Gutland byl poprvé objeven mužem jménem Thjelvar^[1] . Tehdy byl Gutland začarován tak, že se přes den potopil a přes noc vynořoval. Tento muž však na zemi přinesl první oheň a od té doby se již nepotopil.

Poté, po dlouhém čase, vzešlo z této trojice tolik potomků, že Gutland zcela obydlili a ostrov je všechny neuživil. Metali pak losy a každý třetí člověk musel odejet. Lidé si s sebou mohli vzít vše, co vlastnili, s výjimkou země. Potom byli násilně vyhnáni, ale odešli do Thorsborgu, kde si zřídili příbytek. Ostrované je nestrpěli a vyhnali je pryč. Odešli na Farský ostrov a zabydlili se tam. Nedokázali se tam uživit a proto odešli jistý ostrov u země Estů jménem Dagaithi. Usadili se a postavili tam město, které stále můžeme spatřit. Také tam se nedokázali uživit a odešli podél řeky Dyny do vnitrozemí.

Na pohanský Gutland zaútočilo mnoho králů, ale Gutlanďané pokaždé vyhráli a řídili se svým zákonem. Gutlanďané později poslali do říše Švédů mnoho poslů, ale žádný svým jednaním nedošel k míru. Tak se dělo do dob Ávaira Strábaina^[5] z alfhské farnosti, který poprvé uzavřel s králem Švédů mír.

Když ho Gutlanďané žádali, aby se vydal na cestu, odpověděl: "Víte, že jsem nyní velmi zatracen a proklet. Chcete-li, abych se vydal do takého nebezpečí, pak mi musíte odevzdat tři poplatky^[6] : jeden za mě, druhý za mého zrozeného syna a třetí za mou ženu." Protože byl rozumným a nadaným mužem, jak o něm popisují sagy, ujednal s králem Švédů závaznou smlouvu. Šedesát marek^[7] stříbra každý rok - taková je platba Gutlanďanů - a čtyřicet marek stříbra si ponechává král, dvacet marek připadá na jarla. Tuto částku navrhl po dohodě s lidem celé země, než z ní vyplul.

Takto se Gutlanďané dobrovolně podrobili králi Švédů, protože mohli sjet celé Švédsko svobodně a nenarazivší na žádnou překážku, zproštěni cel a všech dalších poplatků. Taktéž Švédi směli navštivovat Gutland bez zákazu obchodu s obilím i jiných omezení.

Král měl také Gutlanďanům poskytnout obranu a pomoc, kdykoli by ji potřebovali a dovolávali by se jí. Král a jarl by měli rovněž posílat posly na obecní sněm Gutlanďanů, aby vybrali daň. Tito posli musí hlásat svobodu Gutlanďanů cestovat do zámoří, kam sahá moc upsalského^[8] krále, a obdobně můžou všichni lidé z těchto míst cestovat sem.

Þaut Gutar hainir waru, þau silgdu þair miþ caupmannascap innan all land, baþi cristin oc haiþin. Þá saghu caupmenn cristna siþi í cristnum landum. Þá litu sumir sic þar cristna oc fyrþu til gutlanz presti. Botair af Acubeck hit þann sum fyrsti kierchiu gierþi, í þann staþ, sum nú haitir Kulasteþar. Þý wildi ai land þula utan brendu hana. Þý callar þar en Kulasteþar.

