SAGA O LIDECH Z EYRU

1

Za časů Haralda Krásnovlasého žil v Norsku vynikající hersi, to jest župan, Ketil Nosek, syn Björna Buny a vnuk Gríma, hersiho nad krajem Sognským. Ketil byl ženat a za ženu měl Yngvildu, dceru Ketila Berana, hersiho v Raumaríki. Jejich synové se jmenovali Björn a Helgi a jejich dcery Aud Moudrá, Tórunn Rohatá a Jórunn Chytrá. Ketilův syn Björn byl vychován na východě v Jamtalandu u jarla Kjallaka, muže velmi váženého. Jarlův syn se také jmenoval Björn a dcera Gjaflaug. Když se král Harald zmocnil vlády v Norsku, opustilo mnoho významných mužů své statky a někteří zamířili na východ přes Kjölské hory a jiní na západ přes moře. Ti, kdo odjeli na západ, zdržovali se v zimě většinou na Jižních ostrovech nebo na ostrovech Ovčích, ale v létě plenili v Norsku a působili v zemi krále Haralda veliké škody. Sedláci si stěžovali králi a prosili ho, aby je ochránil před těmito nájezdy. Tu se král rozhodl vypravit na západ vojsko a jeho velitelem ustanovil Ketila Noska. Ketil se vymlouval, ale král rozhodl, aby jel. Když Ketil viděl, že by se marně stavěl proti králově vůli, zchystal výpravu a vzal s sebou ženu a všechny své děti, které byly právě doma.

Když pak přijel na západ, svedl několik vítězných bitev, podmanil Si Jižní ostrovy a ujal se vlády nad nimi. Pak se spřátelil s nejmocnějšími předáky na západě a navázal s nimi příbuzenské vztahy, vojsko však poslal zpět na východ. Tak se král Harald dověděl, že se Ketil stal vládcem Jižních ostrovů, ale nikdo mu nemohl říci, že vládne jeho jménem. Když král uslyšel tuto zprávu, zabral všechen majetek, který Ketil zanechal v Norsku.

Ketil provdal svou dceru Audu za Óláfa Bílého, nejmocnějšího tehdy víkingského vůdce na západě. Óláf byl synem Helgiho syna Ingjalda. Ingjaldovou matkou byla Tóra, dcera Sigurda Hadího oka a vnučka Ragnara Lodbróka. Tórunnu pak provdal za Helgiho Hubeného, syna Öyvinda z východu a Rafurty, dcery irského krále Kjarvala.

2

Ketilův syn Björn zůstal v Jamtalandu až do Kjallakovy smrti. Tehdy odejel se svou ženou Gjaflaugou, jarlovou dcerou, na západ přes Kjölské hory, nejprve do Trándheimu a potom na jih a zabral všechen majetek, který patříval jeho otci. Správce, které dosadil král, Björn vyhnal.

Když se král Harald, který dlel právě ve Víku, dověděl tyto zprávy, vypravil se ihned horní cestou na sever do Trándheimu a svolal sněm osmi trándheimských žup; na něm prohlásil Björna Ketilssona psancem, který měl být jat nebo zabit, ať by se kdekoliv objevil. Nato poslal Hauka Hábróka s několika jinými muži své družiny, aby Björna ubili, kdyby se jim podařilo ho najít. Björnovi přátelé se však dověděli o jejich cestě a dali Björnovi zprávu. Björn vzal, co se dalo vzít, a vstoupil se svými lidmi na člun a plul na jih podél pobřeží, neboť byla zimní doba, a proto se neodvážil vydat se na širé moře. Když připlul k ostrovu Mostru, který leží proti Sunnhördalandu, přijal ho k sobě Hrólf, syn Örnólfa Rybáře.

3

Hrólf byl mocný předák a vedl okázalý život. Na ostrově spravoval Tórovu svatyni a byl velkým Tórovým přítelem. Proto dostal jméno Tórólf. Byl to velký a silný muž s příjemnou tváří a mohutným vousem. Proto mu říkali Mostrarskegg, Bradáč z Mostru. Ze všech mužů na ostrově se těšil největší vážnosti.

Na jaře daroval Tórólf Björnovi znamenitou dlouhou loď i s posádkou. S Björnem se vydal na moře i Tórólfův syn Hallstein. Oba pak zamířili na západ navštívit Björnovy příbuzné. Jakmile se král Harald dověděl, že Tórólf Mostrarskegg přijal jeho psance Björna, poslal k Tórólfovi muže, aby ho vyhnali z jeho statků a prohlásili ho psancem, nepřijde-li k němu a nevydá-li se úplně do jeho rukou. To se stalo deset let po tom, co Ingólf Arnarson se vypravil osídlit Island. O Ingólfově cestě se mnoho mluvilo, poněvadž muži, kteří přišli z Islandu, vyprávěli, jak skvělé jsou tam podmínky k osídlení.

4

Tórólf Mostrarskegg uspořádal velikou oběť a otázal se boha Tóra, kterému byl zcela oddán, zda se má srovnat s králem, anebo odejet ze země a hledat své Štěstí jinde. Odpověď ukazovala Tórólfovi na Island. Opatřil si tedy velkou námořní loď a chystal se na cestu. Na loď s sebou vzal všechny své lidi a všechen movitý majetek. Také mnoho přátel se s ním vypravilo na tu cestu. Tórólf dal strhnout svatyni a všechno dřevo z ní naložil na loď a vzal s sebou také zemi zpod oltáře a Tórovu sochu. Potom vyplul na moře. Měl příznivý vítr a netrvalo dlouho, spatřil ostrov a plul podél jeho jižního břehu a kolem Reykjanesu na západě. Tu se vítr uklidnil a nyní viděli, že do země se zařezávají mohutné zálivy. Tórólf vzal sloupy z Tórovy svatyně a přehodil je přes palubu. Do jednoho z nich byla vyryta Tórova tvář. Tórólf pravil, že se usídlí tam, kde Tór přižene ty sloupy na břeh. A sotva se odpoutaly od lodi, pluly do západního fjordu a zdálo se, že plují rychleji, než by kdo čekal. Potom se zdvihl vítr a Tórólf obeplul Snaefellský mys a zamířil dovnitř zálivu. A tu viděl, že záliv je velmi široký a dlouhý a z obou stran že se tyčí vysoké kopce. Tórólf pojmenoval záliv a dal mu jméno Breidifjord, Široký záliv.

Plul pak podél jižního břehu a přistál uprostřed fjordu a přirazil s lodí v zátoce, které dali později jméno Hofsvág, Zátoka svatyně. A když zkoumali ten kraj, objevili, že sloup s Tórovou tváří byl vyplaven spolu s ostatními sloupy na mysu vybíhajícím na severu zátoky. Tomuto mysu dali jméno Tórsnes. Potom obejel Tórólf s ohněm zemi, kterou chtěl zabrat, od ústí řeky Stafá k řece, jíž dal jméno Tórsá, Tórova řeka, a tam usídlil své mužstvo.

V Hofsvágu založil veliký dvorec, který pojmenoval V Hofsstadech. Tam také postavil svatyni a byla to velká budova. Dveře do ní vedly z podélné stěny vpředu. Uvnitř stály sloupy, které si přivezl Tórólf z Norska. Do sloupů byly zabity hřeby zvané boží. Před sloupy se prostíral rozsáhlý prostor, v němž nesměl být porušen mír. Ještě dále byl oddělený prostor, podobný chóru v křesťanských kostelích. Uprostřed bylo vyvýšené místo jako oltář a na něm ležel neuzavřený kovový kruh vážící dvacet aurů. Při něm se skládaly všechny přísahy. Tento kruh nosil godi, kněz svatyně, při všech shromážděních lidu na ruce jako náramek. Na oltáři stála i obětní nádoba s obětní vějičkou jako kropidlem. Jí se kropila z nádoby obětní krev, která vytekla ze zvířat obětovaných bohům. V odděleném prostoru před oltářem stály sochy bohů. Svatyni musili všichni odvádět poplatek a všichni byli godimu povinni účastí na cestách na sněm, jako je jimi povinen sněmovní lid svým předákům. Godi musel udržovat svatyni na vlastní náklady, aby nepustla, a byl povinen přinášet uvnitř oběti a pořádat obětní hody.

Území mezi Vigrafjordem a Hofsvágem dal Tórólf jméno Tórsnes, Tórův mys. Na tomto mysu se zdvíhá vrch, který měl Tórólf v takové úctě, že na něj nesměl nikdo hledět, aniž se předtím očistil, a nikdo tam nesměl být ubit, ani člověk, ani dobytče, leč by tam samo zaběhlo. Tomuto vrchu dal jméno Helgafell, Svatý vrch, a věřil, že po smrti do něho vejde on i jeho příbuzní z mysu. Tam, kde sloupy s Tórovou tváři byly vyplaveny na břeh, na ostrohu mysu, se měla konat všechna soudní shromáždění a sněm kraje a toto místo bylo pro něho tak svaté, že chtěl zabránit každému jeho poskvrnění, ať krví, prolitou tam vražednou rukou, nebo tím, že by tam šel někdo vykonat svou potřebu. K tomuto účelu mělo sloužit skalisko zvané Skaliskem potřeby.

Tórólf vedl skvělý dům a mohl mít kolem sebe stále mnoho mužů, neboť lov ptáků i rybolov poskytovaly hojnost živobytí.

5

Nyní se musíme vrátit ke Ketilovu synu Björnovi, který odplul na západ přes moře, když se předtím rozloučil s Tórólfem Mostrarskeggem, jak již o tom byla řeč. Björn zamířil k Jižním ostrovům. Ale když připlul na západ, byl jeho otec Ketil již mrtev, a tak se setkal jen s bratrem Helgim a se sestrou. Oba ho pozvali, aby zůstal u nich, a nabídli mu dobré podmínky k usídlení. Björn se však dověděl, že přijali novou víru, a zdálo se mu, že nebyli dbalí své cti, když opovrhli starým mravem, jejž zachovávali jejich předkové. Nic ho u nich netěšilo, a proto odmítl se tam usídlit. Přes zimu však zůstal u své sestry Audy a u jejího syna Torsteina. Když jeho sourozenci viděli, že jim nechce popřát sluchu, dali mu příjmí Švéd, ale velmi je mrzelo, že s nimi nechtěl zůstat.

6

Po dvou letech pobytu na Jižních ostrovech se Björn vypravil na Island. Spolu s ním jel Tórólfův syn Hallstein. Přistáli v Breidifjordu a na Tórólfovu radu zabral Björn zemi mezi řekou Stafá a Hraunsfjordem. Björn bydlel v Borgarholtu v Björnově zátoce a byl nejváženějším mužem v kraji. Tórólfovu synu Hallsteinovi se zdálo nedůstojným sebevědomého muže přijmout zemi od otce, a proto se vydal přes Breidifjord na západ, kde zabral půdu a usadil se na Hallsteinově mysu. O několik let později přijela na Island Aud Moudrá a žila první rok u svého bratra Björna. Potom zabrala celé breidifjordské údolí mezi řekou Skraumuhlaupsá a Dögurdará a bydlila ve Hvammu. V té době byl osídlen celý Breidifjord, zde však nebudeme vyprávět o záboru těch mužů, kteří v této sáze nevystupují.

7

Byl muž jménem Geirröd, který zabral zemi od řeky Tórsá k Dlouhému údolí a bydlil v Eyru. S ním přišel do země Úlfar Hrdina, jemuž dal Geirröd půdu kolem Úlfarsfellu, a Fingeir, syn Torsteina Lyže. Fingeir bydlil v Labutí zátoce. Jeho synem byl Torfinn, otec Torbranda z Labutí zátoky. Jiný muž se jmenoval Vestar, syn Tórólfa Lysého. Vestar přišel na Island se svým starým otcem a zabral zemi na západní straně Velrybí zátoky a hospodařil v Předním Eyru. Jeho synem byl Ásgeir, který tam hospodařil po svém otci.

Björn Švéd zemřel první z těchto osídlenců a byl pochován do mohyly u Borgského potoka. Björn zanechal po sobě dva syny: jeden se jmenoval Kjallak, příjmím Starý. Ten hospodařil v Björnově zátoce po svém otci. Kjallak měl za ženu Ástridu. Jejich synem byl godi Torgrím a dcerou Gerd, kterou měl za ženu godi Tormód, syn Odda Odvážného. Třetím dítětem byla Helga, s kterou se oženil Ásgeir z Eyru. Z Kjallakových dětí vzešel velký rod Kjallakovců.

Druhý Björnův syn se jmenoval Óttar. Ten měl za ženu Geirlefovu dceru Gróu, sestru Oddleifa z Bardastrandu. Jejich syny byli Helgi, otec Ósvífra Moudrého, a Björn, otec Vigfúse z Drápahlídu. Třetí Óttarův syn se jmenoval Vilgeir.

Tórólf Mostrarskegg se ve svém pokročilém věku ještě oženil. Jeho žena se jmenovala Unn a s ní měl syna Steina. Tórólf ho zasvětil bohu Tórovi, svému příteli, a zval ho potom Torsteinem. Chlapec dobře prospíval a brzo dospěl v muže. Tórólfův syn Hallstein se oženil s Óskou, dcerou Torsteina Ryšavého. Jejich syna Torsteina vzal k sobě na vychování Tórólf a dal mu příjmí Černý, kdežto Tórólfův syn Torstein dostal příjmí Treska.

8

V té době přišla na Island Geirríd, sestra Geirröda z Eyru, který ji usídlil v Borgardalu u Labutí zátoky. Geirríd si postavila stavení při hlavní cestě, takže všichni, kdo se ubírali tím krajem, museli jít kolem jejího domu. Uvnitř měla stůl stále připravený, a každý, kdo se tu zastavil, byl pohoštěn. Tak si získala pověst vynikající ženy. Geirrid byla ženou Björna, syna Bölverka Ováda, a jejich synem byl Tórólf, veliký víking. Tórólf přišel na Island o něco později než jeho matka a první zimu přebýval u ní. Zdálo se mu však, že má málo pozemků. Žádal proto na Úlfaru Hrdinovi část jeho pozemků a vyzval ho na souboj, poněvadž Úlfar byl už stár a neměl dětí. Úlfar však chtěl raději zemřít než se podvolit Tórólfovi. V souboji, ke kterému došlo v Labutí zátoce, Úlfar padl, ale Tórólf byl zraněn na noze a od té doby kulhal. Proto mu říkali Kulhavý. Tórólf si postavil dvůr v Hvammu v údolí řeky Tórsá, zabral pozemky po Úlfarovi a byl velmi nesnášenlivý. Část pozemků prodal propuštěncům Torbranda z Labutí zátoky, Úlfarovi Úlfarsfell a Örlygovi Örlygsstady, a oba bydlili dlouho na své půdě.

Tórólf Kulhavý měl tři děti. Syn se jmenoval Arnkel a jedna dcera Gunnfríd - tu měl za ženu Torbeini z dvorce Torbeinisstadů u jezera pod Strání, a jejich syny byli Sigmund a Torgils, jejich dcerou pak Torgerd, s kterou se oženil Vigfús ze Stráně. Druhá dcera Tórólfa Kulhavého se jmenovala Geirrid, kterou měl za ženu Tórólf, syn Herjolfa Hölkinraze z Mávahlídu. Jejich dětmi byli Tórarin Černý a Gudný.

9

Když Tórólf Mostrarskegg zemřel, přejal otcovské dědictví v Hofsstadech jeho syn Torstein Treska. Torstein se ucházel o Tóru, dceru Óláfa Feilana, sestru Tórda Bučela, který tehdy hospodařil ve Hvammu. Tórólf byl pohřben na Haugsnesu na západ od Hofsstadů, proti moři. V té době začali být Kjallakovci tak zpupní, že se pokládali za vznešenější než všichni ostatní muži v kraji. Björnův rod byl také tak početný, že se mu žádný jiný rod v Breidifjordu nemohl rovnat. Tehdy bydlel Barna-Kjallak, jejich příbuzný, na Medalfellsstrandu, tam, kde se nyní říká v Kjallaksstadech. Měl mnoho synů a všichni byli dokonalí muži. Ti všichni podporovali své příbuzné z jižní strany fjordu na sněmech a jiných shromážděních. Švagři Torgrím Kjallaksson a Ásgeir se jednou na jaře na torsneském sněmu domluvili, že už nebudou dbát povýšenosti Torsneských a že tam budou konat svou potřebu do trávníku jako jinde při shromážděních lidu, třebas Torsneští ve své pýše prohlašují svou zemi za svatější než ostatní breidifjordské území, a oznámili, že si nebudou drát boty a nebudou chodit na stranu na vzdálené skalisko. A když se o tom dověděl Torstein Treska, nechtěl dopustit, aby poskvrnili místo, které jeho otec Tórólf ctil nad jiná místa svého statku. Svolal pak své přátele, hodlaje bojem ochránit to místo, kdyby Kjallakovcům napadlo poskvrnit je. S tímto rozhodnutím souhlasil Torgeir Křivý, syn Geirröda z Eyru, i Torfinn Z Labutí zátoky a jeho syn Torbrand a dále Tórólf Kulhavý a mnoho jiných Torsteinových přátel a mužů patřících k jeho sněmu.

Jednoho dne po večeři vzali Kjallakovci zbraně a vyšli ven a zamířili k ostrohu. Když Torstein a jeho lidé zpozorovali, že tamti odbočili z cesty, která vede na skalisko, chopili se zbraní a běželi za nimi, křičíce a povzbuzujíce se navzájem k boji. A tu se Kjallakovci seskupili k obraně. Torsneští však zaútočili tak prudce, že Kjallakovci ustoupili a stáhli se na břeh, kde se postavili na odpor, a tu došlo k velmi tvrdému boji. Kjallakovci byli v menšině, ale měli výborné mužstvo. Když lidé z Lesního pobřeží, Torgest Starý a Áslák z Dlouhého údolí, zpozorovali, co se děje, běželi na bojiště, aby se postavili mezi ně, ale obě strany byly tak divoké, že se jim nepodařilo je od sebe odtrhnout, dokud neprohlásili, že pomohou těm, kteří uposlechnou jejich výzvy a ustanou v boji. Tak se skončila půtka, jejíž výsledek byl, že se Kjallakovci nedostali na ostroh. Odebrali se pak na loď a odjeli ze sněmu. Obě strany měly ztráty na mrtvých, ale Kjallakovci větší, a bylo mnoho raněných. K slibu příměří nedošlo, protože jej ani jedni, ani druzí nechtěli dát, a naopak si obě strany vyhrožovaly, že při první příležitosti napadnou protivníka. Bojiště, na kterém se utkali, zvláště ono místo, na kterém za boje stáli Torsneští, bylo plné krve.

10

Po sněmu si udržovaly obě strany početné mužstvo, poněvadž mezi nimi vládlo velké napětí. Jejich přátelé se však dohodli poslat pro Tórda Bučela, který byl tehdy nejváženějším předákem v Breidifjordu. Byl pokrevným příbuzným Kjallakovců a s Torsteinem byl spřízněn manželskými svazky v rodě. Proto v něm viděli nejvhodnějšího muže, který by mohl obě strany smířit. Když Tórd dostal tento vzkaz, sebral početnou družinu a vydal se z domu, aby se pokusil o smír. Zjistil sice, že je mezi stranami velká nevraživost, ale přece se mu podařilo přimět je k příměří a k sjednání schůzky, na níž měly být projednány podmínky narovnání. Na této schůzce bylo svěřeno rozhodnutí do rukou lordovi. Kjallakovci si vymínili, že nebudou nikdy chodit na stranu na Skalisko potřeby, Torstein však trval na tom, že Kjallakovci nesmějí ani v budoucnosti nikdy poskvrnit ostroh. Kjallakovci prohlásili ubití všech Torsteinových mužů, kteří padli v půtce, za beztrestné, protože oni první vyběhli proti nim, aby je napadli. Torsneští naproti tomu prohlásili za beztrestné ubití všech Kjallakovců pro porušení zákona, kterého se dopustili v době sněmovního míru. A ačkoliv za těchto podmínek bylo těžké pronést rozhodnutí, slíbil Tórd přece, že je pronese, neboť se chtěl raději odvážit, že sklidí nevděk, než aby vůbec nedošlo k smíru.

Tórd začal svůj výrok tím, že prohlásil, aby každý podržel výhodu, kterou vytěžil. Pravil, že nebude zaplacena pokuta za žádné ubití, k němuž došlo na Tórsnesu, ani za zranění, a dodal, že místo bylo poskvrněno krví prolitou v půtce, a že není nyní o nic světější než jiná místa a že se tak stalo vinou těch, kdo první se dali strhnout k napadení druhých. Pravil, že právě tím byl porušen sněmovní mír a že se tam napříště nesmí sněmovní shromáždění konat. A aby se dodržel smír a obě strany žily v přátelství, ustanovil, aby Torgrím Kjallaksson měl v držení polovinu svatyně a pobíral polovinu poplatků patřících k svatyni, a z poloviny aby mu patřili i příslušníci sněmu. Zato měl podporovat Torsteina ve všech záležitostech a stát za jeho rozhodnutím, ať za jakkoliv svaté prohlásí místo, na němž se budou konat napříště sněmy. Zároveň dal Tórd Bučel Torgrímovi Kjallakssonovi za manželku svou příbuznou Tórhildu, dceru Torkela Meinakra, který bydlil v jeho sousedství. Od té doby byl Torgrím zván godim.

Sněm pak byl přeložen poněkud na východ mysu, kde se dosud koná. A když Tórd Bučel ustanovil čtyři spolkové sněmy pro čtyři čtvrti země, určil tento sněm za sněm pro Západní fjordy. Na něm se měli scházet lidé z celé západní čtvrti. Dosud je tam možno vidět kruh soudu, v němž byli lidé souzeni k oběti smrtí. V tom kruhu stojí Tórův kámen, na němž byla lidem odsouzeným k obětování lámána páteř, a dosud je na kameni vidět stopy po krvi. Tento sněm platil za velmi posvátné místo, ačkoliv nebylo lidem zakázáno konat tam svou potřebu.

11

Torstein Treska vedl okázalý život. Měl u sebe stále šedesát svobodných mužů a byl velmi podnikavý, zvláště v rybolovu. On první postavil na Helgafellu dvorec a odstěhoval se tam. Na Helgafellu byla největší svatyně v té době. Jiný dvorec dal postavit v blízkosti nového sněmu. Tento dvůr, kterému rovněž věnoval velkou péči, daroval později svému příbuznému Torsteinovi Černému. Torstein tam od té doby hospodařil a byl vážen pro svou moudrost a vtip. Torstein Treska měl syna Börka, příjmím Tlustého. Onoho léta, kdy Torstein dosáhl pětadvaceti let, povila Tóra chlapečka. Pokropili ho vodou a dali mu jméno Grím. Toho chlapce zasvětil Torstein Tórovi, řka, že bude jeho knězem, a nazval ho Torgrímem. Na podzim nato odejel Torstein k Höskuldovu ostrovu lovit ryby. Tehdy jednou večer se stalo, že Torsteinův pastýř ovcí šel za stádem na sever od Helgafellu a tu spatřil, že vrch je od severu otevřen, a uvnitř vrchu viděl velké ohně a slyšel odtud veselé hlasy a třeskot rohů, a když naslouchal, zda by nepochytil aspoň několik slov, slyšel, jak tam vítali Torsteina Tresku s jeho druhy a vyzývali ho, aby usedl na čestném křesle proti svému otci. O této příhodě vyprávěl večer pastýř Torsteinově ženě Tóře. Tóra tomu nepřikládala zvláštní význam, ale přece jen pravila, že je to možná předzvěst vážných událostí. Ráno nato přišli lidé z Höskuldova ostrova a přinesli zprávu, že Torstein Treska utonul při rybolovu. To byla pro všechny veliká ztráta. Tóra vedla pak dál hospodářství, a brzo se k ní přistěhoval muž jménem Hallvard. S ním měla syna Mára.

12

Synové Torsteina Tresky vyrůstali doma u matky v nadějné muže. Nejvíce však z nich vynikal Torgrím, který se octl také mezi předními muži, jakmile dosáhl potřebného věku. Torgrím se oženil na západě v Dýrafjordu se Súrovou dcerou Tordísou a odstěhoval se tam k svým švagrům Gíslimu a Torkelovi. Torgrím ubil při podzimních hodech v Jestřábím údolí Vésteina Vésteinssona. A příští podzim, když bylo Torgrímovi pětadvacet let, jako jeho otci, když se utopil, ubil ho jeho švagr Gísli při podzimních hodech na dvorci v Saebólu. Několik dní nato povila jeho žena Tordís chlapečka, který dostal po svém otci jméno Torgrím. O něco později se Tordís provdala za Torgrímova bratra Börka Tlustého a odstěhovala se k němu do Helgafellu. Svého syna Torgríma poslala tehdy na vychování k Torbrandovi do Labutí zátoky. Hoch byl ve svém mládí velmi svárlivý, a proto mu říkali Snerri, později Snorri, Svárlivec.

Torbrand z Labutí zátoky měl za ženu Turídu, dceru Torfinna Seltórissona ze dvorce Raudimelu. Jejich syny byli: nejstarší Torleif Kimbi, druhý Snorri, třetí Tórodd, čtvrtý Torfinn, pátý Tormód. Jejich dcera se jmenovala Torgerd. Všichni bratři byli pobratimy Torgrímova syna Snorriho.

V té době hospodařil Arnkel, syn Tórólfa Kulhavého, v Bólstadu Pod horským hřebenem Vadilshöfdi. Arnkel vynikal nad ostatní muže rozumem i silou, vyznal se dobře v zákonech a lidé v kraji ho měli raději než kteréhokoliv jiného muže, ačkoliv byl výbojný. Byl rovněž godim a k jeho sněmu patřilo mnoho mužů.

Kjallakův syn Torgrím bydlil, jak již řečeno, v Björnově zátoce. Se svou ženou Tórhildou měl tři syny. Brand, nejstarší, hospodařil na dvorci Krossnesu pod horou Brimlárhöfdi. Druhý, Arngrím, byl veliký a silný, s mohutným nosem a kostnatou tváří, nazrzlých vlasů, ale brzo s kouty moudrosti, se šikmým obočím a velkýma, krásnýma očima. Byl však poněkud zpupný a nesnášenlivý, a proto mu říkali Styr, Šarvátka. Nejmladší Torgrímův syn, Vermund, byl vysokého růstu, štíhlý a hezké tváře. Říkali mu Vermund Štíhlý.

Syn Ásgeira z Eyru se jmenoval Torlák. Za ženu měl Turídu, dceru Auduna Koktavého z Hraunsfjordu, a toto jsou jejich děti: Steintór, Bergtór, Tormód, Tórd Civěl a Helga. Ze všech Torlákových dětí vynikal nejvíce Steintór. Byl to veliký a silný muž, velmi snaživý a se zbraní dovedl zacházet lépe než kdokoliv jiný. V denním styku však byl milý a mírný. Steintór se počítá s Helgim, Draplaugovým synem, a s Vémundem Pořízkem k třem největším bojovníkům na Islandě. Tormód byl chytrý a rozvážný muž. Tórd Civěl byl velký násilník. Bergtór byl nejmladší, ale velmi nadějný.

13

Torgrímovu synu Snorrimu bylo šestnáct let, když se vydal se svými pobratimy Torleifem Kimbim a Tóroddem za moře. Jeho strýc a otčím Börk Tlustý mu dal na cestu padesát aurů stříbra. Měli klidnou plavbu a na podzim přistáli v Norsku. Zimu strávili v Rogalandu. Snorri byl u Erlinga Skjálgssona v Sóli a Erling se k němu choval laskavě pro přátelství, které vládlo mezi jejich předky Hörda-Kárem a Tórólfem Mostrarskeggem.

Příští léto se vracel Snorri se svými pobratimy na Island, ale poněvadž se vypravili pozdě, měli obtížnou plavbu a teprve krátce před zimou přistáli v Hornafjordu. Když pak vystoupili z lodi na břeh, bylo vidět velký rozdíl mezi Snorrim a Torleifem Kimbim, jak byli vystrojení. Torleif si koupil nejkrásnějšího koně, jakého mohl dostat, měl také nádherné malované sedlo, skvostný meč a zlacený oštěp, temně modrý štít, zdobený zlatem, a vybraný šat. Stálo ho to také skoro všechno jmění, které měl na cestu. Snorri byl naopak v černém plášti a jel na dobré vrané klisně. Sedlo měl po starém způsobu a zbraně celkem bez ozdob. Tóroddovo vystrojení bylo asi uprostřed mezi nimi. Projeli krajem Sídou a pokračovali po cestě, která vede na západ k Borgarfjordu a dále Rovinou k Labutí zátoce, kde se nějaký čas zdrželi. Odtud jel Snorri do Helgafellu, kde chtěl strávit zimu. Börk ho však přijal chladně a také lidem na statku byl pro své přistrojení k posměchu. Börk se domníval, že Snorri špatně hospodařil se svým jměním, když je, jak se zdálo, všechno pozbyl.

Jednoho dne začátkem zimy přijelo do Helgafellu dvanáct plně ozbrojených mužů. Byl to Börkův bratranec Eyjólf Šedivý, syn Tórda Bučela. Eyjólf bydlel na statku Otradalu v západním Arnarfjordu. A když se jich v Helgafellu ptali, co je nového, vyprávěli o ubití Gísliho Súrssona a těch mužů, kteří padli jeho rukou, dříve než sám byl ubit. Při této zprávě se Börk velmi zaradoval a vybídl Tordísu a Snorriho, aby co nejlépe pohostili Eyjólfa, který zbavil jejich rod takové hanby. Snorri dělal, jako by ho tato novina jen málo zajímala, ale Tordís pravila, že kaše bude dost dobrým pohoštěním pro Gísliho vraha.

„Do pohoštění se ti nebudu plést," odpověděl Börk.

Potom posadil Eyjólfa na čestné místo a jeho druhy vedle něho směrem ke dveřím. Hosté odložili zbraně na podlahu k nohám. Börk seděl na druhé straně po boku Eyjólfovi a vedle seděl Snorri. Tórdís přinesla na stůl mísu s kaší a v ruce držela lžíci. A když postavila kaši před Eyjólfa, vypadla jí lžíce z ruky. Sehnula se pro ni a přitom uchopila Eyjólfův meč, tasila ho rychle a sekla jím pod stolem Eyjólfovi do nohy. Rukojeť narazila o stůl, ale přece to byla hluboká rána. Börk převrhl stůl a udeřil Tórdísu. Snorri však strčil do Börka, že upadl, a uchopiv matku, posadil ji vedle sebe a pravil, že užila už dost utrpení, i kdyby ji byl nyní Börk neudeřil. Eyjólf vyskočil a stejně i jeho muži, ale k zbrani nesáhli, protože Börkova družina byla početnější. Nakonec Börk souhlasil s tím, aby Eyjólf sám rozsoudil. Eyjólf si pak určil za zranění velkou pokutu a odejel. Po této příhodě velmi zesílilo napětí mezi Börkem a Snorrim.

14

Na jarním sněmu žádal Snorri na Börkovi dědictví po svém otci. Börk odpověděl, že mu vyplatí jeho dědictví, protože „nerad bych," pravil, „rozdělil Helgafell. Vidím však, že bychom sotva mohli společně spravovat statek, a proto ti raději vyplatím tvůj podíl v hotovém."

„Myslím, že bude nejlépe," odpověděl Snorri, „jestliže ty oceníš pozemky a já pak rozhodnu, kdo vyplatí podíl druhého v penězích."

Börk uvažoval o návrhu, a poněvadž myslil, že Snorri nebude mít dost hotových peněz k proplacení podílu, ocenil polovinu pozemků na šedesát aurů stříbra. Od toho však odpočítal ostrovy, protože doufal, že je dostane za menší cenu, až se Snorri bude musit usídlit jinde. Zároveň stanovil podmínku, že peníze musí být vyplaceny ihned a že nikdo si přitom nesmí vypůjčit od jiných lidí - „a nyní si, Snorri, vyber!" pravil Börk, „a řekni hned, co chceš."

„Vidím, otčíme," odpověděl Snorri, „že mě pokládáš za chuďasa, když oceňuješ helgafellské pozemky tak nízko. Vyplatím podíl za tuto cenu a podej mi ruku na stvrzení prodeje pozemků!"

„Nepodám," pravil Börk, „dokud nevysázíš poslední aur."

Tu se Snorri obrátil k svému pěstounu Torbrandovi: „Nedal jsem ti," pravil, „na podzim měšec s penězi?"

„Ano," odpověděl Torbrand a vyndal zpod pláště měšec. Bylo pak vysázeno stříbro do posledního auru a v měšci ještě zbylo šedesát kusů stříbra. Börk přijal peníze a rukoudáním potvrdil Snorrimu prodej.

Potom však pravil: „Máš více stříbra, než jsme myslili. Nyní bych však byl rád, abychom zanechali nevraživosti, která mezi námi vládla, a dopřeji ti výhody společného hospodaření po dobu příštího půl roku, poněvadž máš málo dobytka."

„Jen si sám užívej svého dobytka," odpověděl Snorri, „a hleď, abys už byl z Helgafellu pryč."

