Reportáž z Battle of Hastings 2015

Minulý týden se na mne obrátil český reenactor Josef Král s otázkou, zda bych nezveřejnil jeho reportáž z Battle of Hastings 2015, kteréžto akce se zúčastnil. Ochotně jsem mu vyšel vstříc, a tak se nyní můžete začíst do nedlouhého článku o tom, jak vypadají raně středověké festivaly ve Velké Británii, co obnáší účast na nich a kolik stojí doprava. Reportáž si můžete přečíst online, nebo si jí můžete stáhnout v PDF.


Battle of Hastings 2015 / Bitva u Hastings 2015
Josef Král

O víkendu 10. a 11. října tohoto roku jsem měl možnost se zúčastnit rekonstrukce bitvy o Hastings v anglickém městě Battle a v tomto článku chtěl se s Vámi chtěl podělit o to, jak vypadá a probíhá taková akce v zámoří.

O bitvě o Hastings asi všichni návštěvníci těchto stránek už slyšeli, takže jen na úvod pár vět o co vlastně šlo:

unnamed2Psal se rok 1066, když zemřel anglický král Eduard Vyznavač, a tím se trůn krále Anglie uvolnil. O toto křeslo měli zájem tři uchazeči. Harold Godwinson, mocný anglický šlechtic, norský král Harald harðráði a Vilém Bastard, normanský vévoda. Jakmile se zpráva o smrti Eduarda Vyznavače rozšířila, všichni tři uchazeči začali jednat. Harold Godwinson se nechal korunovat králem Anglie, koneckonců, měl to ke koruně nejblíže, Harald harðráði a Vilém Bastard začali shromažďovat vojsko a plánovat výpravu do Anglie. První, kdo se ke břehům britského ostrova dostal, byl Harald harðráði se svou norskou armádou. Vylodili se poblíž města York a v bitvě porazili severní anglosaskou armádu. Jakmile se k Haroldu Godwinsonovi dostala zpráva, že sever jeho království pustoší vikingové, vyrazil se svou armádou z Londýna na sever a za čtyři dny se s nimi setkal u Stamfordu. Podotýkám, že z Londýna do Stamfordu to je 360 kilometrů, takže anglosaští válečníci museli urazit víc jak 80 km za den. Harald harðráði udělal zásadní chybu, že rozdělil svoji armádu, kdy část nechal hlídat lodě na pobřeží a zbytek armády tábořil 20 km ve vnitrozemí. S touto vnitrozemskou částí se Anglosasové utkali v bitvě u Stamfordského mostu a porazili je. Stejně dopadla i druhá část norského vojska, která přispěchala svým druhům na pomoc. V bitvě padl i samotný Harald harðráði, byl zasažen šípem do krku. Vikinská hrozba pro Anglii tedy byla zažehnána a z původních 400 lodí, které připluly z Norska k Anglii, se jich zpět vracelo jen 24. Anglosasové však neměli možnost slavit vítězství. Zatímco totiž válčili na severu, k jižnímu pobřeží Británie přirazila armáda Normanů vedená vévodou Vilémem Bastardem. Harold Godwinson se tedy musel urychleně vrátit zpět na jih své země, aby čelil dalšímu nepříteli. Jeho muži už byli vyčerpáni pochodem na sever a bojem s Nory, a nyní je čekala další dlouhá cesta. Normané se mezitím pustili do zdařilého pustošení anglického hrabství Sussex a postupovali od Pevensey k městu Hastings s cílem pokračovat na Londýn. Harold Godwinson předvedl další úctyhodný výkon, když během několika dnů dovedl svou armádu na jih od Londýna a zahradil Normanům cestu z Hastings. Se svými vojáky Harold obsadil hřeben, přes který cesta vedla, a Normané tedy byli sevřeni v kleštích mezi Anglosasy a mořem. 14. října proti sobě stála vojska Normanů a Anglosasů. Anglosasové měli výhodnější postavení díky kopci, ovšem za zády měli les, který by jim bránil v případném ústupu. Normané oproti tomu útočili do kopce, což snižovalo možnost využití normanské těžké jízdy. Bitva trvala téměř celý den a šlo o jednu z nejdelších středověkých bitev. Oba vůdci bojovali v čele svých armád a pod Vilémem několikrát padl kůň. Dokonce se v jeden okamžik rozšířila zpráva, že padl i Vilém. Nakonec to byl však Harold Godwinson, kdo zemřel jako první, byl rozsekán na kusy normanskými rytíři. Haroldovo tělo po bitvě našla jeho milenka Edith Labutí šíje, která ho poznala podle znamení na těle. Hlava se nenašla. Vítězem bitvy se stal Vilém a Normané a v prosinci roku 1066 měla Anglie nového krále, nyní titulovaného jako Vilém I. Dobyvatel.

