Félag aneb “pokládání peněz”

Jest dobře míti společenství [félag] s králem.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 18. (Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926: 41)

Není vždy nutné          dávat náramný dar.
I za málo možno získat vděk.
Kousek chleba          a skloněný kalich
mi druha [félagi] daroval.

Výroky Vysokého, strofa 52. (Edda. Přel. Ladislav Heger, rev. Helena Kadečková, Praha 2004: 50)


Staroseverské slovo félag je finanční pojem, který označuje vztah dvou a více lidí založený na společném hospodaření s majetkem. Félag doslova znamená “pokládání majetku” či “pokládání peněz” ve smyslu “dát peníze dohromady”. Dnes bychom tento vztah nazvali nejspíše “obchodní partnerství” nebo “společné podnikání” (joint venture). Do češtiny se slovo félag nejčastěji překládalo jako soudružství, tovaryšství a společenství, zatímco současná generace překladatelů se nebojí použít výraz obchodní partnerství.

Slovo félag se nejčastěji používá v souvislosti s hospodařením na statcích, vlastnictvím lodí a kupeckými výpravami (Foote – Wilson, 1990: 97). Else Roesdahl dodává, že félag se mohl týkat i členů válečných výprav (Roesdahl, 1992: 58). Ve středověkých zákonících se félag používá také k označení společného vlastnictví manželů.

Ti, kteří “zakládali félag” (gera félag), se nazývali félagar (“félagové”, sg. félagi). O tom, že félag byl chápán jako dočasný vztah, svědčí fráze “rozvázat félag” (skilja félag) – důvodem ukončení spolupráce je často neshoda, jako například v Knize o záboru země (“Ingimund chtěl pomoci králi, ale Sæmund tak učinit nechtěl, což způsobilo rozvázání jejich félagu”; [verze Sturlubók, kap. 179]) nebo Sáze o pobratimech (kap. 7):

“‚Nemyslel jsem vážně, že bych chtěl, abychom spolu udatně bojovali,’ řekl Þorgeir.
‚Ale napadlo tě to, když jsi o tom mluvil,’ řekl Þormóð, ‚a proto ukončíme náš 
félag.’
A tak také učinili. Þorgeir si ponechal loď a Þormóð větší část movitého majetku, se kterým odjel na Laugaból.”

Smysl félagu spočíval v tom, že félagové “měli společný měšec” (eiga einn sjóð báðir), jinými slovy spojovali svůj kapitál a nakládali s ním společně, díky čemuž mohli nakoupit větší množství statků, které by si jako jednotlivci nemohli dovolit. Vydělané peníze si pak dělili rovným dílem. Archetypem typických félagů jsou mladíci ve věku 20-30 let, nejedná se však pevné o pravidlo. V ságách obvykle do félagu vstupují 2-4 muži, runový kámen DR 66 informuje, že v jednom podniku bylo pět mužů.

V ságách se občas přihodí, že se partneři zradí. V Sáze o Þorsteinu Bílém vstoupí Þorstein Þorfinnsson do félagu s Einarem Þórissonem, třebaže již na začátku má obavy, že to “kvůli Einarově nevlídné povaze nebude nejlepší félag” (Sága o Þorsteinu Bílém, kap. 3). Zpočátku jde vše hladce, ale později se obavy naplňují, když Þorstein onemocní a Einar vyvolá na lodi rebelii, převezme nad ní a nad majetkem kontrolu, Þorsteina vysadí v Norsku a na Islandu nechá oznámit, že zemřel. Einarova zrada sleduje dva jasné cíle – získání majetku a zásnuby se ženou, s níž byl Þorstein dříve zasnouben. Podobné zprávy jsou však poměrně ojedinělé a nápisy na runových kamenech naopak dokazují, že se félagové chovali v hluboké úctě (seznam runových nápisů referujících o félagu naleznete zde). Zradu váženého obchodního vztahu musíme považovat za jeden ze sociálních problémů, který se snaží ságy tematizovat; ságy se zabývají pouze sváry, ze kterých si posluchač/čtenář mohl vzít ponaučení.

Obecně lze říci, že se félagové dobře znali, byli přáteli či příbuznými a mohli se spolehnout, že k žádné zradě nedojde, stejně jako Vígmar a Jǫrund, o nichž se zmiňuje runový nápis Sö 292:

“Vígmar nechal vztyčit tento kámen na Jǫrunda, svého přiženěného příbuzného, félaga a bratra (…).“

To nás zavádí k myšlence, že základním kamenem félagu byla přísaha a její striktní dodržování. Ve výše zmíněné strofě z Výroků Vysokého sice stojí, že félag lze založit jen na základě skromných darů, ale skutečnost byla taková, že gera félag v sobě obnášelo zřejmě více než pouhá slova nebo dary. Félagové Þorstein Þorfinnsson a Einar Þórisson jsou v Sáze o Þorsteinu Bílém jednou neočekávaně označeni jako pobratimové (fóstbræðr); pobratimové Þorgeir Hávarsson a Þormóð Bersason jsou v Sáze o pobratimech naopak neočekávaně označeni jako félagové. Výše citovaný runový nápis mluví současně o (pokrevních) bratrech a félazích. Hranice mezi “stát se félagem” a “stát se pokrevním bratrem” byla stejně tak tenká, jako byla hranice mezi obchodem a bojem. Mnohdy byl boj jen další složkou obchodu a nelze se divit, že spolu obchodníci uzavírali přísahy, které nahrazovaly skutečné rody, které obchodníci opustili. Zájemce o pokrevní bratrství odkazuji na tento článek.

Hromadné skládání pokrevního bratrství pod pásem trávy.

Třebaže félag pochází z doby vikinské (nebo tehdy se s ním poprvé setkáváme), ve staroseverských pramenech objevuje až do 14. století. Pozůstatky tohoto slova můžeme dodnes nalézt ve skandinávských jazycích a angličtině.


Zdroje:

Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o pobratimech – Fóstbræðra saga, online.

Sága o Þorsteinu Bílém – Þorsteins saga hvíta, online.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. The Viking Achievement, Bath 1990.

ROESDAHL, Else. The Vikings, London – New York 1992.

1 Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>