Brousky v době vikinské

A proto nechť se každý vystříhá toho, házet brouskem po podlaze, neboť Tórovi se přitom hýbá brus v hlavě.“

(Jazyk básnický 25. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 114)

Tento článek, který chci pojmout jako co nejstručnější shrnutí, je reakce na jiný můj článek (Železo a kámen v kosmologické perspektivě), který tvoří jakýsi religionistický úvod. Cílovou skupinou tohoto článku jsou zejména reenactoři, a proto se omezím na fakta a sem tam nějakou zajímavost. Již před několika lety jsem napsal stručný článek o brouscích a nutno dodat, že nedosahoval takových kvalit a byl poplatný mému věku. V tomto článku se pokusím opravit své chyby, poskytnout více cenných informací a obrázků.

Nejprve si povíme něco k historii severských brousků. Brousek (staroseversky brýni, heinbrýni) je ostřící kámen používaný k broušení či ostření (brýning) hran ocelových nástrojů, nářadí a zbraní. Ve Skandinávii se používal od doby železné a jedná se o jeden z nejčastějších nálezů. Před začátkem a na začátku doby vikinské se jako nejpoužívanější materiál na výrobu brousků používal tmavě šedý svor (Juel Hansen, 2009: 17), který pocházel z několika různých, neznámých skandinávských lokalit (ibid: 26). Změna měla nastat v 9. století, když se v norském Eidsbergu začal těžit světle šedý svor. Těžba v tamějších lomech zintenzivněla kolem roku 900 a díky příznivé geografické poloze se brousky vyvážely téměř do všech vikinských obchodních center (ibid: 17). Světle šedý svor přesto představuje asi jen 1/3 nebo 1/4 všech nalezených brousků a dominantním se stal až v po době vikinské, během skandinávského středověku (ibid: 17, 24).

Vikinský brousek může být definován velikostí, tvarem materiálem / hrubostí, což určuje jeho použitelnost. Podle velikosti se brousky rozdělují na:

Velmi malé menší než 10 cm
Malé okolo nebo přesně 10 cm
a užší než 1,5 cm
Střední okolo nebo nad 10 cm
a širší než 1,5 cm
Velké okolo nebo nad 15 cm a širší i tlustší než Střední
Velmi velké  nad 20 cm a tlustší než Velké

(Juel Hansen, 2009: 12)

Podle tvaru (ibid: 28) se pak brousky rozdělují na:

  1. Tyčkové střední brousky používané na ostření nožů, kos apod. Jde o nejčastější a nejrůznorodější skupinu nálezů.
  2. Menší závěsné brousky k osobnímu použití.
  3. Velké statické brousky na větší nástroje či meče.

K velkým brouskům bych chtěl dodat jednu zajímavost. Jeden z největších brousků, který je mi znám, pochází z anglosaské mohyly ze Sutton Hoo. Tento čtverhranný brousek je 58 cm dlouhý a 5 cm široký. Je interpretován jako žezlo (Słupecki, 2004: 238). Brousek se v roli královské insignie objevuje také v Sáze o Gautrekovi (kap. 9). Brousek se v rukou krále mění v politický nástroj; ostří zbraně jeho vojska, a tak je odznakem krále jakožto ochránce země a lidu. Mimo toho známe také norské brousky, které jsou až 70 cm dlouhé (Petersen, 1951: 254).

Váha brousků v islandském souboru nálezů variuje mezi 10 a 775 g, což je rozdíl mezi malými závěsnými brousky a největšími kusy. Průměrné brousky váží mezi 50-100 gramy a odhaduje se, že člověku mohly vydržet zhruba 5 let (Juel Hansen, 2009: 90).

Jako materiál se vyjma zmíněných svorů používal minoritně také pískovec. V Birce, jak bude řečeno, se používaly různé typy břidlic, které mají výtečnou štěpnost. Pískovcové brousky se mohly používat na hrubé broušení zničených břitů, zatímco jemnější břidlicové na ostření. Z toho vyplývá, že řemeslník mohl vlastnit vícero brousků najednou (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 109). A nesmíme zapomínat, že se objevovaly brousky dvou kvalit, 1) lepší, dovážené, 2) horší, místní.

A nyní se pojďme podrobněji zaměřit na nálezy. Dosud nejlépe jsou zpracovány soubory z obchodních center doby vikinské – z Birky, Haithabu a Kaupangu, a to sice v publikacích:

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

V Birce bylo nalezeno celkem 856 brousků, z toho 669 v tzv. Černé zemi (obývané zástavbě) a 187 v hrobech. 85 % brousků je z šedé až šedohnědé jílové břidlice, 8 % z pískovce, 5 % z pruhované břidlice, v jednom případě svor a kvarcit (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 103). Jílová břidlice mohla pocházet z oblasti dnešního Västmanlandu a Dalslandu, zatímco pískovec a pruhovaná břidlice dost možná pocházely z Helsingborgu nebo Lidköpingu (ibid: 103). Téměř polovina všech brousků se měla délku 5-10 cm (ibid: 103, 107). Většina brousků z pruhované břidlice byla čtyř- nebo šestihranná s velikostí 2-9 cm, byly provrtané a často opatřené stříbrným nebo bronzovým kruhem a je možné, že měly primárně symbolický význam a nosily se jako šperky (ibid: 107). V současných studiích o amuletech jsou opomíjeny, autoři se tudíž domnívají, že přívěšky postrádají amuletický charakter. Přívěšky brousků se nacházejí v mužských i ženských hrobem (Juel Hansen, 2009: 29) a je možné, že byly uschovávány v peněženkách nebo brašnách na opascích (Mainman – Rogers, 2000: 2497).