Toliko tedy k historickým událostem roku 1066, které dnešní Battle of Hastings rekonstruuje, a teď už k samotné akci.

Rekonstrukci bitvy u Hastings pořádá státní společnost English Heritage. Dalo by se říct, že je to obdoba našeho památkového ústavu, jen na vyšší úrovni. Pod tuto společnost spadá v Británii velké množství památek a krom jejich správy se společnost zabývá také pořádáním kulturních akcí. Battle of Hastings je jedna z nich a jedná o top akci celé Viking Association; v Británii jsou šermířské skupiny zaštiťovány asociacemi dle jednotlivých období. Dostat se na akci ve Velké Británii je popravdě trochu náročný proces. Správný postup by měl spočívat v kontaktování asociace, která Vám doporučí některou skupinu, která bude ochotná se s Vámi dohodnout na případném přidružení a vzetí pod svá křídla. Jde to ale i trochu jiným postupem. U mě to bylo v podstatě dílo náhody kombinované se štěstím a vůlí Odina.

unnamedMoje účast se začala plánovat už loňského roku. Od doby, co se zabývám reenactmentem, jsem se chtěl na Hastings podívat. Z doby raného středověku mně nejvíc imponuje právě doba 10. a 11. století, a bitva o Hastings byla samozřejmě jedna ze stěžejních událostí tohoto období. Už v srpnu loňského roku jsme tedy s přítelkyní objednali lístky pro diváky na Battle of Hastings 2014, spíchli a upravili vikinské kostýmy, a v říjnu odletěli do Londýna a následně pokračovali autobusem do městečka Battle, které se nachází právě na místě bývalého bojiště. Natěšení a patřičně dobově oblečení jsme v sobotu ráno vtrhli do areálu Battle Abbey, kde se celá akce odehrávala. Bylo nádherné počasí, okukovali jsme stánky, kochali se krásnou raně gotickou architekturou opatství (vystavěného Vilémem Dobyvatelem na památku a oslavu svého vítězství na místě, kde bojovalo anglosaské vojsko) a obecně si užívali akci z pozice diváků. Postupně nás stezka dovedla až do historických táborů, přičemž první na ráně byl tábor Normanů. Tam jsme samozřejmě zase důkladně koukali, fotili, a to i lidi, kteří představovali Normany. Po chvíli se k nám přitočil chlapík ve vikinském oblečení, ověšený Thorovými kladivy a zeptal se, jestli se nám na akci líbí. Britská zdvořilost je krásná věc, a tak jsme se s ním dali do řeči. Vzápětí jsme zjistili, že dotyčný šermíř je Polák žijící v Anglii, který má v Polsku vlastní skupinu představující vikingy, nazvanou Ulf Ragnarsson Hird, a on sám je jarl Ulf Ragnarsson. Když zjistil, že jsme Češi, kteří se prostě přijeli v kostýmech podívat na anglickou akci, vypadal, že má druhé Vánoce, a hned nás odtáhl k veliteli oné normanské skupiny, že je to prý úžasná věc, potkat takové lidi. Velitel normanské skupiny, Andy Wilkinson, se s námi taky hned zakecal, navrhoval, ať se do bitvy přidáme k jeho skupině, že prý si věci můžeme nechat u nich ve stanu, obecně byl britsky zdvořilý. Vysvětlili jsme tedy, že jsme tam úplně poprvé a že do bitvy nemáme zhola nic, tak nám řekl, ať alespoň přijdeme k večeru po bitvě, že budou dělat skupinovou večeři, a pak bude beer´o´clock, tak můžeme něco vypít. Byli jsme z toho dost perplex, protože jsem sice měl původní plán, že zkusím trochu okouknout situaci, jak se dá eventuálně přihlásit do bitvy, ale že všechno vezme až takový směr, jsem opravdu nečekal. Nicméně večer jsme opravdu dostali večeři z táborového kotle, medovinu, pivo a zažili klasickou šermířkou pitku v Británii. Do hotelu jsme odcházeli s pozvánkou na několik polských akcí, kde se uvidíme i s Andym Wilkinsonem a budeme si moc popovídat o naší účasti na Battle of Hastings 2015.

