Rozhovor s Petrem Matouškem

Zdravím tě, Petře, a děkuji, že sis na nás udělal čas. Myslím, že jsi člověkem, který má díky svým znalostem mnoho co říci. V úvodu bych tě požádal, zda bys mohl čtenáři představit sebe a svou tvorbu – kdo jsi, čemu se věnuješ a jaké metody a přístupy k tomu používáš.

Ahoj. Předem děkuji za důvěru a zájem. Odpovím rád, snad budou mé odpovědi dostatečné a jasné. Než se pustím do samotných odpovědí, chtěl bych poprosit o shovívavost čtenářů, neboť nepíšu často veřejně na toto téma. Bude-li mít snad někdo dojem, že text působí samolibě, či nadneseně, je to v důsledku mé neschopnosti se vyjádřit lépe. Vážím si zájmu všech lidí, kteří jsou jakkoliv zapojeni do pole historie a činností s ní propojených.

Petr - portrét

Petr Matoušek. © Fotoschulz Ateliér.

Jmenuji se Petr Matoušek a narodil jsem se v roce 1979 v Olomouci. Cvičit jsem začal ve svých jedenácti letech. Prošel jsem docela pestrou myriádou zkušeností mezi ringem a ulicí. V roce 1997 jsem se poprvé začal aktivně účastnit “historického šermu”. Od té doby jsem stále aktivní. Co stojí za zmínku je má zkušenost s rekonstrukcí rytířského umění (šermu a zápasu) a hlavně její srovnání s jinými systémy různě po světě. Přestože jsem zaměřený na pozdní středověk a renesanci, kde máme nejvíce dochovaných písemností a také hmotné kultury na toto téma, nevyhýbal jsem se sbírat poznatky i z jiných období, včetně raného středověku. Asi také stojí za zmínku, že jsem díky svému kamarádovi z mládí stále v přátelském kontaktu s Archeocentrem v Olomouci a též lidmi z Vlastivědného muzea v Olomouci a Muzea v Přerově, německém Emdenu a skupinou německých historiků z katedry v Augsburgu.

Dnes po letech šermování a poznávání stojím ve vedení Cechu Sv. Michaela, který jsme založili před osmi lety s Martinem Pulchartem. Cech je společnost, která učí rytířskému umění v co možná co nejautentičtější podobě. Podkladem pro výuku jsou především původní texty a také související zdroje od shora zmíněných kontaktů, cestování a neméně také cvičení s cizinci v jejich domácích krajinách. V posledních letech jsme se rozhodli knižně vydat Knihu Joachyma Meyera, která je rozdělena na čtyři části pod názvy “Šerm mečem“, “Šerm tesákem“, “Šerm rapírem“, “Šerm dýkou a dřevcovými zbraněmi”. Mimo toto vydání jsme po dobu více než deseti let postupně zpracovávali různé texty o šermu, včetně Walpurgis kodexu I.33. Společně s Peterem Kocurem jsme před pár lety zahájili projekt výcviku boje pro raný středověk, kde jsou všichni vítáni.

Tedy kdo jsem a čemu se věnuji je snad dostatečně uvedeno. Nerad bych šel do asi zbytečných podrobností o sobě, tématem by měly být odpovědi na všechny otázky. Metody a přístupy. Dnes již podpořen více než dvaceti lety cvičení a názory těch, kterých si vážím, se snažím dívat se na téma vzdělání v rytířském umění jako učitel, který přemýšlí o tom, jak co nejlépe vytvořit studijní prostředí pro zájemce a studenty. Vlastně je tak trochu nutím studovat pokud možno původní texty, aby alespoň trochu nasály ten autentický tón. Výuku máme postavenou komplexně se základem v neozbrojeném boji, protože nejen v evropské tradici je zbraň jen prodloužená ruka. Důraz se klade na velké svalové skupiny – tzv. sílu celého těla, obratnost a minimalizaci rozhodovacího procesu. Z praxe víme, že sbíráním “technik” se vyhodnocení a řešení krizového momentu naopak komplikuje a dochází pak bud k dysfunkci technologie, nebo si lidé začnou měnit parametry výukového prostředí, aby zachovali funkci “technik”. Velmi hrdý jsem na rozvojové prvky, které jsem designoval sám a bez jakékoliv spojitosti jsem je objevil u dnešních speciálních sil u Rusů. Bylo to pro mne velmi příjemné, protože se potvrdil můj dohad, že forma je odvozena ze záměru funkce. Paradoxně u Rusů, díky mým kontaktům se Sergejem Borščevem, který mimo Systemy, zápasu a jiných, šermuje také šavlí, jsem narazil na řadu propojení právě s ranou formou boje mečem a štítem. Přesto, že nemají dochované písemné prameny, zachovaly se u nich některé původní postupy empiricky.

Tady už ale asi opravdu skončím, abych nenudil.

Pojďme se nyní bavit o raném středověku, který má nejen v České republice mnoho fanoušků. Jak na tebe toho období působí, a jak bys obecně shrnul boj vedený v takovém prostředí.

Raný středověk (dále budu používat RS) je jistě fascinující téma. Pro mě stále zůstává tajemný právě pro mnohem menší objem reálií v porovnáním s pozdějším obdobím. Toto tajemno nám nabízí docela široký prostor pro vlastní interpretaci a projekci toho, co zkrátka není ani v muzeu ani v textech. Na jednu stranu jistě dobře, neboť je v tom nádhera a romantika, na druhou stranu se dostáváme na tenký led, co tam tedy vlastně patří a proč.

Boj vedený v RS stejně jako kdykoliv jindy musí být vnímán v souvislosti se společenským nastavením doby a místa. Existuje docela jednoduchá linie otázek proč by někdo chtěl někoho zabít, jak a jaký to bude mít společenský dopad. Kloním se k názoru, že některé fenomény pozdější doby byly identické, zároveň však zůstává pravdou, že v RS jsou specifika, která jsou později společensky vyřešena a mění se spolu s dobou. Abych byl konkrétní. Vidím to hlavně ve vývoji technologie, konfrontace a potřeby překonávat nepřátele nejen vojensky, ale také technologicky a ekonomicky. To nutně vede I dnes k proměnám vedení boje a užívání prostředků k němu potřebných.

Vždy si musíme upřímně říci o jaké společenské vrstvě v dané době chceme hovořit, protože se od toho bude odvíjet nejen výzbroj a výcvik, nebo chceme-li chování, ale také společenský mandát, který tehdejší společnost umožňovala.

Považuji za zbytečné rozepisovat preference výzbroje. Meč vnímáme jako zbraň a také symbol stavu. V hromadných střetech povětšinou dominují dřevcové zbraně, spolu s údernými, a nad tím vším stojí všudypřítomné sekery. Jak se s nimi bojovalo, lze si to vůbec představit? Tady si nedovolím moc polemizovat. Domnívám se, že RS na rozdíl od pozdního středověku či renesance nevytvářel potřebu zaštitovat výuku tak organizovaně. Válečnická vrstva, družiníci, rytíři atd. měli dostatečné kapacity pokrýt tyto potřeby a tak nevznikaly školy bojových umění, tak jak to víme z doby pozdější. Víme že se školili, víme, že používaly k výcviku dřevěné zbraně, víme že zápasili. Bližší podrobnosti si však nedovolím odvozovat. Co zůstává je morfologie zbraní a koncept ochranné zbroje, které nám pomáhají si představit alespoň vzdáleně, jak by to mělo fungovat.

Dále navážu na další otázku.

Nutno dodat, že nejdůležitější zbraní byl štít, se kterým se pracovalo aktivně a od kterého se musely odvíjet veškeré akce. Je mi jasné, že se bavíme o době, které předcházelo vzniku učebnic a traktátu o šermu. Zajímalo by Mne, nakolik se můžeme bavit o šermu, o jeho výuce, technikách.

