Nášlapní ježci

Při listování v publikacích o nálezech z Haithabu / Hedeby jsem narazil na zajímavost, o které jsem doposud věděl pouze málo – nášlapné ježky (lat. tribulus, česky též „vraní noha“, viz terminologii v Žákovský 2009: 115). V Haithabu bylo objeveno celkem osm kusů. Nášlapní ježci se obecně „skládají ze čtyř různě dlouhých a profilovaných ramen, která jsou uspořádána tak, aby při vhození hvězdice na zem čnělo vzhůru vždy jedno její rameno. (…) Účinnost ježků byla někdy zvyšována i jednostrannými nebo oboustrannými zpětnými háčky na koncích ramen. Tyto háčky měly za úkol ránu zasazenou útočníkovi rozšířit a tím zesílit krvácení, dále měly znemožnit vytažení ježka z rány. Nebudeme asi daleko od pravdy, pokud budeme uvažovat i o natírání hrotů jedem nebo jejich znečišťování fekáliemi.” (Žákovský 2009: 121–122). Zpětné háčky lze detekovat také u nálezů z Haithabu. Ramena (bodce) nalezených ježků jsou dlouhá 30–70 mm (Westphalen 2002: 246, Taf. 91:25–27).

haithabu

Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: Taf. 91:25–27, Nr. 5954, Nr. 5951, Nr. 5952.

haithabu2

Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Schietzel 2014: 581.

ježek_haithabu

Masivní ježek vystavený v muzeu v Haithabu. Autor fotky: Jan Mudruňka.

Nášlapný ježek je defenzivní zbraní, která se užívala od antiky až do novověku např. při opevňování táborů nebo obraně měst. Jedná se o účinnou zbraň vůči pěchotě i kavalérii. První písemná zmínka o nasazení ježků se vztahuje k bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.), kdy je měl použít perský král Dareios III. proti makedonským jednotkám (Michalak 2011: 275; Westphalen 2002: 246). Spisy Gaia Julia Caesara a Flavia Vegetia Renata svědčí o tom, že ježky přejala i římská armáda, což je podloženo archeologickými nálezy z německého Passau-Niedernburgu a skotského Newsteadu (Trimontium) (Michalak 2011: 275–276; Westphalen 2002: 246; Žákovský 2009: 115–116). Řada badatelů uvádí, že v období raného středověku ježci mizejí, aby se znovu objevily ve vrcholném pozdním středověku (např. Westphalen 2002; Žákovský 2009) – faktem však je, že se poměrně často zmiňují v byzantských válečných pojednáních (včetně praktických poznámek o jejich rozmístění, následném sběru a případné obraně proti takové zbrani) a občas i vyobrazeních (Michalak 2011: 275–276, 285, Ryc. 1:2). Michalak (2011: 276) se domnívá, že právě z Byzance se tato zbraň rozšířila do Evropy. Badatelé se shodují, že hlavním těžištěm této zbraně bylo 14.–17. století (Michalak 2011: 277–280; Žákovský 2009: 121). O používání nášlapných ježků v tomto mladším období se můžete dočíst v práci Petra Žákovského „Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie“.

Pokud se vrátíme k ježkům z Haithabu, je potřeba říci, že jejich přiřazení k vikinskému materiálu provází obtíže. Přestože Michalak (Michalak 2011: 277) je považuje za rané doklady používání ve středověké Evropě a datuje je do období existence vikinského osídlení v Haithabu (nejpozději do 2. pol. 11. století), jiní autoři vyjadřují pochybnosti, protože ježci byly objeveni v nehlubokých vrstvách (Schietzel 2014: 581; Westphalen 2002: 246). V praxi to znamená, že mohou být mladšího data.

Je překvapující, že žádný z autorů, jejichž práce jsme dosud citovali, nezmínil skandinávské literární památky, v nichž lze nalézt zajímavé paralely. Stará severština ježky označuje jako hersporar. Pro účely tohoto článku jsem vybral tři nejzajímavější literární zmínky, přičemž zájemce o další zmínky odkazuji na H. Falka (1914: 198; § 102).

