Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy

Kolskegg s sebou prudce trhl a sekl po Kolovi mečem s takovou silou, že mu usekl nohu nad kolenem.
‚Dobrá rána, což?’ zeptal se Kolskegg.
‚Doplatil jsem na to, že jsem se nechránil štítem,’ odpověděl Kol a nějakou chvíli stál na jedné noze a díval se na pahýl druhé své nohy.
‚Nepotřebuješ se moc dívat. Je to, jak vidíš: noha je pryč,’ smál se Kolskegg.
Kol se pak zvrátil mrtev k zemi.
(Sága o Njálovi 63)

Díky životu v jedné z nebezpečnější zemi této planety, dlouhému období míru a funkční medicíně jsme zapomněli na hrůzy války a metly lidstva, díky čemuž se nám obtížně hodnotí kvalita života v minulosti. Současně nejsme schopni plně docenit jistoty, v nichž žijeme, a nesnáze, kterými naši předci museli projít. V následujícím článku se zaměříme na opomíjenou problematiku amputovaných končetin v důsledku nemocí a válečných zranění i protéz těchto tělesných částí v období raného středověku. Doufáme, že čtenáři z řad reenactorů a zájemců o historii naleznou v článku málo reflektovanou nadstavbu.


Nemoci a zranění dolních končetin, amputace

Staroseverská literatura zachovává více než pět desítek příjmí, která mají souvislost s nohama (Jónsson 1908: 219-223). Řada z nich reaguje na nemoci nohou, nohy podivně tvarované či zmrzačení nohou v bojovém konfliktu, které mělo za následek doživotní kulhání, a reflektují tak odlišnost nebo handicap (Sexton 2010). Mezi běžné nemoci postihující nohy rozhodně patřily ischemie, aterosklerózy, diabetická noha a infekce. Stěží si již dnes představíme taková onemocnění, jako je lepra nebo obrna, které byly ve středověku rozšířené (Hernigou 2014aHernigou 2014b). Mezi středověké úrazy museli patřit zlomeniny a amputační zranění. Nejčastější formou amputačních zraněních v klinikách v neindustrializovaných zemích je ztráta končetiny nebo jejího části, způsobená nehodami při práci se stroji, zvířaty, dopravními prostředky a při pádech z výšky (Binder 2016: 30). Jak se tedy zdá, dolní končetiny pod kolenem patřily společně s prsty na rukou mezi nejvíce amputované části lidského těla i v období středověku.

Rekonstrukce fixace zlomeniny dolní končetiny kolem roku 1350.
Zdroj: van der Mark 2016.

Jakákoli zranění byla velmi náchylná na infekce, které představovaly v předantibiotické éře vážnou medicínskou výzvu (Erdem et al 2011Runcie 2015) a které zřejmě někdy ústily v amputace; zranění utržená na britské straně v 1. světové válce měla míru infekce vyšší než 90%. Lékaři raného středověku sice ovládali jednoduché chirurgické úkony (nařezávání, vypalování a vyplachování ran, narovnávání kostí) a byli schopni poskytnout základní péči (ovazování, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run a zaříkávání), avšak neměli možnost pracovat ve sterilním prostředí, neměli znalost prevence bakteriální infekce a jejich diagnostika byla na poměry dnešní medicíny na žalostně nízké úrovni (Vlasatý 2017). Kvůli tomu byla pooperační úmrtnost po vážných chirurgických zákrocích circa 60-80 % (Smith et al 2012: 36). Kvůli vysoké úmrtnosti se amputace před zavedením moderních anestezie a antiseptik příliš nerozmohly (Van Cant 2018: 199). Amputacím se zřejmě také vyhýbalo z toho důvodu, že “nekompletní lidé” mohli být považováni za nekompetentní k vládě či poznamenáni v posmrtném světě (Sellegren 1982: 13), případně muži z důvodu své pýchy nedovolili amputovat nebo ošetřující odmítli amputaci s tím, že neponesou zodpovědnost za pacientovo zmrzačení (Friedmann 1972: 117).

Simon Mays (1996) shromáždil celkem 27 archeologických amputací, přičemž 5 z nich pochází z předmoderní doby. Ve třech případech se jedná o amputace pravých dolních končetin, které se objevují i v nálezech, které Mays nezahrnul (Van Cant 2018: 196). Mays uvádí tři hlavní důvody amputací ve středověku (Mays 1996: 107):

  • chirurgický zákrok spojený s nemocí či zraněním
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním

Naproti tomu Friedmann (1972: 120) vyčleňuje poněkud jiné spektrum historických amputací:

  • chirurgický zákrok spojený se závažným onemocněním
  • oddělení končetiny v ozbrojeném střetu
  • vykonání trestu podle zákona
  • chirurgický zákrok spojený s válečným zraněním
  • chirurgický zákrok spojený s omrzlinami

Amputace prováděné z důvodu chronické nemoci lze předpokládat ve velké míře. Zmiňují je písemné zmínky z období křížových výprav (Mitchell 2004) a lze je předpokládat také v případě některých mnichů, jejichž pohřbená těla byla nalezena u kláštera ve švýcarském St. Petersinsel (Van Cant 2018: 196). Amputace napadených končetin jsou zmíněny nejméně ve dvou pramenech z období 11. a 12. století. V obou případech se jedná o gilotinové amputace, od kterých se již postupně upouští na úkor amputací lalokových (Janoušek 2015: 18-21). První ze zdrojů nám zanechal nejlepší arabský lékař Al-Zahráví, též zvaný Albucasis (Friedmann 1972: 126-127):

Neustupuje-li sněť předloktí či nohou léčbě, je potřeba je odříznout nad loktem či nad kolenem, aby se nešířila a nestala se smrtelnou. Končetina by měla být nad i pod úrovní řezu slabě obvázaná, zatímco pomocník vytváří tlak na vrchní obvaz, aby se kůže a maso mohly zatáhnout. Provádí se kruhový řez až ke kosti, z obou stran se přikládají lněné podušky, aby se zabránilo tvorbě vředů, a následně se seká nebo řeže kost. Pokud se během zákroku objeví krvácení, rychle vypaluj nebo užij prášku zastavující krvácení, užij vhodného zábalu a ošetřuj do uzdravení.

Druhým zdrojem je lombardský překladatel arabských a antických textů Gerard z Cremony (Bennion 1980: 51):

Pokud má nemoc navrch nad naší léčbou, úd musí být uříznut (…). Na prvním místě je potřeba zvážit míru nápravy, prospěšnosti a nebezpečnosti. Z toho důvodu činíme řez nožem mezi zdravými a chorobnými částmi až ke kosti, s tím předpokladem, že nikdy neřežeme do opačné části a vždy zahrneme kus zdravé, než bychom ponechali kus nemocné. Jakmile dospějeme ke kosti, zdravé maso je třeba zatáhnout do té míry, že se kost obnaží. Tehdy ji musíme přeříznout pilou hned u zdravého masa. V místě, kde pila zanechala jakékoli otřepy na konci kosti, je třeba je zabrousit, a překryjeme celý pahýl volnou kůží.

Tyto zmínky musíme brát jako vrchol tehdejší chirurgie, nicméně můžeme z nich získat základní informace o tom, jak probíhal zákrok. Můžeme vidět, že amputace byla rychlou záležitostí, trvající několik málo minut, a byla týmovou prací, která zahrnovala chirurga a jednoho či více asistentů, kteří pacienta drželi, podávali vybavení a podobně. Často si myslíme, že operace probíhaly bez anestezie, ale přinejmenším Peršané a Arabové již v raném středověku používali anestezii podávanou orálně nebo inhalačně (Meri 2005: 784). Přinejmenším ve vikinské Skandinávii známe tři látky, které k těmto účelům mohly posloužit – alkohol, konopí a blín (Price 2002: 205-206). Zdá se, že rány byly často vypalovány, aby bylo zastaveno silné krvácení, což ústilo v těžké popáleniny, které se obtížně hojily.

Můžeme dát za pravdu Williamsové (1920: 358), když říká, že raně středověký chirurg zřejmě nejčastěji vlastnil pilku, nůž, pinzetu, jehlu a nit. Můžeme se domnívat, že nožů zřejmě vlastnil několik, a měl rovněž nůžky, pinzety, rašple, svorky na uzavření ran a množství čistého textilu (Frölich 2011).

Výběr pilek raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr pinzet raného středověku z různých evropských lokalit.

Výběr raně středověkých nůžek. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 32.

Výběr raně středověkých nožů. Zdroj: Westphalen 2002: Abb. 62.

Je nutné zmínit, že i v moderních nemocnicích je míra zasažení pahýlu amputovaných končetin infekcí kolem 13-40 % (de Godoy et al 2010). Úspěšné zotavení však nezávisí pouze na zahojení rány – významnou část pacientů s úspěšnými amputacemi trápí psychické problémy (Sahu et al 2016), které je potřeba řešit stejnou měrou jako obtíže fyzické. Důležitá je rovněž intenzivní fyzioterapická rehabilitace, která postiženého pacienta navrátí do normálního života (např. Rau et al 2007);  zejména u starších osob je amputace dolních končetin problémová, protože ztrátu nejsou schopni nahradit svými fyzickými fondy, a často dochází k brzkému úmrtí (Klaphake et al 2017). Asi 90 % lidí s dolní končetinou amputovanou pod kolenem se naučí chodit s protézou (Pavlačková 2012: 13). Lze říci, že pokud byl zraněný člověk ošetřen kvalitně, rychle a dostatečně sterilně, a byl v dobré fyzické kondici, měl šanci na zotavení a pokračování v normálním životě. Obecně vzato se zdá, že lidé s protézami jedné dolní končetiny mají větší úspěšnost navázat manželství, mít děti a získat práci, než lidé s protézami obou dolních končetin (Claspe – Ramasamy 2013: 71-72). Na vině může být kromě jiného fakt, že výška nohou v porovnání s celkovou výškou je důležitá pro atraktivní a zdravý vzhled (Bogin – Varela-Silva 2010).

Zranění hlavy a dolních končetin se zdají být nejčastějšími válečnými traumaty středověku (Matzke 2011: 62-73; Thordeman 1939: 160-178). V rodových ságách bojovníci běžně přicházejí o paže, ruce, prsty nebo nohy (Sexton 2010: 152). Pokud se zaměříme na raně středověká zranění dolních končetin, zmínit můžeme zranění nohy muže pohřbeného v gokstadské mohyle v Norsku (Holck 2009: 44-46), zranění holeně u raně středověké kostry z Maastrichtu (Woosnam-Savage – DeVries 2015: 35) či zhojenou ránu na holeni u člena zmasakrované posádky Budče (Štefan et al 2016: 766, Table 2). Cílení na dolní končetiny, zejména holeně, je logické z řady důvodů. Nohy tvoří zhruba polovinu výšky dospělého člověka (Bogin – Varela-Silva 2010: 1052-1053), a experimenty ukázaly, že i když nositel disponuje štítem, může pro něj být efektivní obrana dolních končetin obtížná (Matzke 2011: 67 a vlastní mnohaletá zkušenost). Přinejmenším v raném středověku evidujeme pouze málo dokladů o používání ochranných prostředků dolních končetin v boji. Pokud cílem nebyla fyzická likvidace oponenta, mohlo být úderů na spodní končetiny záměrně využíváno. Oblast hlavy je totiž třikrát náchylnější na smrtelné úrazy než zbytek těla (Gennarelli et al 1989). Holenní kost patří mezi nejpevnější kosti v lidském těle a jen zřídkakdy dochází k jejímu přeseknutí (Thordeman 1939: 171). Ačkoli tržná zranění končetin provází bolestivá agonie, smrt nastává až po dlouhé době, a je tedy možná záchrana (Rhyne et al 1995).

Extrémní příklad středověké chirurgie: kost pažní nalezená u kláštera ve švédském Varnhemu (SHM 18393:1090), která vykazuje zhojenou zlomeninu způsobenou sekerou. Chirurg se pokusil o osteosyntézu měděným plechem.


Protézy dolních končetin

Pokud se budeme chtít podívat na příklady raně středověkých protéz, můžeme použít tří různých pramenů – archeologie, ikonografie a písemných zdrojů.

Dějiny protéz dolních končetin jsou poměrně dlouhé. Archeologie zná dvě funkční egyptské dřevěné protézy palců, které byly vyrobeny zhruba v letech 1065-600 př. n. l. (Finch 2018), jakož i dřevěnou holeň pokrytou bronzovým plechem z italského hrobu v Santa Maria di Capua Vetere (cca 300 př. n. l.) či dřevěnou holeň přivazovanou ke stehnu, zakončenou koňským kopytem s rohovým bodcem z čínského Shengjindianu ze stejného období (Binder 2016: 30). Z období raného středověku fakticky známe tři nálezy, a je zajímavé, že z období pozdějšího středověku je prakticky neznáme. Prvním je hrob ze švýcarského Bonaduzu (5.-7. století), který ukrýval muže s uříznutým chodidlem v kotníku, místo něhož měl kožený vak vyplněný senu podobným materiálem s dřevěnou podrážkou podbitou železnými hřeby (Baumgartner 1982). Druhý nález představuje dřevěná protéza levé holeně z rakouského Hemmabergu (6. století), která měla kovovou objímku uchycenou dvěma hřeby (Binder 2016). Třetím nálezem je dřevěno-bronzová protéza levé holeně z německého Griesheimu (7.-8. století), u níž bronz tvořil lůžko pro pahýl, které bylo vystlané kůží, zatímco směrem nahoru vybíhala dřevěná vidlice až po úroveň stehna, kde byla upevněna řemínky (Czarnetzki et al 1983: 91-92). Protézu dolní končetiny lze předpokládat také u muže ze švýcarské lokality Aesch (7. století), který žil zhruba 1-2 roky po amputaci (Cueni 2009: 115-118). Z tohoto výčtu je patrné, že každá protéza byla unikátní, a proto existovala variabilita tvarů i materiálů. Můžeme si povšimnout, že důležitá je kromě funkčnosti také pohodlnost a estetická kvalita protéz.

Co se týče ikonografie, nejstaršími doklady používání protéz dolních končetin jsou výjevy na římských vázách, z nichž nejstarší pochází ze 4. století př. n. l. (Binder 2016: 30; Sellegren 1982: 13). Další obrazové doklady máme až z vrcholného středověku, kdy se nezřídka objevují v iluminacích a mozaikách 12.-14. století. Zejména se jedná o výjevy z rukopisů, jako je Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie) a Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo), ale také mozaiky, jakou je např. mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie). Nakolik lze z tohoto vzorku soudit, amputace nad koleny prakticky nevyužívají protézy a pacienti se pohybují pomocí holí, zatímco amputace pod kolenem bylo možné nahradit jednoduchou a tvarově uniformní nohou s okem na konci. Protézy se zdají být dřevěné nebo kovové a pahýl je zasunut do otvoru, který je na straně směřující k zemi vypolstrován. Stejný druh protéz (angl. bent-knee prosthesis) se užíval do poměrně nedávné doby a stále se doporučuje dětem v rozvojových zemích, ovšem jako dočasné a nouzové řešení, které způsobuje dystrofii svalu, a proto je potřeba po použití protézy sval důkladně procvičit (Werner 1987: 625). Nad protézy a hole můžeme ve středověké ikonografii nalézt řadu dřevěných chodítek a připevňovacích platforem, bez výstupků i s výstupky suplujícími končetinu, pro postižené leprou a obrnou (Hernigou 2014aHernigou 2014b).

Výběr amputovaných nohou a protéz středověku.

Zleva: mozaika z katedrály v Lescar (1120-1141, Francie), Bible z Bury (Corpus Christi MS 002, 1v, 1135-1138, Anglie), Žaltář sv. Alžběty (Cividale del Friuli, Sign. Ms CXXXVII, 173r, 1201-1207, Itálie), Franko-vlámský antifonál (Ms. 44/Ludwig VI 5, f. 202, 1260–1270, Francie nebo Belgie), Artušovské romance (Beinecke MS 229, 257v, 1275-1300, Francie), Saské zrcadlo (HAB Cod. Guelf. 3.1 Aug. 2°, 20v, 1350-1375, Německo).

Písemné zdroje jsou rovněž dobrými prameny. Nejvýraznějšími důkazy existence protéz tvoří charakteristická příjmí, která reflektují vzhled majitele. Ze severského prostředí známe příjmí viðleggr (“dřevěná noha”) a hned tři muže s příjmím tréfótr (“dřevěná noha”), kteří žili období 9.-13. století. Známe rovněž příjmí spýtuleggr, které se může vztahovat k dřevěné či tenké noze (Jónsson 1908: 220, 222). Staroseverština zná frázi ganga á tréfótum (“kráčet o dřevěných nohách”), která znamená tolik co “být na tom špatně” (Baetke 2006: 662). Příjmí vztahující se k používání dřevěných protéz známe rovněž ze střední horní němčiny: stelzære, stelzner, uf dir stelzen, râvôt (Keil 2012: 372).

Zřejmě nejlepší písemné zprávy o dřevěné protéze raného středověku obestírají Nora jménem Ǫnund, který žil na přelomu 9. a 10. století. Zatímco Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 161) hovoří pouze o tom, že Ǫnund “(…) bojoval proti králi Haraldovi v Hafrsfjordu a přišel zde o nohu. Poté odplul na Island a zabral zemi (…)”, Sága o Grettim (kap. 2-11) představuje barvitější popis – Ǫnund je vykreslen jako viking, který se náhodně dozvídá o námořní bitvě v Hafrsfjordu, a rozhoduje se jí zúčastnit. Muži krále Haralda mu utínají při špatném střehu takřka celou nohu pod kolenem, ale Ǫnunda zachraňují jeho spolubojovníci, kteří se odpojují z bitvy a prchají. “Ǫnund se uzdravil, ale celý svůj život chodil s dřevěnou nohou. Říkali mu proto, dokud žil, Ǫnund Dřevěná noha” (Sága o Grettim 2). Po zahojení rány se Ǫnund odebral na Hebridy, ale trpí psychickými problémy – je tichý, uvědomuje si svoji špatnou pohyblivost, chybí mu noha a opouští ho radost z boje, což svému příteli také prozrazuje. Přítel mu doporučuje, aby se usadil a našel si ženu, avšak otec, kterého společně požádají o ruku jeho dcery, se zdráhá provdat svou dceru za mrzáka bez nemovitostí. Je však ujištěn, že Ǫnund se může pohybovat bez obtíží a že má dostatek movitého majetku a dobrý původ, což Ǫnundovi zvedne sebevědomí a vydává se na další nájezdy. V následující bitvě mu přátelé postaví pod nohu špalek, aby se mohl také zapojit, a zbraň jeho oponenta se do špalku zasekne, čehož Ǫnund využije a protivníka porazí. Nato Ǫnund pluje do Irska, kde se věnuje dalším válečným akcím, a po zastávce na Hebridách, kde se žení, se následně vydává do Norska, kde se mstí uchvatitelům svého pozemku. Poté se vydává na Island, kde shromažďuje majetek a buduje rod. V době své smrti je považovaný za nejudatnějšího a nejzručnějšího člověka s protézou v kolektivním povědomí – “Na Islandě nežil nikdy muž o jedné noze, který by byl nad něho odvážnější a zručnější” (Sága o Grettim 11). Dalším Islanďanem s protézou, o kterém víme ze Ságy o lidech z Eyru (18), byl Þóri Dřevěná noha – byl údajně zasažen do stehna, avšak zranění přežil a po zbytek života chodil se dřevěnou nohou, přičemž se dodává, že měl manželství, ze kterého vzešlo potomstvo.

Ačkoli tyto příběhy mohou být upraveny orální a posléze literární tradicí, pro nás relevantní informace vyznívají realisticky. Třebaže bylo zřejmě běžné, že o postižené bylo pečováno doma (Sága o Grettim 4), někteří jedinci z dobrého rodu, kteří byly v kondici, pokračovali přes úpadek sebevědomí ve svém každodenním, náročném životě. V sázce bylo mnoho : pouze skrze riskantní podniky mohli nezadaní mladíci zvýšit své bohatství a status, a tím se uplatnit na sňatkovém trhu, založit rodinu a začít budovat svůj vlastní statek (Raffield et al. 2017). Na Ǫnundově příkladě můžeme pozorovat, že zásahy do spodní části nohou byly běžné. O protézách samotných se zdroje takřka nevyjadřují, víme však, že byly dřevěné.


