“Vilborg owns me”

Runic inscriptions on Old Norse whorls


The article we present to you in this way is a continuation of the articles “Skald Þorbjǫrn Carved Runes” and “I Carve Healing Runes“, which were created in previous years and which aim to realistically show everyday work with runes in the Early Middle Ages. This time we chose a specific group of ordinate household tools – whorls – that bear individual runic letters or entire inscriptions on their surface. As far as we know, the everyday objects of the Old North have not been analyzed from that perspective, and therefore some conclusions need to be seen as an entrance door to a thousand-year-old mentality rather than as final conclusions. At the same time, it should be emphasized that the texts we will analyze here were not perceived as much magical, ritual or ceremonial at the time of their creation, but as a functional practical part of everyday life.


In Early medieval Scandinavia, yarn was spun in such a way that the combed, prepared wool was wrapped on a distaff (rokkr), which consisted of a wooden stick that was placed under the armpit, leaving the spinner with both hands free. To the distaff, a manual spindle (snælda) was connected, consisting of an organic shaft and whorl, which served as a weight and a rotary flywheel at the bottom of the shaft (for technical details, see Březinová 2007: 76-80). The yarn released by the rotary motion was manually wound around the shaft, which, once filled, served as a spool and the whorl was pushed onto the next shaft.

In Old Nordic society, spinning was a traditional female activity (eg Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; although as we will see later the problem is somewhat more complicated), which was practised from early youth (see cat. no. 36) to old age probably in every spare time. It was considered a major toil if the household was able to produce yarn for twelve-elbow long cloth in a day (≈ 3.6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Thanks to such production it was possible for the farm to be self-sufficient in textile terms.

In this work we will focus on whorls that were created between 500-1500 and their manufacturers or owners considered it important to mark them with runes. From the total number of thousands of whorls, we were able to collect 54 pieces that fall into this category. This group is further divided into the years 500-1100 (14 pieces) and 1100-1500 (40 pieces). For whorls we will comment on their geographical distribution, materials, informative value of inscriptions, producers and owners.

List of runic whorls can be found here:

Geographical distribution and materials

In this chapter, we will focus on the number of runic whorls, their geographical distribution and the materials from which they were made. The following mapping will be decisive for our conclusions.

Distribution of runic whorls in Europe, 500-1500.
Click on the map for a larger resolution.

First of all, we can notice some differences between defined periods – from the period 500-1100 we found 14 pieces (25.9%), while from the period 1100-1500 we found 40 pieces (74.1%). This difference is interpreted by the emergence of cities such as Trondheim or Oslo, which are systematically explored by archaeologists. Especially from the examples of the medieval sites Igalik / Gardar (6 pieces) and Trondheim (4 pieces), it is clear that statistics is influenced by well-explored craft centers. Greater literacy in later period, which would lead to more inscriptions, is debatable.

Comparison of runic whorls dated to 500-1100 and 1100-1500.

Runic inscriptions on whorls are related to Old Norse and Anglo-Saxon culture. Their most frequent representation can be found in Sweden and Norway. In these countries, the frequency of their occurrence in relation to the total volume is more or less balanced in both observed periods (Sweden 28.6% : 32.5%; Norway 28.6% : 25%), suggesting a certain tradition. Surprisingly, we do not find any runic whorls on the territory of today’s Denmark. In the older period, under the influence of the Old Nordic diaspora (“Viking conquests”) runic whorls began to appear in Iceland (7.1% : 12.5%), Great Britain (28.6% : 0%) and Latvia (7.1% : 0%). In the younger period, Great Britain and Latvia are disappearing from this list, while Greenland (0%: 27.5%) and Ukraine (0%: 2.7%) are increasing. In countries that have only been in temporary contact with the Norse cultural circuit (Great Britain, Latvia, Ukraine), there is no long-standing tradition of using runic whorls. The whorls thus implicitly resonate the movement of people and thoughts at the time they were made.

Distribution of runic whorls dated to 500-1100 and 1100-1500.
Higher resolution here.

If we look at the materials of runic whorls from a higher perspective, we can notice the predominance of whorls of soapstone (28.6% : 36.8%). Other materials used for production include lead (14.3% : 7.9%), slate (14.3% : 7.9%), wood (7.1 : 5.3%), sandstone (0% : 13.2%), limestone (7.1% : 2.6%), palagonite (7.1% : 2.6%) and jet (7.1% : 0%). We do not find runic inscriptions on ceramic, iron, glass, bone and amber whorls. The absence of ceramic pieces may be the reason why we do not know the runic whorls from Denmark. As many as 88% of the whorls from Haithabu are made of burnt clay (Anderson 2003: 118). Most of the rune whorls are made of materials that can be easily engraved or cast.

Runic whorl materials dated to 500-1100 and 1100-1500.
Higher resolution here.

A slightly more precise picture is shown when examining the materials in separate country. Soapstone, which seems to be the most common in the general comparison, was obtained in Norway (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), and so it is not surprising that almost half of all Norwegian whorls were made of this material (Petersen 1951: 304-305) and it dominates in the case of rune whorls. For other countries, runic whorls were largely made from other regionally available stones. In the case of Sweden, sandstone, limestone and slate were included, which are also found in whorls of Birka (Anderson 2003: 75). Although we know soapstone whorls from Iceland (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), rune whorls are made of slate, palagonite and sandstone. Soapstone, which is not naturally present in Iceland, had to be imported in the form of raw material or finished products. It is important to note that whorls could have been made, for example, from broken soapstone dishes or broken and worn slate grinders (Anderson 2003: 75).

Regional use of runic whorl materials dated to 500-1500.

The informative value of the inscriptions

We will go further and see what the inscriptions carved in the whorls can tell us. We will try to make as broad comment as possible to help put the reserved and unclear messages into context. The texts can be divided into seven categories:

  1. unintelligible inscription
  2. inscription naming the object
  3. inscription outlining the relationship of two people
  4. invocation for protection, wishing luck, invocation of agents
  5. alphabet or spelling text
  6. inscription naming the owner
  7. inscription related to production

The following chart then reveals the internal interdependence of these groups of inscriptions.

Internal interdependence of groups of inscriptions.


Inscription naming the object
In three cases the word snáld (“whorl”) appears in the inscriptions: “Gunnhildr made whorl” (cat. no. 6), “Helga owns this whorl” (cat. no. 8), “whorl” (cat. no. 25). Runic inscriptions of this type are not unusual: for example, we know a spoon handle with the words “spoon spoon” (Gr 64), a pin with the word “pin” (Knirk 1997: 9) and the hammer amulet from Købelev with the words “this is a hammer“. These inscriptions are often interpreted as trivial creations of forgetful people, but this seems to us to be a misguided idea. A more realistic idea is that these inscriptions served as teaching prop, which can be close to the inscription placed on a wooden crossbar that says “This is an open window. Closed window” (N A240). These inscriptions do not seem to fit among those that are rather mocking, entertaining, testing or informing a potential reader. At least in some cases, the runic inscriptions seem to have the character of self-praise from a well done job: “Þorfastr made a good comb” (Br E4), “Andrés carved these runes and made this, the first door-hinge” (N 159), “Árni Þorsteinsson made me and Háleikr Gautason owns me. Thus he did with healthy hands. This was carved on Sunday towards evening” (N 178). Nor should we exclude the possibility that the manufacturer of the inscription, which names the object, was fascinated by the fact that it is possible to record the idea and essence by means of letters. The association of the name of the thing and its power could have practical significance, as it could block possible efforts to enchant the subject. The whorl was originally a wildlife object that was worked and incorporated into human culture. From the period perspective, it was possible enchant the object and ask the giants to seize it and hurt the owner of the object. The awakening of the giant in stone is documented by the inscription N B252. Thus, the word “whorl” could be a safeguard or counter-attack that supported or multiplied the functioning of the object. Such a support “supportive” function of runes also explicitly mentioned in runic inscriptions DR 295 and U Fv1984;257.

