SAGA O LIDECH Z LOSOSÍHO ÚDOLÍ

1
Byl muž jménem Ketil Nosek. Ketil byl mocným hersim, to jest županem, v Norsku a pocházel ze vznešeného rodu. Sídlil v Raumsdalu v Raumsdalské župě mezi krajem Sunmoerským a Nordmoerským. Za ženu si vzal Yngvildu, dceru Ketila Berana, vynikajícího muže, a měl s ní pět dětí. Jeden syn se jmenoval Björn, kterému se dostalo později příjmí Švéd, druhý Helgi Bjólan. S první Ketilovou dcerou, Tórunnou Rohatou, se oženil Helgi Hubený, syn Eyvinda Nora a Raforty, dcery irského krále Kjarvala. Druhá Ketilova dcera, kterou měl za ženu Óláf Bílý Ingjaldsson, se jmenovala Unn, příjmím Moudrá. Třetí Ketilova dcera se jmenovala Jórunn, příjmím Chytrá. Jejím synem byl Ketil Rybář, který zabral zemi v Kirkjubö.

2
Když Ketil dosáhl pokročilého věku, povznesla se moc krále Haralda Krásnovlasého do té míry, že nezůstal v zemi jediný drobný král ani jiný předák, o jehož důstojenství by Harald sám nerozhodoval. Jakmile se Ketil dověděl, že král Harald mu přisoudil tytéž podmínky jako ostatním mocným mužům, že totiž nedostane pokutu za své příbuzné a sám se má stát mužem poplatným, svolal své příbuzné a takto k nim promluvil:

„Je vám známo, jak došlo k rozmíšce mezi mnou a králem Haraldem. Ale o tom není třeba se šířit, neboť daleko důležitější je zabránit nebezpečí, které nám nyní hrozí. Mám spolehlivou zprávu, že Harald živí proti nám nepřátelství. Myslím, že nemůžeme od něho čekat nic dobrého, a zdá se mi, že nám zbývá jen jedno z dvojího: buď utéci ze země, anebo se nechat ubít, každý na svém statku. Já sám rád zemřu stejnou smrtí jako moji příbuzní. Ale nechci učinit rozhodnutí, aniž jsem se s vámi poradil, abych vás nepřivedl do velkých nesnází, nebol! je mi známo smýšlení vás všech, mých příbuzných i přátel, že byste se nechtěli ode mne odloučit, i kdyby vám z věrnosti ke mně hrozilo sebevětší nebezpečí."

„Pokud jde o mne," odpověděl Ketilův syn Björn, „hned vám řeknu, co hodlám učinit. Chci jednat podle příkladu předních mužů a odejet ze země. Nemyslím, že by posloužilo nějak mé cti, kdybych čekal doma, až mě vyženou královi otroci z mého majetku, anebo až budu od nich přímo ubit."

Tato slova byla přijata s pochvalou a všem se zdálo, že je to mužná řeč. Bylo pak usneseno, že odjedou ze země, protože Ketilovi synové velmi k tomu radili a nikdo neodporoval. Björn a Helgi chtěli jet na Island, odkud, jak pravili, dostali nejednu lákavou zprávu. Pravili, že je tam úrodná země a že je ji možno dostat zadarmo. Moře prý tam bohatě vyplavuje na břeh velryby a také lov lososů prý je výborný a po celý rok je dost vhodných míst k rybářství.

Ketil však odpověděl: „Jsem již příliš stár, abych se vypravil na tato rybářská místa." A dodal, že raději odjede na západ přes moře, tam že jsou dobré podmínky k živobytí. Vyznal se dobře v těch zemích, neboť tam všude býval na loupežných výpravách.

3
Potom uspořádal skvělou hostinu a tehdy provdal svou dceru Tórunnu za Helgiho Hubeného, jak již bylo pověděno. Brzo nato se vypravil na cestu na západ přes moře. S ním jela jeho dcera Unn a mnoho jiných příbuzných.

Téhož léta se vydali Ketilovi synové na Island a s nimi jel i jejich švagr Helgi Hubený. Ketilův syn Björn připlul se svou lodí do Breidifjordu a plul dále fjordem podél jižního břehu až k místu, kde fjord jedním ramenem zabíhá dovnitř země. Z mysu u fjordu se zdvíhalo vysoké pohoří a nedaleko pevniny byl ostrov. Björn pravil, že se tam nějakou dobu zdrží, a vystoupiv s několika muži na pevninu, prohlížel si pobřeží. Země mezi pohořím a mořem byla úzká, ale podmínky k bydlení se mu tam zdály dobré. Našel také vyřezávané sloupy ze své síně, které tam moře vyplavilo do jedné zátoky, a myslil, že jim tím bylo určeno, kde se mají usídlit.

Björn zabral všechnu zemi mezi řekou Stafá a Hraunfjordem a hospodařil tam na dvoře, který byl po něm nazván Bjarnarhöfn. Björnovi říkali Björn Švéd. Jeho ženou byla Gjaflaug, dcera Kjallaka Stalého. Jejich synové se jmenovali Óttar a Kjallak. Kjallak měl syna Torgríma, který byl otcem Víga-Styra a Vermunda. Kjallakovu dceru Helgu měl za ženu Vestar z Eyru. Jejich synem byl Torlák, otec Steintóra z Eyru.

Helgi Bjólan přistál se svou lodí na jihu země a zabral celý Kjalarnes mezi Kollafjordem a Hvalfjordem a bydlil až do svého stáří na Esjubergu.

Helgi Hubený přistál se svou lodí na severu země a zabral celý Eyjafjord mezi Siglunesem a Reyninesem a bydlil na Kristnesu. Od Helgiho a Tórunny pochází eyjafjordský rod.

4
Ketil Nosek přistál se svou lodí ve Skotsku a byl vlídně přijat předními muži, protože sám byl proslavený a pocházel z mocného rodu. Bylo mu také dáno na vůli, aby se zařídil, jak bude chtít. Ketil se tam usadil a stejně učinili i jeho příbuzní, kromě jeho vnuka Torsteina. Ten se vydal na loupežnou výpravu a loupil daleko široko při březích Skotska a dobyl vždy vítězství. Později sjednal se Skoty smlouvu, a přisvojiv si polovinu Skotska, vládl nad ním. Jeho ženou byla Turíd, dcera Eyvindova a sestra Helgiho Hubeného. Netrvalo dlouho a Skotové porušili smlouvu a Torsteina zrádně přepadli. Tak vypravuje Ari Torgilsson Učený o Torsteinově konci.

Když padl Torstein, byla Unn Moudrá, jeho matka, právě na Katanesu. A když se dověděla o Torsteinově smrti, domnívala se, že je úplně bez opory, neboť ani její otec již nežil. Dala tedy tajně v lese připravit kupeckou loď. A když byla loď hotova, přichystala se na cestu a vzala s sebou mnoho majetku. S ní odejelo všechno její příbuzenstvo, které ještě bylo naživu, a sotva kdo zná druhý případ, aby žena vyvázla z takových nepokojů s tak velkým majetkem a s tak četnou družinou. Již z toho je vidět, jak vynikala daleko nad ostatní ženy. Unn měla s sebou také mnoho znamenitých mužů, kteří pocházeli z mocných rodů. Nade všechny z Unniny družiny vynikal Koll. Nejvíce k tomu přispíval jeho původ a postavení, neboť mu patřila hodnost hersiho. Jiný muž v její družině se jmenoval Hörd. Pocházel rovněž z mocného rodu a těšil se velké vážnosti.

Jakmile byla hotova, vyplula Unn k Orkneyjím, kde se zdržela krátký čas. Na Orkneyjích provdala dceru svého syna Torsteina Ryšavého Gróu. Její dcera Greilöd si vzala za muže jarla Torfinna. Z nich pochází všechen rod orkneyských jarlů.

Potom odplula Unn k Ovčím ostrovům, kde se také zdržela nějaký čas. Tam provdala druhou Torsteinovu dceru, Olof. Od ní pochází nejvznešenější rod té země a podle rodného statku se říká těm lidem Gatští lidé.

5
Unn se chystala odjet z Ovčích ostrovů a oznámila svým lidem, že chce jet na Island. Měla s sebou syna Torsteina Ryšavého Óláfa Feilana a jeho sestry, které dosud nebyly vdány. Pak odrazila od břehu a měla příznivý vítr a připlula se svou lodí na jih země do Vikrarskeidu. Tam loď ztroskotala, ale všichni se zachránili i s majetkem.

Potom se odebrala s dvaceti muži k svému bratru Helgimu. Když k němu přijela, vyšel jí Helgi naproti a pozval ji, aby u něho zůstala spolu s devíti muži. To ji velmi rozhořčilo. Pravila, že se nenadála takového skrblictví, a dodala, že odjede k bratru Björnovi do Breidifjordu. Jakmile se Björn dověděl o její cestě, vyjel jí s velkou družinou vstříc, a srdečně ji přivítav, pozval ji, aby u něho zůstala se všemi svými lidmi, neboť dobře znal sestřinu hrdost. Jeho nabídkou byla velmi potěšena. Poděkovala mu za jeho velkomyslnost a zůstala u něho přes zimu a dostalo se jí skvělého pohoštění, neboť k tomu bylo na dvoře dost prostředků a s ničím se nešetřilo.

Na jaře jela Unn přes Breidifjord, a když přijela k mysu, který vybíhá do fjordu, posnídala tam se svými lidmi, a od té doby se říká tomu mysu Dögurdarnes, mys Občerstvení. Odtud se táhne Medalfellské pobřeží. Potom zamířila se svou lodí do Hvammsfjordu, a když připlula k jednomu z mysů, zdržela se na něm nějakou chvíli. Tam ztratila hřeben a od té doby se říká tomu mysu Hřebenový, Kambsnes. Pak projela celým breidifjordským údolím a zabrala tolik země, kolik se jí zachtělo. Nato zamířila se svou lodí na konec fjordu a tam našla na břehu vyplavené sloupy ze své síně. I myslila, že je jí zřejmě určeno, aby se zde usídlila, a dala v těch místech vystavět dvůr, jemuž se říká Ve Hvammu, a usadila se tam.

Téhož jara, co Unn vystavěla dvorec Ve Hvammu, oženil se Koll s dcerou Torsteina Ryšavého Torgerdou a Unn jim vystrojila svatbu. Torgerdě dala celé Lososí údolí a Koll si vystavěl dvorec na jižním břehu Lososí řeky. Koll se těšil velké úctě. Jejich synem byl Hóskuld.

6
Později darovala Unn i ostatním svým lidem podíly ze země, kterou zabrala. Hördovi dala celý Hördadal až k řece Skrámuhlaupsá. Hörd bydlil na dvorci, zvaném po něm Hördabolstad, a byl to muž vynikající a s četným potomstvem. Jeho syn Ásbjorn Bohatý, který bydlil na dvorci Ásbjarnarstadech v Örnólfsdalu, měl za ženu Torbjörgu, dceru Skeggiho z Midfjordu. Jejich dceru Ingibjörgu měl za ženu Illugi Černý. Jejich syny byli Hermund a Gunnlaug Hadí jazyk. Tomuto rodu se říká gilsbakkský rod.

Jednou pravila Unn ke svým lidem: „Zasloužíte si, abyste byli nyní odměněni za svou práci. Nechybí nám také prostředků, abychom se vám odměnili za vaši námahu a dobrou vůli. Je vám známo, že jsem už propustila na svobodu muže jménem Erpa, syna jarla Melduna, neboť jsem nemohla snést pomyšlení, aby muž z tak mocného rodu byl nazýván otrokem."

Tomuto muži darovala Unn zemi mezi řekami Tunguá a Midá, zvanou Saudafell. Sökkólfovi dala Sökkólfsdal a tam bydlil Sökkólf až do svého stáří. Svému propuštěnci Hundimu, který byl skotského rodu, dala Hundadal. Vífilovi, svému čtvrtému otroku, darovala Vífilsdal.

Čtvrtá dcera Torsteina Ryšavého se jmenovala Ósk. Její syn Torstein Surt, příjmím Moudrý, vypočetl přestupný týden. Tórhild, pátá Torsteinova dcera, byla matkou Álfa z Údolí, od něhož pochází četné potomstvo. Šestá dcera Torsteina Ryšavého se jmenovala Vígdís. Od ní pocházejí lidé z Höfdi v Eyjafjordu.

7
Óláf Feilan byl nejmladší z Torsteinových dětí. Byl to statný a silný muž, hezké tváře a velmi schopný. Jeho si vážila Unn ze všech vnuků nejvíc a před nikým se netajila, že hodlá Óláfovi odkázat všechen svůj majetek ve Hvammu. Když pak na ni dolehlo stáří, zavolala k sobě Óláfa a pravila: „Myslím, milý vnuku, že by sis měl vybrat nevěstu a oženit se."

Óláf uvítal její slova a pravil, že rád uposlechne její rady.

„Byla bych nejraději," pravila Unn, „kdybys měl svatbu koncem léta, protože tehdy lze nejsnáze opatřit vše, čeho je potřebí k hostině. Domnívám se totiž, že přijde mnoho našich přátel. Bude to také poslední hostina, kterou vystrojím."

„Děkuji za dobrou radu," odpověděl Óláf, „ale já se musím teprve poohlédnout po takové ženě, která by nebyla na úhonu tvému majetku ani tvé vážnosti."

Na podzim pak se oženil Óláf Feilan s Alfdísou. Svatbu měli ve Hvammu. Unn vypravila nákladnou hostinu a dala pozvat vážené muže z širokého okolí a z jiných krajů. Pozvala též své bratry Björna a Helgiho Bjólana a oba přišli s početnou družinou. Přišel i příbuzný Koll z Údolí a Hörd z Hördadalu a mnoho jiných významných mužů. Bylo mnoho svatebčanů, i když nepřišli všichni, které Unn pozvala, neboť pro lidi z Eyjafjordu to byla daleká cesta.

Unn nyní tolik zestárla, že nevstávala před polednem a záhy uléhala. Od chvíle, kdy večer ulehla k spánku, až do okamžiku, kdy byla hotova s oblečením, nesměl ji nikdo rušit. A nevrle odpovídala, zeptal-li se jí někdo na její zdraví.

Onoho svatebního dne spala sice Unn dost dlouho, ale když přišli hosté, byla již na nohou a šla jim vstříc a přivítala své příbuzné a přátele velmi srdečně. Pravila, že je to od nich milé, že sem váží tak dlouhou cestu - „myslím především Björna a Helgiho, ale děkuji i všem ostatním, kteří sem přišli."

Potom vstoupila do hodovní síně a s ní vešli četní hosté. A když síň byla zasednuta do posledního místa, obdivovali se všichni, jak skvělá je to hostina.

Tu pravila Unn: „Beru za svědky své bratry Björna a Helgiho a ostatní své příbuzné a přátele, že tento dvůr se vším zařízením, jak jej zde vidíte, dávám vnuku Óláfovi ke správě a do vlastnictví."

Nato povstala a pravila, že si jde lehnout, a vybídla hosty, aby se dobře bavili a nešetřili pivem. Vypravuje se, že byla vysoké a silné postavy. Ze síně vyšla pevným krokem a všichni se divili, jaká je to stále statná žena. Večer se dlouho popíjelo, až se konečně hostům zdálo, že je čas k spaní.

Ráno šel Óláf k babičce, a když vstoupil do její jizby, seděla Unn opřena o polštáře. Byla mrtvá. Óláf šel do hodovní síně a oznámil, co se stalo. Všichni se podivovali, jak si udržela důstojnost až do své smrti. Konala se tedy najednou Óláfova svatba i Unnina tryzna.

Poslední den hostiny byla Unn přenesena do mohyly, kterou pro ni připravili. V mohyle ji položili do člunu a dali jí tam mnoho darů. Potom mohylu zaházeli.

Óláf Feilan se nyní ujal dvorce ve Hvammu a všeho příslušenství, za souhlasu svých příbuzných, kteří byli přítomni. A když se hostina skončila, daroval nejváženějším hostům před jejich odjezdem bohaté dary. Óláf, z něhož se stal mocný muž a veliký předák, bydlil ve Hvammu až do svého stáří. S Alfdísou měl syna Tórda Bučela, který měl za ženu Hródný, dceru Skeggiho z Midfjordu. Jejich syny byli Eyjólf Šedivý, Tórarin Fylsenni a Torkel Kuggi. Óláfovu dceru Tóru měl za ženu Torkel Treska, syn Tórólfa z Mostru. Jejich synové byli Börk Tlustý a Torgrím, otec Snorriho. Helgu, druhou Óláfovu dceru, měl za ženu Gunnar Hlífarson. Třetí jeho dcera byla vdána za zákonopravce Tórarina, Ragiho bratra.

V době, když Óláf hospodařil ve Hvammu, onemocněl jeho švagr Koll z Údolí a zemřel. Höskuld, Kollův syn, byl ještě mlád, když ztratil otce, ale přes své mládí byl velmi rozumný. Byl to hezký a schopný muž. Připadlo mu celé dědictví po otci, i dvůr, který se po něm jmenuje V Höskuldsstadech. Brzy se těšil Höskuld úctě, poněvadž měl oporu v příbuzných a četných přátelích, které si získal jeho otec Koll.

Torsteinova dcera Torgerd, Höskuldova matka, která tehdy byla ještě mladá a velmi krásná, neměla po Kollově smrti na Islandě stání a prohlásila Höskuldovi, že si vezme svůj podíl a odjede ze země. Höskuld pravil, že mu je velmi líto, budou-li se musit rozloučit, ale dodal, že se nebude stavět ani v tom, ani v ničem jiném proti její vůli. Potom zakoupil pro svou matku půl lodi, která stála u Dögurdarnesu. Torgerd se odebrala na loď s velkým majetkem a vyplula na moře. Loď měla příznivý vítr a přistála v Norsku, kde měla Torgerd četné a vážené příbuzenstvo. Dostalo se jí srdečného přijetí, a když se jí ptali, co hodlá učinit, a nabídli jí všechnu svou pomoc, poděkovala a pravila, že se chce usadit tam v zemi.

Torgerd nebyla dlouho vdovou a začal se o ni ucházet muž jménem Herjólf. Byl to bohatý leník, který se těšil velké vážnosti. Herjólf byl vysoký a silný člověk. Nevynikal ani tak krásou tváře, jako odvahou a rozhodností své povahy. Poněvadž Torgerd byla vdova, bylo na ní, aby sama dala odpověď. Na radu svých příbuzných neodmítla tuto nabídku a vdala se za Herjólfa a odebrala se s ním na jeho dvorec. Mezi oběma se vyvinula vřelá láska. Torgerd se brzy projevila jako velmi schopná žena. Také Herjólfova domácnost se těšila větší vážnosti od té doby, co se tak skvěle oženil.

8
Herjólf a Torgerd nebyli dlouho spolu a narodil se jim syn. Chlapec byl pokropen vodou a bylo mu dáno jméno Hrút. Hoch velmi brzo vyrostl v statného a silného jinocha. Byl vysoký, širokých ramen, úzký v pase, pevných rukou a nohou. Svou krásou vynikal nad všechny muže, co jich žilo v Norsku od doby jeho děda Torsteina, či od doby Torsteinova otce Ketila Noska. A v každém směru byl velmi schopný.

Herjólf onemocněl a zemřel. Jeho smrt se zdála všem velkou ztrátou. Tehdy zatoužila Torgerd opět po Islandu. Chtěla navštívit syna Höskulda, neboť nikoho neměla tak ráda, a o Hrúta bylo dobře postaráno u příbuzných. Vypravila se tedy na Island a vyhledala svého syna na dvorci v Lososím údolí. Höskuld přijal matku srdečně. Torgerd měla velký majetek a zůstala u syna až do své smrti. Když po několika letech onemocněla a zemřela, ujal se Höskuld celého dědictví, ačkoliv polovina patřila Hrútovi.

9
V té době vládl v Norsku král Hákon, Adalsteinův odchovanec. Höskuld byl členem jeho družiny a pobýval každou zimu střídavě u krále Hákona a na svém dvorci. Jeho jméno se těšilo úctě jak v Norsku, tak na Islandě. V Bjarnarfjordu žil muž jménem Björn, který tam zabral zemi. Po něm byl také nazván fjord. Tento fjord se táhne severně od Steingrímsfjordu a oba fjordy jsou od sebe odděleny horským hřbetem. Björn pocházel z mocného rodu a měl velký majetek. Jeho žena se jmenovala Ljúfa. Jejich dcerou byla Jórunn. Bylo to krásné děvče a velmi pyšné. A také velmi chytré. Proto byla pokládána za nejlepší nevěstu v Západních fjordech. O této dívce se dověděl Höskuld a slyšel také, že Björn je nejznamenitějším sedlákem na Pobřeží. Jednou vyjel Höskuld z domu s devíti muži, aby navštívil Björna v Bjarnarfjordu. Byl přijat srdečně, neboť Björn ho znal dobře z doslechu.

Když Höskuld přednesl svou žádost, odpověděl na ni Björn vlídně a pravil, že se domnívá, že jeho dcera se nemůže vdát lépe, ale rozhodnutí přece jen přenechal jí. A když jí byla tato záležitost přednesena, odpověděla: „Máme o tobě takové zprávy, Höskulde, že můžeme jistě s radostí přijmout tvé námluvy, protože myslíme, že bude dobře vdána ta žena, která se za tebe dostane. Rozhodující slovo však ať zde řekne otec, neboť já učiním, jak on bude chtít."

A po delší či kratší úradě bylo rozhodnuto, že si Jórunn vezme Höskulda a že dostane bohaté věno. Svatba se měla odbývat v Höskuldsstadech. Po této úmluvě odejel Höskuld domů a zůstal doma až do doby, kdy se měla konat svatba. Ze severu přijel na svatbu Björn s četnou družinou. Už před jeho příchodem se shromáždilo u Höskulda mnoho pozvaných hostí a hostina se skvěle vydařila. Po svatbě odjeli všichni do svých domovů v dobrém přátelství a s bohatými dary. Jórunn zůstala v Höskuldsstadech a ujala se s Höskuldem hospodářství. Brzo bylo z jejího chování zřejmé, že je chytrá a schopná a že se v mnohém dobře vyzná, ale že bude vždy poněkud hrdé mysli. Její manželství s Höskuldem bylo šťastné, i když to nedávali každý den najevo.

Z Höskulda se stal znamenitý předák. Byl snaživý a vytrvalý a nechybělo mu moci ani statků. Byl také přesvědčen, že v ničem nestojí za svým otcem Kollem. Jórunně a Höskuldovi se brzo narodily děti. První syn, nejstarší z dětí, dostal jméno Torleik, druhý Bárd. Jejich dcera se jmenovala Hallgerd, zvaná později Langbrók, Nohatá. Druhá jejich dcera se jmenovala Turíd. Všechny tyto Höskuldovy děti se zdály velmi nadějné.

Torleik byl velký a silný muž, statného vzezření, uzavřený a nevlídný. Lidé usuzovali z jeho povahy, že to nebude člověk pokojný. Höskuld říkával, že je do rodu své matky.

Höskuldův syn Bárd byl rovněž statný, chytrý a silný. Podle jeho chování však bylo možno usuzovat, že se bude podobat spíše příbuzným z otcovy strany. Bárd byl již v svém mládí milý a oblíbený. Höskuld ho měl ze všech svých dětí nejraději. Höskuldovo hospodářství vzkvétalo a jeho rodina se těšila velké vážnosti.

V té době provdal Höskuld svou sestru Gróu za Véleifa Starého. Jejich synem byl Bersi Soubojnik.

10
V Lososím údolí na sever od řeky, proti Höskuldsstadům, žil muž jménem Hrapp. Jeho usedlosti se později říkalo v Hrappsstadech. Nyní je tam pusto. Hrapp byl synem Sumarlidiho a říkali mu Víga-Hrapp, Hrapp Násilník. Po otci byl Skot, ale všechen matčin rod sídlil na Jižních ostrovech, a tam se také Hrapp narodil. Byl to velký a silný člověk. Nikdy nechtěl ustoupit, ani když byl protivník v převaze. A protože byl, jak již řečeno, nesnášenlivý a za své přečiny nechtěl platit pokutu, odjel přes moře na Island, zakoupil se tam a zařídil si tam hospodářství.

Jeho žena Vígdís byla Hallsteinovou dcerou. Jejich syn se jmenoval Sumarlidi. Vigdísin bratr se jmenoval Torstein Surt a bydlel na Torsnesu. Tam byl Sumarlidi na vychování a vyrůstal ve velmi nadějného muže. Torstein býval ženat, ale jeho žena byla tehdy již mrtva. Torstein měl dvě dcery. Jedna se jmenovala Gudríd a druhá Ósk. Gudrídu měl za ženu Torkel Trefil, který bydlel na dvoře Svignaskard. Byl to znamenitý předák a rozvážný muž. Byl synem Raudabjörna. Torsteinova dcera Ósk se vdala za Tórarina z Breidifjordského kraje. Tórarin byl člověk odvážný a oblíbený a bydlil u svého tchána, protože Torstein již velmi zestárl a potřeboval jejich pomoci.

Hrappa neměli lidé většinou rádi. Byl nesnášenlivý vůči svým sousedům a dával jim často najevo, že by se jim mohlo stát nepříjemným jeho sousedství, kdyby dávali někomu jinému přednost před ním. Ale sedláci se dohodli, že pojedou k Höskuldovi a povědí mu o svých potížích. Höskuld je požádal, aby mu řekli, kdyby jim Hrapp nějak ubližoval - „protože nedovolím, aby mi ničil lidi nebo majetek."

11
V Lososím údolí na sever od řeky žil muž jménem Tórd Goddi, a tomu dvorci se říká dosud Goddastady, Goddiho dvorec. Byl to velmi bohatý muž a neměl dětí. Zemi, na které hospodařil, si opatřil koupí. Bydlel v sousedství Hrappa a měl s ním často nepříjemnosti. Höskuld mu však byl oporou, a proto se mohl na svém dvorci udržet. Jeho žena Vígdís byla dcerou Ingjalda a vnučkou Ólafa Feilana. Jejím strýcem ze strany otcovy byl Tórd Bučel a strýcem ze strany matčiny Tórólf Červený nos ze Saudafellu. Tórólf byl znamenitý bojovník a žil v dobrých poměrech. Jeho příbuzní chodili k němu vždy o pomoc. Vígdís však byla provdána za svého muže spíše pro jeho bohatství, než aby v něm rod získal oporu.

Tórd měl otroka, který s ním již přijel na Island. Jmenoval se Ásgaut. Byl to velký a schopný člověk. A ačkoliv byl otrokem, nebylo mnoho svobodných lidí, kteří by se mu mohli rovnat. Svému pánu sloužil věrně. Tórd měl ještě více otroků, ale jménem se uvádí jen tento.

V Lososím údolí žil muž jménem Torbjörn. Byl nejbližším sousedem Tórdovým a bydlel nad jeho dvorcem. Říkali mu Skrjúp. Měl značné bohatství, které se skládalo hlavně ze zlata a stříbra. Byl velké postavy a měl ohromnou sílu. K prostým lidem nebyl zrovna nejštědřejší.

Höskuld, syn Kolla z Údolí, to pociťoval jako újmu na své důstojnosti, že jeho dvorec není tak výstavný, jak by si přál. Koupil si tedy od jednoho muže z Hjaltlandu loď, která stála při ústí řeky Blandy, a vypravil ji k plavbě a prohlásil, že odjede do Norska. Jórunn se tedy ujala správy dvorce a výchovy dětí. Höskuld vyplul na moře a měl příznivý vítr a přistál v Hördalandu v jižním Norsku, na místě, kde později vzniklo obchodní město Björgvin, Bergen. Svou loď vytáhl na břeh a brzy se tu setkal s četnými příbuznými, jejichž jména zde nejsou uvedena. Král Hákon pobýval tehdy ve Víku. Höskuld se nevypravil ke králi, protože našel srdečné přijetí u svých přátel. Za celou onu zimu se neudálo nic zvláštního.

12
Začátkem příštího léta se král odebral na východ, na ostrovy Brenneyjar, na shromáždění lidu, aby obnovil zemský mír, jak to předpisovaly zákony pro každé třetí léto. Toto shromáždění ustanovili přední muži mezi sebou k projednávání věcí, o nichž měli rozhodovat králové. Zúčastnit se ho se považovalo za kratochvíli, neboť se tam scházeli lidé téměř ze všech zemí, které jsou nám známy. Také Höskuld spustil svou loď na moře, aby se zúčastnil shromáždění, poněvadž za celou zimu nenavštívil krále. Shromáždění, při němž se zároveň konal kupecký trh, bylo hojně navštíveno. O zábavu bylo postaráno, pití a hec a jiných radostí bylo hojnost. Neudálo se však nic zvláštního. Höskuld se tam setkal s četnými příbuznými z Dánska.

Když jednoho dne šel Höskuld s několika muži za zábavou, uviděl nádherný stan, stojící stranou ostatních bud. Höskuld vešel do stanu a spatřil muže, oděného v šat z jemné látky a s ruskou čepicí na hlavě. Höskuld se ho zeptal, jak se jmenuje. Muž odpověděl, že Gilli. „Ale většinou mi lidé říkají Gilli Rus." Höskuld pravil, že často slyšel jeho jméno a že se o něm vypráví, že patři k nejbohatším kupcům. „A jistě budeš mít zboží," dodal, „které bychom rádi koupili."

Gilli se zeptal Höskulda, o jaké zboží se se svými druhy zajímá.

Höskuld odpověděl, že by chtěl koupit otrokyni - „máš-li nějakou na prodej."

„Myslíte," odpověděl Gilli, „že mě přivedete do rozpaků, budete-li požadovat věci, o nichž se domníváte, že je nemám. Ale možná že se mýlíte."

Höskuld si všiml, že stan byl rozdělen oponou. Gilli rozhrnul oponu a tu tam Höskuld uviděl sedět dvanáct žen. Gilli vyzval Höskulda, aby šel dál a podíval se, nechce-li si některou z nich vybrat. Zeny seděly řadou vedle sebe a Höskuld si je pozorně prohlížel. Všiml si, že na konci řady sedí žena v ubohých šatech, že je však, pokud bylo vidět, hezké tváře.

I zeptal se: „Co bude stát ta žena, když ji budu chtít koupit?"

„Zaplatíš za ni tři marky stříbra," odpověděl Gilli.

„Zdá se mi," pravil Höskuld, „že tu otrokyni ceníš trochu vysoko, neboť toto je cena za tři ženy."

„Máš pravdu," odpověděl Gilli, „že ji cením dráže než ostatní. Vyber si však kteroukoli ze zbývajících jedenácti za jednu marku a tuto si nechám já."

„Nejprve se podívám, kolik mám v měšci za pasem," odpověděl Höskuld a požádal Gilliho, aby přinesl váhu.

„Nechtěl bych tě ošidit při tomto obchodu," pravil Gilli, „a proto ti musím, dřív než uzavřeme koupi, říci, že ta žena má velkou chybu."

Höskuld se zeptal jakou.

„Je němá," odpověděl Gilli. „Častokrát jsem se pokoušel zavést s ní hovor, ale nedostal jsem z ní nikdy jediné slovo. Myslím proto, že opravdu nedovede mluvit."

„Přines jen váhu," pravil Höskuld, „ať vidíme, kolik mám v měšci."

Gilli přinesl váhu a navážili tři marky stříbra.

Tu pravil Höskuld: „Vypadá to tak, že uzavřeme koupi. Vezmi si tady stříbro a já si vezmu ženu. A děkuju ti za tvou poctivost, žes mě nechtěl podvést." Nato odešel Höskuld do svého stanu a týž večer si vzal otrokyni do postele. Ráno pak, když se oblékali, pravil: „Věruže nebyl Gilli příliš štědrý, když ti věnoval tenhle šat. Je ovšem pravda, že je pro něho těžší obléci dvanáct žen než pro mne jednu."

Nato otevřel truhlu, vyndal z ní pěkné ženské šaty a podal jí je. A všichni se shodli v tom, že jí sluší.

Když předáci projednali záležitosti, které jim zákon předkládal k řízení, byl sněm skončen. Tehdy se Höskuld vypravil ke králi Hákonovi a pozdravil ho uctivě, jak se slušelo.

Král na něho pohlédl a pravil: „Byli bychom, Höskulde, přijali tvůj pozdrav, i kdybys nás byl vyhledal o něco dříve. Ale i tak jsi vítán."

13
Nato přijal král Höskulda velmi vlídně a vybídl ho, aby přišel na jeho loď - „a zůstaň u nás po celou dobu svého pobytu v Norsku."

„Díky za vaše pozvání," odpověděl Höskuld, „a vězte, že jen proto jsem se zdržel s návštěvou vašeho dvora, že jsem si chtěl opatřit stavební dříví."

Král ho vybídl, aby zamířil s lodí do Víku. Höskuld se zdržel nějakou dobu u krále a král mu daroval stavební dříví a dal je naložit na loď. A tehdy pravil k Höskuldovi: „Nechci tě zde u sebe zdržovat déle, než je ti milé, ačkoliv nám bude, zdá se mi, těžké najít za tebe náhradu."

Potom doprovodil Höskulda k lodi a pravil: „Vyzkoušel jsem tě jako člověka čestného, ale obávám se, že tento tvůj odjezd z Norska je poslední za mého panování." A stáhnuv s ruky zlatý náramek, který vážil jednu marku, daroval jej Höskuldovi a kromě toho mu dal jako druhý dar vzácný meč, který měl cenu půl marky zlata.

Höskuld poděkoval za dary a za všechnu poctu, kterou mu král prokázal. Potom vstoupil na loď a vyplul na moře. Měli příznivý vítr a připluli k jižnímu břehu a pluli pak kolem Reykjanesu a Snaefellsnesu do Breidifjordu.

Höskuld přistál v ústí Lososí řeky, a když vyložili náklad, dal loď vytáhnout na severní břeh řeky a postavil nad ní kůlnu. Dosud jsou na tom místě, kde stála, vidět základy. Dal tam rozbít též své stany a od té doby se říká tomu místu Údolí stanů. Potom dal odvléci dříví domů, což bylo snadné, neboť vzdálenost nebyla velká. Také sám odejel s několika muži na svůj statek a byl, jak se dalo čekat, srdečně přijat. Statek byl za jeho nepřítomnosti dobře spravován.

Jórunn se zeptala, kdo je ta žena, kterou si přivezl.

„Budeš si asi myslet," odpověděl Höskuld, „že si tropím žerty: nevím, jak se jmenuje."

„Jen jedno z dvojího může být pravda," odpověděla Jórunn: „buď jsou lživé zprávy, které mne došly, anebo jsi se jí ptal na víc než na její jméno."

Höskuld pravil, že se nebude přít, a vypravoval všechno, jak bylo. Žádal pak, aby se s cizinkou jednalo slušně, a dodal, že si přeje, aby zůstala v jeho domě.

„Nerada bych se," odpověděla Jórunn, „hádala s tvou děvkou, kterou sis přivezl z Norska, i když snad nemá slušné chováni. Je proto dobře, že je hluchá a němá."

Od té doby, co se vrátil domů, spal Höskuld každou noc se svou ženou a jenom málo se stýkal se svou souložnicí. Všem lidem však bylo nápadné vznešené a důstojné chování této ženy.

Koncem zimy povila cizinka chlapce. Zavolali Höskulda, a když mu ukázali novorozeně, zdálo se mu stejně jako všem ostatním, že ještě nikdy neviděli tak krásné a nadějné děcko.

Když se pak Höskulda zeptali, jak se má chlapec jmenovat, řekl, aby se jmenoval Óláf po jeho strýci Óláfu Feilanovi, který nedlouho předtím zemřel.

Óláf vynikal nad všechny děti a Höskuld si ho velmi zamiloval. V létě nato pravila Jórunn, aby kuběna něco dělala, anebo aby se klidila z domu. Höskuld jí pak uložil, aby sloužila jemu a jeho ženě a ostatek aby pečovala o svého chlapce. A když hoch dorostl druhého roku, dovedl již všechno říci a běhal jako čtyřleté dítě.

Jednou ráno vyšel Höskuld, aby se podíval po statku. Bylo hezky a slunce, které již vystoupilo vysoko nad obzor, příjemně hřálo. A tu uslyšel lidské hlasy. Šel směrem k potoku, který protékal pod strání u louky, a tam spatřil dvě postavy. Byl to jeho syn Óláf se svou matkou. Nyní viděl, že není němá, neboť rozmlouvala s chlapcem velmi živě.

Höskuld k nim přistoupil a zeptal se jí na její jméno a řekl, že už nemá smyslu, aby se přetvařovala.

Odpověděla, že mu poví vše, nač se jí zeptá. Posadila se pak na stráň vedle něho a pravila: „Chceš-li vědět mé jméno, jmenuji se Melkorka."

Höskuld ji prosil, aby vypravovala podrobněji o svém rodu.

„Myrkjartan se jmenuje můj otec," odpověděla, „a je v Irsku králem. Byla jsem odvlečena ze země jako válečná kořist, když mi bylo patnáct let."

Höskuld pravil, že neměla tak dlouho tajit svůj vznešený původ, a odešel domů a vypravoval Jórunně o tom, co se právě dověděl.

Jórunn odpověděla, že není jisté, je-li to pravda, a dodala, že se stejně o takový pronárod nezajímá. A tím se jejich rozmluva skončila.

Jórunn nebyla k cizince nyní o nic laskavější než dříve, ale Höskuld byl k ní pozornější. Stalo se jednou, když šla Jórunn spát, že jí Melkorka pomáhala při odstrojení a postavila střevíce s punčochami na zem. Jórunn popadla punčochy a udeřila ji po hlavě. Melkorka se rozzlobila a oplatila jí pěstí do nosu, že se jí spustila krev. Když to viděl Höskuld, přistoupil k ženám a postavil se mezi ně. Potom Melkorku vystěhoval a dal jí hospodářství v horní části Lososího údolí. Od té doby se tam říká v Melkorkastadech. Melkorčin dvorec stál na jižním břehu řeky, ale nyní je to místo už pusté. Höskuld dal Melkorce vše, co potřebovala k zařízení, a Óláf, jejich syn, se odstěhoval s ní. A jak chlapec vyrůstal, bylo brzo vidět, že bude vynikat nad všechny ostatní muže krásou i ušlechtilým chováním.

14
Na Ovčích ostrovech v Breidifjordu žil muž jménem Ingjald. Říkali mu Godi z Ovčích ostrovů. Byl to bohatý a mocný člověk. Jeho bratr se jmenoval Hall. Hall byl velký a silný muž. Byl spíše chudý než bohatý a většinou se o něm říkalo, že není příliš přičinlivý. Oba bratři žili v častých nesvárech. Ingjaldovi se zdálo, že se Hall nesnaží vést si jako pořádný člověk, a Hall si zase myslil, že se Ingjald pramálo vynasnažuje pomoci mu k lepšímu postavení.

Při Medvědích ostrovech v Breidifjordu je loviště ryb. Je to skupina několika ostrovů, které byly velmi výnosné a velmi vyhledávané právě pro vydatný rybolov, takže tam bylo po celý rok rušno. Rozvážným mužům velmi záleželo na tom, aby se lidé na vzdálených lovištích dobře snášeli. Říkalo se, že při svárech je výtěžek horší. Většina mužů se podle toho také řídila. Vypravuje se, že jednou v létě přijel Ingjaldův bratr Hall na Ostrovy na rybolov. Loď měl společnou s jistým Tórólfem. Tento muž, pocházející z Breidifjordu, byl sotva víc než chudý tulák, ale nebyl neobratný. Hall se tam zdržel nějakou dobu a dával najevo, že se pokládá za důležitějšího než všichni ostatní.

Jednou večer připlul Hall s Tórólfem k břehu a měl se s ním dělit o lov. Hall chtěl rozdělovat i přidělovat, protože si o sobě myslil, že je něco víc než Tórólf. Tórólf se však nechtěl nechat okrádat a vyhrožoval mu hrubými slovy. Hádali se nějakou chvíli a každý trval na svém. Tu uchopil Hall železnou tyč, kterou měl po ruce, a chtěl jí udeřit Tórólfa do hlavy. Vtom však přiběhli lidé a odtrhli je od sebe a zadrželi Halla. Ten byl pobouřen, ale tentokrát nemohl prosadit svou. Úlovek ryb však zůstal nerozdělen.

Tórólf odešel a Hall sebral sám všechen úlovek, který patřil oběma. Tu se ukázalo, kdo z obou je mocnější. Namísto Tórólfa si vzal Hall jiného muže na loď a lovil jako dřív. Tórólf nebyl spokojen s výsledkem, neboť se mu zdálo, že spor skončil pro něho těžkou potupou. Zůstal však na ostrově a přemýšlel jen o tom, jak by zase narovnal hák, který mu byl ohnut k takové hanbě. Hall však neměl strach, neboť myslil, že se v kraji, který patřil jeho rodu, nikdo na něho neodváží.

Jednoho dne vyplul za krásného počasí v člunu ještě se dvěma muži. Ryby ten den braly, a proto se vraceli rybáři ve veselé náladě. Tórólf pozoroval celý den Hallovo počínání a večer, když se Hall vracel z moře, čekal na břehu. Hall, který vesloval na přídi, vyskočil z člunu, aby jej přitáhl k břehu. Sotva však přiběhl k břehu, sekl po něm Tórólf a zasáhl ho do krku a ramen tak prudce, že hlava odletěla od těla. Nato se dal Tórólf na útěk, ale Hallovi druzi zůstali u jeho mrtvoly.

Tato novina se roznesla po Ostrovech a byla to pro všechny velká událost, poněvadž Hall pocházel z mocného rodu, i když mu nepřálo štěstí.

Tórólf se nyní snažil dostat z Ostrovů, protože věděl, že tam nemá nikoho, kdo by mu po tom činu poskytl úkryt a ochranu. Neměl tam ani příbuzných, od nichž by mohl očekávat pomoc. Zato však sídlili nablízku lidé, o nichž jistě věděl, že mu budou ukládat o život, a kteří měli velikou moc, jako Hallův bratr Ingjald, godi z Ovčích ostrovů.

Tórólfovi se podařilo dostat se na pevninu a zde si velmi dával záležet, aby se o něm nikdo nedověděl. Nevypravuje se také o jeho cestě nic, až že jednou večer přišel do Goddastadů. Vígdís, žena Goddiho Tórda, byla s Tórólfem trochu příbuzná, a proto zamířil na její statek. Věděl také dobře, jaké tam vládnou poměry, že totiž na dvorci poroučí spíše Vígdís než její muž. Tórólf vyhledal ještě týž večer Vígdís a řekl jí o svých těžkostech a prosil ji o pomoc.

„Nezapírám, že jsme příbuzní," odpověděla Vígdís. „A také jsi se nestal svým činem, který jsi vykonal, v mých očích horším mužem. Myslím však, že ti, kdo ti poskytnou pomoc, vydají v nebezpečí své jmění i svůj život, tak mocní jsou lidé, kteří povedou tuto při. A můj muž Tórd," dodala, „není právě velký hrdina a rozhodnutí, která činíme my ženy, nebývají dosti uvážená, jde-li o důležité věci. Přesto však se nemíním od tebe odvrátit, když jsi se rozhodl hledat u mne ochranu."

Potom ho odvedla do jedné z vedlejších budov, řekla mu, aby zde na ni čekal, a zavřela dveře na zámek. Nato šla k Tórdovi a pravila: „Přišel sem Tórólf, můj vzdálený příbuzný. Rád by se zde zdržel nějakou dobu, nemáš-li nic proti tomu."

Tórd odpověděl, že nerad vidí v domě cizí lidi, ale ať si zůstane do rána, není-li zapleten do nějakých sporů. Jinak však ať se hned odtud klidí.

Vígdís odpověděla: „Slíbila jsem mu již, že zde bude moci zůstat, a své slovo neodvolám, i když snad nejsou všichni lidé jeho přáteli."

Potom řekla Tórdovi o Hallově ubití i to, že ho ubil Tórólf, který sem přišel. Tórd se velmi rozzlobil a pravil, že Ingjald bude na něm chtít velkou pokutu za pomoc, „kterou jsme tomu člověku poskytli, když jsme za ním zavřeli dveře."

„Ingjald se nebude domáhat na tobě pokuty za jednu noc, protože Tórólf zde zůstane celou zimu."

„Chceš mě asi úplně zničit," pravil Tórd; „a je proti mé vůli, aby se takový nešťastník zde zdržoval." Přesto však tam Tórólf tu zimu zůstal.

To se dověděl Ingjald, kterému náleželo vést při pro bratrovo ubití, a když se chýlila zima ke konci, vypravil se na cestu do Údolí. Bylo jich v člunu dohromady dvanáct. Pluli na východ, hnáni ostrým západním větrem, a večer přistáli v ústí Lososí řeky. Člun vytáhli na břeh a zamířili do Goddastadů, kam nepřišli nečekaně. Dostalo se jim tam vlídného přijetí.

Ingjald si vzal Tórda stranou a řekl mu, proč přišel. Dověděl prý se, že se zde zdržuje Tórólf, vrah jeho bratra. Tórd odpověděl, že to není pravda.

Ingjald ho žádal, aby nezapíral - „a uzavřeme spolu obchod: ty mi vydáš toho muže, takže nebudu muset sáhnout k násilí, a ušetříš mě tak nepříjemností. A tady mám tři marky stříbra, které se stanou tvým majetkem. Nebudu tě také stíhat pro vinu, kterou jsi na sebe uvalil, když jsi ukryl Tórólfa."

Tórdovi se to zdála pěkná odměna, zvláště když mu bylo slíbeno prominutí trestu, kterého se nejvíc bál, protože myslil, že ho čeká velká pokuta. Řekl tedy: „Před lidmi budu mluvit jinak, ale mezi námi dvěma platí toto ujednání."

Pak šli spát a spali až do rozednění.

15
Tehdy vstal Ingjald a oblékl se a stejně učinili i jeho muži. Vígdís se zeptala Tórda, o čem s Ingjaldem večer mluvil. Odpověděl, že mluvili o různých věcech a že se shodli na tom, že bude provedena prohlídka dvorce, a nebude-li Tórólf nalezen, že se jich celá ta záležitost nebude týkat. „Proto jsem poručil Ásgautovi, aby toho člověka odtud odvedl."

Vígdís pravila, že si se lží na ni nepřijde a že je jí proti mysli, aby Ingjald slídil po jejím domě. Ať si však tentokrát Tórd rozhodne, jak chce. Potom provedl Ingjald prohlídku, ale muže nenašel. Zatím se Ásgaut vrátil a Vígdís se ho zeptala, kde se s Tórólfem rozešli.

„Zavedl jsem ho do ovčínů," odpověděl Ásgaut, „jak mi to poručil Tórd."

Vígdís pravila: „Může být něco příhodnějšího pro Ingjalda na cestě, až se bude vracet na loď? A nic bych za to nedala, že ti dva včera večer smluvili tento plán. Já však chci, abys nyní šel a ihned ho odtud odvedl, a sice k Tórólfovi do Saudafellu. Učiníš-li, jak ti poroučím, dostane se ti odměny. Dám ti svobodu a tolik peněz, abys mohl jet, kam budeš chtít."

Ásgaut slíbil, co chtěla, a zamířil hned k ovčínu. Jakmile uviděl Tórólfa, vybídl ho, aby co nejrychleji zmizel. V té chvíli vyjel Ingjald z Goddastadů a chystal se vybrat si zboží, za které zaplatil stříbrem. Když ujel kus cesty, uviděl, jak se proti nim ubírají dva muži. Byl to Ásgaut a Tórólf. Bylo brzo ráno a teprve svítalo. Ásgaut a Tórólf se octli najednou v kleštích, neboť z jedné strany měli Ingjalda a z druhé řeku. Řeka byla silně rozvodněná. Při obou březích byl ještě led, ale uprostřed se valil hrozivý proud.

„Zdá se mi nyní," pravil Tórólf k Ásgautovi, „že máme na vybranou: buď vyčkat tam těch zde u řeky a bránit se odhodlaně a statečně, ale tu je pravděpodobné, že se nebudeme bránit dlouho - anebo se pokusíme přeplavat řeku. Ale i k tomu bude potřebí trochu odvahy."

Ásgaut řekl, aby sám rozhodl, a dodal, že ho neopustí - „ať se rozhodneš tak nebo tak."

„Zkusíme to s řekou," odpověděl Tórólf, a učinili tak. Svlékli se a skočili s ledu do proudu a plavali. A protože byli silní a osudem jim byl určen delší život, přeplavali řeku a dostali se na druhou stranu na pevný led. A právě ve chvíli, kdy se dostali na druhý břeh, dorazil k řece z protější strany Ingjald se svými lidmi.

„Co dělat?" zeptal se Ingjald svých druhů. „Pustíme se do řeky?"

Odpověděli, aby sám rozhodl, že ho poslechnou, že však podle jejich mínění nebude lehké se přes řeku dostat.

Ingjald pravil, že je tomu, jak říkají - „a jeďme domů!"

Když Tórólf a Ásgaut viděli, že se Ingjald neodvážil přes řeku, vyždímali si nejdříve šaty a pak se vydali na další cestu. Šli celý den a večer přibyli do Saudafellu. Byli přijati srdečně, neboť tam byl každý vítán.

A ještě téhož večera vysvětlil Ásgaut hospodáři Tórólfovi, co je k němu přivádí, že jeho příbuzná Vígdís mu posílá tohoto muže, aby se ho ujal a byl mu oporou. Potom mu vylíčil celý příběh s Goddim Tórdem a předložil svědecké průkazy, které poslala Vígdís Tórólfovi.

„Nemohu se neznat k těmto průkazům," odpověděl Tórólf, „a ovšem že se na její vzkaz ujmu tohoto muže. Myslím, že si Vígdís počíná v této věci velmi statečně, a je velká škoda, že tak skvělá žena má tak ničemného muže. A ty, Ásgaute, můžeš zde zůstat, jak dlouho budeš chtít."

Ásgaut odpověděl, že se dlouho nezdrží.

Tórólf pak přijal svého jmenovce do své družiny a srdečně se rozloučil s Ásgautem, který se chystal hned na zpáteční cestu.

Nyní musíme říci o Ingjaldovi, že se potom, co mu Tórólf unikl, vrátil do Goddastadů. Tu se zatím sešli na Vígdísinu výzvu muži z nejbližších dvorců, a nebylo jich méně než dvacet. Když Ingjald přišel se svými lidmi na dvůr, zavolal si Tórda a pravil mu:

„Jednal jsi vůči nám hanebně, Tórde, neboť víme bezpečně, že jsi pomohl tomu muži k útěku."

Tórd odpověděl, že mu v té věci křivdí. A nyní vyšla najevo všechna ujednání mezi Ingjaldem a Tórdem. Ingjald chtěl nazpět peníze, které zaplatil Tórdovi. Vígdís stála poblíž, a když slyšela jejich rozmluvu, pravila, že se jim stalo, jak si zasloužili. Žádala také Tórda, aby nepodržel těch peněz - „protože jsi je, Tórde, získal nepoctivě."

Tórd odpověděl, ať si rozhodne, jak chce.

Nato šla Vígdís dovnitř, a když otevřela Tórólfovu truhlu, našla v ní dole těžký měšec s penězi. Vzala měšec a šla ven a přistoupila k Ingjaldovi a vybídla ho, aby si vzal peníze zpět. Při těch slovech se Ingjald zaradoval a napřáhl ruku po penězích. Vígdís však zdvihla měšec a udeřila jím Ingjalda do tváře tak silně, že se mu hned spustila z nosu krev. Přitom ho zasypala hanlivými slovy a řekla mu též, že tyhle peníze nikdy nedostane a aby se klidil. Ingjald viděl, že udělá nejlíp, když ihned odjede. A tak také učinil a nezastavil se, dokud nepřijel domů. Se svou výpravou však nebyl valně spokojen.

16
Zatím se vrátil Ásgaut domů. Vígdís ho srdečně přivítala a zeptala se ho, jak byli v Saudafellu přijati. Ásgaut řekl, že dobře, a opakoval jí slova, která Tórólf nakonec pronesl. Tato slova se jí líbila.

„Dobře ses, Ásgaute," pravila, „zhostil svého úkolu. Hned se také dovíš, co sis za svou věrnost vysloužil. Dávám ti svobodu, takže ode dneška budeš svobodným mužem. A kromě toho si vezmi tady stříbro, které dostal Tórd za Tórólfovu hlavu. Tak bude nejlépe užito těch peněz."

Ásgaut jí za tento dar srdečně poděkoval. Příštího léta si opatřil místo na lodi v Dögudarnesu a odejel na moře. Měli příznivý vítr, takže nepobyli na moři dlouho, a přistáli v Norsku. Odtud odejel Ásgaut do Dánska, kde se usídlil a těšil se pověsti odvážného a statečného muže. A tím se jeho příběh končí.

Pro úmluvu Tórda Goddiho a Ingjalda z Ovčích ostrovů, usilujících o bezživotí Vígdísina příbuzného Tórólfa, pojala Vígdís odpor k svému muži a prohlásila, že se s ním rozvádí. Odebrala se pak ke svým příbuzným a sdělila jim, co se stalo. Tórd Bučel, který byl hlavou rodu, neschvaloval toto počínání, ale nijak nezakročil. Vígdís si nepřinesla z Goddastadů nic kromě svých drahocenností. Hvammští však prohlásili, že si činí nárok na polovinu majetku, který spravoval Tórd. Z toho měl Tórd plnou hlavu starostí a ihned se odebral k Höskuldovi, aby mu řekl o svých těžkostech.

Höskuld pravil: „Vždy jsi měl nahnáno, ale tentokrát máš proti sobě skutečnou převahu." Tu nabídl Tórd Höskuldovi odměnu, poskytne-li mu pomoc, a pravil, že nebude skrblit penězi.

„Každý ví," odpověděl Höskuld, „že pokud je na tobě, nikomu nedopřeješ, aby se těšil z tvého majetku."

„Tentokrát tomu bude jinak," pravil Tórd, „a odměnu ti rád potvrdím rukoudáním. Kromě toho ti nabízím, že k sobě vezmu tvého syna Óláfa na vychování a odkážu mu všechno své jmění, neboť není zde v zemi nikdo, kdo by měl nárok na dědictví po mně, a myslím, že můj majetek přijde tak do lepších rukou, než kdyby ho dostali do chřtánu Vígdísini příbuzní." Höskuld s tím souhlasil a dal si vše stvrdit pevnou smlouvou. Pro Melkorku to byla těžká rána. Zdálo se jí, že výchova u Tórda není jejího syna důstojná.

Höskuld pravil, že není prozíravá: „Tórd je starý člověk a bezdětný. Po jeho smrti připadne Óláfovi všechen jeho majetek, a ty ho můžeš navštěvovat, jak často budeš chtít."

Tórd pak vzal Óláfa, kterému bylo tehdy sedm let, k sobě a velmi si ho zamiloval. Když se o věci dověděli muži, kteří si činili nárok na Tórdovo jmění, zdálo se jim, že uplatňovat tyto nároky nebude nyní lehké. Höskuld poslal Tórdovi Bučelovi velké dary a prosil ho, aby se nezlobil, ale že podle zákona nemají na Tórdovo jmění nárok. Pravil, že Vígdís neudala nic, co by mohlo být po právu důvodem k rozvodu - „a Tórd není horším mužem proto, že se snažil zbýt člověka, který se uchýlil na jeho statek a který byl plný provinění, jako je jalovec plný jehličí."

Když Tórd Bučel uslyšel tento vzkaz, který mu poslal Höskuld s bohatými dary, potlačil hněv a pravil, že Tórdův majetek bude v dobrých rukou, dostane-li se ho Höskuldovi, a dary přijal. Pak byl klid v této záležitosti, i když poměr mezi oběma stranami byl nyní o něco chladnější než dřív. Óláf vyrůstal u Tórda v statného, silného a krásného muže, že mu nebylo rovno. Když mu bylo dvanáct let, jel na sněm a lidé z okolních krajů se nemohli vynadivit, jak krásně je urostlý. Óláf si také potrpěl na hezké šaty a vybrané zbraně. I v tom vynikal nad ostatní muže. Od té doby, co přišel k Tórdovi, Tórdova vážnost velmi stoupla. Höskuld dal Óláfovi příjmení a nazval ho Pávem. Toto jméno mu zůstalo.

17
O Hrappovi se vypravuje, že si stále počínal násilnicky a svým sousedům činil takové příkoří, že před ním nemohli téměř obstát. Proti lordovi však nezmohl nic od té doby, co Óláf dospěl. Hrapp nezměnil svou povahu, ale ubývalo mu sil, neboť dolehlo na něho stáří a nakonec musil ulehnout.

Tehdy zavolal Hrapp k sobě svou ženu a pravil: „Nikdy jsem v životě nechuravěl, a proto je pravděpodobné, že mě tato nemoc od tebe odloučí. Chci však, abych, až zemřu, byl pochován pod prahem kuchyně a abych byl pochován vstoje. Tak budu moci lépe dohlédat na své hospodářství."

Nato Hrapp zemřel. A všechno se stalo, jak si přál, neboť Vígdís neměla odvahu jednat jinak. Jakkoliv násilnický však byl Hrapp za svého života, bylo ještě těžší s ním vyjít po smrti, neboť strašil. Vypravuje se, že tak zahubil většinu své čeledi. Skoro všem lidem, kteří bydleli v sousedství, působil velké nepříjemnosti, a dvůr v Hrappsstadech pustl. Vígdís se odstěhovala na západ k svému bratrovi Torsteinu Surtovi, který se ujal jí a jejího majetku. Lidé ze sousedství však chodili jako dříve k Höskuldovi a stěžovali si na útrapy, které jim působil Hrapp, a prosili ho o pomoc. Höskuld slíbil, že pomůže. Vyjel pak s několika muži do Hrappsstadů a dal vykopat Hrappovo tělo a pohřbít je na místě, kudy nevedla žádná cesta a v jehož blízkosti nebylo ani pastvišť pro dobytek. Od té doby přestal Hrapp strašit.

Hrappův syn Sumarlidi se ujal dědictví po otci, které bylo značné. Na jaře potom se usadil v Hrappsstadech, ale netrvalo dlouho a pomátl se a zemřel. Nyní připadlo všechno toto dědictví jeho matce Vígdíse, které se však do Hrappstadů nechtělo. Ujal se tedy správy celého majetku Torstein Surt. Torstein byl již pokročilejšího věku, ale stále ještě statný a čilý.

18
V té době dosáhli na Torsnesu velké vážnosti Torsteinovi příbuzní Börk Tlustý a jeho bratr Torgrím. Brzo se ukázalo, že oba bratři chtějí být nejmocnějšími a nejváženějšími muži v kraji. Torstein to viděl, protože se však s nimi nechtěl střetnout, řekl svým lidem, že hodlá změnit svůj pobyt a přestěhovat se do Hrappsstadů v Lososím údolí.

Torstein Surt se chystal odjet na lodi z místa jarního sněmu, kdežto dobytek dal hnát podél pobřeží. Když připravil člun, vstoupil na něj sám dvanáctý. Na člunu s ním byla jeho dcera Ósk a jeho zeť Tórarin. Tórarinově dceři Hildě, která také s nimi jela, byly tři roky. Měli ostrý jihozápadní vítr a zamířili k úžinám a vpluli do úžiny zvané Kolkistustraum, která je známá nejsilnějším proudem mezi úžinami v Breidifjordu. Měli těžkou plavbu, hlavně proto, že nastal odliv a vítr byl nepříznivý, s častými přeháňkami. Když se vyjasnilo, vál ostrý vítr, chvílemi však bylo bezvětří. Tórarin měl zvratná lana kolem ramen a řídil plavbu. Na lodi bylo málo místa, neboť byla naložena vysoko zbožím. Břeh nebyl daleko, ale loď plula zvolna, protože měli proti sobě silný proud.

Pojednou najeli na podmořský útes, ale neztroskotali. Torstein dal ihned stáhnout plachtu a poručil mužům, aby vzali tyče a uvolnili loď. Pokusili se o to, ale marně, neboť z obou stran bylo tak hluboko, že tyče nedosáhly dna, a musili tedy čekat na příliv. Zatím byl odliv.

Vtom zpozorovali v úžině tuleně, který byl větší, než jsou obyčejní tuleni. Plaval kolem lodi, stále kolem dokola, a byl bez ploutví. Všem se zdálo, jako by měl lidské oči. Torstein ho poručil zabít. Pokusili se o to, ale marně.

Konečně nastal příliv, ale když se loď již málem uvolnila, převrátil ji náhle mohutný náraz větru a všichni lidé, kteří byli na lodi, utonuli, kromě jednoho. Ten se chytil zlomeného kýlu a byl s ním vyplaven na břeh. Jmenoval se Gudmund a onomu místu se říká Gudmundovy ostrovy.

Na dědictví po Torsteinovi Surtovi mohla si nyní činit nárok jeho dcera Gudríd, žena Torkela Trefila.

Zpráva o utonutí Torsteina Surta a ostatních lidí, kteří tam ztroskotali, se rozšířila hned široko daleko. Jakmile se ji dověděl Torkel, poslal hned pro Gudmunda, onoho muže, který se jediný z celé posádky zachránil. Když Gudmund přišel k Torkelovi, uzavřel s ním Torkel tajnou smlouvu, že podá zprávu o utonutí těch lidí v pořadí, jaké mu sám udá. Gudmund to slíbil. Potom si Torkel vyžádal od něho zprávu o tom neštěstí v přítomnosti početných svědků. A tu Gudmund vypověděl, že nejdříve utonul Torstein, potom jeho zeť Tórarin, po němž připadlo dědictví Hildě, Tórarinově dceři - „a pak," pravil, „utonulo toto děvče," po němž měla dědit její matka Ósk, která z nich utonula poslední. Takto připadlo celé jmění Torkelu Trefilovi, poněvadž jeho žena Gudríd měla dědit po své sestře.

Tato výpověď se přičiněním Torkela a jeho lidí brzo rozšířila, ale předtím vypovídal Gudmund poněkud jinak. Tórarinovým příbuzným se proto zdálo jeho svědectví značně pochybné. Prohlásili, že mu nemohou věřit, nebude-li ověřeno, a požadovali pro sebe polovinu dědictví. Torkel se však považoval za jediného dědice a dal podle tehdejšího zvyku činit přípravy k očistnému soudu. Tento soud v oné době vypadal tak, že člověk, kterého se týkal, musil vstoupit pod drnový pás, který byl uvolněn od země, ale jehož konce tkvěly pevně v půdě. Člověk, který se měl podrobit soudu, musil projít pod tímto pásem.

Torkel Trefil nemohl mít ovšem čisté svědomí, když tvrdil, že lidé utonuli tak, jak to líčil Gudmund v pozdější své výpovědi. Pohané neměli tehdy při svých očistných soudech o nic méně citlivé svědomí než nyní křesťané, podstupují-li boží soudy. Ten, kdo prošel pod drnovým pásem, aniž na něj drn spadl, byl nevinen. Torkel se smluvil s dvěma muži, aby začali pro nějakou věc spor a byli poblíž, až dojde k soudu, a přiblížili se k drnovému pásu tak blízko, aby všichni viděli, že jej strhli. A tak se stalo, když se onen muž, který se měl podrobit za něho zkoušce, přichystal k očistnému soudu a vkročil pod drnový pás, že se vrhli oni muži, kteří k tomu byli určeni, se svými zbraněmi proti sobě. Utkali se u nadzdviženého pásu a upadli, a jak se dalo čekat, strhli drn na zem. Lidé, kteří přihlíželi, přiběhli a odtrhli je od sebe. Bylo to velmi lehké, neboť ti dva se bili jen naoko. Torkel Trefil pak žádal, aby bylo vyneseno rozsouzení. Všichni jeho lidé tvrdili, že by byla zkouška dobře dopadla, kdyby byla proběhla nerušené. A tak si Torkel přivlastnil všechen movitý majetek. Půdu v Hrappsstadech nechal však ležet ladem.

19
Nyní se vrátíme k Höskuldovi, který žil ve skvělých poměrech a byl znamenitým předákem. Spravoval též značný majetek, který patřil jeho bratru Hrútu Herjólfssonovi. Mnozí říkali, že Höskuldův majetek značně prořídne, bude-li musit vyplatit jeho podíl z dědictví po matce.

Hrút byl v družině krále Haralda, Gunnhildina syna, a těšil se u něho velké vážnosti; hlavně proto, že v každém směru vynikal nad ostatní muže, a královna Gunnhild si ho cenila tak vysoko, že se mu v jejích očích nemohl z družiny nikdo rovnat ani v řeči, ani v ničem jiném. A kdykoliv došlo k měření sil mezi muži a mluvilo se o jejich přednostech, tu bylo každému zřejmé, že to Gunnhild pokládala za nerozum anebo závist, byl-li někdo kladen naroveň Hrútovi. Poněvadž však měl Hrút na Islandě velké dědictví a mocné příbuzné, zatoužil podívat se tam a chystal se na cestu. Král mu dal na rozloučenou loď a pravil, že se přesvědčil o jeho odvaze a šlechetné mysli. Gunnhild vyprovodila Hrúta k lodi a při rozloučení řekla: „Nechci se tajit tím, že tě pokládám za nejznamenitějšího muže, neboť ve všech činech se vyrovnáš nejlepším synům této země a rozumem je mnohem předčíš."

Nato mu darovala zlatý prsten a přála mu šťastnou plavbu. Pak si přehodila přes hlavu kápi a ubírala se k městu. Hrút vstoupil na loď a vyplul na moře.

Měl příznivý vítr a připlul do Breidifjordu. Zamířil pak k ostrovům a vplul do Breidisundu a přistál u Kambsnesu, kde spustil můstek na břeh. Zpráva o příjezdu lodi se hned rozšířila i s novinou, že loď patří Hrútu Herjólfssonovi. Höskuld nebyl touto zprávou potěšen a nejel bratra přivítat. Hrút vytáhl loď na břeh a zařídil, čeho bylo potřebí. Vystavěl tam také dvorec, kterému se od té doby říká Na Kambsnesu.

Potom odejel k Höskuldovi, aby žádal svůj podíl na dědictví po matce. Höskuld pravil, že neví o žádném podílu, neboť matka prý neodjela z Islandu s prázdnou a nebyla bez majetku, když se setkala s Herjólfem. Hrút odejel s nepořízenou, ale byl velmi nespokojen. Všichni Hrútovi příbuzní si ho velmi vážili, jen Höskuld na něho nevražil. Po tři zimy bydlel Hrút na Kambsnesu a dožadoval se na Höskuldovi podílu, ať již na sněmech nebo na jiných veřejných shromážděních. Činil tak s výmluvností a většinou měli lidé za to, že se dožaduje dědictví právem, i když Höskuld namítal, že Torgerd se provdala za Herjólfa bez jeho vědomí, ačkoliv byl podle zákona poručníkem své matky. A při tom zůstalo.

Na podzim nato navštívil Höskuld Goddiho Tórda, který ho pozval k sobě na hostinu. O tom se dověděl Hrút a hned se vypravil s jedenácti muži do Höskuldsstadů, kde si vybral dvacet kusů z Höskuldova dobytka, a odehnal je na svůj dvůr. Stejný počet ponechal Höskuldovi. Pak poslal k bratrovi posla se vzkazem, kam si má pro dobytek přijít.

Höskuldovi lidé běželi hned pro zbraně a vzkázali nejbližším sousedům. Tak se jich sešlo patnáct a pustili se za Hrútem a jeli, jak mohli nejrychleji. Hrút a jeho lidé nezpozorovali pronásledovatele dřív, než když byli již skoro na Kambsnesu. Seskočili ihned s koní a uvázali je. Potom vystoupili na blízký pahorek, aby tam vyčkali útoku. Hrút pravil, že se mnohým lidem zdá, že jen pomalu získává svůj podíl od Höskulda, to však že nikdo nebude smět říci, že utekl před jeho čeledí. Hrútovi lidé mínili, že převaha je na druhé straně. Hrút odpověděl, že na tom málo záleží, a čím je jich víc, s tím větší hanbou že odtáhnou.

Vtom seskákali Laxdalští s koní a chystali se k boji. Hrút pravil svým druhům, aby nedbali rozdílu sil, a pustil se proti nepříteli. Na hlavě měl přílbu, v jedné ruce třímal meč a v druhé držel štít. Hrút byl nad jiné skvělý bojovník a nyní byl tak rozlícen, že sotva kdo mu v boji stačil. Chvíli se bily obě strany statečně. Höskuldovi lidé však brzo zpozorovali, že nemají na své straně nikoho, kdo by se mohl rovnat Hrútovi, který jim při jediném útoku ubil dva muže. Proto žádali o mír. Hrút pravil, že jej mohou mít. Höskuldovi lidé, pokud stáli ještě na nohou, byli zraněni, a čtyři byli ubiti. Hrút jel domů a byl lehce zraněn, kdežto jeho druhové nebyli poraněni buď vůbec, anebo jen nepatrně, neboť Hrút byl vždy první v útoku a vedl si nejbojovněji. Tomu místu, kde došlo k bitce, se říká od té doby Údolí boje. Odvlečený dobytek dal potom Hrút porazit.

O Höskuldovi se vypráví, že když se dověděl o loupeži, sebral lidi a jel domů. V téže chvíli se vrátili domů i jeho lidé z boje a vyprávěli, jak špatně dopadli. Höskuld se velmi rozzlobil a pravil, že podruhé se Hrút sotva odváží loupit mu dobytek a ubíjet lidi. Po celý ten den shromažďoval pak kolem sebe muže. Tehdy šla jeho žena Jórunn za ním a zeptala se ho, co míní podniknout.

„Nic zvláštního," odpověděl Höskuld, „ale rád bych, aby se mluvilo o něčem jiném než o ubití mých lidí."

„Hanebný je tvůj úmysl," odpověděla Jórunn, „chceš-li ubít takového muže, jako je tvůj bratr. Mnozí ostatně myslí, že by byl nejednal proti právu, kdyby si byl již dříve vybral svůj podíl tímto způsobem. Nyní ukázal, jak se také dalo podle jeho rodu očekávat, že se nenechá zkracovat ve svých nárocích, a myslím, že se neodhodlal k tomu kroku, dokud si nezajistil pomoc mocnějších mužů. Doslechla jsem se alespoň, že mezi Tórdem Bučelem a Hrútem probíhala tajná jednání. To je myslím na uváženou. Tórd asi rád slíbil podporu ve sporu, který je tak jasný. Jistě také, Höskulde, víš, že od té doby, co došlo k neshodě mezi Goddim Tórdem a Vígdísou, není již takový přátelský poměr mezi tebou a Tórdem Bučelem, i když jsi dary odvrátil od sebe alespoň pro první dobu nepřátelství příbuzných. Myslím také, že se jim zdá, že vy oba je příliš zkracujete v jejich právech, ty i tvůj syn Óláf. Proto se domnívám, že by bylo pro nás rozumnější, kdybys nabídl Hrútovi slušné narovnání, neboť podráždíš-li vlka, jistě na tebe skočí. Nepochybuji, že by Hrút přijal narovnání rád, protože je, jak jsem slyšela, rozvážný a bude mu jasné, že by vám to oběma sloužilo ke cti."

Při této rozmluvě se Höskuld velmi uklidnil. Zdálo se mu, že Jórunn má pravdu. Nyní se jali muži, kteří byli přáteli obou bratří, zprostředkovat mezi oběma stranami a donesli Hrútovi Höskuldovy nabídky narovnání. Hrút byl potěšen a pravil, že se rád s Höskuldem smíří a že už dávno byl hotov žít s ním v míru, jak se na bratry sluší, a že tomu tak mohlo také být, kdyby ho byl Höskuld nezkracoval v jeho právu. Dodal pak, že rád napraví Höskuldovi škodu, kterou mu způsobil. A tak byla celá záležitost mezi oběma bratry úplně urovnána a od té doby žili spolu v nerušeném bratrském přátelství.

Hrút pečoval o svůj statek a stal se váženým mužem. Nevměšoval se sice do všeho, kde se co událo, ale vložil-li se do nějaké záležitosti, pak dovedl prosadit svou vůli. Nyní přestěhoval svůj dvorec a až do svého stáří bydlel v místech, kde se dosud říká V Hrútsstadech. Poblíž dvoru postavil kostel, a dosud jsou po něm zachovány stopy. Cestě, která tudy nyní vede, se říká Trollaskeid, Cesta trollů, a je to cesta velmi užívaná. Hrút se oženil a vzal si za ženu Unnu, dceru Morda, řečeného Housle. Unn se s ním později rozvedla. Z toho povstaly spory mezi lidmi z Lososího údolí a lidmi z Fljótshlídu. Druhá Hrútova žena se jmenovala Torbjörg a byla dcerou Árnódovou. Hrút měl ještě třetí ženu, ale její jméno se zde neudává. S posledními dvěma ženami měl Hrút šestnáct synů a deset dcer. Vypravuje se, že jednoho léta přišel Hrút na sněm se čtrnácti syny. Uchovalo se to v paměti, protože se v tom viděla velká moc a sláva. Všichni jeho synové vyrostli v znamenité muže.

20
Höskuld hospodařil na svém statku a blížil se již pokročilému věku, když jeho synové dospěli. Torleik se usadil na dvorci v Kambsnesu, a když mu Höskuld vyplatil jeho podíl, oženil se a vzal si ženu jménem Gjaflaug. Byla to skvělá ženitba. Gjaflaug byla krásná žena a velmi hrdá. Torleik byl člověk nevlídný a nesmírně svárlivý. Mezi Torleikem a jeho strýcem Hrútem se nevyvinul zvlášť přátelský poměr. Höskuldův syn Bárd zůstal doma s otcem, ale statku se věnoval s menší péčí než otec. O Höskuldových dcerách se mnoho nevypravuje. Ale i od nich pochází četné potomstvo.

Höskuldův syn Óláf také již dospěl a byl nejkrásnější z mužů, jací kdy žili. Velmi si potrpěl na odění a zbraně. Óláfova matka Melkorka žila, jak již řečeno, v Melkorkustadech. Höskuld se staral čím dál méně o její hospodářství. Pravil, že je to podle jeho mínění v nemenší míře povinnost Óláfova, a Óláf také slíbil, že jí pomůže, jak jen bude moci. Melkorce se zdálo, že se k ni Höskuld chová hanebně, a přemýšlela, jak by mu provedla něco nepříjemného. Nejvíce jí pomáhal s hospodářstvím Torbjörn Skrjúp. Nehospodařila dlouho a Torbjörn ji požádal o ruku. Melkorka mu však nic neslíbila.

V Bordeyrském přístavu v Hrútafjordu stála na břehu loď, jíž velel Örn z družiny krále Haralda, Gunnhildina syna. Když se Melkorka sešla se svým synem Óláfem, začala hovor a pravila, že je jejím přáním, aby se vydal na moře a navštívil své mocné příbuzné: „Neboť jsem mluvila pravdu, když jsem řekla, že Myrkjartan je mým otcem. A je králem Irů. Nyní máš vhodnou příležitost získat místo na lodi v Bordeyru."

„Mluvil jsem již o tom se svým otcem," odpověděl Óláf, „ale nemohu říci, že by byl tím nápadem nadšen. A pokud jde o mého pěstouna, nemá téměř žádné volné zboží, neboť všechen jeho majetek se skládá z půdy a dobytka."

Melkorka odpověděla: „Nechci, aby stále ještě o tobě říkali, že jsi synem služky, a jestliže se bojíš vypravit na cestu proto, že máš málo zboží, pak raději přinesu oběť a vdám se za Torbjörna, neboť myslím, že dostane-li mou ruku, poskytne ti vše, co budeš potřebovat. A přitom se pomstím Höskuldovi, neboť bude mít dvojnásobnou zlost, až se doví obojí zprávu: že ty jsi odejel ze země a já že jsem se vdala."

Óláf odpověděl, aby rozhodla, jak je jí libo.

Potom mluvil s Torbjörnem a řekl mu, že by si chtěl vypůjčit od něho zboží, a sliboval mu velmi výhodné podmínky.

„Pod jednou podmínkou," odpověděl Torbjörn, „že mi totiž Melkorka dá své slovo. Pak budeš moci užívat mého majetku jako svého vlastního."

Óláf odpověděl, že souhlasí. Projednali pak spolu celou záležitost, která měla zůstat prozatím v přísné tajnosti.

Jednou pravil Höskuld Óláfovi, aby s ním jel na sněm. Óláf odpověděl, že nemůže, že musí u řeky ohradit pro ovce pastvinu. Hös-kuldovi se líbilo, že se Óláf začíná starat o hospodářství, a odjel na sněm, ale v Lambastadech chystali svatbu a Óláf sám sjednal podmínky. Óláf dostal tři tisíce ve zboží, ještě před rozdělením majetku mezi manželi, a Torbjörn za ně nic nežádal. Höskuldův syn Bárd byl na svatbě a věděl o jejich ujednáních. Když byla hostina u konce, odejel Óláf k lodi, vyhledal lodivoda Örna a zajistil si na lodi místo.

Před rozloučením darovala Melkorka Óláfovi veliký zlatý prsten a pravila: „Tento klenot mi dal můj otec, když se mi řezaly první zuby, a myslím, že jej pozná, až jej uvidí."

Kromě toho mu svěřila nůž a pás s prosbou, aby je předal její pěstounce: „Jistě se bude znát k těmto věcem, které jí posílám na znamení."

„Vypravila jsem tě," pokračovala Melkorka dále, „jak jsem dovedla nejlépe, a naučila jsem tě irsky, takže je jedno, kde v Irsku přistaneš."

Potom se rozloučili. Sotva Óláf vstoupil na loď, dostali příznivý vítr a vypluli na moře.

21
Nyní se vrátil Höskuld ze sněmu domů a dověděl se, co se stalo. Byla to pro něho těžká rána. Ale protože šlo o příbuzné, potlačil hněv a dělal, jako by se nic nestalo.

Óláf a jeho druhové měli příznivý vítr a připluli do Norska. Örn domlouval Óláfovi, aby navštívil družinu krále Haralda. Pravil, že král prokazuje velkou čest mužům, kteří se sotva mohou Óláfovi rovnat. Odejel tedy Óláf s Örnem ke dvoru a dostalo se jim dobrého přijetí. Když král zvěděl Óláfovo příbuzenství, pozval ho hned, aby u něho zůstal. Také Gunnhild měla Óláfa ve velké vážnosti, jakmile se dověděla, že je Hrútovým synovcem. Mnozí však tvrdili, že by se byla ráda bavila s Óláfem, i kdyby Hrút nebyl jeho strýcem.

Když se zima chýlila ke konci, stával se Óláf netrpělivým, Örn se ho zeptal, co ho trápí.

„Mám před sebou cestu na západ přes moře," odpověděl Óláf, „a byl bych velmi rád, kdybys mi mohl pomoci, aby se tato plavba uskutečnila během tohoto léta."

Örn to Óláfovi rozmlouval a pravil, že pochybuje, že najdou lodi, které poplují na západ. Gunnhild slyšela jejich rozmluvu a pravila: „Toto je poprvé, co slyším, že se rozcházíte v mínění."

Óláf pozdravil Gunnhildu, ale řeč nepřerušil, Örn odešel a Gunnhild s Óláfem pokračovali v rozhovoru. Óláf přednesl svůj úmysl a vyložil, proč mu záleží na té cestě. Pravil, že ví bezpečně, že král Myrkjartan je jeho dědem.

Tu pravila Gunnhild: „Poskytnu ti k této cestě všechnu pomoc a neodepřu ti nic, co si budeš přát."

Óláf jí za její slova poděkoval.

Potom dala Gunnhild vypravit loď, opatřila mužstvo a zeptala se Óláfa, jak silnou posádku chce mít s sebou na západ přes moře. Óláf odpověděl, že potřebuje šedesát mužů, a dodal, že mu velmi záleží na tom, aby se tito muži podobali spíše válečníkům než kupcům. Gunnhild odpověděla, že se tak stane. Z celého Óláfova mužstva na této výpravě se uvádí jménem toliko Örn. Byla to však družina velmi dobře vypravená.

Král Harald a Gunnhild doprovodili Óláfa k lodi a pravili, že ke všemu přátelství, které mu už prokázali, připojují nyní ještě své štěstí. Král Harald poznamenal, že tak činí rád, protože nepoznal za svého života nadějnějšího muže ze všech Islanďanů, kteří k nim přijeli do Norska. Nato se ho zeptal, kolik je mu let.

„Právě osmnáct," odpověděl Óláf.

Král pravil: „Slavnými se stávají muži, jako jsi ty, ačkoliv jsi sotva vyrostl z dětských let. A hned nás zase navštiv, jakmile se vrátíš."

Král a Gunnhild přáli potom Óláfovi šťastnou cestu. Muži vstoupili na loď a vypluli ihned na moře. Počasí jim však v létě nepřálo. Měli husté mlhy a slabý nebo nepříznivý vítr, byl-li vůbec jaký. Byli hnáni po širém moři a většiny členů posádky na lodi se zmocňoval pocit, že zbloudili. Konečně se však mlhy zdvihly a zavál vítr. Napjali plachty a začali se radit, kterým směrem se mají dát k Irsku, ale nemohli se shodnout. Örn měl své mínění, ale posádka se domnívala, že se mýlí. Chtěli, aby rozhodlo mínění většiny.

Nakonec se obrátili na Óláfa a ten pravil: „Myslím, aby rozhodli ti, kdo mají větší zkušenost, neboť nám bude tím hůř, čím víc nezkušených bude rozhodovat."

Od té chvíle, co Óláf promluvil, byla věc rozhodnuta a řízení plavby se ujal Örn. Pluli ve dne v noci a stále měli slabý vítr.

Stalo se jedné noci, že hlídka přiběhla a budila ostatní, aby rychle vstali. Pravili, že připluli tak blízko k pevnině, že málem najeli na mělčinu. Plachta byla napjata a vál slabý větřík. Muži hned vyběhli a Örn poručil, aby, budou-li moci, seřídili plavbu směrem od pevniny.

„Marně byste se namáhali," pravil Óláf, „poněvadž vidím, že vlny už nedosahují naší lodi. Stáhněte rychle plachtu. S dalším rozhodnutím počkáme, až se rozední a uvidíme, jaká je to země."

Potom spustili kotvy. Po celou noc se nepřestali dohadovat, kam to připluli. Ale když se rozednilo, viděli, že jsou u irských břehů.

Tu pravil Örn: „Myslím, že jsme nepřistáli dobře, neboť toto místo je daleko od přístavů a kupeckých tržišť, kde je cizincům zaručen mír, a my jsme tady při odlivu uvázli jak malé rybky. A bude to myslím v souhlase se zákony Irů, prohlásí-li za svůj majetek zboží, které zde máme s sebou, neboť prohlašují loď za ztroskotanou, i když má za sebou méně odlivu, než máme my."

Óláf pravil, že se nemají čeho obávat - „i když jsem si všiml, jak se na břehu sbíhají lidé. Příjezd naší lodi se zdá Irům bezpochyby důležitý. Zpozoroval jsem však dnes při odlivu, že u tohoto mysu ústí řeka a odtud že se moře zcela neodlévá. A není-li naše loď poškozena, pak spustíme člun a loď tam odtáhneme."

Na místě, kde spustili kotvu, bylo jílovité dno a loď zůstala nepoškozena. Óláf ji odvlekl se svými druhy k ústí řeky a zakotvil ji tam. A když den pokročil, přihrnulo se na břeh velké množství lidu. Potom připluli dva muži v člunu k lodi a zeptali se, kdo má na lodi veleni. Óláf jim odpověděl v řeči, kterou mluvili, to jest irsky. A když se Irové dověděli, že jsou z Norska, žádali, aby jim Óláf podle jejich zákona vydal všechno zboží, a pravili, že jim nebude ublíženo, dokud král v jejich záležitosti nerozsoudí. Óláf odpověděl, že takový je zákon, nemají-li kupci tlumočníka. - „Ale já vás mohu pravdivě ujistit, že jsme pokojní lidé. A nemíníme se vzdát bez odporu."

Tu zdvihli Irové válečný křik a začali se brodit, chtějíce vytáhnout loď na břeh. Nebylo tam hluboko, voda jim nesahala výš než po ramena a největším z nich jen po pás. Místo však, kde stála loď, bylo tak hluboké, že tam nikdo nestačil. Óláf vybídl své lidi, aby se chopili zbraní a zaujali po celé délce lodi bitevní postavení. Stáli pak tak hustě vedle sebe, že nebylo mezery mezi štíty. A u každého hrotu štítu čnělo ostří oštěpu. Óláf se postavil na příď. Byl oděn v brnění, na hlavě měl zlacenou přilbu a byl opásán mečem se zlaceným jilcem. V ruce držel oštěp se zdobenou čepelí a chránil se červeným štítem, na kterém byl ve zlatě vymalovaný lev. Když Irové viděli, jak jsou na lodi připraveni k boji, poklesli na duši a nemyslili již, že se zmocní tak lehko zboží, jak si představovali. Ustali v útoku a shlukli se v houf. Dohadovali se pak velmi živě a zdálo se jim jisté, že je to válečná loď a že lze očekávat ještě jiné lodi. Poslali tedy rychle zprávu králi. Bylo to snadné, protože král byl nedaleko odtud návštěvou. Král také hned přijel s družinou k lodi. Vzdálenost mezi břehem a lodí nebyla větší, než aby se lidé mohli vzájemně dorozumět. Irové vrhli proti nim nejedno kopí, ale ani Óláfovi, ani jeho lidem se nic nestalo. Óláf tam stál ve zbroji, jak zde byla právě popsána, a lidé se nepřestávali podivovat kráse a statnosti muže, který velel lodi. Ale když Óláfovi druhové uviděli, jak proti nim jede veliký zástup rytířů, a jak bylo vidět, velmi odvážných, tu zmlkli, neboť se jim zdálo, že mají proti sobě velkou přesilu. Když však Óláf uslyšel, co se šeptá v družině, povzbuzoval své lidi, aby byli pevné mysli: „Neboť naše věc se obrátila k lepšímu: Irové pozdravují svého krále Myrkjartana."

Král pak přijel se svými lidmi tak blízko k lodi, že jedni slyšeli, co mluvili druzí. Král se zeptal, kdo velí lodi. Óláf řekl své jméno a zeptal se, kdo je ten statný rytíř, který s ním mluví.

Ten odpověděl: „Jmenuji se Myrkjartan."

„Jsi králem Irů?" zeptal se Óláf.

Muž odpověděl, že ano, a zeptal se, jaké noviny mu mohou říci. Óláf podal zprávu o všem, nač byl tázán. Tu se král zeptal, odkud vypluli a k čí družině patří, a potom se vyptával ještě podrobněji než dříve na Óláfův rod, neboť viděl, že tento muž je hrdý a nepromluví víc, než nač je tázán.

Óláf pravil: „Musím vám sdělit, že jsme vypluli z Norska a že tito mužové na lodi jsou z družiny krále Haralda, Gunnhildina syna. A pokud se týče mého rodu, můj otec žije na Islandě, jmenuje se Höskuld a pochází z mocného rodu. Ale rod mé matky znáte myslím vy lépe než já, neboť moje matka se jmenuje Melkorka, a bylo mi po pravdě řečeno, že je, králi, tvou dcerou, a to mě přimělo k tomu, abych podnikl tak dlouhou cestu. A nyní čekám, jakou mi dáš na má slova odpověď."

Král neodpověděl, ale začal se radit se svými lidmi. Rozvážní muži z královy družiny se ho ptali, co je pravdy na té řeči, kterou slyšeli.

„Je zřejmé," pravil král, „že tento Óláf pochází z mocného rodu, ať již je naším příbuzným, či není, a také to je jisté, že mluví výborně irsky."

Nato se král vzpřímil a pravil: „Nyní ti odpovím na tvou řeč. Zaručují vám všem, tobě i tvé posádce, mír, ale o našem příbuzenství budeme si musit ještě blíže promluvit, než ti na ně dám odpověď."

Potom byly spuštěny na břeh můstky a Óláf vystoupil na pevninu a s nim všichni jeho druhové z lodi. A tu se Irové velmi podivovali, jak bojovně vypadali tito muži. Óláf pozdravil krále zdvořile, sňal přilbu a uklonil se mu a král jej přijal velmi vlídně. Rozhovořili se opět a Óláf přednesl znovu svou záležitost a mluvil dlouho a hbitě. Nakonec pravil, že má na ruce zlatý prsten, který mu Melkorka dala na rozloučenou na Islandě, a že o něm řekla, „že ty, králi, jsi jí jej věnoval jako dar k prvnímu zubu."

Král vzal prsten, pohlédl na něj a zrudl v tváři.

Za chvíli pravil: „Pravdivé je toto znamení a stejně důležité je, že máš tolik z rysů své matky, že je dobře možné tě po nich poznat. Z těchto důvodů, Óláfe, rád uznávám naše příbuzenství, čehož svědky ad jsou tito muži zde, kteří slyší má slova. A nyní zvu na svůj dvůr tebe i celou tvou družinu. Cti se vám pak dostane podle toho, jak se osvědčíš, až tě blíže vyzkouším."

Nato jim dal král přivést jezdecké koně a určil muže, kteří by se starali o jejich loď a střežili zboží, které měli s sebou. Král pak odejel do Dyflinu a lidé to pokládali za velkou novinu, že ho provázel syn jeho dcery, která dávno předtím byla odvlečena jako válečná kořist ve věku patnácti let. Nejvíce však dojala tato zpráva Melkorčinu pěstounku, která již polehávala, trápena starostmi a stářím. Nyní však běžela bez hole Óláfovi naproti.

Tu pravil král Óláfovi: „Zde přišla nyní Melkorčina pěstounka. Chce bezpochyby od tebe slyšet, jak se jí vede."

Óláf ji vřele pozdravil, a posadiv si stařenu vedle sebe, vypravoval jí, že její chovanka žije na Islandě v dobrých poměrech. Když jí pak Óláf podal nůž a pás, poznala stařena oba předměty a byla dojata k slzám. Pravila, že Melkorčin syn je znamenitý muž - „a má být také po kom," dodala.

Po celou tu zimu byla stařena veselá. Král však neměl mnoho klidu, protože západní kraje byly stále napadány nepřítelem. Onu zimu odrazil král všechny útoky víkingů a ostatní loupežná přepadení. Óláf byl spolu se svou družinou na králově lodi a tato posádka se zdála hrozivou těm, kdo ji napadli. Král se radil o všem s Óláfem a jeho druhy, protože se Óláf projevil ve všech zkouškách jako moudrý a odvážný muž. Na sklonku zimy svolal král sněm, který byl plně obeslán. Na tomto sněmu pronesl řeč: „Je vám známo," pravil, „že na podzim sem přišel muž, který je synem mé dcery a také z otcovy strany pochází z mocného rodu. Cením si Óláfa vysoce jako muže schopného a odvážného, jemuž zde není rovno, a chci mu nyní nabídnout vládu v mém království po mé smrti, neboť Óláf se hodí za vládce lépe než moji synové."

Óláf mu za tuto nabídku dvorně poděkoval, ale prohlásil, že nemůže přijmout tak nejisté štěstí, neboť prý je pochybné, zda by po Myrkjartanově smrti královi synové s tímto ujednáním souhlasili, a dodal, že lepší krátká čest než dlouhá hanba. Pravil, že míní odjet do Norska, jakmile mine nebezpečí plavby mezi oběma zeměmi. Jeho matka by prý měla malou radost, kdyby se nevrátil. Král pravil, aby jednal, jak myslí, a nato byl sněm skončen. A když byla Óláfova loď připravena k plavbě, doprovodil král Óláfa k lodi a daroval mu oštěp vykládaný zlatem a nádherný meč a mnoho jiných darů. Óláf chtěl vzít pěstounku své matky Melkorky s sebou. Král však pravil, že je už stará a churavá, a tak zůstala v Irsku. Óláf vstoupil se svou družinou na loď a velmi vřele se s králem rozloučil. Nato vyplul na širé moře. Měli příznivý vítr a připluli do Norska a pověst o Óláfově cestě se roznesla hned široko daleko. Když vytáhli loď na břeh, opatřil si Óláf koně a odjel se svou družinou ke králi Haraldovi.

22
Óláf přijel tedy na dvůr krále Haralda a byl přijat králem velmi srdečně, ale Gunnhildou ještě mnohem vřeleji. Pozvali ho k sobě a nešetřili přitom slov. Óláf pozvání přijal a zůstal s Örnem v královské družině. Král i Gunnhild prokazovali Óláfovi takové pocty, jakých se od nich ještě žádnému cizinci nedostalo. Óláf daroval králi a Gunnhildě mnoho vzácných darů, kterých nabyl v Irsku. Král Harald pak daroval Óláfovi o vánocích šat, celý střižený ze šarlatu. Tu zimu strávil Óláf v klidu a pokoji. Když pak pokročilo jaro, zapředl s králem řeč a žádal ho, aby směl v létě odjet na Island. „Musím tam navštívit," pravil, „své příbuzné."

„Byl bych nejraději," odpověděl král, „kdybys zůstal u mne, vyber si postavení, jaké chceš."

Óláf poděkoval králi za takovou čest, ale pravil, že by přece jen jel raději na Island, kdyby to nebylo proti králově vůli.

Král odpověděl: „Tohle, Óláfe, nesmí zkalit náš přátelský poměr vůči tobě. Jeď si tedy v létě na Island. Vždyť vidím, jak po tom toužíš. A s výpravou lodi si nemusíš dělat starosti, neboť já sám se o ni postarám."

Tím se skončila jejich rozmluva. Téhož jara spustil král na moře loď. Byla to kupecká loď, velká a znamenitá. Král ji dal naložit dřevem a opatřit vším potřebným. A když byla loď hotova k vyplutí, dal král zavolat Óláfa a pravil: „Tato loď patří, Óláfe, tobě. Nechci, abys letos odjel z Norska na cizí lodi." Óláf srdečně poděkoval králi za jeho velkodušnost a hned se začal připravovat na cestu. A když již byl s přípravami hotov a začal vát východní vítr, rozloučil se s králem ve velké lásce a vyplul na moře. Óláf měl toho léta příznivý vítr a připlul do Bordeyru v Hrútafjordu.

Zpráva o příjezdu lodi se rychle rozšířila a také to, komu loď patří. Když se Höskuld dověděl o příjezdu svého syna, velmi se zaradoval a hned se vypravil s několika lidmi na sever do Hrútafjordu. lam došlo k radostnému setkání otce se synem a Höskuld pozval Óláfa k sobě. Óláf odpověděl, že pozvání přijímá. Potom vytáhl loď na břeh a zboží poslal na jih. A když byl hotov, odejel sám s jedenácti muži na jih do Höskuldsstadu. Höskuld přijal svého syna srdečně a stejně srdečně ho uvítali i jeho bratři a všichni příbuzní. Ale nejvřelejší byl poměr mezi ním a Bárdem. Óláf se stal touto cestou slavným. Tehdy se také rozhlásilo o jeho původu, že je synem dcery irského krále Myrkjartana. Tato zpráva se rozšířila po celé zemi, i to, jakých poct se mu dostalo od mocných mužů, které navštívil. Óláf přivezl s sebou také mnoho zboží. Přes zimu zůstal u svého otce.

Také Melkorka navštívila hned svého syna. Óláf ji přijal velmi vřele a ona se vyptávala, co je v Irsku nového, a hlavně na svého otce a ostatní příbuzné. Óláf jí řekl vše, nač se ptala. Byla také žádostiva vědět, žije-li ještě její pěstounka. Óláf odpověděl, že ano. Melkorka se pak ptala, proč ji nevzal s sebou na Island, aby jí udělal radost.

„Neradili mi, matko, k tomu," odpověděl Óláf, „abych tvou pěstounku odvezl z Irska."

„To je možné," odpověděla matka. Ale bylo vidět, že ji to velmi rmoutí.

Melkorka měla s Torbjörnem syna, který se jmenoval Lambi. Byl to velký a silný muž a jak tváří, tak povahou se podobal svému otci.

Když uplynula celá zima Óláfova pobytu na Islandě a přišlo jaro, začal se otec se synem radit, co by měli podniknout. „Rád bych, Óláfe," pravil Höskuld, „aby ses poohlédl po nevěstě a ujal se pak hospodářství svého pěstouna v Goddastadech. Je tam mnoho dobytka a nemusíš se hospodaření bát, protože ti vždycky rád poradím."

„O tom jsem dosud mnoho nepřemýšlel," odpověděl Óláf. „Nevím ani, kde bych měl hledat ženu, která by mi přinesla štěstí. Můžeš si přece myslit, že se poohlédnu široko daleko, než se ožením. Ty však bys jistě nezačal o té věci mluvit, kdybys už neměl pro mne nevěstu vybránu."

„To jsi uhodl," odpověděl Höskuld. „Slyšel jsi už snad o Skallagrímovu synu Egilovi, který bydlí v Borgu v Borgarfjordu. Tento Egil má dceru jménem Torgerd a o ni by ses měl myslím ucházet, protože je to nejlepší nevěsta z celého Borgarfjordu, a nejen z Borgarfjordu. Lze se také nadít, že tvoje vážnost spřízněním s mýrským rodem ještě vzroste."

„Chci se řídit tvou prozíravostí," odpověděl Óláf, „a tato ženitba by mi byla velmi vhod, kdyby se podařila. Ale dovedeš si představit, otče, že sotva budu spokojen, přijdeme-li s tímto návrhem a budeme odmítnuti."

„Přece se však pokusíme věc prosadit," odpověděl Höskuld.

Óláf odpověděl, aby jednal, jak myslí.

Přiblížila se doba sněmu a Höskuld se připravoval na cestu s velkou družinou. Jeho syn Óláf jel rovněž s ním. Sněm byl plně obeslán a byl na něm také Egil Skallagrímsson. Všichni lidé, kteří spatřili Óláfa, si vyprávěli o tom, jak krásný a vynikající je to muž. Byl oděn v nádherný šat a měl vybrané zbraně.

23
Vypravuje se, že jednoho dne vyšli Höskuld a Óláf ze svého stanu navštívit Egila. Egil je přijal srdečně, neboť znal Höskulda z dřívějších častých rozhovorů. Höskuld se ujal za Óláfa slova a žádal o Torgerdinu ruku. Torgerd byla také na sněmu. Egil byl srozuměn, neboť, jak pravil, slyšel o otci i synovi jen chválu.

„Vím ovšem, Höskulde," pravil Egil, „že pocházíš z mocného rodu a těšíš se velké vážnosti a že Óláf se proslavil svou cestou. Není na tom také nic divného, že takoví muži, jako je Óláf, jsou ctižádostiví, neboť mu nechybí nic ani co do rodu, ani co do vzhledu. Přesto však musím promluvit o věci s Torgerdou, neboť žádný muž ji nedostane bez jejího svolení."

„Prosím tě tedy, Egile," pravil Höskuld, „promluv o věci se svou dcerou."

Egil odpověděl, že tak učiní. Vyhledal pak Torgerdu a zapředl s ní hovor: „Slyšela jsi snad o Höskuldovu synu Óláfovi. Je to muž nad jiné proslavený. Jeho otec Höskuld přišel ke mně a žádá pro něho o tvou ruku. Rozhodnutí jsem ponechal úplně tobě. A nyní bych rád znal tvou odpověď a zdá se mi, že není těžké odpovědět, neboť tato nabídka nám slouží ke cti."

„Řekl jsi mi myslím jednou," pravila Torgerd, „že mě máš ze všech svých dětí nejraději, ale nyní vidím, že to není pravda, když mě chceš provdat za syna služky, i když je Óláf krásný a skvělého chování."

Egil odpověděl: „O této věci nejsi tak dobře zpravena jako o jiných věcech. Cožpak jsi neslyšela, že je synem dcery irského krále Myrkjartana? Jeho rod z matčiny strany je mnohem významnější než ze strany otcovy, ačkoliv i tento rod se může rovnat s naším rodem."

Torgerd však tomu nechtěla rozumět. Rozešli se tedy a každý zůstal při svém mínění. Příštího dne šel Egil do Höskuldova stanu a Höskuld ho vřele uvítal. Zapředli hovor a Höskuld se zeptal Egila, jak pořídil. Egil se netajil svou nespokojeností a vypravoval celý průběh rozmluvy, a jak věc uvízla na suchu.

Höskuld vyslechl Egila a pravil: „Myslím, že jsi udělal, co jsi mohl."

Óláf nebyl při jejich rozmluvě. Když Egil odešel, zeptal se otce, jak to s jeho ženitbou vypadá. Höskuld odpověděl, že se Torgerd zdráhá.

Óláf pravil: „Nyní to vypadá tak, jak jsem ti řekl, že totiž budu velmi málo spokojen, jestliže se mi dostane hanlivé odpovědi. Ty jsi přišel s tímto nápadem, ale nyní budu hledět i já, abychom nebyli odbyti. Nebolí je zajisté pravdivé přísloví: Svěř svůj statek druhému a sežerou ti jej vlci. A půjdu hned do Egilova stanu."

Höskuld pravil, aby dělal, jak myslí.

Óláf se oblékl v šarlatový šat, který mu daroval král Harald, a na hlavě měl zlacenou přilbu a v ruce meč, který dostal od krále Myrkjartana.

Höskuld a Óláf šli tedy do Egilova stanu, Höskuld první a Óláf za ním. Egil je uvítal a Höskuld si sedl vedle něho, kdežto Óláf zůstal stát a rozhlížel se kolem. A tu viděl, že na lavici sedí dívka, krásná a hrdá a v nádherných šatech. Pomyslil si hned, že je to Torgerd, Egilova dcera. Óláf šel k lavici a posadil se vedle ní. Torgerd ho pozdravila a zeptala se, kdo je. Óláf řekl své jméno a jméno svého otce. „Zdá se ti asi, že syn služky si příliš dovoluje, když se odvažuje sednout si k tobě a mluvit s tebou."

„Jsi si asi vědom," odpověděla Torgerd, „že mluvit s ženou není pro tebe nejodvážnější čin."

Potom se rozpředla mezi nimi rozmluva a bavili se až do večera. Nikdo však neslyšel, o čem mluvili, ale nakonec zavolali Egila a Höskulda. Nyní se začala znovu projednávat Óláfova žádost a Torgerd přijala rozhodnutí svého otce. Ostatní jednání bylo již lehké a hned byly provedeny zásnuby. Laxdalským bylo dopřáno té cti, že jim měla být nevěsta přivedena do domu. Svatba se měla slavit v Höskuldsstadech sedm týdnů před koncem léta, začátkem září. Nato se Egil s Höskuldem rozloučili a otec se synem jeli domů do Höskuldsstadů a zůstali po celé léto doma. Za tu dobu se neudálo nic zvláštního.

Potom začali v Hóskuldsstadech zvát na svatební hostinu a s ničím nešetřili, neboť všeho bylo sdostatek. Hosté přišli v stanovený čas. Nejvíce bylo hostí z Borgarfjordu. Přijel Egil a jeho syn Torstein a s nimi nevěsta a vybraná družina z jejich kraje. A také ze své strany sezval Höskuld mnoho příbuzenstva. Byla to skvělá hostina a na rozloučenou dostali hosté dary. Óláf daroval Egilovi nádherný meč, který dostal od Myrkjartana, a Egilovi zazářily nad darem oči. Jinak se neudálo nic zvláštního a hosté se rozjeli domů.

24
Óláf a Torgerd zůstali v Höskuldsstadech a měli se velmi rádi. Každý viděl, že Torgerd je znamenitá žena. Nezasahovala obyčejně do záležitostí jiných lidí, ale umínila-li si něco, musilo se stát po jejím. Oné zimy byli Óláf s Torgerdou střídavě v Höskuldsstadech a u Óláfova pěstouna. Na jaře však přejal Óláf hospodářství v Goddastadech. V létě nato Tórd onemocněl a zemřel. Óláf dal nad ním navršit mohylu na ostrohu, který vybíhá do Lososí řeky a jmenuje se Drafnarnes. Lidé z onoho kraje se dali v Óláfovu ochranu a Óláf se stal mocným předákem. Höskuld mu to nikterak nezáviděl, a naopak si vždy přál, aby Óláf byl zván ke všem důležitým záležitostem. Óláfův statek byl největším hospodářstvím v Lososím údolí. U Óláfa byli dva bratři, oba jménem Án. Jednomu říkali Án Bílý a druhému Án Černý. Třetí muž na jeho dvoře se jmenoval Beini Silný. Byli to Óláfovi řemeslníci a všichni tři byli stateční. Torgerd a Óláf měli dceru jménem Turíd.

Pozemky, které míval Hrapp, ležely, jak již bylo řečeno, ladem, ale Óláfovi se líbila jejich poloha. Jednou navrhl otci, aby poslali k Trefilovi muže se vzkazem, že Óláf chce od něho koupit pozemky v Hrappsstadech se vším, co k nim patří. To bylo lehce sjednáno a koupě byla uzavřena, neboť Trefil myslil, že je lepší jedna vrána v hrsti než dvě v lese. Bylo sjednáno, že Óláf zaplatí za pozemky tři marky v stříbře, ale tato koupě nebyla pro obě strany stejně výhodná, protože to byly rozsáhlé, krásné a velmi úrodné pozemky. A k nim patřila znamenitá loviště lososů a tuleňů. Byly tam též velké lesy.

Poněkud nad Höskuldsstady a severně od Lososí řeky byla v lese mýtina, kde se scházel dobytek, ať už bylo počasí dobré nebo špatné. Jednou na podzim dal Óláf tam navrchu postavit dvorec z kmenů, které tam byly poraženy. Zčásti užil též naplaveného dřeva. Byl to rozsáhlý dvůr. Přes zimu zůstaly budovy prázdné, ale na jaře se tam Óláf přestěhoval. Předtím však dal sehnat všechen svůj dobytek a bylo to největší stádo v Breidifjordu. Óláf vzkázal svému otci, aby se přišel podívat na jeho stáda, až se bude stěhovat na svůj nový dvůr, a aby ho provodil požehnáním. Höskuld mu to slíbil. Óláf pak vše uspořádal, nejprve dal hnát ovce, které 'byly nejplašší. Za nimi šel dojný dobytek, potom jalový dobytek a nakonec koně s nákladem. Lidé, kteří měli dohled nad dobytkem, byli tak rozděleni, aby zvířata nemohla vykročit z dráhy. Čelo tohoto průvodu dosáhlo nového dvorce ve chvíli, kdy Óláf vyjel z Goddastadů, a nikde nebyla mezera. Höskuld, který stál se svými lidmi venku, přál Óláfovi, aby ho provázela láska a úcta do jeho nového sídla - „a mám tušení, že jeho jméno bude dlouho žít."

„Tento syn služky," mínila Höskuldova žena Jórunn, „má skutečně tolik bohatství, aby jeho jméno dlouho žilo."

Sotva pacholci sňali s koní náklad, vjel Óláf do dvorce.

„Nyní," pravil, „se konečně upokojí zvědavost lidí, kteří se po celou zimu dohadovali, jak se tento dvůr bude jmenovat. Bude se mu říkat V Hjardarholtu, Na vrchu stád."

Toto jméno se zdálo lidem pro ono místo dobře volené.

Óláf se tedy zařídil v Hjardarholtu. Jeho hospodářství brzo vzkvétalo a nic v něm nechybělo. Nyní velmi vzrůstala Óláfova vážnost. K tomu přispívalo mnoho okolností. Óláf byl nad jiné oblíbený, neboť rozhodl-li v nějaké při, byli všichni spokojeni svým dílem. Také jeho otec byl velkou oporou jeho vážnosti a nemenší oporou bylo Óláfovi spříznění s mýrským rodem. Ze všech Höskuldových synů požíval Óláf největší vážnosti.

První zimu svého pobytu v Hjardarholtu měl Óláf u sebe mnoho čeledi a dělníků. Práce byla rozdělena mezi čeledíny tak, že jeden měl na starosti jalový dobytek a druhý dojný dobytek. Chlév stál v lese, poněkud vzdálen od obytného stavení. Jednou večer přišel k Óláfovi čeledín, který měl na starosti jalový dobytek, a prosil ho, aby dal k dobytku někoho jiného - „a já bych rád jinou práci."

„Chci, abys zůstal na svém místě," pravil Óláf.

Čeledín odpověděl, že raději odejde.

„Myslíš asi, že něco není v pořádku," pravil Óláf. „Půjdu tedy dnes večer s tebou, až budeš vázat dobytek v stáji, a jestliže zpozoruji, že máš důvod k nespokojenosti, nebudu ti nic vyčítat, ale jinak dostaneš svůj díl."

Óláf uchopil zlacený oštěp, který dostal od krále, a vyšel ze dvora. Čeledín šel s ním. Na zemi ležel poprašek sněhu. Když přišli k chlévu, byly dveře otevřeny. Óláf řekl čeledínovi, aby šel dovnitř. „Já ti budu přihánět dobytek a ty jej budeš vázat," pravil.

Čeledín šel ke dveřím stáje.

Ale dříve než se Óláf nadál, obrátil se čeledín ze dveří a vběhl mu do náručí. Óláf se ho zeptal, co ho tak vyděsilo.

„Hrapp stojí ve dveřích stáje," odpověděl čeledín, „a zas po mně natahoval pracky, ale já už mám těch potyček s ním dost."

Óláf přistoupil ke dveřím a mrštil po Hrappovi oštěpem. Hrapp chytil oběma rukama kopiště oštěpu a trhl jím stranou, takže se kopiště zlomilo. Óláf chtěl skočit po Hrappovi, ale ten se na místě propadl. Rozešli se tedy tak, že Óláf měl kopiště a Hrapp hrot oštěpu. Potom přivázal Óláf s čeledínem dobytek a odešel domů. Čeledínovi pravil, že mu jeho řeč nezazlívá. Příštího rána odešel Óláf z domu a zamířil na místo, kde byl Hrapp pochován, a poručil tam kopat. Hrapp byl celý a Óláf našel u něho hrot svého oštěpu. Potom dal narovnat hranici a Hrappa upálit a jeho popel hodit do moře. Od té doby Hrapp už nikomu neublížil.

25
Nyní se vypravování vrací k ostatním Höskuldovým synům. Höskuldův syn Torleik byl znamenitým plavcem a na svých obchodních cestách meškal u vynikajících mužů. Teprve později se usadil na dvorci a stal se váženým mužem. Zúčastnil se též loupežných výprav a pro svou statečnost si získal velkou úctu.

Také jeho bratr Bárd podnikl cesty přes moře a všude, kam přišel, se mu dostalo cti, protože byl nejen odvážný, ale znal ve všem míru. Bárd se oženil a za ženu dostal dívku z Breidifjordu, jménem Ástríd. Ástríd pocházela z dobrého rodu.

Herjólfův syn Hrút měl otroka jménem Hrólf. Hrút mu daroval svobodu a zároveň něco majetku a hospodářství na hranici mezi svými pozemky a pozemky Höskuldovými. Hospodářství leželo tak těsně na rozmezí, že Hrútovi lidé usadili propuštěnce omylem na Höskuldově půdě. Hrólf si tam nahospodařil brzo hezký majetek. Höskuldovi to však bylo velmi proti mysli, že mu Hrút usadil propuštěnce takřka za humny, a žádal Hrólfa, aby mu ten pozemek zaplatil - „protože to je můj majetek."

Propuštěnec jel k Hrútovi a řekl mu, co na něm Höskuld chce. Hrút mu radil, aby si s tím nelámal hlavu a aby Höskuldovi nic neplatil. „Nevím ani," dodal, „komu z nás ten pozemek vlastně patří."

Propuštěnec se vrátil domů a hospodařil jako předtím. Krátce nato se vydal Höskuldův syn Torleik na radu svého otce s několika lidmi na Hrólfův dvorec a propuštěnce ubil. A potom přivlastnil všechen majetek, který propuštěnec nahospodařil, sobě a svému otci. Když se to Hrút dověděl, velmi se rozčilil a stejně pobouřeni byli i jeho synové. Většinou byli již dospělí a tento sbor bratří se zdál nepřemožitelný. Hrút chtěl vědět, jak by ta pře mohla podle zákona probíhat. Muži znalí zákona prozkoumali případ, ale nedávali Hrútovi mnoho naděje, neboť se jim zdála velmi závažnou okolnost, že Hrút usadil propuštěnce na Höskuldovu pozemku bez jeho vědomí a tam že si Hrólf nahospodařil svůj majetek. Torleik ho ubil na půdě, která patřila jemu a jeho otci. Hrút byl výsledkem málo spokojen, ale bylo tomu skutečně tak. Torleik dal potom na rozmezí Hrútových a Höskuldových pozemků postavit dvorec a říká se tam V Kambsnesu. Torleik na něm, jak již bylo řečeno, nějakou dobu hospodařil. Jeho žena mu povila syna. Chlapec byl pokropen vodou a bylo mu dáno jméno Bolli. Bolli vyspěl brzo v znamenitého jinocha.

26
Höskuld zestárl a onemocněl. Tehdy poslal pro své syny a jiné příbuzné. A když všichni přišli, pravil k oběma bratřím, Bárdovi a Torleikovi:

„Cítím v těle jakousi tíhu. Nikdy jsem nechuravěl, a proto myslím, že to bude má smrt. Věci se však mají tak, že, jak víte, vy dva pocházíte z manželského lože a máte nárok na celé dědictví po mně. Je tu však ještě můj třetí syn, který je nemanželský. Prosím vás, abyste Óláfa nevylučovali z dědictví a postoupili mu třetí díl."

Bárd odpověděl první a pravil, že tak učiní, když je to otcova vůle - „protože se naději od Óláfa tím větší cti, čím bude bohatší."

„Já však," prohlásil Torleik, „nejsem zdaleka toho mínění, aby Óláf byl prohlášen spoludědicem. Óláf je už beztak dost bohatý. Ty, otče, jsi byl k němu vždycky štědrý, štědřejší než k nám bratřím. Nemíním proto dobrovolně postoupit nic z postavení, ke kterému jsem zrozen."

„Nebudete mi však snad bránit," pravil Höskuld, „abych Óláfovi, který po matce pochází z tak vznešeného rodu, odkázal aspoň dvanáct uncí."

S tím Torleik souhlasil.

Potom dal Höskuld přinést zlatý náramek, který dostal darem od krále Hákona, a meč, rovněž dar od krále. Náramek vážil osm uncí a meč čtyři. Obojí pak daroval synu Óláfovi spolu se svým štěstím a se štěstím svých příbuzných, řka, že tak činí nikoliv proto, že by nevěděl, že štěstí k němu již zavítalo. Óláf přijal dary a pravil, že je přijímá, ať se to Torleikovi líbí nebo ne. Torleik byl velmi pobouřen, neboť se domníval, že ho Höskuld podvedl. Óláf mu však odpověděl: „Nic jsi, Torleiku, před svědky proti darování nenamítal a já dary nevydám. Uvidíme, zda je dovedu udržet." Bárd pravil, že s rozhodnutím svého otce souhlasí.

Potom Höskuld zemřel. Byla to velká ztráta, především pro jeho syny a všechny jejich příbuzné a přátele. Synové dali nad ním navršit mohylu. Do mohyly bylo vloženo jen málo darů. A když byla zavřena, začali se bratři radit, jakou tryznu vypraví svému otci, neboť takový byl tehdy zvyk.

Tu pravil Óláf: „Myslím, abychom s hostinou příliš nespěchali, má-li být důstojná, jak se sluší. Podzim již velmi pokročil a nebude lehké opatřit vše, čeho je třeba. Většině lidí, kteří sem mají dalekou cestu, bude se návštěva teď na podzim zdát obtížná a je jisté, že mnozí z těch, které bychom zde chtěli mít nejraději, by nepřišli. Navrhuji proto, že na letním sněmu pozvu muže na tryznu a sám uhradím třetí díl nákladu na hostinu."

S tím bratři souhlasili a Óláf odejel domů. Torleik a Bárd rozdělili mezi sebou majetek. Bárd přejal otcovský statek, jak radila většina lidí, neboť Bárd byl oblíbený. Torleik dostal movité jmění. Poměr mezi Óláfem a Bárdem byl srdečný, kdežto mezi Torleikem a Óláfem vládlo napětí. Uplynula zima a přišlo léto a chýlilo se k sněmu. Brzo se ukázalo, že Óláf daleko předčí své bratry. Když však přijeli na sněm, upravili všichni tři svůj stan s přepychem vznešených lidí.

27
Vypravuje se, že jednoho dne, když lidé šli ke Skále zákona, vystoupil Óláf, požádal o slovo a oznámil smrt svého otce: „Je zde mnoho mužů, jeho příbuzných a přátel. Podle přání mých bratří zvu vás na tryznu po mém otci, nejprve všechny gody, neboť většina předních mužů s ním byla nějak příbuzná. Mám také ohlásit, že žádný vážený host neodejde neobdarován. Kromě toho zveme sedláky a každého, kdo přijme pozvání, bohatého i chudého. Tryzna bude v Höskuldsstadech deset týdnů před začátkem zimy a bude trvat čtrnáct dní."

Když Óláf skončil svou řeč, ozvala se ze všech stran pochvala, neboť všichni to pokládali za skvělé pozvání. Potom odešel Óláf do stanu a řekl svým bratřím, co oznámil. Nebyli příliš nadšeni, neboť se jim zdálo, že zašel dál, než bylo třeba. Když byl sněm skončen, jeli bratři domů. Uběhlo léto a bratři chystali tryznu. Óláf přispěl dobrou třetinou a hostina byla vypravena s největší péčí. Byly opatřeny značné zásoby, neboť se mělo za to, že přijde velké množství lidu. Vypravuje se, že když nadešel den tryzny, dostavila se většina vážených mužů, kteří slíbili přijít. Podle obecného podání nechybělo mnoho do tisíce hostí. Byla to co do počtu hostí druhá největší tryzna na Islandě. Předtím vypravili podobnou tryznu Hjaltovi synové svému otci. Hostina v Höskuldsstadech byla po všech stránkách znamenitá a sloužila bratřím a především Óláfovi k velké cti. V darech byl Óláf stejně štědrý jako oba jeho bratři dohromady. Všem váženým mužům se dostalo darů. Když většina hostí odjela, zapředl Óláf rozhovor se svým bratrem Torleikem a pravil:

„Víš dobře, že poměr mezi námi dvěma byl dosud napjatý. Nebyl takový, jaký měl být. Nyní bych rád, aby se zlepšil. Vím, že se ti nelíbí, že jsem přijal dary, které mi otec odkázal v poslední den svého života. Myslíš-li, že se ti tím stalo bezpráví, pak ti nabízím, abych tě udobřil, že vezmu k sobě tvého syna na vychování. Ten, kdo jinému vychovává dítě, se vždycky pokládal za méně významného."

Torleik přijal rád tento návrh a pravil, že je to čestná nabídka, což také bylo pravda. Óláf tedy vzal Torleikova syna Bolliho k sobě. Tehdy byly chlapci tři roky. Bratři se rozloučili v největším přátelství a Bolli odejel s Óláfem do Hjardarholtu. Torgerd přijala hocha srdečně a Óláf i Torgerd ho vychovávali s nemenší láskou než vlastní své děti.

28
Óláf a Torgerd měli syna. Chlapec byl pokropen vodou a bylo mu dáno jméno. Óláf si přál, aby se jmenoval Kjartan, po Myrkjartanovi, otci Óláfovy matky. Bolli a Kjartan byli téměř stejně staří. V Hjardarholtu měli ještě více dětí. Druhý syn se jmenoval Steintór, třetí Halldór, čtvrtý Helgi a nejmladší Höskuld. Z Óláfových a Torgerdiných dcer se jmenovala jedna Bergtóra a druhá Torbjörg. Všechny tyto děti byly velmi nadějné. V té době žil na dvorci Tunze v Saurbö muž jménem Bersi Soubojník. Bersi přijel k Óláfovi a nabídl mu, že se ujme vychování jeho syna Halldóra. Óláf nabídku přijal a Bersi si chlapce odvezl s sebou. Tehdy mu bylo rok. V létě Bersi onemocněl a zůstal dlouho ležet. Vypravuje se, jak jednou byli lidé z Tungy na senách a doma zůstal jen Bersi s Halldórem. Halldór ležel v kolébce. Kolébka se převrhla a hoch vypadl na zem. Bersi však nemohl vstát a pronesl tyto verše:

Oba zde ležíme,
jak lazaři chromí jsme.
Stáří mou,
mládí tvou
toho je příčinou.
Z tebe bude muž,
mně hrob kyne už.

Potom přišli lidé a zdvihli Halldóra se země. Bersi se brzo pozdravil. Halldór tam vyrostl a stal se z něho velký a statný muž. Óláfův syn Kjartan vyrůstal doma v Hjardarholtu. Byl to nejkrásnější mladík, jaký kdy na Islandě žil. Byl velké, ale půvabné světlé tváře a měl překrásné oči. Vlasy, jemné jak hedvábí, mu splývaly v kadeřích. Byl to velký a silný muž, jako býval jeho děd Egil nebo strýc Tórólf, Egilův bratr. Nikdo se nemohl Kjartanovi rovnat a všichni, kdo ho spatřili, se mu podivovali. Byl také lepší zápasník než většina ostatních mužů. Byl nad jiné schopný a znamenitý plavec, a vůbec ve všech dovednostech předčil ostatní muže. Přitom byl prostý, štědrý a tak veselý a milý, že každé dítě ho mělo rádo. Také Óláf měl Kjartana ze všech svých dětí nejraději. Jeho pobratim Bolli byl rovněž statný jinoch a v dovednostech a zručnosti nezůstal daleko za Kjartanem. Byl silný a krásné tváře, dvorný a udatný a velmi miloval nádheru. Oba pobratimové se měli upřímně rádi. Tak žil Óláf na svém dvorci po několik zim.

29
Vypravuje se, že jednou na jaře sdělil Óláf Torgerdě, že chce jet do Norska - „a prosím tě, opatruj naše hospodářství a děti."

Torgerd pravila, že ji tím velmi málo potěšil, ale Óláf odpověděl, že se už rozhodl. Koupil pak loď, která stála v západním kraji ve Vadilské zátoce. Óláf vyjel v létě a připlul na své lodi do Hördalandu. Nedaleko od pobřeží tam žil muž jménem Geirmund Lomoz, člověk bohatý a mocný a velký víking. Byl to člověk nesnášenlivý, ale nyní patřil k družině jarla Hákona Mocného a zachovával mír. Geirmund zavítal k lodi a velmi brzo se s Óláfem spřátelil, protože o něm už dříve slyšel. Pozval pak Óláfa, aby ho navštívil, s kolika lidmi bude chtít. Óláf pozvání přijal a přijel k němu s pěti muži. Ostatní členové jeho posádky se usadili na různých místech v Hördalandu. Geirmund byl Óláfovi štědrým hostitelem. Na jeho rozsáhlém dvorci žila početná družina a bylo tam přes zimu velmi veselo. Když se zima chýlila ke konci, řekl Óláf Geirmundovi, proč přijel, že si chce opatřit stavební dříví. A dodal, že mu velmi záleží na tom, aby dostal dobré dřevo.

Geirmund odpověděl: „Jarl Hakon má nejlepší lesy a jsem si jist, že navštívíš-li ho, budeš si z nich moci vybrat podle libosti, neboť jarl vidí rád u sebe muže, kteří ho navštíví, i když se nemohou ani zdaleka s tebou, Óláfe, měřit."

Zjara se Óláf vypravil na návštěvu k jarlovi Hákonovi. Jarl ho přijal velmi srdečně a pozval ho, aby u něho zůstal, jak dlouho bude chtít. Óláf řekl jarlovi, proč přijel: „Chci vás, pane, požádat, abyste nám dovolil vybrat si ve vašich lesích stavební dříví."

„Rád ti dám všechno dříví, kolik si ho budeš chtít naložit na loď," odpověděl jarl, „protože ne každý den k nám zavítají z Islandu takoví hosté, jako jsi ty."

Při rozloučení mu dal jarl sekyru vykládanou zlatem, veliký skvost. Rozloučili se pak ve velkém přátelství.

Geirmund předal zatím potají správu svých statků svým příbuzným, neboť hodlal v létě odejet s Óláfem na Island. Nikomu se však s tím nesvěřil. Ani Óláf o tom nevěděl dřív, než Geirmund dopravil na jeho loď své zboží, a bylo to velké bohatství.

„Nejel bys na mé lodi," prohlásil Óláf, „kdybych se byl o tvém úmyslu dověděl dřív, protože myslím, že pro mnohého na Islandě by bylo lépe, kdyby tě nikdy nespatřil. Ale když jsi sem už přišel s takovým majetkem, nemohu tě vyhnat jako psa."

„Nevrátím se," odpověděl Geirmund, „i kdybys volil ještě silnější slova, protože jsem se rozhodl odjet s vámi za každou cenu."

Óláf vstoupil se svými lidmi na loď a vypluli na moře. Měli příznivý vítr a přistáli v Breidifjordu a v ústí Lososí řeky spustili můstek na břeh. Óláf pak dal vyložit dříví z lodi a loď zatáhl do kůlny, kterou dal postavit jeho otec. Geirmunda pozval Óláf k sobě. Téhož léta dal Óláf postavit v Hjardarholtu hodovní síň, větší a krásnější, než kdo předtím kdy viděl. Na pažení i na stropě byly znázorněny slavné příběhy a byly tak umně vyřezány, že se síň zdála nádhernější, nebyla-li ověšena čalouny.

Geirmund se celkem nestaral o záležitosti druhých a byl málo družný. Nosil šarlatově rudý kabátec a přes něj plášť z šedé kožešiny, na hlavě čepici z medvědiny a v ruce meč. Byla to mohutná a znamenitá zbraň. Rukojeť byla z mrožího klu. Nebyla vykládaná stříbrem, ale čepel byla ostrá a nikde se na ni nechytila rez. Tomuto meči říkal Fótbít, Sekáč, a nikdy jej nedal z ruky. Netrvalo dlouho a Geirmund našel zalíbení v Óláfově dceři Turídě. Ucházel se o její ruku u Óláfa, ale byl odmítnut. Geirmund pak přinášel Torgerdě dary, aby dosáhl svolení. A Torgerd přijímala dary, které nebyly malé. Nakonec začala Torgerd znovu mluvit o věci s Óláfem. Netajila se míněním, že se jejich dcera nemůže vdát lépe - „protože Geirmund je člověk odvážný, bohatý a štědrý."

„Ani tentokrát," odpověděl Óláf, „ti nebudu odporovat víc než jindy, ačkoliv bych viděl raději, kdyby se Turíd vdala za jiného muže."

Torgerd odešla s přesvědčením, že splnila dobře svůj úkol, a řekla Geirmundovi, jak pořídila. Geirmund jí poděkoval za pomoc a velkou přímluvu a podruhé se obrátil na Óláfa se svou žádostí a nyní šlo všechno hladce. Pak se Geirmund s Turídou zasnoubili a svatba se měla konat koncem zimy v Hjardarholtu. Hodovní síň byla již hotova a bylo zde plno hostí. Na svatbě byl též Úlf Uggason. Úlf složil píseň na Óláfa Höskuldssona a o příbězích, které byly v síni vypodobněny, a přednesl ji při hostině. Tato píseň byla nazvána Húsdrápa a je složena ve skvělých verších. Óláf se mu za ni bohatě odměnil. Také všem předákům, kteří přijeli na svatbu, daroval znamenité dary. Po této hostině Úláfova vážnost ještě vzrostla.

30
Soužití mezi Geirmundem a Turídou nebylo valné. Vina byla na obou stranách. Tři zimy byl Geirmund u Óláfa, když se mu zachtělo odejet ze země. Zároveň prohlásil, aby Turíd i s dcerou Gróou zůstala doma. Dcerce bylo tehdy rok. Protože jim Geirmund nechtěl nechat žádné peníze, byla Turíd a její matka velmi rozhořčena a stěžovaly si Óláfovi.

Óláf však pravil: „Jak to, Torgerdo? Cožpak není Nor nyní stejně štědrý, jako byl tehdy na podzim, když tě žádal o ruku naší dcery?"

Nedosáhly u něho nic, protože Óláf byl člověk pokojný. Pravil také, aby děvče zůstalo doma, dokud by se mu nedostalo jistého vychování. A na rozloučenou dal Óláf Geirmundovi kupeckou loď se vším příslušenstvím. Geirmund mu poděkoval a pravil, že je to skvělý dar. Brzo nato připravil loď a vyplul z ústí Lososí řeky za lehkého větru, který vál od pevniny. A když připluli k ostrovům, vítr úplně ustal. Čtrnáct dní zůstal Geirmund vězet u Volského ostrova a čekal na vítr. Óláf odejel v té době z domu na pobřeží, aby připravil naplavené zboží k odvozu. Tu zavolala Turíd, jeho dcera, k sobě čeledíny a poručila jim, aby jeli s ní. Vzala s sebou též dcerku. Dohromady jich bylo deset. Turíd dala spustit na moře Óláfovu lodici a poručila mužům, aby napjali plachtu a veslovali z Hvammsfjordu na moře. Když připluli k ostrovům, dala spustit člun, který byl na lodi. Turíd vstoupila na člun a s ní dva muži. Ostatní měli hlídat loď a čekat, až se vrátí. Vzala dcerku do náručí a poručila veslovat přes proud ke Geirmundově lodi. Uchopila pak vrták, který byl mezi nářadím na přídi člunu, a podala jej jednomu z mužů, aby vystoupil na člun Geirmudovy lodi a navrtal jej, aby se na něm nedalo jet, kdyby ho tamti rychle potřebovali. Pak se dala odvézt na ostrov k břehu a dítě držela v náručí. Slunce právě vycházelo, když vstoupila na můstek a kráčela na loď. Všichni muži spali. Turíd šla k místu, kde spal Geirmund. Meč Fótbít visel Geirmundovi v hlavách. Turíd posadila dcerku vedle Geirmunda, uchopila meč a šla nazpět k svým druhům. Tu začalo děvčátko plakat. Jejím pláčem se Geirmund probudil, zdvihl se, a když uviděl dítě, hned věděl, kolik udeřilo. Vyskočil a chtěl uchopit meč, ale sáhl naprázdno. Šel ke kraji lodi a tu vidí, jak Turíd vesluje směrem k pevnině. Geirmund zavolal své lidi a poručil jim, aby rychle vstoupili na člun a veslovali za nimi. Muži na lodi tak učinili, ale neodpluli daleko a viděli, že jim do člunu vniká voda, černá jako uhel. Obrátili se a veslovali rychle zpět k lodi. Tu zavolal Geirmund na Turídu a prosil ji, aby se vrátila a dala mu jeho meč - „a vezmi si svou dcerku a s ní i peníze, kolik chceš."

„Raději bys tedy dal peníze, než pozbyl meč?" zeptala se ho Turíd.

„Mnoho bych dal za to, abych nepozbyl ten meč," odpověděl Geirmund.

„Pak jej nikdy už nedostaneš," pravila Turíd. „Často jsi se nechoval ke mně tak, jak bys měl. A tak se rozejdeme."

„Ten meč ti nepřinese štěstí!" varoval ji Geirmund.

Turíd odpověděla, to že se uvidí.

„Ať tedy tento meč," pravil Geirmund, „přinese záhubu tomu muži z vašeho rodu, jehož bude největší škoda a jehož smrt vám zasadí nejhlubší ránu."

Potom odplula Turíd domů do Hjadarholtu. Óláf se již také vrátil. S Turídiným chováním byl málo spokojen, ale neříkal nic. Turíd dala meč Fótbít svému bratranci Bollimu, kterého neměla méně ráda než své bratry. Bolli pak tento meč nosil dlouho.

Když se Geirmund konečně dočkal příznivého větru, vyplul na širé moře a na podzim ztroskotal u norského pobřeží, naraziv na skálu Stadského mysu. Geirmund přitom přišel o život s celou posádkou a tím se končí vypravování o Geirmundovi.

31
Höskuldův syn Óláf žil, jak již řečeno, na svém dvorci ve velké vážnosti.

Na Ásbjarnarnesu ve Vídidalu v severním kraji žil muž jménem Gudmund Sölmundarson. Byl to bohatý člověk, a když požádal o ruku Turídy, dostal ji za ženu a s ní velké věno. Turíd byla chytrá žena, hrdá a velmi průbojná. Jejich synové se jmenovali Bardi, Stein a Steingrím, jejich dcery Gudrún a Ólöf. Óláfova dcera Torbjörg byla velmi krásná a statná žena. Říkali jí Torbjörg Silná. Za muže měla Ásgeira Knattarsona z Vatnsfjordu ze západního kraje. Ásgeir byl vážený muž. Od nich pochází rod lidí z Vatnsfjordu. Později se s Torbjörgou oženil Vermund Torgrímsson. Óláfova dcera Bergtóra se vdala za godiho Tórhalla z Djúpafjordu ze západního kraje.

Óláf Páv měl mezi svým dobytkem vzácné kusy. Měl také skvělého býčka jménem Harri. Býček byl šedivý a větší než ostatní dobytek. Měl čtyři rohy. Dva byly velké a pravidelné, třetí mířil rovnou vzhůru a čtvrtý vyrůstal z čela dolů k očím. Rozrážel si jím led, když napajedla byla zamrzlá. Kopyty hrabal jako kůň. Jednou za kruté zimy, když nebylo nikde pastvy, odtáhl do Breidifjordského údolí, tam, kde se nyní říká V Harrastadech. Tam pobýval po celou zimu s šestnácti kusy a všem opatřil trávu. Na jaře se vrátil do Hjardarholtu na pastviny, kterým se nyní říká Harraból. Když Harrimu bylo osmnáct let, upadl mu jeho přední roh a na podzim ho dal Óláf porazit. Příští noc měl Óláf sen, že k němu přišla nějaká žena, velká a rozzlobená.

„Spíš?" zeptala se ho žena.

Odpověděl, že je vzhůru.

Žena pravila: „Spíš, ale co se ti zdá, se skutečně vyplní. Dal jsi utratit mého syna a poslal jsi mi ho zle zřízeného, a proto se přičiním, abys i ty viděl svého syna celého zbroceného krví. A vyberu si toho, o němž vím, že ho máš nejraději."

Potom zmizela. Óláf se probudil a připadalo mu, že ji ještě zahlédl. Óláfovi se zdál ten sen významný a vypravoval jej svým přátelům. Ale nikdo mu jej nevyložil k jeho spokojenosti. Nejraději slyšel ty, kteří mu pravili, že to, co se mu zjevilo, je jen mámení.

32
Byl muž jménem Ósvífr, syn Helgiho a vnuk Óttara, který byl synem Björna Švéda a vnukem Ketila Noska. Ketilovým otcem byl Björn Buni. Ósvifrova matka se jmenovala Nidbjörg. Kadlín, její babička, byla dcerou Gongu-Hrólfa, který byl synem Tóriho Býka, mocného župana ve východním kraji. Říkalo se mu tak proto, že měl tři ostrovy a na každém z nich osmdesát býků. Jeden z těch ostrovů se vším dobytkem daroval králi Hákonovi a o tomto daru se vyprávělo široko daleko. Ósvífr byl velmi chytrý muž. Hospodařil na dvorci v Laugách v Saelingsdalu. Tento dvůr stojí na severním břehu řeky Saelingsdalsá naproti dvorci Tunga. Jeho žena Tordís byla dcerou Tjódólfa Malého. Jeden jejich syn se jmenoval Óspak, druhý Helgi, třetí Vandrád, čtvrtý Torrád, pátý Tórólf. Všichni byli stateční muži. Jejich sestra se jmenovala Gudrún. Byla to jedna z nejkrásnějších a nejchytřejších žen, jaké kdy žily na Islandě. Milovala tolik nádheru, že ve srovnání s ní se zdálo jen dětskou cetkou vše, čím se pyšnily ostatní ženy. Nad jiné byla rozvážná a výřečná a štědrá.

U Ósvífra žila žena jménem Tórhalla. Říkali jí Vyřídilka. Byla to Ósvifrova vzdálená příbuzná. Tórhalla měla dva syny. Jeden se jmenoval Odd a druhý Stein. Byli to statní muži, kteří dovedli zastat na dvorci hezký kus práce. Byli stejně výřeční jako jejich matka, ale lidé je neměli rádi. V Ósvífrových synech však měli velkou oporu.

Na dvorci Tunze žil muž jménem Tórarin, syn Tóriho Boháče. Měl dobré pozemky, ale málo movitého majetku. Ósvífr chtěl od něho koupit pozemky, neboť měl málo půdy, ale množství dobytka. Nakonec koupil Ósvífr od Tórarina všechny pozemky, které se táhly údolím po obou stranách řeky od Gnúpuskardů až ke Stakagilu. Jsou to dobré a úrodné pozemky. Ósvífr si tam zřídil salaš. Vždycky měl při sobě mnoho čeledi a jeho hospodářství bylo vždy v nejlepším pořádku.

V Saurbö v západním kraji je dvorec Hól. Tam hospodařili tři příbuzní. Torkel Štěně a Knút byli bratří a pocházeli z váženého rodu. Jejich švagr, který s nimi žil, se jmenoval Tórd. Po své matce se jmenoval Ingunnarson. Tórdovým otcem byl Glúm Geirason. Tórd byl krásný a statný muž, velmi zručný a výborně se vyznal ve vedení pří. Za ženu měl sestru Torkela a Knúta, jménem Aud. Aud nevynikala ani krásou, ani zručností. Tórd ji příliš nemiloval. Vzal si ji hlavně pro peníze, neboť u nich bylo velké bohatství. A od té doby, co Tórd s nimi začal hospodařit, jejich dvorec vzkvétal ještě víc.

33
Gest Oddleifsson žil na dvorci Hagi na Bardastrandu v západním kraji. Byl to znamenitý předák a moudrý muž s věšteckým darem, spřátelený se všemi vynikajícími muži v kraji. Mnoho lidí k němu chodilo pro radu. Každé léto jezdil na sněm a pokaždé se zastavil v Hólu.

Jednou také jel na sněm a zůstal v Hólu přes noc. Ráno vstal časně, protože měl před sebou dlouhou cestu. Večer chtěl být u svého švagra Ármóda v Tykkvaskógu. Ármód měl za ženu Gestovu sestru Tórunnu. Jejich synové se jmenovali Örnólf a Halldór. Gest jel ze Saurbö na východ, až přijel k teplému prameni v Saelingsdalu, kde chvíli odpočíval. Gudrún přišla k prameni a svého příbuzného Gesta srdečně pozdravila. Gest jí stejně srdečně poděkoval a potom se dali spolu do hovoru. Oba byli výmluvní a rádi se bavili. Když den pokročil, pravila Gudrún:

„Ráda bych, milý strýče, abys zůstal dnes večer s celou svou družinou u nás. Stejné je přáni mého otce, i když mi dopřál cti, abych ti vyřídila toto pozvání já a řekla ti, že se máš u nás vždycky stavit, když pojedeš kolem."

Gest byl pozváním potěšen, ale odpověděl, že musí jet dál.

Gudrún pravila: „Letos v zimě se mi zdálo mnoho snů a čtyři z nich mě velmi znepokojují. Nikdo však je nedovedl vyložit k mé spokojenosti, ačkoliv si nikterak nepřeji, aby byly vykládány jen podle mého přání."

„Vypravuj mi ty sny," vybídl ji Gest. „Možná že se nám podaří vyložit je."

„Zdálo se mi," pravila Gudrún, „jak jsem stála u potoka a na hlavě jsem měla čepec. Nelíbil se mi a chtěla jsem jej vyměnit. Lidé říkali, abych to nedělala. Já však jsem je neuposlechla, strhla jsem čepec s hlavy a hodila jsem jej do potoka. A to je celý sen."

A Gudrún pokračovala dále: „Druhý sen začínal tak, že se mi zdálo, že stojím u jezera. Na ruce jsem měla stříbrný náramek, který mi velmi slušel. Byl to, jak se mi zdálo, drahocenný šperk a doufala jsem, že jej dlouho podržím. Ale když jsem se toho nejméně nadála, svezl se mi s ruky a spadl do vody a nikdy už jsem ho nespatřila. Ta ztráta se mi zdála větší, než kdybych pozbyla jakoukoliv jinou drahocennost. Potom jsem se probudila."

„Tento sen není méně významný," poznamenal Gest.

„Třetí můj sen," pokračovala Gudrún, „je ten, že se mi zdálo, že mám na ruce zlatý náramek. Zdálo se mi, že patří mně a že je to dobrá náhrada za ztrátu, kterou jsem utrpěla. Doufala jsem, že se z toho náramku budu těšit déle než z prvního, ale nezdálo se mi, že mi sluší o to lépe, oč je zlato dražší než stříbro. Potom mi bylo, jako bych padala a jako bych se chtěla zachytit rukou. Přitom náramek narazil o kámen a zlomil se ve dva kusy a z obou tekla krev. Nad tím jsem měla spíše pocit smutku než ztráty. Napadlo mi, že v náramku byla snad trhlina, a když jsem prohlížela oba kusy, zdálo se mi, že vidím více trhlin, ale měla jsem pocit, že náramek mohl zůstat celý, kdybych byla na něj dávala lepší pozor. A to je celý sen."

„Jeden sen je významnější než druhý," poznamenal Gest.

A Gudrún pokračovala: „Čtvrtý můj sen byl takový, že se mi zdálo, že mám na hlavě zlatou přilbu, bohatě vykládanou drahými kameny. Zdálo se mi, že patří mně, ale byla tak těžká, že jsem ji sotva unesla, a měla jsem hlavu skloněnou, ale nezlobila jsem se proto a nepomýšlela jsem na to, že se té přilby vzdám. Přece však se mi svezla s hlavy a spadla do Hvammsfjordu. Potom jsem se probudila. A tím jsem se svými sny hotova."

„Vidím jasně," odpověděl Gest, „co tyto sny znamenají, a můj výklad se ti bude zdát velmi jednotvárný, protože je všechny vyložím téměř úplně stejně. Budeš mít čtyři muže a myslím, že tvůj první sňatek nebude sňatkem z lásky. Když se ti zdálo, že máš na hlavě velký čepec a že ti nesluší, to znamená, že toho muže nebudeš mít ráda. A to, že jsi sundala čepec s hlavy a hodila jej do vody, znamená, že od něho odejdeš. ,Hodit do vody' znamená přece vzdát se něčeho a nic za to nedostat.

Druhý tvůj sen," pokračoval Gest, „byl ten, že se ti zdálo, že máš na ruce stříbrný náramek. To znamená, že se vdáš podruhé za vynikajícího muže. Budeš ho mít velmi ráda, ale nebudeš se z něho těšit dlouho. Nedivil bych se, kdyby utonul, a víc nevím, co bych o tomto snu řekl. Tvůj třetí sen byl, že se ti zdálo, že máš na ruce zlatý náramek. To znamená, že budeš mít třetího muže. Nebudeš si ho vážit víc, jako se ti ten kov nezdál cennější a dražší. Ale já se domnívám, že v té době dojde ke změně víry a tvůj muž přijme víru, o které tušíme, že je mnohem vznešenější. A když se ti zdálo, že se ti náramek rozbil na dva kusy, nikoli zcela bez tvé viny, a že jsi viděla, jak z obou kusů teče krev, to znamená, že tento tvůj muž bude ubit. Pak sama uvidíš jasně trhliny, které byly v tomto manželství."

A Gest pokračoval dále: „Ve čtvrtém tvém snu se ti zdálo, že jsi měla na hlavě zlatou přilbu, posázenou drahokamy a velmi těžkou. To znamená, že budeš mít čtvrtého muže. Bude to vynikající předák, ale bude k tobě tvrdý a přísný. A když se ti zdálo, že přilba spadla do Hvammsfjordu, to znamená, že tvůj muž se setká s tímto fjordem v poslední den svého života. A to je vše, co mohu o tomto snu říci."

Za tohoto výkladu zrudla Gudrún jako krev. Nepronesla však jediné slovo, dokud Gest neskončil svou řeč.

Potom pravila: „Byl bys předpovídal líp, kdybych byla předložila lepší sny. Děkuji ti za tvůj výklad, ale je to těžké pomyšlení, jestliže se vše, co jsi řekl, má splnit." A znovu prosila Gesta, aby se u nich zdržel přes den, že je mnoho věcí, o kterých by si s ním Ósvífr rád rozumně pohovořil.

„Jak už jsem řekl," odpověděl Gest, „musím jet dál, ale vyřiď svému otci ode mne pozdrav a řekni mu, že přijde jednou čas, že mezi našimi obydlími bude menší vzdálenost, takže se budeme moci pohodlně bavit, bude-li dovoleno, abychom spolu mluvili."

Potom šla Gudríd domů. Gest jel svou cestou a u ohrazené louky potkal jednoho z Óláfových lidí. Ten muž ho z Óláfova uložení zval do Hjardarholtu. Gest pravil, že přes den navštíví Óláfa, ale přenocovat že bude v Tykkvaskógu. Muž se hned obrátil, aby Óláfovi oznámil, jak pochodil. Óláf dal zchystat koně a jel s několika muži Gestovi naproti. Setkal se s ním u řeky Ljá. Óláf jej srdečně přivítal a pozval ho s celou jeho družinou k sobě. Gest mu za pozvání poděkoval a pravil, že pojede na jeho dvorec a prohlédne si jeho hospodářství, ale že přenocuje u Ármóda. Gest se zdržel u Óláfa jen krátce, ale všechno si důkladně prohlédl a neskrblil chválou. Pravil, že je vidět, že při stavbě dvorce nebylo šetřeno penězi. Óláf pak doprovodil Gesta až k Lososí řece.

Pobratimové závodili ten den v plavání a při této zábavě byli Óláfovi synové první. Závodění se zúčastnilo mnoho mladých mužů i z jiných dvorců. Když se blížila skupina jezdců, zanechali Kjartan a Bolli plavání, a než Gest s Óláfem přijeli k řece, byli již oblečeni. Gest se chvíli díval na oba jinochy a řekl pak Óláfovi, který z nich je Kjartan a který Bolli. Pak ukázal oštěpem po řadě na všechny Óláfovy syny a jmenoval je jmény. Bylo tam ještě mnoho jiných urostlých mladých mužů, kteří vylezli z vody a seděli teď na břehu vedle Kjartana. Na nich však Gest nenašel, jak řekl, Óláfových rysů.

Tu pravil Óláf: „Nelze se dost podivovat tvému vidoucímu duchu, Geste, když dovedeš poznat lidi, které jsi předtím nikdy neviděl. Proto bych rád, abys mi řekl, který z těch jinochů nejvíce vynikne."

„Stane se," odpověděl Gest, „jak si to přeje tvá velká láska, že Kjartana si budou lidé po celý život nejvíce vážit."

Potom pobídl Gest koně a jel svou cestou. A za nějakou chvíli popojel jeho syn Tórd k němu a zeptal se: „Proč, otče, máš v očích slzy?"

Gest odpověděl: „Je zbytečné o tom mluvit, ale přesto nebudu před tebou skrývat, co se za tvého života stane. Nepřekvapí mě, složí-li Bolli Kjartanovu hlavu k svým nohám a sám si tak zaviní smrt. Je však hrozné to vědět, jde-li o tak znamenité muže."

Potom jeli na sněm. Na sněmu se neudálo nic zvláštního.

34
Byl muž jménem Torvald, syn Halldóra, godiho z Garpsdalu. Torvald žil v Garpsdalu v Gilském fjordu a byl to zámožný člověk, ale žádný hrdina. Když bylo Ósvífrově dceři Gudrúně patnáct let, ucházel se na sněmu o její ruku. Ósvífr ho sice neodmítl, ale podotkl, že ze smlouvy bude jasné, že se nemůže Gudrúně rovnat. Torvald byl umírněný v odpovědi a pravil, že se uchází o ženu, a nikoliv o peníze. Nato byla Gudrún Torvaldovi zasnoubena a Ósvífr sám stanovil smlouvu a bylo sjednáno, že jakmile začnou sdílet společné lože, Gudrún bude vládnout majetkem a že jí bude patřit všeho polovina, ať budou spolu žít delší nebo kratší dobu. Torvald jí měl také opatřit vzácné šperky, aby se jí žádná žena nemohla rovnat, ale nikoli na úkor hospodářství. Potom se lidé rozjeli ze sněmu domů. Gudrún nebyla dotázána na své mínění a zarytě mlčela. Nicméně vše probíhalo v klidu. Svatba se konala koncem léta v Garpsdalu.

Gudrún neměla Torvalda příliš v lásce a pořídit jí skvosty nebylo lehké. Nebylo v Západních fjordech drahocennosti, aby ji Gudrún nechtěla, a Torvaldovi splácela nepřátelstvím, jestliže jí ji nekoupil, ať stála sebevíc. Tórd Ingunnarson se vetřel do přízně Torvalda a Gudrúny a často u nich pobýval, takže se mnoho mluvilo o Tórdově poměru ke Gudrúně. Stalo se jednou, že Gudrún opět žádala Torvalda, aby jí koupil nějaké skvosty. Torvald jí vyčetl, že nezná míry, a dal jí políček.

Tu pravila Gudrún: „Dal jsi mi nyní, na čem nám ženám velmi záleží, abychom totiž měly dobrou barvu tváře, a od nynějška nebudu na tobě už nikdy nic chtít."

Téhož večera k nim přišel Tórd. Gudrún mu vyprávěla, jak byla potupena, a zeptala se ho, jak by se měla pomstít. Tórd se usmál a pravil: „Zde ti mohu dát dobrou radu. Ušij mu košili s výstřihem, který stačí k rozvedení, a prohlas pak své manželství z toho důvodu za rozloučené."

Gudrún na to nic neřekla a víc o tom už nemluvili.

Téhož jara prohlásila Gudrún, že se s Torvaldem rozvádí, a odjela domů do Laug. Později byl Torvaldův a Gudrúnin majetek rozdělen a Gudrún dostala polovičku všeho jmění a byla nyní bohatší než předtím. Gudrún a Torvald žili spolu dva roky.

Téhož jara prodala Ingunn své pozemky v Kroksfjordu. Dodnes se tam říká V Ingunnarstadech. Nato odjela na západ na Skálmarnes. V té době žil godi Hallstein na Hallsteinsnesu na západ od Torskafjordu. Bylo to mocný muž, ale netěšil se velké oblibě.

35
Kotkel se jmenoval jistý muž, který se nedávno předtím přistěhoval na Island. Jeho žena se jmenovala Gríma. Jejich syny byli Hallbjörn Uhrančivý a Stígandi. Tito lidé pocházeli z Jižních ostrovů. Všichni se vyznali velmi dobře v kouzlech a čarách. Godi Hallstein je přijal a usadil je v Skálmafjordu, ale lidé je neměli rádi.

Toho léta jel Gest na sněm a do Saurbö plul jako obvykle na lodi. Tam přenocoval na dvorci Hól, a jako vždy, půjčili mu švagři koně. S Gestem jel Ingunnin syn Tórd, který navštívil dvorec Laugy v Saelingsdalu. Na sněm jela také Ósvífrova dcera Gudrún a Tórd, Ingunnin syn, ji doprovázel. Když za krásného počasí jeli přes pláně nad Černými lesy, zeptala se Gudrún: „Co je na tom pravdy, Tórde, že tvá žena Aud nosí mužské kalhoty s ovinovačkami ke kotníkům?"

Tórd odpověděl, že o tom nic neví.

„Jsou to jistě jen plané řeči," pravila Gudrún, „když o tom nic nevíš. Ale proč jí říkají ,Kalhotka'?"

„Myslím, že se jí tak neříká dlouho," odpověděl Tórd.

„Důležitější ovšem je, že to jméno bude ode dneška dlouho nosit," poznamenala Gudrún.

Lidé přišli na sněm, ale neudálo se tam nic zvláštního. Tórd byl častým hostem v Gestově stanu a stále se bavil s Gudrúnou. Jednoho dne se zeptal Tórd Gudrúny, jaký trest si zaslouží žena, která stále chodí v kalhotech jako muži.

„Týž trest," odpověděla Gudrún, „jaký stíhá muže, má-li u košile tak hluboký výstřih, že mu je vidět nahé bradavky. V obou případech je to důvod k rozvodu."

Tu se zeptal Tórd: „Co mi radíš? Mám oznámit svůj rozvod s Audou zde na sněmu, nebo až v našem okrese, kde bych tak mohl učinit se souhlasem četných přátel? Myslím totiž, že muži, kterých se tato věc dotkne, jsou velmi hrdí."

Gudrún chvíli mlčela a potom pravila: „Jen zbabělec čeká, až přijde večer."

Tórd hned vyskočil a spěchal ke Skále zákona a jmenoval svědky svého prohlášení, že se rozvádí s Audou. Jako důvod udal, že Aud nosí kalhoty, v jakých chodí mužatky. Tímto prohlášením byli Audini bratři málo potěšeni, přesto však byl zachován mír. Tórd odejel ze sněmu s Ósvífrovými syny. Když se Aud dověděla, co se stalo, pravila :

Dobře že znám,
že muž můj mě zavrh.

Potom odjel Tórd s dvanácti muži do Saurbö, aby rozdělil společný majetek. Bylo to lehké pořízení, protože Tórdovi nezáleželo na tom, kolik z majetku podrží. Mnoho dobytka odehnal do Laug a brzo potom se ucházel o Gudrúninu ruku. Ósvífr rád vyhověl jeho prosbě a také Gudrún nic nenamítala. Svatba se měla odbývat v Laugách deset týdnů před koncem léta. Byla to znamenitá hostina. Tórd s Gudrúnou žili ve velké shodě. Torkel Štěně a Knút nezačali proces proti Tórdovi jen proto, že nesehnali potřebnou pomoc.

Příští léto odjeli lidé z Hólu na salaše v Hvammsdalu. Aud byla na salaši. Lidé z Laug odjeli v téže době na salaše v Lambadalu, který se odděluje od Saelingsdalu a táhne se západním směrem k horám. Aud se zeptala pastýře svých ovcí, jak často se potkává s pastýřem z Laug. Pastýř odpověděl, že často, jak se dalo také čekat, neboť mezi oběma salašemi byl jen jediný horský hřbet.

Tu pravila Aud: „Ještě dnes vyhledáš pastýře z Laug a řekneš mi, kolik lidí je tam na dvoře a kolik na salaši, a o Tórdovi mluv velmi uctivě, jak se sluší a patří."

Pastýř slíbil, že učiní, jak si přeje. A když se večer vrátil domů, zeptala se ho Aud, co vyzvěděl.

„Dověděl jsem se," odpověděl pastýř, „zprávy, které se ti budou jistě líbit, že je daleko od Tórdovy postele ke Gudrúnině, protože Gudrún je na salaši a Tórd se pachtí s opravou budov a na dvoře je s ním jen Ósvífr."

„Vyzvěděl jsi dobré zprávy," pochválila ho Aud, „a až lidé půjdou spát, měj osedlány dva koně."

Pastýř učinil, jak poručila.

Krátce před západem slunce vsedla Aud do sedla a byla nyní skutečně v kalhotách. Pastýř jel na druhém koni a sotva jí stačil, takovým tryskem jela. Cesta vedla přes Saelingsdalskou pláň a Aud se nezastavila, až před ohradou v Laugách. Tam seskočila se sedla a poručila pastýři, aby hlídal koně, dokud se sama nevrátí ze dvorce. Šla pak ke dveřím a bylo otevřeno. Vstoupila do síně a zamířila k jizbě, v níž spával Tórd. Dveře byly zavřeny, ale nikoliv na závoru. Aud vstoupila dovnitř. Tórd ležel naznak a spal. Aud ho vzbudila. Tórd zpozoroval, že někdo vešel, ale jak byl rozespalý, víc si toho nevšímal a obrátil se na bok. Aud tasila meč a sekla po něm a zasadila mu těžkou ránu. Zasáhla pravé rámě a poranila ho na obou prsních bradavkách. Udeřila s takovou silou, že se meč zasekl do postele. Potom vyšla a vsedla na koně a jela domů. Tórd chtěl vyskočit, ale nemohl, jak se mu krev řinula z rány.

Ósvífr se probudil a zeptal se, co se děje. Tórd pravil, že byl zraněn. Ósvífr se zeptal, ví-li, kdo mu zasadil ránu, a vstal a ovázal mu ji. Tórd pravil, že myslí, že to byla Aud. Ósvífr poručil jet za ní. Pravil, že jistě nemá velký doprovod a že by neměla ujít trestu. Tórd však prosil, aby tak nečinili, že Aud jednala, jak musila jednat.

Aud se vrátila domů ráno, když vycházelo slunce, a bratři se jí ptali, kde byla. Odpověděla, že byla v Laugách, a vyprávěla jim, co se na její cestě zběhlo. Bratři byli potěšeni a mínili, že rána měla být prudší. Tórd ležel dlouho pro toto zranění. Rány na jeho prsou se zacelily, ale rukou nevládl již nikdy jako dříve.

Přes zimu se neudálo nic zvláštního.

Ale příštího jara přišla Ingunn, Tórdova matka, ze Skálmarnesu k Tórdovi na návštěvu. Tórd ji srdečně přivítal a Ingunn pravila, že se chce svěřit do jeho ochrany, že Kotkel a jeho žena a synové jí loupí majetek a užívají kouzel a že mají velkou oporu v godim Hallsteinovi. Tórd vzal hned její věc za svou a pravil, že ty zloděje požene před soud, i kdyby se Hallstein sebevíc stavěl proti tomu. A ihned se chystal ještě s devíti muži na cestu. Ingunn s ním jela také. Na Tjaldanesu si opatřil Tórd člun a zamířil ke Skáldarnesu. Dal pak odnést všechen movitý majetek své matky do člunu, kdežto dobytek měl být hnán po souši podél fjordu. Na člunu jich bylo všeho všudy dvanáct. Byla tam i Ingunn a ještě jedna žena. Tórd přišel ke Kotkelovu dvorci s devíti muži. Kotkelovi synové nebyli doma. Tórd předvolal Kotkela a Grímu a jejich syny pro zlodějství a čarodějství a vyhlásil na ně trest vyhnanství. Předvolal je na obecný sněm a vrátil se na člun. Vtom přišli Hallbjörn a Stígandi domů. Torkel odrazil již od břehu, ale nebyl ještě daleko. Kotkel vyprávěl svým synům, co se stalo. Bratři se pro to velmi rozzlobili a pravili, že je ještě nikdo nikdy nenapadl tak nepřátelsky. Potom dal Kotkel připravit k provedení kouzel velké lešení, na které si všichni stoupli a pronášeli mocná zaříkání. Byly to kouzelné zpěvy. A hned se zdvihla hrozná bouře.

Tórd, Ingunnin syn, a jeho druhové na moři brzo poznali, že proti nim byla vyvolána bouře. Jejich loď byla hnána na západ ke Skalmarnesu. Tórd projevil velkou odvahu při řízení lodi. Lidé na břehu viděli, jak svrhl do moře vše, co zatěžovalo loď, kromě lidí, a domnívali se, že se Tórdovi podaří přistát, protože již proplul nejskalnatějšími místy. Potom se však zdvihl blízko u břehu příboj, nad úskalím, které žádný člověk předtím jakživ nezpozoroval, a narazil na loď s takovou silou, že se převrátila kýlem vzhůru. Tórd a všichni jeho druhové utonuli a loď se rozbila na třísky. Lodní kýl a Tórdův štít byly vyplaveny každý na jiný ostrov. Také Tórdovo tělo a těla jeho druhů byla vyplavena na břeh. Byla nad nimi navršena mohyla a tomu místu se od té doby říká U mohyly.

36
Zpráva o těchto událostech se rozšířila široko daleko a všude Kotkela odsuzovali. Všichni se také shodovali v tom, že lidé, kteří se provinili takovým čarodějstvím, jako právě Kotkel a jeho synové, si zaslouží smrt.

Tórdovo utonutí se dotklo velmi hluboce Gudrúny, která byla v jiném stavu a blízko slehnutí. Brzo potom dala život chlapečkovi, který byl pokropen vodou a dostal jméno Tórd. V tu dobu žil godi Snorri v Helgafellu. Snorri byl Ósvífrovým příbuzným a dobrým přítelem. Gudrún a její synek měli v něm silnou oporu. Gudrún ho pozvala k sobě a Snorri přijel. Gudrún si mu postěžovala na své trápení a Snorri jí slíbil podporu v té věci, jakmile nadejde vhodná chvíle, a aby ji potěšil, nabídl se jí, že vezme její dítě k sobě na vychování. Gudrún přijala jeho nabídku a pravila, že se bude řídit jeho rozhodnutím. Tento Tórd, zvaný Kočka, byl otcem skálda Stúfa.

Gest Oddleifsson pak jel ke godimu Hallsteinovi a dal mu na vybranou, buď aby tu čarodějnickou chásku vyhnal z kraje, „anebo je zabiji," pravil, „a bude to stejně už pozdě."

Hallstein se dlouho nerozmýšlel a poručil Kotkelovi, aby se vystěhoval a neusídlil se blíž než v Dalaheidi, a dodal, že by si po pravdě zasloužil smrt. Kotkel a jeho synové se pak odstěhovali a nevzali s sebou ze stáje víc kusů než čtyři chovné koně. Hřebec byl vraný, velký a krásný a osvědčený v souboji. O jejich cestě se nevypravuje nic víc, než že přišli na Kambsnes k Torleiku Höskuldssonovi. Torleik chtěl od nich koupit koně, protože viděl, jak skvělá to jsou zvířata.

„Učiním ti návrh," pravil Kotkel. „Vezmi si koně a dej mi hospodářství někde v tvé blízkosti."

„Nepřijdou mě ty koně příliš draho?" zeptal se Torleik. „Dověděl jsem se totiž, že zde v kraji budete mít mnoho nepřátel."

„To myslíš asi na lidi z Laug," odpověděl Kotkel.

Torleik řekl, že je tomu tak.

„Můj spor s Gudrúnou a jejími bratry vypadá poněkud jinak, než ti bylo řečeno," pravil Kotkel. „Lidé nás pomlouvají bez příčiny. Proto se nemusíš bát přijmout mé koně. A pokud já jsem o tobě slyšel, myslím, že bychom nebyli vydáni napospas lidem tohoto kraje, kdybychom byli pod tvou ochranou."

Torleik se rozmýšlel. Koně se mu líbili, Kotkel mluvil chytře, a tak Torleik koně přijal. Kotkelovi a jeho synům dal hospodářství v Leidólfsstadech v Lososím údolí a pomohl jim i s dobytkem. O tom se dověděli lidé z Laug a Ósvífrovi synové chtěli Kotkela a jeho syny ihned přepadnout.

Ósvífr však pravil: „Řiďme se teď radou Snorriho a ponechme toto dílo jiným, protože nebude trvat dlouho a Kotkelovi sousedé se s ním dostanou do nových sporů a Torleikovi z toho vzejde velká škoda, jak si toho zasluhuje. Mnozí z těch, kteří mu dříve prokazovali úctu, stanou se brzy jeho nepřáteli a já vás nebudu zrazovat, ať se jakkoliv budete chtít pomstít Kotkelovi a jeho synům, jestliže je do tří let jiní nevyženou z kraje anebo je do té doby vůbec neubijí."

Gudrún a její bratři s tím souhlasili.

Kotkel a jeho lidé se nenamáhali příliš, ale přesto si nepotřebovali v zimě kupovat ani seno, ani potraviny. Jejich přítomnost byla všem solí v očích, ale kvůli Torleikovi se nikdo neodvažoval vztáhnout na ně ruce.

37
Přihodilo se jednou v létě na sněmu, když Torleik seděl ve svém stanu, že k němu vešel neznámý statný muž. Muž pozdravil a Torleik mu odpověděl a zeptal se ho na jeho jméno a odkud je. Muž pravil, že se jmenuje Eldgrím a že žije v Borgarfjordu na statku zvaném Eldgrímsstady. Tento dvorec stojí v údolí, které se zařezává na západ do hor mezi Múli a Grísartungou a kterému nyní říkají Grímsdal.

Torleik pravil: „Slyšel jsem o tobě, že nejsi člověk malicherný."

„Co mě sem přivedlo," odpověděl Eldgrím, „je, že chci koupit od tebe vzácné koně, které ti loni v létě daroval Kotkel."

„Ti nejsou na prodej," řekl Torleik.

„Nabízím ti stejný počet chovných koní a ještě ti přidám. Mnozí budou říkat, že ti nabízím dvojnásobnou cenu."

„Nejsem handlíř," odpověděl Torleik, „a mé koně nedostaneš, i kdybys nabízel trojnásobnou cenu."

„Je to tedy pravda," pravil Eldgrím, „co se říká, že jsi hrdý a umíněný. Přál bych si, aby ti bylo nabídnuto méně, než jsem ti nyní nabídl já, a abys přece musil za tu cenu koně dát."

Torleik zrudl při těchto slovech a pravil: „Budeš se musit, Eldgríme, víc namáhat, budeš-li chtít ty koně ode mne dostat."

Eldgrím odpověděl: „Pokládáš asi za nepravděpodobné, že bych tě mohl přerůst, ale v létě se opět přijedu podívat na tvé koně a uvidíme, komu z nás potom budou patřit."

„Jen si přijeď, jak hrozíš," pravil Torleik, „ale nechoď mi s přesilou!"

A tím skončili rozmluvu. Lidé, kteří je slyšeli, říkali, že z těch dvou si nezadá jeden druhému. Potom se sněm rozešel a nevypravuje se, že by se bylo ještě něco událo.

Jednou brzo ráno vyšel se podívat jeden z mužů sedláka Hrúta Herjólfssona ze dvorce v Hrútsstadech ven, a když se opět vrátil, zeptal se ho Hrút, je-li něco nového. Muž odpověděl, že nemůže říci nic víc, než že viděl jet nějakého muže přes brod a potom k místu, kde se pasou Torleikovi koně. Tam prý ten muž seskočil se sedla a chce ty koně zřejmě odehnat. Hrút se zeptal, kde koně jsou.

„Také tentokrát jsou na dobré pastvě," odpověděl čeledín. „Viděl jsem je na tvé louce nedaleko ohrady."

„Mému synovci," řekl Hrút, „záleží pramálo na tom, pasou-li se jeho koně na jeho nebo na cizím, a proto myslím, že ten člověk neodhání ty koně z jeho návodu."

Nato Hrút vyskočil, tak jak byl, v košili a v plátěnkách, přehodil přes sebe šedý plášť a uchopil zlatem zdobený oštěp, který mu daroval král Harald. Vyšel pak rychle ven a tu vidí, jak ten muž odjíždí s koňmi z louky. Hrút se mu postavil do cesty a tu poznal, že je to Eldgrím. Hrút ho pozdravil. Eldgrím mu poděkoval, ale poněkud zdráhavě. Hrút se zeptal, kam chce s těmi koňmi.

„Nebudu to před tebou tajit," odpověděl Eldgrím, „i když vím, že jste s Torleikem příbuzní. Přišel jsem pro koně s úmyslem, že mu je už nikdy nevydám. A dodržel jsem též, co jsem mu slíbil na sněmu, že jsem nepřišel pro koně s přesilou."

„Není to zrovna hrdinství," odpověděl Hrút, „odvádíš-li si koně ve chvíli, kdy Torleik leží v posteli a spí. To, na čem jste se dohodli, splníš nejlépe, jestliže ho vyhledáš, dříve než odjedeš s koňmi z kraje."

„Chceš-li, zprav Torleika," řekl Eldgrím, „neboť vidíš, že jsem se vypravil tak, že bych byl rád, kdybych se s Torleikem setkal" - a zamával kopím, které držel v ruce. Na hlavě měl přilbu a byl opásán mečem. Byl v brnění a po boku měl štít.

Hrút pravil: „Na Kambsnes je pro mne daleko, protože mi neslouží nohy. Nedopustím však, aby byl Torleik oloupen, budu-li moci tomu zabránit, i když naše příbuzenství neznamená mnoho."

„Chceš mi snad odejmout koně?" zeptal se Eldgrím.

„Rád ti přenechám jiné chovné koně," odpověděl Hrút, „jestliže tyhle pustíš, i když moje koně se nemohou těmhle zde rovnat."

„To je od tebe, Hrúte, velmi hezké," pravil Eldgrím, „ale protože jsem už po Torleikových koních vztáhl ruku, nedostaneš je ode mne ani podplácením, ani hrozbou."

„Pak myslím, že volíš pro nás oba zlou cestu," varoval Hrút.

Po těchto slovech chtěl Eldgrím odjet a popohnal koně. Sotva to však Hrút zpozoroval, rozmáchl se oštěpem a zasadil Eldgrímovi ránu mezi lopatky. Oštěp prorazil brnění a projel až do prsou, takže Eldgrím klesl hned mrtev s koně. Jeho mrtvolu přikryl Hrút zemí. Tomuto místu jižně od Kambsnesu se říká od té doby Eldgrímův chlum. Nato odejel Hrút dolů na Kambsnes a pověděl Torleikovi, co se stalo. Torleik se rozzlobil, mysle, že se mu tím dostalo pohanění, kdežto Hrút se domníval, že mu prokázal přátelskou službu. Torleik pravil, že to byla špatná služba a že za ni nemůže čekat nic dobrého. Hrút odpověděl, aby jednal, jak myslí. Rozešli se pak, a nikoliv v přátelství. Hrútovi bylo osmdesát, když zabil Eldgríma, a pro tento čin myslil, že jeho vážnost ještě stoupne. Skutečně se jím také proslavil, ale Torleik si proto nevážil Hrúta o nic víc. Byl totiž přesvědčen, že by sám byl přemohl Eldgríma, kdyby se s ním byl střetl, protože, jak se ukázalo, Eldgrímovi osud nepřál.

Potom ho utopili a pluli ke břehu. Ale jeho prokletí, zdá se, se opravdu vyplnilo.

O něco později jel Hrút k synovci Óláfovi a řekl mu, že se musí vyrovnat ještě s Torleikem, a žádal Óláfa, aby mu dal muže, s nimiž by Torleika přepadl.

Óláf však odpověděl: „Nesluší se, abyste jako příbuzní vztáhli jeden na druhého ruku. Celá záležitost se obrátila proti Torleikovi a já se nyní pokusím vás smířit. Ty jsi ostatně nejednou čekal, až jsi se dočkal svého práva."

„Nadarmo by ses namáhal," odpověděl Hrút. „My dva se už nikdy nesrovnáme a já bych si přál, abychom nebydlili už dlouho oba dva v Lososím údolí."

„Sotva ti bude k prospěchu," mínil Óláf, „povedeš-li své nepřátelství proti Torleikovi dále, než já dovolím. Učiníš-li tak, potom není nepravděpodobné, že po vzestupu přijde pád."

Hrút viděl, že zde nic nesvede, a odejel domů. Se svou cestou byl velmi málo spokojen, ale zachoval klid a toho roku se neudálo již nic zvláštního.

38
Nyní se vypravování vrací k Stígandimu, z kterého se stal velmi nebezpečný psanec. Tórd se jmenoval jistý muž, který bydlil v Hundadalu. Byl to bohatý člověk, ale jinak nijak zvlášť nevynikal. Onoho léta se stalo, že na statku v Hundadalu dobytek málo dojil. Ukázalo se, že žena, která měla dobytek na starosti, má mnoho skvostů. Často se ztratila a nikdo nevěděl, kde je. Když na ni Tórd udeřil, přiznala se ze strachu, že se s ní stýká jistý muž. „Je velký," pravila, „líbí se mi." Tórd se zeptal, kdy ji zas ten muž navštíví. Odpověděla, že myslí, že brzo. Nato jel Tórd k Óláfovi a řekl mu, že Stígandi není asi odtud daleko, a žádal ho, aby vzal své lidi a jal ho. Óláf se rychle vypravil a jel do Hundadalu. Zavolali služebnou a Óláf se jí zeptal, kde se Stígandi zdržuje. Odpověděla, že neví. Óláf jí nabídl odměnu, jestliže jim Stígandiho vydá. A hned se dohodli.

Téhož dne šlo děvče k dobytku na pastviny a Stígandi přišel za ní. Přivítala se s ním srdečně a chtěla si pohrát s jeho vlasy. Stígandi jí položil hlavu do klína a brzo usnul. Tu mu děvče odsunulo hlavu a běželo k Óláfovi a všechno mu vyzradilo. Óláf se vydal se svými lidmi za Stígandim. Cestou se dohodli, že se s ním nesmí jednat jako s jeho bratrem, aby jim neublížil. Vzali proto pytel a přehodili mu jej přes hlavu. Stígandi se probudil, ale nemohl se bránit, protože byl sám a měl proti sobě mnoho mužů. Ale v pytli byla díra a Stígandimu se podařilo pohlédnout na stráň, která byla porostlá hustou trávou. A náhle jako by se rozpoutala smršť: země se obrátila a od té doby nikdy tam nevyrostlo stéblo trávy. Tomu místu se nyní říká Brenna, V ohni. Stígandiho ukamenovali a navršili nad ním mohylu. Óláf se odměnil služebné štědře, vykoupil ji a děvče odjelo s ním do Hjardarholtu.

Hallbjörn Uhrančivý byl brzy potom, co ho utopili, vyplaven příbojem na břeh. Místu, kde byla nad ním navršena mohyla, se říká Knarranes. Hallbjörn pak mnoho strašil.

Byl muž jménem Torkel Lysý, který hospodařil na otcovském statku v Tykkviskógu. Byl to velmi odvážný a silný člověk. Jednou večer se v Tykkviskógu ztratila kráva. Torkel ji šel hledat a vzal s sebou čeledína. Byla již noc a svítil měsíc. Torkel pravil, aby hledali každý jiným směrem, a když Torkel zůstal sám, zdálo se mu, že vidí v porostu před sebou krávu, ale když přišel blíž, byl to Uhrančivec, a nikoliv kráva. Pustili se do sebe se vší silou. Hallbjörn se mu snažil vyklouznout, a když se toho Torkel nejméně nadál, zmizel mu Hallbjörn pod rukama v zemi. Potom se vrátil Torkel domů. Čeledín, který krávu našel, byl již také doma. Od té doby nepůsobil Hallbjörn už nikomu škodu.

Torbjörn Skrjúp byl již tehdy nebožtík a také Melkorka již byla mrtvá. Oba dva jsou pochováni v Lososím údolí. Na dvorci hospodařil po jejich smrti jejich syn Lambi. Byl to člověk velmi odvážný a bohatý. Pro jeho příbuzné z matčiny strany si lidé vážili Lambiho více než jeho otce. Se svým bratrem Óláfem žil v dobré shodě.

Uplynula první zima po Kotkelově smrti a na jaře se sešel Óláf s bratrem Torleikem. Óláf se ho zeptal, zda míní dál hospodařit na svém dvorci. Torleik odpověděl, že ano.

„Rád bych tě požádal, bratře," pravil Óláf, „abys zanechal hospodářství a vypravil se za moře, neboť všude, kam přijdeš, budeš vážen. Strýc Hrút se však myslím domnívá, že pocítil následky chladného poměru, který mezi vámi zavládl. Proto bych nerad, abyste žili tak blízko sebe. Hrút má velkou moc a jeho synové jsou pyšní a svárliví. Zdá se mi, že jsem se dostal pro příbuzenství s vámi do těžkého postavení, když spolu žijete v svárech."

„Nemám strach," odpověděl Torleik, „že bych se neudržel proti Hrútovi a jeho synům. To mě nemůže přimět, abych odejel ze země. Jestliže ti však, bratře, tolik na tom záleží a jestliže se ti zdá, že jsi proto v těžkém postavení, pak uposlechnu tvé rady. Měl jsem se ostatně nejlépe vždy, když jsem byl v cizině. Vím také, že nebudu-li nablízku, budeš ještě víc pečovat o mého syna Bolliho, kterého mám ze všech dětí nejraději."

„Uděláš dobře," odpověděl Óláf, „učiníš-li, oč tě žádám. A pokud jde o Bolliho, chci se k němu chovat jako až dosud a nebudu k němu horší než k svým synům."

Nato se bratři srdečně rozloučili. Torleik prodal své pozemky a peněz užil k přípravě na cestu. Koupil si loď, která ležela na Dögurdarnesu, a když byl hotov s přípravami, vstoupil na loď i se svou ženou a ostatní rodinou. Měli příznivé počasí a na podzim připluli do Norska. Odtud zamířil Torleik do Dánska, protože se mu v Norsku nelíbilo. Mnozí z jeho příbuzných a přátel byli totiž už mrtvi a jiní vyhnáni ze země. Z Dánska odejel do Gautlandu. Je obecné mínění, že se nedožil vysokého věku, ale že se těšil, dokud žil, velké vážnosti. A tím se vypravování o Torleikovi končí.

39
V Breidifjordských údolích se mluvilo mnoho o tom, co se přihodilo mezi Hrútem a Torleikem a jak těžkou ztrátu způsobili Hrútovi Kotkel a jeho synové. Tehdy zapředl Ósvífr hovor s Gudrúnou a jejími bratry a řekl jim, aby uvážili, zda by byli jednali správně, kdyby se byli spolčili s takovými nekalými lidmi, jako byl Kotkel a jeho rodina.

„Není zle tomu, kdo se řídí tvou radou, otče," odpověděla Gudrún.

Óláf žil nyní na svém dvorci ve velké vážnosti a všichni jeho synové byli doma, i Bolli, jejich bratranec a pobratim. Ze všech Óláfových synů vynikal nejvíce Kjartan. Kjartan a Bolli se měli velmi rádi a Kjartan neučinil téměř krok bez Bolliho. Kjartan jezdil často do Laug v Saelingsdalu a u pramene zastihl obyčejně Gudrúnu. Kjartan se s ní rád bavil, protože to byla chytrá a výmluvná žena. Všichni se shodovali v tom, že Gudrún a Kjartan se ze všech mladých lidí nejlépe k sobě hodí. Bylo též velké přátelství mezi Ósvífrem a Óláfem. Často se zvali navzájem a láska mezi oběma mladými lidmi jim v tom nebránila.

Jednou pravil Óláf ke Kjartanovi: „Nevím, proč je mi vždycky tak úzko, když jedeš do Laug za Gudrúnou. Jistě ne proto, že bych si Gudrúny necenil nad všechny ostatní ženy. Naopak, je to jediná žena, která si tě plně zasluhuje. Ale mám tušení, ačkoliv bych byl nerad prorokem, že naše vztahy k lidem z Laug nebudou stále šťastné."

Kjartan odpověděl, že nechce jednat proti otcově vůli, ale dodal, že myslí, že tahle záležitost dopadne lépe, než se otec domnívá. Na schůzky jezdil dál jako dříve a Bolli byl vždycky s ním. Tak uběhl rok.

40

Byl muž jménem Ásgeir, příjmím Ödikoll. Žil v Ásgeirsá ve Vídidalu a byl synem Auduna Sködula. Audun přišel z celého svého příbuzenstva první na Island a zabral Vídidal. Druhý Audunův syn se jmenoval Torgrím Šedivý a jeho synem byl Ásmund, Grettiho otec. Ásgeir měl pět dětí. Jedním z jeho synů byl Audun, druhým Torvald, třetím Kálf. Všichni Ásgeirovi synové byli statní muži. Kálf byl v té době na cestách. Ásgeirova dcera Turíd byla provdána za Torkela Kuggiho, syna Tórda Bučela. Jejich syn se jmenoval Torstein. Druhá Ásgeirova dcera se jmenovala Hrefna. Bylo to nejkrásnější děvče nahoře v severním kraji a všichni ji měli rádi. Ásgeir byl velmi vlivný muž.

Vypravuje se, že se jednou Óláfův syn Kjartan vydal na cestu na jih do Borgarfjordu. O jeho cestě se nevypravuje nic, leč až když přijel na Borg. Tam tehdy hospodařil jeho strýc z matčiny strany Torstein Egilsson, Bolli provázel Kjartana, neboť pobratimové se měli tak rádi, že nemohli být jeden bez druhého. Torstein uvítal Kjartana velmi srdečně a pravil, že ho bude těšit, zdrží-li se u něho, čím déle, tím lépe. Kjartan se tam zdržel nějakou dobu. Toho léta stála nahoře u ústí řeky Gufuá loď, která patřila Kálfovi Ásgeirssonovi. Kálf byl přes zimu návštěvou u Torsteina Egilssona. Kjartan řekl Torsteinovi ve vší tajnosti, že se vydal na jih hlavně proto, aby koupil od Kálfa půl jeho lodi. „Mám chuť jet na moře" - a zeptal se Torsteina, jak si Kálfa váží.

Torstein odpověděl, že myslí, že je to člověk odvážný a šlechetný. „Dobře chápu, synovče," pokračoval Torstein, „že bys rád poznal mravy jiných zemí. Tvá cesta bude jistě pozoruhodná, ale nikoliv bez nebezpečí, a tvoji příbuzní budou mít strach, aby nedopadla špatně." Kjartan odpověděl, že dopadne jistě dobře.

Potom koupil od Kálfa polovinu lodi a oba se spolu dohodli, že se budou i ve zboží dělit na polovinu. Kjartan se měl dostavit na loď, jakmile uplyne pět týdnů léta. Při loučení byl Kjartan na Borgu bohatě obdarován. Potom odejel s Bollim domů. A když se Óláf dověděl o tomto novém synovu úmyslu, zdálo se mu, že se k němu odhodlal Kjartan příliš kvapně, ale pravil, že mu nebude bránit.

Brzo nato odejel Kjartan do Laug a řekl Gudrúně, že se vydá za moře.

„Rychle jsi se rozhodl, Kjartane," pravila Gudrún a měla k tomu ještě jiné poznámky, z nichž Kjartan viděl, že ji jeho rozhodnutí mrzí.

„Nezlob se proto," prosil ji Kjartan, „a řekni, co bys chtěla, a já splním tvé přání."

„Jsem zvědava, dodržíš-li svůj slib," odpověděla Gudrún. „Neboť ti hned řeknu, co si přeji."

Kjartan pravil, aby tak učinila.

Gudrún tedy řekla své přání: „Vezmi mě s sebou a nebudu se zlobit pro toto tvoje náhlé rozhodnutí, protože nemám ráda Island."

„To není možné," odpověděl Kjartan. „Tvoji bratři jsou nedospělí a tvůj otec je stár a nikdo by o ně nepečoval, kdybys odjela ze země. Zůstaň a čekej na mne tři léta."

Gudrún odpověděla, že mu nemůže nic slíbit. Každý si myslil své a tak se rozešli. Kjartan jel domů.

Óláf se vypravil v létě na sněm. Kjartan jel s otcem z Hjardarholtu východním směrem a v Nordrárdalu se s ním rozloučil a zamířil k lodi. Bolli jel s ním. Celkem deset Islanďanů provázelo Kjartana. Všichni ho měli tak rádi, že se od něho nemohli odloučit. S touto družinou tedy jel Kjartan k lodi. Kálf Ásgeirsson je srdečně přivítal. Kjartan a Bolli měli s sebou mnoho zboží na cestu. Potom konali poslední přípravy k odjezdu, a když zavál příznivý vítr, odrazili a pluli za mírného větru Borgarfjordem a pak na širé moře. Počasí jim přálo. Norských břehů dosáhli na severu u Trándheimu a zamířili k Agdanesu. Tam se setkali s lidmi a zeptali se jich, co je nového. Dověděli se od nich, že v zemi došlo ke změně ve vládě, že jarl Hákon byl zabit a vlády se ujal král Óláf Tryggvason, který si podmanil celé Norsko, a dále že král Óláf nakázal v Norsku změnu víry a novému náboženství že se podrobují lidé s různými city. Kjartan pak odplul se svými druhy k Nidarósu.

V té době se zdržovalo v Norsku mnoho významných Islanďanů. V přístavu kotvily právě tři lodi, které patřily islandským mužům. Jedna patřila Brandovi Štědrému, synu Vermunda Torgrímssona, druhá Hallfredovi Vandraedaskáldovi a třetí dvěma bratrům. Jeden se jmenoval Bjarni a druhý Tórhall. Jejich otcem byl Skeggi ze dvorce Breidá, který leží ve Fellshverfu ve východním kraji. Všichni tito muži chtěli v létě odejet na Island, ale král jim zakázal vyplout, protože se zdráhali přijmout novou víru. Všichni tito Islanďané přivítali Kjartana srdečně, a nejsrdečněji Brand, poněvadž ti dva byli již od dřívějška velmi dobrými přáteli. Islanďané se nyní radili a usnesli se, že zamítnou víru, kterou káže král, a v tomto spolku byli všichni, které jsme právě jmenovali. Kjartan zakotvil s lodí u přístavních mostů, dal vyložit zboží a učinil nutná opatření.

Král Óláf, který byl právě v městě, se dověděl, že přijela loď a že je na ní mnoho významných mužů.

Jednoho krásného podzimního dne se vypravili lidé z města k řece Níd. k závodům v plavání. Když to Kjartan viděl, řekl svým druhům, aby šli také závodit a užili zábavy. Učinili tak. Byl tam pak muž, který vynikal nad všechny ostatní.

Kjartan se zeptal Bolliho, chce-li se pustit o závod s tím mužem z města.

„Myslím, že bych na něho sotva stačil," odpověděl Bolli.

„Nevím, kam se poděla tvá odvaha," divil se Kjartan, „a zkusím to tedy já."

„Jen zkus, když myslíš."

Kjartan skočil do vody a plul k muži, který byl nejlepším plavcem, a stáhl ho pod vodu a chvíli ho držel pod hladinou a pak ho pustil. Ale nebyli dlouho nad vodou a tu uchopil ten muž Kjartana a stáhl ho dolů a zůstali pod vodou déle, než se Kjartanovi líbilo. Pak se vynořili, ale nepromluvili spolu slova. Ještě potřetí se ponořili a tentokrát zůstali pod vodou nejdéle. Kjartan si netroufal domyslit, jak ta hra skončí, a zdálo se mu, že ještě nikdy nebyl v postavení, které by vyžadovalo tolik odvahy. Konečně se opět vynořili a plavali k břehu.

Tehdy se zeptal muž z města: „Kdo je ten člověk?"

Kjartan řekl své jméno.

„Vyznáš se dobře v plavání," pravil muž z města. „A zdalipak se vyznáš stejně dobře i v ostatních dovednostech?"

Kjartan se rozmýšlel a pak řekl: „Říkali o mně, když jsem byl na Islandě, že se vyznám nejenom v plavání, ale nyní vidím, jak málo znamenají ty řeči."

Muž z města pravil: „Záleží na tom, kdo byl tvůj protivník. Proč se mě nezeptáš?"

„Nezáleží mi na tvém jméně," odpověděl Kjartan.

„Je pravda, že jsi schopný," pochválil ho muž z města, „ale jsi též domýšlivý. Přesto však ti řeknu své jméno, abys věděl, s kým jsi zápasil. Před tebou stojí král Óláf Tryggvason."

Kjartan nic neodpověděl a obrátil se k odchodu. Byl v šarlatových šatech a bez pláště. Král, který byl již téměř hotov s oblékáním, zavolal na Kjartana, aby nespěchal tolik s odchodem. Kjartan se vrátil, ale s jistým zdráháním. Tu sňal král s ramen svůj nádherný plášť, a podávaje jej Kjartanovi, pravil, že se nesluší, aby se vrátil ke své družině bez pláště. Kjartan poděkoval králi za dar, vrátil se ke svým druhům a ukázal jim plášti. Ti však nejevili žádnou radost. Myslili, že se Kjartan příliš vydal do královy moci. Po nějakou dobu pak se neudálo nic zvláštního.

Nastal podzim a s ním nevlídné počasí, zimy a silný mráz. Vyznavači pohanské víry říkali, že je nepřekvapuje, že je špatné počasí -„musíme pykat za králův nový nápad a za tuto novou víru, kterou rozzlobil bohy."

Islanďané se drželi po celou zimu v městě pohromadě a Kjartan zaujímal mezi nimi první místo. Počasí se konečně zlepšilo a na výzvu krále Óláfa přijížděli do města muži v celých zástupech. Mnozí přijali v Trándheimu křesťanství, ale mnohem více bylo ještě těch, kteří se stavěli proti nové víře. Jednoho dne konal král v městě u ústí řeky sněm a kázal lidu novou víru. Byla to dlouhá a výmluvná řeč. Trándheimští měli silné mužstvo a chtěli se postavit králi na odpor. Král je varoval, aby si uvědomili, že se dovedl vypořádat s mocnějším nepřítelem, než jakým jsou trándheimští sedláci. Tu dostali strach a ponechali všechno rozhodnutí králi a bylo pokřtěno mnoho lidu. Potom byl sněm rozpuštěn.

Týž večer poslal král muže k příbytkům Islanďanů, aby vyzvěděli, jaké vedou řeči. Uvnitř byl veliký hluk a bylo slyšet, jak Kjartan praví Bollimu: „Máš, Bolli, chuť přijmout víru, kterou hlásá král?"

„Nemám," odpověděl Bolli, „protože se mi jejich víra zdá příliš změkčilá."

„Neviděli jste," zeptal se Kjartan, „že král užil hrozeb proti těm, kteří se nechtějí podřídit jeho vůli?"

Bolli odpověděl: „Ovšem že jsme viděli, že jim zjevně hrozil těžkými tresty."

„Nebudu nikomu otrokem," prohlásil Kjartan, „dokud mohu stát zpříma a vládnout zbraní. Myslím také, že je slaboch, kdo se dá chytnout jak jehně v ohradě nebo liška v pasti. Za mnohem lepší pokládám, aby člověk, má-li zemřít, vykonal předtím něco, o čem se bude dlouho mluvit."

„Co chceš dělat?" zeptal se Bolli.

„Nebudu se tím tajit," odpověděl Kjartan. „Upálit krále v jeho síni."

„Toto není nápad člověka zbabělého," pravil Bolli, „ale pokud mohu odhadnout, myslím, že nebude vykonán. Králi bude jistě přát štěstí. Má také u sebe ve dne v noci spolehlivou stráž."

Kjartan pravil, že většina lidí ztrácí někdy odvahu, i když jsou sebestatečnější. Bolli odpověděl, že není jisté, komu chybí odvaha. Vtom se však četní muži vložili mezi ně, aby nechali zbytečné hádky. A když královi zvědové vyslechli tyto řeči, vrátili se a vyprávěli králi vše, o čem Islanďané rozmlouvali.

Příští ráno dal král svolat sněm a obeslal všechny islandské muže. Když se sněm sešel, vstal král a uvítal muže, kteří chtěli být jeho přáteli a přijali novou víru. Potom zavolal Islanďany, že si s nimi chce promluvit, a zeptal se jich, chtějí-li se dát pokřtít. Oni však jevili k tomu málo ochoty. Král pravil, že se svou volbou dostanou možná do zlého postavení - „a kdopak z vás k tomu nejvíce radil, abych byl upálen ve své síni?"

Tu odpověděl Kjartan: „Domníváte se asi, že muž, který to řekl, nebude mít dost odvahy přiznat se, ale zde jej můžete vidět."

„Zajisté tě vidím," pravil král, „a nezabýváš se malými úmysly. Nebude ti však dopřáno, abys viděl ležet mou hlavu u svých nohou. Věruže by sis zasloužil, abych ti znemožnil ohrožovat upálením ještě jiné krále proto, že se ti nabízí lepší víra. Ale poněvadž nevím, zda jsi to myslil vážně, a protože sis počínal statečně a přiznal se, nezaplatíš tentokrát životem. Možná také, že budeš vyznávat novou víru tím vřeleji, čím více proti ní mluvíš. Vím také, že v den, kdy se dáš dobrovolně pokřtít, celé lodní posádky přejdou k nové víře. A zdá se mi pravděpodobné, že vaši příbuzní a přátelé budou velmi pozorně naslouchat tomu, co jim budete vyprávět, až se vrátíte na Island. Mám také, Kjartane, tušení, že až pojedeš z Norska, budeš vyznávat lepší víru, než když jsi jel sem. Jeďte si nyní v míru, kam chcete, z tohoto sněmu a požívejte mé ochrany. Nebudu vás nutit ke křesťanství, protože Bůh praví, že chce, aby nikdo k němu nechodil z donucení."

Králova řeč byla přijata s velkou pochvalou, hlavně od křesťanů. Pohané však ponechali Kjartanovi, aby odpověděl, jak chce.

A Kjartan pravil: „Děkujeme vám, králi, že nám dáváte pokoj a mír. Takto nás můžeš nejspíše získat pro novou víru, jestliže nám odpouštíš naše velká provinění, a co od nás chceš, žádáš v přátelství, a to ve chvíli, kdy nás máš úplně ve své moci. Vaši víru však, kterou vyznáváte zde v Norsku, míním přijmout jen tak, že příští zimu, až se vrátím na Island, přestanu uctívat Tóra."

Tu se král usmál a pravil: „Je vidět na Kjartanovu chování, že má větší důvěru v svou sílu a v zbraně než v Tóra a Ódina." Nato byl sněm rozpuštěn.

Netrvalo dlouho a mnozí začali krále popuzovat, aby mocí donutil Kjartana a jeho krajany k nové víře, že prý je nebezpečné mít kolem sebe tolik pohanských mužů. Král se rozhněval a odpověděl, že je přesvědčen, že je mnoho křesťanů, kteří se svým chováním nemohou měřit s Kjartanem ani s jeho družinou - „a s takovými muži lze mít strpění."

Toho roku vykonal král mnoho užitečného, dal vystavět kostel a velmi rozšířil město. Kostel byl dostavěn k vánocům. Tehdy vyzval Kjartan své druhy, aby šli ke kostelu, aby mohli pozorovat pobožnost těch, kteří se znají ke křesťanské víře. Většina s tím souhlasila a pravila, že to bude velká kratochvíle. Kjartan tedy šel s družinou a Bollim ke kostelu. Byl s ním i Hallfred a mnoho jiných Islaďanů. Král promlouval v dlouhé a výmluvné řeči k lidem o víře a křesťané přijali jeho promluvu s velkou pochvalou. A když se Kjartan vrátil se svými lidmi do svého příbytku, začali se živě bavit o tom, jak se jim líbil král v tento den, který křesťané prohlašují za svůj druhý největší svátek - „neboť jsme mohli slyšet, jak král řekl, že se této noci narodil kníže, v kterého budeme musit uvěřit, jestliže uposlechneme králova rozkazu."

Kjartan pravil: „Tolik se mi líbil král hned poprvé, co jsem ho viděl, že jsem ihned poznal, že je to vynikající muž. A ten dojem jsem měl i potom pokaždé, když jsem ho viděl na shromáždění lidu. Ale nejvíc se mi líbil dnes a myslím, že bude pro nás nejlépe, jestliže uvěříme, že ten je pravý Bůh, kterého nám káže král. A král si nyní nemůže přát víc, abych přijal novou víru, než já toužím, abych byl pokřtěn, a jen jedno mě zdržuje od toho, abych ihned šel ke králi, že den již pokročil a král jistě již zasedl ke stolu. Ale dáme-li se všichni pokřtít, bude k tomu potřebí celého dne."

Bolli souhlasil s Kjartanem a řekl, aby v této jejich záležitosti sám rozhodl. O rozmluvě, kterou vedl Kjartan se svými druhy, se král dověděl ještě dříve, než byly odneseny stoly, neboť všude, kde bydlili pohanští muži, měl král své lidi. Král se nad zprávou zaradoval a pravil: „U Kjartana se potvrdilo přísloví, že čím větší svátky, tím větší spása." A hned druhého dne brzo ráno, když král šel do kostela, pozdravil ho Kjartan na cestě, spolu s velkou družinou mužů. Z jeho slov mluvila upřímnost, když pravil, že musí s králem mluvit o nutné záležitosti. Král byl potěšen jeho slovy. Pravil, že se už dověděl tu milou zprávu - „a tvé žádosti bude s radostí vyhověno."

Kjartan ho požádal, aby nemeškal a opatřil křestní vodu, a pravil, že jí bude potřebí velké množství. Král odpověděl s úsměvem: „Buď bez starosti, Kjartane. V tomto případě přemůžeme všechny obtíže, i kdyby tvoje požadavky byly sebevětší."

Potom byli pokřtěni Kjartan i Bolli a celá lodní družina a mnoho jiných mužů. Bylo to druhý den o vánocích před službami božími. Potom pozval král Kjartana a jeho bratrance Bolliho k sobě na vánoční hostinu a většina lidí se shoduje v tom, že toho dne, kdy se sebe svlékl křestní bílý šat, vstoupil Kjartan do družiny krále Óláfa, a spolu s ním že vstoupil do družiny i Bolli. Hallfred nebyl toho dne pokřtěn, protože si vymínil, že král sám mu bude kmotrem. Den nato mu v tom král vyhověl. Kjartan a Bolli zůstali u krále Óláfa až do konce zimy. Král si vážil Kjartana nad ostatní muže jak pro jeho původ, tak pro jeho schopnosti, a všeobecně se vypravuje, že tam byl Kjartan tak oblíben, že neměl v družině závistníků. Všichni také souhlasili v mínění, že ještě nikdy nezavítal z Islandu do Norska muž jako Kjartan. Také Bolli byl velmi zdatný muž a ode všech vážený. Tak uplynula zima. Když přišlo jaro, chystali se všichni na cestu, každý kam chtěl.

41
Kálf Ásgeirsson navštívil Kjartana a zeptal se ho, jaké má pro léto úmysly. Kjartan odpověděl: „Nejraději bych zamířil se svou lodí do Anglie, neboť tam je nyní pro křesťanské kupce dobrý trh. Ale dříve než se rozhodnu, musím mluvit s králem, protože nebyl zrovna nadšen mou cestou, když jsme o ní spolu teď na jaře mluvili."

Nato Kálf odešel a Kjartan se odebral ke králi. Král ho přijal velmi laskavě a zeptal se ho, o čem mluvil se svým druhem. Kjartan řekl, jaký je jejich úmysl, a dodal, že nyní přichází ke králi, aby ho požádal o dovolení k odjezdu.

„Dovolím ti to, Kjartane," pravil král, „ale s tou podmínkou, že letos v létě odjedeš na Island a přiměješ tam lidi ke křesťanské víře, ať po dobrém, nebo po zlém. Zdá-li se ti však tento úkol příliš těžký, pak tě od sebe nepustím, protože myslím, že ti lépe sluší, abys sloužil mocným mužům, než aby se z tebe stal kupec."

Kjartan odpověděl, že zůstane raději u krále, než aby jel na Island a hlásal tam víru a užíval proti svým příbuzným násilí. „Je také pravděpodobné," dodal, „že můj otec a jiní přední muži, kteří jsou moji blízcí příbuzní, se budou méně protivit tvé vůli proto, že zaujímám v tvých službách přední postavení."

„Toto je rozumné a čestné rozhodnutí," odpověděl král. Daroval pak Kjartanovi nové šaty, střižené ze šarlatu. Slušely mu, jako kdyby byly na něho šité, neboť podle toho, co se vypravuje, měl král s Kjartanem stejnou míru.

Král Óláf poslal na Island kněze své družiny Tangbranda. Tangbrand připlul se svou lodí do Labutí zátoky a přes zimu zůstal u Halla ze Sídy na dvorci Tváttá a hlásal lidem víru slovy lásky i hrozbami trestu, a ubil dva muže, kteří se proti němu nejvíc stavěli. Hall přijal víru na jaře a byl pokřtěn se všemi svými lidmi na Bílou sobotu. Tehdy se dal pokřtít též Gizor Bílý a Hjalti Skeggjason a mnoho jiných předních mužů. Mnohem více však bylo těch, kteří mluvili proti nové víře, a tak došlo k nebezpečnému napětí mezi pohany a křesťany. Vedoucí muži se usnesli, že zabijí Tangbranda a každého, kdo by mu chtěl poskytnout pomoc. Před touto hrozbou utekl Tangbrand do Norska, a když přišel ke králi Óláfovi, vyprávěl mu, s jakým úspěchem se setkala jeho cesta, a dodal, že myslí, že se křesťanství na Islandě nikdy neujme. Král se velmi rozzlobil a pravil, že mnoho Islanďanů pocítí jeho hněv, neumoudří-li se včas. Téhož léta byl Hjalti Skeggjason pro hanobení bohů prohlášen na sněmu psancem. Žalobu proti němu vedl Rúnólf Úlfsson, vynikající předák, který bydlil v Údolí pod Eyjafjalským pohořím.

Téhož léta odejel za moře Gizor a s ním Hjalti. Přijeli do Norska a ihned se odebrali ke králi Óláfovi. Král je přijal vlídně a pravil, že učinili dobře, když opustili Island, a nabídl jim, aby zůstali u něho, což oni přijali. Sverting, syn Rúnólfa z Údolí, strávil předchozí zimu v Norsku a nyní v létě chtěl odejet na Island. Jeho loď stála připravena u přístavního mostu a čekala na příznivý vítr. Král mu však zakázal vyjet a prohlásil, že žádná loď nesmí toho léta odjet na Island. Sverting šel ke králi a přednesl mu svou žádost. Prosil ho, aby mu dovolil odjet, že mu na tom velmi záleží, aby nemusil vykládat loď. Král se rozzlobil a pravil: „Dobře, že syn modloslužebníka musí zůstat tam, odkud by rád vyklouzl" - a Sverting neodjel. V zimě nato se neudálo nic pozoruhodného.

Následujícího léta však poslal král Gizora Bílého a Hjaltiho Skeggjasona na Island, aby hlásali novou víru. Nadále však podržel čtyři rukojmí, Kjartana Óláfssona, Halldóra, syna Gudmunda Mocného, Kolbeina, syna Tórda, Freyjova kněze, a Svertinga, syna Rúnólfa z Údolí. Na cestu s Gizorem a Hjaltim se vypravil i Bolli. Před odjezdem vyhledal Bolli Kjartana a pravil mu:

„Jsem přichystán k odjezdu a budu na tebe čekat příští zimu, nesetká-li se ovšem v létě tvá cesta se stejnými obtížemi jako nyní. Obávám se totiž, že tě král nebude chtít pustit, a myslím, že ti bude málo záležet na tom, jak se bavíme na Islandě, když ty se budeš moci bavit s Ingibjörgou, královou sestrou."

Ingibjörg byla tehdy na dvoře krále Óláfa a byla nejkrásnější ze všech žen, které tehdy v Norsku žily.

„Nech těch řečí," zlobil se Kjartan, „a vyřiď můj pozdrav mým příbuzným a přátelům."

42
Nato se Kjartan s Bollim rozloučil. Gizor a Hjalti vypluli z Norska a měli příznivé počasí. Připluli v době sněmu k ostrovům zvaným Vestmannaeyjar a zamířili k pevnině, kde měli schůzky a rozhovory se svými příbuznými. Potom jeli na obecný sněm a hlásali tam lidem víru a mluvili dlouho a rozvážně. Tehdy přijali všichni lidé na Islandě pravou víru. Ze sněmu odejel Bolli se svým strýcem Óláfem, který ho přijal velmi srdečně, do Hjardarholtu. Když pobyl Bolli krátký čas doma, vyjel si na návštěvu do Laug. Dostalo se mu tam vřelého uvítám a Gudrún se ho podrobně vyptávala na jeho cesty a také na Kjartana.

Bolli vyprávěl ochotně vše, nač se Gudrún ptala. Pravil, že na jeho cestách není nic zajímavého - „ale pokud jde o Kjartana, tu je po pravdě mnoho slavného k vyprávění, neboť je v družině krále Óláfa a těší se u dvora větší úctě než kdokoliv jiný. Nepřekvapí mě, jestliže ho v nejbližších letech zde v zemi jen málo užijeme."

Gudrún se ho pak ptala, je-li příčinou toho ještě něco jiného než královo přátelství.

Bolli vyprávěl, jaké řeči vedou lidé o poměru Kjartana a královy sestry Ingibjörgy, a dodal, že podle jeho mínění by král, kdyby se měl rozhodovat, dal raději Kjartanovi Ingibjörgu za ženu, než aby ho propustil ze své družiny.

Gudrún pravila, že je to dobrá zpráva - „neboť Kjartan si zaslouží jen dobrou ženu" -, a zanechavši ihned rozmluvy, odešla, celá červená.

Ostatní však pochybovali, zda se jí zdála zpráva tak dobrou, jak předstírala.

Bolli zůstal přes léto doma v Hjardarholtu a pro svou cestu se těšil velké vážnosti. Všichni jeho příbuzní a známí si velmi vážili jeho zdatnosti. Bolli s sebou přivezl také mnoho zboží. Často přicházel do Laug a rozmlouval s Gudrúnou. A jednou se jí zeptal, co by odpověděla, kdyby ji požádal o ruku.

„Neveď, Bolli, takové řeči," odpověděla rychle Gudrún. „Dokud bude Kjartan žít, nevdám se za žádného muže."

„To myslím zůstaneš ještě dlouho svobodná," pravil Bolli, „budeš-li čekat na Kjartana. Byl by také využil příležitosti a poslal po mně vzkaz, kdyby mu bylo na tobě tolik záleželo."

Vyměnili ještě několik slov a každý si myslil své. Bolli pak odejel domů.

43
Krátce potom rozmlouval Bolli se svým strýcem Óláfem a pravil: „Jsem, strýce, v takovém postavení, že bych se rád usadil a oženil. Jsem ovšem dospělý, ale v této věci bych měl přece jen rád tvou pomoc slovem i činem, neboť většina lidí si zde vysoce cení tvého mínění."

„Neznám snad ženy," odpověděl Óláf, „o které bych nemohl říci, že by si pokládala za čest, kdyby ses o ni ucházel. Nezačal jsi však jistě o tom řeč, dokud jsi se sám nerozhodl, kam se obrátíš."

„Nechci se ucházet o ženu z jiného kraje," pravil Bolli, „když jsou zcela nablízku skvělé nevěsty. Rozhodl jsem se požádat o ruku Ósvífrovy dcery Gudrúny, která vyniká nad všechny ostatní ženy."

„Tady si nemíním pálit prsty," odpověděl Óláf. „Víš přece, Bolli, stejně dobře jako já, co se mluvilo o lásce mezi Kjartanem a Gudrúnou. Jestliže ti však na tom tolik záleží, pak ti nebudu klást žádné překážky - dohodnete-li se ovšem s Ósvífrem. Či jsi již mluvil o té věci s Gudrúnou?"

Bolli pravil, že se jí o ní již zmínil, ale že Gudrún nedbala jeho řeči. „Myslím však, že Ósvífr zde bude mít rozhodující slovo."

Óláf pravil, aby dělal, jak uzná za dobré.

Krátce nato odejel Bolli z domu a s ním jeli Óláfovi synové Halldór a Steintór. Celkem jich bylo dvanáct. Jeli do Laug. Ósvífr a jeho synové je přijali přátelsky. Bolli se obrátil na Ósvífra, vysvětlil mu, proč přijel, a požádal ho o Gudrúninu ruku. Ósvífr odpověděl: „Věci se mají tak, jak sám, Bolli, víš, že Gudrún je vdova a sama má právo za sebe rozhodovat. Tvou žádost však budu podporovat."

Potom šel Ósvífr za Gudrúnou a řekl jí, že přišel Bolli Torleiksson - „a uchází se o tvou ruku. Je nyní na tobě, jak odpovíš, ale své mínění ti řeknu hned: že by Bolli neměl být odmítnut, kdyby bylo po mém."

„Jsi velmi brzo hotov s úsudkem v této věci," odpověděla Gudrún. „Bolli už o tom se mnou jednou hovořil, ale já jsem ho odmítla. A moje mysl se dosud nezměnila."

Tu pravil Ósvífr: „Mnozí budou říkat, že tato slova jsou spíše ovocem pýchy než rozvahy, jestliže odmítneš muže, jako je Bolli. Dokud žiji, musím vám, svým dětem, být přece nápomocen radou ve věcech, v nichž mám více zkušenosti než vy."

Když Ósvífr přijal její slova tak nevlídně, neodvážila se dát odmítavou odpověď. Svolila však jen s největším zdráháním. Také Ósvífrovi synové ji velmi nabádali k tomuto sňatku. Myslili, že sešvagření s Bollim jim přinese velký prospěch. Ale ať již se jednalo o věci dlouho nebo krátce, konec byl, že bylo smluveno zasnoubení a svatba byla stanovena na začátek zimy. Potom odejel Bolli domů do Hjardarholtu a vyprávěl Óláfovi, co bylo ujednáno. Óláf se však vyjádřil jen velmi zdrženlivě. Bolli zůstal doma až do svatby. Na svatbu pozval též svého strýce Óláfa. Óláf neměl příliš chuti, ale na Bolliho prosby na svatbu přece jen jel. Hostina v Laugách byla bohatá. Bolli tam zůstal přes zimu, ale soužití obou, pokud záleželo na Gudrúně, nebylo valné.

Když nastalo léto, vypluly lodi ze země do země. Tehdy došly z Islandu do Norska zprávy, že tam všichni přijali křesťanství. Král Óláf se nad tím velmi zaradoval a všem mužům, které držel jako rukojmí, dovolil odjet, na Island nebo kamkoliv jinam. Kjartan, který byl první mezi muži drženými v rukojmí, poděkoval králi a pravil: „Díky vám. Pokud se nás týče, rozhodli jsme se navštívit toto léto Island."

„Nezruším své slovo, Kjartane," odpověděl král Óláf, „ale pronesli jsme je spíše k ostatním mužům než k tobě, neboť máme za to, že ty jsi zde žil spíše v přátelství než jako rukojmí. Těšilo by mě, kdybys netoužil po Islandu, i když tam máš vlivné příbuzné, neboť přesto si můžeš zvolit v Norsku život, jaký na Islandě nenajdeš."

„Bůh vám odplať," poděkoval Kjartan, „za všechnu čest, kterou jste mi prokázali od té doby, co jsem přišel do vaší země. Doufám však, že mi nedáte dovolení k odjezdu o nic později než těm, které jste zde držel nějakou dobu jako rukojmí."

Král pravil, že se stane po jeho vůli, a dodal, že sotva kdy najde mezi neurozenými takového muže, jako je Kjartan.

Oné zimy byl Kálf Ásgeirsson v Norsku. Předešlý podzim připlul se zbožím z Anglie na lodi, kterou měl společně s Kjartanem. Jakmile dostal Kjartan povolení k cestě na Island, začal se s Kálfem připravovat k plavbě. A když byla loď hotova vyplout, odebral se ke králově sestře Ingibjörze. Ingibjörg se zaradovala z jeho návštěvy, posadila ho vedle sebe a začala se s ním bavit. Kjartan jí řekl, že je připraven k plavbě na Island.

„Zdá se mi, Kjartane," odpověděla Ingibjörg, „že tak činíš spíše ze svévole, než že by ti někdo radil, abys opustil Norsko a odjel na Island." Pak už spolu nevyměnili mnoho slov, ale Ingibjörg sáhla do skřínky a vyňala z ní bílý šátek, protkávaný zlatem, a podala jej Kjartanovi řkouc, že jistě bude dobře slušet Ósvífrově dceři Gudrúně - „a dej jí tento šátek jako svatební dar. Chci, aby Islanďanky viděly, že žena, s kterou jsi se bavil v Norsku, nepocházela z nízkého rodu." Šátek byl zabalen v atlasu a byl to převzácný dar.

„Nevyprovodím tě z domu," pravila nakonec Ingibjörg. „Šťastnou cestu a buď sbohem."

Nato Kjartan vstal a objal ji. Všichni byli přesvědčeni, že ti dva se loučili s těžkým srdcem. Kjartan pak odešel ke králi a řekl mu, že je připraven vyjet. Král doprovodil Kjartana, a když přišli k místu, kde kotvila loď, spojená můstkem s břehem, pravil král: „Tady je, Kjartane, meč, který ti dávám na rozloučenou darem. Nos stále tuto zbraň, protože myslím, že nepodlehneš, dokud budeš mít tento meč při sobě."

Byl to znamenitý skvost a bohatá práce.

Kjartan poděkoval králi zdvořile za všechnu čest a poctu, kterou mu prokázal za jeho pobytu v Norsku. Král pak pravil: „O jedno tě budu ještě prosit, Kjartane: abys zůstal věrný své víře."

Pak se rozloučili oba, král a Kjartan, s velkou láskou a Kjartan vstoupil na loď.

Král se díval za ním a pravil: „Těžký osud je určen Kjartanovi a jeho rodu a nebude lehké odvrátit jej od nich."

44
Kjartan a Kálf vypluli tedy na moře. Měli příznivý vítr a plavba netrvala dlouho. Přistáli u řeky Hvítá v Borgarfjordu. Zpráva o Kjartanovu návratu se rozšířila široko daleko. Doslechl se o něm i jeho otec Óláf a jiní jeho příbuzní a všichni měli velkou radost. Óláf odejel hned z Údolí v západním kraji na jih k Borgarfjordu. Bylo to radostné setkání otce se synem. Óláf pozval k sobě Kjartana se všemi muži, kolik jich chtěl s sebou vzít. Kjartan pozvání přijal a pravil, že by si sám nezvolil jiné místo za pobyt na Islandě. Óláf pak odejel domů do Hjardarholtu, kdežto Kjartan zůstal přes léto u lodi. Brzo se dověděl, že Gudrún se vdala, ale nedal na sobě nic znát. Mnozí však už dříve viděli v její svatbě důvod k obavám.

K lodi přišel i Kjartanův švagr Gudmund se svou ženou Turídou. Kjartan se s nimi srdečně uvítal. Rovněž Ásgeir Ödikoll přijel k lodi, aby přivítal svého syna Kálfa. Doprovázela ho jeho dcera Hrefna. Byla to velmi hezká dívka. Kjartan nabídl své sestře Turídě, aby si vybrala ze zboží, co se jí líbí. Totéž řekl Kálf Hrefně. Otevřeli velikou truhlu a vybídli dívky, aby přistoupily blíž. Během dne se zdvihl ostrý vítr a Kjartan s Kálfem vyběhli ven, aby přivázali loď. Když byli s prací hotovi, vrátili se do stanu. První vstoupil do stanu Kálf. Turíd a Hrefna měly už mnoho věcí z truhly venku a nyní vyndala Hrefna šátek a rozprostřela jej. Dívky se nemohly vynadívat, jak skvostná je to práce, a Hrefna jej zkusila, jak by jí slušel. Kálf to viděl a prosil sestru, aby šátek hned sňala - „protože tohle je jediný kus, který nemáme s Kjartanem společný."

Když takto hovořili, vstoupil do stanu Kjartan. Zaslechl jejich hovor a hned se do něho vmísil, řka, ať si jen Hrefna šátek zkusí. Hrefna tam stále ještě seděla s šátkem na hlavě. Kjartan si ji pozorně prohlížel a pravil: „Líbí se mi, jak ti ten šátek sluší, Hrefno! A myslím, že by bylo nejlepší, kdyby mi patřilo obojí, šátek i děvče."

„Vím, že se nepřenáhlíš s ženěním," pravila Hrefna, „ale jistě tě žádná neodmítne."

Kjartan odpověděl, že si nebude dlouho vybírat - „ale," dodal, „nebudu čekat dlouho na rozhodnutí té, kterou si vyberu. Vidím, že ti šátek sluší, a proto myslím, že by ses měla stát mou ženou."

Tu sňala Hrefna šátek s hlavy a podala jej Kjartanovi, který jej vzal do úschovy. Gudmund a Turíd pozvali Kjartana, aby přes zimu zůstal u nich, příbuzných, na severu. Kjartan slíbil, že přijede. Kálf Ásgeirsson odejel na sever se svým otcem. Rozdělili proto s Kjartanem svůj společný majetek a vše se odbylo v míru a přátelství. Kjartan také opustil loď a odejel na západ do Údolí. Měl s sebou dvanáct druhů a v Hjardarholtu se všichni těšili z jeho příjezdu. Na podzim dal Kjartan přivézt své zboží z jihu domů. Všech oněch dvanáct druhů, kteří jeli s Kjartanem na západ, pobývalo přes zimu v Hjardarholtu.

Óláf a Ósvífr se stále ještě zvali vzájemně na návštěvy po starém zvyku. Každý podzim se měli v návštěvě vystřídat. Onoho podzimu měly být hody v Laugách a měl na ně přijet Óláf a lidé z Hjardarholtu. Gudrún vyčítala nyní Bollimu, že se jí zdá, že jí nevyprávěl všechno pravdivě o Kjartanovu návratu. Bolli odpověděl, že jí řekl jen to, co pokládal za jisté. Gudrún nemluvila mnoho o této věci, ale bylo vidět, že byla rozmrzelá. Všichni věděli, že stále touží po Kjartanovi, i když to nedává najevo.

Nadešel čas, kdy měly být v Laugách podzimní hody. Óláf se chystal na cestu a vybídl Kjartana, aby jel s ním. Kjartan odpověděl, že zůstane doma a dohlédne na hospodářství. Óláf ho prosil, aby tak nečinil a aby se nezatvrzoval vůči svým příbuzným. „Vzpomeň si, že jsi neměl nikoho tak rád jako svého pobratima Bolliho. Přeji si, abys jel se mnou. Však bude brzo všechno zas dobře mezi vámi, jen až se spolu sejdete."

Kjartan tedy učinil, jak si otec přál, vyndal svůj purpurový plášť, který mu daroval král Óláf při rozloučení, a nádherně se přistrojil. Opásal se mečem, rovněž královským darem, na hlavě měl pozlacenou přilbu a po boku červený štít, na němž se skvěl zlatý kříž. V ruce držel oštěp se zlatým tepáním. Všichni jeho lidé byli v barevných šatech. Bylo jich dohromady asi třicet. Vyjeli tedy z domu z Hjardarholtu a jeli, až přijeli do Laug. Tam bylo už shromážděno plno lidí.

45
Bolli a Ósvífrovi synové šli Óláfovi vstříc a přivítali jej i jeho lidi velmi srdečně. Bolli přistoupil ke Kjartanovi a políbil ho. Kjartan opětoval jeho pozdrav. Potom zavedli hosty dovnitř. Bolli byl ve velmi veselé náladě. Óláfa těšilo upřímné přijetí, ale Kjartan byl velmi zdrženlivý. Hostina probíhala šťastně.

Bolli měl chovné koně, proslulé v celém kraji. Hřebec byl silný a krásně urostlý a v boji nikdy nezklamal. Byl to bělouš s hnědýma ušima a hnědou hřívou nad čelem. S ním chodily tři klisny, zbarvené stejně jako hřebec. Tyto koně chtěl Bolli darovat Kjartanovi, ale Kjartan pravil, že nemá zálibu v koních, a nechtěl je přijmout. Óláf jej prosil, aby koně přijal - „vždyť to je velmi cenný dar."

Kjartan na to odpověděl rozhodně ne. Rozloučili se pak bez lásky a lidé z Hjardarholtu odjeli domů. Nějakou dobu byl klid.

Přes zimu byl Kjartan zádumčivý a téměř s nikým nepromluvil slova. Óláf to pozoroval s těžkým srdcem.

Oné zimy po vánocích se vypravil Kjartan z domu a s ním jeho dvanáct druhů. Měli namířeno do krajů na severu. Jeli tedy, až přijeli na sever do Vídidalu na Ásbjarnarnes, kde se dostalo Kjartanovi srdečného přijetí a pohoštění, neboř se tam vedl skvělý dům. Hallovi, Gudmundovu synu, bylo tehdy asi dvacet let a měl rysy laxdalského rodu. Všeobecně se říká, že v celém severním kraji nebylo skvělejšího muže. Hall přijal Kjartana velmi srdečně a hned uspořádal na Ásbjarnarnesu hry, ke kterým pozval lidi z celého kraje. A tak se tam sešlo velké množství lidu. Přišli ze západu z Midfjordu a z Vatnsnesu a dokonce až z Langidalu. A všichni byli zajedno v tom, že Kjartan předčí všechny ostatní muže. Když byly přípravy ke hrám hotovy, obrátil se Hall ke Kjartanovi a vyzval ho prvního ke hře: „Rádi bychom, abys nám i ve hře ukázal rytířský mrav."

„Málo jsem se v poslední čas cvičil v našich hrách, a u krále Óláfa panoval jiný způsob her. Přesto však tentokrát neodmítnu."

Chystal se tedy ke hře. Byli pak proti němu postaveni muži, kteří tam byli nejsilnější. Hry pokračovaly přes celý den a nikdo se nevyrovnal Kjartanovi ani silou, ani hbitostí. A večer, když hry byly u konce, povstal Hall a pravil: „Toto je pozvání a vůle mého otce, aby všichni, kteří sem přišli z velké dálky, zůstali zde přes noc a ráno pokračovali v zábavě."

Gudmundův vzkaz byl přijat s velkou pochvalou a všichni se shodovali v mínění, že toto pozvání svědčí o jeho velkodušnosti. Ke hrám přijel též Kálf Ásgeirsson a jeho shledání s Kjartanem bylo velmi srdečné. Také Kálfova sestra Hrefna přišla a byla velmi vyšňořena. Přes sto lidí bylo v Gudmundově domě tu noc. Příští den se pokračovalo ve hrách. Kjartan tam seděl a přihlížel. Jeho sestra Turíd s ním zapředla rozhovor a pravila:

„Slyšela jsem, bratře, že jsi byl neveselý po celou zimu. Lidé si vypravují, že se ti jistě stýská po Gudrúně. Usuzují tak z toho, že je konec srdečného poměru mezi tebou a Bollim, po takové lásce, jaká mezi vámi vždy panovala. Nemysli už, prosím tě, na to a dopřej svému druhu, že se dobře oženil. Myslím, že bys udělal nejlépe, kdyby ses i ty oženil, jak jsi o tom mluvil minulé léto, a vzal si Kálfovu sestru, i když se ti snad nemůže Hrefna ve všem rovnat. Ale takové děvče bys zde v zemi stejně marně hledal. Hrefnin otec Ásgeir je vynikající muž a z mocného rodu. Nechybí mu také majetku, aby dodal lesku této svatbě. I jeho druhá dcera je provdána za významného muže a ty sám jsi mi řekl, jak vysoko si ceníš Kálfa Ásgeirssona. Jejich postavení je velmi významné a přála bych si, abys navázal známost s Hrefnou. Uvidíš, že její vtip se vyrovná její kráse."

Kjartan uvítal její řeč a pravil, že je to dobrá rada. Potom došlo k rozmluvě mezi ním a Hrefnou a bavili se po celý den. Večer se zeptala Turíd bratra, jaký dojem má z rozmluvy s Hrefnou. Kjartan odpověděl, že dobrý, a dodal, že to je znamenitá žena. Příští ráno byli posláni k Ásgeirovi poslové se vzkazem, aby přišel na Ásbjarnarnes. Pak začali projednávat celou záležitost a Kjartan požádal o Hrefninu ruku. Ásgeir uvítal jeho žádost, poněvadž to byl člověk chytrý a dobře věděl, jak čestná je to nabídka. Také Kálf velmi podporoval Kjartanovu žádost a pravil: „Nedopustím, aby se zde s něčím šetřilo."

Ani Hrefna nedala odmítavou odpověď, ale požádala otce, aby rozhodl. Tak byl sňatek dohodnut a stvrzen svědky. Kjartan nedal jinak, než aby se svatba konala v Hjardarholtu, jakmile uplyne pátý týden léta. Potom odejel domů a vezl s sebou bohaté dary. Óláf uvítal tuto novinu, protože Kjartan byl nyní mnohem veselejší, než když odjížděl z domu.

V pašijový týden se Kjartan postil přísným postem, první v této zemi, jak vypravují lidé. Všem se to zdálo velmi divné, že zůstává tak dlouho bez jídla, a nešetřili daleké cesty, aby ho spatřili. A stejně vynikal Kjartan nad ostatní lidi i po jiných stránkách. Tak prošly velikonoce a po nich chystal Kjartan s Óláfem velkou hostinu.

Ze severního kraje přijel v umluvenou dobu Ásgeir a Kálf a Gudmund a Hall a všichni dohromady měli s sebou šedesát mužů. Také Kjartan měl ze své strany mnoho hostí. Byla to skvělá hostina a trvala celý týden. Jako svatební dar dal Kjartan Hrefně šátek. O tomto daru se všude vyprávělo, neboť nebylo člověka tak zkušeného ani tak bohatého, aby byl viděl anebo měl takový skvost. Rozvážní lidé tvrdí, že do šátku bylo vetkáno osm uncí zlata. Také Kjartan byl velmi veselý na hostině a bavil kdekoho a každému vyprávěl o svých cestách. Všichni se podivovali významným událostem, o nichž se zde hovořilo a jichž byl Kjartan svědkem, protože byl dlouho ve službách nejznamenitějšího knížete, krále Óláfa Tryggvasona. A když byla hostina u konce, obdaroval Kjartan Gudmunda a Halla a jiné přední muže znamenitými dary. Touto hostinou si získali otec i syn velkou chválu. Mezi Kjartanem a Hrefnou začala upřímná láska.

46
Óláf a Ósvífr udržovali dál své přátelství, i když mezi mladými byl poněkud napjatý poměr. V létě zval zase Óláf k sobě na hostinu, která se měla konat čtrnáct dní před začátkem zimy. Rovněž Ósvífr chystal hostinu, a to na dobu zimní. A oba se pozvali navzájem a každý měl přijít s tolika lidmi, kolik odpovídalo jeho důstojenství. Nejprve byla řada na Ósvífrovi, aby navštívil Óláfa. Ósvífr přijel v umluvenou dobu do Hjardarholtu a této cesty se zúčastnili Bolli a Gudrún a Ósvífrovi synové. Příštího rána začala jedna z žen, když lidé vycházeli z jizby, v níž spali, řeč o tom, jaké místo by která z žen měla zaujmout u stolu. V té chvíli míjela Gudrún Kjartanovo lůžko. Kjartan stál u lože a oblékal se. Přehodil přes sebe purpurový plášť, a aby ho nikdo nepředešel, odpověděl rychle ženě, která začala mluvit o pořadí u stolu: „Hrefna bude sedět v čele stolu. Dokud já budu živ, bude jí vždy patřit první místo."

Do té doby zaujímala Gudrún vždycky čestné místo v Hjardarholtu i jinde. Když nyní Gudrún slyšela Kjartanova slova, pohlédla na něho a změnila barvu, ale neřekla nic. Příští den mluvila s Hrefnou a radila jí, aby si vzala šátek a ukázala tak lidem nejkrásnější skvost, jaký se kdy dostal na Island. Kjartan stál opodál a slyšel, co Gudrún řekla. Se svou odpovědí však byl rychlejší než Hrefna. „Nebude si brát šátek při této hostině, protože si myslím," pravil, „že je důležitější, aby Hrefna měla nejvzácnější skvost, než aby ho hosté obdivovali."

Podzimní hry trvaly u Óláfa týden. Jednou mluvila Gudrún potají s Hrefnou a prosila ji, aby jí ukázala šátek. Hrefna slíbila, že jí ho ukáže. Příští den šly obě ženy do stavení, kde byly uloženy vzácné věci. Hrefna otevřela truhlu a vyndala atlasový váček, vybalila z něho šátek a ukázala ho Gudrúně. Gudrún ho rozvinula a dívala se na něj chvíli, ale nepronesla jediné slovo chvály ani hany. Potom Hrefna šátek zase schovala a obě se vrátily na svá místa a hostina pokračovala v radostné zábavě dál.

Přišel den, kdy měli hosté odejet. Kjartan měl plné ruce práce, aby lidé, kteří přijeli z velké dálky, dostali svěží koně a aby každému opatřili, co potřeboval na cestu. V tom shonu se neopásal mečem, který dostal darem od krále, ačkoliv jej jindy nikdy nedával z ruky. Když vypravil hosty, šel do světnice, aby si vzal meč, ale meč tam nebyl. Ihned šel k otci, aby mu ohlásil ztrátu.

Óláf pravil: „Zde musíme jednat nanejvýš opatrně. S každou skupinou, která odjede, pošlu zvěda." A tak učinil.

Án Bílý jel s Ósvífrovou skupinou. Měl dávat pozor, nezůstane-li někdo pozadu nebo neodbočí stranou. Jeli kolem dvoru v Ljárskógách a kolem statku zvaných Skógy. Tam u lesa se zastavili a slezli s koní. Tórólf, Ósvifrův syn, odešel stranou stavení a s ním šlo ještě několik mužů. Zamířili k močálovitému křoví, kdežto ostatní zůstali u lesa. Án je doprovodil k Lososí řece, která teče ze Saelingsdalu, a tam řekl, že se musí vrátit. Tórólf mínil, že by se bylo nic nestalo, kdyby s nimi býval vůbec nejezdil. V noci předtím napadl lehký poprašek sněhu, takže bylo vidět stopy. Án jel zpět k lesu a sledoval Tórólfovu stopu až k močálu. Sáhl do močálu a nahmátl rukojeť meče. Chtěl však mít při tom svědky, a proto zamířil k Tórarinovi do Saelingsdalu. Ten jel s Ánem meč vytáhnout a potom jej Án přinesl Kjartanovi. Kjartan jej zabalil do šátku a položil do truhly. Místu, kde Tórólf schoval Kjartanův meč, se říká od té doby U králova meče.

Pochva se však již nikdy nenašla a Kjartan si od té doby necenil meče jako dříve. Pro tu příhodu se velmi mrzel a nechtěl ji nechat jen tak. Óláf však pravil: „Nezlob se pro to. Nebylo to od nich hezké jednání, ale tobě to nemusí vadit. Lidé by se jen smáli, kdybychom pro takovou maličkost vyvolali roztržku se svými přáteli a příbuznými."

A na takové a podobné Óláfovy domluvy nechal Kjartan celou příhodu usnout.

Brzy potom se chystal Óláf vyhovět pozvání a jet na zimní hody do Laug a přemlouval Kjartana, aby jel s ním. Kjartan neměl k tomu chuti, ale na otcovy domluvy přece jen svolil. Hrefna, která rovněž měla jet, chtěla nechat svůj šátek doma.

„K čemupak šetříš," pravila matka Torgerd, „ten svůj skvost, že jej necháváš ležet v truhle, když jedeš na hody?" Hrefna odpověděla: „Mnozí mají za to, že přijdu také jinam, kde nebudu mít tolik závistivců jako v Laugách."

„Nevěřím mnoho těm lidem," pravila Torgerd, „kteří zde roztrušují takové řeči."

A protože Torgerd tolik naléhala, vzala si Hrefna šátek s sebou. Také Kjartan proti tomu nic nenamítal, když viděl, jak si to jeho matka přeje. Potom se vydali na cestu a večer přibyli do Laug, kde se jim dostalo vřelého uvítání. Torgerd a Hrefna předali své šaty domácím lidem, aby je uložili. Ráno však, když se měly ženy oblékat do svých krojů, hledala Hrefna svůj šátek, ale šátek nebyl na místě, kde jej uložila. Hledali jej všude, ale nenašli. Gudrún pravila, že jej Hrefna zapomněla nejspíše doma, anebo že na něj nedala dost dobrý pozor a cestou ho ztratila. Hrefna nyní řekla Kjartanovi, že se šátek ztratil. Kjartan odpověděl, že skutečně není lehké dávat pozor na ty lidi, ale prosil Hrefnu, aby o tom zatím mlčela. Sám pak řekl otci, co se stalo.

„Také tentokrát bych si přál," radil Óláf, „abys o věci nemluvil a nevšímal si toho. Já však za tím půjdu potají, protože bych rád učinil všechno, jen aby nedošlo mezi tebou a Bollim k nesvárům. A lépe se dá, synu, ovázat zdravé místo než bolavé," dodal.

„Je vidět, otče," odpověděl Kjartan, „že si přeješ, aby pro všechny skončila tato příhoda dobře, ale já nevím, zdali vydržím dál jet před lidmi z Laug na tak šikmém voze."

Toho dne, kdy měli hosté z hostiny odejet, pravil Kjartan Bollimu: „Prosil bych tě, aby ses k nám choval od této chvíle čestněji než dosud. Mohu mluvit rovnou, protože kdekdo už ví o ztrátách, které se tu staly a jejichž stopa vede, zdá se, k vašemu dvoru. Na podzim, když jsme pořádali hostinu v Hjardarholtu, ztratil se mi meč. Meč se sice našel, ale pochva nikoliv. A teď se tady ztratil šátek, který také není bez ceny. Nyní bych rád obojí dostal zpět."

Na to mu Bolli odpověděl: „Neučinil jsem, Kjartane, nic, z čeho mě viníš. A byl bych se všeho spíš nadál, než že mě obviníš z krádeže."

„Myslím," pokračoval Kjartan, „že v tom mají prsty lidé, za které můžeš přinést pokutu, chceš-li. Pouštíte se s námi do zbytečných sporů. Dlouho jsme se vyhýbali vašemu nepřátelství, ale i naše trpělivost má své meze."

Tu odpověděla na jeho slova Gudrún a pravila: „Rozdmychuješ tu, Kjartane, oheň. Bylo by však dobře, kdyby nezačal kouřit. I kdyby totiž bylo pravda, jak říkáš, že je tady snad někdo, kdo k tomu radil, aby se šátek ztratil, pak mám za to, že chtěl dostat jen něco, co mu patřilo. Myslete si, co chcete, kam se šátek poděl, já se však nezlobím, je-li tak uschován, že se s ním Hrefna ode dneška nebude moci pyšnit."

Nato se rozešli v nevoli a hosté z Hjardarholtu odjeli domů. Vzájemná pozvání nyní ustala, ale jinak byl klid. O šátku se už nikdo nedověděl. Mnozí se domnívali, že Tóród na radu své sestry Gudrúny šátek spálil.

Začátkem zimy zemřel Ásgeir Ödikoll a jeho synové přejali po něm jeho statek a všechen majetek.

47
Po zimních vánočních hodech shromáždil Kjartan u sebe mnoho mužů. Bylo jich celkem šedesát. Kjartan neřekl svému otci, co zamýšlí se svou výpravou, a Óláf se nevyptával. Kjartan vzal s sebou stany a zásoby jídla a jel, až přijel do Laug. Tam vyzval muže, aby sesedli s koní, a pravil jedněm, aby dávali pozor na koně. Druzí měli postavit stany. Tehdy bylo zvykem, že záchody stály venku a dosti daleko od stavení, a tak tomu bylo také v Laugách. Kjartan dal obsadit všechny dveře dvorce a nedovolil nikomu vyjít, a tak donutil lidi z dvoru, aby po tři dny konali svou potřebu uvnitř. Pak odejel domů do Hjardarholtu. Také jeho druhové odjeli, každý do svého domova. Óláf se pro tuto cestu velmi zlobil. Torgerd však pravila, aby Kjartana nekáral, že si lidé z Laug zasloužili svým počínáním ještě horší potupu.

Tu se zeptala Hrefna: „Mluvil jsi, Kjartane, s někým v Laugách?"

Kjartan odpověděl, že vyměnil jen několik slov s Bollim.

Hrefna se však usmála a pravila: „Bylo mi po pravdě řečeno, že jsi mluvil s Gudrúnou, a doslechla jsem se též, jak byla oblečena, že měla na hlavě šátek a že prý jí velmi slušel."

Kjartan při těch slovech celý zrudl. Bylo vidět, že je rozzloben, protože se mu Hrefna vysmívala. „Nic z toho, co povídáš, jsem neviděl, Hrefno," pravil. „Myslím také, že Gudrún nepotřebuje tvého šátku, aby byla krásnější než všechny ostatní ženy."

Na to Hrefna neodpověděla.

Lidé z Laug byli velmi uraženi a viděli v tom větší a horší pohanu, než kdyby jim byl Kjartan zabil jednoho nebo dva muže. Ósvífrovi synové byli nejvíce pohoršeni, kdežto Bolli je spíše mírnil. Gudrún mluvila o věci nejmíň, ale podle těch několika slov, která pronesla, bylo možno se domnívat, že se věc nikoho nedotýkala víc než jí. Mezi lidmi z Laug a lidmi z Hjardarholtu zavládlo nyní otevřené nepřátelství.

Když se zima chýlila ke konci, narodilo se Hrefně děťátko. Byl to chlapec a dostal jméno Ásgeir.

Tórarin, hospodář na dvorci v Tunze, prohlásil, že chce prodat svůj statek. Chtěl tak učinit jednak proto, že měl nedostatek peněz, a také proto, že v jeho kraji velmi vzrůstaly mezi muži nesváry. On však byl v přátelském poměru s oběma stranami. Bollimu se zdálo, že se musí někde zakoupit, protože v Laugách měli málo pozemků a mnoho dobytka. Na Ósvífrovu radu jel Bolli s Gudrúnou do Tungy. Hodilo se jim koupit ty pozemky, které ležely v sousedství, a Ósvífr jim radil, aby se pro nějakou maličkost nerozešli. Potom vyjednával Tórarin s oběma o koupi a shodli se na ceně i na tom, v jakém zboží se cena splatí, a tak byla koupě sjednána. Nebyla však uzavřena před svědky, protože nebylo přítomno tolik lidí, kolik předpisoval zákon. Nato odejel Bolli s Gudrúnou domů. Jakmile se však Kjartan dověděl tuto novinu, vyjel hned ještě s jedenácti muži a časně ráno přijel do Tungy. Tórarin ho srdečně přivítal a pozval ho, aby se u něho zastavil. Kjartan odpověděl, že se večer musí vrátit domů, ale nějakou chvíli že se u něho rád zdrží. Tórarin se ho zeptal, co ho k němu přivedlo.

„Chtěl bych si s tebou promluvit," odpověděl Kjartan, „o koupi pozemků, které hodláš prodat Bollimu a Gudrúně. Mně je to totiž velmi proti mysli."

Tórarin řekl, že by nerad koupi rušil - „protože cena, kterou mi Bolli za pozemky nabídl, je vysoká a má být brzo splacena."

„Neutrpíš škodu," odpověděl Kjartan, „neprodáš-li pozemky Bollimu, protože já je od tebe koupím za stejnou cenu. Nebude ti také nic platno mně odporovat, protože se brzo ukáže, že mám rozhodné slovo v tomto kraji a že se řídím mnohem raději vůlí jiných lidí než vůlí lidí z Laug."

„Tvé slovo váží mnoho," odpověděl Tórarin, „ale já bych přece jen nejraději, kdyby zůstalo při koupi, kterou jsem sjednal s Bollim."

Kjartan odpověděl: „Jestliže koupě pozemků nebyla sjednána před svědky, nepovažuji ji za koupi. A nyní ti dávám na vybranou: buď mi hned prodej své pozemky za týchž podmínek, na jakých jsi se dohodl s jinými, anebo bydli dál na své půdě."

Tórarin mu raději pozemky prodal, a nyní byli při koupi svědci.

Potom odejel Kjartan domů. O této události se mluvilo hned v celém Breidifjordském údolí a v Laugách se o ní dověděli ještě týž večer.

Tu pravila Gudrún: „Zdá se mi, že ti Kjartan dal na vybranou a že volba je ještě horší, než jakou dal Tórarinovi: abys totiž buď opustil tento kraj s hanbou, anebo aby ses, kdykoliv se s ním setkáš, projevoval poněkud méně povolným než dosud."

Bolli neodpověděl a po těchto slovech hned odešel. Do konce postních dnů zůstalo vše v klidu. Třetího dne o velikonocích odejel Kjartan ještě s jedním mužem z domu. Provázel ho Án Černý. Za časného rána přijeli do Tungy. Kjartan chtěl, aby s ním Tórarin jel na západ do Saurbö a byl mu tam svědkem při vymáhání dluhů, neboť Kjartan tam měl mnoho peněžních záležitostí. Tórarin však odejel předtím na jiný statek. Kjartan se tam tedy zdržel a čekal na něho. Téhož dne přišla do Tungy Tórhalla Vyřídilka. Tórhalla se zeptala Kjartana, kam má namířeno. Kjartan odpověděl, že na západ do Saurbö. Tórhalla se zeptala, kterou cestou pojede. „Tam pojedu přes Saelingsdal a nazpět přes Svínadal," odpověděl Kjartan. Tórhalla se ho zeptala, jak dlouho se tam zdrží. „Myslím, že se vydám na zpáteční cestu ve čtvrtek," řekl Kjartan.

„Mohl bys pro mne něco udělat?" zeptala se Tórhalla. „Mám tam v Saurbö ve Hvítadalu příbuzného. Slíbil mi půl marky sukna a byla bych ti vděčná, kdybys je vyzvedl a přivezl mi je."

Kjartan jí to slíbil. Brzo nato se Tórarin vrátil a chystal se na cestu s nimi. Jeli na západ přes Saelingsdalskou pláň a večer přijeli k sourozencům. Kjartanovi se tam dostalo vřelého přivítání, protože s nimi žil v nejlepším přátelství.

Tórhalla se vrátila večer do Laug. Ósvífrovi synové se jí ptali, nepotkala-li někoho. Odpověděla, že Kjartana Óláfssona. Zeptali se jí, kam měl namířeno. Tórhalla řekla vše, co věděla - „a nikdy nevypadal tak odvážně jako nyní, a není divu, že takoví muži se dívají na všechny kolem sebe svrchu. Pozorovala jsem také," pokračovala Tórhalla, „že Kjartan nemluvil o ničem s takovou zálibou jako o koupi Tórarinových pozemků."

„Snadno si může Kjartan počínat statečně," pravila Gudrún, „a dělat, co si zamane, protože už ze zkušenosti ví, že ať se dopustí jakékoli hanebnosti, nikdo se neodváží vrhnout proti němu oštěp."

Této Gudrúnině řeči byl přítomen Bolli i Ósvífrovi synové. Óspak a jeho synové odpověděli jen velmi úsečně, ale s ostřím proti Kjartanovi, jako obyčejně. Bolli dělal, jako by neslyšel, nebol! vždy, když se mluvilo o Kjartanovi hanlivě, buď mlčel, anebo odporoval.

48
Na Popeleční středu byl Kjartan na dvorci v Hólu. Vládlo tam veselí a družná zábava. V noci na čtvrtek měl Án neklidné spaní. Když se probudil, zeptali se ho, co se mu zdálo.

„Přišla ke mně žena," odpověděl Án, „hrozně ošklivá, a strhla mě přes kraj postele. V jedné ruce držela nůž a v druhé necky. Vrazila mi meč do prsou, rozpárala mi břicho a vyndala vnitřnosti a místo nich tam nacpala roští. A potom odešla," dokončil Án.

Kjartan a jeho druhové se tomu snu náramně smáli a pravili, že mu budou od nynějška říkat Án Roští. Ohmatávali ho, že prý by rádi věděli, kde má v břiše ty klacky.

Tu pravila Aud: „Není se čemu smát. A radila bych, aby se tady Kjartan buď zdržel déle, anebo, chce-li jet, aby jel odtud s větší družinou, než s jakou jel sem."

„Stráví-li s vámi Án v besedě ještě několik dní," odpověděl Kjartan, „budete v něm možná vidět proroka, když pokládáte za zjevení to, co se mu zdá ve snách. Já však přes všechny jeho sny pojedu tak, jak jsem se rozhodl."

Brzo ráno na Zelený čtvrtek se vypravil Kjartan na cestu a na radu Audinu s ním jel Torkel Štěně a jeho bratr Knút. Dohromady jelo s Kjartanem dvanáct mužů. Když přijeli do Hvítadalu, vyzvedl Tórhalle sukno, jak jí to slíbil. Pak zamířil na jih do Svínadalu.

Ten den byla Gudrún ve chvíli, kdy vyšlo slunce, již na nohou a hned spěchala na místo, kde spali její bratři. Uchopila Óspaka, který se ihned probudil, a stejně se probudili i ostatní bratři. Když Óspak viděl, že před ním stojí jeho sestra, zeptal se jí, co chce, že je tak brzo vzhůru. Gudrún odpověděla, že by ráda věděla, co zamýšlejí ten den dělat. Óspak pravil, že budou odpočívat - „protože nemáme celkem nic na práci."

„Dobrou by bylo možno nazvat vaši povahu," popouzela Gudrún, „kdybyste byli dcerami prostého sedláka, protože nejste nikomu ani ke škodě, ani k užitku. Takovou hanbu a potupu vám uchystal Kjartan, a vy si tu spíte, ačkoliv on projíždí kolem jen s jedním mužem. To jste mi chlapi s prasečí pamětí! Myslím také, že už není naděje, že byste se odvážili přepadnout Kjartana na jeho dvoře, když nemáte odvahu utkat se s ním nyní, když jede kolem jen s jedním nebo se dvěma muži, a vy si sedíte spokojeně doma, ačkoli je vás více než dost."

Óspak pravil, že se příliš rozhorluje, ale že je těžko namítat něco proti tomu, co řekla. A ihned vyskočil a oblékl se a stejně učinili i ostatní bratři. Potom se vypravili, aby číhali na Kjartana.

Gudrún prosila Bolliho, aby jel s nimi. Bolli odpověděl, že to není možné, poněvadž Kjartan je jeho bratranec a pobratim, a vykládal jí, s jakou láskou ho Óláf vychoval.

„Máš pravdu," odpověděla Gudrún, „a tvůj osud ti asi nedovoluje, abys jednal tak, že by to všichni schvalovali. Ale vyhneš-li se výpravě, bude s naším soužitím konec."

Takovými řečmi podnítila Gudrún v Bollim nepřátelství proti Kjartanovi do té míry, že se rychle ozbrojil, a nyní jich bylo celkem devět: pět Ósvífrových synů, Óspak a Helgi, Vandrád a Torrád, Tórólf, šestý Bolli, sedmý Ósvífrův synovec Gudlaug, velmi nadějný muž. Byli s nimi i synové Tórhally Odd a Stein. Jeli do Svíndalu až k rokli Hafragil. Tam uvázali koně a sedli si na zem. Bolli si lehl na okraj rokle a mlčel.

Když Kjartan prošel se svými druhy Mjósynskou soutěskou na jih, kde se již údolí začalo rozšiřovat, pravil Torkelovi, aby se se svými lidmi vrátil. Torkel odpověděl, že s ním pojede až na konec údolí. Když přijeli k salaším, řekl Kjartan bratřím, aby už nejezdili dál: „Nechci, aby Tórólf, ten zloděj, se mi mohl vysmívat, že se neodvážím vyjet bez velkého doprovodu."

Torkel Štěně pravil: „Uposlechneme tě a nepojedeme dál, ale bude nás mrzet, budeš-li dnes potřebovat pomoci a my nebudeme s tebou." „Bolli je můj příbuzný," odpověděl Kjartan, „a jistě mě nehodlá přepadnout. A číhají-li na mne Ósvífrovi synové, pak není jisté, kdo z nás bude moci vypravovat o výsledku boje, i když budu mít proti sobě přesilu."

Potom se bratři obrátili a jeli domů.

49
Kjartan nyní pokračoval se svými dvěma druhy v jízdě údolím na jih. Jeli s ním Án Černý a Tórarin.

V Hafratindách ve Svínadalu žil muž jménem Torkel. Nyní tam nikdo nebydlí. Torkel jel ten den s pastevcem, aby se poohlédl po svých koních. Měli široký rozhled a viděli i muže z Laug, jak čekají na číhané, i Kjartana, který jel s dvěma druhy údolím. Pastýř pravil, aby jeli Kjartanovi naproti a zabránili tak velkému neštěstí, které se tu chystá.

„Mlč!" okřikl ho Torkel. „Copak, blázne, můžeš dát někomu život, když je mu souzena smrt? A abych řekl pravdu, oběma ze srdce dopřeji, aby se porvali, jak se jim líbí. Myslím, že uděláme nejlépe, usadíme-li se někde, kde budeme mimo nebezpečí a odkud budeme moci dobře pozorovat boj a těšit se z jejich hry, protože kdekdo chválí Kjartana, že je nade všechny udatnější. Zdá se mi, že také bude mít nyní potřebí hodně odvahy, protože je tu v silách obou stran velký rozdíl."

A při tom zůstalo.

Kjartan a jeho druhové se blížili k rokli. Na druhé straně se dohadovali Ósvífrovi synové, proč si asi Bolli vyhledal takové místo, aby mohl dobře vidět, kdo přijíždí od západu. Radili se a usoudili, že je chce asi zradit. Šli pak po stráni nahoru za ním a začali s ním ze žertu zápasit, chytli ho za nohy a táhli ho se stráně dolů.

Kjartan a jeho druhové jeli rychle a brzo přijeli k rokli. Tu zpozorovali, že na ně někdo číhá, a poznali, kdo to je. Kjartan seskočil hned s koně a obrátil se proti Ósvífrovým synům. Na tom místě stál velký kámen a u něho chtěl vyčkat boje. Ale dřív než se utkali, mrštil Kjartan oštěpem. Oštěp zasáhl Tórólfův štít nad držadlem, projel mu do ramene a přeťal mu sval nad loktem. Tórólf upustil štít a ruka mu zůstala bezvládně viset. Potom tasil Kjartan meč, ale nebyl to meč, který dostal od krále. Synové Tórhally se vrhli proti Tórarinovi, protože to byl jejich úkol. Byl to však těžký boj, neboť Tórarin měl ohromnou sílu. Ale i ti dva byli zkušení v boji a nebylo možno předvídat, kdo z nich zvítězí. Proti Kjartanovi se postavili Ósvífrovi synové a Gudlaug. Bylo jich pět a Kjartan s Ánem jen dva. Án se bránil statečně a stále se chtěl stavět před Kjartana. Bolli, který držel meč Fótbít, stál stranou. Kjartan rozdával prudké rány, ale jeho meč byl špatný. Musil jej stále narovnávat. Všichni již byli zraněni, Ósvífrovi synové i Án, jen Kjartan nebyl zraněn. Kjartan se bil tak hbitě a statečně, že Ósvífrovi synové ustoupili a obrátili se proti Ánovi. Tehdy padl Án, ale bil se ještě, když už mu vyhřezly vnitřnosti z těla. V tom okamžiku usekl Kjartan Gudlaugovi nohu nad kolenem a byla to smrtelná rána. Nyní zaútočili čtyři Ósvífrovi synové na Kjartana, který se bránil tak udatně, že před nimi neustoupil ani o krok.

Tu pravil Kjartan k Bollimu: „Proč jsi, bratrance, vyjížděl z domu, když tady zůstáváš stranou? Teď je nejvhodnější okamžik, abys pomohl někomu z nás a vyzkoušel, jak seká tvůj meč." Bolli dělal, jako by neslyšel. A když Óspak viděl, že Kjartana nezdolají, začal podněcovat Bolliho a pravil, že snad nechce, aby s jeho jménem byla spojena hanba, že jim slíbil pomoc v boji, ale potom jim nepomohl. -„Mnoho jsme si musili nechat líbit od Kjartana, když jsme ještě nepodnikli proti němu nic velkého. Unikne-li nám teď, pak to, Bolli, ucítíš na sobě stejně brzo jako my."

Tehdy tasil Bolli svůj meč.

„Chystáš se bezpochyby," pravil Kjartan Bollimu, „provést nyní hanebný čin. Raději však chci padnout tvou rukou, než abych já ubil tebe." Nato odhodil zbraň a nechtěl se již bránit. Byl jen lehce raněn, ale cítil hroznou únavu z boje. Bolli neodpověděl Kjartanovi ani slovem a zasadil mu smrtelnou ránu. Potom však usedl a položil Kjartanovu hlavu na svůj klín, takže mu Kjartan zemřel v náručí. Bolli hned litoval svého činu a prohlásil, že je před zákonem vinen Kjartanovým ubitím. Ósvífrovy syny poslal pak domů a sám s Tórarinem zůstal u těl padlých. Když Ósvífrovi synové přišli do Laug, vypravovali, co se stalo. Gudrún se zaradovala a ovázala Tórólfovi ruku. Ruka se hojila pomalu a nikdy jí už nemohl dobře vládnout. Kjartanovo tělo bylo odvezeno do Tungy. Když se Bolli vrátil domů do Laug, šla mu Gudrún naproti a ptala se ho, jak daleko pokročil den. Bolli odpověděl, že je něco málo po poledni.

Tu pravila Gudrún: „Dnes jsme oba vykonali velké dílo. Já jsem sepředla dvanáct loket vlny a ty jsi ubil Kjartana."

„Tento nešťastný čin," odpověděl Bolli, „by mi sotva vymizel z hlavy, i kdybys mi jej nepřipomínala."

„Pro mne to není nešťastný čin," řekla Gudrún. „Zdá se mi, že jsi se těšil větší vážnosti oné zimy, když byl Kjartan v Norsku, než nyní, když po vás šlapal, sotva se vrátil na Island. Nakonec ti však řeknu, čeho si cením nejvíc: že dnes večer nebude Hrefně do smíchu, až půjde spát."

Tu pravil Bolli a byl velmi popuzen: „Nevím, proč by měla při této zprávě zblednout víc než ty. Zdá se mi naopak, že by ses méně mrzela, kdybych já byl zůstal na bojišti a Kjartan ti o tom přinesl zprávu." Gudrún pozorovala, že Bolli je rozhněván, a mírnila ho: „Nemluv tak. Jsem ti skutečně za tvůj čin velmi vděčna. A nyní také vidím, že nechceš jednat proti mé vůli."

Ósvífrovi synové se odebrali do podzemní skrýše, která byla pro ně potají připravena, a synové Tórhallini byli posláni do Helgafellu, aby sdělili Snorrimu, co se stalo, a zároveň mu vyřídili vzkaz od Bolliho a Gudrúny, aby jim co nejrychleji poslal posilu proti Óláfovi a ostatním, kterým patřilo vedení pře pro Kjartanovo ubití.

V noci po tom krvavém utkání, v němž padl Bolli, se stalo na dvorci Saelingdalstunze, že se Án, o kterém všichni myslili, že je mrtev, zdvihl a posadil. Ti, kdo hlídali u mrtvých, se velmi polekali. Viděli v tom veliký div.

Án k nim pravil: „Proboha vás prosím, nemějte přede mnou strach. Byl jsem při plném vědomí až do chvíle, kdy mě přepadly těžké mrákoty. Tu jsem měl sen o téže ženě jako předtím, a zdálo se mi, že mi vybírá roští z břicha a místo něho mi tam dává vnitřnosti, a bylo mi při této změně dobře."

Potom zavázali Ánovi rány, které utrpěl v boji. Brzo se také uzdravil, ale od té doby mu zůstalo jméno Án Roští.

Když se Óláf, Höskuldův syn, dověděl o tom, co se stalo, byl Kjartanovou smrtí velmi zkrušen, ale snášel ji statečně. Druzí jeho synové chtěli hned jet za Bollim, aby ho ubili.

„K tomu nesmí dojít," pravil Óláf. „Byla by to špatná pokuta za mého syna, kdyby byl ubit Bolli. Kjartana jsem měl nade všechno na světě rád, ale přece by mě bolelo, kdybych slyšel, že bylo ublíženo Bollimu. Vím o lepším úkolu pro vás. Jeďte za syny Tórhally, kteří byli posláni do Helgafellu, aby sebrali proti nám posilu. Budu rád, potrestáte-li je, jak budete chtít."

Óláfovi synové se hned vypravili a vstoupili na člun a veslovali ze všech sil. Měli příznivý, ale velmi slabý vítr. Proto veslovali při napjatých plachtách, až připluli k ostrovu Skorey, kde se zastavili, aby se zeptali, neprojížděl-li někdo kolem. A zanedlouho uviděli, jak od západu přijíždí fjordem loď, a hned poznali posádku. Byli to Tórhallini synové. Halldór a jeho bratři je ihned napadli. K odporu nedošlo, protože Óláfovi synové vskočili hned na jejich člun. Stein a jeho bratr byli jati a ubiti a hozeni do moře. Óláfovi synové se pak vrátili a jejich výpravu pokládali všichni za znamenitý čin.

50
Óláf jel naproti mrtvému Kjartanovi. Poslal také hned posly do Borgu, aby sdělili Egilovu synu Torsteinovi, co se stalo, a zároveň aby ho požádali o podporu při žalobě. Óláf chtěl totiž držet pevně věc ve svých rukou, i kdyby se vlivní mužové přidali na stranu Ósvífrových synů. Týž vzkaz poslal na sever do Vídidalu svému zeti Gudmundovi a Ásgeirovým synům. Vzkazoval též, že vznesl žalobu pro Kjartanovo ubití proti všem mužům, kteří se zúčastnili přepadení, kromě Óspaka Ósvífrssona. Ten totiž byl již dříve prohlášen psancem pro únos Aldísy, dcery Ljóta Soubojníka z Ingjaldssandu. Óláf vznesl žalobu pro ubití k torsneskému sněmu. Kjartanovo tělo dal přinést domů a dal nad ním zřídit stan, protože tehdy ještě nebyl v Údolí kostel.

Když se Óláf dověděl, že Torstein dělá rychle přípravy a že shromáždil velké mužstvo a stejně že si počínají Víddalští, dál sám svolat muže z celého Údolí. Bylo jich velké množství. Potom poslal celé toto mužstvo do Laug a pravil: „Moje vůle je, abyste bránili Bolliho, a nikoliv hůře, než kdybych byl s vámi. Domnívám se totiž, že lidé z jiných okresů, kteří brzo přijdou k nám, jsou přesvědčeni, že si s ním mají vyrovnat účet za ztrátu, kterou jim způsobil."

Sotva byly přípravy k tomuto odvážnému plánu hotovy, přijel Torstein se svými lidmi a potom Víddalští a všichni byli velmi pobouřeni. Hall Gudmundsson a Kálf Ásgeirsson popuzovali nejvíc, aby se obrátili proti Bollimu a vyhledali Ósvífrovy syny, a pravili, že jistě neodjeli z kraje. Ale protože Óláf před jízdou velmi zrazoval, přešlo se k vyjednávání a ze strany Bolliho nebylo potíží, neboť požádal Óláfa, aby sám rozsoudil. Ósvífr se však nemohl postavit na odpor, protože nedostal od Snorriho posilu. Bylo tedy dohodnuto, že se sejdou v Lárskógách k smírčímu jednání, a tu bylo ponecháno vše bez výhrady Óláfovi k rozhodnutí. Za Kjartanovo ubití měly být stanoveny pokuty a vyhnanství, jak usoudí Óláf. Potom bylo shromáždění skončeno. Bolli nepřišel na shromáždění, a to na Óláfovu radu. Rozhodnutí měla být vyhlášena na torsneském sněmu.

Nyní odjeli lidé z Mýr a z Vídidalu do Hjardarholtu. Aby potěšil Hrefnu, nabídl se Torstein Kuggason, že vezme na vychování Kjartanova syna Ásgeira. Hrefna odjela se svými bratry na sever, velmi sklíčena žalem. Přesto si však vedla důstojně a mile a s každým přátelsky pohovořila. Po Kjartanově smrti se již nevdala. Po svém návratu na sever nežila dlouho a říká se, že jí žalem puklo srdce.

51
Kjartanovo tělo zůstalo týden v Hjardarholtu. Torstein Egilsson, který dal postavit v Borgu kostel, odvezl Kjartanovo tělo s sebou, a tak byl Kjartan pochován v Borgu. Kostel byl právě vysvěcen a stál v bílém rouše.

Přiblížila se doba torsneského sněmu. Na sněmu byla vznesena žaloba proti Ósvífrovým synům a všichni byli odsouzeni k vyhnanství. Byly jim poskytnuty prostředky, aby mohli odejet, ale vrátit se nesměli, dokud by byl živ některý z Óláfových synů anebo Kjartanův syn Ásgeir. Za Ósvifrova synovce Gudlauga se však neměla platit pokuta, a to proto, že se zúčastnil přepadení a nástrah na Kjartana, a Tórólfovi se nemělo dostat žádné náhrady za utrženou ránu. Proti Bollimu nechtěl Óláf vést žalobu, ale vybídl ho, aby se vykoupil. S tím byl velmi málo spokojen Halldór a Steintór a také všichni Óláfovi synové byli pobouřeni a pravili, že pro ně nebude lehké žít s Bollim v témže kraji. Óláf odpověděl, že se budou musit s tím smířit, dokud on bude živ.

V Björnově přístavišti stála loď, která patřila Audunovi, řečenému Festargarm, Pes na řetěze. Audun byl na sněmu a pravil: „Zdá se, že vyhoštění těchto mužů bude mít stejnou platnost i v Norsku, žijí-li tam Kjartanovi přátelé."

Ósvífr mu odpověděl: „Tvé proroctví, Festargarme, se sotva vyplní, neboť moji synové se budou těšit úctě vznešených mužů, ale tebe potká v létě neštěstí, které ti přivodí smrt."

Audun vyjel v létě na moře a jeho loď ztroskotala u Ovčích ostrovů. Nikdo na lodi nevyvázl životem, a tak se zdálo, že se úplně vyplnilo, co Ósvífr předpověděl. Ósvífrovi synové vyjeli toho léta ze země a nikdo z nich se už nevrátil. Tak se skončilo stíhání pro Kjartanovo ubití. Protože Óláf zasáhl tvrdě proti těm, kdo si toho nejvíc zasloužili, to jest proti Ósvífrovým synům, ale pro příbuzenství chránil Bolliho, jeho vážnost z té pře ještě vzrostla. Óláf poděkoval všem, kteří mu přišli se svým mužstvem na pomoc, a Bolli se na jeho radu zakoupil na dvorci Tunze. Říká se, že Óláf žil po Kjartanově ubití ještě tři roky. A když zemřel, rozdělili si jeho synové dědictví po něm. Halldór převzal dvorec v Hjardarholtu. Jejich matka Torgerd byla plná nenávisti vůči Bollimu. Zdálo se jí, že sklidila špatnou odměnu za jeho vychování.

52
Bolli a Gudrún se zařídili na jaře na dvorci Tunze v Saelingsdalu a jejich hospodářství se brzo velmi zmohlo. Narodil se jim také syn a dali mu jméno Torleik. Byl to, jak se brzo ukázalo, velmi hezký a chytrý hoch. Óláfův syn Halldór, který hospodařil v Hjardarholtu, vynikal nad všechny své bratry. Onoho jara, kdy byl ubit Kjartan, zjednala Egilova dcera Torgerd jistému chlapci z příbuzenstva službu u Torkela v Hafratindách. Chlapec tam pásl v létě ovce. Stejně jako jiným bylo i hochovi Kjartanovy smrti velmi líto. Nikdy se o něm neodvážil zmínit před Torkelem, protože ten vždycky mluvil o Kjartanovi špatně a tvrdil, že to byl člověk zženštilý a bez odvahy, a často napodoboval, jak si počínal, když utržil smrtelnou ránu. Hoch to nemohl snést a sebral se a šel do Hjardarholtu a vyprávěl to Halldórovi a Torgerdě a prosil je, aby směl zůstat u nich. Torgerd mu řekla, aby do zimy zůstal na svém místě. Chlapec odpověděl, že to tam nevydrží - „a neříkala bys, abych tam zůstal, kdybys věděla, jak je to pro mne těžké."

Když tak naříkal, obměkčilo se Torgerdě srdce. Pravila, že nemá nic proti tomu, ale Halldór namítal: „Nedbej na chlapce, protože mu nelze věřit."

„Snad mu není možno docela věřit," odpověděla Torgerd, „ale Torkel si v tomto případě počínal rozhodně hanebně, protože věděl, že lidé z Laug číhají na Kjartana, a nechtěl to dát Kjartanovi vědět, ale bavil se a tropil si žerty z boje a později vedl o Kjartanovi opovržlivé řeči. Jak se vy, bratři, odvážíte pomsty, až budete mít proti sobě přesilu, když se nedovedete vyrovnat s takovým sketou, jako je Torkel!"

Halldór nevěděl, co by na to řekl, a už nic nenamítal, aby Torgerd vzala chlapce k sobě. Za několik dní pak vyjel ještě s několika jinými muži z domu. Zamířil do Hafratind a přepadl Torkela v jeho dvorci. Torkel byl vyveden ven a ubit. Při své smrti si vedl zbaběle. Halldór nedovolil plenit a vrátil se domů. Torgerd byla s jeho činem spokojena. Zdálo se jí, že i taková pomsta je lepší než žádná. Jinak nedošlo toho léta k žádnému utkání, ale mezi Óláfovými syny a Bollim vládlo napětí. Bratři si počínali vůči Bollimu velmi bezohledně, kdežto Bolli ustupoval svým příbuzným ve všem, pokud mu to dovolovala jeho čest, ačkoliv jinak se boji nevyhýbal. Bolli měl u sebe silnou družinu a vedl si jako mocný muž, neboť mu nechybělo majetku. Óláfův syn Steintór žil na dvorci Dönustadech v Lososím údolí. Za ženu měl Ásgeirovu dceru Turídu, která byla předtím provdána za Torkela Kuggiho. Jejich synem byl Steintór, zvaný Gróslappi.

53
V zimě nato, co zemřel Óláf Hölskuldsson, poslala Torgerd, Egilova dcera, vzkaz svému synu Steintórovi, aby ji navštívil. A když se spolu sešli, sdělila mu matka, že se chce odebrat z domu do Saurbö na návštěvu k své přítelkyni Audě, a vybídla Halldóra, aby jel s ní. Bylo jich dohromady pět. Halldór jel s matkou. Jeli, až přijeli ke dvorci Saelingsdaltunze. Tu obrátila Torgerd svého koně směrem k dvorci a zeptala se: „Jak se jmenuje tento dvůr?"

Halldór odpověděl: „Jistě se, matko, neptáš proto, že bys neznala jeho jméno. Ale říká se zde V Tunze."

„Kdo zde bydli?" zeptala se matka.

„Však to víš, matko!" odpověděl Halldór.

Tu řekla Torgerd s povzdechem: „Vím zajisté, že zde bydlí Bolli, vrah vašeho bratra, a jste velmi nepodobni svým skvělým předkům, nedovedete-li pomstít takového bratra, jako byl Kjartan. Jistě by si tak nepočínal váš děd Egil a je to smutný osud, mít syny, kteří nedovedou jednat. Myslím skutečně, že by vám spíše slušelo, kdybyste byli dcerami svého otce a byly provdány za muže. Ukazuje se nyní pravdivost přísloví, že v každém rodě je nějaký sketa, a podle mého mínění největším Óláfovým neštěstím bylo, že se mu jeho synové tak špatně vydařili. A na tebe se, Halldóre, obracím proto," pokračovala, „že se zdáš vynikat daleko nad své bratry. A nyní se můžeme vydat na zpáteční cestu. Mým hlavním úmyslem bylo připomenout vám toto, jestliže jste už dřív na to nemyslili."

„Tobě, matko, bychom nemohli dávat vinu, kdyby nám to vymizelo z paměti," odpověděl Halldór.

Dále Halldór o věci nemluvil, ale jeho nenávist k Bollimu velmi stoupla.

Uběhla zima, a když nastalo léto, chystali se lidé na sněm. Také Halldór prohlásil, že pojede na sněm, a stejně učinili i jeho bratři. Jeli s velikou družinou a nad podezdívku stanu, který patřil Óláfovi, napjali stanovou plachtu. Sněm proběhl klidně a nic zvláštního se neudálo. Ze severu byli na sněmu synové Gudmunda Sölmundarsona z Vídidalu. Gudmundovu synu Bardovi bylo tehdy osmnáct let a byl to již velký a silný muž. Óláfovi synové pozvali svého synovce Bardiho, aby s nimi jel, a velmi na něho naléhali. Gudmundův syn Hall nebyl tehdy na Islandě. Bardi přijal pozvání rád, protože v rodě vládlo vřelé přátelství. Jel tedy Bardi ze sněmu s Óláfovými syny. Přijeli do Hjardarholtu a Bardi tam strávil celou část léta, která ještě zbývala.

54
Nyní svěřil Halldór důvěrně Bardimu, že se chce se svými bratry vypravit proti Bollimu, neboť prý už nemohou snášet matčiny výtky -„a nemůžeme zapřít, milý Bardi, že jsme tě sem pozvali hlavně proto, abychom získali tvou pomoc a podporu."

„Zle se bude o nás mluvit," odpověděl Bardi, „budeme-li jednat proti sjednanému míru mezi příbuznými, a kromě toho se mi zdá, že nebude lehké přepadnout Bolliho. Má kolem sebe mnoho mužů a sám je velmi statečný. Nechybí také dobrých rad tam, kde je Gudrún a Ósvífr. Proto se mi zdá, že přepadení není možné."

„Nesmíme si činit věc složitější, než je," namítal Halldór. „Nemluvil jsem také o tom, dokud nepřišla doba, kdy lze pomstu na Bollim provést. Proto doufám, milý synovče, že neodmítneš účast na naší výpravě."

„Vím," odpověděl Bardi, „že bys považoval za hanebné jednání, kdybych se zdráhal. Neučiním tak také, když vidím, že vás nepřiměji, abyste upustili od svého úmyslu."

„Nyní chápeš věc správně," řekl Halldór, „jak se také dalo očekávat."

Bardi mínil, že budou musit postupovat s rozvahou.

Halldór pravil, že se doslechl, že Bolli poslal své lidi z domu, některé na sever do Hrútafjordu k lodi, jiné na pobřeží - „a bylo mi též řečeno, že Bolli je na salaši v Saelingsdalu a že s ním není víc mužů než čeledíni, kteří dělají na senách. Zdá se mi, že se podruhé nenaskytne příležitost k přepadení jako nyní."

Halldór a Bardi stvrdili potom tuto dohodu mezi sebou rukoudáním.

Jistý muž se jmenoval Torstein Černý. Bydlil v Hundadalu v Breidifjordských údolích a byl to chytrý a zámožný člověk. Býval dobrým přítelem Óláfa Páva. Torsteinova sestra se jmenovala Sólveig a byla provdána za muže jménem Helgi, Hardbeinova syna. Helgi byl velký a silný muž a skvělý mořeplavec. Tehdy právě přijel na Island a byl hostem u svého švagra Torsteina. Halldór poslal vzkaz Torsteinovi Černému a jeho švagru Helgimu. A když ti dva přišli do Hjardarholtu, sdělil jim Halldór svůj úmysl a rozhodnutí a prosil je, aby se zúčastnili výpravy. Torstein byl Halldórovým úmyslem velmi pobouřen a pravil: „Nemůže být nic horšího, než ubíjejí-li se příbuzní navzájem. A ve vašem rodu není mnoho mužů, jako je Bolli."

A ačkoliv takto rozmlouval Torstein Halldórovi jeho úmysl, nic to nepomohlo. Halldór poslal vzkaz svému strýci Lambimu, a když Lambi přišel, řekl mu Halldór, co zamýšlí. Lambi byl plánem nadšen. Také Torgerd je velmi nabádala k tomu, aby výpravu provedli. Pravila, že Kjartan nebude pomstěn, dokud Bolli nezaplatí jeho smrt svým životem. Potom se chystali k výpravě. Zúčastnili se jí čtyři Óláfovi synové a pátý byl Bardi. Óláfovi synové byli: Halldór a Steintór, Helgi a Höskuld, kdežto Bardi byl synem Gudmundovým - šestý účastník byl Lambi, sedmý Torstein, osmý Helgi, jeho švagr, devátý Án Roští. Také Torgerd chtěla jet s nimi. Vymlouvali jí to, že tohle není výprava pro ženy. Torgerd však odpověděla, že je rozhodnuta jet - „neboť vás dobře znám, své syny, že potřebujete povzbuzení." Odpověděli jí, aby dělala, jak chce.

55
Nato vyjeli z Hjardarholtu. Bylo jich celkem devět. Torgerd byla desátá. Jeli po písčitém břehu fjordu a pak k Ljárskógám. Právě začínala noc. Neustali však v cestě, dokud nepřijeli do Saelingsdalu. To se už šeřilo. Tehdy byl v údolí hustý les. Bolli byl opravdu, jak se Halldór doslechl, na salaši. Salaše stály u řeky, na místě, kde se nyní říká Bolliho náspí. Nad salaší se zdvíhá velká stráň, která se táhne až k Stakkagilu. Mezi strání a lesem je veliká louka, zvaná Klínovka. Na ní pracovali Bolliho čeledíni.

Halldór a jeho druhové jeli do Volského dolu, pak přes Ránavelly a až na Hamarskou louku, která se rozkládá proti salaši. Věděli, že na salaši je mnoho lidí. Sestoupili s koní a chtěli vyčkat, až muži vyjdou na louku. Bolliho pastevec šel brzo ráno k stádu na stráni a zpozoroval v lese muže a přivázané koně. Domníval se, že to jistě nejsou pokojní lidé, skrývají-li se tak na své cestě. Hned spěchal domů, rovnou na salaš, aby řekl Bollimu, že v lese jsou cizí muži. Halldór, který měl bystrý zrak, viděl, jak se stráně běží muž a spěchá k salaši. Řekl hned svým druhům, že to je bezpochyby Bolliho pastevec - „a jistě nás zpozoroval. Zastupme mu cestu a nedovolme, aby přinesl zprávu na salaš!"

Učinili, jak pravil. Án z nich byl nejrychlejší. Dohonil chlapce, vyzdvihl ho a mrštil jím o zem s takovou silou, že hochovi přerazil páteř. Potom jeli k salaši. Byly to dvě budovy, jedna ke spaní a v druhé byly zásoby. Bolli byl brzo ráno na nohou, aby rozdělil práci, ale potom si ještě lehl, kdežto čeledíni odešli na louku. V salaši zůstal jenom Bolli s Gudrúnou. Halldór se svou družinou přijel k salaši, a jak seskakovali s koní, probudili tím hlukem oba manžele, kteří brzo zaslechli hlasy, jak se dohadují, kdo má první napadnout Bolliho uvnitř. Bolli poznal Halldóra a některé jeho druhy po hlase, a obrátiv se ke Gudrúně, řekl jí, aby odešla ze salaše, že to bude setkání, z něhož se sotva bude radovat. Gudrún mínila, že se nemůže stát nic, co by nemohla vidět, a dodala, že to nebude na jeho škodu, zůstane-li s ním. Bolli odpověděl, že si tentokrát přeje, aby se stalo po jeho, a Gudrún tedy odešla. Seběhla se stráně k potoku, který tam tekl, a dala se do praní prádla. Bolli, který zůstal v salaši sám, chopil se zbraně a na hlavu si posadil přilbu. V jedné ruce držel štít a v druhé meč Fótbít. Brnění neměl. Halldór se se svými druhy domlouval, jak mají zaútočit, protože se nikomu nechtělo dovnitř.

Tu pravil Án: „Jsou v této družině muži, kteří svým příbuzenstvím stojí Kjartanovi blíže než já, ale sotva komu tkví v paměti Kjartanův konec silněji než mně. Hned tehdy, když mě přivezli domů do Tungy více mrtvého než živého a Kjartan byl ubit, jsem si myslil, že se musím Bollimu, budu-li mít k tomu příležitost, pomstít. Půjdu tedy do salaše já první."

„To je řeč odvážného muže," odpověděl Torstein Černý, „ale myslím, abychom se nepřenáhlili a postupovali opatrně, protože Bolli nebude nečinný, až ho přepadneme. A ačkoliv nemá při sobě velkou družinu, musíme počítat s tuhou obranou, protože je statečný a dovede zacházet se zbrani. Má také meč, na který se může spolehnout."

Nato se vřítil Án do salaše s velkou prudkostí. Hlavu si chránil štítem, jehož hrot směřoval dopředu. Bolli sekl po něm svým mečem Fótbítem tak prudce, že uťal hrot štítu a zároveň rozťal Ánovi hlavu až po ramena. Byla to smrtelná rána. Potom vnikl dovnitř Lambi. Před sebou měl štít a v ruce tasený meč. V té chvíli vytrhl Bolli svůj meč z Ánovy rány, ale přitom se mu svezl štít stranou a v tom okamžiku ho Lambi zasáhl do lýtka a vážně ho zranil. Bolli sekl Lambiho do ramene a meč pak sjel bokem dolů. Lambi byl ihned neschopen boje a po celý svůj život zůstal už na ruku chromý. V tu chvíli vstoupil dovnitř Helgi Hardbeinsson a v ruce držel oštěp, jehož čepel byla loket zšíři a dřevce mělo železné kování. Bolli odhodil meč, a uchopiv štít oběma rukama, šel ke dveřím salaše proti Helgimu. Helgi vrhl po něm oštěpem a oštěp pronikl štítem a zasáhl Bolliho, který se nyní opřel o stěnu salaše. Potom se vrhli do salaše všichni ostatní, Halldór a jeho bratři, a také Torgerd vešla dovnitř.

Tu pravil Bolli: „Ted už můžete, bratři, přistoupit blíž a myslím, že se nebudu bránit dlouho."

Torgerd odpověděla a podněcovala ještě syny, aby neváhali vykonat dílo tak, aby nebylo pochyb o Bolliho smrti, a prosila je, aby mu usekli hlavu. Bolli stále ještě stál opřen o stěnu a přidržoval si kabát k tělu, aby mu nevyhřezly vnitřnosti. Tu k němu přiskočil Óláfův syn Steintór a sekl mu mohutnou sekyrou po krku těsně nad ramenem s takovou silou, že hlava hned odpadla od těla. Torgerd žehnala jeho ruce a pravila, že si Gudrún může teď hladit Bolliho krvavé vlasy. Potom odešli ze salaše.

Gudrún, která právě přicházela od potoka, se dala s Halldórem a jeho druhy do řeči a zeptala se, jak dopadlo jejich utkání s Bollim. Vyprávěli jí podrobně celý průběh boje a jeho konec. Gudrún měla na sobě cizokrajnou sukni a přiléhavou vlněnou halenku a na hlavě šátek. Kolem boků měla uvázánu modře protkávanou zástěru s třepením. Helgi Hardbeinsson přistoupil ke Gudrúně, vzal cíp zástěry a utřel jím krev s oštěpu, kterým probodl Bolliho. Gudrún se na něho podívala a usmála se.

Tu pravil Halldór: „To je nehezké jednání, a kruté."

Helgi ho prosil, aby se nezlobil. „Ostatně myslím," pravil, „že pod tímto šatem vyrůstá můj zhoubce."

Potom vzali své koně a odjeli. Gudrún je provázela kus cesty a hovořila s nimi. Pak se obrátila a šla do salaše.

56
Halldórovi druhové mínili, že Gudrún nijak nelituje Bolliho smrti, když se s nimi dala na rozloučenou do řeči a mluvila s nimi, jako kdyby neudělali nic, co by jí bylo proti mysli. Halldór však byl jiného mínění: „Nemyslím," pravil, „že by pro Gudrúnu Bolliho smrt nic neznamenala. Zdá se mi, že s námi začala rozhovor spíše proto, že chtěla přesně vědět, kteří muži se zúčastnili této výpravy. Neříká se nadarmo, že Gudrún ve všem vyniká nad ostatní ženy. Lze se také nadít, že Bolliho smrt bude pro ni velká ztráta, neboť je pravda, že takových lidí, jako byl Bolli, je velká škoda, i když jemu a nám, jeho příbuzným, nebylo dopřáno, abychom žili v přátelství."

Potom jeli domů do Hjardarholtu.

Tato novina se rozšířila hned široko daleko a všem se zdála důležitá, neboť Bolliho smrti kdekdo litoval. Gudrún poslala ihned posly k Snorrimu, protože i ona i Ósvífr v něm měli jistou oporu. Jakmile Snorri dostal od Gudrúny vzkaz, ihned se vypravil na cestu a přibyl do Tungy s šedesáti muži. Gudrún se z jeho příjezdu velmi radovala. Snorri se nabídl, že se pokusí o narovnání, ale Gudrún neměla valné chuti přijmout pro svého syna Torleika pokutu za ubití jeho otce.

„Myslím, Snorri, že bys mi prokázal velkou službu," pravila, „kdybys se mnou vyměnil dvorec, abych nemusila žít v bezprostřední blízkosti s hjardarholtskými lidmi."

Snorri, který měl v té době velké spory s lidmi ze dvorce Eyru, slíbil, že tak učiní z přátelství ke Gudrúně - „ale tento rok budeš, Gudrúno, musit zůstat ještě zde v Tunze."

Potom se Snorri chystal na zpáteční cestu a Gudrún ho štědře obdarovala. Snorri odejel domů a toho roku se již neudálo nic zvláštního.

Příští zimy po Bolliho ubití se narodil Gudrúně chlapeček, kterému dali jméno po otci: Bolli. Chlapec vyrostl brzy v silné a krásné dítě. Gudrún si ho velmi zamilovala.

Když uběhla zima a nastalo jaro, začala se provádět zmíněná dohoda, podle které si měl Snorri vyměnit s Gudrúnou pozemky. Snorri se zařídil v Tunze a hospodařil tam až do své smrti. Gudrún se odebrala s Ósvífrem na Helgafell, kde vybudovali velké hospodářství. Tam vyrostli Gudrúnini synové Torleik a Bolli. Torleikovi byly čtyři roky, když byl ubit jeho otec.

57
Žil muž jménem Torgils, Hallin syn. Jméno po matce nesl proto, že matka žila déle než otec. Ten se jmenoval Snorri a byl synem Álfa z Údolí. Halla, Torgilsova matka, byla dcerou Gesta Oddleifssona. Torgils bydlil v Hoerdadalu na statku zvaném též V Tunze. Byl to velký muž a velmi vzhledný, ale nadmíru hrdý a neplatil za člověka snášenlivého. Mezi ním a godim Snorrim docházelo často k nedorozumění. Snorrimu se zdálo, že se Torgils rád plete do cizích záležitostí a je příliš ctižádostivý. Torgils přicházel často na Helgafell a nabízel Gudrúně svou pomoc. Gudrún mu poděkovala za nabídku, ale celkem se k němu chovala zdrženlivě. Torgils pozval k sobě jejího syna Torleika, který pak dlouho pobýval v Tunze, uče se zákonům, neboť nikdo se nevyznal v zákonech tak dobře jako Torgils.

V té době byl Eyjólfův syn Torkel, znamenitý muž a Snorriho velký přítel, na zámořské cestě. Kdykoliv byl na Islandě, zdržoval se často u svého přítele Torsteina Kuggasona. A jednou, když měl svou loď stát ve Vadilu na Bardově pobřeží, přihodilo se v Borgarfjordu, že synové Helgy z Kroppu ubili syna Eida z Ásu. Ten, který mu zasadil smrtelnou ránu, se jmenoval Grim a jeho bratr Njál. Njál utonul brzo nato v řece Hvítá. Grím byl pro ubití prohlášen psancem, a pokud byl ve vyhnanství, žil v pustých horách. Byl to velký a silný člověk. Eid byl již velmi stár, když se toto přihodilo. A tak se stalo, že nedošlo k stíhání. Torkelu Eyjólfssonovi, který byl Eidovým příbuzným, však měli lidé za zlé, že si té věci nevšímá. Příštího jara spustil Torkel svou loď na moře a plul na jih přes Breidifjord k Borgarfjordu, kde si opatřil koně, a jel sám a neustal v cestě, až přijel ke svému příbuznému Eidovi do Ásu. Eid ho přivítal s otevřenou náručí. Torkel mu sdělil, proč přijel, že totiž chce vyhledat psance Gríma, a zeptal se Eida, nemá-li nějaké zprávy, kde se Grím zdržuje.

„Neradím ti k této cestě," zrazoval ho Eid. „Myslím totiž, že při výpravě, kterou chystáš proti takovému proklatci, jako je Grím, dáváš příliš mnoho v sázku. Chceš-li se proti němu vydat, pak s sebou vezmi více mužů, abys měl rozhodnutí zcela ve své moci."

„V tom nevidím žádné hrdinství," odpověděl Torkel, „vypravit se s celou družinou proti jedinému muži, ale byl bych rád, kdybys mi půjčil meč Sköfnung, a pak doufám, že stačím na jednoho psance, třebas je sebebojovnější."

„Dělej, jak myslíš," odpověděl Eid, „ale nepřekvapí mě, jestliže jednou budeš litovat své umíněnosti. Protože se však toho stíhání odvažuješ kvůli mně, neodmítnu ti, oč žádáš. Myslím také, že Sköfnung bude v dobrých rukou, svěřím-li ho tobě. Je však v povaze meče, že slunce nesmí svítit na jeho rukojeť a nesmí být tasen v přítomnosti žen. A je-li jím někdo zraněn, jeho rána se nezahojí, nebude-li potřena živým kamenem, který patří k meči."

Torkel slíbil, že se bude podle toho řídit, a přijal meč a požádal Eida, aby mu ukázal cestu, která vede ke Grímovu příbytku. Eid odpověděl, že podle jeho mínění přebývá Grím bezpochyby na severu na vysočině Tvídoegra u Rybích vod. Potom se dal Torkel na sever k vysočině po cestě, kterou mu Eid ukázal, a když přijel nahoru, uviděl po dlouhém hledání u jednoho velkého jezera chýši a zamířil k ní.

58
Když Torkel přijel k chýši, spatřil, jak muž sedí u jezera při ústí potoka a loví ryby. Muž měl přes hlavu kápi. Torkel sestoupil s koně a přivázal jej blízko chýše. Potom šel k jezeru, tam kde seděl muž. Grím zpozoroval, jak na vodu padl lidský stín, a hned vyskočil. Torkel byl již zcela v jeho blízkosti a sekl po něm. Meč zasáhl ruku nad zápěstím, ale nebyla to velká rána. Grím skočil hned po Torkelovi a oba se pustili do křížku. Brzo se však ukázalo, kdo je silnější. Torkel upadl a Grím se na něho vrhl. Grím se pak zeptal Torkela, kdo je. Torkel odpověděl, že na tom nezáleží.

„Dopadlo to jinak, než sis asi myslil," pravil Grím, „protože teď je tvůj život v mé moci."

Torkel odpověděl, že nebude prosit o milost - „neboť mě opustilo štěstí."

Grím řekl, že způsobil již dosti zla - „a tobě je určen jiný osud než zemřít v tomto utkání. Dávám ti život a ty se mi odměň, jak chceš."

Nato oba vstali a šli do chýše. Torkel zpozoroval, že Grím je vyčerpán ztrátou krve. Vzal živý kámen a potřel jím Grímovi ránu a zavázal mu ji, a ihned zmizela všechna bolest. Oba strávili noc v chýši. Ráno se chystal Torkel k odjezdu a zeptal se Gríma, nechce-li jet s ním. Grím odpověděl, že by jel rád. Torkel zamířil hned na západ, nenavštívil však Eida a neustal v cestě, dokud nepřijel do Tungy v Saelingsdalu. Godi Snorri přivítal Torkela velmi srdečně a Torkel mu sdělil, že jeho výprava dopadla špatně.

Snorri však byl jiného mínění. „Zdá se mi," pravil, „že Grímovi je souzeno štěstí, a přeji si proto, aby ses s ním dohodl v dobrém. Radil bych ti také, příteli, abys zanechal cest, usadil se a zařídil si domov a zaujal přední místo mezi muži, jak se sluší na tvůj rod."

„Vaše rady mi byly často dobré," odpověděl Torkel a zeptal se Snorriho, zda přemýšlel o tom, o kterou ženu by se měl ucházet.

„Ucházej se o ženu, která je nejlepší nevěstou," radil Snorri, „a to je Ósvífrova dcera Gudrún."

Torkel odpověděl, že to je skutečně znamenitá ženitba. „Bojím se však její vznětlivé povahy a jejích velkých plánů. Jistě má v úmyslu pomstít svého muže Bolliho a v té věci jí asi radí Hallin syn Torgils, který možná nebude spokojen s mou osobou. Ale mně se Gudrún líbí."

„Zaručuji se," odpověděl Snorri, „že se ti z Torgilsovy strany nestane nic zlého, a pokud se týče pomsty za Bolliho, myslím, že můžeme doufat, že ještě do konce tohoto roku se v té věci mnoho změní."

„Možná dost," odpověděl Torkel, „že to nejsou prázdná slova, která jsi právě pronesl. Ale pokud se týče pomsty za Bolliho, nemám jiné mínění, než jaké jsem měl před chvílí, leč že by se do věci vložili někteří vlivní muži."

„Byl bych rád," pravil Snorri, „kdyby ses letos v létě vypravil ještě na moře. Uvidíme, co se zatím bude dít."

Torkel slíbil, že tak učiní, a po této dohodě se rozešli. Torkel jel na západ přes Breidifjord ke své lodi. Gríma vzal s sebou. Měli příznivý letní vítr a přistáli na jihu Norska. Tehdy promluvil Torkel ke Grímovi: „Víš dobře, jaké okolnosti a události nás svedly dohromady. Nepotřebuji o tom mluvit, ale nyní bych rád, abychom se rozešli ve větším přátelství, než se před časem zdálo možné. Poznal jsem tě jako statečného muže, a proto se s tebou chci rozloučit, jako bych nikdy nic proti tobě neměl. Dám ti tolik zboží, abys mohl vejít do společnosti vážených lidí, ale neusazuj se na severu Norska, protože na obchodních cestách je mnoho Eidových příbuzných, kteří ti nejsou nakloněni."

Grím mu poděkoval za jeho slova a pravil, že by se byl nikdy neodvážil žádat ho o tolik, kolik mu sám nyní nabídl. Na rozloučenou dal Torkel Grímovi dobré zboží a všichni ho za to chválili, že jednal velmi šlechetně. Nato odjel Grím na východ do Víku a tam se usadil. Brzy si získal velkou vážnost a tím se končí vypravování o Grímovi.

Torkel zůstal přes zimu v Norsku a těšil se tam velké úctě, neboť byl velmi bohatý a rozhodný v jednání. Nyní se však musíme vrátit na chvíli na Island, abychom si poslechli, co se tam událo, když byl Torkel v cizině.

59
Ósvífrova dcera Gudrún odejela koncem toho léta z domu do Údolí na dvorec Tykkviskóg. Torleik pobýval tou dobou buď v Tikkviskógu u Ármódových synů Halldóra a Örnólfa, anebo u Torgísla na dvorci Tunze. V noci po svém příjezdu poslala Gudrún posla k Snorrimu se vzkazem, že s ním musí příští den mluvit. Snorri se hned vypravil a jel ještě s jedním mužem, až přijel k řece Haukadalsá. Severně od řeky se zdvíhá skála zvaná Höfdi. Je to v Loekjarskógském kraji. Podle toho, co Gudrún vzkázala, měl se s ní zde Snorri setkat. Oba sem přijeli téměř zároveň. Také Gudrúnu provázel jeden muž. Byl to Bolli Bollason. Bylo mu tehdy dvanáct let a byl již tělesně i duševně zcela dospělý, takže se mu málokdo z mladých lidí, třebas zralejších věkem, mohl rovnat. Bolli měl s sebou meč Fótbít. Snorri se dal s Gudrúnou hned do řeči a Bolli se Snorriho společníkem seděli zatím na skále a pozorovali, kdo jede krajem. A když se Snorri a Gudrún vyptali jeden druhého, co je nového, zeptal se Snorri, co se stalo, že pro něho poslala s takovým spěchem.

„Je pravda," odpověděla Gudrún, „že událost, s kterou přicházím, je pro mne stále živá, ačkoliv se seběhla před dvanácti lety. Mluvím o pomstě za Bolliho. Snad tě to ani nepřekvapí, protože jsem ti ji často připomínala. Musím se také zmínit o tom, že jsi mi přislíbil jistou pomoc, budu-li trpělivě čekat, ale nyní se mi zdá, že už zmizela všechna naděje, že ještě kdy věnuješ naší záležitosti pozornost. Čekala jsem, jak dlouho jsem dovedla, ale nyní bych chtěla slyšet od vás radu, proti komu se má obrátit má pomsta."

Snorri se jí zeptal, na koho ona především myslí.

„Přeji si," odpověděla Gudrún, „aby pomsta zasáhla aspoň některého z Óláfových synů."

Snorri odpověděl, že jí nedovolí mstít se na nejlepších mužích v kraji - „kteří nadto mají dost příbuzných, aby nezůstali nepomstěni. A je také načase, aby toto vraždění v rodě konečně přestalo."

„Pak je nutno přepadnout Lambiho," mínila Gudrún, „a ubít ho. Tak bude odpraven aspoň jeden z nejhorších strůjců."

„Jeho vina je dost velká," odpověděl Snorri, „aby byl ubit. Nemyslím však, že by tím byl Bolli pomstěn. A při sjednání smírného narovnání nebude učiněn náležitý rozdíl mezi ním a Bollim, jestliže smrt obou se navzájem vyváží."

„Je možné," připouštěla Gudrún, „že se nám nepodaří vynutit na lidech z Lososího údolí spravedlivé zadostiučinění. Ale někdo musí zaplatit za ten zločin, ať bydlí v kterémkoliv údolí. Obraťme se tedy proti Torsteinovi Černému, protože si v této věci nevedl nikdo hanebněji než on."

„Torstein se provinil proti vám stejně jako jiní muži, kteří se zúčastnili Bolliho ubití, ale sami na něho nevztáhli zbraň," namítl Snorri. „Ty však necháváš v klidu muže, který by si myslím spíše zasloužil, aby ho zasáhla pomsta, neboť zasadil Bollimu smrtelnou ránu. Je to Helgi, Hardbeinův syn."

„Máš pravdu," souhlasila Gudrún, „ale nesnesla bych, aby zůstali bez trestu všichni ti, proti nimž jsem nashromáždila v srdci tolik nenávisti."

„Zde ti mohu dát dobrou radu," odpověděl Snorri. „Ať se Lambi a Torstein zúčastní výpravy s tvými syny a vykoupí si tak mír. Nebudou-li však chtít, nebudu vám již rozmlouvat, abyste je nepotrestali tak, jak budete chtít."

„Jak to mám zařídit?" zeptala se Gudrún, „aby se tito muži zúčastnili výpravy, kterou jsi jmenoval?"

„To budou muset zařídit ti," odpověděl Snorri, „kdo budou stát v čele výpravy."

„Bez tvé rady sotva budeme moci postavit někoho v čelo výpravy," mínila Gudrún.

Snorri se usmál a řekl: „Jistě jsi už rozhodla, kdo to bude."

„Myslíš asi Torgilse," odpověděla Gudrún, a Snorri přikývl.

„Mluvila jsem již s Torgilsem," pokračovala Gudrún, „ale z toho nebude nic, protože Torgils mi položil podmínku, na kterou jsem nechtěla přistoupit. Slíbil mi, že pomstí Bolliho, ale jen tehdy, jestliže se za něho vdám. Na to však není pomyšlení, a proto ho nebudu žádat, aby se zúčastnil výpravy."

„Zde ti velmi rád poradím," pravil Snorri, „protože Torgilsovi tuto výpravu ze srdce přeji. Můžeš mu s klidem slíbit svou ruku, ale učiň tak lstivými slovy, že z mužů, kteří jsou s tebou v této zemi, si nevezmeš nikoho leč jeho, Torgilse. A budeš mluvit pravdu, protože Torkel Eyjólfsson, pro kterého chystám svatbu s tebou, není nyní na Islandě."

„Tuhle lest asi prohlédne," namítla Gudrún.

„Jistě neprohlédne," řekl Snorri, „protože Torgils je znám spíše unáhlenosti než rozvahou. Tuto smlouvu sjednej jen před několika málo svědky. Vezmi k ní jeho pobratima Halldóra, a nikoliv Örnólfa, poněvadž ten je bystřejší, a dávej pak vinu jen mně, jestliže se věc nepodaří."

Tím skončili svou rozmluvu, a když si popřáli navzájem dobrou cestu, odejel Snorri domů a Gudrún do Tykkviskógu. Příští ráno se vypravila z Tykkviskógu a s ní její synové. A když jeli podél Skógského pobřeží, zpozorovali, že za nimi jedou nějací muži. Muži jeli cvalem a brzy je dohnali. Jeden z nich byl Torgils, Hallin syn. Obě strany se srdečné pozdravily. Potom pokračovali všichni společně v cestě do Helgafellu.

60
Několik dní potom, co se vrátili domů, svolala Gudrún své syny. A když synové přišli, viděli na zemi rozložené plátěné šaty, kabátec a kalhoty. Obojí bylo celé od krve.

Tu pravila Gudrún: „Tyto šaty, které zde vidíte, viní vás, že jste zapomněli na pomstu. Nebudu zde ztrácet mnoho řečí, protože nelze očekávat, že dáte na sebe působit nabádavými slovy, jestliže se vás nedotkne památka po vašem otci."

Na oba bratry velmi zapůsobilo, co Gudrún řekla. Odpověděli, že byli příliš mladí, aby provedli pomstu, a že neměli nikoho, kdo by je vedl. Pravili, že dosud nemohou rozhodovat za sebe ani za jiné -„ale nezapomeneme, co jsme ztratili."

Gudrún poznamenala, že se jí zdá, že budou myslit spíš na koňské zápasy a hry. Nato se rozešli.

Příští noc nemohli bratři spát. Torgils si toho všiml a zeptal se, co jim je. Vyprávěli mu vše, o čem rozmlouvali s matkou, a dodali, že nemohou už snášet déle své hoře a matčiny výčitky. „Pokusíme se o pomstu," pravil Bolli, „neboť jsme již natolik dospělí, že by nám lidé vyčítali, kdybychom nehnuli rukou."

Ráno mluvil Torgils s Gudrúnou. „Zdá se mi, Torgilsi," pravila Gudrún, „že mé syny už mrzí, že se dosud neodvážili pomstít svého otce. Ale příčinou zdržení bylo hlavně to, že se mi Torleik a Bolli zdáli příliš mladí, aby se mohli odvážit takového přepadnutí. Jinak bylo dost důvodů, abychom na pomstu myslili již dříve."

„Proč o tom se mnou mluvíš?" odpověděl Torgils, „když jsi odmítla vzít si mne za muže? Ale moje mysl je stále táž jako dříve, když jsme o věci mluvili poprvé. Slíbíš-li mi, že si mě vezmeš, pak mi bude málo na tom záležet, odstraním-li jednoho nebo dva z těch, kteří se nejvíc přičinili o Bolliho ubití."

„Zdá se mi," pravila Gudrún, „že Torleik bude jen tebe pokládat za vhodného muže, který by vedl výpravu, k níž je potřebí odvahy, má-li se podařit. A nebudu před tebou tajit, že chlapci se chtějí vypravit proti Helgimu Hardbeinssonovi, tomu berserkovi, který sedí na svém dvorci v Skorradalu a myslí si, že se nepotřebuje bát."

„Je úplně lhostejné," mínil Torgils, „jmenuje-li se tvůj protivník Helgi nebo nějak jinak, protože ani Helgi, ani jeho druhové nevynikají příliš velkou silou. Pokud mne se týče, je věc sjednána, jakmile mi slíbíš před svědky, že se za mne vdáš, jestliže s tvými syny vykonám pomstu."

Gudrún slíbila, že splní vše, na čem se s ním dohodne, i kdyby bylo dohodě přítomno jen málo svědků, a naléhala, aby sjednali smlouvu hned. Požádala pak Torgilse, aby zavolal svého pobratima Halldóra a její syny. Torgils žádal, aby směl být přítomen též Örnólf. Gudrún odpověděla, že toho není třeba. - „Mám méně důvěry v Örnólfovu věrnost k tobě, než máš, zdá se, ty." Torgils pak řekl, aby dělala, jak chce.

Oba bratři přišli tedy ke Gudrúně a Torgilsovi a s nimi byl i Halldór. Gudrún jim oznámila, že „Torgils slíbil, že povede výpravu a přepadne s mými syny Hardbeinova syna Helgiho v jeho domě a pomstí Bolliho. Učinil tak však s podmínkou, že mu slíbím svou ruku. Nuže, beru vás za svědky, že slibuji Torgilsovi, že si nevezmu z mužů, kteří žijí na Islandě, nikoho než jeho. A do cizí země se nemíním vdát."

Torgilsovi se zdálo, že to stačí, a nezpozoroval lest. Skončili tedy jednání, jímž bylo rozhodnuto, že Torgils podnikne výpravu. Torgils pak odejel a s ním odjeli i Gudrúnini synové. Jeli do Údolí a nejprve domů do Tungy.

61
Příští neděli se konal krajský sněm a Torgils jel se svou družinou na něj. Godi Snorri se tentokrát sněmování nezúčastnil. Shromáždění bylo plně obesláno. Průběhem dne vzal Torgils Torsteina Černého stranou a řekl mu: „Vzpomínáš si, že jsi se s Óláfovými syny zúčastnil přepadení a ubití Bolliho? A dosud jsi nezaplatil Bolliho synům pokutu. Ačkoliv uplynulo mnoho času od té doby, co se to stalo, přece nemyslím, že jim vymizeli z paměti muži, kteří se té výpravy zúčastnili. Bratři se však nechtějí obracet se svou pomstou proti Óláfovým synům, poněvadž jsou s nimi příbuzní, ale proti Hardbeinovu synu Helgimu, který zasadil Bollimu smrtelnou ránu. Žádám tě proto, Torsteine, aby ses zúčastnil výpravy bratří a vykoupil si tak pokoj a mír."

„Nesluší se," namítal Torstein, „abych strojil úklady Helgimu, svému švagru. Raději si vykoupím mír penězi, a to v takové částce, že to bude sloužit bratřím ke cti."

„Myslím, že bratři nechtějí zbohatnout z otcovy smrti," mínil Torgils. „A aby ti bylo, Torsteine, jasno, máš na vybranou mezi dvojím: buď se zúčastnit výpravy, anebo být připraven, že s tebou bude špatně naloženo, jakmile přijde vhodný čas. Byl bych rád, kdyby sis zvolil první možnost, i když je Helgi tvým příbuzným. Dostaneme-li se do úzkých, musíme se hledět zachránit každý na svou pěst."

„Bude ještě někdo jiný," zeptal se Torstein, „z těch, kteří se stejně provinili vůči Bolliho synům, postaven před touž volbu?"

„Stejně se bude musit rozhodnout Lambi," odpověděl Torgils.

Torstein pravil, že se mu nyní zdá věc snazší, když nebude sám.

Nato pozval k sobě Torgils Lambiho a vyzval Torsteina, aby si vyslechl jejich rozmluvu. Potom se obrátil k Lambimu: „Chci s tebou, Lambi, mluvit o téže záležitosti, o které jsem mluvil s Torsteinem. Jaké zadostučinění chceš nabídnout Bolliho synům za činy, z kterých tě viní? Neboť je pravda, že jsi zranil Bolliho. Kromě toho jsi vinen ještě tím, že jsi horlivě povzbuzoval k Bolliho ubití. Měl jsi k tomu ovšem po Óláfových synech nejvíc důvodů." Lambi se zeptal, co se od něho očekává. Torgils odpověděl, že má stejně na vybranou jako Torstein, a vybídl ho, aby se zúčastnil výpravy s bratřími.

„Vykoupit se takovým způsobem mi připadá hanebné a zbabělé. Nemám chul! zúčastnit se této výpravy."

Torstein ho varoval: „Nedoporučoval bych ti zrovna, Lambi, aby ses tak rychle vyhnul výpravě, protože zde jednají mocní a velmi vlivní muži, kteří se domnívají, že příliš dlouho už trpěli bezpráví. Slyšel jsem o Bolliho synech, že vyspěli ve statné a hrdé muže a že hoří touhou po pomstě, jíž jsou povinni svému rodu. Nemůžeme po tak hrozném činu pomýšlet na nic jiného než se nějakou obětí zachránit. Lidé mi to budou ovšem vyčítat, protože Helgi je můj švagr. Myslím však, že většina lidí už je taková, že obětují všechno, mohou-li jen zachránit život. A nejdříve musíme odstranit to nebezpečí, které nám nejvíc hrozí."

„Není těžko pochopit, Torsteine, kam míříš," pravil Lambi. „A myslím, že je snad správné, k čemu radíš, nevidíš-li jiné východisko. Vždyť jsme vždycky spolu sdíleli všechna nebezpečí. Chci si však vymínit, jestliže se k vám přidám, že nebude ublíženo mým příbuzným, Óláfovým synům, jestliže se podaří pomsta na Helgim." A to Torgils slíbil za oba bratry.

Potom se dohodli, že se Torstein a Lambi zúčastní s Torgilsem výpravy a že třetího dne v týdnu přijdou brzo ráno do Tungy v Hördadalu. Nato se rozloučili a večer jel Torgils domů na dvorec Tungu. Nadešla chvíle, na které se účastníci zamýšlené výpravy smluvili, že se sejdou u Torgilse. A tak třetí den ráno před východem slunce přišel Torstein a Lambi do Tungy. Torgils je přijal s otevřenou náručí.

62
Torgils se vypravil z domu a jeli Hördadalem vzhůru. Bylo jich celkem deset: v čele Torgils, Hallin syn, dále Bolliho synové Bolli a Torleik, čtvrtý Tórd Kočka, jejich bratr, pátý Torstein Černý, šestý Lambi, sedmý a osmý Halldór a Örnólf, devátý Svein a desátý Húnbogi. Poslední dva byli synové Álfa z Údolí. Všichni se vyznali v boji. Jeli nahoru k sedlu zvanému Sópandaskard a Langavatnským údolím a dále napříč Borgarfjordským krajem. U Eyského brodu překročili řeku Nordrá a u Bakkského brodu nedaleko nad dvorcem Boe řeku Hvítá. Pokračovali pak v jízdě Reykjardalem a přes horský hřeben do Skorradalu a dále nahoru podél lesa ke dvorci Vatnshornu. Tam sestoupili s koní. Bylo už pozdě večer. Dvorec Vatnshorn stojí nedaleko jezera, na jih od řeky. Torgils řekl svým druhům, aby tam zůstali přes noc - „ a já odjedu na dvorec na výzvědy, abych zjistil, zda je Helgi doma. Bylo mi řečeno, že mívá kolem sebe často jen málo mužů, ale že je velmi bdělý a že místo, kde spí, je bezpečně chráněné."

Torgilsovi druhové řekli, aby jednal podle vlastního uvážení. Torgils se převlékl, sňal se sebe modrý plášť a navlékl si šedý plášť do deště. Potom zamířil ke dvorci, a když přijel blízko k ohradě, zpozoroval, jak proti němu jede nějaký muž. Když se potkali, pravil Torgils: „Moje otázka se ti bude zdát, příteli, podivná. Ale řekni mi, v kterém kraji jsem se octl nebo jak se jmenuje tento dvorec a kdo zde bydlí."

Muž odpověděl: „To jsi mi nějak hrozně nezkušený a nevědomý, jestliže jsi nikdy neslyšel o Helgim, Hardbeinovu synu, který je kdekomu znám pro svou odvahu a moc." Torgils se pak zeptal, je-li Helgi pohostinný, když k němu přijdou neznámí lidé, kteří potřebují nutně pomoci.

„Mohu o něm říci jen to nejlepší," odpověděl muž, „protože Helgi je jak v pohostinství, tak v každém jiném jednání vždy skvělý člověk."

„Je Helgi nyní doma?" zeptal se Torgils. „Chtěl bych ho požádat, abych směl u něho zůstat."

Muž se zeptal, co má na srdci.

„Letos v létě jsem byl na sněmu odsouzen psancem," odpověděl Torgils, „a teď bych rád našel trochu opory u některého mocného muže. A za to bych mu sloužil holou rukou i zbraní. Doveď mě tedy k Helgimu."

„Rád tě dovedu na statek," odpověděl muž, „protože přes noc zde budeš moci jistě zůstat. Ale Helgiho nezastihneš, neboť není doma."

Torgils se zeptal, kde je.

„Helgi je na salaši," odpověděl muž, „na salaši v Sarpi."

Torgils se zeptal, kde to je a jací lidé s ním jsou. Muž odpověděl, že je s ním jeho syn Hardbein a ještě dva jiní muži, psanci, kterých se ujal. Torgils ho požádal, aby mu ukázal nejkratší cestu k salaši -„protože chci hned vyhledat Helgiho, je-li to možné, a přednést mu svou záležitost."

Muž učinil, oč byl požádán, a ukázal mu cestu. Potom se rozešli. Torgils zamířil k lesu ke svým druhům a řekl jim, co se dověděl o tom, kde se Helgi zdržuje a koho u sebe má. „Zůstaneme zde přes noc a na salaš se vypravíme až ráno."

Učinili, jak řekl. Ráno vyjeli nahoru podél lesa, až přijeli blízko k salaši. Tu je Torgils vybídl, aby slezli s koní a posnídali. Učinili tak a chvíli se tam zdrželi.

63
Nyní musíme vyprávět, co se dělo na salaši, kde byl, jak již bylo řečeno, Helgi se svými lidmi. Helgi poslal ráno svého pastevce, aby prošel lesem u salaše a dal pozor, neprojíždí-li tudy někdo a vůbec neděje-li se něco - „dnes v noci jsem měl těžké sny." Pastevec se sebral a šel, jak mu Helgi poručil. Chvíli se zdržel venku, a když se vrátil, zeptal se ho Helgi, viděl-li něco zvláštního.

„Viděl jsem něco," odpověděl pastýř, „co tě bude jistě zajímat."

Helgi se zeptal, co to je. Hoch odpověděl, že viděl muže, kterých nebylo zrovna málo - „a myslím, že jsou z jiného kraje."

„Kdes viděl ty muže? Všiml sis jejich tváří a jak byli oblečeni?"

„Nenahnali mi tolik strachu," odpověděl pastýř, „abych si nevšiml podobných věcí, neboť jsem věděl, že se na ně budeš ptát." Řekl pak, že nejsou daleko od salaše a že právě snídali. Helgi se zeptal, zda seděli v kruhu, anebo v řadě vedle sebe. Mladík odpověděl, že v kruhu na svých sedlech.

„Řekni mi nyní," pravil Helgi, „jak vypadali. Řád bych věděl, zda podle jejich vzhledu budu moci uhodnout, kdo to je."

„Na zdobeném sedle seděl muž v modrém plášti," pravil pastevec, „velký a statný, s hlavou vpředu lysou a zuby mu vyčnívaly zpod rtů."

„Podle toho, co říkáš, poznávám toho muže velmi dobře," řekl Helgi. „Viděl jsi Hallina syna Torgilse ze západu z Hördadalu. Co mi asi chce ten svárlivec?"

„Vedle něho seděl muž na sedle zdobeném zlatem," pokračoval pastevec. „Byl v šarlatovém kabátci, na ruce měl zlatý náramek a zlatou stuhu kolem hlavy. Měl plavé vlasy, které mu spadaly k rameni. Byl světlé tváře a nos měl ohnutý a vpředu trochu ohrnutý. Měl krásné modré oči, bystré a poněkud neklidné, široké čelo a plné tváře. Vlasy měl vpředu nad obočím přistřiženy. Byl pěkně urostlý v ramenou a silné hrudi. Měl krásnou ruku a pevné rámě a celé jeho chování bylo velmi vybrané. Zkrátka a dobře, nikdy jsem ještě neviděl muže po všech stránkách tak dokonalého. Je tak mlád, že mu ještě nevyrazily vousy, ale zdálo se mi, že ho tíží nějaká starost."

„Pozorně sis všiml toho muže," pochválil Helgi pastýře. „Je to jistě skvělý muž, ale já jsem ho asi nikdy neviděl. Myslím však, že se nemýlím, řeknu-li, že to je Bolli Bollason, poněvadž jsem slyšel, že Bolli je velmi nadějný mladý muž."

„Dále seděl jiný muž na sedle s polévanou ozdobou," pokračoval pastýř, „v světle zeleném kabátci, s velkým zlatým prstenem na ruce. Byl to muž krásné tváře a je ještě mladý věkem. Vlasy měl hnědé a bohaté a vypadal jako rytíř."

„Zdá se mi, že znám toho muže, o kterém jsi teď mluvil," odpověděl Helgi. „Myslím, že to je Torleik Bollason. Jsi chytrý a velmi bystrý."

„Vedle něho seděl mladý muž," pokračoval pastevec, „v modrém kabátci, zastrčeném do černých nohavic. Měl hezkou, pravidelnou tvář, vlasy světlé, postavu štíhlou a ušlechtilé chování."

„Poznávám toho muže," pravil Helgi, „a myslím, že jsem ho viděl, když byl ještě velmi mlád. Je to, zdá se mi, Tórd Tórdarson, chovanec Snorriho. Těm lidem od Západních fjordů se skutečně podařilo shromáždit vybranou družinu. Kdo tam byl ještě?"

„Potom tam seděl nějaký muž v skotském sedle," odpověděl pastýř, „s šedivým vousem a velmi snědý, černých kudrnatých vlasů, skoro nevzhledný, ale statný. Oděn byl v šedý plášť do deště."

„Vidím jasně, kdo tento muž je," řekl Helgi. „Je to Lambi Torbjarnarson z Lososího údolí, ale nevím, proč jede s Bolliho syny."

Pastýř pokračoval: „Další muž seděl na vysokém sedle a měl na sobě modrý kabát a na rameni stříbrný náramek. Vypadal jako sedlák a nebyl již mladík, vlasy měl tmavé a kučeravé a ve tváři měl jizvu."

„Je zlé, co nyní říkáš," pravil Helgi, „neboť tohle je bezpochyby můj švagr Torstein Černý a je mi divné, že je v této společnosti. Já aspoň bych jemu takovou návštěvu neučinil. A co víš ještě?"

„Dále seděli dva muži. Byli si podobni a byli středních let, vypadali velmi odvážně, měli zrzavé vlasy a pihatou tvář, ale jinak byli hezkého vzhledu."

„Vidím jasně, kdo tito muži jsou," pravil Helgi. „Jsou to Armódovi synové, Torgilsovi pobratimci Halldór a Örnólf. Musím říci, že máš skutečně dobrý postřeh. Nu což, jsi už hotov s výčtem těch, které jsi viděl?"

„Nebude jich už mnoho," odpověděl hoch. „Vedle nich, trochu z kruhu, seděl muž v plátovém brnění, s ocelovou přilbou na hlavě a kraj přilby byl na palec silný. Přes rameno měl lesklou sekyru, jejíž ostří mohlo být loket široké. Tento muž byl snědý, černých očí a vypadal jako velký víking."

„Podle toho, co říkáš, poznávám ho velmi dobře," řekl Helgi. „Je to Húnbogi Silný, syn Álfa z Údolí. Nevím sice dobře, co Bolliho synové zamýšlejí, ale muže si k své výpravě vybrali pečlivě."

„A vedle toho siláka seděl muž černých vlasů," končil svou zprávu pastýř, „tlustý a zarudlý v tváři, s hustým obočím a středního vzrůstu."

„O tom už nemusíš nic víc říkat. Je to Svein, syn Álfa z Údolí, Húnbogiho bratr. A myslím, že bude dobře, učiníme-li potřebná opatření. Domnívám se totiž, že se budou chtít se mnou setkat, dříve než opustí tento kraj, a jsou na této výpravě muži, kteří by byli uvítali setkání se mnou, i kdyby k němu bylo došlo dříve. Ať se nyní ženy, které jsou zde na salaši, rychle převléknou do mužských šatů a sednou na koně a ujíždějí, jak nejrychleji mohou, ke dvoru. Možná že ti, co nedaleko číhají, nepoznají, jsou-li to muži nebo ženy. Získáme-li trochu času a dostaneme posilu na mužích, pak není jisté, jestli tamti si odnesou vítězství."

Ženy vyjely a byly celkem čtyři. Torgils pojal podezření, že se o nich Helgi dověděl, a vybídl hned své druhy, aby nasedli na koně a pustili se rychle za nimi. Ti byli hned hotovi, ale ještě než se vyhoupli do sedla, zpozorovali, jak k nim jede nějaký muž. Byl to člověk pomenší postavy, ale velmi živý, nadmíru neklidných očí a měl skvělého koně. Tento muž pozdravil Torgilse jako svého známého. Torgils se ho zeptal, jak se jmenuje a z kterého rodu je a odkud přijíždí. Muž odpověděl, že se jmenuje Hrapp a že po matce pochází z Breidifjordu. „Tam jsem také vyrostl. Později mi říkali Víga-Hrapp, Rváč. Jak jméno ukazuje, nejsem člověk pokojný, ačkoliv jsem mnoho nevyrostl. Po otci však pocházím z jižního kraje, kde jsem se také v posledních letech zdržoval. Je to velmi šťastná náhoda, Torgilsi, že jsem se tady s tebou setkal, poněvadž jsem tě chtěl vyhledat, i kdyby mě to stálo sebevíc námahy. Jsem totiž v nepříjemném postavení. Nepohodl jsem se se svým hospodářem, který se ke mně hrubě choval. Ale já nerad snáším ústrky, a tak jsem ho napadl se zbraní v ruce. Myslím však, že jsem mu zasadil jen nepatrnou ránu, anebo že jsem ho vůbec nezranil. Nemeškal jsem tam tak dlouho, abych se o tom přesvědčil, a cítil jsem se v bezpečí teprve, když jsem se vyhoupl na tohoto koně, kterého jsem sebral sedlákovi."

Ačkoliv Hrapp mnoho mluvil a málo se vyptával, přece brzo zpozoroval, že se chystají přepadnout Helgiho. Pravil, že se mu takový podnik líbí, a dodal, že ho nikdo nenajde v poslední řadě.

64
Sotva nasedli, pustili se Torgils a jeho druhové do trysku a vyjeli z lesa. Ti čtyři ze salaše také ujížděli tryskem. Někteří z Torgilsových druhů mínili, že by se mělo jet co nejrychleji za nimi. Torleik Bollason však pravil: „Pojeďme nejdříve k salaši a uvidíme, jací tam jsou lidé. Nezdá se mi totiž, že toto je Helgi se svými druhy. Spíše myslím, že to jsou jenom ženy."

A kromě něho odporovali i někteří jiní. Torgils pravil, ať rozhodne Torleik, protože věděl, že Torleik měl nejbystřejší oči. Zamířili tedy k salaši. Hrapp jel první a mával oštěpem a bodal jím do vzduchu a říkal, že nadešla chvíle zkoušky. Helgi a jeho lidé zpozorovali nepřítele teprve, až je Torgils a jeho družina obklíčili v salaši. Helgi zastrčil závoru a všichni se chopili zbraní. Hrapp vyskočil hned na střechu salaše a zeptal se, zda je liška v doupěti.

„Brzo se dovíš," odpověděl Helgi, „že je poněkud nebezpečný ten, který tu bydlí, a že dovede kousat, jestliže se někdo přiblíží k doupěti." A při těch slovech mrštil oštěp vikýřem ve střeše a probodl Hrappa. Hrapp byl hned mrtev a zřítil se na zem.

Torgils vybídl své lidi, aby si počínali opatrně a nevydávali se zbytečně v nebezpečí: „Máme přece sdostatek sil, abychom se zmocnili salaše a Helgiho beze ztrát, neboť myslím, že zde není mnoho mužů."

Salaš byla tak stavěna, že měla v hřebeni jediný trám, který spočíval na zdi štítů, a konce trámu vyčnívaly ven. Střecha byla z jednoduchého drnu, který ještě nesrostl. Torgils radil, aby se chopili konce trámu a táhli za něj, až by střecha povolila a probořila se dovnitř. Někteří však měli hlídat dveře, kdyby byl zevnitř učiněn výpad. V salaši bylo s Helgim celkem pět mužů. Byl tam jeho syn Hardbein, kterému bylo dvanáct let, pak pastevec a ještě dva jiní muži, psanci, kteří se k němu toho léta uchýlili. Jeden se jmenoval Torgils a druhý Eyjólf.

Před dveřmi salaše stáli Torstein Černý a Svein, syn Álfa z Údolí, kdežto ostatní strhávali střechu se salaše a rozdělili se přitom tak, že jednoho konce trámu se chopili synové Armóda a Húnbogi Silný a druhého Torgils a synové Gudrúny a Lambi. Cloumali jím tak silně, že se nakonec uprostřed zlomil. V té chvíli nasadil Hardbein oštěp otvorem ve dveřích a zasáhl Torsteina Černého pod ocelovou přilbu do čela a těžce ho zranil. Tu pravil Torstein, že uvnitř jsou muži, což ovšem bylo pravda. Hned nato se vyřítil dveřmi Helgi s takovou silou, že ti, kdo stáli nejblíž, sotva stačili uskočit. Torgils, který také stál blízko, sekl po něm mečem a zasáhl ho do ramene a byla to těžká rána. Helgi se obrátil proti němu a v ruce měl těžkou sekyru. „Tento starý vlk se rád ještě dívá, jak seká zbraň," pravil a mávl sekyrou po Torgilsovi. Sekyra mu vjela do nohy a byla to těžká rána. Když to spatřil Bolli, obrátil se hned proti Helgimu. V ruce držel meč Fótbít a sekl po něm a zasadil mu smrtelnou ránu. V té chvíli vyběhli ze salaše Helgiho druhové a s nimi Bolliho syn Hardbein. Torleik se obrátil proti Eyjólfovi. Eyjólf byl silný muž. Torleik sekl po něm mečem a zasáhl ho do stehna nad kolenem a usekl mu nohu. Eyjólf klesl hned mrtev k zemi. Húnbogi Silný se obrátil proti Torgilsovi a sekl po něm sekyrou a zasáhl ho do páteře a rozsekl vedví. Tórd Kočka stál blízko místa, kudy vyběhl Hardbein, a hned ho chtěl napadnout. Když to uviděl Bolli, přiběhl k němu a prosil ho, aby Hardbeinovi neubližoval - „nikdo se zde nesmí dopustit hanebného činu a Hardbein ať odejde v pokoji."

Helgi měl ještě jiného syna, který se jmenoval Skorri. Ten byl tehdy na vychování v Loukách v jižním Reykjardalu.

65
Po těchto událostech odjel Torgils se svými druhy přes horský hřeben do Reykjardalu, kde učinil prohlášení o Helgiho ubití. Potom zamířili na západ touž cestou, kterou přijeli, a neustali v jízdě, až přijeli do Hördadalu, kde vyprávěli, co se událo. Tato výprava se stala proslulou, neboť všichni v tom viděli velký čin, když padl tak znamenitý bojovník, jako byl Helgi. Torgils poděkoval svým druhům za pomoc a stejně učinili i Bolliho synové. Potom se rozloučili.

Lambi jel na západ do údolí Lososí řeky, a když přijel do Hjardarholtu, vypravoval příbuzným podrobně o tom, co se událo v Skorradalu. Příbuzní však byli pohoršeni jeho účastí na výpravě, dělali mu trpké výčitky a pravili, že se tím, co provedl, přihlásil spíše do rodu Torbjörna Skrjúpa než do rodu irského krále Myrkjartana.

Lambi se pro jejich řeči rozčilil a pravil, že si počínají pošetile, když mu činí výtky - „protože jsem vás zachránil před jistou smrtí."

Potom už nepromluvili spolu mnoho slov, neboť na obou stranách rozladění jen vzrostlo. Lambi odejel na svůj statek.

Torgils, Hallin syn, jel do Helgafellu a s ním jeli Gudrúnini synové a jeho pobratimové Halldór a Örnólf. Do Helgafellu přijeli pozdě večer, když už tam všichni spali. Gudrún vstala a vzbudila ostatní, aby přichystali pohoštění. Šla pak do světnice přivítat Torgilse a jeho druhy a zeptala se, jaké přinesli noviny. Torgils, který již odložil plášť i zbraň a seděl opřen o sloup, poděkoval Gudrúně za pozdrav. Byl oděn v červenohnědý kabátec a opásán byl širokým stříbrným pásem. Gudrún se posadila na lavici vedle něho. Tu pronesl Torgils tyto verše:

Helgi byl námi přepaden,
havrani mají šťastný den.
Krví jsme zbarvili meč,
když Torleik nás zavedl v seč.
Tři zabití leží v poli,
pomstěn je tvůj muž Bolli.

Gudrún se pak vyptávala podrobně na průběh jejich výpravy a Torgils jí vyprávěl vše, nač se zeptala. Gudrún byla spokojena a poděkovala jim za jejich dílo. Potom byli pohoštěni, a když se najedli, odebrali se na lůžka a spali až do rána. Ráno rozmlouval Torgils s Gudrúnou a pravil: „Věci se mají tak, jak, Gudrúno, víš, že jsem podnikl výpravu, o níž jsi mne žádala, a splnil jsem své slovo jako muž. Očekávám však, že jsem se nenamáhal nadarmo. Vzpomínáš si jistě, co jsi mi za to slíbila, a myslím, že si nyní zasloužím té odměny."

„Od té doby, co jsme spolu mluvili, neuplynulo ještě tolik času, abych na to zapomněla," odpověděla Gudrún. „Hodlám splnit všechno, k čemu jsem se zavázala. A zdalipak ty si vzpomínáš dobře, jak zněla naše úmluva?"

Torgils odpověděl, že ona sama to přece dobře ví.

„Vzpomínám si," pravila Gudrún, „že jsem ti slíbila, že se neprovdám za nikoho jiného zde v zemi než za tebe. Anebo tomu bylo jinak?"

Torgils odpověděl, že tomu bylo právě tak.

„Je dobře," pokračovala Gudrún, „že naše paměť v té věci souhlasí. Neboť nechci před tebou skrývat, že nikdy nedojde k tomu, abych se stala tvou ženou. Myslím, že dodržím vše, co jsem ti slíbila, když se provdám za Torkela Eyjólfssona, protože Torkel není nyní zde v zemi."

Torgils zrudl a pravil: „Jasně poznávám, odkud vane vítr. Z té strany se mi nedostalo nikdy nic dobrého. Vím, že tuto lest vymyslil godi Snorri."

Po těchto slovech se zdvihl a rozzloben odešel ke svým druhům a vyzval je, aby se chystali na cestu. Torleik byl velmi nespokojen, že Torgils byl oklamán, ale Bolli souhlasil se svou matkou. Gudrún chtěla Torgilse bohatě obdarovat a tak ho usmířit. Torleik však pravil, že to nemá smyslu - „protože Torgils je příliš hrdý, aby se zde spokojil maličkostmi."

Gudrún odpověděla, že se musí tedy utěšit, jak sám nejlépe dovede. Potom odejel Torgils z Helgafellu a s ním i jeho pobratimové. Tak se tedy vrátil na svůj dvorec v Tunze a byl velmi nespokojen se svým údělem.

66
Oné zimy Ósvíf onemocněl a zemřel. Jeho smrti všichni litovali, protože to byl člověk velmi moudrý. Byl pohřben v Helgafellu, kde Gudrún dala postavit kostel.

Téže zimy onemocněl Gest Oddleifsson. Když cítil, že nemoc je vážná, zavolal k sobě svého syna Tórda Krátkého a pravil: „Moje tušení mi říká, že tato nemoc učiní konec našemu soužití. Mým přáním je, abych byl přenesen do Helgafellu, protože toto místo se v našem kraji nejvíce proslaví. Vidíval jsem tam často zářit světlo."

Nato Gest zemřel. Zima byla tuhá, břehy zamrzly a silný led se táhl daleko do Breidifjordu, takže z Bardastrandu nebylo možno jet na lodi, a tak mrtvý Gest ležel dva dni na dvorci v Hagi. Druhou noc se zdvihla tak prudká bouře, že všechen led byl odnesen od břehu. Ráno bylo hezky a klidno. Tórd vzal loď, odnesl na ni mrtvého Gesta a jel přes Breidifjord a večer připlul do Helgafellu, kde zůstal přes noc. Ráno byl Gest pohřben do hrobu k Ósvífrovi. Tak se vyplnila Gestova předpověď, že po smrti nebudou od sebe tak daleko, jako když jeden z nich žil na Bardastrandu a druhý v Saelingsdalu. Tórd Krátký odejel po pohřbu domů. A hned příští noc se zdvihla zas bouře a přihnala všechen led k břehu. Dlouhou část zimy zůstal břeh zamrzlý a lodi nemohly tudy projíždět. Všichni v tom viděli velké znamení, že mohlo být převezeno Gestovo tělo, ačkoliv předtím i potom byl fjord zamrzlý.

67
V Langidalu žil muž jménem Tórarin. Byl sice godim, ale velký vliv neměl. Jeho syn se jmenoval Audgísl. Byl to nadějný mladík. Torgils, Hallin syn, je připravil o jejich postavení, což oba pociťovali jako velké příkoří. Audgísl jel k Snorrimu, aby mu řekl o tomto bezpráví a požádal ho o pomoc.

„Ten Hallin holomek je poslední dobou příliš sebevědomý a drzý," pravil Snorri. „Copak se nikdy nesetká s lidmi, kteří mu nebudou chtít být po vůli? Je sice pravda, že je to silný a odvážný člověk, ale i takoví lidé, jako je on, přišli už o život."

Při rozloučení dal Snorri Audgíslovi vykládanou sekyru. Na jaře jel Torgils s Torsteinem Černým na jih k Borgarfjordu, aby nabídl Helgiho synům a ostatním jeho příbuzným pokutu. Došlo skutečně k dohodě a byla stanovena vysoká pokuta. Torstein zaplatil dvě třetiny pokuty za ubití, kdežto Torgils měl zaplatit jenom třetinu a ujednání mělo být stvrzeno na sněmu.

V létě jel Torgils na sněm. Když přijeli k lávovému poli u sněmoviště, uviděli, jak proti nim jede nějaká žena. Torgils zamířil k ní, ale ona se mu vyhnula a pronesla tyto verše:

Kdo přední jsi z mužů,
pozor si dej.
Střez se úkladů
Snorriho lstivých.
Však sotva mu unikneš.
Chytrý je Snorri.

A potom šla svou cestou.

„Nikdy se nestalo, abys ty šla ze sněmu, když já jsem jel na sněm a měl naději na jistý úspěch," pravil Torgils. Nicméně se odebral na sněm do svého stanu. Jednoho dne měli muži vyvěšeny venku šaty, aby uschly. Torgils měl modrý plášť, který visel se stěny stanu, a lidé slyšeli, jak z pláště vychází hlas:

Mokrý zde visím,
o zradě vím
a snad i o dvou.
Nemohu uschnout.

Lidé to pokládali za velký div. Příští den šel Torgils na pravý břeh řeky Öxará, aby zaplatil Helgiho synům pokutu. Nad stany se posadil na zem. Byl tam s ním jeho pobratim Halldór a ještě jiní muži. Když přišli Helgiho synové, začal Torgils počítat peníze. Torarinův syn Audgísl přistoupil k němu, a právě když Torgils počítal deset, ťal Audgísl po něm a všem se zdálo, že ústa vyslovila jedenáct, když hlava odpadla od krku. Audgísl běžel ke stanu lidí z Vatnsfjordu, ale Halldór utíkal za ním a u vchodu do stanu mu zasadil smrtelnou ránu. Zpráva, že Torgils byl zabit, se ihned dostala do stanu Snorriho.

„Asi jste špatně rozuměli," pravil Snorri lidem, kteří mu přinesli zprávu. „To Torgils asi zasadil smrtelnou ránu."

„Ale hlava mu opravdu odlítla od těla," odpověděl muž.

„Pak je možné, že je to pravda," řekl Snorri.

Toto ubití bylo usmířeno pokojným narovnáním, jak se o tom vypravuje v Sáze o Torgilsovi, Hallinu synu.

68
Téhož léta, kdy byl ubit Torgils, přistála v Björnovu přístavu loď, která patřila Eyjólfovu synu Torkelovi. Torkel byl tak bohatý, že měl na moři dvě nákladní lodi. Druhá připlula do Bordeyru v Hrútafjordu. Obě lodi vezly náklad dříví. Když se Snorri dověděl o Torkelově příjezdu, vypravil se hned k lodi. Torkel, který měl na lodi také mnoho pití, ho přivítal velmi srdečně. Pohoštění bylo skvělé a mnoho se při něm mluvilo. Snorri se vyptával, co je nového v Norsku. Torkel podal zprávu o všech význačných událostech. Snorri naopak vyprávěl vše, co se zběhlo na Islandě v době, kdy Torkel byl za mořem.

„Myslím, že bys udělal dobře," pravil Snorri, „jak jsem již s tebou o tom mluvil před tvým odjezdem, abys zanechal cest a usadil se a uzavřel sňatek, o kterém jsme tehdy mluvili."

„Vím, kam míříš," odpověděl Torkel. „Také jsem stále stejného smýšlení jako tehdy a ze srdce bych si přál té skvělé ženitby, je-li to možné."

„Jsem připraven a hotov vyjednat ti tuto záležitost," odpověděl Snorri. „Nyní jsou ostatně odstraněny obě překážky, pro které jsi se tolik rozmýšlel vzít si Gudrúnu: Bolli je pomstěn a Torgils je odstraněn z cesty."

„Velmi dobře máš promyšleny svoje záměry," pravil Torkel, „a ovšem že se chci ucházet o Gudrúninu ruku."

Snorri zůstal několik dní na lodi. Potom vzali desetiveslici, která byla přivázána k lodi, a vypravili se na cestu, celkem pětadvacet mužů. Jeli do Helgafellu. Gudrún přivítala Snorriho velmi vřele. Byli skvěle pohoštěni, a když tam strávili noc, zapředl Snorri s Gudrúnou řeč a pravil: „Musím ti říci, že jsem tuto cestu podnikl kvůli svému příteli Torkelovi Eyjólfssonovi. Torkel přijel se mnou, jak vidíš, a má v úmyslu požádat tě o ruku. Je to skvělý muž. Znáš ostatně dobře jeho rod i jeho život. Víš také, že mu nechybí majetek. Myslím, že se hodí nejlépe ze všech za předáka v tomto kraji, bude-li se jím chtít stát. Těší se velké vážnosti zde v zemi, ale ještě větší vážnosti požívá, když pobývá v Norsku u předních mužů."

„Zde budou mít rozhodující slovo moji synové Torleik a Bolli," odpověděla Gudrún. „Ty však, Snorri, jsi třetí muž, na kterého se obrátím v tak důležitých záležitostech, protože jsi mi dal vždycky dobrou radu."

Snorri řekl, že je jasné, že Torkel nemůže být odmítnut, a dal zavolat Gudrúniny syny. Přednesl jim pak přátelským tónem celou záležitost, dokazuje, jaké posily se jim dostane v Torkelovi, který je bohatý a obezřetný.

„Tu věc může jistě nejlépe posoudit naše matka," odpověděl Bolli. „Já nebudu proti její vůli. A ovšemže nesmíme nedbat ženitby, kterou ty, Snorri, doporučuješ, protože jsi nám už nejednou prokázal dobré služby."

Tu pravila Gudrún: „Rádi se i v této věci budeme řídit tvým uvážením, Snorri, protože tvoje rady nám byly vždy k prospěchu." Snorri nabádal k sňatku velmi horlivě a nakonec bylo dohodnuto, že se Torkel s Gudrúnou vezmou. Snorri jim nabídl, že sám uspořádá hostinu.

Torkel s tím byl velmi spokojen a pravil: „Mám dost prostředků, abych přispěl vším, co budete potřebovat."

„Přeji si," odpověděla Gudrún, „aby svatební hostina byla zde na Helgafellu, a nemám strach, že nebudu mít dost prostředků. A nebudu obtěžovat ani Torkela, ani nikoho jiného."

„Vždycky, Gudrúno, jednáš jako hrdá žena," poznamenal Snorri.

Bylo pak domluveno, že se svatba bude konat šest týdnů před začátkem zimy. Nato se vypravil Snorri a Torkel na zpáteční cestu. Snorri jel domů a Torkel zamířil k své lodi. Během léta pobýval buď v Tunze, nebo u lodi.

Konečně se přiblížil čas svatby, ke které dělala Gudrún velké přípravy. Godi Snorri přijel na hostinu s Torkelem. Měli s sebou téměř šedesát mužů a byla to vybraná družina. Většina jich byla v barevných šatech. Gudrún měla sezváno na sto hostů. Bratři Bolli a Torleik vyšli Snorrimu vstříc a s nimi i hosté, které pozvala Gudrún. Snorri a jeho družina byli srdečně uvítáni, a když předali domácím lidem koně a svrchní šaty, byli uvedeni do hodovní síně. Torkel a Snorri zaujali se svými lidmi místa na čestné lavici, kdežto Gudrúnini hosté usedli na protější lavici.

69
Onoho podzimu přišel ke Gudrúně Gunnar, který ubil Tidrandiho. Byl poslán do Helgafellu, aby zde hledal ochranu a pomoc. Gudrún ho přijala, ale jeho jméno bylo tajeno. Gunnar byl odsouzen k vyhnanství pro ubití Tidrandiho Geitissona z Krossavíku, jak se vypravuje v Sáze o lidech z Njardvíku. Musil se velmi skrývat, protože o jeho život usilovalo mnoho mocných mužů.

První den hostiny, když šli muži k vodě, aby se umyli, stál tam veliký muž silných ramen a široký v prsou a na hlavě měl klobouk. Torkel se ho zeptal, kdo je. Muž řekl jméno, které ho právě napadlo.

„Myslím, že nemluvíš pravdu," pravil Torkel. „Podle toho, co jsem slyšel, podobáš se nejspíše Gunnarovi, který ubil Tidrandiho. A jsi-li tak znamenitý hrdina, jak se vypravuje, pak jistě nebudeš chtít skrývat své jméno."

„Mluvíš, jako by ti na tom velmi záleželo," odpověděl Gunnar. „Myslím ostatně, že se nemusím před tebou skrývat. Správně jsi mě poznal. A co nyní mohu od tebe očekávat?"

Torkel odpověděl, že se to hned doví, a vyzval své lidi, aby ho jali. Gudrún seděla ještě s jinými ženami uvnitř. Jakmile zpozorovala, co se děje, vstala a vyzvala své lidi, aby šli Gunnarovi na pomoc. Vyzvala je, aby nešetřili nikoho, kdo by se chtěl na něm dopustit nějakého násilí. Gudrún měla silnější družinu a tak se vše obrátilo jinak, než si Torkel myslil.

Snorri zasáhl do věci a vybídl obě strany, aby zanechali sváru - „je přece v tvém vlastním zájmu, Torkele, abys nepostupoval v této věci s takovou horlivostí. Vždyť vidíš, že Gudrún má dosti prostředků, aby nás oba přemohla."

Torkel se hájil tím, že slíbil svému jmenovci Torkelovi Geitissonovi, že zabije Gunnara, přijde-li do západního kraje -„a Torkel je můj nejlepší přítel."

„Ale ještě více jsi zavázán vůči nám," pravil Snorri. „Je to ostatně především tvůj zájem, protože i kdybys hledal široko daleko, nikdy nedostaneš takovou ženu, jako je Gudrún."

Torkel se na Snorriho naléhání a hlavně proto, že viděl, že Snorri má pravdu, nakonec umírnil. Gunnar pak byl večer odveden na jiné místo. Potom pokračovala hostina v zábavě a hojnosti, a když byla u konce, chystali se hosté odejet. Torkel dal bohaté dary Snorrimu i všem ostatním váženým mužům. Snorri pozval k sobě Bolliho Bollasona a prosil ho, aby ho navštívil a zůstal u něho, kdykoli by se mu zachtělo. Bolli pozvání přijal a odejel na dvorec Tungu. Torkel se nyní usadil v Helgafellu a ujal se hospodářství. Brzo se ukázalo, že se v něm vyzná stejně dobře jako v obchodních cestách. Ještě téhož podzimu dal strhnout hlavní budovu a postavit novou. Stavba byla dokončena v zimě a byla to velká, rozsáhlá budova. Torkel a Gudrún se měli velmi rádi.

Uběhla zima a na jaře se zeptala Gudrún Torkela, co je ochoten udělat pro jejího chráněnce Gunnara. Torkel odpověděl, aby o tom rozhodla sama: „Ujala jsi se ho tak rozhodně, že nebudeš myslím spokojena, dokud se nedostane od nás do bezpečí."

Gudrún pravila, že uhodl správně. „Přeji si, abys mu dal loď a k tomu vše, co nutně potřebuje."

„Věruže nejsi skrblík," odpověděl s úsměvem Torkel, „a nemohla bys mít za muže člověka malicherného. Nehodil by se k tvé povaze. Stane se tedy, jak si přeješ."

Gunnar za dar vřele poděkoval - „moje ruka je však příliš krátká, abych se vám mohl odměnit za všechnu vaši přátelskou pomoc."

Nato se vydal Gunnar na moře, a když připlul do Norska, odebral se na svůj statek. Gunnar byl bohatý a znamenitý člověk a velmi statečný muž.

70
Z Torkela Eyjólfssona se stal záhy významný předák. Velmi mu záleželo na tom, aby si získal přátele a úctu lidí. Měl značný vliv v kraji a vyznal se dobře v právních záležitostech. Ale o jeho sporech na sněmu se nemluví.

Torkel byl, nehledíme-li k Snorrimu, po celý svůj život nejmocnějším mužem v Breidifjordu. Svůj dvůr udržoval v dobrém stavu a všechny budovy, které v Helgafellu postavil, byly velké a pevné. Označil také místo ke stavbě kostela a mluvil o tom, že zamýšlí obstarat potřebné dřevo.

Torkel měl s Gudrúnou syna, kterému říkali Gelli. Gelli se brzo vyvinul ve velmi nadějného chlapce. Bolli Bollason přebýval střídavě na dvoře Tunze a v Helgafellu. Snorri si ho velmi oblíbil. Jeho bratr Torleik žil v Helgafellu. Oba bratři byli velcí a znamenití muži, ale Bolli byl ve všem první. Torkel žil se svými nevlastními syny v dobré shodě. Gudrún měla Bolliho ze všech svých dětí nejraději. Když mu bylo šestnáct let a Torleikovi dvacet, řekl Torleik svému otčimu a matce, že se chce vypravit do Norska: „Zprotivilo se mi sedět doma jak ženské, a rád bych dostal prostředky na cestu."

„Myslím, že jsem vám bratřím od té doby, co jsme se stali příbuznými, nikdy nekřížil plány. Velmi dobře chápu, že toužíš poznat mravy cizích zemí, a jsem přesvědčen, že kdekoliv přijdeš mezi poctivé lidi, všude tě budou pokládat za znamenitého muže."

Torleik pravil, že nechce s sebou mnoho majetku - „neboť není jisté, dovedu-li jej ochránit. Jsem ještě mlád a v mnohém nezkušený."

Torkel ho vybídl, aby si vzal, kolik chce. Potom mu zakoupil podíl na lodi, která kotvila u Dögurdarnesu, a doprovodil ho k lodi a vypravil ho z domu velmi pečlivě. Bylo léto, když Torleik vyjel, a loď připlula do Norska, kde tehdy vládl král Óláf Svatý. Král ho přijal laskavě a pravil, že mu není jeho rod neznám, a pozval ho na svůj dvůr. Torleik pozvání přijal a zůstal u krále a vstoupil do jeho družiny. Král si ho velmi vážil. Torleik se osvědčil jako znamenitý muž a zůstal u krále několik roků.

Nyní se musíme vrátit k Bollimu. Když mu bylo osmnáct let, obrátil se na svého otčima a na svou matku a pravil, že si přeje, aby mu bylo vyplaceno dědictví po otci. Gudrún se ho zeptala, co hodlá podniknout, že na nich žádá peníze.

„Je mým přáním," odpověděl Bolli, „abyste mi namluvili nevěstu. A byl bych rád, otčíme Torkele," dodal, „kdybys ty mi dělal námluvčího, aby se věc podařila."

Torkel se zeptal, o kterou ženu se chce ucházet.

„O Tordísu, dceru Snorriho," odpověděl Bolli. „To je ta žena, kterou ze všech nejvíce si přeji mít, a neožením se tak honem, jestliže se mi tato ženitba nepovede. Proto mi na tom velmi záleží, aby jednání mělo úspěch."

„Ovšemže se ujmu této věci, myslíš-li, že ti to prospěje. Jsem přesvědčen, že Snorri rád uslyší o tvých námluvách, protože jistě ví, že nabídka od muže, jako jsi ty, mu slouží ke cti."

„A já, Torkele," pravila Gudrún, „ti hned řeknu, že nebudu ničeho šetřit, aby Bolli dosáhl té ženy, kterou si přeje. Jednak proto, že ho mám velmi ráda, a také proto, že jsem se na něho mohla ze všech svých dětí nejbezpečněji spolehnout, že se bude řídit mou vůlí."

Torkel odpověděl, že udělá pro Bolliho vše, co bude moci -,,a je k tomu dosti důvodů, protože nikdo nebude litovat, kdo si získá Bolliho přízeň."

Brzo nato vyjeli Torkel a Bolli s četnou družinou z domu, a když přijeli do Tungy, uvítal je Snorri velmi vřele a dobře je pohostil. Snorriho dcera Tordís byla doma se svým otcem. Byla to příjemná a velmi hezká dívka. Když pobyli na dvorci několik dní, řekl Torkel Snorrimu, proč přijeli, a přimlouval se u něho, aby dal svou dceru Bollimu za ženu.

„Je to čestná nabídka, jak od tebe nemohu ani jinak čekat," odpověděl Snorri. „A neodepřu ti, oč žádáš, protože Bolliho pokládám za velmi nadějného muže a myslím, že se dobře vdá ta žena, která si ho vezme. Ale nejvíc tu bude záležet na Tordíse, neboť ji nebudu nikdy nutit, aby si vzala jiného muže než toho, který se jí líbí."

Když byla tato nabídka Tordíse přednesena, odpověděla, že se bude řídit radou svého otce a že si vezme raději Bolliho, který je z jejího kraje, než nějakého cizího muže bůhví odkud. A když Snorri viděl, že jí není proti mysli vdát se za Bolliho, byla sjednána svatba a vykonány zásnuby. Svatební hostinu měl vypravit Snorri, a to uprostřed léta. Když bylo vše takto domluveno, odejel Torkel s Bollim domů. Bolli zůstal v Helgafellu, a když nadešel den sňatku, vypravil se s Torkelem a ještě jinými pozvanými lidmi do Tungy. Byla to početná a vybraná družina. V Tunze se jim dostalo vřelého přivítání. Bylo tam velmi mnoho hostí a znamenité pohoštění, a když hostina byla u konce, chystali se lidé k odjezdu. Snorri dal Torkelovi cenné dary a stejně i Gudrúně a ostatním svým přátelům a příbuzným. Potom odejel každý do svého domova. Bolli zůstal v Tunze a mezi ním a Tordísou se rozvila velká láska. Snorri vycházel Bollimu vstříc, jak jen mohl, neboť ho měl raději než vlastní děti. Tak tam pobyl Bolli rok v přátelství a dobrém pohostinství.

V létě nato připlula do ústí řeky Hvítá loď, která patřila z poloviny Torleiku Bollasonovi a z poloviny jistým Norům. Když se Bolli dověděl o příjezdu svého bratra, odejel hned k lodi na jih do Borgarfjordu. Shledáni obou bratří bylo radostné. Bolli tam zůstal několik dní a potom se oba bratři vypravili do Helgafellu. Torkel a Gudrún je přijali velmi srdečně a prosili Torleika, aby zůstal přes zimu u nich. Torleik pozvání přijal, a když se tam zdržel nějakou dobu, vrátil se k řece Hvítá, aby dal vytáhnout loď na břeh a odvezl své zboží do západního kraje. Torleik získal v Norsku velký majetek i čest, protože ho přijal do své družiny nejslavnější kníže, král Óláf. Přes zimu přebýval tedy Torleik v Helgafellu, kdežto Bolli v Tunze.

71
Té zimy se oba bratři často stýkali a vedli spolu rozhovory, nic se nestarajíce o veselé hry a jinou zábavu. A když jednou přijel Torleik do Tungy, rozmlouvali spolu po celý den i noc. Snorri věděl, že se jistě radí o něčem důležitém, a šel za nimi. Bratři se s ním srdečně pozdravili, ale o svých záležitostech přestali mluvit.

„O čem se radíte," zeptal se jich Snorri, „že nedbáte ani jídla, ani spaní?"

„Neradíme se o ničem," odpověděl Bolli, „a rozhovory, které tu vedem, jsou bezvýznamné."

Když Snorri viděl, že chtějí před ním tajit vše, co měli na mysli, on však přece jen měl tušení, že se jistě radí o něčem, z čeho by mohly, kdyby to bylo uskutečněno, vzniknout velké nesnáze, pravil k nim: „Obávám se, že to nejsou ani bezvýznamné, ani rozmarné příběhy, co je předmětem vašich rozhovorů, a neměl bych vám za zlé, kdyby tomu bylo tak, jak se domnívám. Vyjevte mi nyní, prosím vás, pravdu a nic přede mnou netajte. Nebude jistě škodit, probereme-li věc všichni vespolek, neboť já vám nebudu nikdy v ničem překážet, z čeho by vzrostla vaše vážnost."

Torleikovi se zdálo, že Snorri uvítá jejich plán, a sdělil mu několika slovy jejich úmysl, že chtějí přepadnout a potrestat Óláfovy syny. Pravil, že se s nimi mohou klidně měřit, když přece Torleik byl v družině krále Óláfa a když Bolli se stal příbuzným tak významného muže, jako je Snorri.

Snorri však odpověděl: „Dosti je pomstěn Bolli, když za jeho ubití zaplatil Helgi Hardbeinsson životem. A myslím, že bylo způsobeno již dosti neštěstí, i když od té doby nedošlo k dalším činům pomsty."

„Cože, Snorri?" řekl rozmrzen Bolli, „nejsi již tak horlivý v pomoci, jak jsi před chvílí ujišťoval? Věruže by ti byl Torleik nesdělil tento úmysl, kdyby se byl se mnou poradil. A říkáš-li, že Helgi splatil svým životem ubití našeho otce, pak musím říci, že je každému známo, že za Helgiho ubití byla zaplacena pokuta a náš otec že není pomstěn."

Když tedy Snorri viděl, že neobrátí jejich mysl, nabídl se, že se raději pokusí sjednat s Óláfovými syny narovnání, než aby opět došlo k vraždám. A s tím oba bratři souhlasili. Nato odejel Snorri ještě s několika jinými muži do Hjardarholtu. Halldór jej srdečně přivítal a prosil ho, aby tam zůstal. Snorri pravil, že musí večer domů - „ale rád bych si s tebou promluvil v důležité věci."

Potom začali vyjednávat a Snorri vyjevil, proč přijel. Řekl, že zpozoroval, že Bolli a Torleik již nesnesou, aby Óláfovi synové nezaplatili za jejich otce pokutu. „Proto se chci pokusit o narovnání a rád bych věděl, může-li být učiněn konec nešťastnému sváru mezi vámi příbuznými."

Halldór neodmítl jeho nabídku a odpověděl: „Vím velmi dobře, že Torgils, Hallin syn, a Bolliho synové chtěli přepadnout bud mne, anebo mé bratry, až ty jsi obrátil jejich pomstu jiným směrem, takže od té doby pomýšleli na ubití Helgiho Hardbeinssona. Jsme ti za to stejně zavázáni jako za tvé dřívější zásahy ve sporech mezi námi příbuznými."

„Myslím," pravil Snorri, „že na tom velmi záleží, aby se zdařil můj plán a aby se došlo k dobrému narovnání, jehož si upřímně přeji, neboť znám povahu všech protivníků, že dodrží, na čem se dohodnete." „Nebudou-li moji bratři nic namítat," odpověděl Halldór, „budu rád souhlasit s tebou, abychom zaplatili za Bolliho pokutu, jak ji stanoví muži, kteří budou určeni k rozhodčímu výroku. Vymiňuji si však, že nedojde k trestu vyhnanství a k ztrátě mého postavení nebo k změně mého pobytu. Stejně si vymiňuji, že nebudou musit měnit svá sídla moji bratři, nýbrž že je budou moci právem podržet při zakončení tohoto sporu. A každá strana ať určí k rozhodčímu výroku své zástupce."

„Tvůj návrh je dobrý a poctivý," souhlasil Snorri, „a dají-li bratři něco na mou radu, přijmou tyto podmínky."

Potom odejel Snorri domů a sdělil bratřím, jaký úspěch měla jeho cesta, a dodal, aby vůbec nespoléhali na jeho pomoc, jestliže s ujednáním nebudou souhlasit.

Bolli pravil, že se stane, jak si přeje - „a byl bych rád, Snorri, abys ty byl rozhodčím za nás."

Snorri potom poslal Halldórovi vzkaz, že dohoda byla přijata, a požádal ho, aby určil ze své strany muže, který by byl spolu s ním, Snorrim, rozhodčím. Halldór zvolil za svého rozhodčího Steintóra Torlákssona z Eyru. K rozhodčí schůzi mělo dojít na dvorci Drangách na Skógském pobřeží čtyři týdny před koncem léta. Torleik odejel do Helgafellu a celou zimu se neudálo nic, co by stálo za zmínku. Když se přiblížila chvíle smluvené schůzky, přijel godi Snorri spolu s Bolliho syny, a celá jejich družina počítala celkem patnáct mužů. Se stejným počtem přijel i Steintór. Snorri a Steintór začali jednat a brzy se dohodli. Nato oznámili peněžitou pokutu, ale není známo, v jaké výši. Říká se však, že byla správně vyplacena a že podmínky smíru byly přesně dodrženy. Peníze byly vyplaceny na torsneském sněmu. Halldór daroval Bollimu znamenitý meč a Óláfův syn Steintór daroval Torleikovi štít, a byl to skvělý dar. Potom byl sněm skončen a zdálo se, že vážnost obou stran tímto ujednáním jen vzrostla.

72
Když se Bolli a Torleik s Óláfovými syny smířili a Torleik již pobyl rok na Islandě, prohlásil Bolli, že se chce vypravit za moře. Snorri ho zrazoval: „Bojím se, aby se ti nepřihodilo něco zlého. Jestliže však toužíš po větším majetku, než nyní máš, pak ti opatřím hospodářství a dám ti vystavět dvorec a pořídím ti lidi a budu pečovat o to, aby se ti dostalo vážnosti a úcty. Myslím, že to nebude dělat žádné potíže, protože ti jsou lidé většinou nakloněni."

„Dlouho se již obírám myšlenkou," odpověděl Bolli, „že se jednou podívám do jižních zemí. Myslím, že nezmoudří mnoho ten, kdo se nerozhlédne po jiných krajích než po Islandě."

Když tedy Snorri viděl, že Bolli je pevně rozhodnut a že by rozmlouvání nic nepomohlo, nabídl mu, že mu dá na cestu tolik majetku, kolik bude chtít. Bolli přisvědčil, že si chce vzít hodně zboží: „Nerad bych žil z milosti druhých, ať zde, nebo v cizině."

Potom odejel na jih do Borgarfjordu a k řece Hvítá a odkoupil druhou polovinu lodi, která patřila jiným mužům než Torleikovi. Nyní byli tedy bratři pány celé lodi. Potom se Bolli odebral na západ domů. Bolli a Tordís měli dcerku jménem Herdís a Gudrún se nabídla, že děvčátko vychová. Bylo jí tehdy rok, když přišla do Helgafellu. Také Tordís tam často pobývala a Gudrún si ji velmi oblíbila.

73
Oba bratři se tedy vypravili k lodi a Bolli s sebou vzal mnoho zboží. Když byli s přípravou lodi hotovi, vypluli na moře. Nedostali však hned příznivý vítr a plavba jim trvala dlouho. Na podzim připluli do Norska a přistáli u Trándheimu. Král Óláf byl právě ve východní části země, ve Víku, kde se chystal na zimní pobyt. Když se bratři dověděli, že král již nepřijde na podzim do Trándheimu, prohlásil Torleik, že se vypraví na východ podél pobřeží, aby navštívil krále Óláfa.

„Nemám mnoho chuti plahočit se teď na podzim od jednoho trhoviště k druhému," odporoval Bolli. „Myslím, že je to spojeno s velkým nepohodlím a námahou. Proto zůstanu přes zimu raději zde v městě. Doslechl jsem se, že na jaře přijede král na sever. Nepřije-de-li však, potom nebudu nic namítat, abychom se sebrali a navštívili ho na jeho dvoře."

Bolli prosadil svou. Vyložili pak zboží z lodi a usadili se v městě. Brzy se ukázalo, jak je Bolli ctižádostivý a že chce být považován vždy za prvního mezi muži. Dařilo se mu to také, protože byl velmi štědrý, a tak dosáhl v Norsku brzo velké vážnosti. Přes zimu si držel v Trándheimu družinu, a kdykoliv šel za pitím a družnou zábavou, bylo každému zřejmé, že jeho lidé mají lepší šaty i zbraně než ostatní městský lid. Bolli také platil sám za celou svou družinu, když se zúčastnil nějaké pitky. Tomu odpovídala i ostatní jeho štědrost a hrdé chování.

Bratři se tedy zdrželi přes zimu v městě. Oné zimy sídlil král Óláf v Sarpsborgu ve východním kraji, a odtud přišla zpráva, že král nemíní jet na sever. Proto připravili bratři brzo na jaře svou loď a pluli podél pobřeží na východ. Cesta se jim vydařila, a když přijeli do Sarpsborgu, vypravili se hned ke králi Óláfovi. Král přijal Torleika, který býval členem jeho družiny, i jeho druhy velmi srdečně. Hned se také zeptal, kdo je ten statný muž, který doprovází Torleika.

„To je můj bratr Bolli," odpověděl Torleik.

„Je to jistě skvělý muž," mínil král.

Nato pozval král bratry, aby zůstali u něho. Bratři pozvání s díky přijali a zůstali přes jaro u krále. Král byl Torleikovi nakloněn stejně jako dříve, ale Bolliho si cenil mnohem více, protože se mu zdálo, že vyniká nad všechny ostatní muže.

Když se jaro chýlilo ke konci, začali bratři mluvit o svých plánech. Torleik se zeptal Bolliho, chce-li jet v létě na Island - „anebo se zdržíš ještě v Norsku?"

„Ani jedno, ani druhé," odpověděl Bolli, „a mám-li říci pravdu, nehodlal jsem, když jsem odjížděl z Islandu, zůstat v sousedním domě. A nyní bych byl rád, bratře, kdybys sám převzal loď."

Torleikovi bylo velmi líto, že se mají rozejít - „ale měj si i zde svou vůli, Bolli, jako ji máš vždycky."

Když přednesli králi, na čem se ustanovili, zeptal se král Bolliho: „Nezdržíš se u nás déle? Myslím, že bys udělal líp, kdybys u nás zůstal ještě nějakou dobu. Prokáži ti stejnou čest, jakou jsem prokazoval tvému bratru Torleikovi."

„Rád bych se vám, pane, zavázal svou službou, ale dřív se chci podívat tam, kam jsem se již rozhodl jet a kam mě to již dlouho táhne. Vaši nabídku však rád přijmu, bude-li mi dopřáno vrátit se."

„Rozhodni si sám, kam chceš jet," pravil král, „neboť vy Islanďané jste vždycky tvrdohlaví. Přece se však nechci tajit svým míněním, že jsi nejskvělejší muž, který sem přišel z Islandu za mého života."

Když Bolli dostal od krále dovolení, přichystal se na cestu a vstoupil na kupeckou loď, která měla odplout na jih do Dánska. Bolli měl s sebou opět mnoho zboží. Někteří z jeho druhů jeli s ním. Král Óláf se s ním rozloučil ve velkém přátelství a daroval mu na rozloučenou bohaté dary. Torleik zůstal u krále, kdežto Bolli odejel do Dánska a zůstal tam přes zimu a získal si tam u mocných mužů velkou vážnost. Nepočínal si tam také o nic skromněji, než když byl v Norsku. A když uběhla zima, vypravil se do cizích zemí a dostal se až do Mikligardu. Nepobyl tam dlouho a vstoupil mezi varjagy, do císařské družiny. Nemáme zpráv, že by byl někdo z Norů nebo Islanďanů vstoupil do císařovy služby před Bollim Bollasonem. V Mikligardu pobyl Bolli mnoho let a ve všech zkouškách se projevil jako velmi statečný muž a vždy byl mezi prvními. Varjagové si ho velmi vážili.

74
Nyní se musíme vrátit k Eyjólfovu synu Torkelovi, který žil jako předák na svém dvorci. Gelli, jeho a Gudrúnin syn, vyrůstal doma a brzy z něho byl statný mladík a všichni ho měli rádi.

Říká se, že Torkel vypravoval jednou Gudrúně svůj sen: „Zdálo se mi," pravil, „že jsem měl tak ohromné vousy, že zakryly celý Breidifjord." A prosil ji, aby mu ten sen vyložila.

„Co myslíš ty, že ten sen znamená?" zeptala se ho Gudrún.

„Že celý Breidifjord bude patřit pod mou moc."

„Je to možné," řekla Gudrún, „ale já si myslím, že spíše ponoříš své vousy do Breidifjordu."

Téhož léta spustil Torkel svou loď na moře a chystal se na cestu do Norska. Jeho syn Gelli, kterému bylo tehdy dvanáct let, jel s ním. Torkel prohlásil, že si chce opatřit dřevo na stavbu kostela, a jakmile byl hotov s přípravami, hned vyplul. Jejich cesta byla sice klidná, ale nikoliv nejkratší, a přistáli v severním Norsku. Král Óláf sídlil právě v Trándheimu. Torkel se hned vydal ke králi a Gelliho vzal s sebou. Oběma se dostalo vlídného přijetí. Torkel se těšil oné zimy takové vážnosti u krále, že mu král, jak se vypravuje, daroval ne méně než sto marek v stříbře. Gellimu daroval král o vánocích plášť a byl to vzácný dar. Téže zimy dal král stavět v městě dřevěný kostel. Měl to být veliký chrám a ničím se nešetřilo k jeho vybavení. Na jaře bylo svezeno k lodi dřevo, které král daroval Torkelovi. Byly to silné klády a dobré jakosti, neboť Torkel sám si při jejich výběru dohlížel.

Jednoho dne brzo ráno vyšel si král ještě s několika muži ven a tu uzřel nahoře na kostele, který nebyl ještě dostavěn, nějakého muže. Velmi se tomu divil, neboť v tak časnou dobu řemeslníci nebyli zvyklí vstávat. Král však muže brzo poznal. Byl to Torkel Eyjólfsson, který tam vyměřoval největší trámy, příčné, podélné i nosné.

Král zamířil hned ke kostelu a pravil: „Co to zde děláš, Torkele? Bereš si snad míru pro chrámové dřevo, které si chceš odvézt na Island?"

„Ano, pane," odpověděl Torkel.

Tu pravil král Óláf: „Uber každému trámu dva lokte a přece ještě vystavíš největší kostel na Islandě."

„Nech si své dřevo," odpověděl Torkel, „myslíš-li, že jsi se předal, anebo je-li ti ho nyní líto. Ale já z něho neuberu ani loket. A najdu si způsob a prostředky, abych si opatřil jiné."

„Je pravda, Torkele, že jsi skvělý muž," pravil král velmi mírným hlasem, „ale nyní z tebe mluví pýcha. Neboť je to zajisté pýcha, jestliže sedlák chce závodit s námi. Není však pravda, že ti nepřeji dřevo, jestliže ti bude dopřáno postavit z něho kostel. Neboť ten kostel nebude tak velký, aby se do něho vešla všechna tvá domýšlivost. Mám však tušení, že málo bude k užitku toto dřevo a že z něho sotva vyvedeš stavbu."

Tím se skončila jejich rozmluva a král odešel. Bylo na něm sice vidět, že ho mrzí, že Torkel vůbec nedbá jeho rady, ale potlačil svou nevůli a rozloučil se s Torkelem v nejlepším přátelství. Torkel vstoupil na loď a vyplul na moře. Měli příznivý vítr a cesta netrvala dlouho a připluli do Hrútafjordu. Torkel se hned vypravil z lodi a jel do Helgafellu. Všichni se těšili z jeho příjezdu a Torkel si získal touto cestou velkou vážnost. Svou loď dal vytáhnout na břeh a postavil pro ni kůlnu. Dřevo na stavbu kostela uložil na bezpečné místo, neboť pro jinou práci je nemohl dopravit na podzim na jih. Přes zimu zůstal Torkel na svém dvorci a o vánocích uspořádal v Helgafellu hostinu, na kterou sezval množství lidí. Té zimy vedl vůbec okázalý život. Gudrún mu v tom nebránila a naopak říkala, že majetek je k tomu, aby si jím lidé získali vážnost. Měla také vždy připraveno vše, co potřebovala k vedení bohaté domácnosti. Torkel rozdal oné zimy svým přátelům mnoho vzácných darů, které si přivezl z Norska.

75
Po vánocích se vypravil Torkel na sever k Hrútafjordu, aby odvezl své dřevo. Nejdřív zamířil do Údolí a odtud na dvorec Ljárskógy ke svému příbuznému Torsteinovi, kde si opatřil lidi a koně. Potom jel na sever do Hrútafjordu a zdržel se tam nějakou dobu, stále se zabývaje v mysli přepravou dřeva. Potom sehnal v kraji kolem fjordu ještě nějaké koně, poněvadž nechtěl dělat několik cest, kdyby to nemusilo být. Tyto přípravy zabraly hodně času. Zaměstnával se jimi až do Suchých dní.

Když konečně byl s přípravami hotov, odtáhl dřevo více než s dvaceti koňmi na břeh řeky Ljá, odkud je chtěl odvézt na lodi do Helgafellu. V Ljárskógách se však ještě zdržel nějakou dobu, neboť mezi oběma příbuznými vládlo velké přátelství.

Jednoho dne pravil Torstein Torkelovi, že by byl rád, kdyby s ním jel do Hjardarholtu - „chci tam koupit od Halldóra pozemky, protože od té doby, co musil zaplatit Bolliho synům pokutu za jejich otce, má Halldór málo volných peněz. A ty pozemky jsou takové, že bych byl velmi rád, kdybych je měl ve svém majetku."

Torkel řekl, aby dělal, jak myslí. Jel pak s ním a bylo jich celkem dvacet. Když přijeli do Hjardarholtu, přijal je Halldór srdečně a byl velmi hovorný. Měl u sebe doma jen několik mužů, protože většinu jich poslal na sever k Steingrímsfjordu, kam byla vyplavena velryba, na níž měl Halldór podíl. Doma zůstal jen Beini Silný, který jediný žil ze všech mužů, kteří sloužili Halldórovu otci Óláfovi.

Sotva Halldór zpozoroval, že přijíždí Torstein se svou družinou, pravil Beinimu: „Vím velmi dobře, proč ti dva příbuzní přijíždějí. Budou chtít koupit ode mne pozemky, a je-li tomu tak, jistě se se mnou dají do jednání. Myslím, že se mi posadí každý z jedné strany. Budou-li však chtít sáhnout k násilí, napadni stejně rychle Torsteina jako já Torkela. Ty jsi byl přece vždycky našemu rodu věrný. Poslal jsem již také do nejbližších statků pro muže a byl bych rád, kdyby přišli, než dokončíme jednání."

Když den již pokročil, pravil Torstein Halldórovi, aby se všichni tři odebrali k poradě - „rádi bychom totiž s tebou o něčem pojednali."

Halldór odpověděl, že tak rád učiní. Torstein pravil svým druhům, aby na něho počkali, až se vrátí od porady. Beini však šel s nimi, protože se mu zdálo, že se věc vyvíjí zcela tak, jak Halldór předpovídal. Šli na konec ohrazené louky před domem. Halldór, který měl na sobě přiléhající plášť s lemováním, jak se tehdy nosil, se posadil na mez a z každé strany si mu sedl jeden z obou příbuzných, těsně k němu na jeho plášť, kdežto Beini stál za nimi a v ruce držel velkou sekyru.

„Přijel jsem," začal Torstein, „abych od tebe koupil pozemek. Chtěl bych tu věc nyní s tebou projednat, protože je zde se mnou můj příbuzný Torkel. Myslím, že by nám oběma to mohlo být vhod, neboť mi bylo řečeno, že se ti nedostává volných peněz a obdělávání pozemků ti přijde draho. Já ti dám za ně místo k osídlení, které by se ti líbilo, a kromě toho tolik peněz, na kolika se dohodneme."

Halldór se proti tomu zpočátku nijak nevzpíral, a začali tedy jednat o podmínkách koupě. Protože se jim zdálo, že Halldór nemá námitek, vmísil se Torkel horlivě do vyjednávání, aby koupi rychle dojednali. Ale čím více naléhali, tím více se jim snažil Halldór uniknout, a tak se nakonec od cíle vzdalovali, místo aby se k němu blížili.

Tu pravil Torkel: „Nevidíš, milý Torsteine, co Halldór zamýšlí? Celý den protahoval jednání s námi a vodil nás za nos. Trváš-li tedy na koupi pozemků, budeme musit jít na něho zostra."

Torstein pravil, že by rád věděl, na čem je, a žádal Halldóra, aby řekl jasně, chce-li s ním koupi sjednat.

„Myslím, že už nemusím před tebou skrývat, že dnes večer odjedeš domů bez koupě," odpověděl Halldór.

„Já také myslím, že ti nepotřebuji déle tajit, jak my jsme se rozhodli, co ti dáme na vybranou," vyhrožoval Torstein, „neboť se domníváme, že podržíme vrch, protože máme přesilu. Buď dobrovolně prodáš pozemky a získáš tak naše přátelství, anebo, a tato podmínka je mnohem horší, z donucení napřáhneš dlaň a rukoudáním mi stvrdíš prodej hjardarholtských pozemků."

Když Torstein začal takto vyhrožovat, vyskočil Halldór tak prudce, že mu praskla spona u pláště, a zvolal: „Všechno jiné se stane spíš, než že bych svolil k něčemu, co nechci."

„Cože se stane?" zeptal se Torstein.

„Těžkou sekyru ti zatne do hlavy jeden z nejhorších lidí a zkrotí tak tvou pýchu a násilnictví."

„To je zlé proroctví," odpověděl Torkel, „a doufám, že se nevyplní. Nyní se mi však zdá, Halldóre, že je dost důvodů, abys musil postoupit pozemky a nic za ně nedostal."

„Spíš se budeš chytat chaluh v Breidifjordu, než mě donutíš, abych postoupil své pozemky," odpověděl Halldór. A po těch slovech se obrátil a šel domů. V téže chvíli přispěchali ke dvoru muži, pro které předtím poslal.

Torstein byl velmi pohněván a chtěl hned Halldóra napadnout. Torkel ho však prosil, aby tak nečinil - „a byl by to velký hřích v této postní době. Ale až uplynou Suché dni, nebudu proti tomu, abychom změřili své síly."

Halldór pravil, že myslí, že ho nikdy nezastihnou nepřipravena. Nato Torkel s Torsteinem odjeli a cestou mnoho uvažovali o této výpravě. Torstein pravil, že je jisté, že jejich cesta skončila prahanebně - „ale proč jsi měl, Torkele, takový strach napadnout Halldóra a ztrestat ho?"

„Což sis nevšiml, že Beini stál za tebou se sekyrou v ruce? Bylo to velmi nebezpečné, protože by ti byl hned zasekl sekyru do hlavy, jakmile bych jen dal znát, že zamýšlím něco proti Halldórovi."

Tak tedy jeli domů do Ljárskóg. Postní doba rychle ubíhala a nadešel velikonoční týden.

76
Na Zelený čtvrtek brzo ráno se vypravil Torkel na cestu. Torstein ho velmi zrazoval. „Zdá se mi, že počasí není jisté," pravil.

Torkel odpověděl, že počasí bude jistě skvělé - „a nezrazuj mě od cesty, protože chci být na velikonoce doma."

Potom spustil člun na moře a začal jej nakládat. Ale co Torkel a jeho druhové naložili, to Torstein stačil vyložit na břeh.

„Přestaň už jednou a nezdržuj mě!" zvolal Torkel. „Tentokrát svou vůli neprosadíš."

„Prosaď si ty tedy svou," odpověděl Torstein. „Ale bude to k tvému neštěstí, neboť na této cestě se přihodí osudné věci."

Torkel však pravil, že doufá, že se opět sejdou a že se sejdou ve zdraví. Torstein šel tedy domů a byl velmi smutný. Vešel do světnice a řekl, aby mu dali něco pod hlavu. Pak si lehl a služebná si všimla, jak mu z očí stékají slzy na podušku.

Netrvalo dlouho a bylo slyšet nárazy větru o stěny domu. „Slyšíte, jak bouří vrah mého bratrance Torkela?" pravil Torstein.

Torkel a jeho druhové pluli podél Breidifjordu a bylo jich v člunu deset. Vítr začal ostře vát a nakonec se vystupňoval v mohutný vichr. Dlouho vzdorovali vlnám, neboť to byli velmi odvážní muži. Torkel měl s sebou meč Sköfnung. Měl jej uložený v truhle. Pluli s nestaženými plachtami, až se dostali k ostrovu Bjarney. Z obou břehů fjordu pozorovali lidé jejich plavbu. Když připluli k ostrovu, udeřil náraz větru do plachet a převrhl člun. Torkel utonul a s ním se utopili všichni, kdo bylí v člunu. Dřevo bylo odplaveno daleko kolem ostrova a hlavní sloupy byly vyplaveny na jiném ostrově, kterému se od té doby říká Stafey, Sloupový ostrov. Meč Sköfnung se zaklesl do příček uvnitř člunu a později byl nalezen na ostrově, kterému se nyní říká Sköfnungsey. Večer téhož dne, co utonul Torkel se svými druhy, stalo se v Helgafellu, že Gudrún šla do kostela, když už ostatní šli spát. Když vešla do předsíně kostela, viděla před sebou stát přízrak. Přízrak se k ní naklonil a pravil: „Jsou veliké noviny, Gudrúno."

„Mlč!" odpověděla Gudrún a šla dál k hlavním dveřím. A když byla u dveří, zdálo se jí, že vidí, jak se Torkel se svými lidmi vrátil domů a stojí před vchodem do kostela a jak jim s šatů stéká voda. Gudrún na ně nepromluvila a vstoupila do kostela a zůstala tam, dokud neskončila modlitby. Potom šla domů a myslila, že se Torkel už asi vrátil. Ale když vstoupila do světnice, nikdo tam nebyl. Na Gudrúnu padla pro tuto příhodu velká sklíčenost. Na Velký pátek poslala lidi, aby vypátrali, co se stalo s Torkelem a jeho druhy. Někteří se odebrali na pobřeží a jiní jeli na ostrovy. To už byly trosky nákladu naplaveny široko daleko po ostrovech a na obou březích fjordu. Na Bílou sobotu se roznesla tato zpráva a všechny hluboce dojala, protože Torkel se těšil velké vážnosti. Bylo mu osmačtyřicet let, když utonul, a toto neštěstí se stalo čtyři roky předtím, než padl král Óláf Svatý. Torkelova smrt se dotkla těžce Gudrúny, ale snášela ji statečně. Ze dřeva, z kterého se měl postavit kostel, bylo zachráněno jen velmi málo. Gelli, kterému bylo tehdy čtrnáct let, se ujal spolu s matkou hospodářství a převzal vládu v kraji. Brzo bylo zřejmé, že z něho bude znamenitý předák.

Z Gudrúny se stala nyní velmi nábožná žena a na Islandě byla první ženou, která se naučila zpívat žalmy. Gudrún bývala dlouho do noci v kostele na modlitbách a Herdís, Bolliho dcera, ji vždycky doprovázela. Gudrún měla Herdísu velmi ráda.

Vypravuje se, že se jednou v noci Herdíse zdálo, že k ní přišla nějaká žena. Měla na sobě vlněný plášť a kolem hlavy šátek. Celý její zevnějšek působil skličujícím dojmem.

„Řekni své babičce," pravila žena, „že pro ni trpím, když nade mnou po celé dni klečí a vylévá na mne tak horké slzy, že celá od nich hořím. Říkám ti to, protože ty se mi líbíš víc, ale i nad tebou se vznáší něco divného. S tebou bych však přece snad nějak vyšla, jen kdyby mě netrápila Gudrún."

Nato se Herdís probudila a vypravovala Gudrúně, co se jí zdálo. Gudrún v tom viděla dobrou předzvěst. Příští ráno dala z podlahy kostela, tam kde klekávala k modlitbě, vytrhnout desky a poručila tam kopat. Našly se tam pak kosti, celé černé a hrozné na podívání. Našla se tam také náprsní spona a kus dřeva s kouzelnými runami. Lidé se proto domnívali, že to jistě byl hrob nějaké čarodějky. Ty kosti pak byly odneseny na odlehlé místo, kam jen zřídkakdy vkročila lidská noha.

77
Když od utonutí Torkela Eyjólfssona uplynuly čtyři roky, připlula do Eyjafjordu loď. Patřila Bollimu Bollasonovi a její posádka se skládala většinou z Norů. Bolli si přivezl s sebou mnoho zboží a četné skvosty, které dostal od předních mužů. Když se vrátil ze své cesty, liboval si tolik v nádheře, že nosil šaty jen ze šarlatu anebo z jiných drahocenných látek a všechny zbraně měl zdobeny zlatem. Říkali mu proto Bolli Pyšný.

Bolli řekl svým druhům z lodi, že se chce podívat do svého kraje na západě, a předal jim do ochrany celou loď i s nákladem. Potom odejel s dvanácti muži a všichni byli oděni v šarlatový šat a seděli v sedlech zdobených zlatem. Byli to vesměs krásní muži, ale nade všechny vynikal Bolli. Byl oděn v šat z nádherné látky, který mu daroval byzantský král. Přes šat měl přehozen šarlatový plášť a u pasu měl meč Fótbít, jehož hlavice byla pozlacená a jehož rukojeť byla obtočena zlatou nití. Na hlavě měl pozlacenou přilbu a po straně červený štít, zdobený zlatou postavou rytíře. V ruce držel kopí, jak bylo zvykem v cizích zemích. A kamkoli přišli na návštěvu, tam se nemohly ženy vynadívat na Bolliho, na jeho nádheru a na nádheru jeho druhů.

V takovém rytířském odění jel tedy Bolli západními kraji, až přijel do Helgafellu. Gudrún se velmi těšila z příjezdu svého syna, ale Bolli se tam dlouho nezdržel a jel na dvorec Saelingsdalstungu, aby navštívil svého tchána Snorriho a svou ženu Tordísu. Bylo to radostné shledání a Snorri ho pozval, aby zůstal u něho a aby přivedl s sebou tolik lidí, kolik bude chtít. Bolli pozvání přijal a zůstal u Snorriho přes zimu se všemi muži, kteří s ním přijeli ze severu. Svou cestou se stal slavným a Snorri mu neprokazoval o nic menší lásku než dříve.

78
Když byl Bolli asi rok na Islandě, jeho tchán Snorri onemocněl. Byla to zdlouhavá nemoc. Snorri dlouho ležel, a když se mu nemoc zhoršila, dal si k sobě zavolat své nejbližší příbuzné a pravil Bollimu: „Přeji si, aby ses ujal, až zemřu, mého statku zde i vlády nad lidmi. Vážím si tě ne méně než svých vlastních synů. Není ovšem nyní zde v zemi ten z mých synů, o němž se domnívám, že nejvíc vynikne, totiž Halldór."

Potom Snorri zemřel. Bylo mu sedmašedesát let. Stalo se tak rok po pádu krále Óláfa Svatého. Tak praví kněz Ari Učený. Snorri byl pochován v Tunze. Bolli a Tordís se ujali statku v Tunze, jak si Snorri přál, a Snorriho synové s tím byli srozuměni. Bolli si získal velikou vážnost a oblibu. Jeho dcera vyrůstala v Helgafellu a byla to překrásná dívka.

Gudrún začala velmi stárnout, ale dlouho ještě žila ve svém smutku, jak zde byl vylíčen. Gudrún byla první jeptiškou a poustevnicí na Islandě a všeobecně se říká, že byla nejvýznamnější z žen svého stavu zde v zemi. Vypravuje se, že jednou přišel Bolli do Helgafellu. Gudrún měla velikou radost, kdykoliv ji přišel navštívit. Dlouho seděl s matkou a rozmlouval s ní o mnohých věcech.

„Řekneš mi, matko," zeptal se nakonec Bolli, „co bych velmi rád věděl: kterého muže jsi měla nejraději?"

„Torkel byl velmi mocný muž a znamenitý předák," odpověděla Gudrún, „a nikdo nebyl schopnější a dokonalejší než Bolli. Tórd Ingunnarson byl ze všech čtyř nejchytřejší a znamenitý znalec zákona. O Torvaldovi však nebudu mluvit."

„Z toho, co říkáš," pravil Bolli, „vidím dobře, jaký každý z tvých mužů byl, ale to jsi neřekla, kterého muže jsi měla nejraději. Myslím však, že bys to nemusela přede mnou tajit."

„Velmi na mne naléháš, můj synu," odpověděla Gudrún, „a mám-li to vůbec někomu říci, pak to řeknu tobě nejraději."

Bolli ji prosil, aby tak učinila.

Tu pravila Gudrún: „Tomu, kterého jsem měla nejraději, jsem nejvíce ublížila."

„Myslím," řekl Bolli, „že to jsou upřímná slova, která jsi nyní řekla," a dodal, že učinila dobře, když mu pověděla, co si tolik přál vědět.

Gudrún se dožila velkého stáří a vypravuje se, že ztratila zrak. Zemřela v Helgafellu, kde je také pochována.

Gelli Torkelsson žil v Helgafellu až do své smrti a vypravuje se

o něm mnoho pozoruhodného. Vypravuje se o něm v mnoha ságách,

i když zde se o něm děje jen stručná zmínka. V Helgafellu dal postavit nádherný kostel, jak dosvědčuje Arnór Jarlaskáld ve své slavné básni, kterou složil na Gelliho po jeho smrti. A když Gelli dosáhl již značně vysokého věku, vypravil se na cestu z Islandu a přibyl do Norska, kde se nezdržel dlouho. Z Norska odejel na jih do Říma, aby tam navštívil hrob svatého apoštola Petra. Byla to dlouhá cesta. Potom se vrátil na sever do Dánska, kde onemocněl a byl zaopatřen svátostmi umírajících, a zemřel a je pochován v Roskilde. Gelli měl s sebou meč Sköfnung, který byl kdysi uloupen z mohyly Hrólfa Kráka. Tento meč nezískal potom už nikdo do svého vlastnictví.

Když přišla na Island zpráva o Gelliho smrti, přejal jeho syn Torkel otcovský statek v Helgafellu. Druhý Gelliho syn, Torgils, utonul ještě mlád v Breidifjordu se všemi, kdo s ním byli na lodi. Torkel byl neobyčejně schopný a těšil se pověsti velmi moudrého muže.