Konstrukce raně středověkých seker

Raně středověké sekery náleží mezi populární nástroje, pokud však jde o kovové hlavy, nejsou vždy rekonstruovány věrohodně. Materiálem se dnes stává homogenní ocel. Poměrně velká část seker stylizovaných do raného středověku je vyráběna z výpalku vyřazeného z plechu, na který je navařen kus trubky coby oko sekery a břit je jednoduše naostřen. Raně středověké ukazují naprosto diametrální situaci – kvalitnější materiál byl drahý a nepříliš dostupný, a tak vznikala potřeba úsporně nakládat s materiálem. Standardním materiálem bylo svářkové železo a ocel, tedy materiál překládaný nebo tvořený zbytky skutými dohromady (Kotowicz 2018: 24–25). Ten se jeví jako vláknitý, mnohovrstvý a nestejně zbarvený. Sekery byly často svařené z dílů, přičemž podřadnější materiál byl obvykle použit na oko a čepel, zatímco na ostří byla použita ocel, ať už ve formě vloženého plátu či klínu, tak jako plát navařený z jedné či z obou stran čela čepele. Setkáváme se také s tím, že měkký a méně kvalitní materiál je doslova obalen materiálem kvalitnějším a tvrdším.

Dnes jsou kompletně kované sekery spíše na ústupu a kováři kvůli poptávce od tradičních postupů upouštějí. Kované sekery přesto nikdy nemohou být nahrazeny, a to kvůli estetičnosti, kvalitě projevující se časem i váze. Svařovaný výrobek má tu výhodu, že umožňuje efektivně nakládat s tloušťkami stěn, díky čemuž sekera nemá ani o gram více, než je zbytečně nutné, a současně působí ladně a funkčně. Toto vyžaduje po kováři zručnost, letitou praxi ve výrobě a používání nástroje a speciální přípravky.

Článek, který zde předkládáme, prezentuje základní konstrukční principy, podle kterých byly vyráběny sekery. Primárním cílem je otevřít problematiku mezi českými reenactory, kteří často rekonstruují jen původní tvar seker, nikoli však konstrukci a materiálové složení. V případě zájmu může vzniknout dodatek týkající se finálních tepelných úprav. Z níže navržených schémat existuje řada výjimek, které by bylo možné zkoumat v případových studiích. Různé konstrukce odrážejí různé funkce – je to právě požadovaná funkce, co ovlivňuje jak materiál, tak způsob, jak se s ním nakládá (konstrukce, tvar ostří atd.).

kolčinPrůřezy staroruských seker. Kolčin 1953: Ris. 68.

pleiner
Průřezy raně středověkých seker. Pleiner 1962: Obr. 22.


Varianta 1
Nejjednodušší konstrukce představuje železný, zřídkakdy ocelový ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a následně je dotvarována sekera (Pleiner 1962: 33). Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 25), na území tehdejší Velké Moravy (Baxa et al. 2010: 503–504) i ve východní Evropě (Anteins 1976: Fig. 21:6; Sorokin 1959: 146; Tolmačeva 1989).

často sekery_1Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 1.
Kotowicz 2018: Fig. 5:1.

Varianta 2
Další jednoduchou a rozšířenou konstrukcí je ingot obtočený kolem tyče, který je následně skut dohromady a dotvarován. Tuto variantu můžeme nalézt v České republice (Pleiner 1962: 141–144) a v Polsku (Kotowicz 2018: 25), přičemž byla zcela jistě mnohem rozšířenější. V Rusku se můžeme sejít i s ocelovým břitem navařeným na čelo takto konstruované čepele (Kolčin 1953: 102–107)

sekery_2Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 2.
Kotowicz 2018: Fig. 5:2.

Varianta 3
Nejjednodušší vícedílnou konstrukci představuje ingot, ve kterém je za tepla proražen otvor a na jehož čelo či bok je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt na území tehdejší Velké Moravy (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27), Estonsku (Peets 2003: 113), ve východní Evropě (Bubenko 2003: 284), na území chazarského kaganátu (Chomutova 1986: 59) i v Anglii (Tylecote – Gilmour 1986: 59).

sekery_3Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 3.
Kotowicz 2018: Fig. 5:3.

sekery_3_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 3.
Pleiner 1967: 80, Abb. 1:II.

Varianta 4
Další poměrně jednoduchou konstrukcí představuje ingot, který je v zadní části rozštěpen vedví, následně je skut tak, že vznikne oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a Estonsku (Peets 2003: 114).

sekery_4Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 4.
Kotowicz 2018: Fig. 5:4.

