Plavba na lodi: historie a současnost

lodkaMinulý rok jsem se zúčastnil vikinského festivalu ve Wolinu a po skončení festivalu jsem s dalšími 14 novodobými vikingy absolvoval pětidenní plavbu na replice oseberské lodi (replika 1:2) patřící skupině Flota Jarmeryka (která je také autorem doprovodných fotek). Chtěl bych se s vámi podělit o své jedinečné zážitky, které chci konfrontovat s dobovými popisy plaveb.

Na úvod bych ještě rád poznamenal, že mám k dispozici několik pěkných knih a článků, které se k tématu dobové plavby vyjadřují. Z našich luhů a hájů bych uvedl zejména:

  • STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143-175.
  • STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39-45.

Ze zahraniční literatury je zřejmě nejzajímavější titul:

  • JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age: The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

Rád bych ještě upozornil na fakt, že se na českém internetu nacházejí již dva články, které popisují současné plavby na replikách vikinských lodí. Čtenáři, kteří by měli zájem zúčasnit se plavby, by je rozhodně měli navštívit:

A současně nalézt fotogalerie ze současných plaveb z Polska:

Pro zajímavost přikládám i dosud největší rekonstrukci vikinského plavidla na světě, norskou loď Dragon Harald Fairhair, která měří 35 metrů (loď, na které jsem se plavil, měří 12,5 metru).

Člověk, který se chce plavit na replice vikinské lodi, musí podle mého názoru počítat se třemi základními aspekty plavby – mentální průpravou, fyzickou průpravou a kostýmem.


Mentální průprava

527233_216241828483503_1864070058_nTento bod pokládám za nejdůležitější a nejsložitější. Mnoho lidí (já byl mezi nimi) vstupuje na palubu s tím, že si nenechá poroučet a chce si plavbu užít sám za sebe. S individualitou a soukromím ale nikdo nesmí počítat; ve chvíli, kdy člověk vstoupí na palubu, stává se členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Kapitán, který je zároveň kormidelníkem (stýrimaðr), je na lodi od toho, aby dopravil loď s nákladem a posádkou na místo určení, v co možná nejvíce zachovalém stavu. Na místě je proto podřízení a pokora, jakýkoli odpor (a to i hádka kvůli protichůdným povelům) a špatná nálada jsou zbytečnosti, kterými se jen kazí kolektivní duch. Člověk je nejprospěšnější, když se snaží poslechnout kapitánovy příkazy a zlepšuje morálku. Tomu mohou napomoci třeba písně, které jsou při nudném veslování téměř nutností. Když kapitán zavelí povel, který může vykonat jednotlivec, nehodí se, aby celá posádka stála a koukala, nýbrž by se každý měl ochotně pustit do vykonání rozkazu. Mohli bychom tedy říci, že je důležitý smysl pro pořádek a disciplínu.

Lidé si často představují, že vikinské veslice poháněli otroci za zvuku bubnů a kapitánova biče; veslovali však normální muži či bojovníci a z vlastní zkušenosti vím, že secvičená skupina udávání tempa nepotřebuje (nesecvičeným veslařům udává tempo první veslař od zádě vpravo, tzv. šlakový). Rád bych ještě doplnil, že označení levobok a pravobok se orientuje podle kapitána, nikoli podle posádky, která sedí proti směru plavby, čelem ke kapitánovi na zádi. Centrální pozici kapitána v tomto ohledu utvrzuje staroseverské označení bakborði (levobok, doslova “zádový bok”) a stjórnborði (pravobok, doslova “řídící bok”) – na řídícím boku se nacházelo kormidlo a o zádový bok se kapitán opíral zády.

553014_216242048483481_1823606293_nZároveň je také důležité mít jisté geografické znalosti, ačkoli o navigaci se stará kapitán. Vhodná je znalost hvězd a orientace podle nich, za pokročilejší považuji orientaci podle Slunce a práci se slunečním kompasem. Při naší plavbě kapitán používal GPS a námořní mapy. Dobová plavba musela být založena na ústně tradovaných nebo osobně získaných znalostech. Kniha o záboru země nám ukazuje, že se námořníci mimo obecně tradovaných námořních vzdáleností a světových stran často soustředili také na terénní útvary (kopce, fjordy), faunu a floru (zeleň, velryby, ptáci). Z toho vyplývá, že se nejraději plavili podél pobřeží, které skýtalo i bezpečné útočiště, možnost přespání a přípravy pokrmů. Zájemce odkazuji na zajímavý článek o jedinečné zprávě Óttara, který Alfrédovi Velikému podal svědectví o svých plavbách.

