Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes


During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.

Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).Literature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden. 

    Literature: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.

A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.

The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselki. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.

Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.

Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

    LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

    LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.

    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.

Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym

Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Fragmenty obuvi z Birky

Přeložil a doplnil Tomáš Vlasatý

Dnes Vám, čtenářům, přinášíme exkluzivní překlad práce ruských reenactorů, kteří po detailním prozkoumání kožených nálezů z Birky navrhli rekonstrukci tamější obuvi. Původní článek můžete nalézt zde. Jedná se o velmi cenný nález, jelikož boty z vikinského Švédska téměř absentují a reenactoři se musí uchylovat k rekonstrukci bot z Ladogy, Haithabu nebo Yorku.

Roku 2013 byl proveden podvodní archeologický průzkum okolo ostrova Björkö. Skupina badatelů z Námořního historického muzea (Sjöhistoriska museet) ve Stockholmu tehdy ze dna jezera Mälaren vyzdvihla řadu organických předmětů, mezi kterými byly dřevěné části lodí, oděvní šperky, hospodářské předměty i neidentifikovatelné artefakty. Následné očistění některých kožených fragmentů odhalilo švy, které archeologům umožnily interpretovat předměty jako pozůstatky bot. V prosinci roku 2017 byly tyto fragmenty publikovány v práci (Olson 2017), s jejímiž některými závěry bychom Vás chtěli seznámit.

Závěry publikace

Během vykopávek bylo pod vodou nalezeno celkem šest značně poškozených fragmentů. Některé z nich nesou známky řezů či stehů. Například nálezy č. 171, 172 a 183 tvoří okraje, které jsou ořezané, ale neobsahují žádné švy. Tyto fragmenty jsou možná výrobním odpadem. Nález č. 101 tvoří dva fragmenty nalezené pohromadě. Oba mají švy, ale nejsou k sobě žádným způsobem připevněny.

shoe_boot_birka_1Obr. 1: Nález č. 161. Neidentifikovatelný kožený nález; stav před konzervací. Zdroj: Olson 2017: 280, Fig. 238.

Po skončení terénních prací byl jako první prozkoumán nález č. 161, který se skládá ze dvou k sobě přiléhajících částí (Obr. 1). Nález č. 172 byl nalezen na témže místě a mohl s předchozím nálezem souviset, ačkoli to nelze tvrdit s jistotou. K nálezu č. 161 lze bezpečně přiřadit pouze dvě zmíněné části, z nichž každá sestává z několika více či méně poškozených fragmentů. Tyto vykazují známky řezů a stehů současně. Není jasné, jak byly tyto části poskládány, ale z přítomnosti charakteristických ozdobných stehů, zahnutého okraje a řemínku můžeme předpokládat, že se jedná o část boty.

Obr. 2: 1. část nálezu č. 161 po očištění.
Zdroj: Olson 2017: 280, Fig. 239.

shoe_boot_birka_3Obr. 3: 1. část nálezu č. 161 po očištění : söm = šev, invik = zahnutý okraj.
Zdroj: Olson 2017: 281, Fig. 242.

Materiál první části nálezu č. 161 byl v minulosti vážně poničen, což je důvod, proč se na jejím povrchu nacházejí otvory (Obr. 2). Jak lze spatřit na schématu výše (Obr. 3), tato část se skládá z fragmentů A, B, C a D. Fragmenty B a D jsou pravděpodobně součástmi jednoho celku, zatímco u zbývajících dvou fragmentů nelze totéž tvrdit s jistotou. Fragment B má jak zachované zahnuté okraje, tak stopy stehů a řemínku. Fragment A, který je lépe zachovaný, vykazuje známky řezů, avšak žádné stopy stehů, a proto jej lze hodnotit jako výrobní odpad.

Obr. 4: 2. část nálezu č. 161 po očištění.
Zdroj: Olson 2017: 280, Fig. 240.

Obr. 5: 2. část nálezu č. 161 po očištění : söm = šev, invik = zahnutý okraj, trä = dřevo. Zdroj: Olson 2017: 281, Fig. 243.

Druhá část je lépe zachovaná než část předchozí (Obr. 4, 5). Tvoří ji fragment obdélníkového tvaru se švy a zahnutými okraji. V kůži se nachází zasunutý malý kousek dřeva, zřejmě dřevěný kolíček (Obr. 5). Dva stehy, které se nacházejí uprostřed tohoto fragmentu, byly zřejmě dekorativní, protože se nezdá, že by měly funkční úlohu. Právě tato druhá část může představovat zachovaný fragment svrchní části boty. Z doby vikinské i ze středověku známe vrchní části bot, které jsou zdobené tímto způsobem. Část koženého řemínku, jenž se zachoval, mohl sloužit k lepší fixaci boty na chodidlo. Více informací publikace neobsahuje.

Naše závěry

Samozřejmě se jedná pouze o fragmenty, které mají omezenou vypovídající hodnotu, ale přesto jsou velmi cennými střípky, které pomohou při rekonstrukci materiální kultury středního Švédska. První část zřejmě odpovídá botě s bočním švem a obšitou, kulatou patou (typ podešve 3.2 podle Groenman-van Waateringe; viz Obr. 8). Není možné stanovit typ vázání, ale je pravděpodobné, že otvory byly umístěny poměrně nízko. Druhá část zřejmě představuje botu s bočním švem a podešví kompletně obšitou kolem dokola (typ podešve 3.1 či 3.2 podle Groenman-van Waateringe; viz Obr. 8). Na svrchní části byla zdobena švem, jehož typ nelze stanovit. Na nártu se nacházel jazýček ve tvaru písmene W, což je rys, který můžeme nalézt na několika raně středověkých botách (např. lokality Wedelspang, Elisenhof, Haithabu), stejně jako zahnutý okraj (např. lokality Wedelspang, Deventer či Dorestad). Vzhledem k tomu, že není jednoznačné, zda obě tyto části patřily ke stejnému produktu, je možné tyto prvky použít samostatně nebo dohromady. V každém případě máme možnost volby mezi těmito dvěma známými druhy obuvi. Při odděleném použití první a druhé části se nám nabízí snadnější hledání analogií v korpusu evropského dobového odívání, zatímco při kombinací obou prvků a minimálním doplněním chybějících částí lze získat botu následujícího vzhledu (Obr. 6, 7).

Obr. 6: Rekonstruovaný vzhled při kombinaci všech fragmentů.
Viz PDF verzi Antona Bodrova.

Obr. 7: Rekonstruovaný vzhled. Kresebná rekonstrukce založená na analogickém nálezu z Deventer.
Zdroj: Goubitz 2007: 137: Fig. 4.

podesveObr. 8: Podešve typů 3.1 a 3.2.
Zdroj: Groenman-van Waateringe 1984: 32: Abb. 16:4-5.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Olsson, Andreas (2017). Maritima Birka : Arkeologisk rapport över marinarkeologiska undersökningar av kulturlager och pålanläggning i vattenområdet utanför Svarta jorden på Björkö 2004–2014, Arkeologisk rapport 2017:13 Stockholm. Online.

Groenman-van Waateringe, Willy (1984). Die Lederfunde von Haithabu, Neumünster.

Goubitz 2007 = Goubitz, Olaf (2007). Stepping through time : archaeological footwear from prehistoric times until 1800, Zwolle.

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Interní soutěž skupiny Herjan

Slovenská skupina Herjan, jejíž jsem čestným členem, v minulých dnech přišla se zajímavou soutěží – a sice každý přihlášený obdrží pět stránek katalogu švédského Historického muzea (, ze kterých si může vybrat pět nálezů a ty okomentovat.

SHM 5208:1999

SHM 5208:1999. Jantarová miniatura sekerky, nalezená v “Černé zemi” v Birce.

Soutěž je jednoduchý mechanismus s přidanou hodnotou, který přiměje jednotlivé členy ke studiu nálezů. Jednotlivci se při této činnosti mohou přiučit kritickému myšlení a psaní, mohou se mezi sebou porovnávat, a všechny soutěžní příspěvky nadto obohatí celý kolektiv. Nálezy vybrané do této soutěže pocházejí výhradně ze sídlištního kontextu Birky, a jsou tedy jen málo – pokud vůbec – publikované tiskem. Krátký komentář může pomoci zařadit předměty do kontextu jak daného města, tak celé Skandinávie, což mohou – v případě publikování internetovým médiem – ocenit i další zájemci mimo skupinu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zveřejnit svůj příspěvek, kterýžto tímto předkládám k posouzení komunity.

Lamellás vértek Skandináviában

Fordította Füle Dénes.


A birkai harcos rekonstrukciós rajza. Forrás: Hjardar – Vike 2011: 347.

A lamellás vértezet kérdése nagyon gyakori a szakértők és a hagyományőrzők körében is. Személy szerint gyakran találkoztam ezzel a problémával, ezért összegyűjtöttem néhány irodalmi anyagot. Kutatásaim rekonstruálatlan leletekhez vezettek,a gotlandi Snäckgärde-ből, ami nem messze helyezkedik Visby-től. Ezek a leletek nem maradtak fent, de a lelkészként praktizáló Nils Johan Ekdahlnak (1799–1870) hála a leírásuk még ma is fellelhető. Ezért nevezi őt az utókor az „első tudományos gotlandi archeológus”-nak.

