Jakobsson’s Hilt Typology

Jan Petersen’s revolutionary thesis De Norske Vikingesverd (1919) became a basis for many authors, who attempted to adjust or complete the work, or replace it with a typology of their own. Such an example is Mikael Jakobsson, who chose a different approach in his thesis Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992), which we analyse in the text below.

kniha

The book Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Warrior ideology and typology of Viking Age swords], which is a published doctoral thesis of the author, is a reputable and very thorough work. Personally, I see its main benefit in advanced analysis using data collected from majority of Europe. His goal is not a revision of Petersen’s hilt typology – with which he basically agrees – but a categorisation of broader hilt groups based on similarities in construction. Jakobsson labels these categories as “design principles”. While Petersen worked with three principles (a group with multi-lobed pommel, a group with simplified pommel, a group of unclassifiable types), Jakobsson expanded the list to six, respectively seven types:

  1. Triangle pommel
  2. Three-lobed pommel
  3. Five or more-lobed pommel
  4. Absenting pommel
  5. Curved guard
  6. Single-pieced pommel
  7. Unclassifiable

 

Design principle 1 : triangular pommel

Jakobsson’s triangular pommel corresponds to Petersen’s main sword types A, B, C, H and I, plus his special types 3, 6, 8 and 15. The swords using this design principle comprise a substantial part of swords finds portfolio – at least 884 pieces (48%) according to Jakobsson. This equals to 529 swords in Norway (60%), 147 in Sweden (17%), 81 in Finland (9%), 4 in Denmark (0,5%), 94 in Western Europe (11%) and 29 in Eastern Europe (3%). Their origin can be traced to continental swords with pyramid-shaped pommels. This principle emerged in Scandinavia sometime between the half and end of 8th century under the influence of Carolingian swords and remained there until the end of 10th century.

princip1-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 1.

princip1-rozsireniDistribution of design principle 1 pommels, areas of archaeological finds marked with black.

Design principle 2 : three-lobed pommel

The design principle 2 includes variants of type A, types D, E, L, Mannheim, Mannheim/Speyer, R, S, T, U V and Z, older variant of type X and special types 1, 2, 6, 13, 14 and 19. This principle is present at least on 492 swords (26%). This corresponds with 188 swords in Norway (37%), 58 in Sweden (12%), 43 in Finland (9%), 18 in Denmark (4%), 75 in Western Europe (15%) and 110 in Eastern Europe (23%). The origin can be traced to Merovingian swords, with the three-lobed pommel being based on a pommel with animal heads on the sides. This principle appeared in Scandinavia at the end of 8th century under the influence of Early-Carolingian swords, and supported by English influence in 9th century, it remained there until the beginning of 11th century.

princip2-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 2.

princip1-rozsireni
Distribution of design principle 2 pommels, areas of archaeological finds marked with black.

Design principle 3 : five and more-lobed pommel

Jakobsson’s design principle 3 includes Petersen’s sword types O, K and the five-lobed variant of type S. This principle is the least numerous with only over 88 swords (5%) and is tighly connected to the design principle 2. In Norway, there are 44 swords (49%), 4 in Sweden (5%), none in Finland, 1 in Denmark (1%), 26 in Western Europe (30%) and 13 in Eastern Europe (15%). Like design principle 2, also the design principle 3 is based on Merovingian pommels with animal heads on pommel sides. It arrived in Scandinavia at the beginning of 9th century and remained until the half of 10th century. The topic five and more-lobed pommels is vaguely analyzed, as there are more than fifty cast bronze pommels that are not included.

princip3-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 3.

princip3-rozsireni
Distribution of design principle 3 pommels, areas of archaeological finds marked with black.

Design principle 4 : absenting pommel

With its distinctive upper guard instead of a traditional pommel, design principle 4 includes main types M, P, Q, Y, Æ and special types 5, 17 and 18. We know of at least 712 swords (39%) belonging to this design principle. It is notable that the type M alone is the most numerous of all sword types with more than 432 finds (17%). As for the principle 4, we know of 631 swords in Norway (89%), 23 in Sweden (3%), 14 in Finland (2%), 2 in Denmark (0,3%), 28 in Western Europe (4%) and 14 in Eastern Europe (2%). Design principle 4 was in use from 9th century to sometime during 11th century.

princip4-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 4.

princip4-rozsireni
Distribution of design principle 3, areas of archaeological finds marked with black.

Design principle 5 : curved guard

This design principle of swords consists of main type L, Q, T, Y, Z and Æ, variants of types O, K and X, plus special types 7, 14, 15, 16, 17, 18 and 19. The number of swords belonging to design principle 5 is somewhere over 482 pieces (26%). In Norway, we know of 312 finds (71%), 32 in Sweden (7%), 23 in Finland (5%), 3 at maximum in Denmark (1%), 45 in Western Europe (10%) and 70 in Eastern Europe (6%). Design principle 5 was in use during the same period as design principle 4 – from the beginning of 9th century till the end of 11th century.

princip5-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 5.

princip5-rozsireni
Distribution of design principle 5, areas of archaeological finds marked with black.

Design principle 6 : single-pieced pommel

The distinguishing attribute for design principle 6, containing sword types X and W, is a single-pieced pommel with absenting upper guard. There are over 211 swords (11%) of this kind, with 69 found in Norway (33%), 25 in Sweden (12%), 46 in Finland (22%), 8 in Denmark (4%), 51 in Western Europe (24%) and 12 in Eastern Europe (6%). While Jakobsson suggested design principle 6 coming into use at the end of 9th century or the beginning of 10th century, Jiří Košta proved on a set of type X swords from Moravia area of Mikulčice that this principle could had been in use in Central Europe as early as 9th century. This principle turned out to be dominant and substantial for following medieval weapons.

princip6-typyPetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s design principle 5.

princip6-rozsireni
Distribution of design principle 6, areas of archaeological finds marked with black.

Unclassifiable

Out of the total of 1900 included swords, as much as 97% can be classified into one or more of the previous six design principles. The remaining 3% (around 60 swords) cannot be categorised as such, because they are either a combination of some of two principles or represent a completely standalone category.

nezaraditelnePetersen’s sword types corresponding with Jakobsson‘s unclassifiable category.


As the research shows, it is possible to see a certain evolution of the individual sword types, with a new type of sword per circa each new generation. On contrary, if we categorise the swords by Jakobsson’s design principles – thus working a wider group of sword types based on clearly defined attributes – the length of usage increases to over 100 years, in some cases even up to 200-250 years, i.e. 6-8 generations. Such a prolonged usage of similar manufacturing process undoubtedly must have a deeper meaning. At least in 10th century, all principles were used simultaneously, so it is not possible to connect different manufacturing processes with different chronology. The same goes with geographical distribution, as all principles were used in the similar area, and with practical features – design principle 1 has no connection between the pommel type and blade type, so we can come across both single- and two-edged swords. Jakobsson therefore suggests the popularity of six different principles being tied to something else entirely – to different strategies for reproducing a symbolical value tied to a physical form.

The symbolical value of swords goes hand to hand with their ownership and usage. The fact that the sword principles emerged in such volatile times filled with war, and that the swords are often found in graves suggests that their owners were perceived as sovereigns and combat capable figures. A sword is therefore a multi-layered expression of independence and legitimate membership of higher society (see The sword biography). This value was undoubtedly reflected by the visage of the sword, with some types or even whole principles being more suitable for such a presentation than others. Individual principles might have held a meaning we are not able to grasp anymore nowadays.

More traditional constructions (most of the principle 1, 2 and 3 swords) consist of heavier, usually decorated multi-pieced pommels and short guards, which are good especially for footed combat. In contrast to this conservative construction with deep roots in previous generations of Germanic weapons, there are lighter, less decorated swords with simple pommels, longer guards and better usage in mounted combat (principle 6, especially the type X). Their owners could had expressed their allegiance to continental aristocracy and fashion which the local elite promoted. This could also be the case of principle 5, which seems to be of Anglo-Saxon origin, with its features being widely replicated at least in Viking-Age Scandinavia. Principle 4 might had been more suitable for a part of population wishing to show their identity of sword owners but could not afford the previously mentioned principles. That is why Petersen‘s type M is the most common sword of the Early Middle-Ages (see Petersens type M swords).

Last but not least, it is important to mention that the weapon distribution throughout Scandinavia was not uniform, and that there were notable differences between rich centres and less important peripheries. In closed communities, such as Iceland and some Scandinavian regions, the weapons were widespread among the population, but swords were held by only the richest and in small numbers. In major centres such as Uppland, Central Sweden (also known as society dividing model), the weapons were mainly owned by warrior nobility, circa in ratio 14 Petersen’s types per 100 swords. In this societal model, the presence and absence of weapons among the wider population is crucial. In contrast to this model stand the peripheries settled by seldom stratified population attempting to demonstrate its power. Such a demonstration usually takes form of cumulation of vast number of weapons (also known as society uniting model), which is based on quantity and quality. This can be seen both in number of swords found in Norway, counting over several thousands, and relatively high diversity of sword types, being 10-13 Petersen‘s types per 100 swords in some areas. The vacuum created by absence of a central ruler is filled by number of lesser chieftains who represent their sovereignty by possession of exclusive equipment. Such a type of society, which uses more swords, preserves this trend and puts even more swords into circulation. Other reasons for the creation of Norwegian model could be interpreted by well-equipped militia, but also in other ways. According to Jakobsson, all the models are as a matter of fact a reflection of the same reality.

Jakobsson‘s work is a semiotic approach to material culture. He attempts to outline a complex relation between a symbol and a context and does not resort only to a single explanation. His approach to the subject is by both analysing the sword categories from broader historical perspective and by considering each of the specific weapons by the local and minor relevance. Despite its useful analyses and extensive appendixes, the book does not receive enough attention after more than 25 years. Nevetherless, Jakobsson‘s research should be revised in order to confirm or disprove its up-to-dateness.

Tomáš Vlasatý
Slaný, Bohemia, 2nd May 2019

Origins of “kolovrat” symbol

Over more than a decade, during which I have been intensively interested in studying the Early Middle Ages, I have sought to uncover disinformations and set straight mystifications that has been created and used by both laymen and professional public. After all, one of the main points of creating this website was to set up a platform, which would set partial and often controversial topics straight, putting them into the proper context. This article is no different, very possibly impacting a wide audience. Today, we will talk about Slavs, neopaganism, nationalism, metal music and a symbol known as “kolovrat”.


A symbol commonly known as “kolovrat” nowadays.


Modern usage of “kolovrat”

Quite a major part of nowadays nationalists, neopagans and reenactors can often be seen wearing a multi-armed whirling symbol – most often in the form of a tattoo, worn as a necklace, printed on a shirt, music album or military patch, or as a shield painting. This symbol, resembling swastika, is known among its users as “kolovrat”. The neopagans recognize many of these whirling symbols, each having its own name and meaning (click for an example). For the sake of simplicity, we will only focus on more-than-four-arms variants with heel and arbitrary direction of rotation. We must keep in mind though that terminology is not unified and thus we can often come across an argument that “kolovrat” is a Slavic version of swastika.

