ZÁKLADNÍ INFORMACE

1. pojmy: K tomu, abychom vůbec mohli zkoumat germánskou poezii, musíme znát několik pojmů, které se k tomuto tématu neodmyslitelně váží. A to je:
   
   aliterace - tzv.náslovný rým, samohlásková či souhlásková shoda na počátčích po sobě jsoucích veršů, příklad aliterace:
   
   Hwæt! We Gar-Dena/ in geardagum,
   þeodcyninga,/ þrym gefrunon
   (Béowulf, 1a-4b).
   
   metrum: rytmické schéma střídání počtu přízvučných a nepřízvučných slabik, jakási šablona, podle které měli básníci skládat.
   
   tropy (básnické figury): prostředky básnického nahrazení, u Germánů nejčastěji používaná metonymie (opsání na základě vnitřní podobnosti), např. kůň moří = loď, synekdocha (záměna části a celku), např. když básník nazval určitým národem všechny lidi, a litotes (zjemnění, nejčastěji v anglosaské poezii). Básnické opisy nazýváme též podle Snorriho Sturlusona heiti (pojmenování; jednoslovná synekdochická synonyma) a kenningy (určená pojmenování; dvou a více slovná metonymická spojení).
   
   skald, scop: jsou výrazy pro básníky v určité oblasti. Skald je skandinávský dvorní básník, zatímco scop je jeho anglosaským protějškem. Tito básníci putovali od dvora ke dvoru a skládáním si vydělávali na živobytí. 
   
   runy: je starogermánské písmo. Runové abecedy se nazývájí starší futhark (24 písmen) a mladší futhark (16 písmen), který se používal zhruba od osmého století dále. Runami se zapisovalo do sakrálních předmětů, např. do runových kamenů, odkud se nám také dochovaly příklady poezie.


2. Germáni v průběhu věků - Pojem Germáni označuje řadu kmenů se stejnou vírou a vzájemně srozumitelným jazykem. Uvědomovali si svoji kulturní spřízněnost, nicméně se k sobě chovali jako ke komukoli ostatním. Mapovat je můžeme od 18. stol. př. n. l., kdy začali migrovat z území dnešního severního Německa do jižní Skandinávie. Jejich říše se následujících staletích postupně rozrůstaly. Přestože byli pastevci dobytka, měli předpoklady k válečnictví. V době Julia Caesara obklopovali severní hranici římské říše. Germáni začali vytlačovat původní obyvatelstvo a začali se usazovat. Římané si jejich bojových dovedností cenili a ke konci své říše je najímali do svých služeb, aby chránili impérium, které už nedokázal zajistit vládnoucí režim. Tak se z některých Germánů stali vysoce postavení obyvatelé Říma a po rozvrácení, které sami zapříčinili, měli nárok na nástupnictví. Rozvrácení Západořímské říše přimělo k pohybu velké vlny germánské obyvatelstva, které se přesouvaly na velké vzdálenosti. Tomuto období říkáme stěhování národů. Takto se například dostali Anglové na do Anglie. V zemích, kde se germánské hordy usadily, daly vzniknout prvním státům, tak jak se o nich dnes učíme. V kontitentální Evropě došlo v následujících stoletích pokřesťanění (platí, že čím více na sever, tim déle pohanské).


3. Germánská mytologie - fatalistický polyteismus s kosmologií devíti světů. Pantheon se rozdělujě na dvě božské větve - Ásové a Vanové. Ty mezi sebou původně vedou boje, poté se promíchají a není možné určit, kam kdo vlastně patří. Bohové mají lidské vlastnosti. Mnohdy vlastní atribut nadlidské síly, který jim pomůže při ragnaröku - apokalypse v boji pro temným silám - obrům. Každý bůh vlastní svojí doménu, v případě Ódina/Wodena a Freyji jsou to síně, kam odcházejí padlí válečníci, aby na konci světa mohli bojovat.

ZMÍNKY RANÝCH ZAPISOVATELŮ

Od několika raných zapisovatelů máme doklady o starogermánské poezii a některé z nich nám nastiňují jejich hrdinský námět. Zmínil bych především Tacita, Priska, Jordana a Einharda. Jordanes svou zprávu založil na Priskově záznamu, je to přesto důležitý záznam o existenci germánské poetiky:

"Říká se u nich, že Herkules také navštívil jejich zemi, a vychvalují jej nad jiné hrdiny ve svých písních, když spějí do bitvy. Mezi těmito písněmi je možné najít také druhy veršů, jejichž popěvkem se v nich podnítí statečnost, ba dokonce popěvkem samotným dokáží vycítit úspěch v nadcházející bitvě."
Tacitus: Germánie, kap. 3 (1. stol.)

"Když padne noc, jsou zapáleny pochodně a dva barbaři vystupují před Attilu a zpívají písně, které složili, a oslavují jeho vítězství a chrabré činy v bitvě."  
Priskos (řecký vyslanec k Attilovi, 5. stol.)

"V raných dobách zpívali písně o činech svých předků v doprovodně hráli na citeru. Zpívali o Eterpamarovi, Hanalovi, Vidogoiovi a dalších, jejichž jména jsou mezi nimi slavná."  

Jordanes: O původu a činech Gótů, část V (6. stol.)

"Také dal zapsat staré a sprosté písně, které oslavovaly činy a boje starodávných králů, aby se dochovaly dalším generacím."
Einhard: Život Karla Velikého, kap. 29 (9. stol)

CHARAKTER STAROGERMÁNSKÉ POEZIE
Dochovaná poezie se rozděluje na:

1. hrdinskou
2. elegická (žalozpěvná, mající pochmurný a tragický děj)
3. náboženská (křesťanská i pohanská)

Poezie je aliterační a nacházejí se v ní často tropy, díky které se může dosáhnout aliterace (ve skandindinávské poezii nacházíme vnitřní rýmy a přísnou stavbu aliterace, které se mohlo dosáhnout výlučně básnickými opisy). U všech kontinentálních Germánů (tedy mimo Skandinávii) nacházíme jednoduchá metra podobná severskému fornyrðislagu, která jsou si velmi podobná a která se dále nevyvíjela. S příchodem křesťanství se objevují i koncové rýmy, které jsou nám známé.


PŘEDPOKLADY ZACHOVÁNÍ
Většina dochovaných textů vyjma runových nápisů byly zapsané křesťany, kteří byli v době středověku nositeli vzdělanosti. Proto se často stává, že hrdinská poezie (dobře vidět u Béowulfa) mívá křesťanský podtext. A pokud už byly písně zapsány, zřídka se nám dochovaly v opisech. Na Severu, kde se kladl a klade důraz na tradici, byla situace jiná - v době zapisování ság se objevily tendence zapisovat přípomínky na pohanskou dobu.


ROZDĚLENÍ POEZIE PODLE DOCHOVANÝCH ZDROJŮ
Z původní stejné poezie, předáváné orální tradicí, se migrací Germánů vytratila totožnost jazyka, třebaže náměty byly obdobné. Je jisté, že všechny germánské kmeny měly svojí poezii, a podle jazyka dochovaných děl poezii řadíme ke státním útvarům. Já jsem jí rozdělil takto:

 
POEZIE Z RUNOVÝCH KAMENŮ
Nejčastěji nacházíme metrum fornyrðislagu, přestože můžeme ojediněle naleznout i metrum galdralag a dróttkvætt. Runová poezie je dokladem existence staroseverské poezie (neboť převážná většina dochovných slok byla zapsána v 13. století a nebýt těchto kamenů a dalších artefaktů s aliteračními nápisy, neměli bychom hmatatelný důkaz, že vůbec existovala v ranější době). Dobrým příkladem staroseverské runové poezie je sloka na kameni v Karlevi.


OSUD STAROGERMÁNSKÉ POEZIE
Starogermánská poezie nezmizela, pouze se postupem času měnila na poezii jiné stavby a námětu. V některých zemích došlo k tomuto stavu dříve a někde později. Německo ve 12. století dospělo k dvorské poezii a zapisování milostné poezie, zatímco pro Anglii nastal zlom po normanském záboru roku 1066, kdy se jazyk musel pozměnit novým pánům země, kteří přivezli i nový druh poezie z kontinentální Evropy. Ve Skandinávii byla situace umírněnější. Skaldi tvořili svá díla až do 14. století, kdy se postupně přešla v jiný druh. V pozdní skaldské tvorbě se využívá koncových rýmů a konečně i křesťanských kenningů, přestože opisy byly dlouhou dobu tvořeny podle starého pohanského způsobu opisováním bohů.