Az egyetlen oka a leletek eltűnésének nem más,mint az idő. Majdhogynem kétszáz éve már, hogy meglelték őket. Ezidő alatt végleg eltűntek. Az irodalmi anyag ezen maradványokhoz nehezen hozzáférhető és szinte ismeretlen a tudósok számára, nem beleértve a svéd kutatókat. Csupán ennyit sikerült találnom: 1826-ban, négy darab csontvázat rejtő sírt tártak fel Snäckgärde-nél (Visby, Land Nord, SHM 484), és a legérdekesebb ezen négy sír közül a 2-es illetve a 4-es számú sírhely (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

A 2-es sír: Észak-Dél tájolású csontvázas,kerek sírhalom kövekkel körberakva. A tememetkezési melléklet egy vasfejsze, egy deréktájt elhelyezkedő gyűrű, két nem átlátszó gyöngy a nyaktájékon és “néhány páncéldarab a mellkason” alkotta (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

A 4-es sír: Kelet-Nyugati fekvésű szintén csontvázas, kerek sírhalom, 90 centiméter magas, süllyesztett tetővel. A halmon belül egy 3m × 3m (?) nagyságú mészkőkoporsó helyezkedett el. A halott jobb vállán egy kör alakú melltű volt fellelhető, míg deréktájt egy övről származó karikát jegyeztek le. További felszerelés egy fejsze és „néhány páncéltöredék” (några pansarfjäll) a mellkason.

A feltárt leletekre hivatkozva kijelenthetjük, hogy két férfit temettek el a fegyverzetükkel. Természetesen nem tudjuk kijelenteni pontosan milyen védőpáncélról van szó, de úgy tűnik lamellás, különképp ha az analógiákat és a töredfékek említését hozzuk fel bizonyítékul (Thunmark-Nylén 2006: 318). Az idő behatárolása sem egyszerű. Lena Thunmark-Nylén mindkét páncélt megemlítette a Viking kori Gotlandról szóló publikációiban. A tű és övmaradványok szintén a Viking időkre utalnak. Mégpedig, a legfontosabb árulkodó jelek, azok a fejszék–Ekhdal rajzai alapján a 2-es számú sírban található fegyver nem más, mint egy szélesfejű fejsze, míg a 4-es számú sírból származó szintén fejsze, melynek nyelét bronzzal díszítették. A 2. sír fejszéjét a késői 10. illetve a koria 11. századra datálhatjuk, míg a másik fejsze díszítőelemei a 11. században voltak elterjedtek (Thames, Langeid és egyéb helyek Gotlandon, lásd a további cikkemben: “Two-handed axes“). Logikus következtetésnek tűnik, hogy mindkét sírhely ugyanabban az évszázadban készült, bár fellelhető néhány apróbb különbség az elhelyezkedésükben és a felépítésükben.


A birkai leletegyüttesnél talált láncszemek és lamellák. Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Kjell Persson által.

Skandináviában csak egy lamellásvértet (vagy inkább darabok) ismertek, Birkából (pl. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 és mások). A lamellák szétszórtan helyezkednek el az ún. Helyőrség résznél (Garrison/Garnison) és nagyjából 720 darab sorolható ide (a legnagyobb 12-ből állt). 267 lamella besorolható és 8 különböző típusra osztható, amik feladata a test különböző részeinek védelme lehetett. A feltételezés szerint a birkai páncél védelmet nyújtott a mellkasnak, hátnak, vállaknak, hasnak egészen a térdig lefelé (Stjerna 2004: 31). A vért a 10.század első felében készülhetett (Stjerna 2004: 31). A tudósok egyetértenek a nomád eredetében, mégpedig a Közel- vagy Távol-Keletről eredeztethető, s a legközelebbi párhuzam Balyk-Sooki felszereléssel vonható. (pl Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) szerint a páncél inkább szimbolikus erővel bírt, mintsem harcban használták volna („Ezen fegyverek rendeltetése bizonyára más volt,mint katonai vagy praktikai használat“). Dawson (2013) nézőpontja nem egyezik, s azt vallja, hogy a vért rosszul lett értelmezve, mivel csak a 8 típusból 3 alkalmas lamellának, és a valós lamellák száma nem elegendő a mellvért felére sem. Arra következtet, hogy a Birkából származó lamellák csupán újrahasznosított hulladékok. A snäckgärdei páncél fényében, amit Dawson könyve nem tartalmaz, ezt a kijelentést meggondolatlannak tartom.


A rekonstruált birkai páncél a Balyk-Sook-ban található vértek alapján. Hjardar – Vike 2011: 195.

Az emberek gyakran hiszik azt, hogy sok lelet található a középkori Oroszország területéről. Valójában csak néhány maradt fent a 9.-11. századból és a birkaihoz hasonlóan ezeket is keleti importnak minősíthetjük (Sergei Kainov szóbeli közlése; lsd.: Kirpichnikov 1971: 14-20). Ezen korai időszakból a leletek Gnezdovo-ból és Novgorod-ból származnak. Az orosz anyag [11.-13. sz] sokkal több, 270 leletet tartalmaz. (lsd.: Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Bár érdemes megjegyezni, hogy a 13. század második feléig a láncingtöredékek száma négyszer több mint a lamellás vértből származóé, ami arra utal,hogy a láncing volt a domináns páncélviselet az akkori Oroszországban (Kirpichnikov 1971: 15). Valószínűsíthető, hogy az középkori orosz Viking lamellásvért Bizáncból származtatható, ahol gyakori páncéltípus volt már a 10. században az olcsóbb előállításnak köszönhetően (Bugarski 2005: 171).

Megjegyzés a hagyományőrzőknek

A lamellás vért nagyon elterjedt az újrajátszók körében. Néhány rendezvényen akár a páncélok több mint felét is kitehetik.A főbb érvek a használata mellett:

  • Olcsó előállítási költség
  • Több védelem
  • Gyorsabb előállítás
  • Jó megjelenés

Míg ezek az érvek érthetők, ki kell emelni, hogy ezeknek a vérteknek nincs helye a viking hagyományőrzők körében. Az érvet, miszerint ezeket vérteket a ruszok használták, megdönthetjük egyetlen ténnyel: még a lamellás vértek legnagyobb elterjedése idején is is négyszer többen használtak láncinget. S ami a legfontosabb, a lamellás típusú vértezetet importálták. Ha megtartjuk azt az alapötletet, hogy az újrajátszó felszerelését átlalános dolgoknak kell alkotnia, akkor világossá válik, hogy ez a fajta páncél a bizánci- illetve a nomád karaktereknél kap szerepet. Hasonlóképp a bőrlamellás vértekhez.

Példa egy jól rekonstruált lamellásra. Viktor Kralin.

Másrészt a Birkából és Snäckgärdeből származó leletek bizonyítják, hogy ezen fajta felszerelések előfordulhattak Kelet-Skandináviában. Mielőtt levonnánk bármiféle következtetést, fontos megjegyezni, hogy Gotland és Birka erős befolyása alatt állt a Bizánci-birodalomnak és Kelet-Európának. Ez is bizonyítja a keletről származó tárgyi leletek felhalmozódását, amik egyébként nem ismertek Skandináviában. Bizonyos szempontból furcsa is lenne, hogy nem állnának rendelkezésre ezek a maradványok, amikor gyakoriak voltak Bizáncban. Ez azonban nem azt jelenti, hogy ez a fajta páncél gyakori volt ezen a területen. A lamellás vért elkülőnítendő az északi harcos hagyományoktól és az etipusú Balti területeken talált páncéloktól egészen a 14. századik (Thordeman 1939: 268269). A láncing tekinthető a leggyakrabban használt védőfelszerelésnek a viking korban, szintúgy mint a középkori Oroszországban. Ez az állítás azzal bizonyítható, hogy láncszemeket is találtak Birkában (Ehlton 2003)Tekintettel a lamellás előállítására skandináv és orosz területeken, nincs bizonyíték,ami alátámasztaná hogy ilyesmi megtörtént valaha is s az eféle elkészítés valószínűtlen.

Ha a lamelláris tolerálható a viking hagyományőrzésben, akkor:

  • a karakternek rusznak vagy Balti országból származónak kell lennie
  • limitálni kell a jelenlétét (egy csapatban egy lamellás, vagy 4 láncingesre jusson 1 lamellás)
  • csakis fém lamellák,a bőr és a lézerrel vágott nem elfogadott
  • a birkai, gnezdovoi vagy novgorodi leletekkel kell azonosnak lennie (nem pedig visbyből származóval)
  • nem kombinálható skandináv komponensekkel, pl. csatokkal.

A páncélnak úgy kell kinéznie,mint az eredetinek és ki kell egészülnie korhű felszereléssel, mint például a rusz típusú sisak. Ha az “Igen a lamellás vértekre” vagy “Nem a lamellás vértekre“ nézőpontokra osztjuk a vitát, ignorálva a “Igen a lamellásakra (kompromisszumokkal) lehetőséget“, én az ellenzők táborát erősítem. És mi a te véleményed?