Stone whorl from Uppstad (C28808), cat. no. 8. Taken from Unimus catalog.

Inscription related to production
The seven inscriptions are explicitly related to the production of whorls or inscriptions: “Gautr engraved runes” (cat. no. 4), “Gunnhildr made whorls” (cat. no. 6), “[…] these runes on […]” (cat. no. 14), “[…] made […]” (cat. no. 32), “Hólma made this at Sigtyggr’s place” (cat. no. 33), “Girl wrote me” (cat. no. 36), “made by Sigríð / made for Sigríð” (cat. no. 53). Although whorls could be branded, it seems that they were made at home (see cat. no. 33) according to standard shapes. As we can see, there are only one male manufacturer and three female producers in our list. It may be interesting to find out that women made their own tools. Whorls may have been gifts of love as well, as suggests the wooden whorl of Oslo (cat. no. 22): “Nikulás loves a woman called Gýríðr, step-daughter of Pitas-Ragna.” Among other things, the inscription could have helped in the eventual dispute over whorl by proving the owner’s argument for legal ownership, as will be discussed below.

We can also mention that the inscriptions were mostly engraved with sharp points, probably knives, or were cast together with the whorls. The position of the inscriptions depends on the shape of the whorl – the inscription is usually placed on flat sides or on the perimeter, but the inscriptions on the beveled sides are no exception.

Soapstone whorl from Sigtuna (Sl 64; fyndnr. 48313), cat. no. 33.
Photo: Bengt A. Lundberg, 1999.

A total of nine whorls originally marked their owners: “Vilborg owns me” (cat. no. 5), “Helga owns this whorl” (cat. no. 8), “Þóra owns me” (cat. no. 17), “[ …] unn owns me” (cat. no. 19), “Kristin owns me” (cat. no. 29), “[…] owns me” (cat. no. 31), “[…] Jón owns me” (cat. no. 38), “[…] own chaplain” (cat. no. 40), “[…]ldur owns me“(cat. no. 43). In the other seven cases, whorls indicate the name without any further information, and can be assumed to be the manufacturer or owner: “Jóhanna” (cat. no. 16), “Hróðþrúðr” (cat. no. 21), “Ingivaldr” (cat. no. 28), “Rǫgn[valdr]” (cat. no. 44), “Bjarni” (cat. no. 48), “Óláfr” (cat. no. 49), “Sigríðr” (cat. no. 54). It is possible that separate runes found on some whorls may also be abbreviations of the owner’s name.

As we can see, six whorls were owned by women and two by men, which is also an interesting finding that supports the view that male members of household helped with spinning (Foote – Wilson 1990: 168). As we mentioned above, people with whorls have been working for a large part of their lives, so they have built a certain relationship with their instruments that is reflected through the inscription. In addition, identifying the owner could be a simple tool to recognize own whorl and prevent disputes. Signed whorls could be harder to steal because they would be easily identifiable. Another potential function of such an inscription is to ensure functionality only for the signed person and no other. In this context, however, it is interesting to note that none of the runic whorls was found in the grave, although whorls commonly became a grave inventory. It is possible that they were in circulation until they were lost or destroyed.

Whorl from Reykjavík, cat. no. 5.

Inscription outlining the relationship of two people
In addition to the above-mentioned inscription from Oslo (cat. no. 22), which mentions the love relationship between man and woman, and the inscription from Sigtuna (cat. no. 33), which mentions the name of a woman living under the patronage of man, two names can be probably found in the inscription from Saltfleetby (cat. no. 1), ending with the names “Úlfljótr and [kiriuesf]”. This particular inscription seeks protection for both mentioned. A potential fourth candidate is the inscription “handshakes” (cat. no. 7), which uses a legal term to confirm an oral obligation. According to Olsen (1954: 221), this whorl could be a gift of a man to a woman, and the inscription could refer to an agreement or bond between them. At least one runic inscription speaks of “runes of joy and runes of friendship” (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5) that we could possible see in inscriptions naming two people.

Whorl from Saltfleetby, cat. no. 1 Photo: Lincolnshire County Council.

Invocation for protection, wishing luck, invocation of agents
Up to five inscriptions can be evaluated as protective: “Óðinn and Heimdallr and Þjálfa, they will help you, Úlfljótr and […]” (cat. no. 1), “choice / good” (cat. no. 12), “Pax Portanti, Salus habenti. Ingvaldr” (cat. no. 28), “María” (cat. nos. 18 and 51). The runic inscription cat. no. 28, which is in Latin, most clearly shows the function of such inscription: “Peace to the wearer, prosperity to the owner. Ingivaldr”. Similar invocations can also be found in other inscriptions: “Hail both he who carved, and he who interprets” (N 169), “Hail to you and good thoughts. May Þórr receive you, may Óðinn own you” (N B380). This is not a simple statement, runes are expected to provide what they say – that is, to help the owner in good health and mental condition and turn her or him away from danger. In the article “I Carve Healing Runes“, we have shown that runes assembled in the right sequence were expected to have healing power, while inscriptions poorly assembled could make the patient suffer. It is symptomatic that positive agents, such as the Óðin – Heimdallr – Þjálfa trinity and Saint Mary, are called to help. Such an invocations usually indicate urgency in medical inscriptions. However, the negative agents are sometimes also called to do a specific action.

Whorl from Lunne, cat. no. 28. Photo: Bengt A. Lundberg, 1996.

Alphabet or spelling text
In case of four whorls, we can find a partial or complete alphabet: “María fuþorkhniastbmly” (cat. no. 18), “abcdefghiklmnopurstøy” (cat. no. 26), “fuþoʀkhmi” (cat. no. 34), “fuÞorkhniastmlyøkhp Jón owns me” (cat. no. 38). While the second inscription is rather atypical, others have numerous analogies, as will be shown. Before we move on, we need to mention three more whorls with “runic spellers”: “fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Grasp the runes from me! You will challenge most people” (cat. no. 11),”fufofafife” (cat. no. 20), “fifafufofyfi” (cat. no. 27).

It is generally accepted that all inscriptions of this kind are related to the process of learning. If we look at the whorl of Sigtuna (cat. no. 11), this conclusion is unquestionable – the inscription should serve as a reader’s challenge. A very similar wording can be read at the shipboard from Brørs: “I have therefore learned: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat” (N A24). Learning in syllables is well attested in primary education in medieval Novgorod (Janin 2007: 49-51). We do not know whether runes were taught on a daily basis, but the lessons were certainly not as intense as today’s study. The average Early Medieval user of runes probably did not read and write daily. At the same time, there were no textbooks or exercise books – the most common engraving material could be a piece of wood, bone and stone. Indeed, if we look at the objects that bear the complete fuþark or its variants the most often, we find that pieces of bone (eg N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), wooden sticks (eg N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) or pieces of stones (eg DR 21) are the most prominent. The trial version of ornaments cut into bone scraps are interesting analogies (Lang – Caulfield 1988MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Sometimes fuþarks are supplemented with inscriptions that could be interpreted as language puns (GR 76) or tentative love messages (N B17). Inscriptions may be the results of trying to learn runes, but could also serve as a tool for those who did not write long and needed to practice.