Půjdeme-li metodou vývoje, který máme velmi zřetelný od 15. století, a uděláme si procházku řekněme na dvě stě let, získáme jakousi představu o proměně a vývoji. Jdeme-li s texty a hmotnou kulturou (vývojem zbraní a zbrojí) cestou k naší době, máme jasný rys vývoje. Podobně můžeme udělat cestu zpět, a když tak učiníme, začínají nám postupně scházet písemné materiály, ale dochovává se nám pořád dostatečné množství nálezů zbraní a zbrojí. Z tohoto pak lze – ne však úplně – odvodit jakýsi obraz ranějšího období.

Paradoxně i s ohledem na zkušenosti z Asie, se některé věci zase tak moc nemění. Je tomu, domnívám se, stejně i v případě RS. Člověk má dvě ruce a dvě nohy. Má volní a nevolní část vědomí a míra reflexivních projevů pod tlakem emocí (strachu) se jistě nemění během stovek let. Tedy naše čití a vnímání nebude zase tak daleko od lidí žijících v RS. Jistě, jsme změkčilí a zpohodlnělí, ale naše základní smyslové vybavení se prokazatelně zase tak moc nezměnilo, jestli vůbec.

Je jisté, že si lidé předávali pokud možno jen funkční postupy, které se tradovaly velmi dlouho. Nejen pro jejich účinnost v boji, ale také pro usnadnění chápaní jevů, které nastávají až pod skutečným tlakem. Také proto se např. šerm dlouhým mečem udržel jako metodická pomůcka a technologická fosilie až do 19. století, kdy se od studentů stále žádaly jakési znalosti práce s touto zbraní. Jsem přesvědčen, že v RS tomu nebylo jinak a mnoho věcí se tak dochovalo snad až ze starověku.

Je-li šerm reálná obrana na reálný útok (etymologie anglosaských ekvivalentů pro “šerm” se kloní k významu ochrany), potom nutně hovoříme o školeném pohybu. Technika – nebo spíše technologie – má uživatele chránit a poskytovat mu zázemí pro jeho práci se soupeřem. Školení je tedy nutné a nezbytné, jinak ten, kdo školený není, zaostává za tím, který je.

Výuka, jak jsem shora zmínil, je docela tajemná. Upřímně nevím o školách v RS. Domnívám se, že to bylo řešeno lokálně. Předáváním ze starší generace na mladší. Víme, že se užívalo veršovaných pouček, ale kolik z těch pozdně středověkých má kořeny v RS, si nedovolím říct.

Petr - portrét2

Petr Matoušek. © Sebi Berens.

Mohu snad jen dodat, že tomu by nasvědčovalo ono “poslání na výchovu” ke kmotrům u aristokracie, která zřejmě denně cvičila. Ale pokračujme dále. Je mi zřejmé, že v tehdejší bojové společnosti se od téměř každého muže očekávala jistá dovednost zacházení se zbraní. K jakému rozdílu ale podle tebe docházelo mezi profesionály a příležitostnými bojovníky co do výzbroje a zkušenosti?

Tady se odpověď nabízí sama. Jak bylo shora zmíněno, válečnická vrstva si udržovala výchovu k plnění společenských povinností, což bylo především umět bojovat a sloužit záměrům pána, či země. Příležitostní bojovníci mohli ve výjimečných případech podat výjimečný výkon, statisticky se ale dle mého nemohli rovnat cvičeným bojovníkům. Jak výcvikem a taktikou, tak vybavením. Obecně si dovolím říci, že rozdíl této kondice byl propastný. Dám příklad z dnešní doby. Vezmeš-li cvičeného sportovce, a nemusí to být zrovna z oblasti úpolu nebo kontaktního sportu, tak kdo má naběháno, naplaváno nebo je jinak koncepčně připravován, je obecně neporovnatelně výkonnější než necvičený jedinec. Poslední věc, která do jisté míry bourá tento pohled, jsou přirozeně talentovaní a fyzicky dobře fundovaní jedinci. Ti však nehrají roli, hovoříme-li o hromadném boji, kde součinnost jednotek převyšuje výkon jednotlivce.

Jak si představuješ válečnický ideál tohoto období, a jak je to s jeho dodržováním.

Uf, rytířství, nebo jak říkáš válečnický ideál, je nenaplněný obraz. Legenda je pro nás vodítkem a hlavně projekcí – promítnutím toho, co bychom sami rádi. Vnímám to jako vodítko tam, kde si uvědomíme odklon od ideálu či obrazu hodnot, které se rozhodneme následovat a naplňovat.

Má osobní představa je taková: mladý či starý bojovník je vzorem ostatním a zejména mladším. Jeho chování vytváří archetyp, vzor, v případě, že vykonává výjimečné věci či výjimečně plní svou roli ve společnosti. Je uvědomělý, stále na sobě pracuje. Svou sílu na počátku využívá k vybudování své pozice, kterou postupně kultivuje, a z toho, co má navíc, obohacuje své okolí. Je štědrý, odvážný, pilný, milující. Chrání slabší a ve svém životě uvažuje v širším kontextu i o svém okolí.

V dochované tradici se nám pak rýsuje docela jasná linie toho, jak by měl rytíř vypadat, ale my dnes víme, že to byly skutečně jen výjimky, které opravdu naplnily obecně vnímaný kodex.

boj dýkou

Boj dýkou © Petr Matoušek.

Snad proto jsou ságy o Islanďanech často zaměřené na statečného jednotlivce, který i přes záporné charakterové vlastnosti provádí výjimečné činy, které je záhodno předávat. A i když velká část z nich končí tragicky, slouží takové příběhy jako exampla. Petře, co bys rád v závěru vzkázal čtenářovi. Kam bys ho nasměroval a co bys mu doporučil.

Cvičte se s v mužnosti. Překročte své pohodlí a najděte hranice svých možností, fyzických, psychických, materiálních a společenských. Buďte silní, abyste si mohli dovolit být mírní a shovívaví v momentech, kdy ostatní nemají tento fond! Hledejte informace a poznání u těch, kteří ho skutečně mají, ne jen ve slovech či internetové prezentaci.

Zápaste, šermujte, přemýšlejte nad mírou věcí z titulu okamžiku, kdy není válka. Uvědomte si, jak žijete dnes Vy, kolik času věnujete svým denním povinnostem a kolik času máte na své cvičení, či koníčky. Z toho pak selským rozumem nahlížejte na období, které Vás zajímá.

Raný středověk má, na rozdíl od pozdního a renesance, jednu výhodu. V této době nedocházelo k deformaci výcviku pro měšťany, tak jak tomu bylo později. Vše mělo své místo v pevně definované společenské struktuře. Proto, rozhodnete-li se pro realizaci role bojovníka, máte možnost hledět zpříma selským rozumem směrem k tomu nejúčinnějšímu řešení, které tato doba poskytovala, technologicky, materiálově a zvykově.

Snad se mi podařilo odpovědět na vše dostatečně jasně. Přeji všem úspěch v jejich konání a budu se těšit na společná cvičení.

S pozdravem
Petr Matoušek

Užitečné odkazy:

Experiment – bojový kabátec

Napsal Abe, Gunnar

Vzhledem k tomu, že se mě už asi osmý člověk zeptal na můj bojový kabát, rozhodl jsem se sepsat krátký článek o tom, jak jsem jej dělal, z čeho jsem vycházel a jakou s ním mám zkušenost.

Několik sezón jsem bojoval v prošívanici, taktéž vlastní výroby, která byla ušita z několika dek a pokryta konopným plátnem pro lepší pevnost. Měla několik chyb, z nichž největší byla ta, že přestože sahala po kolena, neměla všité klíny, a při střehu tak odkrývala kolena, především z vnitřní strany, což není ideální.

