SAGA O NJÁLOVI

1
Žil muž jménem Mörd, příjmím Housle. Mörd byl synem Sigvata Zrzavého a bydlil na dvoře Völlu při řece Rangá. Byl to bohatý předák a znamenitý rádce při vedení soudních pří a tak vynikající znalec zákonů, že se rozsudky nepokládaly za platné, nebyl-li při jejich vynesení. Mörd měl dceru Unn. Bylo to hezké děvče, hodné a jemného chování. Říkali o ní, že je to nejlepší nevěsta v kraji kolem Rangá.
Nyní se vyprávění obrací na západ do breidifjordských údolí, kde na statku Höskuldsstadech v Lososím údolí žil muž jménem Höskuld, syn Dalakollův. Jeho bratr se jmenoval Hrút a bydlil v Hrútsstadech. Hrút pocházel z téže matky jako Höskuld, ale jeho otcem byl Herjólf. Hrút byl hezký muž, velký a silný, smělý zápasník, člověk rozvážný a moudrý, neústupný vůči nepřátelům a dobrý rádce v těžkém postavení. Jednou pořádal Höskuld hostinu. Přišel na ni i Hrút a posadil se vedle bratra. Höskuld měl dceru jménem Hallgerd. Dcerka si hrála s ostatními děvčaty na podlaze. Hallgerd byla hezké děvče, štíhlé postavy a vlasy měla jemné jako hedvábí a tak dlouhé, že jí sahaly až k pasu. Höskuld na ni zavolal, aby šla k němu, a děvče hned poslechlo. Otec ji vzal za bradu a políbil ji, a dcerka zas odešla. Tu se zeptal Höskuld bratra:
„Jak se ti líbí? Nemyslíš, že je hezká?"
Hrút mlčel a Höskuld se ho zeptal podruhé.
Tu Hrút odpověděl: „Je to velmi hezké děvče, její krása však bude příčinou mnohých utrpení. Rád bych také věděl, kde se vzaly v našem rodě tyhle zlodějské oči."
Pro tato slova se Höskuld urazil a poměr mezi oběma bratry na čas ochladl.
Hallgerdinými bratry byli Torleik, otec Bolliho, a Óláf, otec Kjartanův, a Bárd.

2
Jednou zase jeli oba bratři, Höskuld a Hrút, na obecný sněm. Na sněmu bylo mnoho lidu a Höskuld řekl Hrútovi: „Byl bych, bratře, rád, kdyby sis našel ženu a zařídil si potřebnou domácnost."
„Sám jsem se už o tom dost napřemýšlel," odpověděl Hrút, „ale stále se nemohu rozhodnout. A tak mi poraď. Co myslíš, kam se mám obrátit?"
„Na sněmu je mnoho mužů z předních rodů," odpověděl Höskuld, „můžeš si vybrat, z kterého chceš. Já však už jsem myslil pro tebe na jedno děvče. Je to Unn, dcera Mörda Housle, muže velmi rozumného. Mörd je s ní zde na sněmu, a chceš-li, můžeš ji vidět."
Když šli příští den ke Skále zákona, uviděli venku před stanem lidí z Rangá krásně oblečené ženy. Tu upozornil Höskuld Hrúta: „Tamhle je ona, Unn, o které jsem ti vypravoval. Jak se ti líbí?"
„Líbí," řekl Hrút, „ale nevím, budeme-li spolu šťastni."
Šli pak dál ke Skále zákona. Mörd Housle tam právě vykládal právní ustanovení, a když byl hotov, odešel do svého stanu. Höskuld a Hrút vstali a šli za ním. Mörd seděl ve stanu. Pozdravili ho a Mörd povstal a podal Höskuldovi ruku a posadil ho vedle sebe. Hrút si sedl vedle bratra. Bavili se o mnoha věcech a nakonec Höskuld řekl, proč vlastně přišli: „Hrút se chce stát tvým zetěm a vzít si tvou dceru. Z mé strany mu nebude chybět podpora."
Mörd odpověděl: „Vím, že jsi znamenitý předák, ale o tvém bratru nevím nic."
„Hrút mě ještě předčí," řekl Höskuld.
„Budeš mu musit přispět značným podílem, protože Unn je mou jedinou dcerou a patří jí všechno dědictví po mně," poznamenal Mord.
„Hned ti řeknu, co nabízím," řekl Höskuld. „Hrútovi bude patřit dvůr Kambsnes a dvůr Hrútsstady a všechna země až k Trándově rokli. A patří mu též kupecká loď."
Tu pravil Hrút Mördovi: „Nezapomeň, zemane, že mě můj bratr z lásky ke mně vynáší. Nejsou-li ti však moje námluvy proti mysli, pak bych rád, abys sám stanovil podmínky."
„Již jsem je uvážil," odpověděl Mörd. „Unn dostane šest tisíc a její věno se na tvém dvorci zvýší o třetinu, a kdybyste dostali dědice, bude každému z vás patřit polovina majetku."
„Přijímám tyto podmínky. A učiňme smlouvu před svědky," souhlasil Hrút.
Nato vstali a podali si ruce a Mörd zasnoubil svou dceru Hrútovi. Svatba se měla konat u Morda čtrnáct dní po slunovratu. Obě strany pak jely ze sněmu domů. Bratři jeli západním směrem kolem Hallbjörnovy mohyly. Tam se setkali s Tjóstólfem, synem Björna Zlatonoše z Reykského údolí, a ten jim řekl, že v ústí řeky Hvítá přistála loď, na níž přijel Özur, Hrútův strýc z otcovy strany, a vyřídil Özurův vzkaz, aby ho Hrút hned navštívil. Když Hrút uslyšel tuto zprávu, požádal Höskulda, aby jel k lodi s ním. Höskuld tedy jel, a když přijeli k lodi, přivítal Hrút svého strýce velmi srdečně. Özur je pozval do svého stanu, aby si připili na shledanou. Odstrojili tedy koně, vešli dovnitř a zasedli k pití.
Hrút zval Özura: „Pojeď se mnou, strýče, na západ a zůstaň přes zimu u mne."
„To nepůjde, synovče, protože zemřel tvůj bratr Eyvind, který tě na Gulatingu prohlásil za svého dědice. A neodjedeš-li hned do Norska, připraví tě tvoji nepřátelé o dědictví."
„Co mám dělat, bratře?" zeptal se Hrút. „Je to svízel, když jsem právě smluvil svou svatbu."
„Jeď k Mördovi a požádej ho o prodloužení lhůty, aby Unn na tebe počkala tři roky. Já zatím pojedu domů a přivezu ti věci, které budeš potřebovat na cestu," radil Höskuld.
„A já ti zato nabízím, aby sis vzal ze zboží tady na lodi mouku a dřevo a vše, co potřebuješ, podle libosti," řekl Hrút.
Potom vsedl na koně a odejel na jih, kdežto Höskuld se dal západním směrem.
Když Hrút přijel do Rangárvöllu, přijal ho Mörd laskavě a Hrút mu vypověděl celou záležitost, žádaje ho o radu.
„Jak velký je to majetek?" zeptal se Mörd.
Hrút odpověděl, že všechen majetek činí dvě stě marek.
„Je to mnoho ve srovnání s mým dědictvím a jeď si, máš-li chuť," řekl na to Mörd.
Svatbu potom odložili a smluvili, aby Unn na něho čekala tři roky. Hrút pak odejel k lodi a zůstal tam přes léto, až byla připravena k plavbě. Vše, co potřeboval na cestu, mu přivezl Höskuld na loď. Hrút předal Höskuldovi správu majetku na dobu své nepřítomnosti, a Höskuld odejel domů. Brzo nato dostali příznivý vítr a odpluli na širé moře. Po třech týdnech plavby dosáhli Hernských ostrovů a zamířili k Víku.

3
Tehdy panoval v Norsku Harald Gráfeld. Harald byl synem Eiríka Krvavé sekyry a vnukem Haralda Krásnovlasého. Gunnhild, jeho matka, byla dcerou Özura Tota a sídlila tehdy se svým synem na východě v Konungahelle. Jakmile se Gunnhild dověděla, že do Víku připlula loď, ptala se hned, kteří Islanďané jsou na ní. Řekli jí, že je tam Özurův synovec Hrút.
Tu řekla Gunnhild: „Už vím, jistě si přijel pro dědictví. Ale to spravuje Sóti."
Pak si dala zavolat jednoho muže ze své družiny, Ögmunda, a řekla mu: „Půjdeš do Víku k Özurovi a Hrútovi a vyřídíš jim, že je oba zvu přes zimu k sobě. Řekni, že se k nim zachovám přátelsky, a bude-li Hrút dbát mých přání, povedu v patrnosti jeho dědickou záležitost i jiné věci, které hodlá podniknout. Také u krále ho budu podporovat."
Ögmund se tedy vypravil za Islanďany a ti, když se dověděli, že je z Gunnhildiny družiny, ho přijali velmi srdečně. Ögmund jim důvěrně sdělil své poslání a Islanďané se potom radili mezi sebou. „Zdá se mi, synovče," řekl Özur, „že o naší odpovědi je již rozhodnuto, neboť vím, jaká je Gunnhild. Odmítneme-li její pozvání, vyžene nás ze země a oloupí nás o vše, co máme. Přijmeme-li je však, prokáže nám všechnu čest, kterou nám slíbila."
Ögmund se pak vydal na zpáteční cestu, a když předstoupil před Gunnhildu, sdělil jí, jak pořídil a že Islanďané přijedou.
„Dalo se to očekávat, neboť jsem slyšela, že Hrút je muž chytrý a obratný. A nyní dávej pozor a oznam mi, až přijedou na dvůr," řekla Gunnhild.
Hrút se svým strýcem se tedy vydali na východ do Konungahelly. Když tam přibyli, vyšli jim vstříc příbuzní a přátelé a srdečně je uvítali. Islanďané se ptali, je-li král přítomen, a bylo jim řečeno, že je.
Potom se setkali s Ögmundem, který jim vyřídil Gunnhildin pozdrav a vzkaz, že je k sobě nepozve, dokud je nepřijme král, aby se neřeklo, že „po nich pasu jako po zlatě. Ale zařídím již, co bude třeba. A Hrút ať si vede před králem sebevědomě a žádá ho o přijetí do jeho družiny. Zde je také dvorský šat, který ti, Hrúte, královna posílá, abys v něm předstoupil před krále."
Nato odešel. Druhého dne řekl Hrút: „Pojďme před krále!"
„Dobře," souhlasil Özur.
Šlo jich dvanáct a všichni byli jejich příbuzní nebo přátelé. Vstoupili do dvorany, když král právě popíjel medovinu. První předstoupil Hrút a pozdravil krále. Král se podíval pozorně na muže, který byl dobře ustrojen, a zeptal se ho, kdo je. Hrút se představil.
„Jsi Islanďan?" zeptal se král.
Hrút přisvědčil.
„Co tě přivádí k mému dvoru?"
„Abych spatřil vaši vznešenost, a pak také to, že zde mám velké dědictví. Budu vám zavázán díky, jestliže dosáhnu práva."
„Slíbil jsem, že každému v této zemi se dostane ochrany zákona," řekl král. „Máš snad ještě nějaké přání?"
„Pane," odpověděl Hrút, „chci vás prosit o přijetí do vaší družiny, abych se mohl stát vaším mužem."
Král mlčel.
Gunnhild však řekla: „Zdá se mi, že by vám nabídka tohoto muže mohla sloužit ke cti, neboli kdybyste měl více takových mužů ve své družině, bylo by s ní dobré pořízení."
„Je to chytrý člověk?" zeptal se král.
„Chytrý a odvážný," odpověděla Gunnhild.
„Zdá se mi, jako by si má matka přála, aby se ti dostalo postavení, o které žádáš. Ale aby byla zachována zvyklost země a z ohledu na moji královskou výsost, dostav se ke mně po čtrnácti dnech. Pak budeš přijat do mé družiny. Do té doby budeš v péči mé matky."
„Doprovoď je do mého domu a dobře je tam pohosti!" pokynula Gunnhild Ögmundovi.
Ögmund odešel s Hrútem a jeho lidmi do zděné dvorany, která byla vyzdobena překrásně tkanými čalouny. Tam také stálo Gunnhildino čestné křeslo.
„Nyní se potvrdí pravda mých slov, která jsem ti řekl o Gunnhildě," pravil Ögmund. „Zde je její čestné křeslo. Posaď se do něho a podrž je, i když sama vejde."
Potom je pohostil. Neseděli dlouho a vešla Gunnhild. Hrút chtěl vstát, aby ji pozdravil.
„Seď jen," řekla Gunnhild, „a podrž toto křeslo, dokud budeš mým hostem." Potom se posadila vedle Hrúta a popíjela s ním. A když se již setmělo, pravila: „Dnes v noci budeš se mnou spát nahoře v ložnici."
„Jak poroučíte," pravil Hrút.
Potom odešli spat a Gunnhild hned zavřela dveře na závoru. A spali spolu celou noc a ráno se šli posilnit. Celých těch čtrnáct dní spali v té ložnici sami. Tehdy pohrozila Gunnhild lidem svého domu: „Nebude vás to stát nic víc než život, zmíníte-li se někomu o tom, co bylo mezi mnou a Hrútem."
Hrút jí daroval sto loktů vlněné látky a dvanáct ovčích koží. Gunnhild mu poděkovala za dar. Také Hrút jí poděkoval a rozloučil se s ní polibkem, ona pak mu přála všechno nejlepší. Druhého dne předstoupil Hrút s třiceti muži před krále a pozdravil ho.
„Chceš bezpochyby, abych teď splnil, co jsem ti slíbil, Hrúte," řekl král a přijal ho do své družiny.
Hrút se pak zeptal, kde je jeho místo.
„To ať určí matka," odpověděl král.
Dostalo se mu pak nejčestnějšího místa a těšil se u krále přes zimu velké vážnosti.

4
Na jaře se Hrút dověděl, že Sóti odejel s jeho dědictvím na jih do Dánska. Oznámil to ihned Gunnhildě.
„Dám ti dvě dlouhé lodi s potřebným mužstvem a mimo to jednoho z nejodvážnějších bojovníků, Úlfa Nemytého, který stojí v čele králova tajného sboru," pravila Gunnhild. „Ale než odjedeš, vyhledej ještě krále."
Hrút učinil, jak mu radila. Když předstoupil před krále, řekl mu o Sótiho cestě a o svém úmyslu vydat se za ním.
„Jakou posilou ti přispěla má matka?" zeptal se král.
„Dvěma dlouhými loďmi s Úlfem Nemytým v čele mužstva."
„To je znamenitý dar," řekl král, „a já ti věnuji další dvě lodi. Věruže budeš potřebovat tuto pomoc."
Když potom doprovázel Hrúta k lodi, popřál mu šťastnou cestu. Nato odjel Hrút se svou družinou na jih.

5
Atli, syn jarla Arnvida z východního Gautlandu, veliký víking, se tehdy zdržoval se svými šesti loďmi na Mälarském jezeře. Když jeho otec nezaplatil daně Hákonovi, Adalsteinovu chovanci, utekl se synem z Jamtalandu do Gautlandu. Později zamířil se svými lidmi z Mälarského jezera Stokkskou úžinou na širé moře směrem k Dánsku a zůstal v Öresundu, neboť byl dán do klatby jak švédským, tak dánským králem. Také Hrút plul na jih do Öresundu, a když přijel do průlivu, spatřil tam spoustu lodí.
Tu se zeptal Úlf: „Co teď, Islanďane?"
„Poplujeme dál," odpověděl Hrút, „neboť zač stojí, kdo neprošel zkouškou? Já s Özurem pojedu s naší lodí první a ty jeď, jak uznáš za vhodné."
„Zřídkakdy se stalo, aby mi jiní byli štítem," řekl Úlf a postavil svou loď v čelo s lodí Hrútovou, a tak jeli sundem. Tu spatřili ti, kteří stáli v sundu, že se k nim blíží lodi, a oznámili to Atlimu.
„Tuším dobrou kořist," prohlásil Atli a určil pro každou loď mužstvo - „moje loď bude uprostřed."
Potom vyjeli. Jakmile se dostali tak daleko, že mohli slyšet jeden druhého, zakřičel Atli: „Jak to plujete! Copak nevidíte, že v sundu jsou válečné lodi? A jak se jmenuje váš velitel?"
Hrút zavolal své jméno.
„V čí službě jsi?" zeptal se Atli.
„V družině krále Haralda Gráfelda."
„Já a můj otec se už dlouho netěšíme lásce norských králů," pravil Atli.
„Tím hůř pro tebe," zvolal Hrút.
„Ale naše setkání dopadne tak," křičel Atli, „že již nebudeš moci o něm vyprávět" - a napřáhnuv kopí, mrštil jím do Hrútovy lodi a ten, kterého zasáhl, byl na místě mrtev. Potom se rozpoutala bitva. Útok na Hrútovy lodi nebyl snadný. Úlf byl stále v útoku, užívaje hned meče a hned zas oštěpu.
Ásólf, který velel na přídi Atliho lodi, vskočil na Hrútovu loď, a než se Hrút nadál, zabil mu čtyři muže. Hrút se obrátil proti němu, a tu vrazil Ásólf oštěp do jeho štítu. Hrút však sekl po Ásólfovi a tato rána byla smrtelná. Tehdy pravil Úlf Nemytý: „Dovedeš, Hrúte, znamenitě sekat. Proto tě měla Gunnhild tak ráda."
„Bojím se," pravil Hrút, „že tvoje slova jsou slova zasvěceného smrti."
Atli, který v té chvíli zpozoroval, že Úlf se nekryje dost pečlivě štítem, proklál ho oštěpem. Bitva se pak ještě stupňovala. Atli vskočil na Hrútovu loď a prosekával se dopředu, až se proti němu obrátil Özur a bodl ho oštěpem, sám se však zvrátil a padl, zasažen ranou jiného muže. Nyní se obrátil proti Atlimu Hrút. Atli však sekl hned po Hrútově štítu a rozsekl jej odshora až dolů. Ale vtom byl sám zasažen kamenem do ruky, takže upustil meč. Hrút jej chytil a usekl Atlimu nohu a potom mu zasadil smrtelnou ránu.
Hrút získal velikou kořist a vybral si dvě nejlepší z nepřátelských lodí. Sóti, kterému se podařilo uniknout, se obrátil nazpět do Norska a přistál u Limgardského pobřeží, kde se setkal s Gunnhildiným družiníkem Ögmundem. Ögmund ho hned poznal a zeptal se ho: „Jak dlouho se zde míníš zdržet?" „Tři noci," odpověděl Sóti.
„A kam chceš potom?"
„Na západ do Anglie," odpověděl Sóti, „a nikdy se už nevrátím do Norska, dokud tu povládne Gunnhild."
Ögmund odešel a odebral se ke Gunnhildě, která byla nedaleko na hostině se svým synem Gudrödem. Ögmund zpravil Gunnhildu o tom, co Sóti zamýšlí, a Gunnhild požádala hned Gudröda, aby ho ubil. Gudröd se vypravil a přepadl Sóta nic netušícího, dal ho vyvést na břeh a pověsit. Pak sebral všechen jeho majetek a odvezl jej své matce. Gunnhild dala všechno jmění dopravit do Konungahelly, kam se pak také sama odebrala. Na podzim se vrátil Hrút s velikou kořistí a hned se vydal ke králi a jeho matce, aby si z kořisti vzali, co chtějí, a král si vzal třetinu. Gunnhild sdělila Hrútovi, že zachránila jeho dědictví a že Sótiho dala zabít. Hrút jí poděkoval a rozdělil se s ní napolovic.

6
Onu zimu strávil Hrút u krále v dobrém pohostinství. Když však začalo jaro, stal se zamlklým. Gunnhild si toho všimla, a když jednou byli spolu sami, zeptala se ho: „Proč jsi tak zádumčivý?"
„Je tomu už tak, jak říká přísloví, že všude dobře, a doma nejlíp," odpověděl Hrút.
„Toužíš zpět na Island?"
„Toužím."
„Čeká tam snad na tebe žena?" naléhala otázkami.
„To ne," odpověděl.
„Myslím přece, že ano," řekla Gunnhild.
A víc už nemluvili. Hrút předstoupil před krále a pozdravil ho.
„Co máš na srdci, Hrúte?" zeptal se král.
„Chci vás požádat, pane, abyste mi dovolil odjet na Island."
„Budeš se tam snad těšit větší vážnosti než zde?"
„To nikoliv," řekl Hrút, „nikdo se však nevyhne svému osudu."
„Silného ani lanem nepřetáhneš," poznamenala Gunnhild, „a nechte ho odejet, když po tom tolik touží."
Tehdy byla v zemi sice špatná úroda, ale Gunnhild přece dala Hrútovi mouky, kolik chtěl. Hrút s Önundem se tedy chystali na cestu na Island, a když byli úplně hotovi s přípravami, šel se Hrút rozloučit s králem a jeho matkou. Gunnhild ho vzala stranou a pravila: „Zde je zlatý náramek, který ti chci dát," a navlékla mu jej na ruku.
„Mnoho dobrých darů jsem od tebe dostal," poznamenal Hrút.
Objala ho a políbila a pravila: „Mám-li nad tebou takovou moc, jak si myslím, pak chci, abys nikdy nepožil rozkoše s tou ženou na Islandě, na kterou myslíš, avšak s jinými ženami užívej, jak se ti zlíbí. Oba jsme teď jednali nehezky, ale to proto, že jsi nebyl ke mně upřímný."
Hrút se usmál a odešel. Potom navštívil krále a za všechno mu poděkoval. Král s ním mluvil laskavě a přál mu mnoho štěstí. Vzdal také chválu jeho statečnosti a jeho dokonalému chování ve vysoké společnosti. Hrút pak vstoupil na loď. Měl příznivý vítr a přistál v Borgarfjordu. Když byla loď pevně připevněna k břehu, odjel Hrút na západ, kdežto Özur zůstal při vykládání lodi. Hrút odjel do Höskuldsstadů. Höskuld jej přivítal srdečně a Hrút mu vyprávěl podrobně o své cestě. Nato poslali posla k Mördovi, aby připravil svatbu. Sami se však vypravili k lodi a Höskuld podal Hrútovi zprávu o jeho majetku, který za jeho nepřítomnosti vzrostl.
Hrút mu poděkoval a pravil: „Myslím, že dostaneš menší odměnu, než by sis zasloužil, i když ti nabídnu tolik mouky, kolik jí spotřebuješ přes zimu v domácnosti."
Pak vytáhli loď na břeh a zabezpečili ji a náklad odvezli do Údolí. Hrút zůstal doma v Hrútsstadech až do doby šesti týdnů před začátkem zimy. Tehdy byli oba bratři a s nimi Özur hotovi s přípravami k cestě na Hrútovu svatbu a vyjeli s šedesáti muži. Když přijeli do Rangárvollu, bylo tam již mnoho hostí. Muži se posadili na vykázaná místa a ženy si sedly na své lavice. Nevěsta však nebyla veselá. Popíjelo se a hostina probíhala skvěle. Mörd vyplatil dceři věno a Unn odjela s Hrútem a jeho lidmi na západ. Když přijeli domů, odevzdal jí Hrút vládu nad celou domácností a to všechny potěšilo. Ale jejich manželské soužití nebylo valné.
Tak ubíhaly dni, až přišlo jaro. Tehdy se chystal Hrút k Západním fjordům, aby vybral peníze za své zboží. Než odejel, zeptala se ho žena: „Hodláš se vrátit ještě předtím, než se pojede na sněm?"
„Proč se ptáš?" pravil Hrút.
„Chci také jet na sněm," řekla. „Ráda bych mluvila s otcem."
„Jak si přeješ," odpověděl Hrút, „pojedeme tedy."
„Dobře," řekla na to Unn.
Potom odjel z domu na západ k fjordům, a když tam rozpůjčil všechny stržené peníze, vrátil se domů a chystal se hned na obecný sněm společně se všemi sousedy. Na sněm jel také jeho bratr Höskuld. Před odjezdem řekl Hrút své ženě: „Toužíš-li ještě stále jet na sněm jako prve, připrav se na cestu a jeď se mnou." Unn se rychle vypravila a jeli. Na sněmu šla Unn do stanu svého otce, který ji vřele uvítal. Unn však byla poněkud zamlklá. A když to otec zpozoroval, optal se jí starostlivě: „Vidíval jsem tě veselejší. Co máš na srdci?"
Unn se dala do pláče a neodpovídala. Otec se jí znovu zeptal: „Proč jsi přijela na sněm, když se mi nechceš svěřit se svými starostmi? Copak se ti nelíbí v západním kraji?"
„Celé své jmění bych dala za to, kdybych tam byla nikdy nepřišla."
„Musím se dovědět, co se stalo," prohlásil Mörd a poslal posla k Höskuldovi a Hrútovi. Bratři se hned vypravili k Mördovi, a když vešli do stanu, vyšel jim vstříc, srdečně je uvítal a vybídl je, aby si sedli. Dlouho spolu rozmlouvali a srdečně se bavili. Konečně se zeptal Mörd Höskulda: „Proč se mé dceři v západním kraji nelíbí?"
„Ať jenom řekne, má-li něco proti mně," pravil Hrút.
Unn si však na něho nestěžovala a Hrút se dovolával svědectví svých lidí a sousedů, jaký je k své ženě. Všichni mu vydali dobré svědectví a pravili, že Unn je paní ve svém domě.
Mörd tedy rozhodl: „Vrať se domů a bud spokojena se svým postavením, protože svědectví mluví spíš pro něj než pro tebe."
Pak odjel Hrút i se ženou domů a poměr mezi nimi byl po celé léto dobrý. Ale když nastala zima, začalo se jejich soužití kalit, a čím více se blížily jarní dni, tím bylo napjatější. Hrút musil zase na západ k fjordům, ale tentokrát prohlásil, že na sněm nepojede. Unn na to nic neříkala, a Hrút odejel k fjordům.

7
Přiblížila se zase doba sněmování. Unn mluvila s Özurovým synem Sigmundem a zeptala se ho, nechtěl-li by jet s ní na sněm. Sigmund odpověděl, že nepojede, bude-li Hrút proti tomu.
„Právě na tebe jsem se obrátila," pravila Unn, „že jsi mi ze všech mužů nejvíce zavázán."
Sigmund tedy řekl: „Pojedu s tebou, avšak pod jednou podmínkou: že se vrátíš se mnou na západ a nebudeš ani proti Hrútovi, ani proti mně kout žádné pikle."
Unn mu to slíbila a pak odjeli na sněm. Její otec, který byl již na sněmu, je přivítal s velikou láskou a prosil Unn, aby po dobu sněmu zůstala v jeho stanu, a zeptal se jí: „Co mi povíš o svém muži?"
Unn odpověděla: „Jen všechno dobré, pokud to záleží na jeho vůli."
Mörd se při těch slovech zamyslil a pravil: „Myslím, že nechceš, aby o tom, co máš na srdci, věděl někdo jiný než já. Jako otec mohu ti nejlépe poradit."
Rozmlouvali pak spolu na místě, kde je nemohl nikdo slyšet.
„Vypravuj mi vše, jak je to mezi vámi, a na nic se neohlížej," řekl otec.
„Budu mluvit zpříma," řekla Unn. „Chtěla bych oznámit, že se s Hrútem rozvádím, a řeknu ti hned, proč. Není s to se mnou manželsky žít tak, abych z toho měla radost. Jinak se však ve všem vyrovná nejstatečnějším mužům."
„Jak je to možné?" podivil se Mörd. „Vyjádři se určitěji."
„Když přijde ke mně, tu se tak změní, že se se mnou nemůže těšit. Oba dva jsme již zkoušeli všechno možné, abychom se mohli užít, ale marně. Když však ode mne odejde, je jeho přirozenost stejná jako u ostatních mužů."
„Dobře jsi učinila, žes mi to řekla," pravil Mörd. „Dám ti radu, která ti pomůže, budeš-li se jí věrně řídit. Odjeď nyní ze sněmu domů. Hrút se již jistě vrátil a uvítá tě s láskou. Buď k němu vlídná a povolná, aby se zdálo, že se vše obrátilo k lepšímu. Nesmíš projevit žádnou nelibost. A jakmile přijde jaro, onemocníš náhle a ulehneš. Hrút tě nebude podezřívat z předstírání a neřekne ti křivého slova, spíš bude ode všech žádat, aby byli vůči tobě pozorní. Brzo potom odjede na západ k fjordům a s ním pojede i Sigmund. Hrút bude chtít stáhnout odtamtud všechen svůj majetek, a proto bude dlouho do léta z domu. Ale před sněmováním, když už všichni, kdo z Údolí hodlají jet na sněm, budou již na cestě, vstaneš z postele a požádáš muže, aby se připravili s tebou na cestu. A jakmile budete hotovi s přípravami, odejdeš ke svému lůžku, ty i oni muži, které si vybereš za své průvodce. U lože svého muže uvedeš svědky a prohlásíš, že se rozvádíš podle zákona, a proneseš to větami, jichž se užívá na obecném sněmu a v zákonech všeho lidu. Totéž odvolání k svědkům budeš opakovat před hlavními dveřmi. A potom odjeď planinou Laxárdalskou k pláni Holtavördské, protože tímhle směrem tě nebude nikdo hledat, a neustaň v jízdě, dokud nebudeš u mne. Já se pak ujmu tvé věci a ty už se Hrútovi nedostaneš do rukou."
Unn tedy odjela ze sněmu. Hrút byl již doma a srdečně ji uvítal. Unn mu poděkovala za uvítání a byla k němu vlídná. Jejich spolužití bylo po celý rok krásné. Ale když nastalo jaro, přepadla ji nemoc a Unn ulehla na lůžko. Hrút odjel na západ k fjordům a zanechal ji v dobré péči. Když se přiblížila doba sněmu, vypravila se Unn na cestu a počínala si ve všem podle otcovy rady. Potom odjela na sněm. Lidé z kraje ji hledali, ale nenašli. Mörd přivítal svou dceru srdečně a zeptal se jí, zda se řídila jeho radou.
„V ničem jsem se neodchýlila," odpověděla Unn.
Mörd šel na Skálu zákona a oznámil, že se Unn s Hrútem rozvádí. To byla pro lidi velká novina. Unn pak odjela se svým otcem domů a potom už nikdy nepřišla do západního kraje.

8
Hrút se vrátil domů a velmi se podivil, když viděl, že ho žena opustila. Zachoval však klid a zdržel se doma po celý rok, aniž s kým o věci promluvil. Příštího léta odejel na sněm a s ním jel i jeho bratr Höskuld a silná družina. Když přijel na sněm, zeptal se, zda Mörd Housle je přítomen. Bylo mu řečeno, že je, a všichni se domnívali, že budou jednat o své záležitosti, ale k tomu nedošlo. Jednoho dne, když lidé šli ke Skále zákona, uvedl Mörd svědky a vznesl peněžní žalobu proti Hrútovi ve věci věna své dcery a dožadoval se devíti tisíc, které měly být ihned vyplaceny, a v případě prodlení pokuty tří marek. S žalobou se obrátil na soud oné čtvrti země, kam podle zákona patřila. Ohlásil žalobu podle zákona a před sluchem lidu na Skále zákona.
Když skončil, odpověděl Hrút: „Tuto při, která se týká tvé dcery, vedeš s takovou horlivostí spíše z touhy po penězích než z dobré vůle a ušlechtilé mysli. Ale mé peníze nemáš ještě v ruce a jsem dost silný, abych se mohl bránit. Prohlašuji při svědectví všech, kdo tu jsou u Skály zákona, že tě vyzývám na souboj. A k plnému věnu přidávám ještě jednou tolik a celý majetek připadne tomu, kdo zvítězí nad druhým. Nechceš-li se však se mnou bít, ztrácíš nárok na všechny peníze."
Mörd zmlkl a radil se se svými přáteli, co má dělat. Godi Jörund mu odpověděl: „Nepotřebuješ se s námi radit o této věci, neboť víš dobře, že půjdeš-li na souboj s Hrútem, ztratíš jak peníze, tak i život. Hrút se nemusí bát: je silák a nechybí mu odvaha."
Tu Mörd prohlásil, že nemíní s Hrútem bojovat. Po jeho slovech se zdvihl u Skály zákona hluk a křik a Mord odešel s velkou potupou. Nato se všichni rozejeli ze sněmu do svých domovů. Bratři Höskuld a Hrút jeli do Reykjardalu a zastavili se na dvorci Lundu. Tam tehdy bydlil Tjóstólf, syn Björna Zlatonoše. Celý den silně pršelo, takže lidé byli promoklí, a proto jim byly ve světnici rozdělány ohně. Tjóstólf seděl mezi Höskuldem a Hrútem a dva chlapci si hráli na podlaze. Byli to chudí hoši, kterých se Tjóstólf ujal. S nimi si hrálo děvče. Chlapci byli povídaví a protože ještě neměli rozum, vyžvanili, co kde zaslechli. Jeden z nich řekl: „Já jsem Mörd a prohlašuji, že se tvá žena s tebou rozvádí, a jako důvod uvádím, že jsi ji nikdy nepomiloval."
Druhý mu odpověděl: „Já jsem Hrút a upírám ti všechen nárok na vrácení věna, neodvážíš-li se se mnou bít." A několikrát to opakovali. Lidé ze statku se neubránili smíchu. Höskuld se velmi rozzlobil a udeřil chlapce, který si dal jméno Mörd, prutem do tváře, až mu vytryskla krev.
„Ať už jsi venku a chraň se tropit si z lidí smích!" okřikl Höskuld chlapce.
Hrút však řekl klidně: „Pojď ke mně."
Chlapec poslechl. Hrút si stáhl s prstu prsten, podal jej chlapci a pravil: „Teď odejdi a nikdy už nikoho nehaň."
To chlapce tak dojalo, že zašeptal: „Nikdy ti nezapomenu, jak jsi byl ke mně hodný," a odešel.
Za tento čin se dostalo Hrútovi chvály. Bratři pak odjeli na západ a tím se končí vypravování o Mördovi.

9
A nyní se vrátíme k Höskuldově dceři Hallgerdě, která vyrostla v ženu půvabné tváře a vysoké postavy, a proto jí říkali Nohatá. Její vlasy byly krásné a tak dlouhé, že se mohla do nich celá skrýt. Povahy však byla prudké a neústupné. Její pěstoun Tjóstólf pocházel z Jižních ostrovů. Byl to silák a znamenitý bojovník. Ubil nejednoho muže, ale nikdy za nikoho nezaplatil pokutu. Říkalo se o něm, že má na Hallgerdinu povahu sotva dobrý vliv.
Jiný muž se jmenoval Torvald. Byl Ósvífrovým synem a bydlil na Medalfellském pobřeží, tam kde se říkalo Pod skálou. Jeho majetek byl značný, neboť mu patřily Medvědí ostrovy, které leží v Breidifjordu. Odtud měl sušené ryby a mouku. Torvald byl člověk velmi schopný a dvorného chování, ale poněkud prudké povahy. Stalo se jednou, že se radil s otcem, kde by se měl poohlédnout po nevěstě. Ukázalo se však, že se mu žádné děvče nelíbí.
Jednou se ho zeptal Ósvífr: „Nechceš se snad ucházet o Höskuldovu dceru Hallgerdu?"
„O tu ano," přikývl Torvald.
„Ale nebudete mít spolu nijak lehký život," varoval Ósvífr, „protože Hallgerd je žena velmi hrdá a ty jsi náhlý a neústupný."
„Přece však se o ni budu ucházet," rozhodl Torvald, „a bylo by marné mne zrazovat."
„Jsi to také nejspíše ty, kdo vstupuje v sázku," řekl Ósvífr.
Potom vyjeli na námluvy, a když přijeli do Höskuldsstadů, dostalo se jim srdečného přijetí. Otec a syn řekli Höskuldovi, proč přijeli, a přednesli svou žádost.
„Vím, jaký máte statek," hovořil Höskuld, „ale nechci před vámi tajit, že moje dcera je vzpurné povahy. O jejím zevnějšku a chování se můžete přesvědčit sami."
„Její povaha mě nemůže odradit od mých námluv," odpověděl Torvald. „A vyjmenuj podmínky."
Potom jednali o zásnubách, aniž se Höskuld zeptal své dcery, neboť mu záleželo na tom, aby ji provdal. Shodli se na všech podmínkách. Potom si Torvald zasnoubil Hallgerdu, a když bylo vše ujednáno, odejel domů.

10
Když Höskuld oznámil Hallgerdě zásnuby, řekla: „Nyní konečně vím, co jsem dlouho jenom tušila, že mě nemáš tak rád, jak jsi vždycky říkal, když jsem ti nestála za to, abys o mých zásnubách jednal se mnou. Také se mi nezdá tento sňatek tak skvělý, jak jste mi slibovali."
Bylo zřejmé, že se cítila odstrčena.
„Nezáleží mi tolik na tvé hrdosti, aby mi bránila v mých plánech," prohlásil Höskuld. „Kde se neshodneme, tam rozhodnu sám."
„Ty a tvoji příbuzní jste velmi hrdí," řekla mu Hallgerd, „a není divu, že i já mám v sobě trochu hrdosti." A po těch slovech odešla. Vyhledala pak svého pěstouna Tjóstólfa, aby mu svěřila, co na ni čeká, a byla velmi smutná.
„Nermuť se," utěšoval ji Tjóstólf. „Provdáš se podruhé, a tehdy budeš dotázána na své mínění, protože vždycky chci jednat podle tvé vůle, nebude-li obrácena proti tvému otci nebo proti Hrútovi."
Víc už o tom nemluvili.
Höskuld pak, když byl hotov s přípravami k hostině, vyjel zvát hosty, a když přijel do Hrútsstadů, dal si vyvolat Hrúta, aby s ním promluvil beze svědků. Hrút vyšel a Höskuld mu vyprávěl, jak to bylo se zasnoubením, a zval ho na hostinu. „A neměj mi za zlé, že jsem ti nedal vědět, když jsme sjednávali sňatek."
„Nejraději bych s tím neměl nic společného," odvětil Hrút, „protože tento sňatek nepřinese nikomu štěstí, ani jemu, ani jí. Ale na hostinu přijdu, pokládáš-li si to za čest."
„Ovšemže pokládám," odpověděl Höskuld a odejel domů.
Také Ósvífr a Torvald zvali k hostině a bylo pozváno téměř sto lidí.
Na statku Svanshólu v Bjarnarfjordu, severně od Steingrímsfjordu, žil muž jménem Svan. Svan byl bratrem Hallgerdiny matky. Byl to člověk neklidný, znalý kouzel a těžko se s ním dalo vyjít. Tohoto svého strýce pozvala Hallgerd na svatební hostinu a poslala pro něj Tjóstólfa. Tjóstólf jel k Svanovi a hned se s ním spřátelil.
Lidé se sešli k hostině. Hallgerd usedla na své místo a byla velmi veselá. Tjóstólf chodil stále k ní a rozmlouval s ní a občas promlouval se Svanem. Tyto hovory byly hostům velmi nápadné. Hostina probíhala skvěle. Höskuld vyplatil Hallgerdino věno s velkou ochotou, ba zeptal se Hrúta, nemá-li přidat ještě nějaké dary.
Hrút odpověděl: „Budeš mít ještě dost příležitosti vydat se kvůli Hallgerdě z peněz. Zůstaň raději při věně."

11
Torvald jel ze svatby domů a s ním jela jeho žena a Tjóstólf. Ten jel těsně vedle Hallgerdy a zase spolu tiše mluvili. Ósvífr zamířil k svému synu a zeptal se ho: „Jsi spokojen se sňatkem? A jak jste se spolu bavili?"
„Dobře," odpověděl Torvald, „byla ke mně velmi milá. Vidíš také, jak se při každém slově směje."
„Její smích se mi nelíbí," poznamenal Ósvífr. „No, však uvidíme."
Pokračovali pak v cestě, až přijeli domů. Večer seděla Hallgerd vedle svého muže a Tjóstólfa posadila vedle sebe po pravé straně. Mezi Tjóstólfem a Torvaldem nebylo velké přátelství a za celou zimu nepromluvili spolu mnoho slov. Hallgerd vedla nákladný a pohostinný dům, musela mít vše, co kde viděla v sousedství, a rozhazovala podle libosti. Když však přišlo jaro, byl nedostatek v hospodářství, nedostávalo se mouky i sušených ryb. Hallgerd se obrátila na Torvalda s výčitkou: „Proč sedíš a nic neděláš, když nám schází k živobytí mouka i ryby?"
„Neopatřil jsem tentokrát do hospodářství méně živobytí než jindy, a vždycky jsme vystačili se zásobami až do léta," odpověděl Torvald.
„Co je mi po tom," opáčila Hallgerd, „že ty a tvůj otec jste skrblili a trpěli hlad."
Tu se Torvald rozzlobil a udeřil ji, až se jí tvář podlila krví. Pak odešel, vzal své čeledíny a spustil na moře člun, do kterého nasedl s osmi pacholky, a odplul na Medvědí ostrovy pro sušené ryby a mouku. Vypravuje se, že Hallgerd mezitím seděla venku s těžkou hlavou. Když k ní přistoupil Tjóstólf a viděl, že je zraněna v tváři, zeptal se jí: „Kdo tě tak zřídil?"
„Torvald mi to udělal, můj muž," odpověděla Hallgerd. „A kde jsi byl? Myslím, že ti na mně moc nezáleží."
„Nic jsem netušil," odpověděl Tjóstólf, „ale bud jista, že tě pomstím."
Potom odešel k fjordu a spustil na moře šestiveslici. V ruce držel těžkou vykládanou sekyru. Tak vstoupil na člun a vesloval k Medvědím ostrovům. Když tam připlul, nebyl tam nikdo kromě Torvalda a jeho lidí. Všichni ostatní odpluli na lov ryb. Torvald byl zaměstnán nakládáním zboží, které mu jeho lidé přinášeli na loď. Tjóstólf skočil do jeho člunu a začal mu pomáhat nakládat. „Máš nějak málo síly a špatné nakládáš."
„Myslíš, že to dovedeš lépe?" zeptal se Torvald.
„Teď si vyřídíme spolu něco, co jistě dovedu líp. Tvoje žena se špatně vdala," zahrozil, „a bude líp, nebudete-li spolu žít dlouho."
Torvald uchopil nůž, který ležel před ním, a bodl po Tjóstólfovi. Ten však měl přes rameno sekyru, kterou napřáhl proti Torvaldovi, a sekl ho do předloktí, takže mu nůž vypadl z ruky. Pak udeřil sekyrou ještě jednou a zasáhl Torvalda do hlavy smrtelnou ranou.

12
Vtom přicházeli Torvaldovi lidé s nákladem na ramenou. Tjóstólf se dlouho nerozhodoval, a drže sekyru v obou rukou, rozrazil bok lodi v šíři tří sedadel a vskočil do svého člunu. Do lodi se nabrala voda, černá jak uhel, a loď se potopila se vším nákladem. A s ní se potopilo i Torvaldovo mrtvé tělo. Jeho lidé již nespatřili, jak byl zohaven, ale věděli, že je mrtev. Tjóstólf odvesloval do fjordu. Muži na břehu ho provázeli kletbami, on však jich nedbal a nepřestal veslovat, až přibyl domů, a vytáhnuv člun, zamířil k obydlí. Na rameni měl sekyru celou od krve. Hallgerd stála venku a zeptala se: „Na tvé sekyře je krev. Co jsi to spáchal?
„Vykonal jsem jen, co jsem slíbil," řekl Tjóstólf, „a můžeš se nyní vdát podruhé."
„Chceš říci, že Torvald je mrtev?" pravila Hallgerd.
„Ano," odpověděl Tjóstólf. „Teď mi však dej dobrou radu."
„Dobře," řekla Hallgerd, „pošlu tě na sever do Svanshólu v Bjarnarfjordu. Svan tě jistě přijme s otevřenou náručí. Je také dost mocný, aby tě tam nikdo nepronásledoval."
Tjóstólf osedlal koně, kterého mu dala Hallgerd, vyhoupl se do sedla a jel na sever do Svanhólu. Svan ho srdečně uvítal a zeptal se ho, co je nového. Tjóstólf mu vyprávěl o Torvaldově ubití, a jak se vše událo.
„Tomu říkám muž, kdo se nebojí mávnout sekyrou," pochválil ho Svan. „Slibuji ti, že budou-li tě hledat, odtáhnou odtud s velikou hanbou."
Po Tjóstólfově odjezdu vybídla Hallgerd Ljóta Černého, svého příbuzného, aby osedlal koně a vydal se s ní na cestu - „neboť chci jet k svému otci."
Ljót sedlal koně a Hallgerd odešla ke svým truhlám, otevřela je, zavolala svou čeleď a každému dala nějaký dar. Všem bylo líto jejího odchodu. Pak odjela k otci, který ji přijal laskavě, protože se ještě nedověděl, co se stalo. Höskuld se zeptal Hallgerdy: „Proč nepřijel Torvald s tebou?"
Hallgerd řekla suše: „Je mrtev."
„To je jistě Tjóstólfovo dílo," poznamenal Höskuld.
Odpověděla, že je tomu tak.
„Málokdy se stane, aby se nevyplnilo, co řekl Hrút, který předpověděl nešťastný konec tohoto sňatku. Ale nemá smyslu dělat si výčitky pro něco, co se už stalo."
Torvaldovi lidé čekali, až přijedou k ostrovu lodi. Vyprávěli pak o Torvaldově ubití a prosili o člun, aby se mohli přeplavit na pevninu. Když dostali člun, odpluli k Ósvífrovi na Reykjanes a vyprávěli mu, co se stalo.
Ósvífr řekl: „Jak si kdo ustele, tak si lehne; a dobře vím, jak se vše zběhlo. Jistě poslala Hallgerd Tjóstólfa do Bjarnarfjordu a sama odjela domů k otci. Shromažďme družinu a jeďme na sever za ním."
Učinili tak a žádali v okolí o podporu a sebrali mnoho mužů. Jeli pak k Steingrímově zátoce a odtud údolím řeky Ljótá k Selárdalu a pak k Bjarnarfjordu. Tehdy začal Svan silně zívat a prozradil své vidění: „Nyní se blíží Ósvífrova družina."
Tjóstólf vyskočil a popadl sekyru.
„Pojď se mnou ven," řekl Svan. „Nebudeme se musit mnoho namáhat."
Vyšli ven a Svan vzal kozí kůži, a omotav si ji kolem hlavy, vyřkl toto zaklínání:
Ať přepadne mlha
s mámením všechny,
ať neštěstí stihne,
kdo chtějí tvou smrt.
Ósvífr se svou družinou jeli právě po horském hřbetu a blížili se již k Bjarnarfjordu, když se tu proti nim přihnala hustá mlha.
„Tohle je jistě Svanovo dílo," řekl Ósvífr, „a bylo by dobře, kdyby nepřišlo nic horšího."
Brzo nato přepadla jejich oči veliká tma, takže neviděli na krok. Spadli se sedel a poztráceli koně, někteří zapadli do močálů a jiní zabloudili v lese, a všichni se nějak pohmoždili. Poztráceli také zbraně.
Tu pravil Ósvífr: „Kdybych našel své koně a zbraně, vrátil bych se zpět."
A sotva to dořekl, prohlédli poněkud a našli své koně i zbraně. Tu zase někteří povzbuzovali, aby se v jízdě pokračovalo. Sotva se však o to pokusili, hned se opakovala táž kouzla. A potom ještě jednou.
Tu řekl Ósvífr zklamaně: „Přece jen se musíme vrátit, a myslím, abychom se obrátili jinam. Vyhledejme Höskulda a žádejme na něm pokutu za mého syna, protože ten, kdo žije v hojnosti, může dát lehko zadostučinění."
Obrátili se tedy do Breidifjordských údolí a na jejich cestě se nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku. Když přijeli do Höskuldsstadů, byl tam právě Hrút z Hrútsstadů. Ósvífr dal vyvolat Höskulda i Hrúta. Oba vyšli ven, pozdravili Ósvífra a dali se s ním do řeči. Höskuld se ho zeptal, odkud jede. Ósvífr odpověděl, že jel za Tjóstólfem, ale že ho nenašel. Höskuld pravil, že asi odejel na sever do Svanshólu - „a nebude to lehká věc, dopadnout ho tam."
„Přišel jsem sem," pravil Ósvífr, „abych na tobě žádal pokutu za syna."
Höskuld odpověděl: „Nezabil jsem tvého syna ani jsem neradil k jeho ubití. Ale je pochopitelné, že to někde chceš zkusit."
„Nos není daleko od očí, bratře," pravil Hrút, „a bylo by vhodné zaplatit mu pokutu za jeho syna a umlčet tak zlé řeči a ulehčit postavení tvé dceři. Neboť bude lépe, nebude-li se o věci mnoho mluvit."
„Chceš tedy vynést rozsudek?" zeptal se Höskuld.
„Rád," řekl Hrút, „a nebudu tě nijak šetřit, protože mám-li říci pravdu, tvoje dcera to byla, která nabádala k jeho ubití."
Po těchto slovech Höskuld zrudl a chvíli mlčel. Potom se však obrátil k Ósvífrovi a pravil: „Zaruč mi rukoudáním, že upustíš od další pře."
„Nebývá spravedlivé narovnání, rozhoduje-li viníkův bratr," odpověděl Ósvífr. „Ale Hrút se vyjádřil tak nestranně, že vám chci důvěřovat."
Potom podal Höskuldovi ruku a dohodli se, že Hrút vynese podmínky narovnání, dříve než Ósvífr odtud odjede. Hrút tedy učinil výrok a pravil: „Za Torvaldovo ubití odsuzuji tě, bratře, k pokutě dvou set ve stříbře" - a to se tehdy pokládalo za řádnou pokutu za ubití muže - „a pokutu musíš zaplatit hned a hotově."
Höskuld tak učinil a Hrút ještě dodal: „A já ti, Ósvífře, daruji krásný plášť, který jsem si přivezl z Norska."
Ósvífr mu poděkoval za dar a byl s tím, jak pořídil, spokojen a odejel domů. Hrút a Höskuld se odebrali na Torvaldův statek, kde rozdělili jmění v nejlepší dohodě s Ósvífrem. O Ósvífrovi se v této sáze už nemluví. Hallgerd prosila Höskulda, aby se Tjóstólf směl vrátit k nim, a Höskuld jí vyhověl. Dlouho se pak ještě mluvilo o Torvaldově ubití. Hallgerdino jmění vzrůstalo ve velký majetek.

13
Tři bratři se nyní objevují v naší sáze: jeden se jmenoval Tórarin, druhý Ragi, třetí Glúm. Byli to synové Óleifa Hjaltiho a všichni byli bohatí a těšili se vážnosti. Tórarin, který měl přízvisko Ragiho bratr, byl po Hrafnovi Höingssonovi zákonopravcem. Byl velmi moudrý a hospodařil se svým bratrem na statku Varmalök. Glúm měl za sebou mnoho cest do cizích zemí. Byl to muž velké postavy, silný a hezkého zevnějšku. Ragi, jejich bratr, byl znamenitý zápasník. Těmto třem bratřím patřily na jihu dvorce Engey a Laugarnes. Glúm a Tórarin rozmlouvali spolu jednou a Tórarin se zeptal Glúma, nechce-li se vydat zas na cestu jak obyčejně.
Glúm odpověděl: „Uvažoval jsem o tom, že už těch obchodních cest raději nechám."
„A co zamýšlíš? Chceš se snad oženit?"
„Rád bych," přikývl Glúm, „jen kdyby se mí podařilo najít dobrou nevěstu."
Tu mu začal Tórarin vypočítávat jména všech svobodných děvčat z Borgarfjordu a zeptal se ho, zda by nechtěl některou za ženu, a dodal: „Jel bych na námluvy s tebou."
„Z těch nechci žádnou," odpověděl Glúm.
„Řekni mi tedy, na kterou myslíš."
„Chceš-li to vědět," odpověděl Glúm, „pak myslím na Hallgerdu, dceru Höskulda z Údolí v západním kraji."
„Pro tebe zřejmě neplatí přísloví, aby ses dal varovat neštěstím jiných, neboť byla již vdána a dala svého muže ubít," varoval Tórarin.
„Možná že podruhé nebude již tak nespokojena se svým sňatkem," řekl Glúm. „Já aspoň jsem si jist, že nebude radit k mému ubití. Chceš-li mi však prokázat nějakou službu, jeď k ní se mnou na námluvy."
„Myslím, že se zde už nedá nic dělat, a skončí to tak, jak je souzeno," odpověděl Tórarin.
Glúm přicházel častěji kvůli této záležitosti k Tórarinovi, ale ten se dlouho cestě vyhýbal. Konečně však svolali muže a dvacet jich vyjelo do Údolí. Když přijeli do Höskuldsstadů, přijal je Höskuld srdečně a oni zůstali u něho přes noc. Brzo ráno poslal Höskuld pro Hrúta, který se hned vydal na cestu. A když přijížděl do dvora, byl Höskuld venku. Hned také řekl Hrútovi, jací lidé jsou u něho.
„Co asi chtějí?" zeptal se Hrút.
„Neřekli ještě, s čím přišli."
„Nebude se to týkat tebe," řekl Hrút. „Myslím, že se budou ucházet o Hallgerdu, tvou dceru. Co jim řekneš?"
„Co mi radíš?" zeptal se Höskuld.
„Dej jim vlídnou odpověď, ale řekni jim také, jaké má přednosti a jaké chyby."
A když tak bratří spolu rozmlouvali, vyšli hosté ven. Höskuld se s nimi pozdravil a také Hrút pozdravil Tórarina a jeho bratra. Pak se všichni rozhovořili a Tórarin konečně řekl: „Přišel jsem sem s tím úmyslem, Höskulde, abych se ucházel o ruku tvé dcery Hallgerdy pro svého bratra Glúma. Mohu ti říci, že je to skvělý muž."
„Vím," odpověděl Höskuld, „že vy bratři jste muži velmi vážení, ale musím ti říci, že jsem již jednou rozhodl o jejím sňatku a vzešlo z toho veliké neštěstí."
Tórarin však odpověděl: „To nás nemůže odradit, protože není pravidla bez výjimek, a tento sňatek se může vydařit, i když onen dopadl zle. A ostatně největší vinu na tom měl Tjóstólf."
Tu pravil Hrút: „Nevadí-li vám dřívější Hallgerdino počínání, pak bych vám aspoň radil, aby Tjóstólf s ní nejel na jih, dojde-li k svatbě, a rozhodně aby tam nesměl nikdy pobývat déle než tři noci. Kdyby se zdržel déle, ať má Glúm právo ho ubít, aniž by pak musel za něho zaplatit pokutu. Glúm mu ovšem může dovolit delší pobyt, ale neradil bych mu to. Nesmí se také stát, co se stalo poprvé, aby smlouva byla sjednána bez Hallgerdy. Předložte jí všechny tyto podmínky a ať se sama seznámí s Glúmem a sama rozhodne, zda ho chce, nebo nechce. Nebude pak moci svalovat vinu na druhého, jestliže se sňatek nevydaří. A všechno jednání ať se vede bez falše."
„Jako vždy bude i tentokrát nejlépe, přidržíme-li se tvé rady," řekl Tórarin.
Potom poslali pro Hallgerdu, která ihned přišla, a s ní přišly dvě ženy. Hallgerd měla na sobě modrý plášť z tkané látky. Pod ním měla nachově červené šaty a kolem boků stříbrný pás. Posadila se doprostřed mezi Hrúta a svého otce. Pozdravila všechny laskavými slovy a mluvila hbitě a sebevědomě a zeptala se, co přinášejí nového.
Glúm pravil: „Já a můj bratr Tórarin jsme již uvažovali s tvým otcem, aby ses, Hallgerdo, stala mou ženou, jestliže to nebude proti tvé vůli. Řekni nyní rovnou své mínění, a není-li to po tvé mysli, pak o tom nebudeme již mluvit."
„Vím, že vy bratři se těšíte velké vážnosti, a vím také, že tentokrát budu lépe vdána než poprvé," řekla Hallgerd. „Chci však vědět, o čem jste mluvili a na čem jste se usnesli. Zdá se mi, že bych tě mohla mít ráda, kdyby se naše povahy shodly."
Glúm jí pověděl vše, co mluvili, a nic nezamlčel. Zeptal se pak Höskulda a Hrúta, podal-li vše správně. A když Höskuld přisvědčil, prohlásila Hallgerd: „Protože jste, otče a Hrúte, jednali tentokrát vůči mně s takovým ohledem, chci se řídit vaší radou. Smlouva ať platí tak, jak jste ji ujednali."
„Myslím, že bude dobře," radil nato Hrút, „abychom já a Höskuld jmenovali svědky a Hallgerd aby sama ohlásila své zasnoubení, shledá-li znalec práva takový postup správným."
„To je správný postup," přikývl Tórarin.
Potom bylo odhadnuto Hallgerdino jmění. Glúm měl přinést stejný podíl a všechno jmění měli mít společné. Když si Glúm zasnoubil Hallgerdu, odejel se svými lidmi na jih. Höskuld měl vystrojit svatbu. Do doby svatby se neudálo nic, co by stálo za zmínku.

14
Bratří Glúm a Tórarin sebrali velkou družinu a s vybraným mužstvem vyjeli na západ do Údolí. A když přijeli do Hoskuldsstadů, bylo tam již shromážděno veliké množství lidí. Höskuld a Hrút se posadili na jednu lavici, ženich na druhou. Hallgerd seděla na lavici mezi ženami a velmi ji to slušelo. Tjóstólf chodil se sekyrou na rameni a počínal si velmi zpupně. Všichni dělali, jako by to neviděli. Když svatební hostina byla u konce, odjela Hallgerd s Glúmem a jeho lidmi na jih. Ve Varmalöku se zeptal Tórarin Hallgerdy, chce-li se ujmout domácnosti. „Ne, nechci," odpověděla Hallgerd.
Po celou zimu se Hallgerd velmi ovládala a všichni si ji oblíbili. Na jaře rozmlouvali oba bratři o majetkových záležitostech a Tórarin prohlásil: „Přenechám vám statek ve Varmalöku, protože je to pro vás nejvýhodnější, a já odjedu na jih na Laugarnes a tam budu hospodařit. Engey pak budeme obhospodařovat oba společně."
Glúm s tím souhlasil. Tórarin tedy odejel na jih na svůj statek, kdežto Glúm zůstal se svou ženou ve Varmalöku. Hallgerd si zjednala služebnictvo a vedla bohatý život a štědrý dům. Na jaře pak dala život děvčátku. Glúm se zeptal, jak se má jmenovat.
„Dáme jí jméno po babičce, která pocházela po otci od Sigurda, o jehož vítězství nad drakem pějí staré písně. Bude se jmenovat Torgerd."
Děvčátko bylo pokropeno vodou a bylo pojmenováno tímto jménem. Dcerka vyrůstala doma a tváří a postavou se podobala matce. Glúm a Hallgerd vycházeli spolu dobře. Tak uběhl nějaký čas.
Z Bjarnarfjordu na severu přišly zprávy, že Svan vyplul na jaře na rybolov, že však jej i jeho druhy zachvátila silná bouře, která je zahnala k Veidilausskému fjordu, a tam všichni zahynuli. Ale rybářům, kteří byli na dvorci v Kaldbaku, se zdálo, že vidí, jak Svan vešel do skály Kalbakshornu, kde byl vlídně přijat. Jiní však vyvraceli toto mínění. Tvrdili, že na něm není zbla pravdy. To však nikdo nemohl popřít, že Svana už nikdo nespatřil ani živého, ani mrtvého. Hallgerd nesla strýcovu smrt velmi bolestně.

15
Tjóstólf zbil Höskuldova pacholka, a proto ho Höskuld vyhnal. Tjóstólf vzal své zbraně, vsedl na koně a pravil Höskuldovi: „Odjíždím a nikdy se už nevrátím."
„Tomu budou všichni jen rádi," odpověděl Höskuld.
Tjóstólf jel, až přijel na dvůr Varmalök. Hallgerd ho přivítala s otevřenou náručí a také Glúm byl k němu vlídný. Tjóstólf vyprávěl Hallgerdě, jak ho její otec vyhnal, a prosil ji, aby se ho ujala. Hallgerd mu řekla, že se musí zeptat napřed Glúma, může-li u nich zůstat.
„Vycházíte spolu dobře?" zeptal se Tjóstólf.
„Ano, máme se rádi," přisvědčila Hallgerd a odešla, aby promluvila s Glúmem. Vzala ho kolem krku a pravila: „Splníš mi prosbu, s kterou přicházím?"
„Rád ji splním, budu-li moci," odpověděl Glúm. „Co máš na srdci?"
„Otec vyhnal Tjóstólfa," pravila Hallgerd, „a proto bych byla ráda, kdybys mu dovolil zde zůstat. Ale nebudu ti mít za zlé, odmítneš-li."
„Vyhovím ti, když jsi tak rozumná," odpověděl Glúm, „ale upozorňuji tě, že bude musit odejít, dopustí-li se něčeho zlého."
Hallgerd odešla k Tjóstólfovi a řekla mu, že může zůstat.
„Jsi stále stejně hodná," poděkoval jí Tjóstólf a zůstal tam. Zprvu se mírnil, ale později se zdálo, že zničí všechen pokoj a mír. Nikoho nešetřil kromě Hallgerdy, ale ta se ho nikdy neujímala, když měl s jinými spory. Tórarin vyčítal Glúmovi, že ho přechovává, a pravil mu, že se mu za to dostane špatné odměny a že se vše skončí jako posledně. Glúm mu poděkoval za jeho varování, ale na svém chování nic nezměnil.

16
Jednou na podzim při shánění dobytka z hor scházelo Glúmovi mnoho skopců. Tu řekl Glúm Tjóstólfovi: „Jdi s čeledíny nahoru do kopců a podívejte se, nenajdete-li nějaké ovce."
„Nelíbí se mi hledat brav," odsekl Tjóstólf, „a nechce se mi také běhat s tvými otroky. Ale pojď ty a půjdu s tebou."
Pro tato slova se dostali do prudké hádky. Hallgerd seděla venku, neboť bylo hezké počasí. Glúm vyšel za ní a řekl: „Nepohodli jsme se právě s Tjóstólfem a nebudeme už moci s ním dlouho žít pod jednou střechou." A opakoval jí vše, co spolu mluvili. Hallgerd se chtěla zastat Tjóstólfa, a proto došlo opět k prudkému výstupu. Glúm se nakonec rozehnal po ní rukou: „Nebudu se s tebou už hádat," pravil a odešel. Hallgerd, která měla svého muže upřímně ráda, se nemohla přemoci a dala se do usedavého pláče. Tehdy k ní přistoupil Tjóstólf a popichoval: „Zle si s tebou zahrál, a to se nesmí opakovat."
„Neprosím se tě, abys mě pomstil. A vůbec ti není nic do toho, co je mezi mnou a Glúmem."
Tjóstólf odešel a zle se usmíval.

17
Glúm vyzval své lidi, aby šli s ním, a také Tjóstólf se nabídl, že s ním půjde. Ubírali se nahoru jižním Reykjardalem a podél strže Baugagilu a dále k Příčné hoře, kde se rozdělili. Několik mužů poslal Glúm k Sloupovým horám a ti našli mnoho bravu. Jiní zamířili do Skorradalu. A tak se stalo, že Glúm zůstal s Tjóstólfem sám. Šli od Příčné hory na jih a našli ovce, již plaché, a hnali je na sever. Ovce jim však utekly na vrchovinu a tu začali muži svalovat vinu za to jeden na druhého. Tjóstólf pohaněl Glúma, že nedovede nic jiného než válet se Hallgerdě po břichu.
„Není horšího hada, než kterého jsme si na hrudi hřáli," odpověděl Glúm. „A nemysli si, že se nechám urážet od takového otroka, jako jsi ty."
„Brzo se přesvědčíš, že nejsem otrok, neboť před tebou nikdy neuteču!" vyhrožoval Tjóstólf.
Při těchto slovech se Glúm rozzlobil a sekl po něm nožem, ale Tjóstólf nastavil sekyru a nůž se smekl po čepeli a zajel na dva palce hluboko do topora. Tjóstólf se hned rozmáchl sekyrou, která zasáhla Glúmovi rameno a projela klíční kostí a lopatkou. Rána se zalila krví. Glúm uchopil Tjóstólfa zdravou rukou tak pevně, že upadl. Nemohl ho však dlouho držet, neboť pozbyl všechnu sílu a přepadla ho smrt. Tjóstólf mu sňal s ruky zlatý prsten a na jeho tělo navršil kamení. Potom zamířil do Varmalöku. Hallgerd stála venku a hned si všimla, že sekyra je od krve. Tjóstólf vzal prsten a hodil ho Hallgerdě.
„Co nového přinášíš a proč je tvá sekyra od krve?" zeptala se.
„Nevím, potěší-li tě to," odpověděl Tjóstólf. „Musím ti totiž oznámit Glúmovu smrt."
„To je jistě tvé dílo," zvolala Hallgerd.
„Je," přisvědčil Tjóstólf.
Hallgerd se zasmála: „Nelze říci, že bys nebyl nebezpečným druhem ve hře."
„Co mi tentokrát poradíš?" zeptal se Tjóstólf.
„Jeď k mému strýci Hrútovi," řekla, „ten se o tebe již postará."
„Nevím," zapochyboval Tjóstólf, „zdali toto je dobrá rada, ale také tentokrát tě chci poslechnout."
Vsedl pak na koně a jel na západ do Hrútsstadů. Byla již noc. Když přijel na místo, uvázal koně vzadu za dvorem, šel ke dveřím a silně zabušil. Potom odešel na severní stranu domu. Hrút ještě nespal. Jakmile uslyšel zabušení, rychle vyskočil, obul si boty, navlékl kazajku a uchopil meč. Přes rameno si přehodil plášť a otočil si ho kolem levé ruky. Když šel ven, lidé se probudili. Vzadu za domem spatřil velikého muže a poznal v něm Tjóstólfa. Zeptal se ho, co je nového.
„Musím ti oznámit Glúmovo ubití," pravil Tjóstólf.
„A čí je to dílo?" zeptal se Hrút.
„Já jsem ho zabil," řekl Tjóstólf.
„Proč jsi sem přišel?" zeptal se Hrút.
„Hallgerd mě sem poslala."
„Není to tedy její vina," řekl Hrút a vytáhl meč.
Tjóstólf to zpozoroval a hned sekl po Hrútovi. Ten však hbitě uskočil a levou rukou udeřil tak rychle a silně do ploché strany čepele, že sekyra vypadla Tjóstólfovi z ruky. Pravou rukou pak sekl Tjóstólfovi do nohy nad kolenem a málem ji usekl. Potom ho zasáhl do hlavy a zasadil mu smrtelnou ránu. Tjóstólf se zvrátil a upadl na záda. Z domu vyšla Hrútova čeleď a spatřila, co se stalo. Hrút jim poručil, aby tělo mrtvého odnesli a přikryli. Potom odejel, aby navštívil Höskulda a řekl mu o Glúmově i Tjóstólfově ubití. Höskuld pravil, že Glúmova smrt znamená velkou ztrátu, ale za ubití Tjóstólfovo Hrútovi poděkoval. Když se o něco později dověděl o Glúmovu ubití jeho bratr Tórarin, Ragiho bratr, odejel s jedenácti muži do Höskuldsstadů. Höskuld ho přijal laskavě a pozval ho, aby u něho zůstal přes noc. Ihned také poslal pro Hrúta, aby k němu přijel. A ten neváhal. Druhého dne pak mnoho rozmlouvali o Glúmově smrti.
„Doufám, že mi dáš náhradu za bratra, protože jeho smrt znamená pro mne velikou ztrátu," řekl Tórarin.
„Nezabil jsem tvého bratra," odpověděl Höskuld, „a moje dcera neradila k jeho ubití. A sotva se Hrút dověděl o jeho smrti, ubil Tjóstólfa."
Tórarin zmlkl a zdálo se mu, že v jeho záležitosti nastal nepříznivý obrat. Hrút však rozhodl: „Nenechme ho jet nadarmo. Utrpěl jistě velikou ztrátu a nám se dostane cti, jestliže ho obdarujeme. A získáme v něm také věrného přítele."
Tak se také stalo a bratří mu dali dary a Tórarin se potom vrátil na jih. Na jaře si s ním vyměnila Hallgerd statek a odjela na jih na Laugarnes, kdežto Tórarin se odstěhoval do Varmalöku. V této sáze už o něm není zmínky.

18
Mörd Housle onemocněl a zemřel. Jeho smrt pociťovali všichni jako velikou ztrátu. Všechen majetek po něm zdědila jeho dcera Unn. Žila nyní sama, neboť se podruhé ještě nevdala. Byla velmi štědrá a nešetřila majetkem, takže jí brzo nezbylo nic než půda a trochu šperků.

19
Unn měla příbuzného Gunnara, Hámundova syna, který hospodařil na statku Hlídarendi ve Fljótshlídu. Byl to veliký, silný muž a nad jiné znamenitý zápasník. Sekyrou sekal, drže ji v obou rukou, a mečem mával tak rychle, že se zdálo, jako by tři meče projížděly zároveň vzduchem. Nad jiné lépe dovedl střílet z luku a zasahoval vše, nač zamířil. V plné výzbroji skákal dále, než činila jeho výška, a jeho skok dozadu nebyl kratší než jeho skok dopředu. A plavat dovedl jako tuleň. Nebylo hry, v které by se s ním mohl někdo měřit, a říkalo se, že se mu nikdo v ničem nevyrovná. Byl hezkého zevnějšku, červených tváří, měl rovný, výrazný nos a modré, bystré oči, bohaté vlasy, pěkně splývající. Sotvakdo se mu mohl rovnat v dvorném chování. Byl štědrý a důsledný v každém svém počínání a dovedl se ovládat. Byl věrným přítelem, ale ve výběru svých přátel byl opatrný. Patřil mu také značný majetek. Jeho bratr se jmenoval Skolskegg. Byl to velký a silný muž, odvážný a bez bázně. Jiný jeho bratr se jmenoval Hjört. Ten byl ještě dětského věku. Třetí Gunnarův bratr, levoboček, byl Orm, ale o tom sága nevypravuje. Gunnarova sestra se jmenovala Arngunn. Její syn Hámund Kulhavý hospodařil v Hámundarstadech.

20
Njál se jmenoval muž, syn Tórgeira Gollniho, vnuk Tórólfův. Njálova matka se jmenovala Ásgerd a byla dcerou hersiho Áskela Němého. Ásgerd přijela na Island a zabrala zemi na východ od řeky Markarfljót mezi skaliskem Öldusteinem a horským výběžkem Seljalandu. Její syn Holta-Tóri byl otcem Torleifa Vrány, od něhož pocházejí lidé ze Skógu, a Torgríma Velikého a Skorargeira. Njál hospodařil na dvorci Bergtórshválu na Říčních ostrovech. Druhý statek měl v Tórólfsfeldu. Njál byl člověk bohatý a příjemného zevnějšku, ale bezvousý. Vyznal se dokonale v zákonech, že mu nebylo rovno, byl přívětivý, šlechetný a moudrý a viděl do budoucnosti. Rád přispěl každému dobrou radou a pomocí, a rady, které lidem dal, se vždycky osvědčily. Každému, kdo ho vyhledal ve svých nesnázích, pomohl v jeho těžkém postavení. Jeho žena se jmenovala Bergtóra. Byla to skvělá žena, velmi rozhodná, i když poněkud tvrdá. Měli spolu šest dětí, tři dcery a tři syny, a o nich všech vypravuje později tato sága.

21
Nyní se musíme zmínit o tom, že Unn, která pozbyla všechno své movité jmění, se vydala do Hlídarendi, kde Gunnar přijal svou příbuznou se vší vlídností. Unn tam zůstala přes noc a ráno se posadila s Gunnarem venku a bavila se s ním. Nakonec se mu svěřila se svými peněžními obtížemi.
„Nejsi na tom skutečně nijak skvěle," pravil Gunnar.
„Co bys mi radil?" zeptala se ho Unn.
„Vezmi si z mých peněz, které jsem půjčil lidem, kolik potřebuješ," odpověděl Gunnar.
„Tvé peníze nechci promarnit," řekla Unn.
„A co tedy chceš?"
„Chtěla bych, abys vymohl na Hrútovi mé peníze."
„To bude těžké," poznamenal Gunnar, „když v té věci nezmohl nic ani tvůj otec, a jaký to byl znamenitý znalec zákona! Bojím se, že sotva pořídím víc."
„Hrút prosadil svou spíše násilím než zákonem a můj otec byl tehdy již stár, takže mu všichni radili, aby se s ním nepouštěl do násilného sporu. Ale není nikoho mezi mými příbuznými, kdo by se ujal této mé záležitosti, jestliže tobě chybí odvaha," naléhala Unn.
„Pokusím se," pravil Gunnar, „dostat zpět tvůj podíl, ale nevím, jak začít při."
Unn řekla: „Zajeď si k Njálovi do Bergtórshválu. Ten ti jistě dobře poradí. Je přece tvým nejlepším přítelem."
„Ovšem, od něho se mohu nadít, že mi poradí stejně dobře jako všem ostatním," odpověděl Gunnar a nakonec slíbil, že se pře ujme. Unně pak půjčil tolik peněz, kolik potřebovala, a tak se rozešli. Gunnar jel k Njálovi, který ho srdečně přivítal. Rozmlouvali pak spolu a Gunnar pravil: „Přijel jsem k tobě pro dobrou radu."
„Té si zaslouží mnoho mých přátel, ale na tobě mi záleží nejvíc," řekl Njál.
„Slíbil jsem totiž Unně, že jí vymohu na Hrútovi její podíl," vysvětloval Gunnar.
„To bude velmi těžká věc," pravil Njál, „a nebezpečná, a nevím, jak se skončí. Ale rád ti poradím, co se mi zdá nejvhodnější. A budeš mít úspěch, neuchýlíš-li se od mé rady. Může tě to však stát život, budeš-li si počínat jinak."
„Budu se přesně řídit tím, co mi řekneš."
Njál mlčel nějakou chvíli a potom promluvil: „Uvážil jsem věc a myslím, že se podaří."

22
„Vyjeď z domu se dvěma muži. Vezmi na sebe své lepší šaty a kabát z obyčejné pruhované látky, přes rameno si přehoď plášť s kapuci a v ruce drž sekyru. Každý z vás nechť vezme dva koně, jednoho vykrmeného a druhého hubeného. Povezeš s sebou kovářské zboží. Vyjeďte brzo ráno, a když se dostanete na západ přes řeku Hvítá, stáhni si klobouk hluboko do tváře. Lidé se budou ptát, kdo je to ten velký muž. Tvoji druhové musí říci, že je to veliký Kaupa-Hedin z Eyjafjordu a že s sebou veze na prodej kovářské zboží. Hedin je člověk zlý a svárlivý a myslí o sobě, že spolkl všechnu moudrost. Často ruší své obchody a dopouští se na lidech násilností, jakmile se nestane hned všechno po jeho. Pojedeš na západ do Borgarfjordu a všude budeš nabízet své zboží a často budeš rušit svůj prodej. Tak se rozšíří v kraji pověst, že se nedá s nikým tak těžko vyjít, jako s Kaupa-Hedinem. Odtud pojedeš do Severního údolí a do Hrútafjordu a Lososím údolím až do Hoskuldsstadů. Tam zůstaň přes noc a sedni si poblíž dveří a hlavu měj svěšenu. Höskuld bude myslit, že s Kaupa-Hedinem není dobře pouštět se do obchodu, a řekne, že je to protivný a zlý člověk. Ráno odtud odjedeš a zamíříš na dvorec, který je v nejbližším sousedství Hrútsstadů. Tam nabídneš své zboží, ale ukážeš jen nejhorší kusy a popřeš jejich nedostatky. Hospodář si prohlédne, co máš na prodej, a všimne si chyb. Ty mu vytrhneš zboží z ruky a užiješ zlých slov. Sedlák řekne, že se dalo čekat, že se k němu nezachováš slušně, když se ke všem chováš zle. Tu se do něho pustíš, ačkoliv to není tvým zvykem. Ale zacházej skromně se svou silou, aby tě nikdo nepoznal. Ze dvora vzkážou Hrútovi do Hrútsstadů, aby vás nějak dostal od sebe. Hrút pošle pro tebe, abys přijel k němu, a ty hned odjedeš. Vykáží ti místo na lavici proti Hrútovu křeslu. Pozdravíš Hrúta a on tě přivítá a zeptá se tě, jsi-li ze severu země. Odpovíš, že pocházíš z Eyjafjordu. Bude se tě vyptávat, je-li tam mnoho vynikajících mužů. ,Darebáků je tam plno,' odpovíš mu. ,Vyznáš se v Reykjardalu?' zeptá se tě dál. Odpovíš, že znáš celý Island. Jsou v Reykjardalu velcí bojovníci?' zeptá se tě ještě. ,Zloději jsou tam a zlá cháska,' odpovíš. Tu se Hrút rozesměje, neboť ho to velmi pobaví. Dáte se pak do hovoru o lidech z Východních fjordů a ty budeš na všechny vědět něco špatného. Vaše řeč zabočí k lidem kolem řeky Rangá. Tu řekneš, že od té doby, co zemřel Mörd Housle, není tam jediný člověk, který by za něco stál. Hrút se zeptá, co myslíš, jaká je nejspíš příčina, že ho nemůže nikdo nahradit. Na to odpovíš, že to byl moudrý muž a tak se vyznal v zákonech, že jako předák neutrpěl nikdy úhony. Zeptá se tě, zda ti není nic známo o tom - ,jak tomu bylo mezi mnou a jím.' Je mi známo tolik,' odpovíš, ,že ti vzal tvou ženu a ty sis to musil nechat líbit.' Tehdy odpoví Hrút: ,A nemyslíš, že mu to bylo k hanbě, když nedostal peníze, ačkoli mě pro ně žaloval?' ,Na to ti mohu odpovědět,' řekneš mu. ,Ty jsi ho vyzval na souboj, ale on už byl starý člověk a jeho přátelé ho zrazovali, aby se s tebou nepouštěl do boje, a tak nechal při padnout.' ,Vyzval jsem ho,' řekne Hrút, ,a prostým lidem se zdálo toto jednání zcela zákonné. Mohl však obnovit při na příštím sněmu, kdyby byl měl k tomu odvahu.' ,Ovšemže mohl,' odpovíš mu. Potom se tě zeptá, vyznáš-li se trochu v zákonech. ,Na severu myslí, že se vyznám,' odpovíš, ,ale rád bych slyšel od tebe formuli, jak se obnovuje pře.' Hrút se tě zeptá, o jakou při ti jde. Odpovíš, že o při, ,do které mi jinak nic není, jak se totiž lze znovu dožadovat Unnina podílu'. ,Bylo by nutno začít výzvou před soud v mém bytě anebo jen tak, abych ji slyšel,' odpoví Hrút. ,Začni tedy s výzvou,' řekneš, ,a já ji budu po tobě opakovat.' Hrút začne s výzvou a ty musíš dávat pozor, jakých výrazů užije. Když skončí, vyzve tě, abys výzvu opakoval. Budeš ho tedy vyzývat, ale s takovými chybami, že jen každé druhé slovo bude správné. Tu se dá Hrút do smíchu a nebude tě podezřívat a jenom poznamená, že jen máloco jsi řekl správně. Budeš dávat vinu svým druhům, že tě zmátli, a požádáš ho, aby ti předříkával ještě jednou a aby ti dovolil opakovat slovo za slovem po něm. Dovolí ti to a sám bude předříkávat výzvu a ty ji budeš hned po něm opakovat a tentokrát bez chyby. Potom se ho zeptáš, bylo-li to správné vyzvání. Odpoví ti, že na tom nezáleží. A tehdy proneseš nahlas, tak aby to slyšeli tvoji druzi: ,Vyzývám tě na soud v při, kterou mi postoupila Mördova dcera Unn.' A až všichni usnou, vezmete uzdy a sedla a vyjdete tiše ke koním, osedláte však jen vykrmené koně a odjedete s nimi, kdežto hubené necháte na louce. Pojedete přes pastviska a zůstanete tam v té pusté krajině po tři noci. Tak dlouho totiž vás budou hledat. Potom odjedeš domů na jih, ale pojedeš vždy jenom v noci, kdežto den přespíš vskrytu. My se pak vydáme na sněm a budeme podporovat tvou při."
Gunnar Njálovi poděkoval a odebral se domů.

23
Dvě noci nato vyjel Gunnar ještě s dvěma muži z domu. Jeli, až přijeli na pláň u Modrých lesů. Tam potkali muže, kteří jeli proti nim a ptali se, kdo je ten velký člověk se zahalenou tváří. Jeho druhové řekli, že je to Kaupa-Hedin a že se sotva kdy setkají s větším násilníkem. Hedin hned dělal, jako by je chtěl napadnout. Ale potom se obě strany rozjely v klidu. Gunnar jel přesně tak, jak mu Njál radil, a zůstal přes noc v Höskuldsstadech. Odtud jel dolů údolím, až dojel na usedlost v nejbližším sousedství Hrútsstadů. Tam nabídl své zboží a prodal tři kusy. Sedlák našel na zboží chyby a nazval prodej podvodem. Hedin se na sedláka obořil. Zpravili o tom Hrúta a ten vzkázal pro Hedina, který se hned vydal do Hrútsstadů. Tam byl vlídně přijat a Hrút ho posadil proti sobě. Jejich rozmluva byla skutečně taková, jak si ji Njál představoval. Hrút mu ukázal, jak se obnovuje pře, a přednesl výzvu. Hedin ji opakoval po něm, ale špatně. Hrút se rozesmál a nepojal žádné podezření. Hedin ho požádal, aby přednesl výzvu ještě jednou, a Hrút tak učinil. Hedin znovu opakoval vyzvání, tentokrát správně, a své druhy si vzal za svědky, že vyzývá v postoupené záležitosti Mördovy dcery Unny. Večer šel spat jako všichni ostatní, ale sotva Hrút usnul, oblékl se Hedin a vzal zbraně a vyšel se svými druhy ven ke koním. Přebrodili se přes řeku a jeli kolem dvorce Hjardarholtu až tam, kde končí údolí, a zůstali v horách při Haukadalském průsmyku, v místech, kde je nikdo nemohl spatřit dříve, než by přijel až k nim.
Höskuld v Höskuldsstadech se probudil ten den ještě před půlnocí a vzbudil všechny své lidi.
„Chci vám říci svůj sen," řekl. „Zdálo se mi, že vidím vycházet z domu velkého medvěda. Viděl jsem, že se s tím medvědem nemůže žádné zvíře rovnat. Za ním šli dva psi. Smečka mířila do Hrútsstadů a viděl jsem, jak vešla dovnitř domu. Pak jsem se probudil. A nyní bych se vás rád zeptal, nebylo-li vám na tom velkém muži, který zde byl přes noc, nic nápadného."
Jeden z mužů prohlásil: „Viděl jsem, jak mu z rukávu vyčnívalo zlaté lemování a červený šat. Na pravé ruce měl zlatý náramek."
Höskuld pravil: „Tohle nemůže být dvojník nikoho jiného než Gunnara z Hlídarendi. Teď se mi zdá, že už vidím všechno jasně. Seberme se a jeďme do Hrútsstadů!"
Učinili tak. Hrút ještě ležel v posteli a zeptal se, kdo to přijel. Höskuld řekl své jméno a sám se zeptal, nejsou-li ve dvoře hosté.
Hrút odpověděl: „Je tu Kaupa-Hedin."
„Myslím, že tvůj host má širší ramena, a domnívám se, že je to Gunnar z Hlídarendi," řekl Höskuld.
„Pak je chytřejší než já," odpověděl nato Hrút.
„Co se stalo?" zeptal se Höskuld.
„Řekl jsem mu, jak by bylo možno obnovit Unninu při, a vyzval jsem sám sebe a on vyzvání opakoval. Toho užije k obnovení pře, a plným právem."
„Skutečně na tebe vyzrál," pravil Höskuld, „ale nebyl to jistě jen Gunnarův nápad. Tuhle radu mu dal bezpochyby Njál, kterému se v chytrosti nikdo nevyrovná."
Pak hledali Hedina, ale po tom nebylo nikde ani stopy. Sebrali lidi a hledali po celé tři dni, ale nikoho nenašli.
Gunnar odejel z hor na jih Jestřábím údolím východně od průsmyku a potom zamířil na sever na Holtavördskou planinu a odtud domů.