A tak se vše stalo, jak si Snorri přál. A když Börk byl již přichystán k odchodu z Helgafellu, vystoupila Tórdís a jmenovala svědky, před nimiž prohlásila, že se rozvádí se svým mužem Börkem. Jako důvod udala, že ji udeřil a ona že se nenechá od něho bít. Bylo pak jejich jmění rozděleno a Snorri se přitom ujal záležitosti své matky, protože byl jejím dědicem. A tak se dostal Börk do jámy, kterou kopal jinému: utržil za ostrovy jen malou cenu.

Potom odejel z Helgafellu na západ k Medalfellskému pobřeží a bydlel nejprve v Barkarstadech mezi Orrahválem a Tungou. Později se odstěhoval do Glerárskógů a tam žil až do svého stáří.

15

Snorri Torgrímsson si zařídil hospodářství v Helgafellu a matka mu vedla domácnost. Také Snorriho strýc Már Hallvardsson se tam nastěhoval s početným dobytkem a ujal se správy statku. Na dvorci bylo mnoho mužů a vedl se tam skvělý život.

Snorri byl prostřední, poněkud slabší postavy, hezké tváře pravidelných rysů a světlé pleti, vlasy měl plavé a vousy ryšavé. Obyčejně byl mírný a nedal na sobě znát, zda se mu něco líbí nebo nelíbí. Byl chytrý a v mnohých věcech předvídavý. Byl silný v nenávisti a nezapomínal na urážky. Pro své přátele měl vždy dobrou radu, ale jeho nepřátelům se zdálo, že cítí z jeho rad mráz. Snorri se ujal správy svatyně a odtud pochází jeho příjmí Godi. Brzy se stal mocným předákem. Jeho moc mu mnozí záviděli, protože se jim zdálo, že nejsou menšího rodu a že ho předčí silou a vyzkoušenou odvahou.

Börk Tlustý měl s Tórdísou dceru jménem Turíd, která byla provdána za Torbjörna Tlustého z Fródá. Torbjörn byl synem Orma Štíhlého, který zabral zemi kolem řeky Fródá. Jeho první ženou byla Turíd, dcera Ásbranda ze dvorce Kambu v Breidavíku a sestra Arnbjörna Silného a Björna, hrdiny z Breidavíku, o němž bude později řeč. Torbjörnovi synové byli Ketil Hrdina, Gunnlaug a Hallstein. Torbjörn byl velmi domýšlivý a bezohledný k slabším.

Tehdy bydlila na Mávahlídu Geirríd, dcera Tórólfa Kulhavého, se svým synem Tórarinem Černým. Tórarin byl velký a silný člověk, nevzhledný a uzavřený, ale většinou mírný. Říkali mu Smírce. Nebyl bohatý, ale jeho hospodářství bylo výnosné. Tak málo se vměšoval do záležitosti jiných lidí, že jeho nepřátelé se mu vysmívali, že je spíše ženou než mužem. Byl ženat a jeho žena se jmenovala Aud. Jeho sestrou byla Gudný, kterou měl za ženu Vermund Štíhlý.

V Holtu západně od Mávahlídu žila vdova jménem Katla. Byla to žena hezké tváře, ale nebyla jako jiné ženy. Její syn Odd byl velký a silný člověk, ale neklidná hlava. Rád mnoho mluvil a často pomlouval, a tak byl příčinou nejednoho neštěstí. Gunnlaug, syn Torbjörna Tlustého, byl velmi zvídavý. Býval často na Mávahlídu, aby se naučil kouzlům od Tórólfovy dcery Geirrídy, neboť Geirríd byla čarodějka.

Stalo se jednou, když Gunnlaug jel do Mávahlídu, že se stavil v Holtu a dlouho rozmlouval s Katlou. Katla se ho ptala, zda jede do Mávahlídu poplácat stařeně zadek. Gunnlaug odpověděl, proto že tam nejezdí - „a ty už nejsi také tak mladá, Katlo, abys mohla Geirrídě předhazovat stáří."

„Nemyslím," odpověděla Katla, „že mezi námi není rozdíl ve věku, ale na tom nezáleží. Vy mužští však jste posedlí jenom po Geirrídě, a zatím je více žen, které se vyznají v kouzlech stejně jako ona."

Katlin syn Odd jezdil často s Gunnlaugem do Mávahlídu, a když se pal. vraceli pozdě večer, zvala Katla Gunnlauga, aby zůstal u ní, ale Gunnlaug jel vždy domů.

16

Jednou začátkem jara, když se Snorri ujal hospodářství v Helgafellu, vypravil se Torbjörnův syn Gunnlaug zase do Mávahlídu a s ním jel i Katlin syn Odd. Geirríd a Gunnlaug rozmlouvali spolu mnoho po celý den, a když se již nachýlilo k večeru, pravila Geirríd Gunnlaugovi: „Ráda bych, abys dnes nejezdil domů, protože nad mořem plují labutí ženy a v krásných tělech se skrývají často dcery trollů. Zdá se mi také, že ti právě nepřeje štěstí."

„Nemůže se nám nic stát, když jsme dva," odpověděl Gunnlaug.

„Odd ti sotva co pomůže," pravila Geirríd, „a uvidíš, že doplatíš na svou svéhlavost."

Potom se vydal Gunnlaug s Oddem na zpáteční cestu. Když přijeli do Holtu, ležela Katla již v posteli. Řekla však Oddovi, aby pozval Gunnlauga, aby zůstal u nich přes noc. Odd pravil, že již tak učinil - „ale Gunnlaug chce domů do Fródá."

„Alf si tedy jede v záhubu, tvrdohlavec!" řekla Katla.

Večer se Gunnlaug nevrátil domů. Někteří myslili, že by ho měli jít hledat, ale nestalo se tak. Když však v noci vyšel Torbjörn ven, nalezl Gunnlauga přede dveřmi v bezvědomí. Odnesli ho dovnitř a svlékli ho. Záda měl plná modřin a kusy masa vyrvané s kostí. Po celou zimu ležel s těmi ranami a o jeho nemoci se mnoho mluvilo. Odd vyprávěl všude, že se na něm asi projížděla Geirríd, neboť prý se ten večer nepohodli. A většina lidí tomu věřila.

Téhož jara v předvolací dny jel Torbjörn do Mávahlídu a předvolal Geirríd před soud, protože prý je čarodějka a přičarovala Gunnlaugovi nemoc. Věc přišla na torsneský sněm a godi Snorri se postavil na stranu svého švagra Torbjörna, kdežto godi Arnkel vedl obhajobu své sestry Geirrídy. Sbor dvanácti měl rozsoudit, ale ani Snorri, ani Arnkel nesměli vynést výrok pro své blízké příbuzenství s žalujícím a žalovaným. Byl tedy výrokem dvanácti pověřen Helgi, godi z Hofgardu. Godi Arnkel předstoupil před soud a odpřisáhl při kruhu oltáře, že Geirríd není vinna Gunnlaugovou nemocí. A s ním odpřisáhlo totéž deset jiných mužů a nato vynesl Helgi osvobozující výrok, a tak Snorriho a Torbjörnova žaloba padla a oba sklidili posměch.

17

Na tomto sněmu vedl Torgrím Kjallaksson a jeho synové spor s Illugim Černým pro svatební dar a věno Ásbjörnovy dcery Ingibjörgy, Illugiho ženy. Věno spravoval Tinforni. V době sněmu byly velké bouře, takže se z Medalfellsstrandu nemohl nikdo na sněm dostavit. Torgrímovo postavení bylo ovšem tím, že jeho příbuzní nemohli přijít, velmi oslabeno. Illugi měl sto mužů, vybranou družinu, a pečoval o to, aby projednání prošlo nerušené, ale Kjallakovci vtáhli před soud a chtěli jej rozehnat. Nastal zmatek, ale přece se podařilo dostat obě strany od sebe. Na Illugiho výzvu peníze nakonec Tinforni vyplatil. Skáld Odd o tom praví v oslavné písni na Illugiho:

Tlačenice byla
na torsneském sněmu,
když válečník šťastný,
vítěz v boji, žádal
odvážně svůj poklad.
Měšec k smíru potom
rychle přešel v ruce
odvážného reka.

Potom se bouře utišila, a tu přišla ze západu od pobřeží Kjallakovcům posila. Nyní nechtěl Kjallakův syn Torgrím uznat smír a napadl Illugiho. Tak se rozpoutal opět boj. Snorri sezval muže, aby se s nimi pokusil zprostředkovat, a skutečně se mu podařilo sjednat mír. V boji však padli tři Kjallakovci a tři z Illugiho družiny. Rukou Torgrímova syna Styra padli tam dva muži. Skáld Odd o tom praví v Písni o Illugim:

Smlouvu porušili
Kjallakovci půtkou,
v níž tři zdatní reci
rukou vládce štítů
padli, nežli Snorri,
přítel vlků, sjednal
smír, jenž stal se
slavným mezi muži.

Illugi poděkoval Snorrimu za jeho pomoc a nabídl mu za ni peněžitou odměnu, ale Snorri odpověděl, že za první pomoc nic nežádá. Illugi ho tedy pozval k sobě na návštěvu a toto pozvání Snorri přijal. Illugi mu dal na rozloučenou bohaté dary a Snorri a Illugi byli potom nějaký čas dobří přátelé.

18

Téhož léta zemřel Torgrím Kjallaksson a jeho syn Vermund Štíhlý Přejal statek v Björnově zátoce. Byl to chytrý muž a pro každého měl dobrou radu. Jeho bratr Styr bydlel nějakou dobu pod Hraunem východně od Björnovy zátoky a také on byl chytrý muž, ale poněkud svárlivý. Za ženu měl Torbjörgu, dceru Torsteina Noska. Jejich syny byli Torstein a Hall. Jejich dcera se jmenovala Ásdís a byla to zdatná, i když poněkud pyšná žena. Styr patřil k nejmocnějším mužům v kraji a udržoval kolem sebe početnou družinu. Měl mnoho nepřátel, protože se dopustil četných ubití, ale za nikoho nezaplatil pokutu.

Téhož léta přijela do Salteyrarósu loď, která patřila z poloviny Norům. Jejich lodivod Björn se ubytoval u Steintóra v Eyru. Druhá polovina lodi patřila lidem z Jižních ostrovů a jejich lodivod se jmenoval Álfgeir. Ten se ubytoval u Tórarina Černého v Mávahlídu a s ním se tam nastěhoval i jeho druh Nagli, člověk velký a znamenitý běžec. Nagli byl rodem Skot.

Tórarin měl na horské louce hřebce, cvičeného v štvaní. Také Torbjörn Tlustý měl tam na pastviskách hřebce s klisnami, z nichž si vybíral koně k podzimní porážce. Tento podzim se však Torbjörnovi koně ztratili. Hledali je široko daleko, ačkoliv byl velký nečas. Začátkem zimy poslal Torbjörn Katlina syna Odda na jih přes pláň do Hraunu. Tam bydlel muž jménem Gils Věštec. Říkalo se mu tak proto, že byl jasnozřivý a dovedl odhalit krádeže a jiné tajné věci. Odd se zeptal, zda Torbjörnovy koně ukradli lidé z cizí země, či někdo z cizího kraje, nebo sousední lidé.

„Řekni Torbjörnovi," odpověděl Gils, „že myslím, že jeho koně nejsou daleko od svých pastvišť. Nerad bych však ukazoval na určité lidi, protože je lépe ztratit majetek než vyvolat velké nesváry."

Když se Odd vrátil do Fródá, zdálo se Torbjörnovi a jeho lidem, jako by Gils narážel v té věci na lidí z Mávahlídu. Odd také pravil, že podle Gilsových slov se dopustili krádeže nejspíše nemajetní lidé, kteří udržují čeleď ve větším počtu, než jim jejich poměry dovolují. Právě v těchto slovech viděl Torbjörn narážku na Mávahlídské.

Nato se vypravil Torbjörn spolu s jedenácti muži z domu. Jeho syn Hallstein jel také. Druhý jeho syn, Ketil Hrdina, byl tehdy mimo Island. Výpravy se zúčastnil též Torbjörnův soused Tóri, syn Örna z Arnarhválu, velmi odvážný muž, a ovšem i Katlin syn Odd. Když přijeli ke Katle do Holtu, oblékla Katla synovi temně hnědou kazajku, kterou pro něho právě ušila. Pak jeli do Mávahlídu. Když tam přijeli, stál Tórarin se svými lidmi ve dveřích. Oslovil Torbjörna a zeptal se ho, co je nového.

„Přijeli jsme sem, Tórarine, proto," odpověděl Torbjörn, „že hledáme koně, které mi na podzim někdo odvedl, a chceme u vás provést prohlídku."

Tórarin se zeptal: „Byla tato prohlídka ohlášena podle zákona a přizvali jste svědky, jak požaduje zákon, aby se vyjádřili v této věci? Zaručujete nám mír při prohlídce? A zdalipak jste provedli již prohlídku na jiných místech?"

„Myslím, že nepotřebujeme provádět prohlídku jinde," odpověděl Torbjörn.

Nedovolím vám prohlídku," pravil nato Tórarin, „protože ji chcete provést protizákonně."

Pak budeme pokládat za jisté, že jsi vinen, když se nechceš podvolit prohlídce," odpověděl Torbjörn.

„Dělejte, jak chcete!" pravil Tórarin.

Nato ustanovil Torbjörn soud, takzvaný „soud přede dveřmi", jmenoval do něho šest členů a vznesl proti Tórarinovi žalobu pro krádež koní. Tu vstoupila do dveří Geirríd, a když viděla, co se děje, pravila: „Opravdu je to, Tórarine, tak, jak se říká, že jsi spíš žena než muž, když si necháš líbit od Torbjörna Tlusťocha nejhorší urážky, a nevím, jak jsem přišla k takovému synovi."

Potom promluvil Nor Álfgeir: „Na naši pomoc se můžeš spolehnout, ať cokoliv podnikneš."

„Dobře," odpověděl Tórarin a vyběhl s ostatními svými lidmi, aby překazil soud. Bylo jich sedm a hned došlo k boji. Tórarin zabil jednoho z Torbjörnových pacholků a Álfgeir také jednoho. Rovněž Tórarinovi padl jeden z jeho čeledi. Katlina syna Odda se však zbraň netkla. Selka Aud vyzvala ženy, aby je od sebe odtrhly, a ženy naházely přes jejich zbraně šaty. Nato odešel Tórarin se svými lidmi domů a také Torbjörn odejel s družinou, když byl prohlásil, že vznese žalobu na torsneském sněmu. Jeli podél zálivu k seníku zvanému Kambgard a tam si ovázali rány. Před domem v Mávahlídu na místě, kde bojovali, se našla ruka. Ukázali ji Tórarinovi a ten v ní poznal ženskou ruku. Zeptal se, kde je Aud. Odpověděli mu, že si šla lehnout. Sel k ní a zeptal se jí, není-li raněna. Prosila ho, aby si nedělal starosti, ale on poznal, že má useknutou ruku. Zavolal pak svou matku, aby jí ovázala ránu. Potom vyběhl se svými lidmi ven a za Torbjörnem. A když již nebyli daleko od seníku, slyšeli, jak se Torbjörnovi druhové baví. Hallstein měl právě slovo a pravil: „Dnes Tórarin smyl ze sebe výtku zbabělosti."

„Statečně se bil," pravil Torbjörn, „a mnozí se dovedou bít, když jsou v úzkých, i když jinak jsou mírní."

„Tórarin je snad opravdu odvážný muž," pravil Odd, „ale má smůlu, když uťal ruku své vlastní ženě."

„Je to pravda?" zeptal se Torbjörn.

„Jasná jak slunce," odpověděl Odd.

Tu vyskočili všichni a vyprskli v smích.

Zatím se přiblížil Tórarin se svými lidmi a nejrychlejší z nich byl Nagli Ten se však, když viděl, že ti druzí se chopili zbraně, lekl a utíkal odtud nahoru po svahu, jako by se minul s rozumem. Tórarin se obrátil proti Torbjörnovi a udeřil ho mečem do hlavy a rozsekl ji až k rameni. Potom napadl Tóri Arnarson ještě se dvěma muži Tórarina. Hallstein napadl spolu s jedním mužem Álfgeira. Katlin syn Odd se obrátil s jedním mužem proti Álfgeirovi a tři z Torbjör-nových lidí napadli dva Tórarinovy muže. Tak došlo k velmi prudkému boji. Ztráty byly na obou stranách. Tórarin usekl Tórimu nohu v místě, kde je stehno nejtlustší, a ubil oba jeho druhy. Hallstein utržil od Álfgeira smrtelnou ránu. A když Tórarin skoncoval se svými protivníky, utekl Katlin syn Odd ještě se dvěma muži z bojiště. Odd nebyl raněn, protože jeho kabátce se netkla zbraň. Ostatní z Torbjörnova mužstva leželi na bojišti. Také oba Tórarinovi pacholci padli. Tórarin a jeho lidé sebrali Torbjörnovy koně a jeli domů. Tu však spatřili, jak Nagli běží vzhůru po stráni. A když přijeli k oplocené louce před domem, viděli, jak míří k horskému hřbetu, příkře se svažujícímu k moři. Tam potkal Nagli dva Tórarinovy otroky, kteří hnali ovce z pastvy. Vyprávěl jim o utkání a o tom, jaký byl nepoměr sil, a tvrdil, že Tórarin a jeho lidé jistě padli. Vtom spatřili tito tři, jak od dvora vyjíždějí muži a míří k stráni.

Tórarin se dal do trysku, chtěje zabránit, aby se Nagli nezřítil se skály a nespadl do moře. Ale když ti tři viděli, jak prudce se k nim na koních ženou muži, myslili, že to je Torbjörn, a dali se všichni znovu na útěk a běželi nahoru, až doběhli k místu zvanému nyní Sráz otroků. Tam se konečně podařilo Tórarinovi a jeho lidem Nagla dohonit. Byl již úplně vyčerpán. Otroci však běželi dál, stále vzhůru, a zřítili se se skály a zabili se, jak se dalo čekat, neboť skála je tak vysoká, že se každý musí zabít, kdo odtud spadne. Potom jel Tórarin se svými lidmi domů. Geirríd, která ho očekávala ve dveřích, se zeptala, jak pořídili. Tórarin odpověděl verši:

Pro pomluvu žen jsem
v půtku vešel s muži
orlům pastvu zchystat
mrtvol v poli padlých.
V hlučném sněmu zbraní
jsem mnohé k zemi skolil,
co chystali mi hanbu.
Chloubu nemám v zvyku.

„Znamená to, že Torbjörn byl ubit?" zeptala se Geirríd.

Tórarin pravil:

Břitká ocel meče
přilbou mužů často
v lebku sekla pevnou.
Z proudu života se
pára nesla k nozdrám.
Po skáldově tváři
krev stékala stružkou,
když lámala se kopí.

„Tak tedy moje povzbuzování nebylo marné," pravila Geirríd. „Teď však jděte dovnitř a ovažte si rány." A tak učinili.

Nyní se musíme vrátit ke Katlinu synu Oddovi, který neustal v jízdě, až přijel do Fródá. Tam vyprávěl, co se stalo. Selka Turíd svolala hned muže, aby jeli pro mrtvé a zraněné. Torbjörn byl pochován, ale jeho syn Hallstein se uzdravil. Také Tóri z Arnarhválu se uzdravil, ale chodil od té doby s dřevěnou nohou. Proto mu říkali Tóri Dřevěná noha. Tóri měl za ženu Torgrímu Čarodějku. Jejich syny byli Örn a Val, oba odvážní muži.

19

Jednou v noci byl Tórarin doma v Mávahlídu. Ráno se ho zeptala Aud, co míní dělat. „Nechci tě nutit, abys odešel z domu," pravila, „ale bojím se, že tuto zimu dojde před našimi dveřmi k nejednomu soudu, neboť godi Snorri se jistě ujme žaloby pro ubití svého švagra Torbjörna."

Tu pravil Tórarin:

Chytrý muž, jenž zákon
zlovolně vždy ruší,
tuto zimu sotva
vyhnanstvím mě stihne,
když ochránce mám v rodu,
reka proslulého.
S Vermundem bych jistě
vlkům hody zchystal.

Tu pravila Geirríd: „Teď bude skutečně nejlíp poohlédnout se po takových příbuzných, jako je tvůj švagr Vermund nebo Arnkel, můj bratr."

„Je pravděpodobné," odpověděl Tórarin, „že budu potřebovat pomoci obou, dřív než se skončí tato pře. Ale nejprve se obrátím na Vermunda."

A téhož dne vsedli všichni, kdo se zúčastnili boje, na koně a jeli kolem fjordů a večer přijeli na statek v Björnově zátoce a vstoupili dovnitř, když muži právě zasedli ke stolům. Vermund je přivítal a ihned uvolnil čestné místo pro Tórarina. Když se posadili, zeptal se Vermund, co je nového. Tórarin pronesl tyto verše:

Slyšte, hrdinové,
- v síni hluk nechť ztichne -
vyprávět vám budu,
jak bojovníci s štíty
podle zákona se
ke mně zachovali:
rámě valkyrje jsem
v krvi celé viděl.

„Co to znamená?" zeptal se Vermund.

Tórarin odpověděl:

Přepadli mě reci
před mým domem včera.
V půtce strážců štítů
poranil jsem muže.
Ohled věru nemoh
čekat vlků přítel.
Boj bych býval slavně
skončil bez rad ženských.

Nyní k němu přistoupila Gudný, jeho sestra, a pravila: „Smyl jsi aspoň poněkud hanlivá slova těch tam od moře?"

Tórarin pravil:

Výtce bohyň štítů
bránit se nám bylo.
Meč byl brzo zbrocen
rudou krví mužů.
Havranům jsme hojné
hody připravili;
vlnami ran v poli
vzdouvala se řeka.

Vermund pravil: „Byla to tedy pořádná půtka."

Tórarin odpověděl:

Zpívající panny
v poli bohyň boje
prudce se mé zlaté
přilby dotýkaly,
štít prstenů vládce
potřísněn byl krví,
rudá řeka zbraní
rozlila se polem.

Vermund se zeptal: „Zdalipak nyní vědí, jsi-li muž, nebo žena?"

Tórarin odpověděl:

Myslím, že jsem perně
pohanu svou pomstil
na ničiteli štítů.
Našel smrt svou v boji
kormidelník lodí. Ať jakkoliv líčí
hrdina tu bitvu:
havran hostinu měl.

Potom vypravoval Tórarin podrobně, co se stalo. Vermund se ho zeptal: „Proč jsi se pustil za nimi? Zdálo se ti málo padlých v prvním boji?"

Tórarin odpověděl:

Ničiteli mečů!
Mysl tnou mi chtěli
slovy dohnat k pomstě
- dříve už jsem doved
vlkům přítelem být -,
když se posmívali,
že jsem vlastní ženě
žal způsobil zbraní.

„Není divu," pravil Vermund, „že jsi to nemohl snést. A jak se chovali Norové?"

Tórarin odpověděl:

Nepatrné hody
zchystal vlkům Nagli.
S ulekaným srdcem
na horu se utek.
Proti tomu Álfgeir,
přilbou ozbrojený,
v seč se pustil směle,
mečem sekal v muže.

„Nagli se tedy nechoval zvlášť statečně?" zeptal se Vermund.

Tórarin odpověděl:

Vládce štítů s pláčem
prchl z víru zbraní,
když naději měl malou
na bezpečí v míru.
Však málem pasák koní
v moři by byl skončil.
Statný piják piva
projevil se sketou.

Tórarin zůstal v Björnově zátoce přes noc, a když ráno vstal, pravil Vermund: „Možná že se ti bude, švagře, zdát, že si při podpoře tvé věci nepočínám příliš mužně. Neodvážím se totiž jít s vámi, jestliže se této nebezpečné záležitosti neujme víc mužů. Jeďme však do Bólstadu k tvému strýci Arnkelovi a uvidíme, jakou nám poskytne pomoc. Godi Snorri bude myslím těžkým protivníkem v této při."

„Jak chceš," odpověděl Tórarin. A když už byli na cestě, pronesl Tórarin verše:

Vzpomenem si, myslím,
že, Vermunde, jsme byli
šťastni předtím,
nežli štědrý bojovník pad
naší rukou. Strach mám,
že rek nám lstivý brzo
vnutí nové půtky,
ač je nenávidím.

Těmito slovy mínil Snorriho. Vermund a Tórarin pokračovali pak v jízdě do Bólstadu, a když tam přijeli, přijal je Arnkel přátelsky a zeptal se, co je nového.

Tórarin pravil:

Vzpomínat je hrozné
na havranů víno,
když oheň žhavý boje,
ocele meč ostrý,
štípal tvrdé dřevo
štítů zlatozdobných,
sekal v údy mužů
v seči na mém dvoře.

Arnkel se vyptával blíže na události, o kterých mluvil Tórarin. A když mu Tórarin vylíčil, jak všechno bylo, pravil Arnkel: „Tentokrát jsi se pořádně rozzlobil, ačkoliv jinak jsi vždycky takový mírný člověk."

Tórarin pravil:

Strážci lesku sněhu
na jestřábí skále
dohnali mě k hněvu,
jejž jsem dosud dusil.
Často po bezvětří
bouře přijde s deštěm.
Teď vládkyně stříbra
slova má nechť slyší.

„Snad je tomu tak," řekl Arnkel. „A mohu-li ti radit, Tórarine, zůstaň u mne, dokud se tato záležitost nějak neskončí." A obrátiv se k Vermundovi, pokračoval: „Chci ovšem nést tíži této nabídky především já sám, ale přesto bych ti, Vermunde, rád řekl, že tím, že se ujímám Tórarina, naprosto nejsi zbaven své odpovědnosti v této věci."

„Vím," odpověděl Vermund, „že jsem povinen poskytnout Tórarinovi všechnu svou pomoc, i když ty se stavíš v čelo podpory."

„Myslím," poznamenal Arnkel, „abychom se zde v Snorriho sousedství drželi po dobu zimy všichni pohromadě."

Zařídili to pak tak, že Arnkel měl u sebe po celou zimu početnou družinu. Vermund se zdržoval bud v Björnově zátoce, nebo u Arnkela. Tórarin zůstal i nadále uzavřený a skoupý na slovo. Arnkel byl skvělým hostitelem a milovníkem veselí. Mrzelo ho, nebyli-li ostatní stejně veselí jako on, a často domlouval Tórarinovi, aby pustil starosti z hlavy. Pravil, že se doslechl, že vdova z Fródá přestála smutek a je dobré mysli - „a jistě se jí zdá směšné, že ty jsi zkormoucen."

Tórarin pronesl nato tyto verše:

Ženo v tanci žhavém
žádoucí, se nesměj,
že mysli zbabělé jsem.
Mrtvoly jsem k tučným
hodům vlkům hodil
a havranům hladným,
kteří z rudé rosy
stejnou radost mají.

Tu pravil jeden z Arnkelových lidí: „Ne dříve než na jaře po skončení torsneského sněmu uvidíš, kam až dospěješ ve své záležitosti."

Tórarin odpověděl verši:

Mnohým mužům zdá se,
že mrzutost nás čeká,
život s obtížemi,
Arnkel-li nám věrný
v naší při zlé nyní
k právu nepomůže.
Já však pevně věřím
v reka lesklé přilby.

20

Geirríd, mávahlídská hospodyně, poslala vzkaz do Bólstadu, že bezpečně ví, kdo usekl Audě ruku: že to byl Odd, Katlin syn. Tvrdila, že to ví z její vlastní řeči, a také Odd prý se chlubil tím činem před svými přáteli. Když Tórarin a Arnkel uslyšeli tuto zprávu, vypravili se ještě s desíti muži do Mávahlídu a zůstali tam přes noc. Ráno vyjeli do Holtu. V Holtu jejich cestu zpozorovali. Z mužů tam nebyl v tu chvíli nikdo doma, jen Odd. Katla, která seděla na lavici pro ženy a předla vlnu, vyzvala Odda, aby se posadil vedle ní. „A seď a nehýbej se," pravila. Také ženy vybídla, aby zůstaly sedět na svých místech - „a mlčte," řekla, „já sama s nimi povedu rozmluvu."

Jakmile Arnkel se svou družinou přijel k dvorci, vešel hned dovnitř, a když vstoupil do světnice, přivítala ho Katla a zeptala se ho, co je nového. Arnkel pravil, že o žádných novinách neví, a zeptal se, kde je Odd. Katla odpověděla, že jel na jih do Breidavíku -„a neschovával by se před tebou, kdyby byl doma, protože víme, že jsi čestný muž."

„Možná že tomu je, jak říkáš," odpověděl Arnkel, „ale prohlídku zde provedeme."

„Dělejte, jak chcete," pravila Katla a poručila děvečce, aby jim posvítila a otevřela zásobárnu - „je to jediné zavřené stavení ve dvoře."

Arnkel chvíli pozoroval, jak Karla přede z kužele vlnu. Potom však začal s prohlídkou, ale Odda nenašli a odejeli s nepořízenou. Nebyli však daleko od dvorce, když se Arnkel zastavil a pravil: „Zdalipak nám Katla neočarovala zrak? A nebyl to její syn Odd, co se nám zdálo, že je kužel?"

„Není jí to nepodobné," pravil Tórarin, „a vraťme se!"

Obrátili se, a když to zpozorovali v Holtu, pravila Katla k ženám: „Seďte dál na svých místech a já s Oddem jim půjdeme naproti."

A když vyšli ze světnice, zamířila Katla do chodby proti venkovním dveřím a začala Odda česat a stříhat mu vlasy. Arnkel vpadl se svými lidmi dovnitř a tu viděli, jak si Katla hraje s kozlem a upravuje mu chlupy nad čelem a rozčesává mu bradu a spečenou srst. Arnkel vešel do světnice, ale Odda nikde neviděl a Katlin kužel ležel na lavici. Zdálo se jim proto, že tam Odd předtím skutečně nebyl. Vyšli tedy ven a opět odjeli ze dvorce. Ale když přijeli k onomu místu, odkud se předtím vrátili, pravil Arnkel: „Nemyslíte, že v kozlovi vězel možná Odd?"

„Těžko vědět," odpověděl Tórarin, „ale vrátíme-li se nyní, budeme muset jednat s Katlou krátce."

„Zkusme to ještě jednou," pravil Arnkel, „a uvidíme, co bude." A vrátili se.

A když to zpozorovali v Holtu, vyzvala Katla Odda, aby šel s ní. A když vyšli ven, zamířila k popelišti a řekla Oddovi, aby si tam lehl - „a zůstaň ležet, ať se děje co děje."

Když pak přijel Arnkel se svými lidmi do dvorce, sesedli s koní a běželi do světnice. Katla seděla na lavici a předla. Přivítala je a pravila, že jejich návštěva je nějak častá. Arnkel odpověděl, že je tomu skutečně tak. Jeho druhové popadli zatím kužel a rozbili jej. Tu pravila Katla: „Nebudete opravdu moci dnes večer doma říct, že jste zde v Holtu neměli úspěch, když jste rozbili kužel."

Potom hledal Arnkel a jeho lidé všude, venku i uvnitř, ale neviděli nic živého kromě Katlina kance, který ležel na smetišti, a odjeli. A když přijeli asi do poloviny cesty, potkali Geirrídu, která jim šla s jedním ze svých čeledínů naproti. Geirríd se jich zeptala, jak pořídili. Tórarin jí vyprávěl, co a jak bylo. Geirríd pravila, že špatně hledali Odda - „a ráda bych, abyste se vrátili ještě jednou, a pojedu s vámi. Kdo si začne s Katlou, nesmí zůstat na poloviční cestě."

Potom se obrátili. Geirríd byla v modrém plášti. A když v Holtu zpozorovali, že se vracejí, řekli Katle, že jich je čtrnáct a jeden že je v barevných šatech. Tu pravila Katla: „To je jistě čarodějka Geirríd! A nyní nestačí jen očarovat zrak." Vstala pak z lavice a odstrčila polštář, na kterém seděla. Pod polštářem byla sklápěcí deska a lavice byla uvnitř prázdná. Tam nyní skryla Katla Odda a upravila zas všechno jako dřív a posadila se a pravila, že má zlé tušení.

Když nyní vešel Arnkel se svými lidmi do světnice, neuvítali se pozdravem. Geirríd odhodila plášť, přistoupila ke Katle, a uchopivši pytel z tulení kůže, který měla s sebou, hodila ho Katle přes hlavu. Arnkelovi lidé ho pak dole zavázali. Geirríd potom poručila otevřít lavici. Tam našli Odda a svázali ho. Potom je odvedli na vrch Búlandshöfdi a Odda tam oběsili. A když se vzpíral pod šibenicí, pravil mu Arnkel: „Za svůj osud děkuješ své matce, neboť máš zlou matku."

