Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Nášlapní ježci

PDF

Při listování v publikacích o nálezech z Haithabu / Hedeby jsem narazil na zajímavost, o které jsem doposud věděl pouze málo – nášlapné ježky (lat. tribulus, česky též „vraní noha“, viz terminologii v Žákovský 2009: 115). V Haithabu bylo objeveno celkem osm kusů. Nášlapní ježci se obecně „skládají ze čtyř různě dlouhých a profilovaných ramen, která jsou uspořádána tak, aby při vhození hvězdice na zem čnělo vzhůru vždy jedno její rameno. (…) Účinnost ježků byla někdy zvyšována i jednostrannými nebo oboustrannými zpětnými háčky na koncích ramen. Tyto háčky měly za úkol ránu zasazenou útočníkovi rozšířit a tím zesílit krvácení, dále měly znemožnit vytažení ježka z rány. Nebudeme asi daleko od pravdy, pokud budeme uvažovat i o natírání hrotů jedem nebo jejich znečišťování fekáliemi.” (Žákovský 2009: 121–122). Zpětné háčky lze detekovat také u nálezů z Haithabu. Ramena (bodce) nalezených ježků jsou dlouhá 30–70 mm (Westphalen 2002: 246, Taf. 91:25–27).

haithabu
Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: Taf. 91:25–27, Nr. 5954, Nr. 5951, Nr. 5952.
haithabu2
Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Schietzel 2014: 581.
ježek_haithabu
Masivní ježek vystavený v muzeu v Haithabu. Autor fotky: Jan Mudruňka.

Nášlapný ježek je defenzivní zbraní, která se užívala od antiky až do novověku např. při opevňování táborů nebo obraně měst. Jedná se o účinnou zbraň vůči pěchotě i kavalérii. První písemná zmínka o nasazení ježků se vztahuje k bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.), kdy je měl použít perský král Dareios III. proti makedonským jednotkám (Michalak 2011: 275; Westphalen 2002: 246). Spisy Gaia Julia Caesara a Flavia Vegetia Renata svědčí o tom, že ježky přejala i římská armáda, což je podloženo archeologickými nálezy z německého Passau-Niedernburgu a skotského Newsteadu (Trimontium) (Michalak 2011: 275–276; Westphalen 2002: 246; Žákovský 2009: 115–116). Řada badatelů uvádí, že v období raného středověku ježci mizejí, aby se znovu objevily ve vrcholném pozdním středověku (např. Westphalen 2002; Žákovský 2009) – faktem však je, že se poměrně často zmiňují v byzantských válečných pojednáních (včetně praktických poznámek o jejich rozmístění, následném sběru a případné obraně proti takové zbrani) a občas i vyobrazeních (Michalak 2011: 275–276, 285, Ryc. 1:2). Michalak (2011: 276) se domnívá, že právě z Byzance se tato zbraň rozšířila do Evropy. Badatelé se shodují, že hlavním těžištěm této zbraně bylo 14.–17. století (Michalak 2011: 277–280; Žákovský 2009: 121). O používání nášlapných ježků v tomto mladším období se můžete dočíst v práci Petra Žákovského „Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie“.

Pokud se vrátíme k ježkům z Haithabu, je potřeba říci, že jejich přiřazení k vikinskému materiálu provází obtíže. Přestože Michalak (Michalak 2011: 277) je považuje za rané doklady používání ve středověké Evropě a datuje je do období existence vikinského osídlení v Haithabu (nejpozději do 2. pol. 11. století), jiní autoři vyjadřují pochybnosti, protože ježci byly objeveni v nehlubokých vrstvách (Schietzel 2014: 581; Westphalen 2002: 246). V praxi to znamená, že mohou být mladšího data.

Je překvapující, že žádný z autorů, jejichž práce jsme dosud citovali, nezmínil skandinávské literární památky, v nichž lze nalézt zajímavé paralely. Stará severština ježky označuje jako hersporar. Pro účely tohoto článku jsem vybral tři nejzajímavější literární zmínky, přičemž zájemce o další zmínky odkazuji na H. Falka (1914: 198; § 102).

Nejstarší zpráva, která toto slovo obsahuje, pochází ze Ságy o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (kap. 6–7), která věrohodně popisuje dobývání Bergenu roku 1135 (ačkoli samotná sága byla zapsána zhruba o sto let později):

Král Harald plul na západ podél pobřeží a shromáždil velké vojsko, a proto se té zimě říkalo „davová zima“. Harald doplul do Bjǫrgvinu na Štědrý večer a zakotvil ve Flóruvázích. Kvůli posvátnosti toho času nechtěl bojovat na Vánoce. Král Magnús připravil město na boj. Na Hólmu vztyčil katapult a nechal vyrobit železné řetězy a dřevěné zátarasy, které položil přes záliv od královského dvorce. Nechal ukovat ježky a rozprostřít je po Jónsvellech. Z Vánoc nebyly slaveny více než tři dny, během kterých se nic nevyrábělo. A poslední den Vánoc dal král Harald zatroubit k postupu vojska. O Vánoce se jeho vojsko rozrostlo o devět set mužů. Král Harald slíbil králi Óláfu Svatému, že výměnou za vítězství postaví ve městě na vlastní náklady Óláfův kostel. Král Magnús postavil svůj šik u dvora Kristova kostela, zatímco král Harald vesloval nejprve k Norðnesu. Ale když to král Magnús se svými lidmi spatřil, obrátili se směrem k městu a ke konci zátoky. A když procházeli ulicemi, mnoho měšťanů odbíhalo do svých dvorů a domovů, a ti, kteří se vydali přes pole, naběhli na ježky.

