Štítonošky a bojové ženy

Polský archeolog Leszek Gardeła nedávno publikoval svůj nový článek ‘Warrior-women’ in Viking Age Scandinavia? V něm popisuje jak hroby obsahující ženské kosterní pozůstatky společně se zbraněmi, tak písemná svědectví o reálných i nadpřirozených bojových ženách. Podle mého názoru tento článek perfektně reflektuje současné tendence v rekonstrukci (není žádné tajemství, že se Gardeła dříve věnoval reenactmentu), které jsou ovlivněny prezentací doby vikinské v médiích – na mysli mám konkrétně seriál Vikings.

Pominu názor, který mám na ženské účasti v současných bitvách, a budu se nyní soustředit výhradně na úlohu staroseverské ženy ve společnosti.

Ženský a mužský svět byl oddělen poměrně tlustou hranicí, která vymezovala striktní pravidla. Na rozdíl od mužů, kteří jezdili na sněmy i do zahraničí, se úloha ženy pohybovala v rámcích otcova nebo manželova hospodářství, které spravovala. Nejlépe nám tuto správu mohou nastínit klíče. Píseň o Rígovi (Rígsþula, strofa 23) opisuje ženu jako hanginlukla, neboli “ta s visícími klíči”, což přesně odpovídá ženským hrobům z doby vendelské a vikinské, ve kterých jsou ženy pohřbeny s klíči visícími z broží.

Kniha o záboru země (a samozřejmě ústní tradice, která ji vytvořila) se podivuje neobyčejné vnitřní síle a odhodlání Auð Hloubavé, která po smrti svého manžela nechala postavit loď, provdala svou dceru a odplula na Island, kde si postavila statek. Z celkových cca 450 záborců Islandu je pouze sedm žen, ve všech případech vdovy (ve dvou není specifikováno, ale kontext tomu rovněž nasvědčuje). V ostatních případech vedli kolonizaci Islandu muži.

To souvisí s tehdejším rozložením úloh ve společnosti. Za hranicemi domova sice konali muži, ale doma mohly ženy výrazně ovlivňovat jejich názor. Navíc ženy plnily důležitý aspekt spojování rodů a dárkyní života. Přestože ženy nerozhodovaly na sněmech, existovala celá řada práv chránících ženské zájmy. Zmínek o domácím násilí máme velice málo a vždy byly tvrdě trestány; zaútočit na ženu bylo považováno za zbabělé.

Pak tu ale máme ženy, které tohoto konceptu nezapadají, a spíše vytvářejí tzv. třetí gender. Je zajímavé, že v literárních pramenech jsou bojovnice (tento třetí gender) vždycky neprovdané a po provdání se stávají normálními ženami. I některé provdané ženy občas vezmou do ruky zbraň, aby demonstrovaly svou sílu nebo ochraňovaly pověst rodiny. Z toho lze usuzovat, že někdy bylo přípustné, aby žena pronikla do mužské sféry.

Je problematické určovat pravdivost informací uvedených v textech, které byly sepsány několik set let po událostech, a proto je třeba soustředit se na archeologické nálezy. Leszek Gardeła dokazuje, že ženské hroby obsahující zbraně existují, ale v osobní komunikaci mi potvrdil, že v celkovém měřítku netvoří ani 1% všech ženských hrobů. Nejčastěji se v hrobech nacházejí sekery, se kterými je ta potíž, že jsou zároveň pracovními nástroji a nejsou výlučně spojeny s válkou jako meče a kopí, které se naopak objevují v mužských hrobech. Gardeła poukazuje na to, že meče a kopí mohou být zaměněny s předměty, které sloužily ke tkaní. Současně je důležité brát v potaz fakt, že hroby neslouží jako obraz života zemřelého, a tak nevíme, k čemu ženy mohly zbraně používat.

Podle Gardełova názoru je příliš brzo na to, aby někdo odpovídal na otázku, zda ženy v době vikinské skutečně bojovaly či nikoli, a vybízí k detailnímu průzkumu kosterních pozůstatků a zbraní. Přesto jsem Gardełu upozornil na článek Jiřího Starého Dávný byl věk, kdy Ymi vládl, ve kterém Starý popisuje chaos a řád na kosmologické i pozemské rovině. Starý dochází k závěru, že vymykal-li se někdo normám (svým charakterem nebo vzhledem), bylo to považováno za přestupek proti společnosti:

Takové jednání totiž zjevně útočilo na samotné kořeny společenské organizace, pro něž byla hranice mezi mužským a ženským klíčovou skutečností. Staří Seveřané si uvědomovali, že společenský řád je kromobyčejně citlivou stavbou a že každé jeho narušení hrozí pádem (…).

(STARÝ, Jiří. Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 204.)

Proto se takovéto přestupky tvrdě trestaly a žalobu mohl provádět kdokoli (ve staroseverském právu je vzácné, že žalobu může vést kdokoli), jak dokazuje následující zákon:

Oblékne-li si žena mužské šaty, ostříhá-li si vlasy či kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň, bude potrestána vyhnanstvím … žalobu nechť má v takových případech každý, kdo chce. Totéž platí o mužích, kteří si obléknou ženské šaty.

(STARÝ, Jiří. Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 203.)

Ačkoli Gardeła vybízí k detailnímu průzkumu, obávám se, že následující výzkum myšlenku ženských bojovnic absolutně zamítne, protože jsme si ukázali, že ženy nosily zbraně velice výjimečně a za velice specifických situací, zřejmě s nimi ani nebojovaly, jen jimi demonstrovaly svůj postoj. Zajímavými poznatky k tématu by mohla přispět psychologie boje. Doba je však příznivě nakloněna opaku a historie může ustoupit ženské emancipaci, což jsou v některých případech dvě neslučitelné věci.

Vztáhneme-li to na rekonstrukci, pak ženám bojovat nedoporučuji. Místo něj se mohou soustředit na hezké kostýmy se šperky, které se příliš často nerekonstruují se všemi náležitostmi. Vím, že jde o zbožné přání a že mluvit každému jednotlivci do duše není v mých možnostech ani pravomocích, jen vybízím k tomu, aby se rekonstruovala i nehmotná stránka tehdejšího života, která je ustavičně odsouvána do pozadí. S takovou by se mohlo brzo stát, že na našich bojištích brzy potkáme i muže rekonstruující ženy.

1 Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>