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Felhasznált irodalom

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online:

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online:

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Kostýmové pasy

Po úspěšné sérii takzvaných inspiromatů, která byla vzpruhou českého reenactmentu, se vracíme s novou výzvou – kostýmovým pasem. Tento pas si lze představit jako krátký dokument, ve kterém reenactor popisuje zdroje, které použil při tvorbě každé části svého kostýmu, společně se svým přístupem a obrázky svého kostýmu.

Takovýto dokument je užitečný jak pro samotného reenactora, tak i pro ostatní – reenactor si jednoduše může sjednotit svůj kostým, může se poučit ze svých chyb, inspiruje a může dostat zpětnou vazbu od komunity. Je také nutné podotknout, že v některých zemích jsou kostýmové pasy standardem, a v případě účasti na některých akcích je kostýmový pas nutností.

Pokud chcete svůj pas zveřejnit a stát se inspirací pro ostatní, pošlete dokument, prosím, na email

Monika Baráková
A 9th century woman from Bj 515, Birka


Artis Āboltiņš
Mid-11th century Lathgallian


Samuel Grolich
Bohatý muž z Birky, 10. stoletísamo1


Marianne Tóvinnukona
A Greenlandic woman, 1000–1500 AD


Данилов Е.В.
Варяжский наёмник в Византии, XI век


Skupina Marobud
Inspiromat, Norsko, 10. století


Lamellenrüstungen der Wikingerzeit

Übersetzt von Johannes Bühling.


Rekonstruktion eines Kriegers aus Birka, entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 347.

Das Thema Lamellenrüstungen ist unter Fachleuten und Reenactoren gleichermaßen diskutiert. Ich selbst habe mich bereits mehrmals mit diesem Thema auseinandergesetzt und Literatur gesammelt. Bei meinen Nachforschungen stieß ich auf praktisch unbekannte Funde aus Snäckgärde, das in der Nähe von Visby auf Gotland liegt. Die dortigen Funde existieren heute nicht mehr, aber wurden vom Priester Nils Johan Ekdahl (1799-1870), der auch „der erste wissenschaftliche Archäologe Gotlands“ genannt wurde, beschrieben.

Der Grund dafür, dass die Funde aus Snäckgärde unbekannt sind, ist, dass sie vor beinahe 200 Jahren entdeckt und mittlerweile verschollen sind. Die Literatur über sie ist kaum verfügbar und nicht-schwedischen Gelehrten zumeist gänzlich unbekannt. Alles, was ich finden konnte, war folgendes: Im Jahr 1826 wurden vier Gräber mit Skeletten an einem Ort namens Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484) untersucht. Am Interessantesten sind die Gräber Nummer 2 und 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318).

Grab Nummer 2: Grab mit einem Skelett ausgerichtet in Süd-Nord-Ausrichtung, Sphärischer Hügel gesäumt mit Steinen. Die Grabbeigaben bestehen aus einer eisernen Axt, einem Ring nahe der Hüfte, zwei opaken Perlen im Halsbereich und „einigen Teilen einer Rüstung auf der Brust“ (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Grab Nummer 4: Grab mit einem Skelett in Ost-West-Ausrichtung, sphärischer Hügel, 0,9 Meter hoch, mit eingefallener Spitze. Im Hügel war ein Sarg aus Kalkstein mit den Maßen 3m auf 3m (?). Eine Gewandnadel wurde an der rechten Schulter des Toten gefunden. Auf Hüfthöhe wurde ein Ring des Gürtels entdeckt. Weitere Ausrüstungsstücke waren eine Axt und „mehrere Schuppen einer Rüstung“ (några pansarfjäll), die auf der Brust gefunden wurden.

Aus den Überresten des Begräbnisses kann angenommen werden, dass beide Männer mitsamt ihrer Rüstungen in diese Grabhügel gelegt wurden. Natürlich können wir nicht sicher sagen, welche Art Rüstung es war, aber augenscheinlich scheint es sich um Lamellenrüstung gehandelt zu haben – besonders aufgrund der Analogien und der Erwähung von Schuppen (Thunmark-Nylén 2006: 318). Die Datierung gestaltet sich problematisch. Lena Thunmark-Nylén erwähnte beide Rüstungen in ihren Publikationen über das wikingerzeitliche Gotland. Die Broschen und Gürtelfragmente deuten ebenfalls auf die Wikingerzeit hin. Jedoch sind die Äxte am Wichtigsten – gemäß Ekhdals Zeichnungen handelt es sich bei der Axt aus Grab Nr. 2 um eine Breitaxt, während die Axt aus Grab Nr. 4 einen mit Messing verzierten Stiel hatte. Die Breitaxt könnte aufs Ende des 10. oder den beginn des 11. Jahrhunderts datiert werden, während ein mit Messing beschlagener Griff eine Eigenheit einiger Äxte des frühen 11. Jahrhunderts ist (Themse, Langeid und andere Orte auf Gotland, siehe hierzu meinen Artikel „Two-handed axes“). Es erscheint logisch anzunehmen, dass beide Gräber im selben Jahrhundert errichtet wurden, obwohl es einige kleine Unterschiede hinsichtlich Konstruktion und Ausrichtung der Gräber gibt.


Die Halle von Birka mit den Funden von Kettenringen und Lamellen. Entnommen aus Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Von Kjell Persson.

In Skandinavien ist bis jetzt lediglich eine Analogie von Lamellenrüstungen (oder eher Fragmenten) bekannt – aus Birka (siehe z.B. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 u.a.). Die Lamellen waren weit über die sog. Garnison verteilt und alles in allem handelt es sich im 720 Stück (das Größte hiervon bestand aus 12 Lamellen). 267 Lamellen konnten analysiert und in 8 Typen unterteilt werden, die vermutlich dazu dienten, verschiedene Teile des Körpers zu schützen. Es wird angenommen, dass die Rüstung aus Birka Brust, Rücken, Schultern, Bauch und die Beine bis zu den Knien schützte (Stjerna 2004: 31). Die Rüstung wird auf die erste Hälfte des 10. Jahrhunderts datiert (Stjerna 2004: 31). Gelehrte stimmen überein, dass sie nomadischen Ursprungs ist und aus dem Nahen oder Mittleren Osten stammt und dass die größten Parallelen zu Balyk-Sook bestehen (z.B. Dawson 2002Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) vermutet, dass die Rüstung sowie andere herausragende Objekte nicht zum Kampf gefertigt wurden, sondern symbolischen Charakter hatten („Der Grund, diese Waffen zu besitzen, war sicherlich ein anderer als ein kriegerischer oder praktischer“). Dawson (2013) steht dem teilweise entgegen und behauptet, die Rüstung sei falsch interpretiert worden, da nur drei von acht Typen tatsächlich Lamellen hätten sein können und die Anzahl echter Lamellen nicht für einen halben Brustpanzer ausreiche. Seine Schlussfolgerung ist, dass die Lamellen aus Birka lediglich Stücke wiederverwerteter Schrott sind. Im Licht der Rüstungen von Snäckgärde, die nicht in Dawsons Buch enthalten sind, erachte ich diese Behauptung als vorschnell getroffen.


Rekonstruktion einer Birka-Rüstung auf der Basis der Balyk-Sook-Rüstung. Entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 195.

Viele denken oft, es gäbe viele Funde aus dem Gebiet des alten Russlands. Tatsächlich gibt es allerdings nur wenige Funde aus der Zeit des 9. bis 11. Jahrhunderts und wie die Beispiele aus Birka können auch diese als Importwaren aus dem Osten interpretiert werden (persönliche Unterhaltung mit Sergei Kainov; siehe Kirpichnikov 1971: 14-20). Aus diesem frühen Zeitraum stammen die Funde beispielsweise aus Novgorod. Das russische Material, das auf das 11. bis 13. Jahrhundert datiert werden, ist sehr viel ausgiebiger und umfasst über 270 Funde (siehe Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Jedoch ist es wichtig, anzumerken, dass bis in die zweite Hälfte des 13. Jahrhunderts die Anzahl der Kettenpanzerfragmente um das vierfache höher ist als die Anzahl der Lamellenrüstungsfragmente. Dies deutet darauf hin, dass das Kettenhemd der vorherrschende Rüstungstyp im Gebiet des alten Russlands war (Kirpichnikov 1971: 15). Mit hoher Wahrscheinlichkeit stammte die alten russischen Lamellenrüstungen der Wikingerzeit aus Byzanz, wo sie aufgrund der einfacheren Konstruktion und der niedrigeren Kosten bereits im 10. Jahrhundert überwiegend auftraten (Bugarski 2005: 171).

Ein Hinweis für Reenactoren

Die Lamellenrüstung ist mittlerweile sehr beliebt unter Darstellern. Auf manchen Festivals und Veranstaltungen sind mehr als 50% der anzutreffenden Rüstungen Lamellenrüstungen. Die Hauptargumente für deren Benutzung sind:

  • niedrigere Produktionskosten
  • bessere Schutzwirkung
  • schneller herstellbar
  • sieht gut aus

Obwohl diese Argumente verständlich sind, muss betont werden, dass Lamellenrüstung in keinster Weise für das wikingerzeitliche Reenactment tauglich ist. Dem Argument, dass dieser Rüstungstyp von den Rus gebraucht wurde, kann mit dem Fakt begegnet werden, dass selbst zur Zeit der größten Ausbreitung von Lamellenrüstungen in Russland die Anzahl der Kettenrüstungen noch immer viermal höher war. Außerdem waren Lamellenrüstungen Importware. Wenn wir die grundlegende Idee beibehalten, dass Reenactment auf der Rekonstruktion typischer Objekte basieren sollte, dann muss klar sein, dass Lamellenrüstung nur für Byzantinisches und Nomaden-Reenactment verwendbar ist. Dasselbe gilt auch für Lamellenrüstungen aus Leder.