V Haithabu bylo nalezeno 10423 brousků, z nichž 71 % bylo vyrobeno z tmavě šedého svoru, 23 % ze světle šedého svoru a 7 % z jiných hornin (Juel Hansen, 2009: 34-35). Vzhledem k faktu, že nedisponuji kopií knihy Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu [pozdější oprava, knihou již disponuji], jsem nucen citovat jinou literaturu. Bylo zjištěno, že svorové brousky se do Haithabu importovaly od konce 8. století do první poloviny 11. století (Juel Hansen, 2009: 34).

Podobně nedisponuji knihou The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement [pozdější oprava, knihou již disponuji], přesto jsem byl schopen dohledat, že v Kaupangu bylo nalezeno 510 brousků; 65 % z nich tvoří tmavě šedý svor, 27 % světle šedý svor a 8 % jiné horniny (Juel Hansen, 2009: 36). Na severonorském Borgu se nalezlo 229 brousků; 88% z nich tvořil tmavě šedý svor, 2 % světle šedý svor a 10 % jiné horniny (ibid: 37). K problematice norských brousků se vyjadřuje také Jan Petersen v knize Vikingetidens redskaper. Tam se také můžeme dočíst, že do roku 1951 bylo známo 1052 norských brousků z mladší doby železné, z nichž 712 se nacházelo v mužských hrobech a 104 v ženských hrobech (Petersen, 1951: 251). 114 brousků z těchto 1052 bylo závěsných (ibid: 256).

V Yorku z období let 930/5 – c. 975 známe 126 brousků, z nichž 53 % tvoří světle šedý svor, 30 % tmavě šedý svor, 14 % pískovec a 3 % neznámé horniny (Juel Hansen, 2009: 39). Velice podobné, ne-li totožné, byly poměry až do poloviny 11. století (ibid. 39). Detailní seznam můžete nalézt v Mainman – Rogers, 2000: 2484-2498, 2614-2624.

Islandské brousky jsou nyní velice dobře zpracované (a to online) díky práci Juel Hansenové Whetstones from Viking Age Iceland.

Na závěr doplním ještě jednu zajímavost k používání. V Norsku byl objeven brousek pocházející zřejmě ze 6. století, který na sobě nese runový nápis. Nápis naznačuje, že brousek byl nošen v rohu u pasu:

Ať vodou z rohu        zvlhne brousek,
ať padne tráva,           ať leží píce.” (překlad Jiřího Starého)

Na začátku článku jsem slíbil obrázky nálezů. Pěkné obrázky brousků můžete nalézt v uvedené literatuře, nebo můžete navštívit následující odkazy:
Katalog norských muzeí
Katalog švédského národního muzea (heslo “bryn”, specifikace Tid: vikingatid, Bild: Med bilder)
Katalog britských muzeí

Budu rád za Vaše komentáře a jakékoli ohlasy i kritiku. Ačkoli se zdá, že brousky byly běžným vlastnictvím mužů i žen, nejsou dnes standardní součástí rekonstruovaných kostýmů. Proto ocením, pokud tento článek někoho inspiruje ke koupi tohoto nástroje. V současné době se dá pořídit na LH shopu nebo od některých prodejců na historických akcích.


Zdroje:

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Sága o Gautrekovi [Gautreks saga], online.

JUEL HANSEN, Sigrid Cecilie. Whetstones from Viking Age Iceland: As part of the Trans-Atlantic trade in basic commodities, Reykjavík: Háskóli Íslands 2009, Magisterská práce. Online.

MAINMAN, A. J. – ROGERS, Nicola S. H. Craft, industry and everyday life: finds from Anglo-Scandinavian York, York 2000. Online (zadejte heslo “hone”).

PETERSEN Jan. Brynene. In: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951: 251-256.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990.

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

SŁUPECKI, Leszek Paweł. The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa 2004: 217-254.

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

Železo a kámen v kosmologické perspektivě

Při pročítání knihy Jense Petera Schjødta Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion jsem narazil na zajímavou pasáž (str. 237) ohledně používání železa a kamení ve staroseverské mytologii. Nejsem sice religionista, ale přesto se pokusím k tomuto tématu nějakým způsobem vyjádřit.