„Možná že nemá dobrou matku," odpověděla Katla, „ale netrpí pro mne proto, že bych tak chtěla. Mým přáním však je, abyste vy všichni sklidili z mé vůle zlý osud, a mám tušení, že se tak stane. Nebudu už také před vámi tajit, že neštěstí, které stihlo Torbjörnova syna Gunnlauga a z něhož vzešlo všechno toto zlo, jsem způsobila já. Tebe, Arnkele," pokračovala, „nemůže ovšem stihnout zlý osud pro tvou matku, protože tvá matka už nežije. Přála bych si však, aby moje prokletí způsobilo, aby tě stihl ještě horší osud pro tvého otce, než stihl Odda pro mne, a doufám, že se bude říkat, ještě dřív než všechno skončí, že máš špatného otce."

Potom tam pod vrchem Katlu ukamenovali a odjeli na Mávahlíd, kde strávili noc, a druhý den pokračovali v cestě domů. Zpráva o tom, co se stalo, se rozletěla hned po celém kraji, ale nikomu se nezdála ta novina zlá. Tak uběhla zima.

21

Příští jaro pozval Arnkel k sobě na poradu Tórarina, Vermunda a Álfgeira a zeptal se jich, jakou podporu by od něho měli nejraději. „Pojedeme-li na sněm a získáme-li pro výpravu všechny své přátele," pravil, „pak může buď dojít k smíru a tu budete mít velké výdaje s pokutou za všechny ty, které jste ubili nebo zranili. Může se však také stát, odvážíme-li se na sněm, že obtíže ještě vzrostou, jestliže se totiž při projednávání pře budeme hájit s přílišným úsilím. Je ovšem ještě jiná možnost," pokračoval, „vynasnažit se totiž ze všech sil, abyste unikli se svým volným jměním ze země. S pozemky, které neprodáme, ať se pak stane co chce."

Álfgeir se velmi klonil k této možnosti. Také Tórarin pravil, že nemá dost peněz, aby zaplatil pokutu za všechna ubití, ke kterým došlo. Vermund prohlásil, že neopustí Tórarina, ať se rozhodne pro jízdu do Norska, anebo pro odpor doma na Islandě. Tórarin pak požádal Arnkela, aby jim pomohl k odjezdu ze země. Nato byl poslán muž do Eyru k lodivodovi Björnovi, aby co nejrychleji připravil pro ně loď k odjezdu.

22

Nyní se musíme vrátit k Snorrimu, který se ujal žaloby pro ubití svého švagra Torbjörna. Snorri přestěhoval svou sestru Turídu do Helgafellu, protože se šeptalo, že Björn, syn Ásbranda z Kambu, chodí za ní, aby ji svedl. Domníval se také, že prohlédl všechny úmysly Arnkela a jeho přátel, jakmile se dověděl o přípravě k vyplutí, že totiž nemíní zaplatit pokutu za ubití, což bylo jasné také z toho, že neučinili ani nabídku k narovnání. Nicméně byl zachován mír až do doby předvolání.

Když nadešla tato doba, svolal Snorri muže a v počtu čtyřiceti odejel do Labutího zálivu, protože podle tehdejších zákonů bylo nutno učinit předvolání pro ubití v kraji, v němž k ubití došlo, tak aby je nařčení slyšeli, anebo přímo v jejich domovech, kdežto svědci ze sousedství se měli přizvat až na sněmu. Když v Bólstadu zpozorovali Snorriho výpravu, uvažovali, zda by nebylo nejlepší je přepadnout, protože měli na dvorci silné mužstvo. Arnkel však zrazoval a pravil: „Musíme snést Snorriho předvolání," a dodal, že nepodnikne nic, co nebude naprosto nutné. A tak nedošlo, když Snorri přijel do Bólstadu, k žádné srážce. Snorri předvolal Tórarina na torsneský sněm a s ním všechny, kdo se zúčastnili ubití. Arnkel poslouchal předvolání a nepromluvil ani slova. Snorri pak jel se svými lidmi nahoru do Úlfarsfellu, a když odjeli, pronesl Tórarin tyto verše:

Zlatozdobná ženo,
zdá se, že nás šípů
střelci sotva zbaví
svobody a práva.
Jestliže jak psance
v pustinu mé vyštvou
- v převaze jsou, vidím -,
pak v přízeň doufám bohů.

Godi Snorri jel přes horský hřbet na dvorec Hrísy, odtud pak do Drápuhlídu a ráno dále k jezeru Svínavatn a odtud do Hraunsfjordu a dále k Hřbetu trollů a neustal v jízdě, dokud nepřijel k přístavišti v Salteyrarósu. Tam jedni obklopili Nory a druzí zapálili loď. Nato odjel Snorri se svými lidmi domů.

Když se Arnkel dověděl, že Snorri jim zničil loď, odjel s Vermundem a Tórarinem a ještě s několika muži v člunu přes fjord na západ k Dögurdarnesu. Tam kotvila jiná norská loď a Arnkel a Vermund ji koupili. Arnkel daroval Tórarinovi podíl na půl lodi a Vermund se postaral o druhou polovinu. S lodí odpluli k ostrovu Dímun a tam ji připravili k vyplutí. Arnkel zůstal s nimi, až byli hotovi, a doprovodil je potom ještě až k ostrovu Ellidaey, kde se s nimi srdečně rozloučil. Tórarin a Vermund vypluli nyní na širé moře, kdežto Arnkel odjel na svůj statek. Pro své počínání došel všeobecné chvály, neboť všichni oceňovali jeho skvělou pomoc. Godi Snorri se vypravil na torsneský sněm, kde prosadil svou žalobu. Tórarin byl odsouzen k vyhnanství a s ním všichni, kdo se zúčastnili ubití. Po sněmu zabral Snorri vše, co mohl, z propadlého jmění a tím se skončila tato pře.

23

Vigfús, syn Björna Óttarsona, bydlil, jak již bylo řečeno, v Drápuhlídu. Jeho ženou byla Torbeinova dcera Torgerd. Vigfús byl majetný sedlák, ale velmi svárlivý. Také jeho synovec Björn, který u něho pobýval, byl člověk nesnášelivý a prostořeký. Na podzim po přelíčení s lidmi z Mávahlídu se našli koně Torbjörna Tlustého v horách. Jeho hřebec nedovedl uhájit svou pastvinu proti Tórarinovu hřebci a všichni Torbjörnovi koně byli nalezeni pod sněhem mrtvi. Téhož podzimu se vypravilo na ostroh mezi oběma Lososími řekami jižně od Helgafellu mnoho lidí, aby zahnali domů ovce. Přijeli tam také lidé Snorriho. V jejich čele byl Snorriho strýc Már Hallvardsson. Jeho pastýř se jmenoval Helgi. Vigfúsův synovec Björn stál v ohradě a držel v ruce tyč k pohánění bravu. Helgi vybíral ovce, které patřily Snorrimu. Björn se ho zeptal, čí je to ovce, kterou vybral. A když přihlédl blíže, měla ovce Vigfúsovu značku.

„Dnes, Helgi, vybíráš nějak podivně ovce!" pravil Björn.

„To soudíš, myslím, podle vás," odpověděl Helgi, „kteří bydlíte hned vedle pastvišť."

„Co ty budeš povídat, zloději jeden!" osopil se na něho Björn a udeřil ho tyčí tak prudce, že Helgi se skácel v bezvědomí na zem.

Když to zpozoroval Már, tasil meč a sekl po Björnovi. Meč zasáhl Björnovi ruku u ramene a byla to velká rána. Tu se rozdělili muži na dvě strany, ale někteří se postavili mezi ně a odtrhli je od sebe, takže se nic víc neudálo. Příští ráno jel Vigfús dolů do Helgafellu a žádal za Björna pokutu. Snorri však pravil, že nevidí žádný rozdíl v tom, čím se provinily obě strany. Tím byl Vigfús velmi rozhořčen a rozešli se ve zlém. Na jaře vznesl Vigfús na torsneském sněmu žalobu pro Björnovo zranění, ale Snorri namítl, že za Björna nelze žádat pokutu, protože on první napadl Helgiho. Pře skončila také tím, že Björn pokutu nedostal. Svou ruku však musil nosit stále na pásce.

24

Na témže sněmu stíhal Torgest Starý a synové Tórda Bučela Eiríka Zrzavého pro ubití Torgestových synů, kteří padli na podzim v půtce, když si Eirík odnášel z Breidibólstadu své vyřezávané ložní desky. Na tomto sněmu bylo mnoho lidu, neboť jednotlivé strany měly už doma sebráno početné mužstvo. V době sněmu připravil Eirík v Eiríkově zátoce na Volském ostrově svou loď k vyplutí. Eiríka podporoval na sněmu Torbjörn Vífilsson a Víga-Styr a synové Torbranda z Labutí zátoky a Eyjólf, Aesin syn z ostrova Svíney. Z Eiríkových lidí byl na sněmu jenom Styr, který hleděl odlákat Torgestovi všechny lidi. Styr žádal Snorriho, aby se po sněmu neobrátil s Torgestovými muži proti Eiríkovi, a slíbil mu, že mu za to poskytne podporu, bude-li někdy v nesnázích. Pro tento Styrův slib pozbyl Snorri zájem o při. Po sněmu se vydal Torgest na několika lodích na východ k Eiríkovým ostrovům, ale Aesin syn Eyjólf schoval Eiríkovu loď v Dímunské zátoce a tam se setkal Styr a Torbjörn s Eiríkem. Eyjólf a Styr jednali nyní podle Arnkelova příkladu a doprovodili Eiríka na svém člunu až k ostrovu Ellidaey. Na této výpravě objevil Eirík Zrzavý Grónsko; strávil tam tři zimy, načež se vrátil na Island, kde se zdržel rok, a pak znovu se vypravil do Grónska, aby je osídlil. To bylo čtrnáct let před přijetím křesťanství na Islandě.

25

Nyní se musíme vrátit k Vermundovi a Tórarinovi Černému, kteří připluli do ústí trándheimského fjordu a odtud se pustili dále do trándheimského kraje. Tehdy vládl nad Norskem jarl Hákon Sigurdarson. Vermund jel k jarlovi a vstoupil do jeho služeb. Ještě týž podzim odejel Tórarin s Álfgeirem, když jim Vermund postoupil svůj podíl na lodi, na západ do Anglie a v této sáze se o Tórarinovi již nevypravuje.

Jarl Hákon pobýval onu zimu ve svém sídle v Hladech. Vermund se těšil jeho přízni. Jarl ho vyznamenával, protože věděl, že Vermund pochází z mocného islandského rodu. S jarlem byli dva bratři švédského původu. Jeden se jmenoval Halli a druhý Leikni. Byli to muži nadmíru velcí a silní a tehdy nebylo v Norsku ani kde jinde nikoho, kdo by se jim mohl rovnat. Byli to berserkové, a popadla-li je zuřivost, přestali se chovat jako lidé a počínali si jak vzteklí psi a nebáli se ani ohně, ani zbraní. Po dobrém bylo obyčejně možno s nimi vyjít. Obrátil-li se však někdo proti nim, proměnili se hned v nejhorší rváče. Tyto berserky poslal jarlovi švédský král Eirík Vítěz, ale hned ho varoval, aby s nimi nezacházel špatně. Zato mu sliboval, což bylo také pravda, že mu budou k velkému užitku, bude-li s nimi hledět vyjít.

Na jaře, když již pobyl u jarla rok, chtěl se Vermund vrátit na Island a žádal jarla, aby mu dovolil odjet. Jarl pravil, že mu nebude bránit, a zeptal se ho - „není-li to nebo ono v mé moci, co bys chtěl mít a co by tobě prospělo a nám oběma sloužilo ke cti."

Vermund uvažoval, co by měl od jarla žádat, a tu ho napadlo, že by posílilo jeho postavení na Islandě, kdyby měl v své družině takové muže, jako jsou berserkové. Rozhodl se proto požádat jarla, aby mu ty berserky daroval. K tomuto rozhodnutí přispělo také to, že se mu zdálo, že jeho bratr Styr mu zadržel velkou část dědictví a že ho okrádá při každé příležitosti stejně jako většinu jiných lidí. Myslil, že Styr bude pokládat za nebezpečné se s ním nepohodnout, bude-li mít u sebe takové muže, jako jsou ti dva bratři. A tak řekl Vermund jarlovi, že by chtěl od něho jako čestný dar do své družiny a k vlastní ochraně oba berserky.

„Žádáš mě o něco," odpověděl jarl, „co se mi zdá, že ti nebude k užitku. Bojím se, že se budou k tobě chovat vzpurně a povýšeně, neboť myslím, že je nad síly selských synů držet je na uzdě, i když mě v mých službách vždy poslouchali."

Vermund však odpověděl, že přece jen zkusí vzít je do svých služeb, jestliže jarl je svěří do jeho moci. Jarl mu pak radil, aby nejprve promluvil s berserky, budou-li chtít být v jeho družině. Vermund tak učinil a zeptal se jich, chtějí-li s ním jet na Island a být v jeho službách a pomáhat mu. Sám jim pak slíbil dobré zacházení, a že jim poskytne vše, co budou potřebovat a oč ho požádají. Berserkové odpověděli, že nikdy netoužili jet na Island a že ani nevědí, jsou-li tam takoví mocní muži, v jejichž službách by chtěli být - „ale jestliže ti, Vermunde, tolik na tom záleží, abychom jeli s tebou, pak si uvědom, že ti budeme mít velmi za zlé, neposkytneš-li nám, co budeme chtít a co bude v tvé moci nám poskytnout."

Vermund odpověděl, to že se nikdy nestane. A tak dostal jejich příslib, že s ním odjedou na Island, bude-li s tím jarl souhlasit.

Nyní řekl Vermund jarlovi, jak pochodil. Jarl pak rozhodl, aby berserkové jeli s ním - „považuješ-li to pro sebe za velkou čest, ale prosím tě, aby sis uvědomil, že bych to pokládal za urážku, kdybys s nimi naložil jednou špatně." Vermund odpověděl, že to jsou zbytečné starosti. Potom odejel s berserky na Island a měl dobrou plavbu. Domů do Björnovy zátoky přijel téhož léta, kdy Eirík Zrzavý odejel do Grónska, jak jsme se již o tom zmínili.

Brzo potom, co se vrátil Vermund domů, požádal ho berserk Halli, aby mu opatřil důstojnou nevěstu. Vermund však věděl, že by se sotva našla žena z dobrého rodu, která by chtěla spojit svou budoucnost s berserkem, a hleděl se nějak vytočit. Když to Halli zpozoroval, proměnil se svou povahou v zlého vlka a oba berserkové se chovali od té doby k Vermundovi drze a zpupně. Nyní začal Vermund litovat, že je přijal do svých služeb.

Na podzim vystrojil Vermund veliké hody. Pozval na ně kromě godiho Arnkela také lidi z Eyru a svého bratra Styra. Když se hostina skončila, nabídl Vermund Arnkelovi berserky darem, že prý z nich bude mít velký prospěch. Arnkel však dar odmítl. Tu ho prosil Vermund o radu, jak by se zbavil toho trápení, a Arnkel mu poradil, aby dal berserky Styrovi, že se nejlépe hodí k jeho pýše.

Když byl Styr připraven k odjezdu, přistoupil Vermund k němu a pravil: „Rád bych, bratře, abychom zanechali sváru, který mezi námi byl předtím, než jsem odejel do Norska, a abychom udržovali dobré rodové i přátelské vztahy, a na důkaz toho chci ti dát muže, které jsem přivezl s sebou, tobě ke cti a k posile tvé moci. Neznám věru nikoho, kdo by se ti odvážil odporovat, kdybys měl ve své družině takové muže, jako jsou tito dva."

„Rád, bratře, uvítám," odpověděl Styr, „zlepší-li se náš poměr, ale podle toho, co jsem slyšel o těchto mužích, které jsi s sebou přivezl, budou každému spíše na obtíž než k podpoře. Nikdy je nepřijmu do svého domu, protože i tak se netěším velké oblibě a nechci, aby se moje pověst ještě zhoršila."

„A co mi tedy radíš, bratře," zeptal se ho Vermund, „abych se zbavil toho trápení?"

„Něco jiného je," odpověděl Styr, „zbavit tě trápení a něco jiného přijmout od tebe berserky darem. To nechci. Ale zbavit tě těchto trampot, k tomu není nikdo ochoten víc než já, jestliže bude konec nesvárů mezi námi." Ale ačkoliv Styr mluvil tak rozhodně, nepřestal Vermund na něho naléhat, takže nakonec berserky přijal a bratři se rozloučili v lásce. Styr pak odejel domů a s ním odjeli i berserkové, i když se zpočátku zdráhali, prohlašujíce, že Vermund nemá právo je prodat nebo darovat jako otroky. Ale nakonec řekli, že jim lépe vyhovuje být v Styrově než ve Vermundově družině. Zpočátku s nimi vycházel Styr dobře. Oba berserkové ho také provázeli, když se vypravil na západ přes fjord, aby ubil Torbjörna Kjálka. Torbjörn měl ložnici vybudovanou z pevných břeven, ale berserkové se do nich opřeli s takovou silou, že se klády lámaly, a tak se podařilo Styrovi Torbjörna ubít.

26

Onoho podzimu, kdy si Styr přivedl berserky, vydal se jednou Vigfús z Drápuhlídu k pálení uhlí do lesa zvaného Seljabrekky a s ním jeli jeho tři otroci. Jeden z nich se jmenoval Svart Silný. A když přišli do lesa, pravil Vigfús: „Je to velká škoda a jistě tě to také mrzí, Svarte, že přes všechnu svou sílu a odvahu jsi stále pokládán za člověka nevolného."

„Ovšemže mě to mrzí," odpověděl Svart, „ale není to má vina."

Vigfús se ho zeptal: „Co chceš podniknout, abych ti dal svobodu?"

„Nemohu si ji vykoupit penězi," odpověděl Svart, „protože žádné nemám. Ale nebudu šetřit ničím, co je v mé moci."

„Jeď tedy do Helgafellu," pravil Vigfús, „a ubij Snorriho a potom ti dám svobodu a k tomu ještě slušnou odměnu."

„To není lehký úkol," odpověděl Svart.

„Poradím ti," pravil Vigfús, „jak to provedeš bez nebezpečí života: pojedeš do Helgafellu a vylezeš na půdu nade dveřmi a vytáhneš z podlahy pár desek, abys tudy mohl hodit oštěpem. A až Snorri vyjde večer za svou potřebou, mrštíš mu kopím do zad s takovou silou, aby projelo na druhé straně břichem. Potom se vyhoupneš na střechu a pustíš se po zdi dolů a zmizíš ve tmě."

S takovouto radou se tedy vypravil Svart do Helgafellu. Když přišel ke dvorci, strhl kus střechy nade dveřmi a otvorem se vyhoupl na půdu. Bylo to ve chvíli, kdy Snorri a jeho lidé seděli u večeře. V té době stávaly záchody venku mimo budovu. A když Snorri a ostatní vstali od večeře, chtěli jít za svou potřebou a první šel Snorri. Dosáhl však venkovních dveří dříve, než byl Svart hotov s přípravami. Hned za Snorrim šel Már Hallvardsson a toho zasáhl Svart do lopatky, ale oštěp se svezl Márovi pod paždí a vytrhl mu kus masa. Nebyla to však velká rána. Svart vyskočil na střechu a pustil se po zdi dolů. Sklouzl však na dláždění a upadl, a dříve než mohl vstát, držel ho už Snorri pevně ve svých rukou. A Svart nyní vypověděl po pravdě, na čem se dohodli s Vigfúsem, a řekl také, že Vigfús pálí právě uhlí v Seljabrekkách. Potom ovázali Márovi ránu a Snorri se vypravil se šesti muži do Drápuhlídu. A když tam přijeli, spatřili oheň, u něhož Vigfús pálil uhlí. Přepadli ho nic netušícího a ubili ho, ale jeho lidem darovali život. Potom jel Snorri domů a Vigfúsovi čeledíni vyprávěli doma v Drápuhlídu, co se stalo. Příští den byl Viglús pohřben.

Týž den jela Vigfúsova žena Torgerd do Bólstadu, aby ohlásila svému strýci Arnkelovi, co se stalo, a požádala ho, aby se ujal žaloby pro Vigfúsovo ubiti. Arnkel však odmítl a pravil, že vznést žalobu patří Kjallakovcům, Vigfúsovým příbuzným, a odkázal ji hlavně na Styra, který se rád pouštěl do kdejakého sporu. Tormód Trefilsson složil tyto verše o Vigfúsovu ubití:

Vládce lidu ubil
v lese strůjce smrti,
Vigfús zval se muž ten.
reka v zlaté přilbě.
Racci ran tam nyní
rvou z mrtvoly maso
z bojovného syna
Björna z Drápuhlídu.

27

Potom se vypravila Torgerd na západ do Hraunu a požádala Styra, aby se ujal žaloby pro ubití svého příbuzného Vigfúse.

„Slíbil jsem letos na jaře," odpověděl Styr, „Snorrimu za to, že se nevměšoval do sporu mezi námi a Torgestovým rodem, že se nepostavím nepřátelsky proti němu v žádné při, na níž by byli zúčastněni jiní v stejné míře jako já. Obrať se proto v této věci buď na mého bratra Vermunda, nebo na jiného našeho příbuzného."

Nato odejela Torgerd do Björnovy zátoky a požádala Vermunda o pomoc. Pravila, že je především jeho povinností ujmout se této záležitosti - „protože Vigfús neměl k nikomu ze svého rodu takovou důvěru jako k tobě."

„Je pravda, že jsem zde povinen přiložit svou ruku k dílu," odpověděl Vermund, „ale nehodlám se pustit do této obtížné záležitosti dřív než ostatní naši příbuzní. Jinak však ti chci pomoci radou i činem a především bych si přál, aby ses vypravila do Eyru za Vigfúsovým příbuzným Steintórem, který má už načase, aby v nějaké při ukázal, co dovede."

„Působíte mi velké nesnáze," odpověděla Torgerd, „ale neustanu, dokud nedosáhnu svého cíle." Pak odjela do Eyru, a když se potkala se Steintórem, požádala ho, aby se ujal žaloby.

Steintór odpověděl: „Proč se obracíš na mne? Jsem ještě mlád a nikdy jsem se nezúčastnil projednávání sporů. Vigfús měl také bližší a bojovnější příbuzné, než jsem já. Nemůžeš proto doufat, že jim vytrhnu tuto při z rukou. Neopustím však ty, kdo jsou povinni ji vést."

Jiné odpovědi se od něho Torgerd nedočkala. Vydala se tedy napříč fjordy k Vermundovi, aby mu oznámila, jak pochodila. Pravila, že je se svou záležitostí v koncích, jestliže on se ji neujme.

„Lze se nadít," odpověděl Vermund, „že přece jen bude možno dosáhnout v této věci zadostučinění po tvé vůli, a dám ti radu, přijmeš-li ji."

„Učiním vše, abych dosáhla, oč usiluji," odpověděla.

„Jeď tedy domů," pravil Vermund, „a dej vykopat tělo svého muže. Potom vezmi jeho hlavu a zanes ji Arnkelovi a řekni mu, že by tato hlava nikdy nesvalovala na jiné, aby vedli žalobu za jeho, Arnkelovo ubití, kdyby to bylo potřebí."

Torgerd odpověděla, že neví, jak s tím dopadne, a dodala, že vidí, že ji nechtějí ušetřit ani námahy, ani strastí. „Ale přesto učiním vše," pravila, „z čeho budou mít moji nepřátelé škodu."

Potom se odebrala domů a učinila tak, jak jí Vermund radil. A když přišla do Bólstadu, pravila Arnkelovi, že Vigfúsovi příbuzní si přejí, aby se ujal žaloby pro Vigfúsovo ubití, a že všichni slíbili svou podporu. Arnkel odpověděl, že jí již řekl, jak se na věc dívá.

Tu vyndala Torgerd hlavu zpod pláště a pravila: „Tato hlava by se byla nerozpakovala ujmout se žaloby za tvé ubití."

Arnkel zrudl při tomto pohledu a odstrčiv Torgerdu pravil: „Jdi tedy a řekni Vigfúsovým příbuzným, že se ujímám vedení žaloby, a vyzvi je, aby nešetřili svou pomocí proti Snorrimu. Něco mi však říká, že ať bude tato pře probíhat jakkoli, tamti se spíše vyhnou nebezpečí než já. Vím ovšem, že jednáš podle Vermundovy rady. Můžeš mu však vyřídit, že mě nebude už muset ponoukat, jestliže všichni příbuzní budeme držet dohromady."

Potom se vrátila Torgerd domů. Uběhla zima a na jaře vznesl Arnkel žalobu pro ubití Vigfúse na všechny muže, kteří se ho zúčastnili, s výjimkou Snorriho, ale Snorri vznesl proti tomu žalobu pro úklad na svou osobu a pro útok na Mára v tom smyslu, že pokuta za Vigfúsovo ubití propadá. Obě strany sbíraly posily na torsneský sněm; všichni Kjallakovci stáli při Arnkelovi a měli větší počet mužstva. Arnkel přednesl žalobu s velkým důrazem. A když žaloba přišla před soud, zasáhli nezúčastnění muži, a jejich prostřednictvím a na návrh mírumilovných lidí byla žaloba předána k výroku rozhodčím. Celá pře skončila tak, že godi Snorri rukoudáním slíbil, že se ve věci žaloby pro Vigfúsovo ubití podrobí výroku rozhodčích. Byly pak určeny vysoké pokuty. Már byl odsouzen k tříletému pobytu mimo zemi. Snorri vyplatil svou pokutu a sněm se skončil tím, že všechny žaloby byly urovnány smírem.

28

Nyní se musíme vrátit k berserkům, kteří odešli ke Styrovi, jak o tom již byla zmínka. A když u něho pobyli nějaký čas, začal se Halli bavit se Styrovou dcerou Ásdísou. Byla to mladá a zdatná žena, ale velmi marnivá a horké krve. Když Styr přišel na jejich hovory, požádal Halliho, aby přestal plést dceři hlavu a nedělal mu hanbu a nepříjemnosti.

„Musím ti říci, Styre," odpověděl Halli, „že ti není k necti, mluvím-li s tvou dcerou, a naprosto ti nechci způsobit hanbu. Mám-li se vyjádřit přímo, pak věz, že jsem k ní pojal tak velkou lásku, že od ní už nikdy neupustím. Proto bych tě rád požádal o pevné přátelství a poprosil tě o ruku tvé dcery Ásdísy a já ti za to slibuji své přátelství a věrnost a s přispěním mého bratra Leikniho tolik pomoci, že se na Islandě nebude nikdy vyprávět o takové věrnosti dvou mužů, k jaké my se ti zavážeme. Naše pomoc posílí tvé význačné postavení víc, než kdybys vdal svou dceru za nejbohatšího sedláka v Breidifjordu. Naše síla vyváží naši chudobu. Nepřistoupíš-li však na moji nabídku, pak je konec našeho přátelství a každý z nás bude se muset zařídit, jak sám dovede nejlíp. A marná bude tvá snaha překazit mé hovory s Ásdísou."

Po těchto berserkových slovech Styr mlčel, neboť se mu zdálo poněkud obtížné dát mu odpověď, a teprve po chvíli pravil: „Myslíš to vážně, anebo mluvíš jen tak a vyhledáváš nesvár?"

„Odpověz mi," pravil Halli, „jako by to byla vážná řeč, a všechno naše přátelství záleží na tom, jakou dostanu odpověď."

„Nejprve si musím promluvit se svými přáteli a poradit se s nimi," odpověděl Styr.

„Pohovoř si o té věci, s kým chceš," řekl Halli, „ale do tří dnů. Nechtěl bych, aby se s odpovědí otálelo déle, protože bych byl nerad věčným ženichem." A po těchto slovech se rozešli.

Příští ráno se vypravil Styr do Helgafellu. A když tam přijel, pozval ho Snorri, aby se u něho zdržel, ale Styr pravil, že si s ním chce jen promluvit o jisté věci a pak zase odejet.

Snorri se zeptal, jde-li o nějakou nepříjemnost.

„Myslím, že ano," odpověděl Styr.

„Pak vystupme na Helgafell," pravil Snorri. „Rozhodnutí, která tam byla učiněna, se jen málokdy neosvědčila."

„Jak si přeješ," řekl Styr.

Potom odešli na skálu a pobyli tam v rozhovoru až do večera. Nikdo nevěděl, o čem mluvili. Večer odejel Styr domů.

Příští ráno se dal Styr do řeči s Hallim. Halli se ho zeptal, jak stojí jeho záležitost.

„Všichni říkají," odpověděl Styr, „že jsi poněkud chudý. Jaký čin chceš vykonat v náhradu za to, že nemáš peněz?"

„Udělám, co je v mých silách," odpověděl Halli, „ale peníze ti nevysázím, když žádné nemám."

„Vidím," pravil Styr, „že by tě velmi mrzelo, kdybych ti nedal svou dceru za ženu. Udělám tedy, jako dělali za starých časů. Chceš-li si získat nevěstu, budeš muset vykonat nějaký velký čin."

„Jaký?" zeptal se Halli.

„Postavíš mi cestu," odpověděl Styr, „přes lávové pole k Björnově zátoce a povedeš taras napříč pole mezi mými a Vermundovými pozemky a na pastvinách postavíš ovčín. Až budeš hotov s tímto úkolem, dám ti svou dceru za ženu."

„Nejsem zvyklý na takovou práci," odpověděl Halli, „ale souhlasím, dosáhnu-li tak lehko ženitby."

Styr pravil, že za těchto podmínek úmluva platí.

Nato začali berserkové stavět cestu přes lávové pole a bylo to velké dílo. Postavili také taras, po němž zůstaly dosud zbytky. A konečně postavili i ovčín.

Zatímco berserkové pracovali na tomto úkolu, dal Styr zřídit doma v Hraunu pod zemí lázeň. Nad kameny byl otvor, kterým bylo možno lít dovnitř vodu. V lázni bylo nesmírně horko.

Když byli berserkové se svým úkolem téměř hotovi a dokončovali ovčín, šla Styrova dcera Ásdís kolem nich. Měla na sobě své nejkrásnější šaty, a když ji Halli a jeho bratr oslovili, neodpověděla. Tu pronesl Halli tyto verše:

Bohyně, jež zlatem
zdobené máš rámě,
ženo s lehounkým krokem,
oděná v hebký len,
kam krokem svým míříš?
Neklam mě! Vždyť nikdy
jsem tě neviděl ještě
v nádheře šperků jak nyní.

A pak promluvil Leikni:

Ženu, jež sluncem se skví
těžkých náramků zlatých,
nikdy jsem neviděl dosud
ve větší nádheře hlavy.
Bohyně pohárů plných,
zda pod tvou pýchou se skrývá
rad chladných poklad či láska,
to rád by bojovník znal.

Potom se rozešli. Berserkové se vraceli večer domů a byli velmi unaveni, jak je v povaze mužů, kteří mohou měnit svou podobu, že totiž ztrácejí úplně sílu, když je opustí berserkské zuření. Styr jim šel naproti a vybídl je, aby šli do lázně a pak si odpočali. Bratři tak učinili. A když vešli do lázně, dal ji Styr uzavřít a sklápěcí dveře nad schody dal zavalit kameny a před východem prostřel čerstvou kravskou kůži. Potom dal lít otvorem nad krbem vodu. Tu byla lázeň tak horká párou, že v ní berserkové nemohli vydržet a běželi ke dveřím. Hallimu se podařilo prolomit dveře a dostat se ven, ale uklouzl na kůži a tu mu Styr zasadil smrtelnou ránu. Když se pak Leikni chtěl dostat ze dveří, proklál ho Styr kopím a Leikni se zřítil do lázně a zahynul tam. Potom prokázal Styr mrtvým tělům poslední službu. Dal je dopravit na lávové pole a pohřbít do strže, která je tak hluboká, že z ní není vidět nic než nebe nad hlavou. Ta strž je vedle cesty. Na pohřeb berserků složil Styr tyto verše:

Že berserků síla
bojovníkům bude
k neštěstí, znal jsem.
Nemám již strach z nich.
Bez váhání
vražedník tvrdý
obrům ocelí
určil odpočinek.

Když se godi Snorri dověděl, jak věc dopadla, vypravil se do Hraunu a setrval tam se Styrem v rozhovoru až do večera. Výsledkem jejich rozmluvy bylo, že Styr zasnoubil svou dceru Snorrimu. Ke svatbě došlo příští podzim a všichni se shodovali v tom, že oba, Styr i Snorri, tímto spřízněním posílili své postavení. Godi Snorri dovedl lépe poradit a byl prozíravější, kdežto Styr byl silnější bojovník. Oba měli početné příbuzenstvo a mnoho přívrženců v kraji.