However, if they only were teaching props, we would find the texts of this kind on waste material, but this is very far from true. The complete fuþark can be found on a number of utility items: whetstones (eg G 281G 237G 311), needles (eg DR EM85;470C), leather sheaths (eg DR Fv1988;237), knife handles (eg. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), drinking horns (eg N 229), mills (eg U F2;43Vs 26), combs (eg N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), church bells (eg N 15Vg 205), baptisteries (eg DR 224Vg 259Vr 4), church roofs (eg DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), pendants (eg Vg 207Nä 10) and similar. It is evident that this has been a constinual practice for at least a thousand years, sometimes standing very close to our concept of vandalism: the comb Sö Fv1981;197 is described by three complete fuþarks, the beam Hs ATA322-2795-2011 is engraved with the inscription “fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, the interior of church in Hemse (G 56) was painted with twenty-one fuþarks. Needless to say, we are dealing with something deeper than just teaching props. Even runestones and inscriptions in churches, the most formal types of inscriptions, contain texts like these. For example, the runestone from Gørlev bears an inscription saying: “Þjóðvé raised this stone in memory of Oðinkárr. fuþorkhniastbmlʀ. Make good use of the monument! þmkiiissstttiiilll. I placed the runes rightly. Gunni, Arnmundr” (DR 239). The church engraving from Grötlingbo even says “May Jesus be gracious to all Christian souls. Amen. Fuþork. May Jesus be gracious to Óttarr’s soul (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Ólafr (…) May God be gracious to the soul. Interpret fuþorkhniastblmR (…)” (G 38). A similar wording, including the “interpret” encouragement, can be found in the church of Lye (G 104A G 104E).

To the extent that one can judge, fuþark inscriptions appear to be a formula which is related to the very essence of the runic script. The formula benefits from the completeness of the runic alphabet, whose potency ensures good luck and successful functioning. Therefore, the function of such a text can stand very close to invocation for protection.


If we gather enough finds, the rune whorls can be the gateway to the fascinating world of runes, runes that name the object, support and ensure the functionality and determine the owner. The combination of runic inscriptions with whorls could be perceived as an exceptionally powerful combination – in family sagas, the spindles are described as magical instruments capable of influencing the events around them. It is not impossible that a rotating motion could help activate or multiply the runic inscription functions.

Nevetherless, one question still remains. If the runic whorls were powerful enough to help, why do not we know more of them? We will not give a single explanatory answer to this question, but we can propose several sub-solutions:

  • runic whorls are creations of the superstitious part of the population
  • the mass production of ceramic whorls contradicted the custom made runic whorls
  • wood and bone rune whorls decayed
  • the same function was ensured by other decoration
  • not everyone was an intellectual craftsman
  • runic whorls solved problems of a temporary nature
  • runic whorls were not placed in graves
  • some runic whorls had a turbulent past and needed to be insured, while others were safe to use without inscriptions

Here we will finish this article. Thank you for your time and we look forward to any feedback. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


The work on the above presented article revealed a fascinating phenomenon that lasted up to 1400 years and which unfortunately lies beyond the interest of both researchers and reenactors. This supplement is intended to serve as a starting point for all those interested in spiritual and material culture, and at the same time to inspire the reenactors to consider including inscriptions when creating replicas. The supplement is divided into archaeological and literary parts. In the archaeological part, it is possible to find lists and mapping of runic inscriptions on selected subjects. In the literary part, we include runic inscriptions mentioned in the Family sagas, Kings’ sagas, Bishops’ sagas, lawbooks and Poetic Edda. From this comparison, it is then possible to draw conclusions if there is a consensus or a difference.

Archaeological part

Rune swords, 200-1500 AD
The following list maps metal and wooden swords, scabbards and baldrics with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Axes and Axehammers, 200-1600 AD
The following list maps axeheads (metal and stone) and shafts with runic inscriptions from the period 200-1600 AD.

Runic Spears, 150-1100 AD
The following list maps spear-tips and shafts with runic inscriptions from the period 150-1100 AD.


Runic Shields, 200-1500 AD
The following list maps shield-bosses, handles and fittings with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Arrows, 200-1500 AD
The following list maps metal and stone arrow-tips and shafts from the period 200-1500 AD.

Runic knives, 200-1500 AD
The following list maps knives and their components (blades, handles, sheaths) with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Whetstones and Touchstones, 500-1600 AD
The following list maps whetstones and touchstones with runic inscriptions from the period 500-1600 AD.

Runic Belts, 200-1500 AD
The following list maps buckles and strap-ends with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Fishing Tools, 200-1500 AD
The following list maps runic weights and floats with runic inscriptions from 200-1500 AD.

Runic Ships and Boats, 200-1500 AD
The following list maps oars and ship/boat planks with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Horns, 200-1500 AD
The following list maps drinking and signal horns with runic inscriptions from the period 200-1500 AD.

Runic Vessels, 500-1500 AD
The following list maps eating bowls, cups, barrels, cauldrons, washing basins and hanging bowls that are decorated with runes.

Literary part

The list below is based on Family sagas, Kings’ sagas, Bishops’ sagas, lawbooks, and Poetic Edda. The most crucial text is Sigrdrífumál, which illustrates the existence of a spectrum of runes ranging from mundane function (engraving into objects) to intangible knowledge and mysteries (engraving into liquids, body parts of mythical beings and memory). We encompass all work with runes from this spectrum. The idea of ​​intangible runes is certainly fascinating and is broadly discussed by Jiří Starý (2004: 147-152).

When the written sources mention the writing of runes, runes primarily serve as a practical tool of understanding and a tool of gaining benefit or protection. Being the utility script, they served as well for neutral interpersonal communication as for communicating with positive or negative agents. The runes were certainly not stigmatized as pagan characters in literary sources.

