Signalizace v boji: trubky a rohy

Úvod

Dřevěné trubky. Za fotku děkuji Filipu Štiglicovi.

Dřevěné trubky. Za fotku děkuji Filipu Štiglicovi.

Minulý týden jsem se setkal se slovenským amatérským řezbářem a hudebníkem Filipem. Během naší konverzace mi ukázal své výrobky, mezi kterými byly také dřevěné, zhruba půlmetrové trubky, které byly vyrobeny rozpůlením, vydlabáním a následným slepením. Okamžitě se mi takové řešení zalíbilo a řekl jsem si, že je to dobrá alternativa k troubicím rohům. A to alternativa levnější, která vyjde zhruba na polovinu ceny troubicího rohu. To ve mně vzbudilo zájem o signalizaci v boji v době vikinské a zároveň jsem začal zkoumat dobové používání troubicích rohů, které se na historických akcích považují za samozřejmost. Zájemce o signalizaci v boji na našem území odkazuji na článek na stránkách Curie Vítkov.

Historický vývoj a terminologie

Trubky z dánského Brudevælte.

Zkoumáme-li trubky, polnice a troubicí rohy ve Skandinávii, narážíme na dlouhodobější problematiku, kterou nelze konkrétně vztáhnout na dobu vikinskou, jinými slovy signalizace v boji musí být nahlížena ze širší perspektivy. První trubky, které ze skandinávského prostředí známe, pocházejí z pozdní doby bronzové (cca 1000–500 př. n. l.). Těmto trubkám se v odborné literatuře říká lur. Ve Skandinávii a severním Německu bylo celkem nalezeno 56 kusů, jejich vyobrazení jsou dochována také na skalních rytinách (helleristinger) a je možné zachytit určitý typologický vývoj. Byly vyrobeny z bronzu metodou odlévání do ztraceného vosku a jejich výroba musela být poměrně náročná, protože největší kusy byly veliké až 2,2 metru. Dlouho se soudilo, že sloužily k vojenským účelům, ale fakt, že jsou vyobrazeny na skalních rytinách a že se zachovaly jako obětiny v bažinách naznačuje, že sloužily i při náboženských obřadech. Zájemce o bronzové trubky odkazuji na tuto stránku.

Typy trubek používaných v době železné.

Více nás budou zajímat archeologické nálezy z doby železné (cca 500 př. n. l. – 1000 n. l.). Třebaže existuje možnost, že kovové trubky byly stále používány (viz zlaté rohy z Gallehusu z 5. století n. l., které však mohly být i picími rohy), obecně se více používaly trubky z organických materiálů, a to sice dřeva a rohu.

Dřevěné trubky se v odborné literatuře označují jako trælur a jsem si vědom šesti důležitých nálezů dřevěných trubek v severském prostředí (5 z Dánska a 1 z Norska).

Dvě z nich byly nalezeny v letech 1994–6 v dánských lokalitách Holing a Herning, přičemž se obě datují do let 375–530 n. l. (viz zde, str. 9). Zajímavé je, že obě mají přibližně stejné parametry – obě jsou vyrobeny z lísky, trubka z Herning je dlouhá 79,5 cm a má nejméně 11 jasanových ovinutí, zatímco trubka z Holing je dlouhá 78 cm a má 10 ovinutí. Více informací o těchto dvou trubkách můžete nalézt pod následujícími odkazy (zde, zde, zde).

Další fragment trubky byl nalezen roku 1998 v dánském Nydamu. Tento 17 cm dlouhý fragment, který je vyroben z olšového dřeva, je datován do let 200–500 n. l. Součástí fragmentu je vyřezávaný náustek. Více informací může nalézt zde.