Ein Beispiel einer gut rekonstruierten Lamellenrüstung. Viktor Kralin.

Auf der anderen Seite deuten die Fragmente aus Birka und Snäckgärde darauf hin, dass dieser Rüstungstyp im ostskandinavischen Raum auftreten konnte. Bevor wir eine Schlussfolgerung treffen, müssen wir bedenken, dass Birka und Gotland Gebiete mit starkem osteuropäischem und byzantinischem Einfluss waren. Dies ist auch der Grund für die Häufung von Artefakten östlicher Herkunft, die anderweitig nicht aus Skandinavien bekannt sind. Es wäre seltsam, wenn wir diese Funde nicht hätten, besonders aus der Zeit, in der sie in Byzanz populär waren. Dies bedeutet jedoch nicht, dass Lamellenrüstungen in dieser Region häufig vorkamen. Lamellenrüstungen passen nicht zur nordischen Kriegertradition und Rüstungen dieser Art traten im Baltikum bis ins 14. Jahrhundert auf (Thordeman 1939: 268-269). Kettenrüstung kann sowohl im wikingerzeitlichen Skandinavien als auch im alten Russland als der vorherrschende Rüstungstyp erkannt werden. Diese Behauptung kann durch den Fakt verifiziert werden, dass auch in Birka selbst Kettenringe gefunden wurden (Ehlton 2003). Hinsichtlich der Produktion von Lamellenrüstungen im skandinavischen und russischen Gebiet gibt es keinen Beleg, der darauf hindeutet, dass die Rüstung dort produziert wurde. Daher ist eine solche Produktion höchst unwahrscheinlich.

Wenn Lamellenrüstung im wikingerzeitlichen Reenactment gedulded werden soll, dann

  • muss der Darsteller eine baltische oder Rus-Darstellung betreiben.
  • muss die Rüstung in begrenzter Anzahl verwendet werden (1 Lamellenrüstung pro Gruppe oder auf 4 Kettenhemden in der Gruppe).
  • sind nur Lamellen aus Metall erlaubt, nicht solche aus Leder oder sichtbar gelasterte.
  • müssen die Funde mit Birka (oder Novgorod) übereinstimmen, nicht mit Visby.
  • kann die Rüstung nicht mit skandinavischen Komponenten wie z.B. Schnallen kombiniert werden.

Die Rüstung muss wie das Original aussehen und muss durch passende Ausrüstung wie z.B. einen russischen Helm ergänzt werden. Wenn wir in einer Debatte zwischen den zwei Positionen „Ja zu Lamellenrüstungen“ und „Nein zu Lamellenrüstungen“ entscheiden müssten – ignorieren wir die Position „Ja zu Lamellenrüstungen (aber ohne die eben genannten Punkte in Betracht zu ziehen)“ einmal – dann wähle ich die Option „Nein zu Lamellenrüstungen“. Was ist eure Meinung?

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online:

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online:

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

Two-handed axes


For all my reenactment career (ca. 10 years), I encounter so-called Dane axes, two-handed axes used in second lines on the battlefields. These weapons are very popular and terrifying and the same time. What the most problematic part of fighting with this kind of weapon is the fact that modern warriors tend to implement their own ideas of what works on modern battlefields and they avoid of those ideas, which are, in their opinion, not functional. Historical background of this weapon is put aside, when the weapon is replicated and used; simply because modern rules of fighting are different and historical background is unknown or unattractive to many warriors.

There are many kinds of early medieval axes that could be considered as two-handed; however, there is no strict line between one-handed and two-handed axes and we can only judge by our common sense. This short overview will discuss two main types of two-handed axes that were used in Scandinavia; this time, we disregard Byzantian axes, Baltic axes of Kirpičnikov type IV etc., however, they can be added in the case of interest. I am absolutely aware of the fact that some reenactors and modern warriors will disagree with the result of this article. In such a case, please feel free to write your comments below and to bring your evidence.


A replica of the type M, made by Petr Floriánek, carried by Petr Váka. Courtesy: Radka Opočenská.


In this chapter, axeheads, shafts and methods of fixing will be discussed.

Petersen’s axe typology.

Axehead (Petersen type M)

When talking about a “Dane axe”, we actually refer to axeheads of Petersen type M. The type M was introduced around ca. 950 and it was so popular it was used from England to Russia until 13th century (Petersen 1919: 46–47). The type was developed from older types of Scandinavian axes (like F, G, H), due to the need for bigger war axes that occured in 10th century in big part of Europe. One of the reasons can be associated with the fact that protective parts of war gear were used more often; Petersen type M should be seen as a reaction to usage of maille and helmets, or better, to the centralisation of power.

Petersen type M is defined as an iron broad axehead with expanded, wedge-shaped and very thin (usually 2–5 mm) blade and projecting lugs on either side of the head. Axes of type M from Birka are 20–22 cm long, 16–18 cm broad and they weigh 385–770 grams (Vlasatý 2016). 12 axes of type M from Danish graves are ca. 13–24.6 cm long and ca. 10–21.7 cm broad (Pedersen 2014: 131–134, Find list 2). Three Icelandic Petersen type M axes are 16–24 cm long and ca. 13–22 cm broad (Eldjárn 2000: 69, 346). Russian axes belonging to the type M are 17–22 cm long, 13–20 cm broad and they weigh 200–450 grams (Kirpičnikov 1966: 39). Baltic axes of the same type are 12.5–23.5 cm long and 12–22.5 cm broad (Kazakevičius 1996: 233). 13 Polish axes of type M (IIIA.5.1 and IIIA.5.3 according to Kotowicz) are 13.6–21 cm long, 11–20.6 cm broad and they weigh 200–450 grams (Kotowicz 2014). The given weight of axes is only partial; many axes are rusted, but the original weight can be counted from the amount of iron material that remained in axes to the present days. Vike (2016: 96–97) speaks about six Norwegian axes (13.2–21.3 cm long and 15.3–25.3 cm broad) that weigh 273–603 grams in current state, and the author calculates that original axes could weigh 600–800 grams. It has to be said that Petersen type M is a superbly well designed weapon, in which the material is perfectly and purposefully distributed.

The most massive example I am aware of comes from Wetrowo, Kaliningrad Region. The size of the axe, which is now deposited in Berlin, is quite impressive – 23 cm in length and 33 cm in width. Another big axe was found in the River Thames (see here); it is 24.4 cm long, 28 cm broad and it weighs 966 grams. It is needed to point out that such big axes are very rare. It has to be said that there are at least three phases in the evolution of the type M; the older versions are smaller and have narrower necks, while the more recent are bigger and more massive (see the chart). M1 subtype has 20-25 mm high neck, while M2 subtype has 25-35 mm high neck and M3 subtype has 35-50 mm high neck (Atgāzis 1997: 56). The type M is often mistaken for Petersen type L, which was developed at the same time (Petersen 1919: 45–46). Generally speaking, the type L is shorter (ca. 11–20,5 cm) and narrower (ca. 6.5–17 cm). Nevertheless, some bigger examples of the type L (like B 9694) can be easily mistaken, since they have average sizes of the type M. It is true that the line between types L and M is very narrow sometimes (and artificial!), but both types have their own specific nuances, when it comes to proportions (as well as the symmetry and thickness) of the blade, the neck and the eye.


The scheme of an inhumation grave from Köpingsvik, 11th century. Taken from Svanberg 2003: 75, Fig. 30.

It has to be mentioned that “In the 10th cent. in the northern part of our continent, especially after Christianisation, the number of axes in graves increases significantly. They often belonged to persons of lower social position. As a rule, they were the only military equipment of the dead” (Kotowicz 2013: 51-52). Piotr Kotowicz (2011: 52) pointed that axes became “a symbol of the warrior’s profession” by that time. It is true that most of axeheads are found alone in graves; on the other hand, I was able to collect at least 19 Scandinavian graves that contain axehead of type M together with another type of weapon or riding equipment (the list is here) – the spearhead is the most common second weapon (13), as well as shield boss (9), sword (7), the second axe (3), weapon knife (2) and arrows (2). In these graves, riding equipment occur in 11 cases. What is more, two Gotlandic axes of Petersen type M were put to graves with men wearing lamellar armours (Snäckgärde, SHM 484, see this article). That’s why I tend to say that Petersen type M axeheads are indicators of the high status, or at least warrior status.