Subject and context of runes usage:

  • pastime activity (Gísla saga 33; Flóamanna saga 24)
  • insult (Grágás §237; Vatnsdæla saga 34)
  • part of the production process (Gísla saga 11)
  • transmission of information (Grettis saga 66; Víglundar saga 17; Svarfdæla saga 16; Prestssaga Guðmundar góða 13; Hákonar saga Hákonarsonar 150; Hulda 68)
  • writing legal document by a mute person (Frostaþingslǫg IV: §43)
  • secret message (Gísla saga 23; Þorsteins þáttr uxafóts 3)
  • detection of poison in a drink (Egils saga Skallagrímssonar 44; Sigrdrífumál 7)
  • maintaining woman’s loyalty (Sigrdrífumál 7)
  • healing (Egils saga Skallagrímssonar 72; Sigrdrífumál 11)
  • childbirth (Sigrdrífumál 9)
  • successful sailing (Sigrdrífumál 10)
  • success in battle (Sigrdrífumál 6)
  • happiness (Sigrdrífumál 19)
  • avoidance of malice (Hávamál 137)
  • addressing an agent (Egils saga Skallagrímssonar 57; Skírnismál 36)
  • success at the assembly (Sigrdrífumál 12)
  • evil magic (Laxdæla saga 76; Grettis saga 79)
  • gaining domination and wisdom (Sigrdrífumál 13)

The object equipped with runes:

  • a piece of wood (Gísla saga 23, 33; Laxdæla saga 76)
  • wooden stick (Grettis saga 66; Víglundar saga 17; Svarfdæla saga 16; Hákonar saga Hákonarsonar 150; Þorsteins þáttr uxafóts 3)
  • wooden scorn-pole (Egils saga Skallagrímssonar 57; Vatnsdæla saga 34)
  • tree stump (Grettis saga 79)
  • bark (Sigrdrífumál 11)
  • chest (Hulda 68)
  • baleen (Egils saga Skallagrímssonar 72)
  • ship (Sigrdrífumál 10)
  • helm (Sigrdrífumál 10)
  • oar (Flóamanna saga 24; Sigrdrífumál 10)
  • spear (Gísla saga 11; Sigrdrífumál 17)
  • sword (Sigrdrífumál 6)
  • shield (Sigrdrífumál 15)
  • vagon (Sigrdrífumál 15)
  • wheel (Sigrdrífumál 15)
  • sledge (Sigrdrífumál 15)
  • amulet (Sigrdrífumál 17)
  • horn (Egils saga Skallagrímssonar 44; Sigrdrífumál 7)
  • wax tablets (Prestssaga Guðmundar góða 13)
  • bridge pillars (Sigrdrífumál 16)
  • thrones (Sigrdrífumál 17)
  • “glass and gold” (Sigrdrífumál 16)
  • palm, back of hand or fingernail (Sigrdrífumál 7, 10)
  • bodies of mythological beings and animals (Sigrdrífumál 15-17)
  • fluids (Sigrdrífumál 17)
  • mind (Sigrdrífumál 17)

The way how runes are applied:

  • carving (fx. Hávamál 142)
  • knife carving (Egils saga Skallagrímssonar 44; Grettis saga 79)
  • carving and painting (Hávamál 144)
  • burning (Sigrdrífumál 10)

How runes are activated:

  • carving only
  • finishing of the forged product (Gísla saga 11)
  • placement in the patient’s bed (Egils saga Skallagrímssonar 72)
  • contact with the body of the wearer and calling the positive agent (Sigrdrífumál 9)
  • scraping and mixing with mead (Sigrdrífumál 18)
  • smearing with own blood and recitation of verses (Egils saga Skallagrímssonar 44)
  • smearing with own blood and enchanting (Grettis saga 79)
  • carving on a tree whose branches tilt to the east (Sigrdrífumál 11)
  • putting the horse’s head in the right direction and reciting verses (Egils saga Skallagrímssonar 57; Vatnsdæla saga 34)
  • writing the runes in the correct sequence (Grettis saga 66; Egils saga Skallagrímssonar 72; Sigrdrífumál 12)
  • colouring runes (Hávamál 157)

How runes are disactivated:

  • scraping and burning runes, airing out (Egils saga Skallagrímssonar 72)
  • burial with the deceased (Laxdæla saga 76)
  • discarding the subject (Grettis saga 79)


Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Starý, Jiří (2004). Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha, 138-154.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.

„Vilborg mne vlastní“

Runové nápisy na staroseverských přeslenech

Článek, který Vám tímto způsobem předkládáme, je volným navázáním na články „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ a „Ryji runy léčby“, které vznikly v předchozích letech a které si kladou za cíl realisticky představit každodenní práci s runami v raném středověku. Tentokrát jsme si zvolili konkrétní skupinu ordinérního domácího nářadí – přeslenů – na jejichž povrchu lze nalézt runová písmena či celé nápisy. Nakolik je nám známo, každodenní předměty starého severu nebyly stejnou optikou zkoumány, a proto je třeba některé závěry vnímat spíše jako vstupní dveře do tisíc let staré mentality, nežli jako konečné závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že texty, které zde budeme analyzovat, v době svého vzniku nebyly vnímány výrazně magické, rituální nebo ceremoniální v našem slova smyslu, nýbrž jako funkční praktická součást běžného života.


Textil byl v raně středověké Skandinávii spřádán tím způsobem, že se vyčesané, připravené předivo namotalo na přeslici (rokkr), jež měla podobu dřevěné tyčky a jež se umisťovala do podpaží, díky čemuž měla spřádající osoba obě ruce volné. Z přeslice se předivo upevnilo na ruční vřeteno (snælda), tvořené organickým dříkem a přeslenem, který fungoval jako závaží a rotační setrvačník na spodní části dříku (technické detaily viz Březinová 2007: 76-80). Příze uvolněná rotačním pohybem se manuálně navíjela okolo dříku, který po naplnění kapacity sloužil i jako špulka, zatímco přeslen byl nasunut na další dřík.

V staroseverské společnosti bylo spřádání tradiční ženskou činností (např. Jesch 1991: 14, 19, 41; Jochens 1995: 135-136; Petersen 1951: 302; ačkoli jak si později ukážeme, problém je poněkud komplikovanější), která byla provozována od útlého mládí (viz kat. č. 36) až po stáří zřejmě v každém volném čase. Za velkou dřinu bylo považováno, pokud domácnost byla schopna denně vyrobit přízi na dvanáct loktů sukna (≈ 3,6 km) (Anderson – Swenson 2002: 194). Díky takové produkci bylo pro statek možné, aby byl po textilní stránce soběstačný.

V této práci se zaměříme na přesleny, které byly vytvořeny v letech 500-1500 a jejich výrobci či vlastníci považovali za důležité je označit runami. Z celkového množství tisíců přeslenů jsme byly schopni shromáždit 54 kusů, které spadají do této kategorie. Tuto skupinu dále dělíme na období let 500-1100 (14 kusů) a let 1100-1500 (40 kusů). U přeslenů se vyjádříme k jejich geografické distribuci, materiálům, výpovědní hodnotě nápisů, výrobcům i vlastníkům

Seznam runových přeslenů naleznete zde:

Geografická distribuce a materiály

V této kapitole se zaměříme na počty runových přeslenů, jejich geografické rozmístění a materiály, ze kterých byly vyráběny. Pro naše závěry bude rozhodující následující vymapování.

Distribuce runových přeslenů v Evropě, 500-1500.
Pro větší rozlišení klikni na mapu.

V první řadě si můžeme povšimnout jistých rozdílů mezi jednotlivými vymezenými obdobími – z období let 500-1100 jsme nalezli 14 kusů (25,9%), zatímco z období let 1100-1500 celých 40 kusů (74,1%). Tento rozdíl si vykládáme vznikem měst, jako je Trondheim nebo Oslo, která jsou systematicky zkoumána archeology. Zejména na příkladech středověkých lokalit Igaliku/Gardar (6 kusů) a Trondheim (4 kusy) je zřejmé, že statistiky ovlivňují důkladně zmapovaná řemeslná centra. Větší gramotnost, která by vedla k většímu počtu nápisů, je diskutabilní.

Komparace runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.