The interpretation of the eight-armed “kolovrat” is often provided to a modern day neopagan by websites profiting from the promotion of the symbol, such as themed e-shops. On these, “kolovrat” is interpreted as “a panslavic pagan symbol of the Sun” (Wulflund.com), “an ancient sacred symbol of our Slavic ancestors” (sperkyluneta.cz), “a symbol of reasonable man, which symbolises the Day star” (symboleswiata.pl) or as a symbol representing the “circle of life, victory of winter over summer, victory of night over day, alternating ruling of Morena and Vesna” (www.valkiria.sk). This ancient symbol is also said to be connected to the gods of Slavic pantheon and prosperity. Print literature which could be used for citation of the origin and meaning is almost non-existent, and the known titles are very general and provide no sources (eg. Kushnir 2014Kushnir 2016: 67). It therefore seems that “kolovrat” was established as the main symbol of Slavic faith in times when Neopaganism was forming in eastern Europe, and there was a demand for unifying symbol based on Slavic material culture (Pilkington – Popov 2009: 282). Despite the fact, both the symbolism and offshoots of the Neopagan movement (of which we register several hundreds) remain ununified and fragmented, as their members are being recruited from those interested in esoterism, folklore, LARP, history and metal music, who rarely find a common ground. This process can be dated to last two decades of 20th century and can be tied directly to a Russian dissident, neopagan and extremist Alexei “Dobroslav” Dobrovolsky. In the Czech Republic, the symbol and term “kolovrat” started to appear around the end of 20th century, and more increasingly after the year 2000 thanks to the expansion of the internet network.

By those means the symbol found its way to the now-spreading re-enactment scene, which came to adopt it for use during its performance. Part of neopagan movement was and partially still is a bearer of nationalistic and right-wing ideologies to a point. After the fall of Soviet Union, various political and paramilitary units started to appear in Eastern Europe, who found neopagan ideology, symbolism and terminology attractive and adopted their more or less overturned form. This way, “kolovrat” became an important symbol among extremist groups. One of the most famous promoters of the symbol is Russian National Unity (see here), which explicitly avows to Nazism, but tries to bear the impression of Russian origin at the same time, through the usage of Slavic history, orthodoxy and mystic symbolism (Jackson 1999: 36; Shenfield 2001: chap. 5). Estonian branch of Russian National Unity also has the name “Kolovrat” and used to publish a same-named magazine. Symbolism based on “kolovrat” can also be seen nowadays at both fighting sides of the Eastern Ukraine conflict (especially the Rusič battalion); for more details I suggest the article by Matouš Vencálek (Vencálek 2018). To its wearer, “kolovrat” represents a symbol which provides God’s protection and strength in battle, and demoralizes the enemy, who is seen in both religious and political opponents (Jackson 1999: 36). It should be noted that the symbol is absent in Czech literature mapping extremist symbols (Mareš 2006), as compared to our neighbour Slovakia (see here). On the other hand, “kolovrat” is present in the expert opinions that were written for trials with Czech radical extremists (see here). Conservative neopagans see the usage of this symbol as a “fashion abuse”.

It is understandable that the symbol appears in many product descriptions, which target this narrowly focused, yet greatly fragmented community, which at best totals between tens and hundreds thousands of people living in Slavic countries. “Kolovrat” can be found on shirts, caps, patches, flags, in the form of amulets, earrings or bracelets, but also used by various music interprets: black metal (eg. 1389, Děti Noci, Devilgasm), folk metal (eg. Apraxia, Arkona, Obereg, Żywiołak), thrash metal (eg. Коловрат, Strzyga), folk (eg. Jar, Perciwal, Tomáš Kočko), neo-folk (eg. Parzival, Slavogorje), hard rock (Rune) and others.

The truly important question we ought to ask is how accurate the original attempts to reconstruct the original pre-Christian religion were, that is whether the modern use of “kolovrat” reflects the use throughout the history. This question shall be answered in the following chapters.


Usage of “kolovrat” throughout European history

The symbol we now call “kolovrat” has been appearing in European material culture throughout the past three millennia, but very sporadically. It is crucial to note that is it evidently a version of swastika, simply with more than four arms. During all the epochs, from which we know the occasional appearance of “kolovrat”, swastika was commonly used, in severely higher numbers. Swastika is being interpreted as “a symbol of movement, growth, eternity, rhythmical time-flow measured by the Sun, and a symbol which brings good luck and provides protection from evil” (Váňa 1973: 210; Váňa 1990: 186–187). Thanks to this universal meaning, swastika can be found all over the globe. Its doubling (in the form of “kolovrat”) can thus be interpreted as an increase in its power.

The eldest appearance of the symbol can be dated back to Ancient Greece, especially the so-called Geometrical art (900-700BC) applied in pottery industry. Such an example could be terracotta statuettes from Thebes provenience (eg. Boston 98.891Louvre CA 573) and amphoras with ears (Spanish National Archaeological Museum 19482National Museum in Prague H10 5914). All of these examples depict eight-armed left-rotating symbols.

Examples of Greek painted ceramics with “kolovrat”. Click here for higher definition..
Left: terracotta statuettes from Thebes provenience (
Boston 98.891Louvre CA 573) and amphoras with ears (Spanish National Archaeological Museum 19482, National Museum in Prague H10 5914).

Logically, one would expect the highest amount of these symbols in connection to Slavic culture, but the archaeological finds (or the lack thereof) do not support this claim. Unlike the four-armed swastikas, “kolovrat” is almost non-existent and can only be found on the bottom of ceramics from Czech Republic and Poland, rarely also on pendants or as a graffiti on Russian coins. They are also absent in such monumental works such as Paganism of the Ancient Slavs by B. A. Rybakov (Рыбаков 1987), and cannot even be found in major agglomerations where one would expect them most. As far as we know, in Czech Republic, “kolovrat” can only be found on two ceramic bottoms from Zabrušany and Bílina hillforts (Váňa 1973: Pic. 2: F7, Pic. 4: F4). A similar symbol, though lacking the arm-heels, can be found on ceramics from Stará Boleslav (Varadzin 2007: 76: 296). From Poland, we know of a five-armed right-rotating swastika from Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176) and six-armed left-rotating swastika from Hedeč (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1). From Russia, we know of six Early Middle Ages uses: one is a five-armed right-rotating symbol engraved into coin as graffiti (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), we also know a seven-armed right-rotating bronze pendant from Vladimir (Рыбаков 1997: Табл. 92:16) and four depictions on shield-like pendants from Eastern Europe (Коршун 2012: 33-35; Новикова 1998: Рис. 2:13). 

In general, we can claim that there are dozens, if not hundreds of variants, among which the more-than-four-armed swastikas play but a marginal role. It is therefore not possible to regard “kolovrat” as “the most important Slavic symbol”. Such a conclusion is also deemed by authors of several blogs (see herehere a here). Similar multi-armed whiling motifs, which could be connected to doubled swastika, can be found in The Great Moravia and Přemyslid Bohemia (eg. Kouřil 2014: 418, Kat. nr. 333), in Scandinavia and Frankish Empire (see Duczko 1989), but also in Armenia (see here). From later Middle Age periods we know of no records, even though it is possible that this symbol might have appeared in some of the Orthodox icons we will take a look at later. While Kołos-Szafrańska (1962: 455, Rys. 4:1) claims that a six-armed left-rotating “kolovrat” was a part of an old Polish aristocratic coat-of-arms, she does not provide any specifics. Neither the old Czech clan of Kolowrats has the symbol in its coat-of-arms.



Early Middle Ages “kolovrats”.

From top left: The finds from Bílina and Zabrušany (Váňa 1973: Pic. 2: F7, Pic. 4: F4), Stará Boleslav (Varadzin 2007: 76: 296), Kruszwice (Buko 2008: 384, Fig. 176), Hedeč (Kołos-Szafrańska 1962: 455, Rys. 4:1), unknown Russian coin (Багдасаров 2001: Рис. 87:6), Vladimir (Рыбаков 1997: Табл. 92:16), Pereslavl Rayon (Коршун 2012: 34, B.3.05), Žukov (Новикова 1998: Рис. 2:13) and unknown locations (Коршун 2012: 33, 35, B.3.03, B.3.08)

The usage of “kolovrat” is often argumented by its appearance in Slavic folk culture, but this is a questionable claim at best. Let us take a look at key work often cited for the origins on “kolovrat” by its users. We are talking about Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych (“Collection of Ancient Slavic architectonic motifs”) by Stanisław Jakubowski. The collection consists of 27 graphics depicting ancient buildings and monuments, which decoration is a supposed proof for “kolovrat” being an ancient symbol often used by Slavic nations. But if we undergo a more thorough research, we find out that “kolovrat” only appears in a single graphics. Jakubowski was a painter and graphic, who can be compared to Czech artist Jan Konůpek, with Jakubowski’s work only being an artistic expression, not a credible interpretation of the past. While he might have used the folk culture as a source of inspiration, his work cannot be considered a collection of folk research, thus making this work an irrelevant source.


Stanisław Jakubowski and his woodcut nr. 8 (Jakubowski 1923).

There is only very little true evidence of “kolovrat” being used in Slavic folk culture. Six- and eight-armed variants can be found on the 12th century Wang church tower , which was relocated from Norway to present-day Poland in 1841–1844. It is important to note though that the original church did not have these decorations; they were added by an architect F. W. Schiertz during the second construction (see documentation here a here). The reasons for using these specific symbols are not known.

The original church from 1841 and the reconstructed state.
Source: Drawings by F. W. Schiertz and Fr. Preller.

Eight-armed symbols similar to “kolovrat” are still used nowadays during traditional Easter eggs decoration, specifically during painting and crocheting. Whirling multi-armed motifs can also be found carved on wooden tools used for laundering and knocking fabric in 20th century. It is important to note that “kolovrat” and other whirling motifs are quite common in Orthodox iconography (eg. Багдасаров 2001: Рис. 75:2, 76:3, 79:7, 82:2, 93:1), thus failing our current assumption that they carry a reference to ancient Paganism. The usage by Orthodox church is partially abused by extremists and soldiers, who, as we have mentioned in previous chapter often, put themselves into the role of Orthodoxy protectors.

Russian “beaters” for laundry (called вальки). Source: http://sueverija.narod.ru/Muzei/Valek.htm.

Russian smoothener of laundered clothes (called рубель). Source: http://sueverija.narod.ru/Muzei/Rubel.htm.

Identical whirling discs which are sometimes also called “sun symbols” were found during architectonical expedition of V. P. Orfinsky and his colleagues to Karelia in 50s and 60s. Members of this expedition recored several structural and decorative details of the buildings by drawing. These reproductions of drawing and painting are now stored in The Kizhi Federal Museum of Cultural History and Architecture (see collection online).


Decoration of houses from Karelian villages of Lambiselga (Ламбисельга), Inžunavolok (Инжунаволок) and Veškelica (Вешкелица).

