslným symbolem hnutí. V současnosti je využíván novopohany, šermíři, vojáky a firmami, které na tyto skupiny cílí svůj marketing. Velká část z této skupiny má svou vlastní interpretaci minulosti, ve které se cíleně odlišují od současného vědeckého poznání a ve které má „kolovrat“ nezastupitelnou úlohu. V konečném důsledku tak celý fenomén svědčí o ignoraci oficiální vědy, hledání kořenů, hledání alternativ k masové kultuře, vzrůstajícím extremismu a synkretismu náboženských myšlenek v postmoderní společnosti.


Literatura

Багдасаров, Роман (2001). Свастика: священный символ. Этнорелигиоведческие очерки, Москва : Белые Альвы. Dostupné z: bagdasarovr.narod.ru/swastika.htm

Багдасаров, Роман (2008). “Свастика: благословение или проклятие”. “Цена Победы”. “Echo of Moscow”, 15 декабря 2008. Dostupné z: https://echo.msk.ru/programs/victory/559590-echo/

Buko, Andrzej (2008). The Archaeology of Early Medieval Poland : Discoveries – Hypotheses – Interpretations, Leiden – Boston : Brill.

Duczko, Władysław (1989). Runde Silberblechanhänger mit punzierten Muster. In: Arwidsson, Greta. Birka II:3. Systematische Analysen der Gräberfunde. Stockholm : KVHAA, 8–18.

Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.8, citován stav ze dne 9. 12. 2018).

Frolec, Václav – Vařeka, Josef (2007). Lidová architektura, 2. přepracované vydání, Praha: Grada.

Gebauer, Jan (1916). Slovník staročeský, II. díl, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie.

Jackson, W. D. (1999). Fascism, Vigilantism, and the State: The Russian National Unity Movement. In: Problems of Post-Communism, 46(1), 34–42.

Jakubowski, Stanisław. Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych, Krakow : Orbis, 1923.

Kołos-Szafrańska, Zoja (1962). Nowa próba interpretacji funkcji znaków na dnach wczesnośredniowiecznych naczyń słowiańskich. In: Światowit 24, 443–458.

Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno : Archeologický ústav AV ČR.

Kushnir, Dmitriy (2014). Slavic Light Symbols, The Slavic Way Book 5, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Kushnir, Dmitriy (2016). The Source of Life: Slavic Heritage, The Slavic Way Book 16, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha : Libri.

Mareš, Miroslav (2006). Symboly používané extremisty na území ČR v současnosti : manuál pro Policii ČR, Praha : Ministerstvo vnitra.

Новикова, Г.Л. (1998). Щитообразные подвескииз Северной и Восточной Европы // Историческая археология. Традиции и перспективы, Москва, 165–172.

Pilkington, Hilary – Popov, Anton (2009). Understanding neo-paganism in Russia : Religion? Ideology? Philosophy? Fantasy? In: McKay, George et al. (eds.) Subcultures and new religious movements in Russia and east-central Europe. Cultural Identity Studies, Volume 15 . Oxford ; New York: Peter Lang, 253–304.

Рыбаков, Б. А. (1987). Язычество Древней Руси, Москва : Наука.

Рыбаков Б. А. (ред.) (1997). Древняя Русь. Быт и культура, Москва : Наука.

Shenfield, Stephen (2001). Russian Fascism: Traditions, Tendencies and Movements, London : Routledge.

Urbańczyk, Stanisław (red.) (1960–1962). Słownik staropolski, t. 3, I–K, Wrocław–Kraków–Warszawa.

Трубачев, О.Н. (ed.) ( 1983). Kolovortъ. In: Этимологический словарь славянских языков, Выпуск 10. Москва: Наука, 149.

Váňa, Zdeněk (1973). Značky na keramice ze slovanských hradišť v Zabrušanech a v Bílině, okr. Teplice. In: Archeologické rozhledy 25, 196–217.

Váňa, Zdeněk (1990). Svět slovanských bohů a démonů, Praha : Panorama.