Poděkování a věnování

Článek, který jsme zde předložili, byl konzultován s chirurgem a reenactorem Zbyňkem Buchtelou, kterému děkujeme za podnětné připomínky. Poděkování zaslouží také švédský reenactor Erik Hörnsten, který nás upozornil na zajímavý nález z varnhemského kláštera. Tento článek bychom rádi věnovali Vojtěchu Šlapákovi a Michaelu Kahnovi.


Bibliografie

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. L. Heger, Praha 1957.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha, 1965: 321–559.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald, digitální verze.

Baumgartner, René (1982). Fußprothese aus einem Frühmittelalterlichen Grab aus Bonaduz – Kanton Graubünden/Schweiz. In: Medizinisch orthopädische Technik 102, 131-134.

Bennion, Elisabeth (1980). Antique Medical Instruments, Berkeley / Los Angeles.

Binder, M. – Eitler, J. – Deutschmann, J. – Ladstätter, S. – Glaser, F. – Fiedler, D. (2016). Prosthetics in antiquity – An early medieval wearer of a foot prosthesis (6th century AD) from Hemmaberg/Austria. In: International Journal of Paleopathology 12, 29-40.

Bogin, Barry – Varela-Silva, Maria Inês (2010). Leg Length, Body Proportion, and Health: A Review with a Note on Beauty. In: International Journal of Environmetal Research and Public Health, vol. 7 (3), 1047–1075.

Cueni, Andreas (2009). Die frühmittelalterlichen Menschen von Aesch (Anthropologische Untersuchungen). In: Hartmann, C. – Cueni, A. – Rast-Eicher, A. (eds.). Aesch: ein frühmittelalterliches Gräberfeld, Luzern, 83-126.

Czarnetzki, A. – Uhlig, C. – Wolf, R. (eds) (1983). Menschen des Frühen Mittelalters im Spiegel der Anthropologie und Medizin. Würtembergisches Landesmuseum, Stuttgart.

Claspe, Jon – Ramasamy, Arul (2013). Traumatic amputations. In: British Journal of Pain 7 (2), 67–73.

de Godoy, J. M. P. – Vasconcelos Ribeiro, J. – Andrioli Caracanhas, L. – de Fátima Guerreiro Godoy, M. (2010). Hospital infection after major amputations. In: Annals of Clinical Microbiology and Antimicrobials, 9:15.

Erdem, H. – Tetik, A. – Arun, O. – Besirbellioglu, B. A. – Coskun, O. – Eyigun, C. P. (2011). War and infection in the pre-antibiotic era: the Third Ottoman Army in 1915. In: Scandinavian Journal of Infectious Diseases 43, 690–695.

Finch, Jacky (2018). The complex aspects of experimental archaeology: the design of working models of two ancient Egyptian great toe prostheses. In: Draycott, Jane (ed.). Prostheses in Antiquity, London, 29-48.

Friedmann, Lawrence W. (1972). Amputation and Prostheses in Primitive Cultures. In: Bulletin of Prosthetics Research (BPR) 10-17: 105-138.

Frölich, Annette (2011). Medical Tools from the First Millennium – A New Recognition after Reinterpretation of Artifact Material. In: Boyé, Linda (ed.). Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010, Haderslev, Danmark, Neumünster, 317-324.

Gennarelli, T. A. – Champion, H. R. – Sacco, W. J. – Copes, W. S. – Alves, W. M. (1989). Mortality of patients with head injury and extracranial injury treated in trauma centers. In: Journal of Trauma and Acute Care Surgery, vol. 29, 1193–1201.

Hernigou, Philippe (2014a). Crutch art painting in the middle age as orthopaedic heritage (Part I: the lepers, the poliomyelitis, the cripples). In: International Orthopaedics 38 (6), 1329–1335.

Hernigou, Philippe (2014b). Crutch art painting in the Middle Ages as orthopaedic heritage (part II: the peg leg, the bent-knee peg and the beggar). In: International Orthopaedics 38 (7), 1535–1542.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Janoušek, Jakub (2015). Četnost a možnosti řešení amputací dolních končetin. Univerzita Karlova v Praze : Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bakalářská práce.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Keil, Gundolf (2012). Heilkunde bei den Germanen. In: Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. (eds.). Altertumskunde – Altertumswissenschaft – Kulturwissenschaft: Erträge und Perspektiven nach 40 Jahren Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Berlin-Boston, 317–388.

Klaphake, S. – de Leur, K. – Mulder, P. G. H – Ho, G. H. – de Groot, H. G. – Veen, E. J. – Verhagen, H. J. M – van der Laan, L. (2017). Mortality after major amputation in elderly patients with critical limb ischemia. In: Clinical Interventions in Aging 12, 1985-1992.

Matzke, Johann Keller Wheelock (2011). Armed and Educated: Determining the Identity of the Medieval Combatant, University of Exeter.

Mays, Simon A. (1996). Healed limb amputations in human osteoarchaeology and their causes: a case study from Ipswich, UK. In: International Journal of Osteoarchaeology 6, 101–113.

Meri, Josef W. (2005). Medieval Islamic Civilization: An Encyclopedia, New York – London.

Mitchell, P. D. (2004). Evidence for elective surgery in the Frankish states of the near east in the crusader period (12th-13th centuries). In: Jankrift, K. P. – Steger, F. (eds.). Gesundheit–Krankheit: Kulturtransfer Medizinischen Wissens von der Spätantike bis in die Frühe Neuzeit, Cologne, 121-138.

Pavlačková, Markéta (2012). Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Masarykova univerzita : Lékařská fakulta. Bakalářská práce.

Price, Neil S. (2002). The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala.

Rau, B. – Bonvin, F. – de Bie, R. (2007). Short-term effect of physiotherapy rehabilitation on functional performance of lower limb amputees. In: Prosthetics and Orthotics International 31 (3), 258 – 270.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Rhyne, C.E. – Templer, D.I. – Brown, L.G. – Peters, N.B. (1995). Dimensions of suicide: perceptions of lethality, time, and agony. In: Suicide & Life-Threatening Behavior 25(3): 373-380.

Runcie, Harriet (2015). Infection in a Pre-Antibiotic Era. In: Journal of Infectious Diseases & Preventive Medicine 3 (2), 125.

Sahu, A. – Sagar, R. – Sarkar, S. – Sagar, S. (2016). Psychological effects of amputation: A review of studies from India. In: Industrial psychiatry journal 25 (1), 4-10.

Sellegren, Kim R. (1982). An Early History of Lower Limb Amputations and Prostheses. In: Iowa Orthopedic Journal 2, 13–27.

