1. ZAČÁTEK PŘÍBĚHU O EIRÍKOVI ZCESTOVALÉM.
Jako první nad Thrándheimem vládl král, jenž se jmenoval Thránd. Měl syna jménem Eirík. Ten byl již od mládí velmi oblíbeným mužem, tělesně silným, odvážným a ve všem vynikal. Narostl do neobvyklých rozměrů.
Je povězeno, že jedné vánoční noci učinil Eirík slavnostní slib a to že procestuje celý svět, aby našel místo, které pohané zvou „Pole neumírajících“^[1] , a křesťané „Země žijícího lidu“ anebo „Ráj“. Tento slib proslul po celém Norsku. 
Následujícího léta opatřil Eirík skvělou loď a vyplul z Norska do Dánska. Na lodi jich bylo dvanáct. Král Dánů měl sám syna, který taktéž slul Eirík. Pozvali Eiríka, syna Thrándova, aby pobyl tu zimu s nimi, a on to přijal. Spřátelili se, začali spolupracovat a v mnoha ohledech si byli podobní. A následujícího jara se Eirík Dán rozhodl na té cestě připojit k svému jmenovci. Také jeho skupina čítala dvanáct mužů. Tak plují a zamířili k Miklagardu^[2] , do něhož dorazili právě tehdy, kdy král Řeků vytáhl proti víkingům, kteří často útočili na jeho zemi. A když se král Řeků doslechl o příjezdu Seveřanů, požádal, jestli by je mohl vidět. Přijal je se ctí a tázal se, kdo jsou, odkud přišli a kam zamýšlejí jet. Eirík pravil, že jsou Seveřané - synové králů - a zamýšlejí probádat svět.
Král Řeků jim poté vzdal ve všech ohledech nadmíru cti. A když zde nějaký čas byli, vykonali se smělostí a dobrým rozumem mnoho velkých skutků a zdařile bránili zemi krále Řeků.
A když král viděl, že jsou silnější než všichni ostatní muži v té zemi, ocenil je ze všech nejvýše, udělil jim hodnosti, vyznamenání i pocty a přijal je dokonce do svých služeb a zaměstnal je v nejlepších poměrech ze všech svých mužů. Říká se, že toto byli první Seveřané, kteří byli v Miklagardu poctěni.^[3]