A considerable number of Petersen type M axeheads are decorated. The decoration (often consisting of a cross) can be distinguished into five types:

  1. engraved ornaments. The axe from Blichowo (Kotowicz 2013: 44, Fig. 4; see here) has the butt carved with a Greek cross.
  2. punched dots and grooves. This type can be seen on one axe from the River Thames (Paulsen 1956: 87, Abb. 32; see here). Vertical pairs of grooves can (or could) be seen on axes from Kongsgården (Rygh 558; C 3210; see here) and Lednica (Sankiewicz – Wyrwa 2013: cat. no. 81; grooves are now invisible, see here).
  3. inlay. The axe from Hultsjö (SHM 737; see here) is inlayed with ornaments (including cross) in silver. The same method can seen on the axe from Skensta (SHM 6814; Paulsen 1956: 112, Abb. 48; see here) or the axe from Gislevold (C33109; see here). This method of decoration seems to be particularly popular in Finland, with at least three examples inlayed with silver found in Posio (KM 24379; Paulsen 1956: 116, Abb. 50, see here), Humikkala (KM 8656:H47:5; Paulsen 1956: 117, Abb. 51; see here) and Köyliö (Kotowicz 2013: 49, Fig. 9; see here).
  4. overlay. The famous axehead from Botnham (Ts 11937; see here) is decorated with Ringerike ornament in gold. The grid to which gold was hammered is still visible.
  5. The last kind of decoration is special and it covers so-called “axes with crosses” – axes with blades decorated in their inner parts with incised Latin crosses (and sometimes with grooves as well). There are 5 Scandinavian finds of the type with open blades, the list can be seen here; all of them are dated to the second half of the 10th century. Another example comes from the vicinity of Plock, Poland (Kotowicz 2013: 51, Fig. 11; see here).

Examples of decoration. From left: the axes from Thames, Skensta, Hultsjö, Bothamn and Närke. Taken from Hjardar – Vike 2011: 163.

There are at least two Swedish axes (Nässja, SHM 5237; Tåby, SHM 6126) that prove the mixing of Scandinavian and Eastern traditions. These two axes have Petersen type M blades, but instead of projecting lugs, they have an egg-shaped or rounded middle piece (sides the eye for the shaft) and a projecting butt with round or square cross-section. The closest analogy of Swedish pieces comes from Turaidas Pūteļi, Latvia (Atgāzis 1998: 71. att.,3). Axes like these show how variable this kind of weapon is, combining two functional elements into one piece.

Schematic pictures of both methods.

The axehead could be made by at least two methods. On the beginning of both methods, there was an iron ingot or a welded billet containing iron plates of different quality. The material could be folded several times for better quality. Afterwards, the body of the axehead was shaped. The first method, the easier one, is about forging the rough shape, splitting the frontal part, inserting the high-carbon steel blade and punching the eye for the shaft in the end. The second method lies in forging the rough shape in unwrapped (opened) symmetrical or asymmetrical shape – without the need to punch the eye for the shaft – and welding the frontal part, splitting the frontal part and inserting the high-carbon steel blade. On some examples, the ridge formed by inserted blade is very visible. In both cases, some finishing touches might be needed, as well as decoration, polishing, sharpening etc.

Very good example of the first method can be seen in the video below:

Axehead (Lunow type)

In my recent article “Axes from Birka“, I discussed a very interesting type of axehead, so-called Lunow type. The type is characteristic with its massive and long T-shaped blade, sometimes with four projecting lugs on either side of the head and a small butt.


The distribution of Lunow type. Taken from Michalak – Kotowicz 2014: 112. Fig. 5.

Michalak and Kotowicz (2014: 112) register 22 finds of this type, coming from what is now Denmark, Germany, Poland, Russia and Sweden. It seems that the centre of this type was situated in Greater Poland, Brandenburg and Pomerania. They can be dated to ca. 940–1050 AD. Sizes varies between 13–21.4 cm × 13–29 cm. The best known examples were found in Lunow, Brandenburg an der Havel and Poznań-Dębiec. However, this type seems to be quite popular in Scandinavia; there are 9 examples, mainly from Denmark and Sweden, including axes from Birka (SHM 35245:95), Haithabu (two examples), Over Hornbæk (grave BPW), Rosenlund (grave KR), Suderbys (SHM 11128), Lindholm Høje (grave 2149), Ulbjerg and Lund. The examples from Birka and Lund are very similar to the best known specimens from Poland and Germany; they are decorated with silver and copper inlays as well, the rest consists of typologically similar axes. I would like to suggest that examples from Dolmer and Trelleborg should be included among the rest as well, as they belong to the same tradition. The full list of Scandinavian finds with sizes can be seen here. Similarly to some axes of Petersen type M, the example from Rosenlund was found together with a sword, a spearhead, a shield-boss, stirrups and spurs.


Some axes of Lunow type 1 – Poznań-Dębiec (Luboń), Poland; 2 – Brandenburg an der Havel, Germany; 3 – Lunow, Germany; 4 – Lund, Sweden; 5 – Birka, Sweden; 6 – Over Hornbæk, Denmark; 7 – Lindholm Høje, Denmark; 8 – Haithabu, Germany; 9 – Suderbys, Gotland, Sweden; 10 – Rosenlund, Denmark.


The question of shafts is problematic, since there are not so many complete examples from the period and those that survived are not well known. Let’s begin with the length.

Sankiewicz and Wyrwa (2013: 7778) made probably the most comprehensive list of complete axe shafts from early, high and late medieval Europe. From their list and some other finds these authors were probably not aware of, a very interesting result arises:

  • 2460 cm: 16 examples (20.78 %)
  • 6090 cm: 51 examples (66.24 %)
  • 90+ cm: 10 examples (12.98 %)

The length of 6090 cm (mainly 7080 cm) is the most common and both aforementioned and many other researchers consider this length to be a standard; Kirpičnikov (1966: 28) suggests 80 cm to be an average length, as well as Mäntylä (2005: 110) gives the length of 7090 cm and Kotowicz (2008: 447) writes that shafts varied between 60 and 80 cm. They agree on the statement that longer shafts should be seen as two-handed. In our simplified list, there are 9 examples of shafts longer than 90 cm, consisting of shafts from Staré Město grave 163/51 (94 cm; 9th century), Behren-Lübchin (94 cm; 12th century), Lednica no. 85 (97 cm; 9501050 AD), Novyja Valosavičy (100 cm; the end of 10th century – the beginning of 11th century), Lednica no. 84 (107.5 cm; 11th century), Kirkkomäki (108 cm; 11th or 12th century), Pahošča (110 cm; the end of 10th century – the beginning of 11th century), Vorma (111 cm; 13th century), Břeclav (115 cm; 9th or 10th century, see here) and Stóri-Moshvoll (around 120 cm; 9th or 10th century). What is more, three Petersen type M axes found in Lough Corrib probably had shorter shafts, around 80 cm, as well as other finds, axes from the River Robe and the River Shannon (see here). As will be mentioned in following chapters, these lengths are most likely typical for two-handed shafts of battle axes.

Some axes with shafts: 1 – Vorma, 2 – Lednica (no. 84), 3 – Kirkkomäki, 4 – Lough Corrib.

Vike (2016: 107–108) points out that Slavic tradition used shafts simply made of young trees of various shapes, but Scandinavian tradition consisted of shafts made by splitting of massive log. Thanks to this method, shafts were (relatively) straight and hard. In spring and summer 2016, I made a research on what species of wood were used to construct shafts in Middle Age Europe (the result can be seen here – this research is not complete!). The result is that combination of hard and light wood growing in the vicinity of the site was the desired quality of the shaft material. Evergreen wood species were used very rarely (only 1 example). The most common species are hornbeam (61 examples; 28.37 %), maple (44 examples; 20.47 %), ash (36 examples; 16.74 %) and oak (19 examples; 8.84 %). Hornbeam was particularly popular in Poland, while maple seems to be universal in whole Europe.


Shafts of Slavic (number 1) and Scandinavian traditions (number 2). Taken from Vike 2016: 108, Fig. 14.


Cross section of shaft fragments of axes from Lundehall and Langeid.

Shafts of three Petersen type M axes from Lough Corrib were made of cherry wood, as well as the fragment of wood found with type M axe from Langeid. The shaft of axe from Vorma is made of spruce. Shafts of axes from Lednica are made of hornbeam (no. 85) and maple (no. 84). The most common wood species found in Viking Age Scandinavia as materials of axe shafts are maple (6 examples: 2× Barshalder, 2 × Sønder Onsild, 1 × Grimstrup, 1× Træhede), birch (4 examples: 2× Oseberg, 1 × Reykjavík, 1 × Sønder Onsild), linden (2 examples: Gulli), alder (1 example: Fyrkat), elm (1 example: Nyrbo), oak (1 example: Gulli), beech (1 example: Haithabu) and cherry (1 example: Langeid).

The eye usually has an oval, egg (droplet) shaped or round cross section. Sizes of eyes varies between ca. 24.2 cm × 24.2 cm (Polish: 2.4–4.2 cm × 2–2.8 cm, Russian: 3.5 × 2–2.5 cm, Baltic: 3 × 2–4,22 cm). From my experience, most shafts have droplet shaped cross section and preserved fragments of shafts prove it.