Varianta 5
Pátou variantu představuje ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, a na čelo je navařen ocelový plát. Tuto variantu můžeme nalézt u velkomoravských seker (Pleiner 1967: 79), v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy až do 14. století (Anteins 1976: Fig. 29, 35:2).

sekery_5Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 5.
Kotowicz 2018: Fig. 5:5.

sekery_5_2Schématický postup výroby velkomoravské sekery pomocí varianty 5.
Pleiner 196780, Abb. 1:I.

Varianta 6
Další vícedílnou variantu tvoří dva ingoty, přičemž jeden z nich tvoří oko, do něhož je vložen druhý ingot tvořící čepel a na čelo čepele je navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27) a v severní části východní Evropy (Anteins 1976: Fig. 21:3, 35:1; Peets 2003: 114).

sekery_6Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 6.
Kotowicz 2018: Fig. 5:6.

Varianta 7
Poslední vícedílnou variantou je přehnutý ingot, který je rozklepán a asymetricky obtočen tak, aby tvořil oko, mezi přehnuté části je vložen plát oceli (Pleiner 1962: 145). Na čelo čepele mohl být navařen ocelový břit. Tuto variantu můžeme nalézt v Polsku (Kotowicz 2018: 27), České republice (Hošek 2003: 50), v Lotyšsku (Peets 2003: 114), v Bělorusku (Gurin 1982: 48), Rusku (Kolčin 1953: 106), ve Velké Británii (Tylecote – Gilmour 1986: 59) a Dánsku (Buchwald 1978: 107–121).

sekery_7Schématický postup výroby sekery pomocí varianty 7.
Kotowicz 2018: Fig. 5:7.


Bibliografie

Anteins 1976 = Anteins, Aleksis (1976). Melnais metāls Latvija, Rīga.

Baxa et al. 2010 = Baxa, Peter – Hošek, Jiří – Ottenwelter, Estelle – Děd, Jiří (2010). Restaurátorsko-konzervátorský průzkum vybraných nálezů z lokality Kopčany. In: Archeologické rozhledy 62, č. 3, s. 492–513.

Bubenko 2003 = Бубенько Т.С. Кузнечное ремесло средневекового Витебска // Актуальныя праблемы гісторыі Беларусі: стан, здабыткі і супярэчнасці, перспектывы развіцця, Гродна, 283–289.

Buchwald 1978 = Buchwald, Vagn F. (1978). En metallografisk undersøgelse af en vikingetidsøkse fra Sønder Onsild. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 1976, 96–123.

Gurin 1982 = Гурин М.Ф. (1982), Древнее железо Белорусского Поднепровья (I тысячелетие н.э.), Минск.

Hošek 2003 = Hošek, Jiří (2003). Metalografie ve službách archeologie, Praha – Liberec.

Chomutova 1986 = Хомутова Л. С. (1973). Техника кузнечного ремесла в древнерусском городе Серенске (вторая половина XII–XIV в.) // Советская археология, № 2, 216–225.

Kolčin 1953 = Колчин, Б. А. (1953). Черная металлургия и металлообработка в Древней Руси // Материалы и исследования по археологии СССР. № 32, Москва.

Kotowicz 2018 = Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Peets 2003 = Peets, Jüri (2003). On forging technologies of Estonian iron age and Medieval axes. In: Nørbach, Lars Christian (ed.). Prehistoric and medieval direct iron smelting in Scandinavia and Europe: aspects of technology and society; proceedings of the Sandbjerg conference, 16th to 20th September 1999, Århus, 111–117.

Pleiner 1962 = Pleiner, Radomír (1962). Staré evropské kovářství, Praha.

Pleiner 1967 = Pleiner, Radomír (1967). Die Technologie des Schmiedes in der großmährischen Kultur. In: Slovenská archeológia 15/1, 77–188.

Sorokin 1959 = Сорокин, С. С. (1959). Железные изделия Саркела— Белой Вежи. // МИА 75, стр. 135–199.

Thomsen 1971 = Thomsen, Robert (1971). Metallografische Untersuchungen an drei wikingerzeitlichen Eisenäxten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Berichte 5, Neumünster, 30–57.

Tolmačeva 1989 = Толмачева, М.М. (1989). Кузнечные изделия салтово-маяцкой культуры по материалам Ютановского могильника // Краткие собщения Института археологии 198, М., стр. 107–112.

Tylecote – Gilmour 1986 = Tylecote, R.F. – Gilmour, B.J.J. (1986). The Metallography of Early Ferrous Edge Tools and Edged Weapons. BAR 155, Oxford.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Interview with Rolf F. Warming

A few notes on Viking Age Shields

rolf

Rolf F. Warming. Photo taken by Jacob Nyborg Andreassen, Combat Archaeology.

Rolf Fabricius Warming is Danish archaeologist, whose studies have preeminently been on the subject of combat and conflict in the past, ranging from Mesolithic violence to organized state formation in the early modern period. He holds an MA degree in Maritime Archaeology and is currently finalizing his dissertation project for another MA degree (in prehistoric archaeology), which is focused on Viking Age shields and martial practices. He has the rank of sergeant in the Royal Danish Army and is a master and the chief instructor of a martial arts system, teaching classes and seminars on a national and international level. He is the founder of Combat Archaeology, an organization committed to researching and interpreting material and issues on the subject of combat in the past.


How many shield fragments have we found in Viking Age Denmark?

At the time of writing, we have exactly 40 positively identified shield remains from Viking Age Denmark (including Schleswig and Scania). There are an additional 3 miscellaneous or missing artefacts which may represent other shield finds but too many uncertainties exist as to the nature of these finds at this point.

rolf_shields

An overview of shield fragments from Viking Age Denmark.

What does the average shield look like?

Nu scolo menn vapn sin syna sem mælt er i logum. scal maðr hava breiðöxe.
æða sverð. oc spiot. oc skiolld þann at versta koste er liggia scolo
iarnspengr 
þriar um þveran. oc mundriði seymdr með iarnsaumi.
Gulaþingsl
ǫg hin fornu

rolf_shields2

A scheme of  the shield construction. Made by Sergei Kainov and Oleg Fedorov.

It is difficult to offer a simple description of what the average shield would look like. The shield remains signal quite individualized designs, both in terms of constructional elements and dimensions, at least as far as shield bosses are concerned. Some shields were fitted out with more reinforcing or decorative fittings while other shields differed in terms of shield boss morphology and dimensions. Several shield types also appear to have been in use during the Viking Age. The flat round shield is the most well-known of these, but convex round shields also appear to have been used. It is possible, too, that some forms of kite shields could have been employed as early as the 10th century, although these shields are conventionally understood to appear around the time of the Bayeux Tapestry (c.1070) which contains the earliest depictions of such shields.

However, at the risk of losing scientific rigor, the following observations may be given to offer a basic description of features that may be said to characterize the majority of the common flat round shields. The vast majority of Viking Age shield finds are sparse in metal. Often the shields are only recognized by the surviving fragments of the shield boss, the metal centerpiece of the shield, which frequently constitutes the only metallic part of the shield. However, it is possible that shields constructed of purely organic material may have existed as well, judging from the nearly intact shield from Tira, Latvia, which is dated to the 9th century and was equipped with a wooden shield boss. The iron shield boss of Viking Age round shields was usually fastened to the board with 4-8 iron rivets over a somewhat circular hole. The shield board itself consisted of c. 6-8 softwood planks which had a thickness of no more than 1 cm in the center and tapered gently towards the edges of the shield. In cases which have allowed for an estimation of shield board diameters, the measurements have yielded a range between c. 75 and 90 cm. Typically, the wooden handle, which could consist of hardwood or some more rigid timber compared to the planks, appears to have spanned across the shield board and riveted onto here in multiple places. For the sake of economy and ensuring a lightweight construction, it was desirable to let two of the rivets from the shield boss flange pass through the handle. The shields were most likely equipped with a thin leather facing which was applied to the front of the shield board; assumedly, a similar leather facing could also be applied to the back of the shield. A rawhide edge could be stitched to the shield rim with a thread of some organic material, perhaps sinew or leather. Later round shields of the Medieval period appear to have been of a more robust construction and included, among other things, more reinforcements of iron, if we are to judge from the historical sources.

rolf_shields3

A version of the shield construction suggested by Kim Hjardar and Vegard Vike.

What about more expensive shields?

Baugs þá ek bifum fáða       bifkleif at Þorleifi.
Þjóðolfr hvinverski : Haustlǫng

rolf_shields4

Typology and chronology of some types of Scandinavian shield bosses. Made by Kim Hjardar and Vegard Vike.