Díky Facebooku jsme tedy zůstali se všemi v kontaktu, část Ulfovy skupiny za námi přijela na Libušín, my jsme zase v červnu byli za nimi v Polsku ve městě Ladz. A právě na téhle akci jsme s Andym dohodli, že přijedeme jako guest members jeho skupiny, budeme nahlášení u organizátorů, tudíž nemusíme nic úřednického řešit. Jen pokud chci jít do bitvy, musím splnit battle test. Už dřív jsem zjistil, že boj v Británii je jiný, než na jaký jsme zvyklí u nás, rozhodně mnohem mírnější. Detaily pak popíšu v popisu battle testu jako takového.

V červenci jsme objednali letenky, k nim dvě zavazadla na 15 a 20 kg, našetřili nějaké peníze a v pátek 9. října 2015 vyrazili na Letiště Václava Havla. V kufrech jsme měli dvě kožešiny, vlněnou deku, spacáky, stan klasické igelitové „iglůčko“, kostým přítelkyně, nezbytné dobové nádobí (dvě misky, lžíce, poháry, jídelní nože), moji přilbu, krátký meč, kulatý štít a trochu nutného civilu na cestu. Štít měl původně 70 cm průměr, ale jelikož kufr takový rozměr neměl, zmenšil jsem ho na 55 cm, takže teď spíš připomíná puklíř. Původní plán přibalit velký štít jako sportovní vybavení jsem kvůli financím zavrhl. Kvůli váze zavazadel jsem nakonec ani nebral kroužkovku, takže do bitvy jsem hodlal jít jen v haleně a přilbě. Svůj kostým jsem měl v příručním zavazadle.

Váhový limit kufrů jsme naplnili úplně přesně, takže příplatky nehrozily. V Británii jsme přistáli na letišti Stansted, pak jsme pokračovali do Londýna na Victoria Coach Station (cestovatelská vsuvka, nejezděte se společností Terravision, zásadně nejezdí včas a nemáte jistotu, že se dostanete do autobusu, i když máte rezervované jízdenky), odkud jsme měli zarezervované autobusové lístky do Battle. Tady je trochu nevýhoda v tom, že autobus je sice nejlevnější varianta, jak se do Battle dostat, ale jede jen jednou za den, a to v šest večer. Vlaky jezdí každou půlhodinu, ale jsou opravdu citelně dražší. Nicméně i autobusem jsme do Battle dorazili rovněž bez problémů, až na to, že už bylo půl deváté večer a museli jsme dostat naše kufry na kolečkách do areálu „plastic campu,“ tedy tábora, kde stanují lidé s nedobovými stany, který je od bojiště a historického tábora vzdálen cca 1 km klasickou polní cestou. A historický tábor je od zastávky autobusu cca 1 km také nezpevněnou cestou. Inu, není nad to se po celém dni cestování vsedě pořádně protáhnout.