Due to state of preservation, the most of decorative elements of shafts consist of metal. There are only two kinds of such a decoration, including:

  • plate ferrules in the upper part of the shaft. The meaning of such a ferrule is obvious – it makes the axe firmer in the strained part and makes the axe to look more splendid. The problem was recently described by Vegard Vike (2016).
    • made of iron. An iron ferrule was found with the Petersen type E axe from Hemse (Hemse annex; SHM 5645; see here), but is now missing. Another one was found with Petersen type M in a 11th century grave in Bilczewo, Poland (see here). For more Polish, Russian and Hungarian analogies from different periods, see Kotowicz (2008: 451453).
    • made of brass/bronze. Six examples of this decoration were found in Norway (C 24243, C 25583, C 27132, C 29866, C 57235, C 58882see here). The ferrule of axe from Langeid is made of rectangular plate that is 0.5 mm thick; the plate is nailed to shaft with 12 brass nails (11 mm long, 2.5 mm thick). It has to be mentioned that a slight layer of wood under the ferrule was removed, so there is no visible step between the undecorated part of shaft and the decorated one. At least two Norwegian ferrules (C 27132, C 29866) have four projections in the lower part peeping under the axehead. Another eight examples come from Gotland (SHM 484 Gr. 4, SHM 4815, SHM 7785:93aSHM 8064:196SHM 14855, SHM 14885, SHM 19273, SHM 22297). There are three more finds discovered in the River Thames, one of them is ornated with rich motives and has 9 projections in the lower part (see here). Another example of brass ferrule comes from Klincovka, Kaliningrad Region (see here, I am indebted to Piotr Kotowicz for this information). There are at least two finds of decorated shaft wrapping of brass plate from 10th century Latgalian graves in Lithuania (see here and here, Kotowicz 2008: 452453).
    • made of silver. A very nice example comes from Kalihnovščina, Nothern Russia (see here). The ferrule is placed below the axehead and ends in four cross-shaped projections in the lower part.
  • a butt or a ferrule on the bottom part of the shaft. The only find of the butt comes from Barshalder (SHM 27778: 11, see here). It is also said that a metal ferrule or a ring that was located on the bottom of the shaft was found in one of mounds in Berufjord, Iceland (Eldjárn 2000: 348).

Dominant types of brass/bronze fitted shafts. Taken from Vike 2016: 105, Fig. 12.

However, the shafts were decorated by carvings as well, but such a decoration is much less likely to survive. An example of a carved shaft is one of axes from Rybitwy-Ostrów Lednicki (Kotowicz 2014: Cat. no. 586). Shafts were also decorated by runic inscriptions that we can detect in Scandinavia in the period 200-1500 AD.

The map covers axeheads (metal and stone) and shafts with runic inscriptions in the period 200-1600 AD.

Fixing of the axehead to the shaft

There are two major methods, how axeheads were fixed. The first one is mounting the axe head from the tapered bottom. This method could be combined with a kind of securing of the axehead, for example with leather. The second method lies in mounting from the upper end of the shaft and securing the axehead with a wooden or metal wedge or nail. Both methods were used in the Viking Age Europe; for example, the first one can be seen on one of Oseberg axes and on many axes from Lednica and Mikulčice. Since the upper end has to be thicker and forms so-called forskapti (for example axes from the River Robe and the River Shannon), the first method can be easily recognized. Axes with shafts decorated with ferrules were mounted from the upper end, but the wedges do not occur in their case; some metal fitting could serve as external wedges. Even though wedges are not common, we can find some evidence for both wooden and metal wedges. Three axes from Lough Corrib were secured with wooden wedges, as was probably the axe from Hallingby (C 25583). Petersen type M axe from Ballinderry Crannóg was secured with a wooden wedge and a metal nail (see here). Petersen type M axes from Velo Vestre (C 24243) and Hunninge (SHM 19273) are also secured with metal spikes. One axe from Lednica (no. 102; Sankiewicz – Wyrwa 2013: 204205; see here) is secured with a metal wedge. The recently found axe from Hårup, Denmark, was secured with one big nail that goes through the eye (see here). Pedersen (2014: Pl. 4, 21, 32, 57) shows at least 4 more Danish axes secured with metal wedges, including the axe from Trelleborg.


Three main methods of fixing of the axehead to the shaft, Taken from Vike 2016: 109, Fig. 15.


sheath suspension axes

Suggested variants of suspension of wooden sheaths. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

In one of my previous article, I mapped all finds of Viking Age axe sheaths (see here). To sum up, there are 13 finds of wooden sheaths from Haithabu, 2 finds from Schleswig, 2 finds from Norway, 2 finds from Dublin, two Norwegian finds and 1 from Novgorod. They belong to two types and are made of alder, beech, birch, juniper, oak, pine, spruce, yew and willow wood. Moreover, there is an antler sheath found in Sigtuna. In our context, the most interesting sheaths come from Schleswig; one sheath is decorated with two pictures of two-handed axes, one of them belonging to the Petersen type M. Thus, the function of this object is clear. The second sheath from Schleswig could belong to an axe with 235 mm long edge. There is no doubt that sheaths like these served to protect blades from blunting and rust.

Literary sources

Sagas and chronicles contain some pieces of information that can be useful for comparing with what we know from archaeology. The most importantly, we can learn how two-handed axes were called, used and perceived.

It should be said in the first place that Old Norse people did not call these axes “Dane axes”. Petersen type M axes, together with axes of type F, belong to a broader term breiðøx. Literary sources work carelessly with terms, so it is sometimes hard to say which passage refer to two-handed axe. Terms like þunnsleginn øx (“axe that is hammered thin”), háskeptr øx (“long-handled axe”) or simple “big axe” are small clues that can refer to two-handed axes. Let’s have a look on The Saga of the Sworn Brothers (Fóstbræðra saga), where we can find typical passages:

Þorgeirr had a broad axe, a mighty weapon, keen-edged and sharp, with which he had sent many a man to dine [in Valhalla].” (ch. 3)

Bjarni forged a broad axe for Þormóðr, according to his will. The axe was hammered right down to the cutting edge, had no weal to obstruct it and was thus extremely sharp.”  (ch. 23)

Even though Þorgeirr’s axe is a mighty broad axe, he uses it as a one-handed weapon in fight (for example ch. 8). As the result, to be sure we refer to two-handed weapons, we have to pick passages about breiðøxar that are held on both hands; even this approach can be wrong, because warriors, in case they had no shields, used weapons with both hands (see for example here or here). In such a way, only two axes in sagas can be named as two-handed – Hel, the axe of Óláfr Haraldsson (Saint Óláfr) and his son Magnús the Good, and Rimmugýgr, the axe of Skarphéðinn Njálsson.

Literary sources are far from being much descriptive. They contain information only about owning, carrying and fighting with what we could call two-handed axes. As we can see, axes have their own names and are owned by famous people. It corresponds nicely with what we can see from their occurrence in warrior graves and their decoration – Petersen type M axes are markers of the high rank, of a status similar to “hero”, “champion”, “professional warrior”. With no doubt, axes of this type were owned and used by noblemen and their hirðir (“retinues”).

One of the most interesting passages from Old Norse sources can be searched in Saga of Magnus the Good (Magnús saga góða), where King Magnús, just before the battle of Hlýrskógheiðr (1043), throws away his own chain-mail and runs to the array of enemy, starting the battle with two-handed axe Hel (tha axe that used to belong to his father) in his hands. I believe this mention corresponds to depicted fighting scenes that incude two-handed axes:

Then King Magnús stood up, and ordered the war trumpets to sound, and at that moment the Víndland army advanced from the south across the river against him; on which the whole of the king’s army stood up, and advanced against the heathens. King Magnús threw off from him his coat of ring-mail, and had a red silk shirt outside over his clothes, and had in his hands the battle-axe called Hel, which had belonged to King Óláf. King Magnús ran on before all his men to the enemy’s army, and instantly hewed down with both hands every man who came against him. So says Árnórr jarlaskáld:

‘The unsluggish ruler stormed forth with broad axe, and cast off his byrnie; a sword-clash [BATTLE] arose around the ruler of the Hǫrðar [NORWEGIAN KING = Magnús], as the prince clenched both hands around the shaft, and the shaping guardian of heaven [= God] allotted earth; Hel clove pallid skulls.‘’” (ch. 29)

At least two English sources mention “the apologetic gift” of earl Godwin of Wessex given to Harðaknútr, the last Danish king of England, in 1040. The gift consisted of a ship of 80 warriors equipped with gilded “Dane” axes:

Each of them had a gilded helmet on the had, a Danish axe on left shoulder and a spear in right hand.” (William of Malmesbury : Gesta regum Anglorum, II, § 188)

Also, each of them had a chain-mail, a partially gilded helmet, a sword with gilded handle by the waist and a Danish axe, decorated with gold and silver, hanging on the left shoulder. In the left hand, each of them had a shield, whose bosses and rivets were gilded as well, and they had spears in their right hands, the one, which is called atagar in English language.” (Florence of Worcester : The Chronicle)


Axe-bearers from pictures stones from Tängelgårda I and Alskog Tjängvide I, Gotland.