Sexton, John P. (2010). Difference and Disability: On the Logic of Naming in the Icelandic Sagas. In: Eyler, Joshua R. (ed.). Disability in the Middle Ages: Reconsiderations and Reverberations, London-Burlington, 149-163.

Smith, Philip W. – Watkins, Kristin – Hewlett, Angela (2012). Infection control through the ages. In: American Journal of Infection Control 40, 35-42.

Štefan, Ivo – Stránská, Petra – Vondrová, Hana (2016). The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity, 90, s. 759-776.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Van Cant, Marit (2018). Surviving Amputations: A Case of a Late-Medieval Femoral Amputation in the Rural Community of Moorsel (Belgium). In: Turner, W. J. – Lee, Ch. (eds). Trauma in Medieval Society, Leiden, 180–214.

van der Mark, Wiel (2016). A Broken Leg in the Year 1350: Treatment and Prognosis. In: EXARC Journal, 2016/2.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/

Werner, David (1987). Disabled Village Children. A Guide for Community Health Workers, Rehabilitation Workers, and Families, Palo Alto.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Williams, Mary Wilhelmine (1920). Social Scandinavia in the Viking age, New York.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden, 27–56.

Reportáž z Bitvy národů

bitva1

Ve dnech 7.–10. 5. 2015 se na pražském Petříně uskutečnila Bitva národů (BOTN – Battle of the Nations) – setkání cca 30 týmů z celého světa, které poměřily své síly v extrémních bitvách. Jakožto vášnivý fanoušek-divák tohoto stylu boje jsem si událost nemohl nechat ujít a zúčastnil jsem se jí se svými přáteli. Tento článek představuje reportáž ze zmíněné události a shrnuje naše dojmy. Reportáž se skládá ze tří částí – první část je psána pohledem diváka bez šermířských zkušeností, druhá část je psána pohledem diváka se šermířskou zkušeností a třetí část je psána pohledem účastníka, který reprezentoval český tým. Tímto bych rád poděkoval Janu Erbovi a Pacošovi za spolupráci; díky tomuto víceúrovňovému článku si čtenář může udělat ucelený obrázek o průběhu Bitvy národů. Dík patří také Ivaně Bohušové a Pacošovi za poskytnutí fotek.

Na internetu již teď můžete nacházet fanouškovské galerie a videa z proběhlého festivalu. V dohledné době se snad dočkáme také oficiálních videí na kanálu Battle of the Nations.

A protože reklamy není nikdy dost, předkládám ještě odkazy na facebookové stránky českého HMB a BOTNu a oficiální stránku Bitvy národů:
https://www.facebook.com/hmbcz?fref=ts
https://www.facebook.com/BattleoftheNations?fref=ts
http://botn.info/en/



Bitva národů – očima diváka nešermíře
Jan Erba

Tento víkend se konalo, pro mě v dosahu městské hromadné dopravy, mistrovství světa v historických středověkých bitvách. Vzhledem k tomu, že se na tuto akci vydalo několik mých známých, neváhal jsem a lístky na některé dny zakoupil. Je fakt, že oficiální cestou se informace ve velké míře příliš nevalily (např. uveřejnění programu na poslední chvíli) a s cenou lístků to také nebylo jednoznačné. Myslím si, že zprvu avizovaná cena nebyla 199 Kč za jeden den. K tomu směšný údaj o tom, že je počet lístků omezen, který nedával smysl vzhledem k možnosti na vstupenku navštívit kterýkoliv den.

Bitvy
Během tří dnů, kdy jsem měl možnost sledovat boje na vrchu Petříně, jsem mohl na vlastní oči pozorovat souboje 1 vs. 1, 5 vs. 5 a 21 vs. 21.

bitva2

Aréna.

Hned ve čtvrtek se jedenáct národních týmů utkalo v soubojích co do počtu válečníků nejvydatnějších. Účastnil se i český národní tým, který se statečně držel, ale o možnost postupu se připravil v soubojích s nejtěžšími soky ve své skupině, Běloruskem, Polskem a Ruskem. Jednalo se o divácky velice atraktivní souboje, vzhledem k počtu bojovníků něco méně přehlednější a kvalitativně jednoznačnější. Jak se však blížil vrchol turnaje, zůstávali jen ti nejzdatnější a bitvy se stávaly napínavějšími. Vítězem se nakonec stalo Rusko, které prošlo jednoznačně turnajem a stejně tak si poradilo i s Ukrajinou.

Největší náboj pro mě jednoznačně měly souboje pěti proti pěti, které probíhaly celý pátek a většinu soboty. Vyvrcholení přišlo v neděli. Do té doby bojovali statečně i naši borci, jejichž všechny tři týmy všechny postoupily ze skupin, do nedělních rozhodujících zápasů se bohužel žádný nedostal. Neděle byla v režii států bývalého Sovětského Svazu. Rusové měli v ohni tři celky a Ukrajinci dva. Vše pak doplňovali Bělorusové. Ve velmi vyhrocených bojích se do závěrečné trojice probojovali s dvěma ruskými celky i jedni z Ukrajinců. Finále patřilo Rusku.

Duely jeden na jednoho probíhaly zpočátku paralelně v menší aréně. Od soboty se nejudatnější muži a ženy utkávali ve vyřazovacích soubojích i na kolbišti hlavním. Měl jsem možnost sledovat pouze nedělní klání. Celý souboj sestával ze tří disciplín. Časově omezený boj s obouručním mečem, meč a malý štít na tři zásahy a opět na čas s mečem a štítem erbovním. Mužské i ženské bitvy opět s přehledem opanovali Rusové. Z pohledu neodborníka bylo lehce úsměvné sledovat, jak do sebe řežou nejlepší ruští bojovníci hlava nehlava a zásahy rychle naskakují. To vše s minimální snahou se krýt. Na druhou stranu cílem bylo získat co nejvíc zásahů a fyzicky na tom byli oba borci skvěle.

Zázemí
Vybrat Prahu pro takovouto akci rozhodně není žádný přehmat. Jakožto hlavní město Čech, s bohatou historií promítající se v charakteru města, má kontakt jak s východem, tak západem. Co se týče lokalizace akce, myslím si, že organizátoři vybrali dobře. Místo stranou od většiny turistů, ale zároveň na Praze 1 v kontaktu s pražským centrem a tudíž metrem.

Na vrchu Petřín jsme tak mohli najít hlavní arénu, kde probíhaly hlavní boje a také historické stanové městečko s duelovou arénou, obchůdky s občerstvením, zbraněmi, zbrojemi a šperky.