Runové nápisy na přeslenech souvisí se staroseverskou, ve starším období také s anglosaskou kulturou. Jejich nejčetnější zastoupení můžeme najít ve Švédsku a Norsku. V těchto zemích je frekvence jejich výskytu vůči celkovému objemu v obou sledovaných časových úsecích víceméně vyrovnaná (Švédsko 28,6% : 32,5%; Norsko 28,6% : 25%), což svědčí o jisté tradici. Překvapivě nenacházíme žádné runové přesleny na území dnešního Dánska. Ve starším období se pod vlivem staroseverské diaspory („vikinských výbojů“) runové přesleny začaly objevovat i na Islandu (7,1% : 12,5%), ve Velké Británii (28,6% : 0%) a v Lotyšsku (7,1% : 0%). V mladším období Velká Británie a Lotyšsko z tohoto seznamu mizí a naopak přibývá Grónsko (0% : 27,5%) a Ukrajina (0% : 2,7%). V zemích, které byly se severským kulturním okruhem pouze v dočasném kontaktu (Velká Británie, Lotyšsko, Ukrajina), nelze hovořit o dlouhodobé tradici užívání runových přeslenů. Přesleny tak implicitně rezonují přesuny lidí a myšlenek v době, kdy vznikly.

Distribuce runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Pokud se z vyšší perspektivy podíváme na materiály runových přeslenů, můžeme si povšimnout převahy přeslenů z mastku (28,6% : 36,8%). Mezi další  materiály využívané k výrobě patří olovo (14,3% : 7,9%), břidlice (14,3% : 7,9%),  dřevo (7,1 : 5,3%), pískovec (0% : 13,2%), vápenec (7,1% : 2,6%), palagonit (7,1% : 2,6%) a gagát (7,1% : 0%). Nenalézáme runové nápisy na keramických, železných, skleněných, kostěných a jantarových přeslenech. Právě absence na keramických kusech může být důvodem, proč neznáme runové přesleny z Dánska, neboť kupříkladu celých 88% přeslenů z Haithabu je vyrobeno z pálené hlíny (Anderson 2003: 118). Většinu runových přeslenů tvoří materiály, do kterých lze snadno rýt či které lze snadno odlít.

Materiály runových přeslenů datovaných do období let 500-1100 a 1100-1500.
Větší rozlišení zde.

Poněkud jiný obrázek se ukazuje při prozkoumání materiálů v jednotlivých zemích. Mastek, který při obecném srovnání jeví jako nejběžnější, byl získáván v Norsku (Hansen – Jansen – Heldal 2017: 254-255), a tak není překvapivé, že takřka polovina všech norských přeslenů byla vyrobena z tohoto materiálu (Petersen 1951: 304-305) a v případě runových přeslenů dominuje. Pro ostatní země je příznačné, že se runové přesleny ve velké míře vyráběly z jiných, regionálně dostupných kamenů. V případě Švédska máme také zastoupení pískovce, vápence a břidlice, což jsou materiály, které se objevují rovněž u přeslenů z Birky (Anderson 2003: 75). Ačkoli z Islandu známe mastkové přesleny (Eldjárn 2000: 399-400; Traustadóttir 2015: 320, 324), runové přesleny jsou vyrobeny z břidlice, palagonitu a pískovce. Mastek, který se na Islandu přirozeně nenachází, musel být dovážen, a to ve formě surového materiálu nebo hotových výrobků. Je důležité poznamenat, že z důvodu recyklace materiálu mohly být přesleny vyrobeny například z rozbitého mastkového nádobí nebo zlomených a opotřebených břidlicových brousků (Anderson 2003: 75).

Regionální užití materiálů runových přeslenů datovaných do období let 500-1500.

Výpovědní hodnota nápisů

Postoupíme v naší práci dále a podíváme se, o čem nápisy, které se na přeslenech nacházejí, vypovídají. Pokusíme se o co nejobšírnější komentář, který by pomohl zasadit strohá a nepříliš srozumitelná sdělení do kontextu. Texty můžeme rozdělit do sedmi kategorií:

  1. nerozluštitelné
  2. nápisy pojmenovávající předmět
  3. nápisy nastiňující vztah dvou lidí
  4. nápisy sloužící k ochraně, přání zdaru a invokaci agenta
  5. nápisy vypočítávající abecedu či slabikář
  6. nápisy udávající vlastnictví
  7. nápisy vztahující se k výrobě

Následující graf pak odhaluje vnitřní provázanost těchto skupin nápisů.

Vnitřní provázanost skupin nápisů.


Pojmenování předmětu
Hned ve třech případech se v nápisech objevuje slovo snáld („přeslen“): „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8)„přeslen“ (kat. č. 25). Runové nápisy tohoto typu nejsou neobvyklé: známe například rukojeť lžíce s nápisem „lžíce lžíce“ (Gr 64), sponu s nápisem „spona“ (Knirk 1997: 9) a amulet kladiva z Købelevu s nápisem „toto je kladivo“. Tyto nápisy se často vykládají jako banální výtvory zapomnětlivých lidí, ale to se nám zdá jako zcestná představa. Realističtější myšlenkou je, že tyto nápisy sloužily jako učební pomůcky při výuce run, do které by spadal také nápis na dřevěném břevnu, který praví „Toto je otevřené okno. Zavřené okno“ (N A240). Nezdá se, že by tyto nápisy zapadaly mezi ty, které jsou spíše výsměšné, mají pobavit, vyzkoušet či informovat potenciálního čtenáře. Přinejmenším v některých případech se zdá, že runové nápisy mají charakter sebechvály z dobře odvedené práce: „Þorfast vyrobil dobrý hřeben“ (Br E4), „Andrés vyryl tyto runy a vyrobil toto, první dveřní pant“ (N 159), „Árni Þorsteinsson mne vyrobil a Háleik Gautason mne vlastní. Učinil tak svýma zdravýma rukama. Toto bylo vyryto v neděli k večeru“ (N 178). Vyloučit bychom neměli ani možnost, že výrobce nápisu, který pojmenovává předmět, byl fascinován tím, že je možné zaznamenat myšlenku a podstatu pomocí znaků. Asociace jména věci a její moci mohla mít praktický význam, protože mohla odrážet případné snahy o očarování předmětu. Přeslen byl původně kamenem z divoké přírody, a tudíž bylo teoreticky možné, aby se jej zmocnili obři, a uškodili majiteli předmětu. Probouzení obra v kameni máme doloženo nápisem N B252. Nápis „přeslen“ by tak mohl být pojistkou, mohl sledovat zdárné fungování předmětu a zajišťovat či znásobovat funkci, kterou kusu materiálu přiřadili lidé, když jej opracovali a zahrnuli do své kultury. Tato „podepírací“ či „zpevňovací“ funkce run je také explicitně zmíněna v runových nápisech DR 295 U Fv1984;257.

Kamenný přeslen z Uppstadu (C28808), kat. č. 8. Převzato z katalogu Unimus.