2. EIRÍKOVA ROZMLUVA S KRÁLEM.
Je povězeno, že se jednoho dne Eirík Norský tázal krále, kdo stvořil nebe a zemi.
Král pravil: "Jeden stvořil oboje."
Eirík se ptal: "Kdo je to?"
Král odpověděl: "Všemohoucí Bůh, který je sám v božské přirozenosti, ale v trojí podobě."
Eirík pravil: "Jaké jsou tyto tři podoby?"
Král pravil: "Vezměme si slunce. Jsou v něm tři podoby - oheň, jas a teplo - a přesto je jedno slunce. Tak také i Boha představuje Otec, Syn a Duch svatý, a přesto je ve své všemohoucnosti jediný." Eirík pravil: "Je to skvělý bůh, když vytvořil nebe i zemi. Pověz mi něco o jeho velikosti." Král pravil: "Bůh je jediný, nemá rovného a je nepřekonatelný. Všem věcem je nadřazen, všecko snáší a drží svojí rukou konce země." Eirík pravil: "Zná Bůh všechny věci?" Král řekl: "Sám zná vše, neboť svým pohledem všechno shlédne." A když toto král dořekl, podivil se Eirík nad velikostí Boha.
Eirík pravil: "Kde Bůh žije, na nebi nebo zemi?" Král řekl: "Vládne na nebesích a jest to jeho království. Není tam nemocí, pláče, smrti, ni smutku ni trápení. Je to místo neustálého štěstí, blaženosti, radosti a nekonečného nebeského potěšení." Eirík pravil: "Kdo tam žije s Bohem?" Král řekl: "Žijí zde svatí andělé. Bůh je pro sebe na počátku času stvořil jako své služebníky. Bůh Všemohoucí sám vytvořil zářivou síň, již nazval Království nebeské. Později stvořil temný žalář; to je svět, ve kterém žijeme. Do něj umístil hlubokou jámu - to jest peklo. Na tomto místě je oheň a všelijaká trápení a jsou zde mučeny duše bezbožných. Nad touto dírou vládne Satan, nepřítel všeho lidstva, ale Bůh Všemohoucí ho po jeho chtíči pevně spoutal. Třetího dne od své smrti vstal ze svého těla.
A čtyřicátého dne vystoupal do Království nebeského, kde jest celé boží království připraveno pro rytíře a družinictvo. Ti zaplňují místa po andělích, kteří zahořknou. Bůh počítá s lidmi, který žili čistý život."
Eirík pravil: "Jaká je ta jáma, o které jsi říkal, že je na zemi?" Král pravil: "Je to země smrti, která je přichystána pro hříšníky, a nazývá se peklo. Na tomto místě jsou všelijaká trápení a věčný oheň. Jsou zde trestáni bezbožní lidé."
Eirík se zeptal: "Kteří to jsou?" Král pravil: "Všichni pohané a věrolomníci k Bohu." Eirík se ptal: "Proč jsou všichni pohané špatní?" Král pravil: "Protože nechtějí uctívat Boha, svého stvořitele." Eirík pravil: "Když neuctíváme bohy, koho tedy?" Král pravil: "Nejsou to bohové, protože jsou o nich řečeny ubohé věci - jak bezbožně zemřeli a jak zločinné životy žili. Jejich duše jsou teď ve věčném ohni a neuhasilných mukách." Eirík poté pravil: "Nikdy dříve jsem o nich nic takového neslyšel." Král pravil: "To je důvod, proč jsou tvá přesvědčení mylná, protože jsi o tom nikdy neslyšel. Pokud ale budeš chtít věřit ve věčného Boha, který je ve Trojici, odcestuješ po smrti k němu do věčné blaženosti." Eirík pravil: "Rád bych získal věčný život po smrti." Král pravil: "Tohoto přání dosáhneš, když budeš věřit ve večného Boha ve Trojici, přijmeš svatý křest, budeš žít z jeho těla a krve a staneš se přítelem Božím. Přidrž se Krista a ve všech věcech ho chval." Eirík pravil: "Učiním přesně to, co žádáš. Ale pověz mi, na co se tě ptám: Kde je peklo?"
Král děl: "Pod zemí."
Eirík se ptal: "Co je nad zemí?"
Král pravil: "Nebe."
Eirík se ptal: "Co je nad nebem?"
Král pravil: "Nebeská klenba. V tomto nebi spočívají všechny hvězdy jako hořící ohně."
Eirík pravil: "Co je nad nebeskou klenbou?"
Král pravil: "Voda je zde vázána jako mrak."
Eirík se ptal: "Co je nad těmi vodami?"
Kral pravil: "Duchovní nebe. Lidé věří, že tam žijí andělé."
Eirík pravil: "Co je nad tímto nebem?"
Král odpověděl: "Oddělené nebe. V tomto nebi můžou spatřit ti, co jsou toho schopni, samotného Boha a jeho království." Pak se Eirík podivil nad královou moudrostí a pravil: "Jak velká, vznešená a nepřekonatelná je tvá moudrost. Pověz mi, pokud víš, jak velká je rozloha země?"
Král řekl: "Jsi zvědavý, Eiríku, a chceš se dozvědět mnoho věcí, které jsou nepodstatné, neobvyklé a velmi nejasné. Ale odpověď na tvou otázku, slyš, co pravím, a uč se: Moudří muži říkají, že obvod země čítá sto osmdesát tisíc honů, že a nedrží žádnými sloupy, nýbrž boží všemohoucností." 
Eirík se tázal: "Jak daleko je to mezi nebem a zemí?"
Král pravil: "Jsi zvědavý. Říká se, že ze země k nejvyššímu nebi je to sto tisíc tři sta osmdesát pět mil."
Eirík řekl: "Co leží okolo země?"
Král pravil: "Veliké moře, jež se nazývá oceán."
Eirík se ptal: "Jaká je nejvzdálenější země v jižní části světa?"
Král odpověděl: "Řekněme, že v té části světa značí konec země Indie."
Eirík se tázal: "Kde je místo, jenž sluje Pole neumírajících?"
Král pravil: "Zveme ho Ráj nebo Země života."
Eirík se ptal: "Kde je to místo?"
Král pravil: "Tato země je leží nejvýchodněji od Indie."
Eirík se tázal: "Mohu se tam dostat?" "Nevím," pravil král, "protože před ní stojí ohnivá zeď, která sahá až do nebe.^[4] "
A když král všechno toto a mnoho dalšího pověděl Eiríkovi, padl Eirík k nohám krále a pravil: "Prosím tě, nejlepšího z králů, o tvou pomoc k urychlení mé jízdy, protože trvám na dostání svého slibu, neboť jsem slavnostně slíbil jít skrze svět na jih najít Pole neumírajících a vím, že bez tvé pomoci nemám šanci se tam dostat." 
Král pravil: "Zůstaň tu tři zimy s námi a pak běž, a protože potřebuješ moji pomoc, musíš dbát mých rad a naslouchat všem mým míněním. Přijmi křest a já ti pomohu." Eirík se ptal krále na odměny spravedlnosti a na pekelné bolesti.
Ptal se také na národy a země světa, na moře a cizí země, na vše o východní a jižní části světa, na mocné krále a různé ostrovy, na pouště a na ty místa, které mají křižovat, na cizí a neobyčejné rasy a na to jak se odívají, na zvyky mnoha národů, na zmije, létající draky a nejrůznější zvířata i ptáky a na velké hromady zlata a šperků. Král na tyto dotazy a mnohé další odpovídal dobře a moudře. Po tom byl Eirík a jeho muži pokřtěni.