Varadzin, Ladislav (2007). Značky na dnech keramických nádob ze Staré Boleslavi / Bodenmarken auf den Keramikgefäßen aus Stará Boleslav. In: Archeologické rozhledy 59, 53–79.

Vencálek, Matouš (2018). Kříž, půlměsíc, kolovrat a kalašnikov: O roli náboženství v ukrajinské válce : Deník Referendum. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/27403-kriz-pulmesic-kolovrat-a-kalasnikov-o-roli-nabozenstvi-v-ukrajinske-valce

Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels

In the last months, I have been in touch with Dr. Lee Jones, the early medieval sword enthusiast and collector (http://vikingsword.com). Our cooperation led to two articles published on these websites (see Private Sword with a Wooden Hilt and A Curonian Sword from a Private Collection). This time, Mr. Jones shared another interesting piece from his collection. This article will describe it, as well as the closest analogies, since it seems that the type is rather vaguely defined.

bronze-sword bronze-sword2 bronze-sword3 bronze-sword4bronze-5-lobe-hilt-dbronze-5-lobe-hilt-cbronze-5-lobe-hilt-bbronze-5-lobe-hilt-abronze-5-lobe-blade-dbronze-5-lobe-blade-bThe sword owned by Mr. Jones.


The sword owned by Mr. Jones

The sword, that can be seen above, belongs to Mr. Lee Jones “for several decades” and was probably bought in an auction or at Ebay as other swords in his collection. As fas as we can judge, it seems to be a genuine piece that shows the application of original technology.

In the current state, the sword is 676 mm long and weighs 531 grams. The iron blade, which is in poor condition with severe losses, is 540 mm long, 36.8-25.0 mm wide (36.8, 33.3, 29.9, 27.9, 26.8, 25.0 mm taken at roughly 100 mm intervals) and 5.2-3.5 mm thick (5.2, 6.4, 3.8, 4.7, 4.1, 3.5 mm taken at 100 mm intervals). The blade seems to be somewhat lenticular in cross section; towards the hilt the remain is thickest at the midline, proceeding towards the tip the faces of the blade become fairly flat. If the corrosion is hiding a fuller, then it must be quite shallow. There is no evidence of pattern welding or inlays.

The hilt is 136 mm long in the mid-line. The upper part of the hilt is formed by the five-lobed pommel and adjacent upper guard that are each cast in copper alloy. As they are loose, we can see they are semi-hollow castings. The intended display surfaces are smooth and in very good condition. The pommel is 65.6 mm long, 28.9 mm high (central lobe; 19.4 and 18.6 mm for intermediate lobes, 10.8 and 10.5 mm for outer lobes) and 18.9 mm thick (central lobe; 16.4 and 16.0 mm for intermediate lobes, 13.0 and 12.2 mm for outer lobes). The thickness of the wall of the pommel varies from 2.8 to 5.0 mm at edge. The upper guard of concavo-convex shape copies the curvature of the pommel. There is a raised ridge line on the surfaces of the guard. The length of the upper guard is 74.0 mm, while it’s height is 8.7 mm and the thickness 20.5 mm (central; 14.6 mm peripheral). The grip area tang shows no traces of organic material. The tang in that area is 88 mm long, 17.0-10.0 mm wide (17.0 mm at cross-guard, 12.9 mm mid, 10.0 mm at pommel) and 5.1-4.2 mm thick (5.1 mm at cross-guard, 4.9 mm mid, 4.2 mm at pommel). The curved, convexo-concave cross-guard is of iron showing moderate corrosion; the scale and cross section are consistent with the upper guard and in one place there is a suggestion of a ridge line. The cross-guard is 106.6 mm long. The height of the cross-guard is 24.1 mm (greatest extent including the arc), or 8.9-11.2 mm (8.9 and 9.3 mm peripheral, 11.2 mm central), if the arc is not taken in account. The thickness of the central part of the cross-guard is 17.3 mm and it continuosly tapers to 12.9 / 14.5 mm in the middle and 9.8 / 10.4 mm at the ends.


