O křidélkách na vikinských kopích

Replika kopí s křidélky Petersenova typu C.

Za námět děkuji pobratimovi Erichovi, jehož znalosti lovu mi výrazně pomohly při psaní článku.


Jako reenactor se s replikami kopí s navařenými křidélky (také nazývanými karolinská kopí) setkávám po celou svou “historickou” kariéru a poslední dva roky jsem i hrdý majitel jednoho kusu této zajímavé zbraně.

Upravená Petersenov typologie. Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 175.

Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 175.

V souboru zbraní jde o poměrně častý nález. Jeho původ byl předmětem polemik, dnes se badatelé shodují, že jde o franský import (k problematice např. SOLBERG, Bergljot. Weapons Export from the Continent to the Nordic Countries in the Carolingian Period. In: Studien zur Sachsenforschung 7 [= Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 39], Hildesheim 1991: 241–259).

Typologie Solbergové. Převzato z Svanberg, 2003: 160, Fig. 65.

Křidélky se z pohledu typologie zabývali tři badatelé. Prvním z nich je Jan Petersen, který ve své knize De Norske Vikingesverd přiřazuje křidélka k typům B, C a D1 a D2. Toto rozdělení upravuje Bergljot Solbergová ve své práci Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, která Petersenův typ B upravuje na VI.1B, typ C upravuje na VI.2B, podtyp D1 upravuje na VI.3B a podtyp D2 upravuje na IX.1B. K těmto podtypům udává i dataci: VI.1B (750-825/50), VI.2B (850-950), VI.3B (800-900), IX.1B (950-1050). Solbergová zjistila, že mnoho kopí typů VI.1B (81%) a VI.3B (88%) bylo vyrobeno metodou svářkového damašku. To a fakt, že tyto hroty byly nalezeny především v přímořských oblastech Norska, ji vedlo k tomu, aby je pokládala za franské importy. Naopak podtypy VI.2B a IX.1B mohou být skandinávského původu; přiznám se, že nevím, jestli jsou považovány za skandinávskou invenci, nebo spíše lokální kopie importovaných kusů.

Zmínit chci také práci Herberta Westphala Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, ve které autor prezentuje vývoj tvarů franských kopí s křidélky a vymezuje šest základních typů. Westphal také poukazuje, že použitý damašek je jiného typu, než je u franských kopí obvykle použit, z čehož vyvozuje závěr, že skandinávská kopí nejsou importy. To je však považováno za ukvapený závěr (viz zde, str. 130).

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Dekorace a průměry kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Dekorace a profily kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Pokud vím, tak na českém internetu neexistuje článek, který by se komplexněji věnoval problematice kopí s křidélky. Některé weby určené pro reenactory popisují funkci křidélek několika větami. Například článek na  Curii Vítkov, která je bezpochyby nejlepší českou stránkou pro rekonstrukci raného a vrcholného středověku, funkci křidélek shrnuje takto: “nejspíš měla zabránit hrotu, proniknout příliš hluboko do těla a uvíznout v něm.” V článku, který jsem psal před půl rokem pro Marobud, jsem se naopak přiklonil k tomu, že “mohla sloužit k hákování štítů.” A občas je zmiňováno, že kopí s křidélky mohla sloužit k lovu. Sami badatelé v knihách přiznávají, že přesná funkce křidélek není známá.

Codex Aureus Epternacensis, folio 78, Německo, cca rok 1040

Ještě před sto lety se badatelé domnívali, že šlo o výlučně lovecké kopí. Hjalmar Falk ve své práci Altnordische Waffenkunde (s. 70-72) spojuje kopí s křidélky s kopím typu sviða, které se objevuje v literárních pramenech. Sviða (doslova “opálení”) zřejmě měla ratiště, které bylo ožehnuto a vytvrzeno v ohni. Podle Falka se sviða používala zejména k lovu, o čemž svědčí také výraz bjarnsviða (“sviða na medvědy”). Výraz króksviða (“sviða se zpětnými háky”) zase naznačuje, že ne všechna kopí typu sviða disponovala křidélky. Jestliže kopí s křidélky byla importovaná, pak je to logické, protože Seveřané museli mít vlastní, tuzemské zbraně určené k lovu. Sviða se v pramenech také často používá proti lidem. Ani to není překvapivé, protože mezi loveckým a bojovým kopím musel být minimální rozdíl; všechny zbraně vždy spěly k univerzalismu. Z toho důvodu můžeme také na iluminacích spatřit bojovníky, kteří používají kopí s křidélky proti lidem. Všechna kopí s křidélky se hodila k boji, ale ne všechna kopí bez křidélek se hodila k lovu.

Hrot kančího kopí, 15. století.

Jestliže se podíváme na pozdější kančí kopí (tzv. kančí péra, něm. Saufeder), můžeme nalézt mnoho analogií. Kančí kopí se používají od 15. století prakticky dodnes, ačkoli v České republice se k lovu nesmějí užívat. Byla speciálně určena na kance a v mírně upravené podobě i na medvědy (něm. Bärenspieß, srov. s bjarnsviða). Lov v době, kdy se nepoužíval střelný prach, vypadal tak, že lovci vypustili psi, kteří uštvali kance. V tu chvíli psi kořist drží v šachu a čekají na lovce, ale neútočí, protože by je kanec mohl rozpárat. Kanec má velice obrněnou hlavu, kterou kopím nelze probodnout, ale je zranitelný na bocích a na břiše. Když je kanec zasažen do boku kopím bez křidélek, nastává zápolení, při kterém se hrot může dostat ven z rány a zvíře se osvobodí. Když ale lovec zasáhne kořist kopím s křidélky, má dostatečnou oporu, aby mohl kance tlačit celou svou vahou a srazit ho k zemi. Musí mu ale pomáhat další lovec, protože lov je obecně riskantní podnik. V karolinské písni Karolus magnus et Leo papa se vypráví, že se Karel Veliký vydal sám na lov a bylo to pokládáno za nesmírné hrdinství – srovnej s legendou o Bivojovi. To je také důvod, proč byl lov kance přechodových rituálem dospívajících anglosaských (a možná též severských) chlapců (Thompson, 2004: 65). Existuje mnoho rad, jak správně zacházet s kančím kopím, a při detailnějším čtení zjistíme, že některé z nich se týkají i severských kopí. Doporučuje se jasanové ratiště o délce cca 2 metrů, které je ovázané řemínkem pro lepší úchop. V několika ságách je ratiště kopí v ságách “ovinuté kovovým pásem”, minimálně v jednom případě je to kopí typu sviða. Hrot musí být perfektně nabroušený, a proto se nosí v koženém pouzdře – stejné pouzdro se předpokládá i u vikinských kopí.

“Ohnutá” křidélka.

V současné době se vyzdvihuje bojový aspekt kopí s křidélky, což je možná způsobeno zvýšeným zájmem reenactorů. Třebaže i některé nedávné práce zastávají názor, že kopí s křidélky je primárně lovecká zbraň (viz Lang, 1981: 158), myšlenka bojového účelu nesmí být přehlížena. Zaprvé proto, že kopí s křidélky je často vyobrazováno právě v bojovém kontextu (pozoruhodné je, že vždy v držení v jedné ruce), zatímco v loveckém kontextu pouze jednou (Middleton Cross A), zadruhé proto, že existují křidélka, která jsou ohnutá směrem k ratišti, a tudíž lépe uzpůsobena k hákování štítů nebo odklonu zbraní (viz např. C24288a), a zatřetí proto, že v ságách jsou lovecká kopí použita i v boji. Faktem však zůstává, že křidélka nejsou zbroušená do špičky, což bychom při použití v boji předpokládali. Dovolte tedy můj článek zakončit citací z knihy Vikinger i krig, která shrnuje všechny praktické poznatky:

Téměř polovina franských hrotů kopí, které se importovaly do Skandinávie ve druhé polovině 8. století, má na tuleji křidélka. Ve druhé polovině 10. století se kopí s křidélky stále mohla vyskytovat, ale bylo jich velice málo. V boji mohly výčnělky na kopích fungovat jako záštity, které bránily v tom, aby se kopí dostalo zbytečně hluboko do rány. To usnadňovalo vytažení hrotu a umožňovalo další útok. Křidélka byla také vhodná na hákování a tlačení na okraj nepřítelova štítu nebo zbraně, aby byla rána co nejefektivnější. Původně kopí sloužilo na lov vysoké zvěře; po zasažení zvířete křidélka fungovala jako zpětné háky, které velkému a rozzuřenému zvířeti bránily postavit se na nohy a dostat se k lovci.

Křidélka na mnoha bojových kopích jsou kratší než na loveckých kopích, pokud možno stejně široká jako šířka listu. Kratší křidélka se mohla rovněž dostat do rány, což naznačuje možnost, že byla na bojových kopích ze symbolických důvodů, možná jako odkaz na to, jak vládnoucí třída mužně potlačuje dravá zvířata.”  (Hjardar – Vike, 2011: 177.)


Zdroje:

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

LANG, James T. A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160. Online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd, Kristiania 1919.

SOLBERG, Bergljot. Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen 1984. Dizertační práce.

SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003.

THOMPSON, Logan. Ancient Weapons in Britain, Barsney 2004.

WESTPHAL, Herbert. Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg 2002.

ARCHER, Gavin; ARCHER, Louise.  Spearheads with attached wings or lugs – The Viking Age Compendium. [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Spears#Spearheads_with_attached_wings_or_lugs

3 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>