Sedm nápisů explicitně souvisí s výrobou přeslenu či nápisu: „Gaut vyryl runy“ (kat. č. 4), „Gunnhild vyrobila přeslen“ (kat. č. 6), „[] tyto runy na[]“ (kat. č. 14), „[] vyrobil []“ (kat. č. 32), „Hólma vyrobila u Sigtrygga doma“ (kat. č. 33), „Napsala mne dívka“ (kat. č. 36), „vyrobila Sigríð / vyrobil pro Sigríð“ (kat. č. 53). Ačkoli přesleny mohly být i značkové, spíše se zdá, že byly vyráběny doma (viz kat. č. 33) podle standardních tvarů. Jak si můžeme povšimnout, v našem výčtu se objevuje pouze jeden mužský výrobce a hned tři ženští výrobci. Že si ženy vlastní nářadí vyráběly, může být zajímavé zjištění. Pokud nebudeme počítat tyto příklady, přesleny mohly být dary z lásky. Dřevěný přeslen z Osla (kat. č. 22) toto naznačuje: „Nikulás miluje ženu zvanou Gýríð, nevlastní dceru Pitas-Ragny.“ Jak jsme naznačili výše, nápisy vypovídající o výrobě svědčí o sebechvále, jsou manifestem jak řemeslného umu, tak intelektu. Nápis kromě jiného mohl pomoci při případném sporu o  vlastnictví přeslenu tím, že mohl dokládat majitelův argument o legálním nabití, jak bude řečeno níže.

K samotné výrobě můžeme dodat, že nápisy byly až na výjimky některých odlévaných přeslenů vyryté ostrými hroty, zřejmě nožů. Pozice nápisů závisí na tvaru přeslenu – nápis je obvykle umístěn na plochých stranách či po obvodu, avšak ani nápisy na zkosených stranách nejsou výjimkou.

Mastkový přeslen ze Sigtuny (Sl 64; fyndnr. 48313), kat. č. 33.
Foto: Bengt A. Lundberg, 1999.

Celkem devět přeslenů původně označovalo své majitele: „Vilborg mne vlastní“ (kat. č. 5), „Helga vlastní tento přeslen“ (kat. č. 8), „Þóra mne vlastní“ (kat. č. 17), „[]unn mne vlastní“ (kat. č. 19), „Kristin mne vlastní“ (kat. č. 29), „[] mne vlastní“ (kat. č. 31), „[Jón mne vlastní“ (kat. č. 38), „[vlastní kaplan“ (kat. č. 40), „[]ldur mne vlastní“ (kat. č. 43). V dalších sedmi případech přeslen udává jméno bez žádné další informace, a můžeme tak předpokládat, že jde o výrobce či majitele: „Jóhanna“ (kat. č. 16), „Hróðthrúð“ (kat. č. 21),  „Ingivald“ (kat. č. 28), „Rǫgn[vald]“ (kat. č. 44), „Bjarni“ (kat. č. 48), „Óláf“ (kat. č. 49), „Sigríð“ (kat. č. 54). Je možné, že samostatné runy, nacházejících se na některých přeslenech, mohou rovněž být zkratkami jména majitele.

Jak můžeme vidět, šest přeslenů vlastnily ženy a dva muži, což je také zajímavé zjištění, které dává za pravdu názorům, že mužští členové domácnosti pomáhaly s předením (Foote – Wilson 1990: 168). Jak jsme již svrchu zmínili, lidé s přesleny pracovali po velkou část svého života, a tak si ke svým nástrojům vybudovali jistý vztah, který se skrze nápis promítá. Určení vlastníka mohlo být navíc jednoduchým nástrojem, jak rozpoznat svůj přeslen a předejít sporům o vlastnictví. Podepsané přesleny mohlo být těžší zcizit, neboť by byly snadno identifikovatelné. Další potenciální funkcí takového nápisu je zajištění funkčnosti pouze pro danou osobu a žádnou jinou. V této souvislosti je nicméně zajímavé zmínit, že žádný z runových přeslenů nebyl nalezen v hrobě, přestože se přesleny běžně stávaly hrobovým inventářem. Je tak možné, že byly v oběhu až do jejich ztracení či zničení.

Přeslen ze Reykjavíku, kat. č. 5.

Vztah dvou lidí
Kromě výše zmíněného nápisu z Osla (kat. č. 22), který zmiňuje milostný vztah muže a ženy, a nápisu ze Sigtuny (kat. č. 33), jež zmiňuje jméno ženy žijící pod patronátem muže, lze jména lidí tvořících pár předpokládat v příkladě nápisu z Saltfleetby (kat. č. 1), jež je zakončen jmény „Úlfljóte a [kiriuesf]“. Tento konkrétní nápis usiluje o ochranu pro oba zmíněné. Potenciálním čtvrtým kandidátem je nápis „rukoudání“ (kat. č. 7), které užívá právního výrazu pro stvrzení ústního závazku. Podle Olsena (1954: 221) by i tento přeslen mohl být darem muže ženě a nápis může odkazovat na dohodu či svazek mezi nimi. Nejméně jeden runový nápis hovoří o „runách radosti a runách přátelství“ (teitirúnar ok ævinrúnar; DR NOR1988;5), které bychom v takovýchto nápisech mohli spatřovat.

Přeslen z Saltfleetby, kat. č. 1. Foto: Lincolnshire County Council.

Ochrana, přání zdaru, invokace agenta
Až pět nápisů lze hodnotit jako ochranné : „Óðin a Heimdall a Þjálfa, ti pomohou ti, Úlfljóte a []“ (kat. č. 1), „volba / dobro“ (kat. č. 12), „Pax portanti, salus habenti. Ingvald“ (kat. č. 28), „Maria“ (kat. č. 18 a 51). Runový nápis kat. č. 28, který je v latině, nejnázorněji ukazuje funkci takového nápisu: „Mír nositeli, zdar majiteli. Ingvald“. Podobné přání zdaru můžeme najít i v jiných nápisech: „Zdar tomu, kdo ryl, i tomu, kdo čte“ (N 169), „Buď zdráv a v dobré náladě“ (N B380). Nejde zde o prosté sdělení, od run se očekává, že zajistí to, co jimi je napsáno – tedy pomohu majiteli v dobré zdravotní i mentální kondici a odvrátí ho od nebezpečí. V článku „Ryji runy léčby“ jsme názorně ukázali, že od run sestavených ve správném sledu se očekávala léčivá moc, naopak nápisy špatně sestavené mohly přihoršit nemocnému. Je příznačné, že se na pomoc volají pozitivní agenti, jako trojice Óðin – Heimdall – Þjálfa a svatá Marie. Takováto povolání u léčebných nápisů obvykle značí urgenci. U jiných druhů předmětů není neobvyklé, že se oslovuje negativní agent, aby vykonal určitou činnost.

Přeslen z Lunne, kat. č. 28. Foto: Bengt A. Lundberg, 1996.

Výpočet fuþarku, abecedy a slabik
Na čtyřech přeslenech můžeme nalézt částečné či úplné vyjmenování abecedy: „Marie fuþorkhniastbmly“ (kat. č. 18), „abcdefghiklmnopurstøy“ (kat. č. 26), „fuþoʀkhmi“ (kat. č. 34), „fuÞorkhniastmlyøkhp Jón mne vlastní“ (kat. č. 38). Zatímco druhý ze zmíněných nápisů je spíše netypický, ostatní mají četné analogie, jak bude ukázáno. Než se posuneme dále, je potřeba zmínit ještě tři přesleny, na kterých se objevují s „runové slabikáře“: „fufofafi [ruro]rari kukokaki huhohahi nunonani tutotati bubob[abi m]umoma milulolali frufrofrafri nribu. Čti po mně. Vyzveš většinu lidí“ (kat. č. 11), „fufofafife(kat. č. 20), „fifafufofyfi(kat. č. 27).