Když jsem uvažoval o nové zbroji, měl jsem několik požadavků:

  1. dobrou ochranu s vyloučením předchozího problému
  2. dobrou mobilitu
  3. funkčnost i mimo bitvu
  4. rozepínání (kdo z vás má prošívanici nebo krzno, které se obléká přes hlavu, ví o čem mluvím)
  5. frajerský vzhled

HunnestadMůj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho. Vzhledem k mé orientaci na východ, k Rusům a varjagům, mé první myšlenky směřovaly ku kaftanu. Jenomže kaftan není z bojového hlediska nic moc – původní západní střih s véčkovým výstřihem je vyloženě nevhodný, novější východní střih s mnoha knoflíky a zdobením zase příliš civilní. Nakonec jsem si vytvořil vlastní střih kabátu, jaký by mohl mít bojovník z runového kamene z Hunnestadu (viz vpravo).

Materiál tvoří dvě vlněné deky, jeden starší plášť z modré rybí kosti navrch a zbytky černého kašmíru z nového pláště na lemování.

abe4Střihem je tunika pod kolena se vsazenými bočními klíny a rozstřižením vepředu – tak, aby se dílce překrývaly. Zapínání je na 4 knoflíky, které jsou skryté pod klopou kabátu, nahoře mám navíc sponu (viz požadavek číslo 5!) a kabát přepásám opaskem. Rukávy jsou vsazené kolmo na trup, protože v bitvě mám ruce nahoře a kabát mě takto nijak neomezuje. Nemám ale klíny pod rukávy, což byl ze začátku trochu nezvyk, protože člověk chodí jako by nosil melouny, ale časem se to poddalo. Rukávy mám oproti prošívanici dlouhé až po zápěstí, jednak kvůli funkčnosti v civilu, druhak je to další měkčící vrstva pod nátepníky (pro bojovníka s kopím nebo danaxem další velká výhoda).

Protože dvě deky nejsou nic moc ochrana, exponovaná místa jsem zesílil odstřižky z hlavního střihu – jedná se o páteř, vrchní část zad, ramena, hruď a břicho, lokty a kolena. Na těchto místech mám vrstvy 3, vepředu, kam člověk dostává kopím, tedy po překrytí dílců 6. O výrobě samotné tu psát nebudu, každý si určitě dokáže představit, jaká to byla facha (zvláštní kapitolou jsou pak lemy a jejich skryté švy).

abeNyní mám za sebou jednu sezónu fungování v bojovém kabátci jako jediné zbroji, kterou nosím, takže se můžu podělit o zkušenosti. Ve srovnání s prošívanicí je ochrana stejná, nepociťuji rozdíl. Samozřejmě kolena mám nyní vyřešená, tam je citelné zlepšení. Není to ale žádná selanka, údery pocítíte a modřinu si odnesete, ale předpokládám, že tohle člověk v našem koníčku příliš neřeší. Jediná nevýhoda oproti prošívanici je paradoxně krása kabátu, protože se člověk bojí, že mu ho někdo kopím nebo sekerou roztrhne (díky Zoonově kopí mám teď na břiše krásnou a historickou latu z jiné látky), na druhou stranu to motivuje k lepším výkonům. Zvažuji dodatečné prošití kabátu, ale rozhodně ne stejným způsobem jako prošívanici, tedy skrz a v liniích, ale spíš nějakým ornamentem, aby se vrstvy přichytily k sobě a riziko roztržení krycí vrstvy se tak zmenšilo.

abe2Co se týče civilní funkce, je to rozhodně nejlepší součást kostýmu, kterou mám – je pohodlný, výborně hřeje a spaní pod ním je lepší než pod pláštěm (více vrstev a díky střihu se sám jakoby zavírá kolem těla, čímž udržuje teplo). Jediným mínusem je tady váha – díky tolika vrstvám je kabát těžký a po celém dni tu váhu ucítíte, ale zase to není něco, nad čím by měl viking skuhrat.

Abych to nějak shrnul – myslím, že je to dobrý a pohodlnější ekvivalent několika tunik jako základní bitevní výstroje, navíc s rozložením ochrany na potřebná místa. Co se týče dobovosti – více tunik mi přijde jako jednodušší a levnější řešení, tudíž obecně lepší, ale nemám nejmenší pochyby i o používání kabátců, byť zřejmě v menší míře. Je to však rozhodně lepší než prošívanice či vycpávanice, které jsou navíc často bílé či světlé a bitva pak vypadá, jak když rýpneš klackem do mraveniště.

Za fotky děkuji Šárce “Veverce” Bejdové, Kateřině “Triss” Postránecké, Beelphovi a Tomovi Piňosovi.

abe3

“Dobrodruh a pecivál”: klíč ke staroseverské mužnosti

Nebezpečí je koření života a člověk občas musí zariskovat.
Právě proto stojí za to žít.“

Anthony Hopkins, V zajetí rychlosti (2005)

Často se sám sebe táži, čím je studium doby vikinské prospěšné a co si z něj může odnést obyčejný člověk 21. století. Jistě, člověk pochopí souvislosti, nahlédne do života předků a může se pokochat nebo inspirovat uměleckými skvosty. Zároveň je tu ale morální odkaz, který může sloužit jako jistá motivační šablona nebo vzor.

V tomto krátkém článku bych se chtěl věnovat problematice “dobrodruha a pecivála”, která není příliš často zdůrazňovaná a která mi přijde poměrně zajímavá. Jde o problematiku komplexní, protože má co dělat s dobovými prameny, plavbami, bojem, hospodařením, osobní ctí, osudem, štěstím, hrdinstvím a dalšími tématy. V několika dobových básních, které budu níže citovat, skaldové záměrně vytvářejí kontrast, ve kterém proti sobě staví nebezpečný podnik (bitvu, plavbu a honbu za zlatem) a pobyt doma se vším, co k němu patří (pohodlný a rozkošnický život se ženami). Věřím, že tento kontrast názorně vypovídá o rozdělení úloh ve společnosti a dobové mentalitě.

Příznačně se tento kontrast často vyskytuje v tzv. příležitostných strofách (lausavísur), ve které básník reaguje na aktuální událost. Je typické, že ve chvíli, kdy se někdo rozhodne např. utéct z bitvy, zarecitoval skald příležitostnou strofu, ve které jeho útek komentuje, nejčastěji tím, že útěk z bitvy je zbabělý nebo že bitva je pro muže větší potěšení než pobyt doma. Básníci často odkazují na konkrétní, ale i abstraktní osoby, které víceméně fungovaly jako básnické standardy.

Před detailním komentářem se podívejme na překlady jednotlivých strof:

  • Vagn Ákason – Příležitostná strofa (cca 986): „Sigvaldi nás vedl pod kyj, ale bojácný zbabělec utekl domů do Dánska. Zamýšlí rychle padnout do objetí své přítelkyně, zatímco Búi statečně skočil přes širokou palubu.
  • Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa (cca 986): „Máme před sebou dobrou hru, ale přítel [nesmělé?] ženy pórků se povaluje doma; blíží se bouře Viðriho berly. Tvrdím, že si záletník užívá vřelého útočiště pod teplou ženinou paží; on čeká něco jiného, my leštíme kopí.
  • Tind Hallkelsson – Hákonardrápa 1 (cca 986–995): „Nestalo se, že přitažlivá Gerð ohniště připravila jarlovi postel svými zakřivenými větvěmi ramen – hluk Fjǫlniho ohně vzrostl -, když Viður brně musel zahodit svou řinčící košili Hangiho ztenčenou o kroužky; jízdní koně Róðiho cesty byly vyklizeny [od lidí].“
  • Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa 2 (cca 1001): „Jasně rozumím, co říkáš, dánská ženo; hněv [tvého] otce je strašný; bojovník [drengr] by měl být při slavných činech tvrdý. Gerð oděvů, raději si přeji stát vedle vzpěry [stěžně] nakloněné jako stěh, hnaný bouří na moři, nežli se ohřát ve tvých pažích.
  • Liðsmannaflokk 3 (1. pol. 11. století?): „Hovorná sosna veselí, která vychovává dívku, bude s potěšením pomalu pospíchat, aby ve tmě barvila zkázu štítů. Tento muž, co mává pórkem ran, rozhněvaný nenese štít do Anglie ve spěchu za uhlíky Rýna.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 7 (cca 1016): „Pozlacené zástavy postupovaly před vznešeným králem, kde jsme my, zásobitelé hřmotu košile Gǫndul, rozzuření spěli na lodě pod vlajkami. Nestalo se tehdy na oři provazů, před pozdravem želez, že dívka nesla těmto družiníkům vládce medovinu.
  • Flokk na Sveina Álfífusona 1 (cca 1032): „Ženo, onoho nedělního rána to nevypadalo, jakoby dívka nesla muži pórek nebo pivo – mnohý muž klesl pod ostřími – když král Svein nakázal svým bojovníkům svázat přídě lodí; havranu bylo dáno k roztrhání syrové maso.
  • Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa 4 (cca 1048): „Nechme kotvu, ať nás drží v Goðnarfjordu, zatímco dub lnu, Gerð zaříkávání, ukolébává svého manžela.
  • Ármóð – Příležitostné strofy 2–4 (kolem poloviny 12. století):
    • Velkolepé je vlnění před ústím řeky Humber, kterým proplouváme; stěžeň se houpe a země se u břehů Vesly svažuje. Vlna halená pěnou se nevalí do očí tomu, kdo teď sedí doma; muž [drengr] se vrací suchý ze sněmu.“
    • „Už nikdy se znovu nesetkám s Ermingerð, pokud nenastane jiný osud; mnohý muž cítí pro chytrou ženu žal. Byl bych požehnán, kdybych vedle ní mohl spát jednu noc; to by bylo zřejmé štěstí; žena má nad jiné krásnější čelo.
    • „Držíme hlídku na hřebci přídě, kde se vlny dmou přes pevnou palubu – to máme na práci -, zatímco chabý změkčilec dnes spí vedle skvělé lípy šátků s jemnou pletí; ohlížím se přes rameno na Krétu.
  • Játgeir Torfason – Příležitostná strofa (1222): „Ty, který zkrvavuješ tuhého lososa země bitevní bouře, viděl jsem, že zhýčkaný Þóri Košile byl ode mně na Kýrfjalu velice daleko. Slyšel jsem, že to je pohodlí jeho trhu plíce, když jsme si hráli s Ribbungy: lenoch leží s dísou domu skřeta v Túnsbergu.“

Seznam zdaleka není úplný, ale může sloužit jako názorný výběr. Věřím, že kontrast dobrodruh × povaleč hraje v básních dvojí úlohu a umocňuje vyznění daných děl.

První úlohu bych nazval prostředek pohrdání. Básník se vyhraňuje vůči konkrétním osobám (zrádcům, mladíkům, “povalečům” a ženám), kteří dávají přednost pobytu doma před životem ve výlučně mužské společnosti. Pobyt doma je popsán jako pohodlný, konzumní, rozkošnický a zženštilý život (přičemž označení za zženštilého bylo vážné obvinění). Muže, kteří zůstávají doma, básně označují jako heimdragi nebo dási (oboje povaleč, lenoch, zápecník), zatímco statečný muž je nazýván drengr. Skaldové si často hrají s kontrastem bitvy (jakožto hry) a milostné hry a záměrně zdůrazňují rozdíl v pohodlí – dobrodružství probíhá za drsných podmínek, při kterých je běžná námaha, bolest nebo špatné počasí, zatímco pobyt doma je bezproblémový a slastný – z pohledu dobrodruha “změkčilý”:

Nelenil jsem,             zas a znovu
v závěsu jsem              veslo táhl;
často dlaně                   odřelo mi
– však zápecníku        nezrudly ruce.
(Příležitostná strofa ze Ságy o lidech z Flói, 10. století. Starý 2008: 148.)

Analogické srovnávání drsného života na moři s pohodlným bytím ve městech lze najít také v anglosaské básni Námořník, která se dochovala v Exeterské knize z 10. století:

„Sotva ví člověk,        jemuž se vesele
na zemi žije,                 jak já ztrápený
v mrazivé zimě          na moři sídlil,
(…).
Pyšný a bujarý,            sotva pak uvěří,
kdo v městech okusil      života slasti,
málo jen zlých poutí,             jak jsem přečasto
pobýval znavený            v mořských proudech.
Noční stín ztemněl              sněhem od severu,
mráz poutal zemi,           půdu kroupy bily,
mrazivá zrna.         Proto mě teď ženou
myšlenky srdce,       abych mocné proudy,

boj slaných vln           sám propátral;
touha v duši              po všechny doby
pobízí srdce               na dalekou pouť,
na cestu k zemi,           kde cizí lid sídlí (…).“
 (Námořník 12–14; 26–37; Znojemská 2009: 136–137)

S tímto souvisí i druhý aspekt, který nazývám prostředek vyzdvihnutí momentu. Jde o zachování puncu jedinečnosti, manifest proti všednosti. Ten je asi nejlépe patrný ve chvíli, když báseň odkazuje na nějaké místo nebo časový úsek v minulosti, např:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 6 (konec 9. století): “Statečný vladař chce zapít jól venku na moři, pokud bude po jeho, a vést hru Freye. V mládí se mu omrzelo nahřívání u ohně a vysedávání uvnitř, teplé komnaty žen a péřové rukavice.“ Básník nejenže staví do kontrastu pohodlné oslavy jólu a námořní bitvu, ale rovněž proti sobě staví vládcovu pohodlnou minulost a aktuální dobrodružnou povahu.
  • Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja 3 (cca 1064): „Povaleč lenivého kopí stál daleko v té době, kdy se [válečník] zmocnil [země] (…).“ Autor dává najevo, že na výpravě se nepodíleli žádní lenoši, a zároveň odsuzuje všechny, kteří se této výpravy nezúčastní. Dobrodružství je pokládáno za důležitý okamžik v životě muže, ale počet lidí, kteří na onom konkrétním dobrodružství participují, je omezený, a proto jde o jedinečnou příležitost.
  • Příležitostná strofa z Fagrskinny (cca 986): Na jaře jsem způsobil jarlovi jizvu. To jsem udělal tehdy, ale toto je nyní.“ Autor odkazuje na svůj hrdinský čin v minulosti a porovnává jej se současností.

Tohoto puncu jedinečnosti skaldové dosahují také vyčtením toho, co všechno se nestalo. Válečníci místo popíjení medoviny nebo polehávání v posteli dávají přednost dobrodružství, a ačkoli mají možnost skloubit dobrodružství se slastí, pro intenzivnější prožitek dobrodružství tak nečiní.


O čem přesně dobové strofy vypovídají? Věřím, že podávají věrohodný obraz života v družinách a bojových bratrstvech a že více či méně korespondují s tehdejším rozdělením úloh ve společnosti, ve které byl muž tím, kdo cestoval (do ciziny či jen na sněm), zatímco žena zůstávala doma a zajišťovala chod hospodářství. Předpokládám, že většinová sedlácká společnost měla na práci lepší věci, než vyhledávání nebezpečí, jeho efektivní potýrání a nasazování vlastního života bez projevů strachu. Tento způsob života byl spíše vlastní bojové aristokracii, z jejíž řad také básníci pocházeli. Je očividné, že skaldi vyzdvihují konání panovníků a jeho věrných, zatímco běžnou rutinou obyčejných lidí pohrdají. Staroseverské družiny se tak vůbec neliší od družin, které popisuje Tacitus ve své Germánii (I: 14): „Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš pomoci krví.

Přesto je paradoxní, že to byla právě aristokracie, která trávila většinu času hodováním a hlasitým veselím v přítomnosti spanilých žen (viz zde). Tacitus (I: 15) o germánských družinách v období míru dokonce říká, že „tráví čas lovem a ještě víc nečinností: oddávají se spánku a jídlu. Ti nejstatečnější a nejbojovnější nedělají vůbec nic, starost o dům, hospodářství a pole přenechají ženám a starcům, zkrátka nejslabším členům rodiny. Sami lenoší; je to podivný rozpor v povaze, že tíž lidé mají tak rádi zahálku a nenávidí pokoj a mír.“ Prameny však podle mě naznačují, že tyto hostiny pouze vyplňují čas mezi dvěma dobrodružnými výpravami a že dobrodružství je nadřazeno jakékoli jiné mužské potěše.

Bylo by naivní si myslet, že dobrodružná povaha byla prostým mužům cizí. Právě naopak. Ukazuje se, že se mužská společnost jako celek řídila podobnými principy, které vycházely z tehdejších životních podmínek. Sláva a dobré jméno byly důležitými kritérii napříč celou společností a každý, ať už sedlák či král, neváhal k jejich obraně použít boj, který formoval staroseverskou mentalitu (více zde). I cestování za dosažením majetku a slávy probíhalo stejně jako u aristokratických kruhů – „slovo heimskr, doslova ‚domácký’, nabývá už v době vikinské významu ‚hloupý’“ (Starý 2008: 148). Muž, který setrvával doma, a neměl tak možnost dostat se do kontaktu s dobrodružstvím, byl považován za podivína (viz také např. kolbítr, “uhlohryz”, označující mladého muže vysedávajícího u ohně), který se ve svém chování podobal ženě (vnější hranice statku jasně oddělovaly hranice mužského a ženského světa). Jenom ten, který zcestoval kus světa, mohl být považován za prozíravého:

„Ten jenom pozná,          kdo mnoho prošel
a scestoval svět,
jaké mysli je             cizí muž,
má-li rozum a rozvahu.“
(Výroky Vysokého, strofa 18)

Objevování neznámého se promítá také do mýtů starých Seveřanů, ve kterých je cizina místem nebezpečným a současně místem s obrovským potenciálem a bohatstvím. Muž, který se vydává do ciziny za ziskem čehokoli, projevuje hrdinství, naplňuje svůj osud a získává postavení váženého člověka. Riziko smrti na dobrodružné výpravě bylo vysoké, ale byla to možnost, jak se již v mládí etablovat, poznat kus světa a finančně se zajistit. Dobrodružné výpravy jsou také hlavní milníky mužova života – hospodaření bylo běžné, ale dobrodružství bylo výjimečnou událostí, která lidi zajímala a která zůstala po muži v jeho pověsti:

„Synové Grjótgarð a Einriði postavili [kámen] na památku statečného otce. Guðvér byl na západě, dělil poplatek v Anglii, zmužile napadal saská města.” (runový kámen z Grindy, Sö 166)

V tomto duchu bychom měli chápat nejen vikinské nájezdy, které Seveřanům otevřely celou Evropu, ale také prakticky jakékoli jednání, které máme zachycené v pramenech. A já se domnívám, že právě toto je jedním z největších odkazů vikinské éry. Tímto bych také zakončil tento článek. Pokud budete chtít, můžete se k článku vyjádřit v komentářích.


Použité a doporučené zdroje

Ármóð – Příležitostné strofy = Ármóðr : Lausavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 620–623.

Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa = Haraldr harðráði Sigurðarson : Lausavísur, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 42–56.

Játgeir Torfason – Příležitostné strofa = Játgeirr Torfason : Lausavísa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 652–653.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa = Stefnir Þorgilsson : Lausavísur, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 447–451.

Tind Hallkelsson – Hákonardrápa = Tindr Hallkelsson : Hákonardrápa, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 336358.

Vagn Ákason – Příležitostná strofa = Vagn Ákason : Lausavísa, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 366367.

Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa = Vigfúss Víga-Glúmsson : Lausavísa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 364365.

Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja = Þjóðólfr Arnórsson : Sexstefja, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 108147.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Flokk na Sveina Álfífusona = Flokkr about Sveinn Álfífuson, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1029–1030.

Liðsmannaflokk = Liðsmannaflokkr, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1014–1028.

Námořník, přel. Helena Znojemská. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 132–140.

Příležitostná strofa z Fagrskinny = Lausavísa from Fagrskinna, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1081.

Tacitus: Germánie neboli O původu a poloze Germánů. Přel. A. Minařík, A. Hartmann & V. Bahník. In: Z dějin císařského Říma, Praha 1976: 331–364.

Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

SHORT, William R. Honor, Dueling, and Drengskapr in the Viking Age, Hurstwic, online.

STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143–175.

STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159–201.

STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39–45.

Boj v době vikinské

Tento článek byl vytvořen na základě přednášky, kterou jsem prezentoval pro skupinu Marobud. Některé body (zejména bod 3) jsem již dříve zpracoval do článkové podoby, a proto čtenáře odkazuji na svůj článek o zbraních. Čtenáři rovněž doporučuji titul HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

1. ÚVOD, PRAMENY

Před tím, než se dostaneme k popisu a rozboru samotného boje, bych chtěl říct, že všechno, co v tomto článku napíši, je mojí hypotézou založenou na bojové zkušenosti a intuitivním způsobu boje. Budete-li mít výhrady, nezdráhejte se mi napsat a kritizovat. Své výsledky se chystám porovnat s dnešním způsobem boje na historických akcích.

Začněme nejprve s teorií a úvodem do problematiky. Musíme se podívat na druhy pramenů, jejich možnosti a limity:

  1. archeologické nálezy (meče, štíty, zbroje)
  2. písemné prameny (ságy, básně, středověké kroniky)
  3. ikonografický materiál (rytiny)

Ad1)  Jedná se reálně používané bojové vybavení, které je v našem případě rozhodující, protože díky nim známe rozměry a metody. Na základě tohoto arzenálu můžeme stanovit typologie a přibližné procentuální zastoupení zbraní v době vikinské. Můžeme také sledovat, jak byly zbraně opotřebovány. Jinak se ale nevyjadřují k metodám boje.

Ad2) Písemné prameny můžeme rozdělit na dva typy, skandinávské (ságy, runové nápisy, skaldská a edická poezie) a mimoskandinávské (zejména arabské zprávy a středověké kroniky, které se však zpravidla k boji nevyjadřují a obsahují kusé informace). Písemné prameny jsou velmi důležité. Ságy představují nejdůležitější pramen, protože popisují i způsob boje, taktiku a další detaily. Jsou ale pozdního vzniku a musíme k nim přistupovat opatrně a nevěřit všemu. Je dobré, pokud lze obsah ságy potvrdit nějakým jiným pramenem, například skaldskými básněmi.

Ad3) Jedná se kupříkladu o obrazové kameny a rytiny. Tento typ materiálu je cenný, protože zobrazuje bojové postavení, ale může mít mnoho interpretací a ani datační metody nejsou příliš spolehlivé.

2. TEORETICKÁ ČÁST

Je třeba se vyjádřit ke společnosti tehdejší doby a vztahu ke zbraním vůbec. Fakt, že se zbraní nalezlo tolik, svědčí o kladném vztahu společnosti ke zbraním. Společnost byla bojová, což znamená, že každý svobodný muž musel nosit z vlastního zájmu zbraň. Vlastník zbraní demonstroval své suverénní postavení. Arabský vyslanec Ibn Fadlan napsal o Seveřanech, které potkal kolem roku 922 na Volze, že u sebe neustále nosí tři druhy zbraní:

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe. Meče jsou široké, rýhované a franského původu.

Také jiný Arab, Ibn Rustah, nám zanechal o Seveřanech zajímavou pasáž, ve které se dotýká používá zbraní:

Nikdo z nich nechodí močit sám, nýbrž je obklopen třemi svými společníky, kteří ho chrání mezi sebou. Každý z těch tří má svůj vlastní meč z důvodu nedostatku bezpečí a zrádného chování, které mezi nimi panuje, protože jakmile má člověk byť sebemenší bohatství, jeho vlastní bratr a bratrův přítel po něm zatouží, začnou mu usilovat o život a oloupí ho.

Ibn Rustah správně vystihl podstatu staroseverského myšlení vážícího se ke zbraním. Osud je nejasný a nikdo si nemůže být jist, co ho na cestách potká. Proto je třeba mít zbraň neustále nablízku, jak stojí ve Výrocích Vysokého (38):

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc je třeba člověku při putování kopí.

Je třeba si také uvědomit, v jakém kontextu zbraně nacházíme. Zbraně tvoří pohřební výbavy mužských hrobů a zjevně je majitelé měli nosit i v posmrtném životě. Zbraň se stává atributem muže, který ji nosí celý pozemský i posmrtný život. A nejen muže jakožto jednotlivce. V literatuře máme zprávy o rodových zbraních, které se dědily (dokonce ve formě úlomků) mezi generacemi. Zbraně neměly pouze praktickou, bojovou funkci, nýbrž se jich užívalo při nejrůznějších rituálech a jejich pozdvižením a bušením se například potvrzovaly výroky soudů. Zbraně tedy byly spojeny se zákonem a určitě měly i náboženský přesah, protože jsou s nimi spojování bohové, nejčastěji pak dvojice Óðin/kopí. Nosily se také miniaturní amulety mečů a kopí. Důležitost zbraní se také zrcadlí v desítkách synonym, které se pro meče, sekery a kopí dochovaly.

Používání různých zbraní kopírovalo vrstvy společnosti. Je logické, že nejvyšší vrstvy společnosti používaly nejkvalitnější zbraně, tedy meče, zatímco nižší používaly sekery a kopí. V té souvislosti je třeba říci, jakou podobu mělo v té době vojsko. Vojsko sestávalo ze dvou oddělených jednotek – družiny (profesionálové; stsk. drótthirð) a branné hotovosti (leiðangr). Vlastní družinu měl každý muž, který se nějak politicky angažoval, tedy hersové, jarlové a král. Aspoň takový stav se objevoval od 9. století v Norsku:

Každý jarl měl pod sebou čtyři nebo více hersů, z nichž každý měl roční příjem dvacet marek. Každý jarl měl na vlastní náklady přivést královu vojsku šedesát válečníků, zatímco každý hersi bojovníků dvacet.“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém, kap. 6)

Norsko bylo v tomto období rozděleno zřejmě do 14 krajů (fylki). Můžeme tedy podle ságové literatury odhadnout, že počet vycvičených bojovníků (bez královy osobní družiny) čítal přibližně 2000 (v 10. století mělo Norsko asi 80000-200000 obyvatel). Takové bylo množství mužů, kteří mohli být kvalitněji vyzbrojeni. Pro srovnání – český kníže Boleslav I. měl v druhé polovině 10. století armádu čítající 3000-3500 a Čechy obývalo přibližně 300000 lidí. Je jen otázkou, kolik mužů mohl tvořit leiðangr, pravděpodobně to byl několikanásobný počet mužů (3-5×?). Tato branná hotovost byla vyzbrojena především kopími a sekerami, a proto ságy pokaždé hovoří o lesu kopí narychlo svolaných bojovníků.

V praxi to tedy vypadalo třeba následovně. Vzal jsem jeden ságový příklad, který se zřejmě skutečně odehrál, abych názorně demonstroval to, co jsem právě napsal: Roku 986 připlula k norskému pobřeží dánská flotila jómských vikingů a začala plenit. Jakmile se to dozvěděl tehdejší panovník jarl Hákon, svolal z důvodu obrany země leiðang – tedy vysílá své syny a vazaly, aby shromáždili vojsko z okolních krajů. Stanovuje místo, kde se celá armáda setká, a na ono místo vyráží se svou družinou. Tímto způsobem zaplní 180 lodí, vojsko tedy mohlo čítat do 8000 mužů.

Zastávám názor, že v době vikinské panoval velký rozdíl mezi profesionálními a příležitostnými bojovníky. Stejně jako dnes bylo potřeba, aby elitní vojska byla vyzbrojená a secvičená. Profesionálové byli selektivně vybraní k tomu, aby nejlépe vykonávali svou profesi – byli vysocí a silní. Jejich pán, který je platil, se mohl spolehnout, že se mu investice do nich vyplatí. Naopak příležitostné bojovníky je typické, že pro záchranu svého života v boji hodně improvizovali. Helgi, hrdina Ságy o lidech z Vápnafjordu, se během boje ovázal kamenem, takže ho protivník nemohl zasáhnout do břicha. Obdobně jeden z bojovníků Hákona Dobrého v bitvě vyřízl do kůže díru, kterou prostrčil hlavu, což mu zachránilo život. Vyzbrojit své družiníky si mohl dovolit jen opravdu mocný král a obecně toto vyzbrojování začíná až v 11. století, kdy jsou království natolik centralizovaná, že z nich plynou větší zisky a králové si to mohou dovolit. Družina se profesionalizuje, začíná jezdit na koních a stává se z ní klasické vojsko vrcholného středověku.

Obecně lze říci, že si dokážeme udělat dobrý obrázek o boji v oblasti Islandu a Norska. Docházím k předpokladu, že v celé tehdejší západní Evropě se používaly velmi podobné metody boje s rozdílnosti v taktice, zvyklostech a složení armády (např. franská armáda měla početnější jízdu, používala kroužkové košile apod). Nemůžeme v této souvislosti mluvit o šermu; šerm je systematicky vyučovaný boj chladnou zbraní a o učení boje v tomto období máme jen málo dokladů. Byly nalezeny dřevěné meče (které možná sloužily ke tkaní), které naznačují, že určitá forma výuky mohla probíhat. Také eddická Píseň o Rígovi definuje jarla jako muže, který cvičí s kombinací meč/štít, oštěp a luk:

Vyrůstal jarl               v jasné síni,
oštěpem vrhal,           ohýbal luk,
ostřil šípy,                    cvičil psy v štvaní,
na koni jezdil,              kryl se štítem,
mával mečem,            útoky mařil,
závodil v plavání,      zápasil v boji.

(Píseň o Rígovi 35, 10. století)

Již od mládí se učil krýt se štítem a bojovat zbraněmi.“ (Sága o pobratimech, kap. 2)

Každý muž byl k boji dobře mentálně připraven – od mládí slyšel o hrdinech, o vstupu do Valhally a podobně. V praxi to znamenalo, že takový muž v boji neustupoval, čímž prokazoval svojí statečností (drengskap), morální správnost a budoval si pověst. Udatnost statečného muže (drengr) ale neodpovídala jeho bojovým dovednostem, pouze jeho odhodlání. Jak se ale bojové dovednosti projevovaly?

3. PRAKTICKÁ ČÁST

Boj tehdejší doby probíhal intuitivně, což jinak řečeno znamená nepřítele co možná nejdříve zabít. Nebylo primárním cílem zasadit nepříteli co nejvíce lehkých ran, ale zasadit mu smrtelnou ránu dříve, než ji zasadí on. Krylo se pouze štítem, kryty zbraní se až na výjimky nepoužívaly (a pokud ano, tak určitě ne pevné kryty, které by zničily čepel/ratiště/topor). Štít byl jedinou překážkou, která nositele dělila od smrti, a proto ho využíval do doby, kdy se úplně rozštípal. Skaldské básně jasně deklarují, že správný je ten boj, ve kterém se štípou štíty.

Boj byl proto daleko defenzivnější než dnes. V dnešním boji chceme překonat štít a zasáhnout odkrytou část nepřítele, ať je jakákoli (případně pouze povolené zásahové plochy). Dá se však říci, že tehdejší člověk měl vlastně dva cíle – nejprve zničit štít, kterým se protivník úporně bránil, a pak až zabít jeho nositele.

Cílem tedy nebylo zabít nepřítele technicky, nýbrž silou. Všichni hrdinové ság, kteří jsou definováni jako dobří bojovníci, vynikají zároveň obrovskou silou. Pokud je muž v sáze označen za silného, pak je také znamenitým bojovníkem.

Nyní tam přišel Ljót se svými lidmi a chystal se k souboji. Měl štít a meč. Ljót byl muž velmi veliký a silný.“ (Sága o Egilovi Skallagrímssonovi, kap. 64)

Bylo-li cílem zasadit protivníkovi co nejsilnější ránu, je logické, že se používaly opravdu velké nápřahy, při kterých pracuje rameno, paže a předloktí. Zápěstí, které dokáže rychle změnit směr rány, se nepoužívalo, protože rána vedená zápěstím či v poslední chvíli změněná není schopná zranit muže ve zbroji.

V ságách se často dočteme o useknutých končetinách. Je to logické, protože nebývaly kryté a rána na ně dokázala spolehlivě vyřadit nepřítele z boje. To znamená, že se užívaly jak horní, tak spodní seky, ale to pouze v případě, že na takový výpad byl dostatek prostoru. V těsné formaci je mnohem účinnější horní seky, případně kratší zbraň nebo kopí. Zájemce odkazuji na zajímavý projekt skupiny Hurstwic, který mapuje používání zbraní v rodových ságách, včetně nejčastějších zásahových ploch.

výšivkaBoj leváka a praváka není dobře zachycen. V pramenech se téměř neobjevuje, ale např. na výšivce z Bayeux můžeme leváky zahlédnout. Na základě toho byly vysloveny teorie, že anglosasští huskarlové byli vycvičeni k boji oběma rukama podle aktuální situace.

 

  • BOJ MEČEM
    Meč byl kulometem doby vikinské, protože lepší zbraň neexistovala. Největší meč doby vikinské pochází z Ruska a je 125 cm dlouhý. Meče nesloužily ke krytu, ačkoli existují zprávy o tom, že se jimi bojovníci kryli v nouzi. Mimo seku se jimi velmi často bodalo. Naostřené čepele umožňovaly i řez, ačkoli o něm příliš neslyšíme. Je doloženo, že meče se během bojů lámaly a docházelo k jejich opotřebení. Byly nalezeny svařené a jinak deformované čepele. Ze ság se dozvídáme o zničení čepelí i jílců. Dochované čepele jsou dnes tak zkorodované, že na nich zářezy nemůžeme jasně ukázat, ale byly nalezeny kosti, na kterých je patrný sek čepelí se zářezy. V ságách se dočítáme o zářezech, které byly tak velké, že se do nich vešel článek prstu (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 39). Ve skaldských básních se meče dávají do souvislosti s brousky, což značí, že se často brousily, snad před každou bitvou. Když meč dosloužil, mohl být překován na jinou zbraň (viz Sága o Gíslim, kap. 11). Meče se mohly používat v kombinaci s jinými zbraněmi. Z básní skalda Egila Skallagrímssona víme, že se na rukojeť meče upevňoval řemínek, který umožňoval, aby měl básník meč pověšený na ruce mezitím, co právě bojoval kopím.


  • BOJ KOPÍM
    Kopí bylo nejčastější severskou zbraní a typickou zbraní leiðangu. Sloužilo jak k bodání, tak k sekání. Mohlo docházet k hákování štítů křidélky. Vržené kopí dokázalo zranit i skrz štít; případně štít tak ztěžkl, že ho nositel musel zahodit. Hrot mohl být odseknut mečem. Nýtek mohl být vyndán, aby nemohlo být opětovně použito k hodu. Ságy naznačují, že největší nevýhoda kopí byla ta, že bylo vidět z dálky. Výhodou naopak byl obrovský dosah, ale špatná mobilita v případě nepodařeného útoku – proto se muselo používat v kombinaci s další zbraní. Ratiště mohlo být vyztuženo tak, aby nebylo jednoduché ho přeseknout. Velká důležitost se přikládala vrhnutí kopí do šiku nepřátel před tím, než se strany setkali v boji na blízko (Sága o lidech z Eyru, kap. 44 × Vědmina věštba, 24: 1-4); z letu oštěpu se zřejmě věštil výsledek bitvy.


  • BOJ SEKEROU
    Sekera byla po kopí druhá nejrozšířenější zbraň, protože se současně jedná o pracovní nástroj. Její velkou výhodou je, že lépe proráží všechny druhy zbrojí, protože sílu úderu koncentruje do velmi malé plochy. Toporo se v ságách občas používalo ke krytí a vyztužovalo se kůži/železem. Používaly se i obouruční (dnes tzv. danaxy); délka topora je předmětem diskuzí, jsou názory, že výšivka z Bayeux zobrazuje sekery zvětšené a že by topora měla být metr dlouhá. Mimo seku se používalo hákování štítů a rána tupou stranou, zvláště když útočník nechtěl protivníka zabít; fungovala také dobře jako donucovací prostředek. Hlava mohla odletět z topora. V krajních situacích se sekera házela.

 

4. FORMACE

ŠTÍTOVÁ HRADBA
Podobu štítové hradby neboli skjaldborgu není třeba zdůrazňovat, jedná se o formaci mužů, jejichž štíty se navzájem překrývají. Prameny tento důležitý detail explicitně nezmiňují, třebaže nejstarší zmínka, která štítovou hradbu popisuje (cca 900), opisuje štít jako most štítové hradby – tedy něco, co stmeluje či spojuje štítovou hradbu dohromady. Název borg (pevnost) naznačuje uzavřenost této formace, je tedy možné, že šlo o kruhovou formaci. Doktor Starý označuje v komentáři jednoho překladu skjaldborg takto: „Muži se štíty sestaveni kolem vojevůdců a významných mužů s úkolem chránit je.“ (dodatek post scriptum: Štítová hradba musela pružně reagovat na aktuální bojovou situaci; při obraně se uzavřela, ale při útoku mohla být klidně roztažená. Bylo důležité, aby nebyl ohrožen život velitele.)


Štítová hradba ve skaldské poezii:
Jak mohu poskytnout platbu za dobrý most bitevní zdi“ (Þjódólf af Hvini, 1: 1-2, rok cca 900)

Králové červeně zbarvovali jasné štítové hradby urozenou krví“ (Eyvind skáldaspillir Finnsson: Hákonarmál, 6: 6-8; rok 961)

Dobře si pamatuji, koho statečný vládce lodí umisťoval do čela štítové hradby“ (Þórmóð Kolbrúnarskáld Bersason: Lausavísur, 4: 5-8; rok 1026)

Pátečního rána lidé [posádka lodi] rychle nesli štítovou hradbu z lodí“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Þorfinnsdrápa, 12: 5-6, rok 1065)

Králova štítová hradba padla a meče zpívaly nad mrtvolami“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Haraldsdrápa, 3: 5-8; rok 1067)


Co jsme schopni vyčíst z těchto zpráv? Že se mnohdy jedná o defenzivní formaci, ve které se panovník přímo nenachází, ačkoli se do boje může také zapojit – hradba chrání panovníka před nepřáteli. Hradba je tvořena pouze družiníky, tedy nejzdatnějšími válečníky. Každý muž si byl vědom, že síla hradby tkvěla v její neprostupnosti, a pokud by padla, čekala by je smrt. Síla nespočívá na jednotlivcích, ale na kolektivu, který je nucen se navzájem chránit.

img736

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 70.

Štítová hradba se v obdobném provedení vytvářela na lodích, kde je ohraničený tvar více než zřejmý – nikdo se nesmí dostat dovnitř, a proto je třeba chránit každou píď. Překvapivě zjišťujeme, že hradba byla mobilní a mohla být přesouvána z lodě na pobřeží (nebo jde o možnou metaforu?). S tím také souhlasí následující ukázka: „Celé rozzuřené vojsko [krále] vystoupilo z [lodi] pod [štíty]“ (Bragi skáld Boddason: Ragnarsdrápa, 11: 5-8; cca rok 850).

Zastávám názor, že štítová hradba mohla být i uzavřená, a chci své tvrzení obhájit následující citací:

img737

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 76.

Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce.“ (Sága o Haraldu Krutém, kap. 89)

V tomto případě netvoří hradbu družina, nýbrž celé vojsko. Důležité je ale centrální postavení krále (organizátora) a praporce. Obdobné zprávy nacházíme také ve skaldské poezii: „Praporec Þrœndů postupoval uprostřed jejich šiku“ (Sigvat Þórðarson: Erfidrápa Óláfs helga, 11: 1-4; rok 1040). Uprostřed šiku se nacházeli vyjma krále a praporečníka také například skaldové:

Vypravuje se, že když král Óláf šikoval své vojsko, vybral nejsilnější a nejodvažnější muže a seřadil je před sebe, aby mu byli hradbou. Potom k sobě zavolal své skaldy a vyzval je, aby vstoupili k němu za hradbu. ‚Budete zde, abyste na vlastni oči viděli všechno, co se stane. Potom se nebudete musit nikoho ptát, ale sami z vlastní zkušenosti budete vyprávět a zpívat o těchto událostech.’“ (Sága o Óláfovi Svatém, kap. 206) V této ukázce je použito spojení „za hradbu“, ale v originálu nacházíme „í skjaldborgina“ – čili „do pevnosti štítů“, což opět značí uzavřenost.

Ať už byla štítová hradba liniová nebo kruhová formace, je na čase položit si otázku, jak vlastně probíhal boj v takové formaci. Při boji s meči a sekerami se musely používat výhradně horní seky na hlavu a ramena, což lze porovnat s vyobrazeními na obrazových kamenech a s úryvkem v básni: „V šiku jsme postupovali vpřed, bez brní, pod tmavými čepelemi“ (Harald harðráði Sigurðarson: Lausavísur, 13: 1-4; rok 1066).

img740

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 79.

Je potřeba také připomenout, že štítové hradby nejčastěji bojovaly proti sobě, zatímco leiðangy bojovaly spolu – byla to otázka cti a slávy. Stejnou úlohu hrály také praporce, které byly panovníkovým symbolem. Cílem každého útočníka bylo praporec srazit a tak si vydobýt slávu a umenšit slávu panovníka. Praporce se často svěřovaly důležitým osobám a jejich třímání bylo považováno za čest.

img743

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 82.

PRASEČÍ ŠIK (KLÍN)
Staroseversky svínfylking, či též hamall nebo rani. V pramenech se neobjevuje často. Je však jisté, že tato formace pocházela již od Římanů a Germáni ji okopírovali. Klín byl opět tvořen družiníky a jednalo se o útočnou formaci. Síla však nespočívala ve zbraních, ale v rychlosti, štítech a útoku koncentrovaném na jedno místo. Zdá se, že klín byl začleněn do celé formace a netvořil samostatný útvar.

Nejstarší dobovou zmínku jsem našel k roku 1055: „Dva náčelníci se zúčastnili jednoho [nájezdu], na kterém velel Eilíf; sešikovali se do klínu“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Runhent, 1: 1-4, rok 1055).

V ságách se také objevuje zřídka, a to pouze v královských ságách, nebo ságách o dávnověku:

Hring seřadil své vojsko do prasečího šiku tak, že šik vypadal na pohled mohutnější kvůli tomu, že vepředu byl prasečí rypák.“ (Zlomek o některých dávných králích, kap. 8)

Sešikoval vojsko do takového šiku, který byl vepředu úzký a vzadu široký. Lidé tomu říkají šikování do prasečího šiku.“ (Sága o Mágovi, kap. 167)

Sešikoval vojsko do takového šiku, že v čele formace byl klín, a všichni ostatní utvořili štítovou hradbu.“ (Sága o Knýtlinzích, kap. 76)

DALŠÍ FORMACE
O dalších formacích nás informuje Sága o Hákonu Dobrém (kap. 24):

img738

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 77.

Poté Egil požádal krále Hákona, aby mu dal deset mužů s deseti praporci, a král tak učinil. Posléze se Egil odebral se svými muži pod hřeben hory, zatímco Hákon odešel se svým vojskem na rovné prostranství, kde postavil vlastní praporec, sešikoval vojsko a pravil: Postavíme dlouhou řadu [fylking; formaci], aby nás nemohli obklíčit, přestože mají víc lidí. A tak se také stalo a seběhla se velká a tvrdá bitva. A Egil postavil praporce a rozestavěl své muže tak, aby stáli při samém vrcholku hřebenu a měli mezi sebou rozestupy. Muži poslechli a šli k vrcholku, jako by chtěli vpadnout do zad vojsku Eiríkových synů. Ti, kteří stáli na kraji šiku Eiríkových synů, spatřili, že se s velkou rychlostí blíží mnoho vlajek, které vyčnívají zpoza hřebenu, a mysleli, že je doprovází velké vojsko, které jim chce vpadnout do zad a postavit se mezi ně a jejich lodě. Hlasitě zavolali a řekli všem, co se děje. Celé vojsko se dalo a útěk, a když to viděli králové, tak utekli také. Král Hákon v tu chvíli tvrdě zaútočil dopředu a pronásledoval prchající a mnoho jich zabil.

Z úryvku můžeme také vidět, že docházelo k obkličování řad. Do bitev se táhlo s více praporci a hlavně – vládcové jsou strategicky vynalézaví a jejich lstivost byla považována za kladnou. O povelech v době vikinské nemáme žádné zprávy.
SOUBOJE
Zatím jsme popisovali bitvy – v Norsku mohli mít i několik tisíc lidí, na Islandu desítky lidí (největší byla zřejmě bitva na Vřesovišti). Ve zjevném kontrastu oproti tomu stojí souboje. Existovalo několik typů, ale nás zajímá především jeden – hólmganga.

Hólmganga, což v překladu znamená „jít na ostrůvek“, je velice starý typ souboje, který má svůj předobraz také v mytologii (Þór × Hrungni). Původně se skutečně mohl odehrávat na ostrůvcích, třebaže v době vikinské byly ostrůvky symbolicky nahrazovány. Zabití při takovém souboji se nepovažovalo za vraždu a neústilo k soudní při. Mnoho dovedných bojovníků hólmgangu využívalo k legální loupeži. Měla velmi striktní pravidla, která si bojovníci společně určili – například bojování stejnou zbraní. Vyzvaný člověk se musel dostavit do určitého počtu dnů na jisté místo; neučinil-li tak, ztratil svojí čest a stal se níðingr. Bylo obvyklé, se před bojem obětoval dobytek. Bojovalo se v ohradě vyrobené z lískových prutů a obvykle se bojovalo do první krve. Vyobrazení soubojů máme dochována na některých obrazových kamenech či si můžeme přečíst jedinečná svědectví v básních skaldů Egila, Kormáka a Gísliho.

Boj je v současné době hlavní náplní historické rekonstrukce. Jelikož jejím cílem není reálné zabíjení, nelze boj rekonstruovat v jeho původní podobě. Přístup k historickému šermu se také liší v každé zemi, v některých je tvrdší, v jiných zase měkčí. V současné době je naší prioritou zejména bezpečnost a dokonalá kontrola nad zbraní, což je v rozporu s rekonstruovanou předlohou a což je také důvod, proč boj a dobovost nejde příliš dohromady. Tím rozhodně neříkám, že současný boj je špatný; jde jen o nevyřešitelný rozdíl mezi historií a její rekonstrukcí pramenící z faktu, že se jedná o zájmovou aktivitu.