Typology of Fire Strikers From the Viking Age Norway

C3463, which belongs to what I call Type 1.

I would like to present my typology of fire strikers used in Viking Age Norway, more particulary 700-1000 AD. This typology is based on Jan Petersen’s works and it is not complete. I am sure there are many other finds that are not included. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The typology can be downloaded or seen via this button:

Scandinavian helmets of the 10th century

In this article, we will have a short look at evidences of helmets used in Scandinavia during the 10th century. Pictures of modern replicas are added as well.

Spectacle helmets:

Nasal helmets:

Unknown types:

Russian helmets in Scandinavia:



Spectacle helmets


Object, context A head on the sacrificial (or weaving?) knife from Gnëzdovo, Russia, mound number 74. 2nd half of the 10th century.
Description The head is rather schematic. Fechner writes, that the head is covered with a helmet that has typical hemisphere shape with spectacle mask. No visible spike on the top, no visible decoration. Sizov´s picture shows rather a head with beard.
Literature Fechner 1965; Sizov 1902: 91, Fig. 59, 60.



Object, context The only complete Viking Age helmet found in Gjermundbu mound 1, Norway. 2nd half of the 10th century.
Description The dome is made from 4 pieces connected with 4 quadrant ribs of semicircular section. There is a spike on the top and a plate connected to the rim of the dome. The mask is from one piece, is decorated with silvar inlay and is riveted to the plate. There are some traces of the rings on the plate, indicating that a kind of neck guard was used.
Literature Grieg 1947; Tweddle 1992: 1125-1128; Vlasatý 2016




Object, context A mask fragment found among the forging equipment in Tjele, Denmark 2nd half of the 10th century.
Description Iron mask decorated with bronze plates. The nasal is broken. It is possible there were some rivets on the nasal, indicating the mask was made from several pieces.
Literature Kirpichnikov 1973Tweddle 1992. 1126, 1128; Vlasatý 2015b.



Object, context A mask from a helmet found in Desjatinna Church in Kyiv, Ukraine. 2nd half of the 10th century.
Description Iron mask decorated with silver and gold coating and silver inlay. The nasal is broken. It is sure there were some rivets on the nasal, indicating the mask was made from several pieces. Some people suggest reversed position of the mask.
Literature Kirpichnikov 1973Tweddle 1992. 1126, 1129; Vlasaty 2018a.


Nasal helmets


Object, context A Scandinavian (Anglo-Scandinavian?) warrior depicted on the Middleton Cross B, England. 10th century.
Description The head is rather schematic. The helmet has conical shape with integral nasal. No visible decoration.
Literature Graham-Campbell 1980: cat. no. 537.



Object, context The so-called helmet of Saint Wenceslaus. The nasal and the rim are probably of Gotlandic origin, 2nd half of the 10th century, the dome is later addition (but the original dome might be similar).
Description Both nasal and rim are decorated with silver inlay and coating. The decoration of the rim resembles the piece from Lokrume. The figure on the nasal is important example of mixing pagan religion with Christianity.
Literature Hejdová 1964; Vlasaty 2018b.


Unknown types


Object, context A mask fragment from a helmet found in Lokrume, Gotland. 2nd half of the 10th century.
Description Iron fragment richly decorated with silver and copper inlay/overlay. The nasal is broken. It is impossible to claim whether the fragment belonged to spectacle or nasal helmets.
Literature Lindqvist 1925; Vlasatý 2015c.



Object, context A fragment of what could be an aventail holder. Found in the hall in Birka, 950 – 970 AD.
Description Gilded iron plate with teeth on one side. A hole for the rivet is visible. This fragment could be used as an aventail holder that can be seen on some early medieval helmets.
Literature Vlasatý 2015a.


Russian helmets in Scandinavia


Object, context Fragments of what could be a Russian helmet. Found in the hall of Birka. 950-970 AD.
Description Two gilded fragments decorated with birds and a flower and one tinned bronze conus. Rests of silvers and iron rivets are still present. It is impossible to claim whether these fragments belonged to one or two helmets.
Literature Holmquist Olausson – Petrovski 2007; Vlasatý 2014.



The number of the evidence is sufficient to claim there were 3 types of helmets in Scandinavia during the 10th century. Spectacle helmet was the most dominant and traditional type, nasal helmets probably represent a new Continental fashion and Russian helmets (like spectacle helmets in Gnëzdovo and Kyiv) form the evidence of close relations between Eastern Europe and Eastern Scandinavia. Spectacle helmets were used until 1000 AD, conical helmets with nasals became widespread in the 11th century (Munksgaard 1984: 88).

It has to be stressed that all examples are richly decorated – we can not find any proof of undecorated examples. Undecorated helmets used in 10th century reenactment are rather a reeenactism. Even the nasal of the Saint Wenceslaus helmet is decorated, even though there is no other proof of decorated conical helmet with a nasal. The tradition of helmet decoration has to be seen as important; it is obvious that decorated masks had been used to terrify oponents and to show exceptional status.

We can not see any cheek guards or chainmail aventails on masks – these devices were used on finds from different centuries and were not used in the 10th century.

Old Norse literature, mainly skaldic poetry, can bring some interesting facts as well. For example, Norwegian king Hákon the Good († 961 AD) was buried with his “gilded” helmet and another pieces of gear and his skald Eyvindr praises his arrival to Valhǫll, where he refuses to hand off his equipment.

Many authors claimed there is almost no evidence because of the weight of helmets. However, the true reason of this is that helmets were very expensive and were worn only by nobles and their retinues.

In case of deeper interest, I recommend my further work, Grafnir hjálmar : A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage (in Czech).


FECHNER, Maria V. (1965). О ≪скрамасаксе≫ из Гнёздова // Новое в советской археологии, Москва, 260–262.

GRAHAM-CAMPBELL, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HEJDOVÁ, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, Praha.

HOLMQUIST OLAUSSON, Lena – PETROVSKI, Slavica (2007). Curious birds – two helmet (?) mounts with a christian motif from Birka’s Garrison. In: FRANSSON, Ulf (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 231–238.

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, 1–11, Stockholm. Available at: https://www.academia.edu/6845231/A_conical_bronze_boss_and_Hedebys_Eastern_connection

KIRPIČNIKOV, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств, IX–XIII вв.// АН СССР, Москва.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Available at: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

SIZOV, Vladimír I. (1902). Курганы Смоленской губернии I. Гнездовский могильник близ Смоленска. Материалы по археологии России 28, Санкт-Петербург.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

VLASATÝ, Tomáš (2014). Fragmenty přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2016-01-03]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/fragmenty-prilby-z-birky/

VLASATÝ, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2016-01-03]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-z-birky/

VLASATÝ, Tomáš (2015b). The helmet from Tjele. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2016-01-03]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-tjele/

VLASATÝ, Tomáš (2015c). The helmet from Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2016-11-21]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-lokrume-gotland/

VLASATÝ, Tomáš (2016). The helmet from Gjermundbu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2016-11-21]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-gjermundbu/

VLASATÝ, Tomáš (2018a). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2018-11-24]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/

VLASATÝ, Tomáš (2018b). K původu „svatováclavské přilby“. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [quoted 2018-11-24]. Available at: http://sagy.vikingove.cz/k-puvodu-svatovaclavske-prilby/

Pouzdra na sekery – Axe sheaths

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Sekery patří ve vikinském reenactmentu stále mezi oblíbené zbraně a nářadí. Často však na festivalech vídáme zbraně položené do trávy a odložené napospas rzi. Každý zálesák však musí potvrdit, že aby byla sekera stále ostrá a v dobrém stavu, je třeba nějaké pouzdro a zejména pečlivého majitele.