Jiné dvě trubky byly nalezeny v dánském Daugbjergu v letech 2007–9. První z nich je dlouhá cca 50 cm a je vyrobena z vrbového dřeva a má lipové ovinutí. Zajímavé je, že má čtvercový profil, a to včetně náustku. Druhá trubka je cca 80 cm dlouhá, zřejmě má odseknutý náustek a má stopy po třech ovinutích. Datování pomocí C14 trubky datovalo do roku 200 n. l. Více informací a fotky naleznete zde a zde.

trubkyZřejmě nejpozoruhodnější trubka byla nalezena roku 1904 v norském Osebergu. Součástí královské výbavy, která se datuje do roku 834, byla dubová truhla, ve které byla uschována 106,5 cm dlouhá trubka. Je vyrobená z olše a má 6 vrbových ovinutí. Zajímavé je, že střední část trubky je vydlabána do čtvercového profilu, zatímco konce mají profil kruhový. Náustek je poškozený. Vzhledem k povaze nálezu je možné, že trubka nebyla dokončená a její funkce byla pouze symbolická. Existují také teorie, že se jednalo o magickou hůl, což ale není příliš pravděpodobné, protože velice podobné trubky jsou v Norsku dodnes používané (tzv. neverlur). Více informací o tomto jedinečném nálezu naleznete zde a zde. Velmi podobná trubka je vyobrazena na kameni z Jurby (Jurby 127) z Ostrova Man, na němž je vyobrazen Heimdall s ovinutou trubkou – a toto vyobrazení se shoduje s Gylfiho oblouzením (kap. 27), kde se praví, že Heimdal “má tu trubku [lúðr], která se nazývá Gjallarhorn, a jeho zatroubení je slyšet ve všech světech.

Obecně lze říci, že dřevěné trubky byly vyrobeny rozpůlením, vydlabáním a následným slepením a ovázáním. Velikost trubek variovala mezi 50–100+ cm, nejčastěji se pohybovala okolo 80 cm. Materiál trubek se lišil (ale používalo se měkké dřevo z lísky, olše či vrby), stejně jako materiál ovinutí (jasan, lípa a vrba). Trubky z Osebergu a Daugbjergu mají čtvercový průřez, ostatní mají kruhový, více či méně kónický. Všechny trubky až na oseberský nález byly nalezeny ve studních nebo bažinách a zachovaly se díky vlhkému prostředí. Trubka z Nydamu byla uložena do bažiny po boji jako oběť bohům, a můžeme tedy předpokládat, že válečný a náboženský kontext spojený s dechovými nástroji přetrvával.

Dřevěné trubky jsou občas zmíněné také v písemných pramenech staroseverské a staroanglické provenience. Staří Seveřané doby vikinské takovou dřevěnou trubku nejspíše nazývali lúðr. Z pohledu ság se dřevěná trubka vždy používá v boji, což se promítlo i do spojení her-lúðr (“válečná trubka”) a sigr-lúðr (“trubka vítězství”). Ságový korpus však trubky nezmiňuje příliš často, a pokud tak činí, tak poněkud omezenou formou:

Zazněl velký bojový pokřik a hlasitý zvuk trubek [lúðragangr].
(Sága o jómských vikinzích [ed. Nordal&Turville-Petre], kap. 31)

K této pasáži N. F. Blake ve svém překladu Ságy o jómských vikinzích píše, že “vikinská trubka byla pravděpodobně rovný, vydlabaný kus dřeva” (viz The Saga of the Jomsvikings. Přel. N.F. Blake, London, New York 1962: 35, pozn. 3. Online.)

Staroanglický ekvivalent staroseverskému lúðu je bíme/býme. Obdobně se ve staré angličtině objevují spojení here-býme (“válečná trubka”) a sige-bíme (“trubka vítězství”). Staroseverské lúðr a staroanglické býme odpovídá latinskému būcina, a proto by bylo nerozumné domnívat se, že podobné dřevěné trubky pocházejí pouze ze severní nebo západní Evropy. V celé ředě evropských zemí nacházíme tradiční dechové nástroje, z nichž některé se zachovaly dodnes – např. aplhorn, midwinterhoorn, ligawka, karjapasun a tuohitorvi. Také Ibráhím ibn Jákúb kolem roku 965 popisuje, že Slované mají “dechový nástroj, jehož délka činí dva lokte” (viz zde, 6. kapitola, § 6.4).

A nyní se přesuneme k problematice troubicích rohů. Je otázka, zda souvisejí s rozmachem picích rohů, které se pravděpodobně dostaly do středoevropských a severoevropských poměrů někdy v 6.–5. století př.n. l. (viz zde, kap. II.5 Otázka původu picích rohů), nebo jsou starším hudebním nástrojem. Je dost možné, že nejstarší typy bronzových lur byly záměrně vyrobeny tak, aby troubicí rohy připomínaly, a archeologický materiál rohů z doby bronzové se jednoduše nedochoval. Jak uvidíme, archeologické nálezy troubicích rohů jsou obecně vzácné.