Six-armed “kolovrat” also became an emblem of the 67th Division of British Army during the World War I., which only proves the popularity of the symbol prior to World War II.


Etymological interpretation of “kolovrat”

In one of his discussion, Russian historian and theologian Roman Bagdasarov refuted the claim that the name “kolovrat” would have ever been used in Russia as a synonym for swastika (Багдасаров 2008). Elsewhere, he added that Russian folklore nomenclature knows several alternatives for the word swastika, which is most often being connected to Sun, wind, flames, hare, horses, horse legs, rings with fingers or the plants Camelina and Stipa (Багдасаров 2001). This diversity of meanings contradicts the idea that the term “kolovrat” might had been uniformly used by the Slavic nations in the past. For interest we can add that in Russian language, the term for swastika had often been presented in plural.

In order to make our research of origins of the symbol complete, here is the etymological interpretation of the term. It is clear that in the past, the term “kolovrat” had no meaning connected to decorative or magical symbol, in any Slavic language whatsoever:

Kolovrat, from *kolovortьkolo (“wheel”) a vortь (“wiggle, rotate in both directions”).

  • Description of natural phenomena:
    • “water whirl” (Трубачев 1983: 149)
    • “meander” (Трубачев 1983: 149)
    • “plant Euphorbia” (Electronic dictionary of Old Czech language)
  • Description of a tool of its circular axis-rotating part:
    • “wheel”, “shaft” (Urbańczyk 1960–1962: 320)
    • “spinning wheel”, “spindle”, “niddy-noddy”, “tap wrench” (Electronic dictionary of Old Czech language)
    • “press” (Electronic dictionary of Old Czech language), “wine press” (Gebauer 1916: 85)
    • “auglet”, “drill” (Трубачев 1983: 149)
    • “rope reel” (Трубачев 1983: 149)
    • “gate”, “door”, “door latch”, “turnstile”, “two-wing wicket” – therefore also “station on the way” and “fence around the village” (Трубачев 1983: 149)
    • “rotary part of cart” (Трубачев 1983: 149)
    • “windlass”, “pulley”, “winch”, “reel” (Electronic dictionary of Old Czech language)
    • “rack” (Трубачев 1983: 149)
    • “windmill shaft” (Трубачев 1983: 149)
    • “rotating mechanism for hanging a kettle over fireplace in shepherd’s hut” (Frolec – Vařeka 2007: 117)
    • “a wheel on musical instrument” (Electronic dictionary of Old Czech language)
    • “crossbow winch” (Electronic dictionary of Old Czech language)
    • “a type of fishing net” (Urbańczyk 1960–1962: 321)
  • Description of circular movement or change:
    • “circulation”, “circular movement”, “rotation” (Трубачев 1983: 149)
    • “turning point” (Трубачев 1983: 149)
    • “hard reversal” (Трубачев 1983: 149)
    • “cycle” (Трубачев 1983: 149)

Conclusion

This article shows that the “kolovrat” symbol is mere modification of swastika and only has been appearing much less throughout the history than it is attributed in present day. Also, the name itself is of modern origin. “Kolovrat” only gained on importance in the last decades of 20th century because of an attempt of Slavic Paganism reconstruction, where this symbol became a imaginary symbol of the movement. Nowadays, it is widely used by neopagans, reenactors, soldiers and companies targeting these groups with their marketing campaigns. A major part of this community has its own interpretation of the past with “kolovrat” playing its irreplaceable role, in which they deviate from scientific research and knowledge on purpose. In conclusion the whole phenomenon proves the ignorance of these groups towards official research and searching for true origins, while coming with alternatives to mass culture, increased extremism and syncretism of religious ideas in postmodern society.


Literature

Багдасаров, Роман (2001). Свастика: священный символ. Этнорелигиоведческие очерки, Москва : Белые Альвы. Available at: bagdasarovr.narod.ru/swastika.htm

Багдасаров, Роман (2008). “Свастика: благословение или проклятие”. “Цена Победы”. “Echo of Moscow”, 15 декабря 2008. Available at: https://echo.msk.ru/programs/victory/559590-echo/

Buko, Andrzej (2008). The Archaeology of Early Medieval Poland : Discoveries – Hypotheses – Interpretations, Leiden – Boston : Brill.

Duczko, Władysław (1989). Runde Silberblechanhänger mit punzierten Muster. In: Arwidsson, Greta. Birka II:3. Systematische Analysen der Gräberfunde. Stockholm : KVHAA, 8–18.

Electronic dictionary of Old Czech language. Praha, department of language development Czech Language Institute of the Czech Academy of Sciences, v. v. i., 2006–, available online: http://vokabular.ujc.cas.cz (data version 1.1.8, cited on 9. 12. 2018).

Frolec, Václav – Vařeka, Josef (2007). Lidová architektura, 2. updated edition, Praha: Grada.

Gebauer, Jan (1916). Slovník staročeský, II. díl, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie.

Jackson, W. D. (1999). Fascism, Vigilantism, and the State: The Russian National Unity Movement. In: Problems of Post-Communism, 46(1), 34–42.

Jakubowski, Stanisław. Teka prasłowiańskich motywów architektonicznych, Krakow : Orbis, 1923.

Kołos-Szafrańska, Zoja (1962). Nowa próba interpretacji funkcji znaków na dnach wczesnośredniowiecznych naczyń słowiańskich. In: Światowit 24, 443–458.

Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno : Archeologický ústav AV ČR.

Kushnir, Dmitriy (2014). Slavic Light Symbols, The Slavic Way Book 5, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Kushnir, Dmitriy (2016). The Source of Life: Slavic Heritage, The Slavic Way Book 16, CreateSpace Independent Publishing Platform.

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha : Libri.

Mareš, Miroslav (2006). Symboly používané extremisty na území ČR v současnosti : manuál pro Policii ČR, Praha : Ministerstvo vnitra.

Новикова, Г.Л. (1998). Щитообразные подвескииз Северной и Восточной Европы // Историческая археология. Традиции и перспективы, Москва, 165–172.

Pilkington, Hilary – Popov, Anton (2009). Understanding neo-paganism in Russia : Religion? Ideology? Philosophy? Fantasy? In: McKay, George et al. (eds.) Subcultures and new religious movements in Russia and east-central Europe. Cultural Identity Studies, Volume 15 . Oxford ; New York: Peter Lang, 253–304.

Рыбаков, Б. А. (1987). Язычество Древней Руси, Москва : Наука.

Рыбаков Б. А. (ред.) (1997). Древняя Русь. Быт и культура, Москва : Наука.

Shenfield, Stephen (2001). Russian Fascism: Traditions, Tendencies and Movements, London : Routledge.

Urbańczyk, Stanisław (red.) (1960–1962). Słownik staropolski, t. 3, I–K, Wrocław–Kraków–Warszawa.

Трубачев, О.Н. (ed.) ( 1983). Kolovortъ. In: Этимологический словарь славянских языков, Выпуск 10. Москва: Наука, 149.

Váňa, Zdeněk (1973). Značky na keramice ze slovanských hradišť v Zabrušanech a v Bílině, okr. Teplice. In: Archeologické rozhledy 25, 196–217.

Váňa, Zdeněk (1990). Svět slovanských bohů a démonů, Praha : Panorama.

Varadzin, Ladislav (2007). Značky na dnech keramických nádob ze Staré Boleslavi / Bodenmarken auf den Keramikgefäßen aus Stará Boleslav. In: Archeologické rozhledy 59, 53–79.

Vencálek, Matouš (2018). Kříž, půlměsíc, kolovrat a kalašnikov: O roli náboženství v ukrajinské válce : Deník Referendum. Available at : http://denikreferendum.cz/clanek/27403-kriz-pulmesic-kolovrat-a-kalasnikov-o-roli-nabozenstvi-v-ukrajinske-valce

 

Origins of the “vegvísir” symbol

After publishing the very successful article regarding origins of the “kolovrat” symbol, I was requested to write a similar article about a symbol, which came to be known as “vegvísir” (literally “The pointer of the way”, “Wayfinder”) among those interested in Norse mythology. In this case, the situation is much simpler in comparison to other symbols. In the following article, we will take a look at various nowadays interpretations of the symbol, as well as its true origin.

Development of depictions of the “vegvísir” from 19th century till today.
Source: Foster 2013 – 2015.


Modern concept of “vegvísir”

Nowadays, “vegvísir” is famous among neo-pagans, musicians, reenactors and especially fans of TV series and other mass-production revolving around the Viking Age. We cannot omit its use in clothing industry, also often seen as a jewellery or tattoo. Reenactors tend to use it as shield decoration or costume embroidery. Among this inconsistent group of people, it is often accepted for “vegvísir” to be “a Germanic and Viking ancient magical rune symbol, which function was that of a compass and was supposed to protect the Viking warriors during seafaring, providing guidance and protection from Gods”. Such an interpretation can only be found in popular literature though, and in romantic fiction created in the past 30 years.


Vegvísir“ tattoo. Source: http://nextluxury.com/.


The origin of “vegvísir“

The symbol that we call “vegvísir” can be found in three Icelandic grimoires from the 19th century. The first and most important one of them – the Huld manuscript (signature ÍB 383 4to) – was composed by Geir Vigfússon (1813-1880) in Akureyri in 1860. The manuscript consists of 27 paper lists contains 30 magical symbols in total. The “vegvísir” is depicted at the page 60 (27r) and is marked with numbers XXVII and XXIX. It is complemented by another, further unspecified symbol and a following note (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.”

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or bad weather, even though in unfamiliar surrounds.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The second grimoire known as “Book of spells” (Galdrakver) survived in a manuscript with designation Lbs 2917 a 4to. It was written by Olgeir Geirsson (1842-1880) in Akureyri during the years 1868-1869. The manuscript contains 58 pages, with “vegvísir” depicted on page 27 as a symbol nr. 27. It is accompanied by a text partially written in Latin, partially in runes:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

“Carry this sign with you and you will not get lost in storms or die of cold bad weather, and will easily find his way from the unknown.”

Among other very similar symbols which can be found in the Huld manuscript belong to the “Solomon’s sigil” (Salómons Insigli; nr. XXI) and “Sign against a thief” (Þjófastafur; nr. XXVIII).

The third grimoire is yet another “Book of spells” (Galdrakver), this time preserved in a manuscript with designation Lbs 4627 8vo. While the author, place and time of creation are unknown, we are certain that it was written in 19th century in the Eyjafjord area, which again is close to Akureyri. The manuscript consists of 32 pages and “vegvísir” is depicted on page 17v. Within the manuscript, we can also find more similar symbols than just the “Solomon’s sigil” and “Mark against a thief”. The text accompanying this symbol is rather unique, and the following translation is the very first attempt since the exploration of the manuscript in 1993. From the text it is clear the functionality of the symbol was conditioned by true Christian faith:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.”

“To avoid getting lost: keep this sign under your left arm, its name is Vegvísir and it will serve you if you believe in it – if you believe in God in the name of Jesus – the meaning of this sign is hidden in these words, so you may not perish. May God give me luck and blessing in the name of Jesus.”

 

Symbols from manuscripts ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo 17v).

Along with other symbols, the “vegvísir” came to Iceland most likely from England, where star-shaped symbols can be tracked as early as 15th century, such as “The Solomon’s testament” (Harley MS 5596, 31r). The original symbols had their meaning in Christian mysticism. A more thorough research might confirm the use of sigil magic even in earlier periods.

The first literature containing the Icelandic version of “vegvísir” symbol along with translation to German was most likely an article by Ólaf Davíðsson on Icelandic magical marks and books from 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). The second time the symbol appeared in literature was in 1940 with Eggertson’s book about magic (Eggertson 1940: column 49; Eggertson 2015: 126). It is often incorrectly believed that “vegvísir” is also depicted in “The Book of spells” (Galdrabók). This mystification appeared at the end of 1980s, when Stephen Flowers publicised his paper The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, in which the “vegvísir” does indeed appear (on page 88), but only in a side note on Icelandic grimoires. So how comes the symbol is so popular these days?

We believe the author Stephen Flowers played the main part in propagation of the symbol, thanks to the intense promotion of his paper during the beginning era of the Internet. That was in times of growing interest in Old Norse culture and emerging re-enactment community. Those interested in the topic, arguably due to lack of better resources than on purpose, based their research on the best available book with symbols that had a certain feel of authenticity due to being based on Icelandic origin. With its increasing popularity, the “vegvísir” also became an attractive article for online shops targeting this particular market, as well as for Icelandic tourist shops (see Tourism on Iceland), which still promote the “vegvísir” as an “authentic Viking symbol” due to commercial reasons. Another notable promoter of the symbol was the Icelandic singer Björk, who had it tattooed in 1982 and began to describe it as “an ancient Viking symbol, which seafarers painted with coal on their foreheads to find the correct way” since 1990s (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). This caused “vegvísir” to become a part of tattoo artists’s portfolios, and at the moment the two mentioned influences intersected, the symbol became one of the most often tattooed motives in the neo-pagan, musical, re-enactment and Old Norse interest communities.

It is important to note that nowadays the circular variants, sometimes accompanied by rune alphabet, are the most used, although the original versions were of squarish shape and are without any runes.


Conclusion

The symbol known as “vegvísir” is Icelandic folk feature borrowed from continental occult magic “Solomon’s testament”. It is about 160 years old and its use is limited to the 2nd half of 19th century in an Icelandic city of Akureyri. The only literary sources we have from the Icelandic tradition are few mentions in three manuscripts, which are based on each other. The “vegvísir” is not a symbol used or originating in the Viking Age, and due to the 800 years gap should not be connected to it. The original Icelandic “vegvísir” is of square shape, with the circular variants emerging in the 20th century. Its current popularity is tied to the spread of the Internet and strong promotion in an on-line medium, that is easily accessible by the current users of the symbol.

I would love to express my thanks to my friends who inspired me towards composing this article, as well as those who provided me with the much-needed advice. My gratitude goes to Václav Maňha for the initial idea, to Marianne Guckelsberger for corrections on the Icelandic text and to René Dieken for providing me with various English sources.


Literature

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, p. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Available at:
http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Available at:
https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes

 

During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.


Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).

    Literature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literature
    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden.

    Literature: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    Literature
    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    Literature
    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.


A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    Literature
    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.


The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselku. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.


Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliography

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.


Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

    LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literatura
    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

    LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Literatura
    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.


    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.


Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Literatura
    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.


Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym


Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

The Length of Early Medieval Belts

There are some “truths” in reenactment that are not questioned even though they should be. These are called “reenactorism” and engaged by both newbies and veterans. In this article we will show one of these, the myth of a long belt in Early medieval Europe, following the work done by German reenactor Christopher Kunz.

It is fully evident from the preserved material that there was a number of approaches to belt wearing in the Early Middle ages. These approaches originated alongside cultural environment and local development, social ranking, gender and usage method. The assumption of using a uniform belt type with the same width and length is wrong. On the initiative of beginning reenactors who often raise questions about belt length, in this article we will try to map the legth of men’s leather belts according to iconography and finds in burial complexes.

Fig. 1: Grave no. 59 from the Haithabu-Flachgräberfeld burial site
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Simple belt with a short end (up to approx. 20 cm)

This form best resembles present belts, which are manufactured approximately 15 cm longer than the waistline. In seven graves from Birka, Sweden (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) the buckles are no more than 10 cm far from each other (Arbman 1943) and similar positions could be found throughout Europe – we can mention Great Moravian (i.e. Kalousek 1973: 33, Fig. 13) or Danish graves (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). There are no belts with hanging strap-ends in Early medieval iconography, which is rather schematic than detailed. Belts are scarcely visible in painted iconography as they usually seem to be overlapped by pleated upper tunics, which can be interpreted as an element of fashion. As a result the belt looks like a narrow horizontal line.

There is a certain contradiction between some burial positions and strap-end decor, where some of Early medieval belts had strap-ends that hung down when threaded through the buckle. The most graphic evidence comes from depictions of people and animals which can be seen on the strap-ends and placed lengthwise. In some cases, there are figures of naked men depicted on the strap-ends, which could imply that the hanging end could reach down to the genitals and symbolically represent or emphasize them (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). In the listing below we will attempt to suggest several manners of tying these belts.

Fig. 2: A selection of painted iconography of 9-11th century depicting a belt hidden in tunic pleats.
From the left: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11th century; BNF Lat. 1, 423r, 9th century; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11th century; XIV.A.13, 29v, 11th century
.

Fig. 3: Strap-ends depicting a naked man.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Fig. 4: A rare depiction of hanging strap-end in Western Europe iconography. Manuscript: Latin 1141, Fol. 14, 9th century.

  • Loose end
    The simplest form is represented by a belt worn in its nearly maximal length. The end is then short enough not to obstruct manual labour and because it copies the belt, it can be hidden in a pleated tunic. Depictions of loose belt ends can be quite typically observed in 13th and 14th century. Moreover, we know a belt from Early medieval Latvia which had a metal ring at its end, used to grapple on a buckle tongue. The very same method was is also known from Čingul mound, Ukraine, from 13th century (Отрощенко – Рассамакин 1983: 78).

Fig. 5: Reconstruction of belts from 400-700 AD in Zollernalb region, Germany.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Fig. 6: Reconstruction of Haithabu type belts.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Tucked behind the belt
    Another simple way of wearing a belt is tucking its end behind the already fastened part of the belt. We have at least one piece of evidence of this wearing from Anglo-Saxon England, where a belt passed through the buckle, flipped back and end tucked behind itself was documented (Watson 2006: 6-8). This forms a perpendicular line on the belt and keeps the face side of strap-end exposed. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 7: Strap-end being flipped back after going through the buckle and tucked behind the already fastened belt. Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Tucked in a slider
    Metal belt sliders are very scarce in terms of archeological material. One of this kind was found within Gokstad Barrow (C10439) and adjusted to fit a strap-end from the same grave (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Another slider was presumably found in Birka grave no. 478 (Abrman 1943: 138) and three more made of sheet bronze were apparently found in Kopparvik, Gotland (Toplak 2016: 126). According to sliders usually appearing in relation to spurs or garters where they are 2-3 centimeters wide (i.e. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), we can assume that if the sliders were used with belts more, we would be able to detect them more easily. It is possible that they corroded over time, that organic sliders were used too or that they will be found during a more detailed research. Generally we can assume that the sliders were used in cases where the buckles did not include holding plates – in opposite cases the holding plates would not be visible after using the slider.

Fig. 8: Reconstruction of the belt from grave no. 478 at Birka.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Fig. 9: Attempt for a reconstruction of the belt from Birka grave no. 949 applying a leather slider.
Author: Sippe Guntursson.

  • Puncturing two holes
    A relatively elegant reenactor’s solution is to puncture two consecutive holes and tuck the belt behind its buckle. All the belt’s components therefore remain visible. This solution was documented in case of at least two archeological finds from Britain and Belgium, 6th-7th century. (De Smaele et al. in pressWatson 2002: 3). The same system is known from Early medieval Latvia. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.

Fig. 10: Puncturing two holes that enables threading the strap-end behind a buckle.
Author: Erik Panknin.

  • Attaching by a thong
    Another aesthetical, yet undocumented manner of attaching a belt is adding a thong which holds the buckle’s tongue while the strap-end continues further behind the buckle. We have no evidence for this manner.

Fig. 11: Fixing the buckle with a thong attached to the belt. An unfounded hypothesis.
Author: L’Atelier de Micky.

  • Tucking into a buckle slot
    Buckles having a rectangular slot aside from the typical loop are very common in Eastern-European regions. After fastening the belt using the loop’s tongue, the strap-end could be tucked into this slot and hanged downwards. In case of pleated tunic covering the belt it can be easily adjusted to form a line.


Fig. 12: Reconstruction of the belt from Berezovec barrow.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Knot on a belt
    The most frequent solution among reenactors is undoubtedly a knot performed like this: after going through the buckle, the strap-end is tucked behind the belt from below and then passed through the resulting loop. This means achieving a perpendicular line on the belt and keeping the strap-end’s face side visible. This knot-tying, although with much shorter belt than standardly used in today’s reenactment, could be found in France during the Merovingian age (France-Lanlord 1961). With a high probability, the same solution was found in a grave from St Michael’s Church graveyard in Workington, England. Knots were often worn in 13th and 14th century.

Fig. 13: Reconstruction of a Merovingian belt from St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Composite belt with a long end

Some of the Eastern-European Early medieval decorated belts are manufactured in a more complex way, having one or more longer ends. In case of a belt constructed to have more ends, one of these ends – usually the shorter one – is designed to be fixed by the buckle, while the others are either tagged on or formed by the outer layer of two-layered belt. Long ends of these costly belts are designed for double wrapping, tucking into a slider or behind the belt. The length of the ends is not standardized, however we are unable to find any belt that would reach below its owner’s crotch when completely tied. While looking for parallels, we can notice that a belt compounded this way has many similarities to tassels on horse harnesses. Apparently, the belts were worn by riders or emerged from such a tradition, then maintained the position of wealthy status even after being adopted by neighbouring non-nomadic cultures. At last we can state that longer belts were designed mainly to hold more decoration and to allow the owner to handle the length more flexibly, whether for practical or aesthetical reasons.

Fig. 14: Composite belts with long ends.
A, b – belts from Gnezdovo (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – belts from Nové Zámky (Čilinská 1966: Abb. 19), d – belt from Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – reconstruction of belt tying from Káros, Hungary (Petkes – Sudár 2014).