Pouzdra na sekery jsem dlouho hledal, ale kromě koženého pouzdra z dánského hradu Gurre Slot a koženého pouzdra z Novgorodu (oboje 14. století) jsem nebyl schopen nalézt žádnou informaci. Písemné prameny samozřejmě mlčí a pouzdra z organických materiálů se špatně zachovávají, a tak jsem měl za to, že se jedná o jednu z temných kapitol reenactmentu, kterou lze napodobit pouze na základě selského rozumu. Byl jsem proto zcela v šoku, když jsem náhodu narazil na informace o pouzdrech z Haithabu, Šlesviku, Dublinu, Vollu a Horstadu, Novgorodu a Sigtuny.

Rozhodl jsem se napsat článek pojednávající o těchto nálezech. Jan Zbránek, velitel skupiny Marobud (o němž jsme již psali ve 13. inspiromatu) vytvořil zdařilé repliky obou typů nalezených v Haithabu, které můžete spatřit níže spolu s dalšími pouzdry. Společně věříme, že tímto článkem zviditelníme potřebu ochrany seker a nutnost tohoto doplňku.

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.


Wooden Axe Sheaths

Axes are popular weapons and tools in Viking Age reenactment. However, their owners do not often care about them and we can see a lot of rusted axe heads during historical festivals. Every hiker knows that a sheath is necessary in order to keep the blade sharp and in good condition. Nevertheless, the best is, as always, a responsible owner.

I had been looking for axe sheaths for a very long time. All I had found was the leather sheath from the Danish castle Gurre Slot and the leather sheath from Novgorod (both from 14th century), but no Viking Age material. Written sources do not mention anything and sheaths from organic materials decayed – that was my way of thinking. I was shocked when I managed to find the information about sheaths from Haithabu, Schleswig, Dublin, Voll and Horstad, Novgorod and Sigtuna.

After all, I decided to write an article about these finds for you. My friend Jan Zbránek, the leader of the group Marobud (the article about him can be seen here) made really nice replicas of both types from Haithabu. You can see them below, together with several other sheaths. We hope in popularization of this essential axe addition.

The document can be seen or downloaded via this link:




sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.  / Suggested variants of suspension of wooden sheaths.

Rekonstrukce / Reconstructions

Nářadí Mische Meurina. / The collection of Misch Meurin.

Haithabu, typ 1 / Haithabu, type 1
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Haithabu, typ 2 / Haithabu, type 2
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Šlesvik, typ 1 / Schleswig, type 1
Vyrobil Stephan Meinhardt / Made by Stephan Meinhardt.

Sekera Petersenova typu E, Typ 1 / Petersen type E axe, type 1
Vyrobil Dominik Schörkl / Made by Dominik Schörkl.

Sekera s pouzdrem typu 1 / An axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Martin Hrdlička / Made by Martin Hrdlička.

Sekera z Šestovice 61/2, typ 1 / The axe from Shestovitsa 61/2, type 1
Vyrobil Ferenc Tavasz. / Made by Ferenc Tavasz.

 Bradatice s pouzdrem typu 1 / A bearded axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Erik Pankin / Made by Erik Panknin.


 Velkomoravské sekery s pouzdry typu 1 / Great Moravian axes with sheats of the type 1
Vyrobil Michal Bazovský / Made by Michal Bazovský.

Jan Petersen

Můj přítel Šimon Tesař, který studuje norštinu, se rozhodl napsat shrnující článek o významném norském archeologovi Janu Petersenovi, jehož jméno je v českém prostředí poměrně neznámé. Tuto práci jsme doplnili obrázky a přeložili jsme ji do angličtiny. Doufáme, že se Vám článek bude líbit!

Článek si můžete stáhnout zde (v PDF):
Jan Petersen – CZ

My friend Šimon Tesař who studies Norwegian language decided to write a comprehensive article about important norwegian archaeologist Jan Petersen, since there is no such an article in Czech or English on the internet. The article was supplemented by pictures and translated to English. We hope you will like it!

The article can be downloaded here (in PDF):
Jan Petersen – EN

Inspiromat #17, baltofinský bojovník

Nevidím žádný smysl ve vlastnictví hezkého kostýmu, který nejste schopni obhájit před ostatními.

Edvards Puciriuss

V tomto dílu inspiromatu se podíváme na Edvardse Puciriusse, známého lotyšského reenactora a řemeslníka žijícího v estonském Talinnu. Byly to vlastně níže přiložené Edvardsovy fotografie, které ve mě vzbudily zájem o tvorbu inspiromatů, ale zaneprázdněný Edvards dlouho neměl čas si popovídat o svém kostýmu. Po několika večerních konverzacích a několika měsících čekání se mi podařilo shromáždit neuvěřitelné penzum informací, které vydá na nejdelší inspiromat, který Vás seznámí s Edvardsem, jeho kostýmem, lotyšsko-estonskou vědou a reenactmentem. Proto tento díl pokládám za zatím nejexkluzivnější ze všech.

Edvards Puciriuss je znám jako výrobce zbraní, zbrojí a šperků i jako reenactor, věnující se hned několika obdobím (raný středověk, 14. století a začíná se věnovat vendelskému období). Edvards se reenactmentem zabývá od roku 1996 a kromě estonských a lotyšských festivalů navštívil i festivaly v Litvě, Finsku, Švédsku, Polsku, Maďarsku a Bělorusku. Jím vyrobené repliky nosí reenactoři v Lotyšsku, Estonsku, Švédsku, Finsku, Litvě, Norsku a Velké Británii. Je jedním z organizátorů festivalu Kiruvere Muinaslaager. V momentální době se se svými kolegy věnuje výrobě vikinské lodi za použití co nejdobovějších technologií – prkna vyrábějí štípáním klád a ohlazují je sekerami, vyrábějí si vlastní dehet i provazy. Edvards zastává názor, že důležitý není jen výsledek rekonstrukce, ale také samotný proces výroby. Přinejmenším patnáct let spolupracuje s odborníky, například Marikou Mägi, jejíž tvorbu doporučuje, a podílí se na řadě rekonstrukcí pro muzea. Právě nyní vyrábí část kovových komponentů pro rekonstrukci estonského nálezu „Kukruse memm“. Díky svým kontaktům v akademické sféře má přístup k nálezům, které si může nafotit a jinak zdokumentovat pro vlastní potřebu.

Ve chvíli, kdy Edvards začal mluvit o oblasti, kterou rekonstruuje, uvědomil jsem si dvě věci – za prvé, že má problematiku neuvěřitelně podrobně nastudovanou, a za druhé, že předpokládá, že většina lidí není seznámena s geografií Estonska a Lotyšska, pohřbívacími rituály a hmotnou kulturou. Edvards své vybavení zakládá na nálezech z oblasti západního Estonska (kraj Läänemaa) a ostrovu Ösel (Saaremaa). Tyto dvě oblasti jsou si velmi blízké, co se týče geografické polohy a archeologického materiálu. Další podobnou oblastí je dolní tok řeky Daugavy v Lotyšsku, tedy oblast obydlená daugavskými Livonci. Pohřební rituály těchto dvou oblastí se však odlišovaly. V západním Estonsku a na ostrovu Ösel se nacházejí kremační hromadné hroby, mezi kterými je často složité najít hroby jednotlivců a ve kterých jsou nalézány pouze fragmentární zničené předměty, u kterých naprosto chybí detaily. V této oblasti například nenacházíme téměř žádné kompletní meče a málo čepelí, zatímco jílců, hlavic a záštit nacházíme spoustu. Totéž se týká také textilu nebo jiných organických materiálů. V podstatě se dochovala pouze keramika a železné předměty. V oblasti daugavských Livonců jsou však hroby jednotlivců častější a předměty v nich zachovalejší, včetně textilu nebo kůže apod. Kromě toho se dá vyčíst mnoho informací z pozičních vztahů mezi jednotlivými předměty v konkrétních hrobech.