Na škodu nejsou jakékoli technické znalosti. Mezi nejvíce ceněné patří vázání uzlů, zejména lodního a knagovacího uzlu. Při práci s plachtovím se pracuje s kladkami. Hodí se zkušenost plavby na jakémkoli typu plavidla.


Fyzická průprava

523414_216241265150226_1994757184_nPrvní dvě otázky, na které se mne příbuzní a přátelé ptali, když jsem dorazil po plavbě domů, byly “Neměl jsi mořskou nemoc?” a “Bylo to těžké?”. Na první z nich můžu odpovědět tak, že mořské nemoci se není třeba bát; maximálně hrozí, že když si po týdenní plavbě sednete na pevný bod, budete se trochu motat, což by se mělo záhy spravit po první noci. Druhá otázka je komplikovanější. Veslování je poměrně namáhavá aktivita a dokážu si dobře představit, že muži, kteří se jí pravidelně věnovali, měli dobře vyvinutou horní polovinu těla, stejně jako nedávno nalezená dekapitovaná posádka vikingů.

Důležitý je správný styl veslování, táhnout veslo celýma rukama a zády, a nikoli jen předloktím; při správném stylu není veslování tak náročné. Navíc lze veslo “zapíchnout” pod palubu, takže trčí ven z vody a vy si můžete odpočinout. Je důležité naučit se veslovat na obou stranách lodě (zprvu jsem s tím měl problém). Největší úskalí veslování je synchronizace všech vesel – jestliže jedno veslo nepracuje v souladu s ostatními, projeví se to na rychlosti plavidla. Náš nesehraný kolektiv se byl schopen naučit veslovat během dvou večerních tréninků a věřím, že to lze během delšího tréninku i za jeden den. Je zcela normální, že během veslování občas dojde k “oťukávání”, ale je důležité nenechat své veslo pod veslem člověka před vámi nebo za vámi. Vesla byla a jsou poměrně drahá a na lodi je jich omezený počet, proto je potřeba zabránit jakékoli ztrátě nebo zlomení vesla (už jen proto, že všechna vesla nebyla stejně dlouhá). Loď s vybavením obecně byla a je velice nákladná záležitost a vlastník se jí snaží za každou cenu chránit; v době vikinské kapitán určoval několik mužů na hlídku, protože si nemohl dovolit nechat ji opuštěnou.

veslovaniVeslování je však pomalé (obyčejně 2-4 uzle, rychlejší může být jen na krátkou vzdálenost při kritických situacích, jako je útěk) a velice náročné, pokud se vesluje proti větru, a může se stát, že třeba hodinu i více veslujete a jen se snažíte loď udržet na místě. Během veslování jsem nabyl dojmu, že původně muselo být používáno pouze při lodních manévrech (vyplouvání a vplouvání do přístavu) a že se obyčejně používalo plachtění (což by někdy souhlasilo se ságami, ve kterých mořeplavci čekají i několik týdnů na příznivý vítr). Čtení pramenů mne však vyvedlo z omylu. Staří Seveřané totiž počítali námořní vzdálenosti v “mořských střídáních” (vika sjávar, tj. vzdálenost mezi střídáním veslařů), přičemž vzdálenost jednoho střídání je 8-10 km. I když se v ságách tato vzdálenost častěji používá v souvislosti s plachtěním, dokazuje to určitou veslařskou konvenci. Bylo vypočítáno, že veslař doby vikinské byl střídán přibližně po dvou hodinách veslování, což odpovídá přibližně tisícům záběrů (viz SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson 2010: 131). Je-li tomu vážně tak, pak staroseverští veslaři museli být opravdoví siláci s velkou výdrží, protože během naší plavby jsme se střídali přibližně každou hodinu (po každé hodině měl každý 10 minut pauzu). Připouštím, že jsme nebyli trénovaní a všichni jsme drželi veslo poprvé v ruce. Současně však věřím, že jsme několikrát veslovali déle než 2 hodiny bez střídání, a také nevíme, jak dlouho staroseverský veslař odpočíval. Celkově jsme za 5 dní urazili 120 km, 60 pod plachtou a 60 na veslech. Mohu pouze dodat, že na dobových lodích byly veslařské lavice reprezentovány horními příčníky žeber (sess, þopta), které byly poměrně úzké (9 cm) a které kladly vysoké nároky na hýžďové svalstvo veslařů. Rozhodně se tedy vyplatilo používat měkké podsedáky.

