Staroseverské stoly a stolky

mammen_stolek

Stolek z mammenského hrobu.

Můj kamarád a spolubojovník Jan Zbránek mne oslovil s otázkou, jaké známe dobové stoly. Protože jsem se tímto problémem již trochu zabýval, nabídl jsem mu spolupráci, jejímž výsledkem by byl samostatný článek o používaných stolech a stolcích.

 

 

psychomachia

Stolek ve franském rukopisu lat. 8085, fol. 61v, 9. století.

Můžeme říct, že se zachovalo několik sedaček, lavic či židlí z vikinské Skandinávie, konkrétní nálezy pocházejí například z Osebergu, Lundu, Sala Hytta, Dublinu nebo Gaulverjabær. Jedná se zpravidla o nízká čtyřnohá, méně často třínohá nebo šestinohá sedátka bez opěrátek nebo příček. Menší část byla precizně skolíčkována, nikoliv hřebíkovaná, ale většina byla rozebíratelná. Tato sedátka mohla spolu s truhlami stejně dobře sloužit jako malé stolky, pro které se ve staroseverštině používá výraz skutill (což současně znamená “podnos”, také jako borðskutill) nebo trapiza. Názornou ukázkou tohoto skutilu/trapizy může být malý stolek z dánského Mammenu (kolem roku 971), který je široký cca 50 cm a stojí na 20 cm vysokých nožkách. Svou velikostí připomíná spíše “čajový stolek” a jeho zajímavostí je, že na kraji vrchní desky má krajní lištu (bočnice). Předpokládá se, že sloužil odkládání misek s vodou při osobní hygieně (Voss 1991: 198-199).

Velké stoly, které mohly sloužit k práci nebo k hodování, archeologicky dochované nemáme, a musíme proto prozkoumat písemné prameny. Lze předpokládat, že se používaly v okázalejších staveních (síních), ve kterých byl dostatek prostoru (Short 2010: 86). Typickým stolem je podle ságové literatury borð  (či poetický bjóðr), což představuje rozebíratelný stůl s trnoží, který lze podle potřeby přesouvat a uskladňovat na podkrovních trámech nebo v samostatné místnosti (borðhús) (Short 2010: 86, 92; Vidal 2013: 144). Některé přehledové práce mají tendence poukazovat k tomu, že stoly byly “dlouhé a úzké” (Foote – Wilson 1990: 167; Roesdahl 1992: 45), ale vzhledem k praktičnosti (zejména pak uskladnění) bych spíše navrhoval, že se používaly stoly v délce kolem dvou metrů, se kterými lze dobře manipulovat. Pevné stoly, se kterými se nehýbalo, mohly být samozřejmě větší.

Naznačuje se, že zatímco lidé seděli na krajích vyvýšených prkenných stupínků (set), které se nacházely při delších stranách síně, stoly stály pod stupínky, blíže k centrálnímu ohni (Vidal 2013: 186).

V písemných pramenech je typické, že se o stůl starají hospodyně, které na něj nosily jídlo, dolévaly pitivo hodujícím a poté sklízely nádobí ze stolů (viz Vidal 2013: 186). Když v Sáze o Njálovi (kap. 48) Gunnar z Hlíðarendi pojme podezření, že se jeho jménem hostí kradené jídlo, a zeptá se své ženy Hallgerð, odkud jídlo pochází, odpoví Hallgerð: „Neboj se, můžeš z něho klidně jíst, (…) [o]statně není to věc mužských, aby se starali o kuchyň.“ Totéž je dobře vidět například v Písni o Rígovi, která mimo jiné pojednává o archetypálním stolování otroků (strofa 4) a vysoce postavených (strofy 31–32):

Hned vzala Edda      s hrudkami bochník,
těžký a tlustý,               plný otrub,
položila jej                     doprostřed tácu [skutill];
vývar byl v misce;     vše dala na stůl [bjóðr],
nejlepším z jídel           bylo vařené tele.“ (strofa 4)

Hned vzala Matka    vzorovaný ubrus [dúkr],
bělostným lnem           zakryla stůl [bjóðr],
poté sebrala                  tenký bochník,
pšeničný, bílý,              a naň položila.
Dále položila                 dopředu na stůl [bjóðr]
postříbřené plné tácy [skutlar]
osmažené slaniny,      pečených ptáků,
konvice s vínem,         zdobené poháry.
Pili a povídali,             tak plynul den.“ (strofy 31–32)

harley

Stůl v anglosaském rukopisu Harley MS 603, fol. 51v. 1. polovina 11. století

Hostiny byly důležitými politickými a sociálními událostmi. Stoly, u kterých se tyto události odehrávaly, byly pevně svázány se zásadami stolování  (borðsiðir). Zajímavé památky po sobě zanechal islandský skald Sneglu-Halli, který pobýval na dvoře krále Haralda Krutého – na Haraldově dvoře bylo zvykem, že jakmile král dojedl, zaklepal nožem o stůl, načež služebníci sklidili ze stolu. Sneglu-Halli však tohoto nařízení nedbal a pronesl (Lausavísa 2): „Nedbám na to, jak Harald klepe. Nechám svá ústa chroupat; půjdu spát sytý.“ Sága o Njálovi (kap. 116) zmiňuje další zásadu stolování, a sice mytí rukou: „Pak byly prostřeny stoly a Flosi a jeho lidé si omyli ruce. Flosi se podíval na ručník a viděl, že je plný děr a na jednom konci že je ho kus utrženo. Nechtěl se do něho utřít a odhodil jej na lavici. Utrhl pak kus ubrusu [borðdúkr], utřel si do něho ruce a podal jej svým lidem.

