Hlazení a žehlení oděvu

Deska z norského Lilleberge.

Poslední rok se detailněji zabývám dobovým textilem a snažím se prokázat, že dobové oděvy byly módní, zdobené a udržované. Tento můj zájem mě přivedl také k deskám z velrybí kosti a skleněným hladítkům, které jsou často interpretovány jako žehlicí prkna a žehličky.

Při pátrání na internetu jsem objevil aktuální práci Eva Isaksen Hvalbeinsplater fra yngre jernalder (“Desky z velrybí kosti z mladší doby železné”), která dle mého soudu výtečně shrnuje dosavadní bádání a shromažďuje celkově 40 norských (zejména z pobřeží západního a severního Norska) a 15 zahraničních desek.

Isaksen vymezuje čtyři období zkoumání desek:

  1. Období 1850-1900. Shromažďování materiálů
  2. Období 1900-1950. Teorie o funkci desek
  3. Období 1950-1990. Teorie žehlícího prkna
  4. Období od roku 1990. Důraz na symboliku
deska z velrybí kosti, Muzeum ve Stockholmu, Švédsko

Deska z Birky s atypickým skleněným hladítkem.

Již od konce 19. století se vedou spory, co přesně tyto desky reprezentují. Kromě žehlícího prkna se také diskutovalo o hřebenových stávcích nebo talířích (Petersen 1951: 336). Dnes mezi odborníky existuje shoda, že jde o žehlící prkna, ačkoli Isaksenová s teorií žehlícího prkna nesouhlasí a na základě zářezů na povrchu pěti desek zastává názor, že jde o talíře (Isaksen 2012: 100–105). Desky v hrobech podle ní reprezentují postavení hospodyně jakožto té, která připravuje a servíruje pokrmy (Isaksen 2012: 105–106). Žehlící funkci skleněných hladítek nezpochybňuje, ale poukazuje na to, že se spolu s deskami našly pouze ve dvou případech, a jde tedy spíše o samostatný nástroj než komplement k deskám (Isaksen 2012: 90–91).

Přestože řada argumentů Isaksenové dává smysl a je postavená na logickém základě (např. že porézní velrybí kosti obsahují tuk, který by špinil oblečení; že dekorace desek by trhala textil), s její prací se nemohu zcela ztotožnit. Drtivá většina desek byla objevena v ženských hrobech (Sjøvold 1974: 253), občas spolu s nástroji na zpracování textilu. Přesto známe jednu obdélníkovou a po okraji zdobenou desku z velrybí kosti (14 × 18 × 1,4 cm), která byla objevena v sídlištním kontextu Birky (SHM 5208:1611). Výroba textilu a péče o něj byla symbolem profese bohaté ženy, stejně jako v Písni o Rígovi (28–29):

(…) ale hospodyně    si hleděla rukou,
hladila lněný šat,       řasila rukávy.
Zdvihal se čepec,        na prsou byla spona,
spadal přehoz,             modře barvená košile;
obočí jasnější,             hruď světlejší,
krk bělejší,                    než čerstvý sníh.“

K zářezům na pěti deskách lze namítnout, že nevíme, jak byly způsobeny. Autorka sama potvrzuje, že zářezy mohly vzniknout nechtěně, během rituálů nebo během pohřbu (Isaksen 2012: 101). Dalších pět desek vykazuje v prostřední části stopy po hladítkách (Isaksen 2012: ibid.). Můžeme se tak spokojit se závěrem, že s jistotou nelze potvrdit ani jedno z navrhovaných řešení, protože můžeme najít stopy, které naznačují jak funkci žehlícího prkna, tak funkci talíře. Gale Owen-Crockerová (2004: 304) se domnívá, že desky hrály spíše jen symbolickou a kultovní funkci a v praxi nesloužily k žehlení.

hladítka York

Hladítka z Yorku (převzato z Rogers 1997: 1777, Fig. 827).

Desky z velrybí kosti i skleněná hladítka musíme považovat za pozoruhodné či výjimečné předměty. Jak již bylo řečeno, nejvíce desek bylo nalezeno v Norsku, kde mělo velrybářství jistou tradici. Skleněná hladítka musela být dovážena z kontinentu (Roesdahl – Wilson 2000: 242; Cat. n. 54). Byly nalezeny i kamenné varianty, ale o jejich funkčnosti Isaksenová pochybuje (Isaksen 2012: 90; Fig. 5.8.; naopak Owen-Crocker 2004: 304 tvrdí, že mohly být používány prostými obyvateli). Snažím se poukázat na to, že tyto nákladné předměty si mohly dovolit pouze bohatší ženy, zatímco nejpočetnější sedlácká vrstva musela mít nějakou alternativu. Žehlící prkno může být substituováno vyhlazeným dřevěným prknem (Gale Owen-Crocker 2004: 304) a žehličku ve formě březového hladítka můžeme nalézt například v oseberské mohyle. Kamenné a skleněné varianty mají však nespornou výhodu, že je lze nahřát, a tak lépe plní svůj úkol.

