Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Bojová a nebojová rekonstrukce

Nedávné okolnosti a článek „Na obranu nebojové živé historie“ ve mně probudily touhu vyjádřit se k podobě „vikinské“ rekonstrukce na území České republiky. Uvědomuji si, že důležitá je především stručnost a výstižnost, a proto se pokusím shrnout své myšlenky do jednoho krátkého a uceleného příspěvku. Zároveň bych rád řekl, že tento článek vyjadřuje pouze mé osobní názory a volně navazuje na článek „Stagnace českých historických akcí“.

Na úvod tohoto článku povím něco o mé osobní pozici v českém reenactmentu a mých zkušenostech. Na české „vikinské“ scéně se pohybuji více či méně pravidelně od roku 2006 (od svých čtrnácti let) a dá se říci, že rekonstrukce doby vikinské se stala mou životní vášní, které obětuji všechen svůj čas. Rekonstrukce ve mně vzbudila zájem o studium historie a skandinávských jazyků. Můžu tedy konstatovat, že rekonstrukce a studium doby vikinské je pro mě jistým hnacím motorem, který prostupuje všemi aspekty mého života. Zastávám přístup, že odborné studium doby může výrazně pomoci její rekonstrukci a naopak kvalitní rekonstrukce může přispět k posunu poznání (na osobní či kolektivní úrovni) – studiem k rekonstrukci a rekonstrukcí ke studiu, jedno bez druhého nemůže tvořit celek. Domnívám se, že jak studium, tak i rekonstrukce vyžaduje odborné debaty, a proto své názory konzultuji s kolegy z naší republiky i z ciziny. Co se týče boje, mám za sebou několik let tréninku se všemi vikinskými (i některými nevikinskými) zbraněmi.

Díky kontaktům a občasným „výpravám“ do zahraničí se setkávám s mnoha podobami rekonstrukce historie. Obecně lze říci, že v každé zemi lze najít skupiny, které se věnují především boji (dále jako bojová rekonstrukce), a v omezené míře také nebojové skupiny (dále jako nebojová rekonstrukce). Boj je z pochopitelných důvodů součást rekonstrukce, a to součást, která dělí jednotlivé přístupy k rekonstrukci historie. Stejně tak se velká většina českých raně středověkých skupin věnuje bojové rekonstrukci, což v praxi znamená, že se skupiny setkají na historických akcích, jejichž neodmyslitelnou součástí je boj. Více či méně řízený střet je hlavní náplní/vyvrcholením celého setkání. Nebojové historické akce se objevují v minimálním měřítku a povětšinou se jedná o interní akce jednotlivých skupin, které mají podobu pobytu v historickém stavení, pochodu z bodu A do bodu B apod.

Ačkoli jsem nadšenec do historického boje a o této problematice jsem napsal několik článků, přejdu nyní k poněkud odlišnému přístupu. V poslední době se setkávám s nepříliš povedenými kostýmy, které jsou uzpůsobené dnešnímu stylu boje, ale neodpovídají dobovým předlohám. Organizátoři historických (= bojových) akcí nastavují jisté kostýmní standardy, které však nejsou dodržovány a které jsou samy o sobě benevolentní; jinými slovy, vzniká veliký kontrast mezi odbornými názory a rekonstrukcí. Tradičním rozporem mezi bojovou rekonstrukcí a dobovou předlohou je například nutnost přilby a dalšího ochranného odění – každý ústupek dobovosti se rovná vlastnímu ohrožení. Přestože je možné vytvořit funkční bojovou výbavu, která se bude zakládat na pramenech, potvrdilo se mi, že kostým nikdy nebude dokonalý a historicky věrný ve všech ohledech. Například dobové přilby byly často zdobeny drahými kovy, což se dnes až na výjimky nezahrnuje do rekonstrukce, protože přilby jsou spotřební zboží. Člověk, který pojímá rekonstrukci doby vikinské z bojového hlediska, sice může dobře porozumět historickým bojovým technikám, ale jeho kostým bude vždy více či méně nepřesný. Většina reenactorů zřejmě řekne, že jde o nutný ústupek bojové rekonstrukci na úkor dobovosti, ale jelikož rekonstrukce je volnočasovou aktivitou, za kterou nikdo nedostává peníze a která je vykonávána ze zájmu o historii, je pak otázkou, nakolik je bojová rekonstrukce smysluplným ztvárněním dobového života.