Hostina na výšivce z Bayuex. Vlevo schématicky zaznamenaný stůl s trnoží, vpravo půlkruhová tabule. Kolem roku 1077.

Je však pravdou, že stoly se v rodových ságách příliš často nezmiňují, a pokud ano, tak velmi jednotvárným způsobem. Nikdy se nepopisuje vzhled, nýbrž jejich funkce – vždycky jsou symbolem hodování, jídla a štědrosti. O hospodářce Geirríð ze Ságy o lidech z Eyru se například píše (kap. 8), že „si postavila stavení při hlavní cestě, takže všichni, kdo se ubírali tím krajem, museli jít kolem jejího domu. Uvnitř měla stůl [borð] stále připravený, a každý, kdo se tu zastavil, byl pohoštěn. Tak si získala pověst vynikající ženy.“ (Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 41)

Občas se stoly do hledáčku ság dostávají za situací, které by mohly modernímu čtenáři připadat přinejmenším pozoruhodné. Zmiňme si dvě takové pasáže ze Ságy o Njálovi (kap. 34, 155):

Þórhild s Bergþórou nosily na stůl. Þráin Sigfússon nespouštěl očí z Hallgerðiny dcery Þorgerðy. Toho si všimla jeho žena Þórhild. Velmi ji to mrzelo a pronesla na Þráina posměšek ve verších:

Copak takhle civíš?
Jak cibule máš oči.

Þráin vstal hned od stolu, jmenoval svědky a prohlásil, že se s ní rozvádí – ‚neboť nestrpím, aby se mi posmívala a vedla utrhačné řeči.’

A byl tím tak pobouřen, že nechtěl zůstat na hostině, nebude-li Þórhild odtud vykázána. Nakonec to dopadlo tak, že odešla. Potom seděli všichni na svých místech a popíjeli a byli veselí. Uprostřed hostiny se Þráin zvedl a řekl: ‚Nebudu se skrývat s tím, co mi leží na srdci. Chci se tě, Hǫskulde, zeptat, zda mi dáš za ženu svou vnučku Þorgerðu?’“ (Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 364; upraveno)


Nevypravoval nestranně, ale se zaujetím, a mnoho si vymýšlel. Kári to nevydržel a skočil dovnitř s taseným mečem a pronesl verše:

Moře plavče mužný,         mírni se v své chloubě.
Nepřátelé Njála            nestoudné si vedli,
pomstu však už pádnou         pocítili všichni.
Havrani, víš, hladní           hody měli tučné.

Potom skočil doprostřed síně a ťal Gunnaru Lambasonovi po šíji, a to tak prudce, že hlava sletěla na stůl před krále a jarly. Stoly se pokryly krví a stejně i šaty jarlů. Jarl Sigurð poznal muže, který způsobil ubití, a rozkázal: ‚Chopte se Káriho a ubijte ho.’“ (Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 550; upraveno)

Musíme si povšimnout, za jakého kontextu jsou stoly zmiňovány. Jde opět o hostiny a důležité sešlosti. Stoly pouze dokreslují atmosféru a neleží v primárním zájmu písemných pramenů, a proto se nepopisuje jejich vzhled. A to ani ve scénách, ve kterých jsou stoly ústředním dějištěm, jako například v Sáze o Gíslim (kap. 36), kde chce Þórdís pomstít svého bratra tím, že jeho vrahu sebrala pod stolem meč a mírně jej ranila.

Archeologicky jsou dochované pouze malé stolky, které podle všeho sloužily k při osobní hygieně či při odkládání picích rohů, zatímco větší hodovní stoly nebyly nalezeny, ale lze předpokládat, že musely dodržovat tradiční konstrukce, které jsme zde uvedli. Velkých pracovních stolů, které by se daly používat například v dílnách, si nejsme vědomi (nicméně menší stoly se používaly například u soustruhů), a pokud si dobře vzpomínám, nejsou zmiňovány v žádném písemném prameni.

Zdroje:

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181. Originál zde.

Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185. Originál online.

Sága o lidech z Eyru = Eyrbyggja saga. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131. Originál zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Přel. Ladislav Heger. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559. Originál zde.

Sneglu-Halli, Lausavísa 2, in: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c.1035 to c.1300]. Ed. Kari Ellen Gade. Turnhout, 2009, str. 325.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. The Viking Achievement, Bath 1990.

ROESDAHL, Else. The Vikings, London – New York 1992.

SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC 2010.

VIDAL, Teva. Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham, 2013. Doktorská práce. Online.

VOSS, Olfert. Hørninggraven. In: IVERSEN, Mette et al. Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 191203.

2 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>