Je pravda, že vzdálenost k pivu byla relativně větší, než je zvykem na podobných akcí. Jeho cena byla převážně úměrná tomu, na co jsme si už zvykli. Takže pod 40 Kč se nešlo. Za Radegast trochu dost, ale byl jsem rád, že mohu vyzkoušet pivovar z Malešova, který svůj sortiment se speciály ještě obměňoval. Jak jsem již zmínil, škoda, že nebyl stánek hned u hlavní arény, takhle jsem si pro zlatavý mok chodil raději do blízkého stánku pod petřínskou věží, který měl ceny stejné. Kromě piva se dal sehnat ještě chlebový kvas a pravděpodobně i nějaké limonády. To jsem moc nezkoumal. S sebou bylo možno nakoupit i lahev medoviny.

Co se jídla týče, za 50 Kč byla klasika, např. klobása či langoš. Trochu dražší byl trdelník a některá středověká jídla. Hlady člověk rozhodně neumíral, a pakliže tu třeba nechtěl nechat tolik peněz, nikdo nekontroloval batoh u vstupu.

bitva3

Tábor se stánky.

Atmosféra
Co se týče povzbuzování, mnohonárodnostní publikum s převahou v některých dnech přeci jen asi českými příznivci, válečníci museli rozhodně cítit. Alespoň podle jejich gest k fanouškům a rozhovorů na Youtube. Hlavní díl této podpory pocítili čeští bojovníci, kteří se tak vyhecovali ke skvělým výkonům. Spoustu příznivců tu měli např. Rusové, Poláci, Ukrajinci, každopádně podporu alespoň několika hlasivek pocítil každý tým. Atmosféra na turnaji postupně gradovala, jen v neděli si museli čeští příznivci hledat oblíbence mimo svůj tým. Díky tomu hnal mohutný aplaus ukrajinské válečníky, kteří se vzepjali v několika finálových bojích proti dosud neporaženému Rusku.

Zlepšit fandění se snažila i dvojice českých komentátorů, kteří své kvality jistě měli. Bohužel si nebyli schopni zjistit více faktů k tomuto sportu. Tím spíše pro část publika, BOTNem nepolíbenou. A tak se nám tu dost často opakovalo velmi málo informací v profesionální podobě. Na Youtube probíhal přenos celého turnaje s anglickým komentářem, což jistě ocenila spousta příznivců, kteří nemohli být přítomni.

Na základě informací z internetu jsem doufal v nějakou živou hudbu podbarvující boje, to se však v den zahájení změnilo, a tak jsme se museli spokojit pouze s tematickou hudbou z reproduktorů. Tu jsem ani moc nevnímal, navíc se dost opakovala.

Přes pár negativ se akce podle mě vyvedla. Věřím, že si ji užili všichni účastníci. Určitě to byla čest pro pořádající českou stranu, stejně jako pro ostatní nadšence, konat zde tuto událost.


Bitva národů – očima diváka šermíře
Tomáš Vlasatý

Bitva národů je v šermířském světě výjimečnou událostí, která se skloňuje ve všech pádech a na určitou dobu je hlavním tématem všech diskuzí. Do mého hledáčku se tato každoročně pořádaná událost dostala zhruba před třemi lety. Vyšší moc si přála, že letošní Bitva národů byla pořádána v Praze, a sice ve slunečných dnech 7.–10. 5. 2015. Zúčasnil jsem se 3 ze 4 dní, přičemž den, kdy jsem se nezúčastnil, jsem pozoroval z pohodlí svého domova na Youtube. Ve svém příspěvku se vyjádřím k organizaci akce, k podobě boje a jeho prezentování.

Již v Janově předchozím příspěvku jsme se mohli dozvědět několik trefných poznatků k organizaci. Celá událost, i když celkově vzato dobře dopadla a shledala se s pozitivním ohlasem diváků včetně mě, měla řadu více či méně patrných nedostatků, které zřejmě vyplynuly z toho, že byla plánována na posledních chvíli. Do posledních okamžiků nebyl znám program, cena lístků prošla změnou a byl odvolán doprovodný program. Stánky s občerstvením se nacházely až příliš daleko od hlavní arény. Z nepochopitelného důvodu nebylo možné koupit jeden lístek na všechny čtyři dny. Abychom pochopili všechny nedostatky, musíme se přenést do zákulisí Bitvy národů.

bitva4

Zástupci ruského týmu.

Bitva národů je – řekněme si to otevřeně – východní záležitostí; organizační tým byl složen z východních Evropanů a přestože oficiálním jazykem je angličtina, v zákulisí se mluví až na výjimky rusky nebo ukrajinsky. To mohlo vyvolávat menší nedorozumění. Jako divák jsem se nemohl zbavit pocitu, že vstupem do prostoru arény jsem se ocitl v jiném světě, který je řízen pomocí jiných pravidel; pocit podobný tomu, když překročíte hranice své rodné země. Přijmeme-li to jako fakt, jistě závažnějším problémem, který nikdy explicitně nezazněl, je napjatá situace ve východní Evropě. Bylo mi řečeno, že bojovníci se od politické situace velmi distancují, ale přinejmenším u fanoušků byl patrný emotivní náboj – fanoušci Ruska vždy fandili Bělorusku, ale nikdy Ukrajině (a naopak). Byl jsem svědkem i naprosto nekorektního chování jednoho z velitelů ruského týmu, který přišel do hlediště a bez servítek vyhrožoval fanouškům Ukrajiny, nejspíš kvůli nadávkám z ukrajinské strany.

Termín a místo konání nebyly zvoleny náhodně, nýbrž byly zajímavě vybrány tak, aby zahraniční návštěvníci mohli současně navštívit Mistrovství světa v ledním hokeji nebo se mohli zúčastnit třeba 70. výročí osvobození Prahy. Kromě možnosti širšího kulturního vyžití diváků byla Praha zvolena proto, aby byla posílena česká fanouškovská základna, čímž ukrajinské vedení Bitvy národů navázalo na tradici „vyvážení na západ“, která trvá od roku 2012. Ze zákulisí jsem se dozvěděl, že východoevropští organizátoři původně zamýšleli pořádat festival na Pražském hradě, což bylo zamítnuto. Naštěstí pro diváky byl zvolen klidnější Petřín, který naneštěstí pro organizátory nepřilákal tolik diváků (kterých bylo i tak dost). Osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že je děláno všechno možné pro co největší popularizaci tohoto sportu, o čemž svědčily plakáty umístěné po celé Praze, online přenos, rozhovory s fanoušky i bojovníky a podobně.

Co se týče podoby boje, je potřeba opět a znovu říci, že jde o sport, který má s reálným bojem a historií jen málo společného, třebaže tzv. Výbor autenticity se snaží o to, aby použité vybavení mělo reálnou oporu v minulosti. Tím narážím na slova komentátora, který každý den několikrát opakoval: „Zde můžeme vidět historicky věrné boje. Takto to vypadalo ve středověku. Všechny kostýmy a zbroje jsou diskutovány s historiky.“ Standardní použité zbraně, zbroje a bojové techniky mají k historickým předlohám daleko (sic bylo možné spatřit i zbraně a zbroje věrnější, například v týmech České republiky nebo Běloruska!) a jsou přizpůsobeny ke sportovnímu používání. K boji tohoto typu bychom měli přistupovat spíše jako ke gladiátorskému zápasu, který je konán k pobavení lidu a účastníků samotných. Podle mého názoru tyto extrémní zápasy nejsou hodnotitelné na stupnici historičnosti a spíše než o středověké brutalitě vypovídají o fascinaci středověkem a brutalitou na začátku 21. století.