Jako neméně smysluplná se mi totiž jeví nebojová rekonstrukce. Ta může nabývat mnoha podob – člověk může mimo jiné ztvárňovat řemeslníka, obchodníka, hudebníka a koneckonců i bojovníka. Nebojová rekonstrukce má mnoho nesporných výhod, které naopak bojová rekonstrukce postrádá – umožňuje například vznik role,„postavy“ s vlastní historií. Odpadají obavy ze zranění v boji. A jelikož se bojové vybavení neničí, je možné ho rekonstruovat ve své původní podobě. Pokládám za důležité si uvědomit, že nebojová rekonstrukce je smysluplnější přinejmenším v tom ohledu, že staří Seveřané nebyli věčnými válečníky a boj se odehrával příležitostně: drahé vybavení mělo většinu času reprezentativní funkci a v době války se bojovníci oděli do nejlepšího odění. Rekonstrukce nebojových aktivit, přehlídek, hostin nebo třeba řemesel je jistě menším lákadlem než boj, ale je mnohem opodstatněnější vzhledem k historii.

To však neznamená, že některý z přístupů je méněcennější. Oba jsou součástmi jednoho celku. Oba přístupy jsou stejně hodnotné a při správném použití přinášejí cenné informace o rozdílných aspektech dobového života. Bojová i nebojová rekonstrukce by měla především usilovat o co nejvěrohodnější ztvárnění dobového života. Jsem realista a uvědomuji si, že vzhledem k oblíbenosti boje bude nebojová rekonstrukce vždy jen okrajovou záležitostí jedinců. Přesto doufám, že některé z mých myšlenek padly na úrodnou půdu. Osobně začínám svůj přístup přehodnocovat a zřejmě budu kráčet po cestě nebojové rekonstrukce s tím, že budu nadále trénovat a hledat alternativy k raně středověkým bitvám.

Medailon z doby Haralda Modrozuba?

Maja Sielski a Sven Rosborn.

Ve svém článku “Jómští vikingové v severním Polsku” jsem před několika měsíci napsal, že současní historikové vybízejí po hledání jakékoli spojitosti ústí Odry s Dánskem za vlády krále Haralda Modrozuba v 2. pol. 10. století. Během tohoto podzimu se ve Švédsku objevil nález, který by tuto spojitost mohl potvrzovat.

Okolnosti nálezu připomínají spíše pohádku. Jedenáctiletá Maja Sielski ze švédského Malmö dostala ve škole úkol zjistit nějaké informace o době vikinské. Když začala prohledávat internet a narazila na obrázky tehdejších mincí, vzpomněla si, že jí podobnou minci dala prababička. Vzala ji do školy a ukázala ji učiteli. Ten pochopil, že se jedná o významný předmět, a zkontaktoval odborníky. Nálezem se zabýval Sven Rosborn, který o něm napsal dvanáctistránkovou práci. Ta vyvolala značný ohlas.

Zadní strana medailonu. Foto Sven Rosborn.

Rosborn v práci popisuje, že se “prababiččin poklad” skládá ze dvou bronzových náramků, stříbrné mince Oty I. a zlatého “medailonu” a že pochází z polské obce Wiejkowo, která se nachází zhruba 3 kilometry od města Wolin. Byl vykopán zpod podlahy tamějšího kostela roku 1840, a protože o něj nikdo nejevil zájem (podle všech se jednalo o haraburdí), byl předáván mezi knězi, až se roku 1946 dostal do držení předků nynějších majitelů, kteří si jej přivezli s sebou do Švédska.