Etnické skupiny s oblasti v rámci severní části baltského prostoru. Převzato z: Mägi 2002: 16, Fig. 1.

Edvards vysvětluje, že jeho kostým se zakládá hlavně na nálezech ze západního Estonska a ostrova Ösel, ale využívá také paralely z oblasti daugavských Livonců a hledá analogie také v hrobech v okolních oblastech, kde se používaly podobné předměty – v severním Kuronsku, u gaujských Livonců a v menším rozsahu také na Gotlandu a středním Švédsku. Zastává názor, že při rekonstrukci, která je vzhledem ke fragmentárním nálezům velmi složitá, je třeba nacházet analogické nálezy v okolních zemích, aby pochopil, jak mohl předmět původně vypadat, což v praxi znamená, že musí prohlédnout řadu podobných předmětů, pochopit jejich typologii a vývoj. Výsledkem rekonstrukce však často nejsou repliky, protože původní předměty se zachovaly třeba jenom ze třetiny. Tento přístup aplikuje také na textil, který se zakládá na nálezech z okolních oblastí, zejména na livonských a latgalských nálezech z Lotyšska.

Edvards mi při tvorbě tohoto inspiromatu opakoval, že jeho cílem je ukázat, že rekonstrukce kostýmů z různých částí baltských zemí může být značně odlišná. V Lotyšsku jsou oblasti, ve kterých se běžně nacházejí inhumační hroby, a rekonstrukce perfektních kostýmů je relativně jednoduchá. V takovém případě spíše záleží na prodejcích, u kterých si reenactoři objednávají repliky, a množství peněz, které je člověk ochotný utratit. V jiných oblastech Pobaltí je situace diametrálně odlišná a ke kvalitní rekonstrukci je třeba kombinovat vědomosti. Rekonstrukce se tak přesune ke zkoumání detailů. Člověk se při takové rekonstrukci musí spokojit s tím, že výsledek může být vždy zpochybněn, jelikož není dostatek materiálů, aby mohly vzniknout repliky, ale jiný přístup v daném kulturním okruhu není možný. Důležité je nerezignovat na znalosti.

Edvardsův reenactment dále spočívá v tom, že musí za každou cenu poukazovat na obecně neznámou škálu používaných předmětů, tedy na předměty, které byly prokazatelně a běžně používány, ale v reenactmentu se nevyužívají. V Estonsku jsou takovými předměty například šperky, které jsou označeny za skandinávské, a přitom jsou v Estonsku běžnější než ve Skandinávii. Edvards jako názorný příklad svého přístupu uvádí, že nosí široké kalhoty jen proto, že na estonských festivalech je nikdo nenosí, ale kdyby jel na skandinávský festival, vezme si naopak úzké kalhoty, protože ve skandinávském reenactmentu jsou nyní široké kalhoty v oblibě. Cílem je ukázat škálu používaných předmětů, na rozdíl od běžného přístupu kopírování předmětů.

Kostým, který budeme dále popisovat, lze zasadit do 1. poloviny 11. století. Edvards dodává, že v žádném případě není dokonalý a vždy bude ve fázi předělávání, protože se starých předmětů zbavuje a vyrábí předměty nové. To se týká zejména výzbroje, která se neustále opotřebovává.

Co se týče textilu, Edvards říká, že se v něm necítí být příliš kovaný, ale že se řídí radami lidí, kteří se jím zabývají. Textilních nálezů je poměrně hodně, zejména v livonských a latgalských hrobech z Lotyšska, ale většinou se jedná o karetky nebo malé fragmenty, ze kterých lze v lepším případě zjistit vazbu. Edvards si není jistý, nakolik lze věřit rekonstrukcím celých oděvů od Anny Zariņy a dalších badatelů, protože jsou spíše jen možnými interpretacemi. Navíc literatura, která tyto rekonstrukce komentuje, vznikla ještě za sovětské éry, a autoři zcela jistě neměli přístup ke všem materiálům, které by mohli používat k porovnávání.

Edvardsův civilní kostým se skládá z vlněné čapky, lněné košile, dvou vlněných tunik, vlněného pláště, širokých vlněných kalhot (Edvards dodává, že si právě dodělává lněné kalhoty do teplejšího počasí), vlněných ovinek fixovaných koženým řemínkem nebo provázkem, vlněných rukavic a nålbindingovaných ponožek. Všechen textil kromě kalhot je ručně tkaný. Oblečení je ručně šité, šití na stroji je na lotyšských a estonských festivalech zakázáno. Vlna je přírodně barvena a len je bělený. Edvards dodává, že ruční tkaní a přírodní barvení je v lotyšském reenactmentu dost běžné. Zajímavé je, že se Edvards snaží zbavovat karetek (lemovky má pouze na své staré zelené tunice a čapce), protože se jich v historické rekonstrukci používá příliš mnoho.

Na nohou si můžeme povšimnou kožené obuvi. Edvards dodává, že jde o slabší část jeho kostýmu, jelikož boty jsou staré, nekvalitní a volně se zakládají na nálezech z Rigy, které se datují do 13. století. Proto přemýšlí o výrobě nového páru.

Tuniky jsou přepásány opaskem, jehož komponenty odlil Edvardsův přítel, řemeslník Indrek Jets, který v nedávné době napsal svou dizertační práci o skandinávských zvěrných stylech v Estonsku („Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel“) a který je považován za největšího znalce skandinávského umění v Estonsku. Edvards dodává, že opasek není dokončen, protože jej bude upravovat pro svůj nový meč – kožené tělo opasku nahradí kombinací kůže a březové kůry, která byla v nálezech běžná (samotná kůže však také není z archeologického hlediska špatně) a kterou téměř nikdo nerekonstruuje, a zvýší počet plaketek a rozbočovačů. Uspořádání opasků v nálezech je podle Edvardse problematické, protože v kremačních hrobech se organické části nezachovaly a počet přezek a nákončí v jednotlivých hrobech variuje, stejně jako se liší druhy kovových komponentů. Edvardsův opasek tudíž nemůžeme nazývat replikou konkrétního nálezu, ačkoli kovové komponenty jsou kopiemi originálů.


Nálezy z Randvere. Převzato z Mägi 2002: Pl. 30: 20, 22, 24.

Na opasku se nachází plaketky dvou typů. Prvním typem jsou srdíčkovité plaketky, které mají zjevně východní původ, ale nacházejí se v hojných počtech i v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje. Jedná se o repliky nálezů z öselského Randvere a jsou vyrobeny ze stříbra, stejně jako originály, ačkoli u většiny ostatních nálezů jsou vyrobeny z bronzu. Druhý typ plaketek se zakládá na nálezech z öselské Viltiny, které jsou zdobené zvěrným dekorem ve stylu Urnes. Edvards doplňuje, že podobné plaketky nikde jinde neviděl, ale že se doslechl o podobném nepublikovaném nálezu z Lotyšska. Rozbočovací kroužky se zakládají na nálezech z Harmi.

Přezka opasku náleží typu, který byl nalezen v Estonsku (Harju-Madise Linnakselt; AI 6961: 69), Lotyšsku (Salaspils Laukskola, Kuldigast) a na Gotlandu. Použité zvířecí hlavy na přezce byly použity na mnoha nálezech z Estonska a Lotyšska. Nákončí opasku má tvar zvířecí hlavy se sekerkovitým zakončením. Jedná se repliku, jejíž předlohy byly nalezené v lokalitách Linnamäe (AM 491:588), Laukna (AI 3710:9) a Ehmja (AM 554:707), ačkoli u většiny nálezů jsou očka spíše kapkovitá nežli kruhová. Podobná opasková nákončí ve tvaru ryb jsou poměrně běžná a lze je nalézt v komplexu Randvere II na ostrově Ösel.

