Baltské široké bojové nože

rozsireni

Rozšíření širokých nožů v rámci dnešní Litvy a Lotyšska. Převzato z Kazakevičius 1988: 110, Obr. 44.

Při toulkách Pobaltím jsem v muzeích spatřil něco, co jsem pokládal za neuvěřitelné – masivní sekáče baltských bojovníků. Rozhodl jsem se, že o těchto nožích napíši krátký článek, který zařadím do série o raně středověkých bojových nožích. Mým cílem není tvorba katalogu všech nálezu, což by při mé neznalosti baltských jazyků byl nemožný úkol, spíše bych chtěl rozšířit povědomí o tomto zajímavém typu zbraně, popsal jeho základní charakteristiky, uvedl fotky a základní literaturu.

Široké bojové nože jsou výlučně baltskou záležitostí, kterou nelze zaznamenat za hranicemi dnešní Litvy a Lotyšska. Používaly se v rozmezí 7.–11. století (alternativně 6.–12. století). Populární byly u kmenů Latgalů, Sélů, Zemgalů a Žemaitů. Žemaitové je užívali v 7.–8. století (naleziště Maudžiorai, Kaštaunaliai, Požerė a další), někdy je uváděno užívání již v 6. století (Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 49). Sélové je užívali přinejmenším do 10. století (naleziště Visėtiškės, Boķi; Griciuvienė 2007: 176ff.). Stejně tomu bylo u Latgalů (Tautavičius 1996: 140). Nejdéle se široké nože používaly u Zemgalů, a to nejméně od 8. do 11. století (naleziště Šukionaia, Ringuvėnai, Jauneikiai, Linksmučiai, Pamiškiai, Papilė, Jakštaičiai–Meškiai; Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 48). V současné době je známo přes padesát lokalit, na kterých bylo nalezeno celkem přes 200 těchto nožů (Kazakevičius 1988: 109ff.Tautavičius 1996: 140). Z toho vyplývá, že šlo o masově užívanou zbraň, jejíž původ je jasný.

cetnost

Četnost nálezů širokých nožů v Litvě: I – do 5 kusů na jednom pohřebišti, II – do 10 kusů na jednom pohřebišti, III – více než 10 kusů na jednom pohřebišti. Převzato z Kazakevičius 1988: 111, Mapa XVII.

Hlavním charakteristickým rysem širokých bojových nožů je rozšiřující se čepel, čímž se oddělují od úzkých bojových nožů. Jejich čepele jsou dlouhé až 65 cm (Tautavičius 1996: 139), ale nejčastěji měří 27–53 cm (Vaškevičiūtė 2004: 49). Řapy čepelí jsou široké 2–3 cm a byly zasazeny do dřevěných rukojetí (Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 48). Nože nemají záštity. Šířka čepele v nejširším bodě může dosahovat až 9,5 cm (Tautavičius 1996: 139). Za nejširším bodem čepele se čepel šikmě skloňuje a vytváří hrot. Ukazuje se, že starší čepele (do 9. století) byly kratší a tenčí, s průměrnou délkou 35–40 cm a šířkou 4,5–5 cm, zatímco mladší čepele (9.–11. století) jsou delší a širší, s průměrnou délkou 40–55 cm a šířkou 5–6 cm (Kazakevičius 1988: 113). Při technologické analýze bylo zjištěno, že čepele byly kovány z paketů karbonizovaného železa a že některé byly vyrobeny ze svařených třídílných paketů ze železných a ocelových prutů, což jim dodávalo pevnost a pružnost (Stankus 1970: 121; Tautavičius 1996: 139). Nože byly uchovávány ve dřevěných pochvách, které byly potažené kůží a někdy též tepaným bronzem – pozůstatky pochev jsou však velmi vzácné a jejich absence naznačuje, že nože byly běžně ukládány do hrobů bez pochev (Kazakevičius 1988: 149; Tautavičius 1996: 139).

Široké nože byly nalezeny výlučně v mužských hrobech, a to v různých pozicích. U Žemaitů jsou obvykle uloženy spolu s opasky ke stěnám komory či podél nohou (Kazakevičius 1988: 148). U Zemgalů jsou nože obvykle umístěné v oblasti stehen či pánve zemřelého, méně často na ramenou či hlavě (Griciuvienė 2005: 119; Kazakevičius 1988: 148–149; Tautavičius 1996: 139). Rukojeť často směřuje k pravé ruce zemřelého. Spolu s masivními noži se v hrobech občas objevují jejich zmenšené verze, „miniatury“ s délkou 11–24 cm a šířkou hrotu 2–3 cm (Kazakevičius 1988: 114). Tyto miniatury jsou považovány za symbolické zbraně, které neměly žádný praktický význam (Griciuvienė 2005: 119Kazakevičius 1988: 114; Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 49).

 

Použitá literatura:

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2005). Žiemgaliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Semigallians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2007). Sėliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Selonians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas (1998) = Казакявичюс В. (1998). Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Вильнюс.

STANKUS, Jonas (1970). Kalavijų ir ietigalių gamybos technologija Lietuvoje IX–XIII amžiais. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, 113130.