Obzvlášť pozoruhodný je pak odlévaný “medailon”. Ten má v průměru 4,5 cm a váží 25,23 gramu. Analýza prokázala, že je vyroben ze zlata (necelých 92 %) s příměsemi stříbra, železa, mědi, zinku a olova. Na přední straně se nachází křížek, zatímco na zadní straně se nachází nápis v latince:

+ARALD
CVRMSVN+
REX AD TAN
ER+SCON+J
VMN+CIV
ALDIN+

Což by se dalo přeložit jako: “Harald Gormsson, král Dánů, Skåne [a] Jumne v obci [biskupství] Oldenburg.

Výpovědní hodnota

Přední strana medailonu. Foto Sven Rosborn.

V případě, že je nález pravý, představuje nesmírně důležitý díl dánsko-polské skládanky. Zhruba posledních sto let se skandinávští, němečtí a polští badatelé přou, do jaké míry můžeme věřit písemným pramenům. V jejich popředí stojí Sáza o jómských vikinzích, která popisuje bratrstvo elitních bojovníků, kteří sídlili v severopolské pevnosti Jómsborgu (též jako Jumne, Vineta, Wolin). Mezi další písemné prameny patří např. Fagrskinna nebo Sága o Knýtlinzích, které popisují stavbu Jómsborgu králem Haraldem Modrozubem a ustanovení posádky. S tím koresponduje také zpráva Adama Brémského, že se král Harald po svržení z trůnu odebral do Jumne. Archeologické výzkumy objevily pouze několik předmětů skandinávského původu a prokázaly existenci skandinávské řemeslné dílny, nikoli však celé dánské posádky. Někteří archeologové se zaměřili na Ságu o jómských vikinzích, která je příliš fantastická a nelze ji brát doslova, a na jejím základě odsoudili i ostatní písemné prameny, které se pohybují na jiném stupni pravdivostní hodnoty. Namísto toho se předpokládá, že posádka Jómsborgu ve skutečnosti představuje posádky kruhových hradů, které Harald Modrozub nechal stavět kolem roku 980. V závěru své seminární práce z roku 2013 jsem napsal, že existenci samostatně jednajících jómských vikingů, tak jak je popisuje Sága o jómských vikinzích, je nepřijatelná, a tak “jsme nuceni předpokládat, že pokud byla ve Wolinu posádka skandinávských bojovníků, pak šlo o dánské vojáky loajální dánskému králi.

Zadní strana medailonu. Foto Aline Lessner.

Jestliže medailon označuje Haralda Modrozuba Gormssona jako krále Jumne, dává tím za pravdu některým písemným pramenům. V Sáze o Knýtlinzích například stojí, že Harald „vlastnil ve Vinðlandu [Zemi Slovanů] rozlehlé panství, ve kterém založil Jómsborg. Zanechal tam početné vojsko, kterému vyměřil žold a dal zákon a které spravovalo zem jeho jménem.“ “Založení Jómsborgu” musíme chápat jako změnu politického zřízení a začlenění do dánské sféry vlivu. Medailon může způsobit, že se budou přehodnocovat písemné prameny.

Předmět je cenný také raným použitím latinky ve Skandinávii. Nesmíme zapomínat, že to byl právě Harald, kdo zavedl do Dánska křesťanství. Zmínku o tom, že Jumne náleží do diecéze se sídlem v Oldenburgu (Aldinborg; Oldenburg v Holštýnsku), můžeme spojit s faktem, že roku 968 byla v Oldenburgu založeno biskupství. To může potvrzovat či dále upravovat předpoklad některých polských badatelů v čele s Leszkem Słupeckim, kteří uvažovali o dánském vlivu v letech 967–1007. Zároveň je zajímavé, že ve výčtu není zmíněno Norsko, což si Sven Rosborn vykládá tak, že medailon musel vzniknout v době, kdy již Harald nebyl oficiálně norským panovníkem a kdy na norský trůn usedl jarl Hákon.

Padělek?

Vzhledem k barvité minulosti se někteří badatelé nechali slyšet, že může jít o falzum, které mohlo být vytvořené kdykoli za posledních 150 let. Problematikou jómských vikingů a jejich vztahu k dánskému království se dlouhodobě zabývám, a proto bych rád vyjádřil své názory k otázce falzifikace předmětu, který může ovlivnit toto téma.