Broader perspective

The sword of Mr. Jones is quite rare and the searching for close analogies is not possible without dificulties. Especially the cast 5-lobed pommel seems to be almost absent in the literature. Before anything else, let us describe the sword from the perspective of current sword typologies.

Petersen’s typology
The sword type with curved guards and peened 5-lobed cast pommel is not present in Jan Petersen’s typology (Petersen 1919). However, there are some types that stand very close to the sword owned by Mr. Jones. 15 types or variants of Petersen’s typology (main types L, O, K, Q, T, X, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19) apply the curved cross-guards, from which at least 12 types or variants (main types L, O, P, Q, Y, Z, Æ; special types 7, 14, 15, 16, 19) use curved cross-guard and curved upper guard/pommel at the same time. At least 5 types or variants (main types L, O, Z; special types 14, 19) use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels at the same time.

There are at least two Petersen hilt types that use components cast in copper alloy: type O and type W. At least four Petersen’s types or variants (K, O, R, S) apply 5-lobed pommels connected to upper guards by two rivets or a semicircular rivet. Specifically, a 5-lobed variant of types R and S have a very similarly looking pommel. However, none of these four types or variants uses the construction with the peened tang. From a construction point of view, the closest types are L and Z, as they use curved cross-guards, curved upper guards and lobed pommels that are sometimes peened. Moreover, the general shape of the pommels of these types is quite close to the pommel of the sword owned by Mr. Jones. Even there is no identical example in Scandinavia, this approach of searching for analogies tells us there was a tendency to use mentioned features in Europe of 10th and 11th century.

petersen-typologyPetersen’s typology, vizualized by Jones 2002: 18-19.

Jakobsson’s design principles
Swedish archaeologist Mikael Jakobsson (1992) arranged Petersen’s types into 6 so-called design principles, the larger groups of hilts that use the same features, and enriched Norwegian-centric Petersen with many useful distribution maps. In this context, we will mention the principle 2, 3 and 5.

Design principle 2 represents 3-lobed pommels, including also types L and Z. According to Jakobsson, this principle can be dated between late 8th and early 11th century and it contains no less than 26% of European swords. The principle is widespread across the Europe; 37% of examples come from Norway, 12% from Sweden, 9% from Finland, 4% from Denmark, 15% from Western Europe and 23% from Eastern Europe.

The principle 3 is described as a group of swords that use 5-lobed pommel. According to Jakobsson, this principe is the least frequent, counting just 5% of European early medieval swords. 49% of examples were found in Norway, 5% come from Sweden, 30% from Western Europe and 15% from Eastern Europe. Jakobsson undestands principle 3 as a development of the principle 2 and the usage can be dated to period between early 9th and mid 10th century in Scandinavia.

Design principle 5 comprises swords with curved cross-guards. Swords with this feature represent 26% of early medieval European swords. In Scandinavia, they can be dated to the period from early 9th to late 11th century. 71% of examples come from Norway, 7% from Sweden, 5% from Finland, 1% from Denmark, 10% from Western Europe and 6% from Eastern Europe.

The sword of Mr. Jones can be described as a sword that belongs to design principles 3 and 5. More or less close analogies can be found in all three named categories. The advantage of Jakobsson’s work lies in the fact that he maps the bigger groups of swords within Europe.

jakobssonJakobsson’s design principles, taken from Jakobsson 1992: 27, Fig. 1.

Wheeler’s typology
In his book, Sir Mortimer Wheeler described 7 Scandinavian hilt forms that occur in Britain (1927: 31-37, Fig. 13). Even though it rather reduces the actual reality, it is still being used by British academia. The sword of Mr. Jones stands close to Wheeler’s type V and VI, which visually corresponds to Petersen’s types L and Z. Type V is said to have very curved guards and a peened pommel with a big central lobe, while type VI has slightly curved guards and 3-lobed pommel that is riveted to the upper guard. Type V is therefore a closer choice. The final remark of this section is that swords of the British origin are imprecisely categorized, leading to the constant need of classifying uncommon swords as variants.