547736_213834632057556_299557044_nJe běžnou praxí, že se pluje od rána do večera, to znamená asi 12 hodin, a pokud se po celou dobu vesluje, tělo má veliký výdej energie. Proto je potřeba hodně jíst. Měsíc před plavbou jsem začal denně jíst sádlo a dělal jsem lehsedy. Na noc se obvykle kotví u pobřeží, kde je možnost vytáhnout kotlík a připravit teplé jídlo. Přes den dobře postačí sušené maso a uzené ryby, naše posádka jedla zhruba každé dvě hodiny toustové chleby s marmeládou a polskou obdobou Nutely.

Je potřeba mít na paměti, že loď má ponor asi půl metru (záleží na zátěži). Díky tomuto ponoru byly vikinské lodě schopné veslovat hluboko do vnitrozemí. V době neexistence sonaru však bylo nutností, aby u přídě seděl muž s olůvkem a hlásil kapitánovi hloubku. Někdy se mohlo stát, že se po celé šířce řeky nacházely peřeje. V takovém případě (nebo v případě, že si tím značně zkrátili cestu) Seveřané museli lodě vytáhnout na převlaku (eið) a pomocí posuvných válců (hlunnr) loď přesunout, což muselo být fyzicky velice náročné. Stejné posuvné válce se používaly při vytahování z vody během zazimování.

Člověk se musí připravit na fakt, že je zbaven všeho soukromí a potřeba se musí vykonávat na lodi před ostatními – aspoň takové bylo mé zděšení před plavbou. Mohu všechny ujistit, že je všem skipmennům úplně jedno, když potřebu vykonáte přes bok lodi nebo kbelíku (přičemž doporučuji kbelík). Nemá cenu být v rozpacích, nemá cenu potřebu zadržovat nebo čekat, jestli zakotvíte. Osobně jsem se několik dní předem začal stravovat tak, abych na záchod chodil zásadně ráno a večer, tj. při kotvení.

Kostým a vybavení

562197_212655282175491_170274720_nKdyž jsem se chystal na plavbu, váhal jsem, zda k ní mám přistupovat jako k rekonstrukci (to znamená bez plastů), nebo jestli si vypomohu současnými prostředky (což mi následně bylo doporučeno). Po své zkušenosti se přidávám k těm, kteří tvrdí, že bez současných vymožeností se člověk na plavbě neobejde, protože je potřeba mít množství historického vybavení. Každopádně, při velkém úsilí lze plavbu uskutečnit co nejdobovějším způsobem.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Ležení na pevnině vytvořené pomocí plachet a vesel.

Mezi nejpalčivější otázky patří otázka spaní. Původně se spalo v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Osobně jsem na pobřeží spal pod vlněnou dekou. Pokud se spalo na lodi, roztáhli jsme si nad sebou plachtu. Při kempování na pobřeží jsme postavili provizorní stany z plachet a vesel.

Také je důležité někde přechovávat své osobní věci, včetně spacích propriet. Z toho důvodu s sebou každý měl lodní pytel, který se hodil do podpalubí. V něm nebo v truhlách se mohly ukládat předměty denní potřeby, zatímco ostatní majetek veslaře se mohl nacházet zabalený v nákladu, ale ten nelze snadno rozbalit podle přání každého jednotlivce.

Severské počasí je velice proměnlivé a občas se stávalo (i nám se několikrát přihodilo), že loď zastihla bouře – v pramenech je utopení v bouřce vlastně třetí nejčastější příčina úmrtí. Proto je důležité mít nepromokavé oblečení, dokonce existuje i seminární práce o hypotetickém námořním oblečení z kůže. V našem případě jsme se uchýlili k pláštěnkám. A pamatujte na norské přísloví: “Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Všechnu kůži, která se dlouhodobě nachází na lodi, je třeba impregnovat rybím tukem, což není voňavá záležitost. Zvláště to platí o botách, pokud v nich člověk vesluje. Široké kalhoty jsou při veslování naprosto nepoužitelné a pokud je někdo na lodi měl, tak to byl kapitán (vlastník) lodi, protože byly známkou movitosti – veslaři měli kalhoty úzké, stejně jako lodníci na dochovaných vyobrazeních. Rozhodně se hodí mít jedno kompletní oblečení navíc.

Důležitá součást vybavení jsou omotávky rukou (lněné, alespoň ty jsem používal já). Většina posádky používala cyklistické rukavice, které jsou opravdu skvělé. Staroseverština zná pojem pro veslařské rukavice (róðrarhanzki), takže je možné, že nějaká ochrana rukou existovala. Pokud chcete veslovat bez jakékoli ochrany rukou, doporučuji si nechat narůst velké mozoly. V Sáze o lidech z Flói stojí, že se v jistém vesle zachoval runový nápis, který říkal:

Nelenil jsem,            zas a znovu
v závěsu jsem          veslo táhl;
často dlaně               odřelo mi –
však zápecníku       nezrudly ruce.
(Převzato z: STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 148.)

Mezi důležité vybavení patří také kbelíky, kterými se mimo jiné vylévá voda z podpalubí. My jsme vylévali vodu seřízlými PETkami kde se dalo, zatímco před tisíci lety se voda vylévala pomocí kbelíků (austrsker/austker) ve speciálních lodních částech zvaných austrrúm (na lodi byla taková místa dvě).

529144_216243271816692_1468137691_nBěhem plavby jsem pochopil, proč byli staří Seveřané tak úspěšní a proč je slovo viking dodnes živé. Loď, a zejména její plachtoví, představuje velice sofistikované zařízení, kterému dobře rozuměl pouze kapitán a jeho dva důstojníci. Bylo velice inspirativní sledovat tyto důstojníky při práci; ochotně se chopili vesel a každý vesloval za dva začátečníky, vylezli až na samotný vrcholek stěžně, aby uvolnili zaseknutou plachtu a při přirážení k molu okamžitě skočili na břeh a uvázali lana. Kapitán byl schopen vést loď pod plachtou i tehdy, kdy by každý člověk řekl, že vítr fouká opačným směrem. Posádka z Floty Jarmeryka je profesionální a hbitá; jestliže takto precizně pracovali i staří Seveřané, pak není divu, že byli pány tehdejších moří.

Jako zajímavost mohu dodat, že příprava plavby je poměrně náročná, co se týče nervů a financí (viz félag) a kapitán musí před plavbou sehnat lodníky a zásoby. Plavební sezóna trvala od jara do podzimu, přes zimu se plavilo jen výjimečně.

Během plavby jsem také pochopil, proč skaldové ve svých kenninzích říkají lodím lyže nebo sněžnice moře – ve chvíli, kdy se plachta napne pod náporem větru, začne loď tryskem uhánět a brázdit vlny, stejně jako lyže sníh. Ze stejného důvodu je ale skaldové daleko častěji opisují pomocí živých zvířat, zejména koní. Loď je přinejmenším z pohledu poezie často vnímána jako živý objekt.

Doufám, že jsem nevynechal žádný podstatný bod a také doufám, že jsem byl schopen čtenářům v tato krátkém rozsahu představit úžasný svět mořeplavby, který patřil k nedílné části staroseverského života. Zájemce, který by si chtěl plavbu ozkoušet na vlastní kůži, se mi může ozvat a já ho odkážu na patřičná místa. Je to jedinečná zkušenost, kterou nelze zaznamenat na stránky papíru, je třeba to zažít. V případě hlubšího zájmu si můžete přečíst navazující článek „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“.

6 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>