Þá eptir þan tima war blótan í Wí. Þar gierþi kirchiu aþra. Þá samu kirchiu wildi land oc brenna. Þá fór hann sielfr upp á kirchiu þá oc segþi, 'Wilin ir brenna, þá sculin ir brenna mik meþ kirciu þissi.' Hann war ricr sielfr oc ricasca manz dotur hafþi hann, sum hit Liccair snielli boandi þar, sum callar Stainkirchiu. Hann reþ mest vm þan tima. Hann halp Borairi, magi sinum, oc segþi só, 'Herþin ai brenna mann ella kirchiu hanns, þý et han standr í Wí, firi niþan clintu.' Miþ þý ficc þaun kirchia standa óbrend. Han war sett þar miþ aldra helguna namni, innan þan staþ, sum nú callar Petrs kirchiu. Han war fyrsti kirchia í Gutlandi, sum standa ficc. Siþan vm nequan tima eptir, lit suer hans Lickair snielli sic crisna, oc husfroyu sina, barn sinn oc hiskep sin allan. Oc gierþi kirchiu í garþi sinum. Þar nú callar Stainkirchiu. Han war fyrsti kirchia á landi uppi í norþasta þriþiungi.

Předtím, než měl Gutland svého vlastního stálého biskupa, přicházeli na Gutland biskupové během cesty do Svaté země, ježto jako poutníci jeli do Jeruzaléma, nebo byli na cestě domů. V těch časech křižovala východní cesta do Jeruzaléma země Rusů a Řeků. Nejprve posvěcovali kostely a k nim přilehlé dvory na přání těch, kdo kostely nechali postavit.

Poté, co byli Gutlanďané obráceni na křesťanství, poslali posly k hlavnímu biskupovi do Leonkopungu, který sídlil nejblíže od nich, aby zařídili, že biskup bude jezdit na Gutland poskytovat pomoc, stvrzeným ustanovením, jehož podmínky jsou tyto: biskup má každý třetí rok jet z Leonkopungu na Gutland s dvanácti muži, kteří ho budou doprovázet po celou cestu kolem země na zemanských ořích. Počet lidí musí odpovídat a nebýt větší.

Tak měl tedy biskup povinnost zcestovat Gutland a posvětit kostely. Jako platbu mohl za každé posvěcení žádat tři chody jídla - ne více - společně se třemi markami. Za posvěcení oltáře jeden chod a dvanáct aurů^[12] , ale to jen za posvěcení oltáře samotného. Při posvěcení oltáře a kostela dohromady mohl žádat tři chody jídla a tři marky v mincích.

Od každého druhého kněze mohl biskup vyžadovat platbu ve zboží za svou návštěvu - tři chody jídla a ne více. Za každého kněze, který ten rok neplatil, měl biskup dostat poplatek, takže byly zdaněny všechny kostely. Ti, kdož nezaplatili zbožím včas, musili zaplatit, jakmile se biskup po třech letech vrátil, a odškodnit ty, jenž naposledy zbožím zaplatili.

Pokud vznikly rozpory kvůli tomu, že má biskup právo soudit, pak se měli urovnat v té třetině, protože lidé, kteří žijí v nejbližším sousedství znají záležitost nejvěrněji. Když se tam rozpor nevyřeší, je pře odevzdána na uvážení všem lidem a nestěhuje se z jedné do další třetiny. Pokud vyvstane nepřátelství nebo rozbroj, která přináleží na rozhodnutí biskupovi, pak musí obě strany vyčkat biskupova příjezdu - a nepřeplout na pevninu, vyjma z donucení - a to by byl tak veliký hřích, jejž probošt nemůže rozhřešit. Člověk však může vyplout mezi Valpuržinou mší a mší Všech svatých, ale ne poté během zimy až do další Valpuržini mše. Na Gutlandu nesmí být pokuta biskupovi větší než tři marky.