Troubicí rohy musely být vyráběny zejména z rohů dnes již vyhynulého pratura, menší kusy mohly být z kravských rohů. Jako nejstarší známý nález troubicího rohu je popisován roh z Konsterudu u švédského Visnum. Datován je do starší doby železné (cca 500 př. n. l. – 400 n. l.), některé stránky uvádějí dataci kolem roku 0. Je vyroben z kravského rohu dlouhého 27 cm a má v sobě 5 dírek. Jedná se tedy de facto o flétnu z kravského rohu, gemshorn.

Velice podobný, ne-li totožný hudební nástroj se dochoval také do doby vikinské. Roku 1936 byl ve švédském Västerby nalezen další kravský roh, tentokrát se čtyřmi dírkami. Datovaný je do 10. století.

Roh ze švédského Västerby.

Na internetu jsem nalezl odkaz na hrob z dánského Ellekilde, ve kterém měl být pohřben trubač s rohem pratura. Tento hrob je údajně datován do roku 250 n. l. Tělo zemřelého také mělo nést známky seků a střelby z luku vedených zezadu; z tohoto má být odvozováno, že byl zabit ve chvíli, kdy se snažil svým rohem upozornit okolní statky na blížící se útok.

Zajímavý, ale diskutabilní nález představuje také tzv. riponský roh. Jde o dekorovaný troubicí roh vyrobený z kravského rohu, který byl podle tradice věnován městu Riponu roku 886 Alfrédem Velikým na obranu před vikinskými nájezdy. Třebaže některá fakta zpochybňují pravost rohu (druh skotu, z jehož rohu byla tato polnice vyrobena, se v Anglii začal chovat až po středověku; styl výzdoby apod.), je názornou ukázkou funkce rohu.

Zatímco dřevěné trubky jsou spíše dochované archeologicky a v písemných pramenech se příliš často neobjevují, troubicí roh se naopak častěji objevuje v literárních památkách a na vyobrazeních. To svědčí o tom, že máme co dělat s velice specifickým předmětem. Také severská mytologie ukazuje, že troubicí roh (Gjallarhorn) je velice vzácný a unikátní předmět, který má přesně danou funkci.

Výjev Heimdala na tzv. gosforthském kříži.

Pokud je mi známo, tak se troubicí roh vyskytuje vždy v souvislosti s aristokracií. Patrné je to hlavně na vyobrazeních. Na výšivce z Bayeux je troubicí roh vyobrazen hned třikrát – jednou při královské hostině, podruhé v rukou praporečníka a potřetí při honu. V severské mytologii se roh/trubka objevuje jako atribut boha Heimdala. Podle Písně o Hamðim se roh objevuje na dvoře krále Jǫrmunrekka. V Písni o Rolandovi (11. století) troubí rytíř Roland na olifant (verše 1753–89); roh je také atributem Siegfrieda z Písně o Nibelunzích (13. století).

Lze tedy předpokládat, že rohy byly poměrně nákladnou záležitostí, kterou si mohli dovolit pouze panovníci a muži z jejich okruhu. Proto je možné se domnívat, že rohy byly zdobené (například plechovým okováním nebo řezbou), třebaže vyobrazení takovou myšlenku nepotvrzují. Riponský roh je však zdobený, stejně jako sada islandských picích a troubicích rohů z pozdního středověku a raného novověku (viz zde a zde), a také Siegfried má v Písni o Nibelunzích (strofa 951) zdobený roh.

V souvislosti s tím bych chtěl říci, že ačkoli rohy praturů dosahovaly délky až jednoho metru, zřídkakdy se setkáváme s takto rozměrnými kusy. Největšími picími rohy byly pravděpodobně ty ze Sutton Hoo, které původně měřily okolo 90 cm. Ostatní picí rohy dosahují však zhruba poloviční délky. Anglosaský picí roh z Taplow dosahuje délky 44,5 cm, zatímco tři picí rohy ze švédské hrobky Valsgärde 7 se pohybují mezi 40–50 cm. Této délce mohou odpovídat rohy vyobrazené na třech výjevech výšivky z Bayeux. Trend v dnešní rekonstrukci je však takový, že si každý pořizuje co možná nejdelší picí a troubicí roh.