In the case of more expensive round shields, the fastening of the rawhide edge could be further enforced by use of a few bronze or iron clamps. In a few exceptional finds from Valsgärde and Birka in Sweden, however, the clamps cover larger parts of the shield rim, even its full circumference, in which case it is more likely that they have served to reinforce the rim as a whole. Other more elaborate shields are fitted out with trefoil-shaped handle terminals of copper-alloy which have been decorated with human masks and animal heads. These appear to have fastened the handle more firmly to the shield board. The back of the long handle and grip could be reinforced with copper-alloy or iron fittings which are sometimes seen decorated with silver plating, ribbon lacing or braiding patterns and human masks. Occasionally, the entire grip or handle appears to have been constructed out of metal. In only exceptional cases is the flange of the shield boss given a more elaborate shape – such as a toothed flange, or the shield boss adorned with non-ferrous metal – such as thin bronze strips – which could be fastened around it’s flange or the wall. So, although some of these fittings are of a more elaborate kind, there is no evidence for superfluous or purely decorative fittings, which, by contrast, are known from the war booty sacrifices of preceding periods. The fittings, or that to which they are attached, all have a function and are largely for the purpose of providing additional strength. However, when using such elaborate fittings, the Viking Age Scandinavians do not appear to have shunned away from the opportunity to display excessive decorative elements. The human mask, animal heads as well as the ribbon lacing and braiding patterns appear to have been recurring themes. Both historical sources and microscopic traces of color also indicate that the shield boards themselves could be decorated, although this is, strictly speaking, not limited to expensive shields.

Weaponry has throughout history been given as gifts. And judging from both the archaeological record and historical sources, there is no doubt that also shields could be perceived as highly valued objects. The shields could be painted and further accentuated by beautiful decorations. Associating a high quality shield with mythology or ancestral achievements would of course render the shield an object of much admiration and a fitting gift.

Designs of shields based on pictorial evidence. Made by Marobud.

How could shields be used?

“Upp óxu þar      Jarli bornir,
hesta tǫmðu,       hlífar bendu,
skeyti skófu,      skelfðu aska.”
Rígsþula

Given the development and coexistence of different shield types and shield boss types as well as regional discrepancies in offensive weaponry preferences, it is clear that no single answer can be given as to how the shields were used. It is, in fact, even difficult to speak of a so-called “Viking fighting style”, as such! Instead, the material suggests that combative styles varied in the course of the Viking Age and across the various Scandinavian regions, expressing also influences from other cultures, such as the Carolingians. What also complicates matters is that the functional aspects of shields can be examined on many levels, including the operational, tactical and strategic levels of warfare. Nonetheless, it is evident that any inferences made into any functional aspects of shields must be grounded in knowledge about how the shield was used on an individual level.

Let us focus on the common flat round shield, which is commonly thought to characterize Viking Age combat, and how it was employed in the context of close quarter combat. Like the military combative systems and martial arts of the modern world, there probably existed various approaches to combat and even nuances of what some considered the same combative styles. Nonetheless, the construction of the flat round shields allows us to examine some of the main underlying principles that may have governed most combative uses of this shield. The flat round shield was a thin, lightweight shield which was held by the center grip, without any enarmes (i.e. straps that could fasten the shield more firmly to the forearm). This, along with the center hole (protected by the shield boss), which allowed the hand to grip the shield closer to its center of mass, and the circular shape of the shield greatly facilitated maneuverability. The fragility of the shield necessitated precisely such maneuverability since the shield-bearer would have to make use of the concept of deflection if he did not want the shield to break easily. Rather than a mere passive defense, the shield was used actively. This could be done with the shield held flat in front of one´s body or at an oblique angle with the rim facing roughly forwards. In both cases, however, practical experimentation with a sharp sword and round shield reconstruction indicates that there is a strong correlation between the degree of deflection and the extent to which the shield is actively thrusted forward. If this use of the shield did not contribute to the notorious aggressive behavior of the Vikings, it is at least very much in line with the bequeathed image of these light and aggressive infantrymen that assumedly reflect the nature of Scandinavian combatants throughout most of the Viking Age.

rolf-stit

Actively used shield. Reenactor Roman Král.

In short, what we have is a very actively used shield. In defensive situations the shield could be thrusted forward or maneuvered in a manner that would better deflect incoming attacks; in offensive situations, where the shield-bearer himself would attack, the shield could act as an offensive striking weapon that could be used to create openings for one’s axe or sword, particularly through powerful strikes with the shield rim. Assuming that round shield construction did not deviate to any extreme extent, the shields were employed by using these principles in both the context of single combat and in formation fighting; there is, to my knowledge, no supportive evidence of static shield use, even when speaking of such concepts as “shield-walls”. The case is different in the medieval period where more robust shields are used. Interestingly, there is also some evidence suggesting that this tradition of actively used shields continues beyond the Viking Age, now merging with some branches of the medieval sword and buckler tradition.


With all my respect and admiration, I would like to thank to Rolf Warming and his unique project Combat Archaeology for the interview. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.