Obecně se soudí, že všechny nápisy tohoto druhu souvisí s učením run. Podíváme-li se na přeslen ze Sigtuny (kat. č. 11), je tento závěr nepochybný – nápis má sloužit jako čtenářská výzva. Stejné vyznění má nápis zachovaný na lodní plaňce z Brørsu: „naučil jsem se proto: fe fu fa fø fuþorkhnieø sbpmtlæy fatatratkatnatpatbatmat“ (N A24). Učení se po slabikách je dobře zachyceno i u dětí ve středověkém Novgorodu (Janin 2007: 49-51). Nevíme, zda výuka run probíhala na denní bázi, ale rozhodně nebyla tak intenzivní, jako dnešní studium. Raně středověký student run se zřejmě nevěnoval čtení a psaní denně. Současně neexistovaly žádné učebnice ani sešity – nejběžnějším rycím materiálem mohl být kus dřeva, kosti a kamene. A skutečně, podíváme-li se, na kterých předmětech se nejčastěji vyskytuje kompletní fuþark či jeho varianty, zjistíme, že kusy kostí (např. N B490, N A203N A205, N A216DR 301DR EM85;458A-BU Fv1973;197B), dřevěné tyčky (např. N B17, N A15N A62DR EM85;371AGR 76GR NOR1999;7) či kusy kamenů (např. DR 21) drží přední příčky. Jedná se o tytéž materiály, ve kterých běžně nacházíme zkušební verze ornamentů (Lang – Caulfield 1988MacGregor 1985: 195-197; O’Meadhra 1979). Někdy jsou výčty fuþarku doplněny o nápisy, které by se dalo interpretovat jako jazykové hříčky (GR 76) nebo pokusné milostné zprávy (N B17). Nápisy tak mohou být výsledkem snahy o naučení run, ale také mohly sloužit jako pomůcka pro ty, kteří dlouho nepsali a potřebovali se procvičit.

Pokud by se však jednalo o pouhé učební pomůcky, nacházeli bychom texty tohoto ražení pouze na odpadovém materiálu, a to zdaleka není pravda. Kompletní fuþark můžeme nalézt na řadě užitkových předmětů: na brouscích (např. G 281G 237G 311), jehlách (např. DR EM85;470C), kožených pochvách (např. DR Fv1988;237), rukojetích nožů (např. N B26U Fv1992;161CSö Fv1965;136Vs Fv1992;173), picích rozích (např. N 229), žernovech (např. U F2;43Vs 26), hřebenech (např. N A18DR EM85;466BSö Fv1981;197), kostelních zvonech (např. N 15Vg 205), okenních římskách (např. DR 101), křtitelnicích (např. DR 224Vg 259Vr 4), kostelních krovech (např. DR EM85;440ADR EM85;522Hs ATA322-2795-2011), přívěšcích (např. Vg 207Nä 10) a podobně. Je evidentní, že je jednalo o přinejmenším tisíc let kontinuálně dodržovanou praxi, někdy hraničící s vandalismem: hřeben Sö Fv1981;197je popsán třemi kompletními fuþarky, trám Hs ATA322-2795-2011 je porytý nápisem „fu fuþ fuþo fuþor fuþork“, kostel v Hemse (G 56) byl vymalován dvaceti jedna nápisy fuþark. Na pochybách, že zde máme co do činění s něčím hlubším, než jen učebními pomůckami, nás nenechají ani runové kameny a nápisy v kostelech, tedy ty nejformálnější typy nápisů – například runový kámen z Gørlevu nese nápis, který praví: „Þjóðvé vztyčila tento kámen na památku Oðinkára. fuþorkhniastbmlʀ. Užij tohoto památníku. þmkiiissstttiiilll. Sestavuji runy správně. Gunni, Arnmund“ (DR 239). Kostelní rytina v Grötlingbo dokonce říká „Ježíš buď laskavý ke všem křesťanským duším. Amen. Fuþork. Ježíš buď laskavý k Óttarově duši (…) Jóhan (…) fuþorkhniastblmR (…) Óláf (…) Bože, buď laskavý k duši. Vykládej fuþorkhniastblmR (…) (G 38). Stejnou dikci včetně pobídky „vykládej nalezneme i v kostelní rytině z Lye (G 104A G 104E).

Nakolik lze soudit, výčet fuþarku se jeví jako formule, mající vztah se samou podstatou runového písma. Formule těží z úplnosti runové abecedy, jejíž potence zajišťuje štěstí a zdárné fungování.


Runové přesleny mohou být při shromáždění dostatečného množství nálezů vstupní branou do fascinujícího světa run. Run, které jimi popsaný předmět pojmenovávají, podepírají, zajišťují funkčnost a určují mu vlastníka. Spojení runových nápisů s přesleny mohlo být vnímáno jako výjimečně silná kombinace – vřetena ze ság vystupují jako magické nástroje, které jsou schopné ovlivňovat dění kolem sebe. Není nemožné, že točivý pohyb mohl pomoci funkce runových nápisů aktivovat nebo znásobovat.

Musíme si však položit jednu velkou otázku – jestliže runové přesleny byly natolik silnými pomocníky, proč jich neexistuje více? Na tuto otázku nepodáme jednu vševysvětlující odpověď, ale můžeme navrhnout několik dílčích řešení:

  • runové přesleny jsou výtvory pověrčivější části populace
  • sériová výroba keramických přeslenů nenahrávala na míru vyráběným runovým přeslenům
  • dřevěné a kostěné runové přesleny snadněji podlehly zkáze
  • stejnou funkci plnila jiná dekorace
  • ne každý byl intelektuální řemeslník
  • runové přesleny řešily problémy dočasného charakteru
  • runové přesleny se neumisťovaly do hrobů
  • některé runové přesleny měly, na rozdíl od většiny, pohnutou minulost a bylo potřeba jejich funkce pojistit


Práce na výše prezentovaném článku nám odhalila fascinující fenomén, který trval až 1400 let a který bohužel leží mimo zájem badatelů i reenactorů. Tento doplněk má sloužit jako výchozí bod pro veškeré zájemce o duchovní a materiální kulturu a současně má být apelem na reenactory, aby při tvorbě replik zvážili zahrnutí nápisů. Doplněk je rozdělen do části archeologické a literární. V archeologické části je možné najít soupis a mapování runových nápisů na vybraných předmětech, do literární části pak zahrnujeme runové nápisy zmíněné v rodových ságách, královských ságách a poetické Eddě. Z tohoto srovnání je následně možno vyvozovat závěry, kde dochází ke shodě či rozdílu.

Archeologická část

Runové meče z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a dřevěné meče, pochvy a mečové pásy s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové sekery a sekeromlaty z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné sekery s násady s runovými nápisy z let 200-1600.

Runová kopí z let 150-1100
Následující soupis mapuje hroty kopí a ratiště s runovými nápisy z let 150-1100.