It should be streesed that these are the oldest mentions of the Latin term “Danish axe” (securis Danica), together with the passage from De Miraculis Sancti Eadmundi (ch. 21), written by Hermannus The Archdeacon in late 11th century (“According to Danish fashion, Osgod Clapa had armrings on both hands and gilded axe was hanging on his shoulder.“). It is accepted (see for example DeVries 1999: 217) that Petersen type M came to England during the Conquest of Knútr the Great, and two-handed axes could be weapons of his troops called þingmenn. This elite retinue survived until 1066, as an be seen on the Bayeux Tapestry and skaldic poetry, and these troops were understood as very tough opponents by Norwegians in 1066 (see Úlfr stallari : Lausavísa). DeVries (1999: 217) thinks that English warriors used Petersen type M axes more commonly than Scandinavians. However, the Scandinavian origin of this weapon was still understood, as it was called “Danish axe”. In his major work The History of The English (Historia Anglorum), Henry of Huntingdon, 12th century historian, mentioned the popular story of Norwegian warrior, who killed more than 40 chosen Englishmen with the axe during the Battle of Stamford Bridge (1066):

Here a single Norwegian, whose name ought to have been preserved, took post on the bridge, and hewing down more than forty of the English with a battle-axe, his country’s weapon, stayed the advance of the whole English army till the ninth hour. At last some one came under the bridge in the boat, and thrust a spear into him, through the chinks of the flooring.” (Historia Anglorum, VI, §27; trans. Forester 1853: 209)

The same story, but with slightly different details, can be found in The Anglo-Saxon Chronicle (version C) and Deeds of the Kings of the English (Gesta regum Anglorum) of William of Malmesbury (see here). Even though details vary – in other versions of the story, the axe and the number of slained opponents are missing, the Norwegian is equipped with a chain-mail and the way of his death is different as well – these passages are important proof of the skill of owners of these axes. I have to add that the popular theory that the Norwegian was a berserkr is rather a result of modern creativity.

“Danish axes” occur several times in high medieval sources, mostly in connection with King Stephen of England (Battle of Lincoln 1141; he allegedly fought with the axe until it was broken) and Richard the Lionheart (Battle of Jaffa 1192). Also, they are included in Old French romans in the form hasche Danoise (“Danish axe”).


Irishmen equipped with two handed axes. Topographia Hibernica, Royal MS 13 B VIII, folio 28r.

What is insteresting is the fact that literary sources can show how axes were carried. In connection to “Danish axes”, Latin sources from England contain the phrase in humero dependente (“hanging on the shoulder”), in humero sinistro (“on the left shoulder”) and in sinistro humero pendentem (“hanging on the left shoulder”). In Old Norse literature, there is a quite nice parallel to this phrase, hann hafði øxi um ǫxl (“he had axe across the shoulder”) – one occurrence of the phrase is connected with Skarphéðinn Njálsson, the owner of two-handed axe Rimmugýgr (“Skarphéðinn was foremost. He was in a blue cape, and had a targe, and his axe aloft on his shoulder“; Njáls saga, ch. 92). The aforementioned quote from Florence’s Chronicle is important as well – we can see that warriors could have many weapons, including hanging axes, and could change them. The design of hanging device is unknown and to learn more, experiments are needed. The picture from Hunnestad Monument, a picture from Dynna stone and the pendant from Klahammar show a warrior with his two-handed axe on the right shoulder. Similarly, Varangian guardsmen greeted the Emperor by axes raised on right shoulders:

Guardsmen were holding them in the right hand, leaning the blade against the left wrist. When the Emperor came, they brought up the axes to lean them on their right shoulders. During the time of the name-day of the Emperor, the Varangians saluted him and banged their axes, which emitted rhythmical sound.” (Kotowicz 2013: 52)

Scandinavian depictions of two-handed axes carried on the right shoulder.
Source: Dynna stone, Klahammar pendant, Hunnestad Monument.

Slavic axes called taparøxar (from Slavic topor, “axe”, and Old Norse øx, “axe”) are mentioned in sagas and The Anglo-Saxon Chronicle (version A) sometimes. In sagas (Ljósvetninga saga, Njáls saga, Vatnsdœla saga), they occur as prestigious objects among Norwegian-Icelandic elite. The shape is not know, nor the length of the shaft; however, I believe that Lunow type or Russian types of one-handed axes (like Kirpičnikov types I, II, III) are possible. I think the best mention of the axe comes from Ljósvetninga saga (ch. 2), where it occurs as a gift of jarl Hákon, the ruler of Norway in ca. 970995:

Jarl [Hákon] said he [Sǫlmundr] should first deliver his gifts, a Russian hat to Guðmundr the Mighty and taparøx to Þorgeirr Ljósvetningagoði.


A replica of the axe from Langeid, made by Vegard Vike and Anders Helseth Nilsson.

In literary sources, axeheads and shafts are frequently decorated. We already mentioned English sources, where axeheads are gilded. In sagas, what is interesting is the fact that axes decorated with gold are mentioned as gifts from specific rulers (Haraldr hárfagri, jarl Hákon, Sigurðr Hloðvirsson, Haraldr harðráði) and are given to important Icelanders. It seems that mentions like these are oral formulas – for example, both Þorkell from Vatnsdœla saga (ch. 43) and Þorstein from Þorsteins saga Síðu-Hallssonar (ch. 1) receive øx gullrekna (“gilded axe / axe inlayed with gold”) from Sigurðr Hloðvirsson, jarl of Orkney, and in an analogical manner, both Brandr from Brands þáttr ǫrva (ch. 1) and Halli from Sneglu-Halla þáttr (ch. 10) get in possession of øx gullrekna thanks to generous Haraldr harðráði. My point is that the quantity of mentions is not so important, since it rather reflects features of orally-derived prose of high and late medieval Iceland. If we study material like this in order to get relevant information about weapons, we should focus on what parts of weapons are decorated and what is the context. To sum up, saga literature mentions axeheads decorated with gold (gullrekinn and gullbúin) and shafts covered with silver or iron wrappings (vaf) or plates (spengðr). The “fore-haft” (the part above the axehead) of the axe, that was given to Sneglu-Halli, was decorated with “a big silver knob [silfrhólkr] with a precious stone on it” (Sneglu-Halla þáttr, ch. 10). Let’s say that gold, silver and any other kind of decoration is mentioned as an indicator of the maximum richness and the status, and such a decorated gift is a proof of king’s favour, which gives the importance to the receiver of a gift, the character of the story, and his descendants.

Before we move forward to the next chapter, the last thing – the terrifying aspect of axes – has to be mentioned. Unlike swords, axes are named after Norns, troll-women and monsters etc. in poetry (for example Norn skjaldar, “the norn of the shield”, or brynflagð, “the troll-woman of the chain-mail”, and so on). One of the most illustrative mention I know comes from Halldórr ókristni’s Eiríkrflokkr (st. 7), it says: “slender monsters of the land of Þriði [ÞRIÐI = ÓÐINN, LAND OF ÓÐINN = SHIELD, MONSTERS OF THE SHIELD = AXES] yawned with iron-mouths at people“. In literary sources, axes are often synonyms of awe, brutality or hard power (“Even though we are not lawmen, we will solve the suit with axe butts” says Þorsteinn in my favourite sentence in Vatnsdœla saga, ch. 37). No wonder, because axes are very destructive tools and weapons, designed for chopping and they can not be easily blocked. On the other hand, facing to these deadly weapons is the feature of a brave man.

Depictions (pictorial evidence)

In this chapter, I divided the pictorial evidence between four groups from different areas and periods. Only those axes that resemble Petersen type M were included. Groups are:

  • Bayeux Tapestry. This group contains no less than 20 axes.
  • Scandinavian pictures. This group contains at least 5 axes.
  • Another (Byzantine and Russian pictures). This group contains only 5 depicted axes.
  • High Middle Ages pictures. 12 axes were selected to this group.

To sum up, 42 axes were included. 39 of them are depicted together with men. We can distinguish two basic forms:

  1. standard axes, with the length varying between 3 and 4 feet (91122 cm). Sankiewicz and Wyrwa (2013: 76) suggested the length of approximately 3 feet and 6 inches (107 cm). Axes of this length are usually depicted in the fight. 36 depicted axes belong to this form.
  2. above-standard axes, with very long shafts reaching to the head of the wielder. Edge and Paddock (1988: 31) calculated the length to 4 or 5 feet (122152 cm). The axe depicted on Byzantine ivory plaque seems to be even longer. The context suggests they were used as symbols during ceremonies; these symbols are important for stressing the crucial persons in the piece of art and their sizes could be disproportionally enlarged. On the other hand, axeheads are not enlarged, so we can assume these symbolic axes did in fact have long shafts. 6 depicted axes belong to this form.

Axes of the first form seem to be weapons of renowned warriors. As the rule, wielders of axes are tall. In 23 cases, warriors with axes wear a better form of body protection (chain-mails, scale armours, gambesons) or noble clothing. Similarly, in 25 cases, warriors have helmets. Together with axes, 11 swords and 8 shields are depicted, what is in agreement with aforementioned statements (warriors could have many weapons […] and could change them). One axeman holds a blowing horn. Two depicted men from pictorial evidence are described as Leofwine Godwinson and King Stephen of England. On the contrary, five axes are shown in hands of men not dressed in armour; two of them seem to be peasants, not warriors.