Na první pohled je patrné, že zde máme co dělat s otázkou řádu a chaosu, kultury a přírody. Prameny zásadně spojují bohy/lidi se železem, zatímco obry s kamenem. Do doby, než jsem si přečetl Schjødtovu pasáž, jsem si tohoto striktního rozdělení prakticky nevšiml. Kde má ale toto rozdělení svůj původ?

Kámen je dnes chápán jako neživá složka přírody, ale je otázka, zda tak byl viděn i starými Seveřany. Ásové, kteří na počátku světa zabili Ymiho, vytvořili kameny z jeho zubů a kostí (viz Gylfiho oblouzení 8). Kámen tedy chápán spíše jako něco organického původu. Každopádně – kámen je z pohledu mytologie starší surovina než železo.

“Tu řekl Gangleri: Co si pak počali synové Borovi, když věříš, že jsou bohy?
Vysoký dí: O tom bych mohl dlouho vypravovat. Odnesli Ymiho doprostřed Ginnungagapu a udělali z něj zemi – z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných kostí.

(Gylfiho oblouzení 8. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 44)

Ve Vědmině písni (Vǫluspá) nacházíme strofu (7) o tom, jak si bohové osvojili kovářské dovednosti. Lze předpokládat, že toto umění pak předali lidem. Zpracování železa je tedy dodatečná (a nepůvodní), v očích starých Seveřanů povznášející činnost pocházející od Ásů. Bohové pomocí metalurgických znalostí zkulturňují lidstvo (nesmíme zapomínat, že lidstvo samo o sobě je rovněž božským výtvorem).

Sešli se Ásové
na Idské pláni,
co posvátné chrámy
postavili;
vyzdili výheň,
tepali zlato,
zrobili kleště,
kdejaký nástroj.

(Vědmina věštba 7. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 26)

Proto se zdá, že znalost zpracování kovu představuje kulturní výdobytek, který stojí v opozici k využívání kamene. Někteří skaldové používají kameny k dehonestaci či k vytvoření antipatií k dané osobnosti; kameny nabývají význam kulturní zaostalosti. Už to, že byl člověk opsán pomocí jména obra, znamenalo “povětšinou posměch nebo pohanu” (Jazyk básnický 39. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 118). Kámen sám o sobě reprezentuje tvrdost, nehostinnost a nepřívětivost. Dokonale tak zapadá do staroseverského vidění světa:

centrum periferie
 Miðgarðr  Útgarðr
pastviny skály
 innihús  útihús
 innangarðs  útangarðs
 důvěrný  cizí
 známý  neznámý
 my oni
 uvnitř  vně
 řád, jistota, bezpečí  chaos, klam, ohrožení

(Starý – Kozák, 2010: 42)

Z tabulky vyplývá, že Útgarð je chápán jako místo, ve kterém vládne chaos, což by mohlo být zavádějící. Současné bádání se totiž snaží poukázat na fakt, že obyvatelé Útgarðu, tj. obři, rovněž žijí v kulturním světě; žijí v rodech a jsou spřízněni vazbami, sňatky i přísahami (Starý – Kozák, 2010: 48-49). Chaos, který tuto zemi naplňuje, pramení z jeho pradávnosti a odlišnosti od Miðgarðu. A není vždy jen negativní, nýbrž má i pozitivní aspekty – je naplněn tvořivou potencí a silou, za kterou neustále cestují bohové, kteří si zpět odvážejí nové kulturní výdobytky (Starý – Kozák, 2010: 48). Postačí, když si zmíníme například brousek, který vzešel ze souboje Þóra proti Hrungnimu.

Je paradoxní, že v tomto souboji, ve kterém železo překonalo kámen (kladivo Mjǫllni × zbraň-brus), vznikl nástroj, bez něhož by se železné nástroje v praxi neobešly. Tento fakt vnáší světlo do mytologických vztahů mezi lidmi a obry. Stejně jako železo a kámen, tak i bohové/lidé a obři jsou si navzájem jednou opaky, jindy komplementy.

Kámen je považován za starší surovinu, kterou Ásové svým zásahem a vytvořením Miðgarðu zatlačili do periferie, Útgarðu. Kámen přitom nahradili železem, jehož výroba byla technologicky poměrně náročná a drahá. Jakékoli narážky ze strany skaldů musíme vnímat jako předsudky a dehonestující označení úhlavního nepřítele, za jejichž řádky musíme vidět především osud světa. K tomu snad lze jen dodat to, že pojmy jako chaos a řád jsou pojmy dané lidmi. Obři, kteří byli v představách starých Seveřanů více než reální, jistě mají na danou věc svůj názor a lze předpokládat, že bychom se v obří tvorbě mohli dočíst opačné závěry.

Železo a kámen, z dnešního pohledu dvě banální a každodenní věci, poskytují jedinečný subjektivní vhled starých Seveřanů do vnímání kosmologie a kultury.


Zdroje:

Gylfiho oblouzení [Gylfaginning]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Vědmina věštba [Vǫluspá]. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 25-40.

SCHJØDT, Jens Peter. Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion,  Odense 2008.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.