Na opasku visí měšec a nůž, který je vyrobený ze třívrstvé oceli. Nezakládá se na žádném konkrétním nálezu, stejně jako rukojeť a pochva, které jsou bohatě zdobené stylem Urnes, jenž je často používá u mečů a kopí. Kování pochvy je vyrobené na základě nálezů z Maidly (AM 839:114) a několika nalezišť z Gotlandu. Podobná kování byla nalezena i v lokalitách Kullamaa a Ehmja (AM 554: 689).


Spona z Piila III. Převzato z Mägi 2002: Pl. 20: 5.

Plášť je sepnut velkou sponou s koncovkami ve tvaru makovice. Tato konkrétní spona je vyrobena podle nálezu z lokality Piila na ostrově Ösel. Jedná se o běžný typ spony, ačkoli většina originálních kusů dosahují poloviční velikosti. Jehlice se u spony z Piily nedochovala, takže Edvards musel prostudovat tento typ spon a pochopit jejich typologii, aby zjistil smutnou pravdu, že nejběžnější jsou jednoduché jehlice bez dekorace.

Menší spona, kterou Edvards spíná bílou tuniku, se zakládá na nálezu z ostrova Ösel. Stejných spon bylo v Estonsku nalezeno 4/5, v Lotyšsku 6 (např. v lokalitě Salaspils Laukskola) a nejméně tři v Litvě. Jsou rovněž běžné na Gotlandu, kde se však častěji vyskytuje ranější typ těchto spon. Spony jsou vyzdobené obličeji, které se rovněž často objevují na ženských dekorativních sponách. Badatel Guntis Zemītis napsal, že tento typ spon byl v lotyšských hrobech atributem chlapců, ale Edvards o takové teorii pochybuje, protože je založena pouze na třech hrobech.

Na fotkách si můžeme všimnout, že rukávy tunik jsou ovázány řemínkem zdobeným bronzem. Tyto řemínky se občas objevují v hrobech latgalských mužů, ale Edvards má o své rekonstrukci jisté pochyby a běžně je nenosí. Jsou však velmi praktické, protože stahují rukávy. V oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, nejsou mužské náramky běžné (což pro zbytek baltského prostoru neplatí), a proto nejsou nejvhodnější k rekonstrukci.

Bojový kostým tvoří bojový nůž (sax), obouruční sekera typu Mkopí, oštěpyštít, přilba a kroužková brň. Edvards poukazuje na to, že spoustu předmětů má ve výrobě – například dva meče, pět seker a dva štíty.

Bojový nůž byl na území Lotyšska a Estonska velmi populární. V Lotyšsku se často nacházejí s bohatě zdobenými pochvami, zatímco v Estonsku jsou plechová kování vzácná a nacházejí se pouze čepele. Rukojeti jsou obvykle dřevěné, ale několik nálezů má rukojeti ze zdobeného jeleního parohu. Některé rukojeti jsou obmotané bronzovým drátem a mají bronzem zdobené řemínky na vytahování z pochvy. Samotné čepele jsou velmi tlusté a obvykle jsou složené z více vrstev oceli, obvykle 5 až 13. Počet vrstev je obvykle patrný na hřbetu čepele.


Bojový nůž z Laadjaly. Převzato z Tvauri 2012: 188, Fig. 156.

Edvardsův bojový nůž je založen na třech různých nálezech – jeden nález byl předlohou čepele a dva byly předlohami pro kování pochvy. Jak totiž Edvards poukazuje, nedochovaly se žádné kompletní kusy, a proto nelze vytvořit kopii. Čepel se zakládá na nálezu z estonského „bojiště“ Kaarma (které nejspíš není bojiště, nýbrž zničené pohřebiště). Čepel z Kaarmy je jedna z vůbec nejdelších v Estonsku; běžné nálezy jsou o něco menší. V Lotyšsku jsou větší rozměry běžné. Edvards dodává, že si na čepeli v nedávné době povšiml nepatrné dekorace, a proto nejspíš bude vyrábět nový nůž, který bude současně vyroben z různých ocelí, aby vynikl kontrast mezi vrstvami, i když si není jistý, nakolik jde o dobovou metodu. Zdobení pochvy se zakládá na nálezu z estonské Laadjaly. Originální nález byl pouze fragmentární, a tak Edvards okopíroval zachovalé detaily a zkombinoval je s kompletním kováním, které se našlo v lotyšském Salaspils Laukskola. Edvards dodává, že si je poměrně jistý, že jeho bojový nůž je relativně správný, a dodává, že existuje více variant upevnění pochvy na opasek.

Edvards vlastní hned několik seker, ale na obrázcích je vyzbrojen sekerou Petersenova typu M. Tento typ obouručních seker byl v Pobaltí poměrně běžný, zejména v Kuronsku byl extrémně rozšířen (viz např. Vytautas Kazakevičius, „Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów“). V Lotyšsku bylo nalezeno více než 250 nálezů a v Kuronsku šlo v období 11.–14. století o vůbec nejběžnější zbraň.

Edvards se chystá vyrábět kopí Petersenova typu M, které je daných oblastech rozšířené. Doporučuje titul „Tension and Tradition : A study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea“ od Kristiny Creutz, který se tímto typem kopí zabývá. Jediným problémem u tohoto typu kopí je plátování stříbrem, které téměř nikdo neumí zrekonstruovat a které je zároveň velmi důležité, protože většina dekorovaných jílců, kopí a jezdeckého vybavení je zdobená právě touto technikou. Nedobové galvanizaci se chce Edvards vyhnout, i když výsledek je na pohled podobný.


Kirpičnikovovy typy puklic: I, II, III, IV. Převzato z Kirpičnikov 1971: Рис. 10.

Co se týče štítů, na baltských festivalech se už několik let používají pouze štíty vyrobené z prken. Edvards u svého starého štítu použil radiálně štípaná prkna a ta potáhl surovou kůží. Štít byl překvapivě tenký (tloušťka 6–8 mm), lehký a vydržel zhruba 7 let. Další štíty, které jsou ve výrobě, budou rovněž ze štípaných prknek. Materiálem je smrk, stejně jako v případě jednoho štítu z tīrské bažiny v Lotyšsku. Mezi deskou a koženým potahem rekonstrukce nebyla žádná vycpávka, na rozdíl od tīrského nálezu, kde byla mezi deskou a kůží napěchovaná tráva. Umba jsou vyráběna z jednoho kusu. Kruhové štíty se používaly se sférickými puklicemi s „krky“ (Kirpičnikovův typ I), zatímco vypouklé a mandlové štíty se používaly s Kirpičníkovými typy III a IV. Umba těchto pozdějších typů se v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, objevují pomálu a nejspíš pocházejí z mandlových štítů, z nichž některé měly horizontálně umístěné madlo. Jde o podivnou konstrukci, ale vše tomu opravdu nasvědčuje, a Edvards právě vyrábí repliku, aby mohl takové držení štítu podrobit experimentu.


Edvardsovy rekonstrukce.