Říjnové ráno v Anglii nepatří mezi nejteplejší, ale dá se to zvládnout a poctivá anglická snídaně dobře zahřeje, stejně jako stavba dobového tábora, který musel být hotový do 10:00, než se začnou valit návštěvníci. Nával návštěvníků jsem se zkušenostmi z Čech bral s rezervou, ale následně jsme zjistili, že v Anglii je to trochu jinak. Jelikož jsou Britové opravdu patrioti, berou veškeré své dějiny velmi vážně a návštěva akce, jako je Battle of Hastings, je pro ně takový menší svátek. Jsou velmi zvědaví, všechno chtějí vyzkoušet a ze všeho jsou vykulení stylem „Vy vážně vaříte na ohni? To není jen na ukázku, to se dá vážně jíst? To je úžasný!“, „To měli opravdu takový kotlík už tehdy? To je úžasný!“, „Jak v té kroužkovce můžete chodit, vždyť je to děsně těžký. To je úžasný!“ nebo „To je vlastně všechno jídlo bio, že?“. Nadšení návštěvníků je občas až nakažlivé.

Já si ho ale neměl tolik času užít, protože mě ještě čekal battle test. Každý, kdo se totiž chce účastnit bitvy jakožto přímo bojující, musí tímto přezkoušením projít, jinak není do boje vpuštěn. Po složení testu obdržíte malý papírek, řekněme propustku, kterou po Vás může kdokoliv z organizátorů namátkově vyžadovat. Pokud by Vás v bitvě načapali bez ní, nebo byste někomu něco udělali a propustku neměli, máte hodně velký malér, který by neznamenal jen vyhození z akce. Battle test se konal v nedobovém táboře a celkem se nás tam sešlo asi deset. V podstatě v něm musíte ukázat, že zvládáte svoji zbraň, umíte se krýt, nejste psychopat, umíte zahrát trochu divadlo pro diváky a taky poslouchat velitele. Než popíšu test jako takový, tak pár věcí o bezpečnosti na britských akcích. Hlavní a základní pravidlo, které musíte bezpodmínečně dodržet, je zákaz úderů na hlavu a krk. Pokud někoho po hlavě nebo krku praštíte, i kdyby nechtěně, v bitvě končíte. Další jsou zásahové zóny. Těmi jsou trup, ruce po lokty a nohy po kolena včetně. Jinam útočit nesmíte, jinak v bitvě končíte. A poslední velmi důležité pravidlo je síla úderu. Zapomeňte na údery, kde na přilbě zůstane znatelná promáčklina nebo na těle modřina. S tím také končíte. Úder musí být veden viditelně s nápřahem a musí být dobržděný. Jestli máte nějakou zkušenost z dřeváren, tady je určitě využijete. Teď už tedy k testu samotnému. Základní battle test je pro kombinaci meč/sekera a štít, po určité době můžete absolvovat přezkoušení i s dalšími zbraněmi, jako třeba kopí nebo danax. Test začíná „classic eight“ ve dvojicích, což znamená, že si dva se štítem stoupnou proti sobě a útočí na soupeřův štít sekem shora, na ramena, boky, nohy a na konec bodem na trup. Ano, v Británii sice nesmíte mlátit do hlavy, ale bodat můžete, ačkoliv samozřejmě ne příliš silně. Ke „classic eight“ pak přidáte kroky, tedy co útok nebo kryt, to krok. Když zkoušející, tzv. tester uzná, že tohle zvládnete i mezi drny a dírami, kterými je bitevní pole poseté, pokračuje se na další level. Tím je boj proti kopí. Opět se zkouší kryt proti „clasisc eight“ v podání seků a bodů kopím, následuje chvilka volného boje, kde do Vás tester kopím jde v rámci pravidel, jak se mu chce a snaží se Vás dostat. Stejným způsobem pak pokračuje boj proti danaxu. Po něm musíte předvést, že umíte soupeře bezpečně zasáhnout, což spočívá v boji s testerem, který na Vás útočí, ale sem tam se různě odkryje a toho musíte využít. Další level je volný boj ve dvojici s některým z účastníků battle testu, který trvá minimálně půl minuty. V podstatě musíte předvést, co jste během battle testu pochytili, a je nutno to udělat co nejzajímavější pro diváky. Jde tedy hlavně o scéniku, velké nápřahy, hodně řevu, pokud dostanete zásah, užít si ho, předvést zranění, zkrátka aby to celé bylo hezky koukatelné a pěkné divadlo. Poté se pokračuje nacvičením štítové hradby s krytím proti šípům a pak bojem řady proti řadě. Když je tohle všechno hotové, tester si každého z účastníků testu vezme stranou, přeptá se na povinnou ochranu (přilba a kožené rukavice; ta rukavice, ve které držíte zbraň, musí být polstrovaná nebo lamelová), jaké jsou zásahové zóny a pár dalších věcí k bezpečnosti a boji obecně. Pokud jste všechno dobře zvládli, budete odměněni propustkou a dobrým pocitem, že jste celou cestu a všechny přípravy neabsolvovali zbytečně.