WheelerWheeler’s typology, taken from Wheeler 1927: 32, Fig. 13.

Geibig’s combination typology
German scholar Alfred Geibig presented his study on early medieval blades and hilts in 1991 (Geibig 1991). His typology of hilts, which comprises of combination of differently shaped hilt components, is based upon detailed study of several hundred swords from what is now Germany. The book made Continental corpus accessible and the careful and precise work led to conclusion that it is considered to be one of the most solid studies in the field. Geibig classified 19 combination types, dated to the period between 9th and 12th century.

The combination type 7 describes the form of the hilt that is visually identical with the sword of Mr. Jones. According to Geibig, the 5-lobed pommel rests at the pommel guard and both these components are attached by the exposed peened tang. According to Geibig, this combination type is equal to Petersen’s type L, even though there is a little different shape of the cross-guard: type L cross-guards are more pointed from the top view, while combination type 7 cross-guards are rounded.
geibig
Geibig’s combination type 7, taken from Geibig 1991: 47, Abb. 8.

Cast pommel : the identification problem

The sword might seem to a closed case with the result it belongs to type L. The problem occurs when we realize that cast pommels do not belong to Petersen’s type L swords. In the most recent article about Petersen’s type L swords (Aksdal 2017), there is no mention about copper alloy pommels. I have contacted the Mr. Jostein Aksdal, the author of the article, asking him for definition of the sword. His response was that the curvature of the pommel and attachment correspond to Petersen’s type L, but the presence of cast components and 5-lobed pommel prevent the sword to be labelled as Petersen’s type L sword. Mr. Askdal suggested the sword could be what he calls “British version of type S”. His final conclusion is worth of quoting:

My experience is that Viking Age sword chronology needs more detailed studies, identifying sub-types and local-regional types of swords from the Viking Age.

Therefore, we should follow this advise and have a look what the British archeological material has to offer.


An analysis

To our surprise, the material is quite impressive and offers good analogies, but it is poorly described as a whole. We will try to mention the swords that have curved guards and 5-lobed pommels. A closer attention will be given to cast elements.

Swords already labeled as Petersen’s type L
To contradict the Mr. Aksdal’s argumentation, we have to state there already are swords with cast components and 5-lobed pommels in his own article, classified as Petersen’s type L swords. In the museum of Norwich, a decorated 5-lobed sword pommel cast in bronze is stored (Bjørn – Shetelig 1940: 61; Davidson 1962: 55-56). The pommel is classified as a part of a Petersen’s type L sword (Aksdal 2017: 87, Catalogue B:26). The second example is the sword from Surrey (1996.0604.1; British museum 2018), which has 5-lobed pommel and guards cast in bronze. Again, the sword is categorized as Petersen’s type L by Mr. Askdal (2017: 87, Catalogue B:34). To be fair, these pommels are rather asymetrical and their lobes are more pointed, compared to the sword of Mr. Jones. To sum up, the sword from Surrey still represents one of the closest analogies.

casted_type_L
The pommel from Norwich (left) and the sword from Surrey (right).
Taken from Davidson 1962: Fig. 41a and British museum 2018.

type L
The distribution of type L swords in Great Britain.
Aksdal 2017: Fig. 8.

Loose cast pommels
Searching for loose cast pommels, we have found 81 examples dated to 9th-12th century Britain. We can divide them between several types according to their construction and general shape:

  1. pommel attached to the upper guard, without exposed peened tang
    1. Petersen’s type O (Petersen 1919: 126-134) / Geibig’s combination type 9 (Geibig 1991: 50-52, Abb. 10)
    2. Petersen’s type R (Petersen 1919: 140-142) / Wheeler III (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:3)
  2. pommel attached to the upper guard, with exposed peened tang
    1. lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
    2. not lobed
      1. with curvature
      2. without curvature
  3. one-pieced pommel with exposed peened tang
    1. Petersen’s type K (Petersen 1919: 105-110) / Wheeler IV (Wheeler 1927: 34, Abb. 13:4) / Geibig’s combination type 6 (Geibig 1991: 44-47, Abb. 7)
    2. Petersen’s type L or Z (Petersen 1919: 112-121, 175-177) /  Wheeler V or VI (Wheeler 1927: 35, Abb. 13:5-6) / Geibig’s combination type 7 (Geibig 1991: 47-48, Abb. 8)
    3. Petersen’s type X (Petersen 1919: 158-167) / Geibig’s combination type 12 (Geibig 1991: 56-60, Abb. 13)
    4. Geibig’s combination type 14 and 15 (Geibig 1991: 63-70, Abb. 15-16)


Distribution of loose cast pommel from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

As we can see, cast pommels were used for various typologically and chronologically different hilts, and therefore we can speak of a kind of tradition. The tradition is more obvious when we realize that cast pommels occur in the period from the earliest phase of Anglo-Saxon period to at least High Medieval. 80 pieces are made of copper alloy, 1 piece is cast in lead. The pommels depicted on our map are loose, found separated from the sword or just with a fragment of tang, which is also striking. According to Anglo-Saxon living history expert Paul Mortimer, such a big number is not coincidence and the pommels could be violently torn off during a ritual destruction, for example.

We can also notice that lobed curved pommels attached to upper guards with exposed peened tang represent a majority of the loose pommel. On the map, there are 52 finds that are mostly concentrated in East and West Midlands, East of England, Yorkshire and the Humber and South East England regions. This distribution corresponds to the distribution of Petersen’s type L swords quite well. There are at least two more pommels of this form in the private collection of Mr. Justin Mercier. This kind of popularity can mirror the fact that hollow upper guards and pommels peened to the tang could be done more easily than other types of constructions. It is surprising there are such an huge amount of sword pommels that are not described in the literature. On the website of Portable Antiquities Scheme, the pommels of this type are described as croissant-shaped pommels, Petersen’s type L pommels or Wheeler’s type VI by contributing editors.

The regular lengths of type 2.1.1. pommels are 44.8-65 mm, while the maximum height reaches from 20.6 to 32.2 mm. The pommels have thicknesses of 14-23.7 mm; the thickness of the casing is 2-4.4 mm. The weight is around 27.4-77.55 g (some heavier pieces include fragments of tangs). The pommel of the Mr. Jones’s sword is slightly longer, but other dimensions do match precisely.

sword-pommelsLoose cast pommels of the type 2.1.1. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.


Loose cast guards
In addition, we can shortly discuss the cast guards. In the following list, we have collected 6 cross-guards and 13 upper guards cast in copper alloy in 9th-12th century Britain. The following division was made:

  1. Cross-guard (6 pieces)
  2. Upper guard
    1. Guard with curved upper part (10 pieces)
    2. Guard with straight upper part (3 pieces)


Distribution of loose cast guards from 9th-12th century in Britain.
Click the map for an interactive Google Map.

Again, copper alloy components are distributed across the same regions. Regarding the cross-guards, every piece is unique. The number of cross-guards is lower that the number of upper guards, which may suggests that the cast cross-guards could have been used less often. That could correspond with the fact that the sword of Mr. Jones combines an iron guard and a cast upper guard and pommel.

The upper guards are divided to two categories. The category 2.1. is the most interesting for us, as the upper guard of the examined sword falls into this group. The most of guards in this category were dated to Late Middle Ages by the PAS website, but we believe this is incorrect. Not only two finds are dated to Early Medieval period, but they closely resembles the type L upper guards in shapes, proportions and sizes (see for example Aksdal 2017: Tab. 1-2). In this group, we can find curved and mostly hollow guards with a small rectangular hole for the tang. They are 56.78-87.7 mm long, 6.54-21.05 mm high and 12.77-22 mm thick. The guard of Mr. Jones’s sword fits in these categories. However, there are also some difference: the ends of guards are not flattened and there is no evidence of the central raised ridge line.