Z území Lotyšska a Litvy existuje 6 nálezů přileb, které se však datují do 12. a 13. století (5 nálezů z Kuronska a 1 nález z Žemaitska, všechny jsou stejného typu a možná je vyrobil tentýž kovář). Byly pokusy je datovat až do 11. století, ale Edvards se domnívá, že je to velmi nepravděpodobné. V západním Estonsku se nacházejí náhrobky, které údajně vyobrazují lokální vůdce s přilbami, ale ty opět se datují do 12. a 13. století. Všechny tyto přilby jsou kónické, což je tvar, který byl běžný již od 11. století. Edvards zvolil jednokusovou konstrukci bez žebra. Tloušťka v přední části činí 3,5–4 mm, v zadní části 1,5–2 mm. Edvards váhá, jestli by nebylo lepší dodělat žebro, ale jelikož se hodlá pustit do rekonstrukce přilby z Birky, na předělání kónické přilby nejspíš nebude čas. Závěs na přilbě je vyroben podle malých kousků pletiva, které byly nalezeny na ostrově Ösel. Občas byly tyto kousky ukládány do hrobů jako amulety. Kroužky a nýtování pletiva odpovídá nálezům, ale způsob zavěšení na přilbu je čistě Edvardsova invence.


Edvardsova přilba.

Brň je dovezená z Indie a její pletivo je kombinace solidních plochých kroužků a kroužků nýtovaných klínkem. Edvards dodává, že se jedná o mladší metodu, která není vhodná na 11. století v severní Evropě. Jediné podobné pletivo z 11. století bylo nalezeno v severním Rusku a tvoří ho jenom pár kroužků. Edvards si zbroj pořídil za velice výhodnou cenu na rekonstrukci 14. století a uznává, že není nejhodnější, i když má velice dobré vlastnosti – váží kolem 7 kilo a skvěle rozkládá rány.

Edvards pod kroužkovou zbrojí nosí pouze dvě vlněné tuniky. Dříve nosil tenčí prošívanici, ale jelikož není dobová, zbavil se jí. Edvards si tuniky pochvaluje. Jediným jejich problémem je, že se snadno propocují, a proto přemýšlí nad krznem ze dvou vlněných tunik, které prošije ve švech.

Co se týče mečů, které si bude Edvards vyrábět, první z nich bude kompletací více nálezů, jelikož kompletní meče se prakticky nevyskytují. K prvnímu meči náleží hlavice odlévaná z bronzu, která je rekonstrukcí nálezu ze západoestonské Maidly a která je zdobena stylem Ringerike (nejbližší analogii tvoří kopí z Budapešti). Tuto hlavici odlil Indrek Jets, který k podle podstavy hlavice vytvořil záštitu zdobenou stejným stylem, ačkoli u původního nálezu záštita chyběla. Čepel bude ostrou replikou nálezu s damaškovým nápisem ULFBERHT (viz Moilanen 2009), který byl samostatně nalezen na ostrově Ösel. Druhý meč, který Edvards plánuje, bude tupým bojovým mečem typu Z, jehož stříbrem vykládaný jílec bude rovněž replikou jiného nálezu z Maidly.

K výzbroji je toto zřejmě vše. Edvards dodává, že v oblasti, kterou rekonstruuje, nebylo odkryto mnoho zbrojí. Kromě fragmentů kroužkového pletiva a přileb z 12. a 13. století byl odkryt jeden nález s lamelovou zbrojí (13. nebo 14. století). Někteří na lotyšských festivalech používají kožené nátepníky, které jsou však zakázané a musí být schované pod zbrojí. Vzhledem k full contact bojům jsou povoleny kožené rukavice. Edvardsovy rukavice jsou vyztuženy kovovými pláty (nejsou vidět, aby nerušily vzhled) a fungovaly perfektně, na rozdíl od jiných rukavic, ve kterých měl několikrát zlomené prsty. Ty, které by zajímalo, jak vypadají souboje v Estonsku, mohu odkázat sem nebo sem.

Podoba estonského historického festivalu – Kiruvere Muinaslaager:

Tímto je popsána základní kostra kostýmu. Edvards doplňuje, že vlastní také spoustu keramiky, nábytku a potřeb pro vaření a jedení, které se zakládá jak na místních nálezech, tak na skandinávských a dalších předlohách. Na níže přiložených obrázcích si můžeme všimnout kotlíku, který se zakládá na nálezu z estonské Raatvery (doposud jediný dobový kotlík z Estonska), a keramiky vyrobené podle západoestonských předloh (vyobrazená keramika není Edvardsova, Edvards nicméně vlastní podobnou).

Edvards se rovněž krátce vyjádřil ke stavu estonského a lotyšského reenactmentu. Říká, že v Lotyšsku existují skupiny s různou kvalitou. V Estonsku je kvalita prý ještě různější. Míra zájmu, přístup a způsob výroby se mezi jednotlivými skupinami a lidmi velmi liší. V Estonsku existují skupiny i osoby, které do zkoumání a rekonstrukce místních předmětů vkládají více času, ačkoli existují i skupiny, které mají spíše obecnější představy a které se podobají vikinským skupinám na západě, nosí kožené zbroje, barevné oblečení, široké kalhoty, kožené čepice, spoustu výšivek, východní šavle a anglické šperky. Kromě toho se v reenactmentu projevuje ruská menšina, která má své vlastní zájmy a která nezkoumá lokální nálezy, protože neovládá jazyk. I v estonském reenactmentu lze nalézt vybavení, které neodpovídá historii, a přesto o sobě majitelé tvrdí, že se věnují historické rekonstrukci (viz obrázek nahoře vpravo).

Následuje galerie Edvarsových fotek. Jejich autory jsou: Gerda Buša, Gatis Indrēvics, Juris Necajevs, Edvards Puciriuss, skupina Ugunszīme.


I thank Edvards Puciriuss for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Edvards good luck and interesting moments in his future reenactment career.

Použitá a doporučená literatura:

Creutz, Kristina (2003). Tension and Tradition: A Study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea, Stockholm.

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139. Online.

Jets, Indrek (2013). Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn. Online.

Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Mägi, Marika (2002). At the Crossroads of Space and Time. Graves, Changing Society and Ideology on Saaremaa (Osel), 9th–13th centuries AD, Tallinn. Online.

Moilanen, Mikko (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. Fennoscandia archaeologica XXVI: 23–38. Online.

Nerman, Birger (1929). Die Verbindungen zwischen Skandinavien und dem Ostbaltikum in der jüngeren Eisenzeit, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh.-Anfang 13. Jhs.), Tallinn.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu. Online.

Zariņa, Anna (1970). Seno latgaļu apģērbs 7.–13. gs, Riga.

Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskola kapulauks 10.–13.gadsimts, Riga.

Veslování – řízení, zvyky a ochrana

Je mi ctí, že mohu čtenářům těchto stránek nabídnout jedinečný článek mého přítele a zkušeného námořníka Dalibora Grimma, který má název „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“. Článek volně navazuje na příspěvek „Plavba na lodi: historie a současnost“ a svým experimentálním přístupem je určen pro badatele, reenactory (budoucí veslaře) i všechny zájemce o jedinečný svět historické mořeplavby.

Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Inspiromat #11, maďarský bojovník

V jedenáctém dílu inspiromatu se podíváme na vynikající rekonstrukci staromaďarského bojovníka, kterého představuje mladý ruský reenactor Nikita Bolbikov.

Nikitovi je v době sepsání článku 22 let, pochází z Moskvy a historické rekonstrukci se věnuje devátým rokem. Začínal – stejně jako většina ruských reenactorů – u rekonstrukce Birky. Postupem času, když jsi pořídil vybavení, zjistil, že ho více láká východ. Možná s tím má něco společného i fakt, že má středoevropské kořeny. A tak začal shromažďovat materiály a podnikat vlastní výzkumy, jejichž závěry zveřejňuje na skupině Rekonstrukce Maďarů (Реконструкция Мадьяр). Nikita říká, že obecně vzato se používá hodně rekonstrukcí maďarských předmětů (opasky, brašny, šavle, přilba z Pécse), ale pouze málo lidí rekonstruuje přímo Maďary a zabývá se jimi do detailu.