24
Gunnar jel na obecný sněm. Také Hrút a Höskuld jeli na sněm s velkou družinou. Gunnar tam vznesl žalobu a jmenoval svědky. Hrút ho hodlal se svými lidmi napadnout, ale neodvážil se. Gunnar předstoupil před soud lidí z Breidifjordu a vyzval Hrúta, aby si poslechl jeho přísahu a přednes žaloby i všech důkazů. Nato vykonal přísahu a přednesl žalobu. Potom předvedl svědky ve věci vyzvání. Njál nebyl přítomen. Gunnar pak pokračoval v žalobě a nakonec vyzval druhou stranu, aby podala námitky. Hrút jmenoval svědky a prohlásil žalobu za neplatnou, neboť Gunnar prý vynechal tři svědecké výpovědi, které mají přijít před soud a z nichž jedna byla přednesena před ložem, druhá přede dveřmi jeho domu a třetí na Skále zákona.
V té chvíli přišel na soud Njál a pravil, že zachrání při, chtějí-li ji dále projednávat.
„Já nechci," odpověděl Gunnar, „a postavím Hrúta před stejnou volbu, před jakou on postavil mého strýce Mörda. Zdalipak jsou bratři Hrút a Höskuld nablízku, aby slyšeli má slova?"
„Slyšíme tě," řekl Hrút. „Co chceš?"
Gunnar prohlásil: „Buďte mi všichni, kteří jste přítomni, svědky, že tě, Hrúte, vyzývám na souboj, a utkáme se ještě dnes zde na výspě řeky Öxará. A nechceš-li se se mnou bít, pak vyplať ještě dnes všechen podíl."
Nato opustil Gunnar s celou svou družinou soud. Také Höskuld a Hrút odešli do stanů a už se nepokračovalo ani v žalobě, ani v obhajobě.
„Nikdy se ještě nestalo, aby mě někdo vyzval na souboj a já se mu vyhnul," řekl s trpkostí Hrút, když vešel do stanu.
„Ty jistě chceš přijmout výzvu," pravil Höskuld, „ale mohu-li ti radit, nedělej to. Neboť kdyby ses utkal s Gunnarem, nevedlo by se ti líp, než by se vedlo Mördovi, kdyby se byl utkal s tebou. A raději se oba složíme a peníze Gunnarovi vyplatíme."
Potom se zeptali svých sedláků, čím by byli hotovi přispět. Všichni odpověděli, že přispějí, jak Hrút určí.
„Pojďme tedy," řekl Höskuld, „ke Gunnarovu stanu a vyplaťme mu peníze."
Když o tom byl Gunnar zpraven, vyšel před stan.
„Zde jsou peníze," ukázal Höskuld.
„Vyplaťte je. Jsem hotov je přijmout."
Vyplatili tedy peníze do jednoho. Ale Höskuld poznamenal: „Kéž bys jich užil tak, jak jsi je získal!"
„Dobře jich užijeme," pravil Gunnar, „poněvadž jsme jich nabyli právem."
„Dostane se ti zlé odměny," řekl Hrút.
„Stane se, co se má stát," odpověděl Gunnar.
Höskuld odešel se svými lidmi do stanu. Byl velmi vzrušen a řekl Hrútovi: „Zdalipak se Gunnarovi někdy nevymstí tohle násilnictví?"
„Jistěže vymstí," pravil Hrút, „ale nebude to naše msta, a pro nás to nebude zisk. Naopak se zdá pravděpodobné, že se spřízní s naším rodem." A víc už o této záležitosti nemluvili.
Gunnar ukázal peníze Njálovi, který si pochvaloval: „Tentokráte se věc podařila."
„Za to mám jenom tobě co děkovat," řekl Gunnar.
Lidé se rozjeli ze sněmu a všichni byli zajedno, že ta pře sloužila Gunnarovi ke cti. Gunnar odevzdal všechny peníze Unně a nechtěl si z nich nic podržet, avšak poznamenal, že se domnívá, že si nyní zavázal ji i její příbuzné víc než kohokoli jiného. Unn přisvědčila.

25
Na dvoře Hofu u řeky Rangá hospodařil muž jménem Valgard Šedivý. Jeho bratrem byl Úlf, godi z Aur.
Bratři Úlf a Valgard se vypravili k Unně na námluvy a Unn si vzala Valgarda, aniž se dotázala svých příbuzných. To mrzelo Gunnara i Njála, neboť Valgard byl člověk falešný a nikdo ho neměl rád. Unn povila Valgardovi syna, kterému dali jméno Mörd. O něm se bude v této sáze později hovořit. Když dosáhl plnoletí, zachoval se hanebně vůči svým příbuzným a nejhanebněji vůči Gunnarovi. Byl to člověk lstivý a obmyslný.
Nyní se seznámíme s Njálovými syny. Nejstarší se jmenoval Skarphedin. Vynikal velkou postavou a silou, byl znamenitý zápasník a běžec a plavat dovedl jako tuleň. Rychle se rozhodoval a neznal bázně. Vyjadřoval se stručně a hbitě a většinou se dovedl i dobře ovládat. Vlasy měl kučeravé, kaštanové barvy, oči bystré, tvář bledou, s ostrými rysy. Nos měl zakřivený, čelist mu vyčnívala dopředu a o ústech se dalo říci, že byla ošklivá. Celkem však měl vzezření statného bojovníka. Druhý syn se jmenoval Grím. Grím měl bohaté temné vlasy, byl veliký a silný a hezčí než Skarphedin. Třetí syn Njálův se jmenoval Helgi. I ten byl hezkého vzezření, bohatých vlasů, silný a znamenitý bojovník. Byl rozumný a dovedl se dobře ovládat. Všichni tito Njálovi synové byli ještě svobodní. Čtvrtý Njálův syn, levoboček, se jmenoval Höskuld. Jeho matkou byla Hródný, dcera Höskulda a sestra Ingjalda z Keld.
Jednou se zeptal Njál Skarphedina, nechce-li se oženit. Skarphedin otci odpověděl, aby o tom rozhodl sám. Njál mu pak namluvil Tórhildu, dceru Hrafna z Tórólfsfellu. Tam získal Njál později své druhé hospodářství. Skarphedin se oženil s Tórhildou, ale i potom bydlil u svého otce. Grímovi namluvili Ástrídu z Vrchu u Hluboké řeky. Byla to velmi zámožná vdova. Oženil se s ní a také oni oba dva zůstali u Njála.

26
Žil muž jménem Ásgrím, syn Ellida-Grímův. Jeho bratr Sigfús měl dceru Torgerdu, která byla matkou Sigfúse, otce Saemunda Učeného. Spolu s Ásgrímem byl vychován Gauk Trandilsson. Byl to udatný a schopný muž. Mezi oběma došlo k napjatému poměru, který se skončil tím, že Ásgrím ubil Gauka. Ásgrím měl dva syny a jeden i druhý se jmenovali Tórhall. Oba byli nadějní muži. Třetím synem Ásgrímovým byl Grím a dcera se jmenovala Tórhalla. Byla to žena krásná a dobře vychovaná a velmi obratná. Jednou začal Njál hovor se svým synem Helgim a pravil: „Měl bych pro tebe nevěstu. Chceš-li se ovšem řídit mou radou."
„Ovšemže chci," odpověděl Helgi. „Vždyť vím, že mi přeješ, a vím také, jak jsi moudrý. A na kterou myslíš?"
„Chtěl bych pro tebe požádat o ruku dcery Ásgríma Ellida-Grímssona, protože to je nejlepší nevěsta z celého kraje."

27
Brzo nato se vypravili, aby požádali o její ruku. Přebrodili se přes řeku Tjórsá a jeli dál, až přijeli na dvůr Tungu. Ásgrím byl doma a přijal je laskavě, a otec se synem tam zůstali přes noc. Druhý den se dali do hovoru a Njál požádal o ruku Tórhally pro svého syna Helgiho. Ásgrím uvítal jejich námluvy a pravil, že by za nikoho neprovdal svou dceru ochotněji. Potom jednali o věci blíže a konec byl, že Ásgrím zasnoubil svou dceru Helgimu a byla smluvena doba svatby. Na hostinu přijel i Gunnar a mnoho jiných vynikajících mužů. Po svatbě se nabídl Njál Ásgrímovu synu Tórhallovi za pěstouna a Tórhall odejel s ním na jeho statek a dlouho pak u něho pobýval. Njála měl ve větší lásce než vlastního otce. Njál ho naučil znát tak zákony, že se z něho stal největší znalec práva na Islandě.

28
Do ústí řeky v Arnarboeli připlula loď, která patřila Hallvardovi Bílému z Víku. Hallvard odejel do Hlídarendi na návštěvu a zůstal přes zimu u Gunnara. Domlouval mu také, aby se s ním vypravil na moře. Gunnar se o věci mnoho nevyjadřoval, ale neodmítl. Na jaře pak odejel na Bergtórshvál a zeptal se Njála, zda mu radí, aby jel do cizích zemí.
„Myslím, abys jel," pravil Njál, „vždyť všude, kam přijdeš, budeš mít úspěch."
„A dohlédneš trochu na můj majetek, když budu v cizině? Chtěl bych totiž vzít svého bratra Kolskegga s sebou a přál bych si, aby ses s mou matkou ujal mého hospodářství."
„Buď bez starosti," pravil Njál. „Udělám všechno, co si budeš přát."
Gunnar mu poděkoval a jel domů. Nor zase zavedl řeč na cesty a vybízel Gunnara, aby jel s ním. Gunnar se ho zeptal, v kterých zemích už byl. Nor odpověděl, že navštívil všechny země, které se rozkládají mezi Norskem a Ruskem a „pak jsem byl také v Bjarmalandu."
„Jel bys se mnou do východních zemí?" zeptal se Gunnar.
„Ovšemže bych jel," odpověděl Nor.
Gunnar se pak vypravil na cestu do cizích zemí a Njál se ujal všeho Gunnarova majetku.

29
Gunnar tedy vyjel na moře a jeho bratr Kolskegg jel s ním. Zamířili do Túnsbergu, kde přezimovali. Tehdy došlo v Norsku ke změně ve vládě. Po smrti Haralda Gráfelda a jeho matky Gunnhildy se ujal vlády jarl Hákon Sigurdarson.
Hallvard se zeptal Gunnara, nechce-li navštívit jarla Hákona. Gunnar odpověděl, že nechce, a zeptal se Hallvarda, má-li válečnou loď.
„Mám dvě takové lodi," odpověděl Nor.
„Pak bych chtěl, abychom se vydali na ozbrojenou výpravu a opatřili si mužstvo," řekl Gunnar.
„Souhlasím," přikývl Hallvard.
Odjeli pak do Víku, kde měl Hallvard obě své lodi, a chystali se na výpravu. O muže neměli nouzi, protože se o Gunnarovi vyprávělo mnoho slavného.
„Kam chceš zamířit?" zeptal se Gunnar.
„Na východ k ostrovu Hísing ke svému příbuznému Ölvimu."
„A co tam?" ptal se Gunnar.
„Je to skvělý a odvážný chlapík," odpověděl Hallvard, „a myslím, že by nám mohl přispět k výpravě."
„Tak tedy jeďme," rozhodl Gunnar.
Jakmile byli hotovi s přípravami, zamířili k ostrovu a byli tam srdečně přijati. Netrvalo dlouho a Ölvi si Gunnara velmi oblíbil. Vyptával se na jeho cestu a Hallvard pravil, že Gunnar chce na víkingskou výpravu za kořistí.
„To není právě rozumné počínání," varoval Ölvi, „když přece nemáte pořádnou družinu."
„Snad bys nám mohl něčím přispět," zeptal se Hallvard.
„Rád poskytnu Gunnarovi nějakou posilu," slíbil Ölvi, „neboť v něj skládám ještě větší naději než v tebe, ačkoliv jsi můj příbuzný."
„Čím přispěješ?" zeptal se Hallvard.
„Dvěma dlouhými válečnými loďmi, jednou o dvaceti a jednou o třiceti veslech."
„A kde vezmeme mužstvo?"
„Jednu loď opatřím vlastním mužstvem a druhou sedláky," pravil Ölvi. „Dověděl jsem se však, že na řece jsou víkingové, a nevím, probijete-li se."
„Kdo to tam připlul?" vyzvídal Hallvard.
„Dva bratři," odpověděl Ölvi, „jeden se jmenuje Vandil a druhý Karl, synové starého Snaeúlfa z Gautlandu na východě."
Hallvard sdělil Gunnarovi, že Ölvi přispěje svými loďmi, a Gunnar se zaradoval při této zprávě. Připravovali se pak na výpravu a neustali, až byli zcela hotovi. Tehdy se šli rozloučit s Ölvim a poděkovali mu za jeho pomoc. Ölvi je varoval a kladl jim na srdce, aby se měli před těmi bratry na pozoru.

30
Gunnar vyplul z řeky Elfu na moře. Kolskegg plul s ním, kdežto Hallvard byl na druhé lodi. Když před sebou spatřili cizí lodi, upozorňoval Gunnar: „Buďme připraveni pro případ, že by nás chtěli přepadnout, ale jinak si jich nevšímejme."
Učinili tak a připravili se k boji. Ti z druhé strany rozdělili své lodi a utvořili mezi nimi volný průjezd. Ale když jím Gunnar projížděl, uchopil Vandil hák, mrštil jím po Gunnarově lodi a přitáhl ji k sobě. Gunnar měl skvělý meč, který mu daroval Ölvi. Nyní tasil tuto zbraň, a ačkoliv si nenasadil přilbu, skočil na příď Vandilova člunu a hned jednomu z posádky zasadil smrtelnou ránu. Karl zaútočil se svou lodí z druhé strany a hodil oštěpem, který mířil Gunnarovi do prsou. Gunnar spatřil oštěp, a nejenže bleskurychle uskočil, ale chytil jej levicí a mrštil jím proti Karlově lodi a muž, kterého zasáhl, byl na místě mrtev. Kolskegg vyzdvihl kotvu a hodil ji na Karlovu loď. Kotva prorazila jedním hrotem lodní bok a otvorem pronikla dovnitř černá voda. Všechna posádka se hleděla zachránit na jiné čluny. Gunnar skočil opět na svou loď a tehdy dorazil na místo také Hallvard a nastal prudký boj. Mužstvo nyní vidělo, že vůdce je bez bázně, a každý se proto přičiňoval, seč mohl. Nejsměleji se vedl Gunnar, který užíval hned meče a hned oštěpu, a mnohý muž ztratil pod jeho úderem život. Také Kolskegg si počínal statečně. Karl skočil na loď svého bratra Vandila a odtud bojoval celý den. Kolskegg se na Gunnarově lodi uchýlil na chvíli k odpočinku, a když to Gunnar zpozoroval, pravil: „K mnohým jsi se dnes zachoval lépe než k sobě, když jsi jim navždy zahnal žízeň." Kolskegg si pak naplnil pohár medovinou, vypil jej a bojoval znovu. Nakonec skočili oba bratři na Vandilovu loď, Kolskegg z jedné a Gunnar z druhé strany. Vandil se postavil proti Gunnarovi, udeřil po něm, ale meč se zasekl do štítu. Gunnar trhl rychle štítem, takže se meč zlomil hned pod rukojetí. Nyní zaútočil Gunnar proti nepříteli a zdálo se, že vzduchem sekají tři meče, a Vandil nevěděl, kam má uskočit. Netrvalo dlouho a Gunnar mu usekl obě nohy. Kolskegg se obrátil proti Karlovi a probodl ho oštěpem. Potom se zmocnili velké kořisti, a když ji rozdělili, zamířili na jih do Dánska a dále na východ k Smálandským ostrovům a všude dobývali vítězství. Na podzim se nevrátili. Příští léto zamířili k Revalu, kde se setkali s víkingy. Pustili se s nimi do boje a zvítězili. Pak odpluli k ostrovu Eysýsla a kotvili tam nějakou dobu pod předhořím. Jednou spatřili muže, jak sestupuje k moři. Gunnar s ním chtěl promluvit a vystoupil na břeh. Zeptal se ho na jeho jméno a muž řekl, že se jmenuje Tófi. Gunnar se ho zeptal, co zde hledá.
„Tebe hledám," odpověděl muž. „Na druhé straně mysu totiž kotví válečné lodi a řeknu ti, kdo jim stojí v čele. Velí jim dva bratři. Jeden se jmenuje Hallgrím a druhý Kolskegg. Vím, že to jsou skvělí válečníci a že mají výborné zbraně. Hallgrím má oštěp s širokým ostřím. Dal si jej tak očarovat, že mu žádná jiná zbraň nepřinese smrt. Ví také předem, kdy jím zasadí smrtelnou ránu, neboť zbraň předtím jasně zazní. Takovou má kouzelnou moc. Kolskegg má krátký meč a je to také skvělá zbraň. Jejich posádka je o třetinu větší než vaše. Svůj majetek, který je značný, schovali na pevnině a já přesně vím, kde. Poslali kolem mysu výzvědnou loď a jsou o vás dobře zpraveni. Chystají se k boji, a jakmile budou hotovi s přípravami, hodlají na vás udeřit. Máte teď na vybranou, buď hned odejet, anebo co nejrychleji se přichystat k boji. A jestliže zvítězíte, pak ti ukáži, kde je ukryt jejich majetek."
Gunnar mu daroval zlatý prsten, a když se vrátil ke svým lidem, vyprávěl jim, že na druhé straně mysu jsou válečné lodi - „a všechno o nás vědí. Chopme se zbraní a připravme se k boji, protože nyní můžeme získat pořádnou kořist."
Rychle se chystali k boji, a když byli hotovi, spatřili, jak proti nim plují lodi. Začala bitva, která trvala dlouho, a v ní padlo mnoho lidí. Gunnar sám zasadil mnoho smrtelných ran. Hallgrím a jeho bratr skočili na Gunnarovu loď. Gunnar se postavil proti nim. Hallgrím bodl po něm oštěpem. Napříč lodi ležel trám, přes který Gunnar uskočil, ale štít držel ještě před trámem. Hallgrím znovu udeřil oštěpem a zasáhl štít. Gunnar sekl Hallgrímovi po ruce a ochromil mu rameno. Meč sice nezajel do masa, ale oštěp mu vypadl z ruky. Gunnar jej uchopil a probodl jím Hallgríma. Později jej nosil stále při sobě. Oba Kolskeggové bojovali spolu dlouho a nebylo vidět, kdo z nich zvítězí. Když Gunnar byl hotov se svým protivníkem, obrátil se proti Kolskeggovi a zasadil mu smrtelnou ránu. Potom prosili víkingové o život a Gunnar jim ho daroval a dal ohledat bojiště a sebrat všechno, co zůstalo po mrtvých. Všem, kdo zůstali naživu, ponechal jejich odění i zbraně. Poručil jim však, aby odjeli do své země. Sám pak sebral všechen majetek, který po nich zůstal. Po bitvě přišel Tófi ke Gunnarovi a vyzval ho, aby šel s ním, že mu ukáže poklad, který víkingové skryli. Pravil, že toto jmění je větší a lepší než to, které ukořistili v bitvě. Gunnar tedy vystoupil s Tófim na břeh. Tófi šel napřed směrem k lesu a Gunnar šel za ním. Přišli na místo, kde bylo sneseno mnoho dříví. Tófi pravil, že vespod je poklad. Odtáhli dříví a našli tam zlato a stříbro, šatstvo a skvělé zbraně. Všechen tento majetek odnesli na loď a Gunnar se zeptal Tófiho, jakou chce od něho odměnu.
Tófi odpověděl: „Jsem rodem z Dánska a chtěl bych, abys mě dopravil k mým příbuzným."
Gunnar se ho zeptal, jak se dostal na východ.
„Byl jsem unesen víkingy," odpověděl Tófi, „kteří mě vysadili zde na ostrově, a od té doby zde žiji."

31
Gunnar ho vzal k sobě na loď a pravil k Hallvardovi a Kolskeggovi: „Teď se vrátíme do severských zemí."
Oba s tím souhlasili a řekli, že se budou řídit jeho rozhodnutím. Gunnar se tedy vrátil z východních zemí s velkou kořistí. Měl deset lodí a zamířil k Hedeby v Dánsku. Tam totiž pobýval právě král Harald Gormsson. Harald se doslechl o Gunnarovi a dověděl se o něm také, že se mu na celém Islandě nemůže nikdo rovnat. Poslal k němu posly a pozval ho k sobě. Gunnar jel ihned ke králi, který ho přijal velmi laskavě a posadil ho vedle sebe. Gunnar strávil u něho čtrnáct dní. Král nacházel velkou zábavu v tom, že vyzýval Gunnara k závodění se svými muži v různých hrách, a nenašel se nikdo, kdo by aspoň v jediném se mu vyrovnal.
Král pravil Gunnarovi: „Zdá se mi, že bych sotvakde našel tobě rovného," a radil mu, aby se oženil, a sliboval mu skvělé postavení, jestliže u něho zůstane. Gunnar mu poděkoval za jeho nabídku a pravil: „Nejdřív musím na Island, abych navštívil své přátele a příbuzné."
„Ale to už se k nám nikdy nevrátíš," řekl král.
„O tom rozhodne osud," mínil Gunnar.
Gunnar daroval králi jednu ze svých dlouhých lodí a mnoho jiného bohatství. Král pak věnoval zase jemu nádherný šat, kožené rukavice, vyšívané zlatem, čelenku se zlatými třásněmi a ruskou čepici. Gunnar pak odjel na sever k ostrovu Hísing, kde ho přivítal Ölvi s otevřenou náručí. Gunnar mu vrátil jeho lodi a řekl, že jejich náklad je jeho podílem na výpravě. Ölvi přijal jeho dar a pravil, že je statečný muž, a pozval ho, aby zůstal nějaký čas u něho. Hallvard se znovu zeptal Gunnara, nechce-li navštívit jarla Hákona. Gunnar odpověděl, že to je jeho přáním - „poněvadž teď už jsem poněkud zkušený, kdežto tehdy, když jsi se mne ptal poprvé, jsem nic neznamenal."
Vypravili se tedy na cestu a pluli na sever do Trándheimu na dvůr jarla Hákona, který přijal Gunnara laskavě a pozval ho, aby přes zimu zůstal u něho. Gunnar pozvání přijal a u celé družiny požíval úcty. O vánocích mu dal jarl zlatý náramek. Gunnarovi se zalíbila jarlova příbuzná Bergljót, a mnozí se domnívali, že by ji byl jarl za Gunnara provdal, kdyby byl Gunnar požádal o její ruku.

32
Zjara se zeptal jarl Gunnara, jak se rozhodl. Gunnar odpověděl, že chce odejet na Island. Jarl pravil, že v jeho zemi byla špatná úroda - „a pravděpodobně také málo lodí vyjede tentokrát do cizích zemí. Ale ty si přesto můžeš odvézt dřeva i mouky, kolik budeš chtít."
Gunnar mu poděkoval a spěchal s přípravou lodi. Vyjeli pak všichni tři, Gunnar, Kolskegg a Hallvard, a za časného léta přistáli při ústí řeky v Arnarboeli. Bylo to v době před zasedáním obecného sněmu. Gunnar odejel z lodi přímo domů a určil lidi, kteří by vyložili loď. Kolskegg jel s ním. Všichni se radovali z jejich návratu a také bratři měli radost ze shledání. Nebylo na nich vidět, že by byli svými úspěchy zpychli. Gunnar se zeptal, je-li Njál doma, a bylo mu řečeno, že je. Osedlal si tedy koně a jel na Bergtórshvál a Kolskegg jel s ním. Njál měl radost z jejich návštěvy a pozval je, aby u něho zůstali přes noc. Gunnar vypravoval o svých cestách a Njál ho pochválil, že je skvělý muž. „Velmi mnoho jsi dokázal," řekl, „ale ještě více zkoušek na tebe čeká, protože mnoho lidí ti bude závidět."
„Se všemi bych chtěl vyjít v míru," odpověděl Gunnar.
„Mnoho věcí se přihodí," předpověděl Njál, „a stále budeš musit být připraven bránit se."
„Je-li tomu tak," řekl Gunnar, „pak bych měl rád právo na své straně."
„Tak tomu bude," pravil Njál, „nebudeš-li ovšem musit pykat za jiné."
Potom se zeptal Gunnara, hodlá-li jet na sněm. Gunnar přisvědčil a zeptal se Njála, zda také on pojede. Njál odpověděl, že ne - „a také tobě bych radil, abys nejezdil."
Gunnar poděkoval Njálovi, že mu dohlédl na jeho majetek, obdaroval ho a odejel domů. Kolskegg mu domlouval, aby na sněm přece jen jel - „tvoje vážnost tam vzroste, neboť budeš středem pozornosti."
„Nebylo nikdy v mé povaze," pravil Gunnar, „abych se vypínal. Vždy se však rád setkám s dobrými muži."
Také Hallvard přišel a nabízel se, že pojede s nimi.

33
Gunnar tedy jel se svým bratrem a s Hallvardem na sněm. Byli tak skvěle oděni, že se jim na sněmu nikdo nevyrovnal. Ze všech stanů vycházeli lidé a podivovali se jim. Gunnar jel ke stanu lidí od řeky Rangá a zůstal tam u svých příbuzných. Mnoho lidí šlo pozdravit Gunnara a zeptat se, jaké noviny přinesl. Gunnar byl veselý a ke všem přívětivý a každému vyprávěl, nač se ho kdo zeptal. Jednoho dne šel Gunnar od Skály zákona kolem stanu lidí z Mosfellu, a tu viděl, jak proti němu jdou ženy, všechny krásně oděné. A když se potkali, pozdravila ho první z nich, která měla nejkrásnější šaty. Gunnar jí poděkoval a zeptal se, která je. Ona odpověděla, že se jmenuje Hallgerd a je dcera Höskulda Kolssona z Údolí. Mluvila s ním sebevědomě a požádala ho, aby vypravoval o svých cestách, a Gunnar odpověděl, že jí nemůže odepřít. Sedli si pak spolu a bavili se. Hallgerd měla na sobě červené šaty, bohatě zdobené šperky. Přes ramena měla purpurový plášť se zlatým lemováním. Její bohaté a krásné vlasy jí splývaly k prsům. Gunnar měl na sobě královský šat, který mu daroval král Harald Gormsson. Na ruce měl náramek, dar jarla Hákona. Dlouho se spolu bavili a nakonec se jí Gunnar zeptal, nevdala-li se ještě.
Odpověděla, že ne - „a sotva je mnoho mužů, kteří by se odvážili vzít si mne za ženu."
„Myslíš, že se pro tebe nenajde dost dobrý ženich?" zeptal se Gunnar.
„To nikoliv," odpověděla Hallgerd, „ale vybíravá budu."
„Co bys řekla, kdybych se o tebe ucházel já?"
„To přece nemyslíš vážně?" pravila.
„Ovšemže myslím," přisvědčil Gunnar.
„Je-li tomu opravdu tak, pak navštiv mého otce."
A tím skončili rozmluvu. Gunnar zamířil hned ke stanu lidí z Údolí. Před stanem potkal muže a zeptal se ho, je-li Höskuld uvnitř. Když se dověděl, že je, vešel do stanu. Höskuld a Hrút ho srdečně přivítali a posadili ho mezi sebe. Na jejich rozmluvě nebylo znát, že předtím vládlo mezi nimi nějaké nedorozumění. Nakonec se Gunnar zeptal bratří, co by tomu říkali, kdyby se ucházel o Hallgerdu.
„Neměli bychom nic proti tomu," pravil Höskuld, „myslíš-li to vážně."
Gunnar odpověděl, že se již rozhodl - „ale podle toho, jak jsme se naposled rozloučili, by mnozí soudili, že mezi námi sotva může dojít k příbuzenskému svazku."
„Co soudíš ty, bratře?" zeptal se Höskuld Hrúta.
Hrút odpověděl: „Rovné manželství to myslím není."
„Proč?" zeptal se Gunnar.
„Řeknu ti plnou pravdu," hovořil Hrút. „Ty jsi statečný a dobrý, kdežto Hallgerd je podivné povahy, a musím ti říci, že má v sobě mnoho zlého."
„Děkuji ti za upřímnost," pravil Gunnar, „ale zdá se mi, že tak mluvíš spíš proto, že přece jen nemůžete zapomenout na staré nepřátelství mezi námi."
„Ne proto," řekl Hrút, „ale spíše proto, že vidím, že ti teď v této věci nemůže být jasno. Ostatně i kdybychom neuzavřeli smlouvu, přece bychom rádi zůstali tvými přáteli."
„Mluvil jsem s ní," pravil Gunnar, „a nebylo jí, zdá se, proti mysli vzít si mne za muže."
Ale když potom Hrút vyprávěl otevřeně o její povaze, zdálo se Gunnarovi, že Hallgerd skutečně má mnoho chyb.
Nakonec se však přece jen na sňatku shodli. Poslali pro Hallgerdu a smlouvu projednali v její přítomnosti. Přenechali jí také, stejně jako naposled, aby se sama zasnoubila. Bylo ujednáno, že se svatba bude tentokrát odbývat v Hlídarendi, ale prozatím se mělo o věci mlčet. Netrvalo však dlouho a všichni mluvili o jejich zásnubách. Gunnar odejel ze sněmu do Bergtórshválu a vypravoval Njálovi, s kým se zasnoubil. Njál přijal zprávu s těžkým srdcem. Gunnar se zeptal, proč ho zrazuje od tohoto sňatku.
„Od ní vzejde mnoho zla, dostane-li se sem na východ," pravil Njál.
„Nikdy však nezničí naše přátelství," zapřísahal se Gunnar.
„Možná že ani k tomu nebude mnoho scházet," odpověděl Njál, „ale jistě budeš musit pro ni často pykat."
Gunnar pak pozval Njála na svatbu a všechny jeho lidi, které by si přál mít s sebou. Njál slíbil, že přijede. Pak se odebral Gunnar domů a navštívil sedláky v kraji, aby je sezval na hostinu.

34
Žil muž jménem Tráin, syn Sigfúsův a vnuk Sighvata Rudého. Své hospodářství měl při řece Grjótá ve Fljótshlídu. Byl Gunnarovým příbuzným a těšil se velké vážnosti. Jeho žena Tórhild skládala ráda verše plné zloby a posměchu. Tráin ji neměl příliš rád. Také jeho pozval Gunnar na svatbu a jeho žena měla spolu se Skarphedinovou dcerou Bergtórou, Njálovou ženou, dohlížet na hostinu. Jiný Sigfúsův syn se jmenoval Ketil. Ten hospodařil na dvorci Marce východně od řeky Markarfljótu. Ketil měl za ženu Njálovu dceru Torgerdu. Třetí Sigfúsův syn se jmenoval Torkel, čtvrtý Mörd, pátý Lambi, šestý Sigmund, sedmý Sigurd. Všichni tito Gunnarovi příbuzní byli siláci a bojovníci a Gunnar je všechny pozval na svatbu. Pozval též Valgarda Šedivého a Úlfa z Aur spolu s jejich syny Rúnólfem a Mördem. Höskuld a Hrút se dostavili na svatbu s velkou družinou. Byli v ní též Höskuldovi synové Torleik a Óláf. S nimi přijela nevěsta a její dcera Torgerd, velmi hezké děvče. Bylo jí tehdy čtrnáct let. Nevěstu doprovázelo ještě mnoho jiných žen, a mezi nimi Tórhalla, dcera Ásgríma Ellida-Grímssona, a dvě Njálovy dcery, Torgerd a Helga. Gunnar měl již u sebe shromážděno mnoho hostí a nyní je takto rozsadil: sám zaujal místo uprostřed lavice a doleva seděl Tráin Sigfússon. pak Úlf z Aur, potom Valgard Šedivý, pak Mörd a Rúnólf a potom ostatní Sigfúsovi synové. Nakonec seděl Lambi. Napravo od Gunnara seděl Njál, pak Skarphedin, pak Helgi, pak Grím, pak Höskuld, pak Hafr Moudrý, pak Ingjald z Keld, pak synové Tóriho z Holtu. Tuto řadu nejváženějších hostů uzavíral Tóri a dále seděl každý, jak chtěl. Prostřed protější lavice seděl Höskuld a jeho synové seděli od něho napravo. Hrút seděl Höskuldovi po levé straně. O tom, jak byli ostatní rozsazeni, se již nevypravuje. Nevěsta seděla uprostřed lavice pro ženy a z jedné strany měla svou dceru Torgerdu a z druhé Tórhallu, dceru Ásgríma Ellida-Grímssona. Tórhild s Bergtórou nosily na stůl. Tráin Sigfússon nespouštěl očí z Hallgerdiny dcery Torgerdy. Toho si všimla jeho žena Tórhild. Velmi ji to mrzelo a pronesla na Tráina posměšek ve verších:
Copak takhle civíš?
Jak cibule máš oči.
Tráin vstal hned od stolu, jmenoval svědky a prohlásil, že se s ní rozvádí - „neboť nestrpím, aby se mi posmívala a vedla utrhačné řeči."
A byl tím tak pobouřen, že nechtěl zůstat na hostině, nebude-li Tórhild odtud vykázána. Nakonec to dopadlo tak, že odešla. Potom seděli všichni na svých místech a popíjeli a byli veselí. Uprostřed hostiny se Tráin zvedl a řekl: „Nebudu se skrývat s tím, co mi leží na srdci. Chci se tě, Höskulde, zeptat, zda mi dáš za ženu svou vnučku Torgerdu?"
„Nevím," odpověděl Höskuld, „protože tvůj rozvod s tvou první ženou se mi nelíbí. - A jaký je to muž, Gunnare?"
„O tom se nemohu vyjádřit, protože je mým příbuzným. A raději pověz ty, Njále, neboť tobě všichni uvěří."
Njál prohlásil: „O Tráinovi mohu říci, že je to muž bohatý a ve všem obratný a velmi vážený, a proto s ním můžete sňatek sjednat."
Tu se Höskuld obrátil k bratrovi: „Co soudíš o tom ty, Hrúte?"
„Souhlasím s Njálem, protože je to sňatek rovný."
Pak se domlouvali o podmínkách smlouvy, a když se nakonec ve všem shodli, povstal Gunnar a přistoupil s Tráinem k ženám a zeptal se jich, souhlasí-li s ujednáním. Matka i dcera odpověděly, že souhlasí. Hallgerd pak zasnoubila svou dceru. Zeny byly znovu rozsazeny a Tórhalla dostala místo mezi oběma nevěstami. Hostina pak probíhala radostně, a když se skončila, odejel Höskuld se svými lidmi na západ a také obyvatelé od řeky Rangá se vrátili do svých domovů. Gunnar obdaroval četné hosty a za to se mu dostalo chvály. Hallgerd se ujala Gunnarovy domácnosti. Chtěla mít ve všem hojnost a vedla si velmi panovačně. Torgerd se ujala domácnosti v Grjótá a stala se z ní výborná hospodyně.

35
Bylo již Gunnarovým a Njálovým zvykem, že se každou zimu z přátelství navštěvovali. Tentokrát byla řada na Gunnarovi, aby přijal Njálovo pozvání. Jel tedy s Hallgerdou na návštěvu do Bergtórshválu. Helgi a jeho žena nebyli doma. Njál Gunnara srdečně přivítal, a když poseděli nějakou chvíli, vrátil se Helgi se svou ženou Tórhal-lou domů. Tehdy přistoupila Bergtóra s Tórhallou k ženské lavici a vyzvala Hallgerdu: „Postup místo této ženě!"
Hallgerd odpověděla: „Nepostoupím, protože nemíním sedět v koutě jako nějaká žebračka."
„Tady poroučím já," pravila Bergtóra. Nato se Tórhalla posadila a Bergtóra odešla ke stolu, aby podala vodu k umytí rukou. Hallgerd ji vzala za ruku a řekla jízlivě: „Ty a Njál se hodíte dobře k sobě. Ty máš křivé nehty a on je bezvousý."
„Máš pravdu," odpověděla Bergtóra, „nikdy to však jeden druhému nevytýkáme. Ale což Torvald, tvůj první muž? Ten nebyl bezvousý, a přece jsi navedla Tjóstólfa, aby ho zabil."
„Málo je mi platné," řekla nato Hallgerd, „že mám nejstatečnějšího muže z celého Islandu, jestliže tuto urážku, Gunnare, nepomstíš."
Gunnar vstal ihned od stolu a prohlásil: „Pojedeme domů, neboť bude lépe, pohádáš-li se s vlastními lidmi než se svými hostiteli. Jsem také Njálovi zavázán díky za nejeden čin a nebudu blázen, abych se nechal od tebe poštvat."
Chystali se hned na zpáteční cestu, ale než odjeli, pohrozila ještě Hallgerd Bergtóře: „Pamatuj si, že mezi námi není vše skončeno."
Bergtóra odpověděla, že takovým jednáním si nezíská větší úcty. Gunnar k tomu neřekl ani slovo a odejel domů na Hlídarendi, kde zůstal celou zimu.
Nadešlo léto a čas obecného sněmu.

36
Gunnar se vypravil na sněm, ale dříve než odejel z domu, domlouval Hallgerdě: „Hleď vyjít se všemi v pokoji a střez se hádek tam, kde jde o mé přátele."
„Jdi mi k šípku se svými přáteli!" odpověděla Hallgerd.
Gunnar viděl, že je s ní těžko vyjít, ale na sněm odejel. Také Njál a všichni jeho synové se vypravili na sněm. Nyní však musíme vyprávět, co se přihodilo doma. Njál a Gunnar měli v Červené strži společný les. Nerozdělili ho mezi sebe a každý kácel, jak potřeboval, a jeden druhému nikdy nic nevyčítal. Hallgerd měla správce jménem Kol. Sloužil u ní již dlouho a byl to velmi zlý člověk. U Njála a Bergtóry sloužil muž jménem Svart. V Bergtórshválu s ním byli zcela spokojeni. Nyní ho poslala Bergtóra do Strže, aby nakácel dřeva - „a pošlu za tebou lidi, aby dříví odvezli domů."
Svart řekl, že udělá, co mu bude uloženo. Vypravil se pak do Strže, kde měl pobýt celý týden. Do Hlídarendi přišli z východu od Markarfljótu žebráci a vypravovali, že v Strži viděli Svarta, jak tam kácí dříví.
„To si asi Bergtóra usmyslila mě okrást," řekla Hallgerd. „Postarám se však o to, aby tam již nikdy nekácel."
Její řeč zaslechla Rannveig, Gunnarova matka, a pravila: „Bylo dost dobrých hospodyň na tomto dvoře a nikdy neosnovaly spiknutí proti životu mužů."
Uběhla noc. Ráno zavolala Hallgerd Kola: „Mám pro tebe práci," pravila. A při těch slovech mu podala zbraň a dodala: „Jeď do Strže a tam najdeš Svarta."
„Co s ním mám udělat?" zeptal se Kol.
„Ty se ještě ptáš, ty, takový padouch! Zabít ho musíš!"
„Jak poroučíš," odpověděl Kol, „ale je pravděpodobné, že mě samého to bude stát život."
„Proč se vytáčíš," pravila Hallgerd. „Není to od tebe hezké, když přece jsem se tě při každé příležitosti ujímala. Nemáš-li však odvahu, najmu si k tomu činu někoho jiného."
Kol se urazil, uchopil sekyru, sedl na Gunnarova koně a jel, až přijel na východ k Markarfljótu. Tam sesedl s koně a číhal v lese, až lidé stáhnou dříví dolů a Svart zůstane nahoře sám. Tehdy skočil po Svartovi a křikl: „Také jiní dovedou pořádně sekat" - a zasadil mu sekyrou smrtelnou ránu do hlavy. Potom se vrátil domů a řekl Hallgerdě, že Svart je ubit.
„Ujmu se tě a nemusíš mít strach," řekla mu Hallgerd.
„Možná," odpověděl Kol, „ale mně se zdálo něco jiného ještě předtím, než jsem ubil Svarta."
Když lidé z lesa přišli nahoru, našli tam ubitého Svarta a odnesli ho domů. Hallgerd poslala ke Gunnarovi na sněm posla, aby mu oznámil, co se stalo. Gunnar před poslem nespílal Hallgerdě a lidé nevěděli, je-li s činem spokojen nebo nespokojen. Zakrátko však vstal a vyzval své lidi, aby šli s ním. Zamířili pak všichni k Njálovu stanu. Gunnar poslal k Njálovi se vzkazem, aby vyšel ven. Njál ihned vyšel a dal se s Gunnarem do hovoru.
„Musím tě zpravit o ubití, které zavinila má žena a můj správce Kol. Jeho obětí je tvůj čeledín Svart," řekl Gunnar.
Njál mlčel, dokud mu Gunnar všechno nevypověděl. Pak řekl: „Myslím, že bys jí neměl ve všem povolovat."
„Rozsuď sám," pravil Gunnar.
„Nebude ti lehké zaplatit pokutu za všechny zločiny, které Hallgerd spáchá. Jinde bude mít její zločin horší následky než zde, kde se věc urovná mezi mnou a tebou. A přece i tento případ je zlý, a budeme muset být pamětlivi, že jsme si slíbili přátelství. Očekávám, že nezklameš, ale bude to pro tebe těžká zkouška."
Njál přijal Gunnarovu nabídku a sám vynesl rozsudek: „Nechci, aby toto ubití se stalo předmětem msty. Zaplatíš půl druhé marky stříbra, ale zároveň si pro případ, že by došlo k něčemu podobnému z naší strany a tys měl rozsoudit, vyhrazuji, že nebudeš klást horší podmínky."
Gunnar vyplatil peníze a odejel ze sněmu. Když se Njál vrátil se svými syny domů a Bergtóra spatřila peníze, pravila: „Je to mírná pokuta, ale za Kola nebude vyplaceno více, až přijde čas."
Gunnar přijel domů a činil Hallgerdě výčitky. Ale ona odpověděla, že často už za lepší lidi nebyla vyplacena pokuta. Gunnar řekl, že je paní svých činů - „ale já rozhodnu, jak se věci skončí."
Hallgerd se stále vychloubala Svartovým ubitím, a to těžko snášela Bergtóra. Jednou odejel Njál se svými syny do Tórólsfeldu, aby zařídili, co bylo nutné v hospodářství. A téhož dne se přihodilo, že Bergtóra stála venku před domem a spatřila muže, jak přijíždí na vraném koni. Nešla dovnitř a čekala, až přijede blíž. Muž držel v ruce oštěp a byl opásán mečem. Zeptala se ho, jak se jmenuje.
„Jmenuji se Atli," odpověděl muž.
Zeptala se ho, odkud pochází.
„Jsem z Východních fjordů."
„A kam máš namířeno?"
„Nemám pevného bydliště," odpověděl muž, „a chtěl jsem navštívit Njála a Skarphedina a zeptat se jich, nemají-li pro mne práci."
„Jaká práce ti nejlíp vyhovuje?" zeptala se Bergtóra.
„Vyznám se v polní práci a v četných jiných pracích," odpověděl muž, „ale nechci se tajit tím, že jsem člověk umíněný a že všude, kde jsem pobýval, tekla krev."
„Nevyčítám ti, že nejsi zbabělý," řekla Bergtóra.
„Můžeš snad ty mě zde vzít do služby?"
„Jsem Njálova žena a najímat čeleď patří stejně mně jako jemu."
„Přijmeš mě tedy do služby?"
„Přijmu," pravila Bergtóra, „ale s podmínkou, že učiníš vše, co ti uložím, i kdybych tě třebas poslala někoho ubít."
„Máš dost jiných mužů," pravil Atli, „takže mě sotva budeš potřebovat k podobné práci."
„Stanovím podmínky podle své vůle," rozhodla Bergtóra.
„Přijímám a můžeme uzavřít smlouvu," souhlasil Atli.
Nato ho přijala Bergtóra do svých služeb.
Když se Njál se svými syny vrátil, zeptal se Bergtóry, co je to za člověka.
„Je to tvůj čeledín," odpověděla Bergtóra. „Říká o sobě, že nerad zahálí, a proto jsem ho najala."
„Dovede jistě udělat velký kus práce," řekl Njál, „jenomže nevím, zda dobré práce."
Skarphedin si Atliho oblíbil. Na jaře odejel Njál se svými syny opět na sněm. Také Gunnar byl na sněmu. Njál vzal s sebou měšec s penězi a Skarphedin se ho zeptal: „Co je to za peníze, otče?"
„Tyhle peníze mi vyplatil Gunnar za Svarta."
„Za tím jistě něco vězí," pravil Skarphedin a ušklíbl se.
37
Nyní se vraťme na Bergtórshvál. Tam se Atli zeptal Bergtóry, má-li pro něho práci.
„Mám," odpověděla. „Vyhledáš Kola, a až ho najdeš, ubiješ ho. To je má vůle, dovedeš-li ji splnit."
„Tohle se mi líbí," ušklíbl se Atli, „neboť oba jsme stejní zločinci, a buď jista, že až ho napadnu, jeden z nás to zaplatí životem."
„Přeji ti hodně štěstí," pravila Bergtóra, „a tvoje práce nebude zadarmo."
Atli vzal své zbraně, vsedl na koně a jel nahoru na Fljótshlíd, kde potkal lidi přijíždějící z Hlídarendi. Byli to lidé z Východních lesů. Zeptali se Atliho, kam má namířeno. Odpověděl, že hledá koně, který se mu zaběhl. Řekli, že je to malý úkol pro tak silného muže - „a nejlépe uděláš, zeptáš-li se těch, kdo byli dnes v noci venku."
„A kdo to byl?" zeptal se Atli.
„Vrah Kol, Hallgerdin čeledín. Šel ze salaše a byl celou noc vzhůru."
„Nevím, mohu-li se odvážit setkat se s ním," pravil Atli. „Je to zlý člověk a Svartova smrt stačí, aby mě varovala."
„V tvých očích není vidět zbabělost," řekli ti lidé a ukázali, kde najde Kola. Atli popohnal koně a jel tryskem, a když se setkal s Kolem, zeptal se ho, jak se mu daří práce.
„Po tom ti nic není," odsekl Kol, „a nikomu z vaší strany."
„Zbývá ti ještě jedno, a to je nejtěžší, totiž zemřít," řekl Atli a po těch slovech hodil po něm oštěpem a probodl ho. Kol se po něm rozmáchl sekyrou, ale minul se cíle a spadl se sedla a byl na místě mrtev. Atli jel dál, a když se setkal s Hallgerdinými lidmi, pravil jim: „Jděte nahoru pro koně, protože Kol spadl se sedla a je mrtev."
„Zabil jsi ho snad?" zeptali se ho.
„Hallgerdě se bude myslím zdát, že nezemřel přirozenou smrtí."
Potom odejel domů a vypravoval Bergtóře, jak splnil svůj úkol. Bergtóra mu poděkovala za jeho práci i za slova, kterých užil.
„Nevím však," pravil Atli, „co tomu řekne Njál."
„Bude s tím srozuměn," mínila Bergtóra, „a znamením toho je, že vzal s sebou na sněm peníze, které minulé léto obdržel pokutou za svého čeledína. Tyhle peníze budou nyní vyplaceny za Kola. Ale i když dojde k smíru mezi Gunnarem a Njálem, budeš se musit mít na pozoru, protože Hallgerd smír nedodrží."
„Nepošleš snad k Njálovi posla," zeptal se Atli, „aby mu sdělil Kolovo ubití?"
„Nepošlu, protože bych byla raději, kdyby za Kola nebyla zaplacena pokuta."
A tím skončili svou rozmluvu. Když se Hallgerd dověděla o Kolově ubití a o tom, jakou řeč vedl Atli, pravila, že se Atlimu odvděčí. Poslala pak na sněm posla, aby řekl Gunnarovi, že Kol byl ubit. Gunnar se k věci blíže nevyjádřil a poslal k Njálovi posla, aby ho zpravil o tom, co se stalo. Njál neodpověděl.
Skarphedin poznamenal: „Zdá se, že pacholci jsou teď podnikavější, než bývali. Dříve se rvali a na tom málo záleželo, ale teď ubíjí jeden druhého." A při těch slovech se ušklíbal.
Njál sňal měšec s penězi, který měl viset ve stanu, a vyšel ven. Jeho synové šli s ním a zamířili ke Gunnarovu stanu. Skarphedin oslovil muže, který stál u vchodu: „Řekni Gunnarovi, že můj otec s ním chce mluvit."
Muž odešel a vyřídil vzkaz. Gunnar hned vyšel a srdečně se s Njálem pozdravil. Pak se s ním dal do hovoru.
„Zle jednala moje žena," řekl Njál, „že porušila mír a dala ubít tvého čeledína."
„Nechci jí za to činit výčitky," pravil Gunnar.
„Rozsuď sám při," vybídl Njál Gunnara.
„Rád tak učiním," pravil Gunnar, „a odhaduji cenu obou mužů, Svarta a Kola, stejně vysoko. Zaplatíš mi půl druhé marky stříbra."
Njál vzal měšec s penězi a podal jej Gunnarovi. Gunnar hned poznal, že to jsou tytéž peníze, které mu sám dal pokutou. Njál se pak odebral do svého stanu a poměr obou přátel zůstal nezměněn. Když se Njál vrátil domů a činil Bergtóře výčitky, prohlásila, že Hallgerdě nikdy neustoupí. Hallgerd se prudce obořila na Gunnara, že ubití urovnal smírnou cestou. Gunnar prohlásil, že svůj poměr k Njálovi a jeho synům nikdy nezmění. Hallgerd sršela zlobou, ale Gunnar na to nedbal. Toho léta hleděli na obou stranách, aby se už nic nestalo.

38
Na jaře pravil Njál k Atlimu: „Rád bych, abys odjel k Východním fjordům. Tam snad budeš bezpečný před Hallgerdinými úklady."
„Nemám strach," odpověděl Atli, „a smím-li se rozhodnout, zůstanu zde."
„Není to od tebe rozumné," varoval ho Njál.
„Raději zahynu v tvém domě," prohlásil Atli, „než abych měnil službu. Ale o jedno bych tě rád požádal: budu-li ubit, aby za mne nebyla vyplacena pokuta jako za otroka."
„Za tebe bude vyplacena pokuta jako za svobodného muže," ujistil ho Njál, „a Bergtóra ti dá slib, který také dodrží, že tě pomstí krvavou pomstou."
Atli se pak dal najmout na další období.
A nyní se vrátíme k Hallgerdě, která poslala posla na východ do Bjarnarfjordu k svému příbuznému Brynjólfovi Svárlivému, který patřil k největším zlosynům. Vzkázala mu, že by ho ráda vzala k sobě za správce. Gunnar o tom nevěděl. Když Brynjólf přišel na jeho dvůr, zeptal se ho Gunnar, co u něho hledá. Brynjólf odpověděl, že u něho chce zůstat.
„Naše hospodářství v tobě mnoho nezíská, jsem-li o tobě dobře zpraven," pravil Gunnar. „Ale nevykáži odtud příbuzné, které chce mít Hallgerd u sebe."
Gunnar se choval k Brynjólfovi chladně, ale ne přímo nepřátelsky. A tak ubíhal čas až do sněmu. Gunnar odejel na sněm a s ním jel Kolskegg. Na sněmu se setkal s Njálem, který tam přijel se svými syny. Poměr mezi nimi nebyl nijak zkalen.
Ale doma pravila Bergtóra k Atlimu: „Jeď nahoru do Tórólfsfellu a pracuj tam týden."
Atli tam odejel a pálil v lese uhlí. Hallgerd tehdy řekla Brynjólfovi: „Dozvěděla jsem se, že Atli není doma. Pravděpodobně je v Tórólfsfellu."
„Co myslíš, že tam dělá?" zeptal se Brynjólf.
„Něco v lese," odpověděla Hallgerd.
„A co mám udělat já?"
„Ubít ho."
Brynjólf mlčel.
„Kdyby byl živ Tjóstólf," pravila Hallgerd, „ten by se věru nebál ubít Atliho."
„Mně nemusíš vyčítat dlouho zbabělost," pravil Brynjólf a vzal zbraně, vsedl na koně a jel do Tórólfsfellu. Na východ od dvora uviděl veliký kouř. Jel tím směrem, a když dojel k lesu, sesedl s koně a uvázal ho, sám pak šel doprostřed nejhustšího kouře. Odtud spatřil uhelnou jámu a u ní muže. Zpozoroval též, že muž má oštěp, který si zabodl do země hned vedle sebe. Brynjólf se přiblížil kouřem až k muži, který byl zaujat prací a nezpozoroval ho. Brynjólf mu sekl sekyrou po hlavě. Muž sebou trhl tak prudce, že Brynjólf sekyru pustil z ruky. Atli uchopil oštěp a mrštil jím po něm, ale Brynjólf se vrhl na zem, takže oštěp přelétl přes něj.
„Využil jsi toho, že jsem nebyl připraven," pravil Atli, „a Hallgerd bude teď spokojena, až jí oznámíš mou smrt. Utěšuje mě však, že ani ty nebudeš čekat na stejnou smrt dlouho. A vezmi si svou sekyru, která tu leží vedle mne."
Brynjólf mu neodpověděl a nezdvihl sekyru, dokud Atli nebyl mrtev. Pak jel na dvůr Tórólfsfell, aby oznámil ubití. Nato odejel domů a vyprávěl Hallgerdě, jak splnil svůj úkol. Hallgerd pak poslala na Bergtórshvál posla se vzkazem Bergtóře, že se jí již odměnila za Kolovo ubití. Rovněž na sněm poslala muže, aby sdělil Gunnarovi, že Atli je mrtev.
Gunnar vstal a Kolskegg mu řekl: „Mnoho zlého ti natropí ještě Hallgerdini příbuzní."
Pak šli k Njálovi.
Gunnar pravil: „Musím ti sdělit Atliho ubití." Řekl mu také, kdo je vrahem - „a přišel jsem, abych ti zaplatil pokutu. Urči si ji sám."
„Umínili jsme si, že se nedáme znepřátelit. Ale pokutu za Atliho nemohu odhadnout cenou otroka."
Gunnar pravil, že proti tomu nic nemá, a podal mu ruku.
Skarphedin poznamenal: „Věruže Hallgerd nenechává zmírat naše pacholky stářím."
„A tvoje matka se asi domnívá, že v pomstě nutno se střídat," řekl nato Gunnar.
Njál však jmenoval svědky a došlo k smíru. Pokuta byla stanovena stem stříbrných a Gunnar ji ihned vyplatil. Někteří z přítomných poznamenali, že to je vysoká pokuta. To však popudilo Gunnara, který prohlásil, že již častěji byla vyplacena plná pokuta za muže, kteří nebyli statečnější, než byl Atli. Po tomto smíru odjely obě strany ze sněmu domů. Když Bergtóra spatřila peníze, pravila Njálovi: „Domníváš se, že jsi splnil svůj slib. Ale zbývá ještě můj slib."
Hallgerd vyčetla Gunnarovi: „Snad jsi nezaplatil za Atliho ubití sto stříbrných jako za muže svobodného?"
„Byl to svobodný člověk," odpověděl Gunnar, „a za Njálovy lidi vždycky zaplatím řádnou pokutu."
„Jste věru hodni jeden druhého, neboť oba jste baby."
„To ukáže čas," odpověděl Gunnar.
Gunnar se choval dlouho chladně k své ženě, až sama obrátila. Do konce roku se již nic neudálo. Na jaře nepřibral Njál žádnou čeleď. Když nastalo léto, chystali se lidé na sněm.

39
Na Njálově dvorci žil Tórd, syn propuštěnce. Jeho otec se jmenoval Sigtrygg. Byl propuštěncem Ásgerdy, Njálovy matky, a utopil se v řece Markarfljótu. Od té doby pobýval Tórd u Njála. Byl to muž velký a velmi silný a vychoval všechny Njálovy syny. Tórd si myslil na Njálovu příbuznou Gudfinnu, Tórólfovu dceru. Gudfinna vedla na dvoře domácnost a nosila právě pod srdcem. Bergtóra vyzvala jednou Tórda: „Jeď a ubij Brynjólfa!"
„Nevyznám se v ubíjení lidí," pravil Tórd, „ale chceš-li, vykonám, co si přeješ."
„Ovšemže chci," řekla Bergtóra.
Potom odejel Tórd do Hlídarendi, vyvolal Hallgerdu a zeptal se jí, kde je Brynjólf.
„Co mu chceš?" zeptala se ho Hallgerd.
„Chci se ho zeptat, kde zahrabal Atliho mrtvolu. Slyšel jsem, že s ní zacházel nešetrně."
Řekla, že je dole na Akratunze, a ukázala mu cestu.
„Měla by sis dát pozor, aby se mu nepřihodilo, co se přihodilo Atlimu."
„Nevyznáš se v ubíjení," odpověděla Hallgerd, „a Brynjólf ti nepodlehne, ať se setkáte kdekoliv."
„Nikdy jsem neviděl lidskou krev a nevím, jak mi bude" - a běžel ze dvorce dolů na Akratungu. Rannveig, Gunnarova matka, zaslechla jejich hovor a pravila: „Řekla jsi mu, Hallgerdo, že je zbabělý. Myslím však, že je to muž odvážný a tvůj příbuzný to brzo pocítí."
Tórd potkal Brynjólfa uprostřed cesty a vyzval ho: „Postav se, Brynjólfe, k obraně. Neboť nechci s tebou jednat podle."
Brynjólf pobídl koně proti Tórdovi a rozmáchl se po něm. Tórd zadržel sekyrou ránu a přesekl Brynjólfovi dřevce nad rukou a hned po něm udeřil podruhé. Sekyra zasáhla hruď a vjela hluboko do těla. Brynjólf se svezl s koně na zem a byl hned mrtev. Tórd pak potkal Hallgerdina pastevce a řekl mu, že ubil Brynjólfa, označil mu místo, kde leží jeho mrtvola, a požádal ho, aby o ubití zpravil Hallgerdu.
Potom jel do Bergtórshválu a oznámil ubití Bergtóře a ostatním lidem.
„Máš šťastné ruce," pochválila ho Bergtóra.
Když pastýř přinesl Hallgerdě zprávu o Brynjólfově ubití, prohlásila Hallgerd rozhořčeně, bude-li po jejím, že z toho vzejde mnoho zlého.

40
Zpráva o této události se dostala také na sněm. Njál si ji dal dvakrát opakovat a potom pravil: „Nemyslil jsem si, že tolik mužů se dá najmout k ubíjení."
„Ten člověk byl již jistě zasvěcen smrti, když padl rukou našeho pěstouna, který nikdy předtím neviděl lidskou krev," poznamenal Skarphedin. „A mnozí lidé, kteří znají naši povahu, očekávali asi, že tento čin vykonáme spíše my bratři."
„Nebude možná dlouho trvat," pravil Njál, „a dojde i na tebe. A nebudeš muset jednat bez příčiny." Šli pak ke Gunnarovi a řekli mu o ubití. Gunnar prohlásil, že toho člověka není velká škoda - „ale přece jen to byl muž svobodný." Njál mu hned nabídl narovnání. Gunnar souhlasil, a protože měl sám rozsoudit, určil pokutu na sto stříbrných. Njál ihned vyplatil peníze a tak byli zase vyrovnáni.

41
Žil muž jménem Sigmund, syn Lambiho a vnuk Sigvata Rudého. Byl to člověk velmi zcestovalý, vybraného chování, příjemný, statný a silný. Vynikal ve všech dovednostech, byl velmi ctižádostivý a nepoddajný, skládal dobré verše a rád se posmíval druhým lidem. Sigmund zavítal do Hornafjordu a přišel tam ještě před svým druhem Skjöldem, který byl švédského původu a s nímž bylo těžko vyjít. V Hornafjordu si opatřili koně a jeli na východ a neustali v cestě, až přijeli do Hlídarendi ve Fljotshlídu. Gunnar je přijal laskavě, neboť byl se Sigmundem v blízkém příbuzenském vztahu, a pozval Sigmunda, aby u něho zůstal přes zimu. Sigmund řekl, že rád přijme pozvání, bude-li moci jeho druh Skjöld zůstat tam s ním.
„Slyšel jsem o něm," pravil Gunnar, „že nemá na tebe zrovna dobrý vliv. Pobyt zde je ostatně spojen s jistými obtížemi a jako příbuzný ti radím, abyste nedali na popouzení mé ženy, která podniká leccos, co zdaleka není po mé vůli."
„Nenese vinu, kdo varoval," odvětil Sigmund.
„Drž se stále při mně a poslouchej mých rad," řekl Gunnar, „neboť budeš podroben těžké zkoušce."
A tak tedy zůstali u Gunnara. Hallgerd se chovala k Sigmundovi velmi přátelsky a nakonec to došlo tak daleko, že mu nosila dary a starala se o něho se stejnou péčí jako o svého muže. Povídalo se o tom mezi lidmi, ale nikdo nevěděl, co za tím vězí.
Jednou pravila Hallgerd ke Gunnarovi: „Nemohu se přece spokojit tím stem stříbrných, které jsi přijal za Brynjólfa, mého příbuzného, a pomstím se, jakmile budu mít příležitost."
Gunnar prohlásil, že se s ní nebude přít, a odešel. Vyhledal pak Kolskegga a prosil ho: „Jeď k Njálovi a vyřiď mu, aby si Tórd dal pozor, protože ačkoliv jsme sjednali smír, není na něj spolehnutí."
Kolskegg odejel a vyřídil Njálovi vzkaz a Njál jej vyřídil Tórdovi. Kolskegg se pak obrátil na cestu domů a Njál poděkoval jemu i Gunnarovi za jejich věrnost.
Stalo se jednou, že Njál a Tórd stáli venku před domem sami. Na louce u domu se pásal beran, kterého nikdo nesměl odehnat.
„To je divné," pravil pojednou Tórd.
„Co se ti zdá tak divné?" zeptal se Njál.
„Zdá se mi, jako bych viděl berana, jak leží támhle v kotlině a je celý zalit krví."
Njál řekl, že tam není ani beran, ani co jiného.
„Tak co to tedy je?" zeptal se Tórd.
„Jsi asi zasvěcen smrti," pravil Njál. „Viděl jsi svou fylgji a měj se na pozoru."
„Nic mi nepomůže," řekl Tórd, „je-li mi souzen takový osud."
Hallgerd se jednou pokusila přemluvit Tráina Sigfússona: „Měla bych v tobě dobrého zetě, kdybys ubil propuštěncova syna Tórda."
„To neučiním," odpověděl Tráin, „protože bych si rozzlobil Gunnara. Je s tím spojeno také velké nebezpečí, protože toto ubití bude pomstěno."
„Kdo by ho pomstil," zeptala se Hallgerd, „snad ten bezvousý stařík?"
„To ne," řekl Tráin, „ale jeho synové."
Pak spolu dlouho tiše rozmlouvali a nikdo nevěděl, jaké smluvili pikle.
Stalo se jednou, že Gunnar nebyl doma. Doma však zůstal Sigmund a jeho druh. A právě tehdy přišel na návštěvu též Tráin z Grjótá. Hallgerd se s nimi posadila venku před domem a bavili se. Za řeči řekla Hallgerd: „Přátelé Sigmund a Skjöld mi slíbili, že ubijí Tórda, a ty, Tráine, jsi slíbil, že jim pomůžeš."
Všichni doznali, že jí to slíbili.
„Nyní vám dám radu," pokračovala Hallgerd. „Pojedete odtud na východ do Hornafjordu pro své zboží a vrátíte se teprve po zahájení sněmu. Kdybyste totiž byli doma, chtěl by Gunnar, abyste jeli s ním na sněm. Na sněmu bude Njál a jeho synové i Gunnar a tehdy přepadnete Tórda a ubijete ho."
Slíbili jí, že tento plán vykonají. Pak se přichystali na cestu na východ k fjordu. Gunnar se ničeho nenadál a odjel na sněm. Njál poslal Tórda pod Eyjafjöllské kopce a řekl mu, aby se druhý den vrátil. Tórd odejel na východ, ale nazpět se nemohl dostat, protože se řeka rozvodnila a nedala se široko daleko přebrodit. Njál na něj čekal celý den, protože ho chtěl vzít s sebou na sněm, a když se ho nedočkal, řekl Bergtóře, aby ho, jakmile se vrátí, poslala za ním, a odjel. Tórd se vrátil o dva dny později. Bergtóra mu řekla, že má jet na sněm -„ale nejprve jed do Tórólfsfellu a zařiď, co je nutné v hospodářství, nebuď tam však déle než jeden nebo dva dni."

42
Když se Sigmund a Skjöld vrátili z východní cesty, řekla jim Hallgerd, že Tórd je doma, ale že v krátké době odjede na sněm. „Teď máte příležitost a nevyužijete-li jí, už se vám nikdy taková nenaskytne."
Do Hlídarendi přišli lidé z Tórólsfellu a od nich se Hallgerd dověděla, kde Tórd je. Vyhledala pak Tráina a jeho druhy a pravila: „Tórd je nyní v Tórólsfellu a měli byste ho přepadnout, až se bude vracet domů."
„Uděláme, jak si přeješ," slíbil Sigmund.
Vzali pak své zbraně, sedli na koně a jeli k cestě, po které se musil Tórd ubírat. Cestou řekl Sigmund Tráinovi: „Není třeba, abys byl při tom, stačíme na něho sami."
„Jak myslíš," odpověděl Tráin.
Netrvalo dlouho a Tórd jel proti nim.
Sigmund na něho zavolal: „Vzdej se! Vždyť je to stejně tvá poslední cesta."
„Nevzdám se," odpověděl Tórd, „a pusť se se mnou v souboj!"
„Ani mě nenapadne," řekl Sigmund, „neboť proč bychom nevyužili své přesily? A již se nedivím, že Skarphedin je smělý. Říká se přece, že pěstěnec se ze čtvrtiny rovná svému pěstounovi."
„Však to sám brzo poznáš," zahrozil Tórd, „protože mě Skarphedin jistě pomstí."
Nato ho napadli, ale Tórd jim oběma přerazil jejich dřevce. Bránil se statečně, a když mu Skjöld usekl jednu ruku, bránil se ještě nějakou dobu druhou, až ho Sigmund probodl mečem. Tehdy padl Tórd mrtev k zemi a na jeho mrtvolu navršili oba druhové hlínu a kamení.
Tráin pak řekl: „Je to zlý čin a Njálovi synové budou zle popuzeni tímto ubitím, až se o něm dovědí."
Potom jeli domů a řekli Hallgerdě, jak se zhostili úkolu. Hallgerd byla s ubitím spokojena.
Rannveig, Gunnarova matka, však poznamenala: „Říká se, že jen krátkou dobu se raduje ruka z úderu, a tak tomu bude i zde. Gunnar tě sice vykoupí z této pře, ale dostane-li tě, Sigmunde, Hallgerd ještě jednou na udici, bude to tvá smrt."
Hallgerd poslala posla do Bergtórshválu, aby tam oznámil ubití, a jiného muže poslala na sněm, aby o tom zpravil Gunnara. Bergtóra pravila, že nemíní zahrnout Hallgerdu zlými slovy, protože by to nebyla žádná pomsta za takový zločin.

43
Když přišel posel na sněm a oznámil Gunnarovi, co se stalo, pravil Gunnar: „Tohle je zlý čin a žádná zpráva pro mne by nemohla být horší, než je tato. Hned se odeberu k Njálovi a doufám, že i tentokrát bude jednat rozvážně a přátelsky, ačkoliv je to pro něj velká ztráta."
Šli tedy k Njálovi a vzkázali mu, že s ním musí mluvit. Njál vyšel hned před stan a dal se s Gunnarem do hovoru. Rozmluvě nebyl zpočátku přítomen nikdo jiný než Kolskegg.
„Mám pro tebe bolestnou zprávu," pravil Gunnar. „Byl totiž ubit Tórd. Nabízím ti, abys sám určil pokutu za ubití."
Njál chvíli mlčel a potom prohlásil; „Je to slušná nabídka a přijímám ji, ačkoliv je pravděpodobné, že budu musit snést výčitky od své ženy i od svých synů, poněvadž s tímto mým jednáním budou velmi nespokojeni. Ale přece jen se toho odvážím, protože vím, že jednám s čestným mužem. Nerad bych také, aby našemu přátelství byl učiněn konec z mé strany."
„Nechceš snad, aby byli přítomni tvoji synové?" zeptal se Gunnar.
„Ne," odpověděl Njál, „protože se neodváží porušit smlouvu, kterou sjednám. Ale kdyby byli přítomni, nedali by svůj souhlas."
„Je tomu asi skutečně tak," pravil Gunnar. „Rozsuď tedy sám."
Podali si ruce a rychle dojednali smír.
„Žádám dvě stě ve stříbře, a bude se ti to zdát mnoho," rozsoudil Njál.
„Nezdá se mi to mnoho," prohlásil Gunnar a odešel do svého stanu. Njálovi synové se vrátili domů a Skarphedin se ptal, odkud tolik peněz v otcově ruce.
„Musím vám povědět," smutně řekl Njál, „že Tórd, váš pěstoun, byl ubit a že jsme se smířili s Gunnarem, když zaplatil dvojnásobnou pokutu."
„Kdo ho ubil?" zeptal se Skarphedin.
„Sigmund a Skjöld. Ale spoluviníkem je i Tráin."
„Myslili bezpochyby, že budou musit vynaložit mnoho úsilí," pravil Skarphedin. „Kam až dospěje tento spor, než zasáhneme my?"
„Nebude to trvat dlouho," odpověděl Njál, „a pak tě už nikdo nebude zdržovat. Ale velmi by mě bolelo, kdybyste porušili smír, který jsem právě sjednal."
„Budeme se řídit tvým přáním," slíbil Skarphedin. „Přihodí-li se však ještě něco mezi námi, pak si vzpomeneme na staré nepřátelství."
„Potom už vám nebudu bránit," řekl Njál.

44
Lidé se rozjeli ze sněmu do svých domovů, a když se Gunnar vrátil domů, pravil k Sigmundovi: „Jsi větší nešťastník, než jsem myslil. Svých schopností jsi užil ke zlému dílu. Přesto však jsem ti vymohl tentokrát smír, ale varuji tě, aby ses nenechal podruhé chytnout na udici. Jsi jiné povahy, než jsem já. Rád si tropíš žerty a výsměch a to se mi nelíbí. S Hallgerdou si však rozumíte, protože máte stejnou mysl."
Gunnar mu dlouho domlouval a Sigmund slíbil, že od nynějška bude víc poslouchat jeho rad, než činil dosud. Gunnar mínil, že se potom všechno zas urovná. Přátelství mezi Gunnarem a Njálem trvalo dál, i když poměr mezi jejich rodinami byl nyní velmi chladný.
Stalo se jednou, že z Bergtórshválu přišly do Hlídarendi žebravé ženy. Byly povídavé a měly jedovatý jazyk. Hallgerd měla svou jizbu, v níž ráda pobývala. Tentokrát byli u ní Tráin a Sigmund a její dcera Torgerd a mnoho jiných žen. Gunnar a Kolskegg nebyli přítomni. Žebračky vešly do světnice. Hallgerd se s nimi pozdravila, vykázala jim místo a zeptala se jich, kde naposled přenocovaly. Odpověděly, že v Bergtórshválu.
„Co dělal Njál?" zeptala se Hallgerd.
„Seděl, a zdá se, že už i to ho namáhá."
„A co dělali jeho synové? Ti si teď o sobě myslí, že se jim nikdo nevyrovná."
„Jsou statní na pohled," odpověděly ženy, „ale ještě neukázali, co dovedou. Viděly jsme, jak Skarphedin brousil sekyru, Grím nasazoval kopí a Helgi rukojeť k meči a Höskuld zkoušel, jak pevný je řemen štítu."
„Chystali se asi k nějakému velkému činu," poznamenala Hallgerd.
„To nevíme," odpověděly ženy.
„A co dělala Njálova čeleď?" zeptala se Hallgerd.
„Z čeledi jsme viděli jen jednoho, a ten vozil hnůj nahoru na louku."
„Proč právě tam?"
„Říkal nám, že tam roste lepší seno než na jiných místech."
„I Njál dovede prohloupit," pravila Hallgerd, „přestože jinak na vše ví radu."
„Jak to myslíš?" ptaly se ženy.
„Řeknu vám hned: protože si nepohnojí svou bradu, aby byl jako jiní muži. A říkejme mu bezvousý stařík a jeho synům pohnojené brady. A ty, Sigmunde, udělej na to nějaký verš, ať ukážeš, že jsi básník."
„Velmi rád," pravil Sigmund a pronesl tři nebo čtyři sloky, všechny zlovolné.
„Ty jsi můj poklad!" zvolala Hallgerd. „Jak mi dovedeš vyhovět!"
Vtom vešel Gunnar. Byl velmi rozzloben, neboť venku vyslechl celou rozmluvu. Všichni zůstali jako zařezaní, když ho spatřili, a zmlkli, ačkoliv předtím byli plni smíchu. Gunnar se obrátil k Sigmundovi a pravil: „Jsi pošetilec a není ti pomoci, když si tropíš posměch z Njálových synů, a co je nejhorší, z Njála samého! A činíš tak ještě po všem tom, co jsi jim již natropil. Tohle však bude tvá smrt. A jestliže se někdo odváží opakovat tato slova, rozhněvá si mne navždy a bude musit okamžitě z mého domu."
Všechny pojala před ním taková bázeň, že se nikdo neodvážil ta slova opakovat. Gunnar pak odešel. Žebračky si řekly, že je Bergtóra bohatě odmění, budou-li jí o tom vypravovat, a zamířily do Bergtórshválu a vypravovaly jí potají celý příběh. Když muži zasedli za stůl, pravila Bergtóra:
„Dostali jste dary a budete v opovržení lidí, neodměníte-li se za ně."
„Jaké jsou to dary?" zeptal se Skarphedin.
„Vy, moji synové, jste dostali dohromady jeden dar. Vás pojmenovali hnojnými bradami a vašeho otce bezvousým staříkem."
„Nejsme ženy," pravil Skarphedin, „abychom se pro všechno zlobili."
„Gunnar se rozzlobil za vás," podněcovala je Bergtóra, „a říká se o něm, že má mírnou povahu. Neobhájíte-li zde svou čest, pak nedovedete pomstít už žádnou pohanu."
„Naše stará matka chce, jak se zdá, popichovat," ušklíbl se Skarphedin. Na čele mu však vyvstal pot a tváře mu zrudly. A to předtím u něho nikdo nepozoroval. Grím mlčel a kousal se do rtů. Na Helgim nebylo vidět žádnou změnu. Höskuld odešel s matkou ven. Za chvíli se Bergtóra vrátila a kypěla zlostí.
Njál ji těšil: „I pomalý se dostane k cíli, matko! Ale stává se často, že úsudky lidí o vykonané pomstě se rozcházejí, i když jsme mstou hájili svou čest."
Večer, když Njál ulehl na lože, uslyšel, jak sekyra zavadila o stěnu a jasně zazněla. Pohlédl k druhému loži, kde visely štíty, a uviděl, že tam nejsou.
Zeptal se pak své ženy: „Kdopak sňal naše štíty?"
„Tvoji synové si je vzali."
Njál vyšel hned ven. Zamířil za stavení a spatřil, jak stoupají nahoru do kopce.
„Kam jdete?" zavolal na ně.
„Hledat ovce," odpověděl Skarphedin.
„To byste se sotva tak vyzbrojili - a myslím, že máte jiný cíl."
„Tak tedy jdeme na lososy, otče!"
„Je-li tomu tak," pravil Njál, „přeji vám, aby se vám lov podařil."
Jeli dál, a Njál se vrátil a ulehl zase na lože. Za chvíli se obrátil k Bergtóře: „Všichni tví synové byli venku a všichni měli zbraně. Jistě jsi je k něčemu navedla."
„Bude jim patřit můj dík, oznámí-li mi Sigmundovu smrt."

45
Njálovi synové jeli nahoru na Fljótshlídskou stráň a zůstali tam přes noc. Když se začalo rozednívat, přiblížili se k Hlídarendi. Téhož rána vstali Sigmund a Skjöld a vypravili se za stádem koní. Vzali s sebou uzdy, chytli si na louce u stavení valachy a dali se na cestu. Stádo koní našli mezi dvěma potoky. Sigmund měl na sobě barevný šat a podle toho ho Skarphedin hned poznal.
„Vidíte tam toho rudého trolla?" zvolal.
Bratři pohlédli tím směrem a pravili, že ho vidí.
Skarphedin se pak obrátil k Höskuldovi a pravil: „Ty, Höskulde, se nezúčastňuj boje, neboť jezdíváš často s různými vzkazy sám a bez ochrany. Já jsem si vybral Sigmunda. To se mi zdá nejmužnější. A Grím s Helgim ubijí Skjölda."
Höskuld si sedl na zem, ale jeho bratři šli dál, až se potkali s protivnou stranou.
Skarphedin vyzval Sigmunda: „Vezmi svou zbraň a braň se. Je to teď důležitější než skládat na nás posměšné verše."
Skarphedin čekal, až se Sigmund připraví k boji. Skjöld se obrátil proti Grímovi a Helgimu a obě strany se bily statečně. Sigmund byl opásán mečem, na hlavě měl přilbu a v jedné ruce držel štít a v druhé oštěp. Obrátil se proti Skarphedinovi a hned po něm bodl oštěpem. Skarphedin přesekl dřevce oštěpu, který se mu zabodl do štítu, zdvihl sekyru a sekl po Sigmundovi a rozpůlil mu štít odshora až po rukojeť. Sigmund se rozmáchl mečem po Skarphedinovi a meč zasáhl štít, v kterém zůstal vězet. Skarphedin trhl štítem tak silně, že Sigmund pustil meč z ruky. A nyní sekl Skarphedin po Sigmundovi sekyrou. Sigmund měl na sobě brnění. Sekyra zasáhla rameno a zajela do lopatky. Skarphedin trhl sekyrou k sobě, takže Sigmund upadl na obě kolena, ale hned se zas zdvihl.
„Poklekls nyní přede mnou," řekl posměšně Skarphedin, „ale než se rozejdeme, klesneš mrtev na matičku zemi."
„To je zlé proroctví," mínil Sigmund.
Skarphedin mu ťal po přilbě a zasadil mu pak smrtelnou ránu.
Grím usekl Skjöldovi nohu v zánártí a Helgi ho probodl mečem.
Skarphedin spatřil Hallgerdina pastýře. Podal mu hlavu, kterou usekl Sigmundovi, a řekl mu, aby ji donesl Hallgerdě, že ona už pozná, zda je to hlava, která „složila na nás hanlivé verše".
Pastýř odhodil hlavu, jakmile mu zmizeli z očí, neboť dříve k tomu neměl odvahu. Bratři pak odjeli a u řeky Markarfljót se setkali s lidmi, kterým vypravovali, co se stalo. Prohlásili před nimi, že Skarphedin ubil Sigmunda, kdežto Grím a Helgi že ubili Skjölda. Potom pokračovali v cestě domů a vyprávěli Njálovi o svém činu.
Njál řekl: „Šťastné ruce! Nyní však sotva budeme moci svěřit rozsudek do rukou Gunnarovi."
Hallgerdin pastýř se vrátil do Hlídarendi a vyprávěl, co viděl. „Skarphedin mi dal do rukou Sigmundovu hlavu," vypravoval, „a řekl mi, abych ti ji přinesl, ale já jsem měl strach, neboť jsem nevěděl, zda bys to ráda viděla."
„Škoda," litovala Hallgerd. „Byla bych ji zanesla Gunnarovi a on by musil pomstít svého příbuzného. Jinak by byl každému k posměchu."
Potom šla za Gunnarem: „Oznamuji ti, že byl ubit Sigmund, tvůj příbuzný. Ubil ho Skarphedin a chtěl mi poslat jeho hlavu."
„To se dalo čekat," odpověděl Gunnar, „protože zlá setba nese zlou žeň, a vy dva, ty a Skarphedin, jste se neměli nikdy rádi."
Po těchto slovech Gunnar odešel. Nezavedl žalobu pro ubití a vůbec v té věci nic nepodnikl. Hallgerd mu často připomínala, že za Sigmunda nebyla zaplacena pokuta, ale Gunnar si toho nevšímal. Uběhly tři sněmy a marně se čekalo, že vznese žalobu. Tehdy se octl Gunnar v těžkém postavení a nevěděl, jak je rozřešit. Vypravil se tedy k Njálovi. Njál ho přijal laskavě a Gunnar pravil: „Přišel jsem, abych tě požádal o radu."
„Zasluhuješ si jí," řekl Njál a poradil mu, co potřeboval. Gunnar vstal a poděkoval mu. Njál vzal Gunnara za ruku a pravil: „Již dost dlouho nebyla zaplacena pokuta za Sigmunda, tvého příbuzného."
„Byla již předem zaplacena," namítl Gunnar, „ale nezavřu ruku před nabídkou, která mi bude ke cti."
Gunnar nepronesl nikdy zlého slova proti Njálovým synům. A nyní, když Njál trval na tom, aby Gunnar sám rozsoudil při, určil pokutu dvou set v stříbře a za Skjölda nežádal pokutu. Njál vyplatil hned všechny peníze a Gunnar oznámil toto smírné ujednání na sněmu v Tingskálech před plným shromážděním. Vyložil, jak smírně urovnali při, a uvedl ona zlovolná slova, která přinesla Sigmundovi smrt. Dodal pak, že je nesmí nikdo opakovat, a za toho, kdo by tak učinil, že nebude zaplacena pokuta. Gunnar a Njál si znovu slíbili, že se nesmí přihodit nic, co by sami mezi sebou neurovnali. Toto ujednání nikdy neporušili a vždycky zůstali přáteli.