Další zprávu představují Činy Dánů Saxona Grammatika (oddíl 6.5.9, napsáno kolem roku 1200) , který píše o ježcích v souvislosti s mýtickým příběhem o Starkaðovi. Starkað podle příběhu dobýval ruské město, ale jeho obránci použily ježky. Dánové však byli natolik důmyslní, že obuli dřeváky, díky kterým jim ježci neublížily. Ježci jsou popsáni jako „hřebíky nezvyklé ostrosti“, které mají „čtyři hroty, jež jsou uspořádány tak, že ať jsou hozeny na jakoukoli stranu, pevně stojí na třech stejných nohách“.

Další zmínku zachycuje takzvané Královské zrcadlo, příručka vytvořená pro následníka norského trůnu kolem roku 1250. V 38. kapitole, která popisuje boj na pevnině i na moři, se můžeme dočíst následující:

Na lodi může být k užitku mnoho zbraní, které nemají využití na pevnině, s výjimkou pevností a hradů. Na lodi jsou dobré dlouhé kosy a bradatice s dlouhými ratišti, bitevní břevna a praky na holích, oštěpy a všechny další druhy vrhacích zbraní. Dobré jsou také kuše, luky a všechny druhy střelných zbraní, avšak uhlí a síra jsou nejdůležitějšími ze všech zbraní, které jsem teď zmínil. Odlévaní ježci z olova [blýsteyptir hersporar] a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi. 

Ze zprávy o bitvě o Bergen z roku 1135 vychází najevo, že ježci jsou železné a kované, stejně jako ježci nalezení v Haithabu. Nejbližší analogie, která je mi známa, pochází z ölandské pevnosti Eketorp (Eketorp III), která byla opuštěna kolem roku 1200. V Eketorpu bylo nalezeno celkem 24 kusů ve 3 různých typech (Michalak 2011: 277; Sandstedt 1998: 208). Úplně jiný pohled by v budoucnu mohl přinést nově nalezený ježek z dánského (dnes německého) protoměsta Sliasthorp, který by se mohl datovat nejpozději do 10. století. Jeden fragment nášlapného ježka byl nalezen také v Yorku (Období 3, 850–900, katalogové číslo 3944; viz Ottaway 1992: 244, 472, 1067, 1108). Olovění ježci, kteří jsou zmíněni v Královském zrcadle, jsou zcela jistě specificky norskou zbraní, protože byly archeologicky zachyceni v Norsku – jedná se o ježky s olověným jádrem, do něhož je zasazeno čtyři až pět železných hrotů (Ahrens 2012: 149; Petersen 1915: 5–8, Fig. 1–3).

eketorp
Nášlapní ježci z Eketorpu III. Převzato z Michalak 2011: 287, Rys. 3:12–16, dle Sandstedt 1998: 208.
Ježek nalezený v severoněmeckém Sliasthorpu. Fotku pořídila Univerzita v Aarhusu.

V rámci tohoto kontextu je datování ježků z Haithabu nesmírně složité. Ukázali jsme si, že jde o zbraň, která má dlouhou historii. V raném středověku se však, a to i přes její jednoduchost, ve většině Evropy s výjimkou Byzance neobjevuje mezi archeologickými nálezy nebo v literárních památkách. Ukázali jsme si, že ježci se mohly dostávat do módy již ve 12. století, což ve své práci dokládá také Sven Ahrens (2012: 147–148). V severském prostředí, ve kterém nebyl kavalérní boj prioritou, byly ježci používáni proti pěchotě při obraně pevností, měst a při námořním boji. Haithabu bylo opevněno tzv. Polokruhovým valem (Halbkreiswall), který mohl být k vojenským účelům využíván i po zániku města, a tak je pouze otázkou, zda můžeme ježky datovat do vikinského období, nebo je přiřadíme k mladšímu a analogicky bližšímu materiálu. Pokud by se dokázalo prokázat, že nalezení ježci z Haithabu, Sliasthorpu a Yorku náleží do vikinského období, poupravila by se naše představa o podobě raně středověkého boje.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Použité prameny a literatura

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Saxo Grammaticus: Činy Dánů (Gesta Danorum). Det Kongelige Bibliotek. Online zde.

Sága o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (Magnúss saga blinda og Haralds gilla). Snerpa. Online zde.

AHRENS, Sven (2002). En fotangel fra Bjørvika og fotangelens lange militære historie. In: Norsk Maritimt Museum Årbok 2012, 143-160. Online.

FALK, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.

MICHALAK, Arkadiusz (2011). „[…] i konie […] były niezawodnie zniszczone“. Rzecz o tribulusach, czosnkach i kruczych stópkach. In: O. Ławrynowicz, J. Maik, P. A. Nowakowski (red.). Non sensistis gladios! Studia ofiarowane Marianowi Głoskowi w 70. rocznicę urodzin, Łódź, s. 275–287. Online.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Theodor (1915). Kongespeilets blýsteyptir hersporar. In: Det Kongelige Norske Videnskabers Selskabs Skrifter 6, 1–8. Online.

SANDSTEDT, Fred (1998). Vapen. In: K. Borg (red.). Eketorp-III. Den medeltida befästningen på Öland. Artefakterna, Stockholm, 190–211.

SCHIETZEL, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

WESTPHALEN, Petra. Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster 2002, 227–228.

ŽÁKOVSKÝ, Petr (2009). Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada archeologická (M) 12-13, 115–132. Online.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *