Long knives from Haithabu

Dear reader.

Hereby I present another article from the series about long knives and seaxes. In the following translation, you can find the long knives from Haithabu / Hedeby.

The article can be read or downloaded via the following button:


 Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Středověké evropské kostěné sekery

Při pročítání výtečné práce Petra Luňáka Velkomoravské sekery mne zaskočila věta “Zatímco dřevěné meče se v průběhu středověku občas objevují (…), dřevěné sekery mi nejsou známy. Snad bylo zbytečné takto všudypřítomný předmět napodobovat ve dřevě (…)” (Luňák 2018: 108). Překvapila mne zejména proto, že z evropského středověku známe hned několik desítek kostěných a parohových seker. Abych zvýšil povědomí o tomto zajímavém typu nálezů, rozhodl jsem se zmapovat kostěné a parohové sekery a mlaty ze středověké Evropy. V následujících interpretacích budu přihlížet i k zauralským nálezům, které mohou na korpus vrhat zajímavé světlo. Nutně však musí zaznít, že seznam, který níže předkládá 49 nálezů a tři kandidáty, je prvním serioznějším pokusem o zpracování celoevropského fenoménu v češtině, a protože jde o problém archeology špatně probádaný, je velmi pravděpodobné, že některé předměty byly opomenuty. Proto budu rád za upozornění na jakýkoli nález.


Rozšíření seker z kosti a parohu.
Modrá barva = velrybí kost; zelená barva = kost; žlutá barva = paroh; šedá barva = neznámé.

Naprosto zásadní prací na poli kostěných a parohových seker a mlatů je Paulsenova kniha Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen (1939) a její následné rozšíření Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa (1956). Paulsen v těch knihách vymapoval 11 kusů a 1 možného kandidáta. Jisté navázání na Paulsena představuje Artemev (1994), který jej reflektuje a podává informaci o třech novějších staroruských sekerách. Na Paulsena v roce 2000 navázal Mugurēvičs (2000) svou výjimečnou prací, která mapuje 12 nových lotyšských nálezů organických seker a mlatů. Další rozšíření představují práce Plavinského (Plavinskij 2014) a zejména Jeremejeva, jehož práce, která sebrala 35 seker, je v současnosti nejlepším počinem na tomto poli (Jeremejev 2015: 612-625). Další východoevropší badatelé, kteří popisovali tatarstánské a permské nálezy – reprezentovaní Zakirovou (1988), Lenzem (2002) a Krylasovou (2013) – nereflektují ani Paulsena, ani jeho následovníky. Estonští badatelé Luik a Haak (2017) analogicky reflektují pouze Paulsena. Vznikají tak tři paralelní proudy, které o sobě navzájem nevědí. Dalším úskalím provázejícím bádání tohoto fenoménu je fakt, že organické sekery nejsou začleňovány do stejných prací, jako jejich železné protějšky. Například Kotowicz již na počátku svého monumentálního katalogu uvádí, že sekery z jiných materiálů než železa nejsou zahrnuty (Kotowicz 2014: 7). Badatel, který by v moderních monografiích o sekerách hledal sekery organické, by hledal marně, a mohl tak by dojít k přesvědčení, že podobné nálezy vůbec neexistují.

Nakolik se zdá, sekery z kosti a parohu nejsou závislé na kultuře, avšak je důležité podotknout, že prostor, kde o nich máme evidenci, se nápadně kryje s prostorem, ve kterém se vyskytuje los (Bělorusko, Dánsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rusko, Ukrajina). Z dostupných informací lze říci, že losí paroh představoval preferovaný materiál pro výrobu tohoto typu předmětu. Dalším možným zdrojem materiálu pro výrobu seker byly lopatky velkých zvířat (Hołubowicz 1938: 95). Velrybí kost se v korpusu objevuje výjimečně u grónského nálezu. Paulsen tvrdí, že použití organického materiálu svědčí o nedostatku železné rudy (Paulsen 1939: 52), s čímž nemůžeme souhlasit. Organické sekery jsou výrobky záměrně vyráběné pro jiný účel.

Již z letmého prozkoumání je patrné, že máme co dělat s heterogenní skupinou předmětů. Tvarově často lépe či hůře kopírují kovové varianty, zatímco jindy mají velmi hrubé tvary a sekerám se podobají pouze vzdáleně a další jsou spíše podobné kladivům. Některé dodržují ostřený břit, ale větší množství má břit tupý a široký 1-2 cm. V celkové délce variují mezi cca 8-19 cm, přičemž velká část se pohybuje okolo délky 12-15 cm. Nadpoloviční většina shromážděných nálezů je dekorována; dekor variuje od jednoduchého pletence až celoplošnou výzdobu. Konečně datace seker je sama o sobě problematická, zdá se však směřovat do období 10.-15. století. Jeremejev uvádí, že hlavní období užívání organických seker v ruských městech nastává ve 13. století, avšak již v 10.-11. století se tento fenomén etabluje (Jeremejev 2015: 618). Tyto rozdílnosti znemožňují interpretovat předměty pouze jedním, univerzálním způsobem. Pokusíme se shrnout teorie, které by mohly objasnit výrobu těchto nezvyklých předmětů.

  • hračka
    Nejčastější interpretací kostěných a parohových seker zní, že jde o dětské hračky. Jakkoli je sekera nejběžnější slovanskou zbraní, jejich dřevěné imitace určené pro děti se objevují výjimečně – v Novgorodu bylo do roku 1998 známo 87 dřevěných mečů, 5 nožů, 14 luků a pouze jediná sekera, zatímco ve Staré Ladoze bylo objeveno 28 dřevěných mečů, 4 kopí a žádná sekera (Jeremejev 2015: 625). Dřevěná sekera z polského Těšína je vykládána jako hračka (Hensel 1965: 208). Jako hračky byly interpretovány parohové sekery ze Pskova (Kildjuševskij 1980) a Roždestvenského hradiště (Krylasova 2013), miniaturní sekerka ze zauralského Ňagaňu (11.-12. století, Goskatalog 2020) a imitace seker ze Chantsko-mansijského autonomního okruhu a Salechardu (Zykov – Kokšarov 2001: 92. Рис. 40, 19). Zejména malé kusy s délkou 8 cm (Ňagaň) lze interpretovat tímto způsobem. Nelze si však nepovšimnout, že se někteří autoři řídí spíše vlastní fantazií než-li důkazy; Krylasova doslova píše: “když byly na sekeře objeveny stopy po zubech štěněte, okamžitě se nám vyjevil obrázek dítěte hrajícího si se psem” (Krylasova 2013: 128). Na druhou stranu Jeremejev poukazuje na nápadný nedostatek celodřevěných seker, který vykládá tím, že odolnější parohové sekery byly pro tento účel vhodnější.

 

  • tréninková zbraň, zbraň do města
    Pokud některé ze seker byly hračkami, mohly současně velmi dobře posloužit jako výuková pomůcka při učení šermu. Pokud Luňák navrhuje, že výuka šermu mohla probíhat se sekerami chráněnými pouzdry či obalenými do látek (Luňák 2018: 108), pak organické sekery představují poměrně dobrou alternativu. Tupé břity mohou být odrazem právě této praktické funkce. Petrohradský archeolog Ivan Jeremejev navrhuje, že organické sekery představují zbraně adolescentů používané při pouličních bitkách (Pskovskaja Lenta Novostej 2017). Nález z estonského hradu Otepää má do tupého břitu zaraženo několik železných hřebů, což si autoři studie vykládají tak, že sekera mohla sloužit jako plnohodnotný kyj (Luik – Haak 2017: 87).

 

  • odznak
    Paulsen zmiňuje používání kostěných seker s topůrky v baltském prostoru až do 18. století, kdy takový předmět představoval mocnářský odznak důstojnosti a spravedlnosti (Paulsen 1939: 86; Paulsen 1956: 58).

 

  • pokusný výrobek
    Sekery mohou reprezentovat pokusné výrobky, které sloužily jako šablony pro lepší odhadnutí tvaru nebo dekorace. Tato teorie byla použita A. Kirpičnikovem u kamenné dekorované sekery z 10. století, nalezené ve Staré Ladoze (Kirpičnikov – Sarabjanov 2013: 67, 69).

 

  • řemeslný nástroj či hudební nástroj
    Lenz navrhuje, že parohové sekerky z hradiště Anjuškar jsou praktickými nástroji ke štípání parohu (Lenz 2002: 222). Lze se ptát, jak k tomuto zjištění autor dospěl, nicméně ani takovou funkci bychom neměli vyloučit, zejména pokud zohledníme skutečnost, že se v některých případech sekerky nalezly v řemeslných dílnách (Mugurēvičs 2000: 64-7; Zakirova 1988: 236, Рис. 100.8) a že některé námi vymezené mlaty velikostí i tvarem připomínají kladívka. Sekerka by tak mohla být pevným a lehkým kladívkem, rydlem nebo štípacím nástrojem, podobně jako kladívka zhotovená z parohu (Luik – Haak 2017: 86-7; MacGregor 1985: 171-2). Další teorií je, že lehká kladívka mohla posloužit jako paličky na buben (Rainio 2013).

 

  • votivní dar
    Jak jsem popsal na jiném místě (Vlasatý 2019), sekera jakožto nástroj lidské práce hrála důležitou symbolickou úlohu při kultivaci země, a tak se již od pravěku setkáváme s deponovanými sekerami, které demarkují hranice statků (Rønne 2008Starý – Kozák 2010: 44–45). Fenomén organických seker může souviset s rozmachem miniaturních seker ve východní Evropě a/nebo změnou sídelní struktury vrcholného a pozdního středověku (Vlasatý 2019). Teorii o votivních kostěných variantách skutečných seker prosazují Golognev a Zaicev (1992: 12-13) u hradištních nálezů z 11.-12. století ze západní Sibiře. Organické sekeromlaty navíc silně připomínají kamenné prehistorické sekeromlaty, které se ve středověku i v novověku těšily velké oblibě, byly sbírány a aktivně používány v domácnostech pro své údajné schopnosti odhánět negativní agenty (např. Boudová 2010: 22).

 

  • souvislost s ceremoniemi, přechodovými a cyklickými rituály
    Paulsen zmiňuje norský a švédský zvyk, že pokud se mladík ženil, dostával darem hůl ve tvaru sekery, která byla předávána z generace na generaci a představovala otcovskou sílu, a naznačuje, že kostěné sekery mohou odrážet tentýž zvyk (Paulsen 1939: 86; Paulsen 1956: 59). Dobrou analogií jsou zde sekery valašky. Oproti tomu Kulakov a Skvorcov navrhují, že kostěné sekery byly rituálními předměty, reprezentujícími kult Perkuna a užívanými ke symbolickému klučení na počátku jara, což mělo označovat začátek polních prací (Kulakov – Skvorcov 2000: 184, 188). Podle pskovských archeologů vedených Sergejem Salminem byly organické sekery používány během svátků k nápodobě skutečného boje (Pskovskaja Lenta Novostej 2017).

 

  • kultický předmět
    Mugurēvičs (2000: 70-71) interpretuje lotyšské sekery a mlaty, které jsou průměrně menší a méně propracované, jako kultické objekty, které sloužily mužům “k odhánění zlých duchů, zajištění zdraví a plodnosti, uctívání nebeských těles a pravděpodobně věštění budoucnosti“. Tuto teorii zakládá autor jak na samotné dekoraci, tak na materiálu, který porovnává se středověkými literárními zmínkami, které popisují použití kostěné lopaty k věštění. Faktickým nedostatkem však je skutečnost, že kostěné lopaty byly praktickými nástroji používanými již od pravěku, a nejedná se o speciálně vyráběný věštící nástroj; jejich využití pro věštění je tak náhodné či podmíněné nějakou skutečností. Fakt, že organické sekery a mlaty jsou natolik rozšířené, může právě tak naznačovat, že šlo spíše o užitkové předměty, které byly v některých případech využity ke kultickým aktivitám. Darkevič (1961: 91) uvádí existenci litevského kultu kladiva v 15. století.

 

  • zástupný pohřební předmět
    Podceňovat bychom neměli ani možnost využití těchto zbraní jako zástupných insignií při pohřebních rituálech, jak naznačují některé meče ve středověkých pramenech i skutečných hrobech (Vlasatý 2017). V případě organických seker toto naznačují nálezy z Øster Egesborg, z Jaunpiebalgy, ale také ze Starého Města, kde se v hrobě 307/AZ objevuje zřejmě dřevěná sekera či jí podobný předmět (Luňák 2018: 167-8).

Katalog

BĚLORUSKO

  • Mscislaŭ, Bělorusko. Kostěná bradatice, nalezena roku 1905 v Mscislaŭ na Zámkové hoře a nyní uložená ve Vilniu, má kruhový otvor umístěný uprostřed své délky. Na listu je pak oboustranně zdobena rytými linkami a cikcak ornamentem, které jsou orientovány souběžně s břitem. Délka sekery 13,8 cm, délka břitu 9,2 cm. Tlouk a břit jsou ztupené; tlouk má přibližně čtverhranný průřez a je vyboulený, břit má šíři 1,5 cm. Druhá sekera nalezená ve městě Mscislaŭ, rovněž dekorována a s kruhovým otvorem, byla objevena ve vrstvě B přesně pod požárovým horizontem označujícím rok 1359, a může tak být datována do 14. století (Jeremejev 2015: 613-5).
    LiteraturaJeremejev 2015: 613-5, Рис. П.4.12; Paulsen 1939: 82, Abb. 37.3; Paulsen 1956: 54, Abb. 20c.

První sekera z Mscislaŭ. Paulsen 1939: Abb. 37.3.


Druhá sekera z Mscislaŭ. Jeremejev 2015: Рис. П.4.12.

  • Druck (Друцк), Bělorusko. Na hradišti Druck byly nalezeny dvě parohové sekery (Plavinskij 2014: 396-397, Рис. 12.25). Jedna z nich má vytvarované břit, tupé ostří a velmi drobný, pouze naznačený násadový otvor. Druhý předmět představuje sekeromlat.
    LiteraturaPlavinskij 2014: 396-397, Рис. 12.25.

Sekery z hradiště Druck. Plavinskij 2014: Рис. 12.25.

  • Turov (Туров), Bělorusko. V Turovu byly nalezeny dvě hrubě opracované sekery. Jedna z nich, sekera bez ryté dekorace, byla nalezena ve 4. stratigrafické úrovni, datované do první poloviny 13. století. Druhá sekera se spirálovitým ornamentem byla nalezena na periferii Turova na vrchu kulturní vrstvy a není možné ji datovat.
    LiteraturaJeremejev 2015: 613, Рис. П.4.11; Lysenko 2004: 72-3.

Sekery z Turova. Jeremejev 2015: Рис. П.4.11.

  • Minsk, Bělorusko. Další dvě sekery byly nalezeny při vykopávkách provedených v Zámčišti v Minsku. První sekera byla nalezena v roce 1988 ve vrstvě z 12.-13. století, má tupé ostří, kruhový otvor a drobnou rytou dekoraci. Druhá sekera, jejíž přesná datace není známa, je mlatem s kruhovým otvorem a poškozeným čelem.
    LiteraturaJeremejev 2015: 613, Рис. П.4.11; Plavinski 2007: 73–74.

Sekery z Minsku. Jeremejev 2015: Рис. П.4.11.

  • Polock, Bělorusko. Sekera z Polocku byla objevena při vykopávkách ve Vrchním hradě. Jedná se o bradatici s kruhovým násadovým otvorem, která je z obou stran zdobena rytou dekorací. Sekeru je možné datovat do 12.-13. století.
    LiteraturaJeremejev 2015: 613, Рис. П.4.12; Polock 2012: рис. 36: 7.


Sekera z Polocku. Jeremejev 2015: Рис. П.4.12.

  • Vitebsk, Bělorusko. Sekera z Vitebsku je bradaticí s kruhovým otvorem a nepříliš tupým břitem. Její list je dekorován rytými linkami. Sekeru je možné datovat do 12.-13. století.
    LiteraturaJeremejev 2015: 613, Рис. П.4.12; Levko 2010: 89–90, рис. 40: 11, фото 29.

Sekera z Vitebska. Jeremejev 2015: Рис. П.4.12.

 

DÁNSKO

  • Vesterbygden, Grónsko (Kbhn.D 11706). Hlava široké sekery vyrobená z velrybí kosti, která svým tvarem připomíná kovovou sekeru nalezenou v grónském Eirikfjordu, datovatelné do 10.-11. století. Délka 13 cm, délka břitu 8,6 cm. Jedna ze stran je vyleštěná, zatímco druhá je ponechána v surovém stavu. Násadový otvor je z jedné strany ulomen, tlouk se zdá být tupý. Břit je ponechán ostrý.
    Literatura: Paulsen 1939: 80, Abb. 37.1; Paulsen 1956: 52, Abb. 19c; Nørlund 1934: 69.


Sekera z velrybí kosti, Vesterbygden, Grónsko.
Paulsen 1939: Abb. 37.1.

  • Øster Egesborg, Dánsko (Kbhn. 11776). Široká sekera, která je ze všech stran leštěná a která má oválný násadový otvor. Byla nalezena v hrobu vedle těla zemřelého. Délka 18,2 cm, délka břitu 8,2 cm. Tlouk je tupý, zaoblený. Břit je ponechán ostrý.
    Literatura: Paulsen 1939: 80, Abb. 36.1; Paulsen 1956: 52, Abb. 19a.


Sekera z Øster Egesborgu.
Paulsen 1939: Abb. 36.1.

 

ESTONSKO

  • Řeka Pärnu, Estonsko (PäMu 4 A 1335 Gl 717). Sekera z Pärnu, nalezená mezi lety 1920-6, byla dlouho považována za prehistorický artefakt, dokud nebyla podrobena analýze, která zjistila dataci do 14.-15. století. Sekera je vyrobena z losího parohu a je zřejmě podélně prasklá. Ze zachované většiny sekery je patrné, že násadový otvor byl kruhový a umístěný ve středu délky předmětu. Břit je tupý. List je vyzdoben řadou soustřednými kruhy.
    Literatura: Luik – Haak 2017: 78, 80, Fig. 2.

Sekera z řeky Pärnu. Luik – Haak 2017: Fig. 2.

  • Otepää (AI 3371: 289), Estonsko. Sekera z hradu Otepää je vyrobena z losího parohu a má kruhový násadový otvor umístěný uprostřed délky předmětu. Téměř není zužována. Do břitu je zaraženo 5 železných hřebů a jeden hřeb je zaražen do tlouku. Snad jde o snahu zpevnit měkčí, pórovitý materiál. List je oboustranně dekorován linkami a rozetou.
    Literatura: Luik – Haak 2017: 80, Fig. 4.

Sekera z hradu Otepää. Luik – Haak 2017: Fig. 4.

 

LITVA

  • Rokiškis, Litva. Úzká sekera z kosti s oválným násadovým otvorem. Jedna strana se takřka nezužuje, zatímco druhá se plynule zužuje. V linii u břitu je sekera zdobena jamkami. Délka sekery 14,2 cm, délka břitu 8 cm. Tlouk a břit jsou ztupené; tlouk má přibližně čtverhranný průřez 4,3 × 4,5 cm. Sekera je zřejmě uložena v Berlíně.
    Literatura: Paulsen 1939: 80, Abb. 36.2; Paulsen 1956: 52-3, Abb. 19b.


Sekera z Rokiškis.
Paulsen 1939: Abb. 36.2.

  • Svėdasai, Litva. Široká sekera, nalezená zřejmě ve vodě poblíž litevského Svėdasu, je podobná předchozí sekeře. Je opatřena kruhovým otvorem a rytými dekoracemi na bocích. Dekorace sestává z linek a křivek. Délka sekery 13 cm, délka břitu 10 cm. Tlouk a břit jsou ztupené; tlouk má přibližně čtverhranný průřez a břit je velmi poškozen. Sekera je zřejmě uložena v Kaunasu.
    LiteraturaPaulsen 1939: 82, Abb. 38.1; Paulsen 1956: 54, Abb. 21a.

Sekera ze Svėdasu.
Paulsen 1939: Abb. 38.1; Paulsen 1956: Abb. 21a.

  • Vilnius, Litva. Vaitkevičius (2019) ve svém blogovém příspěvku referuje o sekeromlatu, který byl nalezen v Geminidově hradním kopci (Gedimino kalnas) ve Vilniu a který je velmi podobný nálezu z Jaunpiebalgy. Podle tohoto autora k nálezu došlo roku 1982 ve 7. horizontu, který se datuje do 10.-11. století. Sekeromlat je vyroben k parohu, na délku má 11 cm a je ozdoben svastikami, které jsou umístěné proti sobě. V současné chvíli je sekeromlat umístěn ve sbírkách Litevského národního muzea.
    Literatura: Vaitkevičius 2010: 123; Vaitkevičius 2019.

Sekera z Vilniu. Vaitkevičius 2019.

  • Jurgaičiai, Litva. Na hradišti Jurgaičiai byly nalezeny dva parohové předměty – mlat a sekera. Oba mají kruhový násadový otvor. Mlat je dekorován rytými linkami. Sekera má ostrý břit.
    LiteraturaJeremejev 2015: 619, Рис. П.4.14; Mahčiulis – Kuzmickas 2012: fig. 14, 18.

Sekera z Jurgaičiai. Jeremejev 2015: Рис. П.4.14.

 

LOTYŠSKO

  • Jaungulbene, Lotyšsko (Riga, CVVM 64707, DMI 1857). Široká sekera vyrobená z losího parohu. Otvor se nachází uprostřed a je oválného tvaru o průměru 1,5 × 2 cm. List sekery je zdoben jamkami, které jsou uspořádány tak, že při pohledu od tlouku představují kříž s kroužkem visící na náhrdelníku. Délka sekery 14 cm, délka břitu 12,1 cm. Tlouk a břit jsou ztupené; tlouk má přibližně čtverhranný průřez o rozměru 3,5 × 4,3 cm, břit je velmi poškozen a má tloušťku zhruba 2 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století.
    Literatura: Katalog … 1896: 100, Taf. 28.20; Paulsen 1939: 80-1, Abb. 38.2; Paulsen 1956: 53-4, Abb. 21b; Mugurēvičs 2000: 63, 69.

Sekera z Jaungulbene.
Paulsen 1939: Abb. 38.2; Paulsen 1956: Abb. 21b.

  • Jaunpiebalga, Lotyšsko (Cēsis, CM 8325:3). V hrobu č. 4 v lotyšské lokalitě Jaunpiebalga byl roku 1960 spolu s kopím nalezen oboustranný sekeromlat z losího parohu. Otvor se nachází zhruba uprostřed a je kruhového tvaru o průměru 2,3 cm; vězel v něm kus násady, který byl jištěn 7,5 cm dlouhým hřebem. List sekery je zdoben jamkami uspořádanými do kruhů a linkami. Délka sekery 11,3 cm, šířka sekery 4,1-4,6 cm. Tlouk se zdá být tupý, břit je poněkud ostrý. Tloušťka sekery 2,5-3,4 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 14. století.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 63-4, 69, Abb. 1.


Sekera z Jaunpiebalgy. Mugurēvičs 2000: Abb. 1.

  • Koknese, Lotyšsko (Riga, LVI 62/1755). Ve 2. výkopu v podhradí lotyšské pevnosti Koknese byl roku 1962 nalezen hrubě opracovaný mlat z losího parohu. Otvor je kruhového tvaru o průměru 1,7 cm. Délka mlatu 12,6 cm, šířka mlatu 6,7 cm, tloušťka úderné plochy 2,7 cm. Tlouk i břit jsou tupé. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12. století.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 64, 69, Abb. 2.3.


Mlat z Koknese. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.3.

  • Koknese, Lotyšsko (Riga, LVI 62/2521). Ve 4. výkopu v lotyšské pevnosti Koknese byl roku 1962 nalezen opracovaný mlat či sekera z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 2,1-2,5 cm, bok oka je poškozen a ulomen společně s přední částí předmětu. Strany předmětu jsou zdobeny jamkovou dekorací. Délka v současném stavu 9,5 cm, šířka 6,3 cm, rozměry tupého tlouku 3,5 × 5 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století a byl nalezen v souvislosti s dílnou, která zpracovávala kosti.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 64, 69, Abb. 2.1.

Mlat či sekera z Koknese. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.1.

  • Koknese, Lotyšsko (Riga, LVI 62/7338). Ve 10. výkopu v podhradí lotyšské pevnosti Koknese byla roku 1962 nalezena opracovaná a mírně prohnutá, hraněná sekera z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 1,5-1,8 cm. Délka sekery 10,7 cm, šířka břitu 7,2 cm, tloušťka břitu 1,6 cm, šířka tlouku 3,3 cm. Tlouk i břit jsou tupé. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 10.-11. století.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 64, 69, Abb. 2.2.


Sekera z Koknese. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.2.

  • Sabile, Lotyšsko (Riga, LVI 200/735). Ve 12. výkopu na lokalitě Sabile byl roku 1977 nalezen opracovaný mlat z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 0,8-1,2 cm. Strany předmětu jsou zdobeny jamkovou dekorací. Délka mlatu 6,6 cm, úderné hrany mají šířku 3-3,3 cm, tloušťka předmětu 1,9 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století a byl nalezen v souvislosti s výrobní dílnou.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67, 69, Abb. 3.2.

Mlat ze Sabile. Mugurēvičs 2000: Abb. 3.2.

  • Sabile, Lotyšsko (Riga, LVI 200/803). Ve 13. výkopu na lokalitě Sabile byla roku 1977 nalezena opracovaná sekera z losího parohu. Otvor je kruhové tvaru o průměru 1,2 cm. Strany předmětu jsou zdobeny jamkovou dekorací. Délka sekery 8,1 cm, šířka břitu 3,1 cm, tloušťka břitu 2,6 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století a byl nalezen v souvislosti s výrobní dílnou.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67, 69, Abb. 3.3.

Sekera ze Sabile. Mugurēvičs 2000: Abb. 3.3.

  • Sabile, Lotyšsko (Riga, LVI 200/907). Ve 13. výkopu na lokalitě Sabile byla roku 1977 nalezena hrubě opracovaná sekera z losího parohu. Otvor je přibližně oválného tvaru o průměru 0,6-1,5 cm. Délka sekery 12,2 cm, šířka břitu 10,7 cm. Břit je ztupený. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století a byl nalezen v souvislosti s výrobní dílnou.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67, 69, Abb. 2.6.

Sekera ze Sabile. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.6.

  • Sabile, Lotyšsko (Riga, LVI 200/891). Ve 16. výkopu na lokalitě Sabile byl roku 1977 nalezen opracovaný mlat z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 1,3-2,2 cm. Strany předmětu jsou zdobeny jamkovou dekorací, čela mlatu jsou opatřeny hlubokými jamkami. Délka mlatu 7,8 cm, šířka 3,1 cm, tloušťka předmětu 2,6 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-13. století a byl nalezen v souvislosti s výrobní dílnou.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67, 69, Abb. 3.1.

Mlat ze Sabile. Mugurēvičs 2000: Abb. 3.1.

  • Sabile, Lotyšsko (Riga, LVI 200/1143). Ve 26. výkopu na lokalitě Sabile byl roku 1977 nalezen hrubě opracovaný mlat z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 1,1-2,2 cm, konického profilu. Délka mlatu 8,5 cm, šířka 2,7 cm, tloušťka předmětu 3,5 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12.-14. století a byl nalezen v souvislosti s výrobní dílnou.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67, 69.

 

  • Daugavpils, Lotyšsko (Riga, LVI 265/312). Ve 2. výkopu na lokalitě Daugavpils byla roku 1982 nalezena sekera z losího parohu. Otvor je oválného tvaru o průměru 1,4-2,1 cm. Délka sekery 10,9 cm, šířka břitu 7,7 cm, tloušťka tupého břitu 1,9 cm, tloušťka tlouku 3,1 cm. Sekera je dekorována kruhovými útvary a linkami uspořádanými do křížů. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 14. století a souvisí s hradištním osídlením.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 67-9, Abb. 4.

Sekera z Daugavpils. Mugurēvičs 2000: Abb. 4.

  • Daugavpils, Lotyšsko (Riga, LVI 265/526). V 1. výkopu na lokalitě Daugavpils byla roku 1983 nalezena sekera z losího parohu. Otvor je kruhového tvaru o průměru 2,1 cm. Délka sekery 10,5 cm, šířka břitu 7,9 cm, tloušťka tupého břitu 1,6 cm, tloušťka tlouku 2,6 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12-13. století a souvisí s hradištním osídlením.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 68-9, Abb. 2.5.


Sekera z Daugavpils. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.5.

  • Daugavpils, Lotyšsko (Riga, LVI 265/1138). V 1. výkopu na lokalitě Daugavpils byla roku 1984 nalezena sekera z losího parohu. Otvor je kruhového tvaru o průměru 1,3 cm. Délka sekery 9,3 cm, šířka břitu 9,1 cm, tloušťka tupého břitu 1,5 cm, tloušťka tlouku 3 cm. Podle Mugurēvičse je předmět datovatelný do 12-13. století a souvisí s hradištním osídlením.
    Literatura: Mugurēvičs 2000: 68-9, Abb. 2.4.


Sekera z Daugavpils. Mugurēvičs 2000: Abb. 2.4.

 

POLSKO

  • Czeszowo, Polsko (Muzeum Uniwersytetu Jagiellońskiego, Krakov). Široká sekera, která má násadový otvor posunut směrem do středu sekery. Otvor je obdélného průřezu. Délka 14 cm, délka břitu 12 cm. Tlouk a břit jsou ztupené; břit má šířku 1,5 cm.
    Literatura: Paulsen 1939: 80, Abb. 37.2; Paulsen 1956: 52, Abb. 20a.


Sekera z Czeszowa.
Paulsen 1939: Abb. 37.2.

  • Tarnobrzeg, Polsko. Široká sekera, která má násadový otvor posunut směrem do středu sekery. Otvor je obdélného průřezu. Délka 14,5 cm, délka břitu 13,5 cm. Tlouk a břit jsou ztupené. Je jedné straně listu je patrný pletenec. Sekera je směrem od tlouku po list prasknutá.
    Literatura: Paulsen 1956: 58, Abb. 20b.


Sekera z Tarnobrzegu. Paulsen 1956: Abb. 20b.

  • Bydhošť, Polsko. Bradatice, nalezená při výkopu kanalizace v prostoru náměstí Rybi Rynek, věrně napodobuje kovou předlohu a patří mezi nejdekorovanější zástupce organických seker. Má kruhový otvor, přičemž oko je na jedné straně zničené. Na všech čtyřech stranách je sekera zdobena rytými linkami a cikcak ornamentem. Délka sekery 12,5 cm, délka břitu 8,8 cm. Tlouk mohl být původně vyboulený. Břit je ztupené a má šíři 1,5 cm. Sekera je zřejmě uložena v Bydhošti.
    LiteraturaPaulsen 1939: 82, Abb. 37.4; Paulsen 1956: 54, 58, Abb. 20d.

Sekera z Bydhoště.
Paulsen 1939: Abb. 37.4.

  • Ełk, Polsko. Sekera z losího parohu nalezená v polském Ełku patří mezi nejdekorovanější zástupce organických seker. Má kruhový otvor, který je umístěn do středu délky. Na všech čtyřech stranách je sekera zdobena rytými linkami, florálním ornamentem, kroužidlovým ornamentem, pletenci a křížky. Délka sekery 14,5 cm, délka břitu 10,5 cm. Tlouk a břit jsou ztupené, břit má šíři 2 cm.  Sekera je mírně prohnutá. Paulsen za základě dekorace navrhuje dataci do 12.-13. století. Sekera byla uložena v kaliningradském muzeu, její současný osud je nejasný.
    LiteraturaPaulsen 1939: 82, Abb. 39; Paulsen 1956:58, Abb. 22.

Sekera z Ełku.
Paulsen 1939: Abb. 39.

 

RUSKO

  • Deučevo (Деушево), Tatarstán, Rusko. Velmi podobná předchozí sekeře je sekera nalezená v tatarstánském Deučevu. Otvor je kruhového průřezu. Tlouk a břit jsou ztupené.
    Literatura: Paulsen 1939: 80, Abb. 36.4; Paulsen 1956: 52, Abb. 19a; Tallgren 1918: Taf. VI.37.


Sekera z Deučeva.
Paulsen 1939: Abb. 36.4.

  • Novgorod, Rusko. Kostěná sekera z Novgorodu vyniká v souboru tím, že je šestiboká. Má kruhový násadový otvor a je dekorována rytými vlnovkami ve tvaru písmene S. Nacházela se v bezkontextovém prostředí, a tak je její datování složité.
    Literatura: Artemev 1994: Рис. 5.

Sekera z Novgorodu. Artemev 1994: Рис. 5.

  • Nižnij Novgorod a Pskov, Rusko. Kromě Novgorodu Artemev uvádí také analogické nálezy z Nižního Novgorodu a Pskova, kde byly nalezeny jednotlivé sekery lišící se výzdobou. Kildjuševskij uvádí, že sekera nalezená při vykopávkách na ulici Prvního Máje ve Pskovu kopíruje sekery 14.-15. století a je dětskou hračkou. Jejich bližší dokumentaci bohužel nemáme k dispozici. Místní pskovský tisk roku 2017 informoval, že byla nalezeny další organická sekera, tentokráte v Mstislavském rozkopu ve Pskovu (Pskovskaja Lenta Novostej 2017). Nález je pouze fragmentární, ale je patrné, že má tupý břit, list dekorovaný výčnělkem a jamkami poskládanými do tvaru kříže.
    Literatura: Artemev 1994: Рис. 5; Kildjuševskij 1980; Pskovskaja Lenta Novostej 2017.

Fragmentární sekera ze Pskova. Pskovskaja Lenta Novostej 2017.

  • Roždestvenské hradiště, Perm, Rusko. Při archeologické expedici na Roždestvenském hradišti v Permské oblasti v letech 2008-2011 byly nalezeny dvě organické sekery. První, zřejmě vyrobena z losího parohu, byla objevena roku 2010 ve výkopu VII a má tvar bradatice, délku 9,7 cm, šířku břitu 5,8 cm, má ztupený břit a je dekorována jamkami. Druhá sekera byla objevena roku 2011 ve výkopu V, má délku 10,5 cm a maximální šířku břitu 4,2. Druhý sekerka je rovněž zdobena jamkovou dekorací, a byla po celém povrchu ohlodána psem. Tato skutečnost vede Krylasovou k domněnce, že jde o dětské hračky, které lze datovat do 12.-13. století.
    Literatura: Krylasova 2013.

Sekery z Roždestvenského hradiště. Krylasova 2013: Рис. 1.

  • Kylasovo hradiště (Кыласово городище), Perm, Rusko. Lenz popsal dva parohové předměty pocházející z Kylasova hradiště (permsky Anjuškar), z nichž jeden zapadá do užší skupiny námi vymezených seker. Sekera je vymodelovaná, má oválné oko, tlouk a ostrý břit. V listu, který je ozdoben rytinou ptačí stopy, se nachází otvor. Předměty jsou interpretovány jako nástroje na štípání parohu. Datace směřuje do 12.-14. století.
    Literatura: Lenz 2002: 222, Рис. 70.13-14.

Sekery z Kylasova hradiště. Lenz 2002: Рис. 70.13-14.

  • Bulgar, Tatarstán, Rusko. V polozemnici 3 ve výkopu 36 v tatarstánském Bulgaru byl nalezen oboustranný sekeromlat z parohu, který má kruhové oko a tupé břity. Je zdoben kružidlovou dekorací. Objekt, ve kterém byl předmět nalezen a který je datován do 13. století, je interpretován jako nožířská dílna.
    Literatura: Zakirova 1988: 236, Рис. 100.8.


Sekera z Bulgaru. Zakirova 1988: Рис. 100.8.

  • Hranice Jurjevy hory, Usvjat (Урочище Юрьевы Горы, Усвят), Rusko. Při 2. výkopu byla objevena parohová sekera, tvarově odpovídající široké sekeře Petersenova typu M. Otvor je kruhový, konicky se zužující směrem vzhůru. Břit je ztupený. Předmět lze datovat do 10.-13. století.
    LiteraturaJeremejev 2015: 283-4, Рис. 165.


Sekera z hranice Jurjevy hory. Jeremejev 2015: Рис. 165.

  • Toropec, Rusko. V souvislosti s budovou č. 19 v lokalitě Toropec byla nalezena parohová sekera bez násadového otvoru. Sekera má tupý, poškozený břit, a není dekorovaná. V budově byl také nalezen fragment bronzového svícnu typického pro 12.-13. století.
    LiteraturaJeremejev 2015: 619, Рис. П.4.12.


Sekera z lokality Toropec. Jeremejev 2015: Рис. П.4.12.

  • Voronič, Rusko. Ve výkopu 5 byla roku 2004 nalezena spolu s keramikou také parohová sekera, která má kruhový otvor a tupý břit. Lze ji datovat do 12.-13. století.
    LiteraturaJeremejev 2015: 615, Рис. П.4.15.


Sekera z Voroniče. Jeremejev 2015: Рис. П.4.15.

  • Znamenka, Kaliningradská oblast, Rusko. Kandinátem na polotovar sekery je parohový nález ze Znamenky (Hoppenbruch), objevený v 19. století. Tomuto předmětu chybí násadový otvor. Jedna strana se takřka nezužuje, zatímco druhá se plynule zužuje. Boční strana předmětu je zdobena křížky a polokruhy, na základě čehož ho Paulsen datuje do 11. století. Délka předmětu 13 cm, délka břitu 8,5 cm. Tlouk je ztupený, břit je ostrý, nicméně svažitý.
    LiteraturaPaulsen 1939: 80, Abb. 36.3.


Možný polotovar sekery ze Znamenky.
Paulsen 1939: Abb. 36.3.

 

UKRAJINA

  • Verchnestriženskoje 2 (Верхнестриженское 2), Ukrajina. V této lokalitě byla byla v letech 1984-5 objevena jáma se staroruskou keramikou a hrubě opracovanou parohovou sekerou bez otvoru a s tupým břitem. Jedná se o nejstarší nález na území Staré Rusi.
    Literatura: Gorjunova et al. 1985Jeremejev 2015: 615-8, Рис. П.4.16.


Sekera z Verchnestriženskoje 2. Jeremejev 2015: Рис. П.4.16.

  • Kyjev, Ukrajina. Dalším kandidátem může být opracovaný kus parohu z Kyjeva, který nabývá tvaru sekery s ostrým břitem. Předmět není opatřen otvorem. Na listu je zvýrazněn propletenec, který umožňuje dataci do 10.-11. století.
    Literatura: Jeremejev 2015: Рис. П.4.16; Sergejeva 2011: табл. 24, 64.

Možná sekera z Kyjeva. Sergejeva 2011: табл. 24, 64.


Poděkování

Při přípravě tohoto článku jsem se neobešel bez pomoci Aleksandry Ščedriny, která mne nezištně vybavila ruským materiálem a pomohla s jeho překladem. Za tuto pomoc jsem velmi vděčný a moc za ni děkuji.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Artemev 1994 = Артемьев А.Р. Орнаментированные топоры из раскопок средневекового Новгорода // Новгород и Новгородская земля: История и археология. Новгород, 1994. Вып. 8. С. 156— 166.

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Darkevič 1961 = Даркевич В. П. Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // СА 1961. М. Вып. 4. С. 91–102.

Golognev – Zaicev 1992 = Головнев А.В., Зайцев Г.С. История Ямала. Тобольск, 1992.

Gorjunova et al. 1985 = Горюнова, Романова, Щеглова А-1985 – Горюнова В. М., Романова Г. А., Щеглова О. А. Отчет о работе Днепровского Левобережного отряда Ленинградского отделения Института археологии АН СССР на поселениях Верхнестриженское 2 и 3 близ с. Сибереж Репкинского района Черниговской области в 1984–1985 гг. // НА ИА АН Украины. 1985/153.

Goskatalog (2020). Костяной топорик. Elektronický zdroj: http://goskatalog.ru/portal/?fbclid=IwAR0nAlyfPBK7JUSK677vMQ22PRD7-y_G-ehs-KvaLzhWk597XH1U1l4JKDk#/collections?id=16262510, navštíveno 16.4.2020.

Hensel, Witold (1965). Słowiańszczyzna wczesnośredniowieczna. Zarys kultury materialnej. Wyd. 3, Warszawa.

Hołubowicz, Włodzimierz (1938). Wczesnohistoryczny toporek kościany z Mścisławia. In: Z Otchłani Wieków : pismo poświęcone pradziejom Polski, 13 /7-8, 94-95.

Jeremejev 2015 = И. И. Еремеев. Древности Полоцкой земли в историческом изучении Восточно-Балтийского региона : (очерки средневековой археологии и истории Псковско-Белорусского Подвинья), Санкт-Петербург 2015.

Katalog der Ausstellung zum X archäologischen Kongress in Riga 1896, Riga 1896.

Kildjuševskij 1980 = Кильдюшевский В.И. Раскопки в г. Пскове на ул. Первомайской // Археологические открытия 1979 года. М.: Наука, 1980. С. 9.

Kirpičnikov – Sarabjanov 2013 = Кирпичников А.Н., Сарабьянов В.Д. Старая Ладога. Первая столица Руси. СПб.; Изд. «Славия», 2013.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Krylasova 2013 = Крыласова Н.Б. Роговые топорики с Рождественского городища // Российская археология. – 2013. – №3. – С. 125-128.

Kulakov – Skvorcov 2000 = Кулаков В. И., Скворцов К. Н. Топорик из Варген // Slavia Antiqua, XLI, 2000. С. 173–190.

Lenz 2002 = Ленц Г.Т. Косторезное производство в Верхнем Прикамье // Очерки по археологии Пермского Предуралья, Пермь, 2002. С. 213-238.

Levko 2010 = Левко О. Н. Витебск. Минск, 2010.

Luik, Heidi – Haak, Arvi (2017). Decorated antler hammers and axes from Estonia. In: Archaeologia Baltica, 24, 78−92.

Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita [disertační práce].

Lysenko 2004 = Лысенко П. Ф. Древний Туров. Минск, 2004.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Mahčiulis, M. – Kuzmickas, A. (2012). Jurgaičių piliakalnis ir papėdės gyvenvietė // Archeologiniai
tyrinėjimai Lietuvoje 2011 metais, Vilnius. S. 81–90.

Mugurēvičs, Ēvalds (2000). Die Funde der Hammeräxte und Hämmer aus Horn auf dem Territorium Lettlands und ihre mythologische Deutung. In: Iš baltų kultūros istorijos, Vilnius, 63-74.

Nørlund, Poul (1934). De gamle Nordbobygder ved verdens ende, København.

Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Plavinski 2007 = Плавінскі М. А. Сякеры другой паловы XI–XIII стст. З раскопак Мінскага Замчышча // Acta Archaeologica Albarutenica. Miнск, 2007. Vol. II. С. 68–77.

Plavinskij 2014 = Плавинский Н.В. Оружие и доспехи // Левко О.Н., Довнар А.Б., Мацук А.В. Древнейшие города Беларуси. Друцк – Минск, 2014.

Polock 2012 = Древнейшие города Беларуси. Полоцк. Минск, 2012.

Pskovskaja Lenta Novostej 2017 = Редкий костяной топорик для боев «понарошку» нашли на Мстиславском раскопе в Пскове // Псковская Лента Новостей, 2017. Elektronický zdroj: https://pln-pskov.ru/culture/282935.html, navštíveno 17.4.2020.

Rainio, Riitta (2013). A shaman drum hammer from the medieval city of Turku, Finland. In: R. Jimenéz – R. Till – M. HOWELL (eds). Music & Ritual. Bridging Material & Living Cultures. Publications of the ICTM Study Group on Music Archaeology, 1. Berlin, 307-326.

Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Sergejeva 2011 = Сергеева М. С. Косторізна справа у стародавньому Киеві. Киïв 2011.

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Tallgren, A.-M. (1918). Collection Zaoussailov au Musee Historique de Finlande a Helsingfors. Vol. II: Monographie de la section de l`Âge du Fer et l`époque dite de Bolgary, Helsingfors.

Vaitkevičius, Gediminas (2010). Vilniaus įkūrimas, Vilnius.

Vaitkevičius, Vykintas (2019). Gedimino kalne – prieš 1000 metų vykusių apeigų pėdsakas. In: Vykinto keliai. Elektronický zdroj: https://www.vykintokeliai.lt/post/gedimino-kalne-prie%C5%A1-1000-met%C5%B3-vykusi%C5%B3-apeig%C5%B3-p%C4%97dsakas, navštíveno 16.4.2020.

Vlasatý, Tomáš (2017). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/

Vlasatý, Tomáš (2019). Možné funkce „Perunovy sekery“. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/mozne-funkce-perunovy-sekery/

Zikov – Kokšarov 2001 = Зыков А.П., Кокшаров С.Ф. Древний Эмдер. Екатеринбург, 2001.

Zakirova 1988 = Закирова И.А. Косторезное дело Болгара // Город Болгар. Очерки ремесленной деятельности. М., 1988. С. 218-241.

The Bag from Kyiv, Ukraine

When I was browsing through the literature, I came across the remains of a bag that seemed so unusual that I decided to describe it in a separate article. My hope is that it will gain more popularity among the reenactors and will help to better understand the topic of Eastern European organic material culture.


Circumstances of the find and its content

In the years 1997-1999, The Archaeological Institute of the Academy of Sciences of Ukraine (Інститут археології НАНУ) led an excavation of the premises of St. Michael’s Cathedral in Kiev, which discovered the burial site from 10th-11th century. At this point, we will only be interested in the tomb designated as 49 or A14 (Ivakin 2011: 34-35). It was a grave of a young woman aged 16-18, whose skeleton was partially preserved. The grave chamber had dimensions of 4 × 3.45 × 0.9 m, was reinforced with wooden planks inside and was oriented to the west. During the construction of the monastery in the 12th century, the grave was partially damaged.

The grave’s inventory consisted of more than 70 metal artifacts (gold, silver, bronze and iron), glass, wood and fabric remnants. On the skull, there were preserved remains of the headband with silver embroidery (width 1.5 cm). Right of it, there was a silver plate in the shape of a diamond. A necklace with 26 pieces of jewelry was stretched around the neck of the deceased, containing 19 glass beads, a gold wire ring and three silver pendants (diameter 2.4 cm) decorated with granulation in the middle. Closer to the edges of the necklace, there were two more silver and gilded pendants – former belt fittings with soldered eyelets, that were decorated with floral ornaments from the rear side. On the deceased’s chest, there were four pieces of silver jewelry linked by a chain, dominated by a round granular brooch of the Terslev type (3.9 cm diameter). A remains of decayed object, most likely a bag with two silver crosses, which will be examined separately, laid by the left elbow at waist heigh. Next to it, there was a knife with a handle wrapped in silver wire. Right of the deceased (at a distance of 0.7 m), a wooden box with fragments of iron fittings and 27 glass decorative plates was placed. The box contained scissors, tweezers, a copper alloy buckle, a copper alloy bowl, and glass beads. In the foundations of the monastery fence, two other beads were found, which probably also came from the grave (Ivakin – Kozubovskij 1999: 5-6; Ivakin – Kozjuva 2003a: 40; Ivakin – Kozjuva 2003b: 96–99; Ivakin 2005: 288-289; Ivakin 2011: 34-35).

The Old Russian crosses from graves are found almost exclusively in the elite women’s graves from the mid-10th century. Androshchuk interprets this fact as the buried women belonged to the retinue of Princess Olga, alongside whom they attended important negotiations with the Byzantine elites (Androshchuk 2013: 169-186). These negotiations, including their participants, are documented, as is the fact that crosses were given during masses, and it is not impossible that the crosses found in the graves come from Byzantium.

Diagram of the grave no. 49 / A14 from the Cathedral of St. Michael in Kiev.
Androshchuk 2011: Fig. 7. In our opinion, the indicated reconstruction is wrong.

A selection of finds from grave no. 49 / A14 from the Cathedral of St. Michael in Kiev.
Ivakin 2011: Рис. 22, 26, 30-33, 35-38.


Drawn reconstruction of the equipment buried in the grave no. 49 / A14 of Cathedral of St. Michael in Kiev.
Source: Oleksii Malev.


The bag

The object that laid at the left elbow in the waist area is generally described as a bag (Androshchuk 2011: 81; Androschchuk – Zocenko 2012: 92; Androshchuk 2013: 182), less often as a wooden bowl (Ivakin 2011: 34-35) or reliquary (personal interview with Vera Viktorovna Pavlova). Upon closer examination of the organic parts, and especially when comparing with wooden vessels with a similar type of decoration (see Vlasatý 2020), we agree with Vsevolod Ivakin, the son of the archaeologist leading the expedition Hlib Ivakin, who interprets the remains as a bag (personal interview with Vsevolod Ivakin). In our opinion, the theory which considers fragments as remains of a book cannot be supported by any analogous example. In addition, the position in the wait area may indicate hanging on the belt. Therefore, we will treat the object as a bag in the following part of the work.

The silver fittings found in connection with the bag indicate the likely shape and construction. Let us now describe them in sequence:

  • cross-shaped fitting
    The bag included a silver fitting in the shape of a cross, corresponding to Staecker type 1.2.2 (Androshchuk – Zocenko 2012: 92; Staecker 1999: 91-96). The cross is decorated with punched decoration. The size of the fittings is 3 × 3 × 0.05 cm, while the arms are 0.7-1.2 cm wide. This fitting is with legs on the underside which have been fixed to the leather, the fragments of which are still preserved (as can be seen in Androshchuk – Zocenko 2012: 92). It can be assumed that the position of this fitting on the bag was central and that the fitting was not part of the fastening mechanism. A suitable place for such a fitting could be the center of the lid. One more cross was found in the bag, which is provided with an eye, and apparently was inside the bag.


The cross-shaped fitting.
Source: Androshchuk 2011: Fig. 7:21; Androshchuk – Zocenko 2012: Fig. 58.

  • arrow-shaped fitting
    Another piece of decoration is silver metal fitting in the shape of an arrow or a strap-end. The dimensions are approximately 2 × 0.9-1.2 cm, which is very similar to the cross arm. The fitting was fixed to the surface with five nails. In the middle of this fitting, there is a rectangular hole approximately 1 × 0.2 cm. It can be assumed that the position of the fittings was in the central line of the face side, at the same level as the cross-shaped fitting and the central arrow-shaped clamp, with which it formed an aesthetic and functional set. The arrow-shaped fitting and the central arrow-shaped clamp almost certainly formed the fastening system; in our opinion, this fitting was placed on the bottom of the bag just below the lid, which partially overlapped it. The main purpose of this fitting is to reinforce the stressed part of the bag.


The arrow-shaped fitting.
Source: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • central arrow-shaped clamp
    The third silver fitting is the largest arrow-shaped clamp, measuring approximately 1 × 0.9-1.2 cm, a width similar to the previous two fittings. Inside the fitting, there were organic fragments, especially leather, which was secured by five nails. The fragment of the preserved leather is straight, without curvature. It can be assumed that this fitting was a central ornament on the edge of the bag lid, and was in the same line as the cross-shaped fitting and arrow-shaped fitting. It is very likely that this fitting was involved in the fastening system. After closing the bag lid, the central clamp apparently partially covered the arrow-shaped fitting.


Central arrow-shaped clamp.
Source: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • small arrow-shaped clamps
    In the bag area, 19 silver fragments of small clamps were discovered, which could represent roughly 14 complete clamps. These clamps with irregular dimensions of about 0.7-1 × 0.7-1 cm enclose organic material, leather and textile, apparently coming from the bag lid. They probably accompanied the central arrow-shaped clamp. A fragment of the preserved leather found in clamps is straight, without curvature. One of the leather fragments kept two clamps close to each other, indicating that the clamps were not very spaced.

Small arrow-shaped clamps.
Source: Androshchuk 2011: Fig. 7.

Essential information from chemical analysis of organic residues is that the leather was dyed and that the bag contained silk. The leather described as blue or dark, while silk is Byzantine samite (Ivakin – Kozjuva 2003a: 42; Ivakin 2007: 189; Androshchuk 2011: 81). Dyed leather from the early Middle Ages is a rare phenomenon. It is caused not only by small number of analyzed leather, as dyed leather is absent in carefully studied collections (eg Cameron 2000: 6; Mould et al. 2003: 3220). The only discovery of dyed leather from Early Medieval Europe except the Caucasus are the red-dyed covers of the Anglo-Saxon Gospels – St Cuthbert Gospel and Codex Bonifatianus I (Cameron 2000: 6). Manuals for dyeing leather appear either in the fading ancient tradition, which was well-known and continued to be copied in the Early Middle Ages, or in manuscripts since the 12th century. In connection with our bag, the most important source is Naturalis Historia of Pliny the Elder, which mentions the coloring red and black. The black was achieved with atramentum (atramentum sutorium). For the sake of completeness, we can add that Mappae clavicula provides various manuals for dyeing the leather purple, red and shades of green, while Stockholm papyrus provides a method of staining the leather to stabilize the color. The Norman manuscript British Library MS Cotton Titus D.XXIV from the late 12th century mentions dyeing red (Hunt 1995). Veterans in the field of historical reconstruction mention the coloring the leather dark using walnut hulls, vinegar and iron, which is simple and safe, compared to the period procedures.

Silk has been found in connection with the clamps and is therefore likely to be a decoration of the lid and not the content of the bag. The silk used in bag construction can be regarded as an exceptional feature. The closest analogy is the silk bag from Moshchevaya Balka that has the the front decorated with sewn leather applications (Orfinskaya 2001: Рис. 2.21). The assumption that Old Hungarian and Old Russian tarsoly bags applied silk was not possible to prove, but a combination of silk and leather could be found in period shoes, belts, saddles and caftans (personal discussion with János Mesteller). A shoe also found in Moshchevaya Balka has red-dyed leather and a silk hem (Jerusalimskaya 2012: Il. 137). If we expanded the search outside Europe, we can mention the bag stored in the Chinese National Silk Museum, which is dated to 10th-12th century. The rear side of the lid is lined with silk, that is attached with a silk hem (China National Silk Museum 2017). Bags made completely of silk were used in a wide area from China to the Caucasus and rare find are also known from Europe (personal discussions with János Mesteller). In general, two possible options are acceptable, namely that the lid has been covered with silk from the top, or silk has been sewn on the underside of the lid. It is possible that the silk preserved inside the clamps comes from a narrow strip forming the hem.

If we put together the information we have mentioned so far, the following two schematic variants arise. They take into account the way of attaching the individual components, the shape of the lid given by the leather fragments, the number of components and the used materials.

Suggested drawn reconstruction of the bag from the grave no. 49 / A14 of Kiev.
Made by Tomáš Cajthaml.

In the mentioned variants, we do not propose a fastening system that is questionable. Due to the absence of a buckle in the bag area (the buckle was found in the box on the opposite side of the grave), it is evident that the bag was not fastened in this way. In addition, the type of bag that uses the buckle is characterized only by riveted fittings without clamps, as can be for example seen in the tarsola found in the grave of A12 from the same burial ground (Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18). Significantly higher similarity can be found in two bag remains from the chamber grave 2 of Pskov. This grave, which is an excellent analogy to the grave no. 49 / A14 from Kyiv, contains fragments of two bags, one consisting of seven clamps, the other consisting of two clamps and one central fitting (Yakovleva 2015: 70, Cat. 23, 26). The center fitting of the latter one is remarkably similar to our arrow-shaped fitting, but since it has no pair fitting, its position on the bag is harder to determine. However, it is highly likely that it participated in the fastening system and that it strengthened the stressed part of the bag. Another example of the bag that had central fittings and apparently had no buckle is the bag from Islandbridge, Ireland (Harrison – Ó Floinn 2014: 178-180). The finds from Kiev, Pskov and Islandbridge are characterized by fittings with central holes, but the Kiev piece is unique in its vertical position, making it impossible to find parallels.

We will propose four theoretical ways to solve the fastening, and we would like to ask the reenactors if they could try and share their experiences. We will gladly share any attempt.

  1. variant: from the rear side of the lid, from the space of the central arrow-shaped clamp, a narrow strip of leather ran out, passing through a slider made of very thin leather that came out through the arrow-shaped fitting.
  2. variant: two ends of the strap protrude from the inside of the bag through the arrow-shaped fitting, one being pushed through an opening in the central arrow-shaped clamp and tied to the other end, which until then remains free.
  3. variant: a strap protrudes from the inside of the bag through the arrow-shaped fitting, which is pushed through an opening in the arrow-shaped central clamp and a knot is formed thereon.
  4. variant: in the unfilled space in the central arrow-shaped clamp, there is a strap that extends out on both sides, passes through the leather slider in the arrow-shaped fitting and is then knotted.

Tarsoly bag from the grave no. A12, Kyiv.
Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18


Seven clamps from Pskov and their interpretation.
Yakovleva 2015: 70, Cat. 23; interpretation done by Makar Babenko.

Two clamps and central fitting from Pskov and their interpretation.
Yakovleva 2015: 70, Cat. 26; interpretation created by Tomáš Cajthaml.


Acknowledgments and conclusion

The Kiev bag is an extremely valuable artifact that not only expands the mosaic of purses, bags, satchels and wallets known from the Viking Age, but suggests previously unknown methods of leather decoration and combining leather with silk, a practice that has only been speculated in European context. In terms of costly decorating, it ranks among the top finds. Another positive aspect of the find is that  t comes from a well-documented grave. This find has a great potential to influence the reenactor community, but also to understand the Christianization processes taking place in Kievan Rus.

Finally, I would like to thank Roman Král from the workshop King’s Craft, who, despite my endless questions, intensively consulted the find. My thanks also deserve Vsevolod Ivakin and Oleksii Malev that provided me with the important literature. In the last, most honest place, I would like to pay tribute to Tomáš Cajthaml, who quickly and unselfishly created great graphics, thanks to which this artifact can be appreciated by people from all over the world.

Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Androshchuk, Fedir (2011). Symbols of Faith or Symbols of Status? Christian Objects in Tenth-Century Rus´. In: Garipzanov, I. – Tolochko, O. (eds.). Early Christianity on the Way from the Varangians to the Greeks, Kiev, 70-89.

Androshchuk, Fedir (2013). Vikings in the east: essays on contacts along the road to Byzantium (800 – 1100), Uppsala.

Androshchuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris, 2012.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hunt, Tony (1995). Early Anglo-Norman Receipts for Colours. In: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes, 58, 203-209

China National Silk Museum (2017). Embroidered leather bag with jin-silk and damask hems, Accession No. 3433. In: China National Silk Museum. Available from: http://www.chinasilkmuseum.com/zggd/list_103.aspx

Ivakin 2005 = Ивакин Г.Ю. Погребения X — первой половины XI вв. из раскопок Михайловского Златоверхого монастыря (1997–1999) // Русь в IXXIV векахВзаимодействие Севера и Юга. М., 2005, стр. 287–303.

Ivakin, Hlib (2007). Excavations at St. Michael Golden Domes Monastery in Kiev. In: Aibabin, A. – Ivakin, H. (eds.). Kiev – Cherson – Constantinople, Kiev, Simferopol, and Paris: Ukrainian National Committee for Byzantine Studies, pp. 177–220.

Ivakin 2011 = Ивакин В. Г. Киевские погребения Х в. // Stratum plus № 5. 2011, стр. 1-44.

Ivakin – Kozjuva 2003a = Івакін Г., Козюба В. Нові поховання Х – ХІ ст. Верхнього Києва (з розкопок Архітектурно-археологічної експедиції 1997 – 1999 рр.)  // Дружинні старожитності Центрально-Східної Європи VІІІ–Х ст.: матеріали Міжнародного польового археологічного семінару, 17-20 липня 2003. Чернігів: Сіверянська думка, 2003, стр. 38–50.

Ivakin – Kozljuva 2003b = Івакін Г. Ю., Козюба В. К., Поляков С. Є.. Поховання Х—ХІ ст. В: Нікітенко Н. М. (відп. ред.). Нові дослідження давніх пам’яток Києва. Київ: Софія Київська, 2003, стр. 93—103

Ivakin – Kozubovskij 1997 = Івакін Г. Ю.; Козубовський Г. А.; Козюба В. К.; Поляков С. Є. Науковий звіт про архітектурно археологічні дослідження комплексу Михайлівського Золотоверхого монастиря в м. Києві у 1996—1997 рр. // НА ІА НАНУ, 1997/103.

Jerusalimskaya 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Makarov et al 2012 = Русь в IX–X веках: археологическая панорама / Ин-т археологии РАН; отв. ред. Н. А. Макаров. – Москва; Вологда: Древности Севера, 2012.

Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Orfinskaya 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Vlasatý, Tomáš (2020). Lathed Tableware with Metal Brim. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Available from: http://sagy.vikingove.cz/lathed-tableware-with-metal-brim/.

Yakovleva 2015 = Яковлева, Е. А. Камерное погребение 1 // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 2015, стр. 28–83.

Inspiration #4, a retainer from Kyiv

Inspiration series continues and in its fourth episode, I will introduce Viktor Kralin, Russian reenactor, who is the leader of White Lynx group (Белая Рысь) and whom I greatly admire. As the Kievan Rus reenactment is quite popular in the world, I find it particularly interesting to show how Russian reenactors represent their own history.

Viktor draws attention to the fact that there are not many fabric findings in Kievan Rus, so he collects all the data from 9th to 11th century and is looking for foreign analogies. His costume is set to the second half of the 10th century and represents the leader of princely retinue, druzhina.

Viktor’s costume will probably catch your eyes because of his silken clothes with printed patterns. In the photos we can see pink silk caftan with bronze buttons reaching to his waist. Viktor points out that bronze buttons are typical for this garment. The caftan is decorated with printed motifs found in Černihov (see this article) and it is girded with a replica of belt from Šestovica. There is a bag decorated with a metal lid hanging from the belt, which is a replica of the find from Eperjeske. Over the caftan, he wears a monumental patterned cloak, which is a gift from his wife; it is clasped with a borrowed (hence provisional) replica of pin from Birka (grave Bj 624). Similar patterned cloaks are depicted on church frescoes from 11th and 12th century. On his legs, he wears wide beige trousers, inspired by Scandinavian finds, mentions and illustrations. There are red leg wrappings wrapped over the trousers. His feet are protected by low leather shoes. Viktor’s neck is decorated with a silver chain with a silver Byzantine cross. On his head, we can notice a woolen cap, lined with linen and with a hem made of beaver pelt, based on the illumination from Svjatoslav’ chronicle (dated to 1073).

The battle version of the costume consists of the helmet, which is a replica of the find from “Black Mound” near Černihov (in some older photos, Viktor wears a four-piece helmet, to which is riveted a separate nose-guard/nasal), lamellar armor based on the find from Novgorod (2nd half of 11th century), leather gloves, plank shield and Petersen type T sword, which is one of the most common sword types in Viking Age Ukraine.

I would like to thank Viktor Kralin for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Brašna s křížem z Kyjeva

Při běžném procházení literatury jsem narazil na pozůstatky brašny, která se jeví jako natolik netypická, že jsem se rozhodl tento nález zpracovat formou samostatného článku v naději, že se dočká větší popularity mezi reenactory.


Okolnosti nálezu a jeho obsah

V letech 1997-1999 podnikl Archeologický institut Akademie věd Ukrajiny (Інститут археології НАНУ) expedici v prostorách Chrámu svatého Michala v Kyjevě, která objevila pohřebiště z 10.-11. století. V tento okamžik nás bude zajímat pouze hrob, označený jako hrob 49 či A14 (Ivakin 2011: 34-35). Jednalo se o hrob mladé ženy ve věku 16-18 let, jejíž kostra byla částečně zachovaná. Hrobová komora o rozměrech 4 × 3,45 × 0,9 m, která byla zevnitř zesílena dřevěnými prkny, byla orientována na západ. Při stavbě kláštera ve 12. století došlo k částečnému poškození hrobu.

Inventář hrobu tvoří více než 70 kovových artefaktů (zlato, stříbro, bronz a železo), sklo a zbytky dřeva a tkanin. Na lebce byly zachovány zbytky čelenky se stříbrnou výšivkou (šířka 1,5 cm), napravo od ní se nacházel stříbrný plíšek ve tvaru diamantu. Kolem krku zemřelé byl napnut náhrdelník s 26 kusy šperků. Základem je 19 skleněných korálků a zlatý kroužek z drátu, přičemž uprostřed náhrdelníku se nacházely tři stříbrné zlacené přívěsky (průměr 2,4 cm), jejich povrch byl zdoben granulací. Blíže k okrajům náhrdelníku se nacházely dva další stříbrné a zlacené přívěsky – opasková kování s naletovanými oušky – které byly z vnější strany zdobeny květinovými ornamenty. Na hrudi zemřelé se nacházeli čtyři stříbrné šperky spojené mezi sebou řetízkem, kterým vévodila kulatá granulovaná brož typu Terslev (průměr 3,9 cm). U levého lokte ve výšce pasu byly nalezeny zbytky rozpadlého předmětu, s největší pravděpodobností brašny se dvěma stříbrnými křížky, která bude zkoumána separátně. Napravo od tohoto předmětu se nacházel nůž s rukojetí obtočenou stříbrným drátem. Napravo od kostry (ve vzdálenosti 0,7 m) byly umístěna dřevěná krabička s fragmenty železného kování a 27 skleněnými destičkami, jimiž byla krabička vyložena. V krabičce byly uloženy nůžky, pinzety, přezka ze slitiny mědi, miska ze slitiny mědi a skleněné korálky. V základech klášterního plotu byly nalezeny další dva korále, které zřejmě rovněž pocházejí z hrobu (Ivakin – Kozubovskij 1999: 5-6; Ivakin – Kozjuva 2003a: 40; Ivakin – Kozjuva 2003b: 96–99; Ivakin 2005: 288-289; Ivakin 2011: 34-35).

Křížky jsou ve staroruských hrobech objevovány takřka výlučně v elitních ženských hrobech z poloviny 10. století. Androščuk tuto skutečnost interpretuje tak, že pohřbené ženy náležely k zástupu kněžny Olgy, po jejíž boku se zúčastňovaly důležitých jednání s byzantskou stranou (Androshchuk 2013: 169-186). Tato jednání včetně jejích účastníků jsou listinami podložené, stejně jako skutečnost, že během mší byly rozdávány křížky, a není tak nemožné, že křížky nalezené v hrobech pocházejí právě z Byzance.

Schéma hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Androshchuk 2011: Fig. 7. Naznačená rekonstrukce je dle našeho soudu chybná.

Výběr nálezů z hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Ivakin 2011: Рис. 22, 26, 30-33, 35, 38.


Kresebná rekonstrukce výbavy pohřbené v hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Zdroj: Oleksii Malev.


Brašna

Předmět, který ležel u levého lokte v oblasti pasu, je zpravidla popisován jako brašna (Androshchuk 2011: 81Androščuk – Zocenko 2012: 92; Androshchuk 2013: 182), méně často pak jako dřevěná mísa (Ivakin 2011: 34-35) nebo relikviář (osobní rozhovor s Verou Viktorovnou Pavlovou). Při bližším prozkoumání organickým částí, a zejména při komparaci s dřevěnými nádobami s podobným typem dekorace (viz Vlasatý 2020), musíme dát za pravdu Vsevolodu Ivakinovi, synu archeologa vedoucího expedici Hliba Ivakina, když se domnívá, že jde o pozůstatky brašny (osobní rozhovor se Vsevolodem Ivakinem). Teorii, která fragmenty považuje za pozůstatky knihy, není možné dle našeho názoru opřít o žádný analogický exemplář. Pozice u pasu může navíc svědčit o zavěšení na opasek. Proto budeme v následující části práce hovořit o brašně.

Stříbrná kování nalezená v souvislosti s brašnou předznamenávají pravděpodobný tvar a konstrukci. Popišme si je nyní popořadě:

  • kování ve tvaru křížku
    Součástí brašny bylo stříbrné kování ve tvaru křížku, odpovídající Staeckerovu typu 1.2.2 (Androščuk – Zocenko 2012: 92; Staecker 1999: 91-96). Kříž je po obvodu zdoben puncovanou dekorací. Rozměr kování činí 3 × 3 × 0,05 cm, přičemž ramena jsou široká 0,7-1,2 cm. Toto kování je na spodní straně opatřeno nožkami, které byly uchyceny do kůže, jejíž fragmenty jsou stále zachovány (jak lze spatřit v Androščuk – Zocenko 2012: 92). Lze předpokládat, že pozice tohoto kování na brašně byla centrální a že kování nebylo součástí zapínacího mechanismu. Vhodným místem takového kování mohl být střed víka. V prostoru brašny byl nalezen ještě jeden křížek, který je však opatřen očkem, a zřejmě se nacházel uvnitř brašny.


Kování ve tvaru kříže.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7:21; Androščuk – Zocenko 2012: Fig. 58.

  • kování ve tvaru šipky
    Dalším kusem dekorace je stříbrné plechové kování ve tvaru šipky či malého nákončí. Rozměry jsou zhruba 2 × 0,9-1,2 cm, tedy velmi podobně, jako rameno křížku. Kování bylo k povrchu upevněno pomocí pěti hřebíčků. Uprostřed tohoto kování se nachází obdélný otvor o rozměru zhruba 1 × 0,2 cm. Lze předpokládat, že pozice kování byla v centrální linii pohledové strany, ve stejné úrovni, jako kování ve tvaru kříže a centrální svorka ve tvaru šipky, se kterými tvořilo estetický a funkční set. Kování ve tvaru šipky a centrální svorka ve tvaru šipky se takřka jistě podílely na systému zapínání; dle našeho soudu toto kování bylo umístěno na spodní části brašny těsně pod víkem, které ho částečně překrývalo. Hlavním smyslem tohoto kování je, že zpevňuje namáhanou část brašny.


Kování ve tvaru šipky.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • centrální svorka ve tvaru šipky
    Třetím stříbrným kováním je největší svorka ve tvaru šipky, mající rozměr zhruba 1 × 0,9-1,2 cm, tedy podobnou šířku jako předchozí dvě kování. Uvnitř kování se nacházely organické fragmenty, zejména kůže, která byla jištěna dohromady pěti hřebíčky. Fragment zachované kůže je rovný, bez zakřivení. Lze předpokládat, že toto kování představovalo centrální ozdobu na okraji víka brašny, a bylo ve stejné linii, jako kování ve tvaru kříže a kování ve tvaru šipky. Je velmi pravděpodobné, že se toto kování podílelo na systému zapínání. Po zavření víka brašny centrální svorka zřejmě částečně překrývala kování ve tvaru šipky.


Centrální svorka ve tvaru šipky.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • malé svorky ve tvaru šipek
    V prostoru brašny bylo objeveno 19 stříbrných fragmentů menších svorek, které mohly představovat zhruba 14 kompletních svorek. Tyto svorky, které mají nepravidelné rozměry kolem 0,7-1 × 0,7-1 cm, v sobě svírají organický materiál, kůži a textil, zřejmě pocházející z víka brašny, kde pravděpodobně lemovaly centrální svorku ve tvaru šipky. Fragment zachované kůže je rovný, bez zakřivení. Jeden z fragmentů kůže zachoval dvě svorky vedle sebe, což indikuje, že svorky neměly velké rozestupy.

Malé svorky ve tvaru šipek.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

Zásadní informací, plynoucí z chemické analýzy organických zbytků, je fakt, že kůže byla barvená a že brašna sestávala z hedvábí – kůže je popsaná jako modrá či tmavá, zatímco hedvábí je byzantským samitem (Ivakin – Kozjuva 2003a: 42; Ivakin 2007: 189; Androshchuk 2011: 81). Barvená kůže z raného středověku je raritním úkazem, který je dán jak malým množstvím prováděných chemických analýz, tak i absencí v dobře zkoumaných souborech (např. Cameron 2000: 6; Mould et al. 2003: 3220). Jediné nám známé nálezy barvené kůže z raně středověké Evropy kromě Kavkazu jsou rudě barvené přebaly a pouzdra anglosaských evangeliářů – Svatocutbertský evangeliář (St Cuthbert Gospel) a Codex Bonifatianus I (Cameron 2000: 6). Návody na barvení kůže se objevují buď v doznívající antické tradici, která byla v raném středověku známa a nadále opisována, anebo v rukopisech od 12. století. Nejvýznamnějším zdrojem je v souvislosti s naší brašnou Naturalis Historia Plinia Staršího, které zmiňuje barvení rudou a černou. Černé barvy, která nás v tomto okamžiku nejvíce zajímá, se mělo dosahovat pomocí inkoustu (atramentum sutorium). Pro úplnost můžeme dodat, že Mappae clavicula uvádí různé návody na barvení kůže purpurovou, rudou a odstíny zelené a Stockholm papyrus uvádí způsob moření kůže pro ustálení barvy. Normanský rukopis British Library MS Cotton Titus D.XXIV z konce 12. století pak zmiňuje barvení rudou (Hunt 1995). Veteráni na poli historické rekonstrukce zmiňují barvení kůže do tmavých odstínů pomocí ořechových slupek, octa a železa, které je jednoduché a oproti dobovým postupům bezpečné.

Hedvábí se nalezlo v souvislosti se svorkami, a je tudíž pravděpodobné, že šlo o dekoraci víka, ať již svrchní nebo spodní strany, a nikoli obsah brašny. Hedvábí užité u kožené brašny můžeme považovat za výjimečný úkaz, jehož nejbližší analogii představuje hedvábná brašna z Moščevé Balky, jejíž přední strana je pošita koženými aplikacemi (Orfinskaja 2001: Рис. 2.21). Významný předpoklad, že staromaďarské a staroruské kožené brašny tarsoly aplikovaly hedvábí, nebylo možné prokázat, ale kombinaci hedvábí a kůže lze nalézt u bot, opasků, sedel a kaftanů (osobní diskuze s Jánosem Mestellerem). V Moščevé Balce byly také nalezena bota, která je rudě barvena a lemována hedvábím (Jerusalimskaja 2012: Il. 137). Pokud bychom rozšířili hledání mimo Evropu, zmínit můžeme brašnu uloženou v Čínském národním muzeu hedvábí, která je datována do 10.-12. století a která má víko podšité hedvábím a hedvábné jsou též lemy víka (China National Silk Museum 2017). Celohedvábné brašny byly používány v širokém pásu od Čínu po Kavkaz, přičemž ojedinělé nálezy známe i z Evropy (osobní diskuze s Jánosem Mestellerem). Obecně vzato lze akceptovat dvě možné varianty, a sice že víko bylo přetaženo hedvábím svrchu, anebo hedvábí bylo našito na spodní stranu víka. Je možné, že hedvábí zachované na svorkách pochází z úzkého pásku tvořícího lem.

Pokud informace, které jsme prozatím zmínili, poskládáme dohromady, vyvstanou nám dvě následující schématické varianty, které zohledňují jak způsob upevnění jednotlivých komponentů, tak tvar víka daný koženými fragmenty, počet komponentů a použité materiály.

Navržené kresebné rekonstrukce brašny z hrobu č. 49 / A14 z Kyjeva.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

U výše uvedených variant nenavrhujeme systém zapínání, který je diskutabilní. Z důvodu absence přezky v prostoru brašny (přezka byla nalezena v souvislosti s krabičkou na opačné straně hrobu) je evidentní, že brašna nebyla tímto způsobem zapínána. Typ brašny, která používá přezku, se navíc vyznačuje pouze nýtovanými kováními bez svorek, jak můžeme vidět například u tarsoly nalezené v hrobu A12 na témže pohřebišti (Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18). Výrazně vyšší podobnost nacházíme u dvou pozůstatků brašen ze pskovského hrobu 2; tento hrob, který je, pokud jde o inventář, skvělou analogií hrobu č. 49 / A14 z Kyjeva, obsahuje fragmenty dvou brašen, přičemž jedna se skládá ze sedmi svorek, druhá ze dvou svorek a jednoho středového kování (Jakovleva 2015: 70, Kat. 23, 26). Středové kování druhé zmíněné brašny je nápadně podobné našemu kování ve tvaru šipky, ale jelikož nemá prokazatelné párové kování, jeho pozice na brašně mohla mít více variant. Je nicméně vysoce pravděpodobné, že se podílelo na systému zapínání a že zpevňovalo namáhanou část brašny. Dalším zástupcem brašny, které mělo středové kování a zřejmě nemělo přezku, je brašna z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 178-180). Nálezy z Kyjeva, Pskova a Islandbridge se vyznačují kováním se středovým otvorem, kyjevský kus je nicméně unikátní ve vertikální pozici, která znemožňuje hledání paralel.

Navrhneme zde tři teoretické způsoby řešení zapínání, přičemž bychom rádi požádali reenactory, zda by tato řešení mohly vyzkoušet a podělit se s námi o své zkušenosti, které rádi budeme sdílet.

  1. varianta: ze spodní části víka, z prostoru centrální svorky ve tvaru šipky, vybíhal úzký proužek kůže, který procházel průvlečkou z velmi slabé kůže, která vycházela skrze kování ve tvaru šipky.
  2. varianta: z vnitřní strany brašny skrze kování ve tvaru šipky vystupují  dva konce řemínku, přičemž jeden je prostrčen skrze otvor v centrální svorce ve tvaru šipky a zavázán za druhý konec, který do té doby zůstává volný.
  3. varianta: z vnitřní strany brašny skrze kování ve tvaru šipky vystupuje jeden konce řemínku, který je provlečen skrze otvor v centrální svorce ve tvaru šipky a je na něm vytvořen uzlík.
  4. varianta: v nevyplněném prostoru v centrální svorce ve tvaru šipky se nachází řemínek, který oboustranně vychází ven, prochází koženým průvlakem v kování ve tvaru šipky a následně je zauzlován.

Brašna tarsoly z hrobu A12 z Kyjeva.
Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18


Nález sedmi svorek ze Pskova a jejich interpretace.
Jakovleva 2015: 70, Kat. 23; interpretaci provedl Makar Babenko.

Nález dvou svorek a středového kování ze Pskova a jejich interpretace.
Jakovleva 2015: 70, Kat. 26; interpretaci vytvořil Tomáš Cajthaml.


Poděkování a závěr

Brašna z Kyjeva je mimořádně cenným artefaktem, který nejenže rozšiřuje mozaiku měšců, vaků, brašen a peněženek známých z doby vikinské, ale naznačuje dosud nepoznané metody dekorace kůže a kombinování kůže s hedvábím, což se praxe, o kterém se v rámci evropského prostoru pouze spekulovalo. Pokud jde o nákladnost zdobení, řadí se na přední příčky u tohoto typu nálezů. Je o to cennější, že pochází z dobře zachyceného hrobového celku. Tento nález má velký potenciál ovlivnit reenactorskou komunitu, ale také pochopit christianizační procesy probíhající na Kyjevské Rusi.

Závěrem si dovolím poděkovat Romanu Královi z dílny Královo řemeslokterý i přes mé nekonečné dotazy nález intenzivně konzultoval. Mé díky si zaslouží také Vsevolod Ivakin a Oleksii Malev, bez kterých bych nemohl sehnat důležitou literaturu. Na posledním, nejčestnějším místě, bych chtěl vzdát hold Tomášovi Cajthamlovi, který rychle a nezištně vytvořil skvělé grafiky, díky nimž tento artefakt mohou docenit lidé z celého světa.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androshchuk, Fedir (2011). Symbols of Faith or Symbols of Status? Christian Objects in Tenth-Century Rus´. In: Garipzanov, I. – Tolochko, O. (eds.). Early Christianity on the Way from the Varangians to the Greeks, Kiev, 70-89.

Androshchuk, Fedir (2013). Vikings in the east: essays on contacts along the road to Byzantium (800 – 1100), Uppsala.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris, 2012.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hunt, Tony (1995). Early Anglo-Norman Receipts for Colours. In: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes, 58, 203-209

China National Silk Museum (2017). Embroidered leather bag with jin-silk and damask hems, Accession No. 3433. In: China National Silk Museum. Dostupné z: http://www.chinasilkmuseum.com/zggd/list_103.aspx

Ivakin 2005 = Ивакин Г.Ю. Погребения X — первой половины XI вв. из раскопок Михайловского Златоверхого монастыря (1997–1999) // Русь в IXXIV векахВзаимодействие Севера и Юга. М., 2005, стр. 287–303.

Ivakin, Hlib (2007). Excavations at St. Michael Golden Domes Monastery in Kiev. In: Aibabin, A. – Ivakin, H. (eds.). Kiev – Cherson – Constantinople, Kiev, Simferopol, and Paris: Ukrainian National Committee for Byzantine Studies, pp. 177–220.

Ivakin 2011 = Ивакин В. Г. Киевские погребения Х в. // Stratum plus № 5. 2011, стр. 1-44.

Ivakin – Kozjuva 2003a = Івакін Г., Козюба В. Нові поховання Х – ХІ ст. Верхнього Києва (з розкопок Архітектурно-археологічної експедиції 1997 – 1999 рр.)  // Дружинні старожитності Центрально-Східної Європи VІІІ–Х ст.: матеріали Міжнародного польового археологічного семінару, 17-20 липня 2003. Чернігів: Сіверянська думка, 2003, стр. 38–50.

Ivakin – Kozljuva 2003b = Івакін Г. Ю., Козюба В. К., Поляков С. Є.. Поховання Х—ХІ ст. В: Нікітенко Н. М. (відп. ред.). Нові дослідження давніх пам’яток Києва. Київ: Софія Київська, 2003, стр. 93—103

Ivakin – Kozubovskij 1997 = Івакін Г. Ю.; Козубовський Г. А.; Козюба В. К.; Поляков С. Є. Науковий звіт про архітектурно археологічні дослідження комплексу Михайлівського Золотоверхого монастиря в м. Києві у 1996—1997 рр. // НА ІА НАНУ, 1997/103.

Jakovleva 2015 = Яковлева, Е. А. Камерное погребение 1 // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 2015, стр. 28–83.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Makarov et al 2012 = Русь в IX–X веках: археологическая панорама / Ин-т археологии РАН; отв. ред. Н. А. Макаров. – Москва; Вологда: Древности Севера, 2012.

Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Orfinskaja 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Vlasatý, Tomáš (2020). Lathed Tableware with Metal Brim. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/lathed-tableware-with-metal-brim/

Overview of Great Moravian lunulae

In the Slavic territories of the early Middle Ages, jewelry, which in today’s literature is called lunula or lunica, gained a significant popularity. In order not to be overwhelmed by only a few models that are distributed by e-shops, I decided to publish a selection of Great Moravian lunulae, from which a potential enthusiast could inform about the variability, real look and accessories of this type of jewelry. Findplaces and references to literature will be added to the photos. I will try to indicate shape evolution that could be the basis of typology.


Dolní Věstonice – Písky, grave 321/48. Kouřil 2014: 351, Kat. č. 160.

Staré Město – Na Valách, grave 196/51. Kouřil 2014: 350, Kat. č. 159.

Siladice, grave 2. Hanuliak 2004: Tab. LXXVI:7.


Bratislava-Devín, grave 9. Hanuliak 2004: Tab. XI:13.


Josefov-Záhumenica. Poláček 2008: Fig. 20.

Staré Město – Na Valách, grave 209/AZ. Hrubý 1955: Tab. 34:5.

Dolní Věstonice – Písky, grave 481. Měřínský 1988: Obr. 3:9.


Dolní Věstonice – Písky, grave 535. Měřínský 1988: Obr. 3:11.

Mikulčice, grave 550 by 3rd church. Kouřil 2014: 351, Kat. č. 162.


Mikulčice, grave 1 by 2nd church. Kouřil 2014: 349, Kat. č. 155.


Staré Město – Na Valách, grave 47/51. Hrubý 1955: Tab. 75:1.


Nitra – Lupka, grave 43. Kouřil 2014: 348, Kat. č. 153.


Dolní Věstonice – Písky, grave 45/46. Kouřil 2014: 348, Kat. č. 154.


Michal nad Žitavou, grave 36. Hanuliak 2004: Tab. LIV:2.

Čakajovce, grave 572. Hanuliak 2004: Tab. XXV:10.


Litenčice, grave 10/89. Kouřil 2014: 347, Kat. č. 151.


Těmice. Dostál 1966: Tab. LVII:3.


Čakajovce, grave 226. Kouřil 2014: 347, Kat. č. 152.


Čakajovce, grave 777. Hanuliak 2004: Tab. XXX:12.


Nitra-Zobor, grave 76. Hanuliak 2004: Tab. LXX:11.


Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno.

Měřínský, Zdeněk (1988). Kosočtverečné olověné křížky a jejich chronologické postavení v rámci hmotné kultury střední doby hradištní. In: Rodná země : sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc, Brno, 122-145.

Poláček, Lumír (2008). Great Moravia, the Power Centre at Mikulčice and the Issue of the Socio-economic Structure. In: P. Velemínský/L. Poláček (Hrsg.). Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII, Brno, 11-44.

Výběr velkomoravských lunic

Ve slovanském prostředí raného středověku získal šperk, který se v dnešní literatuře nazývá lunice, lunula či luneta, významné popularity. Aby internet nebyl zahlcen pouze několika málo modely, které jsou distribuovány e-shopy, rozhodl jsem se zveřejnit výběr velkomoravských lunic, ze kterých by si mohl případný zájemce udělat obrázek o variabilitě, skutečném vzhledu a doplňcích těchto šperků. Fotografie doplním o místa nálezu a odkazy na literaturu. Pokusím se o naznačení posloupnosti v tvarovém spektru, která by mohla být základem typologie.


Dolní Věstonice – Písky, hrob 321/48. Kouřil 2014: 351, Kat. č. 160.

Staré Město – Na Valách, hrob 196/51. Kouřil 2014: 350, Kat. č. 159.

Siladice, hrob 2. Hanuliak 2004: Tab. LXXVI:7.


Bratislava-Devín, hrob 9. Hanuliak 2004: Tab. XI:13.


Josefov-Záhumenica. Poláček 2008: Fig. 20.

Staré Město – Na Valách, hrob 209/AZ. Hrubý 1955: Tab. 34:5.

Dolní Věstonice – Písky, hrob 481. Měřínský 1988: Obr. 3:9.


Dolní Věstonice – Písky, hrob 535. Měřínský 1988: Obr. 3:11.

Mikulčice, hrob 550 od 3. kostela. Kouřil 2014: 351, Kat. č. 162.


Mikulčice, hrob 1 od 2. kostela. Kouřil 2014: 349, Kat. č. 155.


Staré Město – Na Valách, hrob 47/51. Hrubý 1955: Tab. 75:1.


Nitra – Lupka, hrob 43. Kouřil 2014: 348, Kat. č. 153.


Dolní Věstonice – Písky, hrob 45/46. Kouřil 2014: 348, Kat. č. 154.


Michal nad Žitavou, hrob 36. Hanuliak 2004: Tab. LIV:2.

Čakajovce, hrob 572. Hanuliak 2004: Tab. XXV:10.


Litenčice, hrob 10/89. Kouřil 2014: 347, Kat. č. 151.


Těmice. Dostál 1966: Tab. LVII:3.


Čakajovce, hrob 226. Kouřil 2014: 347, Kat. č. 152.


Čakajovce, hrob 777. Hanuliak 2004: Tab. XXX:12.


Nitra-Zobor, hrob 76. Hanuliak 2004: Tab. LXX:11.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno.

Měřínský, Zdeněk (1988). Kosočtverečné olověné křížky a jejich chronologické postavení v rámci hmotné kultury střední doby hradištní. In: Rodná země : sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc, Brno, 122-145.

Poláček, Lumír (2008). Great Moravia, the Power Centre at Mikulčice and the Issue of the Socio-economic Structure. In: P. Velemínský/L. Poláček (Hrsg.). Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII, Brno, 11-44.

Petersen type W sword

In the next article about swords, we would like to introduce the not yet well-known Petersen type W. As far as we know, this type of sword is rarely reconstructed among reenactors. In the following article we will describe, map and reveal this interesting type.


Description

Type W denotes a sword whose hilt consists of one-piece pommel and cross-guard cast from copper alloy. From the frontal look, the cross-guard is straight, with slightly rounded shorter sides. The one-piece pommel has a simple, semicircular shape with rounded edges and peened tang on the upper side of the pommel. When viewed from above, the shape of both components is lenticular, i.e. tapering towards the edges. Both copper-alloy components are hollow shells (see X-ray). All known components are characteristically decorated. The pommel is decorated by a series of lines that divide the pommel into four fields, which are filled with zigzag pattern. This pattern is well visible on the cross-guard as well. In two cases, cross-guards are decorated with concentric rings (Nedošivina 1991: 166). The decoration appears to be cast, although the lines (both dividing and those around the edge) might have been additionally highlighted. Some pieces have a shiny gold finish. The division of the pommel follows the type E and stands very close to the types U, V and X. Type W can be dated to the 10th century. Norwegian pieces date back to the first half of the 10th century (Petersen 1919: 157). Other swords with copper alloy components date back to this period, especially the Petersen type O, which were influenced by the same trend. In Eastern Europe, type W can be found in graves dating to the second half of the 10th century (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail of copper alloy W type sword components. Found in 1816 at an unknown Norwegian site (B998). Author:
Svein Skare, Unimus.

The W type hilt is always a part of the double-edged sword. Swords of this type have relatively uniform dimensions. The complete swords are 878-930 mm long, with the blade always around 745-760 mm long. The blades are 50–60 mm wide and are embedded in prepared grooves on the undersides of the guards. The blades are usually without inscriptions, although the swords from Timerevo (grave 100) has a clearly readable Latin letter C on the blade (Nedošivina 1991: 166). The guards are 80–100 mm long, 12–18 mm high and 17–22 mm thick. The preserved pommels have a length of 58–67 mm, a height of 34–37 mm and a thickness of 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 and self-observation). The handles are 85–105 mm long, which corresponds to the average width of the palms and testifies to the custom production. We were only able to find four pieces with preserved handles; in three cases, the tang forming the handle is covered with wooden scales, which in the case of the sword from Breivold (T3107) is additionally coated with canvas and wound iron wire. The fourth case, the sword from Klepp (S2453), has an antler handle. As far as sheaths are concerned, they can be assumed to have taken on standard forms. The Klepp sword has a preserved wooden scabbard with a leather cover, while the Timerevo sword (grave 100) is covered with fragments of a wooden scabbard (Nedošivina 1991: Рис I.I; see the picture here). At the end of the sword from Šestovica, a copper alloy chape has been preserved.

typ_W5
Detail of a preserved sword hilt from Breivold (T3107).
Author: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

To illustrate the anatomy of this type of sword, we will show four well-preserved examples:

typ_W1Bikavėnai, Lithuania. Overall length 930 mm, blade width 50 mm, handle length 105 mm, guard length 85 mm, guard height 18 mm. Wooden pieces of the handle. Photo and description: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Sweden (SHM 25370). Overall length 878 mm, blade length 743 mm, blade width 50–31 mm, guard length 100 mm, guard height 14 mm, guard thickness 22 mm, pommel length 60 mm, pommel height 37 mm, pommel thickness 20 mm, handle length 86 mm, handle width 20–26 mm, total weight 892 g. Photo and description: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, grave 42, Ukraine. Total length 890 mm, total length of hilt 145 mm, blade width 60 mm, guard length 85 mm, guard height 17 mm, pommel length 60 mm, pommel height 35 mm. The tip of the sword is covered with a chape. Photo & description: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norway. Overall length 899 mm, total length of hilt 139 mm, blade length 760 mm, blade width 58 mm, guard length 100 mm, guard height 12 mm, guard thickness 21 mm, pommel length 59 mm, head height 36 mm, head thickness 21 mm, handle length 91 mm. By: Unimus.


Distribution

Generally speaking, the type W does not have too much representation among European swords – we currently register 18 pieces. However, distribution is interesting and deserves attention. Not surprisingly, we know the highest number from Norway. While Petersen knew 8 Norwegian W type swords (Petersen 1919: 156), Hernæs already knew nine of them and this number still seems to be current (Hernæs 1985). Only four of them have partially preserved blades, the rest being hilt components. In Sweden, we know one sword and two hilt components (Androščuk 2014: 79). We also know two components – one pommel and one guard – from the Schleswig region, Germany (Geibig 1991: Tab. 164: 4-5). There are two representatives from Timerevo, Russia (graves 100 and 287), where we find one complete sword and one fragment of the pommel (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). We know one complete sword from the Lithuanian site Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) and one sword from the Ukrainian Šestovica (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Several hybrid pieces stand very close to the W type swords and they do not fit to standard typology. First and foremost, a fragment of a two-piece pommel cast from copper alloy, found  during a settlement excavation in Pohansko, Czech Republic, in 2015, has to be mentioned (Košta et al. 2019: 215-6, Fig. 57-8). This piece is decorated with typical W type zigzag decoration. Another hybrid piece is the sword from Latvian Bēnes Kaijukrogs, which uses H/I type shape, but the components are cast in copper alloy and decorated with a zigzag pattern typical of type W (personal discussion with Sergei Kainov). The third hybrid piece is a detector finding of a one-piece pommel from Ukraine, which corresponds to a typical pommel of type W, but instead of a typical decor, it is decorated with a pit decoration typical of type E (personal discussion with Sergei Kainov). Three Latvian pieces that were mapped by Artūrs Tomsons (2019: 70) could be labeled as close to W type; their shape corresponds to type V pommels, but they are cast in bronze and decorated with patterns typical for R-S types. Significantly, hybrid pieces combine elements of types that stand very close each other. The total does not include finds from the United Kingdom (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), since all these swords have iron components and therefore do not meet the basic W type criterion.

The hybrid piece from Pohansko, Czech Republic (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

The hybrid piece from Bēnes Kaijukrogs, Latvia (source: Sergei Kainov).

The hybrid piece from Ukraine (source: Sergei Kainov).

Of the total of 18 pieces, 8 are swords or fragments thereof, while the remaining 10 are separate copper alloy components. W type swords have been found in 7 countries, so they are relatively scattered compared to total numbers. The main distribution area is Northern and Eastern Europe, where swords are located in important sites.

typ_W4W type sword distribution, according to Jakobsson (1992: 228).


Reconstruction

In this chapter, we would like to present five successful reconstructions of the Petersen type W made by various European swordsmiths.

Blade width 68–40 mm. Weight 1540 grams, balanced 170 mm from the guard. Producer: Tomáš Zela, 2017.

Reconstruction of the sword from Šestovica 42. Weight 1200 grams.
Producer: Dmitry Chramcov, 2015.

Reconstruction of the sword from Šestovica 42 compared to the original.
Producer: Wojtek Szanek, 2016.

bobrProducers: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Producer: Arma Epona.

Acknowledgments

This work exists thanks to the initiative of Tomáš Břenek from the group Goryničové, who owns the reconstruction made by Tomáš Zela. Since this type has not yet been seen on the Czech battlefields, there was a need to point out the finds and their distribution. We would like to thank every persistent enthusiast who was not discouraged by waiting. Sergei Kainov, who pointed to two Russian findings, and Ferenc Tavasz, who helped me with his advice, also have their merit in the article.


Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Shoe fragments from Birka

Translated and edited by Tomáš Vlasatý

Dear readers,

we bring you an exclusive translation of the work written by Russian reenactors that describes the leather finds from Birka and proposes the reconstruction of the shoe. The original article can be found here. The find is very valuable, since the shoes from Viking Age Sweden are almost absent and the reenators usually use the shoe patterns from Ladoga, Haithabu or York.

In 2013, an underwater archaeological survey was conducted around Björkö Island. A group of researchers from the Maritime History Museum (Sjöhistoriska museet), Stockholm, found a number of organic objects at the bottom of Lake Mälaren, including wooden parts of the ships, jewelry, tools and unidentifiable artifacts. Subsequent cleansing of some leather fragments revealed seams that allowed archaeologists to interpret objects as remains of shoes. In December 2017, these fragments were published in press (Olson 2017). We would like to introduce to you some of the conclusions.


Conclusions of the publication

A total of six heavily damaged fragments were found under water. Some of them show signs of cuts or stitches. For example, finds Nos 171, 172 and 183 represent edges that are cut but do not contain any seams. These finds are possibly production waste. Find No. 101 consists of two pieces found together. Both have seams but are not attached to each other in any way.

shoe_boot_birka_1Fig. 1: Find No. 161. Unidentifiable leather finds; condition before preservation. Source: Olson 2017: 280; 238.

After the field work was completed, find No. 161, consisting of two adjacent parts (Fig. 1), was first examined. Find No. 172 was found at the same site and could be related to the previous find, although this cannot be said with certainty. Find No. 161 can be safely associated with only the two parts mentioned, each consisting of several more or less damaged fragments. These show signs of cuts and stitches simultaneously. It is not clear how these parts were put together, but from the presence of the characteristic decorative stitches, the curved edge and the strap we can assume that they are parts of a shoe.

shoe_boot_birka_2
Fig. 2: 1st part of the find No. 161 after cleaning.

Source: Olson 2017: 280; 239.

shoe_boot_birka_3Fig. 3: 1st part of the find No. 161 after cleaning: söm = seam, invik = curved edge. Source: Olson 2017: 281. 242.

The material of the first part of find No. 161 was seriously damaged in the past, which is why there are holes on its surface (Fig. 2). As can be seen in the diagram above (Fig. 3), this section consists of fragments A, B, C and D. Fragments B and D are probably part of one whole, while this cannot be said with certainty about the remaining two fragments. Fragment B has both preserved curved edges and traces of stitches and leash. Fragment A, which is better preserved, shows signs of cut, but no stitch marks, and can therefore be classified as manufacturing waste.

shoe_boot_birka_4
Fig. 4: 2st part of the find No. 161 after cleaning.
Source: Olson 2017: 280; 240.

shoe_boot_birka_5
Fig. 5: 2nd part of the find No. 161 after cleaning: söm = seam, invik = curved edge, trä = wood. Source: Olson 2017: 281; 243.

The second part is better preserved than the previous part (Figs. 4, 5). It consists of a rectangular fragment with seams and curved edges. There is a small piece of wood inserted in the skin, probably a wooden peg (Fig. 5). The two stitches located in the middle of this fragment were decorative and functional, reinforcing the vulnerable thumb area of the shoe. From the Viking and Middle Ages, we know the upper parts of shoes that are decorated in this way. The part of the leather strap that was preserved could serve to better fix the shoe to the foot. The publication does not contain more information.


Our conclusions

Of course, these are only fragments that have limited informative value, but are still valuable pieces that will help in the reconstruction of the material culture of central Sweden. The first part seems to correspond to a shoe with a side seam and a stitched, round heel (Groenman-van Waateringe sole type 3.2; see Fig. 8). It is not possible to determine the type of binding, but it is likely that the holes for the strap were placed relatively low. The second part appears to be a part of a shoe with a side seam and sole completely sewn around (Groenman-van Waateringe sole type 3.1 or 3.2; see Fig. 8). The upper part was decorated and reinforced with a seam, the type of which can not be determined. There was a W-shaped tongue on the instep, a feature found on several early medieval shoes (eg Wedelspang, Elisenhof, Haithabu), as well as a curved edge (eg Wedelspang, Deventer or Dorestad). Since it is not clear whether both parts belonged to the same product, these elements can be used alone or together. In any case, we have a choice between the two known types of shoes. Separate use of the first and second parts makes it easier to find analogies in the corpus of European period clothing, while with the combination of both elements and minimal addition of missing parts, a shoe of the following appearance can be obtained (Fig. 6, 7).

shoe_boot_birka_6
Fig. 6: Reconstructed appearance that combined the fragments.
See PDF version made by Anton Bodrov.

shoe_boot_birka_7
Fig. 7: Reconstructed appearance. Drawn reconstruction based on the analogous find from Deventer. Source: Goubitz 2007: 137: 4.

podesveFig. 8: Sole types 3.1 and 3.2.
Source: Groenman-van Waateringe 1984: 32: Abb. 16: 4-5.


Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bibliography

Olsson, Andreas (2017). Maritima Birka : Arkeologisk rapport över marinarkeologiska undersökningar av kulturlager och pålanläggning i vattenområdet utanför Svarta jorden på Björkö 2004–2014, Arkeologisk rapport 2017:13 Stockholm. Online.

Groenman-van Waateringe, Willy (1984). Die Lederfunde von Haithabu, Neumünster.

Goubitz 2007 = Goubitz, Olaf (2007). Stepping through time : archaeological footwear from prehistoric times until 1800, Zwolle.

Inspiration #3, A Woman From Birka

The third episode of inspromat is reserved for rich female costume from Birka. This time we will look at the costume of Russian reenactor and my friend, Lida Gubareva.

Lida sets her costume in the first half of the 10th century in Birka. Most of the equipment consists of replicas of items from grave Bj 965, which contains a coin, so the grave can be dated after the year 913. Despite that, Lida does not consider her costume ideal for the reconstruction of clothing from Birka, because the equipment incorporates also replicas of objects that were found elsewhere. Lida also told me that she is making a new caftan and overdress, and apologized for not knowing all the numbers of the graves, because she reconstructs three periods at the same time.

On the photographs, we can see three different underdresses that have a shape of a simple tunic. The first one (blue) is made of 100% wool woven in diamond twill. It is dyed with indigo and has hems of silk twill, whose warp is dyed with buckthorn and weft with indigo. Silk panel at the neck is decorated with two tablet woven stripes made of silver and silk, which are inspired by tablet woven strip from grave Bj 965. Second underlying dress (yellow) is made of polychrome silk and is hemmed with blue silk. The hems have tablet woven stripes as well. Third underlying dress (green) is made od simple linen and hemmed with silk which is dyed with madder and soda.

Overdress (apron, hangerock) have trapezoidal shape and are made of 100% woolen twill, dyed with indigo. Over these clothes, Lida wears crimson-red caftan, which is made of 100% wool, woven in 2/2 twill, dyed with madder. The weft is slightly darker than the warp. The caftan is hemmed with Sasanian silk with motifs of medallions depicting lions and phoenixes. Her second caftan, the yellow one, is linen and lined with silk. It has a hem of polychrome silk and beaver pelt.

Oval brooches are replicas of the find from several graves in Birka, including Bj 965. All other bucklesnecklaces and pendantsear spoon or needle-case are replicas of finds from Birka. Two exceptions are the Friesian comb with a case and crosses that are inspired by the find from Rügen. The costume is complemented by scarf with a knot, which is an interpretation of “knot” that can be seen on Valkyrie figures from Scandinavia.

I would like to thank Lidia Gubareva for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.