46
Žil muž jménem Gizur Bílý. Gizur měl hospodářství v Mosfellu a byl znamenitým předákem. V našem vypravování bude také řeč o godim Geirovi. Jeho dvůr se jmenoval Na stráni. Geir a Gizur drželi spolu v každé při. V té době měl Mörd Valgardsson hospodářství v Hofu v Rangárvellech. Byl to člověk lstivý a zlý. Tehdy pobýval Valgard, jeho otec, v cizině a jeho matka byla již mrtva. Mörd velmi záviděl Gunnarovi z Hlídarendi jeho postavení, ačkoliv sám byl velmi bohatý. Ale lidé ho neměli rádi.
47
Na sever od Hofu měl v Kirkjubö hospodářství muž jménem Otkel. Byl to velký majetek. Jeho syn se jmenoval Torgeir. Byl ještě mlád, ale byl velmi schopný. V jiném Hofu měl hospodářství Skamkel, který byl rovněž bohatý. Bylo to muž prolhaný, umíněný a těžko se s ním dalo vyjít.
Skamkel byl Otkelovým přítelem. Otkelův bratr Hallbjörn Bílý přivedl s sebou na Island otroka jménem Melkólfa, který byl irského původu, a žádný ho neměl rád. Hallbjörn přijel k Otkelovi na návštěvu a s ním také Melkólf. Otrok stále mluvil o tom, že by byl šťasten, kdyby mohl sloužit u Otkela. Otkel byl k němu vlídný a daroval mu nůž a pás a celé šaty a otrok mu za to udělal vše, co si přál. Otkel chtěl otroka od bratra koupit. Hallbjörn řekl, že mu ho daruje, ale poznamenal, že to není takový poklad, jak si myslí. A sotva otrok změnil pána, zhoršila se jeho práce. Otkel si často stěžoval Hallbjörnovi, že otrok je líný. Hallbjörn odpověděl, že to ještě není jeho nejhorší vlastnost.
Toho roku byla velká neúroda, takže lidé neměli ani dost sena, ani potravy, a nedostatkem trpěly všechny kraje. Četným lidem přenechal Gunnar seno i jídlo a nikdo, kdo se na něho obrátil, neodešel s prázdnou, dokud měl z čeho brát. Ale nakonec se i Gunnarovi nedostávalo sena a potravin. Tehdy vybídl Gunnar Kolskegga a Tráina Sigfússona a Lambiho Sigurdarsona, aby jeli s ním. Zamířili do Kirkjubö a vzkázali Otkelovi, že by s ním rádi mluvili. Otkel vyšel ven a přátelsky se s nimi pozdravil.
Gunnar pravil: »Jsem v takové tísni, že se musím obrátit na tebe s prosbou, neprodal-li bys mi něco sena a potravin, máš-li ovšem nějaké zásoby."
„Mám obojí," odpověděl Otkel, „ale neprodám ti."
„Chceš mi snad obojí nabídnout darem?" zeptal se Gunnar, „a přenechat mi, jak se ti odměním?"
„To ne," odpověděl Otkel.
Tráin Sigfússon pravil: „Zasloužil by si, abychom si sami vzali, co potřebujeme, a sami mu vyplatili hodnotu v penězích."
Skamkel, Otkelův zlý rádce, odpověděl: „Dřív vymře celý mosfellský rod, než jej budou moci Sigfúsovi synové oloupit."
„K loupeži nesáhnu," řekl Gunnar.
„Nechtěl bys snad koupit ode mne otroka?" zeptal se Otkel.
„Třebas i otroka," odpověděl Gunnar.
Potom koupil Gunnar otroka a nic víc nepořídil. Když se to dověděl Njál, pravil: „Spatně jednal Otkel, když odepřel Gunnarovi koupi. A kdo se může nadít něčeho dobrého, musel-li takový muž odejít s nepořízenou."
„K čemu dlouhé řeči," pravila Bergtóra. „Pošli mu raději sám potraviny i seno, když přece obojího máš dost."
„Máš pravdu, musím mu poskytnout podporu," souhlasil Njál.
Vypravil se pak se syny na Tórólfsfell a na patnáct koní naložil sena. Pět koní neslo potraviny. Když přijeli do Hlídarendi, vzkázal Njál pro Gunnara. Gunnar přišel a srdečně je přivítal.
„Zde jsme ti přivezli seno a potraviny," řekl Njál. „A byl bych rád, aby ses nikdy neobracel na jiného než na mne, až budeš něco potřebovat."
„Tvůj dar je dobrý," poděkoval Gunnar, „ale ještě více si vážím tvého přátelství a přátelství tvých synů."
Potom se vrátil Njál domů.

48
Minulo jaro a Gunnar se chystal na sněm. Na jeho dvoře se zastavili četní přátelé z východního kraje a Gunnar je pozval, aby ho navštívili, až se budou vracet ze sněmu. Na sněmu byl též Njál a jeho synové. Sněm proběhl klidně.
Doma začala Hallgerd hovor s otrokem Melkólfem: „Mám pro tebe úkol: pojedeš do Kirkjubö."
„A co tam?" zeptal se otrok.
„Naložíš tam potravin na dva koně a vezmeš máslo a sýr. A potom zapálíš budovu se zásobami a všichni budou myslet, že se to stalo z neopatrnosti. Nikdo nepřijde na to, že tam byl zloděj."
„Leccos špatného jsem už udělal, ale zlodějem jsem ještě nikdy nebyl," odpověděl otrok.
„Hleďme," pravila Hallgerd, „jak se dovedeš chválit, takový ničema! A buďto pojedeš, anebo tě dám ubít."
Věděl dobře, že by tak učinila, kdyby nejel. Vzal tedy dva koně, osedlal je a jel do Kirkjubö. Pes ho znal, a proto ani nezaštěkl a běžel mu naproti. Otrok jel k budově se zásobami, a když na oba koně naložil potraviny, zapálil stavení a psa utratil. Potom jel nahoru podél řeky Rangá. Cestou se mu přetrhl řemínek u bot. Vzal nůž, aby spravil vázání, ale potom ho tam zapomněl i s pásem. Zpozoroval to, až když přijel do Hlídarendi, ale neodvážil se vrátit. Potraviny odevzdal Hallgerdě, která byla s jeho cestou spokojena.
Když ráno lidé v Kirjubö vyšli ven a viděli, jaká se stala škoda, poslali na sněm posla, aby to řekl Otkelovi. Otkel přijal zprávu s klidem a pravil, že oheň povstal asi tím, že ke stavení přiléhala kuchyň. Téhož mínění byli i ostatní.
Lidé se začali rozjíždět ze sněmu a mnoho jich zamířilo do Hlídarendi. Hallgerd prostřela na stůl a podala také máslo a sýr. Gunnar tím byl překvapen a zeptal se jí, kde vzala to jídlo.
„Neboj se, můžeš z něho klidně jíst," odpověděla Hallgerd. „Ostatně není to věc mužských, aby se starali o kuchyň."
Gunnar se rozzlobil: „Nerad bych skrýval u sebe zloděje," a dal jí políček. Pravila, že mu to nezapomene, a bude-li moci, že se mu odmění. Pak vyšla ze světnice a Gunnar šel za ní. V síni sklidili se stolu a přinesli maso a všichni se domnívali, že pohoštění bylo získáno čestným způsobem. Později se hosté rozjeli domů.

49
Skamkel jel hledat ovce a jel podél řeky Rangá. Pojednou spatřil, jak se něco na cestě zalesklo. Sehnul se a našel tam nůž s pásem a zdálo se mu, že ty věci jsou mu povědomé. Vzal je s sebou a jel do Kirkjubö. Otkel byl venku a Skamkel se ho zeptal: „Neznáš snad tyto věci?"
„Ovšemže znám," řekl Otkel.
„Komu patří?" zeptal se Skamkel.
„Otroku Melkólfovi."
„Je třeba, aby je poznali ještě jini než my dva," pravil Skamkel. „A věř, že to myslím s tebou dobře."
Ukázali je pak jiným lidem a všichni je poznali.
Skamkel se pak zeptal Otkela: „Co chceš teď dělat?"
„Jeďme za Mördem Valgardssonem a poraďme se s ním."
Jeli tedy na Hof a ukázali věci Mördovi a zeptali se ho, zda je poznává. Mörd odpověděl, že ano - „a co s tím chcete? Hodláte se snad podívat do Hlídarendi, nenajdete-li tam něco z vašich věcí?"
„To by byl nebezpečný podnik," pravil Skamkel, „když tam vládnou tak mocní lidé."
„Máš pravdu," souhlasil Mord. „Ale možná že já bych mohl u Gunnara prokázat věci, které vy byste nedovedli prokázat."
„Nebude to zadarmo," slibovali, „jestliže se ujmeš této záležitosti."
Mörd odpověděl, že by si plně zasloužil odměny za tak pernou práci, a slíbil, že se záležitosti možná ujme.
Dali mu tři marky stříbra, aby jim byl nápomocen. Mörd poradil, aby ženy s drobným zbožím šly krajem a ze svých zásob nabízely hospodyním a aby si všímaly, jaké se jim dostalo kde odměny. - „Neboť je už v povaze lidí, že se hledí zbýt toho, co bylo nakradeno, mají-li něco takového u sebe. A tak tomu bude i zde, jestliže tu krádež a oheň zavinili lidé. A pak mi musí ukázat, odkud co dostaly. Ale potom, co budou podány důkazy, nechci už mít s tou věcí nic společného."
Otkel a Skamkel souhlasili a odjeli domů. Mord rozeslal do kraje ženy, které zůstaly na cestách čtrnáct dní. Vrátily se s velkými uzly. Mörd se jich zeptal, kde byly nejštědřeji obdarovány. Zeny odpověděly, že nejštědřejší k nim byla Hallgerd z Hlídarendi. Zeptal se jich, co od ní dostaly.
„Sýr," odpověděly ženy.
Požádal je, aby mu jej ukázaly, a ony tak učinily. Bylo to několik velkých kusů a Mörd si je ponechal. Zakrátko pak jel na návštěvu k Otkelovi a požádal ho, aby přinesl Torgerdinu formu na sýr. Mörd vložil sýr do formy a ukázalo se, že do ní zcela zapadá a že Hallgerd dala ženám celý bochník.
„Vidíte teď, že sýr ukradla Hallgerd."
Dali pak dohromady všechny důkazy, ale Mörd prohlásil, že se nyní cítí zproštěn té záležitosti. Pak se rozešli.
Kolskegg jednou v hovoru prozradil Gunnarovi: „Musím ti říci špatnou zprávu. Všude se vypravuje, že se Hallgerd dopustila krádeže a že ona veliká ztráta, kterou utrpěli v Kirkjubö, je její dílo."
Gunnar odpověděl, že si myslí, že tomu skutečně tak je - „a jakou mi dáš radu?"
Kolskegg odpověděl: „Obecně se bude soudit, že tobě nejspíše přísluší zaplatit pokutu za tvou ženu, a radil bych ti, abys zajel k Otkelovi a nabídl mu slušnou náhradu."
„To je dobrá rada," souhlasil Gunnar, „a udělám, jak jsi řekl."
Vzkázal pak pro Tráina Sigfússona a Lambiho Sigurdarsona, a oba hned přišli. Gunnar jim řekl, co má v úmyslu, a oba s tím souhlasili. Gunnar tedy odejel ještě s jedenácti muži do Kirkjubö a zavolal na Otkela, aby vyšel ven. Skamkel, který byl uvnitř, pravil: „Půjdu s tebou, neboť teď bude třeba dát rozum dohromady. Rád bych ti stál blízko, kdykoliv bys to nejvíc potřeboval, a tak tomu je myslím právě nyní. A radím ti, aby ses choval statečně."
Potom vyšli ven Otkel a Skamkel a Hallkel a Hallbjörn. Pozdravili se s Gunnarem a Otkel se ho zeptal, kam má namířeno.
„Ne dál než sem," odpověděl Gunnar, „a přijel jsem, abych ti řekl o škodě, kterou jste zde utrpěli, že ji způsobila má žena a onen otrok, kterého jsem od tebe koupil."
„To se dalo čekat," pravil Hallbjörn.
Gunnar pokračoval: „Chci ti učinit dobrou nabídku: aby přední muži našeho kraje určili pokutu."
Skamkel však řekl: „Tohle je skvělý návrh, jenže nevhodný. Ty jsi oblíbený u sedláků, a Otkel není."
„Nabízím ti tedy, že sám určím pokutu, a to hned, a k pokutě přidám své přátelství. Peníze pak vyplatím na ruku a zaplatím ti dvojnásobnou pokutou."
Skamkel však popouzel: „Tuto nabídku nesmíš přijmout, neboť by bylo pošetilé, kdybys jemu postoupil rozsouzení, když přece rozsudek patří tobě."
A tak Otkel odpověděl: „Nesvolím, Gunnare, abys ty rozsoudil v této při."
„Vidím, že posloucháš rad cizích mužů," řekl Gunnar. „Ale když nechceš jinak, rozsuď tedy sám."
Otkel se naklonil k Skamkelovi a zeptal se ho: „Co mám teď odpovědět?"
„Řekni, že tohle je dobrá nabídka, ale že postoupíš svou záležitost Gizurovi Bílému a godimu Geirovi. Mnozí lidé se potom budou domnívat, že se podobáš Hallkelovi, svému dědu, který byl právě tak silný jako neústupný."
Otkel souhlasil: „Tohle je dobrá nabídka, Gunnare! Ale já bych se ještě rád poradil s Gizurem Bílým."
„Dělej si, jak chceš," odpověděl Gunnar. „Lidé však budou myslit, že nevíš, co ti slouží ke cti, když nechceš přijmout podmínky, které ti nabízím."
Nato odejel Gunnar domů. A když zůstali sami, pravil Hallbjörn k Otkelovi: „Neznám většího rozdílu, než je mezi tebou a Gunnarem. Gunnar ti učinil skvělou nabídku, a ty jsi ji nepřijal. Nevím, jak s ním chceš vést spor, když se mu přece nikdo nemůže rovnat. On je ovšem tak slušný, že nezruší svou nabídku, i když ji přijmeš později. Radil bych ti, abys hned navštívil Gizura a Geira."
Otkel si dal přivést koně a připravil se na cestu. Skamkel řekl vyprovázeje ho: „Divím se, že se tvůj bratr nepodjal tohoto těžkého úkolu. Vím, že se nerad odhodláváš k cestám, a chceš-li, pojedu místo tebe."
Otkel nebyl prozíravý a rád přijal nabídku, řka: „Ale mluv jen pravdu."
„Buď bez starosti," odpověděl Skamkel.
Skamkel pak převzal jeho koně a jezdecký plášť a Otkel odešel domů. Hallbjörn stál před stavením a pravil: „Není dobře mít jediným přítelem otroka, a budeme dlouho litovat, že jsi se vrátil. Je to velmi nerozumné jednání svěřit tak prolhanému člověku úkol, na němž závisí lidské životy."
„Jaký bys měl asi strach," řekl Otkel, „kdyby Gunnar pozdvihl oštěp, když se bojíš už teď."
„Nevím, kdo by měl větší strach, ale mohu tě ujistit, že Gunnar nebude dlouho mířit oštěpem, až se rozzlobí."
„Všichni uhýbáte kromě Skamkela," odpověděl Otkel.
A nyní byli oba rozhněváni.

50
Skamkel přišel do Mosfellu a opakoval Gizurovi všechny návrhy.
„Domnívám se," pravil Gizur, „že to byla velmi slušná nabídka. Proč ji nepřijal?"
„Hlavně proto, že všichni chtěli tobě prokázat čest. Proto čeká na tvé mínění, které bude všem jenom k prospěchu."
Skamkel tam zůstal přes noc. Gizur poslal pro Geira, který také hned přišel. Gizur mu vše vypověděl a zeptal se ho, jak by se mělo nyní postupovat.
„Tak, jak jsi sám už asi usoudil. Totiž projednat při spravedlivě, aby všichni byli spokojeni. Ať Skamkel vypravuje ještě jednou celou příhodu a uvidíme, jak ji bude opakovat."
A když byl Skamkel hotov, řekl Gizur: „Vypravoval jsi asi pravdivé, ale přesto se mi zdá, že jsi zlý člověk, a vnějšek neodpovídá povaze, jednáš-li poctivě."
Skamkel se dal na cestu domů a jel nejprve do Kirkjubö a zavolal na Otkela. Otkel ho přivítal a Skamkel mu vyřídil od Gizura a Geira pozdrav. - „A pokud se týče tvé pře, nemusím se tajit s tím, že Gizur a Geir nechtějí, aby zde došlo k smírčímu řešení. Radí ti, abys Gunnara předvolal před soud pro užití cizího statku a Hallgerdu pro krádež."
„Budu se řídit přesně jejich radou," prohlásil Otkel.
„Nejvíc se jim líbilo," lhal Skamkel, „že jsi se choval tak rozhodně. Líčil jsem tě jako statečného muže."
Otkel pak o tom vyprávěl svým bratrům, ale Hallbjörn zapochyboval: „Tohle je jistě holá lež."
Čas ubíhal a přišly poslední dny, v kterých ještě bylo možno vyzvat na soud před obecný sněm. Otkel prosil své bratry a Skamkela, aby jeli s ním a vyzvali Hlídarendské na soud. Hallbjörn slíbil, že pojede, ale dodal, že budou litovat této cesty - „až uplyne čas." Jeli pak ještě s devíti jinými muži do Hlídarendi, a když přijeli na louku před dvorem, uviděli, že Gunnar je venku, ale Gunnar je zpozoroval teprve, až když byli těsně u stavení. Zůstal venku, a když Otkel byl hotov s výzvou, zeptal se Skamkel: „Byla přednesena správně, zemane?"
„To byste měli vy sami nejlépe vědět," odpověděl Gunnar, „ale tobě, Skamkele, připomenu jednou tuto tvou cestu i tvé zlé rady."
„Nemáme strach, dokud jsou oštěpy v klidu," řekl Skamkel.
Gunnar byl velmi rozzloben. Vešel dovnitř a vyprávěl Kolskeggovi, co se právě stalo.
„Škoda, že jsme nebyli venku," pravil Kolskegg. „Byli by si odnesli pořádnou ostudu."
Gunnar ho upokojil: „Všechno má svůj čas, a tahle cesta jim nebude ke cti."
Brzo nato odejel Gunnar k Njálovi a také jemu vypravoval, co se stalo. Njál pravil: „Nedělej si starosti, protože tato pře poslouží velmi tvé cti, ještě než se skončí sněm. Budeme ti také všichni nápomocni radou i činem."
Gunnar mu poděkoval a jel domů.

51
Otkel se vypravil na sněm a s ním jeli i jeho bratři a Skamkel. Také Gunnar jel na sněm a s ním Sigfúsovi synové a Njál se svými syny. Ti všichni drželi s Gunnarem a říkalo se, že žádná skupina není tak silná jako Gunnarova. Jednoho dne zamířil Gunnar ke stanu lidí z Údolí. Hrút a Höskuld stáli před stanem a srdečně se s ním pozdravili. Gunnar jim pak podrobně vypravoval celou při.
„Jakou ti dal Njál radu?" zeptal se Hrút.
„Řekl mi, abych navštívil vás bratry a vyřídil vám, že se bude řídit vaší radou."
„Přeje si tedy," pravil Hrút, „abych jako příbuzný pronesl zde své mínění. Nuže, nedají-li vám rozsouzení do vašich rukou, vyzvi ty na souboj Gizura a Kolskegg ať vyzve Geira. Jen málo lidí bude držet s Otkelem, kdežto my dohromady máme tak silnou družinu, že můžeš prosadit, co budeš chtít."
Gunnar se vrátil do stanu a řekl Njálovi, co mu Hrút poradil. Úlf z Aur se dověděl o tomto dojednání a uvědomil o něm Gizura. Gizur pravil Otkelovi: „Kdopak ti poradil, abys vyzval Gunnara před soud?"
„Skamkel mi řekl, že tak jste to ujednali ty a Geir."
„Kde je ten ničema," rozhněval se Gizur, „ten prokletý lhář?"
„Leží nemocen ve stanu," pravil Otkel.
„Kéž by už nikdy nevstal," řekl Gizur, „ale teď pojďme všichni ke Gunnarovi a nabídněme mu, aby sám vynesl rozsudek. Nevím však, zda nyní přijme naši nabídku."
Mnoho lidí proklínalo Skamkela, ale ten ležel přes celý sněm nemocen. Gizur šel se svými lidmi ke Gunnarovu stanu. Když se Gunnar dověděl, kdo je před stanem, vyšel ven se všemi svými lidmi a postavil se do šiku. Gizur, který stál v čele své družiny, pravil: „Přicházíme, Gunnare, s nabídkou, abys ty sám rozsoudil v této při."
„Sotva jsi to tedy byl ty, který radil, abych byl vyzván před soud," řekl Gunnar.
„Neradil jsem k tomu," odpověděl Gizur, „a také Geir k tomu neradil."
„Jsi snad ochoten dokázat to?" zeptal se Gunnar.
„Jaký důkaz si přeješ?" děl na to Gizur.
„Abys to odpřisáhl," odpověděl Gunnar.
„Rád to odpřisáhnu," souhlasil Gizur, „jestliže jsi hotov sám rozsoudit."
„To jsem dávno nabízel," pravil Gunnar, „ale nyní se mi zdá, že se rozsudek bude týkat více věcí."
Njál však radil: „Nesmíš odmítnout rozsudek ve vlastní při. Tím větší sklidíš čest, čím těžší je spor."
„Učiním po vůli svých přátel," pravil nyní Gunnar, „a pronesu rozsudek. Ale radím Otkelovi, aby mě napříště už nechal na pokoji."
Potom poslal pro Höskulda a Hrúta, kteří se hned dostavili. Gizur a Geir složili přísahu a Gunnar vynesl výrok, aniž se s někým radil.
„Toto je můj soud," prohlásil, „že má být zaplacena pokuta za stavení a za potraviny, které byly uvnitř, ale za otroka ti nezaplatím žádnou pokutu, protože jsi mi zatajil jeho chyby. Oceňuji však také vaše počínání, že jste mě vyzvali k mé hanbě, a tuto cenu nestanovím menší hodnotou, než činí hodnota stavení a toho, co v něm uhořelo. Zdá-li se vám však výhodnější, abychom zůstali nesmířeni, nic proti tomu nemám. Ale i pro takový případ jsem učinil rozhodnutí, které se pak brzy dovíte."
„Nežádáme, abys zaplatil pokutu," odpověděl Gizur, „ale prosíme tě, aby ses stal Otkelovým přítelem."
„Nikdy, dokud budu živ," odpověděl Gunnar. „Ať si jen dále užívá Skamkelova přátelství, které mu již tak dlouho vyhovuje."
„Tobě jsme svěřili rozsudek a skončeme tedy při," rozhodl Gizur.
Byly pak všechny tyto podmínky stvrzeny rukoudáním a Gunnar pravil Otkelovi: „Radím ti, abys odejel ke svým příbuzným. Zůstaneš-li však v našem kraji, pak se chraň, abys nezavdal příčinu k nedorozumění."
„Toto je dobrá rada, a Otkel se podle ní zařídí," souhlasil Gizur.
Gunnar se těšil po této při ještě větší úctě. Lidé se rozjeli ze sněmu domů a Gunnar žil nyní na svém dvoře nějakou dobu v klidu.

52
Rúnólf, syn Ülfa z Aur, hospodařil na statku v Údolí východně od Markarfljótu. Rúnólf byl také na sněmu a na cestě domů navštívil Otkela. Otkel mu daroval černého devítiměsíčního býka. Rúnólf mu poděkoval za dar a pozval ho, aby k němu přišel, až se mu to bude hodit. Otkel však dlouho toho pozvání neužil. Rúnólf mu často vzkazoval, aby ho navštívil, a Otkel vždycky slíbil, ale nepřišel. Otkel měl dva plavé koně s tmavým pásem na hřbetě. Byli to nejlepší jezdečtí koně v kraji a byli tak na sebe zvyklí, že se stále drželi pohromadě. U Otkela bydlel Nor jménem Audólf. Byl to velký a silný muž. Otkel měl dceru Signy, která se Audólfovi velmi líbila.

53
Jednou na jaře pravil Otkel, že pojede na návštěvu do Údolí, a všichni s radostí souhlasili. S Otkelem jeli jeho dva bratři, dále Skamkel a Audólf a ještě tři jiní muži. Otkel jel na jednom z obou plavých koní a druhý běžel volně vedle něho. Zamířili na východ k Markarfljótu a Otkel jel napřed. Náhle se oba koně splašili a spustili se z cesty a běželi nahoru k Fljótshlídu. Otkel jel nyní rychleji, než mu bylo milé.
V téže době vyšel Gunnar ze svého dvorce. V jedné ruce nesl koš s obilím a v druhé sekyru. Šel na své pole, a když tam přišel, odložil sekyru a plášť a rozséval zrno. Otkel jel, jak jsme již řekli, rychleji, než si přál. Měl na nohou ostruhy a přijel již ke Gunnarovu poli. Žádný z nich však druhého nezpozoroval. Ale právě když se Gunnar zvedl od práce, najel Otkel proti němu a zasáhl ho ostruhou do ucha. Způsobil mu tak tržnou ránu, která začala silně krvácet. V té chvíli přijeli Otkelovi společníci.
„Všichni vidíte," pravil Gunnar, „že mi Otkel způsobil krvavou ránu. Je to, Otkele, hanebné jednání od tebe. Nejdříve jsi mě vyzval před soud a nyní jsi najel proti mně a zranil mě ostruhou."
„Jak zmužile si počínáš! Ale když jsi na sněmu mával oštěpem, nebyl jsi méně rozzloben, než jsi teď," posměšně řekl Skamkel.
Gunnar ho varoval: „Až se potkáme příště, poznáš, co je to oštěp."
Pak se rozešli. „Tomu se říká prudká jízda, přátelé," zvolal Skamkel.
Gunnar se vrátil domů, ale nikomu se o věci nezmínil ani slovem. Nikoho také nenapadlo, že by mu ránu způsobil nějaký člověk. Později však vypravoval příhodu Kolskeggovi.
„Musíš o tom povědět ještě jiným lidem," radil Kolskegg, „aby se neříkalo, že dáváš vinu mrtvým. Všechno ti popřou, jestliže svědkové nebudou předem vědět, co se mezi vámi přihodilo."
Gunnar vypravoval příběh svým sousedům, ale zpočátku se o věci mnoho nemluvilo.
Otkel přijel se svými lidmi na východ do Údolí. Všichni byli srdečně uvítáni a zůstali tam celý týden. Otkel vypravoval podrobně Rúnólfovi, co se přihodilo mezi ním a Gunnarem. Jeden z přítomných se ptal, jak se Gunnar při tom tvářil. Skamkel se posmíval: „Kdyby nebyl z mocného rodu, bylo by možno říci, že se rozplakal."
„Zle mluvíš," pravil Rúnólf. „Až se setkáte, poznáš, že pláč dávno zmizel z jeho povahy, a bylo by si přát, aby hodnější muži nemusili pykat za tvou zlobu. Chcete-li nyní jet domů, myslím, abych jel s vámi, neboť mně Gunnar neublíží."
„Není třeba," odmítl Otkel. „Přebrodíme se přes řeku o něco doleji."
Rúnólf ho štědře obdaroval a pravil, že se už asi nikdy neuvidí. Otkel ho prosil, aby si vzpomněl na jeho syna, kdyby se stalo podle jeho slov.

54
V Hlídarendi stál Gunnar před stavením, když tu přiklusal jeho pastýř.
„Proč se tak ženeš?" zeptal se Gunnar.
„Rád bych ti dokázal svou oddanost. Viděl jsem jet kolem Markarfljótu osm mužů a čtyři z nich byli v barevných šatech."
„To byl asi Otkel," poznamenal Gunnar.
„Často jsem slyšel Skamkelovy utrhačné řeči," sděloval pastýř. „Nyní tvrdil v Údolí, že jsi se rozplakal, když na poli najeli proti tobě. A říkám ti to, protože se mi nelíbí takové řeči."
„Nebudeme se rozčilovat pro slova," upokojil ho Gunnar, „ale od nynějška budeš dělat jen takovou práci, jaká se ti bude líbit."
„Nemám snad o tom říci také tvému bratru Kolskeggovi?"
„Jdi si jen odpočinout. Kolskeggovi to řeknu sám."
Chlapec si šel lehnout a hned usnul. Gunnar vzal pastevcova koně a osedlal ho svým sedlem. Vzal si štít a opásal se mečem, který dostal darem od Ölviho, na hlavu si posadil přilbu a pravicí uchopil oštěp, který zazněl jasným hlasem. Jakmile jeho matka Rannveig zaslechla tento zvuk, vyšla ven a pravila: „Jsi nyní rozhněván, můj synu, jak jsem tě ještě nikdy neviděla."
Gunnar vyšel ze dvora, zabodl oštěp, vsedl na koně a odejel. Rannveig vešla do světnice. Bylo tam hlučno.
„Hlasitě se bavíte," řekla, „hlasitěji však zazněl Gunnarův oštěp, když odcházel."
Kolskegg to slyšel a pravil: „To jistě něco znamená."
„Ano," utvrzovala Hallgerd. „Teď se dovědí, zda před nimi uteče s pláčem."
Kolskegg uchopil své zbraně, vsedl na koně a jel za Gunnarem, jak mohl nejrychleji. Gunnar jel přes Akratungu ke Geilastofnu a odtud k řece Rangá a dolů k brodu u Hofu. Zeny byly právě v ohradě a dojily. Gunnar seskočil s koně a uvázal ho. Vtom přijížděl Otkel se svými lidmi. Cesta u brodu byla vydlážděna plochými kameny.
„Hleďte se bránit," vyzval je Gunnar. „Zde je můj oštěp a můžete zkusit, zda mě rozpláčete."
Všichni seskočili s koní a zaútočili na Gunnara. Hallbjörn byl první.
„Neútoč," pravil Gunnar, „tobě bych nerad ublížil, ale v obraně nebudu nikoho šetřit."
„Nemohu jinak," odpověděl Hallbjörn. „Chceš ubít mého bratra, a styděl bych se, kdybych nečinně přihlížel."
Po těchto slovech bodl po Gunnarovi mohutným oštěpem, který držel v obou rukou. Gunnar nastavil rychle štít, a když se do něho oštěp zasekl, trhl jím tak prudce dolů, že se pevně zabodl do země. Zároveň však tasil meč, ťal po Hallbjörnovi a usekl mu ruku za zápěstím. Skamkel skočil Gunnarovi do zad a sekl po něm velikou sekyrou. Gunnar se však rychle obrátil proti němu a dřevcem zasáhl sekyru, která vylítla Skamkelovi z ruky a spadla do řeky. Gunnar udeřil podruhé oštěpem a probodl Skamkela, a zdvihnuv ho do vzduchu, mrštil jím tak, že dopadl hlavou na dláždění cesty. Audólf pozdvihl oštěp a namířil jej proti Gunnarovi. Ten však chytil oštěp ve vzduchu a hodil jím nazpět a oštěp prorazil štít a probodl Nora a zatkl se do země. Otkel ťal po Gunnarovi mečem a mířil mu na nohu pod kolenem. Gunnar vyskočil a meč ho nezasáhl. Gunnar však namířil proti němu svým oštěpem a probodl ho. V té chvíli přijel Kolskegg a vrhl se hned na Hallkela a krátkým mečem mu zasadil smrtelnou ránu. Ubili jich tak všech osm.
Když ženy venku zpozorovaly boj, běžela jedna z nich domů a vyprávěla o tom Mördovi a prosila ho, aby se pokusil dostat je od sebe.
„Pro mne za mne, ať se všichni ubijí!" odpověděl Mörd.
„To nemyslíš přece doopravdy," divila se žena. „Je tam jistě tvůj příbuzný Gunnar a Otkel."
„Stále musíš mlít hubou," zabručel a zůstal doma ležet, zatímco se Gunnar bil s Otkelem a jeho lidmi. Když byl boj dobojován, jel Gunnar s Kolskeggem domů. Ujížděli tryskem nahoru podél řeky. Gunnar spadl se sedla, ale hned se zas postavil na nohy.
„Tomu se říká prudká jízda," poznamenal Kolskegg.
„Týmiž slovy si ztropil Skamkel ze mne smích, když jsem řekl: Najeli jste na mne."
„Již jsi se za to pomstil," řekl Kolskegg.
„Cožpak vím," pravil Gunnar, „možná že jsem méně statečný než jiní, když se více než jiní rozmýšlím ubíjet lidi."

55
Zpráva o tom boji se rozšířila po kraji a mnozí myslili, že k němu nedošlo dřív, než se dalo čekat. Gunnar jel do Bergtórshválu, aby o něm zpravil Njála.
„Vykonal jsi veliký čin, byl jsi však také vystaven velké zkoušce," poznamenal Njál.
„A co nyní?" zeptal se Gunnar.
„Chceš, abych ti řekl," pravil Njál, „co z toho vzejde? Pojedeš na sněm a budeš se řídit mou radou a tato pře zvýší ještě tvou čest. Ale bude zároveň počátkem těžkých bojů a ubití mnoha životů."
„Dej mi dobrou radu," prosil Gunnar.
„Velmi rád. Nedopusť se v jedné řadě příbuzenstva více než jednoho ubití a neporuš nikdy úmluvy, které upřímní muži uzavřou mezi tebou a druhými. A především se střez porušit úmluvu v této při."
„Myslím, že toho je se obávat spíše u jiných než u mne," ujišťoval Gunnar.
„Tak tomu asi skutečně je," souhlasil Njál, „ale musíš uvážit, jestliže se něco podobného stane, že tvého života bude nakrátce, jinak se však dožiješ dlouhého věku."
„Víš snad, co tobě přinese smrt?" zeptal se Gunnar.
„Vím," s jistotou řekl Njál.
„Co?"
„Něco, čeho by se lidé nejméně nadáli."
Potom odejel Gunnar domů. Ke Gizurovi Bílému a předáku Geirovi byl poslán posel, neboť těmto dvěma náleželo, aby vedli při po Otkelovi. Oba se sešli a radili se, jak mají postupovat. Řekli si, že při povedou přesně podle zákonů. Dohadovali se pak, kdo se ujme pře. Ale žádný z nich k tomu neměl chuť.
„Zdá se mi," pravil Gizur, „že máme nyní dvě možnosti. Buďto se jeden z nás ujme pře, a tu budeme musit mezi sebou losovat, anebo zůstane Otkel nepomstěn. Můžeme se ovšem domyslit, že nebude lehké začít při, neboť Gunnar má četné příbuzenstvo a je velmi oblíben. Ten však z nás, který nebude vylosován, bude zavázán pomocí a této povinnosti se nesmí vyhnout, dokud pře nebude skončena."
Pak losovali a los padl na Geira. Krátce nato odjeli na západ přes řeku na místo, kde došlo k boji, a vykopali mrtvoly a jmenovali devět sousedů jako svědky. Když se dověděli, že Gunnar je s třiceti muži doma, zeptal se Geir, nechce-li se tam Gizur vydat se stem mužů.
„Nechci," odmítl Gizur. „Ani s tak silnou družinou nechci."
Jeli tedy domů.
O těchto přípravách k žalobě se roznesla zpráva po celém kraji a všichni se domnívali, že příští sněm bude velmi bouřlivý.

56
Žil muž jménem Skapti, syn Tóroddův. Skapti a jeho otec byli vynikající předáci a znamenití znalci zákona. O Tóroddovi se zdálo, že je poněkud falešný a vychytralý. Oba podporovali Gizura Bílého v každé jeho při. Lidé z Fljótshlídu i lidé od řeky Rangá se chystali na sněm s velkou družinou. Gunnar byl tak oblíben, že všichni se rozhodli ho podporovat. Jeli tedy na sněm a postavili stany. Ve spolku s Gizurem byli tito přední muži: Skapti Tóroddson, Ásgrím Ellida-Grímsson, Odd z Kozí hory a Halldór Örnólfsson.
Jednoho dne šli lidé ke Skále zákona. Geir povstal a oznámil, že viní Gunnara z Otkelova ubití, dále z ubití Hallbjörna Bílého, z ubití Audólfa a z ubití Skamkela. Kolskegga pak obvinil z ubití Hallkela. A když byl hotov s ohlášením všech ubití, říkali lidé, že mluvil dobře. Pak se rozešli.
Tak probíhal sněm až do chvíle, kdy se soudcové měli odebrat na svá místa. Tehdy obě strany vytáhly se silnou družinou. Geir a Gizur Bílý stáli jižně, Gunnar s Njálem severně od soudu lidí z Rangá. Geir vyzval Gunnara, aby si poslechl jeho přísahu. Nato vykonal přísahu a přednesl žalobu. Pak dal přednést svědectví, že vyhlášení obvinění bylo učiněno před devíti sousedy, které teď vyzval, aby zaujali svá místa jako porotci. Potom požádal o jejich prověření, načež je vyzval, aby učinili výrok. Tehdy sousedé, kteří byli jmenováni, vstoupili před soud a jmenovali své svědky. Ve věci Audólfově prohlásili, že nemohou činit výrok, protože ten, kdo podle zákona má vést jeho při, je v Norsku. Potom pronesli výrok v záležitosti Otkelově a prohlásili, že Gunnar je odpovědný za čin, z něhož ho žaloba viní. Potom vyzval Geir Gunnara, aby přednesl námitky, a jmenoval svědky všech náležitostí, které byly vykonány. Gunnar pak vyzval Geira, aby si poslechl jeho přísahu a námitky, které přednese. Potom složil přísahu a pravil:
„Proti tvé žalobě činím tyto námitky: že jsem jmenoval svědky a před sousedy prohlásil Otkela bezprávným, a to pro onu krvavou ránu, kterou mi způsobil svou ostruhou. Vznáším, godi Geire, námitku proti tomu, abys v této záležitosti vznášel žalobu a aby soudcové zde pronášeli rozsudek, a tím mařím celou tvou přípravu pře. Vznáším proti tobě zákonné, nepochybné, plné a pevné námitky, jak mi přísluší vznést je podle ustanovení obecného sněmu a podle zákonů všeho lidu. Řeknu ti také, jak budu dále postupovat," pravil Gunnar.
„Vyzveš mě na souboj, jak je to tvým zvykem," zeptal se Geir, „a obejdeš zákon?"
„Nikoliv," odpověděl Gunnar. „Obviním tě na Skále zákona z toho, že jsi vyzval k výroku ve věci, která sem nepatří, k výroku o Audólfově ubití, a budu pro tebe žádat trest mírného vyhnanství."
„K tomu nesmí dojít," zasáhl Njál, „neboť potom by tento spor byl veden ještě s větší urputností. Jak vidím, máš ty i Geir jistou míru práva na své straně. Za některá ubití nemůžeš být, Gunnare, neuznán vinným. Ale také ty jsi vznesl obvinění proti Geirovi, pro které by byl odsouzen. A tobě, godi Geire, musím připomenout, že proti tobě nebyla ještě zavedena žaloba, která ti hrozí trestem vyhnanství. A nebude od ní upuštěno, jestliže neuposlechneš mých slov."
Tu pravil godi Tórodd: „Zdá se nám, že by bylo nejlépe dohodnout se v této při. Avšak proč ty, Gizure, se nevyjadřuješ?"
„Zdá se mi," řekl Gizur, „že naše pře se setká se silným odporem. Vidíme přece, že Gunnarovi přátelé stojí nablízku. Nejpříznivější, čeho můžeme dosáhnout, je, aby vážení muži pronesli výrok, přistoupí-li na to Gunnar."
„Vždycky jsem si přál smír," pravil Gunnar. „Jistěže máte dost důvodů, abyste mě vinili z mých činů, ale já jsem jednal tak jen proto, že jsem nemohl jinak."
Na radu moudrých mužů bylo nakonec sjednáno, aby věc rozhodl smírčí soud, který se měl skládat ze šesti mužů. Výrok byl vynesen ještě na sněmu. Bylo určeno, aby za Skamkela nebyla placena pokuta, a Otkelovo ubití mělo vyvážit ránu ostruhou. Za ubití ostatních mužů měla být zaplacena pokuta podle toho, jaké se těšili vážnosti. Příbuzní Gunnarovi přispěli penězi, aby hned na sněmu mohla být zaplacena pokuta za všechny padlé. Godi Geir a Gizur Bílý pak přistoupili a odpřisáhli Gunnarovi slib bezpečnosti. Gunnar nato odejel ze sněmu domů. Předtím však poděkoval svým přátelům za prokázanou pomoc a obdaroval je četnými dary. Gunnar se nyní těšil na svém dvoře veliké úctě, neboť jeho vážnost touto pří ještě vzrostla.

57
Žil muž jménem Starkad, syn Börka Černozubého a vnuk Torkela příjmím Ovázaná noha, který zabral zemi kolem Tří vrchů. Starkad byl ženat a jeho žena se jmenovala Hallbera. Jejich syny byli Torgeir, Börk a Torkel. Hildigunn, které říkali Ranhojička, byla jejich sestrou. Všichni tři bratři byli zpupné povahy, drsní a těžko se dalo s nimi vyjít. Byli metlou celého kraje.

58
Žil muž jménem Egil, syn Kola a vnuk Óttara Míče, který zabral zemi mezi Stotským potokem a jezerem Reydarvatn. Egilovým bratrem byl Önund ze dvorce Tröllaskógu. Egil hospodařil na dvorci Sandgilu. Jeho synové se jmenovali Kol, Óttar a Hauk. Jejich matkou byla Steinvör, Starkadova sestra. Egilovi synové byli velké postavy a prudké, násilnické povahy. Oni a Starkadovi synové drželi vždycky spolu. Jejich sestra se jmenovala Gudrún příjmím Noční slunce, žena vybraného chování. Egil přijal do svého domu dva Nory. Jeden se jmenoval Tóri a druhý Torgrím. Oba byli poprvé na Islandě. Byli to bohatí a příjemní lidé, znamenití zápasníci a po všech stránkách velmi schopní. Starkad měl znamenitého hřebce, ryzáka, a domníval se, že by v zápase proti němu žádný jiný kůň neobstál. Stalo se jednou, že bratři ze Sandgilu přišli na návštěvu na dvorec pod Třemi vrchy. Mluvilo se o všech sedlácích ve Fljótshlídu a nakonec přišla řeč na to, zda by se kdo odvážil štvát svého koně proti jejich hřebci. A někteří z touhy, aby se jim zavděčili, tvrdili, že se toho asi nikdo neodváží a že nikdo také jistě nemá tak skvělého hřebce jako oni. Tu pravila Hildigunn: „Znám muže, který by se jistě odvážil štvanice s vámi."
„Jmenuj ho," žádali muži.
„Gunnar z Hlídarendi má hřebce hnědáka a jistě se odváží štvanice s vámi a s kýmkoliv jiným."
„Vám ženským se zdá," řekli muži, „že Gunnarovi se nikdo nevyrovná. Ale i když Geir a Gizur mu musili ustoupit, je otázka, zda bychom musili ustoupit my."
„Vám by se dařilo mnohem hůř," odpověděla Hildigunn a tím rozpoutala hádku.
Starkad varoval: „Radil bych vám, abyste si rozmyslili urážet Gunnara, protože vám bude těžké bojovat proti jeho štěstí."
„Snad nám dovolíš, abychom ho pozvali ke koňským zápasům?"
„Dovolím," odpověděl Starkad, „jestliže mi slíbíte, že s ním budete hrát slušnou hru."
Slíbili mu to a vypravili se do Hlídarendi. Gunnar byl doma a vyšel před stavení. Kolskegg a Hjört vyšli s ním, pozdravili se s příchozími a zeptali se, kam mají namířeno.
„Jenom sem," odpověděli. „Bylo nám řečeno, že máš dobrého hřebce, a proto tě chceme pozvat ke koňským zápasům."
„O mém hřebci se nemůže mnoho vyprávět. Je ještě mladý a naprosto nevyzkoušený."
„Snad nám nepokazíš štvanici. Hildigunn prozradila, že jsi na svého hřebce hrdý."
„Jak na to přišla?" zeptal se Gunnar.
„Někteří tvrdili, že není nikdo, kdo by se odvážil štvát svého koně proti našemu hřebci."
„O odvahu nejde," řekl Gunnar, „ale zdá se mi, že ve vašich slovech se neskrývá přátelství."
„Můžeme s tebou počítat?" zeptali se.
„Nebyli byste asi spokojeni se svou cestou, kdybyste neprosadili svou vůli. Ale o to vás prosím, abychom své koně štvali k potěšení lidí a sobě nezpůsobili žádné nepříjemnosti a vy abyste mně nepřichystali žádnou pohanu. Zachováte-li se však ke mně, jako jste se zachovali k jiným, pak ovšem sáhnu k takové odplatě, že ji neunesete lehko. Zachovám se k vám, jako se vy zachováte ke mně."
Bratři potom odjeli domů. Starkad se zeptal, jak pořídili. Odpověděli, že jim Gunnar vyhověl. „Slíbil, že přijede se svým hřebcem, a umluvili jsme i dobu zápasů, ačkoliv se vymlouval. Na celém jeho počínání bylo vidět, že si na nás netroufá."
„Poznáte brzo," pravila Hildigunn, „že Gunnara je těžko pohnout k sporům, ale že jde tvrdě za svým cílem, nemůže-li se jim vyhnout."
Gunnar jel k Njálovi a vypravoval mu o chystaných zápasech, a jaká slova si mezi sebou vyměnili. - „Co myslíš, jak proběhne štvanice?"
„Ty podržíš vrch," pravil Njál, „ale nejednomu muži z toho vzejde smrt."
„Vzejde z toho snad i mně smrt?" zeptal se Gunnar.
„Nemyslím," řekl Njál, „ale vzpomenou si na staré nepřátelství a začnou nové, a nezbude ti nic jiného než se bránit."
Potom se vrátil Gunnar domů.

59
Tehdy došla Gunnarovi zpráva, že jeho tchán Höskuld zemřel. O několik nocí později dala v Grjótá Tráinova žena Torgerd život chlapečkovi. Torgerd poslala k své matce posla, aby se jí zeptal, jaké má dát chlapci jméno, zdali Glúm, nebo Höskuld. Matka vzkázala, aby mu říkali Höskuld.
Gunnar měl s Hallgerdou dva syny. Jeden se jmenoval Högni a druhý Grani. Högni byl jinoch schopný a tichý, nedůvěřoval nikomu, sám však byl upřímný.
Lidé si tedy vyjeli na koňské zápasy a sjelo se mnoho lidu. Byl tam Gunnar a jeho bratři a synové Sigfúsovi a Njál se všemi svými syny. Přišli tam také Starkad a Egil se svými syny.
Skarphedin se zeptal Gunnara: „Nechceš, abych štval tvého hřebce?"
„Nechci," odmítl Gunnar.
„Hodilo by se to přece," pravil Skarphedin. „Oni i já jsme neklidné povahy."
„Mezi vámi," řekl Gunnar, „by nebylo třeba mnoho slov, natož činů, aby došlo k sporu. Budu-li štvát koně já, dojde k tomu nakonec také, ale přece snad později."
Potom byli koně postaveni proti sobě. Skarphedin vedl hřebce a Gunnar se chystal štvát ho. Gunnar měl na sobě červený kabát a v ruce držel dlouhou tyč na štvaní. Hřebci se postavili na zadní nohy a pustili se do sebe a kousali se dlouho, aniž bylo třeba je povzbuzovat. Byla to zábavná podívaná. Tehdy se Torgeir a Kol dohodli, že udeří tyčí svého hřebce, až se koně znovu pustí do sebe. Byli by tak rádi přivedli Gunnara k pádu. Když se pak jejich kůň rozběhl proti Gunnarovu hřebci, běželi Torgeir a Kol za ním, aby ho štvali. Ale Gunnar udeřil svého hřebce a v tom okamžiku se stalo, že Torgeir se svým druhem upadli na záda a jejich hřebec na ně. Vyskočili však hned a vrhli se proti Gunnarovi. Gunnar uskočil stranou, uchopil Kola a mrštil jím o zem, takže zůstal v bezvědomí ležet. Torgeir udeřil Gunnarova hřebce a vyrazil mu oko. Gunnar pak udeřil tyčí Torgeira tak silně, že pozbyl vědomí. Potom přistoupil Gunnar k svému hřebci a řekl Kolskeggovi: „Nechci zmrzačeného koně. Zabij ho!"
Kolskegg tedy usekl hřebci hlavu. Zatím se postavil Torgeir na nohy, chopil se zbraní a chtěl se vrhnout na Gunnara, ale v tom mu bylo zabráněno. Povstal však velký zmatek.
Skarphedin prohlásil: „Mám už dost tohohle strkání a bylo by mužnější vyzkoušet zbraně."
Gunnar zachoval klid a neřekl jediné slovo. Njál se pokoušel o smír nebo o příměří. Torgeir prohlásil, že na příměří nepřistoupí a že pro ránu, kterou mu Gunnar zasadil, si přeje jeho smrt.
„Gunnar stál vždycky pevněji, než aby ho porazila slova. A tak tomu bude i zde," řekl Kolskegg.
Potom se lidé rozjeli domů. Gunnara již nikdo nenapadl. Tak uplynul rok. V létě se setkal Gunnar na sněmu se svým příbuzným Óláfem Pávem, který ho pozval k sobě a zároveň ho varoval, aby si dával pozor - „protože tam ti budou hledět nám ublížit, jak budou moci. Proto nejezdi nikdy sám."
Óláf mu dal mnoho dobrých rad a jejich přátelství se ještě prohloubilo.

60
Ásgrím Ellida-Grímsson měl vést na sněmu žalobu proti Úlfovi Uggasonovi. V jeho žalobě však bylo, jak se někdy stává, slabé místo: dovolovala totiž námitky. Námitkou bylo, že jmenoval do poroty pět sousedů místo devíti. Protivná strana toho také využila.
„Nedáš-li právu průchod," prohlásil Gunnar, „vyzvu tě, Úlfe, na souboj." A obrátiv se k Ásgrímovi, pravil: „Njál a můj přítel Helgi by si přáli, abych tě poněkud podporoval v tvé při, kdyby sami nebyli přítomni."
„S tebou nemám nic společného," odmítl Úlf Gunnara.
„Pro tentokrát však ano," odpověděl Gunnar.
Pře se pak skončila tak, že Ülf musil vyplatit všechny peníze. Tehdy slíbil Ásgrím Gunnarovi: „Toto léto bych tě rád pozval k sobě. V každé tvé při tě budu podporovat a nikdy se nepostavím proti tobě."
Gunnar odejel ze sněmu a brzo nato se setkal s Njálem. Njál varoval Gunnara, aby si dal pozor, a pravil, že slyšel, že lidé od Tří vrchů se ho chystají přepadnout. Radil mu, aby měl u sebe vždy své zbraně a silnou družinu. Gunnar slíbil, že se podle toho zařídí. Pravil, že ho Ásgrím pozval k sobě - „a teď na podzim ho chci navštívit."
„Nikomu se o tom nezmiňuj, že tam pojedeš, ani jak dlouho tam zůstaneš. A kromě toho ti nabízím, aby moji synové jeli s tebou."
Uběhlo léto a zbývaly čtyři týdny do začátku zimy. Tehdy pravil Gunnar Kolskeggovi: „Připrav se na cestu. Pojedeme na návštěvu do Tungy."
„Nedáme vědět Njálovým synům?" zeptal se Kolskegg.
„Ne," odpověděl Gunnar. „Nechci, aby se kvůli mně dostali do nesnází."

61
Jeli tedy tři, Gunnar a jeho bratři. Gunnar měl s sebou kopí a meč Ölvisnaut, kdežto Kolskegg měl jen krátký meč. Hjört byl plně ozbrojen. Když přijeli do Tungy, přivítal je Ásgrím velmi srdečně a oni se u něho nějakou dobu zdrželi. Při odchodu je Ásgrím bohatě obdaroval a nabídl se, že s nimi pojede na východ. Gunnar mu však poděkoval, že to není třeba, a tak tedy nejel.
Byl muž jménem Sigurd Svínhöfdi. Ten slíbil, že bude slídit po Gunnarových cestách. Nyní přišel na statek pod Třemi vrchy a vyprávěl o Gunnarově cestě a dodal, že se nenaskytne už lepší příležitost -„protože tentokrát jsou dohromady jen tři."
„Kolik budeme potřebovat lidí pro přepadení?" zeptal se Starkad.
„Malý počet mužů proti němu nic nepořídí," řekl Sigurd, „nesmí vás být míň než třicet."
„A kde máme na něho číhat?"
„U Knafahól. Tam vás totiž nezpozorují, dokud nepřijedou až k vám."
„Jeď do Sandgilu," radil Starkad, „a řekni Egilovi, aby se jich odtamtud vypravilo patnáct, a nás přijede také patnáct."
„Tato ruka ti přinese dnes večer Gunnara mrtvého," řekl Torgeir Hildigunně.
„Ale já myslím," odpověděla Hildigunn, „že ty se po tomto utkání vrátíš se skleslou hlavou."
Starkad a jeho synové se vydali ještě s jedenácti jinými muži na cestu. Když přijeli do Knafahól, sesedli s koní a čekali. Zatím dorazil Torgeir do Sandgilu.
„Sigurd a jeho synové mě poslali sem," pravil, „abych ti, Egile, vyřídil, abys se svými syny odejel do Knafahól a číhal tam na Gunnara."
„Kolik nás má jet?" zeptal se Egil.
„Se mnou patnáct," odpověděl Sigurd.
„Konečně budu moci změřit své síly s Kolskeggem," těšil se Kol.
„Nemyslíš, že se poněkud přeceňuješ?" zapochyboval Sigurd.
Egil požádal Nory, aby jeli s ním, ale ti prohlásili, že proti Gunnarovi nic nemají: „Ostatně to musí být velmi nebezpečný podnik, když proti třem mužům je třeba celé družiny."
Egil se od nich odvrátil a byl velmi rozzloben. Hospodyně pak vytýkala Norovi: „Škoda, že moje dcera Gudrún ulomila hrot své hrdosti a milovala se s tebou, když nemáš odvahu jet s hospodářem a svým tchánem. Jsi patrně zbabělec."
„Pojedu tedy s tvým mužem, ale nikdo z nás se nevrátí."
Potom šel za svým druhem Torgrímem. „Tady máš klíče od mých truhel, neboť já je nebudu už nikdy otvírat. Vezmi si z našeho majetku, kolik chceš, ale odjeď ze země a nepomýšlej na pomstu za mne. Jestliže však odtud neodjedeš, bude to tvá smrt."
Potom se Nor připojil k družině.

62
Gunnar jel přes řeku Tjórsá na východ. Nedaleko za řekou přišlo na něho spaní, a proto řekl, aby sesedli s koní a odpočali si. Učinili tak a Gunnar usnul. Měl však neklidný spánek a Kolskegg poznamenal: „Něco se mu zdá."
„Což abychom ho vzbudili?" řekl Hjört.
„Ne," pravil Kolskegg, „nebudeme rušit jeho sen."
Gunnar ležel dlouho. Když se probudil, odhodil štít a bylo mu horko.
Kolskegg se ho zeptal, co se mu zdálo.
„Měl jsem takový sen," odpověděl Gunnar, „že bych byl neodejel z Tungy v tak malém počtu, kdyby se mi ten sen zdál dřív."
„Vypravuj nám jej," vybídl ho Kolskegg.
„Zdálo se mi, že jedu kolem Knafahól a vidím mnoho vlků, kteří na mne dotírají, a já jim utíkám k řece Rangá. Doráželi na mne ze všech stran, ale já jsem se jim bránil. Všechny, co byli vpředu, jsem postřílel šípem, ale pak jsem nemohl již užít luku a bránil jsem se s mečem v jedné ruce a s oštěpem v druhé. Nechránil jsem se štítem a nechápal jsem, co mě chrání. Ubil jsem mnoho vlků a ty, Kolskeggu, také. Ale o Hjörtovi se mi zdálo, že ho měli pod sebou a rozsápali mu prsa a jeden měl v tlamě jeho srdce. Tu jsem se tak rozzuřil, že jsem tomu vlkovi rozťal hřbet, a potom se vlci rozprchli. A nyní bych ti radil, bratře Hjörte, aby ses vrátil nazpět do Tungy."
„To neudělám," zapřísahal se Hjört. „I kdybych věděl, že mě čeká jistá smrt, jel bych s tebou."
Pak sedli na koně a jeli, až přijeli ke Knafahólám. Kolskegg upozorňoval: „Hleď, bratře, tamhle ty oštěpy a ozbrojené muže!"
„Nepřekvapuje mě, že se vyplňuje můj sen."
„Co uděláme?" ptal se Kolskegg. „Myslím, že se ti nebude chtít před nimi utíkat."
„Tu radost jim neudělám, aby se mi vysmívali," pravil Gunnar. „Jeďme však na ostroh k řece, kde se lze dobře bránit."
Odjeli tedy na ostroh a připravili se tam k boji. Kol na ně volal, když jeli kolem: „Máš nějak naspěch, Gunnare!"
„Posmívej se teprve, až bude večer," odpověděl Kolskegg.

63
Starkad vybídl své muže, aby se dali za nimi. První jel Sigurd. V jedné ruce držel lehký štít a v druhé krátký oštěp. Gunnar namířil na něho z luku. Sigurd nastavil štít, ale šíp prorazil štítem a zasáhl oko a projel až k šíji. Tak padl první muž. Druhý šíp vystřelil Gunnar na Úlfhedina, Starkadova správce, a zasáhl ho doprostřed prsou, takže se svalil jednomu ze sedláků k nohám a sedlák přes něho upadl. Kolskegg pak hodil po něm kamenem a usmrtil ho.
Tu prohlásil Starkad: „Nic nespravíme, dokud proti nám může užívat luku. Zaútočme na něj tvrdě a prudce zblízka."
Pak pobízeli jeden druhého. Gunnar se bránil, pokud mohl, lukem a šípy. Nyní uchopil oštěp a meč a bojoval oběma rukama. Boj byl velmi urputný a Gunnar a Kolskegg pobili mnoho lidi. Tu křikl Starkadův syn Torgeir: „Slíbil jsem, Gunnare, Hildigunně, že jí přinesu tvou hlavu."
„Nevím, zda si jí tolik cení," pravil Gunnar, „ale chceš-li splnit svůj slib, budeš musit poněkud blíž ke mně."
Torgeir pobídl bratry: „Udeřme na něj všichni najednou. Nemá štít a jeho osud je v našich rukou."
Börk a Torkel vyběhli a byli rychlejší než Torgeir. Börk sekl po Gunnarovi, ale ten se ohnal oštěpem tak tvrdě, že meč vypadl Börkovi z ruky. Vtom však viděl, jak mu z druhé strany stojí, co by mečem dosáhl, Torkel. Gunnar, který stál, jednu nohu poněkud zlomenu v koleně, rozmáchl se mečem a zasáhl Torkela do šíje, takže hlava odpadla od těla.
Kol se kasal: „Pusťte mě ke Kolskeggovi. Vždycky jsem tvrdil, že my dva jsme si v boji rovni."
„To můžeme teď vyzkoušet," volal na něho Kolskegg.
Kol bodl po něm oštěpem. Kolskegg zasadil právě jinému muži smrtelnou ránu, a nemohl se proto hned krýt štítem a hrot ho zasáhl do nohy. Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po něm mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
„Dobrá rána, což?" zeptal se Kolskegg.
„Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem," odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
„Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč," smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi. A když to uviděl Egil, vrhl se na Gunnara a sekl po něm. Gunnar se však rozehnal oštěpem a zasáhl Egila doprostřed těla, a nabodnuv ho na kopí, hodil ho do řeky.
Tu pravil Starkad Norovi Torimu: „Je to zbabělé, přihlížet jenom k boji, ačkoliv již padl Egil, tvůj hostitel a tchán."
Po těch slovech Nor vyskočil a byl velmi rozzloben. Hjört zatím ubil dva muže. Nor se vrhl proti němu a sekl ho do prsou, takže Hjört padl hned mrtev k zemi. Gunnar to zpozoroval, a rychle se rozmáchnuv proti Norovi mečem, rozťal ho v půli. Krátce nato mrštil oštěpem proti Börkovi. Oštěp mu projel tělem a zabodl se do země. V téže chvíli usekl Kolskegg hlavu Haukovi Egilssonovi a Gunnar usekl Óttarovi ruku v ohybu lokte.
Když to viděl Starkad, vykřikl: „Utecme, neboť tohle není boj s lidmi."
„Sotva vám kdo uvěří," pravil Gunnar, „až budete vyprávět o tomto boji, nebude-li na vás vidět, že jste se ho zúčastnili."
A hned se obrátil proti nim a zasadil jim nové rány. Nyní se dal Starkad se svými lidmi na útěk a mnozí z nich byli zraněni. Na bojišti zůstalo čtrnáct mužů a Hjört byl patnáctý. Gunnar odvezl Hjörta na svém štítě domů. Tam byl pochován a byla na něho navršena mohyla. Mnoho lidí litovalo jeho smrti, neboť byl velmi oblíben. Také Starkad se vrátil domů. Hildigunn ošetřila jemu i Torgeirovi rány a pravila: „Dali byste nyní mnoho za to, kdyby bylo mezi vámi a Gunnarem nedošlo k sporu."
„Máš pravdu," souhlasil Starkad.

64
Steinvör v Sandgilu žádala Torgríma, aby nejezdil do Norska a aby raději přejal správu jejího statku a nezapomínal na smrt svého druha a příbuzného.
„Tóri mi prorokoval, že zůstanu-lí zde v zemi, padnu Gunnarovou rukou," odpověděl Torgrím. „A poněvadž předem věděl o své smrti, je to jistě pravda."
„Ráda ti dám svou dceru Gudrúnu a všechen svůj majetek."
„Netušil jsem, že nabídneš tak vysokou cenu," řekl Nor.
Pak uzavřeli svatební smlouvu a v létě byla svatba.
Gunnar odejel s Kolskeggem do Bergtórshválu. Njál a jeho synové byli venku a srdečně je přivítali. Potom začali hovor.
„Přišel jsem sem," pravil Gunnar, „abych u tebe hledal pomoc a dobrou radu."
„Vším právem," přikývl Njál.
„Dostal jsem se do velmi těžkého postavení, neboť jsem ubil mnoho mužů, a teď bych rád slyšel tvoje mínění."
„Mnozí řeknou, že jsi jednal v nutné sebeobraně. Dopřej mi však nyní času, abych věc důkladně uvážil."
Njál odešel sám stranou, a když vše rozebral, vrátil se a pravil: „Uvážil jsem poněkud tvůj případ a myslím, že se zde bude muset postupovat s odvahou a tvrdě. Torgeir obtěžkal mou příbuznou Torfinnu a já ti postoupím žalobu pro její svedení. A ještě jednu žalobu na vyhnanství ti postoupím, totiž žalobu proti Starkadovi, že kácel v mém lese na svahu Tří vrchů. Ujmi se obou těchto žalob a jeď na místo vašeho utkání a vykopej mrtvoly padlých, ukaž svědkům jednotlivé rány a prohlas všechny padlé za bezprávné, protože přijeli na místo s úmyslem, aby vás přepadli a ubili. Bude-li to však zkoumáno na sněmu a vyskytnou-li se námitky, že jsi již dříve smrtelně zranil Torgeira a že nemůžeš ani za sebe, ani za jiné vznést žalobu, pak prohlásím, že jsem tě na tingskálském sněmu uvedl opět do tvých práv a že tedy můžeš zastávat jak svou při, tak i při jiných. A pak bude muset být tento případ projednán. Radím ti také, abys vyhledal Tyrfinga z Berjanesu, aby ti postoupil žalobu proti Önundovi z Tröllaskógu, kterému patří žaloba pro ubití jeho bratra Egila."
Gunnar se nejprve vrátil domů. Ale po několika dnech se vypravil s Njálovými syny na místo, kde byla pohřbena těla padlých. Gunnar je vykopal a všechny je prohlásil za bezprávné pro přepadení a vražedný úmysl a potom jel domů.

65
Téhož roku se vrátil na Island Valgard Šedivý a přijel domů na Hof. Torgeir jel navštívit Valgarda a jeho syna Mörda a stěžoval si jim, jaké neslýchané věci se dopustil Gunnar, když prohlásil za bezprávné všechny ty, které ubil. Valgard myslil, že tak učinil na Njálovu radu a že se jistě ještě neprojevilo vše, co mu Njál poradil. Torgeir je prosil o pomoc a účinnou podporu, ale jak Valgard, tak Mörd se dlouho vyhýbali a žádali na něm tučnou odměnu. Nakonec mu slíbili podporu s podmínkou, že odjede s nimi na západ přes řeku a bude podporovat Mörda, který se chce ucházet o ruku dcery Gizura Bílého. Druhého dne vyjeli v počtu dvanácti do Mosfellu, kde byli laskavě přijati. Přednesli Gizurovi svou žádost a konec byl, že se dohodli a smluvili, že svatba bude za čtrnáct dní v Mosfellu. Potom se vrátili domů a sezvali na svatbu četné hosty. Po hostině odjela Torkatla s Mördem na Hof a ujala se hospodářství. V létě nato se Valgard opět vypravil na moře.
Mörd popuzoval Torgeira, aby připravil proti Gunnarovi při. Torgeir odejel k Önundovi a prosil ho, aby připravil žalobu pro ubití svého bratra Egila a jeho synů - „a já připravím žalobu pro ubití mých bratrů a pro zranění, která jsem utrpěl já a můj otec."
Önund prohlásil, že je hotov tak učinit. Vyjeli tedy a vyhlásili ubití a jmenovali devět sedláků ze sousedství bojiště za svědky. O této přípravě žaloby se dověděli v Hlídarendi. Gunnar se vydal k Njálovi a zeptal se ho, co mu radí, aby dělal.
„Nyní i ty sezvi sedláky ze sousedství bojiště a jmenuj svědky a o Kolovi prohlas, že ubil tvého bratra Hjörta, neboť na to máš právo. Pak obžaluj Kola z ubití, i když je mrtev. Pak uved svědky a vyzvi sousedy k jízdě na sněm, aby svědčili, zda byli žalovaní útočníky, když byl ubit Hjört. A nakonec předvolej před soud Torgeira pro svedení Torfinny a Önunda z Tröllaskógů pro Tyrfingovu záležitost."
Gunnar se řídil úplně podle toho, co mu Njál poradil. Lidem se tato příprava pře zdála divná, ale žaloba se dostala na sněm. Gunnar se vypravil na sněm spolu s Njálem a jeho syny a také Sigfúsovi synové jeli na sněm. Předtím již poslal Gunnar posly k svým příbuzným, aby rovněž přijeli, a to s velkou družinou - „protože bude třeba velkého vypětí sil." Příbuzní na západě sebrali skutečně silnou družinu.
Na sněm jel ovšem i Mörd a Rúnólf z Údolí a lidé z dvorce pod Třemi vrchy a Önund z Tröllaskógů. Jakmile přijeli na sněm, připojili se k družině Gizura Bílého a k družině godiho Geira.

66
Gunnar a Sigfúsovi a Njálovi synové se drželi v jedné skupině a počínali si tak rázně, že jim lidé uhýbali z cesty, aby nebyli povaleni. Na sněmu nebylo nic tak častým předmětem hovorů jako tato veliká pře. Gunnar šel navštívit Óláfa a ostatní příbuzné, kteří ho všichni přivítali velmi srdečně. Zeptali se ho na utkání a on jim o něm vypravoval podrobně a bez zaujetí a řekl jim též, co všechno od té doby podnikl.
„Važ si toho," radil mu Óláf, „jak věrně stojí Njál při tobě svou radou!"
Gunnar přisvědčil, že se mu nebude nikdy moci dost odvděčit, a žádal také o jejich podporu a oni mu ji slíbili.
Obojí pře se dostala nyní před soud a každá strana přednesla svou žalobu. Mörd se divil, jak může takový muž, jako je Gunnar, který přece svým útokem na Torgeira pozbyl právo vystoupit před soudem, přednášet žalobu.
„Byl jsi tento podzim na sněmu?" zeptal se ho Njál.
„Ovšemže byl," odpověděl Mörd.
„A neslyšel jsi, jak mu Gunnar nabídl plné vyrovnání?"
„Ovšemže slyšel," odpověděl Mörd.
„Tehdy jsem ohlásil," vysvětloval Njál, „že Gunnar má právo vést jakékoliv jednání před zákonem."
„Pravda," řekl Mörd, „ale jak to, že Gunnar obvinil z Hjörtova ubití Kola, když ho přece ubil Nor?"
„To se stalo po právu," odpověděl Njál, „protože mu ubití přisoudil před svědky."
„Snad je to po právu," připustil Mörd, „ale jak to, že je všechny prohlásil za psance?"
„To je zbytečná otázka," odpověděl Njál, „když přece vyjeli s úmyslem zranit a ubít."
„Ale Gunnar nebyl ani zraněn, ani ubit," namítl Mörd.
Njál odpověděl: „Jsou tu však ještě Gunnarovi bratři Kolskegg a Hjört, z nichž jeden byl zraněn a druhý ubit."
„Zákon mluví pro vás, jakkoliv je tvrdé se mu podrobit."
Tu předstoupil Hjalti Skeggjason z Tjórsárdalu a pravil: „Dosud jsem se nemíchal do vaší pře, ale teď bych rád věděl, co u tebe, Gunnare, platí má slova a mé přátelství."
„Co žádáš?" zeptal se Gunnar.
„Přál bych si," řekl Hjalti, „abys předal při nestrannému soudci a aby rozsoudili spolehliví mužové."
„Pak ale se nesmíš postavit nikdy proti mně, ať bych měl s kýmkoliv při," žádal na něm Gunnar.
„To ti rád slíbím," přikývl Hjalti.
Potom pilně vyjednával s Gunnarovými protivníky a konec byl, že se obě strany shodly a slíbily si vzájemně mír. Torgeirovo zranění bylo vyváženo svedením Torfinny, Starkadovo zranění kácením v cizím lese. Za Torgeirovy bratry měla být zaplacena poloviční pokuta a polovina jich měla být vyvážena útokem proti Gunnarovi, a stejně se rušilo ubití Egilovo Tyrfingovou žalobou. Hjörtovo ubití mělo být vyrovnáno ubitím Kola a Nora. Za ostatní měla být zaplacena poloviční pokuta. V rozhodčím soudě byli Njál, Ásgrím Ellida-Grímsson a Hjalti Skeggjason. Starkad a jeho lidé v Sandgilu dlužili Njálovi mnoho peněz a všechny tyto peníze dal Njál Gunnarovi, aby mohl zaplatit pokutu. Kromě toho měl Gunnar na sněmu mnoho jiných přátel, takže ihned zaplatil pokutu za všechna ubití a nadto ještě obdaroval četné přední muže, kteří ho podporovali v jeho při. Jeho čest tím ještě stoupla a všichni se shodovali v mínění, že v jižním kraji země se s ním nikdo nemůže rovnat.
Gunnar odjel ze sněmu domů a žil nějakou dobu v klidu, ale jeho nepřátelé mu velmi záviděli úctu, které požíval.

67
Nyní se obrátíme k Otkelovu synu Torgeirovi, z kterého se stal velký a silný muž. Byl věrný a beze lsti a až příliš důvěřivý. Těšil se oblibě nejlepších mužů i lásce svých příbuzných.
Jednou se Starkadův syn vypravil, aby navštívil Mörda, svého příbuzného. „Nelíbí se mi," pravil, „jak skončil můj spor s Gunnarem. Ale ty ses mi za peníze zaručil svou podporou, dokud budeme oba naživu. Rád bych nyní, abys mi poradil, co dělat, ale rozvažuj důkladně. Mluvím tak otevřeně proto, že vím, že ty a Gunnar jste největší nepřátelé. Budu hledět zvýšit tvou čest, jestliže věc dobře zařídíš."
„Vždycky jsem měl rád peníze," pravil Mörd, „a ani tentokrát je neodmítnu. Zde je ovšem těžko radit, abys prosadil svou a neporušil přitom sjednaný smír. Bylo mi však řečeno, že Kolskegg hodlá obnovit při, chtěje podržet čtvrtinu dvorce v Móeidarhválu, která připadla tvému otci jako pokuta za tvého bratra. Navedla ho k tomu jeho matka a Gunnar mu rovněž radí, aby proplatil pokutu v penězích a nepouštěl půdu. Vyčkej, až přijdou s tímto úmyslem, a nazvi to pak porušením vaši úmluvy. Kolskegg také zabral role Torgeiru Otkelssonovi a tak porušil smlouvu, kterou s ním uzavřel. Teď jeď k Torgeirovi a získej ho pro tuto při a spolu s ním napadni Gunnara. Jestliže vám však unikne, napadněte ho znovu a znovu. Mohu ti také prozradit, co mu Njál předpověděl o jeho životě, že dopustí-li se druhého ubití v téže rodové linii a poruší pak i příslušnou úmluvu, přinese mu to brzkou smrt. Proto musíš získat pro při Torgeira, jehož otce Gunnar již dříve ubil. Až se utkáte s Gunnarem, jednej opatrně. Torgeir zaútočí a Gunnar ho ubije a dopustí se tak druhého ubití v téže rodově větvi. Má-li mu to však způsobit smrt, musí porušit i úmluvu, a proto musíme vyčkat."
Potom odejel Torgeir domů a zpravil o věci důvěrně svého otce. Domluvili se, že tento plán podrží prozatím v tajnosti.

68
Krátce nato jel Starkadův syn do Kirkjubö, aby navštívil svého jmenovce. Celý den spolu tajně rozmlouvali. Nakonec daroval Torgeir svému jmenovci oštěp zdobený zlatem a odejel domů. Na podzim se dožadoval Kolskegg na tingskálském sněmu půdy v Móeidarhválu. Gunnar jmenoval svědky a nabídl lidem pod Třemi vrchy výměnou peníze nebo jinou půdu podle zákonného odhadu. Torgeir pak také jmenoval svědky a obvinil Gunnara, že porušil sjednanou úmluvu. Potom se sněm skončil a uběhl rok. Oba jmenovci se stále navštěvovali jako největší přátelé.
Kolskegg varoval Gunnara: „Doslechl jsem se, že mezi oběma jmenovci je velké přátelství, a mnozí tvrdí, že jim nelze věřit. Radím ti, aby sis dal pozor."
„Ať jsem kdekoliv," pravil Gunnar, „smrt mě nemine, jestliže je mi souzena."
A po těch slovech se rozešli.
Jednou na podzim oznámil Gunnar, že ještě tento týden budou pracovat doma na dvoře a příští týden že půjdou na sena na ostrovy. Nařídil, aby se všichni vydali na senoseč, doma že zůstane jen on a ženy.
Torgeir ze dvorce pod Třemi vrchy jel na návštěvu k svému jmenovci. Sotva se ti dva sešli, začali hovořit jako obvykle. Torgeir Starkadarson řekl: „Měli bychom se sebrat a napadnout Gunnara."
,Utkání s Gunnarem," zrazoval Torgeir Otkelsson, „dopadla vždy tak, že málokdo si z nich odnesl vítězství. Nerad bych také porušil úmluvu."
„Oni porušili úmluvu, a ne my," pravil Torgeir Starkadarson, „neboť tobě sebral Gunnar tvoje pole a mně a mému otci Móeidarhvál."
Nakonec se shodli, že Gunnara napadnou. Torgeir řekl, že za několik dní bude Gunnar doma sám, a dodal: „Přijeď ke mně ještě s jedenácti muži. Já budu mít stejně silnou družinu."
Nato odejel Torgeir domů.

69
Když Kolskegg s čeledíny byli již tři dni na ostrovech, dověděl se o tom Torgeir Starkadarson a hned vzkázal svému jmenovci, aby přijel nahoru na Tři vrchy. Sám se pak vypravil ještě s jedenácti muži na sedlo a čekal tam na svého jmenovce. Gunnar byl sám doma. Oba jmenovci zamířili nyní se svými družinami do Hlídarendi, ale cestou v lese je přepadlo takové spaní, že musili sesednout s koní. Uvázali je ke stromům, štíty pověsili do větví a ulehli se zbraněmi vedle sebe.
Njál, který byl té noci v Tórólfsfellu, nemohl usnout a stále vycházel ven a zase se vracel do světnice. Tórhild se ho zeptala, proč nespí.
„Mám stále nějaké vidění," řekl ve zlé předtuše Njál, „vidím dvojníky četných Gunnarových nepřátel, a děje se přitom něco divného: tváří se divoce, a přece si počínají neopatrně."
Krátce potom přijel přede dveře muž, seskočil s koně a vešel dovnitř. Byl to Tórhildin pastýř. Tórhild se ho zeptala, našel-li ovce.
„Našel jsem něco, na čem asi záleží víc," odpověděl pastýř.
„A co?" zeptal se Njál.
„Viděl jsem nahoře v lese čtyřiadvacet mužů. Koně měli přivázané ke stromům, štíty na větvích a spali."
A tak dobře si všiml všeho ten pastýř, že mohl podrobně popsat šatstvo i zbraně. Podle toho poznal Njál přesně, kdo který z nich byl. Pravil pak pastýři: „Měl bych dobrou čeleď, kdyby všichni byli takoví, jako jsi ty. Odměním se ti, ale napřed bych tě chtěl ještě někam poslat."
Pastýř byl hotov jet.
„Pojedeš," řekl Njál, „do Hlídarendi a řekneš Gunnarovi, aby jel k řece Grjótá pro své mužstvo. Já pak se vypravím za těmi nahoře a zaženu je. Štěstí nám přálo, neboť tamti nic nezískají, ale mnoho ztratí."
Pastýř jel ke Gunnarovi a vypravoval mu podrobně vše, co věděl. Gunnar pak spěchal ke Grjótá, aby si přibral muže, a Njál se vypravil za oběma jmenovci.
„Neprozřetelně tu ležíte," řekl jim, „a k čemu měla sloužit tato cesta? Věřte, že s Gunnarem nejsou žádné žerty. A mám-li říci pravdu, je toto nejhorší zrada a úklad o život. Vězte také, že Gunnar shromažďuje právě družinu a brzo už bude tady a všechny vás pobije, neutečete-li včas."
Ti se honem zchystali na zpáteční cestu, neboť je přepadl veliký strach, a jeli domů pod Tři vrchy. Njál navštívil Gunnara a radil mu, aby měl stále kolem sebe početnou družinu. „Já však pojedu a budu se snažit o narovnání. Budou mít asi pořádně nahnáno. Ale tento úklad, kterého se všichni zúčastnili, nebude oceněn níže než ubití kteréhokoliv z obou jmenovců, kdyby snad k němu došlo. Já pak podržím tyto peníze u sebe, abys je měl po ruce, kdybys je potřeboval."
Za tuto pomoc mu Gunnar srdečně poděkoval.

70
Njál odjel pod Tři vrchy a sdělil oběma jmenovcům, že Gunnar nerozpustí svou družinu, dokud nebude záležitost mezi nimi a jím urovnána. Oba měli velmi nahnáno a žádali Njála, aby Gunnarovi přednesl jejich návrhy k narovnání. Njál řekl, že tak učiní jen tehdy, slíbí-li mu, že se nedopustí zrady. Žádali ho, aby byl členem poroty, a prohlásili, že jeho rozsouzení dodrží. Njál rozhodl, že učiní výrok jen na sněmu a za účasti nejváženějších mužů, a oni s tím souhlasili. Njál tedy mezi nimi zprostředkoval a obě strany si rukoudáním zaručily mír a narovnání. Njál měl učinit výrok a bylo mu ponecháno na vůli, aby k němu přizval, koho by chtěl. Krátce nato navštívili Mörda Valgardssona. Mörd jim velmi vyčítal, že vydali při do rukou Njálovi, který je velkým přítelem Gunnarovým, a pravil, že se jim to zle vyplatí.
Jako obvykle vypravili se i tentokrát lidé na obecný sněm, a také obě strany přišly na sněm. Njál si vyžádal, aby byl slyšen, a zeptal se nejváženějších mužů, kteří byli přítomni, jakou pokutu může podle jejich mínění žádat Gunnar od těch, kteří osnovali proti němu přepadení. Odpověď zněla, že značnou. Njál se zeptal, vztahuje-li se tento nárok na všechny zúčastněné, nebo zdali všechna odpovědnost spadá na strůjce úkladů. Tázaní odpověděli, že strůjcové odpovídají nejvíce, ale že i ostatní mají nemalou vinu.
„Mnozí se budou domnívat," namítal Mörd, „že se tak nestalo docela bez důvodů, když přece Gunnar porušil úmluvu s oběma jmenovci."
„Nelze mluvit o rušení úmluvy," pravil Njál, „jestliže někdo užije proti druhému zákona. Neboť jen zákonem můžeme vybudovat naši zem, avšak zvůlí ji zpustošíme."
Njál pak vyložil, že Gunnar nabídl za Móeidarhvál jinou půdu anebo peníze. Tu se oběma jmenovcům zdálo, že je Mörd podvedl, a zle mu to vyčítali a pravili, že jeho vinou budou musit platit pokutu. Njál jmenoval pro tuto při dvanáctičlenný soud. Všichni, kdo se zúčastnili jízdy, byli odsouzeni k pokutě sto stříbrných a oba jmenovci měli zaplatit po dvou stech. Njál přijal tyto peníze v úschovu a obě strany si slíbily vzájemný pokoj a mír podle slov předříkávaných Njálem. Po sněmu odejel Gunnar do Údolí v Hjardarholtu. Óláf Páv ho přivítal velmi srdečně a Gunnar u něho zůstal celých čtrnáct dní. Navštívil za tu dobu všechny části kraje a všude byl vítaným hostem. Při loučení pravil Óláf: „Dám ti tři dary: zlatý prsten, plášť, který patříval irskému králi Myrkjartanovi, a psa, kterého jsem dostal v Irsku. Je to veliké zvíře a jeho pomoc vydá za chrabrého muže. Je také stejně rozumný jako člověk. Zaštěká na každého, v kom pozná tvého nepřítele, ale nikdy na tvé přátele. Na každém pozná, zdali s tebou smýšlí dobře, nebo zle. A raději položí svůj život, než aby ti byl nevěrný. Ten pes se jmenuje Sám."
Pak zavolal na psa a řekl mu: „Teď patříš Gunnarovi a služ mu, jak dovedeš nejlíp."
Pes zamířil hned ke Gunnarovi a položil se mu k nohám. Óláf varoval Gunnara, aby se měl na pozoru, protože prý mu mnoho lidí závidí - neboť nyní jsi pokládán za nejslavnějšího muže v celé zemi."
Gunnar mu poděkoval za dary a dobrou radu a odejel domů. Nějakou dobu žil na svém dvorci, aniž se co přihodilo.

71
Krátce nato se potkali oba jmenovci s Mördem. Nesmířili se s ním ještě, neboť mu nemohli zapomenout, že kvůli němu pozbyli mnoho peněz, a žádali ho, aby zosnoval proti Gunnarovi nový plán. Mörd slíbil, že tak učiní - „a radil bych vám, aby Torgeir Otkelsson svedl Ormhildu, Gunnarovu příbuznou. Gunnarovo nepřátelství pak vůči vám zesílí a já rozšířím pověst, že to Gunnar nemíní tak ponechat. Brzo nato můžete Gunnara přepadnout, ale nečiňte tak na jeho dvoře, protože tam ho nikdo nepřemůže, dokud je naživu jeho pes."
Dohodli pak mezi sebou, že tento plán uskuteční. Uběhlo léto. Torgeir navštěvoval Ormhildu stále častěji. Gunnar to nelibě nesl a napětí mezi oběma stoupalo. Uběhla i zima a nadešlo léto a Torgeir se zase scházel potají s Ormhildou. Také Torgeir a Mörd se stále častěji navštěvovali a umlouvali spolu, jak přepadnout Gunnara, až pojede za svou čeledí dolů na ostrovy. Jednou Mörd zpozoroval, jak Gunnar jede na ostrovy, a hned vzkázal Torgeirovi, že nadešla skvělá příležitost přepadnout Gunnara. Torgeir se hned přichystal a vsedl na koně a s ním vyrazilo od Tří vrchů dvanáct mužů, a když přibyli do Kirkjubö, čekalo tam již jiných dvanáct. Domluvili se, že pojedou nahoru k řece Rangá a počíhají si tam na Gunnara. Když se Gunnar vracel z ostrovů, jel Kolskegg s ním. Gunnar měl s sebou luk a šípy a oštěp. Kolskegg měl krátký meč a všechnu potřebnou výzbroj.

