Inspiromat #15, faerský sedlák

V patnáctém dílu inspiromatu si představíme mého dobrého přítele, archeologa a jazykovědce Ľubomíra Nováka, hlavního kurátora archeologických sbírek Národního muzea a člena skupiny Skjaldborg.

Ľubomírovo jméno musí být přinejmenším povědomé každému, kdo se delší dobu pohybuje na poli české pravěké a raně středověké archeologie, jazykovědy a raně středověkého reenactmentu. V letech 1999–2005 studoval archeologii na Západočeské univerzitě v Plzni a získal bakalářský a magisterský titul pracemi „Archeologie Vnějších Hebrid“ (2002) a „Vývoj lukostreľby v európskom praveku“ (2005). Od roku 2004 do roku 2006 studoval srovnávací jazykovědu a následně byl doktorandem až do roku 2013, kdy získal doktorský titul dizertační prací „K problému archaismu a inovace ve východoíránských jazycích“. Do širšího povědomí se zapsal svým Jaghnóbsko-českým slovníkem (2010), který získal ocenění Slovník roku 2014. Třebaže se Ľubomír specializuje na pravěké nálezy a středoasijské jazyky, středověká Skandinávie a staroseverština se stala jeho hlubokou vášní a je dlouholetým členem skupiny Skjaldborg.

Ľubomírův přístup je názorným příkladem toho, jakým způsobem lze spojit vědu a reenactment. Jeho profese, která v sobě nese poznávání a rekonstrukci minulosti, mu velí ztvárňovat svou historickou postavu se všemi detaily a původními náležitostmi. V Ľubomírově případě nejde jen o pouhou parafrázi minulosti, protože může zajít mnohem dál – díky svým znalostem může navštívit historický festival s voskovou tabulkou, do níž bude zapisovat informace o účastnících ve staré perštině, stejně jako učinil Ibn Rustah a jemu podobní před více než tisíci lety. Ľubomírova nevídaná všestrannost, díky které může získávat informace z hmotných i písemných pramenů, se při rekonstrukci jeví jako zásadní a nezbytná k pochopení všech dílčích souvislostí.

A nyní následuje popis Ľubomírovy postavy, která nese jméno Ljúfmar (což je staroseverská varianta slovanského jména Ľubomír) Bogsveigir (lukostřelec, doslova „ohýbač luku“):

Ljúfmar Bogsveigir je svobodný sedlák (húsbóndi) z Faerských ostrovů. Pochází ze statku v Kvívíku na ostrově Streymoy (stsev. Straumsøy). Předkládaná rekonstrukce oděvu představuje ideální podobu Faeřana přelomu 10. a 11. stol., tedy období, které popisuje Sága o Faeřanech (Føroyingasøga, stsev. Færøyinga saga), která popisuje události odehrávající se na Faerských ostrovech mezi lety 970–1035. Tato sága byla rovněž cenným zdrojem inspirace, ačkoliv je třeba vzít v potaz, že byla zapsána zhruba o 250 let později, než se odehrály události, které popisuje. Podle archeologických nálezů patřili majitelé kvívíckého statku k těm movitějším obyvatelům Faerských ostrovů. Jelikož z Ostrovů známe jen málo archeologických nálezů, je rekonstrukce oděvu poměrně složitá – je třeba vycházet z analogií zejména z Norska, odkud byly Faerské ostrovy kolonizovány, jako srovnávací materiál je pak třeba využít pramenů z dalších atlantických kolonií Norska – především z Království ostrovů (tj. Shetland, Orknejí, Hebrid a ostrova Man), se kterým Faeřané čile obchodovali, a dále rovněž z Islandu, Grónska a Irska.

Faerské ostrovy patřily k významným producentům vlněných látek, které byly exportovány zejména do Norska, na druhou stranu se na Ostrovy musela dovážet spousta surovin – dřevo, obilí, keramika, mastek či výrobky z něj. Faerské ostrovy rovněž hrály významnou roli jako poslední zastávka pro námořníky plující z Norska či Shetland dále na Island (či dále do Grónska).

Statek v Kvívíku patřil k těm relativně bohatším na Faerských ostrovech, skládal se z dlouhého domu (skáli) a chléva (fjós). Kvívíčtí chovali několik krav a ovce, dále se živili rybolovem a lovem mořských ptáků. Každá faerská rodina disponovala malou rybářskou lodí. Podle nečetných indicií lze předpokládat, že se movitější Faeřané na jaře vydávali do Norska či na Shetlandy, kde nacházeli odbytiště pro vlněné látky (vaðmál).