The upper guard of Mr. Jones’s sword is 74 mm long, while the pommel is 65.6 mm long, so the difference in lengths is 8.4 mm. We have already told that the length of loose pommels varies between 44.8-65 mm. In proportion to loose upper guards, the difference is 11.98-16.54 mm. The thicknesses of loose components are comparable (14-23.7 mm : 12.77-22 mm). The future examination can reveal whether the loose pommels and loose upper guards do fit or not.

guardLoose cast upper guards. The source of the pictures: PAS.
See the full resolution here.

For the next part of the analysis, we have to ask whether there is any complete sword that applies curved guards and peened cast 5-lobed pommel.

Wallingford Bridge type
In 1967, Vera Evison published an interesting study about an unmapped type of Anglo-Saxon swords that stand close to Petersen’s type L and Z (Evison 1967). The main feature that differentiates this type from Petersen’s is a differently shaped guard. Mrs. Evison called the examined group Wallingford Bridge sword type and suggested they were made in souther England in 10th-11th century. Even though there are only 9 examples in England (7 of which were found in the River Thames) and they rather resemble Petersen’s type Z / Wheeler’s type VI when it comes to the construction, we believe the study is an important step forward to show the complexity of local and transitional variants. If the concept is correct, then the sword of Mr. Jones and the pommels of the type 2.1.1. stand between Petersen’s types L, S and Z, not only by the form, but also by the chronology, just as Wallingford Bridge type does. Generally speaking, type L is the closest and it should be legit to call Mr. Jones’s sword type L variant until a more precise typology is invented.

wallingfordWallingford Bridge type swords (Evison 1967: 162, Fig. 1).

In the Evison’s article, we can find a reference to the sword from Mileham, which seems to be a second close analogy to our sword (Evison 1967: 185, Fig. 3b, 6a). This sword has copper alloy hilt components, including a richly decorated guard and an one-pieced pommel of our type 3.2. To our knowledge, there are no closer published paralels of Mr. Jones’s sword than swords from Surrey and Mileham. Therefore, the sword of Mr. Jones can be called unique in that regard.

mileham
The sword from Mileham (Evison 1967: Fig. 3b, 6a).

Auctions
In 2012, a discussion about loose cast 5-lobed pommel arised on MyArmoury.com. Shane Allee, a member of the forum, posted a picture of the sword, that was sold on Ebay more than 15 years ago. The sword seems to belong to the same type as Mr. Jones’s sword. However, we do not have any particularised information about the sword.

unknown-auction
The sword sold on Ebay.


Conclusion

In the first part of this article, we tried to describe an unusual sword from a private collection. The uniqueness of such a sword led us to a type that stood aside completely unnoticed. The closest analogies were found in 10th-11th century Britain, a country where the mixture of styles created a variety of transitional swords that apply different contructions, shapes and materials altogether. Nevetherless, it will require a brilliant mind and a huge time reserve to arrange the swords in a realistic way.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Stone carving from Eberston, Britain. Taken from Grove 1938: 256, Fig. 5.


Bibliography

Aksdal 2017 = Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Bjørn – Shetelig 1940 = Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

British museum 2018 = Sword from Surrey, Shepperton, Museum number 1996,0604.1. Electronic source, http:// www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=84 887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, visited 31th October 2018.

Evison 1967 = Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Davidson 1962 = Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig 1991 = Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Grove 1938 = Grove, L. R. A. (1938). Five Viking-Period Swords. In: The Antiquaries Journal, 18(03): 251–257.

Jakobsson 1992 = Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jones 2002 = Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 15–24.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Wheeler 1927 = Wheeler, R.E.M. (1927) London and the Vikings. London Museum Catalogues: No 1, London.