72
Když Gunnar a Kolskegg jeli dolů k Rangá, objevila se na oštěpu krev. Kolskegg se zeptal, jaká je toho příčina. Gunnar vysvětlil, že takovému zjevu se v jiných zemích říká krvavý déšť - „a sedlák Ölvi tvrdil, že to předpovídá velká utkání." Jeli pak dál, až uviděli u řeky muže a uvázané koně.
Gunnar upozornil: „Číhají na nás."
„Nikdy jim nebylo možno věřit," odpověděl Kolskegg. „Ale co teď?"
„Vezměme to tryskem kolem nich k brodu a připravme se tam na odpor," rozhodl Gunnar.
Ti u řeky je však zpozorovali a hned se obrátili proti nim. Gunnar napjal luk, vzal šípy a vysypal je před sebe a hned střílel po těch, kteří přišli na dostřel. Tak mnoho mužů poranil a někteří padli.
Tu prohlásil Torgeir Otkelsson: „Takhle nic nespravíme. Zaútočme co nejostřeji."
Učinili tak. První vyrazil Önund Sličný, Torgeirův příbuzný. Gunnar po něm vrhl kopím, které zasáhlo štít a rozpůlilo jej ve dva kusy a projelo Önundovi tělem. Ögmund Kadeř skočil Gunnarovi do zad, ale Kolskegg to zpozoroval a usekl mu obě nohy a shodil ho do řeky, kde se utopil. Boj se stupňoval. Gunnar jednou rukou sekal a druhou bodal. Také Kolskegg pobil mnoho mužů a mnoho jich zranil.
Torgeir Starkadarson pravil svému jmenovci: „Není na tobě vidět, že chceš pomstít svého otce."
„Jistě jsem neútočil dost prudce," odpověděl Torgeir, „a přesto nemohu o tobě říci, že bys byl aspoň hned za mnou. Proto nesnesu, abys mi předhazoval zbabělost." Po těchto slovech se vrhl na Gunnara a probodl mu štít a zranil ruku. Gunnar otočil prudce štítem, takže se oštěp za hrotem zlomil. Vtom zpozoroval Gunnar, že jiný muž se mu přiblížil na dosah meče, a zasadil mu smrtelnou ránu. Potom uchopil oběma rukama kopí a v té chvíli se k němu přiblížil Torgeir Otkelsson s napřaženým mečem. Gunnar se obrátil proti němu a probodl ho kopím, a vyzdvihnuv ho do vzduchu, mrštil jím do řeky. Proud ho pak odnesl dolů k brodu, kde ho zachytil kámen, a od té doby se tomu místu říká Torgeirův brod.
„Dejme se na útěk, protože tady na nás nečeká vítězství," radil Torgeir Starkadarson a všichni ho rádi poslechli.
„Pusťme se za nimi," vyzýval Kolskegg, „a vezmi luk a šípy. Snad ještě dohoníš Torgeira na dostřel."
„Pokuty za tyto muže, kteří tu leží mrtvi, už stačí, aby se naše měšce vyprázdnily do dna," odpověděl Gunnar.
„Nebude ti chybět peněz," mínil Kolskegg. „Ale Torgeir neustane, dokud nepadneš."
„Takových se mi musí postavit do cesty víc, abych se jich lekl," smál se Gunnar.
Pak jeli domů a vypravovali, co se stalo. Hallgerd uvítala tyto zprávy a velmi chválila jejich čin.
Rannveig však pravila: „Možná že čin je dobrý, ale mám příliš zlé tušení, než abych se domnívala, že z toho vzejde něco dobrého."

73
O této události se široko daleko vyprávělo a mnohým bylo Torgeirovy smrti velmi líto. Gizur Bílý jel se svými lidmi na místo boje, a když vyhlásil všechna ubití a vyzval sousedy na sněm, vrátil se domů.
Njál a Gunnar se sešli a mluvili o utkání. Njál varoval Gunnara: „Buď nyní opatrný. Ubil jsi již dva muže z téže rodové větve. Nezapomínej, že půjde o tvůj život, nedodržíš-li sjednanou úmluvu."
„V ničem se nechci od ní uchýlit," pravil Gunnar, „ale na sněmu budu přece jen potřebovat vaší pomoci."
„Tobě zůstanu věrný až do smrti," ujistil ho Njál.
Po těch slovech odejel Gunnar domů.
Blížil se sněm a obě strany sbíraly silnou družinu. Na sněmu se nemluvilo o ničem víc než o tom, jak skončí tato pře. Gizur a Geir se domlouvali, kdo z nich pronese žalobu pro Torgeirovo ubití. Nakonec se Gizur ujal pře a pronesl na Skále zákona žalobu těmito slovy: „Obviňuji Gunnara Hámundarsona z prvního trestného napadnutí, kterým napadl Torgeira Otkelssona a zranil ho ranou hluboko do hrudi, ranou, která způsobila Torgeirovu smrt. Žádám, aby za tento čin byl prohlášen psancem, kterého nikdo nesmí živit ani chránit a kterému nikdo nesmí poskytnout pomoc. Prohlašuji jeho majetek za propadlý, z poloviny mně a z poloviny těm mužům z kraje, kterým propadlý majetek podle zákona patří. Ohlašuji žalobu k soudu kraje, k němuž podle zákona patří, ohlašuji zákonné ohlášení, ohlašuji je před všemi přítomnými na Skále zákona. Ohlašuji žalobu proti Gunnaru Hámundarsonovi, aby byl souzen a prohlášen psancem."
A znovu jmenoval Gizur svědky a ohlásil žalobu proti Gunnaru Hámundarsonovi proto, že zranil Torgeira Otkelssona ranou hluboko do hrudi, kterážto rána způsobila Torgeirovu smrt na místě, kde předtím Gunnar napadl Torgeira trestným napadnutím. Toto ohlášení ohlásil stejným způsobem jako první. Pak učinil formální dotaz, ke kterému sněmu obžalovaný patří a kde bydlí. Nato se lidé rozešli a všichni se shodovali v tom, že se Gizur vyzná v přednesu žaloby.
Gunnar se dobře ovládal a mlčel.
Sněm pokročil natolik, že měly zasednout soudy. Gunnar stál na sever od soudu lidí z poříčí Rangá. Gizur stál od soudu na jih a jmenoval svědky a vyzval Gunnara, aby si poslechl jeho přísahu a přednes žaloby a všech náležitostí, které hodlá uvést. Potom vykonal přísahu a přednesl před soudem uvedenou žalobu. Pak dal přednést svědectví své obžaloby. Potom vyzval sousedy, aby zaujali svá místa a aby protivná strana vyloučila nenáležité členy poroty.

74
Tu konečně pravil Njál: „Nyní již nebude možné nečinně přihlížet. Pojďme k místu, kde sedí sousedé." Šli tam a vyloučili čtyři sousedy z poroty a na pěti, kteří zbyli, žádali, aby vypověděli v Gunnarově při, zdali oba jmenovci nepřišli na bojiště s úmyslem přepadnout Gunnara. A všichni hned dosvědčili, že tomu tak bylo. Tuto výpověď prohlásil Njál za zákonnou námitku proti žalobě a pravil, že ji přednese, jestliže protivná strana nepřistoupí na smír. Mnoho předních mužů se za to přimlouvalo a dosáhli toho, aby dvanáct mužů proneslo výrok. Toto ujednání potvrdily obě strany rukoudáním. Potom byl pronesen rozsudek a určena peněžitá pokuta, která měla být hned na sněmu vyplacena. Gunnar měl odejet ze země a s ním i Kolskegg, a měli zůstat v cizině celé tři roky. Kdyby Gunnar neodejel, měli by příbuzní ubitého právo ho zabít. Gunnar na sobě nedal znát, že se mu tento smír nelíbí. Zeptal se jenom Njála na peníze, které mu svěřil v ochranu. Njál mu vyplatil všechny peníze a částka činila právě tolik, kolik měl Gunnar za sebe zaplatit.
Potom se lidé rozjeli domů. Njál a Gunnar jeli ze sněmu společně. Njál domlouval Gunnarovi: „Hleď, příteli, dodržet tuto úmluvu a vzpomeň si, co jsme si řekli. A sklidil-li jsi na první cestě za moře velikou čest, sklidíš ještě větší slávu na této cestě. Až se vrátíš, budou tě všichni mít v úctě a dožiješ se dlouhého věku a nikdo se neodváží šlápnout ti na paty. Ale neodjedeš-li ze země a porušíš úmluvu, pak budeš zde v zemi zabit a to je zlé pomyšlení pro ty, kdo jsou tvými přáteli."
Gunnar ujistil Njála, že nepomýšlí porušit úmluvu. Pak jel domů a oznámil, jaké bylo sjednáno narovnání. Rannveig pravila, ad jenom jede do cizích zemí a jeho nepřátelé ať se zatím rvou s někým jiným.

75
Tráin Sigfússon sdělil své ženě, že toho léta chce odejet za moře. Zena odpověděla, že je tak dobře, a Tráin si najal místo na lodi Högniho, řečeného Bílý. Gunnar a Kolskegg si najali místo na lodi Arfinna z Víku. Také Njálovi synové Grím a Helgi žádali svého otce, aby směli odejet ze země.
„Tato cesta bude spojena s obtížemi a budete často v nebezpečí života," varoval je Njál. „V něčem si možná vysloužíte čest a slávu, lze však čekat, že z toho vzejdou potíže, až se vrátíte domů."
Oni však přece jen prosili, aby směli jet, a nakonec jim otec povolil. Zakoupili si pak místo na lodi Bárdiho, řečeného Černý, a Óláfa, syna Ketila z Eldy. Mnoho se vykládalo o tom, že z kraje odjedou právě ti nejlepší muži. Gunnarovi synové Högni a Grani byli již dospělí. Povahou si nebyli podobni. Grani zdědil mnoho povahových rysů po matce, ale Högni byl dobrého srdce. Gunnar dal dopravit své a bratrovy věci na loď, a když už loď byla připravena k plavbě, vypravil se Gunnar do Bergtórshválu a navštívil i jiné statky, aby se rozloučil se známými a poděkoval jim za pomoc, kterou mu prokázali. Den nato se vypravil na loď a lidem na svém dvorci řekl, že odjíždí navždy. Toto sdělení nesli všichni těžce, nevzdávali se však naděje, že později se přece jen vrátí. Když byl hotov, rozloučil se Gunnar se všemi polibkem a všichni ho vyprovodili před dům. Gunnar zabodl oštěp do země, vyhoupl se do sedla a odjížděl s Kolskeggem k lodi. Blížili se k řece Markarfljót, když tu Gunnarův kůň klopýtl. Gunnar seskočil se sedla. Jeho pohled ulpěl na stráni a na dvorci Hlídarendi.
A tu pravil: „Jak je ta stráň krásná! Nikdy jsem ji neviděl tak krásnou jako nyní. Posečené louky a sluncem zalitá pole. Vrátím se domů a nikam nepojedu."
„Tu radost přece svým nepřátelům neuděláš," domlouval Kolskegg, „abys porušil úmluvu a zklamal své přátele. Můžeš si také domyslit, že by se vyplnilo, co řekl Njál."
„Nikam nepojedu," rozhodl se Gunnar, „a rád bych, abys ani ty nejel."
„To neudělám," prohlásil Kolskegg. „Nestanu se zrádcem a nikdy nezklamu toho, kdo ve mne má důvěru. Nezbývá nám tedy, než abychom se rozloučili, a vyřiď matce a přátelům, že se již nevrátím na Island, protože jakmile se, bratře, dovím o tvé smrti, nic mne už sem nepotáhne."
Rozloučili se tedy. Gunnar se vrátil na Hlídarendi a Kolskegg jel k lodi a odplul na moře. Hallgerd měla z Gunnarova návratu radost, ale matka mlčela. Gunnar zůstal přes podzim a zimu doma a měl jen málo mužů kolem sebe. Óláf Páv pozval Gunnara a Hallgerdu k sobě. Hospodářství prý mohou svěřit matce a synovi Högnimu. Gunnar byl zpočátku pozvání rád a slíbil, že přijede, ale když měl jet, tu se mu nechtělo.
V létě na sněmu prohlásil Gizur a Geir na Skále zákona Gunnara za psance a ještě před skončením sněmu sezvali do lávové rokle Almannagjá všechny Gunnarovy nepřátele, Starkada ze dvorce pod Třemi vrchy a jeho syna Torgeira, Mörda a Valgarda Šedivého, godiho Geira a Hjaltiho Skeggjasona, oba Torleikovy syny Torbranda a Ásbranda, dále Eilífa a jeho syna Önunda z Tröllaskógu a Torgríma ze Sandgilu.
Gizur pravil: „Chci vám navrhnout, abychom se v létě vypravili proti Gunnarovi a ubili ho."
Hjalti však prohlásil: „Tady na sněmu jsem slíbil Gunnarovi, když přistoupil na má slova, že se nezúčastním přepadů proti němu. A dodržím, co jsem slíbil."
Nato Hjalti odešel. Ti pak, co zbyli, se smluvili, že přepadnou Gunnara, a potvrdili to rukoudáním, a toho, kdo by se vyhnul úmluvě, prohlásili už předem psancem. Mörd měl vyzvědět, kdy bude nejlepší příležitost k přepadnutí. V tomto spolku bylo čtyřicet mužů. Zdálo se jim nyní maličkostí uspořádat na Gunnara lov, když odejel Kolskegg a Tráin a mnoho jiných Gunnarových přátel.
Lidé se rozjeli ze sněmu a Njál jel navštívit Gunnara, aby mu oznámil, že byl prohlášen psancem a že jeho nepřátelé se smluvili, že ho přepadnou.
„Je to od tebe hezké," poděkoval mu Gunnar, „že mě varuješ."
„Chci," odpověděl Njál, „aby moji synové Skarphedin a Höskuld jeli k tobě. Ti dva budou s tebou sdílet týž osud."
„Nerad bych," namítl Gunnar, „aby tvoji synové ztratili kvůli mně život. Zasloužil sis také ode mne něco jiného."
„Na tom už nezáleží," odpověděl Njál, „neboť stejně připadne pomsta za tebe, až padneš, mým synům."
„Není to nepravděpodobné," pravil Gunnar, „ale nechtěl bych být příčinou ještě této ztráty. O jedno však vás musím prosit: abyste se ujali mého syna Högniho. O Granim nemluvím, ten po mně nezdědil mnoho ve své povaze."
Njál mu slíbil, oč žádal, a odjel domů. Vypravuje se, že Gunnar navštěvoval všechna shromáždění a sněmy a nikdy se jeho nepřátelé neodvážili mu ublížit. Tak uběhl nějaký čas, kdy Gunnar žil, jako by nebyl psancem.

76
Na podzim rozeslal Mörd Valgardsson vzkazy, že Gunnar pošle čeleď na senoseč dolů na ostrovy a že zůstane doma sám. Jakmile Gizur Bílý a godi Geir dostali vzkaz, vydali se hned na východ přes řeku a dále přes písky do Hofu. Odtud vzkázali Starkadovi pod Třemi vrchy. Tam se potom sešli všichni, kteří se měli zúčastnit výpravy proti Gunnarovi, a radili se, jak si počínat. Mörd pravil, že Gunnara nepřekvapí, leč že by donutili Torkela, sedláka ze sousedního dvorce, aby jel s nimi a zmocnil se Gunnarova psa. Na dvůr by ovšem musil jít sám. Jeli tedy na východ k Hlídarendi a poslali pro Torkela. Jali ho a dali mu na vybranou: buď zabije psa, anebo oni ubijí jeho, Torkela. Torkel volil raději život a jel s nimi.
Loukou ke dvoru vedla hrazená cesta a tam se rozhodli vyčkat. Torkel šel ke dvorci. Pes ležel nahoře na střeše a Torkel ho přilákal k sobě na cestu. Když však pes spatřil před sebou cizí muže, skočil po Torkelovi a kousl ho do nohy. Önund z Tröllaskógu sekl psovi sekyrou po hlavě, až mu projela do mozku. Pes zavyl, a nikdo z nich neslyšel předtím tak hrozné zavytí.

77
Gunnar se probudil a pravil: „Zle s tebou zacházejí, příteli Sáme! A možná že je souzeno, abych tě brzo následoval."
Gunnarovo stavení bylo celé ze dřeva a střecha byla sdělána z desek přes sebe přeložených. Ve střeše byly vikýře se záklopkou. S Gunnarem spala ve světnici Hallgerd a matka. Nepřátelé nevěděli, je-li Gunnar doma, a vybízeli jeden druhého, aby šel napřed a vyzvěděl, jak se věci mají. Nor Torgrím vylezl na střechu. Gunnar zpozoroval, že před vikýřem se objevil červený kabát, a zamířil kopím proti otvoru a zasáhl muže uprostřed těla. Torgrímovi uklouzly nohy a štít mu vypadl z ruky a on sám se svalil se střechy dolů. Postavil se však ještě na nohy a šel ke Gizurově družině, která seděla na zemi. Gizur se na něho podíval a pravil: „Tak co, je Gunnar doma?"
„Sami se můžete přesvědčit," odpověděl Torgrím. „Já jsem se aspoň dověděl, že jeho kopí je doma."
Po těch slovech klesl mrtev k zemi. Zaútočili proti stavení. Gunnar střílel po nich šípy a sám se dobře chránil, takže nemohli nic pořídit. Proto vylezli někteří na střechu a chtěli odtud zaútočit. Ale i tam je zasáhly Gunnarovy šípy a také toto jejich snažení bylo marné. Jejich útok trval nějakou chvíli, ale potom si musili odpočinout. Brzo však zaútočili znovu.
Gizur Bílý vybízel ostatní: „Útočme statečněji, nebo nic nedokážeme."
Podnikli třetí útok. Doráželi dlouho, ale nakonec ustoupili.
„Na střeše leží šíp," pravil Gunnar. „Je to jeden z jejich šípů a já ho vystřelím proti nim a bude to k jejich hanbě, utrpí-li vlastní zbraní ztrátu."
Jeho matka ho však varovala: „Nečiň tak a nepopouzej je, když už jednou ustoupili."
Gunnar však sáhl po šípu a vystřelil jej proti Eilífu Önundarsonovi, kterého těžce zranil. Eilíf stál stranou a nikdo nezpozoroval, že byl zraněn.
„Viděl jsem," řekl Gizur, „jak ruka se zlatým náramkem sáhla po šípu, který ležel na střeše. Jistě by nehledala venku zásobu, kdyby měla hojnost uvnitř. A proto zaútočme znovu."
„Zapalme stavení a ať v něm uhoří," navrhl Mörd.
„To se nikdy nestane," řekl Gizur, „i kdybych věděl, že můj život je v sázce. Věruže bys mohl dát lepší radu. Říkají přece o tobě, že jsi chytrý."
Na zemi ležely provazy, které sloužily k upevnění budov.
„Vezměme provazy," navrhl Mörd, „a otočme je kolem konců hřebenového trámu. Jeden konec připevněme ke kamenům a provaz natáčejme na rumpál a stáhněme střechu dolů." Uposlechli ho a chopili se hned provazů a plán se podařil. Než se Gunnar nadál, stáhli střechu se stavení. Gunnar však střílel stále z luku, takže na něho nemohli. Tu přišel Mörd podruhé s návrhem, aby Gunnara upálili uvnitř stavení.
Gizur však odporoval: „Nevím, proč to říkáš, když všichni jsme proti tomu. Nikdy se to nesmí stát."
V tom okamžiku vyskočil Torbrand Torleiksson na roubení a přeťal Gunnarovi tětivu jeho luku. Gunnar uchopil oběma rukama oštěp, a rychle se obrátiv proti němu, probodl ho a svrhl ho na zem. Tu vyběhl nahoru jeho bratr Ásbrand. Gunnar namířil proti němu kopí a Ásbrand nastavil štít. Zbraň projela štítem a zasáhla Ásbranda doprostřed ramene. Gunnar otočil kopím tak prudce, že štít pukl a obě ramenní kosti se zlomily. Ásbrand sám se pak zřítil na zem. Předtím již poranil Gunnar osm mužů a dva ubil. Gunnar měl dvě rány, všichni však říkali, že nemyslí ani na rány, ani na smrt.
Nyní se obrátil k Hallgerdě a žádal ji: „Dej mi dvě přadénka svých vlasů a upleťte mi z nich tětivu."
„Závisí snad na tom něco?" zeptala se ho Hallgerd.
„Můj život," odpověděl Gunnar, „neboť dokud budu mít luk, nepřemohou mě."
„Nyní ti tedy připomenu," pravila Hallgerd, „tvůj políček a málo mi záleží na tom, jak dlouho se budeš bránit."
„Různým způsobem je možno se proslavit," odpověděl Gunnar, „a nebudu tě dlouho prosit."
„Jsi zlá a tvá hanba bude dlouho žít," řekla Rannveig Hallgerdě.
Gunnar se bránil statečně a zasadil ještě osmi jiným tak těžké rány, že někteří byli blízcí smrti. Bránil se, až klesl únavou. Zasadili mu četné rány, ale přesto jim ještě jednou unikl a dlouho se bránil. Ale nakonec ho přece jen ubili. O jeho obraně složil skáld Torkel tyto verše:

Slyšel jsem, jak slavně
sám se bránil v boji.
Oštěpem dva ubil
útočníky prudké,
šípy Gunnar šestnáct
šelem zrádných zranil.
Lidé z Kjölu lstiví
lichou mají slávu.

Gizur si oddechl: „Složili jsme zde pořádný kus. Nebylo to snadné, a dokud v této zemi budou žít lidé, bude se vyprávět, jak statečně se dovedl Gunnar bránit."
Potom přistoupil k Rannveize a otázal se: „Poskytneš našim dvěma padlým místo, aby zde byli pochováni?"
„Raději než jen dvěma bych je poskytla vám všem," odpověděla Rannveig.
„Není divu, že takhle mluvíš, neboť tvá ztráta je velká." A Gizur zakázal, aby se nikdo neodvážil loupit nebo ničit.
A potom odjeli.
Torgeir Starkadarson pravil: „Nyní nebudeme moci kvůli Sigfúsovým synům zůstat na svých dvorcích, leda že bys ty, Gizure, nebo Geir zůstali nějakou dobu zde na jihu."
„Dobře," souhlasil Gizur a pak losovali a los padl na Geira. Geir pak jel na dvůr Oddi a zůstal tam. Geir měl syna jménem Hróald, levobočka. Hróald se chlubil, že zasadil Gunnarovi smrtelnou ránu. Také Torgeir se vychloubal, že mu zasadil ránu. Gizur přebýval doma na Mosfellu. O Gunnarově ubití mluvili všude s pohoršením a jeho smrti bylo všem líto.

78
Gunnarova smrt se těžce dotkla Njála i Sigfúsových synů. Ti se zeptali Njála, zda je možno vyhlásit žalobu pro Gunnarovo ubití a připravit při. Njál pravil, že to není možné, protože Gunnar byl prohlášen psancem, a dodal, že by spíše bylo možné pomstít se jeho vrahům ubitím několika jejich lidí.
Gunnar byl pochován vsedě a nad jeho tělem byla navršena mohyla. Rannveig nechtěla, aby mu dali oštěp s sebou do mohyly, a prohlásila, že se ho smí dotknout jenom ten, kdo bude chtít Gunnara pomstít. Nikdo se však oštěpu nedotkl. Rannveig vyčítala Hallgerdě, že zavinila Gunnarovu smrt, a byla k ní tak tvrdá, že se zdálo, že ji snad zabije. Proto Hallgerd utekla se svým synem Granim do Grjótá. Potom byl Gunnarův majetek rozdělen: Högni měl podržet dvorec v Hlídarendi, kdežto Grani měl dostat pozemky, které byly pronajaty.
Přihodilo se jednou v Hlídarendi, že pastýř se služebnou hnali dobytek kolem Gunnarovy mohyly. Zdálo se jim, že Gunnar pronáší v mohyle veselé verše. Když přišli domů, vypravovali Rannveize, co slyšeli. Rannveig jim radila, aby to sdělili Njálovi. Jeli tedy do Bergtórshválu a vypravovali Njálovi, co slyšeli, a musili mu to třikrát opakovat. Nato rozmlouval Njál tiše se Skarphedinem. Skarphedin vzal zbraně a jel do Hlídarendi. Högni a Rannveig ho srdečně přivítali, neboť byli rádi, že je navštívil. Rannveig ho prosila, aby se u nich zdržel nějaký čas, a Skarphedin souhlasil. Högni a Skarphedin chodili stále spolu. Högni byl udatný muž a bodrý, ale nedůvěřivý, a proto se mu nikdo neodvážil o té příhodě vypravovat.
Stalo se však, že jednou stál Skarphedin s Högnim jižně od Gunnarovy mohyly. Svítil měsíc, ale občas přes něj přeplul mrak. Zdálo se jim, že je mohyla otevřena a že se Gunnar obrátil a dívá se do měsíce. V mohyle hořela čtyři světla a nevrhala žádný stín. Na Gunnarově tváři bylo vidět veselí a slyšeli, jak hlasitě pronáší verše:

Pravil dárce darů,
dobrý Högnův otec,
v boji beznadějném
když se bránit musil,
raději že ranou
v boji padne ráznou,
nikdy nikomu však
v boji neustoupí,
v boji neustoupí.

Potom se mohyla zase zavřela.
„Uvěřil bys v toto zjevení, kdyby ti je vypravoval Njál?"
„Uvěřil," odpověděl Högni, „protože mi bylo řečeno, že Njál nikdy nelže."
„To není jen tak," pravil Skarphedin, „že se nám Gunnar zjevil a pravil, že by raději zemřel, než aby ustoupil svým nepřátelům. Chtěl nám tak přece vyjevit své přání."
„Nic nepořídím," řekl Högni, „jestliže mi nepomůžeš."
„Nyní si rád připomenu," pravil Skarphedin, „jak jednal Gunnar po ubití vašeho příbuzného Sigmunda. A pomohu ti, jak jen budu moci. Také můj otec slíbil Gunnarovi, že pomůže, kdykoliv bys toho potřeboval ty nebo jeho matka."
Potom se vrátili do Hlídarendi.

79
„Ještě dnes v noci musíme vyjet," připomenul Skarphedin, „protože jakmile se dovědí, že jsem zde, budou opatrnější."
„Zařídím se podle tvé rady," pravil Högni.
Když se Skarphedin s Högnim rozhodli, že sáhnou k zbrani, všichni na dvoře už spali. Högni sňal kopí, které vydalo jasný hlas. Rannveig vyskočila a pravila rozzlobeně: „Kdo sáhl po kopí, na které jsem nikomu nedovolila sáhnout?"
„Chci je," pravil Högni, „odnést svému otci, aby si je vzal do valhally a ukázal je tam při přehlídce zbraní."
„Spíš je poneseš ty," vytušila Rannveig, „abys pomstil svého otce, neboť oštěp právě ohlásil smrt jednoho nebo více mužů."
Högni vyšel ven a opakoval Skarphedinovi rozmluvu, kterou měl s babičkou. Potom zamířili na dvorec Oddi. Celou cestu s nimi letěli dva havrani. Byla noc, když přijeli ke dvoru, a hnali dobytek, který se tam pásl, nahoru k stavením. Tu vyběhli Hróald a Tjörvi, aby odehnali dobytek na ohrazenou cestu. Oba měli zbraně.
Skarphedin skočil po nich a pravil: „Nechcete věřit svým očím, ale skutečně je tomu tak, jsme zde." A po těch slovech zasadil Tjörvimu smrtelnou ránu. Hróald držel v ruce oštěp. Högni se vrhl proti němu a Hróald namířil na něho zbraň. Högni mu však přesekl oštěp a probodl ho kopím. Mrtvoly nechali ležet a odjeli směrem k dvorci pod Třemi vrchy. Když tam přijeli, vyskočil Skarphedin na střechu a začal trhat drn. Ti, co byli uvnitř, myslili, že je to dobytek. Starkard a Torgeir se rychle oblékli, vzali zbraně a vyšli ven a běželi nahoru kolem ohrady, ale když Starkard spatřil Skarphedina, dostal strach a chtěl se vrátit. Ale Skarphedin hned u ohrady ho ubil. Högni se obrátil proti Torgeirovi a probodl ho kopím. Odtud odjeli do Hofu. Mörd byl na poli před domem a prosil o život a nabízel plné narovnání. Skarphedin ohlásil Mördovi, že již čtyři ubili - „a ty půjdeš touž cestou, anebo nabídni Högnimu, aby sám rozsoudil, jestliže ovšem přijme tuto nabídku."
Högni pravil, že nikdy nepomyslil na smír s vrahy svého otce, nakonec však nabídku přijal.

80
Njál domlouval těm, kterým příslušelo vést při pro ubití Starkada a Torgeira, aby přijali narovnání. Na sněmu kraje pak byla jmenována porota. A byly uváženy všechny okolnosti, i útok na Gunnara, ačkoliv byl psancem. Mörd vyplatil všechny peníze, které byly určeny za pokutu, neboť výrok v jeho věci nebyl vynesen dříve, než byly vyřízeny ostatní body pře, a ubití Starkada a Torgeira bylo vyváženo ubitím Gunnarovým. Tak došlo k plnému narovnání. Na sněmu se mnoho mluvilo o poměru mezi Geirem a Högnim, který skončil tím, že došlo k smíru, který obě strany dodržely. Geir bydlil v Hlídu až do své smrti a v této sáze se o něm již nemluví. Njál vybral Högnimu nevěstu, dceru skálda Vetrlida Álfeidu, kterou také dostal za ženu. Jejich synem byl Ari, který odplul na Hjaltland a oženil se tam. Od něho pochází Einar z Hjaltlandu, velmi chrabrý muž. Högni udržoval přátelství s Njálem, ale ani o něm se už v této sáze nevypravuje.

81
Kolskegg, Gunnarův bratr, o kterém jsme již řekli, že odejel do Norska, přistál ve Víku a zůstal tam přes zimu. Ale příštího léta odplul do Dánska a vstoupil do služeb krále Sveina Tjúguskegga. Na jeho dvoře se těšil velké úctě. Jednou v noci přišel k němu ve snu nějaký muž. Vycházela z něho tajemná zář a Kolskeggovi se zdálo, že ho budí.
Muž ho oslovil: „Vstaň a pojď se mnou."
„Co mi chceš?" zeptal se Kolskegg.
„Opatřím ti nevěstu a staneš se rytířem."
Měl dojem, jako by říkal, že souhlasí. Když se probudil, šel za mužem znalým skrytých věcí a vypravoval mu svůj sen. Muž mu jej vyložil a řekl, že odjede do jižních zemí a stane se božím rytířem. Kolskegg přijal v Dánsku křest, ale nezalíbil si zemi a jel na východ do Gardaríku, jak tehdy říkali Rusku, a zdržel se tam přes zimu. Odtud odejel do Mikligardu, Cařihradu, kde vstoupil do císařova vojska. Poslední zpráva o něm říká, že se tam oženil a stal se náčelníkem varjažské družiny. V Mikligardu zůstal až do své smrti a v této sáze se o něm již nevypravuje.

82
Také Tráin Sigfússon přibyl do Norska. Loď, na které plul, přistála v Hálogalandu. Pak pluli na jih k Trándheimskému fjordu a do jarlova sídla Hladů. Jakmile se jarl Hákon dověděl, že připlula cizí loď, poslal hned muže, aby vyzvěděli, kdo je na lodi. Muži se vrátili a podali mu přesnou zprávu. Jarl pak poslal pro Tráina. Když se Tráin dostavil na jeho dvůr, zeptal se ho jarl, z jakého rodu je. Tráin odpověděl, že je blízký příbuzný Gunnara z Hlídarendi.
„To ti bude k užitku," pravil jarl, „neboť jsem viděl mnoho islandských mužů, ale nikoho jemu rovného."
„Pane, dovolíte, abych zůstal přes zimu s vámi?" požádal jarla Tráin.
Jarl ho přijal do své družiny. Tráin tam zůstal přes zimu a těšil se velké vážnosti.
Žil víking jménem Kol. Byl synem Ásmunda Olše ze Smálandu. Kotvil v řece Gautelfu. Měl pět lodí a početnou družinu. Z Gautelfu odplul Kol do Norska a přistál ve Foldu a přepadl nečekaně Hallvarda Sotiho v jeho příbytku. Hallvard se bránil statečně, dokud mu nezapálili stavení nad hlavou. Tehdy se vzdal, ale Vikingové ho ubili a s velkou kořistí odjeli potom nazpět do Ljódhúsu. Když se o tom dověděl jarl Hákon, prohlásil ho za psance v celé své říši a na jeho hlavu vyhlásil odměnu. Přihodilo se jednou, že si jarl povzdechl: „Příliš daleko je Gunnar z Hlídarendi. Kdyby žil u mne, jistě by ubil mého psance, ale nyní jeho ubijí Islanďané, a je škoda, že nepřijel k nám."
Tráin odpověděl: „Nejsem Gunnar, ale jsem aspoň jeho příbuzný a podniknu tuto výpravu."
„Výborně," řekl jarl. „A dám ti s sebou nejlepší výzbroj."
Do jeho řeči se vmísil jeho syn Eirík: „Leckomu jsi se toho již nasliboval, ale s plněním slibů to dopadá všelijak. Toto však je velmi obtížný podnik, protože víking je tvrdý a urputný v boji. Proto bude nutno vybrat pro tuto výpravu pečlivě muže i lodi."
„Pojedu, i když nemám zrovna nejlepší vyhlídky," prohlásil Tráin.
Jarl mu pak dal pět lodí, všechny dobře vybavené. S Tráinem jel též Gunnar Lambason a Lambi Sigurdarson. Gunnar byl Tráinovým synovcem. Přišel k němu ještě jako chlapec a oba se měli velmi rádi. Jarlův syn Eirík byl jim nápomocen, přehlížel mužstvo i zbraně a měnil opatření, kde to pokládal za nutné. Když byli hotovi s přípravami, dal jim Eirík lodivoda. Pluli jižně podél břehu, a kdekoliv přistáli, měli na jarlův příkaz připraveno vše, co potřebovali. Když připluli do Ljódhúsu, dověděli se, že Kol odejel do Dánska. Zamířili tedy na jih za ním. A když připluli pod Helsingjaborg, setkali se s posádkou člunu, která jim řekla, že Kol je nedaleko a že se tu míní nějaký čas zdržet. Počasí bylo jasné a Kol uviděl již z dálky přijíždět lodi. Pravil, že se mu v noci zdálo o jarlu Hákonovi a tohle že asi jsou jeho lidé, a vybídl své mužstvo, aby se chopilo zbraní. Připravili se a začala bitva. Bojovalo se dlouho a nerozhodně. Konečně skočil Kol na Tráinovu loď a sekal kolem sebe vší silou, takže mnoho lidí padlo. Na hlavě měl pozlacenou přilbu. Tráin viděl, že by takto nic nepořídili, a podněcoval proto své lidi k boji. Sám šel první a obrátil se proti Kolovi. Kol po něm sekl a zasáhl jeho štít a rozpůlil ho. V téže chvíli však byl Kol zasažen kamenem do ruky, takže upustil meč. Tráin sekl po Kolovi a zasáhl ho do nohy a usekl mu ji. Potom ubili Kola a Tráin mu usekl hlavu a jeho trup hodil přes palubu. Jeho hlavu si však podržel. Kořist byla veliká, a když se jí zmocnili, obrátili se na sever k Trándheimu a odebrali se na jarlův dvůr. Jarl přijal Tráina s velkou láskou, a když uviděl Kolovu hlavu, poděkoval mu za tento čin. Eirík prohlásil, že si zaslouží většího díku než pouhých slov. Jarl souhlasil a vyzval je, aby šli s ním. Šli na místa, kde měl jarl připraveny nové lodi. Kromě dlouhých lodí dal jarl postavit také kratší loď s hlavou ptáka Noha. Byla to skvěle vypravená loď.
Jarl pravil: „Ty, Tráine, miluješ nádheru právě tak jako tvůj příbuzný Gunnar. Věnuji ti tuto loď, které jsem dal jméno Noh, a s darem ti dávám své přátelství. A rád bych, abys pobyl u mne, jak dlouho budeš chtít."
Tráin poděkoval jarlovi za jeho vlídnost a pravil, že zatím nemá chuť odejet na Island.
Jarl měl cestu na východ na zemskou hranici, kde se měl setkat s králem Švédů. Tráin jel s ním. Velel na své lodi, kterou dostal od jarla, a plul tak rychle, že mu málokdo stačil. Zato bylo mnoho těch, kteří mu záviděli. Jarl stále prokazoval Tráinovi čest a tvrdě odbýval všechny, kteří proti němu popouzeli. Tráin zůstal u jarla přes celou zimu. Na jaře se ho jarl zeptal, zůstane-li u něho, anebo vrátí-li se na Island. Tráin odpověděl, že se ještě nerozhodl a že chce napřed vyčkat zpráv z Islandu. Jarl pravil, aby se zařídil, jak uzná za vhodné. Zůstal tedy Tráin u jarla. Tehdy přišly z Islandu zprávy o velké, jak se mnohým zdálo, události, že totiž Gunnar z Hlídarendi byl ubit. Proto jarl nechtěl Tráinovi dovolit, aby odejel ze země, a Tráin zůstal u něho.

83
Téhož léta, co Tráin odejel do Norska, odjeli z Islandu také Njálovi synové Grím a Helgi. Jeli na lodi, která patřila Bárdovi a Óláfovi z Eldy, Ketilovu synu. Dostali silný severní vítr, který je hnal na jih, a na moři je přepadla tak hustá mlha, že nevěděli, kde jsou. Cesta jim trvala dlouho, ale konečně připluli na velkou mělčinu, takže se domnívali, že jsou blízko pevniny. Njálovi synové se zeptali Bárda, která asi země je nejblíže.
„Podle větru, který jsme měli," odpověděl Bárd, „by to mohly být Orkneyje, Skotsko nebo Irsko."
Když uběhla druhá noc, uviděli z obou stran zemi a ve fjordu veliký příboj. Zakotvili mimo příboj. Bouře se tišila a ráno bylo bezvětří. Tu spatřili, jak proti nim pluje třináct lodí.
„Co si počneme? Vždyť tito lidé nás jistě přepadnou," řekl Bárd.
Dohadovali se, mají-li se bránit, anebo se vzdát. Než se však dohodli, byli již víkingové u nich.
Obě strany se ptaly navzájem po jméně těch, kteří velí lodím. Lodivodové kupeckých lodí řekli svá jména a zeptali se, kdo velí na druhé straně. Dověděli se, že je to Grjótgard a Snaekólf, oba synové Moddana z Dungalbö v Skotsku, přátelé skotského krále Melkólfa.
„Dáváme vám na vybranou," pravil Grjótgard. „Buď vystoupíte na břeh a vydáte nám všechen majetek, anebo na vás podnikneme útok a všechny vás pobijeme."
Helgi odpověděl: „Kupci se chtějí bránit."
„Co si myslíš?" reptali kupci. „Vždyť není možné se ubránit a život má větší cenu než zboží."
Grím schválně křičel na víkingy, aby neslyšeli reptání kupců.
„Nemyslíte si, že si Islanďané budou z vašeho počínání tropit smích?" ponoukali je Bárd s Óláfem. „Chopte se raději zbraní a braňte se."
Všichni se tedy chopili zbraní a slíbili si, že se nevzdají, dokud se budou moci bránit.

84
Víkingové začali po nich střílet šípy a zdvihla se bitva. Kupci se bili statečně. Snaekólf se obrátil proti Óláfovi a probodl ho oštěpem. Grím však udeřil Snaekólfa kopím tak prudce, že přepadl přes okraj lodi. Helgi přispěchal Grímovi na pomoc a vypudili všechny víkingy. Njálovi synové byli vždy tam, kde jich bylo nejvíce potřebí. Vikingové volali znova na kupce, aby se vzdali, ti však odpověděli, že tak nikdy neučiní. Vtom se ohlédli na širé moře a viděli, jak od jihu kolem mysu přijíždějí lodi, a nebylo jich méně než deset. Veslovaly rychle a mířily k místu boje. Lodi byly plny štítů. Na lodi, která plula v čele, stál u stěžně muž v hedvábném kabátci a s pozlacenou přilbou. Vlasy měl dlouhé a krásné a v ruce držel oštěp zdobený zlatem.
Onen muž se zeptal: „Kdopak zde vede tak nerovný boj?"
Helgi řekl své jméno a pravil, že na druhé straně je Grjótgard a Snaekólf.
„A komu patří vaše lodi?" zeptal se muž.
Helgi odpověděl: „Bárdovi Černému, který je naživu, a Óláfovi, který už padl."
„Nejste snad Islanďané?" zeptal se muž.
„Ovšemže jsme," odpověděl Helgi.
Muž se ptal po jméně jejich otce. A když mu je řekli, hned věděl, kdo jsou, a pravil: „Nosíte slavné jméno."
„A kdo jsi ty?" zeptal se Helgi.
„Jmenuji se Kári a jsem Sölmundovým synem."
„Odkud přijíždíš?" zeptal se Helgi.
„Z Jižních ostrovů."
„Přicházíš ve vhodnou chvíli," pravil Helgi, „chceš-li nám ovšem pomoci."
„Jistěže pomohu," přisvědčil Kári. „A čeho si žádáte?"
„Abyste na ně udeřili," pravil Helgi.
Kári pokynul na souhlas. Zaútočili pak na víkingy a začala znovu bitva. Když se nějakou dobu bili, vskočil Kári na Snaekólfovu loď. Snaekólf se proti němu obrátil a sekl po něm. Kári uskočil nazpět přes trám, který ležel napříč přes palubu, a Snaekólfův meč se zasekl do trámu, takže hrot zmizel v dřevě. Kári se nyní rozmáchl po Snaekólfovi a zasáhl ho mečem do ramene. Byla to tak prudká rána, že mu ruka odpadla od těla a Snaekólf klesl hned mrtev k zemi. Grjótgard mrštil oštěpem po Kárim. Ten však to zpozoroval a vyskočil, takže se ho oštěp minul. V tom okamžiku přispěchali Grím a Helgi Kárimu na pomoc. Helgi se obrátil proti Grjótgardovi a proklál ho mečem, takže byl na místě mrtev. Potom prohledali všechny lodi. Lidé prosili o svůj život. Darovali jim jej, ale vzali si všechen majetek. Potom zamířili se všemi loďmi k ostrovům.

85
Nad Orkneyskými ostrovy vládl jarl Sigurd. Kári patřil k jeho družině a vyzdvihl pro něho od jarla Gilliho daně z jeho ostrovů. Nyní vybídl Njálovy syny, aby jeli s ním na ostrov Hrossey, a pravil, že je jarl rád u sebe uvidí. Přijali tedy jeho nabídku a jeli s Kárim na Hrossey. Kári je uvedl na jarlův dvůr a představil je jarlovi.
„Kde jsi se s nimi setkal?" zeptal se jarl.
„Ve skotských fjordech, kde se bili se syny jarla Moddana. Bránili se skvěle a byli vždy tam, kde byla nejprudší řež. A nyní bych rád, abys je přijal do své družiny."
„Udělám ti to k vůli," pravil jarl, „když se jich tolik ujímáš."
Zůstali tedy přes zimu u jarla a těšili se u něho úctě. Uplynula nějaká doba a Helgi zvážněl a byl zamlklý. Jarl si to nedovedl vysvětlit a zeptal se ho, proč je tak zamlklý - „či snad se ti tady nelíbí?"
„Líbí se mi tu," odpověděl Helgi.
„Nač tedy myslíš?"
„Nepatří k vaší říši nějaký skotský kraj?"
„Ovšemže patří," pravil jarl, „ale proč se ptáš?"
„Myslím, že Skotové ubili vašeho správce a zajali všechny zpravodaje, aby žádný nepřešel přes Péttlandský fjord," řekl Helgi jako ze sna.
„Jsi jasnozřivý?" zeptal se jarl.
„Nevyzkoušel jsem to ještě," odpověděl Helgi.
„Postoupíš v hodnostech," sliboval jarl, „je-li tomu tak, jak pravíš. Ale v opačném případě budeš pykat."
„Není podvodník," zastal se ho Kári, „a mluvil asi pravdu, protože jeho otec je též jasnozřivý."
Jarl tedy poslal k Arnljótovi, svému správci na Straumském ostrově, posly, a Arnljót poslal lidi na druhou stranu Péttlandského fjordu, a ti vyzvěděli, že jarl Hundi a jarl Melsnati ubili v Trasvíku Hávarda, švagra jarla Sigurda. Arnljót vzkázal Sigurdovi, aby přijel na jih s početným vojskem a aby oba jarly vypudil ze své říše.

86
Sotva se to jarl dověděl, sebral veliké vojsko a táhl na jih na Katanes. Na této výpravě byl s ním i Kári a Njálovi synové. Jarlovi patřily ve Skotsku tyto kraje: Ross a Mýréfi, Sudrland a Dali. Z těchto krajů jim přišli vstříc lidé a oznámili, že nedaleko odtud jsou oba jarlové s velikým vojskem. Jarl Sigurd se obrátil se svým vojskem tím směrem. Místu, kde se utkali, se říká Dungalský mys. Skotové uvolnili něco vojska, které vpadlo jarlovu mužstvu do zad, a bylo velké porubání, až Njálovi synové se obrátili proti nim a zahnali je po tuhém boji na útěk. Grím a Helgi pak pronikli kolem jarlova praporu dopředu a stále se dobře bili. Kári se obrátil proti jarlovi Melsnatimu. Ten mrštil po Kárim oštěpem, Kári však ho chytil a probodl jím jarla. Tu se dal jarl Hundi na útěk a Sigurdovo vojsko pronásledovalo prchající. Když se však doslechli, že Melkólf sbírá v Dungalsbö vojsko, radil se jarl se svými muži a všichni byli přesvědčeni, že bude lépe odtáhnout a vyhnout se boji s tak velkým vojskem. Odtáhli tedy odtud, a když připluli na Straumský ostrov, rozdělili si kořist. Potom odjel jarl na ostrov Hrossey. Kári a Njálovi synové pluli s ním. Jarl tam uspořádal velikou hostinu a na té hostině daroval Kárimu skvělý meč a oštěp zdobený zlatem, Helgimu pak zlatý prsten a plášť a Grímovi štít a meč. Potom poděkoval Grímovi a Helgimu za jejich statečnost a přijal je do své družiny. Zůstali u jarla po celou zimu a až do léta, kdy se Kári vydal na víkingskou výpravu. Oba bratři jeli s ním a plenili široko daleko a všude sklidili vítězství. Bili se také s králem Gudrödem z Mönu a přemohli ho a vrátili se s bohatou kořistí. Přes zimu pobývali zase u jarla. Na jaře žádali Njálovi synové, aby směli odjet do Norska. Jarl pravil, že mohou jet, kam jim libo, a daroval jim znamenitou loď s chrabrou posádkou. Kári pravil, že v létě pojede do Norska s daněmi pro jarla Hákona, a domluvili se, že se tam sejdou. Njálovi synové odpluli potom přímo do Norska a přistáli v Trándheimském kraji.

87
Byl muž jménem Kolbein, syn Arnljótin, z Trándheimského kraje. Téhož léta, co Tráin a Njálovi synové odjeli do Norska, vyplul Kolbein na Island. Přes zimu bydlil v Breiddalu ve Východních fjordech. V létě pak připravoval v Gautavíku svou loď k plavbě, a když byl hotov s přípravami, připlul k lodi v člunu nějaký muž a vstoupil na loď a chtěl mluvit s Kolbeinem. Kolbein se ho zeptal na jeho jméno.
„Jmenuji se Hrapp," odpověděl muž.
„Co mi chceš?" zeptal se Kolbein.
„Rád bych tě požádal," prosil Hrapp, „abys mě vzal s sebou na moře."
„Kdo je tvůj otec?" zeptal se Kolbein.
„Jsem synem Örgumleidiho a vnukem Geirólfa Hrdiny," odpověděl Hrapp.
„Co tě nutí opustit zemi?" vyzvídal Kolbein.
„Ubil jsem člověka," přiznal se Hrapp.
„Koho? A komu přísluší prosazovat žalobu?"
„Ubil jsem Örlyga Örlygssona, vnuka Hródgeira Bílého, a žaloba náleží lidem z Vápnfjordu."
„Myslím, že na to zle doplatí, kdo tě vezme s sebou," poznamenal Kolbein.
„Jsem přítelem svého přítele, mstím se však, ublíží-li mi někdo. Ostatně mi nechybí peněz, abych ti zaplatil cestu."
Nakonec ho vzal Kolbein na loď. Krátce nato dostali příznivý vítr a odpluli na moře. Hrappovi došly na moři zásoby a tu se nerozpakoval brát ze zásob svých sousedů. Ti ho zasypali spíláním a nakonec došlo k rvačce. Hrapp srazil hned dva muže k zemi, a tu ho Kolbein pozval, aby byl hostem u jeho stolu. Hrapp nabídku přijal. Když přijeli do Norska a zakotvili u Agdanesu, zeptal se Kolbein, kde jsou ty peníze, které sliboval zaplatit za cestu. Hrapp odpověděl, že na Islandě.
„Podvedeš více lidí než mne samotného," řekl Kolbein, „a jdi si."
Hrapp poděkoval. „A jakou mi dáš radu?" zeptal se ještě.
„Především," pravil Kolbein, „abys co nejdříve zmizel z lodi, protože všichni Norové budou o tobě mluvit zle, a za druhé ti radím, abys nikdy neklamal toho, v jehož službě budeš."
Potom odešel Hrapp se svými zbraněmi na břeh. V ruce držel velikou sekyru s vybíjenou rukojetí. Šel, až přišel ke Gudbrandovi do Údolí. Gudbrand byl velkým přítelem jarla Hákona. Oba měli společný chrám, který se otvíral jenom v jarlově přítomnosti. Byl to po chrámu v Hladech největší chrám v Norsku. Gudbrand měl syna Tránda a dceru Gudrúnu. Hrapp předstoupil před Gudbranda a pozdravil ho. Gudbrand se ho zeptal, co je zač. Hrapp řekl své jméno a dodal, že je z Islandu. Pak požádal Gudbranda, aby ho přijal k sobě.
„Neděláš dojem, že ti přeje štěstí," pravil Gudbrand.
„Zdá se mi, že lže," odpověděl Hrapp, „kdo o tobě říká, že k sobě vezmeš každého, kdo tě o to požádá, a že nikdo není tak štědrý jako ty. Jestliže mě nepřijmeš, budu všude tvrdit, že je to lež."
„Můžeš tu zůstat, když chceš," dovolil mu Gudbrand.
„Kde bude mé místo?" zeptal se Hrapp.
„Proti mému křeslu."
Hrapp se posadil na své místo. Dovedl vypravovat o všem možném a zpočátku měli z toho Gudbrand a jiní muži zábavu, ale nakonec se mnohým zdálo, že ten člověk nedovede zachovat míru. Rád se také bavil s Gudrúnou a někteří tvrdili, že ji chce svést. Když to Gudbrand zpozoroval, vyčinil jí, že s ním mluví. Řekl, aby se varovala bavit se s ním potají a bez svědků. Gudrún zpočátku slíbila, ale potom spolu mluvili zas jak obyčejně. Proto uložil Gudbrand svému správci Ásvardovi, aby ji všude doprovázel.
Jednou pravila Gudrún, že půjde na lískové oříšky. Ásvard šel za ní. Hrapp je sledoval a nakonec vzal Gudrúnu za ruku a odvedl ji stranou. Ásvard je hledal a našel je, jak spolu leží pod lískovým keřem. Skočil k nim s napřaženou sekyrou a sekl Hrappovi po noze, ale ten sebou trhl a sekyra se minula cíle. Hrapp rychle vyskočil a uchopil sekyru. Ásvard chtěl utéci, ale Hrapp ho dohonil a přesekl mu páteř.
Tu pravila Gudrún: „Po tom, co jsi teď učinil, nebudeš už moci zůstat u mého otce. A je ještě něco, co se mu bude zdát horší než tento čin: že nosím pod srdcem."
„Nechci, aby se to dověděl od cizích lidí. Půjdu domů a obojí mu řeknu."
„Pak ale neodejdeš z domu živ," varovala ho Gudrún.
„Přece však se toho odvážím."
Potom ji odvedl k ženám a sám vešel do síně. Gudbrand seděl ve svém křesle a v síni bylo jen málo mužů. Hrapp předstoupil před Gudbranda se sekyrou v ruce.
„Proč je na tvé sekyře krev?" zeptal se Gudbrand.
„Narovnal jsem s ní Ásbrandovi záda."
„V tom není myslím nic dobrého," pravil Gudbrand, „a asi jsi ho zabil."
„Pravdaže zabil," řekl Hrapp.
„A jaký jsi měl důvod?"
„Budete asi myslet, že jenom nepatrný," odpověděl Hrapp. „Chtěl mi useknout nohu."
„Co jsi dělal?" zeptal se Gudbrand.
„Něco, do čeho mu nic nebylo," odsekl Hrapp.
„Řekni však přece, co to bylo."
„Chceš-li to vědět, tedy jsem ležel s tvou dcerou."
„Vstaňte a chopte se ho a ubijte ho," vyzval své muže Gudbrand.
„Zle se odměňuješ za mé zeťovství," pravil Hrapp. „Nemáš však dost lidí, abys mohl vykonat hned svůj úmysl."
Muži se zdvihli, zatím však Hrapp vyběhl ven a utíkal pryč. Běželi za ním, ale Hrapp se skryl v lese a nenašli ho. Gudbrand sebral všechny své lidi a dal prohledat les, ale všechno bylo marné, protože les byl veliký a hustý. Hrapp se prodíral lesem, až přišel na mýtinu. Tam stála chýše a před ní nějaký muž štípal dříví. Zeptal se ho na jeho jméno a on řekl, že se jmenuje Tófi. Také Tófi se zeptal na jméno příchozího a Hrapp řekl, jak se jmenuje. Potom se Hrapp zeptal toho člověka, proč bydlí tak daleko od ostatních lidí.
„Protože tady mám od nich pokoj," řekl muž.
„Takhle bychom se sotva dohovořili," pravil Hrapp, „a řeknu ti tedy nejprve já, kdo jsem. Byl jsem u Gudbranda v Údolí a utekl jsem odtud, protože jsem ubil jeho správce. Vím dobře, že oba jsme zločinci, protože bys nešel do této pustiny, kdybys nebyl psancem. A nyní ti dám na vybranou: buď tě vyzradím, anebo budeme užívat všeho, co tu je, společně."
„Je tomu tak, jak říkáš," přiznal muž. „Unesl jsem ženu, s kterou zde žiji, a proto po mně pasou."
Pak zavedl Hrappa dovnitř. Místnosti byly malé, ale dobře postavené.
Muž řekl své ženě, že přijal Hrappa k sobě.
„Tenhle člověk přinese mnoha lidem neštěstí," pravila žena, „ale dělej si, co chceš."
A tak tam Hrapp zůstal. Byl však mnoho na cestách a málo doma a stále se scházel s Gudrúnou. Gudbrand se synem na něho číhali, ale nikdy se jim nepodařilo dopadnout ho. A tak uběhl rok. Gudbrand vzkázal jarlu Hákonovi, jaké nepříjemnosti má s Hrappem. Jarl ho dal prohlásit psancem a určil odměnu na jeho hlavu a slíbil dokonce, že sám ho dá hledat. Nedošlo však k tomu, poněvadž jarl myslil, že se Gudbrandovi lehko podaří lapit ho, když si přece Hrapp počínal tak neopatrně.

88
Toho léta odjeli Njálovi synové z Orkneyjí do Norska a zúčastnili se tam letního trhu. Tráin Sigfússon chystal loď k plavbě na Island a už velmi pokročil v přípravách.
Tehdy přijel jarl Hákon ke Gudbrandovi na hostinu. V noci vnikl Hrapp do jejich společného chrámu. Uviděl tam sedět na stolci Hólgiho ženu, bohyni Torgerdu. Socha byla velká jako dospělý muž. Na ruce měla zlatý náramek a na hlavě čepec. Hrapp jí sebral náramek a čepec jí strhl s hlavy. Na svém voze tam také seděl Tór, a též jemu sebral Hrapp náramek. O třetí náramek pak obral Irpu a všechny tři bohy vytáhl ven a strhl s nich všechno, co měli na sobě. Pak založil oheň, zapálil chrám a odešel. To už se začalo rozednívat. Hrapp šel kolem pole a vtom vyskočilo šest mužů se zbraní a vrhlo se na něj, ale Hrapp se dobře bránil, a konec toho utkání byl, že zabil tři muže a Tránda, Gudbrandova syna, smrtelně zranil. Dva zbylé zahnal do lesa, aby nemohli podat jarlovi zprávu.
Potom přistoupil k Trándovi a řekl: „Mohl bych tě teď zabít, ale neudělám to, protože já si více vážím příbuzenství s vámi než vy se mnou."
Chtěl pak zmizet v lese, ale zpozoroval, že mezi ním a lesem jsou lidé, a neodvážil se jít proti nim. Ten den časně ráno se odebrali jarl Hákon a Gudbrand do chrámu a našli jen spáleniště a před ním tři bohy, zbavené vší nádhery.
Tu pravil Gudbrand: „Veliká moc byla dána naším bohům, když sami mohli vyjít z ohně ven."
„To jistě není dílo bohů," prohlásil jarl, „nýbrž nějaký člověk zapálil asi chrám a vynesl bohy ven. Bohové ovšem nemstí na místě všechny činy. Ten člověk však, který se tohoto činu dopustil, bude vyloučen z valhally a nikdy do ní nevstoupí."
V tom okamžiku přiběhli k nim čtyři jarlovi muži a oznámili jim zlou zprávu, že na poli našli tři ubité muže a Tránd že je smrtelně zraněn.
„Kdo se dopustil toho zločinu?" zeptal se jarl.
„Hrapp," odpověděli muži.
„To jistě také on zapálil chrám," usoudil jarl.
A všichni souhlasili v tom, že se mu to podobá.
„Kde myslíte, že teď je?" zeptal se jarl. Odpověděli, co jim řekl Tránd, že se schoval někde v křoví. Jarl ho šel hledat, ale Hrapp už zmizel. Jarl nařídil ostatním, aby po něm pátrali, ale nenašli ho. Jarl, který se také zúčastnil hledání, vyzval konečně muže, aby si odpočali, a sám odešel stranou a klesl na kolena, zakryl si oči a tak zůstal nějakou chvíli klečet. Pak se zase vrátil ke svým lidem a řekl: „Pojďte se mnou."
Šli tedy s ním. Jarl odbočil z cesty, kterou šli dříve, a vedl je k jakési rokli. A když tam přišli, vyskočil odtud Hrapp, který se tam skrýval. Jarl pobízel lidi, aby běželi za ním, ale Hrapp byl tak rychlý, že ho nikdo nedohonil.
Hrapp zamířil do Hlad, kde už byli připraveni k plavbě jak Tráin Sigfússon, tak Njálovi synové, a prosil: „Zachraňte mě, dobří lidé. Jarl mě chce zabít."
Helgi se na něho podíval a pravil: „Zdá se mi, že přinášíš neštěstí. Lépe udělá, kdo tě nepřijme."
„Přál bych si, abych vám skutečně přinesl neštěstí."
„Mám dosti sil," odpověděl Helgi, „abych ti odplatil, až přijde čas."
Hrapp se pak obrátil k Tráinu Sigfússonovi a prosil ho, aby se ho ujal.
„Co jsi provedl?" zeptal se Tráin.
„Zapálil jsem jarlovi chrám a zabil mu několik mužů. Co nevidět se objeví zde, protože je mezi pronásledujícími."
„Těžko ti mohu vyhovět," řekl Tráin, „když mi jarl prokázal tolik dobrodiní."
Tu ukázal Hrapp skvosty, které uloupil v chrámě, a nabízel je za svou záchranu. Tráin odpověděl, že tyto věci nemůže přijmout, a chce-li, aby mu nabídl jiný majetek.
„Zůstanu tady," pravil Hrapp, „ať mě zabije před tvýma očima. Všichni tě pak budou hanět pro tvé chování."
V té chvíli zahlédli, jak přijíždí jarl se svými lidmi. Tu uchopil Tráin Hrappa, odrazil člun a vystoupil s ním pak na loď.
„Nejlepší úkryt bude, vyrazíme-li dno dvou beček a ty si tam vlezeš," poradil Hrappovi.
Hrapp si tedy vlezl do beček, které pak svázali a hodili na záď. Jarl se zatím zastavil u Njálových synů a zeptal se jich, zdali neviděli Hrappa. Oni odpověděli, že tam byl. Na jarlovu otázku, kam utekl, odpověděli, že nevědí.
„Veliké cti by se dostalo ode mne tomu," sliboval jarl, „kdo by mi o něm pověděl."
Grím se obrátil k Helgimu a pošeptal mu: „Proč bychom ho neprozradili? Tráin se nám sotva odmění něčím dobrým."
„Nemůžeme tak učinit, protože jde přece o jeho život," namítl Helgi.
„Je možné, že jarlova pomsta se obrátí proti nám," varoval Grím. „Je tak rozzloben, že to jistě někdo odnese."
„Nestarejme se o to," radil Helgi, „ale odrazme odtud s loďmi a vyplujme na moře, jakmile dostaneme příznivý vítr."
Odpluli pak k blízkému ostrovu, aby tam čekali na příznivý vítr. Jarl se dal do řeči s námořníky a vyzvídal na nich, ale všichni tvrdili, že o Hrappovi nic nevědí.
„Pojďme tedy k mému příteli Tráinovi," rozhodl jarl. „Ten nám jistě vyzradí muže, ví-li o něm něco."
Po těchto slovech nasedli na dlouhou loď a zamířili ke kupeckému člunu. Tráin poznal, že to přijíždí jarl, a povstal a pozdravil ho. Jarl poděkoval a řekl: „Hledám muže, jmenuje se Hrapp a je Islanďan. Provedl nám mnoho zlého. Žádáme vás proto, abyste ho buď vydali, anebo nám řekli, kde je."
„Víte, pane, že jsem zabil vašeho psance a nasadil jsem přitom svůj život," pravil Tráin. „Dostalo se mi také za to od vás veliké cti."
„Ještě větší cti se ti dostane nyní," sliboval jarl.
Tráin chvíli uvažoval, ale nakonec popřel, že Hrapp je na jeho lodi, a požádal jarla, aby si loď prohlédl. Jarl se nezdržoval prohlížením, vyšel na břeh stranou všech lidí a byl tak rozzloben, že se ho nikdo neodvážil oslovit.
„Pojďme za Njálovými syny a já je donutím, aby mi řekli pravdu," pravil pak jarl.
Tu mu bylo řečeno, že už odpluli.
„Jaká pomoc," řekl jarl, „ale na Tráinově lodi jsem viděl dva sudy na vodu, a je možné, že se v nich Hrapp schoval. A jestliže ho Tráin schoval, pak ho schoval v těch sudech. Navštivme Tráina ještě jednou."
Tráin viděl, že se k němu jarl chystá podruhé, a pravil: „Tentokrát bude mít jarl dvojnásobnou zlost a všem nám, co jsme na lodi, půjde o život."
Slíbili, že nikdo nic neprozradí, protože všichni měli veliký strach. Vzali pak z hromady zboží několik pytlů a namísto nich tam strčili Hrappa, a na něho položili jiné, lehčí pytle. Sotva byli hotovi, přišel jarl. Tráin ho pozdravil a jarl poděkoval, ale nikoliv hned. Viděli, že je velmi rozhněván. „Vydej Hrappa, neboť vím, že jsi ho schoval," vyzval jarl Tráina.
„Kde bych ho mohl schovat, pane?" zalhal Tráin.
„To asi víš ty sám nejlíp," pravil jarl, „ale mám-li hádat, pak jsi ho prve ukryl v sudech na vodu."
„Nerad bych, abyste mě podezříval ze lži. Proto si raději prohlédněte loď."
Jarl tedy vstoupil na loď a hledal, ale nic nenašel.
„Uznáte teď, že jsem nevinen?" zeptal se Tráin.
„Toho jsem dalek," odpověděl jarl. „Nevím však, proč ho nemohu najít. Když vyjdu na břeh, zdá se mi, že všechno jasně vidím, ale když přijdu sem, nevidím nic."
Pak odvesloval na své lodi k břehu. Byl tak rozzloben, že se ho nikdo neodvážil oslovit. Jeho syn Svein byl s ním.
„Je to divné, že si vyléváme zlost na lidech, kteří za nic nemohou," poznamenal Svein.
Jarl odešel stranou od ostatních lidí, a když se po chvíli vrátil, řekl: „Veslujme k nim ještě jednou."
Učinili tak.
„Kdepak asi byl nyní ukryt?" zeptal se Svein.
„Na tom nezáleží," odpověděl jarl, „protože už odtud zmizel. Ale u hromady zboží ležely dva pytle a Hrapp asi ležel v hromadě na jejich místě."
Tráin pozoroval, co se děje u břehu: „Odrazili a jedou zase k nám. Musíme přenést Hrappa z hromady na jiné místo, ale pytle zůstanou, jak jsou. A zabalme ho do plachty v ráhnoví."
Učinili tak a za chvíli přišel jarl. Byl velmi rozzloben a pohrozil: „Vydáš nyní, Tráine, toho muže? Ale tentokrát tě stihne horší trest, než by tě byl stihl předešle."
Tráin znovu zalhal: „Dávno již bych ho byl vydal, kdyby byl v mé ochraně. Kdepak bych ho byl mohl také skrýt?"
„Mezi pytli," odpověděl jarl.
„Proč jste ho tam tedy nehledali?" zeptal se Tráin.
„Nenapadlo nás to," odpověděl jarl.
Pak prohledali celou loď, ale nenašli ho.
„Uznáte konečně, že za nic nemohu?"
„Nikoliv," odpověděl jarl, „protože vím, že jsi Hrappa schoval, ačkoliv ho nemohu najít. Budu však radši, dopustíš-li ty se hanebnosti na mně než já na tobě."
Pak odejel k břehu.
„Teď jasně vidím," pravil jarl, „že Tráin schoval Hrappa v plachtoví."
Vtom se však zvedl vítr a Tráin vyplul na širé moře. Tehdy promluvil verše, které zůstaly dlouho lidem v paměti:
V návětří teď s Nohem
nepoddá se Tráin.
Když se jarl dověděl o těchto slovech, řekl: „Nezavinil to můj nerozum, ale spíše spojení jejich osudů, které jim oběma přinese smrt."
Tráin pobyl krátce na moři a přijel na Island a odebral se na svůj dvorec. Hrapp jel s ním a zůstal u něho přes zimu. Na jaře mu daroval Tráin půdu v Hrappsstadech a tam Hrapp hospodařil. Ale nejvíce pobýval v Grjótá. S Hrappovým příchodem však odešel odtud mír. Někteří tvrdili, že mezi ním a Hallgerdou se vyvinulo dobré přátelství a že ji svádí, ale jiní to popírali.
Svou loď daroval Tráin svému příbuznému Mördovi Veselému. Tento Mörd ubil v Gautavíku v Bernfjordu Odda Halldórssona. Všichni Tráinovi příbuzní pokládali nyní Tráina za hlavu rodu.

89
Když jarl Hákon viděl, že mu Tráin unikl na širé moře, obrátil se k Sveinovi a řekl: „Vezměme čtyři dlouhé lodi a jeďme za Njálovými syny a pobijme je, protože jistě věděli, že Tráin skrýval Hrappa."
„S tím nemohu souhlasit," pravil Svein, „protože není správné trestat nevinné lidi a nechat uprchnout ty, kteří nesou vinu."
„To je moje věc," odpověděl jarl.
Pustili se tedy za Njálovými syny a našli je u jednoho ostrova. Grím první zahlédl jarlovy lodi a upozornil Helgiho: „Jedou sem válečné lodi a poznávám, že je to jarl. Ten sem jistě nejede, aby nám nabídl mír."
„Říká se," odpověděl Helgi, „že ten je chrabrý, kdo se neváhá postavit i proti sebesilnějšímu nepříteli. A teď se my postavíme proti jarlovi."
Všichni prohlásili, že poslechnou jeho vůle, a chopili se zbraní. Pak přijel jarl a zavolal na ně a vyzval je, aby se vzdali. Helgi odpověděl, že se budou bránit, dokud budou moci. Jarl nabídl mír všem, kdo ho nebudou chránit, ale Helgi byl tak oblíben, že všichni chtěli s ním raději zemřít. Jarl tedy podnikl na ně útok, narazil však na tvrdou obranu a Njálovi synové byli všude, kde řež byla nejprudší. Jarl několikrát nabídl mír, ale dostal vždy touž odpověď, neboť všichni prohlásili, že se nikdy nevzdají.
Tu na ně začal dorážet Áslák z Dlouhého ostrova a třikrát se mu podařilo dostat se na jejich loď.
Grím pravil: „Dorážíš dobře a slušelo by se, abys to nedělal zadarmo."
Zdvihl pak oštěp a bodl jím Ásláka pod hrdlo a byla to smrtelná rána. Hned nato padl jarlův praporečník Helgiho ranou. Tu zaútočil Hákonův syn Svein a poručil svým mužům, aby je sevřeli štíty, a tím způsobem se mu podařilo je zajmout. Jarl je chtěl dát hned ubít, ale Svein namítal, že je noc. Tu pravil jarl: „Ubijte je tedy ráno, ale přes noc je pořádně svažte."
„Stane se, jak si přeješ," slíbil Svein. „Nikdy jsem však neviděl statečnější muže, než jsou tito, a bude to veliká škoda, ubijeme-li je."
„Připravili mě o dva mé nejstatečnější muže," odpověděl jarl, „a to musí zaplatit životem."
„Tím statečnější byli sami," namítl Svein. „Avšak stane se, jak si přeješ."
Byli tedy spoutáni a dostali okovy. Jarl a jeho lidé ulehli, a když usnuli, pravil Grím k Helgimu: „Rád bych se odtud dostal, kdyby to bylo možné."
„Já také, ale jak?" uvažoval Helgi.
Grím uviděl vedle sekyru s ostřím obráceným nahoru. Připlazil se k sekyře a přeřezal tětivu, kterou byl svázán, ale přitom si poranil ruce do krve. Pak uvolnil Helgiho a oba přelezli přes okraj lodi a dostali se na břeh, aniž jarl co zpozoroval. Na břehu si strhli s nohou okovy a šli na druhý konec ostrova. Svítalo již, když spatřili loď, a poznali, že to připlul Kári Sölmundarson. Vypravili se hned za ním a vyprávěli mu, jak zle s nimi naložil jarl. Ukázali mu své rány a pravili, že jarl spí.
„Je nespravedlivé, abyste byli trestáni pro vinu druhých. Co však chcete, abychom teď podnikli?"
„Jeďme za jarlem a ubijme ho," navrhovali.
„To není asi vůle osudu," odpověděl Kári, „ale odvaha vám nechybí."
Pak vypluli za jarlem, ale ten již odjel. Kári zamířil do Hlad na jarlův dvůr, aby mu odevzdal daně.
„Nevzal jsi k sobě Njálovy syny?" zeptal se jarl.
„Ovšemže vzal," přisvědčil Kári.
„Vydáš mi je?" zeptal se jarl.
„Nevydám."
„Můžeš mi odpřisáhnout, že jsi mě potom nechtěl přepadnout?"
Tu promluvil jarlův syn Eirík: „Nesluší se takto se ptát. Kári byl přece vždycky naším přítelem. A nepřihodilo by se, co se přihodilo, kdybych já byl býval přítomen. Njálovi synové měli podržet vše, co jim patřilo, ale potrestáni měli být ti, kteří si to zasloužili. Myslím, že by se slušelo, aby se Njálovým synům dostalo štědrých darů za to, že s nimi bylo zle nakládáno, a za zranění, která utržili."
„Jistěže by tomu tak mělo být," připouštěl jarl, „ale nevím, zda se budou chtít smířit." Požádal pak Káriho, aby nabídl Njálovým synům smír. Kári promluvil s Helgim a zeptal se ho, přijal-li by od jarla zadostučinění.
„Rád je přijmu od jeho syna Eiríka, ale s jarlem nechci mít nic společného," odpověděl Helgi.
Tuto odpověď sdělil Kári Eiríkovi.
„Líbí-li se mu lépe, aby zadostučinění dostal ode mne," řekl Eirík, „stane se tak. A vyřiď jim, že je zvu k sobě a že jim otec neučiní nic zlého."
Njálovi synové přijali tuto nabídku a zůstali u něho až do chvíle, kdy Kári se přichystal na cestu na západ. Tehdy uspořádal Eirík na počest Káriho hostinu a obdaroval jak jej, tak i Njálovy syny. Kári pak odejel na západ na dvůr jarla Sigurda, který je všechny srdečně přivítal. Všichni také zůstali u něho přes zimu. Na jaře požádal Kári Njálovy syny, aby s ním jeli na víkingskou výpravu. Grím pravil, že pojede, odjede-li s ním potom Kári na Island. Kári to slíbil. Vydali se tedy s ním a plenili na jihu kolem Öngulských a Jižních ostrovů. Potom se obrátili k poloostrovu Saltíri v západním Skotsku, vystoupili tam na břeh a bili se tam s obyvateli té země, a když se zmocnili velké kořisti, vrátili se zpět na své lodi. Odtud pak jeli na jih do Bretlandu a plenili tam. Potom se obrátili k ostrovu Mönu, kde se utkali s králem Gudrödem a bili se s ním a zvítězili. V tom boji padl králův syn Dungal.
Z Mönu odpluli s velkou kořistí na sever k ostrovu Kola, kde se setkali s jarlem Gillim. Ten je přijal laskavě a zůstali u něho nějakou dobu. Jarl pak s nimi jel na Orkneyje k jarlovi Sigurdovi. Na jaře se oženil Gilli se sestrou jarla Sigurda Nereidou a vrátil se na Jižní ostrovy.

90
Toho léta se chystali Njálovi synové a Kári na Island, a když byli hotovi s přípravami, navštívili jarla. Jarl jim dal skvělé dary a rozloučili se ve velkém přátelství. Vyjeli na širé moře a jejich cesta netrvala dlouho, protože měli příznivý vítr. Přistáli v Eyrech na jižním pobřeží Islandu. Tam si opatřili koně a jeli do Bergtórshválu. Doma se všichni radovali z jejich příchodu. Své zboží přepravili z lodi domů a loď vytáhli na břeh. Kári zůstal přes zimu u Njála. Na jaře požádal o ruku Njálovy dcery. Grím a Helgi se přimlouvali u otce a konec byl, že došlo k zásnubám a svatba byla stanovena na čtrnáct dní před polovinou léta. Kári koupil v Dýrholmu v Mýdalu půdu a postavil tam dvůr. Poslal tam však jen správce a sám se svou ženou zůstal i nadále u Njála.

91
Hrapp měl své hospodářství v Hrappsstadech, ale pobýval stále v Grjótá, odkud však s jeho příchodem odešel všechen mír. Tráin se k němu choval přátelsky.
Stalo se jednou, když Ketil z Marky byl v Bergtórshválu, že Njálovi synové vypravovali o svém příkoří a vyslovili mínění, že Tráin je jejich velkým dlužníkem a že jim bude svůj dluh musit dřív nebo později splatit. Njál radil, že nejlépe bude, promluví-li o tom s Tráinem jeho bratr Ketil, a Ketil slíbil, že tak udělá. K vyjednávání s Tráinem mu ponechali dost dlouhou lhůtu, ale zakrátko mu přece jen věc zase připomněli. Ketil však odpověděl, že Tráinovi již nebude vyřizovat jejich vzkazy - „protože si bratr zřejmě myslí, že si příliš cením příbuzenského svazku s vámi."
Dále o věci nemluvili. Njálovým synům se zdálo, že v jejich záležitosti nastal nepříznivý obrat, a radili se se svým otcem, co mají dělat dál. Prohlásili však, že to takhle nemíní nechat.
Njál řekl: „Věc není tak lehká. Kdybyste je ubili, zdálo by se všem, že jste ubili nevinné. Moje rada je, abyste vzali k rozmluvě s nimi co nejvíce lidí, aby jich co nejvíce slyšelo, budou-li odpovídat zlovolně. Kári ať mluví za vás, protože je to rozvážný muž. Mezi vámi však vzroste napětí, protože tam ti nebudou vybírat slova. Jsou to pošetilí lidé. Možná že někdo řekne, že moji synové jsou pomalí v činech. Budete to musit nějakou chvíli snést, protože každé naše jednání je podrobeno dvojímu soudu. Napřed však dejte najevo, že sáhnete k činům jen tehdy, donutí-li vás k tomu jejich vyzývavé jednání. Kdybyste se ovšem byli hned zpočátku obrátili ke mně o radu, pak by se byla tato záležitost nikdy nedostala lidem do úst a vám by byla nehrozila žádná hanba. Nyní však na vás čeká velká zkouška. Budou vás hanobit čím dál víc a nakonec vám nezbude nic jiného než vzít na sebe ten svízelný úkol a sáhnout ke zbraním. Proto je nutné zatáhnout široko sítě."
A tím skončili rozmluvu.
Lidé však nepřestávali o věci mluvit, a tak jednoho dne vyzvali Njálovi synové Káriho, aby se vydal k Tráinovi. Kári pravil, že by dal přednost jiné cestě, ale slíbil, že pojede, děje-li se tak na Njálovu radu.
Kári tedy jel k Tráinovi a přednesl mu záležitost. Rozmlouvali pak oba o věci, neshodli se však. Když se Kári vrátil domů, zeptali se ho Njálovi synové, jak pořídil. Kári pravil, že nebude opakovat slova -„protože myslím, že ani s vámi nebudou mluvit jinak."
Tráin měl u sebe patnáct mužů schopných zbraně a osm z nich ho doprovázelo na každé jeho cestě. Tráin si liboval v nádheře, jezdil stále v modrém plášti, měl pozlacenou přilbu a oštěp, který dostal darem od jarla, krásný štít a meč kolem pasu. Na cestách ho vždy doprovázel Gunnar Lambason a Lambi Sigurdarson a Grani, syn Gunnara z Hlídarendi. Nejvíce se ho však držel Hrapp. Jeden z Tráino-vých čeledínů se jmenoval Lodin. Lodin a jeho bratr Tjörvi patřili rovněž k Tráinově družině. Nejvíce na Njálovy syny nevražili Hrapp a Grani, a ti byli také především vinni tím, že nebylo nabídnuto narovnání.
Njálovi synové domlouvali často Kárimu, aby jel s nimi, a Kári nakonec povolil a řekl, že bude dobře, vyslechnou-li si sami Tráinovu odpověď. Vypravili se tedy na cestu čtyři Njálovi synové a pátý byl Kári. Jeli na dvorec Grjótá. Tam měli přede dveřmi široké náspí, takže tam mohlo stát vedle sebe hromadu lidí. Nyní tam stála služebná, a když spatřila přijíždět jezdce, spěchala to povědět Tráinovi.
Tráin vyzval své muže, aby vzali zbraně a vyšli s ním ven. Sám zůstal uprostřed dveří a z obou stran mu stáli Hrapp a Grani Gunnarsson, pak Gunnar Lambason, potom Lodin a Tjörvi, pak Lambi Sigurdarson a pak ostatní, jeden vedle druhého, neboť všichni muži byli doma. Njálovi synové přicházeli odzdola a první šel Skarphedin, pak Kári, pak Höskuld, pak Grím a poslední Helgi. Když došli nahoru, tu těm ve dveřích zamrzly všechny pozdravy na rtech.
„Sluší se přece, abyste nás uvítali," řekl Skarphedin.
Hallgerd stála nahoře a promlouvala chvíli tiše s Hrappem. Pak k nim zvolala: „Nikdo z nás tady nahoře nemůže říci, že jste zde vítáni."
„Na tvých slovech, ty stará děvko, nám pramálo záleží," ušklíbl se Skarphedin.
„Za tato slova budeš draho platit ještě dříve, než odtud odjedeš," řekla Hallgerd.
Helgi se obrátil k Tráinovi: „Přišel jsem k tobě, Tráine, abych se tě zeptal, zda mi chceš poskytnout nějakou náhradu za příkoří, která jsem musil v Norsku kvůli tobě vytrpět."
„Nevěděl jsem, že vy bratři budete svou chrabrost měnit v peníze. Jak dlouho bude ještě trvat tahle vaše žebrota?" vysmíval se Tráin.
„Myslím," odpověděl Helgi, „že je mnoho lidí, kteří se domnívají, že bys měl nabídnout narovnání, když přece šlo o tvůj život."
Tu se vmísil do rozmluvy Hrapp: „Šťastný osud to už tak zařídil, že se rány dostalo tomu, kdo si ji zasloužil."
„Sotva však je to štěstí," řekl mu nato Helgi, „porušit svou věrnost jarlovi a v náhradu dostat tebe."
„Nechceš snad i ode mne nějakou pokutu?" zeptal se Hrapp. „Zaplatím ti, jak si zasloužíš."
„Naše narovnání nedopadne pro tebe dobře," varoval Helgi.
„Nemarněme s Hrappem slov," pravil Skarphedin, „a natáhněme mu červený měch na jeho drzé tělo."
„Mlč, Skarphedine. Nebudu šetřit své sekyry proti tvé hlavě," vychloubal se Hrapp.
„Ukáže se," odpověděl Skarphedin, „kdo komu přikryje hlavu hlínou."
„Vraťte se domů, vy s pohnojenou bradou," řekla Hallgerd, „a takhle vás budeme ode dneška zvát, a vašemu otci budeme říkat bezvousý stařík."
Neodjeli dříve, dokud se neprovinili těmito slovy všichni kromě Tráina, který ostatní pro ně káral. Pak teprve odjeli Njálovi synové, a po návratu vypravovali otci, jak se vše událo.
„Jmenovali jste svědky těchto slov?" zeptal se Njál.
„Nejmenovali," odpověděl Skarphedin, „protože tento spor si nebudeme vyřizovat jinak než na sněmu zbraní."
„Sotva se již kdo domnívá," popuzovala Bergtóra, „že se ještě odvážíte zdvihnout ruce."
„Nenamáhej se," mírnil ji Kári, „s popichováním svých synů, protože i bez toho nemyslí na nic jiného než na pomstu."
Potom spolu ještě dlouho potichu mluvili všichni synové a otec a Kári.