29

Byl muž jménem Tórodd. Pocházel z Medalfellského pobřeží a byl to bodrý člověk a velký plavec, který měl vždy nějakou loď na moři. Podnikl též obchodní cestu do Dyflinu v Irsku. V té době konal orkneyský jarl Sigurd Hlödvesson vojenské výpravy proti Jižním ostrovům a až k ostrovu Manu, jehož obyvatelstvu uložil daně. A když se shodli na jejich výši, zanechal tam jarl své muže jako výběrčí. Téměř celá daň byla vyplacena v čistém stříbře. Jarl sám však odplul na sever na Orkneyje. Když pak výběrčí daní byli přichystáni na cestu, dostali nejprve jihozápadní vítr. A když nějakou dobu pluli, otočil se vítr na jihovýchod a na východ a rozpoutala se velká bouře, která je zahnala na sever Irska. Tam u jednoho pustého ostrova ztroskotali. Na tom ostrově je našel Islanďan Tórodd, když plul z Dyflinu. Jarlovi muži volali na kupce, aby jim pomohli, a slibovali jim odměnu, jestliže je odvezou na Orkneyje k jarlovi Sigurdovi. Tóroddovi to však bylo zatěžko, protože měl namířeno na Island. Jarlovi muži však na něho velmi naléhali, protože se obávali, že by mohli přijít o majetek i životy, kdyby byli odvlečeni do Irska nebo na Jižní ostrovy, kde dříve plenili. A tak se stalo, že jim Tórodd prodal svůj záchranný člun a dostal za něj velkou část jejich pokladu. Jarlovi lidé zamířili pak na člunu k Orkneyským ostrovům, kdežto Tórodd plul bez člunu na Island a připlul k jižnímu břehu země. Odtud pokračoval v plavbě na západ podél pobřeží až do Breidifjordu a přistál šťastně u Dögurdarnesu. Na podzim jel navštívit Snorriho v Helgafellu. Po svém šťastném návratu dostal Tórodd přízvisko Poklad. Věci, o nichž jsme zde vyprávěli, se přihodily krátce po ubití Torbjörna Tlustého.

Oné zimy pobývala Turíd, sestra Snorriho, vdova po Torbjörnovi Tlustém, v Helgafellu. Tórodd žádal Snorriho, aby mu dal svou sestru za ženu. A protože Tórodd byl bohatý a Snorri ho dobře znal, a poněvadž také věděl, že Turíd velmi potřebuje pomoci, pro to všechno se domníval, že bude dobře, jestliže sestru za něho vdá. V zimě pak jim vystrojil v Helgafellu svatební hostinu. Příští jaro se ujal Tórodd hospodářství ve Fródá a stal se z něho znamenitý sedlák.

Když Turíd přišla do Fródá, přicházel tam Björn Ásbrandsson často na návštěvu a všeobecně se říkalo, že mají spolu pletky. Tórodd hleděl Björnovi jeho návštěvy překazit, ale marně. Tehdy bydlel Tóri Dřevěná noha v Arnarhválu. Jeho synové Örn a Val byli již dospělí a byli to velmi schopní muži. Oba vyčítali Tóroddovi, že si nechá líbit od Björna takovou pohanu, a nabídli mu svou pomoc, kdyby chtěl učinit Björnovým návštěvám konec.

Stalo se jednou, že Björn přišel zase do Fródá a bavil se s Turídou. Tórodd sedával obyčejně ve světnici, když Björn byl u nich na návštěvě, ale tentokrát ho nebylo nikde vidět. Proto pravila Turíd k Björnovi: „Dej si pozor na svých cestách, Björne! Domnívám se, že Tórodd chce učinit konec tvým návštěvám. Myslím, že tě chtějí přepadnout, a Tórodd se jistě postará o to, aby vaše utkání nebylo rovné."

Tu pronesl Björn tyto verše:

Prstenů vládkyně skvělá,
kéž věčně by potrval
tento náš den mezi lesa
žloutnoucím listím a nebem
- dobře znám využít času -
však večer sám budu muset
pohřeb vystrojit slasti,
které jsem stokrát už pozbyl.

Potom vzal Björn své zbraně a odešel. Zamířil domů, ale když vystoupil na vrch Digrimúli, vyběhlo proti němu pět mužů. Mezi nimi byl Tórodd s dvěma pacholky a Tóriho syni. Napadli Björna, který se bránil velmi statečně. Nejostřeji doráželi Tóriho synové. Zranili Björna, ale brzy padli oba jeho rukou. Nato se dal Tórodd se svými pacholky na útěk. Tórodd měl malé zraněni a pacholci žádné. Björn šel svou cestou, až přišel domů a vešel do světnice. Tu řekla hospodyně děvečce, aby ho obsloužila. Když děvče vstoupilo se světlem, vidělo, že Björn krvácí. Vyšla ven a řekla Ásbrandovi, jeho otci, že se Björn vrátil domů celý zkrvácený. Ásbrand šel do světnice a zeptal se Björna, kde utržil zranění - „či jsi se utkal s Tóroddem?" Björn odpověděl, že ano. Ásbrand se zeptal, jak utkání dopadlo. Björn pravil:

Sotva se zhoubci štítů
snadněj mne podaří zhubit
- Vitleggovým synům jsem už
oběma vzal jejich život -
než rekovi pohladit ženu,
pyšnou vládkyni zlata,
neb kupci na moři širém
Draupniho pokladu nabýt.

Potom mu ovázal Ásbrand rány a Björn se brzo úplně uzdravil. Tórodd žádal Snorriho, aby se ujal žaloby pro ubití Tóriho synů, a Snorri ji připravil pro torsneský sněm. Torlákovi synové z Eyru se postavili v této věci na stranu lidí z Breidvíku a spor byl ukončen tak, že se Ásbrand rukoudáním zaručil za svého syna Björna a zaplatil pokuty za ubití. Björn byl odsouzen na tři roky do vyhnan-ství a ještě téhož léta odejel ze země. Toho léta povila také Turíd ve Fródá chlapečka, kterému dali jméno Kjartan. Hoch vyrůstal doma ve Fródá a dospěl záhy v znamenitého muže.

Když Björn vyplul na moře, zamířil na jih k Dánsku a odtud do Jómsborgu. Tehdy stál v čele jómských víkingů Palnatóki. Björn vešel do jejich družiny a mezi víkingy dostal příjmí Kappi, Bojovník. Bylo to v době, kdy Jómsborgu dobyl Styrbjörn Silný. Björn se zúčastnil též tažení do Švédska, když jómští víkingové podporovali Styr-björna. Byl rovněž v bitvě na Fyriské pláni, v níž Styrbjörn padl a z níž Björn spolu s ostatními víkingy unikl do lesa. Björn zůstal u Palnatókiho po celý jeho život a byl považován za nejschopnějšího a nejspolehlivějšího muže i v nejtěžších zkouškách.

30

Nyní se musíme vrátit k Tórólfovi Kulhavému, který začal náhle stárnout a ve svém stáří byl tak zlostný a svárlivý, že i se svým synem Arnkelem žil v neshodě.

Jednoho dne jel Tórólf na návštěvu k Úlfarovi do Úlfarsfellu. Úlf byl propuštěnec, ale znamenitý hospodář. Všeobecně bylo o něm známo, že mívá seno sklizeno dřív než ostatní lidé. Měl také hojnost dobytka, protože mu nikdy ani hladem, ani nepohodou neuhynul jediný kus.

Když tedy Tórólf přijel k Úlfarovi, zeptal se ho, jak by měl zařídit práce v hospodářství a co soudí o počasí, zda potrvají sucha.

„Nemohu ti dát jinou radu než sobě," odpověděl Úlfar. „Já pošlu dnes sekáče na louky a budeme kosit a sklízet celý týden, protože se obávám, že dostaneme brzo déšť, ale v druhé polovině měsíce bude myslím zas sucho." A počasí bylo skutečně takové, jak předpověděl.

Tórólf odejel domů a poslal hned všechnu svou čeleď na sena. Tórólf a Úlfar měli nahoře na hřebenech společnou louku. Zpočátku oba spěchali se sečením, potom sušili a stavěli do kup. Jednou brzo ráno Tórólf vstal a rozhlížel se po nebi. Bylo dusno a Tórólf myslel, že se počasí pokazí. Vzbudil ihned lidi a poslal je svážet seno a poručil jim, aby si pospíšili - „protože se mi zdá, že počasí je nejisté."

Lidé se oblékli a jeli pro seno. Tórólf nakládal a stále pobízel ostatní, aby co nejvíc sena dostali domů.

Také Úlfar vyšel toho rána brzo ven, aby se rozhlédl, jaké bude počasí, a když se vrátil do světnice, ptali se ho, jak bude. Odpověděl, aby byli klidní - „počasí je dobré, nebe se brzo vyjasní. Dnes budeme sekat na louce u stavení, na svážení sena z horských luk je času dost."

Počasí bylo ten den skutečně, jak řekl. A když se chýlilo k večeru, poslal Úlfar jednoho čeledína na horskou louku, aby se podíval na seno, které tam stálo v kupách. Tórólf dal po celý den odvážet na třech koních, takže kolem třetí hodiny odpoledne měl svezeno všechno seno, které mu patřilo. A tu poručil svážet i Úlfarovo seno do svého seníku. Lidé učinili, jak poručil.

Když to uviděl Úlfarův čeledín, běžel domů a vyprávěl, co se děje. Úlfar se hned vydal na louku. Byl velmi rozezlen a obořil se na Tórólfa a nazval ho zlodějem. Tórólf odpověděl, že je mu jedno, co říká, a sám si na něho hrubě vyjel.

Když Úlfar viděl, že nic nezmůže, odešel a vydal se hned k Arnkelovi, aby mu řekl, jakou škodu utrpěl, a prosil ho o pomoc v tomto svízelném postavení. Arnkel slíbil, že požádá otce, aby mu dal za seno náhradu, ale dodal, že si od toho mnoho neslibuje. Když se pak Arnkel setkal s otcem, prosil ho, aby dal Úlfarovi náhradu za krádež, ale Tórólf odpověděl, že ten otrok má sena beztak dost. Arnkel ho prosil, aby aspoň kvůli němu zaplatil náhradu. Tórólf odpověděl, aby od něho v té věci nic nežádal, nechce-li Úlfarovi ještě uškodit. A s tím se rozešli. A když se Arnkel setkal s Úlfarem, řekl mu, jakou odpověď dostal od Tórólfa. Na Úlfarovi bylo vidět, že se mu zdá, že Arnkel se nevzal za jeho věc dost rozhodně. Pravil, že by mohl u otce prosadit svou vůli, kdyby jen chtěl. Arnkel pak dal sám Úlfarovi za seno náhradu, jakou požadoval, a když se potom opět sešel se svým otcem, žádal na něm cenu, kterou zaplatil. Tórólf mu však nedal lepší odpověď než předtím a rozešli se v nevůli.

Příští podzim dal Arnkel odvést z horských pastvin sedm býčků, kteří patřili Tórólfovi, a dal je všechny doma porazit. Tím byl Tórólf velmi rozhořčen a žádal na Arnkelovi náhradu, ale ten odpověděl, že si vzal býčky v náhradu za Úlfarovo seno. To rozčililo Tórólfa ještě víc. Pravil, že příčinou všeho zla je Úlfar a že za to bude ještě pykat.

31

O vánocích oné zimy uspořádal Tórólf velkou pitku a naléval hojně, hlavně svým otrokům. A když se opili, popouzel je, aby se vypravili do Úlfarsfellu a upálili Úlfara v jeho domě, a sliboval jim za to svobodu. Otroci řekli, že to provedou, dodrží-li Tórólf slovo. Potom jich vyjelo šest do Úlfarsfellu. Sebrali hromadu dříví, odnesli ji k stavení a zapálili. V té chvíli seděl Arnkel se svými lidmi při pitce v Bólstadu. A když šli spát, spatřili směrem k Úlfarsfellu oheň. Hned tam běželi a jali otroky a uhasili oheň, neboť plameny zasáhly teprve část stavení. Příští ráno dal Arnkel odvést otroky na Vadilský hřeben a všechny je tam oběsil. Nato postoupil Úlfar Arnkelovi ru-koudáním všechen svůj majetek a Arnkel se za to stal jeho ochráncem. Toto ujednání se nelíbilo příliš Torbrandovým synům, kteří doufali, že jim po Úlfarovi, jejich propuštěnci, připadne všechno dědictví, a tak došlo k velkému napětí mezi Arnkelem a Torbrandovými syny a od té doby se neutkávali spolu ve hrách. Dříve spolu hrávali a Arnkel byl vždy nejsilnější. Hned po něm byl co do síly Freystein Šohaj, Torbrandův chovanec. Freystein byl pokládán za Torbrandova syna. Většina lidí totiž tvrdila, že ho měl Torbrand se svou děvečkou. Byl to schopný a sebevědomý muž.

Tórólf byl velmi rozezlen na Arnkela, že dal oběsit jeho otroky, a žádal za ně pokutu, ale Arnkel ho odbyl. A tak byl Tórólf ještě méně spokojen než dřív.

Jednoho dne se vydal Tórólf do Helgafellu k Snorrimu. Snorri ho přivítal a chtěl ho pohostit, ale Tórólf pravil, že nepřišel pro pohoštění - „ale proto, že chci, abys mi pomohl dosáhnout práva, neboť stojíš v čele kraje, a jsi proto povinen pomáhat všem, kterým bylo ukřivděno."

„Kdo ti ukřivdil?" zeptal se Snorri.

„Arnkel, můj syn," odpověděl Tórólf.

„Myslím, že by sis neměl stěžovat," pravil Snorri, „ale měl by sis naopak vzít ze svého syna příklad, neboť Arnkel je lepší člověk než ty."

„Mýlíš se," odpověděl Tórólf, „neboť Arnkel mi velmi ubližuje. Budu ti nejupřímnějším přítelem, Snorri, jestliže se ujmeš žaloby pro utracení mých otroků, které dal Arnkel oběsit. A nebudu požadovat všechnu pokutu jen pro sebe."

„Nechci se míchat do vašich sporů," pravil Snorri.

„Nemluvíš tak proto, že bys byl Arnkelovým přítelem," odpověděl Tórólf, „ale proto, že si myslíš, že jsem lakomý. Tentokrát však nebudu skrblík. Vím, že bys rád získal Krákunes i s lesem, který je největším pokladem tohoto kraje. To všechno ti postoupím rukoudáním, jestliže se ujmeš žaloby, aby tobě byla ke cti a k hanbě těm, kteří mi činí příkoří. A chci, aby nebylo šetřeno nikoho, ať je se mnou příbuzný sebevíc."

Snorrimu se zdálo, že les velmi potřebuje, a tak si dal rukoudáním stvrdit postoupení pozemku a ujal se žaloby pro utracení otroků. Tórólf pak odejel domů a byl velmi spokojen, ale ostatním lidem se jejich úmluva nelíbila.

Na jaře podal Snorri k torsneskému sněmu žalobu proti Arnkelovi pro oběšení otroků. Obě strany jely na sněm s početnou družinou a Snorri přednesl žalobu. A když se žaloba začala projednávat před soudem, žádal Arnkel, aby bylo vyslechnuto svědectví sousedů, a ke své obhajobě uvedl, že otroci byli jati, když zakládali oheň k vypálení dvorce. Snorri však namítl, že by sice ubití otroků nepodléhalo pokutě, kdyby byli ubiti na místě činu - „ale poněvadž jste je odvlekli na Vadilský hřeben a tam je popravili, myslím, že za jejich smrt má být zaplacena pokuta". Tak prosadil Snorri žalobu a zmařil svědectví sousedů, jehož se domáhal Arnkel.

Muži na sněmu se snažili přimět obě strany k smíru. Narovnání se opravdu podařilo a bratři Styr a Vermund, kteří byli ustanoveni za rozhodčí, určili za každého otroka pokutu dvanácti aurů a peníze měly být vyplaceny hned na sněmu. A když byly vyplaceny, podal Snorri měšec Tórólfovi.

Tórólf přijal peníze a pravil: „Nemyslil jsem, když jsem ti postupoval svou zem, že povedeš mou při tak chabě. Myslím, že by se byl Arnkel nezdráhal vyplatit mi takovou pokutu, kdybych byl svěřil rozhodnutí do jeho rukou."

„Vyvázl jsi tentokrát bez hanby, ale podruhé už nevydám svou čest napospas pro tvou zlovůli a hanebné jednání."

„Sotva tě už kdy požádám o pomoc v soudním sporu," odpověděl Tórólf, „i když sváry zde v kraji hned tak nepřestanou."

Potom odjeli lidé ze sněmu. S výsledkem procesu nebyl spokojen ani Arnkel, ani Snorri. Nejmíň spokojen byl však Tórólf.

32

V těch dnech se roznemohl Örlyg z Örlygsstadů. Když mu bylo velmi zle, přišel jeho bratr Úlfar, aby mu posloužil. Örlyg však zemřel. Hned po jeho smrti přijel Arnkel do Örlygsstadů a převzal s Úlfarem všechen majetek, který tam byl nashromážděn.

Také Torbrandovi synové jeli, jakmile se dověděli o Örlygově smrti, do Örlygsstadů a vznesli nárok na majetek, který tam byl, a prohlásili za své vše, co patřilo propuštěnci. Úlfar však pravil, že dědictví po bratrovi patří jemu. Torbrandovi synové se zeptali Arnkela, na čí stranu se postaví. Arnkel odpověděl, že bude-li moci prosadit svou vůli, nikdo nesmí Úlfara oloupit, dokud bude platit jejich smlouva.

Nato Torbrandovi synové odjeli a zamířili nejprve do Helgafellu k Snorrimu. Vyprávěli mu, co se stalo, a žádali ho o pomoc. Ale Snorri řekl, že pro jejich při se nechce dostat do sporu s Arnkelem, zvláště když si zpočátku počínali tak liknavě, že je Arnkel a Úlfar předešli a zabrali majetek. Torbrandovi synové projevili mínění, že Snorri sotvakdy již uplatní svůj vliv v důležitějších sporech, když neuhájí takovou maličkost.

Příští podzim pořádal Arnkel doma velké obětní hody. Arnkel zval svého přítele Úlfara ke všem hostinám a na rozloučenou mu dával vždy dary. Toho dne, když se lidé chystali odejet z hostiny v Bólstadu, vyjel Tórólf Kulhavý z domu, aby navštívil svého přítele Gilse, který bydlel v Spágilsstadech v Tórsárdalu, a požádal ho, aby jel s ním na Úlfarsfellský hřeben. Tórólf měl s sebou svého otroka.

Když přijeli na hřeben, pravil Tórólf: „Tudy pojede Úlfar z hostiny a poveze si bezpochyby pěkné dary. Přál bych si nyní, Gilsi, abys mu jel vstříc a počíhal si na něho pod ohradou u Úlfarsfellu a zabil ho. Dám ti za to tři marky stříbra a zaplatím pokutu za ubití. Až zabiješ Úlfara, vezmeš mu věci, které dostal od Arnkela, a poběžíš podél Úlfarsfellu na Krákunes. A kdyby někdo běžel za tebou, skryj se v lese. Potom přijď ke mně a já už vše zařídím tak, aby se ti nic nestalo."

A protože Gils byl chudák a člověk velmi potřebný, chňapl po této návnadě a vydal se k ohradě u Úlfarsfellu. Tam zpozoroval, jak Úlfar přijíždí od Bólstadu. Úlfar měl u sebe krásný štít, který dostal od Arnkela, a zdobený meč. A když se potkali, požádal ho Gils, aby mu ukázal svůj meč. Velebil Úlfara a pravil, že je asi velmi znamenitý muž, když mu předáci dávají tak čestné dary. Úlfar si pohladil bradu a půjčil mu meč i štít. Gils se hned rozpřáhl mečem a probodl Úlfara. Potom běžel podél Úlfarsfellu ke Krákunesu.

Arnkel, který stál právě před domem, viděl běžet muže se štítem a zdálo se mu, že ten štít poznává. Pochyboval však, že by byl Úlfar vydal štít dobrovolně, a vyzval proto své lidi, aby se pustili za mužem - „a jestliže zde byly provedeny rady mého otce a tento muž zavraždil Úlfara, pak ho na místě ubijte, ať je to kdokoliv. Nechci, aby mi přišel na oči." Sám se pak vydal k Úlfarsfellu a tam našel Úlfara mrtvého.

Tórólf Kulhavý viděl, jak Gils běží kolem Úlfarsfellu a drží štít. Domníval se nyní, že ví, jak jeho utkání s Úlfarem dopadlo, a řekl otrokovi, který ho provázel: „Jeď rychle do Kársstadu a vyřiď Torbrandovým synům, aby se vydali do Úlfarsfellu a nenechali se podruhé připravit o dědictví po propuštěnci, neboť Úlfar byl ubit." Potom jel domů a myslil, že tentokrát se mu věc povedla.

Arnkelovi muži, kteří běželi za Gilsem, ho dohonili u útesu, který vybíhá z fjordu, a dověděli se od něho plnou pravdu. A když jim vylíčil, jak se vše zběhlo, zabili ho a pohřbili tam u útesu. Drahocenné zbraně však vzali a donesli je Arnkelovi.

Tórólfův otrok přišel do Kársstadu a vyřídil Torbrandovým synům Tórólfův vzkaz. Ti se ihned vypravili do Úlfarsfellu, ale když tam přišli, byl již na místě Arnkel a s ním mnoho mužů. Torbrandovi synové vznesli nyní nárok na majetek, který patřil Úlfarovi, ale Arnkel dal přednést svědectví svědků, kteří byli přítomni ujednání mezi ním a Úlfarem, a pravil, že na tomto ujednání trvá, protože je zcela podle zákona. Žádal pak Torbrandovy syny, aby nevznášeli nárok na tento majetek, protože on jej převezme, jako by to bylo dědictví po otci. Torbrandovým synům nezbývalo nic než odejet. Zamířili opět do Helgafellu, aby podali Snorrimu zprávu o tom, co se stalo, a požádali ho o pomoc. Snorri odpověděl, že se všechno událo stejně jako poprvé, že je Arnkel zase předešel -„a tyto peníze mu už nevyrvete z rukou, protože on první se zmocnil movitého majetku. K Úlfarovým pozemkům máte stejně daleko jako Arnkel a budou patřit tomu, kdo má silnější ruku. Je ovšem pravděpodobné, že Arnkel i zde vyhraje jako dosud v každém sporu s vámi. Po pravdě však nutno říci, že se vám děje jako mnohým jiným, protože Arnkel je mocnější než všichni ostatní muži zde v kraji, a tak tomu bude, dokud bude žít, ať to potrvá delší nebo kratší dobu."

„Máš pravdu, Snorri," odpověděl Torleif Kimbi, „a nelze ti mít za zlé, že se nechceš ujmout našeho práva proti Arnkelovi, protože bys na něho v žádné při nestačil."

Nato se vrátili Torbrandovi synové domů a byli velmi rozmrzelí.

33

Godi Snorri zabral nyní les na Krákunesu a začal v něm hned kácet. Tórólfovi Kulhavému se zdálo, že je to pustošení lesa. Vypravil se proto do Helgafellu a žádal Snorriho, aby mu les vrátil. Pravil, že mu jej nedaroval, nýbrž jen půjčil. Snorri odpověděl, že se to ukáže, až promluví svědci, kteří byli přítomni jejich ujednání, a dodal, že les nevydá, leč že by svědci vypověděli proti němu.

Tórólf odejel ve velmi špatné náladě a zamířil do Bólstadu, aby navštívil svého syna Arnkela. Arnkel ho uvítal laskavě a zeptal se ho, co ho k němu vede.

„Přicházím sem proto," odpověděl Tórólf, „že se mi nelíbí, že žijeme spolu v nepřátelství. Přál bych si, abychom zanechali svárů a navázali dobré styky, jak se sluší na otce a syna. Je přece pošetilé svářit se, když bychom při tvé statečnosti a mé chytrosti mohli dosáhnout zde v kraji velké moci."

„Nikdo by neměl větší radost než já, kdyby byl mezi námi dobrý poměr," odpověděl Arnkel.

„Rád bych," pravil Tórólf, „abychom začali své smíření a přátelství tím, že vyženeme Snorriho z Krákuneského lesa, neboť mě velmi mrzí, když vidím, jak vládne naším majetkem a nechce mi nyní vydat les a tvrdí, že jsem mu jej daroval. Ale to je lež."

„Nedaroval jsi Snorrimu les z přátelství ke mně," odpověděl Arnkel, „a pro tvou zlobu se nepustím se Snorrim do sporu. Vím sice, že na něj nemá zákonný nárok, ale nechci, abys za svou zlomyslnost měl potěšení z našeho sváru."

„Myslím," odpověděl Tórólf, „že to vězí spíš v tvém zbabělství než v tom, že chceš zabránit, abych se těšil z vašeho nepřátelství."

„Mysli si, co chceš," odpověděl Arnkel, „ale za těchto podmínek spor o les se Snorrim nezačnu."

A tak se otec se synem rozešli. Tórólf jel domů a byl se svým údělem velmi nespokojen. Viděl však, že nyní nic nezmůže.

Tórólf Kulhavý se vrátil večer domů, ale nepromluvil s nikým jediné slovo. Nevečeřel a bez jídla se posadil do svého křesla, kde zůstal sedět, i když ostatní šli spát. A když ráno lidi vstali, seděl tam Tórólf ještě a byl mrtev. Tu poslala selka posla k Arnkelovi se zprávou o Tórólfově smrti. Arnkel se hned vypravil s několika svými lidmi nahoru do Hvammu, a když tam přijel, viděl, jak otec sedí v křesle mrtev. Všechny obešla při Tórólfově smrti hrůza, neboť tušili zlé věci. Arnkel vešel do světnice a pomalu se blížil odzadu k Tórólfovi. Varoval také ostatní, aby se k němu nepřibližovali zpředu, dokud mu nezatlačí oči a nozdry. Potom vzal Tórólfa za ramena a tu poznal, že bude muset napnout všechny síly, aby ho sundal z křesla. Ovázal mu hlavu šátkem a prokázal mu poslední služby, jak bylo zvykem. Potom dal vybourat ve zdi otvor a vynést ho tudy ven. Když pak zapřáhli do saní voly, naložili na ně Tórólfa a odvezli ho do Tórsárdalu. Jen s velkou námahou ho dopravili na místo, kde měl být pohřben, a na jeho hrob navršili vysoko hlíny. Po pohřbu se vrátil Arnkel do Hvammu a ujal se všeho majetku, který patřil jeho otci. Arnkel se tam zdržel tři dny a za tu dobu se tam nepřihodilo nic zvláštního. Pak odejel domů.

34

Po smrti Tórólfa Kulhavého se zdálo mnohým lidem nebezpečné zdržovat se venku, když se slunce nachýlilo k obzoru. A když uplynulo léto, bylo zřejmé, že Tórólf neleží pokojně v hrobě. Po západu slunce nebyl venku nikdo bezpečný. Také to působilo, že lidé viděli, jak se na volech, kteří vezli mrtvého Tórólfa, proháněli trollové, a všechen dobytek, který přišel do blízkosti Tórólfovy mohyly, se plašil a nepřestal bučet, až pošel. Hvammský pastevec často přiběhl domů, protože ho Tórólf pronásledoval. A jednou na podzim se stalo, že se nevrátil ani pastevec, ani dobytek, a když se ráno lidé vydali je hledat, našli pastevce nedaleko Tórólfovy mohyly a byl mrtvý. Byl černý jak uhel a obě nohy měl zlomeny. Pohřbili ho vedle Tórólfa. Dobytek, který se pásl v údolí, buď uhynul, nebo prchl do hor a nikdo ho již nenašel. Když ptáci usedli na Tórólfův hrob, klesli mrtvi k zemi. Tórólfovo řádění se stále stupňovalo, takže se nikdo neodvažoval pást v údolí. V Hvammu bylo za noci často slyšet dunivé rány a lidé si všimli, že umrlec jezdí po hřebenu střechy. Když pak nastala zima, objevoval se Tórólf často doma na dvorci a zvlášť rád vyhledával selku. Mnoho lidí trpělo těmito návštěvami, ale selka se málem pomátla na mysli a nakonec zemřela. Odvezli ji pak rovněž do Tórsárdalu a pohřbili vedle Tórólfa. Potom se všichni lidé ze dvorce odstěhovali a tu začal Tórólf strašit v celém údolí, takže tam zpustošil všechny dvorce. Jeho řádění se tak stupňovalo, že zničil každého, komu se nepodařilo utéci. A všichni, kteří tak skončili život, byli později viděni s Tórólfem. Těžce snášeli lidé toto trápení a domnívali se, že Arnkel je povinen zjednat zde nápravu. Arnkel pozval k sobě všechny, kdo pokládali pobyt u něho za jistější než jinde. A skutečně - tam, kde byl Arnkel, Tórólf a jeho druhové nikomu neublížili. Všichni však měli před Tórólfem takový strach, že se v zimě nikdo neodvážil na cestu, ani když měl nějakou nutnou záležitost.

Po této zimě nastalo krásné jaro. A když země rozmrzla, poslal Arnkel do Kársstadu k Torbrandovým synům se vzkazem, aby se vypravili s ním a odvezli Tórólfa z Tórsárdalu a pohřbili ho na jiném místě. Podle tehdejších zákonů byli stejně jako nyní všichni muži povinni pomoci při pohřbu mrtvých, byli-li k tomu vyzváni. Torbrandovi synové však odpověděli, že je nic nemůže donutit k tomu, aby Arnkelovi a jeho lidem pomáhali z jejich trampot. Starý Torbrand však pravil: „Všechny cesty, k nimž jsou lidé podle zákona povinni, nutno vykonat, a vy jste nyní vyzváni k něčemu, co nesmíte odmítnout."

Po této domluvě pravil Tórodd k poslovi: „Jdi a řekni Arnkelovi, že se za nás bratry já zúčastním výpravy. Pojedu do Úlfarsfellu a tam se setkáme."

Posel odejel a vyřídil Arnkelovi vzkaz. Arnkel se hned vypravil na cestu spolu s jedenácti muži. Vzali s sebou spřežení volů a nářadí k výkopu. Nejdříve zamířili do Úlfarsfellu, kde se setkali s Tóroddem Torbrandssonem, který tam přišel se dvěma muži. Odtud jeli společně přes horský hřeben, až se dostali do Tórsárdalu k Tórólfovu hrobu. Když vykopali hrob, našli v něm Tórólfa tak, jak ho pochovali. Nebyl vůbec zetlelý a jeho výraz byl velmi zlý. Vytáhli ho z hrobu a naložili na sáně, do nichž zapřáhli dva silné voly, a vezli ho na Úlfarův vrch. Spřežení se však brzo unavilo a muselo být zapřaženo jiné, které ho vyvezlo nahoru. Arnkel ho chtěl odvézt na horský hřeben Vadilshöfdi a tam ho pochovat. Ale když přijeli na kraj vrchu, splašili se voli a utrhli se a běželi s vrchu po stráni nad Úlfarsfellskou loukou až k moři a tam se složili a zdechli. Tórólf však byl tak těžký, že s ním sotva mohli hnout z místa. S námahou ho dopravili na nedaleké skalisko a pohřbili ho tam, a od té doby se říká tomu místu Kulhavcovo skalisko. Arnkel pak dal postavit kolem hrobu ohradu tak vysokou, že přes ni mohl přeletět jen pták, a jsou po ní dosud vidět stopy. Dokud Arnkel žil, ležel tam Tórólf v pokoji.

35

Godi Snorri kácel dál v Krákuneském lese, ačkoliv Tórólf Kulhavý vznesl proti tomu námitky. Na godim Arnkelovi však bylo vidět, že podle jeho mínění nezískal Snorri les podle zákonných ustanovení a že Tórólf se dopustil vůči němu, Arnkelovi, úskoku, když přenechal les Snorrimu. Jednou v létě poslal Snorri své otroky do lesa, aby tam zase káceli. Pacholci nakáceli množství stavebního dříví, složili je na hromadu a vrátili se domů. A když dříví dosýchalo, dělal Arnkel, jako by je sám chtěl svézt domů, ale neučinil tak. Poručil však svému pastevci, aby dával pozor a hned mu dal vědět, až Snorri pošle pro dříví. A když dříví doschlo, poslal Snorri tři své otroky, aby je odvezli, a k ochraně jim dal Hauka, svého nejvěrnějšího muže. Když přijeli do lesa, naložili dříví na dvanáct koní a jeli s ním domů.

Arnkelův pastevec je zpozoroval a spěchal to říci Arnkelovi. Arnkel uchopil zbraně a pustil se za nimi a dohonil je západně od dvoru Svelgsá, mezi tímto dvorem a dvorem Hólar. Když však k nim dojížděl, seskočil Hauk s koně a mrštil oštěpem proti Arnkelovi. Oštěp zasáhl štít, ale Arnkela nezranil. Tu seskočil také Arnkel s koně a vrhl oštěpem proti Haukovi a zasáhl ho doprostřed těla. Hauk se zhroutil mrtvý do potoka, kterému se říká od té doby Haukův potok. Když otroci viděli, že Hauk byl ubit, dali se na útěk a běželi domů. Arnkel je pronásledoval až k Volským stráním. Tam se však obrátil a zamířil ke koním a zahnal je i s nákladem dříví na svůj dvůr. Tam z nich složil dříví, svázal jim řemeny na hřbetech a dal je odvést na horní cestu, po které už sami běželi domů do Helgafellu.

O této události se mnoho mluvilo, ale po celý půlrok byl zachován klid. Na jaře však vznesl godi Snorri na torsneském sněmu žalobu pro ubití Hauka, ale Arnkel proti tomu uplatňoval námitku, že Hauk propadl životem, protože on první podnikl útok. Obě strany přijely na sněm s četným mužstvem a vedly při s velkým úsilím. Spor však skončil rozhodnutím, že Hauk pro svůj útok propadl životem a nemusí být za něho placena pokuta. Tak godi Snorri neuspěl se svou žalobou. Lidé potom odjeli ze sněmu, ale po celé léto panovalo mezi muži velké napětí.

36

Byl muž jménem Torleif. Pocházel z Východních fjordů a pro násilné smilstvo byl odsouzen k vyhnanství. Na podzim přišel do Helgafellu a žádal Snorriho, aby směl u něho zůstat. Snorri odmítl, ale dřív než Torleif odešel, měl s ním Snorri dlouhý rozhovor. Nato zamířil Torleif do Bólstadu. Přibyl tam na večer a zůstal tam přes dvě noci. Arnkel vstal brzo ráno a sbíjel domovní dveře. Stejně časně vstal i Torleif a šel k Arnkelovi a prosil ho, aby směl u něho zůstat. Arnkel odpověděl vyhýbavě a zeptal se ho, nenavštívil-li předtím Snorriho.

„Byl jsem u něho," odpověděl Torleif, „ale nechtěl mě za nic na světě u sebe nechat. Nijak ostatně po tom netoužím," pokračoval Torleif, „sloužit muži, kterému nevadí, že podlehne každému, s kým se pustí do sporu."

„Nezdá se mi," odpověděl Arnkel, „že by si Snorri valně posloužil, kdyby tebe vzal do svých služeb."

„Mně však záleží na tom, abych byl přijat takovým mužem, jako jsi ty, Arnkele," pokračoval Torleif.

„Nemám ve zvyku," odpověděl Arnkel, „přijímat lidi z jiného kraje."

Tak rozmlouvali spolu nějakou dobu: Torleif prosil o přijetí a Arnkel ho stále odmítal. Přitom Arnkel vrtal do dveří otvor a zatím svou tesařskou sekyru měl ležet opodál. Torleif ji uchopil a rozmáchl se, chtěje jí seknout Arnkelovi po hlavě. Arnkel však zaslechl zasvištění a uskočiv popadl Torleifa, a tu se ukázal rozdíl jejich sil, neboť Arnkel měl nesmírnou sílu a mrštil Torleifem o zem, že zůstal téměř v bezvědomí a sekyra mu vypadla z rukou. Arnkel uchopil sekyru a udeřil jí Torleifa do hlavy a zasadil mu smrtelnou ránu. Všeobecně se říkalo, že godi Snorri poslal toho člověka, aby ubil Arnkela. Snorri dělal, jako by se ho věc netýkala, a nechal lidi mluvit, co chtěli. Uběhl nějaký čas a neudálo se nic zvláštního.

37

Začátkem příští zimy uspořádal Snorri velkou hostinu a pozval na ni své přátele. Podávalo se pivo a mnoho se pilo a při pití bylo hodně veselí. Řeč se stočila na srovnávání mužů, mluvilo se o tom, kdo je v kraji nejskvělejší a kdo je nejvýznamnější předák. Nedošlo se však ke shodě, jak tomu obyčejně bývá, když se začnou taková srovnání. Většině se zdál godi Snorri nejskvělejším mužem, ale někteří tvrdili, že jím je Arnkel, a ještě jiní, že Styr. Uprostřed tohoto domlouvání pravil Torleif Kimbi: „Proč se hádáte, když přece každý může vidět, jak se věci mají."

„Co tím chceš říct, Torleife," ptali se ho, „že s takovým pohrdáním odbýváš všechno, co zde bylo řečeno?"

„Já myslím, že ze všech nejvýznamnější je Arnkel," odpověděl Torleif.

„Proč?" ptali se ho.

„Protože je to pravda," odpověděl. „Tvrdím totiž, že Snorriho a Styra nutno pro jejich sešvagření pokládat za jednoho muže, ale z Arnkelových lidí, které ubil Snorri, neleží nikdo u jeho dvora, aniž za něho byla zaplacena pokuta, jako je tomu s Haukem, nejvěrnějším Snorriho mužem, který tu leží nepomstěn u Snorriho dvorce."

Všichni pokládali tuto řeč za odvážnou, ale pravdivou. Více však o věci nemluvili. Když pak se rozjížděli z hostiny, obdaroval Snorri své přátele dary a Torbrandovy syny doprovodil na lodi až k ostrohu v Raudavíku.

Při loučení přistoupil k Torleifovi Kimbimu a pravil: „Zde ti dávám, Torleife, sekyru s nejdelším toporem, jaký mám, a přece ta sekyra nedosáhne Arnkelovy hlavy v Örlygsstadech, kde sklízí seno, jestliže se jí rozmáchneš doma v Labutí zátoce."

Torleif vzal sekyru a pravil: „Buď přesvědčen, že nebudu váhat mávnout jí po Arnkelovi, jsi-li ty hotov pomstít Hauka."

„Myslím," odpověděl Snorri, „že mohu od vás, Torbrandových synů, žádat, abyste hleděli vyzvědět, kdy se naskytne nejlepší příležitost přepadnout Arnkela. A kárejte si mě, jestliže se k vám nepřidám, bude-li třeba něco vykonat a vy mi dáte vědět."

Rozloučili se pak s ujištěním, že všichni budou usilovat o Arnkelovo bezživotí. Torbrandovi synové měli slídit po Arnkelových cestách.

Začátkem zimy zamrzly všechny fjordy silnou vrstvou ledu. Freystein Šohaj pásl ovce v Labutí zátoce a měl za úkol vyzvědět, kdyby se naskytla příležitost přepadnout Arnkela. Arnkel byl velmi pracovitý hospodář a zaměstnával svou čeleď každý den od svitání až do západu slunce. Arnkel hospodařil na obojích pozemcích, Úlfarsfellu i Örlygsstadech, protože se je pro násilnictví Torbrandových synů nikdo jiný nemohl odvážit obdělávat. V zimě dával Arnkel odvážet seno z Örlygsstadů obyčejně v noci, když svítil úplněk neboť za dne měla čeleď plno jiné práce. Nedbal také toho, dovedí-li se Torbrandovi synové, kdy se seno odváží. Jednou v noci kolem vánoc vstal a vzbudil tři čeledíny. Jeden z nich se jmenoval Ófeig. Arnkel s nimi jel do Örlygsstadů. Měli s sebou čtyři voly a dvoje sáně. Torbrandovi synové se dověděli o jejich cestě a Freystein odejel ještě téže noci po ledě do Helgafellu a přibyl tam, když už všichni leželi v posteli. Freystein vzbudil Snorriho.

Snorri se ho zeptal, co je nového.

„Starý orel přilétl právě na zdechlinu v Örlygsstadech," odpověděl pastýř.

Snorri vstal a vybídl muže, aby se oblékli. A když se přistrojili, vzali zbraně a vydali se v počtu desíti přes led do Labutí zátoky. A když dosáhli břehu, spojili se s Torbrandovými syny, jichž bylo celkem šest, a zamířili do Örlygsstadů. Přijeli tam, když právě jeden pacholek odejel s nákladem sena a Arnkel s ostatními připravoval nový náklad. Arnkel zpozoroval, jak od moře přijíždějí ozbrojení muži. Ófeig myslil, že budou napadeni - „a nezbývá nám nic jiného než jet domů."

„Vím dobrou radu," odpověděl Arnkel. „Každý ať dělá, co pokládá za nejlepší. Vy běžte domů a vzbuďte všechny muže, ať přijdou rychle za mnou. Zde je dobré místo k boji a budu se bránit, jestliže tito lidé přicházejí s nepřátelskými úmysly. To myslím je lepší než dát se na útěk. Nepřemohou mě hned a moji lidé budou zde brzo, vyřídíte-li úkol, jak se sluší na muže."

A když Arnkel domluvil, dali se otroci na útěk a zvláště Ófeig měl naspěch. Byl tak dolekán, že úplně pozbyl rozum. Vyběhl na skálu, s které se zřítil do vodopádu, a v něm zahynul. Říká se tam nyní U Ófeigova vodopádu.

Druhý otrok běžel domů, a když přiběhl k seníku, nosil tam čeledín seno dovnitř. Pacholek volal na otroka, který právě přiběhl, aby mu pomohl s odnášením. Tomu to nebylo proti mysli a pustil se s chutí do práce.

Nyní se musíme vrátit k Arnkelovi, který, když poznal, že to přijíždí godi Snorri se svými lidmi, vytrhl ze saní sanici a šel do ohrady. Val ohrady byl z vnější strany strmý, z vnitřní strany však vystupoval jen málo nad násep, takže se dobře hodil k obraně. V ohradě bylo seno, ale stohy při náspu byly již odvezeny.

Nevypravuje se, že by byl Snorri, když přišel se svými lidmi k ohradě, vyměnil s Arnkelem nějaká slova. Ihned na něho udeřili a většinou kopími. Arnkel je však odrážel sanicí, takže se kopiště štípala a Arnkel zůstal nezraněn. A když kopí byla zničena, vyběhl Torleif Kimbi na val s taseným mečem. Arnkel se po něm rozehnal sanici, ale Torleif sklouzl po valu a unikl ráně. Sanice zasáhla val, z něhož vyčníval zmrzlý borek, a zlomila se v místě, kde je otvor pro zapuštění kolíku, a ulomená část ulítla přes ohradu. Arnkel, který si zprvu odložil meč a štít k senu, uchopil nyní zbraně a bránil se jimi. Nyní však byl snadno zranitelný. Snorriho lidé vnikli do ohrady a tu Arnkel vyskočil na seno a bránil se odtud chvíli. Nakonec však přece jen padl. Snorri ho pak přikryl v ohradě senem a odejel se svými lidmi do Helgafellu. O Arnkelově ubití složil Tormód Trefilsson tyto verše:

Odvážný Snorri
uchystal mečem
hladovým havranům
hostinu hojnou.
Živitel krkavců
ohněm krve
skvělému reku
sežehl život.

Když Arnkelovi lidé byli hotovi se senem, vešli do světnice a svlékli si kožené kazajky. V té chvíli se probudili Arnkelovi druhové a ptali se, kde je hospodář. Tu odpověděl otrok, jako by se právě probudil ze spánku: „Pravda, Arnkel se teď asi bije v Örlygsstadech s godim Snorrim."

Muži vyskočili, oblékli se a spěchali do Örlygsstadů. Arnkela však našli už jen mrtvého. Jeho smrti všichni litovali, neboť Arnkel předčil v každém směru všechny ostatní muže v době staré víry. Vynikal moudrostí i ušlechtilostí, věrností a mírnou myslí. Ve všech sporech získával vítězství, ať byl jeho protivníkem kdokoli. To mu však vyneslo také, jak se nyní ukázalo, mnoho nenávisti.

Arnkelovi druhové vzali jeho tělo, a když mu prokázali poslední službu, pohřbili je. Arnkel byl uložen do mohyly na hřebeni Vadilshöfdi a tato mohyla se tam dosud vypíná jako mohutná hradba.

38

Po Arnkelově smrti byly k dědictví a žalobě oprávněny jen ženy, a proto nebylo za jeho ubití dosaženo takové pokuty, jaká by se dala čekat u tak významného muže. Žaloba se sice projednávala na sněmu, ale došlo jen k jedinému trestu vyhnanství, podle něhož měl Torleif Kimbi strávit tři roky mimo zemi, protože on byl uznán vinným, že zasadil Arnkelovi smrtelnou ránu. Výsledek procesu byl příliš nepatrný na tak znamenitého předáka, jakým byl Arnkel, a proto vtělili členové zákonodárného sboru do zákona, že žalobcem pro ubití nesmí být napříště žena ani muž mladší šestnácti let, a tento zákon se od té doby stále zachovává.

39

Torleif Kimbi si opatřil v létě místo na lodi kupců, kteří se v Straumfjordu připravovali k plavbě. Jídlo měl sdílet s majiteli lodi. Tehdy si nedrželi zámořští kupci zvláštního kuchaře, ale losovali mezi sebou, kdo který den bude držet službu v stanu a připravovat jídlo. Tehdy měli také všichni na lodi společnou vodu k pití a sud s vodou, přikrytý poklopem, měli stát u stěžně. Hlavní zásoba vody však byla v kádi, z níž se doléval sud podle toho, kolik se z něho upilo.

Když již byli téměř hotovi s přípravami, přišel k stanům neznámý muž, velký a s uzlem na zádech. Všem se zdál trochu podivný. Ptal se po majiteli lodi a muži mu ukázali, v kterém stanu je. Muž pak šel k stanu. Přede dveřmi sundal uzel, vešel dovnitř a zeptal se kupce, zda je ochoten vzít ho na loď. Ptali se ho, jak se jmenuje, a on odpověděl, že Arnbjörn, syn Ásbranda z Kambu, a dodal, že chce do Norska, aby pátral po svém bratru Björnovi, který tam před několika lety odejel. Později se prý odebral do Dánska a od té doby o něm nemá zpráv. Norové odpověděli, že všechen jejich náklad je již zabalen a že jej kvůli němu nebudou rozbalovat. Muž odpověděl, že má jen málo zboží a to že může zůstat nezabaleno. A poněvadž se Norům zdálo, že jeho cesta je naléhavá, vzali ho na loď. Arnbjörn pobýval v předpalubí a jídlo si musel sám zvlášť připravovat. V uzlu měl tři sta loktů sukna, dvanáct ovčích kůží a stravu na cestu. Arnbjörn byl ochotný a hbitý, a proto si ho kupci oblíbili.

Měli klidnou plavbu a připluli k Hördalandu. Tam přistáli u jednoho skalnatého ostrůvku a chystali se pojíst na břehu. Torleif Kimbi byl určen losem k službě ve stanu a měl připravit kaši. Arnbjörn byl již na břehu a vařil si kaši v kotlíku, který patřil lodníkům a v němž měl vařit i Torleif. Torleif chtěl na Arnbjörnovi kotlík, ale Arnbjörn neměl ještě kaši hotovu a míchal ji, aby se mu nepřipálila. Torleif stál nad ním a čekal. Tu volali Norové z lodi na Torleifa, aby si pospíšil s jídlem, a dobírali si ho, že prý nezapře v sobě Islanďana, jak je líný. Torleif se rozzlobil, popadl kotlík, vyklopil kaši a zamířil k stanu. Arnbjörn udeřil vařečkou, kterou držel v ruce, Torleifa do šíje a byla to pořádná rána. A poněvadž kaše byla horká, popálila mu krk. Torleif se jenom obrátil a pravil: „Nechci, aby se nám Norové smáli, že se tu my dva krajané rveme před jejich očima jak psi, ale vzpomenu si na tvou kaši, až budeme na Islandě."

Arnbjörn mlčel. Kupci zůstali několik dní na ostrově, a když dostali opět příznivý vítr, odpluli k pevnině a vyložili náklad na břeh. Torleif tam zůstal, ale Arnbjörn odejel s jinou nákladní lodí na východ do Víku a odtud do Dánska, aby pátral po svém bratru Björnovi.

40

Torleif Kimbi pobyl dva roky v Norsku a pak se vrátil s týmiž kupci, s nimiž odejel z Islandu. Připluli do Breidifjordu a přistáli u Dögurdarnesu. Torleif odejel na podzim domů do Labutí zátoky a byl s sebou, jak to už bylo v jeho povaze, zcela spokojen. Téhož léta připluli do Hraunhafnarósu též oba bratři Björn a Arnbjörn. Björnovi říkali hrdina z Breidvíku. Arnbjörn si přivezl mnoho peněz a ještě v létě, hned po svém návratu, si koupil pozemky na Stráni v Hraunhöfnu. Zimu strávil u svého příbuzného Tórda Civěla na statku v Knöru. Arnbjörn si nepotrpěl na svůj zevnějšek a nebyl ani příliš hovorný, ale jinak byl velmi schopný a spolehlivý. Jeho bratr Björn si potrpěl na skvělé vystupování a dovedl se dvorně chovat, protože si osvojil mrav cizího panstva. Byl také mnohem hezčí než Arnbjörn a v ničem mu nezadal. Byl velmi zkušený v boji, neboť jako bojovník se velmi proslavil v cizích zemích.

Téhož léta, brzo po návratu obou bratří, se mělo na severní pláni pod statkem Haugabrekky na východ od ústí řeky Fródá konat velké shromáždění a všichni kupci tam jeli ve svých pestrých šatech. Když přijeli na místo, bylo tam již plno lidí. Přítomna byla i Turíd, selka z Fródá. Björn s ní začal hovor a nikdo v tom neviděl nic špatného. Všem se zdálo přirozené, že si mají mnoho říci, když se tak dlouho neviděli.

Během dne došlo ke krvavým srážkám mezi muži, jeden z lidí ze severního kraje byl smrtelně zraněn a odnesen pod keř na písčině. Z rány mu vytékala krev proudem, takže se u keře utvořila krvavá louže. Přítomen byl též chlapec Kjartan, syn Turídy z Fródá. V ruce držel sekyrku. Chlapec přiběhl ke keři a smočil sekyrku v krvi.

A když lidé z jižního břehu odjeli ze shromáždění, zeptal se Tórd Civěl Björna, jak se bavil s Turídou z Fródá. Björn odpověděl, že dobře. Tórd se ho pak zeptal, všiml-li si chlapce Kjartana, „syna Tórodda a všech ostatních dohromady."

„Viděl jsem ho," odpověděl Björn.

„Jak se ti líbil?" zeptal se Tórd.

Björn odpověděl těmito verši:

Jinocha zřel jsem
s jiskrným okem,
s postavou úplně
i podobou matky,
jak k dračímu pádí
prameni v křoví.
Bojovníci hochu
brání znát otce.

„Co říká asi Tórodd," zeptal se Tórd, „komu z vás obou patří chlapec?"

Tu pronesl Björn verše:

Tuším, že by štíhlá
Tóroddova žena
domněnku mou ráda
reku potvrdila,
kdyby, nad sníh bílá,
syny podobné mně
svými zváti mohla.
Stále miluji ji.

„Udělali byste dobře," pravil Tórd, „kdybyste se spolu mnoho nestýkali, a nejlepší by bylo, kdybys vůbec přestal na Turídu myslit."

„To je jistě dobrá rada," odpověděl Björn, „ale není po mé chuti, i když vím, že se sotva mohu rovnat jejímu bratru, Snorrimu."

„Dělej, jak myslíš," pravil Tórd. A tím se skončila jejich rozmluva.

Björn jel domů do Kambu, aby se tam ujal hospodářství po svém otci, který již byl mrtev. V zimě však začal zase své jízdy na sever přes pláň za Turídou. Tórodda to sice velmi hnětlo, ale nevěděl, jak tomu zabránit. Vzpomínal si na špatné zkušenosti, kterých se mu dostalo, když chtěl překazit jejich poměr, a nyní viděl, že Björn je mnohem silnější, než býval dřív. Podplatil tedy čarodějku Torgrímu, aby přičarovala Björnovi vánici, až pojede přes pláň.

Jednou šel Björn zase do Fródá. A když se večer chystal domů, byl vzduch těžký a mrholilo. Zdržel se poněkud, a když přišel nahoru na pláň, ochladilo se a začala vánice. Nastala taková tma, že neviděl na cestu před sebou, a za chvíli se rozpoutala bouře s vichrem; Björn se sotva držel na nohou a mrazem začaly na něm tuhnout šaty, které byly úplně promoklé. A k tomu ještě zabloudil, takže nevěděl, kde je. V noci přišel ke skalní jeskyni a zůstal v ní do rána. Byl to studený příbytek.

Tehdy složil Björn verše:

V bouři že jsem zbloudil,
zlata bohyně by jistě těžce nesla.
Že v jeskyni chladné
mrznout musí v noci
lodi mocný strážce,
té, jež rozkoš dává,
rmoutilo by srdce.

A ještě tyto verše složil tehdy Björn:

Ledové vlny
loni jsem zbrázdil
s nákladem těžkým
na dlouhé lodi
po lásce prahna
prstenů kněžny.
Teď led mě jímá
a ne lože ženy.

Björn strávil tři dni a tři noci v jeskyni, dokud neustala vánice. Teprve čtvrtý den sestoupil s pláně a vrátil se domů do Kambu. Byl velmi unaven a vyčerpán. Lidé doma se ho ptali, kde byl za té vánice. Björn odpověděl:

Pod Styrma vlajkou jsem
vítězství dobýval,
když udatný Eirík
v oštěpů vřavě
hrdiny porážel.
Teď z hrozné vánice
kouzly vyvolané
rek sotva vyváz.

Zbytek zimy trávil Björn doma. Na jaře si vystavěl jeho bratr Arnbjörn dvorec na Vrchu v Hraunhöfnu. Björn však hospodařil dál v Kambu a vedl tam skvělou domácnost.

41

Téhož jara se ucházel Torleif Kimbi na torsneském sněmu o ruku Helgy, dcery Torláka z Eyru, sestry Steintóra z Eyru. Jeho žádost nejvíce podporoval její bratr Tormód, který měl za ženu Torbrandovu dceru Torgerdu, sestru Torleifa Kimba. Steintór přijal Torleifovu žádost zdrženlivě a pravil, že se musí poradit s bratry. Šli pak společně k Tórdovi Civělovi, a když Tórd uslyšel, oč jde, odpověděl: „Zde se nebudu vyhýbat rozhodnutí a řeknu ti, Torleife, přímo, že se dříve, než vdám za tebe svou sestru, musí zacelit rány od kaše na tvém krku, které jsi utržil před třemi léty v Norsku."

„Nevím," odpověděl Torleif, „stane-li se tak a dojde-li k pomstě, ale přál bych si, abys, než uplynou tři léta, ty už nežil."

„Tvých hrozeb se neleknu," odpověděl Tórd.

Příští ráno se konaly hry. Házelo se rašelinovými borky u stanu Torbrandových synů a na házenou se šli podívat i Torlákovi synové. A když šli kolem, zasáhl velký kus rašeliny Tórda Civěla do šíje. Byl to tak silný úder, že Tórd upadl a udělal kotrmelec. A když vstal, viděl, že se mu Torbrandovi synové smějí. Torlákovi synové se hned seskupili a sáhli k zbraním. Ti druzí vyběhli proti nim a došlo k bitce. Několik mužů bylo zraněno, ale nikdo nepadl. Steintór nebyl bitce přítomen, neboť v tu chvíli rozmlouval s godim Snorrim. Když obě strany byly od sebe odtrženy, začalo se jednat o smíření a bylo dohodnuto, aby rozhodnutí bylo svěřeno Snorrimu a Steintórovi. Podle jejich výroku měly se vzájemně vyrovnat útoky a zranění útočících a jen za zranění napadené strany byla zaplacena pokuta. A tak když se rozjížděli do svých domovů, bylo možno o všech říci, že jsou srovnáni.

42

Téhož léta připlula jedna loď do Hraunhafnarósu a jiná k Dögurdarnesu. Godi Snorri si měl něco vyřizovat na lodi v Hraunhöfnu a vyjel z domu s patnácti muži. Když se dostali přes pláň na jih do Dufgusdalu, viděli, jak za nimi ujíždí šest mužů v plné zbroji. Byli to Torbrandovi synové. Snorri se jich zeptal, kam mají namířeno. Odpověděli, že k lodi v Hraunhafnarósu. Snorri se nabídl, že zařídí jejich záležitosti, a požádal je, aby se vrátili domů a nevyhledávali sváry. Pravil, že stačí často jen málo a mezi muži, kteří se jednou neshodli, vzplane boj, setkají-li se.

„Nechci, aby se povídalo," odpověděl Torleif Kimbi, „že se neodvažujeme vyjet do kraje ze strachu před lidmi z Breidvíku, ale ty si jeď domů, nemáš-li odvahu pokračovat v cestě a vyřídit si, co potřebuješ."

Snorri neodpověděl.

Jeli pak směrem k moři přes horský hřbet ke dvorci Hofgardy a odtud k pobřeží a podél moře. A když se blížili k Hraunhafnarósu, odtrhli se Torbrandovi synové a zamířili nahoru ke dvorci na Vrchu. Před dvorcem seskočili s koní a chtěli vniknout dovnitř, ale dveře nepovolily. Vylezli tedy na střechu a začali ji strhávat. Arnbjörn uchopil zbraň a bránil se zevnitř domu. Napadal je střechou a tak jim mohl zasadit jen nepatrná zranění.

To bylo brzo ráno za jasného počasí. Téhož jitra vstali v Breidvíku velmi časně, neboť hodlali také jet k lodi. Ale když objeli horský výběžek Öxl, spatřili, jak na střeše Arnbjörnova dvorce stojí muž v svátečních šatech, ale nikoliv Arnbjörnových. Björn a jeho lidé zamířili tedy k dvorci. Také godi Snorri se vydal za Torbrandovými syny, když zpozoroval, že se od něho odtrhli. A když přijel k dvorci, rvali již Torbrandčíci zuřivě střechu s domu. Snorri je vyzval, aby toho nechali a aby se v jeho přítomnosti nedopouštěli násilností. A protože se jim nepodařilo vniknout dovnitř, zanechali na Snorriho výzvu útočení a odjeli se Snorrim k lodi. Lidé z Breidvíku přijeli k lodi o něco později a obě strany se držely v semknutých skupinách. Vyhrožovali si navzájem a vyměňovali si nevraživé pohledy, ale nikdo nezaútočil na druhého. Lidé z Breidvíku však byli početnější. Godi Snorri zamířil večer na jih do Hofgardů, kde tehdy bydlel Björn a jeho syn Gest, otec Refa z Hofgardů. Björn, hrdina z Breidvíku, radil, aby pronásledovali Snorriho, ale Arnbjörn nechtěl.

Příští den odejel Snorri se svými lidmi domů a Torbrandovi synové byli se svým údělem ještě méně spokojeni než dřív.

Podzim se blížil k svému konci.

43

Sedlák Torbrand z Labutí zátoky měl otroka, který se jmenoval Egil Silák. Byl to člověk nad jiné silný a odvážný. Velmi ho však mrzelo, že musí žít v nevolnictví, a často prosil Torbranda a jeho syny, aby mu poskytli svobodu, a nabídl se, že pro ně učiní vše, co bude v jeho silách. Jednou večer šel Egil za ovcemi do Borgardalu. A když se už šeřilo, viděl, jak orel letí od západu přes fjord. Egil měl s sebou velkého ovčáka. Orel se snesl dolů, chytil psa do spárů a odletěl s ním zpět přes fjord na mohylu Tórólfa Kulhavého a zmizel pod skaliskem. Torbrand pravil, že toto znamení je předzvěstí velkých událostí.

Bylo zvykem lidí z Breidvíku pořádat začátkem zimy pod Öxlskou skálou jižně od Knörru, kde se nyní říká Na hřišti, hry míčem a scházeli se tam lidé z celého kraje. Stály tam veliké stany, v kterých zůstávali lidé celých čtrnáct dní nebo i déle. A tentokrát tam bylo mnoho skvělých mužů z kraje a všechny stany byly plné. Všichni, kdo se chtěli zúčastnit her, byli mladí lidé s výjimkou Tórda Civěla, který však byl pro svou prudkost z her vyloučen. Seděl tedy na stoličce a přihlížel hrám. Z her byli vyloučeni také bratři Björn a Arnbjörn, ale nikoliv pro prudkost, nýbrž pro svou nadměrnou sílu. Mohli sice také zápasit, ale jen mezi sebou.

Ten podzim vyzvali Torbrandovi synové otroka Egila, aby jel ke hrám a ubil někoho z Breidvíku, Björna nebo Tórda nebo Arnbjörna, jak by se mu to hodilo, a potom že bude propuštěn na svobodu. Podle některých se tak stalo na návod Snorriho, který prý přišel s radou, aby se Egil vkradl do některého stanu a odtud aby se pokusil provést svůj úkol. Poradil prý mu, aby sestoupil strží nad stany k ohňům, na nichž si lidé připravují jídlo. Pravil, že večer vane obyčejně vítr z lávového pole a kouř se táhne nahoru k strži, a aby nescházel dolů, dokud strž nebude zahalena kouřem. Egil se přichystal na cestu a nejdříve zamířil na západ podél fjordů a vyptával se na ovce lidí z Labutí zátoky. Dělal, jako by je hledal. Zatím však měl ovce v Zátoce hlídat Freystein. Onoho večera, kdy se Egil vypravil z domu, pustil se Freystein za ovcemi na západ přes řeku, a když přišel k vrchu zvanému Geirvör, který se svažuje od západu k řece, uviděl hlavu useknutou od těla a nepohřbenou. Hlava pronesla tyto verše:

Rudý je Geirvör
krví reků.
Hlavy hrdinů
přikrývá hora.

Zatím obešel Egil fjordy a vystoupil na kopce východně od Búlandshöfdi a odtud pokračoval v cestě na jih přes hřbety dolů ke strži. Tam se skryl a po celý den tajně pozoroval hry.

Tórd Civěl, který seděl blízko hřiště, pravil: „Nevím, je-li to pták, co vidím v strži, či skrývá-li se tam muž. Občas se to vynoří a jistě je to něco živého. Myslím," pokračoval, „že bychom se měli podívat, co to je." Ale nepodívali se.

Ten den připadla losem práce v stanu na Björna, hrdinu z Breidvíku, a na Tórda Civěla. Björn měl rozdělat oheň a Tórd donést vodu. A když byl oheň rozdělán, táhl se kouř k strži, jak předvídal Snorri. Egil se pustil proti kouři dolů a zamířil k stanu. V té chvíli nebyly ještě hry skončeny, ale schylovalo se již k večeru. Ohně hořely a stan byl plný kouře. Egil zamířil dovnitř. Od cesty v kopcích a od ležení v strži byl celý zkřehlý. Boty měl sešněrovány řemínky s třapcem, jak tehdy bylo zvykem, ale jeden řemínek se uvolnil a třapec se táhl po zemi. Otrok vstoupl do předsíně, a když se pak kradl dovnitř stanu, plížil se opatrně, neboť viděl, jak Björn a Tórd sedí u ohně. Myslil si, že v krátké chvíli si už získá trvalou svobodu. Ale když chtěl překročit práh, šlápl si na třapec volného řemínku, a jak potom chtěl udělat krok, klopýtl a upadl na zem. Byl to těžký pád, jako když poražený býk padne na zem.

Tórd vyskočil a volal, jakýže troll se to vedral dovnitř. Také Björn vyskočil, rovnou k Egilovi, a uchopil ho, dřív než se otrok mohl postavit na nohy. Potom se ho zeptal, kdo je.

„Egil je zde, dobrý Björne!" odpověděl otrok.

„Který Egil?" zeptal se Björn.

„Egil z Labutí zátoky."

Tórd uchopil meč a chtěl mu srazit hlavu. Björn ho však zadržel, aby tak nespěchal, neboť „nejprve z něho musíme dostat pravdivou výpověď."

Potom spoutali Egilovi nohy, a když se večer lidé vrátili do stanů, vyprávěl otrok, že to všichni mohli slyšet, co bylo cílem jeho cesty. Přes noc zůstal Egil v stanu, ale ráno ho odvedli nahoru k strži - nyní se jí říká Egilova strž - a zabili ho tam.

V té době platil zákon, podle kterého měl ten, kdo zabil někomu otroka, přinést mu stanovenou pokutu, a to do třetího východu slunce po otrokově ubití. Pokuta činila dvanáct aurů stříbra, a byla-li složena podle zákona, nemohla již být pro otrokovo ubití vznesena žaloba. Po Egilově ubití se lidé z Breidvíku usnesli, že odevzdají zákonnou pokutu, a zvolili k tomu účelu třicet mužů. Byl to vybraný sbor. Muži se vydali na sever přes pláň a přes noc zůstali u Steintóra v Eyru. Ráno se vypravil Steintór s nimi, takže jich nyní bylo celkem šedesát. Pokračovali v cestě na východ kolem fjordů a na druhou noc zůstali v Bakki u Steintórova bratra Tormóda. Tu přemluvili své příbuzné Styra a Vermunda, aby se přidali k nim, a bylo jich pak celkem osmdesát. Nato poslal Steintór posla do Helgafellu, aby vypátral, zda se Snorri dozvěděl o sebrání mužů a co zamýšlí podniknout. Když však posel přišel do Helgafellu, seděl Snorri ve světnici a na dvorci se nedělo nic zvláštního. Steintórův posel se tedy nedověděl, hodlá-li Snorri něco podniknout, a když se vrátil do Bakki, vyprávěl Steintórovi, co v Helgafellu viděl.

„Dalo se čekat," odpověděl Steintór, „že Snorri nám nebude překážet v zákonném jednání. Nepojede-li však do Labutí zátoky, pak nevím, k čemu je nám třeba tak početné družiny, a chci, abychom si počínali rozumně, i když i nadále budeme trvat ve své záležitosti na tom, co stanoví zákon. Myslím proto, Tórde, abyste vy, lidé z Breidvíku, zůstali zde, protože by stačila malá příčina, abyste se s Torbrandovými syny dostali do křížku."

„Nikoliv," odpověděl Tórd, „já pojedu. Neboť nedopustím, aby se mi Torleif Kimbi vysmíval, že nemám odvahu odvést pokutu za otroka."

Tu se obrátil Steintór k oběma bratrům, Björnovi a Arnbjörnovi, a pravil: „Chci, abyste zde zůstali spolu s dvaceti muži."

„Nebudu se ti vnucovat," odpověděl Björn, „ačkoliv se mi dosud nikdy nestalo, abych byl vyloučen z družiny. Myslím také," pokračoval, „že brzo okusíte Snorriho chytrých rad. Nejsem sice jasnozřivý," vedl Björn dále svou, „ale mám tušení, že až se po této cestě sejdeme, nebudeš říkat, že vás bylo příliš mnoho."

„Dokud není věc skončena," odpověděl Steintór, „chci podržet rozhodování ve svých rukou, i když nejsem tak prozíravý jako Snorri."

„Pro mne si dělej, co chceš!" pravil Björn.

Nato odjel Steintór se svými lidmi, asi šedesáti muži, z Bakki přes Skeidy do Drápuhlídu a přes Vatnshálský vrch napříč údolím řeky Svelgsá a odtud k Úlfarsfellskému hřebenu.

44

Godi Snorri poslal svým sousedům vzkaz, aby připluli se svými loďmi pod Raudavíkský ostroh. Také on se tam vypravil se svými lidmi, jakmile Steintórův zvěd opustil jeho dvorec. Nejel tam dřív, protože předvídal, že bude k němu poslán muž, aby vyzvěděl, jaká činí opatření. Snorri jel Labutí zátokou na východ s třemi čluny a téměř padesáti muži a přibyl do Kársstadu dřív než Steintór. A když lidé v Kársstadech zpozorovali přijíždět Steintóra, chtěli se Torbrandovi synové postavit proti nim a zabránit jim v jejich cestě na dvůr -„vždyť máme početnou a odvážnou družinu." Bylo jich celkem osmdesát mužů.

Snorri však odpověděl: „Nikdo jim nesmí bránit, aby přijeli na dvůr, a Steintórovi se musí dostat ochrany zákona, protože provede svou záležitost s rozvahou a moudrostí. Chci, aby všichni zůstali uvnitř a aby nikdo nepronesl hanlivá slova, která by mohla rozdmýchat svár mezi muži." Potom odešli všichni dovnitř a posadili se na lavice. Torbrandovi synové chodili po světnici sem a tam. Steintór přijel se svými lidmi přede dveře a vypravuje se, že měl na sobě dlouhý červený kabát s předními cípy zapnutými pod pásem. Měl skvělý štít i přilbu a opásán byl bohatě zdobeným mečem. Jilec byl bílý stříbrem a celá rukojeť byla obtočena stříbrnou nití se zlatými pruhy. Steintór seskočil s koně, šel ke dveřím a pověsil na veřeje měšec s dvanácti aury stříbra. Potom jmenoval svědky, že byla za otroka složena pokuta, jak ji předpisuje zákon.

Dveře byly otevřeny a v nich stála děvečka. Když vyslechla vyjmenování svědků, šla do světnice a pravila: „Steintór z Eyru je vskutku skvělý muž a bylo ho radost poslouchat, když skládal pokutu za otroka."

Po těchto slovech vyskočil Torleif Kimbi z lavice a běžel s ostatními Torbrandovými syny ven a za nimi běželi všichni, kdo byli ve světnici. První byl ve dveřích Torleif. Tórd Civěl stál přede dveřmi a v ruce držel štít, kdežto Steintór odcházel právě na louku před domem. Torleif uchopil oštěp, který stál opřen o veřeje, a vrhl jej po Tórdovi. Oštěp zasáhl štít, svezl se po něm a projel ramenem. Bylo to těžké zranění. Potom se vyřítili i ostatní a na louce došlo k boji. Steintór byl nejprudší a sekal na všechny strany. Nakonec vyšel z domu godi Snorri; vyzval muže, aby ustali v boji, a požádal Steintóra, aby odejel z louky, slibuje mu, že nedopustí, aby došlo k jejich pronásledování. Steintór odejel a tak se utkání skončilo.

Když se však godi Snorri vracel a vstoupil do dveří, stál před ním jeho syn Tórodd s velkým zraněním na rameni. Tóroddovi bylo tehdy dvanáct let. Snorri se zeptal, kdo ho zranil.

„Steintór z Eyru," odpověděl hoch.

A Torleif Kimbi poznamenal: „To máš odměnu za to, žes nechtěl dovolit, abychom je pronásledovali. A myslím, že bychom to neměli takhle nechat."

„Je tomu vskutku tak," odpověděl Snorri, „že naše účty nejsou vyrovnány," a vyzval Torleifa, aby se s ostatními pustil za Steintórem.

Steintór a jeho lidé byli již pod loukami, když zpozorovali, že mají za sebou pronásledovatele. Přebrodili řeku a zamířili na vrch Geirvör, kde se chystali k obraně, neboť to místo se hodilo pro hojnost kamení velmi dobře k boji. A když Snorriho družina začala zlézat vrch, hodil Steintór podle starého zvyku oštěpem, aby si naklonil štěstí, přes Snorriho družinu. Oštěp si hledal oběť a zasáhl Mára Hallvardssona, Snorriho strýce, který byl hned neschopný boje. Když to uslyšel Snorri, pravil: „Zase se tu potvrzuje staré přísloví, že není vždy dobře být v útoku poslední."

Potom se strhla prudká bitva. Steintór byl stále v čele své družiny a oháněl se na obě strany, ale jeho zdobený meč se osvědčoval tak špatně, že se vždy zkřivil, když zasáhl štít, takže ho bylo nutno pokaždé narovnat. Steintór se stále snažil proniknout tam, kde stál godi Snorri. Torgrímův syn Styr bojoval udatně vpředu se svým příbuzným Steintórem. První, kdo padl jeho ranou, byl muž z družiny jeho zetě Snorriho.

Když to Snorri zpozoroval, pravil Styrovi: „Tak mstíš svého vnuka Tórodda, kterého Steintór smrtelně zranil? Je to od tebe hanebné jednání."

„Za to ti přinesu hned pokutu," odpověděl Styr, a obrátiv štít, přešel na Snorriho stranu a ubil hned jiného muže z družiny Steintórovy.

V té chvíli přijeli k bojišti Áslák a jeho syn Illugi Silný s třiceti muži a začli zprostředkovávat. Žádali Snorriho, aby zastavil krveprolití, a Snorri vyzval muže z Eyru, aby přistoupili na příměří. Áslák pak požádal Steintóra, aby přijal příměří za svou stranu. Steintór požádal Snorriho, aby mu podal ruku, a Snorri tak učinil. Vtom napřáhl Steintór meč a sekl jím Snorrimu po ruce, až to zařinčelo. Meč totiž zasáhl kruh přísahy, který měl Snorri na ruce jako náramek, takže ho Steintór málem rozťal. Ale Snorriho nezranil.

Tu zvolal Torbrandův syn Tórodd: „Nechtějí příměří. A neustaňme nyní, dokud všichni Torlákovi synové nebudou ubiti."

„Velký neklid bude v kraji, budou-li ubiti všichni Torlákovi synové. Proto raději dodržíme příměří, chce-li Steintór, podle toho, jak bylo domluveno," odpověděl Snorri.

Všichni naléhali na Steintóra, aby příměří přijal. Nakonec bylo příměří sjednáno a mělo platit, dokud by se všichni nevrátili do svých domovů.

Nyní se musíme vrátit k lidem z Breidvíku. Ti když se dověděli, že godi Snorri odejel s celou svou družinou do Labutí zátoky, osedlali koně a spěchali rychle za Steintórem. Když došlo k bitvě na Geirvöru, byli právě na Ulfarsfellském hřebenu. Někteří tvrdí, že godi Snorri spatřil Björna a jeho muže nahoře v sedle, poněvadž k nim byl právě obrácen tváří, a proto prý byl tak ochotný k příměří se Steintórem.

Steintór a Björn se setkali v Örlygsstadech. Björn pravil, že vše proběhlo, jak čekal - „a má rada je, abychom se obrátili a tvrdě je napadli."

„Chci dodržet příměří s godim Snorrim, ať už se pak věc vyvine jakkoli," odpověděl Steintór.

Nato odjeli všichni do svých domovů, jenom Tórd Civěl zůstal ležet se svým zraněním v Eyru.

V bitvě v Labutí zátoce padlo pět mužů na Steintórově straně a dva na straně Snorriho. Mnoho jich však bylo zraněno na obou stranách, neboť boj byl velmi urputný. Tak praví Tormód Trefilsson v Havraní písni:

Havranů přítel
pokrmem nasytil
v Labutí zátoce
hladové vlky.
Pět ubil Snorri
udatných reků.
Tak splácet má
muž nepříteli.

Torbrand usiloval spolu s Áslákem a Illugim o příměří. On to byl, který je přiměl, aby se pokusili o smíření obou stran, a nyní jim poděkoval za jejich podporu a také Snorrimu poděkoval za jeho účinnou pomoc. Po bitvě odejel Snorri domů do Helgafellu. Tehdy bylo dohodnuto, aby Torbrandovi synové pobývali, dokud celá záležitost nebude urovnána, střídavě v Helgafellu a doma v Labutí zátoce, neboť obě strany si navzájem vyhrožovaly, jak se dalo čekat, protože ve chvíli, kdy se vrátili domů, příměří pozbylo platnosti.

45

V létě před bitvou v Labutí zátoce přijela, jak již bylo řečeno, k Dögurdarnesu loď. Steintór z Eyru z ní odkoupil desetiveslový člun, ale když na něm pluli domů, přepadla je od západu bouře, která je zahnala na východ podél Tórsnesu. Přistáli pak u Tingskálanesu. Tam vytáhli člun na břeh a uložili ho do kůlny u Grufelského potoka. Odtud šli přes kopce na dvorec v Stráni, odkud jeli na lodi domů. S desetiveslicí však nebylo možno ten podzim odplout, takže zůstala až do zimy v kůlně na břehu Grufly.

Jednou ráno krátce před vánocemi vstal Steintór a pravil, že půjde pro člun. Spolu s ním se vypravili na cestu i jeho bratři Bergtór a Tórd Civěl. Tórdovy rány byly tehdy již téměř zaceleny, takže mohl nosit zase zbraň. Steintóra doprovázeli též dva Norové. Celkem jich bylo osm. Přepluli přes fjord k ostrohu Seljahöfdi a odtud zamířili na dvorec v Stráni, kde se k nim přidal jejich bratr Tormód, takže jich nyní bylo devět. Hofstadská zátoka byla zamrzlá až k Velké stráni. Pustili se podél ledu a pokračovali přes šíji k Vigrafjordu, který byl také úplně zamrzlý. Tento fjord je při odlivu celý bez vody, takže led klesne na dno a z ledu pak vystupují útesy, kolem nichž nyní ležely šikmo kry. Led byl pokryt lehkým popraškem sněhu a byl velmi kluzký.

Steintór a jeho lidé šli na Tingskálanes, aby vytáhli člun z kůlny. Vesla a prkna odložili na led a stejně i svrchní šaty a nejtěžší zbraně. Potom odvlékli člun podél fjordu a na západ přes šíji k Hofsstadské zátoce až na kraj ledu. Pak se vrátili pro šaty a ostatní věci. Když však se blížili k Vigrafjordu, zpozorovali, jak šest mužů jde od Tingskálanesu a míří rychlým krokem k Helgafellu. Steintór měl podezření, že to jsou Torbrandovi synové a jdou do Helgafellu na vánoční hody. Dal se proto se svými lidmi do prudkého běhu po ledě, aby rychle dosáhli věcí, které tam nechali. Steintór se nemýlil: byli to Torbrandovi synové.

Když pak Torbrandův syn Tórodd viděl, jak po zamrzlém fjordu běží muži, domníval se, že je poznává, a hned pojal podezření, že lidé z Eyru je chtějí napadnout. Dal se proto se svými lidmi také do rychlého běhu k útesu, aby se tam přichystal k boji. Obě strany běžely téměř proti sobě, ale Torbrandovi synové doběhli k útesu první. Když Steintórovi lidé na ně zaútočili, vrhl Torleif Kimbi do jejich houfu oštěp. Oštěp zasáhl Torlákova syna Bergtóra, který tak byl hned vyřazen z boje. Steintór s ostatními útočil dál na útes a jen několik mužů poslal pro zbraně. Torbrandovi synové si vedli velmi statečně. Měli také lepší postavení, protože kry ležely šikmo k útesu a byly velmi hladké. Proto nedošlo k zraněním, dokud se Steintórovi lidé nevrátili se zbraněmi. Steintór útočil s pěti muži na útes, kdežto Norové se stáhli na dostřel luku, neboť měli luky a stříleli na protivníky, ale jejich šípy způsobily jen lehká zranění.

Když Torleif Kimbi viděl, jak Steintór mává mečem, zvolal: „Máš ještě bílý jilec, Steintóre! A nevím, máš-li stále ještě měkkou čepel jako na podzim v Labutí zátoce."

„Rád bych, aby ses dověděl, jakou mám čepel, ještě než se rozejdeme," odpověděl Steintór. Dlouho se jim nedařilo ztéci útes. A když už bojovali drahnou dobu, rozběhl se Tórd Civěl proti útesu. Chtěl probodnout Torleifa Kimbiho, který byl stále v čele svých mužů. Oštěp zasáhl Torleifův štít. A poněvadž Tórd se rozpřáhl s přílišnou silou, sklouzly mu nohy po hladkých krách, takže upadl na záda a sjel po hlavě s útesu dolů. Torleif Kimbi běžel za ním a chtěl ho ubít, dřív než by se postavil na nohy. Freystein Šohaj běžel za Torleifem a měl na nohou brusle. Steintór přiskočil a nastavil Torleifovi štít, když chtěl seknout po Tórdovi, a druhou rukou se rozehnal proti němu mečem a usekl mu nohu nad kolenem. V téže chvíli namířil Freystein na Steintóra, chtěje ho zasáhnout doprostřed těla. Ale Steintór to zpozoroval a vyskočil vysoko do vzduchu, takže oštěp mu proletěl mezi nohama. Tyto tři věci, které jsme právě uvedli, provedl Steintór najednou. Potom sekl po Freysteinovi a zasáhl ho do šíje, až to zařinčelo.

„Dostals ji, Šohaji?" zvolal Steintór.

„Baže dostal," odpověděl Freystein, „ale ne tak, jak si myslíš. A nejsem zraněn."

Freystein měl na sobě plstěnou kápi s rohovým lemováním a do toho sekl Steintór mečem. Freystein nečekal na další úder, ale rychle se obrátil a spěchal na útes. Steintór za ním volal, proč utíká, když není raněn. Tu se Freystein zastavil a obrátil se proti Steintórovi. Oba útočili ze všech sil. Steintórovi klouzaly nohy, protože kry byly šikmé a hladké, kdežto Freystein stál pevně na bruslích a rozdával tvrdé a četné rány. Ale jejich utkání skončilo tak, že Steintór zasáhl mečem Freysteina nad pasem a rozsekl ho uprostřed těla. Nato ztekli útes a neustali v útoku, dokud poslední z Torbrandových synů neklesl raněn k zemi. Tu pravil Tórd Civěl, že by měli všem Torbrandovcům usekat hlavy. Steintór však odpověděl, že proti padlým a bezbranným nebude bojovat. Potom se vrátili z útesu k místu, kde ležel Bergtór, který sotva mohl otevřít ústa. Vzali ho s sebou a odnesli ho po ledě a přes šíji na člun, na kterém odpluli večer ke dvorci v Stráni.

Pastýř Snorriho, který byl ten den na Volských svazích a odtud viděl, jak se ve Vígrafjordu rozpoutal boj, spěchal domů, aby o tom podal zprávu. Snorri a jeho lidé se chopili hned zbraní a vypravili se k fjordu. Bylo jich celkem devět. A když přijeli na místo, dostal se již Steintór se svými lidmi z ledu na břeh. Snorri prohlédl rány těch, kteří zůstali na bojišti. Nikdo nebyl mrtvý kromě Freysteina, ale všichni byli těžce a někteří téměř smrtelně zraněni. Torleif Kimbi volal na Snorriho a vyzýval ho, aby se pustil za Steintórem a jeho lidmi a všechny je pobil. Snorri však odešel k místu, kde předtím ležel Bergtór, a spatřil tam velikou skvrnu od krve. Vzal pak do hrsti sníh prosáklý krví, smáčkl jej v hroudu a položil k ústům. Přitom se zeptal, kdo tam ztratil tolik krve. Torleif odpověděl, že Bergtór. Nato Snorri poznamenal, že je to krev z vnitřnosti.

„To je možné," pravil Torleif, „protože to byla rána kopím."

„Myslím," dodal Snorri, „že je to smrtelná rána, a nepotřebujeme je již pronásledovat."

Potom byli Torbrandovi synové dopraveni do Helgafellu a tam ošetřeni. Torbrandův syn Tórodd byl na šíji tak zraněn, že nemohl udržet hlavu zpříma. Měl na sobě přiléhavé kalhoty, které byly celé promočeny krví. Jeden ze Snorriho lidí mu je chtěl stáhnout, ale marně. A tu pravil: „Není to lež, co se o vás, Torbrandových synech, říká, že se strojíte jinak než ostatní lidi, když máte tak těsné šaty, že je není možné s vás dostat."

„Příliš slabě jsi táhl," odpověděl Tórodd.

Nato se muž opřel jednou nohou do lavice a táhl vší silou, ale nohavice nepovolily. Tu přistoupil Snorri, ohmatal nohu a shledal, že hrot oštěpu projel nohou mezi šlachou na patě a holení a vetkl látku do těla. Snorri huboval pacholka, že na to nepřišel.

Torbrandův syn Snorri byl nejzdravější ze všech bratří. Večer seděl u stolu vedle svého jmenovce. K večeři měli kyselé mléko a sýr. Godi Snorri si všiml, že jeho jmenovec ukusuje jen málo sýra, a zeptal se ho, proč jí tak pomalu. Snorri Torbrandsson odpověděl, že těžko se žere ovcím, když mají v hubě roubík. Tu mu godi Snorri sáhl na hrdlo a viděl, že mu hrot šípu vězí v kořenu jazyka. Vzal kleště a hrot mu vytáhl. Potom Torbrandovec v jídle pokračoval. A když se Tóroddovi začal krk uzdravovat, zůstala mu hlava nakloněna poněkud dozadu. Tórodd vyčítal Snorrimu, že z něho udělal mrzáka. Ale Snorri odpověděl, že se mu hlava vzpřímí, jen co srostou šlachy. Tórodd si však nedal říci a chtěl, aby mu ránu otevřeli a narovnali hlavu. Stalo se však, jak Snorri předvídal, že když šlachy srostly, hlava se napřímila, ale ohýbat ji mohl Tórodd jen špatně. Torleif Kimbi chodil od té doby s dřevěnou nohou.

46

Když Steintór z Eyru a jeho lidé připluli ke dvorci v Stráni, vystoupili tam, kde byly kůlny pro lodě, na břeh a vytáhli svůj člun na pevninu. Bratři pak odešli domů na dvůr a Bergtór byl uložen na noc do stanu. Vypravuje se, že selka Torgerd odepřela jít večer spát se svým mužem Tormódem. V té chvíli vešel jeden z Tormódovy družiny se zprávou, že Bergtór zemřel. Po této zvěsti odešla selka na své lože a není známo, že by utkání ve Vigrafjordu bylo později příčinou neshod mezi manžely. Ráno odejel Steintór domů do Eyru a po celou zimu nedošlo mezi stranami k žádnému utkání. Na jaře však, když se blížily předvolací dny, obávali se rozmyslní a pokojní lidé, aby tím, že nejvýznamnější muži kraje nejsou smířeni a žijí v nesváru, nedošlo ještě k horším věcem. Byli proto zvoleni nejlepší muži, přátelé obou stran, aby sjednali narovnání. Jednání vedl Vermund Štíhlý, kterého podporovalo mnoho vlivných mužů, příbuzných obou stran. Konečně bylo sjednáno příměří a podle toho, co dosvědčuje většina zpráv, byl Vermund pověřen, aby rozhodl spor. Vermund vynesl výrok na torsneském sněmu s podporou nejrozvážnějších mužů, kteří byli přítomni. O podmínkách smíru se vypravuje, že podle nich napadení vyvážila ubití. Zranění Tórda Civěla bylo oceněno stejně jako zranění syna Snorriho. Zranění Mára Hallvardssona a úder, kterým udeřil Steintór Snorriho, měly vyvážit ubití tří mužů, kteří padli v Labutí zátoce, a naroveň byla postavena ubití, která způsobil oběma stranám Styr. Ubití Bergtóra v bitvě u Vigrafjordu mělo vyvážit zranění tří Torbrandových synů a ubití Freysteina Šohaje bylo postaveno naroveň muži, který ještě nebyl uveden v počtu ubitých a který padl na straně Steintórově v Labutí zátoce. Torleif Kimbi dostal pokutu za useknutou nohu. Život muže, který padl ze Snorriho družiny v Labutí zátoce, byl vyvážen vinou Torleifa Kimbiho, který začal boj. Potom byla srovnána zranění ostatních mužů a za ta, která přebyla na jedné straně, byla zaplacena pokuta. Tak se rozešli muži ze sněmu usmířeni a smír byl dodržován po celou dobu, co žili Steintór a godi Snorri.

47

V létě po tomto smíření pozval Tórodd Poklad svého švagra Snorriho k hodům na svůj dvorec Fródá a Snorri přijel na návštěvu s osmi muži. Při hostině si Tórodd Snorrimu postěžoval, že Björn Ásbrandsson stále jezdí za jeho ženou Turídou, Snorriho sestrou, a požádal ho, aby mu pomohl z tohoto choulostivého postavení. Snorri pobyl na hodech několik dní, a když odjížděl, dostal od Tórodda bohaté dary. Snorri naznačil, že chce jet k lodi do Hraunhafnarósu. To bylo v létě v době sen.

Když přijel na jih na Kambskou pláň, pravil Snorri k svým lidem: „Teď pojedeme dolů ke Kambu a musím vám říci, že chci přepadnout Björna a ubít ho, bude-li k tomu příležitost. Ale nemíním ho napadnout uvnitř v domě, protože budovy jsou zde pevně stavěné a Björn je odvážný a udatný a nás je málo. Málokdy měli úspěch ti, kdo přepadli tak silné muže v jejich domě, i když na ně přišli s větší přesilou, než máme my, jak je zjevné z případu godiho Geira a Gizora Bílého, kteří přepadli s osmdesáti muži Gunnara z Hlídarendi na jeho dvoře. A ačkoliv byl Gunnar sám, utrpěli mnozí zranění a jiní padli, takže oba upustili od útočení, až godi Geir zpozoroval, že Gunnarovi došly oštěpy a šípy. Bude-li však Björn venku, jak lze očekávat, protože je dnes krásné počasí k sušení sen, pak bys měl, strýče Máre, zasadit Björnovi ránu. Ale nezapomeň, že s ním nejsou žádné žerty, neboť od dravého vlka, jakým je Björn, lze jen čekat, že ukáže drápy, nepřinese-li mu první rána, kterou utrží, hned smrt."

A když jeli s pláně dolů k dvorci, spatřili, že Björn je venku na louce před domem a připravuje sáně k svážení sena. Byl sám a neměl u sebe zbraně kromě sekyrky a velkého nože. Nůž byl od střenky na píď dlouhý. Björn zpozoroval, že godi Snorri sjíždí se svými lidmi se stráně a míří na louku před domem. Hned je poznal. Godi Snorri byl v modrém plášti a jel první. Björn si nevěděl jiné rady, než že uchopil nůž a vyšel jim vstříc. A když se potkali, vzal jednou rukou Snorriho za rukáv a druhou zdvihl nůž a držel ho tak, že jím lehko mohl proklát Snorrimu hruď, kdyby to pokládal za nutné. Björn je pozdravil, jakmile se setkali, a Snorri mu odpověděl na jeho pozdrav. Márovi však klesly ruce, poněvadž se mu zdálo, že by Björn nešetřil Snorriho, kdyby zpozoroval, že jeho samého se někdo chystá napadnout. Potom se Björn přidal k Snorrimu, aby ho vyprovodil, a zeptal se ho, co je nového, ale nůž držel stále pevně v ruce.

Nakonec se Björn ujal slova a pravil: „Věci se mají tak, Snorri, že nemohu zapírat, že jsem vám způsobil ledaco, co byste mi mohli chtít oplatit, a bylo mi řečeno, že na mě nevražíte. Chcete-li si se mnou vypořádat nějaké účty a nejedete kolem jen proto, že tudy vede veřejná cesta, řekněte mi to otevřeně. A nechcete-li, pak mi zaručte mír a já odejdu. Oklamat se však nenechám."

„Zachoval jsi se tak slušně při našem setkání," odpověděl Snorri, „že ti tentokrát zaručuji mír, ať jsem předtím proti tobě zamýšlel cokoliv. O jedno bych tě však prosil: abys od nynějška zanechal návštěv u mé sestry Turídy, protože náš poměr se nezlepší, jestliže nezměníš své chování."

„Mohu ti slíbit jen to, co dovedu zachovat," odpověděl Björn. „Nevím však, jak budu moci dodržet slib, jestliže já a Turíd budeme žít v jednom kraji."

„Nic tě zde nepoutá tolik," odpověděl Snorri, „aby ses nemohl z kraje vystěhovat."

„Máš pravdu," odpověděl Björn. „A protože jsi mě sám vyhledal a v našem setkání nastal takovýto obrat, slibuji ti, že nejbližší léta neutrpí mými schůzkami s Turídou ani tvá, ani Tóroddova čest."

„To je dobré rozhodnutí," řekl Snorri.

Nato se rozešli. Snorri odejel k lodi a odtud domů do Helgafellu. Příští den se vypravil Björn na jih do Hraunhöfnu, aby si zajistil na léto na lodi místo. Trvalo však dlouho, než byla loď hotova k vyplutí. Dostali vítr od severovýchodu a tento vítr potrval delší čas. O jejich lodi pak nebylo dlouho žádných zpráv.

48

Po smíření lidí z Eyru s lidmi z Labutí zátoky vypravili se Torbrandovi synové Snorri a Torleif Kimbi do Grónska. Podle Torleifa Kimbiho je v Grónsku nazvána zátoka mezi ledovci Kimbiho zátokou. Torleif zůstal v Grónsku až do svého stáří. Snorri se vypravil s Karlsefnim do úrodné země Vínlandu. Ale když ve Vínlandu došlo k bojům se skrelingy, padl v nich Snorri Torbrandsson, přestože byl velmi statečný. Tórodd Torbrandsson hospodařil v Labutí zátoce.

49

Nejbližší událostí potom bylo, že Gizor Bílý a jeho zeť Hjalti se vrátili z Norska s poselstvím křesťanské víry. Všichni lidé na Islandě byli pokřtěni a nová víra byla přijata zákonem na obecném sněmu. O přijetí křesťanství v Západních fjordech se nejvíce zasloužil godi Snorri. Jakmile skončil sněm, dal Snorri ihned postavit v Helgafellu kostel a druhou svatyni postavil jeho tchán Styr pod Hraunem. K stavbě kostelů podněcoval tehdy přislib kněží, že každý, kdo postaví kostel, opatří tolika lidem místo v nebeském království, kolik osob se do jeho kostela vejde. Také Tórodd Poklad dal u svého dvorce ve Fródá postavit svatyni. Tak vzniklo mnoho kostelů, ale často v nich nemohly být konány bohoslužby, protože tehdy bylo na Islandě ještě málo kněží.

50

Téhož léta, kdy bylo zákonem přijato na Islandě křesťanství, připlula do Snaefellsnesu loď z Dyflinu. Byli na ní většinou muži z Irska a Jižních ostrovů a několik Norů. Dlouho do léta leželi v Rifu a čekali na příznivý vítr, aby odpluli po fjordu k Dögurdarnesu. Mnoho lidí ze Snaefellsnesu přicházelo celý ten čas s nimi obchodovat. Na lodi byla též žena z Jižních ostrovů, jménem Torgunna. Lodníci o ní vypravovali, že s sebou veze drahocennosti, jaké na Islandě sotva lze vidět. Když se o tom doslechla Turíd, selka z Fródá, posedla ji touha ty drahocennosti spatřit, neboť to byla žena velmi milovná nádhery a okázalosti. Turíd se vydala tedy také k lodi, vyhledala Torgunnu a zeptala se jí, má-li s sebou nějaké ženské skvosty, které by byly obzvlášť vzácné. Torgunna odpověděla, že nic z jejích drahocenností není na prodej, že však má mnoho šatů a skvostů, které jí na hostinách a shromážděních všichni závidí. Turíd ji prosila, aby jí ty skvosty ukázala. Torgunna jí vyhověla a Turídě se skvosty líbily, i když se jí nezdály zvlášť cenné. Přesto však by je byla ráda koupila, ale Torgunna je nechtěla prodat. Turíd jí tedy nabídla, aby bydlela u ní, protože doufala, že se jí časem podaří ty nádherné věci od ní získat.

„Ráda u tebe pobudu," odpověděla Torgunna, „ale musím ti říci, že nemíním vydávat mnoho za stravu, protože si na živobytí chci vydělat. Práce mě baví, ale mám ráda jen čistou práci. A sama chci rozhodovat o tom, co ti dám ze svého majetku za pobyt na tvém dvoře."

Torgunna mluvila o věci poněkud drsným tónem, ale Turíd přesto na ni naléhala, aby jela s ní. Tak byly Torgunniny věci odneseny z lodi. Byla to velká zamčená truhla a menší skříňka, a obojí bylo odvezeno do Fródá. Když Torgunna přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.

Tu pravila selka Turíd: „Řekni mi, co stojí ta ložní výbava."

„Nebudu kvůli tobě spát na slámě," odpověděla Torgunna, „kvůli tvé domýšlivosti a panskému chování."

Turíd se urazila a už nikdy se neptala, co její skvosty stojí. Torgunna se zabývala každý den tkaním, nebyla-li právě práce na loukách. Ale když se sušila sena, pracovala na louce před domem a dala si zhotovit hrábě, které nikdy nikomu nepůjčila. Torgunna byla vysoké postavy, silná a plného těla, úzkých očí s černými brvami a kaštanových vlasů. Většinou byla milá a každý den, než začala práci, chodila do kostela. Příliš sdílná však nebyla. Všichni ji pokládali za šedesátnici, ale na ta léta to byla velmi čilá a zdatná žena.

V té době se přistěhoval do Fródá Tóri Dřevěná noha se svou ženou Torgrímou Čarodějkou. Jejich vztah k Torgunně nebyl dobrý. Torgunna měla ze všech lidí na statku nejraději sedlákova syna Kjartana, který se však k ní choval zdrženlivě, což ji velmi mrzelo. Kjartanovi bylo tehdy třináct let, ale byl již mohutného vzrůstu a velmi obratný.

51

Léto bylo deštivé, ale na podzim nastalo krásné, suché počasí. Ve Fródá pokročily práce se senem tak daleko, že celá louka před dvorem byla posečena a téměř polovic sena bylo usušeno. Byl krásný, suchý den bez větru a na nebi nebylo vidět ani mráčku. Sedlák Tórodd vstal brzo ráno, aby rozvrhl práci. Jedni měli svážet a jiní kopit, kdežto ženám uložil, aby sušily. Každá dostala svůj díl louky a Torgunně připadla louka pro hovězí dobytek. Práce rychle pokračovala. Ale ke třetí hodině odpoledne se na severním nebi nad Skorskými kopci vynořil černý mrak, který se hnal rychle směrem k dvorci, a lidé čekali, že se z něho spustí déšť. Tórodd poručil rychle kopit, ale Torgunna obracela své seno klidně dál a nekopila. Mrak se rychle blížil, a když připlul nad dvorec ve Fródá, rozestřela se taková tma, že lidé sotva viděli vlastní ruku. Z mraku se snesl prudký liják, že všechno seno, které leželo na louce, úplně promoklo. Mrak však brzo zas odplul a nebe se vyjasnilo. A tu lidé viděli, že z mraku spadl krvavý déšť.

Večer bylo zas krásné počasí k sušeni a krev uschla na všem seně kromě toho, které sušila Torgunna. To neuschlo a neoschly ani Torgunniny hrábě.

Turíd se zeptala Torgunny, co myslí, že tento div znamená. Torgunna odpověděla, že neví - „ale myslím, že je to nejspíš předzvěst smrti někoho, kdo je zde na louce."

Večer šla Torgunna domů, a když přišla do světnice, svlékla se sebe zkrvavené šaty a ulehla na lože, neboť se jí těžce dýchalo. Lidem se zdálo, že ji přepadla nemoc. Ten krvavý déšť nespadl nikde jinde, jenom ve Fródá. Večer nechtěla Torgunna nic jíst. Ráno k ní přišel sedlák Tórodd, aby se jí zeptal, jak jí je. Odpověděla, že myslí, že to je její poslední nemoc.

A potom pokračovala: „Vidím, že jsi ze všech zde na statku nejrozvážnější, a proto ti chci svěřit svou poslední vůli, a přála bych si, aby byla zachována, pokud se týče mého majetku, který tu zanechám, i mne samé. Neboť se vše stane tak, jak řeknu," pravila, „i když na mně nevidíte nic zvláštního, a myslím, že vám bude k malému užitku, jestliže nesplníte, co ustanovím. To, co se dnes stalo, dává tušit zlý konec, nebudou-li proti tomu provedena účinná opatření."

„Myslím," odpověděl Tórodd, „že vidíš správně, a slibuji ti, že dodržím, co ustanovíš."

Nato pravila Torgunna: „Toto je moje závěť: chci, aby moje tělo, zemřu-li nyní, bylo odvezeno do Skálholtu, protože mi tušení říká, že toto místo bude zakrátko nejslavnějším místem v této zemi. Vím také," pokračovala, „že tam budou kněží, kteří budou za mne sloužit mši. Proto tě prosím, abys mě tam dopravil, a za to ti odkáži ze svého jmění tolik, že neutrpíš újmu. Ze svého dosud nerozděleného majetku odkazuji nejprve Turídě svůj šarlatový plášť. Činím tak proto, aby jí nebylo líto, jak naložím s ostatním jměním. A je mým přáním, aby sis vzal na výdaje, které budeš se mnou mít, z věcí, které k tomu účelu zanechám, tolik, kolik budeš chtít nebo kolik se bude zdát vhodným Turídě. Můj prsten mi však dejte do hrobu a mou postel i s ložními závěsy spalte, protože by nebyly nikomu k užitku. Neříkám to proto, že bych nepřála nikomu ty skvosty, kdyby mohly přinést někomu štěstí, ale rozhodla jsem se tak proto, že mě bolí pomyšlení, že by lidé měli mít pro mne tolik trápení, které je stihne, jestliže nebude dodrženo, co ustanovím."

Tórodd slíbil, že učiní, jak si přeje. Potom se Torgunnina nemoc zhoršila a za několik dní Torgunna zemřela. Nejprve bylo tělo nebožky odvezeno do kostela a pak dal Tórodd zhotovit rakev. Příští den postavil Tórodd hranici z dříví a na ni dal vynést ložní výbavu. Tu však přistoupila Turíd a zeptala se ho, co míní udělat s tou výbavou. Tórodd odpověděl, že ji chce spálit, jak si to přála Torgunna.

„Nepřipustím," pravila Turíd, „aby takové skvosty byly spáleny."

„Torgunna velmi varovala," odpověděl Tórodd, „aby nikdo nerušil její poslední vůli, a pravila, že toho, kdo by tak učinil, stihne neštěstí."

„Mluvila tak jen proto," namítla Turíd, „že těch věcí nikomu nepřála. A nic zvláštního se nestane, ať na její závěti změníme cokoli."

„Nevím," odpověděl Tórodd, „může-li to dopadnout jinak, než předpověděla."

Ale Turíd ho vzala kolem krku a prosila ho, aby ty věci nepálil, a tolik žadonila, že povolil a nakonec hodil do ohně jen slamník a duchny a Turíd si vzala přikrývky a polštáře a všechny závěsy. Ale nikdo z nich nebyl spokojen.

Potom byly učiněny přípravy k odvezení mrtvé. K jejímu doprovodu byli vybráni spolehliví muži a nejlepší koně, jaké Tórodd měl. Mrtvola byla zabalena do plátna, ale nezašita, a tak byla uložena do rakve. Potom naložili rakev na koně a zamířili jižním směrem po pláni, přes niž vede cesta. O jejich pouti není zpráv, leč až když jeli kolem dvorce Valbjarnarvellir. Tam se dostali do mokřin, do nichž často zapadali. Odtud jeli dále na jih k Severní řece a u Ostrovního brodu přes řeku. Řeka byla hluboká, protože hustě pršelo. Konečně se dostali na dvůr Na ostrohu v močálovitém kraji Stafholtstungském a požádali hospodáře, aby se tam směli zdržet, ale sedlák je nechtěl přijmout. Protože se však už setmělo, neodvážili se pokračovat v cestě. Přechod přes Bílou řeku v noci se jim zdál příliš nebezpečný. Odstrojili tedy koně a rakev odnesli do vedlejšího stavení, v němž byly uloženy zásoby. Potom šli do světnice, kde hodlali strávit noc bez večeře. Domácí lidé šli už předtím spát. Ale než usnuli, slyšeli z vedlejšího stavení velký hluk. Vstali, aby se podívali, nejsou-li to zloději, ale když vstoupili do stavení, spatřili mohutnou ženu, celou nahou. Připravovala jídlo. Ti, kteří ji spatřili, tak se polekali, že se neodvážili přistoupit blíž. A když se o tom dověděli muži z Torgunnina průvodu, spěchali rovněž na místo, aby se podívali, co se děje. A když tam spatřili stát Torgunnu, neměli ani oni odvahu něco si s ni začít. Když byla s pokrmem hotova, zanesla jej do světnice. Potom připravila stůl a podala večeři.

Tu pravili Torgunnini průvodci k sedlákovi: „Možná že se ti bude zdát, ještě než odtud odjedem, že ti tvá neochota přijmout nás přišla draho." Sedlák i hospodyně však odpověděli: „Rádi vám poskytneme jídlo a všechno, co potřebujete."

A sotva jim nabídl sedlák pohoštění, odešla Torgunna ze světnice a už se neobjevila. Potom rozsvítili světlo a odebrali hostům mokré šaty a namísto nich jim dali suché. Nyní zasedli hosté ke stolu a požehnali jídlo znamením kříže. Sedlák však dal vykropit celý dům svěcenou vodou. Hosté pojedli a nikomu se nic nestalo, ačkoliv jídlo připravila Torgunna. Zbytek noci prospali, nyní už na místě velmi pohostinném.

Ráno se vydali na další cestu, která nyní proběhla bez nehod, neboť všichni, kdo uslyšeli, co se stalo, pokládali za vhodné poskytnout jim vše, co potřebovali. A tak se na jejich další cestě nepřihodilo nic zvláštního. Když přijeli do Skálholtu, předali tam skvosty, které Torgunna odkázala tamnímu kostelu, a kněží je všechny s radostí přijali. Torgunna pak tam byla pohřbena a po pohřbu odjeli její průvodci domů. Jejich cesta probíhala nyní bez nehod, takže se všichni šťastně vrátili.

52

Ve Fródá měli velkou vytápěnou síň a na jejím konci proti vchodu byla komora na spaní, jak to tehdy bylo zvykem. Při přední stěně byly dvě menší komůrky, po každé straně dveří jedna. V jedné byly uloženy sušené ryby a v druhé mouka. Každý večer byly v síni rozdělány ohně a před večeří seděli lidé podél ohňů. Ten večer, kdy se vrátili muži z pohřební cesty domů, spatřili lidé, kteří seděli u ohňů, na dřevěném obložení stěny půlměsíc. Pohyboval se po stěně opačným směrem, proti dráze slunce, a nezmizel, dokud lidé seděli u ohňů. Tórodd se ptal Tóriho, jaké je to znamení, a Tóri odpověděl, že ohlašuje asi smrt - „a jistě zde vypukne mor." Po několik týdnů se objevoval potom tento měsíc večer co večer.

53

Ještě k jiné události došlo tehdy ve Fródá. Jednou se vrátil pastýř domů a byl velmi zamlklý. A promluvil-li, zněl jeho hlas nevrle. Lidem se zdálo, jako by byl posedlý trollem, protože se vyhýbal ostatním a mluvil sám se sebou. Tak to trvalo nějakou dobu. Ale jednou večer začátkem zimy se pastevec vrátil z pastvy a hned si šel lehnout. A ráno ho našli lidé mrtvého a pochovali ho na hřbitově u kostela. Brzo potom začalo strašit. Jednou v noci šel Tóri ven za svou potřebou, stranou od dveří. Ale když se pak vracel a chtěl opět dovnitř, viděl přede dveřmi stát pastevce. Tóri zamířil k dveřím, ale pastevec ho nechtěl pustit. Tóri se ho pak pokusil obejít, ale ovčák šel za ním a uchopil ho a mrštil jím o veřeje. Tórimu bylo velmi zle, ale přece jen se doplížil na svou postel. Od toho pádu však byl na celém těle černý jako uhel a zemřel a také byl pochován na hřbitově u kostela. Potom se však objevovali oba spolu, ovčák a Tóri. Lidé byli z toho, jak se dalo čekat, celí ustrašení. Po Tóriho smrti přepadla nemoc Tóroddova pacholka. Musel ulehnout a za tři dni zemřel. Potom umírali jeden po druhém, až jich bylo šest mrtvých.

Nastaly postní dni před vánocemi, ale tehdy se ještě na Islandě půst nedržel. Komora byla tak plná sušených ryb, že bylo těžké projít dveřmi. Ryby sahaly až k příčným trámům, takže se pro ně muselo nahoru po žebříku. Jednou večer, když muži seděli u ohňů, bylo slyšet, jak v komoře někdo bere ze zásob, ale když se šli podívat, neviděli tam nic živého. Krátce před vánocemi se vypravil sedlák Tórodd na ostroh pro náklad ryb, které si tam koupil. Měl s sebou na desetiveslici ještě pět mužů. Noc strávili na moři. Týž večer, když Tórodd odejel z domu a když byly rozdělány ohně, se přihodila ve Fródá zase podivná věc. Když lidé vkročili dovnitř, viděli, jak z podlahy síně vyčnívá tulení hlava. První, kdo vstoupil do síně, byla služebná, a když uviděla tento div, vzala hůl, která stála ve dveřích, a praštila jí tuleně po hlavě. Ale tuleň se po ráně vynořil výš a začal se ohlížet po Torgunniných ložních závěsech. Tu přistoupil čeledín a začal tlouci do tuleně, ale ten se při každé ráně vynořil výš, až měl i pracky venku. Tu čeledín omdlel a všech, kdo byli přítomni, se zmocnil veliký strach, kromě mladého Kjartana. Ten uchopil velké kladivo a udeřil jím tuleně do hlavy. Ale ačkoliv to byla těžká rána, tuleň jen potřásl hlavou a ohlédl se. Když mu však Kjartan zasazoval ránu za ranou, začal se tuleň propadat, jako kdyby se chtěl ztratit. Kjartan ho nepřestal bít, až se tuleň stáhl tak hluboko, že mu udusal podlahu nad hlavou. Po celou zimu pak se strašidla Kjartana velmi bála.

54

Když se ráno Tórodd s ostatními muži vracel z Ostrohu s rybami, zahynuli všichni u Emského předhoří. Člun a ryby byly vyplaveny pod skaliskem, ale mrtvoly nebyly nalezeny. Když zpráva o tom přišla do Fródá, uspořádali Kjartan a Turíd pohřební hostinu a pozvali na ni všechny sousedy. Pití bylo hojnost, protože už měli přichystáno pivo na vánoce. A když hosté seděli první večer při hostině, vstoupil do světnice sedlák Tórodd spolu se svými druhy a všichni byli úplně promočeni. Muži přivítali Tórodda srdečně, protože v tom viděli dobré znamení. Tehdy totiž věřili, že lidem, kteří utonuli na moři, uchystala bohyně moře Rán vlídné přijetí, jestliže se objevili na své pohřební hostině. Byla to stará víra, ale tehdy byla ještě živá, ačkoliv lidé byli pokřtěni a nazývali se křesťany. Tórodd a jeho druzi prošli vedle ložnice, která měla dvoje dveře, a vešli do síně. ale nikomu nepoděkovali na pozdrav a posadili se k ohni. Domácí lidé utekli ze síně, ale Tórodd a jeho druhové zůstali sedět u ohně, dokud nevyhasl. Potom odešli. To se opakovalo každý večer, dokud trvala smuteční slavnost.

Mnoho se tam při hostině mluvilo a někteří myslili, že mrtví přestanou se svými návštěvami, jakmile tryzna skončí. Hosté odjeli, ale lidé na dvorci se nezbyli stísněné nálady. Ten večer byly opět rozdělány ohně jako obyčejně. A když se rozhořely, přišel Tórodd se svou družinou a všichni byli promočení. Posadili se k ohni a otáčeli se, aby oschli. A když se usadili, vstoupil dovnitř Tóri se svými šesti druhy. Všichni měli šaty umazány od hlíny. Svlékli je a vytřásali z nich hlínu na Tóroddovu družinu. Domácí lidé utekli ze síně, jak se dalo čekat, a neměli ten večer ani světlo, ani horké kameny k ohřátí jídla a nemohli si odpočinout u ohně. Příští večer rozdělali oheň v jiném stavení a doufali, že tam mrtví nepřijdou. Ale zmýlili se, neboť vše se zběhlo jako předešlý večer: obě skupiny mrtvých přišly k ohňům. Třetí večer navrhl Kjartan rozdělat v síni dlouhý oheň a v druhém stavení menší oheň. Tak se také stalo a výsledek byl, že Tórodd se svými druhy se posadil k dlouhému ohni a domácí lidé k malému ohni, a tak tomu bylo po celé vánoce.

Ale v zásobárně s rybami byl stále větší neklid. Ve dne v noci bylo slyšet, jak někdo ze zásob bere. Nyní však nadešla doba, kdy i domácí lidé musili sáhnout na sušené ryby. A tu zpozoroval muž, který vystoupil nahoru, divný zjev: z navršených ryb čouhal ohon, velký jako kravský ocas, ale s krátkou tulení srstí. Muž chytil za ten ocas a tahal za něj a volal ostatní, aby mu pomohli. Na jeho volání vylezli všichni nahoru, muži i ženy, a chytili a táhli za ocas, ale nic nemohli pořídit a myslili, že ocas patří mrtvému zvířeti. Ale když právě táhli ze všech sil, vymkl se jim z ruky a těm, kteří ho nejpevněji drželi, strhl kůži s dlaní. Od té doby však už nikdo nikdy ten ocas nespatřil. Vybrali potom všechny zásoby, ale ani jedna ryba nebyla celá. Ze všech bylo maso vyrváno, takže po nich zbyla kůže a šupiny. Ale nic živého nenašli. Brzo po těchto událostech přišla nemoc na Torgrímu Čarodějku, Tóriho ženu. Torgríma polehávala nějakou dobu a nakonec zemřela. A ještě týž den večer, co byla pohřbena, byla spatřena se svým mrtvým mužem Tórim.

Po oné příhodě s ocasem začala znovu řádit nemoc, a tentokrát umíralo více žen než mužů. Zemřelo po sobě šest lidí a někteří utekli před mrtvými a strašidly z dvorce. Na podzim tam bylo třicet lidí čeládky a z těch osmnáct zemřelo a pět uteklo, takže jich tam zbylo v posledním předjarním měsíci jen sedm.

55

Když návštěvy mrtvých neustávaly a podivná smrt tolik řádila, vypravil se jednoho dne Kjartan do Helgafellu ke svému strýci Snorrimu, aby ho požádal o radu, co by měl dělat proti těm podivným věcem, které navštívily jeho dvorec. Tehdy právě přišel do Helgafellu kněz; poslal ho Snorrimu Gizor Bílý. Snorri poslal kněze s Kjartanem do Fródá, a kromě toho tam poslal i svého syna Tórda Kocourka a šest jiných mužů. A dal jim radu, aby spálili ložní závěsy a jiné věci po Torgunně a nad mrtvými, kteří navštěvují dvůr, aby vykonali přede dveřmi soud. Kněze pak požádali, aby tam vykonal služby boží, posvětil vodu a vyzpovídal lidi. Potom ještě požádal Kjartan muže ze sousedních dvorů, aby jeli s ním, a večer před Hromnicemi přijeli do Fródá, ve chvíli, kdy už byly rozdělány ohně. Tehdy se také roznemohla hospodyně Turíd za stejných příznaků jako ti, kdo zemřeli. Kjartan vstoupil hned dovnitř a viděl, že Tórodd se svými druhy sedí u ohně, jako obyčejně. Kjartan sebral věci po Torgunně, odešel s nimi do kuchyně, kde vzal z ohně hořící dřevo, a šel ven, kde spálili všechnu ložní nádheru, která patřívala Torgunně. Potom vyzval Kjartan před soud Tóriho a Tórd Kocourek sedláka Tórodda proto, že bez dovolení navštěvují dvůr a připravují lidi o život a zdraví. A před soud byli pohnáni všichni, kteří seděli u ohně.

Pak byl ustaven přede dveřmi soud a byla přednesena žaloba a celé jednání probíhalo jako při soudech na sněmu: byli vyslechnuti svědci, byla přednesena skutková podstata a vynesen rozsudek. Když byl vynesen rozsudek nad Tórim, povstal Tóri a pravil: „Pobýval jsem zde, dokud zde pokoj byl," a odešel dveřmi, před kterými se nekonal soud. Potom byl vynesen rozsudek nad ovčákem, který také vstal, když uslyšel výrok, a pravil: „Pryč odtud musím, a měl jsem dřív odejít."

A když Togríma Čarodějka uslyšela vynášet rozsudek nad sebou, povstala a pravila: „Příjemné zde bylo přebývání." Pak přednášeli žalobci jeden po druhém svá obvinění a každý z těch u ohně povstal, když byl nad ním vynesen rozsudek, a každý něco pronesl, než odešel. A z jejich slov bylo vidět, že neradi odcházejí. Nakonec byla vznesena žaloba proti sedláku Tóroddovi. A když ji uslyšel, povstal a pravil: „Není zde bezpečí, běžme pryč všichni," a odešel.

Potom vešel Kjartan s ostatními dovnitř. Kněz nesl svěcenou vodu a se svátostmi obešel všechna stavení. Příští den sloužil zpívanou mši svatou, vykonal ostatní služby boží a od té doby nepřicházeli již mrtví a přestalo strašit. Turídina nemoc se zlepšila a brzo se selka úplně uzdravila. Příští jaro najal Kjartan novou čeleď. Žil potom dlouho ve Fródá a byl z něho skvělý hospodář.

56

Godi Snorri bydlel v Helgafellu ještě sedm let potom, co byla na Islandě přijata křesťanská víra, až do roku, kdy byl jeho tchán Styr ubit na dvorci Jörvi v kraji Flisuhverfském. Tehdy se Snorri vypravil na jih, aby odtud odvezl mrtvého. Na zpáteční cestě zůstal přes noc v Hrossholtu a tehdy se stalo, jak o tom vypravuje Sága o Víga-Styrovi, že Styr se zvedl a pronesl verše, a když Snorri vstoupil do komory, padla mu do náručí zděšená sedlákova dcera, která se šla ze zvědavosti podívat na mrtvého. A ráno dcera zemřela.

Příští jaro vyměnil godi Snorri své pozemky za pozemky Ósvífrovy dcery Gudrúny a přestěhoval se do Tungy v Saelingsdalu. To bylo dva roky po ubití Torleikova syna Bolliho, Gudrúnina muže.

Téhož jara jel Snorri se čtyřmi sty muži na jih do Borgarfjordu, aby zavedl soudní řízení pro Styrovo ubití. Doprovázel ho také Styrův bratr Vermund Štíhlý, který tehdy bydlel ve Vatnsfjordu. Byl s ním i Steintór z Eyru a Torbrandův syn Tórodd z Labutí zátoky a dále Brandův syn Torleik z Krossnesu, Styrův synovec, a mnoho jiných významných mužů. Nedostali se však dále na jih než ke dvorci Bö u Hagského brodu na řece Hvítá, neboť na jižním břehu řeky čekal Illugi Černý, Kleppjárn Starý, Gísliho syn Torstein, Gunnlaug Hadí jazyk, Torgílsův syn Torstein z Hafsfjordského ostrova, který měl za ženu Vigdísu, dceru Illugiho Černého, a ještě mnoho jiných významných mužů. Dohromady jich tam bylo přes padesát. Snorri se neodvážil přes řeku a vznesl žalobu na nejjižnějším místě, kam se mohl bez nebezpečí odvážit, a tam předvolal Gesta pro Styrovo ubití před soud. V létě na sněmu však celou tuto žalobu překazil Snorrimu Gísliho syn Torstein.

Týž podzim jel godi Snorri na jih do Borgarfjordu a ubil Torsteina Gislasona a jeho syna Gunnara. Tentokrát ho provázel Steintór z Eyru a Tórodd Torbrandsson, Bárd Höskuldsson a Torleik Brandsson. Celkem jich bylo patnáct.

Příští jaro se sešel godi Snorri na torsneském sněmu s Torsteinem z Hafsfjordského ostrova, zetěm Illugiho Černého. Torstein připravil pro torsneský sněm mnoho žalob.

Jednoho dne se zeptal godi Snorri na sněmovním vrchu Torsteina, zda připravil mnoho žalob k projednání. Torstein odpověděl, že jich několik připravil.

„Nyní asi budeš chtít," pravil Snorri, „abychom podporovali tvoje pře stejně, jako jste vy, lidé z Borgarfjordu, podporovali minulé jaro naši při?"

„Po tom netoužím," odpověděl Torstein.

Ale když godi Snorri pronesl ona slova, souhlasili s ním velmi rozhodně Snorriho synové a četní Styrovi příbuzní. Pravili, že by si Torstein zasloužil, aby se žádná jeho pře nedostala dál, než kde právě je, a že by měl zaplatit životem za potupu, kterou on a jeho tchán Illugi Černý jim minulé léto způsobili. Torstein na to neodpověděl, a tak se rozešli.

Torstein a jeho příbuzní, lidé z Červených písků, měli početnou družinu. A když mělo nastat soudní řízení, chystal se Torstein prosadit všechny žaloby, které pro tento sněm vznesl. Když to však pokrevní a ostatní Styrovi příbuzní zpozorovali, chopili se zbraní a postavili se mezi soud a lidi z Písků, aby jim zabránili ve vedení pře. A tak došlo k boji. Torstein z Hafsfjordského ostrova myslel jen na to, jak by napadl Snorriho. Torstein byl muž velký a silný a dovedl dobře zacházet se zbraní. A když se chystal napadnout Snorriho, postavil se před něho Snorriho synovec Kjartan, aby chránil strýce. Oba spolu dlouho bojovali a jejich vzájemné útoky byly velmi tvrdé. Nakonec se podařilo přátelům obou postavit se mezi ně a přimět je k příměří.

Po tomto utkání pravil godi Snorri k synovci Kjartanovi: „Směle sis počínal dneska, Breidvíčane!"

Na to odpověděl Kjartan velmi rozmrzele: „Myslím, že bys mi nemusel vyčítat můj původ!"

V této bitvě padlo na Torsteinově straně sedm mužů a na obou stranách bylo mnoho raněných.

Spor byl urovnán hned na torsneském sněmu a godi Snorri byl velmi povolný při všech smírčích jednáních, protože nechtěl, aby se pře dostala na obecný sněm, neboť tam ještě nebylo dosaženo narovnání pro ubití Torsteina Gíslasona. Myslel, že bude mít na obecném sněmu dosti potíží, i když se tam tento spor nedostane. O všech těchto událostech, o ubití Torsteina Gíslasona a jeho syna Gunnara a o boji na torsneském sněmu, složil Tormód Trefilsson v Havraní písni tyto verše:

Smělý zhoubce mužů,
Snorri, ubil reky
dva na jižním břehu.
V bitvě na ostrohu
ničitele obryň
sedm útočníků
dalších mečem padlo.
Důkazy mám o tom.

Při jejich narovnání bylo stanoveno, že Torstein smí na torsneském sněmu projednat všechny žaloby, které pro tento sněm připravil. A v létě byl na obecném sněmu sjednán trest za ubití Torsteina Gíslasona a jeho syna Gunnara. Muži, kteří byli při ubití Snorrimu nápomocni, museli opustit zemi.

Toho léta vyňal Torstein z Hafsfjordského ostrova godství nad Červenými písky ze svazku torsneského sněmu, protože se mu zdálo, že jeho moc příliš utrpěla zásahem Snorriho a jeho rodu. Spolu se svými příbuznými zřídil nový sněm v Straumfjordu, který pak drželi dlouho ve svých rukou.

57

Godi Snorri hospodařil teprve několik málo let v Saelingsdalu, když se v Eyru, v kraji Bitrském, usadil muž jménem Óspak, syn Kjallakův z dvorce Kjallaksá pod kopcem Skridinsenni. Óspak byl ženat; jeho syn Glúm byl tehdy ještě mlád. Óspak byl člověk velmi silný a odvážný, ale protože vyhledával sváry, byl velmi neoblíben. Měl u sebe sedm nebo osm mužů a ti nenechali tam na severu nikoho na pokoji. Óspak a jeho druhové měli u břehu stále připravený člun a brali lidem z jejich majetku nebo naplaveného zboží, co se jim zlíbilo.

Byl muž jménem Álf Malý. Bydlel v Tambárdalu u Bitrského fjordu. Byl to majetný člověk a znamenitý hospodář. Patřil ke sněmu Snorriho a pečoval o jeho naplavené zboží pod Gudlaugovou horou. Také Álf trpěl Óspakovým násilnictvím a stěžoval si na ně Snorrimu, kdykoliv se s ním potkal. Na dvorci Tunze při Bitrském fjordu bydlel tehdy Tóri Gullhardarson, přítel Sturly Tjódrekssona. Sturla, kterému se dostalo příjmí Bojovník, bydlel na dvorci Stadarhólu v kraji Saurbö. Tóri byl bohatý sedlák. Vynikal nad všechny muže v Bitrském kraji a měl plnou moc nad naplaveným zbožím, které tam na severu patřilo Sturlovi. Óspak a Tóri mívali spolu časté spory, a jednou ten, podruhé onen podržel vrch. Óspak byl nejmocnějším mužem v kraji Krossárdalském a Skridinsennském.

Jednoho roku se dostavila zima velmi záhy a sníh přikryl celý Bitrský kraj, takže dobytek zůstal bez pastvy a hynul. Někteří proto hnali svůj dobytek přes planinu do Saurböského kraje. V létě předtím dal Óspak postavit kolem svého dvorce v Eyru val, který poskytoval bezpečnou ochranu, byli-li tam muži, kteří se vyznali v obraně.

Koncem zimy se přihnala vánice a trvala celý týden. Vál prudký severní vítr. A když vánice ustala, zpozorovali lidé, že se ledová tříšť dostala z moře až těsně k vnějšímu břehu, ale nikoliv ještě dovnitř fjordu. Tu se vydali muži, aby obhlédli ty části pobřeží, které jim patřily. Vypravuje se, že mezi Stikským útesem a Gudlaugovou horou byla vyplavena mohutná velryba. Největší podíl na ní připadal Snorrimu a Sturlovi Tjódrekssonovi. Menší díly patřily Álfu Malému a ještě několika jiným sedlákům. Muži se vypravili na místo a začali sekat velrybu podle pokynů Tóriho a Álfa. A když už byli v plné práci, zpozorovali, jak z druhé strany fjordu od Eyru připlouvá člun. Byla to mohutná dvanáctiveslice, která patřila Óspakovi. Člun připlul k velrybě a vystoupilo z něho dvanáct mužů dobře ozbrojených. A když Óspak vystoupil na břeh, zamířil k velrybě a zeptal se, kdo tu poroučí.

Tóri odpověděl, že dohlíží nad částí, která patří Sturlovi, a Álf nad svou částí, a také nad tou, která patří Snorrimu - „a ostatní sedláci se starají každý o svůj díl."

Óspak se zeptal, jakou část velryby přenechají jemu.

„Z dílu, který mám na starosti já," odpověděl Tóri, „nemíním přenechat nic. Ale nevím, zdali sedláci nehodlají prodat něco ze svých podílů. A kolik zaplatíš?"

„Víš, Tóri," pravil nato Óspak, „že není mým zvykem kupovat velrybu od lidí z Bitry."

„Zadarmo ti, myslím, nikdo nic nedá," odpověděl Tóri.

Rozřezaná část velryby ležela navrstvená na jednu hromadu, neboť nikomu ještě nebyl určen jeho díl. Óspak vyzval své lidi, aby odnesli velrybu na člun. Muži, kteří byli zaměstnáni velrybou, neměli žádné zbraně kromě sekyr, kterými ji dělili. Když Tóri viděl, že Óspak a jeho lidé míří k velrybě, volal na muže, aby se nenechali oloupit. Muži běželi hned na druhou stranu a ti, kteří byli u nerozřezané části, běželi jim na pomoc a nejrychlejší byl Tóri. Óspak se obrátil ihned proti němu a udeřil ho hlavou sekyry do ucha, takže Tóri padl omráčen na zem. Ti, kteří mu byli nejblíž, odtáhli ho k sobě a pečovali o něho, dokud nenabyl vědomí. A po tu dobu velrybu nikdo nehájil.

Tu vystoupil Álf Malý a volal na Óspaka, aby nechal velrybu ležet. Óspak však odpověděl: „Nepřibližuj se, Álfe! Máš křehkou lebku a já těžkou sekyru. Povede se ti hůř než Tórimu, přiblížíš-li se jen o krok."

Álf uposlechl této dobře míněné rady a Óspak odnesl se svými druhy velrybu na člun. S prací byli hotovi dřív, než Tóri nabyl zase vědomí. A když pak Tóri viděl, co se stalo, obořil se na své lidi, že se zbaběle zachovali, nečinně přihlížejíce, jak jeden je okrádán a druhý bezmála ubit. Potom vyskočil, ale Óspak byl již připraven k odplutí a odrazil od břehu. Veslovali na západ přes fjord k Eyru a Óspak nedovolil nikomu, kdo se s ním zúčastnil této výpravy, aby se od něho vzdálil. Usadili se tedy v Eyru a zařídili se ve své pevnosti.

Tóri a jeho lidé rozdělili zbytek velryby a část, která byla uloupena, připočtli navrub všech, podle toho, jaký kdo měl na velrybě podíl. Mezi Óspakem a Tórim vládlo od té doby velké nepřátelství.

Poněvadž měl Óspak u sebe mnoho mužů, spotřeboval brzo všechny zásoby.

58

Jednou v noci se vypravil Óspak ještě se čtrnácti muži do Tam-bárdalu na Álfův dvorec a přepadl Álfa a jeho lidi a plenil tam a uloupené zboží odvezl na čtyřech koních. Ale lidé na dvorci Fjardarhornu zpozorovali jejich výpravu a poslali do Tungy posla, aby o tom pověděl Tórimu. Tóri sebral ihned posilu a odjel se sedmnácti muži dolů k fjordu. A tu spatřil, jak Óspak spěchá se svou družinou z Fjardarhornu na sever k moři.

Když Óspak zpozoroval, že je pronásledován, pravil: „Muži jedou za námi a je to jistě Tóri. Bude se asi chtít pomstít za ránu, kterou jsem mu v zimě zasadil. Jich je osmnáct a nás patnáct, ale my máme lepší zbraně a uvidíme, kdo se tentokrát bude víc těšit z úderů. Ale koně, které jsme sebrali v Tambárdalu, se teď obrátí a utečou domů, necháme-li je stát samy. Já bych však nerad pozbyl, co jsem jednou poctivě získal. Ať proto dva muži, kteří jsou nejméně vyzbrojeni, zaženou koně do Eyru a pošlou pak za námi ty, kdo zůstali doma. My ostatní se postavíme na odpor proti Tórimu a budeme se bránit, jak nejlíp dovedeme."

Stalo se, jak řekl. A když je Tóri se svou družinou dohonil, pozdravil ho Óspak a zeptal se, co je nového. Mluvil přívětivě, aby Tóriho zdržel. Tóri se zeptal, odkud vezou ty zásoby. Óspak odpověděl, že z Tambáralu.

„Jak jste k nim přišli?" zeptal se Tóri.

„Nebyly dány darem, ani zaplaceny, ani prodány."

„Vydáte nám je?" zeptal se Tóri.

Óspak odpověděl, to že není v jeho povaze.

Nato zaútočili na sebe a rozpoutal se boj. Tóri a jeho lidé doráželi velmi prudce, ale také Óspakovi lidé si vedli velmi statečně. Mnoho jich však bylo zraněno a několik jich padlo. Tóri měl v ruce oštěp na medvědy a rozpřáhl se jím proti Óspakovi, ale Óspak ránu odrazil. Protože však Tóri udeřil s příliš velkou silou, ale naprázdno, upadl na kolena a ohnul se při tom. Tu udeřil Óspak Tóriho hned sekyrou do zad, až to zařinčelo, a pravil s výsměchem: „Tohle ti překazí dlouhé cesty, Tóri!"

„Možná," odpověděl Tóri, „ale přes tuto ránu stačím ještě na celodenní cestu."

Tóri měl meč na řemínku kolem krku, jak tehdy bylo zvykem. Měl ho přehozený dozadu a tak meč zachytil ránu. Jen žebra byla zasažena, ale ne mnoho. Nato přiskočil jeden z Tóriho druhů a udeřil po Óspakovi, ale ten odrazil ránu sekyrou. Úder zasáhl násadu a přerazil ji, takže sekyra spadla na zem. Tu volal Óspak na své muže, aby ustoupili, a sám se dal na útěk.

Jakmile Tóri vstal, mrštil oštěpem po Óspakovi a zasáhl ho do nohy tak silně, že oštěp projel úplně stehnem. Óspak vytáhl oštěp z rány a obrátil se opět k boji. Poslal pak oštěp zpět a proklál jím toho muže, který po něm udeřil, uprostřed těla, takže muž padl ihned mrtev k zemi. Nato se dal Óspak se svými druhy na útěk a Tóri je pronásledoval podél fjordů až téměř do Eyru. Tam však vyběhli ze dvorce lidi, muži i ženy, a proto Tóri nechal pronásledování a obrátil se se svými lidmi domů. Od té doby nedošlo mezi nimi po celou zimu k žádnému utkání. V té bitvě padli tři muži na Óspakově straně a jeden na straně Tóriho, a na obou stranách bylo mnoho raněných.

59

Godi Snorri vznesl jménem Álfa Malého žalobu proti Óspakovi a jeho druhům a na torsneském sněmu prosadil, že všichni byli odsouzeni k vyhnanství. Po sněmu odjel do Tungy a zůstal doma až do dne, kdy měl být vynesen rozsudek o zabavení majetku. Tehdy se vypravil s početnou družinou na sever do Bitry. Když tam však přijel, nezastihl ani Óspaka, ani jeho lidi, neboť Óspak odejel spolu se všemi čtrnácti druhy na sever na Hornské pobřeží v pěti člunech. Zdrželi se v tom kraji po celé léto a natropili tam mnoho zla. Usadili se u Taralátského fjordu, kde shromáždili kolem sebe mnoho mužů. Přidal se k nim též jistý člověk jménem Hrafn, zvaný Viking. Byl to zločinec a loupil v severní části Hornského pobřeží. Všichni se nyní dopouštěli velkých násilností, loupeží i ubití, a zůstali spolu až do začátku zimy. Tehdy se shromáždili lidé z Hornského pobřeží, Óláf Eyvindarson z Drang a ostatní sedláci, a vytáhli proti nim. Óspak si vybudoval v Taralátském fjordu val a měl kolem sebe na třicet mužů. Óláf oblehl se svými lidmi opevnění, které se mu však zdálo velmi nepřístupné. Když pak došlo k vyjednávání, navrhl Óspak, že odejde se svými druhy z Pobřeží a nebude se tam už dopouštět násilností, jestliže sedláci odtáhnou domů. Poněvadž se Óláfovi zdálo, že by nebylo snadné zbojníky přemoci, přijal tuto nabídku, kterou obě strany stvrdily přísahami.

60

Nyní se musíme vrátit k Snorrimu, který odejel, jak již bylo řečeno, na sever do Bitry, aby vynesl rozsudek o zabavení majetku. Když přijel do Bitry, byl Óspak již tentam. Snorri vynesl rozsudek podle ustanovení zákona a zabral všechen majetek vyhnanců a rozdělil jej mezi Álfa Malého a ostatní, kteří nejvíc utrpěli jejich násilnostmi. Potom se odebral domů do Tungy a tak uběhlo léto. Počátkem zimy opustil Óspak se svými druhy Pobřeží. Odejel na dvou velkých člunech. Pluli podél Pobřeží a pak na sever přes zátoku Flói k Vatnsnesu, kde přistáli a loupili a naložili oba čluny, co se do nich vešlo. Potom zamířili na sever přes Bitrskou zátoku a přistáli v Eyru, kde odnesli kořist do své pevnosti. Přes léto tam bydlela Óspakova žena se synem Glúmem. Téže noci, kdy se vrátili domů, odveslovali s oběma čluny dovnitř zátoky a vystoupili u dvorce v Tunze v Bitrském kraji na břeh a vnikli do dvora. Sedláka Tóriho vytáhli z postele, odvedli ho ven a ubili ho. Potom sebrali všechno jmění, které tam našli, a odnesli je na čluny. Z Tungy zamířili do Tambárdalu, kde vylomili dveře stejně jako v Tunze. Álf Malý ležel oblečen, a když slyšel, že někdo páčí dveře, vyskočil a běžel k tajnému východu na zadní straně stavení. Tudy utekl a běžel údolím nahoru. Óspak a jeho kumpáni sebrali všechno, co jim přišlo do ruky, a odnesli to do svých člunů. Potom odjeli s oběma naloženými čluny domů do Eyru a uloupené věci odnesli do hrazeného dvorce. Také čluny tam odtáhli a naplnili je sladkou vodou a pak zatarasili val, který byl výborný k obraně. Tam strávili celou zimu.

61

Álf Malý utíkal, až přiběhl do Tungy v Saelingsdalu ke godimu Snorrimu, kterému vyprávěl, co se stalo, a velmi mu domlouval, aby se ihned vypravil na sever proti Óspakovi a jeho druhům. Ale godi Snorri chtěl nejprve vyzvědět, čeho jiného se ještě dopustili na severu kromě toho, že vyhnali Álfa, a zda se usídlili v Bitře. Brzy nato přišly ze severu zprávy o Tóriho ubití a o tom, jakou pevnost si Óspak v Bitře postavil. Podle těchto zpráv se zdálo, že nebude lehké Óspaka napadnout. Godi Snorri vzal k sobě Álfovy lidi a všechen majetek, který Álfovi ještě zbyl. A tak uběhla zima. Snorriho nepřátelé mu kladli za vinu, že nespěchá, aby Álfovi dopomohl k jeho právu. Godi Snorri nechal lidi, ať si mluví, co chtějí, a nic nepodnikal.

Sturla Tjódreksson ze západního kraje poslal vzkaz, že se vypraví proti Óspakovi, jakmile Snorri bude chtít, neboť se cítil zavázán k této výpravě neméně než Snorri. Tak ubíhala zima a přešly vánoce a stále přicházely zprávy o násilnostech Óspaka a jeho lidí. Zima byla tuhá, takže zamrzly všechny fjordy. Krátce před postní dobou poslal Snorri vzkaz na dvorec Ingjaldshvál na Ostrohu. Tam bydlel muž jménem Tránd Běžec, syn Ingjalda, podle něhož se jmenuje dvorec v Ingjaldshválu. Tránd byl velmi silný a odvážný muž a nikdo nebyl tak rychlý v běhu jako on. Pobýval kdysi u Snorriho, a dokud byl pohanem, říkalo se o něm, že bere na sebe dvě podoby. Když však byl pokřtěn, pozbyl vlastnosti nabyté kouzly. Snorri mu poslal vzkaz, aby k němu přišel do Tungy a aby se vypravil na cestu, na níž ho čeká zkouška mužnosti.

Když Tránd uslyšel Snorriho vzkaz, pravil poslu: „Zůstaň zde, jak dlouho budeš chtít. Já se na Snorriho vzkaz ihned vypravím na cestu. Nemůžeme však jet spolu."

Posel odpověděl, že uvidí, co přinese ráno. A když ráno vstal, byl už Tránd dávno z domu.

Tránd si vzal zbraně a zamířil k předhoří Enni a odtud pokračoval v cestě k Búlandskému hřbetu a dále podél fjordů k dvorci Eidi. Tam vstoupil na led a spěchal přes Kolgrafafjord a Seljafjord k Vigrafjordu a dále stále po ledě k nejvnitřnější části zálivu a do Tungy přišel večer, právě když Snorri zasedl k stolu. Snorri ho pozdravil a přijal ho s otevřenou náručí. Tránd opětoval pozdrav a zeptal se ho, co si od něho přeje. Pravil, že je hotov vypravit se, kamkoliv ho Snorri pošle. Snorri ho pozval, aby přes noc zůstal u něho, a odebral mu šaty, aby uschly.

62

Téže noci poslal Snorri posla do Stadarhólu se vzkazem Sturlovi Tjódrekssonovi, že by se s ním rád setkal příští den na dvorci Tunze v severní Bitře. Poslal také vzkaz na sousední dvorce a sezval z nich muže k sobě. Příští den vytáhli na sever přes Gaffellskou pláň, v síle padesáti mužů, a večer přijeli do Tungy v Bitře. Sturla tam již čekal spolu s třiceti muži. V noci pak odjeli odtud do Eyru. A když tam přijeli, vyšel Óspak na val a zeptal se, kdo stojí v čele výpravy.

Odpověděli mu a vyzvali ho, aby se vzdal, ale Óspak odmítl a pravil, že se nevzdá - „učiním vám však stejnou nabídku," pravil, „jakou jsem učinil lidem z Pobřeží, že totiž odejdeme z kraje, jestliže vy odejdete od valu."

Snorri odpověděl, že si nenechá dávat podmínky. Příští ráno, jakmile se rozednilo, rozdělili si val k útoku: Snorrimu připadla losem k útoku ta část valu, kterou hájil Hrafn Víking, a Sturlovi ta část, kterou hájil Óspak. Synové Börka Tlustého Sám a Tormód měli útočit na jednom místě a Snorriho synové Tórodd a Torstein Treska na jiném. Óspak a jeho lidé měli k obraně hojnost kamení, pokud k němu ovšem mohli, a nijak jím nešetřili. Snorri a Sturla měli k útoku většinou oštěpy a šípy. Přinesli si jich velké množství, protože se na ztečení valu dlouho připravovali. Útok byl velmi tvrdý. Na obou stranách bylo mnoho raněných, ale nikdo nepadl. Snorri a jeho lidé stříleli z luku a vrhali oštěpy tak hustě, že Hrafn ustoupil z valu. Tu se Tránd Běžec rozběhl proti valu a vyběhl na něj tak vysoko, že zasekl sekyru do hrazení, a chytiv se za topůrko, vyšvihl se nahoru na hradbu. Když pak Hrafn zpozoroval, že Tránd zlezl srub, rozběhl se proti němu a vrhl po něm oštěpem. Tránd však odrazil úder a sekl Hrafnovi do ramene a usekl mu ruku. Nato se vrhlo proti němu mnoho mužů, a proto se stáhl z valu a vrátil se ke svým lidem. Óspak povzbuzoval své druhy k obraně a sám se bil velmi statečně, a když vrhal kameny, pouštěl se až k okraji valu. Když v prudké obraně házel kameny po Sturlově družině, vrhl po něm Sturla kopím. Kopí ho zasáhlo uprostřed těla a Óspak se zřítil dolů na vnější stranu valu. Sturla běžel hned k němu a strhl ho k sobě, protože chtěl, aby všichni museli uznat, že on sám ubil Óspaka. A ještě jeden muž se zřítil s valu, tam, kde útočili Börkovi synové. Potom učinili víkingové návrh, že vydají tvrz, jestliže jim bude zaručen život, a rozsudek nad sebou přenechali Snorrimu a Sturlovi. A protože Snorriho lidem nezbývalo už mnoho oštěpů, přijali tuto nabídku. Tvrz pak byla vydána a Óspakovi druhové se vydali do moci Snorriho, který jim zaručil život, jak si to vymínili. Óspak a Hrafn a ještě jeden muž z jejich družiny tam nechali život a na obou stranách bylo mnoho raněných. Tormód o tom praví v Havraní písni:

Bitva byla v Bitře.
Bojů četných strůjce
havranům tam hladným
hody rudé zchystal.
Lodí mořských vůdci
lehli k nohám reka,
Hrafn pod pevností
našel pokoj v zemi.

Godi Snorri dovolil Óspakově ženě a jeho synu Glúmovi, aby tam zůstali. Glúm se později oženil s Tórdísou, dcerou Ásmunda Šedivého, Grettiho sestrou. Jejich synem byl Óspak, který měl spory s Oddem Ófeigssonem z Midfjordu.

Godi Snorri a Sturla rozehnali víkingy, každého jiným směrem, a vrátili se pak domů. Tránd Běžec se zdržel, ještě než odejel do Ingjaldshválu, krátce u Snorriho, který mu za jeho pomoc vřele poděkoval. Tránd pak žil dlouho v Ingjaldshválu. Později přebýval v Trándarstadech a těšil se velké vážnosti.

63

V té době žil Tórodd Torbrandsson v Labutí zátoce a hospodařil na obojích pozemcích, v Ülfarsfellu a Örlygsstadech. Ale tu znovu začalo řádění zemřelého Tórólfa Kulhavce, a to v takové míře, že lidé z obou statků utíkali. Bólstadský dvorec byl tehdy již zcela opuštěný, poněvadž tam Tórólf hned po Arnkelově smrti obnovil své návštěvy a ničil lidi i dobytek. Proto se tam nikdo neodvážil usadit. A když byl dvorec zpustošen, odstěhoval se Kulhavec do Úlfarsfellu a začal strašit zde. Všichni lidé se děsili, sotva se Kulhavec objevil. Jeden sedlák z kraje se tehdy vypravil k Tóroddovi do Kársstadu, aby si postěžoval na toto trápení, neboť byl Tóroddovým nájemníkem. Pravil, že všichni jsou přesvědčeni, že Kulhavec nepřestane, dokud nezpustoší celý fjord, lidi i dobytek, nezatrhne-li se mu nějak jeho řádění - „a myslím, že se odtud budu muset vystěhovat, jestliže tomu nebude učiněn konec."

Tóroddovi se nezdálo lehké zjednat zde nápravu, ale ráno dal přece osedlat koně a vyzval své čeledíny, aby jeli s ním, a také muže ze sousedství vzal s sebou. Zamířili pak ke Kulhavcově skále a k Tó-rólfově mohyle. Potom otevřeli hrob a našli tam Tórólfa. Jeho tělo bylo celé, nezetlelé, a vypadal jako zlý troll. Byl černý jako Hel, bohyně smrti, a tlustý jak býk. A když ho chtěli zdvihnout, nepohnuli s ním. Tórodd dal pod něho vložit kůl a tak ho dostali z mohyly. Potom dopravili tělo dolů k břehu a tam narovnali mohutnou hranici, a když ji zapálili, odtáhli mrtvolu do ohně a spálili ji, až z ní nezůstalo nic než chladný popel. Dlouho však trvalo, než plameny zasáhly Tórólfovo tělo. Vál ostrý vítr, který odnášel popel, jak hranice hořela. Zbylý popel hodili do moře. Když byli s dílem hotovi, odjeli domů.

Ženy právě dojily, a když Tórodd přijel k ohradě, splašila se jedna kráva a zlomila si nohu. Tórodd ji ohledal a byla tak hubená, že se nezdálo vhodné ji porazit. Poručil tedy, aby jí zavázali nohu, ale kráva potom nedala už ani kapku mléka. Když se jí noha zahojila, odvedli ji na vykrmení do Úlfarsfellu, protože tam byla dobrá pastva, jaká bývá jen na loukách dole u vody. Kráva chodila často dolů k břehu, na místo, kde byla spálena Tórólfova mrtvola, a olizovala kameny, k nimž vítr donesl popel. Vypravuje se, že když lidé z ostrovů jeli s nákladem ryb podél fjordu, uviděli krávu nahoře na svahu spolu s šedivým býkem, o kterém nikdo nevěděl, kde se tam vzal. Na podzim hodlal Tórodd krávu porazit. Poslal pro ni muže, ale ti ji nenašli. Tórodd po ní po celý podzim často pátral, ale marně. Všichni již myslili, že buď zašla, nebo že ji někdo ukradl. Jednou brzo ráno těsně před vánocemi šel karstadský pastevec jako obvykle do chléva a tu přede dveřmi do stáje spatřil dobytče a poznal v něm ztracenou krávu. Zavedl ji do stáje a uvázal ji a šel to oznámit Tóroddovi. Tórodd šel hned do chléva, prohlédl krávu a ohmatal ji. A tu poznal, že kráva je stelná a není na zabití. Tórodd měl ostatně tehdy již zabito, kolik potřeboval pro domácnost. A pozdě na jaře, když už se blížilo léto, se kráva otelila, a byla to jalůvka. Měla však ještě jedno telátko, býčka, který byl tak veliký, že kráva při telení málem zahynula, a brzo pak skutečně pošla. Toto veliké tele odnesli do světnice. Mělo srst strakatou a byl to vzácný kus. V místnosti chovali obě telata, také to, které přišlo na svět první. Ve světnici byla též stařena, Tóroddova pěstounka, tehdy už slepá. Když byla mladší, pokládali ji za jasnozřivou, ale když zestárla, viděli lidé v tom, co řekla, jen stařecké povídání. A přece se mnoho z toho, co předvídala, skutečně vyplnilo. Jakmile to veliké tele přivázali, začalo silně bučet, a když stařena uslyšela to bučení, velmi se polekala a pravila: „Tohle je nějaký troll, a ne zvíře. Myslím, že uděláte nejlíp, když tu potvoru podřežete."

Tórodd odpověděl, že by nebylo dobře tele zabít. Pravil, že stojí za to, aby bylo vychováno, že z něho bude, až vyroste, krásný kus. Tu zabučelo tele podruhé a stařena pravila celá se třesouc: „Můj synu, dej zabít to tele, protože nám bude k neštěstí, až vyroste."

„Zaříznu ho tedy, když si tak přeješ, pěstounko," odpověděl Tórodd.

Byla pak vyvedena obě telata ven, ale Tórodd dal zabít jalůvku a býčka dal odvést do stáje a nakázal, aby nikdo stařeně neprozradil, že je naživu. Býček rostl každým dnem, takže na jaře, když se dobytek pouštěl ze stáje, nebyl menší než telata, která se vylíhla začátkem zimy. Běhal, když byl vypuštěn, po louce kolem dokola a bučel jako dospělý býk, takže ho bylo zřetelně slyšet i ve světnici. Tu pravila stařena: „Tak tedy toho trolla nezabili a přinese nám větší neštěstí, než se dá slovy vypovědět."

Býček rostl velmi rychle a po celé léto se probíhal po louce. Na podzim byl tak veliký, že málokteré roční dobytče bylo větší. Měl překrásné rohy a bylo na něho radost pohledět. Dali mu jméno Glaesi, Lesklý. Když mu byly dva roky, byl velký jako pětiletí býci. Byl stále doma s kravami a pokaždé, když se Tórodd objevil v stáji, přišel Glaesi k němu a očichával ho a olizoval mu šaty, a Tórodd zase poplácával býčka. Glaesi byl přítulný k lidem i dobytku a ovcím, a přesto, když zabučel, obcházela hrůza všechny lidi, a zvláště stařenu. Když bylo Glaesimu čtyři roky, přestal se vyhýbat ženám, dětem a mladým lidem, a když se k němu přiblížili muži, zdvihl hrozivě hlavu, a ustoupil, jen když k tomu byl donucen.

Jednoho dne, když se vrátil domů do stáje, zabučel zase tak hrozně, že všichni v domě ho slyšeli, jako kdyby stáli vedle něho. Ve světnici byla stařena a s ní Tórodd.

Stařena těžce povzdechla a pravila: „Málo dbáš mých slov, synu, když nechceš dát býka porazit."

„Buď klidná, pěstounko!" odpověděl Tórodd. „Nechám ho do podzimu, až se vypase, a potom ho zabijeme."

„To už bude pozdě," pravila stařena.

„Uvidíme," odpověděl Tórodd.

A když tak spolu mluvili, ozval se býk znovu a tentokrát znělo jeho bučení strašněji než prve. Tu pronesla stařena tyto verše:

Štědrý dárce stříbra,
stáda bujný vůdce
hlavu zdvihá smělou
s hlasem, jenž smrt věstí.
(Život možná zničí
muži nejednomu.)
Tebe aspoň, vidím,
vrhne v pouta země.

Tórodd odpověděl: „Je to stařecké povídání, co pravíš, pěstounko, a ne jasnozření."

Stařena odpověděla:

Pravíte, že žena
pošetile mluví,
když rozváže jazyk.
Ran pláč však vidím
na stydnoucím těle.
Krutou smrt ti zchystá
netvor svými rohy.
Zrak můj neklame mě.

„Nebude tomu tak, pěstounko!" pravil Tórodd.

„Bohužel bude," odpověděla stařena.

Jednou v létě dal Tórodd kopit na louce všechno seno, neboť se schylovalo k dešti. Příští ráno však, když lidé vyšli z dvorce, viděli, jak Glaesi vyběhl na louku a svrhl s rohů dřevo, které měl na nich připevněno, aby nemohl nikoho nabrat, kdyby se rozzuřil. A nyní změnil býk celé své chování. Dříve nikdy neničil seno, když se probíhal po louce. Nyní se však vrhal proti kupkám, rozrýval nohama zemi a nabíral na rohy kupky a rozhazoval seno po louce. A když jednu kupku rozházel, vrhal se na druhou a bučel a běhal po louce jako zběsilý. Lidí se zmocnil takový strach z toho zvířete, že se nikdo neodvážil jít k němu a odvést ho z louky. Šli tedy říci Tóroddovi, jak Glaesi řádí. Tórodd vyběhl rychle z domu, popadl silnou březovou tyč, přehodil si ji přes rameno, a drže ji za rozdvojený konec, vyběhl na louku proti býkovi. Jakmile ho Glaesi spatřil, zastavil se a obrátil se proti němu. Tórodd ho chtěl odehnat, ale Glaesi se nehnul. A tu zdvihl Tórodd tyč a udeřil býka mezi rohy s takovou silou, že se dřevo rozštíplo. Ale tím úderem se Glaesi rozzuřil a vrhl se proti Tóroddovi. Tomu se však podařilo chytit ho za rohy a odstrčit od sebe a tak trvala chvíli jejich hra, že býk útočil a Tórodd uhýbal, odstrkávaje býka hned na tu, hned na onu stranu, až sám začal pociťovat únavu. Skočil však ještě býkovi na krk a stiskl ho rukama kolem hrdla. Tak ležel natažen přes býkovu hlavu mezi oběma rohy doufaje, že zvíře unaví. Ale býk běhal s ním po louce sem a tam.

Tóroddovým lidem bylo nyní zřejmé, že tento zápas neskončí dobře, ale neměli odvahu postavit se proti býkovi beze zbraně. Běželi tedy domů pro kopí, a když zase vyšli ven, vrhli se na louku s oštěpy a jinými zbraněmi. Když to býk zpozoroval, sklonil hlavu mezi nohy a trhl sebou tak, že se jedním rohem dostal Tóroddovi pod tělo. Potom zdvihl hlavu do výše s takovou rychlostí, že spodní část Tóroddova těla byla vymrštěna do vzduchu a Tórodd téměř stál hlavou na býkově šíji. A když se smekl dolů, nabral ho Glaesi hlavou a býkův roh mu pronikl hluboko do břicha. Tehdy se Tórodd pustil rukama, ale býk hrozně zabučel a běžel přes louku dolů k řece. Tóroddovi lidé běželi za ním a hnali ho Geirvörskou roklí až k bažině pod dvorcem Hellur. Tam se vrhl býk do bažiny, v níž se propadl, a nikdo ho už potom neuviděl. Tomu místu se dosud říká Glaesiho slatina. Když se lidé vrátili zase na louku, Tórodda tam už nenašli. Odvlekl se na dvůr, a když lidé přišli domů, ležel na loži ve svém přístěnku a byl mrtev. Odnesli ho pak na hřbitov. Tóroddův syn Kár se po otcově smrti ujal hospodářství v Labutí zátoce, kde potom dlouho žil. Po něm byl tamější dvorec nazván V Kársstadech.

64

Byl muž jménem Gudleif, syn Gudlauga Bohatého ze Straumfjordu a bratr Torfinna, z něhož pochází rod Sturlungů. Gudleif byl velmi zcestovalý. Měl velkou kupeckou loď a stejnou loď měl i Tórólf, syn Lopta z Eyru, tehdy, když se utkali s Gyrdem, synem jarla Sigvalda. V té bitvě ztratil Gyrd oko.

Na konci vlády Óláfa Svatého podnikl Gudleif obchodní cestu do Dyflinu, a když se vracel ze západu, zamířil na Island. Plul kolem irských břehů a dostal východní a severovýchodní vítr a byl zahnán daleko na jihozápad, takže nevěděl, kde přistane. Léto již téměř minulo, a posádka učinila nejeden slib, zachrání-li se. A tu se stalo, že spatřili zemi. Byla to velká země, ale nevěděli, která země to je. Gudleif a jeho druhové se rozhodli plout k břehu, protože se jim zdálo nebezpečné vzdorovat nadále moci moře. Přistáli šťastně, a když pobyli nějakou dobu na souši, zpozorovali, jak k nim míří lidé. Nevěděli, kdo to je, ale podle jejich řeči se jim zdálo, že to jsou nejspíše Irové. Brzo se kolem nich sběhlo takové množství lidu, že jejich počet činil několik set. Tito lidé je jali a svázali a odvedli do vnitrozemí na shromáždění, kde byli souzeni. Brzo pochopili, že někteří chtějí, aby byli usmrceni, a jiní, aby byli rozděleni na různá místa jako otroci. A zatímco byl nad nimi držen soud, spatřili, jak přijíždí zástup mužů s korouhví uprostřed. Domnívali se proto, že v zástupu je nějaký náčelník. A když se ten zástup přiblížil, viděli, že pod korouhví jede velký a bojovný muž pokročilého věku a bílých vlasů. Všichni přítomní muži sklonili před ním hlavy a zdravili ho jako svého pána. Gudleif a jeho lidé brzo poznali, že všechna rozhodnutí a ustanovení jsou přenechávána jemu. Potom poslal tento muž pro Gudleifa a jeho druhy. A když před něho předstoupili, začal k nim mluvit v severské řeči a zeptal se jich, z které země pocházejí. Odpověděli, že většinou z Islandu. Muž se jich zeptal, kdo z nich je Islanďan. A tu vystoupil Gudleif a pozdravil ho. Muž mu na pozdrav odpověděl a zeptal se ho, z kterého kraje na Islandě pocházejí. Gudleif pravil, že pochází z Borgarfjordu. Muž se ho zeptal, z kterého místa v Borgarfjordu, a Gudleif mu udal místo. Nato se muž vyptával podrobně na všechny významnější lidi v Borgarfjordu a Breidifjordu. A když mu vše vypověděli, zeptal se na Snorriho a Turídu z Fródá, jeho sestru, a podrobně se vyptával na všechny věci, které se týkaly Fródá, a zvláště na mladého Kjartana, který tehdy už spravoval dvorec. Lidé na shromáždění však volali, že je nutné rozhodnout, co se má stát s posádkou lodí. Na toto volání odešel ten veliký muž stranou, vzav s sebou dvanáct členů své družiny, a dlouho s nimi rozmlouval. Potom se zase vrátili ke shromáždění a veliký muž promluvil ke Gudleifovi a jeho druhům: „Radili jsme se o vaší záležitosti a váš osud byl dán do mé moci. Já však vám dávám na vůli, abyste odjeli, kam chcete. Možná že si myslíte, že léto již příliš pokročilo, ale já vám přece jenom radím, abyste odtud odpluli, protože na tento lid není spolehnutí a těžko se dá s ním vyjít. Domnívají se ostatně už nyní, že jejich zákony jsou vaším propuštěním porušeny."

Gudleif se zeptal: „Co máme říci, bude-li nám dopřáno vrátit se domů a zeptají-li se nás, kdo nás zachránil?"

„Své jméno vám neřeknu," odpověděl muž, „protože bych nechtěl, aby moje bratry a pobratimy stihl takový osud, jaký by byl stihl vás, kdybyste neměli mou pomoc. Já však jsem nyní dospěl takového věku a stáří, že mu mohu každou chvíli podlehnout. A i když snad budu ještě nějakou dobu žít," pokračoval, „jsou zde v zemi mocnější muži, než jsem já, a ti sotva popřejí mír cizincům sebevzdálenějším."

Potom dal připravit jejich loď a brzy dostali příznivý vítr. Než však odjeli, sňal muž s ruky zlatý náramek a podal jej spolu s mečem Gudleifovi, řka: „Dopřeje-li ti osud, aby ses vrátil do své rodné země, dej tento meč Kjartanovi, sedlákovi ve Fródá, a náramek jeho matce Turídě."

„A co mám říci, kdo jim posílá tyto dary?" zeptal se Gudleif.

Muž odpověděl: „Řekni, že jsou od toho, kdo byl větším přítelem selky ve Fródá než jejího bratra, godiho v Helgafellu. Bude-li se však někdo domnívat, že ví, komu tyto vzácné předměty patřily, pak mu opakuj má slova, že zakazuji, aby se někdo vypravil mě navštívit, protože by to bylo spojeno s velkým nebezpečím pro každého, kdo by neměl při přistání stejné štěstí, jaké jste měli vy. Tato země má dlouhý břeh, ale bez přístavišť a na cizince čeká všude nepřátelství, leč že by se zase přihodilo, co se přihodilo nyní."

Potom vyplul Gudleif se svými druhy na moře. Koncem podzimu přistáli v Irsku a přes zimu zůstali v Dyflině. V létě pak odpluli na Island, kde Gudleif odevzdal Kjartanovi a Turídě oba vzácné dary. Všichni se domnívali, že onen muž nebyl nikdo jiný než Björn, hrdina z Breidvíku. Není však pro to jiné svědectví než to, o kterém se zde mluvilo.

65

Godi Snorri hospodařil na dvorci Tunze dvacet let. Zpočátku však, dokud žili mocní předáci Torstein Kuggason a Torgils Hölluson a jiní významní muži, kteří byli jeho nepřáteli, zkoušel mnoho jejich nevraživostí. Mluví o něm i četné jiné ságy. Zvlášť o něm vypravuje Sága o lidech z Lososího údolí. Snorri byl věrným přítelem Ósvífrovy dcery Gudrúny a jejího syna. Vystupuje též v Sáze o boji na Pláni. Po tomto boji poskytl Snorri s Gudmundem Mocným Bardovi všechnu pomoc. S věkem rostla Snorriho oblíbenost a úcta k němu, neboť jeho nepřátel časem ubývalo. Také to přispívalo k jeho oblibě, že navázal příbuzenské svazky s nejmocnějšími muži v Breidifjordu a na jiných místech široko daleko. Svou dceru Sigríd vdal za Vermundova syna Branda Hbitého. Později se s ní oženil Kolli, syn Tormóda Tor-lákssona z Eyru, a hospodařili spolu v Björnově zátoce. Dceru Unnu vdal za Barda Bojovného. Později ji měl za ženu Sigurd, syn Tóriho Psa z Bjarkey v Hálogalandu. S jejich dcerou Rannveigou se oženil Jón, syn Árna Árnasona a vnuk Árna Armódssona. Jejich synem byl Vidkunn z Bjarkey, jeden z nejznamenitějších leníků norských. Svou dceru Tórdís provdal Snorri za Bolliho Bollasona a z nich vzešel gilsbakkský rod. Dceru Hallberu provdal za Tórda, syna Sturly Tjódrekssona. Jejich dcerou byla Turíd, s níž se oženil Haflidi Másson, a také z nich vzešel mocný rod. Dceru Tóru provdal Snorri za Bersiho Kalicha, syna Halldóra Óláfssona z Hjardarholtu. Později se s ní oženil Torgrim Spálený a z nich rovněž vzešel velký a vynikající rod. Ostatní Snorriho dcery se provdaly až po jeho smrti. Snorriho dceru Turíd Chytrou měl za ženu Gunnlaug, syn Steintóra z Eyru, a se Snorriho dcerou Gudrúnou se oženil Kálf ze Sólheimů. Halldóru pak měl za ženu Torgeir z Ásgardshólů a Álöfu Jörund Torfinsson, bratr Gunnlauga ze Straumfjordu. Ze všech Snorriho synů vynikal nejvíce Halldór, který bydlel v Hjardarholtu v Lososím údolí. Z něho pocházejí Sturlungové a rod lidí z Vatnsfjordu. Druhým vynikajícím synem Snorriho byl Tórodd, který hospodařil na dvorci Spákonufellu na Skalnatém pobřeží. Snorriho syn Máni bydlel v Saudatellu. Jeho syn Ljót byl pokládán za nejvýznamnějšího Snorriho vnuka. Snorriho syn Torstein bydlel ve Varech a z něho pochází rozvětvený rod Ásbjörnovců v Skagafjordu. Snorriho syn Tórd Kausi hospodařil v Dufgusdalu a Eyjólf v Lambastadech v Slatinách. Snorriho syn Torleif žil v Medalfellstrandu. Od něho pocházejí lidé z Ballará. Snorriho syn Snorri hospodařil po svém otci na dvoře Tunze v Saelingsdalu. Snorriho synem byl též Klepp, ale o tom se neví, kde hospodařil, a také o jeho potomcích se nedochovaly žádné zprávy.

Snorri zemřel na svém dvorci v Saelingsdalu rok nato, co padl král Oláf Svatý, a byl pochován u kostela, který sám dal postavit. Když pak později byl ten hřbitov zrušen, byly jeho kosti vykopány a přeneseny ke kostelu, který tam stojí nyní. Stalo se tak za přítomnosti Bödvarovy dcery Gudný, matky Sturlových synů Snorriho, Tórda a Sighvata. Podle jejího svědectví to byly kosti člověka prostřední postavy. Tehdy byly také vykopány kosti Börka Silného, strýce Snorriho, a o těch pravila Gudný, že byly podivuhodně velké. Také kosti Tordísy, dcery Torbjörna Súra, Snorriho matky, byly tehdy vykopány a podle Gudnýina svědectví to byly kosti drobné ženy a byly tak černé, jako by byly spáleny ohněm. Všechny tyto kosti byly pak uloženy na hřbitově u kostela, který tam nyní stojí. A tím se končí Sága o lidech z Tórsnesu, Eyru a Labutí zátoky.