Lotyšská sekera ze soukromé sbírky

Již podruhé v roce 2018 jsem měl možnost zdokumentovat raně středověký artefakt. Tentokrát mi majitel sbírky několika předmětů, který si přeje zůstat v anonymitě, zapůjčil železnou sekeru. V následujícím článku bych Vás rád s touto sekerkou seznámil, poukázal na některé detaily a dotkl se rovněž problému nelegálních výkopů a černého trhu.

IMG_2865

Popis artefaktu
Do rukou se nám dostává hlava sekery, kterou lze přiřadit ke Kotowiczovu typu IIB.5.2 (Kotowicz 2018: 79-80), jde tedy o širokou hlavu sekery, která má násadovou část opatřenou trny po obou stranách a která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady. Jde i velmi oblíbený typ sekery ve velké části střední a východní Evropy v období 10.-13. století. Dle slov sběratele byl artefakt nalezen v Lotyšsku, čemuž nasvědčuje výběžek na spodní straně brady. Na základě znalosti původu a analogií lze tento tvar sekery datovat do 11. století (Atgāzis 1997: 5. att).

Artefakt je ve velmi dobrém stavu a je zakonzervován ochranným lakem. Povrch předmětu je zvrásněný vyrezlými důlky. Obzvláště oblast břitu a násadového otvoru vykazuje známky rzi. Defekt se projevuje na trnech, jejichž špice jsou z jedné strany odlomené, na břitu nejméně jedním zářezem a na výběžku na bradě, který původně mohl být vyvinutější. Téměř po celém násadovém otvoru se dodnes nacházejí stopy dřeva či jeho otisky, které zasahují až na trny a na některých částech fragmenty dřeva vyčuhují z otvoru. Dřevo má dlouhá vlákna a jeví se jako pravděpodobné, že se jedná o dřevo listnatého stromu. Zdá se, že předmět byl vyroben z ingotu, který byl v zadní části rozseknut a s pomocí pravidelného kulatého přípravku byl vymodelován násadový otvor, který byl překryt a svařen – překrytí je slabě viditelné díky vyrezlým vrstvám; méně pravděpodobně byl otvor zatepla proražen. Na břit byl zřejmě použit plát oceli, jehož použití je patrné díky charakteristickému zvýšenému profilu na čepeli. Krček je na obou stranách zboku dekorován sériemi tří subtilních vertikálních drážek umístěných do nejužšího bodu krčku. Dekoraci toho typu můžeme najít i na jiných sekerách z lotyšského souboru (např. Atgāzis 1998: 60. att).

Hlava sekery v současné chvíli váží 440 g. Délka činí 154,4 mm, šířka břitu je 106,4 mm, délka břitu 112 mm. Délka od horního rohu břitu k výčnělku na bradě činí 106,3 mm. Vzdálenost spodního hrotu břitu k výčnělku je 22,9 mm. Minimální výška krčku je 11,3 mm, tloušťka krčku na hranici násadového otvoru je 36,6 mm. Maximální tloušťka sekery na úrovni násadového otvoru činí rovných 40 mm. Výška násadového otvoru bez trnů je 20,5 mm, s trny 38,9 mm. Velikost kruhového násadového otvoru je zhruba 26,5 × 26,5 mm; zachovaná vrstva dřeva je zhruba 1 mm tlustá. Trny se zužují až na tloušťku 2 mm. Šířka navařeného břitu je zhruba 22,5 mm, maximální tloušťka 9 mm, která se plynule snižuje na 1 mm.

IMG_2844IMG_2833IMG_2835IMG_2843IMG_2841IMG_2845IMG_2846IMG_2872

Držet předmět tohoto druhu je vždy fascinující a hluboký zážitek, při kterém uvědomělý člověk cítí sebepřesah, přehodnocuje své názory na velikost a funkci a nutně si pokládá otázku, jak, kdy a kde mohl být vyroben. Kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná, přesto se setkáváme s detektoráři, kteří historické artefakty rozprodávají za směšné sumy. Cena sekery, kterou jsme výše popsali, se na černém trhu pohybuje kolem 3000-4000 Kč, což je vzhledem ke stáří a stupni zachování absurdní částka, nemluvě o tom, že kopie, která by se byť jen přibližovala materiálovému složení, by stála přinejmenším dvojnásobek. Předmět takového druhu by měl být vystaven v muzeu. Při nejlepší snaze pochopit sběratele, kteří často nevěří státnímu aparátu, jeho institucím a chtějí předměty “zachránit”, je nákup historických předmětů podporováním černého trhu a uzurpací minulosti. Pokud již máme potřebu předmět koupit, je vždy lepší jej zpřístupnit diskrétnímu odborníkovi, který jej zdokumentuje, což je výhodné pro obě strany.

Literatura

Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Baltské široké bojové nože

rozsireni

Rozšíření širokých nožů v rámci dnešní Litvy a Lotyšska. Převzato z Kazakevičius 1988: 110, Obr. 44.