92
Nyní se mnoho vyprávělo o jejich sporu a všichni byli přesvědčeni, že jej už nikdo neuhasí. Rúnólf, syn Úlfa z Aur ve východním Údolí, byl velkým přítelem Tráinovým. Rúnólf pozval Tráina k sobě a bylo domluveno, že Tráin ho navštíví, jakmile uplynou tři nebo čtyři týdny zimy. S Tráinem jel Hrapp a Grani Gunnarson, Gunnar Lambason, Lambi Sigurdarson a Lodin a Tjörvi. Bylo jich dohromady osm. Měla s nimi jet také Hallgerd a Torgerd. Tráin řekl, že chce zajet také do Marky za svým bratrem Ketilem, a vypočetl, kolik dní bude z domu. Všichni byli plně ozbrojeni. Jeli na východ k Markarfljótu, kde je potkaly žebračky, které je prosily, aby je převezli přes řeku. Převezli je a jeli dál do Údolí, kde se jim dostalo dobrého přijetí. Byl tam i Ketil z Marky. Zůstali tam tři noci. Rúnólf a Ketil prosili Tráina, aby se s Njálovými syny smířil. Tráin však prohlásil, že nebude platit žádnou pokutu, a uraženě se chvástal, že mu nikdy nebudou chybět proti Njálovým synům zbraně, ať se s nimi setká kdekoliv.
„Možná že tomu tak je," pravil Rúnólf, „domnívám se však, že od té doby, co odešel Gunnar z Hlídarendi, není nikdo, kdo by se mohl s nimi rovnat. A je pravděpodobné, že to bude znamenat pro jednu nebo pro druhou stranu smrt."
Tráin odpověděl, že má pro strach uděláno. Potom odejel do Marky a zůstal tam dvě noci. Z Marky se vrátil opět do Údolí a na obou místech se mu dostalo četných darů. Reka Markarfljót byla u obou břehů zamrzlá a přes proud uprostřed vedly jen tu a tam ledové můstky. Tráin se rozhodl, že večer pojede domů. Rúnólf ho zrazoval, aby nejezdil, a radil, že by bylo opatrnější jet v jinou dobu, než kterou udal.
„Nechci, aby se říkalo, že mám strach," odpověděl Tráin.
Ony žebračky, které převezli přes řeku, přišly do Bergtórshválu a Bergtóra se jich zeptala, odkud jsou. Odpověděly, že z východního kraje od Eyjafjöllských kopců.
„Kdo vás převezl přes Markarfljót?"
„Tlučhubové," odpověděly ženy.
„Kteří?" zeptala se Bergtóra.
„Tráin Sigfússon a jeho družina. A nejvíce nás zaráželo, jak pohrdavě a potupně mluvili o tvém muži a jeho synech."
„Nemůže každý za svou pověst," poznamenala Bergtóra.
Před jejich odchodem Bergtóra žebračky štědře obdarovala a zeptala se jich ještě, kdy se Tráin hodlá vrátit. Odpověděly, že se chce zdržet čtyři nebo pět dní. Bergtóra pak o tom zpravila svého zetě Káriho a své syny a dlouho s nimi potají rozmlouvala. Téhož rána, kdy se Tráin vracel na západ, probudil se Njál v časných hodinách a zaslechl, jak Skarphedinova sekyra zavadila o dřevo pažení. Njál vstal a vyšel ven a viděl, že všichni jeho synové i Kári, jeho zeť, jsou ve zbrani. První byl Skarphedin. Byl v modrém kabátci, v ruce držel menší štít a přes rameno měl sekyru. Za ním šel Kári. Na sobě měl hedvábnou kazajku, na hlavě pozlacenou přilbu a v ruce držel štít se lvem v erbu. Za ním šel Helgi, v červeném kabátě, přilbu na hlavě, v ruce červený štít s jelenem v erbu. Také ostatní byli v barevných šatech.
Njál volal na Skarphedina: „Kam jdete, chlapče?"
„Hledat ovce," řekl Skarphedin.
„Tak jsi mi odpověděl již jednou," pravil Njál, „a tehdy jste šli na lidskou zvěř."
Skarphedin se zasmál: „Slyšeli jste, co pravil stařeček? Má nějaké podezření."
„Kdy jsi mu tak odpověděl?" zeptal se Kári.
„Když jsem ubil Sigmunda Bílého, Gunnarova příbuzného."
„A proč jsi ho ubil?" zeptal se Kári.
„Zabil mého pěstouna Tórda Leysingjasona."
Njál šel domů, ale jeho synové jeli do Raudaskrid a čekali tam. Věděli, že odtud je dobrý rozhled a že uvidí, až Tráin pojede od východu z Údolí. Svítilo slunce a byl jasný den. Tráin vyjel z Údolí a jel nyní podél písčitých břehů.
Lambi Sigurdarson upozorňoval: „V Raudaskridech se blýskají štíty, když zasvitne slunce, a je tam asi někdo na číhané."
„Pojeďme nyní dolů podél řeky," řekl Tráin, „a mají-li s námi nějaké jednání, pak nám budou musit přijet naproti."
Potom se obrátil dolů podél proudu.
Skarphedin pravil: „Zahlédli nás už, protože mění směr, a musíme sjet dolů a pustit se za nimi."
„Sotva kdo by asi podnikl přepadení s takovou většinou, jakou máme my," pravil Kári. „Jich je osm a nás pět."
Pustili se tedy dolů podél řeky, a když spatřili ledový můstek, chtěli po něm přes řeku. Tráin stál se svými lidmi nad můstkem na ledě. „Co asi chtějí tito lidé?" zauvažoval Tráin. „Jich je pět a nás je osm."
„Myslím," řekl Lambi Sigurdarson, „že tam ti by neztratili odvahu, i kdyby nás bylo o jednoho víc."
Tráin odhodil plášť a sundal přilbu.
Skarphedinovi praskl při běhu řemínek u střevíců a tak zůstal pozadu.
„Proč otálíš, Skarphedine?" volal na něho Grím.
„Zavazuji si střevíce."
„Jen pojďme," pobízel Kári, „Skarphedin nás dohoní."
Obrátili se a rozběhli se k ledovému můstku. Jakmile si Skarphedin zavázal střevíce, vyskočil a běžel a sekyru třímal vysoko ve vzduchu. Běžel k řece, ale řeka byla tak hluboká, že ji nikde nebylo možno přebrodit. Led u druhého břehu byl silný a hladký jako sklo a prostřed něho stál Tráin se svými lidmi. Skarphedin se rozběhl a skočil přes otevřený proud a dopadl pevně na nohy a skluzem běžel hned dál. A poněvadž led byl velmi hladký, letěl rychle jako pták. Tráin si chtěl právě nasadit přilbu. Skarphedin ho předběhl a sekl po něm sekyrou Rimmugýgi a zasáhl ho do hlavy a rozsekl mu ji odshora až k stoličkám, které vypadly na led. To vše se událo s takovou rychlostí, že proti němu nikdo ani zbraň nepozdvihl. Skarphedin pak letěl po ledě dál. Tjörvi mu hodil pod nohy štít, ale Skarphedin jej přeskočil a běžel k břehu. Tu mu vyběhli naproti Kári a všichni ostatní.
„To byl chlapský kousek," řekl Kári.
„Teď je řada na vás," pravil Skarphedin.
Obrátili se tedy proti Tráinovým lidem. Grím a Helgi napadli Hrappa, který zamířil proti Grímovi sekyrou, ale Helgi to zpozoroval a sám sekl Hrappovi po ruce s takovou silou, že mu ji uťal v rameni a sekyra spadla na led.
„Podařil se ti záslužný čin," pravil Hrapp, „neboť tato ruka přinesla četným lidem zranění a mnohým smrt."
„Ale tohle bude konec tvých zločinů," řekl Grím a probodl ho oštěpem.
Tehdy klesl Hrapp mrtev na led. Tjörvi se obrátil proti Kárimu a mrštil po něm oštěpem. Kári vyskočil do výšky a oštěp mu projel pod nohama, aniž ho zasáhl. Pak přiskočil Kári k Tjörvimu a udeřil ho mečem, který ho zasáhl do hrudi a projel dovnitř těla, takže byl na místě mrtev. Skarphedin pak popadl Gunnara Lambasona a Graniho Gunnarsona a zvolal: „Tady jsem chytil dvě vlčata. Co s nimi uděláme?"
„Je v tvé moci," řekl Helgi, „zabít je, přeješ-li si jejich smrt."
„Nerad bych se ujímal Högniho a přitom ubil jeho bratra," odpověděl Skarphedin.
„Přijde čas," varoval Helgi, „že si budeš přát, abys ho byl ubil, poněvadž ti nikdy nebude věrný ani on, ani nikdo z těch, kteří jsou nyní zde."
Skarphedin mávl rukou: „Nebojím se jich."
Pak darovali život Granimu Gunnarsonovi a Gunnaru Lambasonovi a Lambimu Sigurdarsonovi a Lodnovi a vrátili se domů. Njál se jich zeptal, co je nového, a oni mu o všem podrobně vypravovali.
„Tohle jsou veliké noviny," pravil Njál, „a je podobné pravdě, že z toho vzejde smrt jednoho z mých synů, nebude-li to mít ještě horší následky."
Gunnar Lambason převezl Tráinovo tělo do Grjótá a tam na ně navršil mohylu.

93
Ketil z Marky, Tráinův bratr, který měl za ženu Njálovu dceru Torgerdu, se ve svém svízelném postavení vydal za Njálem a zeptal se ho, zda je ochoten zaplatit za Tráina nějakou pokutu.
„Pro dobrou vůli rád zaplatím pokutu," odpověděl Njál, „ale chtěl bych, aby ses zasadil u svých bratrů, kterým přísluší prsteny pokuty, aby přijali smír."
Ketil slíbil, že tak rád učiní, a odejel domů. Brzy nato svolal všechny své bratry do Hlídarendi a začal s nimi jednat a ve všem svém jednání měl Högniho podporu. Nakonec byli zvoleni muži, kteří měli vynést výrok, a bylo stanoveno místo schůze. Za Tráínovo ubití byla určena pokuta jednoho muže a všichni přijali peníze, jak to stanovil zákon. Pak byly složeny sliby věrnosti a bylo učiněno vše, aby smlouva mohla být dodržena. Njál vyplatil hned všechny peníze. Nějakou dobu potom byl klid.
Jednou jel Njál nahoru do Marky na návštěvu a celý den rozmlouval s Ketilem. Večer odejel domů a nikdo nevěděl, co spolu mluvili. Brzy nato se vypravil Ketil do Grjótá a řekl Torgerdě: „Vždycky jsem měl svého bratra Tráina rád a teď bych to chtěl dokázat činem. Nabízím ti, že si vezmu Tráinova syna Höskulda k sobě na vychování."
„S podmínkou však," pravila Torgerd, „že chlapci, až dospěje, poskytneš všechno, co budeš moci, že mu dáš věno, až se ožení, a že ho pomstíš, kdyby byl ubit. A stvrdíš mi to přísahou."

94
Jednou jel Njál zase na návštěvu ke Ketilovi a zůstal u něho přes noc. Večer zavolal synka Höskulda k sobě a ten ihned přiběhl. Njál měl na ruce zlatý prsten a ukázal jej chlapci. Hoch jej vzal do ruky, prohlížel si ho a navlékl si jej na prst.
„Chtěl bys ho darem?" zeptal se Njál.
„Chtěl," přikývl chlapec.
„A víš," zeptal se ho Njál, „jak zemřel tvůj otec?"
Hoch odpověděl: „Vím, že ho ubil Skarphedin, ale není třeba si to znovu připomínat, když byl sjednán smír a byly zaplaceny plné pokuty."
„Odpověď je lepší," pravil Njál, „než byla otázka. Jistě z tebe bude skvělý muž."
„Těší mě toto tvé proroctví," řekl Höskuld, „protože vím, že vidíš do budoucnosti a mluvíš pravdu."
„A nyní bych se rád stal tvým pěstounem, kdybys chtěl," prohlásil Njál.
Höskuld odpověděl, že k němu půjde a že mu bude vděčen za vše, co dobrého mu prokáže. Domluvili se pak, že Höskuld odjede s Njálem domů. Njál nikdy nedopustil, aby chlapci bylo v něčem ublíženo, a velmi ho miloval. Njálovi synové ho brali všude s sebou a ve všem mu vyhovovali.
Čas ubíhal a Höskuld dospěl. Stal se z něho velký a silný muž krásné tváře a hezkých vlasů. Byl milý v řeči a štědrý, dovedl se vždy ovládat, nikomu neublížil jediným slovem, a proto byl velmi oblíben. Mezi Njálovými syny a Höskuldem nedošlo nikdy k rozporům.

95
Žil muž jménem Flosi, syn Freyova kněze Tórda. Flosi měl za ženu Steinvöru, dceru Halla ze Sídy. Steinvör byla nemanželskou dcerou a její matkou byla Sólvör, dcera Herjólfa Bílého. Flosi hospodařil ve Svínafellu a byl to znamenitý předák. Byl velké postavy, silný a nad jiné prudký. Jeho bratři se jmenovali Starkad, Torgeir, Stein, Kolbein a Egil. Starkad měl dceru Hildigunn. Byla to rázná a rozhodná žena a velmi pohledná. Byla tak schopná, že se jí málokterá žena mohla rovnat. Byla tvrdá a nesmlouvavá, a bylo-li třeba odvahy, nikdy nezklamala.

96
Hall ze Sídy, Flosiho tchán, měl za ženu Jóreidu, dceru Tidrandiho Moudrého. Jeho bratr Torstein, příjmím Břicháč, měl syna Kola, kterého později ubil Kári v Bretlandu. Syny Halla ze Sídy byli Torstein, Egil, Torvald, Ljót a Tidrandi, o němž se vypravuje, že jej zahubily dísy.
Žil muž jménem Tóri z Holtu. Jeho syny byli Torgeir Skorargeir a Torleif Vrána a Torgrím Veliký.

97
Nyní se musíme vrátit k Njálovi, který rozmlouval s Höskuldem: „Rád bych ti, synu, opatřil nevěstu a oženil tě."
Höskuld mu odpověděl, že je to po jeho chuti a že bude rád, ujme-li se Njál věci, a zeptal se, kam se míní nejspíše obrátit.
„Znám děvče," řekl Njál, „Hildigunnu, dceru Starkada, syna Freyjova kněze Tórda. To je nejlepší nevěsta, o jaké vím."
„Jednej, jak myslíš. Zařídím se podle tvé rady," odpověděl Höskuld.
„Podívejme se tam tedy," pravil Njál.
Brzo nato vyzval Njál muže, aby se vypravili na cestu. Jeli pak s ním Sigfúsovi synové a všichni Njálovi synové a Kári Sölmundarson. Jeli na východ do Svínafellu, kde se jim dostalo vřelého uvítání. Příští den navázal Njál s Flosim hovor a nakonec pravil: „Smysl mé cesty je ten, že jedu na námluvy, žádat o Hildigunnu, tvou neteř."
„Pro koho?" zeptal se Flosi.
„Pro Höskulda, kterého jsem si vzal k sobě na vychování."
„To je dobrá nabídka," pravil Flosi, „ale poměr mezi vámi a jeho rodem není bez nebezpečí. A co soudíš o Höskuldovi?"
„Mohu o něm říci jen to nejlepší," odpověděl Njál, „a přidám mu tolik peněz, že se vám bude zdát tento sňatek čestným, vezmete-li jej v úvahu."
„Zavoláme ji," řekl Flosi, „a uvidíme, jak se jí bude ženich líbit."
Zavolali ji a Hildigunn hned přišla. Flosi ji zpravil o námluvách. Hildigunn odpověděla, že neví, může-li to srovnat se svou hrdostí. „I když to jsou muži ze znamenitého rodu," pravila, „přece jen mu chybí vláda nad lidem. A slíbil jsi mi přece, že mě neprovdáš za muže, který nebude mít godství."
„Stačí mi," řekl Flosi, „když si ho nechceš vzít, abych s nimi o věci nejednal."
„Neříkám," odpověděla Hildigunn, „že bych si nevzala Höskulda, kdyby mu opatřili správu nad krajem, ale jinak se za něho nevdám."
Njál pravil: „Tu bych prosil o lhůtu tří let v této věci."
Flosi s tím souhlasil.
„Vymínila bych si ještě," dodala Hildigunn, „že uskuteční-li se tato svatba, zůstaneme zde na východě."
Njál odpověděl, že rozhodnutí ponechá Höskuldovi, a Höskuld prohlásil, že má k mnohým lidem důvěru, ale k nikomu takovou jako k Njálovi. Potom odjeli na západ. Njál se snažil opatřit Höskuldovi vládu nad krajem, nikdo však nechtěl postoupit své godství. Uběhla část léta a nadešla doba obecného sněmu. Toho léta se měly na sněmu projednávat velké pře. Jako obyčejně přicházeli i tentokrát mnozí k Njálovi, ale jeho rady byly nyní proti všemu očekávání takové, že žaloby i obhajoby byly nakonec zmatečné. Z toho vzešly veliké hádky, protože nebylo možno skončit pře, a lidé se rozešli ze sněmu beze smíru.
Uběhl čas a nadešel nový sněm. Zpočátku bylo na sněmu klidno, až Njál vyzval lidi, aby přednesli své žaloby. Mnozí říkali, že to nemá smysl, když přece nikdo nemůže projednat svou při, i když řádně předvolal před soud - „a raději si své právo dobudeme oštěpem a ostřím meče."
„K tomu nesmí dojít," řekl Njál. „Bylo by nebezpečné, kdyby ze země vymizel zákon. Máte však opravdu dosti důvodů k stížnostem a je nyní na nás, znalcích zákona, kteří máme také spravovat zákon, abychom učinili nápravu. Myslím proto, abychom svolali všechny přední muže a uvážili věc."
Svolali tedy zákonodárný sbor.
Njál pravil: „Vznáším dotaz na tebe, Skapti Tóroddssone, a na ostatní přední muže, poněvadž se mi zdá, že se ocitáme v beznadějném postavení, vzneseme-li žalobu před některým ze čtyř krajských soudů a pře se tak zaplete, že v ní nelze pokračovat ani ji nelze skončit. Proto bych pokládal za vhodné, abychom měli pátý soud, a na ten abychom přenášeli žaloby, které nebylo možno rozsoudit na krajských soudech."
„Jak chceš," zeptal se Skapti, „obsadit pátý soud, když stará godství obsadila již čtyři krajské soudy - každý s třikrát dvanácti soudci?"
„Radil bych," pokračoval Njál, „zřídit nová godství a vybrat muže, kteří se k tomu v každém ze čtyř krajů nejlépe hodí. K jejich sněmu ať se přidají, kdo budou chtít."
„To je dobrý návrh," souhlasil Skapti, „ale jaké pře se zde budou projednávat?"
„Všechna porušení sněmovního řádu," odpověděl Njál, „lživá svědectví a lživé výroky. Také pře, u kterých nemohlo být dosaženo jednohlasnosti na krajských soudech, budou odkazovány k pátému soudu, a rovněž úplatky. U tohoto soudu budou nejsilnější přísahy a u každé přísahy dva svědci, kteří se svou ctí zaručí za správnost přísahy. Budou sem patřit také pře, při kterých jedna strana postupuje správně a druhá se dopustí formální chyby, a tu se rozsoudí ve prospěch těch, kdo postupovali správně. Každá pře se tu bude projednávat stejně jako na krajském soudu, s tou výjimkou, že když bude jmenováno čtyřikrát dvanáct členů pátého soudu, tu vyloučí žalobce šest členů a obhájce druhých šest. Neučiní-li tak obhájce, vyloučí žalobce všech dvanáct, a neučiní-li tak, pak pře propadá, protože soudit má třikrát dvanáct členů."
Poté dal Skapti vtělit v zákon pátý soud a vše to, co bylo předneseno, načež se lidé odebrali ke Skále zákona, a byla zřízena nová godství: godství lidí z Melu v Midfjordu a godství lidí z Laufássu v Eyjafjordu.
Njál si vyžádal ještě slovo a pravil: „Většině z vás je známo, co bylo mezi lidmi z Grjótá a mými syny, kteří ubili Tráina Sigfússona. Přece jsme se však srovnali a já jsem vzal Höskulda k sobě a zajistil jsem mu ženitbu, vázanou podmínkou, že si opatří godství. Proto vás prosím, abyste mi dovolili zřídit pro Höskulda nové godství na Hvítanesu."
Všichni souhlasili. Njál pak zřídil pro Höskulda nové godství a od té doby se říkalo Höskuldovi hvítaneský godi. Nato se lidé rozjeli ze sněmu domů. Njál se zdržel doma jen krátce. Brzo vyzval své syny a vyjel s nimi do Svínafellu, aby tu u Flosiho obnovil úmluvy. Flosi slíbil, že dodrží svůj slib. Hildigunn pak byla zasnoubena Höskuldovi a byla stanovena svatba. Nato odjel Njál se syny domů a přijeli zase až na svatbu. Po hostině vyplatil Flosi všechno věno nevěsty a manželé odjeli do Bergtórshválu a zůstali tam ten rok a poměr mezi Bergtórou a Hildigunnou byl velmi dobrý. Na jaře koupil Njál půdu v Ossabö a daroval ji Höskuldovi, který se tam přestěhoval. Njál mu opattřil také všechnu čeleď. A byl mezi nimi všemi tak vřelý poměr, že se nikdo na ničem neustanovil, leč po poradě s ostatními. Höskuld hospodařil v Ossabö a dlouho se oba dvorce navzájem podporovaly. Njálovi synové provázeli také Höskulda na všech jeho cestách. Jejich přátelství bylo tak upřímné, že se každý podzim vzájemně zvali a dávali jeden druhému veliké dary. Na tomto poměru se dlouho nic nezměnilo.

98
V Sámsstadech hospodařil muž jménem Lýting. Za ženu měl Tráinovu sestru Steinvöru. Lýting byl veliké postavy a silný, bohatý statky, ale těžko se s ním dalo vyjít. Stalo se jednou, že pořádal v Sámsstadech hostinu, na kterou pozval Höskulda, godiho z Hvítanesu, a Sigfúsovy syny, a všichni přišli. Byl tam též Grani Gunnarsson a Gunnar Lambason a Lambi Sigurdarson.
Njálův syn Höskuld a jeho matka měli statek v Holtu. Höskuld jezdil často z Bergtórshválu na svůj statek a cesta vedla kolem dvora v Sámsstadech. Höskuld měl syna jménem Ámundi. Ten byl od narození slepý. Nyní byl již velký a silný. Lýting měl dva bratry. Jeden se jmenoval Hallstein a druhý Hallgrím. Oba byli velmi svárliví a bydlili stále u svého bratra, protože jiní lidé se s nimi nesnesli.
Lýting byl toho dne většinou venku a jenom občas vešel dovnitř. Nakonec se posadil ke stolu, a tu vešla ze dvora žena a pravila: „Škoda že jste nebyli venku, když ten protiva jel kolem."
„Který protiva?" zeptal se Lýting.
„Njálův syn Höskuld jel kolem," odpověděla žena.
Lýting pravil: „Často jezdí tady kolem našeho dvora, nevidím to rád. Nabízím ti, Höskulde, že pojedu s tebou, chceš-li pomstít svého otce a ubít svého jmenovce, Njálova syna."
„To nechci," odmítl ho Höskuld, „neboť zle bych se odvědčil Njálovi, svému pěstounu. Za toto pozvání ti nepřeji nic dobrého" - a vstal od stolu a dal si přivést koně a odejel domů.
Tu řekl Lýting ke Granimu Gunnarssonovi: „Ty jsi byl při tom, když byl ubit Tráin, a jistě si dobře všechno pamatuješ, a stejně i ty, Gunnare Lambasone, a ty, Lambi Sigurdarsone. Chtěl bych proto, abychom dnes večer přepadli a ubili Höskulda."
„Ne," odmítl Grani, „nepojedu proti Njálovým synům a neporuším úmluvy, které byly sjednány z dobré vůle a po zralém uvážení."
Podobně mluvili všichni ostatní, i synové Sigfúsovi, a také oni se rozhodli odejet. Když odjeli, pravil Lýting: „Je známo, že jsem za svého švagra Tráina nedostal žádnou pokutu. Nesmířím se, dokud nebude pomstěn."
Potom vyzval své dva bratry a čeledíny, aby jeli s ním. Vydali se k cestě, po které musil přijet Höskuld, a číhali na něho severně od dvorce v jedné dolině. Čekali tam až do večera. V tu dobu přijížděl proti nim Höskuld. Všichni vyskočili se zbraněmi v rukou a napadli ho. Höskuld se bránil tak skvěle, že ho dlouho nemohli zmoci. Zranil Lýtinga na ruce a dva jeho pacholky zabil, ale nakonec sám padl. Zasadili Höskuldovi šestnáct ran, ale hlavu mu od těla neodsekli. Pak odjeli do lesů na východ od řeky Rangá a skryli se tam. Téhož večera našel Hródnýin pastýř Höskulda mrtvého. Jel domů a řekl Hródný o ubití jejího syna.
„Snad ještě není mrtev," pravila Hródný. „Či měl useknutou hlavu?"
„Neměl," odpověděl pastýř.
„Poznám to, jakmile ho uvidím," pravila. „Přiveď mi koně a osedlej jej."
Učinil, jak poručila, a když vše připravil, odjeli na místo, kde ležel Höskuld. Hródný pohlédla na rány a pravila: „Je tomu tak, jak jsem tušila. Není ještě mrtev. A Njál dovede vyléčit větší rány."
Naložili pak ubitého a dovezli ho do Bergtórshválu a zanesli do ovčince, kde ho posadili a opřeli o zeď. Pak šli oba k obytnému stavení a zatloukli na dveře. Čeledín otevřel a Hródný proklouzla kolem něho a běžela dál, až se dostala k Njálovu lůžku. Zeptala se ho, zda je vzhůru. Njál odpověděl, že se právě probudil. „Proč jsi však přišla tak brzy ráno?"
„Vstaň od mé soupeřky," pravila Hródný, „a pojď ven a ona též i tvoji synové."
Všichni vstali a vyšli ven.
Skarphedin připomenul: „Vezměme s sebou zbraně!"
Njál na to nic neřekl a synové skočili pro zbraně a vyšli ozbrojeni. Hródný šla první, a když přišla k ovčinci, vstoupila dovnitř a vyzvala ostatní, aby vešli za ní. Přidržela lucernu a pravila: „Zde je, Njále, Höskuld, tvůj syn. Utrpěl mnoho ran a potřebuje teď léčení."
„Vidím na něm jen znamení smrti a žádná znamení života. A proč jsi mu nezatlačila oči, že jsou otevřeny," řekl Njál.
„To jsem ponechala Skarphedinovi," odpověděla Hródný.
Skarphedin přistoupil, zatlačil mu oči a zeptal se otce: „Kdo, myslíš, ho ubil?"
Njál odpověděl: „Ubil ho asi Lýting ze Sámsstadů a jeho bratři."
„Tobě, Skarphedine," zapřísahala ho Hródný, „kladu na srdce, abys pomstil svého bratra. I když byl zplozen mimo manželství, očekávám, že se věci ujmeš rád a budeš jednat odhodlaně."
„Divně si počínáte, ubíjíte-li tam, kde vás k tomu nic nenutí, ale zde žvýkáte a přežvykujete, až se pomsta rozplyne v nic," popouzela je Bergtóra. „Zpráva se jistě donese hned k Höskuldovi z Hvítanesu a ten vás bude žádat o smír a vy mu jej poskytnete. Proto chcete-li jednat, musíte jednat rychle."
„Matka nás nyní popichuje, jak zákon káže," ušklíbl se Skarphedin.
Potom všichni vyšli ven. Hródný šla s Njálem dovnitř a zůstala tam, dokud se nerozednilo.

99
Skarphedin a jeho bratři zamířili nahoru k řece Rangá. Skarphedin dal znamení: „Zůstaňme stát a poslouchejme." A později: „Pojďme potichu, protože nahoře u řeky slyším mluvit muže. A koho si chcete vybrat, Lýtinga, anebo jeho dva bratry?"
Shodli se, že raději Lýtinga.
„Je to však větší úlovek z těch dvou," pravil Skarphedin, „a mrzelo by mě, kdyby unikl. Sobě bych nejvíce důvěřoval, že mi neuteče."
„Neměj strach," upokojoval ho Helgi, „našemu loveckému umění neunikne."
Pak zamířili k místu, odkud Skarphedin slyšel rozmlouvat lidské hlasy, a spatřili, jak Lýting se svými bratry je u potoka. Skarphedin skočil hned přes potok na druhý břeh. Na jeho svahu stál Hallgrím a jeho bratři. Skarphedin sekl Hallgrímovi po stehně tak silně, že mu nohu usekl od těla, a druhou rukou uchopil Hallkela. Lýting hodil po Skarphedinovi oštěpem, ale Helgi nastavil štít a oštěp zachytil. Lýting zdvihl kámen a udeřil jím Skarphedina. Nyní se mu Hall vytrhl z ruky a utíkal vzhůru na svah, nemohl se však dostat nahoru jinak než po kolenou. Skarphedin po něm mrštil sekyrou a přerazil mu páteř. Nato se dal Lýting na útěk. Grím a Helgi se pustili za ním a každý mu zasadil ránu. Lýting jim však přece unikl a zmizel ve vodě. Podařilo se mu dostat se na druhou stranu ke koním a tryskem ujížděl odtud, až přijel do Ossabö. Höskuld byl doma. Lýting ho hned vyhledal a vyprávěl mu, co se stalo.
„Počínal sis velmi neuváženě," káral ho Höskuld. „Mohl sis přece domyslit, co bude následovat. Osvědčí se zde staré přísloví, že jen krátce se těší ruka z rány, kterou zasadila. Myslím, že už sám pochybuješ, zda se udržíš na svém dvoře."
„Je jisté," odpověděl Lýting, „že se mi stěží podařilo vyváznout. Ale teď bych byl rád, kdybys sjednal narovnání mezi mnou a Njálem a jeho syny a pomohl mi zachránit statek."
„Pokusím se," slíbil Höskuld.
Potom si dal Höskuld osedlat koně a jel ještě s jinými pěti muži do Bergtórshválu. To už Njálovi synové byli doma a spali. Höskuld vyhledal ihned Njála a navázal s ním řeč: „Přišel jsem sem, abych se přimluvil za Lýtinga, mého příbuzného. Dopustil se na vás těžkého provinění, porušil smlouvu a ubil tvého syna."
Njál rozhodl: „Lýtingovi musí sice zatěžko připadat ztráta jeho bratří, ale budu-li o této věci vůbec jednat, pak jen kvůli tobě. A toto budou podmínky narovnání, že smrt Lýtingových bratří zůstane bez pokuty. Také Lýting nedostane nic za své rány, avšak za Höskulda zaplatí plnou pokutu."
„Chci, abys sám vynesl rozsudek," pravil Höskuld.
Njál odpověděl: „Učiním, jak si přeješ."
„Nechceš snad," optal se Höskuld, „aby byli přítomni tvoji synové?"
„To sotva bychom sjednali narovnání. Ale smír, který ujednám, dodrží."
„Skončeme tedy jednání a zaruč za své syny Lýtingovi život," řekl Höskuld.
„Dobře," odpověděl Njál, „ale chci, aby za ubití Höskulda zaplatil dvě stě v stříbře, a ať si bydlí v Sámsstadech, chce-li. Lépe by však udělal, kdyby prodal své pozemky a odstěhoval se, ne však proto, že bych já nebo některý z mých synů porušil smlouvu. Myslím však, že by mohl povstat někdo zde v kraji, před kým by se měl mít na pozoru. Kdyby se však snad zdálo, že ho vykazuji z kraje, pak mu dovoluji, aby zde zůstal. Jenže sám dává nejvíce v sázku."
Potom odejel Höskuld domů. Njálovi synové se probudili a ptali se otce, kdo tu byl. Odpověděl, že Höskuld, jeho chovanec.
„Přimlouval se asi za Lýtinga," řekl Skarphedin.
„Uhodl jsi," přisvědčil Njál.
„To nerad slyším," pronesl Grím.
„Höskuld by ho nemohl chránit svým štítem," poznamenal Njál, „kdybys ho byl ubil, jak bylo určeno."
„Nedělejme otci výčitky," pravil Skarphedin.
A je třeba přiznat, že sjednaný mír nebyl porušen.

100
V Norsku došlo ke změně v hlavě. Hákon jarl odešel z tohoto světa a na jeho místo přišel Óláf Tryggvason. Konec života Hákona jarla byl takový, že mu otrok Kark v Rimulu v Gaulardalu podřezal krk. Spolu s tím se dostala na Island zpráva, že v Norsku došlo ke změně víry. Byla tam zavržena stará víra a král obrátil na křesťanství i země na západě, Hjaltland, Orkneye a Ovčí ostrovy. Tu tvrdili mnozí, tak aby to Njál slyšel, že je velký zločin zříci se staré víry.
Njál však prohlásil: „Zdá se mí, že nová víra je mnohem lepší, a jistě bude šťastný ten, kdo si ji zvolí. Přijdou-li sem muži, kteří ji zvěstují, budou mít mou plnou podporu."
Často pak chodil sám a mluvil potichu sám se sebou.
Toho podzimu přijela do Berufjordu na východě loď na místo, kde se říká Gautavík. Loď patřila muži jménem Tangbrand. Tangbrand byl synem saského hraběte Vilibalda. Byl poslán na Island králem Óláfem Tryggvasonem, aby zde zvěstoval pravou víru. Doprovázel ho Islanďan jménem Gudleif. Gudleif byl nad jiné smělý a tvrdý ve všem svém jednání a ubil už nejednoho muže.
Na Medvědím mysu žili dva bratři. Jeden se jmenoval Torleif a druhý Ketil. Ti dva svolali shromáždění a zakázali lidem s Gudleifem a Tangbrandem obchodovat. To se dověděl Hall ze Sídy, který bydlil na dvorci Tváttá v Labutím zálivu. Hall se vypravil s třiceti muži k lodi a hned vyhledal Tangbranda a zeptal se ho: „Obchod je nevalný, což?"
Tangbrand přisvědčil.
„A nyní ti řeknu, proč jsem přijel," pravil Hall. „Abych vás pozval k sobě a pokusil se pomoci vám."
Tangbrand mu poděkoval za nabídku a odejel s ním do Tváttá. Jednou na podzim ráno se stalo, že Tangbrand vyšel brzo ráno ven, dal postavit stan a v stanu sloužil zpívanou mši, protože byl veliký svátek.
Po mši se tázal Hall Tangbranda: „Na čí paměť slavíš tento svátek?"
„Na paměť archanděla Michaela," odpověděl Tangbrand.
„Jakou moc má tento svatý?"
„Velkou," pravil Tangbrand. „Bude vážit vše, co dobrého vykonáš, a je tak milosrdný, že dobré skutky měří těžší váhou."
„Toho bych chtěl mít svým přítelem," řekl Hall.
„To můžeš," odpověděl Tangbrand, „zasvětíš-li se dnes jemu a Bohu."
„Vymiňuji si však," pravil Hall, „že mi jeho jménem slíbíš, že bude mým strážným andělem."
„To ti slibuji," odpověděl Tangbrand.
Nato přijal Hall křest a s ním se dali pokřtít všichni jeho lidé.

101
Příští jaro se vydal Tangbrand hlásat křesťanskou víru a s ním se vypravil i Hall. Šli na západ přes Lónskou vrchovinu, až přišli ke dvorci Stafafellu, kde bydlel Torkel. Torkel mluvil horlivě proti nové víře a vyzval Tangbranda na souboj. Tangbrand držel v ruce kříž místo štítu a boj skončil tím, že Tangbrand zvítězil a Torkel padl.
Ze Stafafellu se odebrali k Hornskému fjordu a navštívili přístav Borgarhöfn na západ od Heinaberských písků. Tam bydlel Hildi Starý. Jeho synem byl Glúm, který se později zúčastnil paličské výpravy Flosiho. Hildi přijal křest a s ním se dali pokřtít všichni jeho lidé. Odtud jeli do Fellshverfu a zastavili se na dvorci Kálfafellu. Tam bydlil Kol Torsteinsson, Hallův příbuzný. Ten se také dal pokřtít se všemi svými lidmi. Potom zamířili na dvůr Breidá k Hallovu příbuznému Özurovi Hróaldssonovi. Ten přijal předběžný křest. Odtud jeli na statek Svínafell a Flosi přijal také předběžný křest a slíbil, že je bude na sněmu podporovat. Potom jeli na západ do kraje Skógahverfského a navštívili Kirkjubö, kde hospodařil Surt Ásbjarnarson, vnuk Torsteinův, pravnuk Ketila Blázna. Ti všichni byli již křesťany. Z kraje Skógahverfského jeli na dvorec Höfdabrekku. Tu se již o jejich cestě všude vědělo.
Žil muž jménem Hedin Kouzelník a bydlil v Babím údolí. Toho pohané podplatili, aby sprovodil ze světa Tangbranda i jeho průvodce. Hedin vystoupil na Arnarstakkskou pláň, aby tam vykonal velikou oběť. Když pak Tangbrand přijížděl od východu, rozevřela se pod jeho koněm země, ale Tangbrand seskočil s koně a zachránil se na okraji propasti. Koně se vším postrojem pohltila však země a nikdo ho již nespatřil. Tu chválil Tangbrand Boha.

102
Gudleif pátral po Hedinovi a našel ho na vrchovině. Hnal ho pak dolů do Babího údolí, a když ho již doháněl, mrštil po něm oštěpem a probodl ho.
Odtud jeli do Dyrholmů a konali tam shromáždění. Tangbrand na něm hlásal víru a Ingjald, syn Torkela Háeyjartyrdila, se dal pokřtít. Na další své cestě navštívili Fljótshlíd, kde proti nové víře mluvil nejvíce skáld Vetrlidi a jeho syn Ari. Proto Vetrlidiho ubili. Na jeho smrt byly složeny verše:

Vlk zlý, Vetrlidi,
víru hájil starou,
meč chtěl mstivou rukou
muži v prsa vetknout.
Světec ale silný
sekyrou se rozmách,
hlavu jeho holou
hroznou rozťal ranou.

Odtud pak jel Tangbrand do Bergtórshválu a Njál a všichni jeho lidé se dali pokřtít, ale Mörd a Valgard se stavěli proti nové víře.
Pak se obrátili přes řeku na západ a navštívili dvorec Haukadal, kde pokřtili Halla, kterému byly tehdy tři roky. Odtud zamířili na Grímsnes. Tam sebral Torvald Slabý proti nim lidi a Úlfu Uggasonovi poslal vzkaz, aby vyhledal Tangbranda a ubil ho. K tomu připojil tyto verše:

U všech bohů, Ulfe,
Uggův synu statný,
zapřísahám tebe,
zabij zbabělého
rouhače, jenž rvát chce
radostnou nám víru.
Dravce druhého pak,
doufám, sám už zdolám.

Úlf Uggason mu odpověděl verši:

Nachytat se nedám
nástrahami pěvce.
Mou věcí, můj milý,
mouchu spolknout není.
Zrádné plány zrají,
zlý však bude konec.
Jemu vyhnout jistě
já se budu hledět.

„Nejsem blázen," dodal, „abych mu sedl na lep. A ať si dá pozor, aby se mu jeho jazyk nestal oprátkou."
Po těchto slovech odejel posel k Tórvaldovi a vyřídil mu Úlfův vzkaz. Torvald měl kolem sebe mnoho mužů a prohlásil, že si na Tangbranda počíhá na pláni u Černého lesa. Tangbrand a Gudleif vyjeli z Haukadalu a potkali muže, který jel proti nim. Muž se ptal po Gudleifovi. Gudleif se ho zeptal, co mu chce, a muž odpověděl: „Poděkuj svému bratru Torgilovi z Reykjahóltu za to, že ti dávám zprávu o úkladech vašich nepřátel i o tom, že Torvald na vás číhá u Koňského potoka na Grímsnesu."
„Nebudeme aspoň k němu musit jezdit zvlášť," řekl Gudleif.
Zamířili tedy dolů ke Koňskému potoku. Torvald právě přebrodil potok.
Gudleif pravil k Tangbrandovi: „Tady máme Torvalda. Vrhněme se na něj."
Gudleif sekl Torvalda do ramene a usekl mu ruku. Tangbrand ho probodl oštěpem a to byla jeho smrt. Nato odjeli nahoru na sněm. Nescházelo mnoho a Torvaldovi příbuzní by je byli přepadli. Njál však přispěchal s lidmi z Východních fjordů Tangbrandovi na pomoc.
Tehdy pronesl Hjalti Skeggjason tyto verše:

Bozi k smíchu budou.
Bestie je Freyja.
Odin jako osel
okolo ní hýká.

Toho léta odjel Hjalti a Gizur Bílý ze země. Tangbrandova loď však ztroskotala u Búlandského mysu. Jmenovala se Bizon.
Tangbrand projížděl západními kraji a tam se setkal s matkou skálda Refa, Steinunnou. Steinunn chtěla převést Tangbranda k pohanské víře a dlouho k němu hovořila. Tangbrand mlčel, dokud mluvila, ale pak se ujal slova a vyvrátil všechno, co řekla.
„Neslyšel jsi o tom," pravila, „že Tór vyzval Krista na souboj a že Kristus neměl odvahu se s Tórem bít?"
„Slyšel jsem," řekl Tangbrand, „že by z Tóra byl jen prach a popel, kdyby Bůh nechtěl, aby žil."
„A zdalipak víš," zeptala se ho, „kdo ti rozbil tvou loď?"
„Co o tom soudíš ty?"
„To ti hned řeknu," pravila a pronesla verše:

Tór loď pevnou tobě,
Tangbrande, věz, rozbil.
Kampak křesťanský bůh,
Kristus váš se poděl?
Loď tvá v písku leží,
lana stažená má,
na moře jí nikdy
nic už nepomůže.

A dále pravila:

Tangbrande, Tórovo je
tohle dílo všechno.
Bouři poslal bůh náš,
bez lítosti rozbil
plavidlo tvé pevně.
Přála bych si ještě,
aby úskočníku
oštěpem hruď proklál.

Potom se Tangbrand a Steinunn rozešli a Tangbrand zamířil s Gudleifem na západ k pobřeží Bardaströnd.

103
Na tomto pobřeží na dvorci Hagi hospodařil Gest Oddleifsson. Byl to velmi moudrý muž a dovedl předpovídat osudy lidí. Gest uspořádal pro Tangbranda hostinu a Tangbrand přijel na jeho dvorec s družinou šedesáti lidí. Bylo mu řečeno, že je tam už shromážděno na dvě stě pohanských mužů a žen a že asi ještě přijde jistý berserk jménem Ótrygg, kterého se všichni báli. Vyprávělo se o něm, že se nebojí ani ohně, ani železa.
Tangbrand se zeptal, chtějí-li se dát pokřtít, ale všichni ti pohané mluvili proti nové víře.
„Dám vám návrh," pravil Tangbrand, „abyste vyzkoušeli, která víra je lepší. Uděláme tři ohně. Jeden posvětí pohané, druhý já, kdežto třetí zůstane neposvěcen. Jestliže berserk dostane strach před ohněm, který já posvětím, a překročí váš oheň, pak přijmete novou víru."
„To je dobrý návrh," pravil Gest, „a souhlasím s ním za sebe i za své lidi."
A když Gest takto promluvil, přidalo se k němu mnoho jiných hlasů. Tu kdosi řekl, že berserk už přichází. Rozdělali rychle ohně. Muži se chopili zbraní, usedli na lavice a čekali. Berserk vešel do síně. V ruce držel zbraně a hned prošel ohněm, který posvětili pohané, a octl se před ohněm, jejž posvětil Tangbrand, ale neodvážil se jím projít a pravil, že by celý shořel. Sekl pak sekyrou po těch, co seděli na lavici, ale poněvadž se rozpřáhl příliš vysoko, zasáhl stropní trám. Tangbrand ho udeřil křížem po ruce a tu se stal veliký div, že berserkovi vypadla sekyra z ruky. Potom ho bodl Tangbrand mečem do prsou a Gudleif mu usekl ruku. Tehdy přistoupili mnozí k berserkovi a dobili ho. Nyní se Tangbrand zeptal, chtějí-li přijmout novou víru. Gest pravil, že míní dodržet, co slíbil. Tangbrand tedy pokřtil Gesta a jeho lidi a mnoho jiných. Potom se radil s Gestem, nemá-li snad jet na západ k fjordům, ale Gest ho zrazoval, protože prý tam jsou lidé drsní a těžko lze s nimi vyjít. „Ale je-li souzeno, aby tato víra byla přijata, pak bude přijata na sněmu, kde budou přítomni přední muži ze všech krajů."
„Mluvil jsem již na sněmu," řekl Tangbrand, „ale právě tam jsem se setkal s velkým odporem."
„Tobě bude patřit největší zásluha o křesťanství v této zemi," těšil ho Gest, „i když snad teprve jiným bude dopřáno dosáhnout, aby nová víra byla přijata zákonem. Neboť pravdu má přísloví, že první ranou strom nepadne."
Potom dostal Tangbrand od Gesta bohaté dary a odjel do jižního kraje a odtud k Východním fjordům. Navštívil též Bergtórshvál, kde ho Njál štědře obdaroval. Pak jel na východ k Labutímu fjordu k Hallovi ze Sídy. Svou loď dal vyspravit a pohané jí říkali „Železný koš". Na té lodi odejel Tangbrand z Islandu. Gudleif jel s ním.

104
Téhož léta byl Hjalti Skeggjason pro rouhání bohům odsouzen na sněmu k trestu vyhnanství. Tangbrand vypravoval králi Óláfovi, s jakou nenávistí ho Islanďané přijali. Pravil, že jsou tak oddáni čarodějství, že se země rozevřela pod jeho koněm a pohltila jej. Král Óláf se rozzlobil a dal zajmout všechny islandské muže v zemi a uvrhl je do vězení; chtěl je dát popravit. Tu předstoupili před něho Gizur Bílý a Hjalti, kteří se zaručili za své krajany a nabídli se, že pojedou na Island hlásat křesťanství. Král byl potěšen jejich nabídkou, a tak byli všichni zachráněni před smrtí. Gizur a Hjalti chystali svou loď k plavbě na Island a brzo odjeli. Přistáli v Eyrech, když uplynulo deset týdnů léta. Opatřili si hned koně a najali lidi, aby vyložili loď. Potom jeli na sněm v počtu třiceti a poslali vzkaz křesťanským mužům, aby se připravili na odpor pohanů. Hjalti nešel na sněm, ale zůstal u kopce Reydarmúli, protože se dověděl, že byl pro rouhání odsouzen k trestu vyhnanství. Ale když ostatní přišli k zátoce Vellandkatla nad Gjábakki, dohonil je Hjalti a pravil, že nechce, aby si pohané myslili, že se jich bojí. Mnoho křesťanů jim přišlo naproti a jeli pak na sněm v bojovém seřazení. Pohané byli rovněž seřazeni a nescházelo mnoho a celý sněm se pustil do boje.

105
Křesťané si postavili na sněmu své stany. Gizur a Hjalti byli ve stanu lidí z Mosfellu. Druhého dne šly obě strany ke Skále zákona. Křesťané i pohané jmenovali své svědky a jedni i druzí prohlásili, že vystupují z pospolitosti s ostatními. A tu se spustil u Skály zákona takový hluk, že nerozuměl jeden druhému. Nakonec se lidé rozešli, ale všichni s obavou, aby nedošlo k povážlivému rozkolu.
Křesťané si zvolili za zákonopravce Halla ze Sídy a ten šel za godim Torgeirem z Ljósavatnu a dal mu tři marky stříbra, aby vynesl nový zákon. Tento počin nebyl bez nebezpečí, neboť Torgeir byl pohan. Torgeir ležel celý den ve stanu, hlavu přikrytu pláštěm, takže s ním nemohl nikdo mluvit. Příští den šli lidé ke Skále zákona.
Torgeir požádal o ticho a pravil: „Zdá se mi, že se dostaneme do nebezpečného postavení, nebudeme-li mít všichni jeden zákon. A bude-li porušen zákon, bude porušen také mír, a za takových podmínek nebude možno žít. Proto se nyní ptám jak pohanů, tak křesťanů, přijmou-li zákon, který přednesu."
Všichni slíbili, že jej přijmou. Torgeir však trval na tom, aby mu odpřisáhli, že jistě dodrží, co slíbili. Všichni s tím souhlasili a Torgeir od nich přijal přísahu.
„Toto je počátek našich zákonů," prohlásil pak, „že všichni lidé zde v zemi musí být křesťany a věřit v jednoho Boha, Otce a Syna a Ducha svatého, že musí zanechat ctění pohanských bohů a nesmějí pohazovat děti a jíst koňské maso. Na tyto přestupky, vejdou-li ve známost, bude trest mírného vyhnanství, budou však beztrestné, stanou-li se potají."
Avšak v několika letech bylo odstraněno všechno pohanství a nesmělo se dít ani zřejmě, ani potají. Torgeir pak mluvil o zachování neděl a postů, vánoc a velikonoc a jiných velikých svátků. Pohané nesli těžce, že byli zaskočeni, avšak nová víra byla přece přijata v zákon a všichni pohané v zemi byli pokřtěni.

106
O tři roky později se udála tato příhoda: Ámundi Slepý, syn Höskulda a vnuk Njálův, byl na sněmu a dal se vodit mezi stany. Přišel pak ke stanu, v kterém byl Lýting ze Sámsstadů. Ámundi se dal zavést dovnitř k místu, kde seděl Lýting, a zeptal se: „Je zde Lýting ze Sámsstadů?"
„Co si přeješ?" ozval se Lýting.
„Chtěl bych vědět," pravil Ámundi, „míníš-li mi dát pokutu za mého otce. Narodil jsem se mimo manželství a nedostalo se mi žádné náhrady."
„Zaplatil jsem za ubití tvého otce plnou pokutu, kterou přijal tvůj děd a tvoji strýci, kdežto za moje bratry nebyla zaplacena žádná pokuta. Je pravda, že jsem se dopustil zlého činu, musel jsem však za něj také trpce pykat."
„Neptám se tě," pravil Ámundi, „komu jsi platil pokutu. Vím, že jste se usmířili. Ptám se tě však, jakou pokutu míníš dát mně."
„Žádnou," řekl krátce Lýting.
„Nemyslím," pravil Ámundi, „že by tohle bylo správné před Bohem, neboť svým činem jsi těžce zasáhl mé srdce. A řeknu ti, že kdybych byl zdráv na obě oči, musila by mi být za mého otce zaplacena buď pokuta v penězích, anebo bych prosadil za něho krevní mstu. Nyní však ať rozhodne mezi námi Bůh."
Po těchto slovech se obrátil k východu, a když vešel do dveří stanu, ohlédl se dovnitř a v té chvíli se otevřely jeho oči.
Tu pravil Ámundi: „Pochválen budiž Pán! Vidím nyní, co je jeho vůle."
Nato se obrátil dovnitř stanu a skočil k Lýtingovi a ťal ho sekyrou tak prudce, že mu pronikla až po topor do hlavy. Ámundi strhl sekyru k sobě a Lýting klesl k zemi. Byl na místě mrtev. Ámundi pak šel ven, a když přišel na totéž místo, kde se otevřely jeho oči, pozbyl zas zrak a od té doby byl již celý život slepý. Z Lýtingova stanu se dal Ámundi odvést k Njálovi a jeho synům a oznámil jim, že ubil Lýtinga.
„Nikdo tě pro to nemůže vinit," pravil Njál, „neboť podobné věci jsou většinou předem určeny osudem a je si z nich vzíti ponaučení, že se nemá nedbati těch, kteří jsou tak blízce příbuzní."
Potom nabídl Njál Lýtingovým příbuzným narovnání. Höskuld, hvítaneský godi, měl Lýtingovy příbuzné k tomu, aby přijali pokutu. Záležitost pak byla předána rozhodčímu soudu, podle kterého polovina pokuty odpadla pro spravedlivé nároky Ámundiho. Potom byly složeny přísahy a Lýtingovi příbuzní odpřisáhli Ámundovi, že sjednaný mír věrně dodrží.
Lidé pak odjeli ze sněmu a nějakou dobu byl klid.

107
Valgard Šedivý se vrátil z ciziny a byl ještě pohan. Jel do Hofu k svému synu Mördovi a zůstal u něho přes zimu.
Jednou pravil Valgard k synovi: „Projel jsem celým naším krajem a nepoznávám ho. Byl jsem na Hvítanesu a viděl jsem tam tolik základů k novým stanům, že místo změnilo úplně vzhled. Byl jsem na tingskálském sněmu a viděl jsem, že zdi našeho stanu jsou v rozvalinách. Proč tyto divné věci?"
„Byla ustavena nová godství a pátý soud a mnoho lidí odešlo z mého sněmu a přidalo se k Höskuldovu sněmu," odpověděl Mörd.
Valgard ho pokáral: „Špatně jsi se mi odměnil za to, že jsem ti svěřil své godství, když jsi je tak zbaběle spravoval. Nyní bych si však přál, aby ses jim náležitě odměnil a strhl je všechny do zkázy. Budeš musit popuzovat jedny proti druhým, až Njálovi synové ubijí Höskulda. Höskuld má mnoho příbuzných, kteří se ujmou jeho žaloby, a Njálovi synové padnou jejich rukou."
„Toho sotva dosáhnu," řekl Mörd.
„Pomohu ti radou," pravil Valgard. „Musíš pozvat Njálovy syny k sobě a na rozloučenou je obdarovat a teprve tehdy, až se rozvine mezi vámi velké přátelství a oni nebudou věřit tobě méně než sobě, přijdeš s pomluvami. Tak se budeš moci pomstít Skarphedinovi za to, že po Gunnarově smrti tě připravil o majetek. Teprve potom, až budou všichni mrtvi, dosáhneš čelného postavení."
Slíbili si pak navzájem, že tento plán uskuteční.
„Přál bych si však, otče, abys přijal novou víru. Jsi už starý člověk," řekl Mörd.
„Nepřijmu," prohlásil Valgard. „Raději bych chtěl, abys ty se zřekl křesťanství, a uvidíme, jak se nám bude dařit."
Mörd odmítl tak učinit. Valgard rozlámal před Mördem kříže a všechna svatá znamení. Potom však ho stihla nemoc a zemřel a byla nad ním navršena mohyla.

108
Brzo nato jel Mörd do Bergtórshválu navštívit Skarphedina a jeho bratry. Rozpředl s nimi velmi přátelský hovor a celý den se s nimi bavil. Dával jim tak najevo, že by s nimi rád zůstal v blízkém styku. Skarphedin vyslechl jeho slova s laskavou pozorností a jen se zeptal, proč se dosud o nic podobného nesnažil. Nakonec se však vyvinulo mezi nimi takové přátelství, že se nikdo z nich o ničem nerozhodoval, leč po předchozí vzájemné poradě. Njálovi se nelíbilo, že k nim Mörd chodí, a nepřestával dávat svou nelibost najevo.
Stalo se jednou, že Mörd, když zase přišel do Bergtórshválu, pravil k Njálovým synům: „Učinil jsem již přípravy k hodokvasu na paměť mého otce. Na hostinu chci pozvat též vás, Njálovy syny, a Káriho a slibuji, že ode mne neodejdete bez darů."
Slíbili, že přijdou. Mörd odejel domů a připravoval hostinu. Pozval mnoho sedláků, takže se sjelo množství lidí, mezi nimi i Njálovi synové a Kári. Mörd daroval Skarphedinovi velkou zlatou sponu a Kárimu stříbrný pás. Také Gríma a Helgiho štědře obdaroval. Když se bratři vrátili domů, chlubili se svými dary a ukázali je Njálovi. Njál poznamenal, že za ně jistě zaplatí plnou cenu - „a dejte si pozor, abyste mu nedali takovou odměnu, jakou on by si přál."

109
Brzo nato chystali Höskuld a Njálovi synové hostiny a nejprve pozvali Njálovi synové Höskulda. Skarphedin měl čtyřletého hřebce, velkého a krásného, že bylo radost na něho pohledět. Byl to silný kůň, ale nebyl ještě vyzkoušen v boji. Tohoto hřebce daroval Skarphedin Höskuldovi a kromě toho mu dal ještě dvě klisny. Všichni věnovali Höskuldovi nějaké dary a ujistili ho svým přátelstvím.
Potom pozval Höskuld na hostinu Njálovy syny. Když přišli do Ossabö, byli tam již jiní hosté a bylo tam velmi živo, neboť se sešli všichni, kdo byli pozváni. Pro své hosty zřídil Höskuld lůžka ve třech vedlejších staveních. Hostina se skvěle vydařila, a když se hosté rozjížděli, obdaroval Höskuld štědře každého a Njálovy syny jel doprovodit. S Höskuldem jeli i Sigfúsovi synové a četné mužstvo. Obě strany si slíbily, že je nikdo nerozdvojí.
O něco později přijel Mörd do Ossabö. Vyvolal Höskulda a dal se s ním do hovoru. „Je velký rozdíl," pravil, „mezi tebou a Njálovými syny. Ty jsi dal poctivé dary, ale jejich dary tě vydávají velkému posměchu."
„Proč myslíš?"
„Dali ti hřebce, kterému říkají Cucák, a učinili tak tobě k posměchu, protože se jim zdáš též nevyzkoušený v boji. Mohu ti také říci, že ti závidí tvé godství. Skarphedin se ho ujal, když jsi nepřišel na sněm v době pátého soudu. Skarphedin je už také nemíní pustit ze svých rukou."
„To není pravda," odporoval Höskuld. „Vrátil mi je, když jsme se sešli letos na podzim na sněmu."
„Pak se tak stalo Njálovým přičiněním," řekl Mörd. „Porušili také smír v Lýtingově při."
„Nemíním je z toho vinit," odporoval Höskuld.
„To však nemůžeš zapřít," popouzel dále Mörd, „že když jsi jel se Skarphedinem na východ k řece Markarfljótu, vypadla mu zpod pásu sekyra, a měl v úmyslu tě zabít."
„Byla to sekyra na dříví. A viděl jsem, jak si ji dává za pás," odbyl ho Höskuld. „Vykládej si o Njálových synech, co chceš špatného, nikdy tomu neuvěřím. A kdybys i říkal a byla to pravda, že buď ubiji já je, anebo oni mne, pak raději chci zemřít jejich rukou, než abych jim ublížil. Ale ty jsi jistě velmi zlý, dovedeš-li takto mluvit."
Potom odejel Mörd domů. O něco později navštívil Njálovy syny a dlouho s nimi a s Kárim rozmlouval.
„Bylo mi řečeno," začal svou pomluvu, „že se Höskuld dal slyšet, že ty, Skarphedine, jsi porušil smlouvu v Lýtingově při. A já bezpečně vím, že je přesvědčen, že jsi pomýšlel na jeho bezživotí, když jste společně jeli k Markarfljótu. Mně však se nezdají jeho úklady menší, když tě pozval na hostinu a nocleh ti připravil ve vnějším stavení, nejvíce vzdáleném od hlavní budovy, a dal k němu snášet po celou noc dříví, neboť tě v něm chtěl upálit. Ale stalo se, že v noci přišel Högni Gunnarsson, a tak se neodvážil provést svůj úmysl, neboť se ho bál. Potom tě však doprovázel s velkou družinou. Tehdy tě podruhé zamýšlel přepadnout a pověřil Graniho Gunnarsona a Gunnara Lambasona úkolem, aby tě ubili, ale ti se ulekli a neodvážili se tě napadnout."
Bratři mu nejprve odporovali, ale nakonec uvěřili a jejich poměr k Höskuldovi ochladí. Nemluvili k němu téměř, když se potkali, a také Höskuld se jich vzdaloval.
Tak uběhl nějaký čas.
Na podzim odejel Höskuld na východ do Svínafellu, kam byl pozván, a Flosi ho srdečně uvítal. S Höskuldem přijela i Hildigunn.
Flosi pravil Höskuldovi: „Dověděl jsem se od Hildigunny, že mezi tebou a Njálovými syny je nyní velmi chladný poměr. Nelíbí se mi to, a proto ti radím, aby ses nevracel na západ. Opatřím ti hospodářství v Skaptafellu a na dvůr v Ossabö pošlu svého bratra Torgeira."
„Mnozí by říkali," namítl Höskuld, „že jsem odtud utekl ze strachu, a to nechci."
„Pak je velmi podobné pravdě," řekl Flosi, „že tím přivedeš mnoho lidí do těžkého postavení."
„To by mě mrzelo," pravil Höskuld, „neboť bych raději zůstal nepomstěn, než aby kvůli mně musilo trpět mnoho lidí."
Za několik dní nato se chystal Höskuld domů a Flosi mu daroval purpurový plášť, celý lemovaný zlatem. Höskuld odejel domů do Ossabö a nějakou dobu byl klid. Höskuld byl tak oblíben, že měl jen málo nepřátel, ale napjatý poměr mezi ním a Njálovými syny trval po celou zimu. Njál vzal k sobě na vychování Káriho syna Tórda. Na vychování byl u něho též Tórhall, syn Ellida-Grímssona. Tórhall byl muž odvážný a rozhodný. Od Njála se naučil tak zákonům, že byl třetím největším znalcem zákonů na Islandě.

110
Toho roku nastalo brzo jaro a lidé seli obilí.
Stalo se jednoho dne, že Mörd přišel do Bergtórshválu a hned začal s Njálovými syny a s Kárim hovor, a jako obyčejně, haněl Höskulda. Přišel s novými pomluvami a stále popichoval Skarphedina a jeho bratry, aby ubili Höskulda, a pravil, že Höskuld bude jednat rychleji než oni, jestliže na něho neudeří ihned.
„Pod jednou podmínkou," pravil Skarphedin, „že pojedeš s námi a účastníš se přepadení."
„Dobře!" slíbil Mörd.
Zavázali se pak pevnou úmluvou a Mörd slíbil, že přijde ještě týž večer.
Bergtóra se zeptala Njála: „O čem se tam venku domlouvají?"
„Nejsem tentokrát v radě s nimi," pravil Njál. „Zřídkakdy se však stalo, aby se se mnou neradili, šlo-li o něco dobrého."
Večer neulehl Skarphedin na lůžko a ani jeho bratři, ani Kári nešli spat. Pozdě večer přišel Mörd Valgardsson. Njálovi synové a Kári vzali zbraně a odjeli spolu s Mördem z domu. Jeli, až přijeli do Ossabö, a zůstali tam před ohradou. Počasí bylo hezké a slunce vyšlo právě nad obzor.

111
V té chvíli se Höskuld probudil. Oblékl se, přehodil přes sebe plášť, který dostal darem od Flosiho, vzal ošatku na obilí a do druhé ruky meč a šel k ohrazenému poli, aby zasel zrno. Skarphedin se s ostatními dohodl, že napadnou Höskulda všichni společně. Sám skočil do ohrady, a když ho Höskuld zpozoroval, chtěl utéci. Skarphedin běžel za ním a volal: „Marně se snažíš utéci, hvítaneský godi!" -a sekl po něm a zasáhl ho do hlavy, takže Höskuld upadl na kolena. A tehdy pronesl tato slova: „Kéž mi Bůh pomůže a vám odpustí."
Všichni se vrhli na něho a zasadili mu ještě mnoho ran.
„Mám nápad," řekl potom Mörd.
„Jaký?" zeptal se Skarphedin.
„Pojedu nejprve domů a pak na statek Grjótá, kde oznámím, co se stalo, a budu se vyjadřovat o činu s rozhořčením. Jsem si jist, že Torgerd mě požádá, abych ohlásil ubití, a já je ohlásím, protože tato formální chyba učiní jejich žalobu neplatnou. Pošlu také do Ossabö muže, abych se dověděl, jak rychle se tam rozhodují. Posel mi donese zprávu, co se stalo, a já budu dělat, jako bych se to dověděl teprve od něho."
„Učiň tak," souhlasil Skarphedin.
Bratři a Kári odjeli domů a oznámili Njálovi, co se stalo.
„Smutná zpráva," zalitoval Njál, „neboť nelžu, řeknu-li, že se mě tato zpráva dotýká tak bolestně, že bych raději ztratil dva své syny, než aby padl Höskuld."
„Nedivím se ti," řekl Skarphedin. „Jsi už stár a je tedy pochopitelné, že tě to tolik rmoutí."
„Více než stáří tu působí okolnost," pravil Njál, „že vím jasněji než vy, co bude následovat."
„Co bude následovat?" zeptal se Skarphedin.
„Má smrt," pravil Njál, „a smrt mé ženy a všech mých synů."
„Co předpovídáš mně?" zeptal se Kári.
„Nebude to pro ně lehké, postupovat proti tvému štěstí," odpověděl Njál, „a vždy nad nimi podržíš vrch."
Höskuldovu smrt nesl Njál tak těžce, že o ní nedovedl nikdy mluvit bez slzí v očích.

112
Hildigunn se probudila a viděla, že Höskuld není ve světnici. „Měla jsem těžké a zlé sny," pravila. „Jděte a podívejte se, kde je Höskuld."
Hledali ho po stavení, ale nenašli. Hildigunn se zatím oblékla a šla ještě se dvěma muži k oplocenému poli a tam našli Höskulda ubitého.
Vtom tam přišel také pastýř Mörda Valgardssona a řekl jí, že potkal Njálovy syny, jak jeli odtud - „a Skarphedin na mě volal a prohlásil, že ubil Höskulda."
„Byl by to mužný čin," řekla Hildigunn, „kdyby jej vykonal sám."
Potom vzala svůj plášti, otřela jím všechnu krev s mrtvého těla, složila jej i se sraženou krví a uložila do truhly. Potom poslala posla do Grjótá, aby oznámil, co se stalo. Mörd tam byl již předtím a přinesl o ubití zprávu. Také Ketil z Marky byl přítomen.
Torgerd pravila Ketilovi: „Höskuld je mrtev. Vzpomeň si teď, co jsi slíbil."
„Je možné," řekl Ketil, „že jsem slíbil příliš mnoho, protože jsem nemyslil, že přijdou dni, jaké teď přišly. Dostal jsem se do těžkého postavení. Vzal jsem si Njálovu dceru, a košile je bližší než kabát, jak říká přísloví."
„Nechceš snad, aby Mörd ohlásil ubití?"
„Nevím," odpověděl Ketil, „neboť se mi zdá, že od něho lze očekávat spíš zlé než dobré."
Ale když pak mluvil s Mördem, měl týž dojem jako všichni ostatní, že je možné se na něho spolehnout, a smluvili, že Mörd ohlásí ubití a připraví pro sněm žalobu. Mörd odejel do Ossabö, kam se dostavilo také devět sousedů, kteří bydlili nejblíže místu ubití. Mörd měl s sebou deset lidí. Ukázal sousedům Höskuldovy rány a u každé jmenoval, kdo ji způsobil, jen u jedné nikoliv. Tu dělal, jako by nevěděl, kdo ji zasadil, a tu ránu měl sám na svědomí. Z vlastního ubití obvinil Skarphedina a z ostatních ran jeho bratry a Káriho. Potom vyzval devět sousedů toho místa na obecný sněm a odejel domů. Téměř nikdy potom se nesetkal s Njálovými syny, a když se setkali, byli na sebe nevraživí, neboť to tak mezi sebou smluvili. Zpráva o Höskuldově ubití se roznesla do všech krajů a všude je odsuzovali jako zločin. Njálovi synové jeli k Ásgrímu Ellida-Grímssonovi a žádali ho o podporu.
„Můžete bezpečně počítat," sliboval Ásgrím, „že vám ve všech velkých podnicích budu nápomocen. Ale mám tušení, že tato pře se neskončí dobře, protože je mnoho mstitelů a ve všech krajích se mluví o ubití s rozhořčením."
Nato odjeli Njálovi synové domů.

113
Žil muž jménem Gudmund Mocný. Bydlil v Mödruvellech v Eyjafjordu. Jeho žena se jmenovala Torlaug. Gudmund byl mocný a bohatý předák. Jeho čeleď počítala sto lidí. Silou své moci potlačoval ostatní přední muže na severu země, takže někteří opustili svá sídla, některé připravil o život a jiní mu vydali svá godství. Od něho pocházejí nejvýznamnější rody v zemi: lidé z Oddi a Sturlungové, lidé z Hvammu, lidé z Fljótského kraje, biskup Ketil a mnoho jiných vynikajících mužů. Gudmund byl přítelem Ásgríma Ellida-Grímssona, který se spoléhal na jeho pomoc.

114
Žil muž jménem Snorri, příjmím Godi. Své hospodářství měl v Helgafellu, dokud je od něho nekoupila Gudrún, Ósvífrova dcera, která tam pak hospodařila do svého stáří, kdežto Snorri se odebral k Hvammskému fjordu a hospodařil na dvorci Saelingsdalstunze. Snorri byl velkým přítelem Ásgríma Ellida-Grímssona, který se spoléhal na jeho pomoc. Snorri byl ze všech Islanďanů, kteří neměli prorocký dar, nejmoudřejší. Byl dobrý k svým přátelům, ale tvrdý k nepřátelům.

115
Tentokrát se sjelo na sněm velké množství lidu ze všech dílů země, neboť se mělo projednávat mnoho pří.
Zpráva o Höskuldově ubití vzbudila u Flosiho hluboký zármutek, ale své rozhořčení nedal Flosi najevo. Řekli mu o přípravách pře, které byly učiněny po Höskuldově ubití, a ani k tomu se mnoho nevyjadřoval. Poslal jenom vzkaz svému tchánu Hallovi ze Sídy a jeho synu Ljótovi, aby přijeli na sněm s velkou družinou. O Ljótoví se ve východním kraji říkalo, že z něho bude znamenitý předák. Bylo mu předpověděno, že pojede-li třikrát na sněm a vrátí se zdráv, stane se z něho nejznamenitější předák svého rodu a dožije se dlouhého věku. Byl již jednou v létě na sněmu a nyní se tam chystal podruhé. Flosi poslal též vzkaz Kolovi Torsteinssonovi a Glúmovi, synu Hilda Starého, a dále Módólfovi Ketilssonovi a ti všichni se spojili s Flosim.
Flosi sám se vypravil do Kirkjubö k Surtovi Ásbjarnarsonovi. Odtud poslal pro svého synovce Kolbeina Egilssona, který také přišel. Z Kirkjubö jel Flosi na dvorec Höfdabrekku. Tam bydlil Torgrím Sličný, syn Torkela Krásy. Flosi ho požádal, aby jel s ním na obecný sněm. Torgrím slíbil a pravil: „Býval jsi, Flosi, veselejší, než jsi teď.
Ale je pochopitelné, že máš starosti."
„Zajisté se tu přihodilo něco, zač bych dal svůj majetek, kdyby se to nebylo stalo," odpověděl Flosi. „Byla zaseta zlá setba a vzejde z ní zlá úroda."
Z Höfdabrekky jel Flosi přes Orlí pláň do Sólheimu, kam přibyl navečer. Tam hospodařil Flosiho důvěrný přítel Lodmund Úlfsson. U něho zůstal Flosi přes noc. Příštího rána jel s ním Lodmund do Údolí. Tam hospodařil Rúnólf, syn Úlfa z Aur.
Flosi řekl Rúnólfovi: „U tebe se dovím pravdu o Höskuldově ubití. Jsi člověk pravdymilovný a bydlíš blízko pramene. Uvěřím všemu, co mi řekneš, jak došlo k jejich nepřátelství."
„Zde není třeba vybírat slova," odpověděl Rúnólf, „neboť byl ubit více než bez viny a jeho smrti je všem líto. Nikomu však tolik jako jeho pěstounu Njálovi."
„Pak pro ně nebude lehké opatřit si velkou družinu," pravil Flosi.
„Zajisté," potvrdil Rúnólf, „nestane-li se ovšem něco nečekaného."
„Co bylo dosud učiněno?" zeptal se Flosi.
„Byli vyzváni sousedé," pravil Rúnólf, „a ohlášeno ubití."
„Kdo tak učinil?"
„Mörd Valgardsson."
„Je mu možno věřit?" zeptal se Flosi.
„Je mým příbuzným," odpověděl Rúnólf, „ale mám-li mluvit pravdu, lze od něho čekat spíše zlé než dobré. Nyní však bych tě chtěl, Flosi, poprosit, abys potlačil rozhořčení a přičinil se o to, aby nevzniklo ještě horší neštěstí. Njál spolu s jinými skvělými muži učiní jistě dobrou nabídku."
„Pojed, Rúnólfe, též na sněm," vyzval ho Flosi. „Tvoje slova mnoho nade mnou zmohou, nedojde-li ovšem k něčemu, k čemu by nemělo dojít."
Tím skončil jejich hovor a Rúnólf slíbil, že na sněm přijede. Poslal pak vzkaz svému příteli Hafovi Moudrému, a ten ho hned navštívil.

116
Z Údolí jel Flosi do Ossabö.
Hildigunn byla venku a pravila: „Ať vyjdou všichni muži uvítat Flosiho a ženy ať uklidí v domě, pověsí čalouny a připraví mu čestné křeslo."
Když Flosi přijel na dvůr, přikročila Hildigunn k němu a pozdravila ho: „Buď zdráv a buď mi vítán, strýče! Mé srdce se rozradostnilo tvým příchodem."
„Chceme zde posnídat a hned jet dál," pravil Flosi.
Když ukázali koně, vešel Flosi do světnice a odstrčiv čestné křeslo, pravil: „Nejsem král ani jarl a není třeba připravovat pro mne čestné křeslo a vysmívat se mi."
Hildigunn stála poblíž a pravila: „Mrzí mne, že se pohoršuješ, neboť jsme tak učinili z upřímného srdce."
„Máš-li ke mně upřímné srdce," odpověděl Flosi, „pak se bude samo chválit, je-li dobré, a hanět, je-li zlé."
Hildigunn se zasmála zlým smíchem a řekla: „Tohle je sotva začátek, a budeme si musit pohovořit spolu blíž, než se rozejdeme."
Posadila se vedle Flosiho a dlouho spolu tiše rozmlouvali.
Pak byly prostřeny stoly a Flosi a jeho lidé si omyli ruce. Flosi se podíval na ručník a viděl, že je plný děr a na jednom konci že je ho kus utrženo. Nechtěl se do něho utřít a odhodil jej na lavici. Utrhl pak kus ubrusu, utřel si do něho ruce a podal jej svým lidem. Pak se posadil za stůl a vybídl ostatní, aby jedli. Vtom vstoupila do světnice Hildigunn a odhrnujíc si vlasy s očí plakala.
Flosi pravil: „Bolest ti svírá srdce. A je to dobře, vždyť oplakáváš hodného muže."
„Mohu doufat, že se ujmeš pře a přispěješ mi svou pomocí?"
„Budu hájit tvou při, jak dovolují zákony," prohlásil Flosi, „anebo se vynasnažím o narovnání, které nám bude v očích nejváženějších mužů sloužit jen ke cti."
„Höskuld by jistě vykonal pomstu, kdyby šlo o tvé ubití," vytýkala mu Hildigunn.
Flosi odpověděl: „Nechybí ti nenávisti a je zřejmé, kam míříš."
„Méně se provinil Arnór na tvém otci Tórdu, Freyjovu knězi, a tvoji bratři Kolbein a Egil ho ubili na skaptafellském sněmu," podněcovala Hildigunn. A po těch slovech odešla do ložnice, otevřela truhlu a vyndala z ní plášť, který Flosi daroval kdysi Höskuldovi a v kterém byl ubit a v němž Hildigunn uschovala krev z jeho ran. S tímto pláštěm vstoupila do světnice a mlčky kráčela k Flosimu. Flosi již pojedl a bylo sneseno se stolu. Hildigunn položila plášť Flosimu přes ramena a tu se kolem něho rozvířila uschlá krev. Přitom pravila: „Tento plášť jsi, Flosi, daroval Höskuldovi a já ti ho nyní vracím. Byl v něm ubit. Beru za svědky Boha a čestné muže, že tě zapřísahám při všech zázracích tvého Krista a při tvé cti a statečnosti, abys pomstil všechny ty rány, které měl na svém mrtvém těle, anebo bud padouchem v očích všech lidí."
Flosi strhl se sebe plášť a hodil jí jej do náručí.
„Nešťastnice!" zvolal rozrušen. „Chtěla bys, abychom začali spor, který by pro nás všechny měl hrozné následky. Chladné věru jsou rady žen."
Flosi byl tak vzrušen, že byl ve tváři hned rudý jako krev a hned zas bledý jako uschlá tráva. Potom odejel se svou družinou z dvorce. Jel k brodu u dvora Holtu, aby tam počkal na Sigfúsovy syny a na ostatní své lidi.
Ingjald, bratr Hródný, matky Njálova syna Höskulda, hospodařil na dvorci v Keldech. Flosi poslal Ingjaldovi vzkaz, aby k němu přišel. Ingjald se hned vypravil spolu s čtrnácti lidmi. Ingjald byl velký a silný muž, málomluvný, ale velmi odvážný a ochotně pomáhal svým přátelům v peněžní tísni. Flosi se s ním vřele pozdravil a pravil: „Jsme ve velmi obtížném postavení, příteli! A bude těžké se z něho dostat. Prosím tě proto, abys v této mé při stál při mně, dokud se neskončí všechny obtíže."
Ingjald zaváhal: „To je mi těžké pro příbuzenství s Njálem a jeho syny a ještě z jiných důležitých důvodů, které jsou s touto věcí spojeny."
Flosi řekl vyčítavě: „Zdá se mi, když jsem ti dával svou neteř za ženu, že jsi mi slíbil pomoc, kdykoliv ji budu potřebovat."
„Je také velmi pravděpodobné, že ti ji poskytnu," pravil Ingjald. „Nejprve však pojedu domů a pak teprve na sněm."

117
Když se Sigfúsovi synové doslechli, že Flosi je u brodu v Holtu, jeli hned za ním. V družině byli Ketil z Marky a jeho bratr Lambi, Sigfúsovi synové Torkel a Mörd a jejich bratr Sigmund a Lambi Sigurdarson a Gunnar Lambason, Grani Gunnarson a Vébrand Hámundarson. Flosi je uvítal velmi srdečně a dal si od nich podat zprávu a nebylo rozdílu mezi jejich výpovědí a tím, co řekl Rúnólf z Údolí.
Flosi vyzvídal na Ketilovi z Marky: „Chtěl bych vědět, do jaké míry jsi odhodlán ty a ostatní Sigfúsovi synové prosazovat tuto při."
Ketil odpověděl: „Rád bych, aby došlo mezi námi k narovnání. Přísahal jsem však, že neupustím od této pře, dokud se nějak neskončí, i kdyby mě to mělo život stát."
Flosi ho pochválil. „Jsi odvážný chlapík a takovým mužům přeje štěstí."
Grani Gunnarsson a Gunnar Lambason se ujali najednou slova: „Přáli bychom si, aby z toho vzešlo vyhnanství a krvavá pomsta."
„Není tak jisté, podaří-li se nám to," mínil Flosi.
„Rozhodl jsem se, když ubili Tráina u Markarfljótu a později jeho syna Höskulda," řekl Grani, „že se s nimi nikdy nesmířím, a nejraději bych viděl, aby byli všichni pobiti."
Flosi zapochyboval: „Bydlíš dost blízko, abys mohl provést pomstu, kdybys měl k tomu dost odvahy a zmužilosti. Zdá se mi však, že si nyní jako mnozí jiní přeješ něco, zač bys jednou dal mnoho peněz, kdybys při tom nemusel být. Je přece jasné, že podaří-li se nám ubít tak znamenité muže, jako je Njál a jeho synové, nabude jejich pře takové síly, že budeme musit na kolenou prosit o pomoc, abychom se dostali z tak těžkého postavení. Musíte se také připravit na to, že mnozí, kteří měli dosud velký majetek, zchudnou a mnozí že ztratí majetek i život."
Mörd Valgardsson přijel za Flosim a prohlásil, že s ním chce jet na sněm spolu s celou svou družinou. Flosi rád přijal jeho nabídku a přimlouval se u něho, aby vdal svou dceru Rannveigu za jeho synovce Starkada, který hospodařil v Stafafellu. Flosimu na tom záleželo proto, že si myslil, že si tak zajistí jeho věrnost a pomoc. Mörd neměl námitek, ale přece jen odkázal na Gizura Bílého a pravil, že věc bude možno dohodnout až na sněmu. Gizur Bílý byl totiž jeho tchánem. Mörd měl za ženu jeho dceru Torkatlu.
Flosi a Mörd jeli spolu na sněm a rozmlouvali spolu po celé dny.

118
Njál se zeptal Skarphedina: „Na čem jste se uradili, ty a tvoji bratři a Kári?"
„Nehovíme dlouhým úvahám," řekl Skarphedin, „a mám-li mluvit přímo, chceme jet na dvorec Tungu k Ásgrímu Ellida-Grímssonovi a odtud na sněm. A ty, otče, nepojedeš?"
„Pojedu na sněm," odpověděl Njál, „protože je to pro mne otázkou cti, abych se neodlučoval od vaší pře, dokud jsem živ. Doufám také, že mnozí budou mít pro mne v odpověď přátelská slova, a tak budete mít ze mne prospěch a nikoliv škodu."
Přítomen byl i Njálův chovanec Tórhall Ásgrímsson. Njálovi synové se mu posmívali, že má na sobě hrubý plášť s hnědými pruhy, a ptali se ho, jak dlouho ho ještě míní nosit.
„Odhodím ho," odpověděl Tórhall, „až se budu musit ujmout pře po smrti svého pěstouna."
„Pak se nejlépe osvědčíš právě ve chvíli, kdy na tom bude nejvíc záležet," pravil Njál.
Nyní se vypravili na cestu - bylo jich celkem na třicet mužů -a jeli, až přijeli k řece Tjórsá. Tam je dostihli Njálovi příbuzní Torleif Vrána a Torgrím Veliký. Oba tito synové Holta-Tóriho nabídli Njálovým synům svou družinu a svou pomoc, a ti ji přijali. Jeli pak všichni přes Tjórsá a dál k břehu Lososí řeky. Tam se k nim přidružil Hjalti Skeggjason. Hjalti navázal s Njálem hovor a oba spolu dlouho tiše rozmlouvali.
„Chci k vám být vždycky upřímný," řekl pak Hjalti. „Njál mě žádal o pomoc a já jsem mu ji slíbil. Odměnu jsem dostal, jako mnozí jiní, již předem v jeho dobrých radách."
Potom vypravoval Njálovi o Flosiho cestách.
Torhalla poslali napřed, na dvorec Tungu, aby tam oznámil, že navečer přijede celá družina. Ásgrím se hned připravil a byl již venku, když Njál přibyl na dvůr. Njál byl v modrém plášti, na hlavě měl plstěný klobouk a v ruce držel sekyru. Ásgrim pomohl Njálovi ze sedla a zavedl ho dovnitř a posadil ho na čestné místo. Potom vešli dovnitř všichni Njálovi synové a Kári, kdežto Ásgrím vyšel ven. Hjalti chtěl jet dál, protože se mu zdálo, že je jich uvnitř už dost. Ásgrím uchopil jeho koně za uzdu a nedovolil mu odejet. Potom dal odsedlat všechny koně a zavedl Hjaltiho dovnitř a posadil ho vedle Njála. Torleif a Torgrím a jejich lidé seděli na druhé lavici. Ásgrím si sedl k Njálovi a zeptal se: „Co ti říká tušení o naší při?"
„Nic dobrého," odpověděl Njál, „protože se bojím, že na naší straně není lidí, kterým přeje štěstí." A potom dodal: „Obešli své lidi a jeď se mnou na sněm."
„Sám jsem na to pomýšlel," odpověděl Ásgrím. „A slibuji ti, že neodpadnu od vaší pře, dokud budu mít při sobě jediného muže."
Všichni, kdo byli uvnitř, mu děkovali a pravili, že mluvil jako muž. Zdrželi se tam přes noc a ráno, když se sešla celá Ásgrímova družina, odjeli všichni společně na sněm a postavili tam své stany.