Nikitův kostým představuje vysoce postaveného starého Maďara v Karpatské kotlině. Základ jeho kostýmu tvoří rekonstrukce předmětů z lokality Karos. Svůj kostým se snaží zasadit do období let 950–1000.

Jelikož z Panonie nejsou dochované žádné kompletní oděvy, musel využít nejbližší analogie – turkické nálezy s byzantskými vlivy. Nikita hojně využívá také ugrickou a maďarskou etnografii, která je po staletí prakticky neměnná. Jako zdroje informací používá rovněž arabské a byzantské zprávy o Maďarech.

Spodní prádlo (košile a spodky) se zakládá na archaických předlohách, které lze doložit v maďarské etnografii. Plstěné nohavice se zakládají na nálezech z Moščevaji Balky, ale plsť se používala všemi nomády a její používání lze vysledovat i karpatské etnografii. Hedvábné a lněné kaftany se zakládají na turkických nálezech ze Střední Asie. Čepice je vyrobena z plsti a potažena brokátem a lemována kuní kožešinou a zakládá se na výjevu z původem maďarské mísy nalezené v lokalitě Utemilskij. Na nohou se nacházejí repliky bot ze severokavkazkého Hasautu, jejichž velmi podobná varianta je rovněž vyobrazena na výše zmíněné míse. Brašna (tarsoly) je replikou nálezu z Eperjeske. Opasek, pouzdro na luk (saadak), toulec a penízky dekorující kaftan jsou replikami nálezů z hrobu č. 52 z lokality Karos (pohřebiště III).

Sekera a šavle jsou replikami nálezů z hrobu č. 11 z lokality Karos (pohřebiště II). Kopí je chazarského typu, ale stejné kusy byly nalezeny také v Maďarsku. Praporec na kopí se zakládá na výjevu z vázy pocházející z Nagyszentmiklós. Přilba je replikou přilby z Pécse. Kroužková zbroj je kompromisem, jelikož ve staromaďarských hrobech se zbroje nenacházejí, ale v mladších hrobech již ano a podle byzantských zpráv Maďaři zbroje používali.

Všechno oblečení je 100% ručně tkané a ručně barvené přírodními barvami, včetně brokátovaných částí. Kůže je ručně činěna. Kovové elementy jsou vyrobené ze stejných kovů jako originály, zejména z pozlaceného stříbra. Oblečení a kožené výrobky (včetně bot, opasků, toulce a pouzdra na luk) si Nikita vyráběl sám. Také kroužková zbroj je jeho vlastní výrobek. Zbraně, přilba a odlévané předměty jsou koupené od ověřených výrobců. Nikita dodává, že jeho kostým není kompletní, protože se stále objevují nové nálezy a zdroje, které pomáhají dotvářet povědomí o tom, jak vypadali staří Maďaři. Díky tomu je možné je věrohodněji rekonstruovat.

Nikita naneštěstí neumí maďarsky, jelikož ugrofinské jazyky jsou nesmírně složité, ale do budoucna doufá, že se naučí alespoň základní úroveň. Má však v Maďarsku mnoho přátel, s nimiž sdílí informace a s nimiž se navštěvuje.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Nikitovi Bolbikovovi.

I would like to thank Nikita Bolbikov for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Rozhovor s Jiřím Koštou

Mgr. Jiří Košta.

Dnes jsem měl možnost setkat se s Jiřím Koštou, předním českým odborníkem na problematiku raně středověkých mečů. Diskuze, která mezi námi proběhla, ve mě vzbudila zájem o tvorbu speciálních článků zaměřených na rozhovory s odborníky, řemeslníky a obecně zajímavými lidmi. Tento článek bude prvním z nich.

Mgr. Jiří Košta je kurátorem sbírky raného středověku v Národním muzeu v Praze. Zabývá se archeologií raně středověké Evropy, studiem kultury společenských elit, středověkých militarií, skla a metod edukace a prezentace pravěkých a raně středověkých dějin. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2004 nastoupil na doktorské studium, oboru archeologie pravěká a raně středověká, kde zpracovává disertační práci na téma „Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu“. Spolu se svými kolegy (např. Ing. Jiřím Hoškem) vydal řadu odborných článků k raně středověkým mečům (jejich seznam můžete nalézt zde). V současné době s kolegy připravuje práce o raně a vrcholně středověkým mečích, které budou obsahovat první katalog českých mečů z těchto období.

S Jiřím jsme debatovali o řadě témat. Ústředním tématem byla jeho nová kniha „Early Medieval Swords from Mikulčice“, jejíž podepsaný výtisk jsem zdarma obdržel. Část naší konverzace se zabývala českou archeologií, financováním odborné literatury a jejím prezentováním u nás i v zahraničí. Kupříkladu o Velké Moravě se v cizině, zejména pak v USA, ví velmi málo, protože se produkuje nedostatečné množství literatury ve světových jazycích. Zároveň je složité nalézt dobré překladatele odborného textu do anglického jazyka a na vznik nových knih kolikrát nejsou peníze.

„Existují dva druhy badatelů,“ říká Jiří Košta, „takoví, kteří sedí na nálezech a poté produkují poměrně zajímavé práce, ale mají tu nevýhodu, že nemají šanci samotní prozkoumat celá pohřebiště v jejich úplnosti. A pak jsou ti, kteří pracují v týmech složených z více generací, například tým profesora Macháčka v Brně.“ V těchto týmech pracují pedagogové spolu s žáky, kteří představují levnou a spolehlivou pracovní sílu, a vzájemně se obohacují. Konkrétně archeologie v Brně má s tímto přístupem dlouhé zkušenosti a tento přístup je podle Košty velmi pokrokový.

Řeč byla také o odborných publikacích týkajících se raně středověkých mečů. Každý, kdo se věnuje raně středověkým mečům, by tak neměl opomenout práce Jana Petersena (De Norske Vikingesverd, Norsko), Fedira Androščuka (Viking Swords, Švédsko), Iana Pierce (Swords Of The Viking Age), Sergeje Kainova (např. Swords from Gnёzdovo, Rusko), Vytauta Kazakevičia (Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Litva), Alfreda Geibiga (Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Německo), Andrzeje Nadolského (Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Polsko), Jaapa Ypeye (např. Six Iron Swords from the Netherlands, Nizozemí) nebo Gorana Bilogriviće (např. Carolingian Swords from Croatia – New Thoughts on an Old Topic, Chorvatsko) a dalších. Práce Jiřího Košty a Jiřího Hoška jsou samozřejmostí.


Konstrukce jílců v 7. (1), 8. (2), 8./9. (3) a 10. století (4). Převzato z Westphal, H. (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühinittelalterlichen Waffen, Oldenburg, 169, Textfigur 3.

Diskuze se ubírala také chronologicko-typologicko-terminologickým směrem. Kromě toho, že mi Jiří Košta odpověděl na dotaz, jak se do češtiny nejkorektněji překládá upper hilt (podstava, báze), mi názorně vysvětlil, že v různých zemích mohou být tytéž meče rozdílně datovány, v nejextrémnějších případech i o několik století. Důležité je zmínit, že datace jsou vědci uměle vytvořené a že se mnohdy řídí nejstarším nebo nejmladším výskytem jednotlivých typů. Jiří proto zastává názor, že by se měl hledat konsenzus a mělo by se přihlížet ke specifikům jednotlivých zemí; například ve Franské říši ustává ukládání do hrobů někdy na začátku 9. století, zatímco ve Švédsku lze převážně od 10. století sledovat v některých hrobech s meči uložené mince. Obecně platí, že datace pomocí mincí (terminus post quem) je složitá a ne vždy průkazná, protože mezi výrobou předmětu, jeho používáním a následným uložením do hrobu může uběhnout klidně i 50 a více let. Jiří Košta dodává, že typy mečů představují trendy, avšak samozřejmě můžeme najít takové meče, které se trendům vymykají.