Oděv se skládá z krátkých lněných spodních kalhot, vlněných kalhot, lněné spodní a svrchní tuniky, vlněného pláště, vlněné kápě podšité lnem, vlněné čepice a koženého opasku a bot.

Lněné spodky jsou jednoduchého střihu z jednoho kusu látky – byly vyrobeny z látky barvené v cibuli. Střih spodních kalhot (línbrækr) vychází z nálezu z německého Marx-Etzelu. Vlněné úzké kalhoty se šlapkami (leistabrækr) ušité z modro-bílé látky utkané do vzoru rybí kosti jsou replikou nálezu kalhot z dánského Thorsbergu. Lýtka jsou omotána šedočernými vlněnými ovínkami (spjarrar či vindingar), které jsou ve spodní části ještě ovázány koženým řemínkem a nahoře sepnuty jednoduchou sponou. Ovínky jsou z dekorativních důvodů ještě omotány páskou (lindi?) tkanou na hřebenu. Kožené boty (skór) jsou vyrobeny podle nálezu z Coppergate v anglickém Yorku, tato obuv byla zvolena z praktických důvodů, ačkoliv přímo z Kvívíku pochází nález boty, kvívícká bota však nejspíš představovala ženskou obuv.

Lněná nebarvená spodní tunika (serkr/skyrta) je volnou inspirací podle nálezů tunik z vikinského prostředí, v tomto případě byly vloženy pouze dva trojúhelníkové klíny do stran, nikoliv ještě klíny středové, jak se s nimi setkáváme např. u nálezu z norského Skjoldehamnu. Svrchní tunika (kyrtill) je ušita podle střihu spodní tuniky nalezené v norském Guddalu (BRM 31/2), oproti vlněnému originálu je ušita ze lnu, látka byla barvena cibulovými slupkami. Tunika je ve spodní části zdobena dvěma karetkovými pásy, rukávy jsou pak zakončeny tenkou karetkou. Výstřih tuniky je tvořen dvěma prostřihy, které jsou sepnuty dvojicí jednoduchých bronzových spon. K oděvu v budoucnu přibude ještě vlněná tunika ušitá podle svrchní tuniky z norského Guddalu (BRM 31/1, viz galerie), která bude podle Ságy o Faeřanech v červeném provedení. Opasek (belti) zdobí bronzová opasková přezka (hringja) a nákončí (álarendi) ve stylu Borre, jde kopie nálezu z norského Vestfoldu. Ozdobným, spíše svátečním, prvkem je karetkový pás (gjǫrð) s motivem svastiky. Na krku jsou skleněné a kostěné korálky (tǫlur). Na opasku visí kapsička (pungr), nůž (knífr), slánka a křesadlo.

Jelikož na Faerských ostrovech často prší a fouká, nezbytným doplňkem oděvu je samostatná vlněná kápě (hǫttr) zhotovená podle nálezu ze severonorského Skjoldehamnu. Kápě je podšitá lněnou látkou, kapuce se v zadní části svazuje šňůrkou, aby lépe seděla na hlavě. Před deštěm a větrem také spolehlivě chránil poměrně rozměrný vlněný plášť (feldr) sešitý ze dvou dlouhých pruhů látky barvených indigem. Horní lem pláště je ozdoben karetkou zhotovenou podle nálezu z Birky. Faeřané své pláště spínali bronzovými jehlicemi (dálkr) tzv. hiberno-norského typu, jak to dokládají archeologické nálezy z pohřebiště v Tjørnuvíku (o. Streymoy, viz galerie), a z vesnic Leirvík a Fuglafjørður (obojí o. Eysturoy), tato jehlice zatím majiteli oděvu chybí. Spíše fešáckým doplňkem oděvu je pak vlněná špičatá čepice (húfa) zdobená sponou a havraním a sokolím perem. Účes je inspirován účesem z tapiserie z Bayeux.

V případě napadení statku se Ljúfmar chopí sekery (øx) anebo reflexního luku (hornbogi/húnbogi), jež získal v básnické soutěži od Hrafna, který obchodoval mezi Faerami, Túnsbergem a Hólmgarðem.

Níže naleznete album fotek, které byly vyfoceny Janou Lohnickou a Katarzynou Fludzińskou. K nim je přidán obrázek jehlice z Tjørnuvíku a obrázek s rekonstrukcí tuniky z Guddalu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>