Nejstarší zpráva, která toto slovo obsahuje, pochází ze Ságy o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (kap. 6–7), která věrohodně popisuje dobývání Bergenu roku 1135 (ačkoli samotná sága byla zapsána zhruba o sto let později):

Král Harald plul na západ podél pobřeží a shromáždil velké vojsko, a proto se té zimě říkalo „davová zima“. Harald doplul do Bjǫrgvinu na Štědrý večer a zakotvil ve Flóruvázích. Kvůli posvátnosti toho času nechtěl bojovat na Vánoce. Král Magnús připravil město na boj. Na Hólmu vztyčil katapult a nechal vyrobit železné řetězy a dřevěné zátarasy, které položil přes záliv od královského dvorce. Nechal ukovat ježky a rozprostřít je po Jónsvellech. Z Vánoc nebyly slaveny více než tři dny, během kterých se nic nevyrábělo. A poslední den Vánoc dal král Harald zatroubit k postupu vojska. O Vánoce se jeho vojsko rozrostlo o devět set mužů. Král Harald slíbil králi Óláfu Svatému, že výměnou za vítězství postaví ve městě na vlastní náklady Óláfův kostel. Král Magnús postavil svůj šik u dvora Kristova kostela, zatímco král Harald vesloval nejprve k Norðnesu. Ale když to král Magnús se svými lidmi spatřil, obrátili se směrem k městu a ke konci zátoky. A když procházeli ulicemi, mnoho měšťanů odbíhalo do svých dvorů a domovů, a ti, kteří se vydali přes pole, naběhli na ježky.

Další zprávu představují Činy Dánů Saxona Grammatika (oddíl 6.5.9, napsáno kolem roku 1200) , který píše o ježcích v souvislosti s mýtickým příběhem o Starkaðovi. Starkað podle příběhu dobýval ruské město, ale jeho obránci použily ježky. Dánové však byli natolik důmyslní, že obuli dřeváky, díky kterým jim ježci neublížily. Ježci jsou popsáni jako „hřebíky nezvyklé ostrosti“, které mají „čtyři hroty, jež jsou uspořádány tak, že ať jsou hozeny na jakoukoli stranu, pevně stojí na třech stejných nohách“.

Další zmínku zachycuje takzvané Královské zrcadlo, příručka vytvořená pro následníka norského trůnu kolem roku 1250. V 38. kapitole, která popisuje boj na pevnině i na moři, se můžeme dočíst následující:

Na lodi může být k užitku mnoho zbraní, které nemají využití na pevnině, s výjimkou pevností a hradů. Na lodi jsou dobré dlouhé kosy a bradatice s dlouhými ratišti, bitevní břevna a praky na holích, oštěpy a všechny další druhy vrhacích zbraní. Dobré jsou také kuše, luky a všechny druhy střelných zbraní, avšak uhlí a síra jsou nejdůležitějšími ze všech zbraní, které jsem teď zmínil. Odlévaní ježci z olova [blýsteyptir hersporar] a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi. 

Ze zprávy o bitvě o Bergen z roku 1135 vychází najevo, že ježci jsou železné a kované, stejně jako ježci nalezení v Haithabu. Nejbližší analogie, která je mi známa, pochází z ölandské pevnosti Eketorp (Eketorp III), která byla opuštěna kolem roku 1200. V Eketorpu bylo nalezeno celkem 24 kusů ve 3 různých typech (Michalak 2011: 277; Sandstedt 1998: 208). Úplně jiný pohled by v budoucnu mohl přinést nově nalezený ježek z dánského (dnes německého) protoměsta Sliasthorp, který by se mohl datovat nejpozději do 10. století. Jeden fragment nášlapného ježka byl nalezen také v Yorku (Období 3, 850–900, katalogové číslo 3944; viz Ottaway 1992: 244, 472, 1067, 1108). Olovění ježci, kteří jsou zmíněni v Královském zrcadle, jsou zcela jistě specificky norskou zbraní, protože byly archeologicky zachyceni v Norsku – jedná se o ježky s olověným jádrem, do něhož je zasazeno čtyři až pět železných hrotů (Ahrens 2012: 149; Petersen 1915: 5–8, Fig. 1–3).

eketorp

Nášlapní ježci z Eketorpu III. Převzato z Michalak 2011: 287, Rys. 3:12–16, dle Sandstedt 1998: 208.

Ježek nalezený v severoněmeckém Sliasthorpu. Fotku pořídila Univerzita v Aarhusu.

V rámci tohoto kontextu je datování ježků z Haithabu nesmírně složité. Ukázali jsme si, že jde o zbraň, která má dlouhou historii. V raném středověku se však, a to i přes její jednoduchost, ve většině Evropy s výjimkou Byzance neobjevuje mezi archeologickými nálezy nebo v literárních památkách. Ukázali jsme si, že ježci se mohly dostávat do módy již ve 12. století, což ve své práci dokládá také Sven Ahrens (2012: 147–148). V severském prostředí, ve kterém nebyl kavalérní boj prioritou, byly ježci používáni proti pěchotě při obraně pevností, měst a při námořním boji. Haithabu bylo opevněno tzv. Polokruhovým valem (Halbkreiswall), který mohl být k vojenským účelům využíván i po zániku města, a tak je pouze otázkou, zda můžeme ježky datovat do vikinského období, nebo je přiřadíme k mladšímu a analogicky bližšímu materiálu. Pokud by se dokázalo prokázat, že nalezení ježci z Haithabu, Sliasthorpu a Yorku náleží do vikinského období, poupravila by se naše představa o podobě raně středověkého boje.


Použité prameny a literatura:

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Saxo Grammaticus: Činy Dánů (Gesta Danorum). Det Kongelige Bibliotek. Online zde.

Sága o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (Magnúss saga blinda og Haralds gilla). Snerpa. Online zde.

AHRENS, Sven (2002). En fotangel fra Bjørvika og fotangelens lange militære historie. In: Norsk Maritimt Museum Årbok 2012, 143-160. Online.

FALK, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.

MICHALAK, Arkadiusz (2011). „[…] i konie […] były niezawodnie zniszczone“. Rzecz o tribulusach, czosnkach i kruczych stópkach. In: O. Ławrynowicz, J. Maik, P. A. Nowakowski (red.). Non sensistis gladios! Studia ofiarowane Marianowi Głoskowi w 70. rocznicę urodzin, Łódź, s. 275–287. Online.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Theodor (1915). Kongespeilets blýsteyptir hersporar. In: Det Kongelige Norske Videnskabers Selskabs Skrifter 6, 1–8. Online.

SANDSTEDT, Fred (1998). Vapen. In: K. Borg (red.). Eketorp-III. Den medeltida befästningen på Öland. Artefakterna, Stockholm, 190–211.

SCHIETZEL, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

WESTPHALEN, Petra. Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster 2002, 227–228.

ŽÁKOVSKÝ, Petr (2009). Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada archeologická (M) 12-13, 115–132. Online.

O potřebě změny pravidel

Před jistou dobou jsem sepsal příspěvek „Stagnace českých historických akcí“, který vyvolal značnou pozitivní i negativní odezvu. Vyjadřuji v něm nesouhlas s rekonstrukcí, která se nezakládá na pramenech. Ve článku kladu důraz na to, že každý reenactor by měl podniknout svůj vlastní výzkum a přizpůsobit svůj kostým k danému roku a dané oblasti. Přestože mnohé myšlenky byly dlouhosáhle propírány na Facebooku, cílové skupiny, kterým byl příspěvek určen, článek neoslovil. Proto bych se chtěl vyjádřit k opačnému přístupu, poněkud radikálnějšímu, ale dle mého soudu lépe odpovídajícímu současné situaci.

Jak jsem již naznačil ve zmíněném článku, doba vikinská je spíše zidealizovaným obdobím. Reenactoři, kteří se mu věnují, z neznalosti dobových reálií často podléhají iluzím. Oblíbenou praktikou není dokazování pravosti a autentičnosti, nýbrž poukazování na nedostatek znalostí a odkazování na skupinové autority. V praxi si tento přístup můžeme ukázat na modelové situaci:

Reenactor 1: „Jsou krpce dobové? Lze jej pokládat za autentické?
Reenactor 2: „Nevíme jistě. Pokud vím, nálezy krpců z doby vikinské neexistují, ale lze je objevit mezi staršími dánskými nálezy a etnologicky je lze doložit po celém světě.
Reenactor 3: „Já jsem slyšel, že dobové jsou. XY mi to říkal a prý viděl nějaké nálezy. Navíc jsou z kůže a ta se, jak známo, špatně dochovává. Klidně se mohly nosit a my to ani nevíme.

Přístup, který zastává reenactor 3, lze jednoznačně označit za špatný a zhoubný: odkazuje se na prostředníka namísto toho, aby podnikl vlastní výzkum, a především používá argumentační klam nedostatku znalostí, kterým obhajuje autentičnost. V mnoha případech člověk s tímto přístupem rezignuje na samostudium, protože „zkrátka všechno mohlo být možné“ a autentičnost nelze prokázat. A je úplně jedno, že z doby vikinské máme stovky nalezených bot, z nichž ani jedny nejsou krpce …

Poté tu máme další efekt, odvolávání se na chyby ostatních. Názorný příklad:

Reenactor 1: „Proč používáš krpce, když se nenašly?
Reenactor 2: „Nosí je i XY, tak proč bych nemohl já?

I tento přístup je zhoubný, protože dochází k cyklení a neautentické předměty jsou používány stále dokola a dokola.

Dalším velice častým argumentem k autentičnosti předmětu je nálepka “volná rekonstrukce”. V mnoha případech si pod tímto označením můžeme představit regulérní šizení, díky kterému reenactor nemusí do předmětu investovat tolik peněz nebo času. Názorným příkladem mohou být tašvice s kostěným knoflíkem, které se nepoužívaly a které jsou jednodušší na výrobu než tašvice s průvlečkou. Před každou volnou rekonstrukcí je třeba nastudovat problematiku a pohybovat se v rámci uvěřitelných tvarů, ornamentů apod. Dalším názorným příkladem může být tento:

Reenactor 1: „Nebyly původní kaftany z hedvábí s bronzovými knoflíky?
Reenactor 2: „Já jsem radši zvolil vlnu. Je to volná rekonstrukce.

Uvedené příklady jsou bohužel velice časté. Obecně lze říci, že zastánci těchto přístupů ovládají argumentační klamy a spíše než důvody, proč dělat věci lépe, hledají způsoby, jak obhájit výsledky svého snažení, ať je jejich autenticita jakákoli. Osobně tento přístup nazývám „pocitovou rekonstrukcí“ a dle mého názoru je typický právě při rekonstrukci období, pro něž je množství pramenů omezené a která se vyznačují tím, že existuje tolik interpretací, kolik je reenactorů samotných. Zatím jsem se setkal s obhajováním autenticity následujícího typu:

1) odkazování na vědecký diskurz a konkrétní prameny
1.1) odkazování na neznámé či známé skupinové autority
1.2) odkazování na dokumenty, obrázky
2) poukazování na nedostatek znalostí
2.1) poukazování na chyby ostatních, na nízkou kostýmovou úroveň akce či nedostatek financí
2.2) poukazování na volnou rekonstrukci, nižší technickou náročnost (např. nalezené převracené boty jsou technicky složitější než krpce, což znamená, že „krpce jsou teoreticky autentické“)
2.3) poukazování na fakt, že žádná rekonstrukce není a nemůže být stoprocentní a že badatel není cestovatelem v čase

Je samozřejmě pochopitelné, že ne každý má čas, chuť nebo mozkovou kapacitu na samostatné vzdělávání v oblasti dobových reálií. Z toho důvodu by měli zapracovat velitelé skupin, ale zejména dosud opomíjení organizátoři jednotlivých akcí. Domnívám se, že jsou to právě oni, kteří mohou pomoci se změnou přístupu a příklonu k autentičnosti. Dle mého názoru to lze provést několika mírně radikálními, ale férovými a opodstatnitelnými kroky:

1) Není možné na akci, která sama sebe nazývá historickou, přijímat jakýkoli kostým. Každý kostým musí být podroben bližšímu ohledání, což je časově náročné. Organizátoři si mohou vyžádat fotky kostýmů předem, nebo mohou před začátkem akce sestavit komisi, která bude schvalovat kostýmy jednotlivých skupin. V současné době panuje takový trend, že kdokoli může na historickou akci přijít v čemkoli a bude přijat (viz bod 2). V mnoha případech organizátoři nejsou schopni plnit výstrojní podmínky své vlastní historické akce.

2) Je praxí, že organizátoři nechtějí účastníky akce buzerovat nároky na dobovost, protože se strachují, že jakýkoli konflikt by mohl oslabit již tak malou komunitu. Domnívám se, že uzrál čas a do řad komunity v posledních několika letech přišlo mnoho mladých zájemců, kteří úroveň autenticity spíše poškodili nežli vylepšili. Proto bych na organizátory rád apeloval, aby se neobávali každým rokem nastavovat tvrdší podmínky, díky kterým by vymizely předměty a kombinace předmětů, které nemají oporu v pramenech. Se svými kolegy jsem se shodl, že doba na kompletní výměnu kostýmu je dva roky, a pravidla by s tímto měla počítat.

3) Je potřeba se shodnout na tom, že kožené lamelové zbroje nejsou tolerovatelné ve vikinském reenactmentu. Stejně tak by se mělo dojít k závěru, že na každou vikinskou skupinu je tolerovatelný určitý počet kvalitně provedených kovových lamelových zbrojí. Obecně by se měly stanovit limity toho, co je přípustné a co není. Není možné a tolerovatelné, aby se na akcích pohybovali jedinci s desítkami amuletů kladiv u krku. Stejně nepřípustné jsou rohy nošené u pasu nebo nezakryté obarvené vlasy. To se týká i použití krpců, zástěr s pevně našitými ramínky bez broží, tzv. danaxů na toporech delších než 130–150 cm, pytlovitých oděvů s širokými rukávy, sešívaných širokých kalhot a jiné.

4) S tím souvisí i to, že tyto kostýmní nároky je třeba vizualizovat. Přiložením obrázků, které budou znázorňovat akceptované kostýmy, se udají jasné požadavky, které budou tím spíše splnitelné i vymahatelné. Je pravda, že tímto krokem hrozí uniformnost kostýmu, ale pevně věřím, že rozdílné barvy látek a různé kostýmové doplňky dokáží jednotlivé kostýmy odlišit.

5) Do určité míry by se mělo vrátit ke kořenům a napravovat chyby v úplných začátcích. Na akce jezdíme proto, abychom poznali jinou kulturu, a tu nepoznáme tak, že budeme neustále online na mobilech, budeme pít pivo z plastových lahví a zakusovat chleba z igeliťáku. K tomuto účelu by měla být určena plastová policie.

6) Mám pocit, že v poslední době boj přitvrzuje. Proto zvažuji nad tím, že bychom měli zavést “maršály”, rozhodčí ozbrojené holemi/praporky, které zakročí ve sporných momentech nebo odstaví/důrazně napomenou člověka, který zjevně neumí kontrolovat svou zbraň. Díky nenáročnosti tohoto úkolu mohou tyto maršály ztvárňovat i ti, kteří se z nějakého důvodu nezapojují do boje. Bezpečnějšího boje lze dosáhnout také používáním autentičtějších a lépe vypadajících ochranných prvků.

7) Mnoho účastníků akce včetně organizátorů událost navštěvují z důvodu relaxace, což jim rozhodně nelze mít za zlé. V mnoha případech však festivaly připomínají festivaly hudební nebo skautské tábory. Bitva je jediným hromadným bodem programu, zbytek akce je víceméně individuální a volný. Osobně se snažím o to, aby se na akcích pořádaly i nějaké vedlejší aktivity, které dle mého soudu patří k rekonstrukci a které rozšiřují naše znalosti. V rámci zlepšování kostýmů by mohly být vypsány soutěže o nejlepší kostým v mužské i ženské kategorii. Prakticky chybí dobová hudba a řemesla. Cestu vidím v tom, že zúčastněné skupiny mohou pomoci s organizací akce tím, že připraví svůj vlastní program.

Toto je z mé strany zřejmě všechno. Těchto sedm bodů se mi již dlouho honilo hlavou a impulsem pro jejich sepsání byl festival Rusborg. Jedná se o největší ruskou raně středověkou akci. Právě pravidla na ruských festivalech jsou známa tím, že jsou velice přísná, a Rusborg není výjimkou. Ale odměnou jsou fotky s nádhernými kostýmy a překrásnou dobovou atmosférou, kterou na našich akcích můžeme jen stěží hledat. Z konverzací s organizátory těchto východních akcí vyplynulo, že naše festivaly považují víceméně za fantazy, k čemuž se bohužel musím připojit. Dokažme jim i sami sobě, že máme na víc!

Sekery s kříži

valgard_sekera

Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

KATALOG
Naleziště Odborná
literatura
Fotka
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.


ZDROJE:

BRØNSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Výroba piva v době vikinské

Tento článek jsem napsal těsně před loňskými Vánocemi a zveřejnil jej na těchto stránkách. Díky velké pozitivní odezvě jsem se rozhodl článek umístit i na tyto stránky, v mírně upravené podobě.

Na začátku článku se zabývám druhy alkoholických nápojů, které staří Seveřané konzumovali, a v druhé polovině popisuji pravděpodobný postup vaření piva. Rád bych poděkoval Václavu Štursovi, který mi se psaním této části ochotně pomáhal.