3-4046a8b624Nejprve se musíme zeptat, kdo a proč by takové falzum tvořil. Autor(/autoři) takového falza by musel být archeolog či historik, který by byl velice dobře obeznámen s dobovými reáliemi a vědeckým diskurzem. Zároveň by musel dobře ovládat několik specifických odvětví včetně paleografie a metalurgie. Sven Rosborn se na základě analýzy kovu domnívá, že se nejedná o podvrh, protože moderní výroba pracuje s čistšími slitinami. Rosborn zároveň předpokládá, že příběh o předávání pokladu z roku 1840 je pravdivý – což se velice obtížně hodnotí z pozice člověka, který nezná zdroj této informace a jeho věrohodnost. I kdybychom tomuto příběhu nevěřili, musí nás přinejmenším upozornit to, že se medailon nalezl s dalšími prokazatelně dobovými předměty (příběh navíc vypráví o tom, že v pokladu původně byly také arabské mince, které byly postupem času rozprodány). Neexistuje žádná předloha, kterou by případný autor mohl kopírovat, takže by musel skládat informace dohromady z různých typů pramenů, z nichž některé byly neznámé nebo prakticky nedostupné až do období posledních sta let. Odborná debata na téma dánsko-polských vztahů se začala vést až právě během posledního století a byla ovlivněna tendenčními myšlenkami; němečtí autoři v první polovině 20. století usilovně hledali jakékoli stopy o vikinském vlivu na Polsko, zatímco polští badatelé upozorňovali na slovanský charakter Wolinu, čímž tyto argumenty bořili. Medailon by v tom případě badatele záměrně přesvědčoval o dánském vlivu, a to hned dvakrát – objevením předmětu v Polsku a textem samotným. Nutno však podotknout, že by muselo jít o poměrně střízlivé falzum, omezující se na strohá fakta.

Musíme se také zeptat, proč by se falzum objevovalo až nyní, v době, kdy se v Polsku objevuje nová generace autorů, kteří se dánský vliv na severní Polsko nesnaží vyvrátit, nýbrž podepřít. “Zázračné” objevení takové falza by mělo větší smysl před padesáti lety či po druhé světové válce. Celkově vzato hodnotím předmět buď jako velice propracované falzum, nebo jako originální předmět, ačkoli předměty podobného charakteru běžně nenacházíme. A co si o něm myslíte Vy?

Zdroje:

Raně středověká kladiva

Příklady kladívek z norského Ruggesete (B4584).

V článku “Železo a kámen v kosmologické perspektivě” jsem zmínil, že kovářství a znalost zpracování železa bylo ve staroseverské společnosti chápáno jako důležitý kulturní výdobytek, který pomáhá definovat Miðgarð. Důležitost kladiva jakožto prostředníku a nástroje umožňujícího tuto řemeslnou činnost je podtržen v mýtu: bůh Þór, který ztělesňuje fyzickou sílu člověka, má jako atribut právě jednoruční kladivo, které je schopné čelit mytologickým i pozemským nesnázím. Díky tomu hrálo kladivo důležitou úlohu ve staroseverské symbolice.

Za těchto okolností a kulturní konstelace je samozřejmě pochopitelné, že kovář byl váženou osobou a kovářství bylo ceněné řemeslo. Každé hospodářství muselo být soběstačné, a tak je pravděpodobné, že kovářství na úrovni výroby nástrojů, spojovacího materiálu či oprav zvládal každý hospodář, stejně jako tesařství či rybolov.

V článku, kterým Vám tímto předkládám a který pochází z dílny mého anglického kamaráda Davida Constantina, se dozvíme základní informace o západoevropských a severoevropských kladivech (staroseversky hammar), perlících (sleggja) a dřevěných palicích. Mohu jen doplnit, že staroseversky se topůrko označuje jako hamarskapt, zatímco čelo kladiva jako hamarskalli.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Raně středověká kladiva