A considerable number of warriors (12) hold the axe in the left-hand forward grip; however, we can find some men with the right-hand forward grip (8). It is speculative whether the artists wanted to show the real fighting techniques or the perspective of period style was more important. To avoid any misleading result, let’s say that the owners knew how to use these axes in the most effective way and probably changed the grip in order to gain the advantage.

Regarding the second form of two-handed axes, we can try to count all the contexts of their usage. Harold Godwinson is depicted to hold his axe during the meeting with messengres of Duke William. In two cases, axes are used during a meeting of King Edward the Confessor and Harold Godwinson. Another two axes are shown when Harold Godwinson is offered the English crown. In all five cases from Bayeux Tapestry, long two-handed axes are connected with the English ruling power, King Edward the Confessor and Harold Godwinson. The maker of the Tapestry probably wanted to stress their nationality and status by giving them the typical weapon (on the contrary, Normans are always depicted with swords as symbols). Finally, the sixth axe is depicted on a small Byzantine ivory plaque, dated to the 10th or 11th century (see here). The plaque shows a man in underpants, holding the axe in the right hand and (Petersen type X) sword in the left hand. The axehead seems to have the similar design to what we previously called “open blade”. A similar design is shown at the miniature axe from Avnsøgård, Denmark. In my article “Axes with crosses“, I agreed with Kotowicz (2008: 447-448, Note 16), who put these “open bladed” axes in connection with pelekophori (“axe-bearers”), Varangian guards. It seems probable this kind of axe served for ceremonial greeting of the Emperor, as mentioned above.

The most of depicted axes of both types seem to be top-mounted, since the shafts are thicker in the lower part. At least three (high medieval) pictures shows bottom-mounted axes. No visible decoration of both axehead and shafts is visible; the colour of axeheads can be interpreted in many ways. The bronze axe amulet from Haithabu shows the shaft with a large knob (the curved bottom end of the shaft).

A note for reenactors

A replica of the type M, made by Scott Roush.

We can clearly see that original two-handed axes were used in completely different way than modern versions. The most visible difference is the length of the shaft, causing the need to fight in the first line with the lacking protection of limbs (gloves). Modern versions of two-handed axes are based on 6 aforementioned axes with very long shafts, which are not shown to be used on the battlefield. Such an approach is an ignorance of the majority (34) axes and archaeological material. In the real fight, two-handed axes require a lot of free space, so they have to be placed in the first line or on the side of the formation. The sharp axe is almost unstoppable, destroying both shields and bodies. The placing in the first line and the shorter shaft have to be compensated by quality armour that reduces the risk of mortal wounds. However, there are no period gloves able to give the protection against sharp weapons. From my experience, I can say that a man with a 110 cm long axe has to be enormously movable, in order to be safe and effective. If we are talking about the real fight, stopping in front of the enemy line is the worst idea, the best option is to run forward and attack. A combination of two-handed axe and a shield passively hanging in front of the warrior, which is a common trend today, is ineffective in the real fight (it can be pierced with a spear anytime), slows down the warrior and has no real support in historical sources (on the Bayeux Tapestry, warriors had shields on their backs). The act of deploying two-handed axes always has a great morale impact on both sides, and probably occured in special cases. As a result, warriors with two-handed axes, leaders, and their retinues belonged to the heaviest armoured infantry and the most skilled troops that occured on late Viking Age and high medieval battlefields.


A replica of the type M, made by Ronan Jehanno.

To be fair, modern versions (with 2.5 metres being the maximum length I have seen) are perfect weapons for a modern way of fight and its rules. In the “Eastern style”, rules are set to be “dead” after the first proper hit into the areas covered with armour – the system that is illogical from the historical perspective. Long two-handed axes are good for this purpose, as well as the hooking of shields and weapons. That’s why we should draw a very clear line between what is period and what is modern. However, when we make compromises, I tend to advise the length of the axe that reaches to the chest or the chin of the wielder. Such a length allows the wielder perfect control of the weapon. In any case, the length should be referential, not standardized to the particular number.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.



The Anglo-Saxon Chronicle = The Anglo-Saxon Chronicle. Edited and tranlated by Michael Swanton, New York 1996.

Florence of Worcester : The Chronicle = The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations; comprising annals of English history, from the departure of the Romans to the reign of Edward I. Translated by Thomas Forester, London 1854. Online. Latin version can be reached here.

Henry of Huntingdon : The History of the English (Historia Anglorum) = The chronicle of Henry of Huntingdon. Edoted and traslated by Thomas Forester, London 1853. Online. Latin version can be reached here.

Hermannus The Archdeacon : Miracles of St. Edmund (De Miraculis Sancti Eadmundi) = Hermanni archidiaconi liber der miraculis sancti Eadmundi. Edited by Thomas Arnold. In: Memorials of St Edmund’s Abbey, vol. 1, London, 1890, 26-92. Online.

William of Malmesbury : Deeds of the Kings of the English (Gesta regum Anglorum) = William of Malmesbury’s Chronicle of the kings of England. Translated by John Allen Giles, London 1847. OnlineLatin version can be reached here.

Njal’s Saga (Njáls saga) = Njal’s Saga. Translated by Robert Cook. In: The Complete Sagas of Icelanders III Reykjavík, 1997 : 1–220. Icelandic version of the saga can be reached here.

The Saga of Magnús the Good (Magnús saga góða) = Sagan af Magnúsi góða. Edited by N. Linder an H. A. Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar III, Uppsala 1872. Online.

The Saga of the Sworn Brothers (Fóstbræðra saga) = The Saga of the Sworn Brothers. Translated by Martin S. Regal. In: The Complete Sagas of Icelanders II, Reykjavík, 1997 : 329–402. Icelandic version of the saga can be reached here.

The Saga of the People of Ljósavatn (Ljósvetninga saga) = Ljósvetninga saga. Edited by Benedikt Sveinsson, Reykjavík 1921. Online.

The Saga of the People of Vatnsdal (Vatnsdœla saga) = Vatnsdœla saga. Edited by Einar Ól. Sveinsson. In: Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík, 1939, 1–131. Icelandic version of the saga can be reached here.

The Saga of Þorsteinn Síðu-Hallssonar (Þorsteins saga Síðu-Hallssonar) = Þorsteins saga Síðu-Hallssonar. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit XI, Reykjavík 1950. Icelandic version of the saga can be reached here.

The Tale of Brand the Generous (Brands þáttr ǫrva) = Brands þáttr ǫrva. Edited by Einar Ól. Sveinsson and Matthías Þórðarson. In: Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Icelandic version of the story can be reached here.

The Tale of Sarcastic Halli (Sneglu-Halla þáttr) = Sneglu-Halla þáttr. Edited by Jónas Kristjánsson. In: Íslenzk fornrit IX, Reykjavík, 1956: 261–295. Icelandic version of the story can be reached here.


Atgāzis 1997 = Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā // Archeologija un etnogrāfija XIX. Riga: 53-63.

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Master Thesis, Latvijas Universitāte.

DeVries 1999 = DeVries, Kelly (1999). The Norwegian invasion of England in 1066, Woodbridge.

Eldjárn 2000 = Eldjárn, Kristján (2000). Kuml og haugfé : úr heiðnum sið á Íslandi, Reykjavík.

Edge – Paddock 1988 = Edge, David – Paddock, John Miles (1988). Arms and Armour of the Medieval Knight, London.

Hjardar – Vike 2011 = Hjardar, Kim – Vike, Vegard. Vikinger i krig, Oslo.

Kazakevičius 1996 = Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.

Kirpičnikov 1966 Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Kotowicz 2008 = Kotowicz, Piotr N. (2008). Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów. In: “Ad oderam fluvium”: księga dedykowana pamięci Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra: 441–465. Online.

Kotowicz 2013 = Kotowicz, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55. Online.

Kotowicz 2014 = Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Mäntylä 2005 = Mäntylä, Sari (2005). Broad-Bladed Battle-Axes, Their Function and Symbolic Meaning. In: Rituals and Relations. Studies on the Society and Material Culture of the Baltic Finns, Helsinki: 105–130.

Michalak – Kotowicz 2014 = Michalak, Arkadiusz – Kotowicz, Piotr N. (2014). Wczesnośredniowieczne cmentarzysko z okolic Bukowca w powiecie międzyrzeckim, czyli o pewnym odkryciu w archiwum w Wünsdorfie. In: Wielkopolskie Sprawozdania Archeologiczne, t. 15: 107–124.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

Petersen 1919 = Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

Sankiewicz – Wyrwa 2013 = Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2013). Topory średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Lednica. Online.

Svanberg 2003 = Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.

Vike 2016 = Vike, Vegard (2016). «Det er ikke gull alt som glimrer» – bredøkser med messingbeslått skaft fra sen vikingtid. In: VIKING – Norsk arkeologisk årbok, LXXIX, Oslo: 95–116. Online.

Vlasatý 2016 = Vlasatý, Tomáš (2016). „Sekeru s sebou“ – katalog seker z Birky, komentář a srovnání [“Carrying the axe” : a catalogue of axes from Birka, a commentary and comparison]. Projekt Forlǫg Reenactment a věda. Online.


A 14th century depiction of both handed axe from Novgorod. Taken from Paulsen 1956: 99, Abb. 39.