Kuronský meč ze soukromé sbírky

Na začátku září tohoto roku jsme Vám přinesli článek o soukromém meči s dřevěným jílcem, který patří do sbírky pana Dr. Lee Jonese (http://vikingsword.com). Na základě této spolupráce jsme se rozhodli zveřejnit další exemplář z jeho sbírky. Tentokráte jde o meč, který pan Jones zakoupil zhruba před dvaceti lety v anglickém starožitnictví. Při koupi si byl jist tím, že se jednalo o původní nález, nevěděl však, z jaké doby. Jaký cenný artefakt má ve své sbírce, se majitel dozvěděl až mnohem později. Nyní si meč důkladně popišme.

kuronsky1kuronsky1_2kuronsky2 kuronsky3couronian_upper-hilt_2couronian_upper-hilt_1couronian_guard_2couronian_guard_1

kuronsky4couronian_exposed_tang_endcouronian_blade

Celková délka meče je 829 mm a jeho kompletní váha činí 833 g. Jílec je dlouhý 143 mm. Hlavice je jednodílný odlitek ze slitiny mědi o délce 62,6 mm, výšce a 40,1 mm a tloušťce 13,1–19,9 mm. Na vrchní straně můžeme spatřit roznýtovaný řap, který prochází celou hlavicí. Výzdobu tvoří dekorace ze tří soustředných kruhů – na hlavici jsou kruhy rozloženy symetricky v počtu 7 kusů na integrální podstavě a nejméně dva nalezneme na výrazném středovém laloku koruny. Jak bylo této dekorace dosahováno, zda puncem nebo rytím, nemůžeme nyní stanovit. Prostor rukojeti, kterou tvoří pouze obnažený řap bez organických zbytků, je dlouhý 94,5 mm. Řap je v těchto místech široký 12,2–16,8 mm a tlustý 5,1–7,6 mm. Mírně prohnutá záštita, která je rovněž ze slitiny mědi, je dlouhá 82,2 mm. Ve středové části je záštita vysoká 8,2 mm a tlustá 16,3 mm, ke koncům se zužuje na výšku 6,8 mm a tloušťku 3,6 mm. Zdá se také, že záštita byla postříbrena. Dvoubřitá čepel, jež byla zahloubena do předem připravené zdířky vytvořené v přední části záštity, je dlouhá 686 mm a po celém povrchu pokryta korozí. Nejsou u ní patrné žádné znaky ani svářkový damašek. U záštity je čepel široká 47,7 mm a zužuje se až na 30,6 mm (47,7; 43,6; 41,3; 38,0; 36,6; 35,2 a 30,6 mm při deseticentimetrových odstupech). Čepel se zdá být mírně vypouklá, průřez se zdá být čočkovitý. Tloušťka u záštity je 6,65 mm včetně koroze a zužuje se na necelých 6 mm u hrotu (6,65; 60,6; 5,76; 6,71; 5,72; 5,82 a 5,98 mm při deseticentimetrových odstupech).

Jílec náleží do skupiny, kterou Šturms (1936: 109–112) na základě studia litevských mečů pojmenoval „kuronským typem“. Kirpičnikov (1966: 53) tento typ ve svém schématu vrcholně středověkých mečů nazval jako typ I, ale tato klasifikace se z dlouhodobého hlediska příliš neujala. Přelom znamenaly až práce V. Kazakevičia, který vytvořil typologii baltských mečů (Kazakevičius 1996: 53–59; Kazakevičius 1997). Kazakevičius tento typ pojmenoval jako T1, popsal jej a zmapoval jeho exempláře. Na jeho práci navázal A. Tomsons (Tomsons 2008; Tomsons 2012), který zrevidoval typ T1 a definoval jeho 4 varianty.

t1-typ
Varianty typu T1 podle Tomsona (2012: Fig. 1)