unnamed 3Bitva samotná je od tří odpoledne, takže je dost času na projití stánků, oběd a podobně. Přípravy k bitvě i průběh celé rekonstrukce už je velmi obdobný jako u nás v ČR. Jste součástí jednotky, držíte se svých spolubojovníků, útočíte dle pokynů velitele, bojujete dle pravidel, nic víc se od Vás nečeká a nevyžaduje. Když dodržíte pravidla bezpečnosti, nikdo nedělá žádné problémy a můžete si celou bitvu krásně užít. Po scénářové bitvě pak přichází ještě šance pro Anglosasy srovnat účty, následuje totiž volná bitva. Opět je dle bezpečnostních pravidel, ale kdo vyhraje, to už je na schopnostech jednotlivých stran. Tady už se někteří bojující trochu rozvášní, ale pořád je to jemnější záležitost, než české bitvy. A jak ve scénářové bitvě, tak i ve volné bitvě se Vás ještě několik lidí stihne zeptat, jestli se Vám to líbí a užíváte si to. Prostě Britové …

Po skončení bitev diváci do šesté hodiny večerní vyklidí prostor, takže zbytek večera už je naprosto klasický napříč celým šermířským světem. Začne tzv. beer´o´clock, kterou všichni dobře známe. V neděli se program opakuje přesně stejně, akorát samozřejmě není nutné podruhé projít battle testem.

Pokud jde o doprovodný program k bitvě, probíhá tu ukázka sokolnictví, předvádění normanské jízdy a také dětské bitvy, které se pořádají několikrát za den. English Heritage také organizuje přednášky o historické bitvě. Stánky jsou podobné, jaké najdeme na akcích u nás, tedy zbraně, kožené věci, boty, kostýmy, ozdoby a šperky, luky a vybavení k nim, látky, koření a další záležitosti. Jen sortiment zboží je samozřejmě jiný a nutno podotknout že příjemně neokoukaný a mnohdy i velmi kvalitní.

V neděli po bitvě jsme sbalili náš skromný nedobový tábor a jedním z kamarádů se nechali dovézt na nádraží v Battle. Jak jsem už psal dříve, autobus z Londýna do Battle jede jednou denně, a to večer. Stejné je to opačným směrem, ale z Battle autobus odjíždí v osm ráno. Pokud tedy chcete být v bitvě i v neděli, musíte odjet až v pondělí, nebo si najít jinou dopravu na neděli večer. My jsme ulovili zlevněné jízdenky na vlak, kterýžto v Británii považuji za nejlepší způsob přepravy. Ano, na dlouhé trasy vychází občas dráž než vnitrostátní lety, ale pokud cestujete v řádu pár hodin, je to výborný způsob dopravy.

Pokud jde tedy o kalkulaci celé akce, vyzdvihnu ty důležité položky, které jsou pro dopravu a realizaci akce nezbytné:

Letenky včetně kufrů – 135 liber

Přeprava tam i zpět mezi letištěm a Londýnem – 18 liber

Jízdenka z Londýna do Battle autobusem – 30 liber

Jízdenka z Battle do Londýna vlakem – 44 liber (poštovné do Čech je 7 liber)

Poplatek za jídlo (zajištěné skupinou, se kterou na akci jste) a „guest membership“ poplatek za dva lidi – dohromady 30 liber

Spaní na akci ve vlastním stanu samozřejmě neplatíte.

Sečtené základní výdaje vychází na 264 liber, tedy 9768 Kč,- za dva lidi. K tomu je pochopitelně dobré mít nějaké kapesné. My jsme náš pobyt ještě o dva dny prodloužili výletováním po Londýně, ale to sem započítávat nebudu. Ceny za letenky a jízdenky se ale mohou lišit, záleží na štěstí a sezóně. Budu-li mluvit za sebe a vycházet ze svých dosavadních zážitků, akce v Británii jsou skvělé. Vztah veřejnosti k vlastní historii je na úplně jiné úrovni než u nás. Mnohem víc si své minulosti, kultury a odkazu předků váží, a to se projevuje nejen na akcích jako takových, ale i u návštěvníků, památek a jejich provozu. Navíc vstřícnost místních lidí je kolikrát přímo balzámem na duši. Příští rok bychom jeli rádi na Hastings znovu, ovšem tentokrát s autem a historickým stanem. Rovněž se chystáme okouknout festival zaměřený na Válku růží, takže se snad budete moci těšit na další reportáže.

PDF verzi tohoto článku si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Bojové rukavice – tehdy a dnes

Sepsal Roman Král, editoval Tomáš Vlasatý, 2015

Do předchozího článku Ochrana končetin: tehdy a dnes nebyly rukavice zahrnuty, ačkoli z něj vyplývá, že raně středověcí bojovníci věnovaly ochraně svých končetin jenom málo pozornosti, a proto nejsme schopni zaznamenat jejich ochranné prvky. Na zmíněný článek navazuje příspěvek Romana Krále, který názorně ukazuje, jak by se mělo přistupovat k používání rukavic v moderních historických bitvách.


V raném středověku střední, západní a severní Evropy nemáme doloženou žádnou sofistikovanou ochranu rukou, respektive dlaní, hřbetu ruky a zápěstí. Chybí hmotné archeologické nálezy a ani případné iluminace nenasvědčují žádné ochraně rukou. Předpokladem je, že ochrana končetin nebyla primárním zájmem tehdejších bojovníků, ačkoli vystrčené končetiny pravděpodobně bývaly častým terčem úderů. Navíc musíme vzít v potaz, že v minulých dobách se používalo ostrých zbraní a ne jako dnes tupých replik, čili způsob boje se velkým způsobem lišil a určitě věděli jak dobové zbraně používat tak, aby nebylo nutné si ruce tolik chránit. Rozhodně lze předpokládat, že nestavěli své ruce do dráhy úderům a drobné šrámy a oděrky přeci bojovníka trápit nebudou.

V dnešním reenactmentu ovšem vyvstává potřeba si ruce a prsty chránit, jelikož nikdo nechce po bojovém víkendu odjet se zpřelámanými prsty či zlomeným zápěstím. Pak se tedy vyrábí různé ochrany rukou v podobě rukavic různě zesílených přes prsty a hřbet ruky, ovšem v mnoha případech už je zesílení přehnané a takováto ochrana rukou už působí velice rušivě. Je to v případech, kdy je rukavice předimenzovaná (takovouto rukavici zde nazýváme „hokejovou“), je na ruce neskutečně silná, až nepřirozená vrstva, vlnou počínaje a kovovými lamelami konče. Toto řešení nejenže je už pro historičnost opravdu nevzhledné, ale také má jistý nešťastný následek, rány do končetin se stávají téměř naprosto necitelnými, a tudíž svádí bojovníky, aby vystrkovali ruce do dráhy úderů a nedbali na zásahy do rukou a prstů, jelikož dnes tato místo nejsou zásahovou plochou a úder se tedy nepočítá.

Jelikož tedy není dochovaná žádná ochrana rukou, je příhodné při takovéto dnešní ochraně vycházet alespoň z dobových střihů, např. zimních rukavic. Máme zmínky také o (nejspíše kožených) veslařských či sokolnických rukavicích. Takovéto střihy jsou zpravidla tvaru palčáků. Základ doporučujeme udělat z tenké kůže, kvůli dobrému úchopu a ovladatelnosti zbraně. Jako zesilovací vrstvu je vhodné použít jeden plát kůže, nikoli silné kožené segmenty, které by narušily vzhled jednoduchého palčáku. Je spíše vhodnější použít tenčí kůži, maximálně 2–3 mm, a v případě potřeby je možné ji vytvrdit např. včelím voskem. Plát kůže by měl ale nejlépe kopírovat siluetu ruky s nataženými prsty a neměl by moc přesahovat, opět z důvodu dobrého úchopu a užívání zbraně.