TAUTAVIČIUS, Adolfas (1996). Vidurinis geležies amžius Lietuvoje: V – IX a., Vilnius.

VAŠKEVIČIŪTĖ, Ilona (2004). Žiemgaliai V–XII amžiuje, Vilnius.

Výstava “Vikingové a Baltové : severská sága”

Plakát výstavy.

Čtenáře těchto stránek bych chtěl seznámit s výstavou “Vikingové a Baltové : severská sága” (Викинги и Балты: Северная Сага), která probíhá od 7. února do 12. dubna v Národním historickém muzeu v běloruském Minsku.

Nejobsáhlejším článkem o této výstavě, který jsem byl schopen nalézt, je ten, který na svém webu publikoval jistý “maystra. Tento článek jsem se rozhodl zpracovat a doplnit vlastním komentářem.

Výstava je organizována ve spolupráci se skupinami True Varing (Minsk) a Naglfar (Vitebsk) a skládá se ze sérií nálezů, které se vztahují k životu Seveřanů a Baltů v raném středověku, zejména pak v době vikinské. Mimo rekonstrukcí oblečení, šperků, zbraní a domácích předmětů jsou vystaveny také exponáty z Národního muzea, včetně šperků a šípů z Prudníků (Пруднікі) a dekorovaných kostí z Maskaviči (Маскавічы).

Pro lepší přehled přikládáme mapu, na které jsou zvýrazněny pobaltské kmeny, hlavní archeologická naleziště, které jsou ve výstavě blíže popsány, a vodní toky, které zprostředkovávaly dopravu mezi Skandinávii, Pobaltím a územím dnešního Běloruska.


Latgalci (též Latgalové)
Východobaltský kmen, který dal název modernímu Lotyšsku. Latgalci obývali východní část dnešního Lotyšska a severní část Běloruska na pravém břehu řeky Daugavy. Na západě sousedili s Livonci, na jihu s Selovijci (též Sély) a Zemgaly, na východě s Kriviči a na severu s estonskými kmeny. V období 10.–12. století byla latgalská společnost na svém vrcholu a začala se rozpínat do livonského území.


Kurové (též Kuršové nebo Kuronci)
Patrně východobaltský kmen žijící na pobřeží Baltského moře, v oblasti Kuronska v západní části dnešní Litvy a Lotyšska. Kromě zemědělství a chovu dobytka se věnovali také rybolovu, lovu, řemeslu a obchodu. V 7.–8. století bojovali s expanzivními Švédy, kteří dokázali zabrat pás země kolem pobřeží. Na počátku doby vikinské byly švédské državy v Kuronsku dobyty a nejspíše došlo ke kurským výpadům do Švédska a Dánska. V období 8.–10. století se u nich kvůli transformaci primitivní společnosti objevily první feudální vztahy.

Livonci (též Livové)
Malé ugrofinské etnikum, které představuje původní obyvatele Livonska. V 9.–12. století žili v severní a západní části dnešního Lotyšska, v okolí Rižského zálivu. Kolem roku 1000 se vlivem asimilace s Kury a Latgalci jejich území značně zmenšilo. Věnovali se hlavně zemědělství, rybolovu, včelařství a obchodu.

Gotland
Baltský ostrov a samostatný administrativní a etnografický region Švédska. V době vikinské se největší gotlandské město Visby díky své výhodné pozici na křižovatce obchodních tras těšilo pověsti hlavní stanice v Baltském moři, která přetrvala až do pozdějšího středověku, kdy Visby spolupracovalo s hanzou. Gotland z těchto obchodů získával pohádkové bohatství.

Birka
Největší švédské obchodní centrum, které fungovalo v letech cca 750–970. Birka sloužila jako výchozí/konečná stanice na obchodní stezce spojující Skandinávii s arabským světem. To lze dosvědčit bohatými nálezy arabských mincí a předmětů. Na konci 10. století ztratila Birka na politické a ekonomické důležitosti a byla nahrazena Sigtunou. Viz články “Zánik Birky” a “Přednášky o Birce.

Kosti s runovými nápisy z hradiště Maskaviči
Hradiště Maskaviči (Braslavský rajón) bylo spolu s hradištěm Drysvjaty ve 12.–13. století hraniční pevností, která chránila severozápadní hranici Polockého knížectví proti Baltům. Mnoho nalezených artefaktů svědčí o obchodních vazbách a vysokém úrovni výroby. Zvláště zajímavé jsou unikátní kostěné fragmenty (celkem více než 100 kusů) s rytinami a runovými nápisy (více zde). Na 86 kostech se celkem nachází 165 runových znaků včetně magických textů a 27 rytin lidí a jiných motivů, např. šachovnicového vzoru.






Další rekonstrukce
Na výstavě můžete dále spatřit rekonstrukce zbraní, šperků a domácího vybavení.


Na závěr si můžete pustit video z výstavy:

 

Zdroje:

http://histmuseum.by/ru/exhibitions-events/exhibition-vikingi-i-balty/

http://maystra.livejournal.com/197803.html

http://tverbelarusklan.livejournal.com/134546.html

http://ingria-art.livejournal.com/653681.html

http://belapan.by/archive/2015/02/11/media_vikingi/

http://spadczyna.com/