Pohlížíme-li na šerm tohoto typu jako na svébytný systém, který se řídí vlastními pravidly, pak je potřeba smeknout před borci, kteří navzdory svému brnění a slunečnému počasí, které nám všem barvilo kůži dohněda, předvedli obdivuhodné výkony a mnohdy přivedli diváky do varu. Jejich výdrž, sehranost a celkově schopnosti fungování v extrémních podmínkách jsou jedinečné.

Poněkud nerozvážná byla velikost arény, která byla překvapivě malá a potřebám kategorie 21 vs. 21 téměř nevyhovovala. Diváci sice mohli sledovat bojovníky z bezprostřední blízkosti a boje byly intenzivnější, ale jedna z divaček (ve druhé či třetí řadě) utrpěla zranění hlavy potom, co byla zasažena zlomenou halapartnou, což je vážné selhání organizačního týmu. Jediným varováním bylo neustále omílané hlášení povedené dvojky českých komentátorů o tom, že děti se mají nacházet až ve třetí řadě. Nezbývá než konstatovat, že tento sport je zatím příliš v plenkách na to, aby bylo bráno v potaz bezpečí diváků.

bitva6

Maršálové – rozhodčí.

Kromě výkonů borců jsem se soustředil na práci rozhodčích, takzvaných maršálů. Nutno říci, že jejich úloha je značně složitá, zejména tehdy, když mají počítat zásahy v momentě, kdy padají 4 rány za vteřinu. Přesto jsem byl občas zmaten nejednoznačnými či protichůdnými výroky maršálů v kategoriích 5 vs. 5 a 21 vs. 21; sporným bodem bylo například používání ratiště halapartny k fixování hlavy oponenta, kopy na přední (chráněné) strany nohou a další. Posuzování některých zákroků na mě působilo tak, že ačkoli existují nějaká pevně daná pravidla, ne vždy jsou dodržována a každý maršál hodnotí situaci trochu odlišným způsobem. V několika málo případech se stalo, že boj byl ukončen z důvodu převahy jednoho týmu, i když na nohou pořád stáli dva zástupci druhého týmu – ale tyto chyby byly následně opraveny restartem.

Mohli jsme vidět spoustu fair play gest. Bylo běžné, že kapitán jednoho celku přišel před bojem k bojovníkům druhého týmu a popřál jim štěstí. Stejně tak bylo běžné, že se bojovníci po boji objímali nebo nějakým způsobem vyjadřovali poctu a dík. Když jeden z týmů dostal červenou kartu, tým soupeřů vždy nastoupil automaticky oslabený. Na druhou stranu jsme mohli spatřit podivné jednání Ukrajinců v boji Ukrajina vs. Mexiko, který byl zřejmě tím nejpodivnějším, jaký jsem kdy v životě viděl. Také po některých bojích mezi Ruskem a Ukrajinou nedošlo na tradiční objímání nebo projevy díků. V některých vyhrocených zápasech byli na zemi dobíjeni bojovníci, kteří již byli vyřazeni z boje.

Při tomto druhu sportu se ani nelze divit, že u arény bylo neustále přistaveno pět sanitních vozů, které sloužily potřebám bojovníků i diváků. Vzhledem k tomu, že jde zřejmě o nejtvrdší existující šermířskou disciplínu, bylo nasazení tolika zdravotníků přiměřené. Přišlo mi však poněkud zvláštní, že u zraněných bojovníků byl vždy kameraman dříve než záchranáři, kteří se do arény zřejmě nevešli.

Každý návštěvník musí potvrdit, že výkon dvojice českých komentátorů byl mizerný. Bylo znát, že oba mají s komentováním jistou praxi, ale zjevně nebyli dostatečně seznámeni s pravidly jednotlivých disciplín a většina komentářů byla konstatováním toho, co mohl poznat i nezasvěcený divák. Jejich výkon lze shrnout jako nicneříkající tlachání prokládané spíše pitoreskními přirovnáními a špatnou angličtinou. Jediné, co jim lze přičíst k dobru, je to, že se snažili naladit fanoušky. Výkon anglického komentátora přímého přenosu byl podle mého názoru kvalitnější. Spíše úsměvně působila hlasatelka, jejíž angličtina znala tři způsoby výslovnosti slova „prepare“.

U událostí podobného typu jsem zvyklý na doprovodný program, například historickou hudbu, která by v tomto případě mohla dokonale vyplňovat mezery mezi jednotlivými boji. Naopak oceňuji, že se v táboře nacházely stánky prodejců, například vynikajících šperkařů, kteří by v jiném případě do naší vlasti nikdy nezavítali. I přes všechnu kritiku se jednalo o kvalitní zážitek, který jsem si užil do vyřvání hlasivek a který byl adekvátní cenám lístků. Na jednu stranu bylo znát, že pořadatelé měli plné ruce práce se zajištěním festivalu a jeho chodem, a na stranu druhou bylo zjevné, že nedostatky vyplývaly z uspěchaných příprav nebo špatné komunikace mezi jednotlivými stranami. Některé situace bohužel ukázaly, že jde o poměrně mladý sport, který má před sebou ještě dlouhou cestu. Nicméně se domnívám, že letošní Bitva národů splnila očekávání a záměr organizátorů a že poskytla jedinečnou podívanou všem zájemcům o historizující násilí.


Bitva národů – očima bojujícího účastníka
Pacoš

bitva11

Zástupci českého týmu – MFC Vysočina.

Jsem členem Czech Republic 2 (MFC Vysočina), účastník BOTN 2015. Moje role v teamu je „runner“. Runner je v podstatě lehká váha, někdo, kdo je rychlý a běhá mu to. Dalo by se říct, že úkolem je upoutat nepřítele a nabíhat na něj z boku či zezadu a srážet jej k zemi, což je to, co chceme. Snažím se i krýt tzv. „strikery“, což jsou členové teamu, kteří mají většinou největší ránu a chodí s obouruční zbraní, prostě ti, kdo dokáží uštědřit nejtvrdší ránu.

Teď ale k akci samotné. Dlouho před akcí jsme sledovali webové stránky i facebook BOTN (Battle of the Nations), abychom věděli, kdy a v jakých kategoriích budeme bojovat. Program bohužel celou dobu nebyl zveřejněn, objevil se tam jen na chvíli a pak zmizel. Pak tam prý byl uveřejněn formou fotky, kterou ale málokdo našel. Stejně tak třeba seznam týmů, účastníků nebo jakékoli podrobnější akce – a to i pro návštěvníky. Zároveň webovky slibovaly doprovodný program – dobové kejklíře, hudbu apod., který naprosto chyběl.

bitva8

Český tým v boji s polským výběrem.