Runové štíty z let 200-1500
Následující soupis štítové puklice, rukojeti a kování štítů s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové šípy z let 200-1500
Následující soupis mapuje kovové a kamenné hroty šípů a týbla s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové nože z let 200-1500
Následující soupis mapuje nože a jejich komponenty (čepele, rukojeti, pochvy) s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové brousky z let 500-1600
Následující soupis mapuje brousky a prubířské kameny s runovými nápisy z let 500-1600.

Runové opasky z let 200-1500
Následující soupis mapuje přezky a nákončí s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové rybářské náčiní z let 200-1500
Následující soupis mapuje rybářská závaží a plováky s runovými nápisy z let 200-1500.

Části lodí s runovými nápisy z let 200-1500
Následující soupis mapuje vesla a prkna z lodí s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové picí a signální rohy z let 200-1500
Následující soupis mapuje picí a signální rohy s runovými nápisy z let 200-1500.

Runové nádoby z let 500-1500
Následující soupis mapuje misky, poháry, sudy, kotle, umyvadla a závěsné misky s runovými nápisy z let 500-1500.

Literární část

Níže přiložený výčet je založený na rodových ságách, královských ságách, ságách o biskupech, zákonících a poetické Eddě. Ústředním textem, který slouží jako kostra, je Píseň o Sigrdrífě, jež názorně ukazuje existenci významového spektra run, které stoupá od relativně světského použití typu (rytí do předmětů) až po nehmatatelná poznání a mystéria (rytí do tekutin, částí těl mýtických bytostí a rytí do paměti). Do výčtu zahrnujeme všechnu práci s runami z celého tohoto spektra. Představa nehmatatelných run je jistě fascinující a je šířeji rozebrána Jiřím Starým (2004: 147-152).

Pokud se v písemných pramenech hovoří o zápisu run, runy v prvé řadě plní funkci praktického nástroje dorozumění a nástroje získání výhody nebo ochrany. Právě proto, že byly užitkovým písmem, sloužily stejně dobře k neutrální mezilidské komunikaci, jako při komunikaci s pozitivními či negativními agenty. Runy rozhodně nebyly stigmatizovány jako pohanské písmo.

Důvody aplikace run:

  • kratochvíle (Sága o Gíslim 33; Sága o lidech z Flói 24)
  • urážka (Grágás §237; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • součást výrobního procesu (Sága o Gíslim 11)
  • předání informace (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Hulda 68)
  • zapsání zákonného dokumentu (Zákoník sněmu ve Frostě IV: §43)
  • předání tajné zprávy (Sága o Gíslim 23; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • detekce jedu v nápoji (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • zachování věrnosti ženy (Píseň o Sigrdrífě 7)
  • hojení (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 11)
  • usnadnění porodu (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • zdárná plavba (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • zdar v boji (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • získání štěstí (Píseň o Sigrdrífě 19)
  • vyvarování se zloby (Výroky Vysokého 137)
  • oslovení agenta (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Skírniho cesta 36)
  • úspěch na sněmu (Píseň o Sigrdrífě 12)
  • zlá magie (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Grettim 79)
  • získání nadvlády a moudrosti (Píseň o Sigrdrífě 13)

Objekt opatřený runami:

  • kus dřeva (Sága o Gíslim 23, 33; Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • dřevěný hranolek (Sága o Grettim 66; Sága o Víglundovi 17; Sága o lidech ze Svarfdalu 16; Sága o Hákonu Hákonarsonovi 150; Příběh o Þorsteinovi Volí noze 3)
  • potupná tyč ze dřeva (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • pařez (Sága o Grettim 79)
  • kůra (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • truhla (Hulda 68)
  • velrybí kostice (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • loď (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kormidlo (Píseň o Sigrdrífě 10)
  • veslo (Sága o lidech z Flói 24; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • kopí (Sága o Gíslim 11; Píseň o Sigrdrífě 17)
  • meč (Píseň o Sigrdrífě 6)
  • štít (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • vůz (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • kolo (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • saně (Píseň o Sigrdrífě 15)
  • amulet (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • roh (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Píseň o Sigrdrífě 7)
  • voskové destičky (Sága o knězi Guðmundovi Dobrém 13)
  • kůl mostu (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • stolice (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • “sklo a zlato” (Píseň o Sigrdrífě 16)
  • dlaň, hřbet ruky či nehet (Píseň o Sigrdrífě 7; Píseň o Sigrdrífě 10)
  • části těl bytostí a zvířat (Píseň o Sigrdrífě 15-17)
  • tekutiny (Píseň o Sigrdrífě 17)
  • mysl (Píseň o Sigrdrífě 17)

Způsob aplikace run:

  • rytí (např. Výroky Vysokého 142)
  • rytí nožem (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44; Sága o Grettim 79)
  • rytí a malování (Výroky Vysokého 144)
  • vypálení (Píseň o Sigrdrífě 10)

Způsob aktivace run:

  • prosté vyrytí
  • dokončení kovaného výrobku (Sága o Gíslim 11)
  • umístění do lůžka nemocného (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • kontakt s tělem nositele a přímluva pozitivnímu agentovi (Píseň o Sigrdrífě 9)
  • seškrabání a smíchání s medovinou (Píseň o Sigrdrífě 18)
  • pomazání vlastní krví a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 44)
  • pomazání vlastní krví a zaříkávání (Sága o Grettim 79)
  • rytí na strom, jehož větve se kloní na východ (Píseň o Sigrdrífě 11)
  • nasazení koňské hlavy ve správném směru a recitace veršů (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 57; Sága o lidech z Vatnsdalu 34)
  • sestavení run ve správném sledu (Sága o Grettim 66; Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72; Píseň o Sigrdrífě 12)
  • vybarvení run (Výroky Vysokého 157)

Způsob deaktivace run:

  • seškrábání a spálení run, vyvětrání (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 72)
  • pohřbení se zemřelým (Sága o lidech z Lososího údolí 76)
  • zahození předmětu (Sága o Grettim 79)


Anderson, Sarah M. – Swenson, Karen (2002). The Cold Counsel: The Women in Old Norse Literature and Myth, New York – London : Routledge.

Andersson, Eva Birgitta (2003). Tools for Textile Production – from Birka and Hedeby, Birka studies 8, Stockholm.

Březinová, Helena (2007). Textilní výroba v českých zemích ve 13.-15. století : poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů, Praha : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Hansen, Gitte – Jansen, Øystein J. – Heldal, Tom (2017). Soapstone Vessels from Town and Country in Viking Age and Early Medieval Western Norway. A Study of Provenance. In: Gitte Hansen – Per Storemyr (eds.). Soapstone in the North Quarries, Products and People 7000 BC – AD 1700, Bergen: University of Bergen, 249-328.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge: Boydell.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London: Cornell University Press.

Knirk, James E. (ed.) (1997). Nytt om runer : Meldingsblad om runeforskning, Nr. 11, Oslo.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Olsen, Magnus (1954). Norges innskrifter med de yngre runer, Bind III: Aust-Agder, Vest-Agder, Rogaland, Oslo.

O’Meadhra, Uaininn (1979). Early Christian, Viking and Romanesque Art: Motif-pieces from Ireland, Stockholm.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Starý, Jiří (2004). Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha, 138-154.

Traustadóttir, Ragnheiður (2015). Spindle Whorls from Urriðakot. In: Irene Baug – Janicke Larsen – Sigrid Samset Mygland (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society, Bergen: University of Bergen, 317-330.