Kámen z Röku
(Ög 136) není třeba nijak dlouze představovat, protože se jedná o velice známý kámen, zřejmě nejznámější ze všech. Nápis na tomto kameni, který byl vyryt někdy okolo roku 800, je nejstarším a nejdelším nápisem zaznamenaným v mladším fuþarku.
Obsah textu je však komplikovaný, existuje několik čtení a jistí si nemůžeme být ani funkcí textu, protože nevíme, komu přesně je určen. Text obsahuje dvojí čtení u nejdůležitější formule sǫgum múgminni/ungmenni (vyprávějme lidovou zvěst / mladým).
K tomu bych rád připojil několik svých poznámek. Kámen byl vztyčen otcem na památku mrtvého syna, ale je zajímavé, že kámen mlčí o jeho skutcích nebo způsobu smrti, jak je u runových kamenů obvyklé. Místo toho se dozvídáme několik příběhů, které se smrtí syna zdánlivě nesouvisejí. Klíč k rozluštění textu dle mého názoru spočívá ve větách „statečnému mladíkovi se narodil příbuzný“ a „devadesátník Sibbi z Vé zplodil syna“. Zdá se mi pravděpodobné, že se Varin vyrovnává se smrtí svého synka oslavou života. Zároveň si text zachovává poučný mezigenerační tón, a proto by se více hodila formule s „vyprávějme mladým“. Tomu nasvědčuje i věta „Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór“, kde je jméno Þór interpretováno jako ekvivalent spojení „Buďte stateční“. Vložená strofa, která tvoří odpověď na předchozí otázku, není pouze historický exkurz do časů Theodoricha Velikého, ale funguje jako šablona jednoho z mnoha lidských osudů, ze které si mladík může vzít příklad. Všechny zmíněné příběhy se vlastně týkají buď boje nebo zrození – kámen je tedy alegorií na danost lidského života, který má svůj počátek v porodu a konec v boji, a je určen všem gramotným kolemjdoucím. Vámóð/Vémóð, který je osudem předurčen smrti (feigr), se dává do přímé analogie s dávno zemřelým Theodorichem (Þjóðríkem). Kámen garantuje nesmrtelnost muže, jehož jméno je do něj vyryto, a může se tak stát příkladem pro mladé. Otec Varin se velice podobá básníku Egilu Skallagrímssonovi, který se vyrovnává se smrtí svých synů pomocí tvorby básně; v obou případech je použito umění. Nápis tak dodržuje staroseverské koncepty překonání smrti:
Druhým způsobem je pokus smrt pochopit, dát jí smysl a zařadit ji tak do řádu světa a jeho historie. Třetí – a zdaleka nejčastější – možností je překonání smrti skrze paměť lidského kolektivu: jednotlivec sice umírá, jeho paměť ale žije dál a on spolu s ní. Najisto nejpřekvapivějším způsobem vypořádání se se smutkem ze smrti je ale způsob poslední: smutek je překonán už jen tím, že je vyjádřen.
(STARÝ, Jiří. Nářek a triumf: Vztah ke smrti v poesii doby vikinské. In: Svět literatury, XIX, č. 39, Praha 2009: 82-83.)
Lze se domnívat, že syn Vámóð/Vémóð zemřel v boji. Rozhodně však nemůžeme tvrdit, že Varin byl místní náčelník, který svého syna obětoval bohům proto, že konvertoval ke křesťanství během Ansgarovi misie do Švédska, jak tvrdil Åke Ohlmarks (OHLMARKS, Åke. Vårt nordiska arv. Från 10.000 f.Kr. till medeltidens början, Stockholm 1979: 228–229). Domnívám se, že takové interpretace jsou nejen daleko za hranou výpovědní hodnoty nápisu, ale také našich možností. Musíme se spokojit s tím, že některé informace nám zůstanou navždy skryty a že fabulace plodí jen další fabulaci. Jako daleko zajímavější a realističtější se mi jeví tento článek.
Co mne osobně na kameni zaujalo nejvíce, je rozmanitost lidových příběhů, které mají základnu v germánské historii a folklóru. Zároveň se zde setkáváme kenningem (je možné, že jde o jeden z nejstarších dochovaných kenningů) Gunnin kůň, který opisuje vlka.
V překladu, který nabízím níže naleznete dvě verze. První je můj překlad nejnověji editovaného textu podle Rundaty. Spodní verze je překlad Jiřího Starého, jak je nabízen v seminárním aparátu jeho předmětu. Není mi známo, ze které edice Starý překládá, ale jeho verze řeší některá sporná místa textu. Nejcitovanější edici naleznete zde (od strany 231). V neposlední řadě nesmím zapomenout poděkovat Davidu Šimečkovi za pomoc při překladu a konzultaci.
Překlad kamene si můžete stáhnout zde:
