Mořští netvoři ve světle pramenů

Vídávány bývají také v Islandu na vodách potvory náramně hrozné, kteréž se lidem ukazují, a často ti, kteříž je spatřují, sotva pro hrůzu při životu zachováni bývají.

Daniel Wetter : Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu, rok 1613


Předpokládaná podoba souboje vorvaně s krakaticí.

Ve svém článku o vikinských plavbách jsem se snažil vystihnout základní praktické informace k cestování na dobových plachetnicích, přesto jsem však vynechal jeden podstatný detail, na který se nyní hodlám zaměřit – nebezpečí na moři. Přijde mi, že jsem plavbu popsal až příliš romanticky a s velkým ohledem na současnost. Při současných plavbách se ve schválených lodích používá satelitní navigace, a jakmile se naskytne problém, může přiletět vrtulník nebo připlout loď a pasažéry zachránit. Před tisíci lety však nic takového nebylo možné a posádka byla odkázána jen sama na sebe. Loď je omezený prostor a svým způsobem představuje ostrůvek civilizace uprostřed prázdné vodní plochy.

Na moři číhalo mnoho nástrah a plavba rozhodně nebyla natolik bezproblémová, jak si jí dnes lidé představují. Faktu, že docházelo k častému utonutí, si můžeme povšimnout při čtení rodových ság nebo runových nápisů. Největším nepřítelem námořníků byly bouře, které lodě buď potopily, nebo je hnaly po větru proti skaliskům. Námořníci bojovali také se špatnou viditelností, která mohla mít za následek ztrátu kurzu nebo ztroskotání. Ale nebezpečí se mohlo skrývat i pod hladinou.

Dá se říci, že staří Seveřané používali pro všechny mořské tvory s ploutvemi, a to včetně kytovců a některých ploutvonožců (vyjma tuleňů), sdružující výraz fiskr (“ryba”), které bylo nadřazeno jednotlivým druhům ryb (např. fiskr [“ryba”] → síld [“sleď”]) či větším skupinám podobných organismů (např. fiskr [“ryba”] → hvalr [“velryba”] → reyðr [“plejtvák”]). Ryby byly jednou z hlavních složek stravy a rybolov dodnes hraje v norském nebo islandském hospodářství důležitou roli.

Pak jsou tu ale podmořská stvoření, která se nám jeví spíše jako mýtická, třebaže staří Seveřané je považovali za stejně reálná, jako všechny ostatní ryby. Řeč je zejména o hadu Miðgarðsormovi (“Miðgarðský had”), kterému se také říká Jǫrmungand (“velký netvor”). O něm se v mytologii tvrdí, že je synem Lokiho a že obepíná celý svět. Mýty s Miðgarðsormem spojené patří mezi ty vůbec nejlépe zachovalé a kupříkladu mýtus o Þórově lovu Miðgarðsorma je zmíněn hned v pěti dochovaných skaldských básních. O stáří a kromobyčejné popularitě tohoto mýtu v námořnicky laděné Skandinávii svědčí také eddická Píseň o Hymim, čtyři dobová vyobrazení a detailní popis ve Snorriho Eddě. Dochované verze jsou v relativní shodě:

Bohu Þórovi se zachtělo spatřit mýtického hada na vlastní oči, a tak se vypravil k mořskému břehu, kde nalezl býka, jehož hlavu později mohl použít jako návnadu. Bůh byl v podobě mladíka, aby jej obr Hymi, s nímž se měl na rybolov vydat, nepoznal, protože obři jsou Þórovými odvěkými nepřáteli. Dvojice se vydala na cestu a Þór se chopil vesel a vesloval tak dlouho, až jej obr zastavil, protože by prý mohli narazit na mořského hada. V tu chvíli Þór spustil svoji návnadu do moře a had po ní chňapl. Oba titáni poté spolu dlouho zápasili, až Hymi, vystrašený k smrti, přesekl udici. Þór však ještě stihl mrštit po hadovi své kladivo a zranil jej.

Kříž z Gosforthu.

Mezi písemnými prameny (eddická poezie, skaldská poezie a Snorriho Edda) a ikonografií jsou však jisté rozdíly. Přes některé společné detaily (písemné prameny kupříkladu často zmiňují, že se Þórovi probořilo chodidlo skrz palubu, což vyobrazuje také kámen z Altuny) není ani na jednom kameni vyobrazen had. Částečně proto, že scény zachycují pouze postavy v lodi s nastraženou návnadou (kámen z Hørdum, kámen Ardre VIII), částečně proto, že je had záměrně nahrazen jinými stvořeními. Na rybářské scéně na kříži s Gosforthu, který pochází z 10. století, se kolem návnady nacházejí čtyři ryby, které ovšem můžou pouze naznačovat, že se scéna odehrává na moři. Jednoznačná je však scéna z runového kamene z Altuny, ve které je had nahrazen krakaticí. Výraz Miðgarðsorm, který se objevuje v písemných pramenech, s určitostí označuje představu mořského hada, který dští jed. Výraz Jǫrmungand je však svým významem volnější a může označovat i jiné mořské netvory, přestože se v mýtech užívá jako synonymum k Miðgarðsormovi.

Scéna z runového kamene z Altuny.

Středověkých a novověkých zpráv o krakaticích (či tvorech jim podobných) je mnoho a svým způsobem by bylo zvláštní, kdyby byla Skandinávie výjimkou. V minulosti byla tendence k očernění těchto zajímavých živočichů, která pramenila z jejich nepochopení. Od této tendence, která vedla až ke zrodu bájných stvoření včetně krakena, se začalo v 19. století s vědeckým poznáním postupně upouštět. Dodnes víme o krakaticích velice málo, protože na hladinu vyplouvají zřídka a většinou se setkáváme s jejich vyplavenými ostatky.

Výjev na kameni z Altuny dle mého názoru představuje poměrně realistické vyobrazení krakatice. Rytec se přes jisté problémy v proporci snažil zachytit všechny detaily včetně rozšířeného ocasu, oka, zobáku a čtyř ramen (která jsou na koncích rozšířená stejně jako chapadla krakatic). Přinejmenším podobného tvora můžeme nalézt také na zadní straně tzv. middletonského kříže B, který se datuje do 10. století.

V souvislosti se staroseverskými mořskými netvory se často zmiňují i rané zmínky odkazující ke krakenovi. Označení “kraken” se v dobových pramenech neobjevuje, přesto však můžeme ve dvou pramenech ze 13. století nalézt mořské netvory, kteří mají podobné vlastnosti. Sága o Šípovém Oddu vypráví o netvorech zvaných hafgufa [“mořská pára”] a lyngbakr [“vřesový hřbet”], kteří byli magií posláni na hlavního hrdinu:

Nyní ti povím o dvou mořských příšerách. Jedna se jmenuje hafgufa a druhá lyngbakr. Lyngbakr je největší ze všech velryb na světě, ale hafgufa je největší mořská příšera. Je její přirozeností, že polyká muže i lodě a velryby a vše ve své blízkosti. Dny a noci zůstává pod hladinou, a když vynoří hlavu a nozdry, nepotopí se dříve než za příštího přílivu nebo odlivu. Průliv, kterým jsem pluli, byly její čelisti, a nozdry a spodní čelist byly ty útesy, které jste viděli v moři, zatímco ten ostrov, který se potápěl, byl lyngbakr. Tato stvoření na tebe pomocí svých čar poslal Ǫgmund flóki, aby tebe a všechny tvé muže zahubil. Myslel, že více mužů dopadne tak jako ti, kteří se utopili, a očekával, že nás všechny pohltí hafgufa. Já jsem nyní proplul jejím chřtánem, protože jsem věděl, že se zrovna vynořila.” (Sága o Šípovém Oddu, kap. 21)

O hafgufě se detailněji zmiňuje Královské zrcadlo:

Je tu ještě jedna ryba, o níž jsme se dosud nezmínili, a přepadá mě úzkost, mám-li o ní vyprávět, už kvůli její velikosti, která se bude většině lidí zdát neuvěřitelná. Je pramálo těch, kteří o ní mohou spolehlivě mluvit, protože jen málokdy ji lze spatřit, neboť zřídka připlouvá k pobřeží a velmi vzácně se rybářům poštěstí ji chytit, a domnívám se, že v mořích není mnoho ryb tohoto druhu. V našem jazyce ji nejčastěji nazýváme hafgufa. Nemohu spolehlivě udat její délku co do počtu loktů, protože v případech, kdy se lidem ukázala, jevila se podobnější zemi než rybě. Také jsem neslyšel o tom, že by byla někdy chycena nebo nalezena mrtvá. Zdá se mi pravděpodobné, že v moři nejsou více než dvě, a domnívám se, že spolu neplodí potomstvo, neboť si myslím, že jsou to stále jedny a ty samé. Vzhledem k jejich rozměrům a nárokům na potravu by se ostatním rybám nevedlo dobře, kdyby se hafgufy vyskytovaly v takovém množství jako ostatní velryby. Říká se, že přirozeností těchto ryb je, že když chtějí jíst, tak vydají z krku mocné říhnutí, čímž vydáví tolik jídla, že se všechny druhy ryb, které jsou poblíž, malé i velké, shromáždí s vidinou získání jídla a dobré obživy. A ta obrovská ryba přitom nechává tlamu otevřenou – a jsou to vrata ne menší než velký průliv nebo fjord – takže ryby pro své velké množství nemohou plavat jinam než dovnitř. Ale jakmile má plný žaludek a tlamu, sklapne ji, takže má uvnitř chycené a zavřené všechny ryby, které předtím připlavaly dychtíce po potravě.” (Královské zrcadlo, kap. 12)

Zatímco hafgufa připomíná obrovitou dravou rybu, která jednoduše jednou za čas otevře tlamu a pohltí vše ve svém okolí, lyngbakr je velryba, která škodí tím, že při vynoření připomíná ostrov, čímž svádí námořníky k zakotvení – jakmile však zakotví a rozdělají tábor, začne se s nimi ryba potápět a zahubí je. Oba netvoři – hafgufalyngbakr – mají analogii v anglosaské velrybě jménem Fastitocalon či řeckém stvoření s názvem Aspidochelone. Víme, že Fastitocalon se do anglosaské literatury dostal s překlady z řeckých a latinských bestiářů (Bareš 2009: 352), a lze předpokládat, že hafgufa a lyngbakr jsou pouze skandinávské varianty Fastitocalona/Aspidochelona. Některé detaily, a to včetně použité slovní zásoby, jsou totiž nápadně podobné (srov. s předchozí ukázkou):

Pokud jej v hlubině   přepadne hlad,
a strážce vod počne    toužit po potravě,
tu běsný tvor               otevře tlamu,
zející chřtán,                a z útrob vychrlí
líbeznou vůni;              skrze ni láká
a sladce svádí              veškerý rod rybí.
Zdatní ti plavci            pak ke zdroji vůně
ihned zamíří.                Zástupy spěchají,
zbrkle se ženou,           až bránu širokou
nemoudře zaplní.        Nato se bystře
ty kruté dásně              okolo kořisti
pevně semknou. (…)” (Velryba 51-62; Bareš 2009: 355)

Mezi další mořské tvory, které se do staroseverské literatury dostaly prostřednictvím překladové literatury (zejména pak didaktického textu s názvem Physiologus), patří siréna (margýgr). Ta uspává námořníky svým zpěvem a poté se jich zmocňuje. Krátce se můžeme zmínit také o tzv. “mořském muži” (marmenill), což je prakticky vzato analogie k mořské panně. Jedná se o stvoření, které je od pasu nahoru člověk, od pasu dolů tuleň. Vlastností tohoto stvoření je, že dokáže předpovídat budoucnost. Přestože se občasně vyskytuje již v ságách i raných historiografických dílech, ve skandinávském folklóru přežil až do novověku.


O čem mořští netvoři vypovídají? Myslím si, že zkoumání tohoto fenoménu může přinést zajímavé informace nejenom zájemcům o kryptozoologii, ale také všem, kteří se zabývají dobovou mentalitou a námořnictvím.

Představa mořského netvora do sebe kumuluje všechny nástrahy na moři a obavy námořníků (zmínit si můžeme například jev zvaný “mizející ostrov” [Vanishing island] – ostrov, který se zjevuje při odlivu a mizí při přílivu – který inspiroval legendu o velrybách vypadajících jako ostrov). V praxi to znamená, že dochází ke špatné interpretaci přírodního úkazu, prolínání jednotlivých motivů a následnému zveličování. A to je poznatek, který můžeme aplikovat na námořnictví až do 19. století.

Neobvyklý přírodní úkaz mohl souviset s pohybem moře nebo mořskými živočichy, kteří se odchylovali od “přirozených” (rozuměj často potkávaných) tvorů. Jestliže jsem v článku o domácích zvířatech napsal, že dravci (vlci, medvědi havrani) představovali nespoutanou složku přírody, tak krakatice musely být chápány přinejmenším jako děsiví netvoři z jiného světa, naprostý opak normálu a řádu. Staří Seveřané se museli setkat s vyplavenými krakaticemi, ale vyloučit nemůžeme ani ojedinělé kolize. Za posledních 150 let bylo zaznamenáno několik situací, kdy krakatice zaútočily na lodě, většinou menší čluny a plachetnice, které si zřejmě spletly s mladými vorvani. Co by podobné setkání zanechalo v představě středověkého člověka, si můžete domyslet sami. Skandinávský mořský netvor je často popisován jako jedovatý had, který leží na dně otevřeného moře (haf) a obepíná svět. Přesto se domnívám, že nemohl být všemi starými Seveřany vnímán stejně; jednotlivý lidé či skupiny lidí jej představovali v rámci svých znalostí a zkušeností. To se dokonale zrcadlí i v názvu Jǫrmungand, za kterým si můžeme představit pouhou formu, jejíž obsah si každý dosazoval. Podobně byl kraken v průběhu času popisován jako krakatice, chobotnice, krab či velryba.

Skald Bragi Boddason označuje Miðgarðsorma kenningem “stočený úhoř nápoje Vǫlsungů“. “Jedovatost” a “stočení” je zde zásadní – kraken kupříkladu doslova znamená “zdraví škodlivý” či “zkroucený”. Rád bych poukázal, že “stočení/svinutí” či “zkroucení” může být v tomto případě chápáno jako úskočnost, zrádnost či zbabělost (odpovídá českému idiomu “slizký/zrádný jako had”). Můžeme předpokládat, že zbabělost je adekvátní označení pro někoho, kdo útočí na nic netušící a nepřipravené námořníky.

Doposud jsme se soustředili na to, že Jǫrmungand mohl být syntézou představ a sdílených námořnických zkušeností starých Seveřanů. Myslím však, že je potřeba chápat mořského netvora z vyšší, mýtické perspektivy. Moře a lesy, které oddělovaly domov od okolního světa, byly chápány jako hranice. A je příznačné, že v takových hraničních oblastech, zemích bez řádu, vládli chaotičtí netvoři, v mytologii zastoupení třeba Jǫrmungandem či Fenrim. V případě Jǫrmunganda musíme vzpomenout na to, jak se tento netvor dostal do moře – byl do něj uvržen Óðinem, aby neškodil bohům a lidem, přestože bylo již předem známo, že na konci světa přinese zkázu. Þór, jehož vlastností je potírat všechno zlo a chránit Miðgarð, se utká i s tímto představitelem mezního živlu. V tomto kolosálním boji, který je na hraně mladické nerozvážnosti, odvahy a ochrany všech pokolení staroseverských námořníků, si vede natolik udatně, že se mýtus o něm dočká mnoha poetických a obrazových zpracování – více než jakýkoli jiný mýtus, jednoduše proto, že bezpečí na moři bylo vikinskou prioritou.

Věřím, že s otázkou mořského netvora souvisí také zvyk nasazování dračích hlav na přídě lodí. Tzv. Úlfljótův zákoník, jehož fragmentární parafráze se dochovaly v Knize o záboru země, měl prý na své počátku pasáž o nasazování hlav:

A to byl počátek pohanského zákona, že muži nemají plout po moři na lodích s dračími hlavami, a jestliže na nich plují, pak mají hlavy odstranit dříve, než připlují zemi na dohled, a nemají dál plachtit k zemi se zejícími hlavami a zívajícími chřtány, jichž by se zalekli duchové země.” (Kniha o záboru země, kap. 353; Starý 2013: 130)

Odjímatelné hlavy raně středověkých lodí.

Vyznění úryvku je takové, že používání dračích hlav je tolerováno pouze na otevřeném moři, kde sloužily ke strašení něčeho, co stojí v opozici k “duchům země” (landvættir). Tito duchové sídlili v prvcích krajiny – vodopádech, kopcích či hájích – a zajišťovali řádné fungování přírodních jevů. Jejich protikladem se zdá být chaos a opak přirozenosti, který je obvykle popisován jako bouře, zemětřas a obecně nepřirozené věci (Starý 2004: 180). Svým způsobem se tento chaos velice podobá projevům ragnarǫku. Proto se domnívám, že zvířecí hlavy byly na příď nasazovány proto, aby odstrašili netvory, skrze jejichž působení se chaos projevoval.

Moře má úžasnou vlastnost spojovat země, ale skýtá mnohá rizika. Každý mladík, který se odvážil vstoupit na loď a překonat hranici otevřeného moře, byl shledán natolik zmužilým, že si vydobyl místo v mužské společnosti. Tímto bych rád tento článek zakončil. Nesmírné dík patří Davidu Šimečkovi, který mi pomohl se složitými překlady ze staroseverštiny, a dánskému známému Austu Gestovi, který poskytl nápad na téma článku. Těším se na Vaše připomínky a komentáře.


Použité a doporučené zdroje

Daniel Wetter : Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu. Online.

Královské zrcadlo – Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet, ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Kniha o záboru země – Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Šípovém Oddu – Ǫrvar-Odds saga. Online.

Velryba, přel. Michal Bareš. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 352-356.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.

STARÝ, Jiří. Pojem boha u starých Germánů. In: Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa. Sborník přednášek na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, Praha 2004: 161-188.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.

ŠEDINOVÁ, Hana. Mirabilia nebo terribilia? Symbolika mořských monster ve středověku. In: Listy filologické 129, 2006: 83-116. Online.

http://en.wikipedia.org/wiki/Cephalopod_attack

http://en.wikipedia.org/wiki/Giant_squid

http://en.wikipedia.org/wiki/Kraken

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>