Conclusion

The topic of belt lenght in reenactment is definitely a controversional one as it touches every male reenactor. Belts are sometimes costly and even a hint, originally meant as constructive critic, can easily cause negative emotions. There is no need for them though, as there is probably no reenactor who has never worn a long belt. We suppose that this reenactorism, used in practice for more than 30 years over the whole world, is caused by these factors:

  • unwillingness to perform one’s own research leading to imitation of a generally accepted model
  • bad access to sources or their misintepretation
  • easily obtainable and cheap, yet historically inaccurate belts sold on the internet in standard length of about 160 cm
  • unwillingness to talk about the problem by both organizers and attendants

In this article, we demonstrated that historical belts often did not have any hanging ends and that the maximum length where the end would reach was the crotch, which could have a symbolic meaning. Any of the aforementioned manners of attaching should not be incompatible with the sources we have at our disposal, however as we already mentioned, both the length and style of wearing followed local traditions. Western Europe therefore preferred delicately hidden belts while in Eastern Europe, the richly decorated belts were worn on public display.


Bibliography

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (in print). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Отрощенко, B. – Рассамакин, Ю. (1983). История Чингульского кургана // «Наука и жизнь», 1983/07, 78-83.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Available: https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Možné funkce „Perunovy sekery“

V tomto článku se zaměříme na raně středověké miniatury seker, tzv. „Perunovy sekery“, kterým je v současné době ze strany reenactorů a novopohanů přikládána velká pozornost. Pokusíme se v hrubých obrysech nastínit nejstěžejnější práce, ze kterých je možné čerpat, a následně se podíváme na možnou funkci, která jistě vyvolá kontroverzi.

Hned v úvodu je třeba říci, že přinejmenším v období 9.–12. století se miniaturní sekery používaly od Irsko po Rusko a nejsou vázané na slovanská území, jak se často soudí. Je zřejmé, že se kopírovaly běžné domácí typy seker, a pokud v určité zemi najdeme miniaturu o tvaru, který nekopíruje lokální sekery, můžeme spekulovat o pohybu zboží či lidí. Obecně se nejčastěji vyrábějí ze slitiny mědi („bronzu“), jantaru, stříbra, železa, slitin cínu, olova a kosti. Označení „Perunova sekera“ je, jak bude řečeno, založeno na interpretaci ze 60. let 20. století, která již neodpovídá současnému diskurzu, a tak se budeme přidržovat označení „miniatura sekery“.

Výzkum miniaturních seker má za sebou zhruba stoletý vývoj, který na problematiku přinesl rozmanité názory. Celý problém provází nedostatečná katalogizace a nespolupráce východoevropských, skandinávských a západoevropských badatelů, což zapříčinilo oddělených vznik katalogů, které se navzájem nereflektují. V současné chvíli nejlepším soupisem miniatur východoevropských seker představují katalogy sestavené P. Kucyperou, P. Prankem a S. Wadylem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010Kucypera – Pranke – Wadyl 2011) a čítají 154 exemplářů z období 10.–13. století. Skandinávské a západoevropské miniatury seker shromáždil Bo Jensen (Jensen 2010) do katalogu, který čítá 44 kusů. Od doby sestavení katalogů zveřejněno mnoho nových nálezů, z nichž některé byly uvedeny na těchto webových stránkách (Vlasatý 2018a; Vlasatý 2018b).

Rozšíření miniatur seker v západní, severní a východní Evropě.
Jensen 2010: 44; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 33, Mapa 3.

Miniatury východoevropských seker, které nás budou provázat zbytek tohoto článku, lze rozdělit do následujících skupin (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 11–26, 29):

  • miniatury Makarovova typu I (74 kusů), datované do období přelomu 10./11. století – konec 12. století
  • miniatury blízké Makarovova typu I (21 kusů), datované do období od pol. 11. století – přelom 12./13. století
  • miniatury Makarovova typu II (30 kusů), datované do období od začátku 11. století – 1. pol. 12. století
  • minuatury netypických tvarů (29 kusů)

Funkce

Velká skupina předmětů, jako je tato, vzbudila v řadě badatelů zájem o interpretaci. Výkladů již nyní existuje celá řada, a mezi ty nejčastěji zmiňované patří následující:

  • amulety v tom smyslu, že byly diskrétně nošeny svými majiteli (Jensen 2010: 43–45; Koktvedgaard Zeitzen 1997: 3, 17; Beck – Jahnkuhn 1973: 567–568)
  • předměty spojené s hromovládným božstvem (Darkevič 1961Kulakov 1993)
  • dary chlapcům při postřižinách (Paulsen 1939: 159; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 261)
  • předměty spojené s členy staroruské družiny (Makarov 1992: 48–51; Wołoszyn 2006: 591–593)
  • předměty spojené s kultem sv. Olava (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 116)
  • dětské hračky (Shetelig 1912aPaulsen 1939: 159; Nadolski 1953: 390)

O funkci jakožto závěsných přívěsků nelze v případě některých miniatur pochybovat, neboť jsou opatřeny kroužky či celými řetízky – toto je však případ pouze tří miniatur (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 36). Je zřejmé, že tuto funkci měly i další sekerky, které mají velmi malý rozměr a drobné očko. Přívěsky ve tvaru sekerek v Evropě známe již od antiky (např. Tejral 1982: 131). Nejméně v jednom případě je raně středověká miniatura sekery zavěšena na drobné oděvní sponě (Paulsen 1956: Abb. 98g) – toto je zajímavý detail ve vztahu k oděvní sponě z Daugmale, jejíž součástí je sekerkovitý útvar (Paulsen 1956: Abb. 99d). Nejméně dvě sekery bez oček, pocházející z ženských hrobů, byly nalezeny na hrudích společně s dalšími amulety a korálky, které tvořily náhrdelníky.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. VII:9, VIII:3, XIV:6; Paulsen 1956: Abb. 98g.

Spojení s hromovládným božstvem, nejčastěji Perunem, se ve velké míře zakládá na ornamentu, který můžeme na miniaturách nalézt. Tato interpretace je přesto problematická a nalezne i své kritiky, kteří varují před opatrností (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 43). Dekorace ve své podstatě pouze naznačuje, že miniatury mohly být ozdobami, o čemž mnohdy svědčí také vybraný materiál. Nejednou se zdá, že dekorace pouze kopíruje ornament užívaný na skutečných sekerách.

Skutečné sekery (vrchní řada) v porovnání s miniaturami, 10.–12. století.
Atgāzis 1998; Paulsen 1956; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.
Větší rozlišení zde.

Věrnost předlohám jde však mnohem dál než jen k dekoraci. Břit těchto miniatur má výraznou ostrost, podobně jako u skutečných seker. Nejméně v deseti (tedy zhruba v 7%) případech byly miniatury opatřeny dřevěnými topůrky, z nichž se zachovaly pouze fragmenty (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 13, 21, 48, 51, 57, 65, 120, 124, 135, 152). Další dva nálezy, pocházející z detektorové činnosti v Bělorusku a Ukrajině, byly publikovány Koršunem (Koršun 2012: kat. D-6, D-44). Jeden detektorový nález je v současnosti na prodej na portálu eBay (eBay 2019), další na portálech Mešok (Mešok 2019) a Violity (Violity 2019). Tři sporné detektorové kusy můžeme nalézt na serveru Arkaim (Arkaim 2019). Nejméně v jednom případě byla hlava sekerky pojištěna železným klínem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 21, tabl. III: 3). Jeví se jako pravděpodobné, že větší množství sekerek bylo opatřeno topůrky, která se ale nedochovala do dnešních dnů.

Fragmenty dřevěných topůrek.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. II:1, III:3, IV:8, V:1,6, VI:3, XI:1,5, XIV:3; Koršun 2012: 152, 160, kat. D-6, D-44; eBay 2019; Mešok 2019; Violity 2019Arkaim 2019.

Nadpoloviční většina miniatur byla nalezena v hradištích, v podhradí či v osadách. Poměrně velké množství pochází z bezkontextových situací. Je důležité uvést, že 11 miniatur pochází z hrobů. V pěti případech jde o hroby mužů, ve dvou případech o hroby žen. Celkem sedm hrobů jsou hroby dětí. Nejčastější pozice uložení je oblast pravého boku, nohou a v případě žen také hrudi (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 30).

Miniatury sekerek nalezené v hrobech.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.

Na základě přítomnosti topůrek se autoři nejnovějšího katalogu domnívají, že se takové předměty nehodily k zavěšení na krk a spíše byly umístěny za opasek (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 37). V případě dětských hrobů zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že miniatura v hrobu slouží jako symbolický milodar nahrazující skutečnou sekeru. Miniaturní sekerky s topůrky můžeme nalézt i v jiných částech Evropy – některé sekerky byly určené k zavěšení, jiné postrádají jakýkoli otvor a spíše vhodné k uschování do brašny.

Miniaturní sekery s topůrky.
Zleva: železná sekerka z Estonska (zdroj Edvards Puciriuss), mastková forma z Ribe (zdroj The Northern Emporium project), jantarové sekerky z Ribe (nálezy z let 2018 a 1990/1, zdroj The Northern Emporium project), bronzová sekerka z Haithabu (Elsner 2004: 79), bronzová sekerka z Mülheimu (Koch 1970), bronzová sekerka z Menzlinu (Schoknecht 1977).

Jak si můžeme povšimnout, výše uvedené sekerky tvoří velmi nesourodou skupinu – jsou vyrobeny z různých materiálů, různým způsobem a jejich vzhled se liší. Východoevropské sekerky naproti tvoří poměrně ucelené skupiny a variují pouze v detailech. Pokud vezmeme v potaz detektorové nálezy, máme zde co dělat se stovkami miniatur a můžeme mluvit o množstevně, časově a geograficky rozšířeném fenoménu. Představa, že velká část těchto sekerek sloužila jako symbolické milodary nebo jako přívěšky, nemá oporu v hrobových situacích, ve kterých se nenachází ani desetina všech oficiálně zkoumaných exemplářů. K výše zmíněných interpretacím bychom proto rádi přidaly několik dalších, které by mohly pomoci rozklíčovat komplexní význam těchto miniatur.


Další navržené interpretace autora

Rozšířenost napříč východní Evropou v průběhu několika staletí je varovným ukazatelem, že se mohlo jednat o populární předmět s praktickou a dekorativní funkcí. Tuto četnost se kromě využití jako přívěsku a symbolickými milodary snažíme vyložit třemi dodatečnými interpretacemi.

Výběr oděvních spon a jehlic ze západní, severní a východní Evropy.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Oděvní jehlice
Miniatury seker s topůrky lze srovnat se třiceti kostěnými a pěti bronzovými oděvními / vlasovými jehlicemi ze západní a severní Evropy. Pojďme se nyní podívat na tyto analogie podrobněji. V Nizozemsku máme přes 20 nálezů kostěných jehlic ve tvaru sekery (Roes 1963: 67–69, Pl. LIV: 1–9). Ze Spojeného království je známo nejméně 6 dalších raně středověkých kostěných jehlic (MacGregor 1985: 118, Fig. 64). V německém Haithabu byly nalezeny další tři kostěné jehlice (Schwarz-Mackensen 1976: 27, Abb. 7: 2–3; Schietzel 2014: 355). Jeden exemplář je znám z dánského Århusu (Roesdahl et al. 2014: 285).

Kostěné jehlice ve tvaru seker.
Roes 1963: Pl. LIV: 1–9; MacGregor 1985: Fig. 64: 15–17, 22; Schwarz-Mackensen 1976: Abb. 7: 2–3.