V lepším případě je asi dobrou variantou řešit ochranu rukou různými omoty. Ať už silnými vlněnými ovínkami, nebo koženými řemeny, ovšem tato řešení mají nevýhodu, a sice tu, že mohou stěžovat úchop zbraně a v případě vlny mohou dřevěné násady zbraní v rukou klouzat. Ve výsledku nejde o to vytvořit repliky původní ochrany rukou, protože ta se nepoužívala, nýbrž jde o to, aby celková rukavice působila co nejméně rušivě a vycházela ze střihů rukavic, které byly reálně používány, byť v úplně jiných situacích.


Dodatek editora: Ve východoevropských bitvách se ujaly jednoduché kožené palčáky, které lze spatřit v následující galerii. Další možností mohou být palčáky z plsti nebo prošívaných vrstvených textilií. V poslední řadě nesmíme zapomínat na rukavice s nýtovaným kroužkovým pletivem (které byly zřejmě připevněny k nátepníkům v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do 7. století), které byly před jistou dobou zakázány; a to poněkud neuváženě, protože jde o historickou, funkční a oproti „hokejovým“ rukavicím střízlivě vypadající ochranu rukou, kterou lze doložit v pozdějších (a s přihlédnutím k hrobu Valsgärde 8 dost možná i dřívějších) obdobích. Zájemce odkazuji na přehledný článek, který vytvořila skupina Comitatus.

Tímto bych rád všechny čtenáře vybídl k diskuzi na toto téma. Všichni šermující reenactoři, kteří se zabývají raným středověkem, dobře vědí, že „hokejové“ rukavice nejsou historicky věrohodné, ale přesto jsou používány a tolerovány. Možným důvodem je podoba boje – bojovníci se obávají o své ruce, neumějí své ruce krýt a jejich oponenti záměrně cílí na jejich ruce. Tento přístup se nám nelíbí a domníváme se, že by měl být změněn jak ze strany organizátorů bitev, tak ze strany samotných bojovníků. Ještě před několika lety se na bojištích vyskytovaly jedinci (a ojediněle se vyskytují i dnes), kteří nepoužívaly ochranu rukou vůbec. Jako dlouholetý účastník bitev mohu potvrdit, že podoba boje se vyvíjí a jednotlivé části zbroje se jí pod tíhou stále nových požadavků přizpůsobují.

Experiment – bojový kabátec

Napsal Abe, Gunnar

Vzhledem k tomu, že se mě už asi osmý člověk zeptal na můj bojový kabát, rozhodl jsem se sepsat krátký článek o tom, jak jsem jej dělal, z čeho jsem vycházel a jakou s ním mám zkušenost.

Několik sezón jsem bojoval v prošívanici, taktéž vlastní výroby, která byla ušita z několika dek a pokryta konopným plátnem pro lepší pevnost. Měla několik chyb, z nichž největší byla ta, že přestože sahala po kolena, neměla všité klíny, a při střehu tak odkrývala kolena, především z vnitřní strany, což není ideální.

Když jsem uvažoval o nové zbroji, měl jsem několik požadavků:

  1. dobrou ochranu s vyloučením předchozího problému
  2. dobrou mobilitu
  3. funkčnost i mimo bitvu
  4. rozepínání (kdo z vás má prošívanici nebo krzno, které se obléká přes hlavu, ví o čem mluvím)
  5. frajerský vzhled

HunnestadMůj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho. Vzhledem k mé orientaci na východ, k Rusům a varjagům, mé první myšlenky směřovaly ku kaftanu. Jenomže kaftan není z bojového hlediska nic moc – původní západní střih s véčkovým výstřihem je vyloženě nevhodný, novější východní střih s mnoha knoflíky a zdobením zase příliš civilní. Nakonec jsem si vytvořil vlastní střih kabátu, jaký by mohl mít bojovník z runového kamene z Hunnestadu (viz vpravo).