Co mě z debaty s Jiřím nejvíce obohatilo byl jeho pohled na historické pozadí vzniku nových typů raně středověkých mečů v 9. století. Jiří Košta říká, že starší, merovejské meče mají kratší a širší čepel a relativně krátkou příčku (a někdy i z organických materiálů), někdy až do té míry, že přesahuje šířku čepele pouze o centimetr na každé straně. To se mělo změnit v 9. století, kdy Karel Veliký založil kavalérní útvary, a to především proto, aby byl schopný přesunout velké množství lidí z celé říše na jedno místo, a tak ji efektivně bránit. V těchto jezdeckých útvarech pak lze spatřovat prazáklad těžké jízdy, kterou známe z pozdějšího středověku. Důležité je však to, že ještě za života Karla Velikého sváděla říše boje se Sasy, Slovany, Araby – tedy etniky s jinou výzbrojí, proti které franská výzbroj fungovala. Problém nastal za občanských válek za vlády Ludvíka Pobožného v druhé čtvrtině 9. století, kdy proti sobě stanula tatáž výzbroj. A právě v tomto okamžiku – říká Jiří Košta – se mohl vyvinout nový typ meče, který lze definovat pomocí delší a užší čepele, jednokusové hlavice, lepšího vyvážení a delší, pevnější příčky. Zatímco některé skandinávské meče zachovávají archaičtější tvary (mají kratší a širší čepele s kratší příčky) ještě v 11. století, což musí souviset s faktem, že Seveřané bojovali opěšale, tak franské meče 9. století byly skvěle přizpůsobené jízdnímu boji. Delší čepel umožňovala lepší dosah a delší záštita chránila ruku – lze totiž předpokládat, že na rozdíl od opěšalých Seveřanů, kteří se bránili štítem a útočili mečem, karolinští jezdci kryli údery i meči, jelikož pohyb štítu je na koňském hřbetu omezený. Hojnější zastoupení kavalérního boje naznačuje také fakt, že se v iluminacích začínají objevovat kopí založená do podpaží namísto držená v dlani s palcem mířícím od hrotu.

Early Medieval Swords from Mikulčice, kniha, na které se Jiří Košta spolupodílel.

Dále mi Jiří vysvětloval závěry své práce „Early Medieval Swords from Mikulčice“. Na mečích z Mikulčic je prý zajímavé hlavně to, že mezi nimi můžeme najít početnou skupinu („skupina d“), která má nezvykle dlouhé čepele. Alfred Geibig totiž ve své práci „Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter“ řekl, že se před polovinou 10. století neobjevují čepele, které jsou delší než 830 mm, ale v Mikulčičích, které lze datovat zánikem Velkomoravské říše do 9. století nebo začátku 10. století, se objevuje hned šest mečů (5 mečů typu X a jeden meč typu N), jejichž čepele jsou delší než 830 mm a široké v rozmezí 45–60 mm (čepele jsou tedy velmi dlouhé a úzké až středně široké). Po celé 20. století přitom převládal názor, že typ X lze datovat do 10. století, zatímco Jiří Košta se snaží poukázat, že lze nalézt i exempláře datované do 9. století. Jelikož nevíme, co se dělo na Velké Moravě těsně po jejím zániku, tak nemůžeme vyloučit ani (méně pravděpodobnou) možnost, že se uvedené meče typu X používaly v 10. století, kdy byly uloženy do hrobů.

Jiří Košta na mě působí dojmem nesmírně vzdělaného a skromného člověka, který rád prezentuje výsledky svého bádání všem zájemcům o raný středověk. Jeho závěry, jež posouvají hranice poznání na poli raně středověkých mečů, jej řadí mezi špičky evropské archeologie. Z jeho pracovny jsem odcházel obohacen novými poznatky a podepsanou knihou. Proto bych chtěl Jiřímu Koštovi co nejsrdečněji poděkovat, stejně jako Mgr. Ľubomíru Novákovi, který mne pozval do Národního muzea a zprostředkoval naše setkání, a všem čtenářům, který článek zaujal, doporučuji Jiřího zkontaktovat (jiri_kosta@nm.cz) nebo si přečíst jeho literaturu.

Sokolnictví vikinského období

Tento víkend jsem se svými příteli navštívil hrad Křivoklát, kde jsme měli možnost setkat se se sokolníkem, pohovořit o jeho práci a vyfotit se dravcem. V některých z nás zanechala tato zkušenost tak hluboký otisk, že jsem se rozhodl přeložit článek norského archeologa Frans-Arne Hedlunda Stylegara Viking Age hawking, který volně navazuje na můj příspěvek „Sokolnictví vendelského období“.

Článek o dobovém sokolnictví si můžete přečíst nebo stáhnout zde:



Přilba z Lokrume

Když jsem nedávno napsal článek o vikinských přilbách a uvědomil jsem si, že jsem zatím neviděl zrekonstruovaný fragment z Lokrume, nečekal jsem, že se repliky dočkám tak rychle. Můj běloruský přítel Dmitrij Chramcov (známý též jako Truin Stenja), zručný kovář a šperkař, o jehož variaci přilby z Tjele jsem již dříve napsal, vyrobil dle mého názoru zajímavou rekonstrukci lokrumského fragmentu. Ale nejdřív se pojďme podívat na originál.

O fragmentu z Lokrume, který je dlouhodobě vystaven v muzeu ve Visby pod inventárním číslem GF B 1683, poprvé napsal časopis Fornvännen roku 1907:

„Fragment přilby (obočí a nánosník) ze železa potaženého stříbrným plechem, do něhož jsou niellem vyložené ornamenty. Předmět, který náleží Visby Fornsal a který byl nalezen v okrese Lokrume na Gotlandu, je jediným doposud nalezeným kusem přilby z doby vikinské a představuje zajímavou paralelu k o několik století starším přilbám z Vendelu. (Fornvännen 1907: 208, Obr. 8)


Převzato z Fornvännen 1907: 208, Obr. 8; Lindqvist 1925: 194, Obr. 97.

Roku 1925 o fragmentu napsal Sune Lindqvist ve svém pojednání o přilbách z doby vendelské (Lindqvist 1925: 192–194, Obr. 97). Doslova o něm napsal to, že je „ze železa a se vší pravděpodobností pochází z kontinentu, protože je dekorován tenkou stříbrnou vrstvou, což je umělecká technika, která se na Severu začala uplatňovat nejdříve v době vikinské“ (Lindqvist 1925: 192–193). Všímá si také faktu, že obočí není zakončeno koncovkami ve tvaru zvířecích hlav, jako je tomu například u obočí přilby z Broa (Lindqvist 1925: 194).