Kovové varianty sekerkovitých jehlic nejsou tak četné, ale přesto existují. Jeden kus byl objeven v dánském Aggersborgu (Roesdahl et al. 2014: 283–285). V Dánsku nalezneme ještě jednu jehlici, která byla objevena v Avnsøgårdu (Pedersen 2014: 239, Fig. 7.5). Třetí nález představuje sekerka z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 157–158, III. 90). Čtvrtý pochází z norské lokality Svingesæter (Shetelig 1912b: 206, Fig. 482). Pátá sekerka byla nalezena v norském Bjålandu (Petersen 1951: 338, Fig. 184).

Kovové jehlice ve tvaru seker.
Roesdahl et al. 2014: 283; Pedersen 2014: Fig. 7.5; Harrison – Ó Floinn 2014: 158, III. 90; Shetelig 1912b: Fig. 482; Petersen 1951: Fig. 184.

Přestože kvůli nekompletnosti východoevropských miniatur s topůrky nemáme žádné solidní důkazy, existuje řada argumentů hovořících ve prospěch této interpretace.

  • takřka 40 analogií z tehdejší Evropy a užívání sekerkovitých výstupků či zavěšených miniatur na některých oděvních sponách východní Evropy
  • praktičnost a příhodná konstrukce, která se experimentálně osvědčila
  • estetický odznak ukazující společenský status
  • velikostně a materiálově nevybočují z raně středověkých oděvních spon s dlouhou jehlicí
  • předpolí vytvořené četným užíváním skandinávských spon s kroužkem a spon s korouhvičkou ve východní Evropě (Chvoščinskaja 2004; Schmidt 2005)
  • specificky zlámaná topůrka těsně pod hlavou sekerky
  • pozice v hrobech na pravém boku nevylučuje použití jako oděvní spony, neboť řada severo- a východoevropských spon byla nošena tímto způsobem (Thunmark-Nylén 1984: 11, Abb. 2.3; Lehtosalo-Hilander 2000: 206–207; Stepanova 2009: Rys. 19, 194) a celá sekerka z Nikolskoje III byla „ovinuta tkaninou“ (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 88, kat. 56).

Experiment: bronzový odlitek sekery (výroba: Drakkaria) namontovaný na dřevěné jehlici, která fixuje oděv. Vyzkoušeli jsme různé způsoby upevnění řemínku, nejvíce se nám osvědčila pevná fixace na dvou bodech jehlice.

Tuto teorii jsme předložili Pawlu Kucyperovi, autoru katalogu východoevropských miniaturních sekerek, který ji komentoval následujícími slovy: „Nemohu tuto možnost vyvrátit. Nápad porovnat miniatury s tehdejšími jehlicemi je zajímavý, ale není možné tento koncept více rozpracovat.“ Musíme proto počkat na další nálezy, které pomohou potvrdit nebo vyvrátit tuto interpretaci.


Rekonstrukce pouzdra ze Šlesviku. Výroba: Stephan Meinhardt.

 

Klínek fixující pouzdro k sekeře
Ačkoli je to vzhledem k nálezovým situacím nepravděpodobné, není vyloučeno, že by některé miniatury s topůrkem nemohly sloužit jako klínky fixující pouzdra k sekerám. Z raně středověké Evropy známe pouze jeden takový klínek, a sice z Haithabu (HbH.432.002; Westphal 2007: 55, Taf. 30:3), který se vkládal do pouzdra z vnitřní strany směrem od sekery, avšak existují i další pouzdra, která naznačují použití klínku. Je to zejména pouzdro z Novgorodu, na jehož jazykovitých výběžcích nalezneme otvory, které korespondují s otvory na východoevropských sekerách (Kainov – Singh 2016). Můžeme tedy předpokládat, že otvory nacházené na břitech seker sloužily k jednoduchému způsobu upevnění pouzdra, které bylo přikolíčkováno zboku, a takové uniformní řešení by vyžadovalo velké množství klínků, jež by vysvětlovalo rozšíření v čase a prostoru. Tvar hlav miniatur je příhodný pro tento účel. Navíc, jak ukazuje pouzdro ze Šlesviku, dekorované rytinami dvou seker, že v dobové mentalitě nebylo přitěžující, pokud by pouzdro bylo zdobeno další sekerou (Saggau 2006: 264; Abb. 44:13, Abb. 45). V minulosti bylo naznačeno, že i miniatury mohly být opatřeny pouzdry, které by byly připevněny k sekerkám pomocí dírky (Makarov 1992: 37; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 251), toto se však prozatím nepotvrdilo.

Raně středověká pouzdra seker s navrženými způsoby fixace.
Westphal 2007: Taf. 30:3; Kainov – Singh 2016: Rys. 2.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Votivní dar při kolonizaci
V 11. století jsme svědky výrazné přeměny staroruské sídlištní soustavy směrem do dříve nekolonizovaných oblastí. Stará sídla zanikají a vzniká hustá síť malých měst a vesnic v podhradí, která se pod vlivem nově nabitého ekonomického a politického potenciálu osamostatňuje a snaží vymanit zpod kyjevského jařma (Kotyčev 2016: 246–248). Epocha, která se někdy nazývá jako „doba malých měst“ (эпоха малых городов), kopíruje používání miniaturních seker ve východní Evropě.

Z jiných částí Evropy víme, že rané středověku sekera jakožto nástroj lidské práce hrála důležitou symbolickou úlohu při kultivaci země, a nebylo nezvyklé, že pokud se osidlovala nová země, záborci na ní rozdělali oheň nebo do ní zakopali sekeru, aby do ní symbolicky vnesli řád (Starý – Kozák 2010: 44–45). Zakopané sekery navíc již od pozdního neolitu sloužily k vymezení hranic statků, které chránily před narušením (Rønne 2008). Připomeňme si, že většina seker byla nalezena v okolí malých měst, pevností a v osadách. Fenomén miniaturních seker ve východní Evropě tak může souviset s vnitřní kolonizací a změnou sídelní struktury 11.–13. století.


Závěr

V této práci jsme se zaměřili na přiblížení fenoménu miniaturních východoevropských seker českému čtenáři. Velký prostor jsme věnovali diskutování pravděpodobné funkce. Naším předpokladem je, že geografické a časové rozšíření může svědčit o praktickém použití. Předpokládáme následující funkce:

  1. ženské náhrdelníky, oděvní spony
  2. symbolický milodar v hrobu dítěte
  3. votivní uložení do země

Tyto funkce mohou naznačovat, že miniatury v životě majitele měly poměrně důležité významy:

  • vymezení kulturní prostoru, vnášení řádu do chaotického prostředí
  • přinášení zdaru (zachování dobré zdravotní i mentální kondice a ochrana před nebezpečím)
  • dekorace
  • zastoupení sekery skutečné

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.


Bibliografie

Publikované články, knihy

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte, Riga.

Beck – Jahnkuhn 1973 = Beck, H. – Jahnkuhn, H. (1973). Axtkult. In: Hoops, J. (red.). Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, B. 1, 562–568.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.

Elsner 2004 = Elsner, Hildegard (2004). Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster.

Harrison – Ó Floinn 2014 = Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н.В. (2004). Некоторые аспекты изучения кольцевидных булавок на территории Древней Руси // Славяне и финно-угры. Контактные зоны и взаимодействие культур. Доклады российско-финляндского симпозиума по вопросам археологии и истории (7-10 октября 2004 г., Пушкинские Горы), СПб., 130-140.

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю. – Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Koch 1970 = Koch, Robert (1970). Waffenförmige Anhänger aus merowingerzeitlichen Frauengräbern. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 17, 285-293

Koktvedgaard Zeitzen 1997 = Koktvedgaard Zeitzen, Miriam (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Koršun 2012 = Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kotyčev 2016 = Котышев, Дмитрий (2016). Русская земля в X-XII вв.: центр и периферия // Древняя Русь: во времени, в личностях, в идеях, Т. 5, 233-252.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2011 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1993 = Кулаков В.И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. // Slavia Antiqua, t. XXXIII, 115–130.

Lehtosalo-Hilander 2000 = Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari: A History of Weapons and Ornaments: Luistari IV, Helsinki.

MacGregor 1985 = MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Makarov 1992 = Макаров Н.А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, №2, 41–56.

Nadolski 1953 = Nadolski, Andrzej (1953).Miniaturowy toporek z grodziska w Tumie pod Łęczycą. In: Przegląd
Archeologiczny, t. 9, 389–391.

Panasiewicz – Wołoszyn 2002 = Panasiewicz, W. – Wołoszyn, M. (2002). Staroruskie miniaturowe toporki z Gródka, pow. Hrubieszów. In: Archeologia Polski, t. 47:1–2, 245–286.

Paulsen 1939 = Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Roes 1963 = Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl et al. 2014 = Roesdahl, E. – Sindbæk, S. M. – Pedersen, A. – Wilson, D. M. (ed.) (2014). Aggersborg : The Viking-Age settlement and fortress, Højbjerg.

Rønne 2008 = Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Saggau 2006 = Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster: 199–304.

Shetelig 1912a = Shetelig, Haakon (1912). En miniatyrøks av bronse fra vikingetiden. In: Bergens Museums Årkbok, 13, 3–18.

Shetelig 1912b = Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schoknecht 1977 = Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10, Berlin.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Schwarz-Mackensen 1976 = Schwarz-Mackensen, Gesine (1976). Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 9, Neumünster.

Starý – Kozák 2010 = Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Stepanova 2009 = Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Tejral 1982 = Tejral, Jaroslav (1982). Morava na sklonku antiky, Praha.

Thunmark-Nylén 1984 = Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.) Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5–14.

Westphal 2007 = Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Wołoszyn 2006 = Wołoszyn, Marcin (2006). Ze studiów nad obecnością ruską i skandynawską na ziemiach polskich w X–XII wieku. In: M. Dworaczyk et al. (red.). Świat Słowian Wczesnego Średniowiecza, Szczecin–Wrocław, 595–614.

 

Online zdroje

Arkaim 2019 = „Амулеты и обереги“. In: Arkaim [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: http://arkaim.co/gallery/category/88-amulety-i-oberegi/

eBay 2019 = „Bronze Axe amulet pendant 51mm. 800-1300AD. Viking“. In: eBay [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://www.ebay.com/itm/Bronze-Axe-amulet-pendant-51mm-800-1300AD-Viking/223315384736?hash=item33fea259a0:g:6fsAAOSwRK9b1i–

Mešok 2019 = „Амулет топорик с остатаками древка Редкость!“. In: Мешок [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://meshok.net/item/78088655_%D0%90%D0%BC%D1%83%D0%BB%D0%B5%D1%82_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D1%80%D0%B8%D0%BA_%D1%81_%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8_%D0%B4%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BA%D0%B0_%D0%A0%D0%B5%D0%B4%D0%BA%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C

Violity 2019 = „Амулет-топорик с частью топорища“. In: Violity [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z:
http://arc.violity.com/amulet-toporik-s-chastyu-toporicsha-29739585

Vlasatý 2018a = Vlasatý , Tomáš (2018). „Z manažera archeologem“ : Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/z-manazera-archeologem/

Vlasatý 2018b = Vlasatý , Tomáš (2018). Interní soutěž skupiny Herjan. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/interni-soutez-skupiny-herjan/

„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Úvod

Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:


Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.


Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.


Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií: nerozluštitelné (1), nápisy pojmenovávající předmět (2), nápisy nastiňující vztah dvou lidí (3), nápisy sloužící k ochraně (4), nápisy vypočítávající abecedu či slabikář (5), nápisy udávající vlastnictví (6) a nápisy vztahující se k výrobě (7). Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.

 

Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Výroba
Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.


Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Vlastnictví
Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. 

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie futhorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988; MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Závěr

Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.



Bibliografie

Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Early Medieval Mittens and Gloves

Just like in modern population, early medieval people wore mittens and gloves for various reasons. In this article, we will show how these mittens and gloves looked and what was their possible function.


By material

 

Leather
This material section contains leather and fur mittens and gloves.

  • Leather mittens and gloves
    Mittens and gloves made of leather protect against cold, heat and bruises. They can also fulfil an aesthetical function as they adhere to the body well. Four finds come from the 7th century. Grave No. 17 in Oberflacht, Germany contained “a strange pair of mittens with thick folds on the back and underlined with soft, almost ruined fabric” (Dürrich – Menzel 1847: 11). A very similar example, made of a fine leather lined with linen, was found in the rich grave from Greding, Bavaria (Mord im Mittelalter 2012). The third example is a mitten decorated with an intertwined application from the boy’s grave from Cologne Cathedral, Germany (Gillich et al. 2008: 8-11). The fourth mitten is a fragment of goatskin decorated with an intertwined application from the grave no. 8 in St. Ulrich’s and St. Afra’s Abbey, Augsburg (Werner 1977: 163). Danish Hjørring Museum contains fragments of presumable mittens from the Viking Age made of lambskin, which were preserved probably thanks to being stored in a bronze vessel. Next suitable material comes from the Caucasus. It is a fingerglove from Moscevaja Balka, which probably belonged to a woman due to its size and is made of soft lambskin, decorated by sewn-on ribbons and red morocco leather circles on the knuckles (Jerusalimskaja 2012: 212, Пл. 130). Fingertips of this glove seem to be open so the last phalanxes were bare. Another Caucasian mittens from the period of 8th to 10th century are located in Metropolitan Museum, New York (Kajitani 2001: 90, Fig. 8). These mittens also leave phalanxes bare.

    If we looked into the Middle Ages in Europe, we would find a solid tradition of leather mittens described as “work mittens” in archeological literature (Dahlbäck 1983: Fig. 201, Fig. 202; Williemsen 2015: 8–11). We can find these in the areas of present Denmark (Svendborg), Germany (Lübeck, Schleswig), Netherlands, Norway (i.e. Trondheim), Poland (Wrocław), Russia (Pskov, Novgorod), Sweden (Stockholm) and Great Britain (London) (Schnack 1998: 74–78; Williemsen 2015 and the Unimus catalogue). Medieval leather mittens were typically made of lambskin and cow leather (Mould et al. 2003: 3222; Williemsen 2015: 12).

Presumable fragments of leather mitten, find and reconstruction.
Museum of Hjørring, photographed by Elin Sonja Petersen.

Fragments of leather mitten made of fine leather lined with linen.
Rich grave from Greding, Bavaria, around 700 AD. Mord im Mittelalter 2012.


Leather mitten decorated with an application, Cologne Cathedral.
Gillich et al. 2008: 10.

A fragment of goatskin mitten decorated with an application. Grave no. 8 in St. Ulrich’s and St. Afra’s Abbey, Augsburg.
Martin 1988: Abb. 5; Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 28-29Gillich et al. 2008: 12-13.


Leather mittens from Moscevaja Balka (Jerusalimskaja 2012: Пл. 130).

Caucasian leather mittens (Kajitani 2001: 90, Fig. 8).

  • Fur mittens
    Mittens made of fur with hair inside seem to have a practical sense especially against coldness. Right hand mitten from Old Ladoga made of sheepskin in 8-9th century (Ojateva 1965: 50, Рис. 3 : 1) can be mentioned among early medieval finds. In the Saga of Eiríkr the Red (3), there is a seer who wears “mittens of cat fur with white hair inside”.


Mitten made of sheepskin, Old Ladoga, 8.–9th century.
Ojateva 1965: Рис. 3 : 1.

Wool

Mittens made of wool were among the most popular ones. Methods of their manufacture could differ.

  • Felt mittens
    Felting is a method of weaving fibers of wetted woven fabric in order to make a hardier, rain-proof textile. Two pieces which can be related to felt mittens can be found in the literature. One is the fingerless mitten from Dorestad, Netherlands (7–10th century), which is made of two pieces of brown dyed, felted wool fabric originally sewn from herringbone textile (Brandenburgh 2010: 69; Miedema 1980: 250–254). Simple rectangular cover is thickened by a sewn-on square on the palm side. Brown felt fragment, perhaps originally belonging to a nålebound mitten, was found inside a grave in Finnish Halikko Rikala location and is dated to the 11th century. (Vajanto 2014: 24–25). Felt mittens were used also in medieval Netherlands (Williemsen 2015: 4–5).

Simple two-pieced mitten from Dorestad.
Miedema 1980: Pl. 24, Fig. 174.

  • Nålebound mittens
    Mittens made by nålbinding technique were apparently popular in early Middle Ages, as shown by their geographic and chronological spread (Vajanto 2014: 22; Walton 1989: 341–345). That was because of their flexibility and sturdiness, which were essential especially in case of socks and mittens. Factual evidence comes from Iceland and Finland. The Icelandic mitten was found in the ruins of Arneiðarstaðir farmstead together with a bronze ringed-pin dated to 10th cenutry (Hald 1951). Nålebound fragments were found in at least five Finnish, mostly women’s graves from 11th century (Eura Luistari 56, Halikko Rikala 38, Kaarina Kirkkomäki 31, Köyliö Köyliönsaari 28, Masku Humikkala 30) near the hands, which suggests that the body was put into the grave wearing mittens (Vajanto 2014: 25). Such fragments were often striped or embroidered; in case of the striped variants it was a combination of dark and light thread or a combination of blue, white and red shades (Vajanto 2014: 25–26). In case of the Finnish mittens, it is presumed that protection against cold was not their primary function as some burials occured in other seasons than winter, some dyes were not amongst the standardly used ones and the fragments did not imply using thumbs (Vajanto 2014: 30).

Mitten found in the ruins of Arneiðarstaðir farmstead.
Hald 1951: 1. mynd.

Presumable fragment of a mitten and its possible reconstruction.
Vajanto 2014: Figs. 2, 6, 7.

  • Mittens sewn from a woven fabric
    Mittens which were cut and sewn from a woven fabric with no underlining were probably the most frequently used of all. Presently we document three mittens on Iceland, one on the Shetland Islands, one in Norway, two in Germany and one in Netherlands. We will begin with the Icelandic ones. In the year 1881, in the place of former farmstead of Garðar on Akranes, a mitten was found that could be dated to the farmstead’s origin, which means 9-10th century. (Pálsson 1895: 34–35). The mitten is four-pieced – front and back part, sewn-in thumb and an inset – left-handed and assuming from its wrist width, it was worn over upper clothing. It is interesting that the manufacturer used 2/2 twill with inwoven pile of unspun short tufts of brushed wool for the mitten, with the tufts functioning as an isolation (Guðjónsson 1962: 21–22). The remaining two Icelandic mittens were found together and therefore present the only preserved pair. They were found on Heynes in 1960 (Guðjónsson 1962: 16). These are evidently children’s mittens and they are connected with a sewn-on lace that could be threaded through sleeves, so the child would not lose them. These were probably made from re-used material which originally had a different function (Guðjónsson 1962: 30). The mittens are therefore unlike: right one is made of three pieces (main frame and two opposite pieces for the thumb), while the left one is four-pieced (two opposite pieces for the frame and two opposite pieces for the thumb). Thumb holes are not on the edge, instead they are placed with certain spacing.

    Another mitten made of rough woven wool was found on Shetlands during peat extraction (Vikings 2012). It was carbon-dated to 975, which is unfortunately the only detail we know. A presumably left-handed mitten was found in 2011 on the melting Lendbreen iceberg in Norway, conservatively estimated to be from the years 800–1000. It seems that this mitten was composed of at least four pieces: back, thumb and two-pieced palm. One German mitten was found in Ralswiek and it is dated to 8–9th century (Herrmann 1985: 288, Abb. 136). This one has a seam alongside its whole length and its wrist collar presents a standalone piece. The second German glove or mitten comes from the grave no. 58 in Trossingen, 6th century; the glove was made of red, yellow and black fabric that was decorated with an intertwined leather application and a reinforced leather thumb (Peek – Nowak-Böck 2016: 385-390). We should also mention the presumably right-handed mitten from Aalsum, Netherlands, which is dated to 8–10th century. The only known detail we have is that the warp threads are of average or small width and therefore density, while the weft threads are very thick and therefore have a low density per square centimeter. This solution, probably aiming to save material, can be also seen in cases of mittens from Garðar and Shetlands. Moreover, the mitten from Aalsum was also sewn together with a very thick thread.

    As far as we know, there is one written evidence of feather mitten from the early Middle Ages. It can be found in Haraldskvæði (verse 6) by Þorbjǫrn hornklofi, where it can be read that the ruler Haraldr Fairhair wore mittens stuffed with downy feathers – probably of an eider – in his youth (or child years). This verse compared a matured man willing to sail and fight even in winter and a spoiled boy who rather spends the winter in women’s part of the palace and wears feather mittens on his hands. From the context of this mitten we can perceive it as pertaining to a wealthy child’s apparel.

Mitten from Garðar, Iceland. Photography by dolbex.

Pair of mittens Heynes, Iceland.
Photography taken from Sarpur.is.


Mitten from the Shetland Islands. Vikings 2012.

Mitten from the Lendbreen iceberg in Norway.
Photos taken from Unimus.no catalogue.

Woolen mitten from Ralswiek (Herrmann 1985: 288, Abb. 136).


Possible look of the glove / mitten from the grave no. 58, Trossingen, 6th century.
Peek – Nowak-Böck 2016: Abb. 26.

Mitten from Aalsum, Netherlands. Brandenburgh 2010: Fig. 22.

Metal

Early Middle Ages provide us with only decent traces of iron mail being used as a hand protection. The most important find of this kind comes from grave no. 8 in Swedish Valsgärde, which contained guards for both legs and one hand, originally misinterpreted as chestplate (Arwidsson 1939; Arwidsson 1954). Iron mail was most probably attached to these guards and in case of the right hand it was used as a coating of the presumably leather mitten or glove (Vike 2000). This find is dated to the 7th century. That is the same for another probable find, a fragment of iron mail from grave no. 119 in Castel Trosino, Italy, which was found near the deceased body’s hand (Beatson 2011–12). If we extended our search outside Europe, we could for example find scale gloves used in the area of present Iran.