3. ROZLOUČENÍ JMENOVCŮ U KAMENNÉHO MOSTU.
Když uběhly tři zimy a Eirík dostal ty a mnohé další zprávy, zamířil se svou posádkou k Sýrii a měli pečeť krále Řeků, a potom jeli na lodích nebo koních. Nejvíce však chodili pěšky. Šli několik zim, dokud nedošli k nejkrajnější Indii. A kamkoli v té cizí zemi přišli, tam byli dobře přijati, a všichni jim na jejich jízdě pomáhali, protože s sebou měli dopis a pečeť krále Řeků a patriarchy miklagardského, zapsané v jazycích všech těch lidí, které očekávali, že potkají. Také se říká, že kdekoli byli nebo kamkoli se rozhodli jít, bylo zřejmo, kolik s nimi bylo boží milosti a jaký je král Řeků přítel Boha, protože kdekoli byl viděn jeho dopis, tam jim byly uděleny pocty, a netrpěli škodami, protože Eiríka a jeho druhy chránila boží milost. Bylo s nimi štěstí krále Řeků a jeho moudrá rada je mnohokrát zachránila z potíží.
A když prošli skrze indické země vzdálenost padesáti čtyř mil, dorazili k temným zemím, kde během dne spatřili zářit hvězdy tak jasně, jako září v noci.

Po celé zemi nacházeli velké hroudy zlata. Krom toho v té zemi viděli mnoho divů a šli dlouhou cestu skrze hustý a neuvěřitelně vysoký les, na jehož konec posléze došli. Nato se rozbřesklo a rozjasnilo a spatřili před sebou velikou řeku. Přes ní vedl kamenný most. Na druhém břehu spatřili nádhernou zemi s velikými květinami a hojností medu a vše sladce vonělo. Z toho směru k nim přicházelo světlo. V té zemi nespatřili kopce ani vrcholku ani hory. Pak si Eirík uvědomil, že toto musí být země, o kterých král Řeků mluvil. Poté ho napadlo, že to bude řeka Píšon^[5] , která stéká z Ráje. A protože stáli blízko kamenného mostu, tak viděli, že na něm leží strašlivý drak s otevřenými čelistmi, jenž vydal divoký řev. Eirík mu šel vstříc a mínil, že se nějakým způsobem dostane přes řeku. A když to viděl Eirík Dánský, zakazoval svému jmenovci jít a pravil, že by ho drak v mžiku spolknul. Eirík Norský ale pravil, že z draka není vystrašen, a že nezastaví jeho cestu.

Eirík Dánský pravil: "Žádám tě, nejlepší příteli, nezahazuj svůj život, vrať se místo toho s námi, protože jistě zemřeš, půjdeš-li dál." Eirík řekl, že se neotočí, a oba si navzájem popřáli štěstí. Nyní Eirík Norský tasí svůj meč, třímá ho v pravé ruce a levé ruce si bere jednoho svého druha. Chvátají k dračí tlamě, skáčí do ní a Eiríku Dánskému se zdá, že je drak oba spolknul. Otočil se se svými druhy a a vydal se stejnou cestou, jakou přišli, a po těch mnoha letech jde domů do své vlasti. Poté vypráví, jak naposledy spatřil Eiríka Norského. Tomuto muži se dostalo být pro své cesty slavným a byl považován za skvělého člověka. Tím končí jeho příběh.