Při toulkách Pobaltím jsem v muzeích spatřil něco, co jsem pokládal za neuvěřitelné – masivní sekáče baltských bojovníků. Rozhodl jsem se, že o těchto nožích napíši krátký článek, který zařadím do série o raně středověkých bojových nožích. Mým cílem není tvorba katalogu všech nálezu, což by při mé neznalosti baltských jazyků byl nemožný úkol, spíše bych chtěl rozšířit povědomí o tomto zajímavém typu zbraně, popsal jeho základní charakteristiky, uvedl fotky a základní literaturu.

Široké bojové nože jsou výlučně baltskou záležitostí, kterou nelze zaznamenat za hranicemi dnešní Litvy a Lotyšska. Používaly se v rozmezí 7.–11. století (alternativně 6.–12. století). Populární byly u kmenů Latgalů, Sélů, Zemgalů a Žemaitů. Žemaitové je užívali v 7.–8. století (naleziště Maudžiorai, Kaštaunaliai, Požerė a další), někdy je uváděno užívání již v 6. století (Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 49). Sélové je užívali přinejmenším do 10. století (naleziště Visėtiškės, Boķi; Griciuvienė 2007: 176ff.). Stejně tomu bylo u Latgalů (Tautavičius 1996: 140). Nejdéle se široké nože používaly u Zemgalů, a to nejméně od 8. do 11. století (naleziště Šukionaia, Ringuvėnai, Jauneikiai, Linksmučiai, Pamiškiai, Papilė, Jakštaičiai–Meškiai; Griciuvienė 2005: 119Tautavičius 1996: 140; Vaškevičiūtė 2004: 48). V současné době je známo přes padesát lokalit, na kterých bylo nalezeno celkem přes 200 těchto nožů (Kazakevičius 1988: 109ff.Tautavičius 1996: 140). Z toho vyplývá, že šlo o masově užívanou zbraň, jejíž původ je jasný.

cetnost

Četnost nálezů širokých nožů v Litvě: I – do 5 kusů na jednom pohřebišti, II – do 10 kusů na jednom pohřebišti, III – více než 10 kusů na jednom pohřebišti. Převzato z Kazakevičius 1988: 111, Mapa XVII.

Hlavním charakteristickým rysem širokých bojových nožů je rozšiřující se čepel, čímž se oddělují od úzkých bojových nožů. Jejich čepele jsou dlouhé až 65 cm (Tautavičius 1996: 139), ale nejčastěji měří 27–53 cm (Vaškevičiūtė 2004: 49). Řapy čepelí jsou široké 2–3 cm a byly zasazeny do dřevěných rukojetí (Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 48). Nože nemají záštity. Šířka čepele v nejširším bodě může dosahovat až 9,5 cm (Tautavičius 1996: 139). Za nejširším bodem čepele se čepel šikmě skloňuje a vytváří hrot. Ukazuje se, že starší čepele (do 9. století) byly kratší a tenčí, s průměrnou délkou 35–40 cm a šířkou 4,5–5 cm, zatímco mladší čepele (9.–11. století) jsou delší a širší, s průměrnou délkou 40–55 cm a šířkou 5–6 cm (Kazakevičius 1988: 113). Při technologické analýze bylo zjištěno, že čepele byly kovány z paketů karbonizovaného železa a že některé byly vyrobeny ze svařených třídílných paketů ze železných a ocelových prutů, což jim dodávalo pevnost a pružnost (Stankus 1970: 121; Tautavičius 1996: 139). Nože byly uchovávány ve dřevěných pochvách, které byly potažené kůží a někdy též tepaným bronzem – pozůstatky pochev jsou však velmi vzácné a jejich absence naznačuje, že nože byly běžně ukládány do hrobů bez pochev (Kazakevičius 1988: 149; Tautavičius 1996: 139).

Široké nože byly nalezeny výlučně v mužských hrobech, a to v různých pozicích. U Žemaitů jsou obvykle uloženy spolu s opasky ke stěnám komory či podél nohou (Kazakevičius 1988: 148). U Zemgalů jsou nože obvykle umístěné v oblasti stehen či pánve zemřelého, méně často na ramenou či hlavě (Griciuvienė 2005: 119; Kazakevičius 1988: 148–149; Tautavičius 1996: 139). Rukojeť často směřuje k pravé ruce zemřelého. Spolu s masivními noži se v hrobech občas objevují jejich zmenšené verze, „miniatury“ s délkou 11–24 cm a šířkou hrotu 2–3 cm (Kazakevičius 1988: 114). Tyto miniatury jsou považovány za symbolické zbraně, které neměly žádný praktický význam (Griciuvienė 2005: 119Kazakevičius 1988: 114; Tautavičius 1996: 139; Vaškevičiūtė 2004: 49).

 

Použitá literatura:

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2005). Žiemgaliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Semigallians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

GRICIUVIENĖ, Eglė et al. (2007). Sėliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Selonians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas (1998) = Казакявичюс В. (1998). Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Вильнюс.

STANKUS, Jonas (1970). Kalavijų ir ietigalių gamybos technologija Lietuvoje IX–XIII amžiais. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, 113130.

TAUTAVIČIUS, Adolfas (1996). Vidurinis geležies amžius Lietuvoje: V – IX a., Vilnius.

VAŠKEVIČIŪTĖ, Ilona (2004). Žiemgaliai V–XII amžiuje, Vilnius.