Typ T1 vznikl z Petersenova typu T a byl používán od 11. do 13. století na území východní Evropy (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Polsko). V současné chvíli je známo kolem 150 mečů a mečových komponentů patřících k tomuto typu  a tento počet stále narůstá (Tomsons 2012: 148). Lze je tudíž považovat za místní výrobky, které si mezi místní elitou udržely důležité postavení po dvě století. Jílce mečů typu T1 mají komponenty odlité ze slitiny mědi, které jsou zdobené různými způsoby dekorace. Konstrukce hlavice se zdá být jednodílná i dvojdílná, avšak i u dvojdílných hlavic řap prochází skrz obě duté části. Koruna hlavice je troj, pěti nebo sedmilaločná. Záštity jsou zpravidla mírně prohnuté. Čepele jsou vždy dvoubřité, široké od 4–5,7 cm, žlábky jsou obvykle užší; některé čepele jsou opatřeny nápisem nebo značkou (Kazakevičius 1996: 53–56). Celková délka mečů je 85–100 cm (Tomsons 2012: 148).

t1-distribuceDistribuce mečů typu T1 podle Kazakevičia (Tomsons 2008: Fig.1)

Meč, který vlastní pan Jones, dobře zapadá do typu T1 (konkrétně jej lze ztotožnit se třetí variantou podle Tomsona), byť v některých detailech vyčnívá. Celková délka meče je zhruba 2 cm menší, než je u mečů tohoto typu obvyklé. Čepel svou délkou a šířkou zhruba odpovídá analogickým kusům, avšak nikoli svým profilem, který se zdá být atypický. Jednodílná hlavice odpovídá některým nálezům. Kruhová dekorace se nachází na hlavicích mečů typu T1 z Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska (Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2; Tomsons 2008: 3. att., 6. att.), ale nakolik vím, jedná se o první kompletní meč, který využívá takto zdobený komponent. Kruhová dekorace našla využití také na soudobých záštitách z Estonska a Lotyšska (Tomsons 2008: 6. att.) a na nákončí pochev z Lotyšska (Tomsons 2012: Fig. 6). Záštita tvarově odpovídá analogiím, ale postříbření je nestandardní a nemá obdoby. Bližší datování ani geografické zařazení není možné. Nutno však podotknout, že zmíněné východoevropské země mají dlouhodobý problém s detektoráři, a není vyloučeno, že meč může pocházet z nelegálního výkopu například v Lotyšsku nebo Litvě.

dekoraceDekorace mečů typu T1 z 11.–13. století. Větší rozlišení zde.

Hlavice: Kogula, Mežotnes senpilsēta, Talsu Vilkumuiža, Vúscie, Čornivské hradiště, Ušakovo (Tomsons 2008: 3. att., 6. att.; Pivovarov – Kaliničenko 2014: Rys. 1, 2). Záštity: Kogula, Matkules kapi, Paalkšni (Tomsons 2008: 6. att.). Nákončí: Lībagu Sāraji (Tomsons 2012: Fig. 6).

Při sepisování tohoto článku se pan Jones pokusil kontaktovat předchozího majitele, aby získal více informací. Tento se však neozývá, což není kvůli dvacetiletému odstupu překvapivé. Spolupráce s panem Jonesem se opět ukázala být velmi plodná, a já se nemohu dočkat, jaké další skvosty ze své sbírky nám ještě odhalí!

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.

Bibliografie

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, Vilnius, s. 117–132.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, A.Н. (1966). Древнерусское оружие. Выпуск 1. Мечи и сабли IX–XIII вв. Археология СССР. Свод археологических источников, Е1–36, Москва–Ленинград.

Pivovarov – Kaliničenko 2014 = Пивоваров, Сергій – Калініченко, Виталій (2014). Наверщя руків’я меча з Чорнігівського городища // Питання стародавньої та середньовічної історії, археології й етнології: Збірник наукових праць, Том 1 (37), c. 39–55.

Šturms, Eduards (1936). Kuršu zobeni. In: Senatne un Māksla, 4, s. 106–116.

Tomsons, Artūrs (2008). Kuršu (T1 tipa) zobeny rokturu ornaments 11.–13. gs. In: Latvijas Nacionālā Vēstures muzeja raksti, 14, s. 85–104.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia During the 11th – 13th Centuries. In: Folia Archaeologica, 29, s. 145–160.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.