Zájemce o staroseverské stolování odkazuji také na článek (který mám k dispozici):

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

Článek o výrobě piva si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

 

 

Ochrana končetin: tehdy a dnes

Každý dnešní bojovník má potřebu chránit si ruce a nohy, které potřebuje ve svém reálném životě. Přesto se domnívám, že je možné chránit si je dobovým způsobem a neuchylovat se k replikování předmětů, které nemají předlohu v archeologických nálezech. Mnoho lidí dnes nosí pod kalhotami chrániče kolen, které nejsou vidět a zároveň poskytnout dostatečnou ochranu.

NáholeniceV současné době se rozmáhá trend kožených nátepníků a náholenic pobitých kovovými pásy. Argumentuje se tím, jde o dobovou ochranu, ale pojďme se podívat na archeologické nálezy. Jediná dochovaná ochrana končetin ve Skandinávii byla nalezena v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do let 600 – 700. Zbroj z tohoto hrobu je ale sporná, protože ji dřívější badatelé interpretovali jako ochranu těla. Pásové náholenice a nátepníky jsou rovněž vyobrazeny na těle (nejspíše bulharského) jezdce ze džbánu nalezeného v rumunském pokladu ze Nagyszentmiklós ze 7. století.

Bojovník na džbánu ze Nagyszentmiklós.

To znamená, že se jistá ochrana končetin používala mezi evropskou válečnickou aristokracií v průběhu 7. století, to je však stěží vypovídající pro dobu vikinskou. Hjalmar Falk ve své knize Altnordische Waffenkunde [Staroseverské vyzbrojení] pokládá za pravděpodobné, že se používal “jistý druh železné ochrany kolen” již v době vikinské, což zakládá na rodovém příjmí járnkné (viz FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde, Kristiania 1914: 188-190). Dále pak mluví o franských beinberga, k nimž udává anglosaské ekvivalenty scancgebeorg, scinhosu, bánbeorg, takže lze předpokládat, že šlo o součást výstroje rozšířenou po dnešní Anglii, Francii a zřejmě Německu. Beinberga jsou podle Falka franské náholenice s kovovými pásky, které sice nejsou zmíněné v ságách, ale předpokládá, že přinejmenším Dánové je museli znát. Z franských zákoníků ze 7. století víme, že beinberga stály 6 solidů, což bylo stejně jako helma (pokud je přepočet správný, cca 400 gramů stříbra).

Skald Sigvat ve své básni Verše o cestě na západ (Vestrfararvísur, strofa 2) při návštěvě krále Knúta říká, že “na pažích často nosil železné rukávy” (opt berk járnstúkur á armi). Badatelé se domnívají, že by se mohlo jednat o kovové nátepníky. Rovněž se spekuluje se o ochraně končetin v Byzanci (která rovněž nebyla přesvědčivě prokázána). V každém případě vidíme, že šlo o nákladnou výstroj králů a členů královských rodin a jejich dvorů. Pokud jsem si vědom, nikdo v současné době v České republice nerekonstruuje krále, takže bychom měli hledat alternativy – nebo spíše se podívat do pramenů, jak řešili situaci Seveřané samotní. Náholenice a nátepníky se totiž v ságách a archeologických nálezech vůbec neobjevují, což poukazuje na jejich nepříliš časté užívání a malou důležitost.

Prozatímní obrázek; (c) PhDr. František Synek.

Prozatímní obrázek; (c) PhDr. František Synek.

Severské kroužkové zbroje měly rukávy, které dosahovaly po lokte a předloktí většinou zůstávala volná, aby se vůdce honosil svými šperky. S tím se částečně shoduje i Sága o lidech z Eyru (kap. 44), kde Snorri vyvázne nezraněn, protože meč zasáhne jeho náramek. Vzhledem k tomu, že většina hrdinů ság nenosí žádné zbroje, byly končetiny až sekundární zásahové plochy.

V současné rekonstrukci je ale potřeba se nějak chránit. Vyřešit to mohou jednoduché nátepníky a náholenice z tlusté kůže (bez pásů), ale jako nejlepší možnost se mi zdá vlněná podzbroj s dlouhými rukávy, které dosahuje po kolena. Takováto podzbroj zajišťuje poměrně kvalitní ochranu, aniž by působila rušivě a nehistoricky. Jelikož dnes jsou útoky na nohy zakázány (nebo nejsou počítány), ran do nich bych se tolik neobával a pro jistotu doporučuji chrániče kolen nošené pod kalhotami. O rukavicích pojednává samostatný článek.