Přijeli jsme na místo již v úterý 5.5., abychom rozbili tábor. Již na parkovišti nás čekali ukrajinští organizátoři, kteří toho ale nevěděli o moc víc než my. První dny byly organizačně dost zmatené, přidělené místo k táboření nebylo zrovna rozlehlé, chyběly záchody, ale hlavně voda! Ve středu dorazila větší část českého týmu. Během dne se naštěstí objevily i vysněné záchody a cisterna s vodou, tak už jsme si připadali jako u lidí, nicméně po dvou dnech v táboře jsme měli obrovskou chuť na sprchu, která pořád nebyla k dispozici až do večera. Stánky se začaly objevovat až další den (a to poskrovnu), chybělo občerstvení, které bylo nakonec stejně velmi omezené a drahé. Například nealkoholické limonády se objevily až v sobotu! (Jako bojující jsme nesměli až do konce bojů pít alkohol).

bitva10

Český tým v boji s rakouským výběrem.

Ve čtvrtek dopoledne se konalo slavnostní zahájení na Hradčanském náměstí, museli jsme tedy do zbrojí a seřadit se s ostatními účastníky festivalu na přehlídku týmů. Čekali jsme, než přijely autobusy … a když přijely, byly naplněné k prasknutí, na místě proběhla přehlídka a následně jsme čekali ve zbrojích na autobusy přes půl hodiny. Po příjezdu do tábora jsme si ponechali zbroje na očekávané boje 21 vs. 21 – překvapivě zde organizace neselhala a vše šlo poměrně dobře, jak bylo v programu (protože týmů nebylo mnoho). Nutno zmínit, že pokud chtěl člověk navštívit toalety, musel se obrnit silným žaludkem, myslím, že nezapomenutelně znečištěné záchody by se mohly stát jedním se symbolů festivalu. Atmosféra v aréně byla úžasná, bojovali jsme za podpory stovek českých fanoušků, protože česká strana zajistila bohatou propagaci v médiích, na plakátech a v metru. Ukrajinská strana nechala vytisknout programy, ve kterých byly i časy, které docela vycházely. Nicméně ty byly k dispozici u vstupného a návštěvníci, kteří si koupili vstupenku dopředu, ani my účastníci, jsme o nich nevěděli a žádný harmonogram jsme nedostali. V programech bylo mimo jiné uvedeno u všech dní, že hlavní aréna se otevírá od 12 hodin, a hned za tím bylo dodáno, že boje probíhají od 9 hodin (?!).

Pátek – katastrofa … boje měly probíhat od 9 do 21 h. Organizátoři nám sdělili, že budeme nastupovat do bojů 5 vs. 5 po 10. hodině, a proto jsme v tu dobu museli být nastoupeni v plné zbroji.

bitva5Dorazili jsme na místo, čekali jsme 10 minut, půl hodiny, hodinu … začali jsme tedy zjišťovat, co je špatně, ale pořád nám nebyli organizátoři schopni sdělit, kdy na nás přijde řada. Vzhledem k tomu, že jsme se postupem času dozvídali, že budeme bojovat až v poslední skupině v daný den, jsme byli naštvaní, svlékali si zbroje a pekli se na sluníčku až do 17:30. Celou tu dobu jsme museli čekat u hlavní arény, kde bylo pár záchodků, ale žádné občerstvení, voda a chyběly odpadkové koše. Nutno podotknout, že do tábora to bylo dost daleko, protože mezi táborem a arénou byla zeď, která se musela cca 300 m obcházet. Přece jen jsme se dočkali a skandujícími fanoušky nabitá aréna nám pořádně zvedla sebevědomí a špatná nálada byla ta tam. Bojovali jsme dobře, rozhodně jsme si neudělali ostudu, a co je hlavní, kromě modřin se nikomu nic nestalo. Po urputných bojích jsme postoupili do čtvrtfinále. Aréna k prasknutí plná diváků nás bouřlivě povzbuzovala do poslední chvilky, což byla silná morální vzpruha předvést fanouškům co nejlepší výkon. Nutno říct, že čeští diváci byli skvělí, takovou podporu neměl žádný jiný tým. Jejich skandování jsme jim chtěli oplatit co nejlepším výkonem, adrenalin doslova stříkal i ušima.

Organizátoři bohužel zřejmě nepočítali s tak hojnou účastí, takže i diváci museli pro každé občerstvení až do tábora, a to bylo téměř letní počasí a do arény celou dobu pražilo slunce. Ke stánkům bylo ještě dál než do našeho tábora, až na konec řady stánků, a v době přestávek se tam tvořily dlouhé fronty.

bitva7

Český tým v boji s italským výběrem.

V sobotu jsme si ve čtvrtfinále připočetli vítězství nad Dánskem a následnou porážku s Běloruskem, což jsme očekávali, ale i tak jsme se drželi i přes naše očekávání velmi dobře. Nic jsme nevzdávali předem a s odhodláním jsme se vrhli i do boje s velmi silným soupeřem. Zde ale došlo ke dvěma knockoutům a trvalo poměrně dlouho, než dorazila zdravotní služba, pro kterou v aréně u bojiště nebylo místo. Tím naše boje skončily, do semifinále jsme již nepostoupili, ale i tak jsme byli se svým výkonem více než spokojeni. Zážitky celého dne pak završila večerní bitva „all vs. all“ – hromadná bitva s dobrovolnou účastí, kdy proti sobě nastoupili ve dvou týmech bojovníci všech zemí.

V neděli jsme proto měli již volný den, a tak jsme si užívali roli diváků až do závěrečného ceremoniálu, kdy jsme byli navíc oceněni za nejdobovější tábor, tým s největším bojovým pokrokem a jeden člen našeho týmu získal i ocenění za nejlepší dobový mužský kostým.

Bohužel na stránkách ani facebooku BOTN tato ocenění uvedena nejsou a ani tam není celkové pořadí, pouze několik nejlepších v každé kategorii, takže ani nevíme, jak jsme se umístili v celkovém pořadí cca 30 týmů z celého světa. 

Celkově byla z pohledu bojujícího Bitva národů úžasným zážitkem, protože zážitky z arény byly tak silné, že převážily veškeré organizační nedostatky. Už jen například možnost povykládat si s lidmi z druhého konce světa se stejným zájmem o svém koníčku nebo o čemkoliv jiném je samo o sobě skvělým zážitkem. Tento ročník bych označil jako nejhůře zorganizovaný, ale s největší diváckou účastí a nejlepší fanouškovskou atmosférou ze všech dosavadních.