Otázku dobového žehlení můžeme shrnout následovně:

Ačkoli existují různé názory na funkci desek z velrybí kosti, archeologické nálezy potvrzují důkladnou péči bohatších vrstev o textil. Totéž potvrzuje Píseň o Rígovi, která popisuje typickou aristokratku, jež hladí svůj lněný oděv.

Pokud nepočítáme kostěné desky, jediným přesvědčivým argumentem zůstávají nálezy skleněných, kamenných a dřevěných hladítek. Anderssonová (2003: 127) spekuluje také o možném používání kostěných hladítek. Skleněná hladítka, která se v severní a západní Evropě poprvé objevují od 9. století a která se začala masivněji používat v 10. století, se hojně objevují ve Francii, Anglii, Norsku, Švédsku (Rogers 1997: 1777) i Dánsku (Schiezel 1998: 7476). Přestože se někteří autoři pokoušeli dokázat, že byly používány při finální fázi výroby lněné látky, podařilo se zjistit, že byly používány spíše k údržbě a rovnání textilu po vyprání, zejména pak švů (Rogers 1997: 1775). Norské kusy mají průměr 78,7 cm (Petersen 1951: 328), nálezy z Yorku 79 cm (Rogers 1997: 1775), nálezy z Haithabu 710 cm (Schiezel 1998: 75) a nálezy z Birky se blíží průměru 8 cm, ačkoli jeden atypický kus má rozměr 11,9 × 7,0 × 4,9 cm (Arwidsson 1984: 199). Z Norska je známo 28 skleněných hladítek (Petersen 1951: 328), z Yorku 41 fragmentů z 10.13. století (Rogers 1997: 1775), z Haithabu úctyhodných 103 kompletních nebo fragmentárních nálezů (Schiezel 1998: 74) a z Birky 8 kompletních nebo fragmentárních kusů (Arwidsson 1984: 199). Běžně se nacházejí v ženských hrobech nebo bezkontextovém prostředí. Byly používány až do novověku (přehled a bibliografie zde).

Stejnou funkci, tvar i rozměr měla také kamenná hladítka ve formě oblázků. Jejich okraje jsou vyhlazené. Kromě Norska a Yorku se jeden kus o průměru 6 cm nalezl také v orknejském Skaillu (Grieg 1940: 171). Zdá se, že se přestala používat v 10. století s masivnějším nástupem skleněných hladítek (Rogers 1997: 1779).

žehlička-oseberg

Dřevěné hladítko z Osebergu (převzato z Grieg 1928: 185, Fig. 115)

Pokud je mi známo, dřevěná hladítka jsou reprezentována jediným nálezem, a to březovým kusem z oseberské mohyly (začátek 9. století), jak již bylo řečeno. To je široké 6,5 cm, dlouhé 19,3 cm a vysoké 12 cm (Grieg 1928: 184).

Je vidět, že skleněná hladítka, která se objevila s nástupem draselného skla v 9. století, v 10. století vytlačila ostatní formy západoevropských a severoevropských hladítek. Přesto mi přijde nepravděpodobné předpokládat, že by tato nákladná dovozová hladítka vytlačila domácí produkci používanou většinovou populací. Za logičtější považuji předpoklad, že se dřevěná a oblázková hladítka jednoduše nedochovala. Rozhodně to však neznamená, že by o své oděvy pečovali pouze bohatí.

Tento článek věnuji Vandě Jakabové, která ve mně vzbudila hlubší zájem o dobové oblečení.


Zdroje a doporučená literatura:

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181. Originál zde.

ANDERSSON, Eva. Tools for Textile Production from Birka and Hedeby. Birka Studies 8: Excavations in the Black Earth 1990-1995, Stockholm 2003.

ARWIDSSON, Greta. Glättsteine und Glättbretter. In: Birka II:1, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1984: 199-202.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

GRIEG, Sigurd. Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part 2, Oslo 1940.

HAEVERNICK, TH. E.  HABEREY, W. Glättsteine aus Glass. In: Jahrbuch des Römisch – Germanischen Museum Mainz 10, Mainz 1963: 130138.

ISAKSEN, Eva. Hvalbeinsplater fra yngre jernalder : en analyse av hvalbeinsplatenes kontekst og funksjon, Universitetet i Tromsø 2012. Dizertační práce. Online zde.

OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.

OWEN, O. A.  DALLAND, Magnar. Scar : a Viking age boat burial on Sanday, Orkney, East Linton 1999.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROGERS, P. W. Textile Production at 16–22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/11, York 1997.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.

SJØVOLD, Thorleif. The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø 1974.

2 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>