Materiál tvoří dvě vlněné deky, jeden starší plášť z modré rybí kosti navrch a zbytky černého kašmíru z nového pláště na lemování.

abe4Střihem je tunika pod kolena se vsazenými bočními klíny a rozstřižením vepředu – tak, aby se dílce překrývaly. Zapínání je na 4 knoflíky, které jsou skryté pod klopou kabátu, nahoře mám navíc sponu (viz požadavek číslo 5!) a kabát přepásám opaskem. Rukávy jsou vsazené kolmo na trup, protože v bitvě mám ruce nahoře a kabát mě takto nijak neomezuje. Nemám ale klíny pod rukávy, což byl ze začátku trochu nezvyk, protože člověk chodí jako by nosil melouny, ale časem se to poddalo. Rukávy mám oproti prošívanici dlouhé až po zápěstí, jednak kvůli funkčnosti v civilu, druhak je to další měkčící vrstva pod nátepníky (pro bojovníka s kopím nebo danaxem další velká výhoda).

Protože dvě deky nejsou nic moc ochrana, exponovaná místa jsem zesílil odstřižky z hlavního střihu – jedná se o páteř, vrchní část zad, ramena, hruď a břicho, lokty a kolena. Na těchto místech mám vrstvy 3, vepředu, kam člověk dostává kopím, tedy po překrytí dílců 6. O výrobě samotné tu psát nebudu, každý si určitě dokáže představit, jaká to byla facha (zvláštní kapitolou jsou pak lemy a jejich skryté švy).

abeNyní mám za sebou jednu sezónu fungování v bojovém kabátci jako jediné zbroji, kterou nosím, takže se můžu podělit o zkušenosti. Ve srovnání s prošívanicí je ochrana stejná, nepociťuji rozdíl. Samozřejmě kolena mám nyní vyřešená, tam je citelné zlepšení. Není to ale žádná selanka, údery pocítíte a modřinu si odnesete, ale předpokládám, že tohle člověk v našem koníčku příliš neřeší. Jediná nevýhoda oproti prošívanici je paradoxně krása kabátu, protože se člověk bojí, že mu ho někdo kopím nebo sekerou roztrhne (díky Zoonově kopí mám teď na břiše krásnou a historickou latu z jiné látky), na druhou stranu to motivuje k lepším výkonům. Zvažuji dodatečné prošití kabátu, ale rozhodně ne stejným způsobem jako prošívanici, tedy skrz a v liniích, ale spíš nějakým ornamentem, aby se vrstvy přichytily k sobě a riziko roztržení krycí vrstvy se tak zmenšilo.

abe2Co se týče civilní funkce, je to rozhodně nejlepší součást kostýmu, kterou mám – je pohodlný, výborně hřeje a spaní pod ním je lepší než pod pláštěm (více vrstev a díky střihu se sám jakoby zavírá kolem těla, čímž udržuje teplo). Jediným mínusem je tady váha – díky tolika vrstvám je kabát těžký a po celém dni tu váhu ucítíte, ale zase to není něco, nad čím by měl viking skuhrat.

Abych to nějak shrnul – myslím, že je to dobrý a pohodlnější ekvivalent několika tunik jako základní bitevní výstroje, navíc s rozložením ochrany na potřebná místa. Co se týče dobovosti – více tunik mi přijde jako jednodušší a levnější řešení, tudíž obecně lepší, ale nemám nejmenší pochyby i o používání kabátců, byť zřejmě v menší míře. Je to však rozhodně lepší než prošívanice či vycpávanice, které jsou navíc často bílé či světlé a bitva pak vypadá, jak když rýpneš klackem do mraveniště.

Za fotky děkuji Šárce “Veverce” Bejdové, Kateřině “Triss” Postránecké, Beelphovi a Tomovi Piňosovi.

abe3