4. EIRÍK MÁ V RÁJI SEN A V NĚM ZJEVENÍ.
Ale když Eirík Norský a jeho druh skočili do dračí tlamy, zdálo se jim, jako by se brodili skrz kouř. A když z kouře vyšli, spatřili nádhernou zemi, svěží a lesklou jako hedvábí, sladce vonící a s velikými květinami. Všude po zemi tekly ve všech směrech proudy medu. Země byla široká a plochá. Byl zde stálý sluneční svit, takže se nikdy nesetmělo a nikdy napadl stín. Vítr byl klidný, ale při zemi vál mírný vánek, takže cítili ještě více sladké vůně než prve. Zemí dlouho procházeli a podivovali se, když spatřili nějaká obydlí či obydlené oblasti. Poznali, že tato cesty jim dodává sílu. Poté spatřili něco, co vypadalo jako pilíř visící ve větru. Nic jej tam nedrželo a přistoupili k němu. I spatřili tehdy, že z pilíře ve větru visí bez podpěry věž. Na jižní straně věže stál žebřík. Byli ohromeni silou, jakou to vše bylo vytvořeno a zdálo se jim to velice podivné. Vyšplhali pak po žebříku do věže. Viděli, že je ověnčena nejkrásnějšími a nejzámožnějšími látkami. Stál tam krásně připravený stůl a na něm ležela stříbrná mísa.
Na míse byly všechny druhy vkusného pohoštění a byla plna bílým, sladce vonícím chlebem. Byl tam džbán naplněný zlatem a drahými kameny.
Stál tam pohár naplněný vínem. Byly tam umně vyrobené postele a potažené zlatou látkou a skvělými tkaninami.
Poté pravil Eirík: "Hleď, toto jest Pole neumírajících, na které jsme pro tento pohled sjeli množství cest a čelili tolika zkouškám útrapám."

Chválili Boha a pravili: "Bůh je velký a dobrý, když nás nechal toto spatřit." A po tom si vychutnali jídlo a šli spát.
A jak Eirík spal, zjevil se mu mladý chlapík, světlý a krásný.

Zahovořil k němu: "Velmi pevná je tvoje víra, Eiríku. Řekni mi, jak se ti líbí tato země?"

Eirík pravil: "Velmi dobře. Ze všech zemí, jaké jsem kdy viděl, se mi tato líbí nejvíce. Ale kdo jsi ty, ke mě hovořící? A jest mezi našemi znalostmi veliký rozdíl, neboť ty mě znáš a nazýváš mě mým jménem, zatímco já nevím, kdo jsi."

Mladík se smál a řekl: "Jsem boží anděl a jeden z těch, který stráží brány Ráje. Stál jsem poblíž, když jsi slíbil, že přejdeš svět na jih, abys našel Pole neumírajících. Pobízel jsem tě k plavbě do Miklagardu a pomocí boží předtuchy a mé vůle jsi přijal křest. Prohlásil jsem tě za blahořečeného, protože jsi dbal dobrých rad a varování krále Řeků, převzal jsi jeho pečeť a smočil ses ve svatém Jordánu. A Pán mě posílá k tobě. Jsem tvůj strážný anděl a mám tě chránit na moři i na souši před všemi nebezpečenými jízdami a všem zlým věcem.
Nejsme lidé, jsme spíše duchové, bydlící v naší nebeské domovině. Ale toto místo, které tu vidíš, je jako divočina v porovnání s Rájem, ačkoli to není tak daleko odtud. Leží tam, odkud teče řeka, jež si viděl. Nikdo se tam nedostane živý a žijí tam duše spravedlivých. Toto místo, jehož si dosáhl, nazývá se Země žijícího lidu. Předtím, než jsi sem přišel, nám nařídil Bůh, abychom sledovali toto místo a vyjevit ti Zemi žijícího lidu v nějaké podobě. Dále nám nařídil připravit ti hostinu a nahradit ti tvé potíže." Eirík se pak zeptal anděla: "Kde bydlíš?"
Anděl pravil: "Bydlíme v nebi, kde pohlížíme na boží tvář, ale z nutnosti jsme byli poslány na zem, abychom nabídli své služby lidem, protože lze uvěřit.
Eirík pravil: "Co drží tu věž, která, přijde mi, visí ve vzduchu?"
Anděl řekl: "Drží ji sama boží síla. Ze znamení, jako je tato, nemůžeš mít pochyb, že Bůh stvořil svět z ničeho."
Eirík pravil: "Nemůžu o tom pochybovat."
Anděl se zeptal Eiríka: "Byl bys raději zde, nebo se vrátíš do své vlastní země?"
Eirík odvětil: "Chci jít zpět."
Anděl pravil: "Proč to?"
Eirík pravil: "Proto, že chci říci lidu, co vím o těchto slavných projevech boží síly, a pokud se nevrátím, pak věřte, že jsem zemřel hroznou smrtí."
Anděl pravil: "I když se nyní v Severních zemích uctívají pohanští bozi, přijde čas, kdy tito lidé opustí od klamu a Bůh je zavolá ke své víře. Dávám ti možnost návratu, abys šel do své vlasti a pověděl svým přátelům o boží milosti, kterou jsi spatřil a o jaké jsi slyšel, protože v boží slovo a jeho přikázáním uvěří dříve, když uslyší příběhy, jako je tento. Často se modli. Za několik zim za tebou z tohoto důvodu přijdu a vezmu tvou duši do blaha a budu hlídat tvé kosti v tom místě, kde čekají rozsudek. Zůstaň zde šest dní, odpočiň si a pak si vezmi zásoby na cestu a jeď zpět na sever." Zdálo se nyní, že mu anděl zmizel z dohledu. Co se týče jeho pobytu a odjezdu, učinil Eirík přesně tak, jak řekl anděl.