Siþan Gutar tóku sir biscup oc presti oc wiþr fulcumnum cristindomi, þá tóku þair oc viþr at fylgia suia kunungi í herferþ miþ siau snekkium ufan á haiþin land, oc ai ufan cristin. Só þau, et cunungr a biauþa Gutum laiþing eptir wittr oc manaþar frest firi liþstemnu dag, oc þau scal liþstemnu dagr wara firi missumar oc ai siþar. Þá ir laglika buþit, oc ai ellar. Þá hafa Gutar wal um at fara, en þair wilia, miþ sínum snekkium oc átta wichna wist, en ai maira. Þá en Gutar efla ai fylgia, þá gialdin fiauratigi marca penninga firi hueria snekkiu, oc þau at andru ari oc ai at þý sama ari, sum buþit war. Þet haitir laiþingslami. Í þaim manaþi, þá scal aina wiku buþcafli um fara oc þing nemnas. Þá en mannum sembr et laiþingr scal ut ganga, þá scal siþan halfan manaþ til ferþar boas. En siþan siau netr firi liþstemnu sculu laiþings menn garlakir wara oc byriar biþa. Þá en só cann warþa, et ai cumbr byr í þairi wiku, þá sculu þair enn biþa siau netr eptir liþstemnu dag. Þá en ai cumbr byr i þairi frest, þá aigu þair haim fara at saclausu, miþ þý et ai gatu þair roandi yfir haf farit utan siglandi. Cuma laiþings buþ í minnum frestum þan manaþar, þá á ai fara utan haima sitia at saclausu. Ir só et cunungr wil ai troa, et buþ quamin olaglica eþa byr hindraþi at retum frestum, þá aigu sendimen kunungs, sum scat taka a þý þingi, sum nest ir eptir Sankti Petrs messu, taka tólf nemdamanna aiþ, sum sendimen kunungs nemna wilia, et þair miþ laglicum forfallum haima satin. Engin giefs nemda aiþr í Gutlandi utan kunungs aiþr.

Kann só illa att bieras, et crunaþr kunungr warþr miþ nequaru waldi bort rekinn af sínu riki, þá aigu ai Gutar scatt ut giefa utan haldi hanum um þry ar. Oc þau aigu þair e huert ar scatt saman giera oc liggie lata, en þá ut giefa, þá en þry ar iru ut gangin, þaim sum þá raþr Suiariki. Lyct bref miþ kunungs insigli scal at allum kunungs ret sendas, oc ai ypit.

Když Gutlanďané přijali biskupa, kněze a křesťanství, taktéž podnikli v doprovodu krále Švédů tažení se sedmi válečnými loděmi proti pohanským zemím, ale ne proti křesťanským. Dělo se to tak, že král musel Gutlanďanům po zimě vyhlásit odvod a dát jim měsíční lhůtu před dnem shromážnění, které má být před polovinou léta a ne později. Taková jsou právoplatná povolání, a ne jiná. Gutlanďané pak mají na výběr, zda chtějí jet se svými loďmi a zásobami ne na víc, než na osm týdnů. Když se rozhodnou nepřipojit se k králi, musí zaplatit za každou loď čtyřicet marek mincí - ale až následujícího roku, ne toho, co byli povoláni. Taková daň se nazývá odvodní. Toho měsíce, co se rozšíří vyzvání, koluje během prvního týdne povolávací hůl a je oznámeno shromáždění. Když se lidé shodnou, že se na výpravu musí jet, musí se pak půl měsíce připravovat. A pak, sedm nocí před sněmovním dnem, musí být lidé připraveni a čekat na příznivý vítr. Pokud však toho týdne vítr nepřichází, musí čekat dalších sedm dnů po shromažďovacím dni. Když těhdy příznivý vítr stále nepřichází, mohou lidé odejít bez postihu domů, protože moře nelze zdolat veslováním, nýbrž jen plachtěním. Když ohlášení dojde v kratší době nežli měsíc, nemusí jezdit a mohou zůstat beztrestně doma. Když se přihodí, že král nevěří, že byly výzvy podány protiprávně, nebo že je ve v zákonem stanovené době zpozdil vítr, pak musí královy posli, kteří přijdou na následující sněm konaný po svatopetrské mši vybrat daně, požadovat přísahu dvanácti posly vybraných mužů, že zůstali doma z oprávněných důvodů. Na Gutlandu nebyly skládány žádné přísahy jmenovaných mužů, s výjimkou těch přísah, které byly určené králi.