119
Flosi byl již na sněmu a svůj stan měl plně obsazen svým mužstvem. Rúnólf obsadil stan lidí z Údolí a Mörd stan lidí z poříčí Rangá. Z nejvýchodnějšího kraje přijel Hall ze Sídy, téměř sám. Přivedl ovšem s sebou ze svého okresu silnou družinu a na sněmu se hned připojil k Flosimu a prosil ho, aby sjednal narovnání a smír. Hall byl muž moudrý a mírumilovný. Flosi mu dal přátelskou odpověď, ale celkem vyhýbavou. Hall se ho zeptal, kdo všechno mu slíbil svou pomoc. Flosi jmenoval Mörda Valgardssona a pravil, že požádal o ruku jeho dcery pro svého synovce Starkada. Hall pravil, že děvče je vhodná nevěsta, ale o spojenectví s Mördem se vyjádřil nepříznivě - „dovíš se to sám dřív, než skončí tento sněm." A víc už o věci nemluvili.
Stalo se jednoho dne, že Njál a Ásgrím spolu dlouho tiše rozmlouvali. Ásgrím pak náhle vyskočil a vybídl Njálovy syny: „Pojďme si vyhledat přátele, aby naši protivníci nebyli silnější, než jsme my, neboť tuto při bude nutno vést s vynaložením všech sil."
Po těchto slovech vyšel Ásgrím ven a za ním šli po řadě Helgi Njálsson, Kári Sölmundarson, Grím Njálsson, Skarphedin, Tórhall, Torgrím Velký a Torleif Vrána. Zamířili k stanu Gizura Bílého a vešli dovnitř. Gizur je uvítal a vybídl je, aby se posadili a popili. Ásgrím však řekl: „Proto jsme nepřišli, a chceme jednat přímo: jaké pomoci se můžeme, strýče, od tebe nadít?"
„Moje sestra Jórunn by byla asi toho mínění," odpověděl Gizur, „že se nemám vyhýbat pomoci tobě. A tak tomu také bude. Od nynějška chci s vámi sdílet týž osud."
Ásgrím mu poděkoval, a když vyšli ven, zeptal se ho Skarphedin: „Kam se obrátíme teď?"
„K stanu lidí z Ölfúsu," odpověděl Ásgrím.
Když přišli ke stanu, zeptal se Ásgrím, je-li Skapti Tóroddsson uvnitř, a odpověděli mu, že je. Vešli tedy do stanu. Skapti seděl na lavici. Přivítal Ásgríma a vybídl ho, aby se posadil vedle něho. Ásgrím odpověděl, že se zdrží jen krátce - „ale jdu k tobě s prosbou."
„Poslouchám," řekl Skapti.
„Chci tě požádat o podporu, abys poskytl pomoc mně a mým příbuzným."
„Doufal jsem," odpověděl Skapti, „že vaše spory se nedotknou mého domu."
„Je zlé," vyčítal Ásgrím, „odepřít pomoc právě ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme."
„Kdo je ten muž," zeptal se Skapti, „pátý v řadě, veliký, bledý a tvrdých rysů jako zlý troll?"
Muž, na kterého se ptal, odpověděl: „Jmenuji se Skarphedin a viděl jsi mne už častěji na sněmu. Jsem asi chytřejší než ty, když se nemusím ptát na tvé jméno. Jmenuješ se Skapti Tóroddsson, ale dříve ti říkali Ježatá hlava, protože jsi ubil Ketila z Eldy, ostříhal sis vlasy a hlavu namazal dehtem. Potom jsi zaplatil otrokům, aby vyřízli pruh drnu, kterým ses v noci přikryl. Pak jsi šel k Tórólfu Loptssonovi z Eyr, který se tě ujal a vynesl tě na loď v pytli od mouky."
Po těchto slovech vyšel Ásgrím se svými lidmi ze stanu.
„Kam se obrátíme nyní?" zeptal se Skarphedin.
„K stanu Snorriho."
Šli tedy k Snorriho stanu. Před stanem stál jakýsi muž. Ásgrím se ho zeptal, je-li Snorri uvnitř. Muž odpověděl, že je. Ásgrím vešel do stanu. Snorri seděl na lavici. Ásgrím předstoupil před něho a pozdravil ho. Snorri vlídně odpověděl a vyzval ho, aby si sedl. Ásgrím odpověděl, že se nezdrží dlouho - „ale jdu k tobě s prosbou."
„Poslouchám," pravil Snorri.
„Rád bych," promluvil Ásgrím, „abys šel se mnou před soud a poskytl mi pomoc, protože jsi moudrý a vyznáš se ve vedení pře."
„Máme sami dost těžkých sporů," omlouval se Snorri, „a je mnoho lidí, kteří se stavějí proti nám, a proto nám není dobře možné míchat se do svízelných záležitostí lidí z jiných čtvrtí země."
„Nemůžeme ti to mít za zlé," pravil Ásgrím, „protože nejsi nic dlužen."
„Vím, že jsi dobrý muž," řekl Snorri, „a slibuji ti, že nebudu proti tobě a že neposkytnu pomoc tvým nepřátelům."
Ásgrím mu poděkoval.
„Kdo je ten muž, pátý v řadě, bledý a tvrdých rysů, s výsměchem na rtech a se sekyrou přes rameno?" zeptal se Snorri.
„Hedin se jmenuji," odpověděl muž, „a někteří mě jmenují plným jménem Skarphedin. Chceš mi snad něco říci?"
„Jen to," odpověděl Snorri, „že mi připadáš tvrdý a panovačný. Zdá se mi však, že své štěstí máš již za sebou, a nehádám ti dlouhý život."
„Co dělat," řekl Skarphedin, »tento dluh musíme všichni zaplatit. Ale tobě by myslím lépe slušelo, abys pomstil svého otce, než abys mi prorokoval takové proroctví."
„To mi řeklo již více lidí," odpověděl klidně Snorri, „a tvoje slova mě nemohou popudit."
Potom vyšli ze stanu, aniž obdrželi pomoc. Od Snorriho stanu zamířili k stanu lidí ze Skagafjordu. Ten stan patřil Hafovi Boháči.
Ásgrím a jeho lidé vešli do stanu. Haf seděl uprostřed stanu a rozmlouval s jakýmsi mužem. Ásgrím k němu přistoupil a pozdravil ho. Haf mu přátelsky odpověděl a vybídl ho, aby si sedl.
Ásgrím promluvil: „Chtěl jsem tě požádat, abys mně a mým přátelům poskytl pomoc."
Haf hned odpověděl, že s jejich svízelnou záležitostí nechce mít nic společného - „rád bych však věděl, kdo je ten muž, pátý v řadě, bledý a hrozný jako troll z mořských skalisk."
Skarphedin odpověděl: „Je mi jedno, mléčná brado, víš-li či nevíš, kdo jsem. Ale to ti řeknu, že nebudu mít strach projít tudy, kde ty budeš číhat. Věruže bych byl klidný, kdyby mi jen takoví hoši stáli v cestě. A slušelo by se, aby sis přivedl zpět svou sestru Svanlaugu, kterou ti z tvého příbytku odvedli Eydís Železný nůž a Stedjakoll, a ty ses neodvážil postavit jim na odpor."
„Pojďme," pravil Ásgrím, „neboť zde není naděje na pomoc."
Potom šli do stanu lidí z Mödruvellů a zeptali se, je-li Gudmund Mocný uvnitř, a bylo jim řečeno, že je. Vešli tedy do stanu. Uprostřed stálo čestné křeslo a na něm seděl Gudmund. Ásgrím předstoupil před něho a pozdravil ho. Gudmund ho přijal laskavě a pobídl ho, aby si sedl.
„Nepřišel jsem na besedu, ale přišel jsem tě požádat o pomoc, protože jsi znamenitý předák a člověk bez bázně," pravil Ásgrím.
„Nebudu proti tobě," slíbil Gudmund, „a bude-li se mi zdát vhodným přispět ti pomocí, můžeme o tom promluvit později."
Ásgrím mu poděkoval na jeho slova. Gudmund pohlédl ke dveřím a pravil: „V tvé družině je muž, kterého jsem chvíli pozoroval, a zdá se mi, že se velmi liší od všech lidí, které jsem kdy viděl."
„Který je to?"
„Je pátý v řadě, hnědých vlasů a bledý, ale velký a silný a zdá se i pohotový, že bych měl raději jen jej jediného za druha než deset jiných. Nečeká ho však myslím šťastný osud."
„Vím, že mluvíš o mně," odpověděl Skarphedin. „Každého z nás stíhá neštěstí jinak. Mně vytýkají ubití Höskulda, godiho z Hvítanesu, což je pochopitelné. Ty však se velmi soužíš tím, že Torkel Hrubý a Tóri Helgason rozšířili o tobě zlovolné řeči."
Vyšli pak ven a Skarphedin se zeptal: „Kam se obrátíme nyní?"
„Ke stanu lidí z Ljósavatnu," pravil Ásgrím.
Ten stan postavil Torkel Hrubý, který pobýval v cizích zemích a dobyl si tam cti. Na východě v Jämtlandském kraji ubil loupežníka a potom se odebral dál do Švédska a spojil se Sörkvim, s nímž pak podnikl víkingskou výpravu do baltských zemí. Když jednou večer připluli k jižnímu pobřeží Finska, šel Torkel obstarat své posádce vodu a tu se potkal s obrovským netvorem a dlouho s ním bojoval a nakonec ho přemohl a zabil. Odtud jel na východ do Adalského kraje, kde zabil létajícího draka. Potom se vrátil do Švédska a odtud do Norska a pak odejel na Island a své hrdinské činy si dal vyřezat nad své lůžko a na stolec před svým křeslem. Bojoval také spolu se svými bratry na sněmu lidí z Ljósavatnu proti Gudmundovi Mocnému a lidé z Ljósavatnu zvítězili. Tehdy složil Tóri Helgason s Torkelem Hrubým na Gudmunda hanlivé verše. Torkel se chlubil, že není na Islandě muže, před nímž by ustoupil nebo s nímž by se neodvážil vejít v souboj. Přízviska Hrubý se mu dostalo proto, že nešetřil slovem ani činem nikoho, s kým se dostal do sporu.

120
Ásgrím a jeho druhové šli k Torkelovu stanu a Ásgrím pravil: „Tento stan patří Torkelovi Hrubému, který je znamenitý bojovník, a proto nám musí záležet na tom, abychom získali jeho pomoc. Mějme se na pozoru ve všem svém jednání, neboť je to člověk svévolný a těžko přístupný. Proto tě musím tentokrát, Skarphedine, prosit, aby ses nepletl do našeho hovoru."
Skarphedin se při těchto slovech jenom ušklíbl. Měl na sobě modrý kabát a kalhoty s modrými pruhy a vysoké černé boty. Kolem boků měl stříbrný pás a v ruce držel sekyru, kterou ubil Tráina a které dal jméno Rimmugýgi, Obryně boje. V druhé ruce držel menší štít. Vlasy měl sčesány nazad a sepjaty hedvábnou stuhou, zdobenou zlatem. Sel, přesně zachovávaje své místo v řadě.
Vešli tedy dovnitř stanu. Torkel seděl na lavici uprostřed svých mužů. Ásgrím ho pozdravil a Torkel pozdrav opětoval.
„Přišli jsme sem," promluvil Ásgrím, „abychom tě požádali o pomoc a aby ses před soudem postavil na naši stranu."
„Pak se asi Gudmundovi zdálo," odpověděl Torkel, „že tahle věc si nezíská přátele, a je tomu tak, protože se nikdo nikdy nedopustil horšího činu. Vím také, co tě přimělo, abys zamířil sem. Myslíš si totiž, že nemám tak živé svědomí, jako má Gudmund, a že nebudu váhat dát svou podporu nespravedlivé při."
Ásgrím zmlkl a zdálo se, že se octl v úzkých.
Torkel se pak zeptal: „Kdo je ten muž, pátý v řadě, veliký a zlověstný, bledý a tvrdých rysů, zlý a s neštěstím vepsaným v tvář?"
„Jmenuji se Skarphedin a nemáš důvodu, abys proti mně vybíral hanlivá slova, když jsem ti přece nic neudělal," odpověděl Skarphedin. „Já jsem nikdy nesáhl k násilí proti svému vlastnímu otci a nebil se s ním, jako jsi učinil ty. Málo jsi také jezdil na sněm a účastnil se sněmovních záležitostí. Zřejmě ti lépe hoví dojit ovce na tvém statku v Öxará, kde je méně lidí. A měl by sis také vydrápat ze zubů kusy tlustého střeva z herky, na kterém sis pochutnával, než jsi odjel na sněm. Viděl to tvůj pastevec a velmi se divil, že jsi schopen takové zhovadilosti."
Torkel vyskočil pohněván a napřáhnuv meč zvolal: „Tento meč jsem dostal ve Švédsku a ubil jsem jím nejskvělejšího bojovníka a od té doby ještě mnoho jiných mužů. A jakmile se dostanu na tebe, probodnu tě jím za tvé urážky."
Skarphedin stál s napřaženou sekyrou a šklebě se pravil: „Tuto sekyru jsem držel v ruce, když jsem skočil dvanáct loktů přes řeku Markarfljót a zabil Tráina Sigfússona. Bylo tam osm mužů, ale nedostali mě. Nikdy jsem také nenamířil svou zbraň, aby se minula cílem."
Po těchto slovech odstrčil své bratry a svého švagra Káriho, přistoupil k Torkelovi a zahrozil: „Torkele, vol jedno z dvojího: buď zastrč meč do pochvy a sedni si, anebo tě udeřím sekyrou do hlavy a rozetnu ti ji až k rameni."
Torkel se posadil a zastrčil meč. Něco podobného se mu nestalo ani předtím, ani potom.
Když Ásgrímova družina vyšla ven, zeptal se Skarphedin: „Kam zamíříme nyní!"
„Zpět do našeho stanu," odvětil Ásgrím.
„Tak se tedy obracíme o pomoc do vlastního stanu," řekl Skarphedin.
Ásgrím se k němu obrátil a pravil: „Často jsi užil kousavých slov, ale zde, v případě Torkelově, jsi jich myslím užil na správném místě."
Potom odešli do svého stanu a podali Njálovi o všem podrobnou zprávu.
„Ať se tedy stane, co se musí stát," řekl Njál.
Když se Gudmund Mocný dověděl, jak dopadlo Skarphedinovo setkání s Torkelem, pravil: „Je vám asi známo, co bylo mezi mnou a lidmi z Ljósavatnu, ale nikdy se mi od nich nedostalo takové pohany a hanby, jaké se nyní dostalo Torkelovi od Skarphedina. A je tak dobře."
Potom se obrátil Gudmund ke svému bratru Einarovi z Tverá: „Přidej se k mé družině a pomoz Njálovým synům, až zasednou soudy na svých místech. A budou-li potřebovat pomoci příští léto, pak sám jim ji poskytnu."
Einar slíbil a poslal Ásgrímovi vzkaz.
Ásgrím pravil: „Gudmund je věru jiný než většina ostatních předáků." A potom poslal vzkaz Njálovi.
121
Příští den se sešli Ásgrím a Gizur Bílý, Hjalti Skeggjason a Einar z Tverá. Byl tam též Mörd Valgardsson, který se zatím vzdal vedení žaloby a předal ji do rukou Sigfúsovým synům.
Ásgrím se ujal slova: „Nejdřív se obracím na vás, Gizure Bílý a Hjalti a Einare, abych vám sdělil, jak to nyní stojí s touto pří. Je vám snad známo, že Mörd vznesl žalobu, ale v tom je právě háček, že Mörd byl při Höskuldově ubití a zranil ho ranou, jejíž původce nebyl udán. Zdá se mi proto, že tato žaloba je podle zákona neplatná."
„Hned to tedy oznamte," řekl Hjalti.
„To bych neradil," pravil Tórhall Ásgrímsson. „Bude lépe, zůstane-li věc utajena, dokud soudy nenastoupí na svá místa."
„Co na tom záleží?" zeptal se Hjalti.
Tórhall odpověděl: „Jakmile se teď dovědí, že žaloba byla chybně vznesena, pak ji mohou zachránit tím, že ze sněmu pošlou někoho domů, aby znovu vyzval před soud, a na sněmu znovu svolají sousedy a pak bude žaloba vznesena správně."
„Jsi moudrý muž, Tórhalle," pochvalovali ostatní, „a uposlechneme tvé rady." Potom odešel každý do svého stanu.
Sigfúsovi synové přednesli žalobu na Skále zákona a zeptali se obžalované strany, ke kterému sněmu patří a kde bydlí. Ve čtvrtek večer měly soudy nastoupit k projednání pří. Do té chvíle byl na sněmu klid. Mnozí se snažili smířit obě strany, ale Flosi byl neústupný a ostatní měli ještě více námitek. Zdálo se, že záležitost neskončí dobře.
Čtvrtek uběhl a zasedly soudy. K nim se sešel všechen lid, který byl na sněmu. Flosi se svou družinou stál na jih od soudu lidí z Rangá. S ním tam byl Hall ze Sídy a Rúnólf z Údolí, syn Úlfa z Aur, a všichni ostatní, kdo slíbili Flosimu pomoc. Na sever od tohoto soudu stáli Ásgrím a Gizur Bílý, Hjalti a Einar z Tverá. Njálovi synové a Kári a Torleif Vrána a Torgrím Velký zůstali doma před stanem, plně ozbrojeni. Byla to tak silná skupina, že odrazovala každého, kdo by je byl chtěl napadnout.
Njál vyzval soudce, aby zaujali svá místa. Potom vznesli Sigfúsovi synové žalobu. Jmenovali svědky a vyzvali Njálovy syny, aby vyslechli jejich přísahu. Potom vykonali přísahu, přednesli žalobu a dali přednést svědectví o vyhlášení způsobených ran. Pak vyzvali sousedy, aby zaujali svá místa jako porotci. A nakonec vyzvali obžalované, aby přednesli námitky proti porotě. Tórhall Ásgrímsson jmenoval svědky a prohlásil žalobu za neplatnou a jako důvod udal, že ten, kdo ji ohlásil, sám se provinil proti zákonu a zasluhuje si trest vyhnanství.
„Koho tím míníš?" zeptal se Flosi.
Tórhall odpověděl: „Mörd Valgardsson se zúčastnil spolu s Njálovými syny Höskuldova ubití a zranil ho onou ranou, jejíž původce nebyl udán, když byli jmenováni svědci ran. A nemůžete popřít, že žaloba je neplatná."

122
Tu povstal Njál a požádal o slovo: „Obracím se teď na tebe, Halle ze Sídy, a na Flosiho a na všechny Sigfúsovy syny a všechny naše lidi, a prosím vás, abyste neodcházeli odtud, ale vyslechli, co řeknu."
Všichni zůstali na svých místech a Njál pokračoval: „Zdá se mi, že z této pře není dobrého východiska, a je to pochopitelné, protože vyrazila ze zlých kořenů. Rád bych vám řekl, že jsem měl Höskulda raději než své syny. A když jsem se dověděl, že byl ubit, bylo mi, jako by zhaslo nejsladší světlo mých očí. Nyní vás však prosím, Halle ze Sídy a Runólfe z Údolí a Gizure Bílý a Einare a Hafe Moudrý, abyste mi dovolili sjednat ve jménu mých synů smír. A je mým přáním, aby zde rozhodli ti, kteří jsou k tomu nejpovolanější."
Gizur a Einar a Haf pronesli každý dlouhou řeč a prosili Flosiho, aby přijal narovnání, a slibovali mu za to své přátelství. Flosi měl pro každého přátelskou odpověď, neslíbil však nic.
Hall ze Sídy pravil k Flosimu: „Dodržíš své slovo a splníš mi prosbu, jak jsi mi slíbil, když jsem dostal ze země tvého příbuzného Torgríma, syna Digr-Ketila, když ubil Halla Rudého?"
„Splním ti ji, tcháne," odpověděl Flosi, „protože ty bys neprosil o nic, co by nebylo k mé cti."
„Pak bych si přál," pravil Hall, „abys rychle sjednal narovnání a svěřil rozhodnutí váženým mužům a získal si tak přátelství nejlepších lidí."
„Prohlašuji tedy," odpověděl Flosi, „že jsem se na přímluvu svého tchána Halla a jiných vynikajících mužů rozhodl, aby Hall učinil výrok spolu s nejváženějšími muži z obou stran, kteří k tomu budou podle zákona určeni. Zdá se mi, že Njál si zaslouží té důvěry."
Njál poděkoval Flosimu a jeho druhům a všichni přítomní chválili Flosiho, že jedná správně.
Flosi pak pokračoval: „Nyní jmenuji své rozhodčí a jako prvního jmenuji svého tchána Halla a dále Özura z Breidá, Surta Ásbjarnarsona z Kirkjubö, Módólfa Ketilssona - ten tehdy bydlil na dvoře v Ásech -, a Hafra a Rúnólfa z Údolí. Nikdo snad nebude pochybovat, že jmenovaní se ze všech mých přátel hodí k tomuto úkolu nejlépe."
Potom požádal Njála, aby jmenoval své rozhodčí. Njál povstal a pravil: „Jako rozhodčí jmenuji nejprve Ásgríma Ellida-Grímssona a dále Hjaltiho Skeggjasona, Gizura Bílého, Einara z Tverá, Snorriho a Gudmunda Mocného."
Potom si podal Njál s Flosim a Sigfúsovými syny ruce a slíbil jménem svých synů a jménem Káriho, že dodrží výrok těchto dvanácti mužů. A lze říci, že všichni, kdo byli na sněmu, měli z toho radost. Byli pak posláni lidi pro Snorriho a Gudmunda, kteří meškali ve svých stanech, a bylo rozhodnuto, aby rozhodčí zaujali svá místa, kdežto ostatní aby odešli.

123
„Je nás zde dvanáct rozhodčích," promluvil Snorri, „kterým byla svěřena tato pře. Rád bych vás požádal, abychom nečinili potíží, pro které by nebylo možno dojít k smíru."
Gudmund se otázal: „Chcete snad odsoudit k vypovězení z kraje nebo ze země?"
„Ne," odpověděl Snorri, „neboť to často špatně dopadlo a docházelo pro to nejednou k rozbrojům a vraždám, ale rád bych stanovil za Höskulda tak velkou peněžitou pokutu, že za nikoho v této zemi nebyla zaplacena větší."
Tato slova byla přijata se souhlasem všech rozhodčích. Pak jednali o věci, ale nemohli se shodnout, kdo první má učinit návrh na výši pokuty, a tak nakonec losovali mezi sebou a los padl na Snorriho.
Snorri pravil: „Nebudu dlouho rozvažovat a řeknu vám hned, jaký je můj návrh: aby byla za Höskulda zaplacena trojnásobná pokuta, jaká se platí za svobodného muže, to jest šest set v stříbře. A nyní pozměňte můj návrh, zdá-li se vám to příliš mnoho nebo příliš málo."
Odpověděli, že nemíní nic měnit. „A podmínkou bude, že všechny peníze budou vyplaceny hned na sněmu." Tu pravil Gizur Bílý: „To bude myslím sotva možné, protože s sebou mají jistě jen malou část k zaplacení pokuty."
„Vím, co chce Snorri," řekl Gudmund. „Chce, abychom my všichni rozhodčí přispěli částí, jak se sluší na naše postavení, a podle nás pak přispějí četní jiní."
Hall ze Sídy mu poděkoval a pravil, že jeho příspěvek nebude menší než nejvyšší částka, kterou kdo přispěje. Všichni rozhodčí vyslovili svůj souhlas a domluvili se, aby Hall přednesl výrok na Skále zákona.
Zazněl zvon a všichni lidé šli ke Skále zákona. Hall povstal a pravil: „Shodli jsme se o této při, o které máme rozhodnout, a stanovili jsme pokutu na šest set v stříbře. Celá pokuta musí být zaplacena zde na sněmu a my, rozhodčí, složíme polovinu částky. A nyní se obracím na vás na všechny s prosbou, abyste pro boží slitování přispěl každý nějakou částkou."
Jeho návrh se setkal s obecným souhlasem. Hall pak jmenoval svědky výroku, aby jej nikdo nemohl porušit. Njál poděkoval za toto rozsouzení, ale Skarphedin, který stál poblíž, se jenom ušklíbl a mlčel.
Potom odešli lidé od Skály zákona do svých stanů. Rozhodčí však složili u kostela peníze, kterými slíbili přispět. Njálovi synové vyplatili všechny peníze, které měli, a stejně učinil i Kári. Bylo to sto v stříbře. Njál přispěl svými penězi a to bylo druhých sto. Pak byly všechny tyto peníze spočteny a odneseny k soudu a tehdy i ostatní lidé přispěli takovým dílem, že nechyběl ani haléř. Njál vzal hedvábný šat a střevíce a položil je na hromadu stříbra. Potom vyzval Hall Njála, aby šel pro své syny - „a já půjdu pro Flosiho, aby si obě strany slíbily věrnost."
Njál odešel do stanu a pravil k svým synům: „Naše pře se skončila dobře. Byl sjednán mír a pokuta byla již složena. Nyní se mají obě strany sejít a slíbit si navzájem, že zachovají mír. Prosím vás jen, abyste toto narovnáni ničím nezmařili."
Skarphedin si přejel rukou přes čelo a zle se usmál. Všichni pak vstali a šli k shromaždišti.
Zatím navštívil Hall Flosiho a vyzval ho: „Jdi k soudu, kde už jsou všechny peníze vyplaceny a složeny."
Flosi požádal Sigfúsovy syny, aby šli s ním. Vyšli pak všichni ze stanu a postavili se na východ od soudu. Njál a jeho synové se postavili na západní straně. Skarphedin šel k středním lavicím a zůstal tam stát. Flosi vstoupil, aby se podíval na peníze, a prohlásil: „Je to mnoho peněz a ryzí stříbro a správně vyplacené, jak se dalo očekávat."
Potom zdvihl hedvábné šaty a zeptal se, kdo přidal tento poklad, a nikdo neodpověděl. Podruhé zdvihl šaty a s úsměvem se zeptal, kdo je přidal, ale ani tentokrát nikdo neodpověděl.
„Cožpak nikdo z vás neví, komu tento šat patřil, nebo mi to nesmíte říci?" opakoval Flosi potřetí otázku.
Tu řekl Skarphedin: „Kdo myslíš, že jej přihodil?"
Flosi odpověděl: „Chceš-li to vědět, pak ti řeknu, že myslím, že jimi přispěl tvůj otec, bezvousý stařík. Mnozí, kteří ho poprvé vidí, nepoznají, je-li to muž nebo žena, když má holou bradu."
„Zle jednáš, spíláš-li starému muži, kterého se dosud žádný poctivý člověk nedotkl špatným slovem," prudce opáčil Skarphedin. „Mohli byste zajisté vědět, že je mužem, když zplodil se svou ženou syny. A věz, že málo našich příbuzných zůstalo ležet u našeho dvora nepomstěno."
Po těch slovech strhl Skarphedin hedvábné šaty k sobě a hodil Flosimu modré nohavice, řka, že těch má více potřebí.
„Proč?" zeptal se Flosi.
„Protože jsi, jak říkají, nevěstou svínfellského trolla, který každou devátou noc dělá z tebe ženu," odpověděl Skarphedin.
Tu kopl Flosi do peněz řka, že z nich nepřijme ani haléř. A dodal, že nechce již pokutu, ale pomstu. Nechtěl pak už slyšet o smíru, a obrátiv se k Sigfúsovým synům, pravil: „Pojďme domů. Čeká na nás nyní společný osud."
Potom se rozešli do svých stanů.
Hall smutně poznamenal: „V této při jsou na obou stranách lidé, kteří propadli neštěstí."
Když se Njál a jeho synové vrátili do stanu, pravil Njál: „Teď se splní, co jsem dávno tušil: že tato pře skončí pro nás zle."
„Nemyslím," řekl Skarphedin. „Podle zákonů země nás nemohou stíhat."
„Ale dojde k něčemu," předpovídal Njál, „co bude všem ke zkáze."
Ti, co přispěli penězi, mínili nyní, že by si mohli vzít svůj příspěvek zpět.
Gudmund však prohlásil: „Tu hanbu si neudělám, abych bral zpět, co jsem daroval, ani zde, ani kde jinde."
„To je správná řeč," souhlasili nyní všichni a nikdo se již ničeho nedožadoval.
„Radil bych," pravil Snorri, „aby se Gizur Bílý a Hjalti Skeggjason ujali těchto peněz a schovali je u sebe do příštího zasedání obecného sněmu. Říká mi tušení, že nebude trvat dlouho a bude těchto peněz třeba."
Hjalti přijal do úschovy polovinu peněz a ostatní přejal Gizur. Lidé pak odešli do svých stanů.

124
Flosi svolal své muže do rokliny Almannagjá, a když tam přišel, byli již všichni na místě. Dohromady jich bylo sto.
Flosi se zeptal Sigfúsových synů: „Jak vám mohu pomoci v této při, abyste byli spokojeni?"
„Nebudeme spokojeni," odpověděl Gunnar Lambason, „dokud nebudou všichni Njálovi synové pobiti."
„Slibuji Sigfúsovým synům," zapřísahal se Flosi, „že neustoupím od této pře, dokud jedna strana nebude poražena. Rád bych však věděl, není-li zde někdo, kdo nám nemíní poskytnout pomoc."
Všichni však pravili, že přispějí svou pomocí.
Flosi je pak vyzval: „Přistupte nyní ke mně a slibte mi přísahou, že nikdo neopustí tuto společnou věc."
Všichni předstoupili před Flosiho a složili přísahu.
„Slíbíme si také rukoudáním," prohlásil Flosi, „že ten, kdo zradí tuto při, propadne jměním i hrdlem."
S Flosim byli tehdy tito přední muži: Kol, syn Torsteina řečeného Panděro, synovec Halla ze Sídy, dále Hróald, syn Özura z Breidá, Özur, syn Önunda Hrbáče, Torstein Sličný, syn Gerleifův, Glúm Hildisson, Módólf Ketilsson, Tóri, syn Tórda Zlého z Mörtungy, dále Flosiho příbuzní Kolbein a Egil, Ketil Sigfússon a jeho bratr Mörd, Torkel a Lambi, Grani Gunnarsson, Gunnar Lambason a jeho bratr Sigurd, Ingjald z Keld a Hróár Hámundarson.
Flosi vyzval Sigfúsovy syny: „Zvolte si vůdce, muže, který se vám k tomu zdá být nejschopnější, protože celou záležitost bude musit vést jeden člověk."
„Kdybychom měli volit my bratři," odpověděl Ketil z Marky, „pak bez váhání přiřkneme tuto odpovědnost tobě. Neboť jsi z mocného rodu a znamenitý předák, neústupný a zároveň chytrý. Doufáme také, že kvůli nám se té věci ujmeš."
„Je velmi pravděpodobné," řekl Flosi, „že vyhovím vaší prosbě. Hned také řeknu, jak budeme musit postupovat. Radil bych, abyste všichni jeli domů a pečovali o hospodářství, dokud bude na polích a lukách práce. Také já odjedu na svůj dvorec a zůstanu tam přes léto. Ale osmou neděli před začátkem zimy si dám doma sloužit mši a potom odjedu na západ přes Lómagnúpské nížiny. Každý z nás si vezme dva koně. Družinu nebudu zvyšovat nad počet těch, kteří složili přísahu, neboť je nás dost, možno-li se ovšem na všechny spolehnout. Já pojedu celou neděli a celou následující noc, a druhého dne před večerem přijedu na šíji Tří vrchů, a tehdy tam už budete shromážděni všichni, kteří jste se přísahou zavázali, že budete stát při této při. Nepřijde-li však někdo, kdo slíbil svou účast, pak ho to nebude stát nic míň než život, pokud na nás bude záležet."
„Jak chceš být," zeptal se Ketil, „druhý večer týdne na šíji Tří vrchů, vyjedeš-li v neděli z domu?"
„Vyjedu ze Skaptártungy," odpověděl Flosi, „a pojedu severně kolem Eyjafjöllského ledovce dolů do Godalandu. Může se mi to podařit, jestliže pojedu rychle. A nyní vám řeknu celý svůj plán. Jakmile se tam sejdeme, odjedeme s celou družinou k Bergtórshválu a napadneme Njálovy syny ohněm a mečem a neodjedeme odtud, dokud nebudou všichni mrtvi. Chraňte se však vyzradit toto rozhodnutí, protože zde je v sázce život nás všech."
Potom se rozešli do svých stanů. Flosi dal osedlat koně, a aniž na někoho čekal, odejel se svou družinou domů. Nejel k svému tchánu Hallovi, protože se obával, že by ho zrazoval od všeho velkého podnikání.
Njál odjel se svými syny rovněž domů. Přes léto pobývali všichni doma. Njál se zeptal Káriho, nemíní-li se snad podívat na východ do Dýrholmu na svůj statek.
„Nepojedu na východ," odpověděl Kári, „protože chci sdílet osud s tvými syny."
Njál mu poděkoval a pravil, že ho jeho jednání nepřekvapuje.
Na dvorci bylo s čeledí stále kolem třiceti mužů schopných zbraně.
Stalo se jednou, že Hródný, Höskuldova dcera, přišla do Keld. Její bratr Ingjald ji uvítal s láskou. Hródný neopětovala jeho pozdrav, ale požádala ho jen, aby s ní vyšel ven. Ingjald tak učinil a oba vyšli spolu ze dvora a posadili se venku.
„Je to pravda, že jsi přísahal, že přepadneš Njála a ubiješ jej i jeho syny?" zeptala se Hródný.
„Ano, je to pravda," přiznal se Ingjald.
„Pak nemáš kouska cti v těle," vyčítala mu Hródný, „a zle se odměňuješ Njálovi, který tě třikrát zachránil od trestu vyhnanství."
„Nyní se však věci mají tak," odpověděl Ingjald, „že mě to bude stát život, poruším-li slib."
„Nikoliv," pravila Hródný. „Budeš žít dál a těšit se úctě, nezradíš-li toho, jemuž jsi nejvíce zavázán."
Vyňala pak ze svého měšce plátěnou čapku, celou od krve a plnou děr, a pravila: „Tuto čapku měl na hlavě Njálův syn Höskuld, když ho přepadli a ubili. Nezdá se ti, že bys jednal hanebně, kdybys nyní poskytl pomoc přátelům Njálových nepřátel?"
„Máš pravdu," odpověděl Ingjald, „a nebudu proti Njálovi, ať se stane cokoliv. Vím však, že se mi budou chtít pomstít."
„Velikou pomoc bys poskytl Njálovi a jeho synům," přemlouvala ho Hródný, „kdybys mu sdělil celý jejich plán."
„To neudělám," pravil Ingjald, „neboť bych byl v očích všech lidí padouchem, kdybych vyzradil, co mi bylo svěřeno. Ale mužným bude možno nazvat jednání, jestliže odmítnu účast, ačkoliv musím počítat s jejich pomstou. Řekni však Njálovi a jeho synům, aby se měli na pozoru celé léto a aby měli kolem sebe četnou družinu. Upřímně jim to radím."
Nato se Hródný odebrala do Bergtórshválu a zpravila Njála o celé rozmluvě, kterou měla s bratrem. Njál jí poděkoval a pravil, že dobře učinila - „protože by se dopustil z nich ze všech nejhoršího činu, kdyby táhl proti mně." Hródný odjela domů a Njál pak řekl svým synům, co se dověděl.
V Bergtórshválu byla stařena jménem Séunn. Ta se vyznala v mnohých věcech a viděla do budoucnosti, ale byla již velmi stará a Njálovi synové říkali, že je dětinská, třebas se i pak mnoho z toho, co řekla, vyplnilo. Stalo se jednoho dne, že šla s holí v ruce za stavení k hromadě suchého ptačince a začala do něho tlouci a proklínat jej pro jeho ničemnost. Skarphedin se smál a zeptal se jí, proč je tak rozzlobena na to nebohé býlí.
„Toto býlí vezmou nepřátelé," odpověděla stařena, „a rozdělají s ním oheň, až budou chtít v domě upálit Njála a mou chovanku Bergtóru. Vhoďte je do vody, anebo je raději spalte."
„Hlouposti," řekl Skarphedin. „Nebude-li to býlí, poslouží k rozděláni ohně něco jiného, je-li to náš osud."
Celé léto nepřestala pak stařena mluvit o tom, aby to býlí uklidili, ale nikdo ji neposlechl.

125
V Kouřících vodách v Rozhraní měl hospodářství Rúnólf Torsteinsson. Jeho syn se jmenoval Hildiglúm. V noci na dvanáctou neděli začátkem zimy vyšel Hildiglúm ven a slyšel tak hrozný hukot, že se mu zdálo, jako by se třásla země i nebe. A když se ohlédl na západ, zdálo se mu, že vidí ohnivý kruh a v něm muže na šedém hřebci. Jezdec jel tryskem a rychle se přibližoval. V ruce držel planoucí oheň. Jel kolem něho tak blízko, že ho mohl dobře vidět. Byl černý jako smůla a silným hlasem pronesl tyto verše:

Na hřebci jedu
hřívy bílé
od jinovatky.
Osud zlý nesu,
oheň na kraji,
uprostřed jed.
Flosiho úklad je
rychlý jak oštěp.
Flosiho úklad je
rychlý jak oštěp.

Tu se mu zdálo, že muž hodil oheň na východ k horám a že z něho vyrostl tak velký požár, že v něm zmizely všechny hory. Muž jel na východ k ohni a zmizel v něm. Potom odešel Hildiglúm domů do své komory a upadl do dlouhého bezvědomí. Ale když přišel k sobě, rozpomněl se na vše, co viděl, a vypravoval to svému otci. Otec mu radil, aby to řekl Hjaltimu Skeggjasonovi. Hildiglúm ho tedy šel navštívit a vyprávěl mu, co viděl.
„Tvé vidění," pravil Hjalti, „znamená, že přijdou veliké události."

126
Dva měsíce před příchodem zimy začal se Flosi chystat k výpravě na západ a pozval k sobě všechny muže, kteří mu slíbili, že pojedou s ním. Každý z nich měl dva koně a dobré zbraně. Všichni přijeli do Svínafellu a zůstali tam přes noc. Flosi dal v neděli ráno sloužit mši. Po mši zasedl za stůl a každému ze své čeledi uložil, co má za jeho nepřítomnosti dělat. Potom vsedl na koně.
Nejprve jeli přes Písky na západ. Flosi žádal své druhy, aby nejeli příliš rychle, neboť prý přijedou tak jako tak včas. A když se někdo pozdržel, žádal ostatní, aby na něho počkali. Jeli na západ do Skógahverfu, a když přijeli do Kirkjubö, vybídl Flosi všechny muže, aby sesedli s koní a šli se do kostela pomodlit. Učinili tak a potom jeli do hor k Rybím vodám, které však zůstaly ležet na východ od jejich cesty, a zamířili k písčinám; když minuli Eyjafjöllský ledovec, který jim zůstal po levé ruce, sjeli dolů do Godalandu a pak k řece Markarfljótu. Časně ráno druhého dne v týdnu přibyli na šíji Tří vrchů a čekali tam do půli odpoledne. Dostavili se tam všichni kromě Ingjalda. Sigfúsovi synové mu zle spílali, ale Flosi pravil, aby nehubovali, když není přítomen - „ale dlužní mu tohle nezůstaneme."

127
V těch dnech odjeli jednou Grím a Helgi z Bergtórshválu do Hól, kde měli své děti na vychování, a řekli svému otci, aby je doma nečekali, že se nevrátí. V Hólech pobyli celý den. Zastihli tam žebravé ženy, které přišly z daleka, a zeptali se jich, zda nevědí, kde se co důležitého přihodilo. Zeny odpověděly, že nevědí o žádných důležitých událostech - „ale nepatrnou novinku vám přece jen můžeme povědět."
Když se jich ptali, co je to za novinku, vypravovaly: „Přišly jsme do Fljótshlídu a viděli jsme všechny Sigfúsovy syny na koních a v plné zbroji, jak jeli nahoru k Třem vrchům. Bylo jich dohromady patnáct. Viděly jsme též Graniho Gunnarssona a Gunnara Lambasona ještě s jinými třemi muži a všichni jeli týmž směrem. Zdá se, že chystají něco velkého."
Helgi Njálsson pravil: „To jistě sem přijel Flosi z východu a všichni ostatní přijedou za ním. Nyní musíme být oba dva, já i ty, Gríme, tam, kde je Skarphedin."
Grím souhlasil a odejel s Helgim domů. Ten večer pravila Bergtóra k čeledi: „Vyberte si dnes k večeři, co máte nejraději, protože dnes večer vám budu naposled podávat jídlo."
„To jistě ne," řekli, kteří ji slyšeli.
„Ba ano," pravila Bergtóra, „a mohla bych říci ještě víc, kdybych chtěla. Znamením vám může být, že Grím a Helgi se vrátí dnes domů dříve ještě, než budeme hotovi s večeří. A jestliže se vyplní toto, vyplní se ještě jiné věci, které předpovím."
Po těchto slovech přinesla na stůl jídlo.
Njál pravil: „Mám podivné vidění. Zdá se mi, že vidím prostor celého domu, ale scházejí vnější dvě stěny a všechno je pokryto krví, stůl i jídlo."
Njálova slova zapůsobila silným dojmem na všechny kromě Skarphedina. Ten povzbuzoval ostatní, aby nedali na sobě znát strach a sklíčenost, aby se tak nedostali do řeči lidí - „neboť od nás se bude čekat spíš než od jiných, abychom si vedli statečně, a to je pochopitelné."
Grím a Helgi se vrátili domů dříve, než bylo sklizeno se stolů. Všechny obešla hrůza. Njál se ptal, proč se vracejí tak brzo, a bratři vyprávěli, co se dověděli. Njál nedovolil nikomu ulehnout a poručil, aby všichni byli na stráži.

128
Flosi pravil k svým lidem: „Jeďme nyní rychle do Bergtórshválu, abychom tam byli před zešeřením."
Když přijeli do údolí nedaleko dvorce, uvázali koně a čekali tam až do pozdního večera.
„Nyní půjdeme k stavení," vybídl Flosi své lidi, „pomalu a v pevném šiku, a uvidíme, co budou dělat."
Njál stál venku a s ním i jeho synové a Kári a všechna mužská čeleď. Bylo jich dohromady téměř třicet. Flosi zůstal stát a pravil: „Vyčkejme nyní, co budou dělat. Zůstanou-li venku, pak je myslím sotva zdoláme."
„K hanbě nám bude naše cesta," pravil Grani Gunnarson, „neodvážíme-li se je přepadnout."
„Tak jsem to nemyslil," vysvětloval Flosi. „Přepadneme je, i když zůstanou venku. Ale utrpíme takové ztráty, že jen málo vítězů bude moci vypravovat o utkání."
Njál pravil k svým lidem: „Co říkáte, jak silná je jejich družina?"
„Je silná a pevně sešikovaná," řekl Skarphedin, „ale přesto se zastavili, protože si asi myslí, že by se jim jejich útok na nás mohl nevyplatit."
„Sotva je tomu tak," pravil Njál, „a raději bych viděl, kdybychom se stáhli dovnitř, protože zle se dařilo s útokem Gunnarovým nepřátelům, ačkoliv byl sám, a zde jsou budovy stejně pevné jako v Hlídarendi, a proto se jim útok nepodaří."
„Já vidím věc jinak," odporoval Skarphedin. „Gunnarovi nepřátelé byli tak šlechetní, že by byli raději odtáhli s nepořízenou, než aby ho upálili uvnitř domu, ale tihle se nebudou rozpakovat sáhnout k ohni, když na nás nebudou moci jinak. Užijí jistě všeho, jen aby nás zničili. Neboť se budou domnívat, a to nikoliv bez důvodu, že to je jejich jistá smrt, podaří-li se nám uniknout. Nemám také chuť nechat se udusit kouřem jako liška v doupěti."
Njál pravil: „Zdá se mi, že ani tentokrát neuposlechnete mé rady, jako už tak často. Když jste však byli mladší, dali jste na má slova a dařilo se vám líp."
„Učiňme, jak chce otec, to bude nejlépe," mínil Helgi.
„Tím si nejsem jist," řekl Skarphedin, „protože otec patří již smrti. Ale mohu mu učinit po vůli a nechat se s ním upálit, neboť se nebojím zemřít."
Potom se obrátil ke Kárimu a řekl: „My, švagře, zůstaneme spolu a nikdo nás nesmí rozloučit."
„To je také mé přání," souhlasil Kári, „ale stane-li se jinak, pak to bude určeno osudem, proti kterému nikdo nic nespraví."
„Pomstíš nás, a my pomstíme tebe," pravil Skarphedin, „jestliže zůstaneme naživu."
Kári slíbil, že tak učiní. Vešli potom všichni dovnitř a postavili se do dveří.
„Nyní, když vešli dovnitř, propadli již smrti," prohlásil Flosi. „Postupme rychle k stavení a postavme se těsně přede dveře, aby nikdo nemohl uniknout, ani Kári, ani Njálovi synové, nebo to bude naše smrt."
Postoupili k stavení a rozestoupili se kolem budov pro případ, že by byly někde tajné dveře. Hróald Özurarson se vrhl proti Skarphedinovi a bodl po něm. Skarphedin však usekl bodec oštěpu a sekl po Hróaldovi sekyrou. Sekyra zasáhla štít, který celý rozťala, a jeden její okraj zasáhl Hróalda do tváře, takže se zvrátil nazad a byl hned mrtev.
„Ani tentokrát jsi se nechybil mnoho, Skarphedine, a jsi z nás ze všech nejstatečnější," pochválil ho Kári.
„To nevím," odpověděl Skarphedin a stáhl rty a ušklíbl se. Kári, Grím a Helgi vystříleli mnoho šípů a zranili četné muže. Flosi a jeho lidé nemohli však nic spravit.
„Utrpěli jsme již velikou škodu na mužích," pravil Flosi, „neboť mnoho nás už bylo zraněno a zabit byl právě ten, kterému bychom to nejmíň přáli. Je vidět, že je zbraněmi nepřemůžeme. Zvlášť když mnozí z nás si nepočínají tak statečně, jak dříve mluvili. Musíme se tedy rozhodnout pro jiný postup, Máme dvojí volbu a žádná není dobrá: bud odtud odtáhneme - a to znamená naši smrt, anebo založíme oheň a upálíme je uvnitř, a to je velmi odpovědné jednání před Bohem, když přece sami jsme křesťané. Myslím však, že nám nezbývá nic jiného."

129
Postavili přede dveřmi velikou hranici, a když ji zapálili, zeptal se jich posměšně Skarphedin: „Rozdělali jste oheň, braši. Chcete snad připravit pečeni?"
„Uhodls," odpověděl Grani Gunnarsson, „a nebude ti třeba většího tepla, aby ses upekl."
„Tak se mi tedy odměňuješ za to, že jsem pomstil tvého otce. Ale nic jiného se nedalo od tebe čekat," vyčetl mu Skarphedin.
Tu přinesly ženy syrovátku a uhasily oheň.
Kol Torsteinsson pravil k Flosimu: „Mám nápad. Viděl jsem komoru v podkroví hlavní budovy. Rozdělejme tam oheň a vhoďme do něho suché býlí, které leží tamhle za domem."
Vzali býlí a zapálili je. A než to lidé uvnitř zpozorovali, bylo celé stavení v plamenech. Tehdy začaly ženy uvnitř plakat a naříkat.
Njál je upokojoval: „Chovejte se statečně a zanechte bázně, neboť to bude jako krátká bouře, která se rychle přežene. A nepřijde taková brzo podruhé. Důvěřujte také v Boha, že je milosrdný a nedá vám trpět v plamenech na tomto i na onom světě."
Taková slova k nim mluvil a jiná, ještě statečnější. Když byla již všechna stavení v plamenech, šel Njál ke dveřím a zavolal: „Je Flosi tak blízko, aby mě slyšel?"
Flosi odpověděl, že slyší.
Njál pravil: „Nechceš sjednat smír s mými syny anebo nepovolíš aspoň některým, kteří jsou uvnitř, volný odchod?"
„Nepřistoupím na smír s tvými syny," odpovědi Flosi, „neboť jednou už musí být konec sporů mezi námi a my neodejdem odtud, dokud nebudou všichni mrtvi. Dovolím však, aby odešly ženy a děti a čeleď."
Po těch slovech se vrátil Njál dovnitř a pravil: „Odejděte nyní odtud všichni, kterým je to dovoleno. Jdi tedy, Tórhallo, dcero Ásgrímova, a vezmi s sebou všechny, kteří mají volný odchod."
„Moje rozloučení s Helgim bude nyní jiné, než jsem si kdy představovala," řekla Tórhalla. „Ale aspoň budu moci povzbudit svého otce a bratry, aby pomstili toto vraždění, které zde bude vykonáno."
„Budeš jednat jistě dobře, protože jsi hodná žena," pravil Njál.
Potom odešla Tórhalla ven a s ní odešlo mnoho lidí. Astrid z Vrchu od Hluboké řeky vyzvala Helgiho Njálssona: „Pojď se mnou. Přehodím přes tebe ženský plášť a kolem hlavy ti uvážu šátek."
Helgi nejprve nechtěl, ale potom přece jen povolil jejímu domlouvání. Astrid mu uvázala šátek kolem hlavy a Tórhild přehodila přes něj ženský plášť a Helgi pak vyšel s nimi ven. Za nimi šla Njálova dcera Torgerd a její sestra Helga a mnoho jiných. Ale když Flosi spatřil Helgiho, zavolal: „Tahle žena je nějak vysoká a široká v ramenou. Chopte se jí a zadržte ji."
Když Helgi uslyšel tato slova, odhodil hned plášť. V ruce měl meč a tím ťal po muži, který šel proti němu. Meč zasáhl štít a uťal hrot a muži usekl nohu. Vtom však přistoupil Flosi a sekl Helgiho po šíji, takže se hned oddělila hlava od těla. Flosi pak šel ke dveřím domu a pravil, že by rád mluvil s Njálem a Bergtórou. Njál mu vyhověl.
„Nabízím ti svobodný odchod," prohlásil Flosi, „protože ty bys uhořel bez viny."
„Neodejdu, neboť jsem už starý, a proto sotva schopen pomstít své syny. A v hanbě nechci žít."
Flosi se obrátil k Bergtóře a řekl: „Odejdi aspoň ty, hospodyně, protože tebe rozhodně nechci upálit."
Bergtóra odpověděla: „Když jsem si brala Njála jako mladé děvče, slíbila jsem mu, že s ním budu sdílet společný osud."
Potom odešla s Njálem dovnitř domu a zeptala se: „Co nyní uděláme?"
„Půjdeme na lože," pravil Njál, „a ulehneme."
Bergtóra se pak obrátila ke Káriho chlapci Tórdovi a pravila: „Tebe musí vynést ven, ty zde nesmíš uhořet."
„Slíbila jsi mi však, babičko," řekl chlapec, „že my dva se nikdy nerozloučíme, a tomu také tak bude, neboť je lepší zemřít s vámi než vás přežít."
Bergtóra vzala chlapce a odnesla ho na lože.
Njál pravil k svému správci: „Podívej se nyní, kam si ulehneme a jak se přikryjeme, protože nemíním již vstát, aťsi na mne doléhá kouř nebo oheň. Budeš pak vědět, kde hledat naše kosti."
Správce odpověděl, že učiní, co si přeje. Na dvorci měli kůži ze zabitého dobytčete. Njál pravil správci, aby je tou kůží přikryl. Pak si ulehli oba manželé na lože, a položivše chlapce mezi sebe, pokřižovali sebe i hocha, odporučili svou duši Bohu, a to byla jejich poslední slova, která od nich kdo slyšel. Tehdy vzal správce kůži a přikryl je a vyšel ven. Ketil z Marky, který mu pomohl z plamenů, se ho podrobně vyptával na Njála, svého tchána, a správce mu vše pravdivě vylíčil.
Ketil pravil: „Zle si s námi zahrál osud, že nás musilo stihnout takové neštěstí."
Když Skarphedin viděl, jak si otec lehl a jak se přikryl, pravil: „Brzo odešel dnes otec na lože a je to pochopitelné, protože je už starý muž."
Skarphedin a Kári a Grím chytali hořící kusy dřev, když spadly seshora, a házeli jimi po protivnících. Když si tak vedli nějakou dobu, začali ti na druhé straně házet po nich oštěpy, ale oni je všechny chytli ve vzduchu a posílali je zpět. Flosi vyzval své lidi, aby přestali po nich házet, protože „každé zápolení zbraní s nimi se nám zle vyplatí. Počkejte raději, až je zničí oheň."
Vtom viděli, jak se střechy padají těžké hořící trámy.
Skarphedin pravil: „Otec je již asi mrtev, ale neslyšel jsem ho ani zasténat, ani zakašlat."
Šli pak na konec stavení. Tam ležel napříč mezi podlahou a střechou spadlý trám, který se uvolnil na jednom konci a který byl uprostřed velmi prohořelý.
Kári se obrátil k Skarphedinovi a vybídl ho: „Vyběhni tudy ven. Pomohu ti a poběžím hned za tebou a oba jim unikneme, jestliže učiníme, jak povídám, protože sem se táhne všechen kouř."
„Běž ty první a já půjdu za tebou," odpověděl Skarphedin.
„To není dobrá rada," namítal Kári, „protože já bych se dostal jinudy ven, kdyby se mi to tady nepodařilo."
„Jen běž ty první a já poběžím za tebou," rozhodl Skarphedin.
„Každý si hledí zachránit svůj život, pokud to jde, a stejně učiním i já," odpověděl Kári. „Ale naše rozloučení bude takové, že se už nikdy neuvidíme, protože podaří-li se mi uniknout z ohně, nebudu mít chuť běžet za tebou nazpět a každý budeme muset jít svou cestou."
„Stačí mi pomyšlení," pravil Skarphedin, „že nás pomstíš, podaří-li se ti dostat se ven."
Tu uchopil Kári hořící kus dřeva a běžel po trámu nahoru a shodil dřevo se střechy na ty, kteří stáli před stavením. Kári, na němž hořely již všechny jeho šaty i vlasy, skočil pak se střechy dolů a utíkal směrem, kterým se táhl kouř.
„Neskočil tu někdo se střechy?" zvolal muž, který stál dole.
„To Skarphedin hodil po nás kusem hořícího dřeva," řekl jiný muž.
Pak již neměli žádné podezření.
Kári utíkal, až přiběhl k potoku, a skočil do něho, a tak uhasil na sobě oheň. Odtud běžel dál ve směru kouře a skryl se v jámě, které se od té doby říká Káriho jáma.

130
Skarphedin se pustil po trámu hned za Kárim, ale když dosáhl místa, kde byl trám nejvíce prohořelý, prolomil se pod ním. Skarphedinovi se podařilo seskočit a hned se rozeběhl podruhé nahoru na zeď, ale vtom na něho spadl jiný trám, takže se zapotácel.
„Je už vidět," pravil tehdy Skarphedin, „co je mi souzeno."
Šel pak podél podélné stěny. Gunnar Lambason vyskočil právě na zeď, a když spatřil Skarphedina, zachechtal se: „Snad nepláčeš, Skarphedine?"
„To právě ne," odpověděl Skarphedin, „ale pravda je, že kouř štípe do očí. Ty se však, zdá se mi, směješ?"
„Ano," odpověděl Gunnar, „však jsem se nezasmál od té doby, co jsi ubil Tráina u Markarfljótu."
„Tady ti dám něco na památku," řekl Skarphedin a vytáhl z kapsy zub, který vyrazil Tráinovi z úst, a hodil jím po Gunnarovi a zasáhl ho do oka, které mu hned vyteklo na tvář, a Gunnar spadl se zdi dolů. Skarphedin pak šel k svému bratru Grímovi. Vzali se za ruce a kráčeli přes hoříci dřeva, a když přišli doprostřed světnice, upadl Grím a byl mrtev. Skarphedin šel dál až na konec stavení. Tehdy se ozval veliký praskot, neboť se zřítila střecha. Skarphedin byl sevřen troskami střechy a zdí a nemohl se ani hnout.
Flosi a jeho lidé zůstali u ohně až do rána. Tehdy k nim přijel na koni neznámý muž. Flosi se ho zeptal na jeho jméno. Muž odpověděl, že se jmenuje Geirmund a že je příbuzným Sigfúsových synů.
„Vykonali jste veliký čin," pravil.
Flosi odpověděl: „Toto dílo budou zvát velkým činem i zlým činem. Ale nedá se na tom již nic měnit."
„Kolik mužů zde zahynulo?" zeptal se Geirmund.
Flosi odpověděl: „Mezi mrtvými je zde Njál a Bergtóra a všichni jejich synové, Kári Sölmundarson a jeho syn Tórd a Tórd Propuštěnec. Ostatní nemůžeme jmenovat, protože jsme je neznali."
„O jednom jsi pravil, že je mrtev," řekl nato Geirmund, „ačkoliv uprchl a já jsem s ním dnes ráno mluvil."
„Kdo je to?" zeptal se Flosi.
„Potkali jsme se s Kárim Sölmundarsonem, já a můj soused Bárd," pravil Geirmund. „Vlasy na něm byly sežehnuty a stejně i šaty. Bárd mu dal svého koně."
„Měl nějaké zbraně?" zeptal se Flosi.
„Měl meč Fjörsváfni, Smrtonosný," odpověděl Geirmund. „Jedna jeho strana byla zakalená, a my jsme pravili, že asi ztratil ostří. Ale on odpověděl, že tento svůj smrtonosný meč zkalí v krvi Sigfúsových synů a ostatních paličských vrahů."
„Co říkal o Skarphedinovi a Grímovi?" zeptal se Flosi.
„Pravil, že když se s nimi loučil, byli oba ještě naživu, ale nyní jsou prý asi mrtvi."
Flosi pravil: „Zprávy, které jsi nám teď řekl, nám nedovolí sedět v pokoji, protože unikl muž, který se nejvíce ve všem podobá Gunnarovi z Hlídarendi. Uvědomte si nyní, synové Sigfúsovi a všichni ostatní, že nás nemine pomsta za toto upálení. Mnohého z nás to bude stát hlavu a jiné všechen majetek. Domnívám se také, že nikdo z vás, Sigfúsových synů, nesmí zůstat na svém dvorci, což vám nikdo nebude moci brát za zlé. Zvu vás tedy všechny na východ k sobě, ať nás všechny stihne společný osud."
Sigfúsovi synové mu poděkovali za pozvání a Módólf pronesl tyto verše:

Jedna stojí jenom
jedle z lesa Njála.
Všechny jiné věrné
vír plamenů zchvátil.
Sigfúsovi syni
slib svůj dodrželi.
Höskuld je už pomstěn.
Hrobem hrdinů se
stala hradba domu.

„Měli bychom se chlubit něčím jiným," pravil Flosi, „než tím, že jsme upálili Njála, protože to není právě statečný čin."
Flosi a Glúm Hildisson a ještě někteří jiní vystoupili pak na zeď a Glúm pravil: „Zdalipak je Skarphedin mrtev?"
Všichni mínili, že už je dávno mrtev. Oheň chvílemi ještě vyšlehl a chvílemi pohasl. A z ohně nad sebou uslyšeli hlas, jak pronesl tyto verše:

Živým věru žena
žalem zaplakala,
v ostrém ohni kouře
umírat když zřela
muže, který mír vždy
miloval a pokoj.
Píseň k její poctě
za hrob budu pěti.

Grani Gunnarson pravil: „Zdalipak složil Skarphedin tuto píseň živý nebo mrtvý?"
„Zde nebudu hádat," odpověděl Flosi.
„Podívejme se," vyzýval pak Grani, „kde je Skarphedin a ostatní, kteří zde byli upáleni."
„Nikoliv," řekl Flosi, „neboť by to byla pošetilost, když se už jistě sbírá mužstvo po celém kraji proti nám. Kdo se zde nyní zdrží, bude pak v takové tísni, že nebude strachy vědět, kam utíkat. Radím proto, abychom všichni odtud co nejrychleji odjeli."
Flosi a jeho lidé spěchali pak ke koním. Flosi se zeptal Geirmunda: „Zdalipak je Ingjald doma v Keldech?"
Geirmund odpověděl, že myslí, že je doma.
„On je to," pravil Flosi, „který porušil přísahy a zpronevěřil se nám." A obrátiv se k Sigfúsovým synům zeptal se: „Jak chcete, abychom naložili s Ingjaldem? Chcete mu odpustit, anebo ho přepadneme a ubijeme?"
Všichni odpověděli, že ho chtějí přepadnout a ubít. Flosi vsedl na koně a stejně učinili i ostatní a vyjeli. Flosi jel první a zamířil k řece Rangá a pak jel podél řeky. Tu spatřil na druhém břehu muže, který sjížděl s kopce dolů. Poznal v něm hned Ingjalda z Keldu a zavolal na něho. Ingjald se zastavil a zamířil k řece.
Flosi pravil: „Porušil jsi naši úmluvu a tak jsi propadl životem i statkem. Sigfúsovi synové by tě také nejraději ubili. Mně se však zdá, že jsi se dostal do těžkého postavení, a proto ti daruji život, jestliže souhlasíš s tím, abych sám pronesl rozsudek."
Ingjald odpověděl: „Raději vyhledám Káriho, než abych ti svěřoval rozsudek. A Sigfúsovým synům řekni, že se já nepotřebuji bát víc jich než oni mne."
„Počkej nyní," pravil Flosi, „nejsi-li zbabělý, protože ti chci poslat poselství."
„Ovšemže počkám," odpověděl Ingjald.
Torstein Kolbeinsson, Flosiho synovec, popojel k strýci s oštěpem v ruce. Torstein patřil k nejudatnějším a nejváženějším mužům z Flosiho družiny. Flosi mu vytrhl oštěp a mrštil jím po Ingjaldovi. Oštěp zasáhl štít pod držadlem a rozštípl jej a projel mu stehnem nad kolenem a zabodl se do dřeva sedla, kde zůstal vězet.
„Zdalipak tě zasáhl?" zeptal se Flosi Ingjalda.
„Pravdaže zasáhl," odpověděl Ingjald, „ale tomu říkám škrábnutí a ne rána."
Ingjald pak vytrhl oštěp z rány a zvolal na Flosiho; „Nyní počkej ty, nejsi-li zbabělý," a hodil oštěp nazpět přes řeku. Flosi viděl, že by ho kopí zasáhlo doprostřed těla. Trhl koněm, takže zbraň projela těsně kolem něho, ale minula ho. Zasáhla však Torsteina uprostřed těla, takže spadl s koně a byl hned mrtev. Ingjald pak odejel tryskem do lesa a unikl jim.
Tehdy pravil Flosi k svým mužům: „Utrpěli jsme velikou ztrátu. Z toho, co se nám nyní přihodilo, můžeme vidět, jaké nás bude stíhat neštěstí. Radil bych, abychom odjeli na šíji Tří vrchů. Odtud přehlédneme celý kraj, kdo kam jede, neboť jistě už sebrali velikou družinu a domnívají se asi, že jsme odjeli od Tří vrchů na východ k Fljótské stráni. Myslí si asi, že míříme odtud na vrchovinu a dále do východního kraje. Tam za námi pojede větší část mužstva, a jenom někteří pojedou cestou vedoucí blíže pobřeží, neboť se budou domnívat, že se dáme tím směrem. Myslil bych, abychom jeli nahoru na Tři vrchy a počkali tam, až slunce potřetí zapadne za hory."
Tak také učinili.

131
Když si Kári odpočal trochu v jámě, v které se ukryl, pokračoval v cestě, až se setkal s Bárdem. Jejich rozmluva byla taková, jak o ni vypravoval Geirmund Flosimu. Odtud jel Kári k Mördovi Valgardssonovi a vyprávěl mu, co se stalo. Mörd byl velmi sklíčen těmito zprávami, ale Kári mu domlouval, že není mužné plakat nad mrtvými, a požádal ho, aby raději sebral lidi a odjel s nimi k Lesnímu brodu. Potom zamířil do údolí řeky Tjórsá k Hjaltimu Skeggjasonovi. A když jel chvíli podél řeky, zpozoroval, jak za ním někdo ujíždí rychlým klusem. Kári počkal na muže a poznal v něm Ingjalda z Keld. Hned si všiml, že má nohu celou od krve, a zeptal se ho, kdo ho zranil. Ingjald mu řekl, že Flosi.
„Kde jste se potkali?" zeptal se Kári.
„U řeky Rangá," pravil Ingjald, „a Flosi po mně hodil oštěpem přes řeku."
„Odplatil jsi mu to nějak?" zeptal se Kári.
„Hodil jsem oštěpem zpět a zasáhl jsem jím jednoho muže, který se hned skácel mrtev k zemi."
„Nevíš, kdo to byl?"
„Byl podoben Flosiho synovci Torsteinovi."
„Máš šťastné ruce," pravil Kári.
Potom jeli spolu k Hjaltimu Skeggjasonovi a vyprávěli mu, co se stalo. Hjalti byl pohoršen jejich zprávou a prohlásil, že by se měli pustit hned za nimi a všechny je ubít. Hned také shromáždil všechny své branné muže a odejel s Kárim za Mördern Valgardssonem, s nímž se setkali u Lesního brodu. Mörd tam již čekal s velmi početnou družinou. Zde se pronásledovatelé rozdělili: jedni jeli podél pobřeží na východ k Seljalandu a jiní nahoru k Fljótské stráni a třetí hořejší cestou přes šíji Tří vrchů a odtud dolů do Godalandu. Odtud jeli na sever k Pískům, někteří se však pustili k Rybím vodám. Jiní odjeli na východ do Lesa na pobřeží a vyprávěli Torgeirovi o událostech, které se zběhly, a zeptali se ho, zda Flosiho lidé nejeli kolem.
„Věci se mají tak," prohlásil Torgeir, „že ačkoliv nejsem mocný muž, Flosi by si přece jen rozmyslil přijít mi na oči, když upálil mého strýce Njála a mé bratrance. Nyní vám nezbývá než obrátit se, protože hledáte v dálce, co bylo nablízku. Kárimu však vyřiďte, aby přijel ke mně, a bude-li chtít, aby u mne zůstal. Nebude-li se mu však chtít sem na východ, řekněte mu, že rád dohlédnu na jeho hospodářství v Dyrholmech. Vyřiďte mu také, že mu poskytnu všechnu svou pomoc a že s ním pojedu na obecný sněm. Jistě je mu známo, že mně a mým bratřím náleží zde vznést žalobu. Budeme se také snažit vést při tak, aby je stihl trest vyhnanství a potom, budeme-li moci, krevní msta. Nyní však s vámi nepojedu, protože vím, že nic nepořídíte, neboť se budou mít velmi na pozoru."
Obrátili se tedy na zpáteční cestu a v Hofu se setkali se všemi ostatními, rozmrzeni hanbou, že nikoho nenašli. Mörd však pravil, že to není hanba. Tehdy se začali mnozí přimlouvat za to, aby se jelo na Fljótshlídskou stráň a aby se vyplenily dvorce všech těch, kdo se zúčastnili tohoto zločinu. Na Mördovu domluvu bylo však od toho upuštěno. Mörd tvrdil, že by to bylo velmi pošetilé jednání. Zeptali se ho, proč tak myslí.
„Proto," pravil Mörd, „že zůstanou-li jejich dvorce stát, přijdou tam, aby navštívili své ženy, a my si budeme moci ve vhodný čas na ně počíhat. Nepochybujte o tom, že Kári může všem mým radám plně důvěřovat, protože se věc týká také mé cti."
Hjalti ho žádal, aby jednal, jak slíbil. Potom pozval Hjalti Káriho k sobě a Kári pozvání přijal řka, že nejprve pojede k němu. Když mu vyřídili Torgeirův vzkaz, pravil, že jeho nabídky užije později, a dodal, že se může nadít od budoucnosti všeho nejlepšího, vyskytne-li se takových mužů více. Potom rozpustili všechno mužstvo.
Flosi a jeho lidé viděli z vrchu, kde byli skryti, vše, co se kde dělo.
„Vezměme nyní své koně," pravil Flosi, „a odjeďme odtud, protože nyní už můžeme jet bez nebezpečí."
Sigfúsovi synové se ptali, mohou-li bez nebezpečí navštívit své dvorce, aby učinili potřebná opatření.
Flosi odpověděl: „Mörd se jistě domnívá, že budete chtít navštívit své ženy. Myslím, že na jeho radu nebudou vaše dvorce zpustošeny. Proto bych radil, abychom všichni zůstali pohromadě a abyste všichni jeli se mnou na východ."
Uposlechli jeho rady a odjeli odtud. Nejprve zamířili na sever k ledovci a potom na východ do Svínafellu. Flosi poslal několik mužů napřed, aby obstarali vše, čeho bude zapotřebí.
Flosi se nikdy nechlubil svým činem, ale nikdo na něm také nezpozoroval strach. Po celou zimu, až přes vánoce, přebýval doma v klidu a bezpečí.

132
Kári požádal Hjaltiho, aby s ním šel hledat Njálovy kosti - „neboť tobě všichni uvěří, o čem budeš vyprávět, že jsi viděl."
Hjalti pravil, že s ním rád pojede a pomůže mu přenést Njálovy kosti ke kostelu. Vyjelo jich ze dvorce patnáct. Jeli na východ přes řeku Tjórsá a cestou přibrali s sebou muže, až jich bylo celkem sto, počítaje v to i Njálovy sousedy. Do Bergtórshválu přijeli v polední dobu. Hjalti se zeptal Káriho, kde asi leží Njál. Kári jim ukázal místo, z kterého bylo nutno odstranit spoustu popela. Pod popelem našli kůži, celou svraštělou od ohně, a když ji odtáhli, spatřili, že oba manželé zůstali ohněm nedotčeni. Chválili za to Boha a zdálo se jim to velkým divem. Potom vzali chlapce, který ležel mezi nimi. Hoch měl uhořelý prst, poněvadž ho vystrčil zpod kožené přikrývky. Když vynesli Njála a Bergtóru, přistoupili k nim všichni, aby se podívali na jejich těla.
„Jakým dojmem na vás působí?" zeptal se Hjalti.
„Nejprve chceme slyšet tvoje mínění," odpověděli všichni.
„To vám řeknu rád a s plnou upřímností," pravil Hjalti. „Tělo Bergtóry si zůstalo podobné a je dobře zachováno, ale Njálovo tělo a jeho tvář se mi zdá tak jasná, že jsem dosud neviděl žádného mrtvého s tak jasnou tváří."
Všichni s ním souhlasili. Potom hledali Skarphedina. Domácí lidé ukázali místo, odkud Flosi slyšel pronášet verše. Na tom místě u zdi byla zbořená střecha a tam ukázal Hjalti, aby se kopalo. Učinili tak a našli Skarphedinovo tělo. Skarphedin stál opřen o stěnu a nohy měl celé ohořelé až ke kolenům, ale jinak na něm nic neshořelo. Bylo vidět, jak se kousal do rtů. Oči měl otevřené, ale nikoliv naběhlé. Sekyra byla do polovic čepele zaseknuta do stěny a neztratila ostří. Když byla uvolněna, zdvihl ji Hjalti a zvolal: „To je překrásná zbraň a málokdo je hoden, aby ji nosil."
„Znám muže, který je jí hoden," řekl Kári.
„Kdo je to?" zeptal se Hjalti.
„Torgeir Skorargeir," pravil Kári, „kterého pokládám nyní za nejznamenitějšího muže v tomto rodě."
Potom vysvlékli Skarphedina z šatů, které neshořely. Ruce měl složeny křížem, pravou ruku přes levou. Dvě spáleniny na něm našli, jednu mezi lopatkami a druhou na prsou, a obě měly podobu kříže. Lidé se domnívali, že si to znamení vypálil sám. Všichni se shodovali v tom, že v blízkosti mrtvého Skarphedina je jim lépe, než jak si myslili. Nikdo z něho necítil hrůzu. Potom hledali Gríma a jeho kosti našli uprostřed jizby. Proti němu u podélné stěny našli Tórda Propuštěnce a v komoře určené ke tkaní našli starou Séunnu a tři muže. Všeho všudy našli kosti třinácti lidí a odnesli je ke kostelu.
Hjalti odejel domů a s ním jel i Kári. Ingjald, kterému opuchla noha, přijel k Hjaltimu, aby mu dal lék. Hjalti ho vyléčil, ale Ingjald kulhal na nohu až do své smrti.
Kári odejel na dvorec Tungu k Ásgrímovi Ellida-Grímssonovi. To byla již Tórhalla doma a podala zprávu o všem, co se stalo. Ásgrím přijal Káriho s otevřenou náručí a pozval ho, aby u něho zůstal po celý rok, a Kári pozvání přijal. Ásgrím se také nabídl, že vezme k sobě všechnu čeleď, která byla v Bergtórshválu. Kári ho pochválil za toto jednání - „a v jejich jménu," pravil, „přijímám tuto nabídku." Potom se tam Njálova čeleď přestěhovala.
Tórhall Ásgrímsson se při zprávě o Njálově smrti a o tom, že byl upálen uvnitř svého domu, tak rozčilil, že mu naběhly tváře a z obou uší mu začala praménkem téci krev, kterou nebylo možno zastavit. Ale když potom upadl v bezvědomí, zastavila se sama. Když zase nabyl vědomí a vstal, omlouval se, že si počínal slabošsky - „ale nyní bych se rád za to, co se mi stalo, pomstil na někom z těch, kteří ho upálili."
Ostatní ho uklidňovali, že mu to nikdo nebude vykládat k hanbě, ale on sám myslil, že nebude moci zabránit pomluvám.
Ásgrím se zeptal Káriho, jakou pomoc očekává od lidí za řekou. Kári odpověděl, že Mörd Valgardsson a Hjalti Skeggjason mu poskytnou všechnu svou pomoc a stejně že učiní i Torgeir Skorargeir a všichni jeho bratři. Ásgrím usoudil, že to je velká pomoc.
„A jaké pomoci se mohu nadít od tebe?" zeptal se Kári.
„Poskytnu ti všechnu svou pomoc," odpověděl Ásgrím, „a nasadím i svůj život."
„Učiň tak," pravil Kári.
„Mluvil jsem také s Gizurem a zeptal se ho, jak je nutno si vést," sděloval ještě Ásgrím.
„Dobře jsi učinil," řekl Kári, „a co ti poradil?"
Ásgrím odpověděl: „Radil, abychom nechali záležitost až do jara v klidu, ale na jaře abychom jeli na východ a připravili proti Flosimu žalobu pro ubití Helgiho, abychom vyzvali sousedy místa za svědky a na sněmu abychom vznesli žalobu pro upálení a ony sousedy abychom přizvali k soudu. Zeptal jsem se též Gizura, kdo má vést žalobu pro upálení, a on radil, aby ji vedl Mörd, i když mu to nebude milé - „jemu ad připadne nejtěžší úkol, protože si v celé záležitosti vedl velmi hanebně. Kári ať se staví velmi rozzlobený, kdykoliv se setká s Mördem, a tohle všechno i moje úsilí ho donutí k tomu, aby vyhověl našemu přání," pravil Gizur.
„Budeme se řídit tvými radami, dokud nám je budeš dávat a dokud nám budeš stát v čele," řekl Kári.
O Kárim se vypravuje, že v noci nemohl spát. Ásgrím se jednou probudil, a když zpozoroval, že Kári je vzhůru, zeptal se ho: „Co že nemůžeš v noci spát?"
Kári pronesl verše:

Noc bezesná. Nikdy
nedá mi spánek klid.
Stále mě stravuje bolest,
stíhá žal. Od doby,
co v ohni uhořel Njál,
Ásgríme, na pomstu jenom
myslím svých přátel.
Proto po nocích bdím.

Na nikoho nevzpomínal Kári tak často jako na Njála a Skarphedina. Nikdy však nespilal svým nepřátelům a nikdy jim nevyhrožoval.

133
Přihodilo se jedné noci ve Svínafellu, že Flosi ze spaní sténal. Glúm Hildisson ho chtěl probudit, ale trvalo dlouho, než se probral k vědomí.
Flosi pak pravil: „Zavolej mi Ketila z Marky."
Ketil přišel.
„Chci ti vyprávět svůj sen," řekl Flosi.
„Vypravuj!"
„Zdálo se mi," pravil Flosi, „jako kdybych byl na dvorci pod Lómagnúpi a jako bych vyšel ven a díval se nahoru ke skalnímu srázu, který se otevřel. Ze skály vystoupil muž v plášti z kozí kůže a v ruce držel železnou hůl. Kráčel, svolávaje mé muže, jedny dřív a jiné později, a všechny jmenoval jejich jmény. Nejprve jmenoval Gríma Rudého a Árniho Kolssona. Připadalo mi to divné. Pak se mi zdálo, že volá Eyjólfa Bölverkssona a Ljóta, syna Halla ze Sídy, a ještě šest jiných mužů. Potom chvíli mlčel. Později však volal pět mužů z naší družiny a mezi nimi byli Sigfúsovi synové, tvoji bratři. Pak volal jiných pět mužů, mezi nimi Lambiho, Módólfa a Glúma. Potom volal tři muže, a nakonec Gunnara Lambassona a Kola Torsteinssona. Potom přistoupil ke mně a já jsem se ho zeptal, co je nového. Řekl, že by mohl vypravovat mnoho novinek. Zeptal jsem se ho na jeho jméno a on pravil, že se jmenuje Járngrím. Zeptal jsem se ho, kam má namířeno, a on odpověděl, že chce jet na obecný sněm.
,Co tam chceš dělat?' zeptal jsem se.
,Nejprve chci sehnat svědky a soudce a potom uvolnit bojiště pro bojovníky.'

Potom pronesl tyto verše:
V zemi boje vzejdou.
Vzácných mužů hlavy
v prach bojiště padnou,
poteče krev hrdá.
Zvuk oštěpů zvoní,
z výšky hor jej slyším.
Mečem osud mává,
msta se kvapem blíží.

Když pronesl verše, udeřil holí, až zaduněla země, a vešel zpět do skály. Ale mne pojala hrůza. A nyní bych rád slyšel, co soudíš, že můj sen znamená."
„Mé tušení mi říká," pravil Ketil, „že všichni, kteří byli voláni, jsou zasvěcení smrti. Myslím proto, abychom se o tvém snu nikomu nezmiňovali."
Flosi přisvědčil, že s tím souhlasí.
Uplynula zima až do posledních vánočních dní. Tehdy řekl Flosi k svým lidem: „Myslím, že bychom měli nyní odjet z domova, neboť nám jistě nebude dopřáno žít v klidu a míru. A nejprve se snažme vyprosit si pomoc. Potvrdí se teď, co jsem vám řekl, že se budeme musit sklonit před nejedním mužem, dřív než se skončí naše pře."

134
Vypravili se tedy na cestu. Flosi byl v dlouhých nohavicích s chodidly, protože měl v úmyslu jít pěšky. Nejdříve zamířili na dvorec Knappavöll a druhého dne dosáhli Široké řeky a odtud pokračovali v cestě do Kálfafellu a dále na statek Bjarnanes v Hornafjordu a odtud k Stafafellu na Mělčinách a potom na dvůr Tváttá k Hallovi ze Sídy, jehož dceru Steinvöru měl Flosi za manželku. Hall je uvítal a jeho uvítáni bylo upřímné.
Flosi pravil k Hallovi: „Chci tě poprosit, tcháne, abys jel se mnou na sněm a vzal s sebou všechny své sněmovní lidi."
Hall odpověděl: „Nyní se potvrdilo přísloví, že jen krátce se těší ruka z úderu. Mnozí z tvé družiny si netroufají nyní nést hlavu vzhůru a jsou to právě ti, co popichovali k nejhoršímu. Sluší se ovšem, abych ti přispěl pomocí, a učiním tak, pokud bude v mých silách."
„Jakou radu mi můžeš teď dát?" zeptal se Flosi.
„Vyprav se na sever," odpověděl Hall, „až k Vápnafjordu a žádej všechny předáky o pomoc. Neboť budeš potřebovat pomoci jich všech dříve ještě, než se skončí sněm."
Flosi se tam zdržel tři dny, a když si odpočinul, zamířil na východ na statek Geitahelly a odtud do Berufjordu, kde zůstal se svými lidmi přes noc. Odtud se vydali na dvůr Heydaly v Širokém údolí. Tam žil Hallbjörn Silný, který měl za ženu Oddný, sestru Sörliho Brodd-Helgasona. Zde se dostalo Flosimu dobrého přijetí. Hallbjörn se vyptával podrobně na Njálovo upálení a Flosi mu všechno pravdivě vylíčil. Hallbjörn se zeptal Flosiho, kam až na sever do fjordů míní jít, a Flosi odpověděl, že má namířeno do Vápnafjordu.
Potom si sňal s pasu měšec s penězi a podal jej Hallbjörnovi. Ten přijal peníze, ale pravil, že si ničím nezasloužil takový dar - „a teď bych rád věděl, čím se ti mohu odměnit."
„Nepotřebuji peněz," odpověděl Flosi, „ale byl bych rád, kdybys jel se mnou na sněm a stál při mně v mé při. Nemohu se však odvolávat ani na švagrovství s tebou, ani na pokrevní příbuzenství."
„Rád ti slibuji, že s tebou pojedu na sněm a že tě budu podporovat v tvé při, jako kdybys byl mým bratrem," řekl Hallbjörn.
Flosi mu poděkoval a zamířil odtud přes Breiddalskou planinu na dvorec Hrafnkelsstady. Tam hospodařil Hrafnkel Tórisson, Hrafnkelův vnuk a pravnuk Hrafnův. Flosi, kterému se tam dostalo dobrého přijetí, požádal Hrafnkela, aby také on ho provázel na sněm a poskytl mu podporu. Hrafnkel se dlouho vytáčel, ale nakonec slíbil, že jeho syn Tóri ho doprovodí na sněm se všemi jejich sněmovními lidmi a že mu poskytne stejnou podporu jako godové jeho vlastního sněmu. Flosi poděkoval a zamířil na dvůr Bersastady, kde hospodařil Hólmstein, syn Bersiho Moudrého. Hólmstein přivítal Flosiho srdečně a Flosi ho požádal o podporu. Hólmstein pravil, že je mu podporou už dávno zavázán. Odtud se vydali na Valtjófsstadský dvůr, kde žil Sörli Brodd-Helgason, Bjornův bratr. Sörli měl za ženu Tórdísu, dceru Gudmunda Mocného z Mödruvellů. I zde se jim dostalo dobrého přijetí. Ráno se dal Flosi se Sörlim do řeči a žádal ho, aby s ním jel na sněm, a nabízel odměnu.
„Nemohu ti nic slíbit," pravil Sörli, „dokud nevím, na čí straně je můj tchán Gudmund, protože jej míním podporovat, ať drží s kýmkoliv."
„Vidím podle tvé řeči, že jsi pod pantoflem," řekl mu Flosi a vstal a vybídl své lidi, aby se oblékli a vzali své zbraně. Odešli pak odtud, aniž se jim dostalo podpory.
Potom zamířili dolů k řece Lagarfljótu a ubírali se přes vrchovinu do Njardvíku. Tam hospodařili dva bratři, Torkel Moudrý a Torvald. I zde se dostalo Flosimu dobrého přijetí. Flosi řekl bratřím, proč přišel, a požádal je o podporu, ale ti se zdráhali, dokud jim nedal za jejich pomoc po třech markách stříbra. Tehdy slíbili, že ho budou podporovat. Jejich matka Yngvild byla při tom, když slibovali, že pojedou na sněm, a plakala.
Torkel se jí zeptal: „Proč pláčeš, matko?"
Yngvild odpověděla: „Zdálo se mi, že tvůj bratr Torvald byl v červeném kabátě, který mi připadal tak těsný, jako kdyby byl na něm přišitý. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, sešněrovaných jen špatnými řemínky. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat."
Bratři se smáli a pravili, že její pošetilé řeči jim nezabrání jet na sněm. Flosi jim vřele poděkoval a zamířil do Vápnafjordu na dvorec Hof. Tam hospodařil Bjarni Brodd-Helgason. Bjarni přijal Flosiho srdečně a Flosi požádal také jeho o podporu a nabídl mu peníze.
„Ještě nikdy jsem si nedal svou podporu zaplatit penězi," pravil Bjarni. „Ale potřebuješ-li nyní pomoc, chci jednat jako tvůj přítel. Pojedu s tebou na sněm a poskytnu ti pomoc jako vlastnímu bratru."
„Čekal jsem, že nebudeš jednat jinak," děkoval mu Flosi, „a nevím, jak se ti odměním."
Z Hofu se odebral Flosi do Krossavíku. Torkel Grettisson byl odedávna jeho dobrým přítelem. Když mu Flosi vysvětlil, proč přišel, pravil Torkel, že se sluší, aby mu pomohl ze všech sil a nenechal svého přítele v jeho při na holičkách. Při loučení dal Torkel Flosimu bohaté dary.
Odtud zamířil Flosi na sever do Vápnafjordu a nahoru do okresu Fljótsdalského, kde navštívil Hólmsteina, syna Bersiho Moudrého, a sdělil mu, že ho všichni slíbili podporovat v jeho těžkém postavení, kromě Sörliho Brodd-Helgasona. Hólmstein mínil, že tak učinil jistě jen proto, že mu chybí odvaha. Také Hólmstein Flosiho štědře obdaroval. Flosi se pak pustil do Fljótského údolí a odtud na jih přes lávové pole do Öxarhraunu a dolů do Svidinhornského údolí a ven k západnímu břehu Labutího fjordu a neustal v cestě, dokud nepřišel k svému tchánovi Hallovi do Tváttá. Zde zůstal se svými lidmi plných čtrnáct dní. Když se zeptal Halla, co myslí, jak by měl jednat a jak by se měl vůbec zařídit, odpověděl Hall: „Radím ti, abys zůstal doma a hospodařil na svém dvorci spolu se Siggfúsovými syny. Ti pak ať pošlou lidi, aby dohlédli na jejich hospodářství. Vraťte se tedy domů, a až pojedete na sněm, držte se pohromadě a nerozptylujte své síly. Tehdy budou moci Sigfúsovi synové navštívit své ženy. Já rovněž pojedu na sněm i se svým synem Ljótem a se všemi svými lidmi a poskytnu ti podporu, jakou budu moci."
Flosi mu poděkoval a Hall ho při loučení štědře obdaroval. Z Tváttá se vrátil Flosi přímo do Svínafellu. Zde na svém dvorci strávil pak zbytek zimy a léto až do doby sněmu.