Probable reconstruction of limb protection from Valsgärde 8.
Property of Matt Bunker.

A fragment of iron mail from grave no. 119 in Castel Trosino, Italy.
Cristiano Da Mont’Olmo Carassai.

By shape

According to the information we have, we can divide mittens and gloves by shape:

  • Fingerless mittens (warmers)
    Simple fingerless warmers fulfiling the function of mittens were documented in the area of present Netherlands, specifically the felt mitten from Dorestad. Fingerless form is speculated also in case of Finnish nålebound mittens, which were preserved without thumbs, however this could be a coincidence. We encountered no medieval analogy to this find. That is probably because this was a very primitive and impractical manner of hand protection.

  • Mittens
    Variously constructed mitten seems to be the most common early medieval shape and is continued until today. We assume it to occur in leather, textile and even metal variations. A mitten with its fingertips bare presents a specific variation known from the Caucasus. Norse myths also refer to mittens (related to the myth described in Gylfaginning 45).

  • Finger gloves
    Aside from the Trossingen and Caucasian specimens we described earlier, it is supposed that finger gloves were not widespread in continental Europe until the 12th century. Even three finger gloves cannot be confirmed for the early Middle Ages despite their significant popularity in 14-16th century (Williemsen 2015: 18–20).

By function

As suggested before, gloves and mittens had multiple functions. Here is the outline:

  • Protection against cold
    The most presumed function is definitely protection against cold. Many mittens were undoubtedly intended to keep the hand warm and this aim was supported by additional protection – fur (Old Ladoga, Saga of Eiríkr the Red), inwoven tufts of wool (Garðar) or feathers (Haraldskvæði). We can assume that children’s mittens (Heynes, Haraldskvæði) were designated to keep their hands warm. One of the mittens (Lendbreen) was found on an iceberg with a popular tradition of reindeer hunting, which can be considered as an evidence of the mitten’s function. Moreover, a mitten was displayed on a 11th century runestone from the church in Sproge (G 373), Gotland, depicting a sleigh rider wearing mitten on his hand while driving horses (Snædal – Gustavson 2013: 43–48).

Horse-drawn sleigh on the runestone G 373 from Sproge, Gotland, 11th century.
Snædal – Gustavson 2013: 45.

  • Working in cold and wet weather
    It is logical that mittens were not only worn in wintertime during transport (horses, sleigh, ski, skates, ships). They were used while hunting, pulling ropes on a ship, fishing, tar making, plowing, herding, woodcutting, peat mining and other outdoor activities which could take place in bad weather.

  • Blacksmithing
    We could expect mittens being used while working at a forge. Nevertheless, this assumption is not confirmed; early medieval iconography depicts blacksmiths wearing no mittens nor gloves, sometimes also with their sleeves pulled up. The closest material can be found in a Norse myth referring to iron mittens enabling one to grab heated metal (Skáldskaparmál 26).

  • Falconry
    The noble art of falconry has often included wearing leather mittens, which provide better features against the bird’s grip. As far as we know, we have only two pieces of evidence for falconer’s mittens being used in early medieval Europe. The older one comes from a Byzantine mosaic inside so called Falconer’s Villa in Aros, Greece, which dates to the 6th century (Wallis 2017: Illus. 2). The newer source comes from an Anglo-Saxon cross in Bewcastle, England and is dated to 7-8th century (Wallis 2017: 430). In the rest of falconry scenes, for example on the Bayeux tapestry, people do not wear hand protection and have their birds of prey on bare hands (Owen-Crocker 2004: 265). Even skaldic kennings related to falconry do not mention hand protection. It is therefore legitimate to wonder if these cultural products reflect the reality trustworthily. Falconry scenes of 12th century and further periods already contain finger gloves (i.e. Schnack 1998: 48).


Mosaic inside the Falconer’s Villa. Argos, Greece, 6th century (Wallis 2017: Illus. 2).


Falconry scene on a cross in Bewcastle.
Taken from greatenglishchurches.co.uk.

  • Protection in fight
    Despite many historical parallels and common sense we are unable to prove other than rare use of protective hand protection during a fight. Mittens or gloves coated with iron mail present the only exceptions. As it seems, the absence of protection in sources is not caused by ravages of time, but instead by a different approach to this issue. The fighters apparently preferred fine motorics, were able to effectively block with their shields and in battle they mostly used a combination of shields and pole weapons. But most importantly, no kind of period protection could fully protect against all weapon types. We have already attended the issue here in more detail. The very same problem pertains also to archer’s gloves which could not be confirmed.

  • Part of a spectacular clothing
    Nevertheless, gloves and mittens could also fulfil an aesthetical function on the hands of wealthy and powerful. We saw they could be custom-made, painted, embroidered (Finnish mittens), decorated with expensive materials (Moscevaja Balka) or stuffed with deluxe padding (Haraldskvæði). They could therefore serve as a symbol of status to some extent, which is apparent especially in case of rulers and church representatives. We will mention two illustrative examples. Mittens are mentioned in the last will of Anglo-Saxon noble called Byrhtnoth, who leaves a “pair of skilfully crafted gloves (Owen-Crocker 2004: 265), and they also appear as a gift in the Saga of Njál (31), where the king bestows leather mittens embroidered with gold.


Bibliography

Sources

Gylfaginning = Gylfiho oblouzení. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Praha: Argo, 2003, 37–101.

Skáldskaparmál = Jazyk básnický. Přel. Helena Kadečková. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích, Praha: Argo, 2003, 102–144.

Saga of Eiríkr the Red = Sága o Eiríkovi Zrzavém. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 15–34.

Saga of Njál = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout, 2012: 91117.

Literature

Arwidsson 1939 = Arwidsson, Greta (1939). Armour of the Vendel period. In: Acta Archaeologica 10, København, 31–59.

Arwidsson 1954 = Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri.

Beatson 2011–12 = Beatson, Peter (2011–12). Armour in Byzantium in the early years of the Varangian Guard, with special reference to limb defenses. Available from: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/limb_defences/limb_defences.htm.

Brandenburgh 2010 = Brandenburgh, Chrystel R. (2010). Early medieval textile remains from settlements in the Netherlands. An evaluation of textile production. In: Journal of Archaeology in the Low Countries 2/1, 41–79.

Dahlbäck 1983 = Dahlbäck, Göran (red.) (1983). Helgeandsholmen : 1000 år i Stockholms ström, Stockholm.

Dürrich – Menzel 1847 = Dürrich, Ferdinand von – Menzel, Wolfgang (1847). Die Heidengräber am Lupfen (bei Oberflacht), Stuttgart : Arnold.

Gillich et al. 2008 = Gillich, Antje – Peek, Christine – Planck, Dieter – Walter, Susanne (2008). Kleidung im frühen Mittelalter: Am liebsten schön bunt! (Porträt Archäologie), Esslingen am Neckar.

Guðjónsson 1962 = Guðjónsson, E.E. (1962). Forn röggvarvefnaður. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1962, Reykjavík, 12–71.

Hald 1951 = Hald, Maragrethe (1951). Vötturinn frá Arnheiðarstöðum. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1949–50, Reykjavík, 73–77.

Herrmann 1985 = Herrmann, Joachim (1985). Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich von Oder und Neisse vom VI. bis XII. Jahrhundert. Ein Handbuch, Berlin.

Kajitani 2001 = Kajitani, Nobuko (2001). A Man’s Caftan and Leggings from the North Caucasus of the Eight to Tenth Century: A Conservator’s Report. In: Metropolitan Museum Journal 36, 85–124.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Martin 1988 = Martin, Max (1988). Bemerkungen zur frühmittelalterlichen Knochenschnalle eines Klerikergrabes der St. Verenakirche von Zurzach (Kt. Aargau). In: Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Ur- und Frühgeschichte 71, 161–177

Miedema 1980 = Miedema, M. (1980). Textile finds from Dorestad, Hoogstraat I and II. In: W. A. van Es – W. J. H. Verwers (eds). Excavations at Dorestad I, The Harbour: Hoogstraat I, (Nederlandse Oudheden 9), Amersfoort, 250–261.

Mord im Mittelalter 2012 = Mord im Mittelalter – Das Fürstengrab von Greding (Hans Peter Kernstock, Germany, 2012), discussion with Britt Nowak-Böck, 0:12:54–0:17:19.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Ojateva 1965 = Оятева, Е.И. (1965). Обувь и другие кожаные изделия Земляного городища Старой Ладоги //Археологический сборник Государственного Эрмитажа, вып. 7, 42–59.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge : The Boydell Press.

Pálsson 1895 = Pálsson, Pálma (1895). Um myndir af gripum í forngripasafninu. In: Árbók Hins íslenzka fornleifafélags 1895, Reykjavík, 30–35.

Peek – Nowak-Böck 2016 = Peek, Christian – Nowak-Böck, Britt (2016). Die Untersuchungen an organischen Materialien des Grabes 58 von Trossingen (Lkr. Tuttlingen) – Vorbericht. In: Fundberichte aus Baden-Württemberg, Bd. 36, Esslingen am Neckar, 367-404.

Schnack 1998 = Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Snædal – Gustavson 2013 = Snædal, Thorgunn – Gustavson, Helmer (2013). Supplement till Gotlands runinskrifter 1 : Sudertredingen : G 360 – G 386 samt tillägg till inskrifterna G 32, G 49, G 50, G 76, G 79, och G 104, Stockholm : Riksantikvarieämbetet.
Available from: https://www.raa.se/app/uploads/2013/09/27_sudertr.pdf

Vajanto 2014 = Vajanto, Krista (2014). Nålbinding in Prehistoric Burials – Reinterpreting Finnish 11th–14th-century AD Textile Fragments. In: Janne Ikäheimo, Anna-Kaisa Salmi & Tiina Äikäs (eds.). Sounds Like Theory. XII Nordic Theoretical Archaeology Group Meeting in Oulu 25.–28.4.2012. Monographs of the Archaeological Society of Finland 2, 21–33.

Vike 2000 = Vike, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [University thesis]. Available from:
http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Vikings 2012 = Vikings, episode 3 (Jon Eastman – Rosie Schellenburg – Simon Winchcombe, Great Britain, 2012), discussion of Niel Oliver with Dr. Ian Tait, 0:08:30–0:10:41.

Wallis 2017 = Wallis, R. J. (2017). “As the Falcon Her Bells” at Sutton Hoo? Falconry in Early Anglo-Saxon England. In: Archaeological Journal, 174 (2), 409–436.

Walton 1989 = Walton, Penelope (1989). Textiles, Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. York Archaeological Trust: 17/05, London.

Werner 1977 = Werner, Joachim (Hrsg.) (1977). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg.

Williemsen 2015 = Williemsen, Annemarieke (2015). The Geoff Egan Memorial Lecture 2013 : Taking up the glove: finds, uses and meanings of gloves, mittens and gauntlets in western Europe, c. AD 1300–1700. In: Post-Medieval Archaeology 49/1, 1–36.