Troubicí roh může označovat staroseverské horn (jednoduše “roh”), ale také mót-horn, fylgðar-horn (oboje “svolávací roh” ) a her-horn (“válečný roh”). Tomu odpovídají staroanglické výrazy blǽd-horn (“troubicí roh”) a gúþ-horn (“válečný roh”). Troubicí roh odpovídá latinskému cornu. Ve slovníku jsem našel také výraz ljóð-horn (“písňový roh”), který dle mého názoru spíš než troubicí roh označuje flétnu vyrobenou z rohu (viz nálezy z Konsterudu a Västerby).

Jihoitalský olifant z 11. století.

V případě Rolanda jsem zmínil olifant, neboli roh vyrobený ze sloního klu. Tento bohatě zdobený druh troubicího rohu se do Evropy dostal během 10. století z Byzance (a pravděpodobně z maurského Španělska). Seveřané se s rohy olifanty mohli setkávat pouze výjimečně; v Yorku se dochoval tzv. Úlfův roh (The Horn of Ulf), který byl zřejmě vyryt v Itálii a jehož vlastníkem byl vikinský náčelník Úlf. Poměrně úsměvný příběh o olifantu podává také Sága o Karlu Velikém (Karlamagnús saga), která popisuje olifant vyrobený z rohu indického jednorožce (Část pátá, 15. kapitola).

Staroseverština zná také výraz trumba, o kterém však nemůžeme říct více než to, že mohl označovat dechový nástroj podobný římské tubě.

 

Funkce

Roh v rukou vlajkonoše. Výšivka z Bayeux.

Při popisu výše popsaných dechových nástrojů musíme být velice opatrní, protože různé nástroje měly při různých situacích různé použití. Obecně lze ale říct, že tón trubky nebo rohu nahrazuje lidský hlas. Trubky měly do značné míry také symbolickou funkci a byly insigniemi význačných lidí, ať již královny Åsy pohřbené v Osebergu, nebo trubače z Ellekilde či římského trubače Aurelia Sura († cca 210–15), na jehož náhrobku je trubka (būcina) vyobrazena.

Množství písemných zmínek a staroanglických i staroseverských výrazů ukazuje, že trubky a rohy měly své místo v boji; používaly se k zastrašování nepřítele, jako povel k útoku a na oslavu vítězství. Cenné (ačkoli kusé) zmínky jsou zachovány v Béowulfovi (“roh dychtivě hrál válečnou píseň” [verše 1423–4], “zaslechli zvuk, jásání rohu” [verše 1431–2], “když zdáli zaslechli, zvuky polnice, Hygelákova rohu: to rek přitáhl” [verše 2943–4]). Lze předpokládat, že na rohy troubili členové královského doprovodu, například vlajkonoši, zatímco méně nákladné dřevěné trubky používali obyčejní bojovníci.

Roh je často použit v případě napadení. Již jsme zmiňovali Píseň o Hamðim, ve které družina krále Jǫrmunrekka pro všechnu zábavu v síni neslyší, že se k ní blíží útočníci. Z této zábavy je vytrhne až zatroubení na roh (strofa 18):

Hluk byl v síni,               pili hrdinové,
neslyšela družina          dusot koní,
až strážce z hradby       zatroubil v roh.
(Píseň o Hamðim, strofa 19. Přel. Heger)

A velice podobný kontext nacházíme také v mytologii. Bohové znají osud světa, ale místo toho hodují. Je to Heimdal, který má vynikající sluch, s rohem Gjallarhornem, kdo ohlašuje bohům i lidem, že se blíží konec světa:

“Mímiho synové se baví,         ale osud je zažhnut
jasným zvoláním                       Gjallarhornu;
Heimdal hlasitě troubí            – roh je ve vzduchu -,
Óðin mluví                                    s Mímiho hlavou.”
(Vědmina píseň, strofa 45. Ed. Dronke)

Lovecká scéna na výšivce z Bayeux.