5. SMRT EIRÍKA ZCESTOVALÉHO.
Po odpočinku tak dlouhém, jak pravil anděl, sešplhali z věže a šli, dokud nedorazili k řece. Pak přes ně přešla velká temnota. Vyšli ven z dračí tlamy a pokračovali ve své cestě a spatřili mnoho divů, ale i tak se jim nepřihodilo nic zlého a poučili se mnohou moudrostí a po čtyřech zimách přišli do Miklagardu. Eirík řekl králi o svých cestách a ten byl ohromen, že se vrátil. Král tam Eiríka nechal po tři zimy. Potom se Eirík připravil na svou cestu, opustil Miklagard a jel na sever do Norska. Všichni byli rádi, že ho vidí. Na své cestě byl deset zim a té jedenácté se šel jednoho dne brzy ráno modlit. Přijal ho tehdy boží duch, a ačkoli se po něm pátralo, nebyl k nalezení.
Eirík o svém snu, který se mu zdál ve věži, pověděl svému svému společníkovi a vypověděl mu jej. Tento muž věřil, že Eiríka vzal boží anděl a chránil ho.
Tomuto Eiríkovi se dostalo příjmí Zcestovalý. Tato saga byla potvrzena mnoha svědky jeho vlastních slov. A takto končí.

Ten, jenž jako první zaznamenal toto dobrodružství v této jím sepsané knize tak činil, protože chtěl, aby všichni věděli, že není žádné skutečné pomoci mimo Boha. Ač mohli pohané dojít svými činy a odvážnými skutky velkého osudu, byl to podstatný rozdíl, protože na konci tohoto dočasného života se za lidskou chválu a svou odvahu odměnili sami a neočekávali nic jiného, než tresty za své hříchy a nedostatek víry, protože nepoznali svého stvořitele. Ale ti, kteří Boha milovali, vkládali v něj všechnu svou víru a jednali v souladu s křesťanským duchem, získali od nejmoudřejších více chvály. A když projdou skrze obecné smrtelné dveře, od kterých se nikdo neuchrání, jsou pak navíc všichni odměněni. To je ten rozdíl - věčný život s všemocným Bohem bez konce, jako tento Eirík, o kterém jsme právě vypověděli.

Poznámky k textu:

[1] V originále Ódáinsakr; toto místo se podle mytologie nachází v jotunheimském Glæsisvellu. Každý, kdo sem přišel, se měl udravit a omládnout, takže zde nikdo nemohl zemřít. Tento výraz není mezi legendárními sagami neobvyklý (viz Saga o Hervaře)

[2] Miklagard (v překladu "Veliké město"), dnešní Istambul.

[3] V 10., 11. a 12. století sloužili Seveřané byzantinským císařům a tvořili elitní vojsko nazývané Varjažská garda.

[4] Ve skutečnosti jsou "Eden" (="Ráj") a "Indie" synonymy a jsou odvozena ze sanskrtského kořene ind (nebo endh, a odtud edhen), což znamená "oheň". V mnoha starověkých mýtech je Eden slavným "Ohnivým ostrovem".

[5] Řeka Píšon objevuje v Genesis 2.11: "Jméno prvního je Píšon, který obtéká celou zemi Chavílu, v niž je zlato, a zlato té země je skvělé." Chavíla (též Hevilah nebo Havila) je jednou z oblastí Ráje. Slavný židovský historik Josephus ve svých Židovských starožitnostech pravil, že řekou Píšon je ve skutečnosti Ganga. Podle jiných teorií je touto řekou Kyzyluzen.

V roce 2009 přeložil a poznámkami opatřil Tomáš Vlasatý