135
Tórhall Ásgrímsson a Kári Sölmundarson si vyjeli jednoho dne do Mosfellu, aby navštívili Gizura Bílého. Gizur je přivítal s otevřenou náručí. Tórhall a Kári tam pobyli delší dobu. Když jednou rozmlouvali o Njálovu upálení, pravil Gizur, že bylo velké štěstí, že se podařilo uniknout aspoň Kárimu. Tehdy pronesl Kári verše:

Nerad jsem Njálův dům
v nejvyšší opustil nouzi,
když těžký černý dým
dusil bojovné dravce.
Slovo mé, muži, slyš.
Slibuji pomstít je všechny.
Při jejich památce svaté
přísahu věrnosti skládám.

Tu řekl Gizur: „Je pochopitelné, že nemůžeš zapomenout, ale teď už budeme mluvit raději o něčem jiném."
Kári odpověděl, že pojede domů.
Gizur pravil: „Dovolíš, abych ti nyní poradil? Nejezdi domů, a jed na východ pod Eyjafjöllské kopce k Torgeirovi Skorargeirovi a Torleifovi z Holtu. Ti odjedou s tebou na západ, neboť jim přináleží vést žaloby. S nimi pojede jejich bratr Torgrím Veliký. Pojedete k Mördovi Valgardssonovi a ty mu vyřídíš můj vzkaz, aby vznesl žalobu proti Flosimu pro ubití Njálova syna Helgiho. Přijde-li však s nějakými námitkami, pak se rozzlob a dělej, jako bys ho chtěl udeřit sekyrou do hlavy. A upozorni ho též, že i já budu velmi pohoršen, bude-li se vytáčet. Řekni mu mimo jiné, že si odvedu svou dceru Torkatlu. K tomu nenechá jistě dojít, protože si ji chová jako oko v hlavě."
Kári mu poděkoval za jeho rady, ale o pomoc ho nežádal, protože byl přesvědčen, že Gizur bude jistě i zde jednat jako přítel.
Z Mosfellu odejel Kári na východ přes řeky k Fljótshlídu a přes Markarfljót k Seljalandskému výběžku. Když přijeli do Holtu, uvítal je Torgeir s velikou láskou. Vyprávěl jim o Flosiho cestě a řekl, jaké posily se mu dostalo ve Východních fjordech. Kári pravil, že je pochopitelné, hledá-li posilu, když se musí hájit proti tolika obžalobám.
„Čím víc jich bude, tím hůře pro ně," mínil Torgeir.
Kári sdělil Torgeirovi Gizurovy rady a odejel na západ do Rangárvöllu k Mördovi Valgardssonovi. Mörd jej přijal přátelsky, ale mluvil jen zdrženlivě a pravil, že je těžší vést při proti jedinému Flosimu než proti deseti jiným.
„Počínáš si právě tak," odpověděl Kári, „jak jsem čekal, protože jsi nadán jen nectnostmi a znáš jenom strach a nemáš odvahu. Nyní si však poneseš také následky svého počínání, neboť Gizur si odvede Torkatlu domů a to ti patří."
Torkatla byla hned hotova odejít a prohlásila, že je už dávno připravena rozejít se s Mördem. Mörd hned obrátil svou mysl i řeč, prose ji, aby se na něho nehněvala, a slíbil, že se ujme žaloby.
„Ujímáš se tedy žaloby," pravil Kári. „Veď ji odvážně, neboť na tom závisí tvůj život."
Mörd slíbil, že se vynasnaží ze všech sil, aby vedl žalobu dobře a s odvahou. Nato povolal k sobě devět sousedů, kteří všichni byli ze sousedství místa činu. Mörd pak vzal za ruku Torgeira a jmenoval dva svědky - „k svědectví, že Torgeir Tórisson mi postupuje žalobu proti Flosimu Tórdarsonovi pro ubití Njálova syna Helgiho, se všemi náležitostmi, které patří k žalobě. Postupuješ mi tuto žalobu k projednání a urovnání a všechna práva žalobce, jako kdyby mi právem náleželo vést při, postupuješ mi vše podle zákona a já přijímám podle zákona."
Podruhé jmenoval Mörd svědky - „k svědectví, že viním Flosiho Tórdarsona z trestného napadnutí, kterého se prvý dopustil, když zasadil Helgimu Njálssonovi ránu do mozku nebo do hrudi nebo do morku kostí, takže se stala smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt. Ohlašuji to před pěti sousedy," - a tu je všechny jmenoval - „ohlašuji to zákonným ohlášením. Činím ohlášení v žalobě postoupené mi Torgeirem Tórissonem."
A znovu jmenoval svědky - „k svědectví, že viním Flosiho Tórdarsona z rány, kterou zasadil Helgimu do mozku nebo do hrudi nebo do morku kostí a která se stala smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt na místě, kde Flosi Tórdarson napadl předtím Helgiho Njálssona trestným napadnutím. Ohlašuji to před pěti sousedy," - a tu je všechny jmenoval - „ohlašuji to zákonným ohlášením. Činím ohlášení v žalobě postoupené mi Torgeirem Tórissonem."
A znovu jmenoval svědky - „k svědectví," pravil, „že těchto devět sousedů místa činu," - a všechny je jmenoval jménem - „vyzývám k jízdě na obecný sněm, aby podali svědectví o tom, zda Flosi Tórdarson první napadl trestným napadnutím Helgiho Njálssona na onom místě, kde Flosi Tórdarson zasadil Helgimu Njálssonovi ránu do mozku nebo do hrudi nebo do morku kostí, ránu, která se stala smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt. Vyzývám vás ke všem výpovědím, ke kterým vás zavazují zákony a které budu od vás požadovat před soudem a které vyžaduje tato žaloba. Vyzývám vás zákonným vyzváním tak, abyste sami slyšeli. Činím vyzvání v žalobě postoupené mi Torgeirem Tórissonem."
A ještě jednou jmenoval Mörd svědky - „k svědectví," opakoval, „že těchto devět sousedů místa činu vyzývám k jízdě na obecný sněm, aby podali svědectví o tom, zda Flosi Tórdarson zranil Helgiho Njálssona ranou do mozku nebo do hrudi nebo do morku kostí, ranou, která se stala smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt na místě, kde Flosi Tórdarson první napadl Helgiho Njálssona trestným napadnutím. Vyzývám vás ke všem výpovědím, ke kterým vás zavazují zákony a které budu od vás požadovat před soudem a kterých vyžaduje tato žaloba. Vyzývám vás zákonným vyzváním tak, abyste je sami slyšeli. Činím vyzvání v žalobě postoupené mi Torgeirem Tórissonem."
A potom Mörd dodal: „Nyní je žaloba připravena, jak jste mě o to žádali. Na tebe však, Torgeire Skorargeire, se nyní obracím s prosbou, aby ses u mne zastavil, až pojedeš na sněm, abychom potom společně odjeli i s naším mužstvem a drželi pevně při sobě. Moje mužstvo bude pohotové hned, jak začne sněm, a já vám všem zachovám věrnost."
Byli s tím spokojeni a bylo stvrzeno přísahami, že se neodloučí jeden od druhého, dokud to nebude Kári chtít, a že každý z nich bude hotov nasadit svůj život za svého druha. Nato se rozloučili v přátelství a smluvili se, že se sejdou na sněmu. Torgeir se vrátil nazpět na východ, kdežto Kári jel na západ přes řeky, až přijel k Ásgrímovi na dvorec Tungu. Ásgrím ho přijal velmi srdečně. Kári řekl Ásgrímovi o všech radách, které mu dal Gizur Bílý, i o přípravě žaloby.
„Očekával jsem od něho," pravil Ásgrím, „že bude jednat, jak se na muže sluší, a to také nyní dokázal."
A dále se zeptal: „Jaké zprávy máš o Flosim z východního kraje?"
Kári odpověděl: „Jel až do Vápnafjordu a téměř všichni předáci mu slíbili pomoc a doprovod na sněm. Doufá též v pomoc Reykdalských a Ljósvatnských a Öxarfjordských."
O těchto věcech se dlouho radili.
Čas ubíhal a nadešla doba sněmu. Tórhallovi Ásgrímssonovi se rozbolavěla noha a otekla mu tak zle, že nad kotníkem byla tlustá jako ženské stehno. Proto mohl chodit jen o holi. Tórhall byl velký a silný muž, temných vlasů a tmavé pleti, rozvážný v řeči, ale jinak prudký. Byl třetím největším znalcem zákonů na Islandě.
Nadešla tedy doba, kdy se lidé chystali na sněm. Tehdy pravil Ásgrím ke Kárimu: „Jeď na sněm a hned připrav naše stany. Můj syn Tórhall pojede s tebou, protože ty s ním budeš jednat šetrně, jak vyžaduje jeho bolavá noha. Jeho služeb budeme mít na tomto sněmu velmi potřebí. A vezměte si s sebou ještě dvacet mužů."
Když byli hotovi s přípravami, vyjeli na sněm, kde hned přichystali stany a zařídili se, jak bylo třeba.

136
Flosi odejel na západ a s ním jelo oněch sto lidí, kteří se zúčastnili paličského přepadnutí. Ve Fljótshlídech se zastavili, aby Sigfúsovi synové zařídili na svých statcích, co bylo třeba. Zdrželi se tam celý den a večer přejeli přes řeku Tjórsá a zůstali tam přes noc. Brzo ráno však vsedli na koně a pokračovali v cestě. Flosi pravil k svým lidem: „Nyní pojedeme k Ásgrímovi do Tungy a zchladíme si na něm svou žáhu."
Všichni s tím souhlasili. Jeli tedy do Tungy, a když přijeli do blízkosti dvorce, stál právě Ásgrím s několika muži venku. Jeho lidé zpozorovali skupinu jezdců a pravili k Ásgrímovi: „To je jistě Torgeir Skorargeir."
„To asi sotva," řekl Ásgrím, „protože tito muži jedou se smíchem a veselím, ale Njálovi příbuzní, lidé jako je Torgeir, se nebudou smát dřív, než bude vykonána pomsta za paličské přepadení. Hádám jinak a možná že se vám to bude zdát nepodobné pravdě. Myslím, že to je Flosi se svými paliči a že si chce s námi vyřídit účty. Pojďme dovnitř."
Učinili, jak řekl. Ásgrím dal ve světnici uklidit a pověsit čalouny, prostřít stoly a přinést jídlo. A před lavice dal postavit po celé délce světnice ještě jednu řadu stolic. Flosi vyjel před dům a vybídl své muže, aby sesedli s koní a vešli dovnitř. Poslechli ho a vešli s Flosim do světnice. Ásgrím seděl na vyvýšeném místě. Flosi se rozhlížel a viděl, že je zde vše, čeho je potřebí k občerstvení. Ásgrím je nepozdravil, ale pravil k Flosimu: „Jsou zde pro vás prostřeny stoly a každý si může brát, kolik mu libo."
Flosi zasedl ke stolu a s ním všichni jeho muži, když předtím postavili zbraně ke stěně. Ti, pro které už nebylo místo nahoře na lavicích, si sedli na stolice vpředu. Čtyři muži však zůstali po dobu, co ostatní jedli, stát ve zbrani před místem, kde seděl Flosi. Ásgrím mlčel po celou dobu jídla, ale byl rudý jako krev. Když dojedli, odklidily ženy se stolů a některé přinesly vodu na umytí rukou. Flosi nespěchal a počínal si, jako by byl doma.
V rohu ležela široká sekyra. Ásgrím ji uchopil oběma rukama, skočil na kraj stupně a sekl Flosimu po hlavě. Glúm Hildisson však zpozoroval, k Čemu se Ásgrím chystá, a vyskočil a uchopil sekyru za rukojeť a obrátil ji ostřím proti Ásgrímovi, neboť Glúm měl velikou sílu. Tu vstali ještě jiní a chtěli se vrhnout na Ásgríma, ale Flosi pravil, aby mu nikdo neubližoval - „neboť jsme ho postavili před příliš těžkou zkoušku. Jednal jen, jak mu kázala čest, a ukázal, že mu nechybí statečnost."
A obrátiv se k Ásgrímovi pravil: „Zde se nyní rozejdeme a sejdeme se opět na sněmu a tam obnovíme svou při v celém jejím rozsahu."
„Tak tomu bude," řekl Ásgrím, „a přál bych si, abyste nesli hlavu níže, než skončí sněm."
Na ta slova Flosi neodpověděl. Vyšel pak se svými lidmi ven, vsedl na koně a pokračoval v cestě. Na dvorci Laugarvatnu zůstali přes noc. Ráno pak zamířili na Beitivellskou rovinu, kde si odpočinuli. Tu k nim přirazily četné družiny, Hall ze Sídy a lidé z Východních fjordů. Flosi všechny mile přivítal a vyprávěl jim o své cestě a o svém setkání s Ásgrímem. Většinou chválili Flosiho a pravili, že jednal jako muž. Hall však odporoval: „Vidím věc poněkud jinak, protože se mi zdá tento čin neuvážený. Nezapomněli by na příčinu svého trápení, ani kdyby jim ji nikdo znovu nepřipomínal. Ale ti, kteří se tak bolestně dotýkají jiných, sami se dostanou svým jednáním do úzkých."
Odtud jeli všichni společně, až přijeli na severní okraj sněmovní pláně. Tam sešikovali své mužstvo do bitevního postavení a tak se odebrali na sněm. Předtím však dal Flosi připravit pro sebe hrazený stan. Lidé z Východních fjordů odjeli do vlastních stanů.

137
Torgeir Skorargeir se vypravil s velkou družinou na západ. Jeli s ním i jeho bratři Torleif Vrána a Torgrím Veliký. Cestou se zastavili v Hofu u Mörda Valgardssona a počkali tam na něho, až byl připraven k cestě. Měl už u sebe všechny své lidi schopné zbraně a zdálo se, že je možno se na něho ve všem spolehnout. Jeli pak dále na západ, a když přejeli řeku, zastavili se, aby počkali na Hjaltiho Skeggjasona. Nečekali dlouho a Hjalti přijel a přidal se k nim. Potom jeli společně, až přijeli na statek Reyky, kde počkali na Ásgríma Ellida-Grímssona. S ním pak pokračovali v cestě na západ přes řeku Brúará.
Ásgrím jim vypravoval vše, co se přihodilo mezi ním a Flosim.
Torgeir pravil: „Rád bych, abychom vyzkoušeli jejich odvahu, ještě dříve než se skončí sněm."
Jeli pak dál, až přijeli na Beitvellskou rovinu. Tam se k nim přidal Gizur Bílý s početnou družinou. Dlouho spolu rozmlouvali a nakonec odjeli na hořejší pláň, a když tam seřadili své mužstvo v bitevní šik, vjeli na sněm. Flosi a jeho lidé se chopili zbraní a zdálo se, že dojde k boji, ale Ásgrím a jeho lidé se jim vyhnuli a zamířili do svých stanů. Zbytek dne uběhl v klidu a nedošlo k žádným třenicím. Tentokrát se sjeli na sněm přední muži ze všech čtvrtí země a nikdo se nepamatoval, že by kdy předtím byl sněm tak silně obeslán.

138
Žil muž jménem Eyjólf Bölverksson. Eyjólf se těšil velké úctě, neboť patřil k nejlepším znalcům zákonů na Islandě. Byl hezké tváře, vysoké postavy a velmi silný, takže bylo oprávněné mínění, že z něho bude jednou znamenitý předák. Jako všichni z jeho rodu toužil i Eyjólf po bohatství.
Jednoho dne zamířil Flosi do stanu Bjarniho Brodd-Helgasona. Bjarni ho přivítal s otevřenou náručí a vyzval ho, aby se posadil. Mnoho spolu rozmlouvali a nakonec se zeptal Flosi Bjarniho: „Co myslíš, že máme nyní dělat?"
Bjarni odpověděl: „Zde je těžko radit, ale zdá se mi, že nejlepší, co můžete učinit, je starat se o pomoc, protože vaši protivníci vystoupí proti vám s velikou silou. Chtěl bych se tě však, Flosi, zeptat, máte-li ve své družině dobrého znalce zákonů, protože máte jedno z dvojího na vybranou, bud žádat o smír, a to by bylo nejlepší, nebo se hájit podle zákona, jsou-li možné nějaké námitky proti žalobě, i když se snad takové počínání bude zdát velmi troufalé. A zdá se mi, že vám zbývá jen tato druhá možnost, protože jste si hned od počátku vedli s přílišnou pýchou a teď není dost dobře možné, abyste hrbili hřbet."
„Když jsi se zeptal na znalce zákonů," řekl Flosi, „tu ti musím odpovědět, že ve své družině žádného nemám a že o nikom nevím, leč o tvém bratranci Torkelu Geitissonovi."
„S tím nelze počítat," vymlouval mu Bjarni, „protože i když se vyzná v zákonech, je příliš opatrný. A také bych nerad, aby ho někdo užil jako štítu k vlastní ochraně. Svou podporu ti však poskytne jako tvoji nejvěrnější přátelé, neboť je statečné mysli. Řeknu ti však, že to zaplatí svým životem, kdo vznese námitky proti žalobě pro upálení, a to Torkelovi nepřeji. Musíte se tedy poohlédnout někde jinde."
Flosi řekl, že neví dobře, kdo jsou nejlepší znalci zákonů, a Bjarni mu poradil: „Eyjólf se jmenuje muž, syn Bölverkův. Ten je nejlepším znalcem zákona v kraji Západních fjordů. Bude ovšem stát mnoho peněz, abychom ho získali pro věc, ale na to nebudeme dbát. Ke všem soudním jednáním půjdeme také v plné zbrani a budeme se mít pokud možno na pozoru a nenapadneme je, ledaže bychom se musili bránit. Půjdu nyní s tebou poohlédnout se po posile, protože se mi zdá, že už je načase jednat."
Vyšli ze stanu a zamířili k lidem z Východních fjordů. Bjarni navázal řeč s Lýtingem a Bläingem a Hróim Arnsteinssonem a brzy dosáhl toho, oč žádal. Potom navštívili Kola, syna Víga-Skútova, a Eyvinda Torkelssona, vnuka godiho Áskela, a žádali je o pomoc, ale ti nechtěli dlouho nic slíbit. Nakonec však přijali tři marky stříbra a přidali se na jejich stranu. Potom zamířili do stanu lidí z Ljósavatnu a zdrželi se tam nějakou dobu. Flosi je prosil o pomoc, ale dlouho marně. Tu se Flosi rozhorlil: „Počínáte si hanebně. Doma shrabujete majetek a saháte k násilí, a na sněmu se vyhýbáte poskytnout pomoc lidem, kteří o ni žádají. Sklidíte také na sněmech výčitky a pohanu, nebudete-li pamětlivi potupy, kterou vás potupil Skarphedin."
Vedl pak s nimi tajné jednání a sliboval jim peníze, jestliže mu poskytnou podporu, a lákal je krásnými řečmi. Tak se stalo, že mu slíbili pomoc a zaručili se svou věrností, ujišťujíce ho, že se budou bít na jeho straně, bude-li to třeba.
Bjarni pochválil Flosiho: „Líbí se mi lidé, jako jsi ty. Jsi velký předák, odvážný a vytrvalý a nechybí ti nic, co dělá muže mužem."
Potom zamířili západním směrem přes řeku Öxará a k stanu Snorriho. Venku před stanem uviděli velké množství lidí a mezi nimi muže, který měl přes ramena purpurový plášť a kolem hlavy zlatou stuhu a v ruce sekyru zdobenou stříbrem.
Bjarni pravil: „Máme štěstí. Je zde ten, kterého hledáme, Eyjólf Bölverksson."
Zamířili k Eyjólfovi a navázali s ním řeč. Eyjólf poznal hned Bjarniho a srdečně se s ním pozdravil. Bjarni vzal Eyjólfa za ruku a zavedl ho nahoru k Almannagjá. Flosimu pak pravil, aby přišel se svými lidmi za nimi. Také Eyjólf vzal své lidi s sebou. Nahoře řekli svým lidem, aby zůstali u východní stěny rokle a aby odtud pozorovali kraj. Flosi šel s Bjarnim a Eyjólfem a ještě s jedním mužem dál, až přišli k místu, kde stezka začíná spadat od kraje rokle dolů. Flosi pravil, že je to dobré místo k sezení a s širokým rozhledem. Posadili se tedy. Nebylo jich dohromady víc než čtyři.
Bjarni se obrátil k Eyjólfovi a pravil: „Tebe, příteli, jsme přišli navštívit, neboť velmi potřebujeme tvé pomoci."
Eyjólf se vymlouval: „Zde na sněmu máte možnost si vybrat a nebude vám zatěžko najít muže, kteří vám budou mnohem větší podporou, než mohu být já."
„Není tomu tak," odporoval Bjarni, „neboť ty máš mnoho vlastností, v kterých tě nikdo zde na sněmu nepředčí. Především jsi z dobrého rodu jako všichni, kdo pocházejí od Ragnara Lodbróka. Tvoji předkové se rovněž účastnili velkých podniků jak zde na sněmu, tak v kraji a vždy podrželi vítězství. Zdá se nám proto pravděpodobné, že budeš mít úspěch ve vedení pří, jako jej měli tvoji příbuzní."
„Mluvíš sice hezky," odpověděl Eyjólf, „ale já myslím, že moje schopnosti nejsou valné."
Flosi však se nenechal odbýt. „Nepotřebujeme ti dlouho naznačovat, oč nám jde. Rádi bychom tě požádali o pomoc, abys hájil naši při a šel s námi před soud a vznesl námitky, vyskytnou-li se jaké, naším jménem a pomohl nám na tomto sněmu v každém postavení, do kterého se dostaneme."
Eyjólf vstal rozčilen a pravil, aby se nikdo nedomníval, že mu nalítne na lep a bude za něho tahat kaštany z ohně, nebude-li ho k tomu mít jeho vlastní vůle. „Vidím nyní," řekl, „proč jste mi lichotili těmi krásnými slovy, která jste ke mně mluvili."
Hallbjörn Silný ho uchopil a posadil mezi sebe a Bjarniho a pravil: „Příteli, žádný strom nepadne první ranou. A zůstaň ještě chvíli sedět mezi námi."
Tehdy si stáhl Flosi s ruky zlatý náramek a pravil: „Tento náramek ti, Eyjólfe, dám za tvoje přátelství a tvou pomoc, abych ti dokázal, že tě nechci podvést. Můžeš jej přijmout tím spíše, že není nikdo zde na sněmu, komu bych dal podobný dar."
Náramek byl tak velký a tak skvělé práce, že se cenou rovnal dvanácti stům loket jemného sukna. Hallbjörn vzal náramek a navlékl jej Eyjólfovi na ruku.
„Nyní už je pravděpodobnější," pravil Eyjólf, „že přijmu dar, když jsi tak laskavý. Budeš se také moci spolehnout na to, že vznesu námitky a učiním vše, čeho bude třeba."
„Nyní jednáte oba správně," řekl Bjarni. „A jsem-li zde já a Hallbjörn, stačí to, abychom dosvědčili, že se ujímáš pře."
Tu povstal Eyjólf a Flosi a oba si podali ruce. Eyjólf přejal od Flosiho všechna práva a povinnosti obhájce a také všechna práva pro případ, že by z obhajoby vzešly žaloby, protože často je pro jednoho žalobou, co je pro druhého obhajobou. Přejal tedy od Flosiho také všechna práva a povinnosti, které by patřily k žalobám, ať by již žaloby měly být vedeny před krajským soudem, nebo před nejvyšším soudem. Flosi se zřekl podle zákona a Eyjólf přejal podle zákona.
Eyjólf pak prohlásil Flosimu a Bjarnimu: „Ujal jsem se pře, jak jste mě o to žádali. Přál bych si však, abyste věc drželi zpočátku v tajnosti. A dostane-li se pře před nejvyšší soud, pak se střezte říci, že jste pomoc získali za peníze."
Všichni povstali. Flosi a Bjarni odešli do svých stanů, kdežto Eyjólf odešel do stanu Snorriho a posadil se vedle něho. Dlouho spolu hovořili, a když po rozmluvě uchopil Snorri Eyjólfa za ruku, zpozoroval na jeho rameni veliký zlatý náramek.
„Koupil jsi tento náramek, anebo je to dar?" zeptal se Snorri.
Eyjólf nevěděl, co říci, a zůstal odpověď dlužen.
„Vidím jasně, že jsi jej přijal darem. Jenom abys jej nemusil zaplatit hlavou," varoval Snorri.
Eyjólf rychle vstal a chystal se odejít a nechtěl o věci mluvit. Když Snorri viděl, že Eyjólf chce odejít, pravil: „Je pravděpodobné, že se dovíš ještě dřív, než skončí soudy, jaký dar jsi přijal."
Eyjólf pak odešel do svého stanu.

139
Nyní se musíme zmínit o Ásgrímu Ellida-Grímssonovi a Kárim Sölmundarsonovi, že se sešli s Gizurem Bílým, Hjaltim Skeggjasonem, Torgeirem Skorargeirem a Mördem Valgardssonem.
Ásgrím se ujal slova: „Nepotřebujeme mezi sebou nic tajit, protože jsme tu vesměs muži, kteří si můžeme vzájemně důvěřovat. Rád bych se vás nyní zeptal, vite-li něco o plánech Flosiho a jeho lidí. Zdá se mi, že i my budeme musit učinit rozhodnutí."
Gizur Bílý odpověděl: „Snorri poslal ke mně muže se vzkazem, že se Flosimu dostalo velké posily od lidí ze severního kraje a že jeho příbuzný Eyjólf Bölverksson přijal od něho darem zlatý náramek a tají to. Snorri pravil, že se domnívá, že Eyjólf má asi vznést zákonné námitky proti žalobě a za to že mu byl dán ten náramek."
Všichni se v tom shodli, že tomu asi tak je.
Gizur pak řekl: „Můj zeť Mörd Valgardsson se podjal úkolu, který se bude zdát nejtěžším v této při, totiž vznést žalobu proti Flosimu. Chtěl bych nyní, abyste ostatní žaloby rozdělili mezi sebe, protože je už brzo bude nutno vznést na Skále zákona. A také bychom se měli poohlédnout po nějaké pomoci."'
„Učiníme, jak pravíš," odpověděl Ásgrím. „Ale prosím tě, abys šel s námi, když teď půjdeme k známým o pomoc."
Gizur slíbil, že půjde. Potom si vybral nejrozvážnější muže z družiny, aby šli s ním. Mezi nimi byl Hjalti Skeggjason a Ásgrím a Kári a Torgeir Skorargeir.
„Nejprve půjdeme do stanu Skaptiho Tóroddssona," pravil Gizur.
Učinili tak a Gizur šel první a za ním Hjalti, pak Kári, pak Ásgrím, pak Torgeir Skorargeir a jeho bratři. Když vešli do stanu, seděl Skapti na lavici. Jakmile spatřil Gizura, povstal a šel mu vstříc a přivítal ho a jeho druhy a vybídl ho, aby si sedl vedle něho.
Gizur si sedl a pobídl Ásgríma: „Nyní vznes na Skaptiho žádost o pomoc a já tě budu podporovat, když se mi bude zdát, že je to vhodné."
Ásgrím pravil: „Proto jsme sem přišli, Skapti, abychom tě požádali o pomoc a podporu."
„Nepřístupný jsem se vám zdál posledně, když jsem odmítl účast na vašem nebezpečném podnikání," odpověděl Skapti.
„Nyní se mají věci jinak," řekl Gizur. „Žaloba se týká tentokrát Njála a jeho ženy Bergtóry, kteří byli oba bez viny upáleni v domě, a tří Njálových synů a četných jiných statečných mužů. A to přece neuděláš, abys odepřel pomoc a podporu svým pokrevným příbuzným a svým spřízněným."
„Nemohl jsem tehdy nemyslit na to," odpověděl Skapti, „co mi řekl Skarphedin, že jsem si sám namazal dehtem hlavu a zalezl pod drn a že jsem měl takový strach, že jsem se dal od Tórólfa Loptssona odnést v pytli od mouky na loď a odvézt na Island. Proto jsem si umínil, že se nikdy neujmu jeho pře."
Gizur se však nedal odbýt: „Není nyní čas na takové vzpomínání, neboť ten, který toto řekl, je už mrtev. A mně přece poskytneš pomoc, i když bys tak nechtěl učinit kvůli druhým."
„Tato záležitost se tě přece vůbec netýká, leč že by ses sám do ní zapletl."
Tu se Gizur velmi rozhorlil: „Jak málo se podobáš svému otci! Ten, ačkoliv se o něm říkalo, že je falešný, přece vždy poskytl pomoc lidem, měli-li jí naléhavě zapotřebí."
„Naše povahy jsou různé," odpověděl Skapti. „Vy si myslíte, že jste vykonali vynikající činy, ty, Gizure Bílý, tehdy, když jsi přepadl Gunnara z Hlídarendi, a Ásgrím proto, že ubil svého pobratima Gauka."
„Kdo dělá výčitky, nevybírá nejmenší hanu," řekl na to Ásgrím. „Četní lidé však jsou toho mínění, že jsem neubil Gauka, dokud jsem nemusel. Je poněkud pochopitelné, že nám nechceš poskytnout pomoc, ale nedá se omluvit, že nám činíš výtky. Přál bych si jen, abys dříve, než se skončí tento sněm, sklidil pro tuto při nejhorší pohanu a nikdo aby nepykal za tvoji hanbu."
Gizur se svou družinou povstal a zamířil ke stanu Snorriho a vešel dovnitř. Snorri, který seděl na lavici, poznal hned příchozí, vstal, šel jim vstříc, uvítal je a vyzval je, aby si sedli. Potom se vyptávali jeden druhého, o čem lidé nejvíce mluví.
Ásgrím pravil k Snorrimu: „Přišel jsem se svým příbuzným Gizurem proto, abych tě požádal o pomoc."
„Tvá žádost je ovšem oprávněná," odpověděl Snorri, „když máš vést žalobu za tak mocné příbuzné. Přijali jsme od Njála mnoho dobrých rad, ačkoliv dnes už málokdo na to myslí. Nevím však dosud, jaké pomoci nejvíce potřebujete."
„Nejraději bychom měli tu pomoc, kterou bychom potřebovali, kdyby došlo na sněmu k boji," odpověděl Ásgrím.
„Máš pravdu," řekl Snorri, „neboť tehdy bude velmi mnoho v sázce. Je velmi pravděpodobné, že povedete žalobu s velkým úsilím a stejně si povedou oni v obraně, a žádná z obou stran nepřizná svému odpůrci právo. Nakonec nesnesete jejich jednání a napadnete je. Nic jiného vám také nezbude, protože jinak vám splatí vaše ztráty pohanou a smrt vašich příbuzných potupou."
Bylo vidět, že je popouzí v jejich počínání.
„Mluvíš statečně, Snorri," pravil Gizur. „Vždy jednáš statečně a jako pravý předák, jde-li o velké věci."
„Ale já bych rád věděl, jakou nám poskytneš pomoc, vyvinou-li se věci tak, jak pravíš," chtěl vědět Ásgrím.
Snorri odpověděl: „Podám ti takový důkaz přátelství, že vám všem bude sloužit ke cti, ale k soudům nepůjdu. Bude-li se na sněmu schylovat k boji, pak je napadněte jen tehdy, budete-li si zcela jisti svou převahou, neboť budete mít proti sobě velké bojovníky. Bude-li však nebezpečí, že byste byli přemoženi, pak ustupujte sem k nám, protože já budu mít sešikovánu svou družinu a budu hotov jít vám na pomoc. Stane-li se však, že oni budou ustupovat před vámi, tu myslím, že se budou chtít dostat k rokli Almannagjá, kde je možno dobře se bránit, a jestliže se jim to podaří, nepřemůžete je už. Proto se vám zavazuji, že se tam postavím šikem se svou družinou a zabráním jim v tom. Ale nebudeme je pronásledovat, ustoupí-li podél řeky na sever nebo na jih. A když pobijete z jejich družiny tolik lidí, že podle mého soudu stačíte ještě zaplatit pokuty, aniž ztratíte svá godství a svobodný pobyt v kraji, vyrazím se svými lidmi a postavím se mezi vás. A až tak učiním, budete musit na mou domluvu ustat v boji."
Gizur mu srdečně poděkoval a pravil, že mu jsou všichni za jeho radu vděčni. Když potom vyšel se svými lidmi ze stanu, zeptal se: „Kam se obrátíme nyní?"
„Ke stanu lidí z Mödruvellů," řekl Ásgrím.

140
Uposlechli Ásgríma, a když vešli do stanu, spatřili Gudmunda, jak rozmlouvá se svým chovancem Einarem Konálssonem. Byl to chytrý muž. Gudmund je přivítal vlídně a dal uklidit stan, aby si všichni mohli sednout. Potom se navzájem vyptávali, co je nového.
Ásgrím pravil: „Přišli jsme tě, Gudmunde, požádat o pomoc."
„Byli jste snad už u některých předáků?" zeptal se Gudmund.
Pravili, že navštívili Skaptiho a Snorriho, a svěřili mu důvěrně, jak se který k věci staví.
Tu řekl Gudmund: „Posledně jsem si počínal vůči vám malicherně, když jsem dělal tolik okolků. O to přiměji chci s vámi jednat nyní a půjdu s vámi k soudům se vším svým sněmovním lidem a poskytnu vám všechnu pomoc, která je v mých silách, a bude-li třeba, budu se bít na vaší straně a spolu s vámi dám svůj život v sázku. Také Skaptimu splatím dluh tím, že jeho syn Torstein Holmud půjde s námi do boje. Neodváží se totiž jednat jinak, než chci já, protože má za ženu mou dceru Tordísu. Skapti se pak bude chtít postavit mezi nás."
Poděkovali mu a dlouho spolu ještě hovořili tak, aby to nikdo neslyšel. Gudmund jim radil, aby se už nikoho neprosili o pomoc, že je to nedůstojné - „a spolehneme se na mužstvo, které již máme. Ke všem sněmovním jednáním choďte ozbrojeni, ale hleďte se tam vyhnout boji."
Vyšli pak všichni ven a zamířili do svých stanů. O tomto ujednání vědělo zpočátku jen málo lidí. A tak ubíhal sněm.

141
Stalo se jednoho dne, když lidé šli ke Skále zákona, že předáci byli takto rozděleni: Ásgrím Ellida-Grímsson, Gizur Bílý, Gudmund Mocný a godi Snorri stáli nahoře u Skály zákona, kdežto předáci z Východních fjordů stáli o něco níže. Mörd Valgardsson stál vedle svého tchána Gizura. Mörd byl nad jiné výřečný. Gizur pravil, aby ohlásil žalobu pro ubití, a žádal ho, aby mluvil tak hlasitě, aby ho všichni slyšeli. Mörd jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví, že viním Flosiho Tórdarsona z trestného napadnutí, kterým napadl Helgiho Njálssona na místě, na kterém Flosi Tórdarson napadl Helgiho Njálssona a zasadil mu ránu do hrudi nebo do morku kostí a tato rána se stala ranou smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt. Žádám, aby pro tento čin byl stižen vyhnanstvím a prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Za propadlé prohlašuji všechno jeho jmění, z poloviny mně a z poloviny těm lidem z kraje, kterým jeho propadlý majetek patří podle zákona. Ohlašuji žalobu pro toto ubití na soud toho kraje, před který tato žaloba podle zákona patří. Ohlašuji zákonné ohlášení. Ohlašuji je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlašuji projednávání na toto léto a k plnému vyhnanství Flosiho Tórdarsona. Činím ohlášení k žalobě předané mi Torgeirem Tórissonem."
U Skály zákona se ozvaly hlasité projevy pochvaly, neboť Mörd mluvil jasně a s důrazem.
Mörd se ujal podruhé slova: „Jmenuji vás k svědectví," pravil, „že ohlašuji žalobu proti Flosimu Tórdarsonovi, že zranil Helgiho Njálssona ranou do hrudi nebo do morku kostí, ranou, která se stala smrtelnou a od níž Helgi utrpěl smrt na místě, na kterém Flosi Tórdarson první napadl Helgiho Njálssona trestným napadnutím. Pravím, Flosi, že musíš být pro tento čin prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Za propadlé prohlašuji všechno tvé jmění, z poloviny mně a z poloviny těm lidem z kraje, kterým tvůj propadlý majetek podle zákona patří. Ohlašuji žalobu pro toto ubití na soud toho kraje, před který tato žaloba podle zákona patří. Ohlašuji zákonné ohlášení. Ohlašuji je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlašuji projednávání na toto léto a k plnému vyhnanství Flosiho Tórdarsona. Činím ohlášení k žalobě předané mi Torgeirem Tórissonem."
Po tomto prohlášení si Mörd sedl.
Flosi poslouchal pozorně a po celou tu dobu nepronesl slovo. Potom povstal Torgeir Skorargeir a jmenoval svědky: „Jmenuji je k svědectví, že vyhlašuji žalobu proti Glúmovi Hildissonovi pro to, že rozdělal oheň a zapálil dům v Bergtórshválu, když upálili uvnitř Njála Torgeirssona a Bergtóru, dceru Skarphedinovu, a všechny ty, kteří tam zahynuli. Pravím, že musí být prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Za propadlý prohlašuji všechen jeho majetek, z poloviny mně a z poloviny těm lidem z kraje, kterým jeho propadlý majetek podle zákona patří. Ohlašuji žalobu pro toto upálení na soud toho kraje, před který tato žaloba podle zákona patří. Ohlašuji zákonné ohlášení. Ohlašuji je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlašuji projednávání na toto léto a k plnému vyhnanství Glúma Hildissona."
Kári Sölmundarsson vznesl žalobu proti Kolovi Torsteinssonovi a Gunnaru Lambasonovi a Granimu Gunnarssonovi, a všichni se shodovali v mínění, že se v přednesu vyzná překvapivě dobře. Torleif Vrána vznesl žalobu proti všem Sigfúsovým synům a jeho bratr Torgrím Veliký vznesl žalobu proti Módólfu Ketilssonovi a Lambimu Sigurdarsonovi a Hróaru Hámundarsonovi, bratru Leidólfa Silného. Ásgrím Ellida-Grímsson vznesl žalobu proti Leidólfovi a Torsteinu Geirleifssonovi, Árnimu Kolssonovi a Grímovi Rudému - a přednes všech byl velmi dobrý. Potom i ostatní ohlásili své žaloby a tak uběhla velká část dne. Potom odešli lidé do svých stanů. Eyjólf Bölverksson šel s Flosim. Zastavili se na východ od stanu a Flosi se zeptal Eyjólfa, vidí-li nějakou možnost námitek proti těmto žalobám.
„Nevidím," odpověděl Eyjólf.
„Co tedy radíš dělat?" zeptal se Flosi.
„Jednu radu ti dám," pravil Eyjólf. „Vzdej se nyní svého godství ve prospěch svého bratra Torgeira a prohlas se za člena sněmovního okresu godiho Áskela Torketilssona ze severního Reykjardalu. Nebudou-li to vědět, pak možná na tom ztroskotají, neboť podají žalobu před soud východního kraje, místo aby ji podali před soud severního kraje. Přehlédnou-li to a vznesou žalobu u jiného soudu, než by měli, pak bude možné vznést proti nim žalobu u nejvyššího soudu. Sáhneme pak k této žalobě, ale jen v nejkrajnějším případě."
„Možná že se mi přece jen dostane za náramek dobré odměny," pravil Flosi.
„To nevím," odpověděl Eyjólf, „ale zákonných ustanovení využiji ve váš prospěch tak, že každý bude musit přiznat, že více jsem nemohl dělat. A nyní pošli pro Áskela a zavolej Torgeira, aby k tobě ihned přišel a vzal s sebou ještě jednoho muže."
Netrvalo dlouho a Torgeir přišel a přejal od bratra vládu nad lidmi jeho kraje. Nato přišel i Áskel a Flosi se přihlásil k jeho sněmovním lidem. To však zůstalo v tajnosti.

142
Na sněmu bylo klidno až do doby, kdy měly zasednout soudy. Tehdy se obě strany připravily k možnému utkání a ozbrojily se. A na obou stranách si připjali na přilby bitevní znak.
„Nepočínejte si příliš prudce," radil Tórhall Ásgrímsson, „a držte se, pokud možno, práva. Nebude-li se vám však něco dařit, dejte mi hned vědět a já vám poradím."
Ásgrím a jeho druhové na něj pohlédli a jeho tvář byla rudá jako krev a v očích měl velké slzy. Požádal je, aby mu podali oštěp, který dostal darem od Skarphedina. Byla to znamenitá zbraň.
Když vyšli, pravil Ásgrím: „Nebylo pro Tórhalla lehké, když musel zůstat sám v stanu, a nevím, co hodlá podniknout. My však pojďme s Mördem Valgardssonem před soud a pusťme všechny ostatní věci z mysli, neboť dostaneme-li jediného Flosiho, uděláme větší lov, než kdybychom lapili všechny ostatní."
Ásgrím poslal posly ke Gizurovi Bílému a ke Gudmundovi. Ti všichni se sešli a vypravili se ihned před soud východního kraje a zaujali místo na jeho jižní straně. Flosi a s ním všichni lidé z východního kraje se postavili severně od soudu. S Flosim byli též lidé z Reykjardalu a z Ljósavatnu. Byl tam též Eyjólf Bölverksson. Flosi se k němu naklonil a pošeptal: „Máme dobré vyhlídky. Zdá se, že se věci nevyvinou o mnoho jinak, než jsi hádal."
„Mlč!" pravil Eyjólf. „Však přijde chvíle, kdy skutečně dojde na mé rady."
Mörd Valgardsson jmenoval svědky a vyzval ony muže, kteří v žalobě před soudem měli pro viníka žádat trest vyhnanství, aby losovali, kdo z nich má první přednést žalobu a kdo druhý a kdo poslední. Vyzval zákonným vyzváním před soudem tak, že jej soudcové musili slyšet. Bylo tedy losováno o pořadí přednesu a první měl přednést svou žalobu Mörd.
Mörd Valgardsson jmenoval podruhé svědky - „jmenuji je k svědectví, že vylučuji ze své žaloby všechno chybné vyjádření, ať již řeknu příliš mnoho, anebo se vyjádřím nesprávně. Vymiňuji si právo opravit všechna svá slova, dokud nepřednesu svou žalobu tak, jak ji žádá zákon. Jmenuji tyto svědky pro sebe a pro všechny ostatní, kteří budou toto svědectví potřebovat."
Potom pokračoval: „Jmenuji svědky k svědectví, že vybízím Flosiho Tórdarsona nebo jiného muže, kterému Flosi postoupil svou zákonnou obhajobu, aby si poslechl mou přísahu a přednes mé žaloby a všechny důkazy, které proti němu hodlám uvést. Vyzývám zákonným vyzváním před soudem tak, aby je všichni soudcové slyšeli."
A pokračoval: „Jmenuji svědky k svědectví, že skládám přísahu na Knihu, zákonnou přísahu, a prohlašuji před Bohem, že povedu tuto žalobu a budu dbát všech ustanovení tak, aby to podle mého nejlepšího vědomí odpovídalo pravdě, spravedlnosti a zákonům, pokud žaloba bude v mých rukou."
Dále pak mluvil takto: „Jako svědky jsem jmenoval Tórodda a Torbjörna. Jmenoval jsem je k svědectví, že jsem ohlásil žalobu proti Flosimu Tórdarsonovi pro trestné napadení na místě, kde Flosi Tórdarson první napadl trestným napadením Helgiho Njálssona, když Flosi Tórdarson zranil Helgiho Njálssona ranou do hrudi nebo do morku kosti smrtelnou ranou, od které Helgi utrpěl smrt. Pravil jsem, že za tento čin musí být prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Prohlásil jsem všechen jeho majetek za propadlý, z poloviny mně a z poloviny těm lidem z kraje, kterým propadlý majetek patří podle zákona. Ohlásil jsem žalobu na soud toho kraje, před který tato žaloba podle zákona patří. Ohlásil jsem zákonné ohlášení. Ohlásil jsem je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlásil jsem projednávání na toto léto a žádal jsem plné vyhnanství Flosiho Tórdarsona. Učinil jsem ohlášení v žalobě předané mi Torgeirem Tórissonem. Ve svém ohlášení jsem užil všech těchto slov, kterých jsem nyní užil v přednesu své žaloby. Takto složenou žalobu, dožadující se vyhnanství, přednáším před soudem východního kraje do rukou Jónovi v souhlase s mým ohlášením."
Mörd pokračoval: „Jmenoval jsem Tórodda jako prvního svědka a Torbjörna jako druhého svědka, aby dosvědčili, že jsem ohlásil žalobu proti Flosimu Tórdarsonovi pro zranění Helgiho Njálssona ranou do hrudi nebo do morku kosti, ranou, která se stala smrtelnou a od níž Helgi utrpěl smrt na místě, na kterém Flosi Tórdarson první napadl Helgiho Njálssona trestným napadnutím. Pravil jsem, že musí být pro tento čin prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Za propadlé jsem prohlásil všechno jeho jmění, z poloviny mně a z poloviny těm lidem z kraje, kterým jeho propadlý majetek podle zákona patří. Ohlásil jsem žalobu pro toto ubití na soud toho kraje, před který tato žaloba podle zákona patří. Ohlásil jsem zákonné ohlášení. Ohlásil jsem je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlásil jsem projednávání žaloby na toto léto k plnému vyhnanství Flosiho Tórdarsona. Učinil jsem ohlášení žaloby předané mi Torgeirem Tórissonem. V svém ohlášení jsem užil všech těch slov, kterých jsem nyní užil v přednesu své žaloby. Takto složenou žalobu, dožadující se vyhnanství, přednáším před soudem východního kraje do rukou Jónovi v souhlase s mým ohlášením."
Svědkové Mördova ohlášení šli potom před soud a svědčili tak, že jeden přednesl svědectví a oba pak potvrdili - „že Mörd jmenoval svědkem Tórodda a mne, a já se jmenuji Torbjörn" - pak uvedl jméno svého otce - „Mörd nás jmenoval k svědectví, že ohlásil proti Flosimu Tórdarsonovi obvinění z trestného napadnutí, kterým napadl Helgiho Njálssona na tom místě, kde Flosi Tórdarson zasadil Helgimu Njálssonovi ránu do hrudi nebo do morku kostí, a ta rána se stala smrtelnou a Helgi od ní utrpěl smrt. Pravil, že Flosi musí být za tento čin stižen vyhnanstvím a prohlášen psancem, kterému nikdo nesmí poskytnout potravu ani jistotu cesty a žádnou ochranu. Prohlásil za propadlý všechen jeho majetek, z poloviny sobě a z poloviny těm mužům z kraje, kterým propadlý majetek podle zákona patří. Ohlásil žalobu k soudu toho kraje, před který podle zákona patří. Ohlásil zákonné ohlášení. Ohlásil je před sluchem všech na Skále zákona. Ohlásil jeho projednávání na toto léto a žádal plné vyhnanství Flosiho Tórdarsona. Učinil ohlášení žaloby předané mu Torgeirem Tórissonem. V svém ohlášení užil všech těch slov, kterých užil v přednesu své žaloby a kterých jsme užili my v našem svědectví. Přednesli jsme nyní správně své svědectví podle zákona a oba se v něm shodujeme. Takto složené svědectví ohlášení přednášíme před soudem východního kraje a předáváme do rukou Jóna v souhlase s tím, co pravil Mörd, když činil ohlášení."
Ještě jednou přednesli před soudem svědectví ohlášení, a tentokrát uvedli nejprve ránu a potom napadení, ale ostatních slov užili stejně jako poprvé a takto složené svědectví ohlášení přednesli před soudem východního kraje v souhlase s tím, co pravil Mörd, když činil ohlášení. Pak předstoupili před soud Mördovi svědkové stran postoupení žaloby. Jeden přednesl svědectví a oba je potom potvrdili a svědčili tak, že Mörd Valgardsson a Torgeir Tórisson je jmenovali k svědectví toho, že Torgeir Tórisson postoupil Mördovi Valgardssonovi žalobu proti Flosimu Tórdarsonovi pro ubití Helgiho Njálssona - „postoupil mu tuto žalobu se všemi náležitostmi, které k žalobě patří. Postoupil mu ji k vedení i smíření s právem, užíti všech náležitostí, jako by byl vlastním žalobcem. Torgeir postoupil podle zákona a Mörd přijal podle zákona."
Takto složené svědectví o postoupení žaloby přednesli před soudem východního kraje a předali je do rukou Jónovi týmiž slovy, jimiž je Torgeir a Mörd jmenovali svědky.
Od všech svědků se žádaly přísahy, dříve než složili svědectví, a totéž se žádalo od soudců.
Mörd Valgardsson jmenoval svědky- „k svědectví, že vybízím oněch devět sousedů, které jsem jmenoval pro tuto žalobu, vznesenou proti Flosimu Tórdarsonovi, aby zaujali jako porotci místa na západním břehu řeky, a že vybízím protivnou stranu, aby vyloučila nezákonné členy této poroty. Vybízím zákonným vybídnutím tak, aby soudci slyšeli."
A dále jmenoval Mörd svědky - „k svědectví, že vybízím Flosiho Tórdarsona nebo toho muže, kterému Flosi postoupil svou obhajobu, aby vyloučil nezákonné členy poroty, kterou jsem ustanovil na západním břehu řeky. Vybízím zákonným vybídnutím před soudem tak, aby soudci slyšeli."
A opět jmenoval Mörd svědky - „k svědectví," pravil, „že všechny první náležitosti, kterých je třeba k žalobě, byly splněny: bylo učiněno vybídnutí k přísaze a přísaha byla složena, žaloba přednesena, podáno svědectví svědků, podáno svědectví o postoupení žaloby, sousedům byla vykázána místa a bylo učiněno vybídnutí k vyloučení členů poroty. Jmenuji tyto svědky k svědectví o náležitostech, které nyní byly učiněny, a k svědectví o tom, že nenechávám žalobu propadnout, kdybych odešel od soudu, abych shledával důkazy, anebo z jiných důvodů."
Flosi šel nyní se svými lidmi k místu, kde seděli sousedé. Flosi k nim pravil: „Sigfúsovi synové musí vědět, do jaké míry jsou tito sousedé místa činu, kteří tu byli uvedeni, oprávněnými svědky."
Ketil z Marky odpověděl: „Zde je soused, který držel Mörda Valgardssona při křtu, a jiný je jeho příbuzným v třetí větvi."
Vypočetli pak členy příbuzenstva a údaje stvrdili přísahou. Eyjólf jmenoval svědky toho, že žádá, aby sousedé zůstali shromážděni, dokud nebude skončeno vylučovací řízení. A podruhé jmenoval Eyjólf svědky - „k svědectví, že oba tyto muže vylučuji z poroty" - a jmenoval je oba jménem a pak i jejich otce - „z toho důvodu, že jeden z nich je Mördův příbuzný v třetí větvi a druhý s ním stojí v takovém duchovním příbuzenství, že jej možno vyloučit podle zákona. Oba jste vyloučeni z poroty podle zákona, protože vás postihlo zákonné vyloučení. Vylučuji vás podle platného zvyku na obecném sněmu a podle zákonů všeho lidu. Vylučuji ve sporu, který mi postoupil Flosi Tórdarson."
Tu se všem zdálo, že Mördova žaloba je neplatná, a všichni souhlasili v tom, že nyní je obhajoba na tom lépe než žaloba.
Ásgrím pravil k Mördovi: „Nemají ještě vše vyhráno, i když si myslí, že nám zasadili tvrdou ránu. Musíme vyhledat mého syna Tórhalla a uvidíme, co nám poradí."
Poslali tedy k Tórhallovi muže chytrého a spolehlivého, aby mu řekl přesně, jak se věci mají a že Flosiho strana pokládá složení poroty za neplatné.
Tórhall pravil: „Zařídím již, aby vaše žaloba pro to nepropadla. Jdi a řekni svým lidem, aby nevěřili záludným výkladům zákona, neboť chytrák Eyjólf se přehmátl. Jdi rychle a řekni jim, aby Mörd Valgardsson předstoupil před soud a jmenoval svědky k svědectví, že jejich vyloučení je neplatné" - a pak přesně vysvětlil, jak mají postupovat. Posel šel a vyřídil Tórhallovy rady. Mörd Valgardsson předstoupil před soud a jmenoval svědky - „k svědectví," pravil, „že vyhlašuji vyloučení, které provedl Eyjólf Bölverksson, podle zákona za neplatné. Jako důvod uvádím, že vyloučení neprovedl na základě příbuzenství s vlastním žalobcem, nýbrž s tím, který žalobu vedl. Jmenuji tyto svědky pro sebe nebo pro ty, kterým je tohoto svědectví třeba."
Potom vyzval svědky, aby učinili před soudem výpověď. Pak odešel k sousedům a vybídl ty, kteří stáli, aby si sedli, protože jsou právoplatnými členy poroty. Tehdy všichni mínili, že se Tórhallovi podařil znamenitý kousek, a všem se zdálo, že nyní je na tom lépe žaloba než obhajoba.
Flosi se zeptal Eyjólfa: „Myslíš, že takový je zákon?"
„Zajisté že je," řekl Eyjólf, „a opravdu jsme se přehlédli. Boj však povedeme dál."
Eyjólf jmenoval opět svědky - „k svědectví," pravil, „že vylučuji tyto dva muže z poroty" - a uvedl jejich jména - „z toho důvodu, že jste chalupníci, a nikoliv sedláci. Nemohu připustit, abyste zasedli v porotě, protože vás právě stihlo pravoplatné zákonné vyloučení. Vylučuji vás z poroty podle platného zvyku na obecném sněmu a podle zákonů všeho lidu."
Eyjólf pravil, že by byl tentokrát velmi překvapen, kdyby se jeho námitky podařilo někomu zvrátit. Nyní opět všichni říkali, že je na tom lépe obhajoba než žaloba, a velmi chválili Eyjólfa a prohlašovali, že se s ním v znalosti zákonů nikdo nemůže měřit.
Mörd Valgardsson a Ásgrím Ellida-Grímsson poslali znovu posla k Tórhallovi, aby mu řekl, jak věci stojí. Když ho Tórhall vyslechl, zeptal se, jaký majetek mají ti dva muži. Posel pravil, že jeden z nich žije z mléčného hospodářství a má jak ovce, tak krávy, a druhému že patří třetinka půdy, kterou obhospodařuje s rodinou, a má vlastní živobytí, ale společný krb a společného pastýře s nájemcem.
Tórhall pravil: „Nepovede se jim tentokrát jinak než prve, neboť se zase přehlédli a velmi snadno jim zvrátím jejich námitky, i když se Eyjólf zpupně vychloubal, že jsou pravoplatné."
Potom vyložil poslu velmi podrobně, jak si mají vést. Posel se vrátil a vyřídil Mördovi a Ásgrímovi Tórhallovy rady. Mörd pak předstoupil před soud a jmenoval svědky - „k svědectví, že činím neplatným vyloučení z poroty, které vznesl Eyjólf Bölverksson, protože je vyloučil neprávem. V porotě může zasedat každý, kdo má tři sta jednotek půdy nebo víc, i když nemá dojný dobytek. A stejným právem zasedá v porotě sousedů ten, kdo žije z mléčného hospodářství, i když půdu má najatu."
Flosi se zeptal Eyjólfa: „Myslíš, že takový je zákon?"
Eyjólf odpověděl, že se nevyzná v zákoně natolik, aby to věděl bezpečně. Poslali tedy posla k zákonopravci Skaptimu, aby se ho dotázal, je-li takový zákon. Skapti jim vzkázal, že zákon tak opravdu zní, i když to ustanovení je málokomu známé. Eyjólf se pak zeptal Sigfúsových synů na ostatní sousedy, a bylo mu řečeno, že čtyři z nich byli jmenováni neprávem, - „protože doma zůstali ti, kteří jsou místu činu blíže."
Eyjólf jmenoval svědky k svědectví, že vylučuje všechny ty čtyři muže z poroty, a užil přitom slov, kterých vyžaduje zákon. Potom pravil k zbylým sousedům: „Vaší povinností je jednat vůči oběma stranám podle práva a spravedlnosti. Předstupte před soud, až budete vyzváni, a jmenujte svědky k svědectví, že nemůžete činit výrok, protože by vás mělo být devět, a je vás jen pět, kteří byli vyzváni podle zákona. Podaří-li se Tórhallovi zvrátit tuto námitku, dovede vyhrát každou při."
Bylo nyní vidět, že Flosi a Eyjólf velmi zpychli. Povstal velký hluk a obecně se mělo za to, že žaloba pro upálení je zmařena a že obhajoba je na tom lépe než žaloba.
Ásgrím však pravil k Mördovi: „Nevědí ještě, čím se pyšní, dokud nepromluví Tórhall. Njál mi řekl, že tak naučil Tórhalla znát zákony, že se projeví jako nejlepší znalec zákona na Islandě."
Byl pak poslán k Tórhallovi muž, aby mu řekl, jak se věci vyvinuly a jak na druhé straně jsou nyní sebevědomí a pyšní. Měl se také zmínit o tom, že podle hlasu lidu je jejich žaloba pro upálení zmařena.
„Dobře," pravil Tórhall, „ale úcty si tím nezískají. Jdi a řekni Mördovi, aby jmenoval svědky a odpřisáhl, že většina sousedů byla povolána právem. Svědectví pak ať předloží soudu a tak zachrání žalobu, i když bude musit zaplatit tři marky za každého, koho jmenoval neprávem, ale pro to nebude moci být na tomto sněmu žalován."
Posel se vrátil a vyřídil přesně vše, co Tórhall řekl. Mörd předstoupil před soud a jmenoval svědky a přísahal, že většina sousedů byla povolána právem.
Pravil, že tak zachránil hlavní žalobu - „a ať se naši nepřátelé vychloubají něčím jiným než tím, že jsme se dopustili těžké chyby."
Vznikl velký hluk a všichni souhlasili v tom, že Mörd si počíná poctivě, kdežto Flosi a jeho lidé že užívají jen chytráctví a právních kliček.
Flosi se zeptal Eyjólfa, myslí-li, že takový je zákon, ale Eyjólf odpověděl, že si není jist a že vysvětlení musí zde dát zákonopravce. Torkel Geitisson se tedy vypravil k zákonopravci a vylíčil mu, jak se věci mají, a zároveň se ho zeptal, zda je správné, co Mörd řekl.
Skapti odpověděl: „Je dnes více znamenitých znalců zákona, než jsem myslil, a mám-li říci pravdu, je to vše tak dobře podloženo právem, že není možno nic namítat. Myslil jsem však, že nyní, co Njál je mrtev, jenom já znám toto ustanovení zákona, neboť kromě něho, pokud mi bylo známo, je nikdo jiný neznal."
Torkel se vrátil k Flosimu a Eyjólfovi a sdělil jim, že tak zákon doopravdy zní.
Mörd Valgardsson předstoupil před soud a jmenoval svědky - „k svědectví," pravil, „že žádám tyto sousedy, které jsem jmenoval k této při, vznesené proti Flosimu Tórdarsonovi, aby učinili výrok a čin buď potvrdili, anebo popřeli. Žádám je žádostí podle zákona před soudem tak, aby všichni soudci slyšeli."
Mördovi sousedé předstoupili před soud. Jeden z nich přednesl výrok a ostatní projevili svůj souhlas. Výrok zněl: „Mörd Valgardsson jmenoval nás devět svobodných sedláků jako porotce, stojí nás tu však pět, neboť čtyři byli vyloučeni. Svědectví zabránilo těm čtyřem, aby vypověděli s námi. Zákon však nyní žádá vynést výrok. Byli jsme povoláni, abychom vypověděli, zda Flosi Tórdarson napadl trestným napadnutím Helgiho Njálssona na místě, kde Flosi Tórdarson zasadil Helgimu Njálssonovi ránu do hrudi anebo do morku kostí, smrtelnou ránu, od které Helgi utrpěl smrt. Povolal nás ke všem výpovědím, které vyžaduje zákon a o které nás žádal, abychom je přednesli před soudem, a které patří k této žalobě. Povolal nás zákonným povoláním tak, že jsme je slyšeli. Povolal nás v žalobě postoupené Torgeirem Tórissonem. Všichni jsme složili přísahy a učinili jsme výpověď a došli jsme k souhlasnému výroku: vynášíme výrok proti Flosimu, že je vinen tím, z čeho ho žaloba viní. Tento výrok devíti sousedů, takto složený, předkládáme před soudem východního kraje do rukou Jónovi, jak nás k tomu povolal Mörd. Toto je výrok nás všech," pravili.
Podruhé přednesli výrok a uvedli nejprve zranění a potom napadení, ale všech ostatních slov užili stejně jako prve. Vynesli výrok proti Flosimu, že je vinen tím, z čeho ho žaloba viní. Mörd Valgardsson předstoupil před soud a jmenoval svědky k svědectví, že sousedé, které jmenoval v této při a které povolal proti Flosimu Tórdarsonovi, pronesli výrok, že je vinen tím, z čeho ho žaloba viní. Jmenoval tyto svědky pro sebe nebo pro jiné, kteří by potřebovali toto svědectví.
Znovu jmenoval Mörd svědky - „k svědectví, že vybízím Flosiho Tórdarsona nebo toho muže, kterému postoupil svou zákonnou obhajobu, aby uvedl námitky proti žalobě, kterou jsem proti němu vznesl. Neboť nyní bylo užito všech náležitostí, které patří podle zákona k žalobě, byla přednesena všechna svědectví a výrok porotců a byli jmenováni svědci k výroku a ke všem náležitostem, kterých bylo užito. Vyskytne-li se však ve vaší zákonné obhajobě nějaká chyba, které bych mohl užít k žalobě, vyhrazuji si k ní právo. Vyzývám zákonným vyzváním před soudem tak, aby soudci slyšeli."
„Těžko se mohu, Eyjólfe, zdržet smíchu," pravil Flosi, „když si vzpomenu, jak se jim stáhnou obočí a budou se drbat za ušima, až předneseš námitky."

143
Eyjólf Bölverksson předstoupil před soud a jmenoval svědky - „k svědectví, že toto je zákonná námitka proti této žalobě, že jste žalobu vedli před soudem východního kraje. Neboť Flosi se přihlásil do Áskelova godství. Jsou zde svědci obojího, kteří při tom byli a kteří dosvědčí, že Flosi postoupil nejprve své godství svému bratru Torkelovi a potom se přihlásil do Áskelova godství. Jmenuji tyto svědky pro sebe anebo pro jiné, kdo by mohli potřebovat toto svědectví." Podruhé jmenoval Eyjólf svědky - „jmenuji je k svědectví," pravil, „že vyzývám Mörda, kterému náleží vést žalobu, anebo jiného, kterému náleží žaloba podle zákona, aby si poslechl mou přísahu a přednes námitky, kterou přednesu, a všechny důkazy, které podám. Vyzývám zákonným vyzváním před soudem tak, aby soudci slyšeli."
A ještě jednou jmenoval Eyjólf svědky - „jmenuji je k svědectví, že skládám přísahu při Knize, zákonnou přísahu, a slibuji před Bohem, že budu činit námitky proti této žalobě podle svého nejčistšího vědomí a svědomí a že budu dbát ustanovení zákona při všech svých jednáních na tomto sněmu."
„Tyto dva muže jmenuji k svědectví," pokračoval Eyjólf, „že přednáším jako zákonnou námitku, že tato žaloba byla podána u soudu jiného kraje, než kam patřila. Proto prohlašuji jejich žalobu za neplatnou. Takto složenou obhajobu přednáším před soudem východního kraje."
Potom dal přednést všechna svědectví, která patřila k obhajobě, a jmenoval svědky k svědectví, že byly splněny všechny náležitosti obhajoby. Eyjólf jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví, že se ohrazuji proti tomu, aby soudcové zde soudili v Mördově žalobě, protože nyní byly podány soudu zákonné námitky. Ohrazuji se ohrazením, zákonným ohrazením, nepochybným ohrazením, plným a pevným, podle zákonného ustanovení sněmu a podle obecného zákona lidu."
Potom vyzval soud, aby se vyjádřil k jeho námitkám.
Ásgrím a jeho lidé vedli žalobu pro ostatní oběti upálení, a ta se projednávala bez obtíží.

144
Ásgrím poslal opět k Tórhallovi se vzkazem, do jak těžkého postavení se dostali.
Tórhall odpověděl: „Byl jsem příliš daleko! Kdybych byl přítomen, bylo by i tentokrát dopadlo vše jinak. Vidím nyní podle jejich počínání, že vás budou chtít pohnat pro zmatečné vedení pře před nejvyšší soud. Chtějí asi také způsobit rozpor hlasů ve věci žaloby pro upálení, aby nemohlo dojít k rozsudku, neboť nyní si počínají tak, že se nezaleknou žádné špatnosti. Vrať se tedy co nejrychleji a řekni, aby Mörd pohnal k soudu Flosiho a Eyjólfa pro úplatu na soudě a žádal pro ně trest mírnějšího vyhnanství. A za druhé ať je požene před soud, že užili svědectví, která nepatřila k věci, a tím se dopustili přestupku proti zákonnému vedení pře. Vyřiď jim, že jsem řekl, že kdo se provinil dvěma činy, na něž na oba je trest mírnějšího vyhnanství, musí být prohlášen psancem. A pospěšte si s přípravou vaší žaloby, abyste se první dostali k jejímu projednávání a rozsouzení."
Posel se rychle vrátil, aby vyřídil Tórhallův vzkaz Mördovi a Ásgrímovi, kteří se hned vypravili na Skálu zákona. Mörd jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví, že předvolávám Flosiho Tórdarsona na soud pro úplatu, které se dopustil, aby zde na sněmu získal podporu Eyjólfa Bölverkssona. Žádám, aby byl pro tento čin odsouzen k trestu mírného vyhnanství, ale aby jen tehdy směl volně odejít a požívat bezpečí cesty, bude-li zaplacena zabavujícímu soudu cena života a živobytí, ale jinak aby byl prohlášen úplným psancem. Prohlašuji všechno jeho jmění za propadlé, z poloviny mně a z poloviny těm mužům z kraje, kterým propadlé zboží podle zákona patří. Předkládám tuto žalobu nejvyššímu soudu, ke kterému podle zákona patří. Předvolávám k projednávání a k odsouzení k plnému vyhnanství. Předvolávám zákonným předvoláním. Předvolávám před sluchem všech na Skále zákona."
Stejným předvoláním předvolal Eyjólfa Bölverkssona za to, že přijal úplatek, a také s touto žalobou se obrátil k nejvyššímu soudu. Podruhé předvolal Flosiho a Eyjólfa za to, že na sněmu dali přednést svědectví, která nepatřila podle zákona k věci, a tak se provinili proti správnému vedení pře. A také pro tento čin se dožadoval trestu mírného vyhnanství. Potom odešli a zamířili k zákonodárnému shromaždišti, kde právě zasedal nejvyšší soud.
Když Ásgrím a Mörd odešli ze soudu východního kraje, nemohli se soudci shodnout, jak mají rozsoudit, neboť jedni chtěli rozsoudit ve prospěch Flosiho a jiní ve prospěch Mördův. A tak mohli Flosi a Eyjólf zjistit nesouhlas soudu. Zdrželi se tam po celou dobu, co byla přednášena předvolání. Netrvalo však dlouho a dověděli se, že byli na Skále zákona oba předvoláni dvěma předvoláními před nejvyšší soud.
„K vlastnímu neštěstí jsme se zdrželi," pravil Eyjólf, „protože nás předešli v předvolání. Projevilo se tu Tórhallovo lišáctví a zdá se, že je pravda, že se Tórhallovi v chytrosti nikdo nevyrovná. Nyní mohou první před soudem vést svou žalobu. Na tom jim také především záleželo. Přece však se odebéřeme nyní na Skálu zákona a sami zavedeme proti nim žalobu, i když si od toho mnoho neslibuji."
Odebrali se tedy na Skálu zákona, kde je Eyjólf předvolal pro zmateční vedení pře. Potom odešli před nejvyšší soud.
Když Mörd a Ásgrím předstoupili před nejvyšší soud, jmenoval Mörd svědky a vyzval přítomné, aby vyslechli jeho přísahu a přednes žaloby a všech důkazů, které hodlá uvést proti Flosimu a Eyjólfovi. Vyzval zákonným vyzváním před soudem tak, aby je všichni soudci slyšeli.
Před nejvyšším soudem musili i ti, kteří měli potvrdit přísahy, složit přísežný slib.
Mörd jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví," pravil, „že skládám přísahu před nejvyšším soudem - kéž je mi Bůh milostiv na tomto i na onom světě - že povedu tuto žalobu zcela podle zákonů a podle nejlepšího svého vědomí a svědomí. Domnívám se, že se Flosi dopustil činu, z kterého ho tato žaloba viní, jestliže důvody jsou správné. Nepřinesl jsem v tento soud úplatu k podpoře této své žaloby a neučiním tak. Nepřijal jsem také úplatu a nepřijmu ji ani k zákonnému, ani k nezákonnému cíli."
Dva muži, kteří měli potvrdit Mördovu přísahu, předstoupili před soud a jmenovali svědky - „k svědectví, že skládáme přísahu při Knize, zákonnou přísahu - Bůh nám buď milostiv na tomto i na onom světě - že se zaručujeme svým čestným slovem, že jsme přesvědčeni, že Mörd povede tuto žalobu zcela podle zákonů a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že nepřinesl v tento soud úplatu k podpoře této své žaloby a neučiní tak a že nepřijal úplatu ani k zákonnému, ani k nezákonnému cíli."
Mörd už dříve povolal k své žalobě devět sousedů Sněmovní pláně. Nyní jmenoval svědky a přednesl ony čtyři žaloby, které připravil proti Flosimu a Eyjólfovi. A v přednesu své žaloby užil všech těch slov, kterých užil při svém předvolání. Přednesl tyto žaloby na mírné vyhnanství před nejvyšším soudem v tom znění, kterého užil, když činil předvolání. Mörd jmenoval svědky a vyzval oněch devět sousedů, aby zaujali místa na západním břehu řeky. Jmenoval svědky a vyzval Flosiho a Eyjólfa, aby vykonali vyloučení porotců. Ti přistoupili, aby vykonali, jak doufali, vyloučení, neshledali však, že by někdo z porotců zasedal neprávem, a tak musili odejít s nepořízenou a byli proto velmi rozmrzelí.
Mörd jmenoval znovu svědky a požádal oněch devět sousedů, které předtím vyzval, aby čin buďto potvrdili, nebo popřeli, o výrok. Mördovi sousedé předstoupili před soud a jeden z nich přednesl výrok a všichni ostatní jej souhlasně potvrdili. Všichni složili přísahu před nejvyšším soudem a nyní prohlásili, že Flosi je vinen činem, z kterého ho žaloba viní, a vynesli proti němu výrok. Takto složený výrok přednesli před nejvyšším soudem do rukou toho muže, ke kterému Mörd vznesl svou žalobu. Potom vynesli všechny výroky, které byli povinni vynést ke všem žalobám, a vše se stalo podle zákona. Eyjólf Bölverksson a Flosi dávali pozor, jak by mohli zvrátit žalobu, ale nenašli žádný důvod. Mörd Valgardsson jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví, že těchto devět sousedů, které jsem povolal k těmto žalobám, vzneseným mnou proti Flosimu Tórdarsonovi a Eyjólfovi Bölverkssonovi, vyneslo proti nim výrok, že jsou vinni činy, z kterých je žaloba viní."
Znovu jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví," pravil, „že vyzývám Flosiho Tórdarsona anebo toho, komu Flosi postoupil svou zákonnou obhajobu, aby vznesl námitky. Neboť nyní byly provedeny všechny náležitosti, které patří k žalobě, bylo učiněno vyzvání k přísaze, přísaha byla složena, žaloba přednesena, podáno svědectví o předvolání a předvolaní sousedé byli vyzváni, aby zaujali místa, bylo učiněno vyzvání k výluce porotců i výrok byl vynesen a byli jmenováni svědci k vynesení výroku" - a jmenoval svědky ke všem náležitostem, které byly provedeny.
Tu vystoupil ten, do jehož rukou byla žaloba přednesena, a opakoval celý postup, opakoval nejprve, jak Mörd vyzval, aby si poslechli jeho přísahu a přednes žaloby a všech náležitostí žaloby. Pak opakoval, jak vykonal přísahu, a stejně že učinili i ti, kteří ji měli potvrdit. Dále opakoval, jak Mörd přednesl žalobu, a prohlásil, že při svém opakování užil všech těch slov, kterých předtím užil Mörd v přednesu své žaloby a když činil předvolání - „a svou žalobu před nejvyšším soudem přednesl stejnými slovy, kterých užil, když činil předvolání." Potom opakoval, jak bylo předneseno svědectví o předvolání, a opakoval všechna slova, kterých Mörd užil předtím, když činil předvolání, a kterých oni, svědkové, užili ve své svědecké výpovědi - „a kterých nyní," pravil, „užívám ve svém opakování. A vynesli výrok před nejvyšším soudem týmiž slovy, kterých užil, když činil předvolání." Pak opakoval, jak Mörd vyzval sousedy, aby zaujali místa, a jak vyzval Flosiho anebo toho, komu Flosi postoupil svou zákonnou obhajobu, aby vyloučil porotce. Potom opakoval, jak sousedé předstoupili před soud a vynesli výrok proti Flosimu, že je vinen činem, z něhož ho žaloba viní - „takto složený výrok devíti sousedů přednesli před nejvyšším soudem." Pak opakoval, jak Mörd jmenoval svědky k svědectví, že byl vynesen výrok, a jak jmenoval svědky k všem náležitostem a jak vyzval, aby byly vzneseny námitky.
Nyní jmenoval Mörd Valgardsson svědky - „jmenuji je k svědectví," pravil, „že zakazuji Flosimu Tórdarsonovi nebo tomu muži, kterému Flosi postoupil svou zákonnou obhajobu, aby ještě vznášel námitky, protože nyní po opakování celého postupu byly učiněny všechny náležitosti, které k žalobě patří." Nato opakoval muž, který byl pověřen opakováním, i tato slova.
Mörd jmenoval svědky a požádal soudce, aby rozsoudili.
Tu pravil Gizur Bílý: „Na něco jsi, Mörde, ještě zapomněl. Neboť nemůže soudit čtyřikrát dvanáct soudců."
Flosi se zeptal Eyjólfa: „Co podnikneme nyní?"
„Tady je dobrá rada drahá," odpověděl Eyjólf, „ale počkáme, neboť se mi zdá, že se při žalobě dopouštějí chyby, protože Mörd již požádal o rozsouzení. Jejich povinností však je, aby vyloučili ze soudu šest mužů, a to, zdá se, přehlédli. Neučiní-li tak, je celá jejich žaloba neplatná, protože rozsoudit žalobu přísluší třikrát dvanácti mužům."
„Jsi přece jen chytrý muž, Eyjólfe, a nenecháš si šlápnout na patu," pochválil ho Flosi.
Mörd Valgardsson jmenoval svědky - „jmenuji je k svědectví," pravil, „že vylučuji ze soudu těchto šest mužů" - a jmenoval je všechny jménem - „nemohu vám dovolit zasedat v soudu. Vylučuji vás podle právoplatného ustanovení obecného sněmu a podle zákonů všeho lidu." Potom vyzval před svědky Flosiho a Eyjólfa, aby vyloučili ze soudu dalších šest mužů, ale ti se zdráhali tak učinit. Mörd tedy vyzval soudce, aby vynesli soud. Ale když bylo rozsouzeno, jmenoval Eyjólf svědky a prohlásil jejich soud a celý proces za neplatný. Jako důvod uváděl, že rozsoudilo tři a půlkrát dvanáct soudců, ačkoliv jich mělo soudit jen třikrát dvanáct - „a nyní na ně podáme žaloby před nejvyšším soudem a učiníme je vyhnanci."
Gizur Bílý pravil k Mördovi: „Dopustil ses veliké chyby, když jsi se tady zmýlil. Je to hotové neštěstí. Co myslíš, že nám zbývá, příteli Ásgríme?"
Ásgrím odpověděl: „Nezbývá nám než poslat opět posla k mému synu Tórhallovi a zeptat se ho, co nám radí."