V dobách míru troubicí rohy sloužily například při lovu ke svolávání lovců. Lze to doložit na několika vyobrazení či na popisu z Písni o Nibelunzích:

Kníže dal pokyn lovcům      chystat se k tabuli
a myslivci hned nato              na rohy zaduli
na znamení všem pánům,    že urozený král
dorazil do tábora                     a k oddechu se odebral.

Tu pravil jeden lovčí              nizozemskému pánu:
‚Slyším roh, vzácný kníže,   od stanoviště stanů,
volají lovce zpátky,                neohlásíme se?’
Zadul a rázem další                hlaholy zněly po lese.
(Píseň o Nibelunzích, strofy 944–5. Přel. Pokorný)

Píseň o Nibelunzích sice pochází ze 13. století, ale vyobrazení naznačují, že rohy k loveckým účelům sloužily již v 11. století. Troubicí rohy se později vyvinuly v lovecké trubky, které se používaly prakticky do 20. století.

Lovecká scéna z 2. čtvrtiny 11. století. Rukopis Cotton Tiberius B. V, Část 1, fol. 7.

O náboženské funkci trubek nic nevíme, ačkoli je dost možné, že během rituálních scén podobné hudební nástroje byly používány. Na základě analogií s jinými kulturami můžeme spekulovat o roli trubek a rohů během průvodů, ačkoli pro oblast Skandinávie chybí jakékoli doklady. Na další scéně výšivky z Bayeux troubí muž na roh ve chvíli, kdy se podává snídaně. Ačkoli je možné, že muž na této scéně je hudebník a troubí pro zábavu (stejně jako hudebník na foliu 97v tzv. Stuttgartského žaltáře, hudebník na foliu 24v z tzv. Harleyského žaltáře, nebo jako hudebník na foliu 3v rukopisu Harley 2804), je také možné, že svolává své spolubojovníky k jídlu. Jak jsem již výše naznačil, dřevěné trubky se v Norsku dlouho používaly nejen ke shánění dobytka, ale také při komunikaci na delší vzdálenosti.

Družiník ohlašuje snídani. Výšivka z Bayeux.

Závěr

Zdá se, že v době vikinské byly používány dva druhy dechových hudebních nástrojů, které byly používány k signalizaci – dřevěné trubky a troubicí rohy. Dřevěné trubky se v písemných pramenech příliš neobjevují, ale zato jsou ve Skandinávii doloženy nejméně šesti nálezy – to vše a jejich jednoduchost svědčí o jejich lidovosti a všeobecném rozšíření. Není to však podmínka, protože trubky jsou spojovány i s vysoce postavenými lidmi. Troubicí rohy se celkově vzato v písemných pramenech staroseverské, staroanglické, starofrancouzské a starohornoněmecké provenience objevují častěji, a to zejména v souvislosti s králi a hrdiny. V praxi tomu mohlo být stejně, protože honitby, hlavní zdroj pratuřích rohů, organizovali panovníci se svými družinami. Troubicí rohy tak mohly být drahocennými předměty, které se díky své jedinečnosti nedochovaly. Absenci nálezů však nelze přičítat pouze ekonomickým důvodům – bronzové trubky z doby bronzové jistě také byly drahocennými předměty, a přesto je doloženo téměř šest desítek nálezů. Tudíž zde možná máme co dělat s faktem, že jde o organický materiál podléhající zkáze nebo s pozvolnou změnou tradice ukládání do země.

Na závěr tohoto článku podotýkám, že nejsem archeomuzikolog a nemám větší zkušenost s hraním na dechové nástroje vyjma troubicího rohu. Proto je možné, že jsem se při psaní článku dopustil chyb, a vybízím čtenáře, aby mi neváhali napsat do komentářů.


Zdroje (neuvedené v textu)

Píseň o Hamdim. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 424–431.

Píseň o Nibelunzích. Přel. Jindřich Pokorný, Praha 1989.

Píseň o Rolandovi. Přel. Jiří Pelán, Praha 1986. Online.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

DRONKE, Ursula (ed.). The Poetic Edda. Vol. 2. Mythological Poems, Oxford 1997.

2 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>