Při publikování nálezu z Gjermundbu na Lindqvista zareagoval Sigurd Grieg, který napsal:

V této souvislosti je zajímavé se také zmínit o tom, že z gotlandského Lokrume se zachoval fragment přilby z doby vikinské, o kterém spolu s dalšími přilbami mluví Lindquist.
Kousek se datuje do doby vikinské a jeho dekorace rovněž naznačuje, že náleží do této epochy. Skládá se z obočí a části nánosku. Tento fragment je pro nás nesmírně zajímavý, protože ornamenty vykazují podobnost s těmi, které se nacházejí na meči z Lipphener See (…).
Lindqvist předpokládá, že tento kus je vývozem z kontinentu, protože dekorace užívající potažení tenkou stříbrnou vrstvou nebyla na Severu do doby vikinské používána. Proti tomu se vyjádřil Gutorm Gjessing, který s naprostou pravdou řekl: ‚Podle našeho názoru lokrumský fragment nemůže být chápán jako předstupeň vendelských přileb, jak jej chápe Lindqvist (…). Technika potahování tenkou stříbrnou vrstvou spolu se zdobení niellem je z doby vikinské dobře známa a je nad vše jasné, že byla velmi populární při poměrně rozsáhlé výrobě zbraní na Gotlandu v mladší době vikinské (…).’“ (Grieg 1947: 44–45)

Grieg, citujíce Gjessinga, hledá analogie dekorace lokrumského fragmentu v 10. století, konkrétně u svatováclavské přilby a meče typu S z Lipphener See (Grieg 1947: 45).


Rekonstrukce motivu. Vytvořil Jan Zbránek.

Když roku 1984 Elisabeth Munksgaardová napsala svůj článek o fragmentu z Tjele, pouze lokrumský fragment zmínila bez bližšího komentáře (Munksgaard 1984: 87). Totéž činí také Dominik Tweddle (Tweedle 1992: 1126), který pouze zmiňuje fakt, že fragment je zdobený a že není zakončen koncovkami ve tvaru zvířecích hlav.

Důležitou práci představuje Die Wikingerzeit Gotlands Leny Thunmark-Nylénové, která jako první přináší detailní fotografii, rozměry a komentář (WZG II: 264:1; III: 317; IV: 521–522):

Okres Lokrume, GF B 1683
Ochrana obočí pocházející z přilby; železo tausované stříbrem s vyrytým a niellovaným zdobením ve formě vzdušných splétaných pásek s poutky a proplétanými kruhy; délka 13,2 cm.“ (WZG IV: 521–522)

Obočí přilby, bez jakýchkoli informací o nálezové okolnosti, představuje jediný exemplář vikinské přilby z Gotlandu. Předmět je ze železa a je opatřen plošným tausováním, do něhož je na široké ploše proveden niellovaný páskový motiv. Na okolních plochách směrem k očím se nacházejí příčné pásky.“ (WZG III: 317)

Thunmark-Nylénová hledá analogie motivu na norských mečích, na jejichž základě dochází k závěru, že datace do doby vikinské je nezpochybnitelná (WZG III: 317, pozn. 75).


Převzato z WZG II: 264:1.

Mattias Frisk, který napsal kvalitní vysokoškolskou práci o severských přilbách z mladší doby železné (Frisk 2012), napsal o fragmentu z Lokrume prakticky totéž co Lindqvist:

Fragment se skládá z páru obočí a krátkého, odlomeného nánosku. Je ze železa a je potažen stříbrným plechem, který je vyložen plošným ornamentem (…).“ (Frisk 2012: 23)

Zatím poslední dílo, o kterém vím, že fragmentu z Lokrume věnuje větší pozornost, je kniha Vikinger i Krig od Kima Hjardara a Vegarda Vike (Hjardar – Vike 2011: 188, 190). Kromě toho, že uveřejňují rozdílnou velikost fragmentu (12,8 cm) a poměrně detailní fotografii, krátce komentují dekoraci a její dataci:

Druhým je bezkontextově nalezený nánosek z gotlandského Lokrume s ornamentem, jehož styl lze datovat do let 950–1000. (…) Nánosek z gotlandského Lokrume je vyroben ze železa, potažen stříbrem a vyložen plošným ornamentem a příčnými pásky z mědi.“ (Hjardar – Vike 2011: 188)


Převzato z Hjardar – Vike 2011: 190.

Lze si povšimnout, že někteří badatelé zastávají rozdílné názory, pokud se týče popisu zdobných technik. Můžeme rozlišovat dvě stanoviska:

  • potažení / plátování stříbrem + vyložený niellovaný motiv (Fornvännen 1907; Lindqvist 1925; Grieg 1947; Frisk 2011; Hjardar – Vike 2011)
  • tausování stříbrem + vyložený niellovaný motivem (WZG IV: 521–522; WZG III: 317)

Když jsem tento fragment diskutoval s kovářem a šperkařem Petrem Floriánkem, bezesporu největším českým znalcem vikinského umění, vysvětlil mi, že dekorace může být vyrobena dvěma způsoby, a sice:

  • metodou inlay: na povrchu předmětu jsou vysekány drážky, které jsou vyplňovány kontrastním materiálem v určitém motivu. Drážky korespondují s motivem.
  • metodou overlay: na povrchu předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky, do kterých je vtepáván drát v určitém motivu. Drážky nekorespondují s motivem.

Fragment vystavený v muzeu Visby Fornsal.

Podle Petra byly obě metody v době vikinské populární a lze je objevit na uměleckých dílech (zejména zbraních) z  2. poloviny 10. století, do které se fragment datuje. Metodu použití niella, kterou navrhuje valná část badatelů, Petr pokládá za méně pravděpodobnou, protože drážky, ze kterých je vypadaný motiv, jsou uniformní šířky, což by spíše nasvědčovalo použití drátu. Materiálem drátu mohla být měď, protože ta na povrchu drží hůře než stříbro a je náchylnější na vypadnutí. Příčných širokých pásků pak podle Petra dosti pravděpodobně nebylo dosaženo pomocí niella.

Je důležité zmínit fakt, že není známo, z jakého typu přilby fragment pocházel. Badatelé však k tíhnou z brýlové přilbě, což se na základě analogií (tvaru obočí na fragmentech přileb z Broa, Gjermundbu, Tjele a Kyjeva) zdá být uveřitelnější variantou. I rozměry masky jsou podobné rozměrům masek z brýlových přileb (šířka 12,8–13,2 cm a tloušťka, podle odhadu Petra Floriánka, kolem 3 mm). Samostatný nánosek bez očnic je znám pouze ze svatováclavské přilby, a přestože vše naznačuje, že obě masky byly vyrobeny na Gotlandu ve stejném období, tvarově se od sebe odlišují. To však neznamená, že bychom měli nánosek tvaru T ihned zavrhnout.

Replika, kterou vyrobil Dmitrij Chramcov a kterou Petr Floriánek i já považujeme za velmi kvalitní, používá metodu overlay – na některých níže přiložených fotkách si můžeme povšimnout vysekané mřížky, do které je vtepáván stříbrný a měděný drát. Maska je zevnitř dutá, stejně jako obočí přilby z Broa – přestože nám není známo, zda je dutý i původní nález. Maska je na zvon přichycena čtyřmi nýty, z nichž dva jsou zapuštěné v centrální části obočí a jsou zapájeny stříbrem, a tak nejsou na lícové straně vidět. Zbytek masky je dotvořen na základě masky z Kyjeva. Zvon přilby byl vyroben podle charakteristické konstrukce přilby z Gjermundbu.


Závěrem bych chtěl poděkovat Dmitrijovi Chramcovovi za možnost zveřejnit jeho fotografie a také Petru Floriánkovi, který si na mě udělal čas a podělil se se mnou o své zkušenosti a názory. Díky patří také Janu Zbránkovi, který ochotně vytvořil ilustraci s překresleným motivem.

Fornvännen 1907 = Ur främmande samlingar 2. In: Fornvännen 2, Stockholm 1907, 205–208. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/5533/1907_205.pdf?sequence=1.

FRISK, Mattias (2012). Hjälmen under yngre järnåldern : härkomst, förekomst och bruk, Visby: Högskolan på Gotland [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:541128/FULLTEXT01.pdf.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

WZG II = Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

WZG III = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

WZG IV = Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.