145
Když se nyní godi Snorri dověděl, jak se věci vyvinuly, začal dole mezi Almannagjá a opevněným stanem, zvaným Hladbúd, řadit muže v šik a vysvětlil jim, jak si mají počínat.
Posel přišel k Tórhallovi a řekl mu, co se stalo, že Mördovi a ostatním hrozí trest vyhnanství a že celá žaloba pro upálení je zmařena.
Když to Tórhall uslyšel, rozčilil se tak hrozně, že nebyl schopen pronést jediné slovo. Vyskočil z lůžka, a uchopiv oběma rukama oštěp, který kdysi dostal od Skarphedina, vetkl si jej do oteklé nohy. Když pak vytrhl oštěp z rány, zůstalo na něm viset kus masa a pevný otok, ale z rány se vyvalila krev spolu s hnisem takovým proudem, že se na zemi utvořila kaluž. Pak vyšel Tórhall ze stanu a nekulhal a kráčel tak rychle, že mu posel nemohl stačit. Když přišel před nejvyšší soud, potkal tam Gríma Rudého, Flosiho příbuzného. Sotva se však ti dva k sobě přiblížili, udeřil Tórhall proti němu oštěpem. Oštěp zasáhl štít a projel mužem, takže hrot vystoupil mezi lopatkami. Tórhall ho pak setřásl s oštěpu mrtvého k zemi.
Kári Sölmundarson to zpozoroval a pravil k Ásgrímovi: „Přišel sem tvůj syn Tórhall a hned ubil jednoho protivníka. Bylo by velikou hanbou, kdyby on jediný měl dost odvahy pomstít Njálovo upálení."
„Máš pravdu," řekl Ásgrím, „a obraťme se proti nim."
Nastalo volání po celém vojsku a zvedla se bitevní vřava. Flosiho lidé se rovněž připravili a na obou stranách podněcoval jeden druhého. Kári Sölmundarson se obrátil k místu, kde stál Árni Kolsson a Hallbjörn Silný. Sotva však Hallbjörn uviděl Káriho, sekl po něm a mířil mu do nohy, ale Kári vyskočil, takže ho zbraň nezasáhla. Kári se obrátil proti Árnimu a zasáhl ho do ramene, rozsekl lopatku a klíční kost a rozťal hruď, takže Árni klesl mrtev k zemi. Potom se obrátil proti Hallbjörnovi a rozťal mu štít a usekl palec u nohy. Hólmstein hodil oštěpem po Kárim, ale Kári chytil oštěp ve vzduchu a mrštil jím zpět, a to byla smrt jednoho muže z Flosiho družiny.
Torgeir Skorargeir měl proti sobě Hallbjörna Silného. Torgeir ho udeřil tak silně, že Hallbjörn upadl a jen stěží se dostal zas na nohy. A hned se dal na útěk. Tu se setkal Torgeir s Torvaldem Trumketilssonem a ihned po něm udeřil sekyrou Rimmugýgi, která kdysi patřila Skarphedinovi. Torvald se chránil štítem. Torgeir mu sekl po štítu a rozsekl mu ho, ale krajem sekyry zasáhl Torvalda do hrudi tak hluboko, že byl na místě mrtev.
Ásgrím Ellida-Grímsson a jeho syn Tórhall, Hjalti Skeggjason a Gizur Bílý se obrátili proti místu, kde stál Flosi se Sigfúsovými syny a ostatními muži, kteří se zúčastnili paličského přepadení. Boj byl velmi urputný a skončil tím, že Flosi a jeho lidé musili před jejich silným náporem ustoupit. Gudmund Mocný a Mörd Valgardsson a Torgeir Skorargeir útočili na místě, kde stáli lidé z Öxarfjordu a od Východních fjordů a z Reykjardalu. I zde byl boj velmi tvrdý. Kári se dostal na místo, kde stál Bjarni Brodd-Helgason. Kári zdvihl oštěp a mrštil jím po něm a zasáhl mu štít. A kdyby byl Bjarni nestrhl štít stranou, byl by ho oštěp proklál. Bjarni pak sekl po Kárim a mířil mu na nohu. Kári však uhnul nohou a obrátil se na patě, takže se Bjarni minul cíle. Nato sekl Kári po Bjarnim, ale vtom přiskočil jakýsi muž a strčil před Bjarna štít. Kári rozsekl celý štít odshora až dolů a hrot meče zasáhl stehno a rozťal mu celou nohu. Muž klesl ihned k zemi a toto zmrzačení mu zůstalo po celý život. Kári pak uchopil oštěp oběma rukama a namířil na Bjarniho. Ten neviděl jiného vyhnutí než vrhnout se stranou k zemi. A sotva se potom dostal na nohy, utekl z boje.
Torgeir Skorargeir útočil proti Hólmsteinovi, synu Bersiho Moudrého, a Torkelovi Geitissonovi a konec jejich utkání byl, že Hólmstein a Torkel se dali na útěk. Proto se jim dostalo potupného výsměchu od lidí Gudmunda Mocného. Torvard Tjörvason z Ljósavatnu utržil veliké zranění. Byl zasažen pod loket. Lidé se domnívali, že mu tu ránu zasadil Halldór, syn Gudmunda Mocného. Torvard s ní chodil po celý život, a nebyla za ni zaplacena pokuta. Boj se stupňoval, a ačkoliv zde vypravujeme o četných činech, je daleko více těch, o kterých se nedochovalo zpráv.
Flosi řekl před bojem svým lidem, aby se snažili dostat, budou-li tísněni, k Almannagjá, protože tam lze útočit jen z jedné strany. Ale houfec, který patřil Hallovi ze Sídy a jeho synu Ljótovi a který se dal na ústup před náporem Ásgríma a jeho syna Tórhalla, uhýbal dolů podél východního břehu řeky Öxará.
Tu řekl Hall: „Bude to velké neštěstí, jestliže bude celý sněm stržen do boje. Myslím, abychom vyhledali pomoc a odtrhli od sebe obě strany, i když nám snad budou někteří dělat pro to výčitky. Počkej u mostu a já půjdu do stanů žádat o podporu."
„Uvidím-li, že Flosi je v tísni," odpověděl Ljót, „přispěchám mu hned na pomoc."
„Dělej, jak chceš," pravil Hall, „ale smím-li ti radit, počkej na mne!"
Vtom se dalo Flosiho mužstvo na útěk. Všichni utíkali podél západního břehu Öxará a Ásgrím a Gizur Bílý je pronásledovali se vším svým vojskem. Flosiho lidé se obrátili nahoru mezi řeku a stan Virkisbúd. Tam však měl Snorri seřazenu svou družinu v tak hustý šik, že tudy nemohli proniknout.
Snorri volal na Flosiho: „Proč utíkáte s takovým spěchem? Kdo vás žene?"
„Neptáš se proto," odpověděl Flosi, „že bys nevěděl. Ale proč ty nám bráníš uchýlit se k obraně u Almannagjá?"
„Tím nejsem vinen já," pravil Snorri, „ale vím, kdo to zavinil. A chceš-li, řeknu ti, že to zavinil Torvald Kroppinskeggi a Kol."
Ti oba byli již mrtvi a byli to největší ničemové ve Flosiho družině.
Potom se obrátil Snorri k svým lidem a povzbuzoval je: „Udeřte nyní na ně sečnými a bodnými zbraněmi a odežeňte je odtud. Neudrží se zde dlouho, jestliže tam ti budou na ně útočit odzdola. Dál je však nepronásledujte a nechte je, ať si boj rozhodnou sami."
Syn Skaptiho Tóroddssona Torstein Holmud bojoval na straně svého tchána Gudmunda Mocného. Jakmile se to Skapti dověděl, zamířil do stanu Snorriho s úmyslem, že ho požádá, aby šel s ním a pomohl mu dostat obě strany od sebe. Ale nepřišel ještě ani ke vchodu do Snorriho stanu, když boj dosáhl vrcholu. Ásgrím a jeho lidé postupovali tam právě odzdola.
Tu pravil Ásgrímův syn Tórhall: „Tamhle je, otče, Skapti Tóroddsson."
„Vidím ho," odpověděl Ásgrím a mrštil oštěpem proti Skaptimu. Oštěp zasáhl Skaptiho do stehna a projel mu oběma nohama, takže se svalil a nemohl vstát. Ti, co byli poblíž, musili ho odnést vleže do blízkého stanu jednoho zbrojíře.
Ásgrím a jeho lidé útočili tak mocně, že Flosi musil se svou družinou ustupovat na jih podél řeky k stanům lidí z Mödruvellů. Tam stál před jedním stanem muž jménem Sölvi. Muž vařil maso, které právě vytáhl z kotle, ale polévka byla v silném varu. Sölvi se zadíval, jak mužstvo od Východních fjordů se dalo na útěk. Byli již velmi blízko, když Sölvi pravil: „Copak jsou všichni od Východních fjordů zbabělci, že tak utíkají? I Torkel Geitisson tamhle prchá. Je to tedy veliká lež, říkají-li o něm, že je samá odvaha, ale nyní neběží nikdo rychleji než on."
Hallbjörn Silný, který stál nedaleko, se na něho obořil: „Nevykládej, že všichni jsou zbabělí!" A chytil ho, a vyzdvihnuv ho do vzduchu, strčil ho po hlavě do vařícího kotle. Sölvi byl na místě mrtev. Vtom byl také Hallbjörn napaden a musil ustoupit. Flosi hodil oštěpem po Brúnim Haflidasonovi a zasáhl ho doprostřed života a to byla jeho smrt. Brúni patřil k družině Gudmunda Mocného. Torstein Hlennason vytrhl oštěp z rány a mrštil jím nazpět po Flosim a zasáhl ho do nohy. Byla to veliká rána. Flosi upadl, ale hned zase vstal. Nyní ustupovali ke stanu lidí z Vatnsfjordu. Ljót a Hall přešli s celou svou družinou na západní břeh řeky, ale když se dostali na lávové pole, mrštil po nich někdo ze zástupu Gudmunda Mocného oštěpem a oštěp zasáhl Ljóta doprostřed těla, takže byl hned mrtev. Nikdy se však nikdo nedověděl, kdo způsobil jeho smrt. Flosi se pak obrátil se svými lidmi na sever od stanu vatnsfjordských lidí. Tehdy pravil Torgeir Skorargeir ke Kárimu Sölmundarsonovi: „Tamhle ho máš, Eyjólfa Bölverkssona, chceš-li mu dát odměnu za náramek."
„Ovšemže chci," řekl Kári, a vytrhnuv muži, který stál vedle něho, oštěp, mrštil jím po Eyjólfovi. Oštěp ho zasáhl doprostřed těla a probodl ho, takže Eyjólf padl hned mrtev k zemi.
Potom se boj na nějakou chvíli utišil. Tehdy přišel na místo boje Snorri se svým houfcem. V jeho družině byl též Skapti. Postavili se mezi obě strany, takže boj nemohl být obnoven. Také Hall se připojil k Snorrimu, chtěje rovněž obě strany od sebe oddělit. Bylo tedy sjednáno příměří, prozatím na dobu sněmu. Na obou stranách pak pohřbili mrtvé a ovázali rány těm, kdo byli zraněni.
Druhého dne šli lidé ke Skále zákona. Hall ze Sídy povstal a žádal o slyšení. „Došlo zde k velkým věcem," prohlásil, „k tvrdým přím a k ubití mužů. Já však chci jednat jako malý člověk. Chci požádat Ásgríma a ostatní muže, kteří vedou tento spor, aby nám dopřáli smíru, přijatelného pro obě strany." A přitom nešetřil krásnými slovy.
Kári však pravil: „I když se všichni smíří, já se nesmířím, poněvadž budete chtít, aby padlí na vaší straně vyvážili upálení Njála a jeho synů, ale to nestrpíme."
Stejně se choval Torgeir Skorargeir. Tu povstal Skapti Tóroddsson a řekl: „Byl bys lépe udělal, Kári, kdybys byl neutekl od svého tchána a svých švagrů, když se teď vylučuješ z narovnání a smíru."
Tehdy pronesl Kári tři sloky:

Válečník se vadí,
výčitky mi činí,
Že jsem utek z ohně,
Že odmítám smír.
Zbabělče zrzavý,
za menší viny
museli mužové
pomsty meče se bát.

Smír jsi nemoh sjednat,
Skapti, na bojišti.
Bohové jak bitev
bili se tam reci.
Stehna tobě obě
střelou zasáh střelec,
chromého tě v chatu
chvatně muži vtáhli.

Nepřátele nadchla
Njálova smrt v ohni.
Radost jejich rychle
v rozpaky však přešla.
Strachem sevřelo se
srdce bojovníkům,
pomsty mocná píseň
když polem rozlehla se.

Ozval se hlasitý smích. Snorri se usmíval a sám pro sebe pronesl verše, ale tak, že je mnozí slyšeli:

Ásgrím oštěpem vrh,
utek Torkel s druhy.
Skapti je sic smělý,
ale jenom v smíru.

Tyto verše vyvolaly ještě větší smích.
Hall ze Sídy řekl: „Všichni vědí, jaká ztráta mě stihla, když padl můj syn Ljót, a mnozí si jistě myslí, že bude za něho žádána mnohem větší pokuta než za ostatní, kteří zde padli. Ale pomůže-li to smíru, nebudu za něho žádat pokutu, a přece slíbím věrnost a mír těm, kteří jsou mými odpůrci. A nyní se obracím k tobě, godi Snorri, a k ostatním předákům, a prosím vás: přičiňte se, aby mezi námi bylo sjednáno narovnání."
Nato se posadil. Jeho slova byla přijata s hlasitým souhlasem a všichni chválili jeho dobrou vůli. Snorri povstal a v dlouhé rozvážné řeči žádal Ásgríma a Gizura a ostatní muže, kteří na jejich straně vedli při, aby sjednali smír.
Ásgrím prohlásil: „Když Flosi vjel ke mně na můj dvůr, byl jsem pevně rozhodnut, že se s ním nikdy nesmířím, ale nyní, godi Snorri, jsem ochoten na tvou domluvu a na domluvu ostatních našich přátel sjednat narovnání."
Stejně mluvili i Torkel Vrána a Torgrím Veliký, že jsou ochotni k smíru, a domlouvali všemožně i svému bratru Torgeiru Skorargeirovi, aby přistoupil na smír, ale Torgeir odmítl a prohlásil, že se nikdy neodloučí od Káriho.
Tu řekl Gizur Bílý: „Nyní ať se Flosi rozhodne, chce-li učinit narovnání s podmínkou, že někteří nepřistoupí k smlouvě."
Flosi prohlásil, že i přesto chce smír ujednat - „neboť čím méně odvážných mužů budem mít proti sobě, tím lépe."
Gudmund Mocný řekl: „Za svou osobu chci zaručit spravedlivý smír za ubití, ke kterým došlo zde na sněmu, jestliže bude sjednáno narovnání i za upálení v Bergtórshválu."
Stejně mluvili i Gizur Bílý a Hjalti, Ásgrím a Mörd Valgardsson. Nato došlo k narovnání, které bylo postoupeno dvanáctičlennému smírčímu soudu. Soudu předsedal Snorri a jeho členové byli vybráni z nejváženějších mužů. Jednotlivá ubití byla vyvážena, a která vybyla, za ta byla zaplacena pokuta. Byl také vynesen výrok ve věci upálení. Za Njála měla být zaplacena trojnásobná pokuta, než jaká byla stanovena za svobodného muže, a za Bergtóru dvojnásobná. Skarphedinova smrt byla vyvážena ubitím Höskulda z Hvítanesu. Dvojnásobná pokuta měla být zaplacena za Gríma a Helgiho, a za ostatní, kteří zahynuli v plamenech, byla stanovena jednoduchá pokuta. Smrt Káriho syna Tórda nebyla smířena. Flosi byl kromě toho odsouzen k vyhnanství a k vyhnanství byli odsouzeni i všichni ti, kteří se zúčastnili Njálova upálení. Nemusili však ze země téhož léta, leč že by sami chtěli odejet. Kdyby však neodjeli do tří let, měli být všichni i s Flosim prohlášeni psanci. A bylo usneseno, aby toto jejich vyhnanství bylo vyhlášeno na podzimním nebo na jarním sněmu, jak by se to lépe hodilo. Flosi měl zůstat tři roky mimo Island. Gunnar Lambason a Grani Gunnarsson, Glúm Hildisson a Kol Torsteinsson se však neměli už nikdy vrátit domů. Potom se zeptali Flosiho, přeje-li si, aby bylo rozsouzeno o náhradě za jeho zranění, ale Flosi odpověděl, že nechce žádnou náhradu. Ubití Eyjólfa Bölverkssona mělo pro jeho obcházení zákonů a jeho lest zůstat bez pokuty. Toto narovnání bylo stvrzeno rukoudáním a všichni zúčastnění je také později dodrželi. Ásgrím a jeho lidé dali Snorrimu bohaté dary. Pro sjednání tohoto smíru požíval Snorri velké úcty.
Gizur Bílý a Hjalti a Ásgrím pozvali k sobě Gudmunda Mocného a každý z nich mu daroval zlatý prsten. Gudmund poděkoval za dary a slíbil, že je navštíví. Nejprve však odejel domů do severního kraje a všude, kam přišel, ho chválili za to, jak si počínal v této při. Torgeir Skorargeir vybídl Káriho, aby jel s ním, a oba pak jeli nejprve s Gudmundem na sever až na vrchovinu. Kári daroval Gudmundovi zlatou sponu a Torgeir stříbrný pás. Byly to vzácné dary. Rozloučili se ve velkém přátelství a Gudmund jel dál na sever domů a v této sáze se už o něm nevypravuje. Kári jel se svými lidmi z vrchoviny na jih a dolů do kraje Hreppského a dále k řece Tjórsá.
Flosi a všichni ti, kdo se zúčastnili Njálova upálení, jeli východním směrem k Fljótshlídu. Flosi dovolil Sigfúsovým synům, aby dohlédli na svá hospodářství. Když se Flosi dověděl, že Kári a Torgeir odjeli spolu s Gudmundem Mocným na sever, domníval se, že Kári hodlá zůstat v severním kraji. Sigfúsovi synové prosili Flosiho, aby směli jet dál na východ, pod Eyjafjöllské kopce, kde měli pohledávky na dvorci Höfdabrekka. Flosi jim to dovolil, ale kladl jim na srdce, aby byli opatrní a aby se pokud možno rychle vrátili. Sám pak jel nahoru přes Godaland do hor severně Eyjafjöllského ledovce a neustal v cestě, dokud nepřišel domů do Svínafellu.
Musíme se zmínit ještě o tom, že když Hall ze Sídy prohlásil, že se nechce dožadovat za svého syna pokuty, aby tak přispěl k smíru, zaplatila pokutu celá sněmovní obec, a nedělalo to méně než osm set v stříbře, což byl čtyřnásobek pokuty, jaká byla stanovena za svobodného muže. Ale z ostatních, kteří byli na Flosiho straně, neobdržel nikdo za svá zranění náhradu, a to nesli všichni velmi těžce.
Sigfúsovi synové se zdrželi doma dva dny. Třetího dne odjeli na východ na dvůr Raufarfell, kde zůstali přes noc. Bylo jich dohromady patnáct a nenapadlo je proto ani myslit na nějaké nebezpečí. Z Raufarfellu vyjeli pozdě a chtěli být večer na dvoře Höfdabrekka. V Babím údolí se však zastavili, aby si odpočali, a tam je přepadl dlouhý spánek.

146
Kári Sölmundarson a Torgeir Skorargeir jeli toho dne na východ přes řeku Markarfljót a odtud dále týmž směrem k Seljalandskému výběžku. Tam potkali ženy, které je poznaly a oslovily je: „Nejste tak veselí jako Sigfúsovi synové a přece nedbáte příliš opatrnosti při své jízdě."
Torgeir se zeptal: „Proč tak mluvíte o Sigfúsových synech? Co o nich víte?"
„Byli dnes přes noc v Raufarfellu," odpověděly ženy, „a měli v úmyslu dostat se večer do Mýdalu. Vyptávali se, kdy se vrátíte domů, a z toho jsme měly radost, neboť jsme viděly, že se vás bojí."
Po těch slovech pokračovaly ženy v své cestě a muži pobídli koně.
„Co teď?" zeptal se Torgeir. „Myslíš, abychom se pustili za nimi? Co bys nejraději?"
Kári odpověděl: „Od toho nebudu zrazovat. A o tom, co bych si nejvíce přál, nebudu mluvit, protože se často stává, že ti, kteří byli ubiti slovy, mají dlouhý život. Vím však, co ty máš v úmyslu. Myslím, že si chceš vzít na starost osm mužů a pokládáš to za méně nebezpečné, než když jsi tehdy v rokli ubil sedm protivníků, spustiv se k nim po laně dolů. S tebou jako s tvými příbuznými je to už tak, že všechno děláte pro slávu. A já nemohu nic jiného než přihlížet, abych později vypravoval. Ale pusťme se za nimi, ty a já, neboť vidím, že takový je tvůj úmysl."
Potom se dali na východ hořejší cestou a dvorec Holt nechali stranou. Nechtěli totiž, aby Torgeirovi bratři byli viněni z věcí, které se snad přihodí. Jeli tedy na východ do Mýdalu. Tam se setkali s mužem, který vezl na koni náklad rašeliny. Muž řekl: „Je vás příliš málo, příteli Torgeire!"
„Co na tom?" opáčil Torgeir.
„Vždyť vám zvěř běží do rukou," odpověděl muž. „Projížděli tudy Sigfúsovi synové a celý den asi přespí na východě v Babím údolí, protože do večera nechtěli dojet dál než do Höfdabrekky."
Potom jel Kári s Torgeirem dále na východ na Orlí pláň a na celé jejich cestě se neudálo nic, co by stálo za zmínku, až když přijeli k řece v Babím údolí. Byla vysoká voda. Jeli nahoru podél řeky, poněvadž tam spatřili osedlané koně. Zamířili k tomu místu a viděli, jak tam v kotlině spí muži a kopí mají zabodnuta do země. Vzali kopí a hodili je do řeky.
„Což abychom je vzbudili?" řekl Torgeir.
„Neptáš se proto," odpověděl Kári, „že bys nebyl rozhodnut neubíjet spících."
Zavolali tedy na ně, a když se muži probudili, chopili se hned zbraní. Kári a Torgeir na ně neudeřili, dokud nebyli ozbrojeni. Tehdy však Torgeir Skorargeir zaútočil na Torkela Sigfússona. Vtom mu vskočil jiný muž do zad, ale než mohl zasadit ránu, rozmáchl se Torgeir sekyrou Rimmugýgi, kterou držel v obou rukou, a udeřil jí do hlavy tomu, co stál za ním, s takovou silou, že se jeho lebka roztříštila na malé kousky a muž byl na místě mrtev. Ale jak se Torgeir rozmáchl sekyrou před sebe, zasáhl také Torkela a usekl mu celou ruku. Proti Kárimu se postavili Mörd Sigfússon a Sigurd Lambason a Lambi Sigurdarson. Lambi napadl Káriho zezadu a bodl po něm oštěpem. Ale Kári ho zpozoroval a v tom okamžiku vyskočil a přitom roznožil, takže oštěp proletěl mezi nohama a zabodl se do země. Kári skočil na dřevce a zlomil je. Sám držel v jedné ruce oštěp a v druhé meč, ale neměl štít. Pravou rukou bodl po Sigurdovi Lambasonovi a zasáhl ho do prsou, takže mu oštěp projel v zádech mezi lopatkami. Sigurd se zhroutil k zemi a byl hned mrtev. Levou rukou udeřil Kári po Mördovi Sigfússonovi. Meč mu zasáhl slabinu, projel jí a přesekl páteř. Mörd se skácel dopředu a byl rovněž hned mrtev. Nato se obrátil Kári na místě jako vlček proti Lambimu Sigurdarsonovi, ale ten si nevěděl jiné rady než utéci.
Torgeir se obrátil proti Leidólfovi Silnému. Oba dva udeřili proti sobě zároveň a Leidólfův úder byl tak silný, že rozsekl Torgeirovi štít po celé jeho délce. Torgeir se rozmáchl sekyrou Rimmugýgi, kterou stále držel v obou rukou. Jeden její hrot rozštípl štít a druhý zasáhl klíční kost, rozsekl ji a pronikl odshora do hrudníku. V té chvíli přispěchal Kári a usekl Leidólfovi nohu uprostřed stehna. Leidólf klesl k zemi a byl hned mrtev.
Ketil z Marky pravil: „Vsedněme na koně, protože proti této síle nic nezmůžeme."
Vsedli na koně a dali se na útěk.
„Chceš, abychom je pronásledovali? Mohli bychom jich ještě několik ubít," řekl Torgeir.
„Poslední jede ten," odpověděl Kári, „kterého bych nechtěl ubít, Ketil z Marky. Máme totiž za ženy sestry a Ketil se v našem sporu choval také vždy velmi slušně."
Vsedli tedy na koně a jeli, až přijeli domů do Holtu. Torgeir poslal své bratry do Lesů, kde měli druhé hospodářství. Nechtěl totiž, aby se o jeho bratřích říkalo, že se dopustili zlého činu a nedodrželi smlouvu. Torgeir měl kolem sebe stále početnou družinu a nikdy u něho neklesl počet mužů schopných zbraně pod třicet. Na dvoře vládla velká radost a všem se zdálo, že Torgeirova i Káriho sláva ještě více vzrostla a zesílila. Často si lidé vzpomínali na to, jak oni sami dva pronásledovali patnáct mužů, z nichž pět ubili a deset zbylých zahnali na útěk.
Ketil a jeho lidé ujížděli, co jenom mohli, až přijeli do Svínafellu a vyprávěli, že jejich cesta nebyla šťastná. Flosi poznamenal, že se to dalo čekat - „a bud vám to výstrahou, abyste se už nikdy takhle neprojížděli."
Flosi byl vždy veselý a pohostinný. Říká se o něm, že si ve všem počínal jako rozený předák. Po celé léto a po celou příští zimu se zdržoval doma. V zimě po vánocích ho navštívil Hall ze Sídy a jeho syn Kol. Flosi se radoval z jejich návštěvy a často s Hallem rozmlouval o průběhu celé záležitosti. Flosi poznamenal, že již utrpěli velké ztráty. Hall odpověděl, že odhadoval vývoj celkem správně. Flosi ho požádal o radu, co by měl dělat.
„Radil bych ti," odpověděl Hall, „abys učinil s Torgeirem narovnání, půjde-li to. Ale nebude lehké získat ho pro smír."
„Myslíš, že by pak bylo konec bojů?" zeptal se Flosi.
„To nemyslím," odpověděl Hall, „ale měli byste proti sobě méně protivníků, kdyby Kári zůstal sám. Nedosáhneš-li však s Torgeirem smíru, bude to tvá smrt."
„Jaké narovnání mu máme nabídnout?" zeptal se Flosi.
„Podmínky, na které by přistoupil," řekl Hall, „se vám budou zdát velmi tvrdé. Neboť na smír přistoupí jistě jenom tehdy, nebude-li musit platit pokutu za své činy a nadto dostane třetinu pokuty za Njála a jeho syny, to je část, která mu náleží."
„To jsou tvrdé podmínky," mínil Flosi.
„Pro tebe to nejsou tvrdé podmínky," řekl Hall, „protože tobě nenáleží vést žalobu pro ubití Sigfúsových synů. Tato žaloba patří jejich bratřím a Hámundovi patří žaloba pro jeho syna Leidólfa. Ty však nyní můžeš dosáhnout narovnání s Torgeirem, protože k němu pojedu s tebou a mě přijme jistě přátelsky. Nikdo však z těch, kdo jsou zapleteni do té pře, nebude moci zůstat na svém dvorci ve Fljótshlídu, jestliže zůstane mimo narovnání, protože to by byla pro každého jistá smrt. Od povahy, jako je Torgeir, se nedá nic jiného čekat."
Poslali tedy pro Sigfúsovy syny a přednesli jim tento návrh. Konec jejich rozmluv na Hallovo domlouvání byl ten, že souhlasili se vším, jak jim to vyložil, a byli ochotni sjednat narovnání.
Grani Gunnarsson a Gunnar Lambason prohlásili: „Je jasné, zbu-de-li Kári sám, že nebude mít menší strach před námi než my před ním."
„Neřekl bych," odporoval Hall, „neboť budete musit těžce doplácet, kdykoliv se s ním setkáte, a těžké ztráty vás to bude stát, než skončíte vzájemné nepřátelství."

147
Hall ze Sídy a jeho syn Kol jeli ještě se čtyřmi jinými muži na západ přes Lómagnúpskou písčinu a dále přes Orlí pláň a neustali v cestě, dokud nepřijeli do Mýdalu. Tam se zeptali, zda je Torgeir doma, v Holtu, a bylo jim řečeno, že je jistě doma.
A když se lidé v Mýdalu ptali, kam má Hall namířeno, odpověděl: „Právě tam, do Holtu."
Všichni ho chválili, neboť byli přesvědčeni, že tam jede s dobrým úmyslem. Hall se zdržel chvíli v Mýdalu, a když se koně popásli, odejel do Sólheimu, kam přibyl večer, a zůstal tam přes noc. Příští den odjeli do Holtu. Torgeir stál venku a s ním i Kári a ostatní muži. Brzo poznali, že to přijíždí Hall. Měl na sobě modrý plášť a v ruce držel sekyru, vykládanou stříbrem. Když přijeli na prostranství před dvorem, šel mu Torgeir naproti a pomohl mu s koně. Torgeir i Kári se s ním políbili, vzali ho mezi sebe, odvedli do světnice a posadili ho do čestného křesla. Pak se ho vyptávali, co ví nového. Hall tam zůstal přes noc. Ráno pak navázal řeč s Torgeirem o narovnání a objasnil mu, jaké nabídky mu činí, užívaje přitom krásných a smířlivých slov.
„Mohl bys vědět," odpověděl Torgeir, „že jsem nechtěl uzavřít s paliči smír."
„Tehdy bylo vše jiné," mínil Hall. „Tehdy jste byli v rozhorlení boje. Od té doby jste také nejedním ubitím dosáhli velké pomsty."
„Tak se vám jistě zdá," pravil Torgeir, „ale jaké narovnání nabízíte Kárimu?"
„Bude mu nabídnuto čestné narovnání," sliboval Hall, „jestliže bude chtít sjednat smír."
Tu pravil Kári: „Chtěl bych tě, Torgeire, požádat, aby ses smířil, protože tvůj osud nesmí být jiný než šťastný."
„Nemohu se s tebou rozejít," prohlásil Torgeir, „a nechci se smířit, leč že ty přijmeš stejné narovnání jako já."
„To nepřijmu," odmítl Kári, „a nesmířím se, i když možno říci, že Njálovo upálení je již pomstěno. Zbývá však pomstít ještě mého syna, ale tuto pomstu chci vykonat sám, i když se mi snad nepodaří plná pomsta."
Nyní nechtěl již Torkel jednat o narovnání a stal se svolným teprve tehdy, když Kári prohlásil, že se s ním rozejde, neujedná-li smír. Tehdy slíbil Torgeir rukoudáním Flosimu a jeho druhům pokoj pro smírčí schůzi a stejně učinil z druhé strany Hall, jak jej k tomu zmocnil Flosi a Sigfúsovi synové. A než se rozešli, daroval Torgeir Hallovi zlatý prsten a purpurový plášť a Kári mu věnoval stříbrný řetěz s třemi zlatými křížky. Hall jim za dary srdečně poděkoval a odejel odtud s velkou ctí. Ve své jízdě neustal, až přijel do Svínafellu, kde ho Flosi přijal s otevřenou náručí. Hall mu vypravoval vše, jak pořídil, o své rozmluvě s Torgeirem i o tom, že Torgeir nechtěl jednat o narovnání, dokud Kári neprohlásil, že se s ním rozejde, kdyby se nesmířil - „ale Kári se smířit nechce."
Flosi poznamenal: „Kárimu se hned tak někdo nevyrovná, a chtěl bych mít povahu, jakou má on."
Hall se zdržel se svými lidmi nějakou dobu u Flosiho. V smluvený čas pak odjeli všichni k smírčí schůzi a sešli se na dvorci Höfdabrekka, jak měli smluveno. Došlo k jednání, které probíhalo, jak Hall předvídal. Torgeir si ještě vymínil, že Kári u něho smí pobývat, jak bude chtít - „ale žádná strana se nesmí v mém domě dopustit násilí na svém protivníku. Nemíním se také od každého zvlášť domáhat podílu, ale přeji si, abys ty, Flosi, sám mi zaručil můj podíl a vybral jej od svých druhů. Chci také, aby rozsudek, který byl na sněmu vynesen pro Njálovo upálení, byl v plné míře dodržen. A mou třetinu mi musíš, Flosi, vyplatit celou a beze srážky."
Flosi přistoupil hned na všechny tyto podmínky. Torgeir nezrušil ani vypovědění ze země, ani z kraje.
Potom odjel Flosi s Hallem na východ domů.
Hall radil Flosimu: „Dodrž, zeti, toto narovnání, jak pokud jde o jízdu ze země a pouť do Říma, tak pokud jde o splacení pokuty. A budeš pokládán za dokonalého muže, i když jsi byl stržen do tohoto hrozného sváru, jestliže poctivě splníš všechny podmínky."
Flosi slíbil, že tak učiní. Hall se pak dal východním směrem domů a Flosi odejel do Svínafellu a přebýval potom na svém dvoře.

148
Také Torgeir Skorargeir odejel ze smírčí schůzky domů. Kári se ho zeptal, bylo-li narovnání sjednáno. Torgeir odpověděl, že bylo ujednáno plné narovnání. Tu si Kári šel pro koně a chtěl odejet.
„Nepotřebuješ odtud odjíždět," pravil Torgeir, „poněvadž jsem si vymínil v našem narovnání, že můžeš u mne pobývat, kdykoliv se ti zachce."
„Nezůstanu zde," odpověděl Kári, „protože kdybych někoho ubil, řekli by, že jsi se mnou spolčen, a to nechci. Přál bych si však, aby ses rukoudáním ujal mého majetku pro mou ženu Helgu, Njálovu dceru, a pro mé dcery. Nebude pak moci být zabrán mými protivníky."
Torgeir slíbil, že splní Kárimu vše, oč ho požádá, a rukoudáním se ujal jeho majetku. Potom Kári odejel. Vzal s sebou dva koně a svoje šaty a něco movitého majetku v zlatě a v stříbře. Jel pak západním směrem přes Seljalandský výběžek a nahoru podél řeky Markarfljótu a dále nahoru do Tórsmarky. Tam jsou tři usedlosti a všem se říká V Marce. Na prostředním dvorci hospodařil muž jménem Björn, a říkalo se mu Björn Bílý. Byl synem Kadala Bjálfasona. Bjálfi byl propuštěncem Holta-Tóriho a Ásgerdy, Njálovy matky. Björn měl za ženu Valgerdu, dceru Torbranda Ásbrandssona. Její matka Gudlaug byla sestrou Hámunda, otce Gunnara z Hlídarendi. Byla provdána za Björna pro majetek a neměla ho příliš ráda, přece však měli spolu děti. V jejich domě bylo všeho hojnost. Björn se rád sám chválil, a to se málo líbilo jeho ženě. Měl bystré oči a rychlé nohy. K nim tedy přišel Kári na nocleh a oba ho přivítali s otevřenou náručí. Ráno řekl Kári Björnovi: „Byl bych rád, kdybych mohl u tebe zůstat. Líbí se mi zde a přál bych si, abys mě doprovázel na mých cestách, protože máš bystré nohy a jsi hbitý. Jsem také přesvědčen, že jsi statečný v útoku."
„Nemohu popírat," odpověděl Björn, „ani že jsem bystrého zraku, ani že jsem statečný a vůbec i jinak zdatný. Ty jsi sem však přišel jistě jen proto, že všechna ostatní místa jsou pro tebe zaváta. Ale i když jsi sem, Kári, přišel s prosbou, nebudeme s tebou jednat jako s cizím. A ve mně budeš mít vskutku všechnu podporu, o kterou požádáš."
Jeho žena se zlobila: „Jdi mi k šípku s tou tvou chválou a chloubou! Věru že bys neměl ani jemu, ani sobě nic nalhávat. Tobě, Kári, ovšem ráda poskytnu jídlo a všechno, co budeš potřebovat. Nespoléhej se však na Björnovu odvahu, neboť se bojím, aby nedopadlo vše opačně, než jak říká."
Björn ji uklidňoval: „Často jsi mě již plísnila, já však mám tolik důvěry k sobě, že jistě před nikým nevezmu do zaječích. Důkazem toho je, že málokdo se odváží pustit se mnou do sporu, protože se mě všichni bojí."
Kári se zde zdržoval nějakou dobu potají a jen několik málo lidí o tom vědělo. Jinak se všichni domnívali, že odjel na sever ke Gudmundovi Mocnému, protože Kári navedl Björna, aby řekl svým sousedům, že ho potkal a že měl namířeno do Godalandu a odtud na sever do Gásasandu a ke Gudmundovi Mocnému do Mödruvellů. To se pak rozneslo po všem kraji.

149
Flosi hovořil se svými druhy, kteří s ním byli při upálení v Bergtórshválu: „Nemůžeme se oddat klidu, ale musíme pomýšlet na odjezd ze země a na zaplacení pokut. Dodržíme všechny podmínky smíru, jak se na muže sluší, a najdeme si příležitost k odjezdu, každý, jak se mu to nejlépe hodí."
Odpověděli, že se budou řídit jeho radou.
„Jeďme na východ do Hornafjordu," radil Flosi, „protože tam stojí loď, která patří trándheimskému muži Eyjólfovi, řečenému Nos. Eyjólf se chce oženit, ale nedosáhne svého cíle, nezůstane-li zde v zemi. Od něho koupíme loď, která nám stačí, neboť i když nás pojede mnoho, povezeme s sebou jen málo zboží. Je to velká loď a všichni se na ni vejdeme."
A tak skončili řeč. Zanedlouho potom vyjeli na východ a neustali v cestě, dokud nedojeli na Bjarnanes do Hornafjordu a nevyhledali Eyjólfa, který tam pobýval přes zimu. Flosimu a jeho družině se dostalo dobrého přijetí a všichni tam zůstali přes noc. Ráno pak jednal Flosi s majitelem lodi, zda by ji neprodal. Nor odpověděl, že by tak rád učinil, kdyby za ni dostal, co chce. Flosi se ho zeptal, jak by ji chtěl mít zaplacenu. Nor odpověděl, že by za ni chtěl půdu, a to v blízkosti. Potom vyprávěl Eyjólf Flosimu, že se uchází o sedlákovu dceru a jak tato jeho záležitost vypadá. Flosi mu slíbil, že se sám vynasnaží, aby věc dopadla dobře, a potom že od něho koupí loď. Nor byl jeho slibem velmi potěšen. Flosi mu nabídl půdu u Borgského přístavu a Nor s ním odešel k sedlákovi, aby dojednal svou záležitost. Flosi se přimluvil a tak by sjednán sňatek. Flosi postoupil Norovi půdu a rukoudáním potvrdil koupi lodi. Od Nora pak dostal kromě lodi ještě dvě stě ve zboží, jak se na tom dohodli. Nato odejel Flosi domů. U svých lidí byl tak oblíben, že mu každý půjčil nebo daroval všechno, co chtěl.
Flosi tedy odejel domů do Svínafellu a zůstal tam nějakou dobu. Kola Torsteinssona a Gunnara Lambasona poslal na východ do Hornafjordu, aby zůstali u lodi a připravili se na cestu, uložili zboží do pytlů a opatřili vše, čeho bude potřebí.
Sigfúsovi synové řekli Flosimu, že chtějí na západ do Fljótshlídu, aby ještě dohlédli na svá hospodářství a vzali si s sebou na cestu, co budou potřebovat - „nyní není třeba mít se před Kárim na pozoru," pravili, „když je v severním kraji."
„Nevím," odpověděl Flosi, „co je na těchto zprávách o Káriho cestách pravdy. Myslím, že se často ukázaly nepravdivými zprávy, které pocházely z bližšího kraje než tyto. Radil bych vám proto, abyste jeli v dostatečném počtu a drželi se pokud možno pohromadě a abyste byli velmi bdělí. Jen si, Ketile, vzpomeň na sen, který jsem ti vypravoval a který zůstal, jak jsi chtěl, jen mezi námi. Je s tebou mnoho lidí, jejichž jména byla tehdy volána."
Ketil mávl rukou: „Děkujeme ti za tvoje varování, ale co je komu určeno, to ho nemine." A víc o té věci nemluvili.
Potom se vydali Sigfúsovi synové i se svou družinou na západ. Bylo jich celkem osmnáct. Před odjezdem se políbili s Flosim, který jim přál šťastnou cestu. Vyslovil však obavu, že se již neuvidí se všemi, kteří odjíždějí, ale nikdo z nich se nedal odradit. Vyjeli tedy a Flosi je ještě požádal, aby vyzdvihli v Medallandu jeho zboží a vzali je s sebou na východ, a stejně aby učinili v Landbrotu a Skógahverfu. Pak vyjeli a jeli na Skáptartungu a po horské cestě severně Eyjafjöllského ledovce a dolů do Godalandu a dále lesy do Tórsmarky. Björn z Marky zpozoroval jejich cestu a hned se pustil za nimi. Pozdravil se s nimi srdečně a Sigfúsovi synové se zeptali na Káriho Sölmundarsona.
„Setkal jsem se s Kárim," řekl Björn, „ale je tomu už hezky dlouho. Jel tudy na sever do Gósasandu. Chtěl navštívit Gudmunda Mocného a zdálo se mi, že z vás má pořádný strach. Připadal si velmi opuštěný."
„A jistě se nás bude bát čím dál víc," kasal se Grani Gunnarsson. „Uvědomí si to, až nám přijde do rány. Nyní, když je sám, se ho už vůbec nebojíme."
Ketil mu řekl, aby raději mlčel a neřečnil.
Björn se jich zeptal, kdy pojedou zpět.
„Asi týden se zdržíme ve Fljótshlídu." Řekli mu též, kdy se budou vracet horskou cestou. Potom se rozloučili. Když přijeli na své dvorce, přivítali je doma s velkou láskou. Zůstali doma celý týden.
Björn se vrátil domů a vyhledal Káriho a řekl mu vše, co se dověděl o cestě Sigfúsových synů a o jejich plánu. Kári řekl, že mu tím prokázal velikou věrnost.
„Od jiných je možné se nadít, že budou jednat jinak, než mluvili, nikoliv však ode mne, když jsem jednou slíbil věrnost a péči hostitele," ujišťoval Björn.
Jeho ženě však uklouzlo: „To by ještě scházelo, abys zradil svého hosta!"

150
Kári se tam zdržel ještě šest nocí a tehdy prozradil Björnovi: „Nyní pojedeme na východ přes hory a dolů na Skaptártungu. Potom se dáme tajně Flosiho sněmovním krajem, protože bych se rád dostal do Alptafjordu a odtud odplul ze země."
„To je velmi odvážná cesta a sotva kdo by k ní měl odvahu kromě mne a tebe," řekl Björn.
Selka ho varovala: „Jestliže budeš Kárimu špatným průvodcem, pak ti říkám, že tě už nikdy nepustím k sobě do postele a moji příbuzní rozdělí náš společný majetek mezi námi."
„Myslím, ženo," odpověděl Björn, „že si budeš musit hledat jiný důvod k našemu rozvodu, neboť uvidíš, že si v boji dovedu vést jako hrdina."
Vydali se pak za dne do hor, ale neužili obecné cesty. S hor sjeli na Skaptártungu a kolem všech dvorců k řece Skaptá a tam odvedli koně do blízké kotliny, sami se však vydali na číhanou, ale tak, aby je nikdo nemohl zpozorovat.
„Co podnikneme, pojedou-li teď z hor směrem k nám?" zeptal se Kári Björna.
„Myslím, že jsou jen dvě možnosti," odpověděl Björn, „buďto ujet na sever podél stráně a nechat je tudy projet, anebo počkat, nezůstanou-li někteří pozadu, a potom je napadnout."
Dlouho se potom radili a Björn byl hned pro to, aby rychle utekli, a hned zas chtěl čekat a napadnout je, a to působilo Kárimu velkou zábavu.
Sigfúsovi synové odjeli z domu v ten den, jak řekli Björnovi. Když přijeli do Marky, chtěli mluvit s Björnem a zatloukli na dveře. Zena vyšla ven a pozdravila je. Zeptali se jí, kde je Björn. Odpověděla, že jel dolů pod Eyjafjöllské kopce na východ k Seljalandu a do Holtu - „protože tam má nějaké pohledávky." Uvěřili tomu, neboť věděli, že tam Björn pohledávky skutečně měl. Zamířili pak na východ do hor a neustali v cestě, dokud nedosáhli Skaptártungy. Odtud jeli dolů podél řeky Skaptá a zastavili se, aby nechali popást koně, právě v místě, kde to Kári s Björnem čekali. Tam se také rozdělili. Ketil z Marky zamířil na východ do Medallandu a s ním jeho osm mužů, kdežto ostatní si lehli, aby si zdřímli. Nic nezpozorovali a najednou stál Kári s Björnem u nich. Na místě vybíhal do řeky krátký ostroh. Tam zaujal Kári místo a vybídl Björna, aby se postavil za něj a nepouštěl se příliš dopředu - „ale jinak mi pomáhej, jak budeš moci."
„Něco jiného jsem si přál," řekl Björn, „nikdy totiž neužít jiného za štít, ale v tomhle postavení, do kterého jsme se teď dostali, tě budu musit asi poslechnout. Svou chytrostí však a hbitostí mohu ti být prospěšný a našim nepřátelům nebezpečný."
Tam ti se zatím zdvihli a vrhli se proti nim. Nejrychlejší byl Módólf Ketilsson, který hned bodl po Kárim oštěpem. Kári držel před sebou štít. Oštěp se zabodl do štítu a zůstal v něm vězet.
Kári trhl štítem tak prudce, že se hrot oštěpu ulomil, a vytáhnuv meč, sekl jím po Módólfovi, který nastavil svůj meč. Káriho zbraň zasáhla rukojeť, ale svezla se po ní Módólfovi do zápěstí a usekla mu ruku, která i s mečem spadla na zem. Nadto zasáhl Káriho meč Módólfa do boku a projel mu mezi žebry. Tu se Módólf zvrátil a byl hned mrtev. Grani Gunnarsson uchopil oštěp a mrštil jím po Kárim, ale ten zarazil svůj štít do země a levou rukou chytil oštěp ve vzduchu a hodil jím hned zpět po Granim a levicí uchopil zase svůj štít. Grani se chránil štítem. Oštěp zasáhl štít a projel jím a zasáhl ještě Graniho do nohy pod slabinou a projel jí a zabodl se do země. Grani nemohl dostat oštěp z rány, dokud nepřišli druhové a nevytáhli jej. Graniho pak přikryli v blízké kotlině štíty.
Jeden z protivníků přiskočil ke Kárimu a chtěl mu useknout nohu. Björn mu však sekl po ruce, ale hned se zase schoval za Káriho záda, takže na něho nikdo nemohl. Kári se zatím rozmáchl mečem proti tomu muži a rozsekl ho vpůli.
Tu napadl Káriho Lambi Sigurdarson a sekl po něm mečem. Kári nastavil štít naplocho, takže se meč po něm svezl. Kári sám pak ho bodl do prsou, tak prudce, že zbraň projela zády mezi lopatkami, a to byla Lambiho smrt. Vtom napadl Káriho Torstein Gerleifsson a chtěl se mu dostat do boku. Kári to však zpozoroval a rozmáchl se proti němu mečem a rozsekl ho mezi lopatkami vpůli. A hned nato zasadil smrtelnou ránu Gunnarovi ze Skálu.
Björn zranil tři muže, kteří chtěli napadnout Káriho, ale nikdy se neodvážil tolik dopředu, aby byl v nebezpečí. Nebyl také zraněn ani on, ani Kári. Ale ti, kteří se dali před nimi nakonec na útěk, měli každý nějaké zranění. Vsedli na své koně a ujížděli k řece Skaptá, jak rychle jen mohli, a měli takový strach, že se nikde nezastavili a nikomu nevypravovali, co se stalo. Kári a Björn volali za nimi, ale ti ujížděli dál východním směrem k Skógahverfu a nezastavili se, až přijeli do Svínafellu. Flosi nebyl doma, když tam přijeli, a proto nedošlo k pronásledování Káriho.
Kári odejel na dvorec Skál a tam ohlásil, které muže ubil. Oznámil tam smrt Gunnarovu a smrt jiných pěti mužů i zranění Graniho a dodal, že by ho měli dopravit domů, chtějí-li, aby zůstal naživu. Björn prohlásil, že nemá chuť ho ubít, ačkoliv by si to zasloužil, ale ti, co mu odpověděli, myslili, že z jeho statečnosti jen málo lidí hnije v zemi. Björn odpověděl, že věci stojí právě tak, že by ze sídských obyvatel mohlo teď hnít tolik lidí, kolik by chtěl. Odpověděli mu, že to je hrozné pomyšlení.

151
Kári a Björn pak odejeli a Kári se zeptal Björna: „Co teď?"
„Záleží ti moc na mé radě?"
„To víš, že záleží," přikývl Kári.
„Tak ti hned poradím," řekl Björn. „Obelstíme je, jako bohové obelstili obry. Budeme dělat, jako bychom jeli na sever do hor. Jakmile se však octneme za vrchy, obrátíme se a pojedeme dolů podél řeky a schováme se na místě, které se nám bude zdát nejvhodnější, a zůstaneme tam, dokud nás budou pronásledovat, vyjedou-li ovšem vůbec za námi."
„Však jsem si to také myslil," souhlasil Kári.
„Přesvědčíš se," řekl Björn, „že se právě tak málo spletu v rozumné úvaze jako v boji."
Jeli pak dolů podél řeky Skaptá a přijeli k místu, kde jedno rameno odbočuje na jihovýchod. Dali se podél prostředního ramene a neustali v jízdě, dokud se nedostali do Medallandu a na slatinu Kringlumýr. Tam je kolem dokola láva.
Kári požádal Björna, aby dával pozor na koně - „protože mně se chce hrozně spát."
Björn tedy hlídal koně a Kári si lehl. Nespal však dlouho, když ho Björn probudil. Koně, které sehnal Björn dohromady, stáli opodál.
Björn si pochvaloval: „Věru že jsem ti velmi potřebný. Kdo by neměl tolik odvahy, jako mám já, utekl by ti teď, protože tvoji nepřátelé už přijíždějí, a honem se připrav."
Kári se postavil pod převislou skálu a Björn se ho zeptal: „Kam se mám postavit já?"
Kári odpověděl: „Jedno z dvojího máš na vybranou: buď se postavíš za mne a chraň se štítem, myslíš-li, že ti to bude co platné, anebo vsedni na koně a ujížděj odtud, co můžeš nejrychleji."
„To neudělám," řekl Björn, „a mám k tomu mnoho důvodů. Za prvé, že by zlé jazyky mohly vykládat, že jsem utekl ze zbabělosti. A za druhé vím, že by se tam ti domnívali, jak velký neudělali lov, kdyby se jim podařilo mne chytit. Dva nebo tři by se pustili za mnou, ale tím bych ti sotva nějak prospěl. Proto raději zůstanu s tebou a s tebou se budu bránit."
Nečekali dlouho a viděli, jak přes slatinu jedou koně s nákladem a s nimi tři muži.
„Tihle nás nevidí," myslil Kári.
„Nechme je tedy, ať jedou," pravil Björn.
Ti tři projeli kolem, ale ostatních šest, kteří jeli vzadu, je zpozorovali a seskákali hned s koní a vrhli se proti nim. První se obrátil proti Kárimu Glúm Hildisson a bodl po něm oštěpem. Kári uskočil, takže se ho oštěp minul a narazil na skálu. Björn byl pohotový a uťal ihned hrot dřevce. Kári sekl po Glúmovi mečem a zasáhl mu nohu a přesekl mu ji v stehně. Byla to smrtelná rána. Tu se vrhli proti Kárimu Torfinnovi synové Vébrand a Ásbrand. Kári se obrátil proti Vébrandovi a proklál ho mečem a potom usekl Ásbrandovi obě nohy. To už byli zraněni také Kári a Björn. Tehdy napadl Káriho Ketil z Marky a hodil po něm oštěpem. Kári zdvihl nohu a oštěp se zabodl do země. Kári na něj skočil a zlomil ho. Pak uchopil Ketila rukou. Björn přiskočil a chtěl ho ubít. Kári však pravil: „Nech ho, neboť mu chci darovat život." A Ketilovi řekl: „Kdyby se stalo, Ketile, že bych tě ještě někdy měl takhle v moci, přece bych tě neubil."
Ketil sotva odpověděl a odejel se svými druhy a těm, kteří ještě o utkání nic nevěděli, vyprávěl, co se stalo. Také lidem z kraje vyprávěli o svém utkání s Kárim. Hned byli svoláni do zbraně muži a došlo k pronásledování podél všech říčních toků až daleko na sever do hor. Toto pronásledování trvalo tři dni. Potom se však muži vrátili domů a Ketil odejel se svými druhy do Svínafellu a vypravoval, co se přihodilo. Flosi nebyl nijak překvapen a poznamenal, že není zcela jisté, zůstane-li jen při tom: „Neboť Kári vyniká nade všechny, kdo žijí nyní v této zemi, a nikdo se s ním nemůže rovnat."

152
Nyní se musíme vrátit ke Kárimu, který zamířil s Björnem do Písků. Když přijeli k pahorku porostlému divokým ovsem, nasekali ovsa a dali koním. Kári odhadl tak přesně počínání druhých, že odejel odtud právě ve chvíli, když Flosiho lidé ustali v pronásledování. V noci jel obydleným krajem, potom zamířil do hor a pokračoval touž cestou, kterou předtím přijel. A neustal v jízdě, dokud se nevrátil do Marky.
Tu se obrátil Björn na Káriho: „Musíš nyní před mou ženou dokázat své přátelství ke mně, neboť ona nebude chtít věřit mým slovům, ale mně na tom velmi záleží, aby mi uvěřila. Odměň se mi nyní za to, že jsem ti byl tak věrným druhem na tvé výpravě."
„Buď bez starosti," uklidňoval ho Kári.
Potom vjeli na dvůr. Selka je srdečně přivítala a zeptala se, co je nového.
„Ted půjde do tuhého, má milá," řekl Björn.
Selka se usmála těmto slovům a zeptala se Káriho: „Jak si vedl?"
„Má nechráněná záda, kdo nemá bratra," odpověděl Kári, „a Björn si vedl statečně. Zranil tři muže a sám je také poraněn a pomáhal mi, jak jen mohl."
Zdrželi se tam tři noci. Pak odjeli do Holtu k Torgeirovi a vyprávěli mu, co se zběhlo, neboť na dvorci ještě o ničem nevěděli. Torgeir poděkoval Kárimu a bylo vidět, že ho zprávy těší. Přece se ho však zeptal, zda vykonal již vše, co hodlal vykonat.
Kári mu sdělil své úmysly: „Rád bych ještě ubil Gunnara Lambasona a Kola Torsteinssona, naskytne-li se příležitost. A bude to patnáct mužů dohromady s těmi, které jsme ubili spolu. Mám však k tobě prosbu."
Torgeir odpověděl, že pro něho udělá všechno, oč ho požádá.
„Rád bych, abys mého druha Björna, který byl se mnou při těch utkáních, vzal k sobě a vyměnil mu jeho hospodářství a poskytl mu zde dvorec se vším, co patří k hospodaření. A drž nad ním svou ruku, aby se mu nemohli mstít. Pro tak mocného muže, jako jsi ty, to nebude nijak těžké."
„Udělám, jak si přeješ," slíbil Torgeir. Dal pak Björnovi dvorec Ásólfskali se vším vybavením a sám se ujal hospodaření v Marce. Torgeir odstěhoval do Ásólfskáli také Björnovu čeleď a sjednal mu smír. Nyní se teprve cítil Björn jako pravý muž.
Kári odejel a neustal v cestě, dokud nepřijel na dvorec Tungu k Ásgrímovi Ellida-Grímssonovi. Ásgrím přijal Káriho velmi srdečně. Kári mu vypravoval podrobně o celém průběhu utkání. Ásgrím se vyjádřil s uznáním o jeho činech a zeptal se ho, co nyní hodlá podniknout.
„Chci se pustit za nimi na moře a do cizích zemí a číhat na ně a ubít je, bude-li mi přát štěstí."
Ásgrím ho chválil, že se mu v odvaze nikdo nevyrovná. Kári u něho zůstal několik dní. Potom odejel ke Gizurovi, který ho přijal rovněž s otevřenou náručí. Kári se u něho zdržel nějakou dobu a řekl mu, že nyní hodlá jet dolů do Eyrského přístavu. Při loučení dal Gizur Kárimu znamenitý meč. Potom odejel Kári do přístavu, aby si zajistil místo na lodi Kolbeina Černého, který pocházel z Orkneyjí a byl dávným přítelem Káriho. Byl to velmi udatný muž. Kolbein uvítal Káriho srdečně a sliboval, že s ním chce sdílet společný osud.

153
Flosi jel na východ do Hornafjordu. Provázeli ho téměř všichni muži z jeho sněmovního kraje, pomáhajíce mu dopravit jeho zboží a zboží jeho druhů a všechno ostatní, co potřeboval na cestu. Pak připravovali loď k vyplutí. Flosi zůstal u lodi, až byla hotova, a když dostali příznivý vítr, vypluli na moře. Cesta jim trvala dlouho, neboť měli špatné počasí a velmi bloudili.
Stalo se jednou, že se přes ně valily mohutné vlny. Flosi ujišťoval, že jsou jistě poblíž země a že je to příboj. Byla hustá mlha, nečas se zhoršoval a zvedla se veliká bouře. Byli bezmocní, ale nakonec byli jedné noci zahnáni na břeh. Muži se zachránili, ale loď se roztříštila na kusy a také zboží bylo ztraceno. Byli promáčeni a musili hledat přístřeší, kde by se ohřáli. Druhého dne vyšli na výšinu. Vyčasilo se již a Flosi se zeptal svých druhů, nezná-li někdo z nich tuto zemi. Dva muži prohlásili, že ji znají z dřívějších cest - „a dostali jsme se na ostrov Hrossey v Orkneyích."
„Věru že jsme mohli mít lepší přistání," pravil Flosi, „protože Helgi Njálsson, který padl mou rukou, byl v družině jarla Sigurda Hlödvissona."
Našli si pak skrýš a natrhali si mechu, aby se jím přikryli. Neleželi dlouho, když Flosi prohlásil: „Musíme odtud, aby nás nezpozorovali zdejší lidé."
Vstali tedy a radili se.
Flosi řekl: „Vydáme se všichni do jarlovy moci, neboť nám nic jiného nezbývá. Jarl má tak jako tak náš život ve svých rukou, bude-li mu na tom záležet. „Opustili pak to místo a Flosi je ještě upozornil, aby nikomu nevypravovali o své cestě ani o jiných událostech, dokud sám nepodá zprávu jarlovi. Šli, až se setkali s lidmi, kteří jim ukázali, kde najdou jarla. Předstoupili pak před jarla. Flosi ho pozdravil a jarl se ho zeptal, kdo jsou. Flosi řekl své jméno a pravil, z kterého kraje na Islandu pochází. Jarl už dříve slyšel o Njálovu upálení, a proto hned věděl, koho má před sebou.
Hned se také zeptal Flosiho: „Co mi můžeš říci o Njálovu synu Helgim, který býval v mé družině?"
„Jen to," odpověděl Flosi, „že jsem mu uťal hlavu."
Jarl poručil, aby je jali, a jeho rozkaz byl hned splněn. Vtom však přišel Torstein, syn Halla ze Sídy, jehož sestru Steinvöru měl Flosi za ženu. Torstein patřil k jarlově družině. Když viděl, že Flosi je jat, předstoupil před jarla a nabídl za Flosiho všechen svůj majetek. Jarl byl dlouho pobouřen. Ale nakonec to dopadlo na přímluvu vážených mužů - neboť Torstein měl mnoho přátel - tak, že jarl přijal narovnání a dal svobodu a mír Flosimu i jeho druhům. A po způsobu mocných lidí přijal Flosiho do svých služeb, které dříve zastával Helgi Njálsson. Tak se stal Flosi členem družiny Sigurda jarla a brzy si ho jarl velmi oblíbil.

154
Kári a Kolbein Černý vypluli z Eyrského přístavu o čtrnáct dní později než Flosi a jeho druhové z Hornafjordu. Měli příznivý vítr a cesta jim netrvala dlouho. Připluli k ostrovu Fridarey, který leží mezi Hjaltlandem a Orkneyemi. Káriho přijal k sobě muž jménem Dávid Bílý. Ten vyprávěl Kárimu o cestách Flosiho a jeho druhů, jak se o nich doslechl. Dávid byl věrným přítelem Káriho a Kári se u něho zdržel přes celou zimu. Z ostrova Hrossey dostali zprávy o všem, co se tam přihodilo. Jarl Sigurd pozval k sobě na vánoce svého příbuzného Gilliho, jarla z Jižních ostrovů. Gilli měl za ženu sestru jarla Sigurda Svanlaugu. Tehdy navštívil jarla Sigurda též irský král Sigtrygg, syn Óláfa Kvárana. Jeho matka se jmenovala Kormlöd. Byla to žena nad jiné krásná a skvělá ve všem, co nezáleželo na její vůli. Ve všem, o čem sama mohla rozhodovat, se však ukázala zlou. Kormlöd byla dříve vdána za krále Brjána, ale nyní byli rozloučeni. Brján byl skvělý vládce. Své sídlo měl v Kantaraborgu v Irsku. Jeho bratrem byl Úlf Svárlivý, znamenitý rek a válečník. Brjánův chovanec se jmenoval Kertjálfad. Byl to syn krále Kylfa, který svedl mnoho bitev s králem Brjánem a nakonec musil před ním uprchnout ze země a vstoupil do kláštera. Ale když král Brján podnikl pouť do Říma, setkal se tam s králem Kylfem a oba se smířili. Tehdy se král Brján ujal jeho syna Kertjálfada a oblíbil si ho více než své vlastní syny. V době našich událostí byl Kertjálfad již dospělý a nad jiné muže odvážný.
Dungad se jmenoval první syn krále Brjána, druhý Margad a třetí Tadk, nebo jak je u nás zvykem říkat, Tann. Tann byl nejmladší. Oba starší synové byli již vzrostlí a velmi stateční. Kormlöd nebyla matkou Brjánových dětí. Po své rozluce s Brjánem zahořela k němu takovou nenávistí, že by ho byla nejraději viděla mrtvého. Král Brján odpouštěl mužům, kterým hrozil trest vyhnanství, až třikrát tutéž vinu, ale dopustili-li se zločinu víckrát, dával je odsoudit podle zákonů. Podle toho možno soudit, jaký to byl král. Kormlöd naváděla velmi svého syna Sigtrygga, aby zabil krále Brjána. Poslala ho proto k jarlovi Sigurdovi, aby ho požádal o pomoc. Před vánoci přišel Sigtrygg na Orkneye. Tehdy tam přijel také jarl Gilli, jak již bylo pověděno.
Král Sigtrygg seděl uprostřed v křesle a po každé straně mu seděl jeden z jarlů. Sigtryggovi a Gilliho lidé seděli na vnitřní straně síně, dále od dveří, kdežto Flosi a Torstein Hallsson seděli z druhé strany, blíže dveří, a celá síň byla plná hostí.
Král Sigtrygg a jarl Gilli chtěli slyšet o Njálově upálení a co se stalo od té doby. Gunnar Lambason byl vybrán, aby vyprávěl příběh, a byl mu přisunut stolec, aby si sedl.

155
V té době přistáli k ostrovu Hrossey Kári a Kolbein a Dávid Bílý, aniž je kdo zpozoroval. Hned vystoupili na břeh a jen několik mužů zůstalo u lodí. Kári a jeho druhové zamířili k jarlovu dvoru a přišli k síni, zrovna v době hostiny. Náhoda tomu chtěla, že Gunnar právě vypravoval o Njálovu upálení. Kári poslouchal se svými druhy venku. Bylo to na den narození Páně.
Král Sigtrygg se zeptal: „Jakpak snášel Skarphedin oheň?"
„Zpočátku dobře," řekl Gunnar, „ale nakonec se dal do pláče."
Nevypravoval nestranně, ale se zaujetím, a mnoho si vymýšlel. Kári to nevydržel a skočil dovnitř s taseným mečem a pronesl verše:

Mořeplavče mužný,
mírni se v své chloubě.
Nepřátelé Njála
nestoudně si vedli,
pomstu však už pádnou
pocítili všichni.
Havrani, víš, hladní
hody měli tučné.

Potom skočil doprostřed síně a ťal Gunnaru Lambasonovi po šíji, a to tak prudce, že hlava sletěla na stůl před krále a jarly. Stoly se pokryly krví a stejně i šaty jarlů. Jarl Sigurd poznal muže, který způsobil ubití, a rozkázal: „Chopte se Káriho a ubijte ho."
Kári byl kdysi v družině jarla Sigurda a byl v ní velmi oblíben. Nyní také nikdo nevstal, ať si jarl mluvil, co chtěl.
Kári řekl: „Mnozí se budou, pane, domnívat, že jsem tento čin vykonal za vás, pomstiv člena vaší družiny."
„Neučinil tak Kári bez důvodu, protože s námi nesjednal smír," prohlásil Flosi. „Učinil jen, k čemu měl plné právo."
Kári odešel a nikdo ho nepronásledoval. Zamířil pak i se svými druhy k lodi. Počasí bylo dobré, a tak odpluli na jih ke Katanesu a v Trásvíku vystoupili na břeh. Tam navštívili vznešeného muže jménem Skeggi a dlouho se u něho zdrželi.
V jarlově síni na Orkneyjích otřeli stoly a vynesli mrtvého. Jarlovi byla donesena zpráva, že Kári odejel se svými druhy na jih do Skotska.
Král Sigtrygg řekl: „Je to jistě velký bojovník, když si počínal tak odvážně a bez ohledu na vlastní nebezpečí."
„Nikdo není tak smělý jako Kári," poznamenal jarl Sigurd.
Potom se ujal slova Flosi a vyprávěl celý příběh o Njálovu upálení. Vyprávěl nestranně a všichni věřili jeho slovům.
Král Sigtrygg přednesl nyní jarlu Sigurdovi svou záležitost a prosil ho, aby s ním jel do bitvy proti králi Brjánovi. Jarl dlouho váhal, a nakonec položil své podmínky. Vymínil si, že podaří-li se jim porazit Brjána, dostane Sigtryggovu matku za manželku a sám se stane irským králem. Všichni zrazovali jarla Sigurda, aby tak nečinil, ale nic nepomohlo. Rozloučili se potom tak, že jarl Sigurd slíbil svou účast a král Sigtrygg mu za to slíbil ruku své matky a království. Bylo smluveno, že jarl Sigurd přitáhne s celým svým vojskem na Květnou neděli do Dyflinu.
Sigtrygg pak odejel na jih do Irska a řekl své matce Kormlödě, že jarl se přidal na jejich stranu a co mu za to musil slíbit. Kormlöd s tím byla srozuměna, ale dodala, aby hleděl sebrat ještě víc vojska. Sigtrygg se zeptal, kde je má vzít. Odpověděla mu, že u západního břehu ostrova Mönu leží dva víkingové s třiceti loďmi - „a jsou to tak tvrdí bojovníci, že jim nic neodolá. Jeden z nich se jmenuje Óspak a druhý Bródir. Navštiv je a získej je na naši stranu a slib jim vše, oč budou žádat."
Sigtrygg tedy jel za víkingy a setkal se s nimi západně od Mönu. Hned jim přednesl svou záležitost, ale Bródir se zdráhal, dokud mu Sigtrygg neslíbil království a ruku své matky. Ujednání mělo zůstat v tajnosti, aby se o něm nedověděl jarl Sigurd. Také Bródir měl přijet před Květnou nedělí do Dyflinu. Král Sigtrygg pak odejel domů k své matce a řekl jí, jak pořídil.
Bródir se radil s Óspakem. Opakoval mu celou rozmluvu, kterou měl se Sigtryggem, a prosil ho, aby s ním jel do boje proti králi Brjánovi, a dodal, že mu na tom velmi záleží. Óspak však odpověděl, že proti tak dobrému králi nemíní bojovat. Rozešli se proto v nevůli a rozdělili mezi sebe své jmění. Óspak podržel deset lodí a Bródir dvacet. Óspak byl pohan, ale velmi chytrý. Se svými loďmi odejel do zátoky, kdežto Bródir zůstal před ní. Bródir přijal již dříve křesťanskou víru a byl vysvěcen na jáhna, ale potom odpadl od víry a stal se zrádcem na Bohu, obětoval pohanským duchům a hověl kouzlům. Nosil zbroj, od které se odrážela všechna zbraň. Byl velký a silný, černých vlasů a tak dlouhých, že si je mohl zastrčit za pás.

156
Stalo se jedné noci, že se nad Bródirem a jeho družinou rozpoutal velký hluk, takže se všichni probudili a vyskočili a rychle se oblékli. Zároveň na ně padal horký krvavý déšť. Chránili se štíty, ale mnoho se jich přece jen popálilo a na každé lodi byl jeden mrtvý. Tento div trval až do rozednění. Ve dne pak všichni spali. V noci nato se opět ozval ten hluk a zase vyskočili všichni ze svých míst. Tehdy vyklouzly meče samy z pochvy a sekyry a oštěpy byly vyhozeny vzhůru a bily se samy od sebe ve vzduchu. Zbraně doléhaly na ně tak prudce, že mnozí byli zraněni a na každé lodi byl opět jeden mrtvý. Také tento div trval až do rána. A ve dne zase všichni spali. Třetí noc byl hluk stejně hrozný. Tehdy přiletěli na ně havrani a jejich zobáky a drápy vypadaly jako ze železa. Havrani doráželi na ně s takovou silou, že se musili bránit meči a chránit štíty. Tak to trvalo zase až do rána. I tentokrát byl na každé lodi jeden mrtvý. Ráno si ulehli všichni k spánku a spali nějakou chvíli, ale když se Bródir probudil, povzdechl bolestně a poručil spustit člun - „protože musím mluvit s Óspakem."
Vstoupil pak do člunu ještě s několika muži. Když přijel k Óspakovi, vypravoval mu o všech těch divech, které se mu přihodily, a prosil ho, aby mu řekl, čeho jsou asi předzvěstí. Óspak mu však nechtěl nic říci, dokud mu nezaručil svobodu. Bródir mu tedy zaručil svobodu, ale Óspak otálel až do noci, neboť v noci Bródir nikdy nikoho neubil.
Tehdy předpověděl Óspak: „Když na vás padal krvavý déšť, to znamená, že prolijete krev četných mužů, svých i jiných. Veliký hluk, který jste slyšeli, značí, že zažijete otřes světa a že všichni brzo zemřete. To, že vás napadly zbraně, značí brzký boj a havrani znamenají ďábly, v které věříte a kteří vás odnesou do horoucích pekel."
Bródir se tak rozzlobil, že nebyl schopen pronést jediné slovo, a hned odejel za svým mužstvem a dal celý záliv uzavřít loďmi, které připevnil lany k pevnině, aby mu nikdo z Óspakových lidí neunikl, neboť je chtěl ráno všechny pobít. Óspak, kterému nezůstal jeho plán utajen, slíbil tehdy, že přijme novou víru a přidá se na stranu krále Brjána a bude mu do smrti sloužit. Poručil pak lodi přikrýt a vléci je podél břehu a přesekat lana Bródirových lodí. Bródirovi lidé spali a Óspak projel se svými loďmi fjordem a zamířil na západ k Irsku. Ve své plavbě neustal, dokud nepřiplul do Kantaraborgu. Óspak vyprávěl králi Brjánovi vše, o čem se doslechl, a přijal křest a vstoupil do králových služeb. Potom dal král Brján v celé své říši sbírat mužstvo a všechno vojsko se mělo dostavit v týdnu před Květnou nedělí před Dyflin.

157
Jarl Sigurd Hlödvisson se chystal vyrazit z Orkneyjí. Flosi se nabídl, že pojede s ním, ale jarl nechtěl, protože podle slibu měl Flosi vykonat pouť do Říma. Flosi mu potom nabídl pro jeho výpravu patnáct mužů ze své družiny a ty jarl přijal. Flosi pak odejel s jarlem Gillim na Jižní ostrovy. S jarlem Sigurdem se vypravil Torstein Hallsson, Hrafn Rudý a Erling z ostrova Straumey. Jarl nechtěl, aby Hárek jel s ním, ale slíbil, že jemu nejprve podá zprávu o událostech. Na Květnou neděli přibyl jarl s celým svým vojskem do Dyflinu, kde již byl Bródir, rovněž se vším svým vojskem. Bródir se hleděl dopátrat kouzly, jaký bude průběh bitvy, a odpověď zněla, že dojde-li k bitvě v pátek, král Brján zvítězí, ale v bitvě padne. Dojde-li však k bitvě dřív, že padnou všichni, kdo jdou proti němu. Proto Bródir chtěl, aby nebojovali dříve než v pátek. Ve čtvrtek přiklusal ke Kormlödě muž na plavém koni a v ruce držel oštěp. Jezdec měl s Bródirem a Kormlödou dlouhou rozmluvu.
Král Brján přitáhl se vším svým vojskem do Dyflinu. V pátek vyrazilo vojsko z města a obě strany se seřadily v šik. Bródir stál na jednom křídle šiku a král Sigtrygg na druhém. Jarl Sigurd byl uprostřed.
Král Brján však nechtěl bojovat v pátek, a proto byla kolem něho utvořena tvrz z bojovníků s pevnými štíty a před ní byl sešikován pluk. Na křídle, proti kterému stál Bródir, byl Úlf Svárlivý, a na druhém křídle stál Óspak s Brjánovými syny proti Sigtryggovi. Uprostřed šiku zaujal místo Kertjálfad a před ním byly neseny korouhve.
Siky na sebe narazily a došlo k velmi prudké bitvě. Bródir pronikl do Úlfových řad a pobil všechny, kteří stáli vpředu, jemu však neublížila žádná zbraň. Tu se proti němu obrátil Úlf a vrazil do něho třikrát oštěpem tak silně, že se Bródir pokaždé svalil, a zdálo se už, že se ani nepostaví na nohy, potom však přece jen vstal a utekl z boje rovnou do lesa. Jarl Sigurd měl tvrdý boj s Ketjálfadem. Ten dorážel tak prudce, že pobil všechny jarlovy muže, kteří stáli vpředu. Rozbil jarlův šik a pronikl až k místu, kde vlál praporec, a praporečníka zabil. Jarl určil jiného muže, aby nesl prapor, a bitva nabyla ještě na prudkosti. Kertjálfad ubil i druhého praporečníka a všechny, kteří mu byli nablízku. Jarl Sigurd žádal pak Torsteina Hallssona, aby nesl korouhev, a Torstein ji chtěl již zdvihnout.
Ámund Bílý ho však varoval: „Nenos, Torsteine, korouhev, neboť všichni, kdo ji nesli, padli."
„Hrafne," zvolal jarl, „vezmi ty praporec!"
„Nes si sám svého ďábla," odpověděl Hrafn.
Jarl řekl: „Sluší se, aby zůstalo obojí pohromadě, žebrák a žvanec," a sňal korouhev s tyče a zastrčil si ji do šatu. Brzy nato padl Ámund Bílý. Tehdy byl také jarl probodnut oštěpem. Óspak se probil celým nepřátelským šikem. Sám nesl těžké rány a ztratil oba Brjánovy syny. Sigtrygg se dal na útěk a s ním utíkal celý šik. Když už všichni prchali, zůstal Torstein Hallsson stát, aby si uvázal řemínek u bot. Kertjálfad se ho zeptal, proč neprchá.
„Proto," odpověděl Torstein, „že dnes se stejně nedostanu domů, neboť můj domov je na Islandě."
Kertjálfad mu daroval život. Hrafn Rudý byl zahnán do řeky a zdálo se mu, že dole vidí peklo a že ho čerti chtějí stáhnout k sobě. V té úzkosti se obrátil na svatého Petra: „Dvakrát jsem, svatý Petře, běžel, ubohý tvůj pes, do Říma, a kdybys dovolil, běžel bych ještě potřetí."
Potom ho ďáblové pustili a Hrafn se dostal přes řeku.
Bródir nyní viděl, že Brjánovo vojsko pronásleduje prchající a kolem krále že zbylo jen málo mužů. Vyběhl tedy z lesa, prorazil stráží a udeřil proti králi. Hoch Tadk napřáhl ruku, ale meč mu uťal kus ramene a králi hlavu. Králova krev vytryskla chlapci na pahýl ramene a rameno se hned zacelilo.
Tu zvolal Bródir silným hlasem: „Od úst k ústům ať jde zvěst, že Bródir ubil Brjána."
Posel spěchal k těm, kteří pronásledovali prchající, aby jim oznámil Brjánovu smrt. Úlf a Kertjálfad se rychle vrátili, a obklíčivše Bródira a jeho druhy, házeli po nich kusy dřeva. Nakonec byl Bródir jat. Úlf mu rozpáral břicho a uvázal mu konec střev k dubu a hnal ho kolem stromu, až se všechna střeva natočila na kmen. Teprve tehdy Bródir zemřel. Také všichni Bródirovi muži byli ubiti. Potom přistoupili k Brjánovu tělu, aby je ošetřili. Králova hlava zatím přirostla k trupu.
V Brjánově bitvě padlo patnáct mužů, kteří se zúčastnili Njálova upálení. Padl tam též Halldór Gudmundarson a Erling ze Straumey.
Na Velký pátek se přihodilo na Katanesu, že muž jménem Dörrud vyšel ven a viděl, jak dvanáct postav jelo k ženské jizbě a zmizelo uvnitř. Dörrud šel k jizbě, a co viděl: uvnitř byly ženy a měly připraven stav. Lidské hlavy sloužily za závaží a střeva z mužů za osnovu a útek, meč za bidlen a šíp za člunek. Ženy zpívaly:

Na luk napjaly
osnovu norny,
vědmy války
utkávají
oštěpem ostrým
obraz z krve.
Potokem poteče
krev padlých reků.
Sloupy stavu
silné kosti,
osnova, útek
obří střeva,
lidské lebky
látku pnou pevně,
člunek čilý
čarovný šíp,
mečem mužů
mrak války je tkán.
Valkyrje hrozné,
Hild, Hjörtrimol,
Sanngrít, Svipol,
spěchají tkát.
Meče míří
do štítů mužů,
šípy sviští,
kopí se štěpí.
Tkáme, tkáme
Ódinův útek,
korouhev krále.
Vpřed se probijem
do prvních řad,
kde přátelé
paží silných
rány rázné
rozdávají.
Tkáme, tkáme
Ódinův útek,
ke králi boje
krok náš míří,
pomoc v pole
přinášíme,
kde Gunn a Góndul
mávají meči.
Tkáme, tkáme
Ódinův útek.
Pospěšme rychle
k praporu krále.
Nepřítel prchá,
poražen je.
Padlých mužů
je plné pole.
Jarl jasný
jistou ranou
byl sražen k zemi.
Vládnout bude
všude vůkol
mladého krále
mocná ruka.
Mír bude v říši.
Hrozný je pohled.
Pod nebem plují
krvavé mraky,
vzduch je rudý
reků krví.
Valkyrje vítězství
vojska pějí,
velebí válku.
Píseň jsme pěly
mladému králi.
Kopyta koní
teď tepají zem.
Spěchejte sbory,
doneste zpěv
valkyr věčných.
Zvěstujte vítězství.

Pak strhly látku, kterou utkaly, se stavu a každá si z ní utrhla kus. Dörrud odstoupil od okna a šel domů. Zeny vsedly na koně a šest jich jelo na jih a druhých šest na sever.
Totéž vidění měl na Ovčích ostrovech Brand Gneistason.
Na Islandě v Svínafellu potřísnila na Velký pátek krev kněžské mešní roucho, takže je kněz musil odložit. V Tváttá uviděl kněz na Velký pátek, když sloužil u oltáře, propast jak moře hlubokou a v ní divné netvory a dlouho nebyl s to sloužit mši. Na Orkneyjích se zdálo Hárekovi, že vidí jarla Sigurda a s ním několik mužů. Hárek vsedl na koně a jel jarlovi naproti. A lidé viděli, že se oba sešli a jeli spolu na blízký kopec, a nikdo je už potom nikdy nespatřil. Jarl Gilli na Jižních ostrovech měl sen, že k němu přišel nějaký muž a pravil, že se jmenuje Herfinn a že přichází z Irska. A když se ho ve snu zeptal, co je tam nového, pronesl muž tyto verše:

Bedlivě jsem bitvě
irských bojovníků
přihlížel. Ta půtka
prudká byla. Mečů
ostří s oštěpy se
utkávala. Padl
Sigurd smělý. Osud
stejný potkal Brjána.

Flosi a jarl rozmlouvali dlouho o tomto snu. Za týden nato přišel tam Hrafn Rudý a vyprávěl jim podrobně o Brjánově bitvě, o pádu Brjána a jarla Sigurda a Bródira a všech víkingů.
„Co mi můžeš říci o mých lidech?" zeptal se Flosi.
„Ti tam všichni padli," odpověděl Hrafn. „Jenom tvůj švagr Torstein přijal od Kertjálfada darem svůj život a je nyní s ním."
Flosi pak požádal jarla, aby mu dovolil odejet - „neboť musím vykonat pouť do Říma."
Jarl řekl, aby jel, když chce, a daroval mu loď a vše, co potřeboval na cestu, a k tomu ještě mnoho stříbra. Flosi zamířil nejprve do Bretlandu, a zdržel se tam nějakou dobu.

158
Kári Sölmundarson požádal Skeggiho, aby mu opatřil loď, a Skeggi mu daroval loď se vším příslušenstvím. Kári a Kolbein Černý a Dávid Bílý se nalodili a odpluli jižním směrem kolem skotských fjordů. Cestou potkali muže z Jižních ostrovů, kteří jim vyprávěli o posledních událostech v Irsku, a že Flosi odejel do Bretlandu se všemi muži, kteří mu zbyli. Sotva se to Kári dověděl, řekl svým druhům, že také odjede do Bretlandu, aby se setkal s Flosim a jeho lidmi, a dodal, že jsou volni, pokládají-li za výhodnější nejet s ním. „Neboť nechci před nikým tajit své mínění, že bolest, kterou mi způsobili, není zdaleka ještě pomstěna." Všichni však chtěli jet s ním. Zamířili tedy k Bretlandu a přistáli tam v menší zátoce, která ležela zcela stranou.
Onoho rána šel Kol Torsteinsson do města, aby tam proměnil stříbro. Kol mluvil o Njálovu upálení vždy velmi posměšně. Nyní se často bavil s jistou bohatou ženou a bylo již téměř hotovo, že si ji vezme a usadí se v Bretlandu. Týž den ráno šel do města i Kári a přišel k místu, kde Kol počítal své stříbro. Kári ho ihned poznal a skočil k němu s taseným mečem a udeřil ho po šíji. Hlava počítala právě deset, když odletěla od trupu.
Kári pravil: „Řekněte Flosimu, že Kári Sölmundarson ubil Kola Torsteinssona. Ohlašuji, že já jsem způsobil toto ubití."
Potom odešel Kári k své lodi a zpravil o ubití své druhy. Nato vyjeli na sever do Beruvíku, kde vytáhli svou loď na břeh, a odebrali se do Hvítsborgu v Skotsku a zůstali ten rok u jarla Melkólfa.
Když se Flosi dověděl o Kolovu ubití, postaral se o jeho tělo a věnoval velké peníze na jeho pohřbení. Flosi neužil proti Kárimu ani tentokrát, ani nikdy jindy hrubého slova.
Z Bretlandu odejel Flosi na jih přes moře k francouzským břehům a pak pokračoval v pouti na pevnině a neustal v cestě, dokud nepřišel do Říma. Tam se mu dostalo té velké cti, že mu udělil rozhřešení sám papež, zaplatil však za to mnoho peněz.
Z Říma se vracel Východní cestou a zdržel se v různých městech. Na své pouti navštívil nejednoho mocného muže a všude si ho vážili. Příští zimu strávil Flosi v Norsku. Zde dostal od jarla Eiríka loď k cestě na Island. Jarl mu daroval též mnoho mouky. Flosi pak odplul na Island a přistál v Hornafjordu, odkud odejel domů do Svínafellu. To již měl splněny všechny podmínky narovnání, jak pokud šlo o pobyt mimo zemi, tak co se týkalo zaplacení pokut.

159
Kári se odebral v létě nato na svou loď a odplul přes moře k normandským břehům, kde nastoupil svou pouť". Putoval pěšky na jih, a když přijal v Římě rozhřešení, vrátil se Západní cestou do Normandie, odkud odejel na své lodi do Doveru v Anglii. Odtud plul na západ kolem Bretlandu a potom severním směrem kolem skotských fjordů a neustal v své plavbě, dokud nepřijel do Trasvíku na Katanesu k sedlákovi Skeggimu. Tam předal Kolbeinovi a Dávidovi jejich obchodní loď. Kolbein odejel později na této lodi do Norska, kdežto Dávid zůstal na ostrově Fridarey.
Kári strávil celou zimu na Katanesu. Téže zimy zemřela na Islandě jeho žena. V létě nato se vypravil Kári na Island a Skeggi mu opatřil obchodní loď. S Kárim jelo čtrnáct mužů. Na cestu se vypravili poněkud pozdě a měli dlouhou plavbu. Nakonec připluli k předhoří Ingólfshöfdi, kde ztroskotali, a jejich loď se úplně rozbila. Lidé se však zachránili, ačkoliv byla hrozná sněhová bouře.
Když se zeptali Káriho, co si teď počnou, odpověděl, že si myslí, aby jeli do Svínafellu a vyzkoušeli Flosiho šlechetnost. Šli tedy v té vánici do Svínafellu. Flosi seděl ve světnici. Káriho poznal hned, jak vešel dovnitř, a šel mu vstříc a objal ho a posadil na čestné křeslo vedle sebe. Pozval ho také, aby u něho zůstal přes zimu, a Kári pozvání přijal. Ujednali nyní spolu plné narovnání a Flosi provdal za Káriho svou neteř Hildigunnu, kterou měl předtím za ženu Höskuld z Hvítanesu. Oba bydlili nejdříve v Breidá.
Vypravuje se, že Flosi skončil takto svůj život: když již zestárl, vypravil se do Norska, aby si opatřil stavební dříví. Přes zimu zůstal v Norsku a v létě se chystal na zpáteční cestu, ale vyplul dost pozdě. Mnozí říkali, že jeho loď je již špatná, on však pravil, že pro starce, který je již nad hrobem, je dobrá dost, a vstoupil na loď a odplul na moře a nikdo ho už nikdy neuviděl.
Kári měl s Njálovou dcerou Helgou tyto děti: Torgerdu a Ragneidu, Valgerdu a Tórda, který uhořel v Bergtórshválu. S Hildigunnou měl Kári Starkada a Tórda a Flosiho. Synem Flosiho byl Kolbein, který patřil k nejznamenitějším mužům tohoto rodu.
A tím se končí Sága o Njálovi.