The helmet from Gjermundbu

On March 30 1943, Universitetets Oldsaksamling in Oslo gained the information that a farmer named Lars Gjermundbo found and dug into a huge mound on his land near the farm of Gjermundbu, Buskerud county, southern Norway. The place was examined by archaeologists (Marstrander and Blindheim) the next month and the result was really fascinating.

gjerm1

The plan of the mound. Taken from Grieg 1947: Pl. I.

The mound was 25 meters long, 8 meters broad in the widest place and 1.8 meters high in the middle part. The most of the mound was formed by stony soil; however, the interior of the middle part was paved with large stones. Some stones were found even on the surface of the mound. In the middle part, about one meter below the surface and under the stone layer, the first grave was discovered, so called Grav I. 8 meters from Grav I, in the western part of the mound, the second grave was found, Grav II. Both graves represent cremation burials from the 2nd half of the 10th century and are catalogized under the mark C27317. Both graves were documented by Sigurd Grieg in Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike in 1947.

Grav I consists of dozens of objects connected to personal ownership and various activities, including fighting, archery, horse riding, playing games and cooking. Among others, the most interesting are unique objects, like the chain-mail and the helmet, which became very famous and are mentioned or depicted in every relevant publication.

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possible reconstruction of the gear that was found in Grav I, Gjermundbu. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155. The shape of the aventail is the weak point of the reconstruction.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

The helmet is often described as the only complete helmet known from the Viking Age. Unfortunately, it is not true, for at least two reasons. Firstly, the helmet is not by any means complete – it shows heavy damage and consists of only 17 fragments in the current state, which means one-fourth or one-third of the helmet. To be honest, fragments of the helmet are glued onto a plaster matrix (some of them in the wrong position) that has the rough form of the original helmet. Careless members of academia present this version as a reconstruction in the museum and in books, and this trend is then copied by reenactors and the general public. I have to agree with Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), who wrote: “The Gjermundbu helmet is neither well preserved nor restored.

The current state of the helmet. Picture taken by Vegard Vike.

Secondly, there are at least 5 other published fragments of helmets spread across Scandinavia and areas with strong Scandinavian influence (see the article Scandinavian helmets of the 10th century). I am aware of several unpublished depictions and finds, whose reliability can not be proven. Especially, helmet fragments found in Tjele, Denmark, are very close to Gjermundbu helmet, since they consist of a mask and eight narrow metal bands 1 cm wide (see the article The helmet from Tjele). Based on the Gjermundbu helmet, Tjele helmet fragments and Kyiv mask (the shape of the original form of Lokrume fragment is unknown), we can clearly say that spectacle helmet type with decorated mask evolved from Vendel Period helmets and was the most dominant type of Scandinavian helmet until 1000 AD, when conical helmets with nasals became popular.

gjermbu8

An old reconstruction of the helmet, made by Erling Færgestad. Taken from Grieg 1947: Pl. VI.

To be fair, the helmet from Gjermundbu is the only spectacle type helmet of the Viking Age, whose construction is completely known. Let’s have a look at it!

gjermundbu

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

My mate Tomáš Cajthaml made a very nice scheme of the helmet, according to my instructions. The scheme is based on Grieg´s illustration, photos saved in the Unimus catalogue and observations made by researcher Vegard Vike.

The dome of the helmet is formed by four triangular-shaped plates (dark blue). Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band located above the gap between each two plates (yellow). In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike (light bluethe method of attaching the spike is not known to me). There are two flat bands in the lateral direction (green). Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome (red; it is not known how the ends of this piece of metal connected to each other). Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO

Since all known dimensions are shown in the scheme, let me add some supplementary facts. Firstly, four somewhat curved bands are shown a bit differently in the scheme – they are more curved in the middle part and tapering near ends. Secondly, the spike is a very important feature and rather a matter of aesthetic than practical usage. Regarding the aventail, rings have the spacing of at least 2 cm. On contrary to chain-mail, rings from the helmet are very thick and probably butted, since no trace of rivets were found. It can not be said whether they represent the aventail, and if so, what it looked like and whether the aventail was hanging on rings or on a wire that was drawn through the rings (see my article about hanging devices of early medieval aventails). Talking about the mask, X-ray showed at least 40 lines, which form eyelashes, similarly to Lokrume helmet mask (see the article The helmet from Lokrume). In spite of modern tendencies, neither traces of metal inlay nor droplets of melted metal were found. The mask shows a two-part construction, overlaped and forge-welded at each temple and in the nose area (according to the X-ray picture taken by Vegard Vike). There is a significant difference between the thickness of plates and bands and the mask; even the mask shows uneven thickness. Initially, the surface of the helmet could be polished, according to Vegard Vike.

I believe these notes will help to the new generation of more accurate reenactors. Not counting rings, the helmet could be formed from 14 pieces and at least 33 rivets. Such a construction is a bit surprising and seems not so solid. In my opinion, this fact will lead to the discussion of reenactors whether the helmet represents a war helmet or rather a ceremonial / symbolical helmet. I personally think there is no need to see those two functions as separated.

I am very indebted to my friends Vegard Vike, who answered all my annoying question, young artist and reenactor Tomáš Cajthaml and Samuel Collin-Latour. I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

Bojová a nebojová rekonstrukce

Nedávné okolnosti a článek „Na obranu nebojové živé historie“ ve mně probudily touhu vyjádřit se k podobě „vikinské“ rekonstrukce na území České republiky. Uvědomuji si, že důležitá je především stručnost a výstižnost, a proto se pokusím shrnout své myšlenky do jednoho krátkého a uceleného příspěvku. Zároveň bych rád řekl, že tento článek vyjadřuje pouze mé osobní názory a volně navazuje na článek „Stagnace českých historických akcí“.

Na úvod tohoto článku povím něco o mé osobní pozici v českém reenactmentu a mých zkušenostech. Na české „vikinské“ scéně se pohybuji více či méně pravidelně od roku 2006 (od svých čtrnácti let) a dá se říci, že rekonstrukce doby vikinské se stala mou životní vášní, které obětuji všechen svůj čas. Rekonstrukce ve mně vzbudila zájem o studium historie a skandinávských jazyků. Můžu tedy konstatovat, že rekonstrukce a studium doby vikinské je pro mě jistým hnacím motorem, který prostupuje všemi aspekty mého života. Zastávám přístup, že odborné studium doby může výrazně pomoci její rekonstrukci a naopak kvalitní rekonstrukce může přispět k posunu poznání (na osobní či kolektivní úrovni) – studiem k rekonstrukci a rekonstrukcí ke studiu, jedno bez druhého nemůže tvořit celek. Domnívám se, že jak studium, tak i rekonstrukce vyžaduje odborné debaty, a proto své názory konzultuji s kolegy z naší republiky i z ciziny. Co se týče boje, mám za sebou několik let tréninku se všemi vikinskými (i některými nevikinskými) zbraněmi.

Díky kontaktům a občasným „výpravám“ do zahraničí se setkávám s mnoha podobami rekonstrukce historie. Obecně lze říci, že v každé zemi lze najít skupiny, které se věnují především boji (dále jako bojová rekonstrukce), a v omezené míře také nebojové skupiny (dále jako nebojová rekonstrukce). Boj je z pochopitelných důvodů součást rekonstrukce, a to součást, která dělí jednotlivé přístupy k rekonstrukci historie. Stejně tak se velká většina českých raně středověkých skupin věnuje bojové rekonstrukci, což v praxi znamená, že se skupiny setkají na historických akcích, jejichž neodmyslitelnou součástí je boj. Více či méně řízený střet je hlavní náplní/vyvrcholením celého setkání. Nebojové historické akce se objevují v minimálním měřítku a povětšinou se jedná o interní akce jednotlivých skupin, které mají podobu pobytu v historickém stavení, pochodu z bodu A do bodu B apod.

Ačkoli jsem nadšenec do historického boje a o této problematice jsem napsal několik článků, přejdu nyní k poněkud odlišnému přístupu. V poslední době se setkávám s nepříliš povedenými kostýmy, které jsou uzpůsobené dnešnímu stylu boje, ale neodpovídají dobovým předlohám. Organizátoři historických (= bojových) akcí nastavují jisté kostýmní standardy, které však nejsou dodržovány a které jsou samy o sobě benevolentní; jinými slovy, vzniká veliký kontrast mezi odbornými názory a rekonstrukcí. Tradičním rozporem mezi bojovou rekonstrukcí a dobovou předlohou je například nutnost přilby a dalšího ochranného odění – každý ústupek dobovosti se rovná vlastnímu ohrožení. Přestože je možné vytvořit funkční bojovou výbavu, která se bude zakládat na pramenech, potvrdilo se mi, že kostým nikdy nebude dokonalý a historicky věrný ve všech ohledech. Například dobové přilby byly často zdobeny drahými kovy, což se dnes až na výjimky nezahrnuje do rekonstrukce, protože přilby jsou spotřební zboží. Člověk, který pojímá rekonstrukci doby vikinské z bojového hlediska, sice může dobře porozumět historickým bojovým technikám, ale jeho kostým bude vždy více či méně nepřesný. Většina reenactorů zřejmě řekne, že jde o nutný ústupek bojové rekonstrukci na úkor dobovosti, ale jelikož rekonstrukce je volnočasovou aktivitou, za kterou nikdo nedostává peníze a která je vykonávána ze zájmu o historii, je pak otázkou, nakolik je bojová rekonstrukce smysluplným ztvárněním dobového života.

Jako neméně smysluplná se mi totiž jeví nebojová rekonstrukce. Ta může nabývat mnoha podob – člověk může mimo jiné ztvárňovat řemeslníka, obchodníka, hudebníka a koneckonců i bojovníka. Nebojová rekonstrukce má mnoho nesporných výhod, které naopak bojová rekonstrukce postrádá – umožňuje například vznik role,„postavy“ s vlastní historií. Odpadají obavy ze zranění v boji. A jelikož se bojové vybavení neničí, je možné ho rekonstruovat ve své původní podobě. Pokládám za důležité si uvědomit, že nebojová rekonstrukce je smysluplnější přinejmenším v tom ohledu, že staří Seveřané nebyli věčnými válečníky a boj se odehrával příležitostně: drahé vybavení mělo většinu času reprezentativní funkci a v době války se bojovníci oděli do nejlepšího odění. Rekonstrukce nebojových aktivit, přehlídek, hostin nebo třeba řemesel je jistě menším lákadlem než boj, ale je mnohem opodstatněnější vzhledem k historii.

To však neznamená, že některý z přístupů je méněcennější. Oba jsou součástmi jednoho celku. Oba přístupy jsou stejně hodnotné a při správném použití přinášejí cenné informace o rozdílných aspektech dobového života. Bojová i nebojová rekonstrukce by měla především usilovat o co nejvěrohodnější ztvárnění dobového života. Jsem realista a uvědomuji si, že vzhledem k oblíbenosti boje bude nebojová rekonstrukce vždy jen okrajovou záležitostí jedinců. Přesto doufám, že některé z mých myšlenek padly na úrodnou půdu. Osobně začínám svůj přístup přehodnocovat a zřejmě budu kráčet po cestě nebojové rekonstrukce s tím, že budu nadále trénovat a hledat alternativy k raně středověkým bitvám.

“Dobrodruh a pecivál”: klíč ke staroseverské mužnosti

Nebezpečí je koření života a člověk občas musí zariskovat.
Právě proto stojí za to žít.“

Anthony Hopkins, V zajetí rychlosti (2005)

Často se sám sebe táži, čím je studium doby vikinské prospěšné a co si z něj může odnést obyčejný člověk 21. století. Jistě, člověk pochopí souvislosti, nahlédne do života předků a může se pokochat nebo inspirovat uměleckými skvosty. Zároveň je tu ale morální odkaz, který může sloužit jako jistá motivační šablona nebo vzor.

V tomto krátkém článku bych se chtěl věnovat problematice “dobrodruha a pecivála”, která není příliš často zdůrazňovaná a která mi přijde poměrně zajímavá. Jde o problematiku komplexní, protože má co dělat s dobovými prameny, plavbami, bojem, hospodařením, osobní ctí, osudem, štěstím, hrdinstvím a dalšími tématy. V několika dobových básních, které budu níže citovat, skaldové záměrně vytvářejí kontrast, ve kterém proti sobě staví nebezpečný podnik (bitvu, plavbu a honbu za zlatem) a pobyt doma se vším, co k němu patří (pohodlný a rozkošnický život se ženami). Věřím, že tento kontrast názorně vypovídá o rozdělení úloh ve společnosti a dobové mentalitě.

Příznačně se tento kontrast často vyskytuje v tzv. příležitostných strofách (lausavísur), ve které básník reaguje na aktuální událost. Je typické, že ve chvíli, kdy se někdo rozhodne např. utéct z bitvy, zarecitoval skald příležitostnou strofu, ve které jeho útek komentuje, nejčastěji tím, že útěk z bitvy je zbabělý nebo že bitva je pro muže větší potěšení než pobyt doma. Básníci často odkazují na konkrétní, ale i abstraktní osoby, které víceméně fungovaly jako básnické standardy.

Před detailním komentářem se podívejme na překlady jednotlivých strof:

  • Vagn Ákason – Příležitostná strofa (cca 986): „Sigvaldi nás vedl pod kyj, ale bojácný zbabělec utekl domů do Dánska. Zamýšlí rychle padnout do objetí své přítelkyně, zatímco Búi statečně skočil přes širokou palubu.
  • Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa (cca 986): „Máme před sebou dobrou hru, ale přítel [nesmělé?] ženy pórků se povaluje doma; blíží se bouře Viðriho berly. Tvrdím, že si záletník užívá vřelého útočiště pod teplou ženinou paží; on čeká něco jiného, my leštíme kopí.
  • Tind Hallkelsson – Hákonardrápa 1 (cca 986–995): „Nestalo se, že přitažlivá Gerð ohniště připravila jarlovi postel svými zakřivenými větvěmi ramen – hluk Fjǫlniho ohně vzrostl -, když Viður brně musel zahodit svou řinčící košili Hangiho ztenčenou o kroužky; jízdní koně Róðiho cesty byly vyklizeny [od lidí].“
  • Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa 2 (cca 1001): „Jasně rozumím, co říkáš, dánská ženo; hněv [tvého] otce je strašný; bojovník [drengr] by měl být při slavných činech tvrdý. Gerð oděvů, raději si přeji stát vedle vzpěry [stěžně] nakloněné jako stěh, hnaný bouří na moři, nežli se ohřát ve tvých pažích.
  • Liðsmannaflokk 3 (1. pol. 11. století?): „Hovorná sosna veselí, která vychovává dívku, bude s potěšením pomalu pospíchat, aby ve tmě barvila zkázu štítů. Tento muž, co mává pórkem ran, rozhněvaný nenese štít do Anglie ve spěchu za uhlíky Rýna.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 7 (cca 1016): „Pozlacené zástavy postupovaly před vznešeným králem, kde jsme my, zásobitelé hřmotu košile Gǫndul, rozzuření spěli na lodě pod vlajkami. Nestalo se tehdy na oři provazů, před pozdravem želez, že dívka nesla těmto družiníkům vládce medovinu.
  • Flokk na Sveina Álfífusona 1 (cca 1032): „Ženo, onoho nedělního rána to nevypadalo, jakoby dívka nesla muži pórek nebo pivo – mnohý muž klesl pod ostřími – když král Svein nakázal svým bojovníkům svázat přídě lodí; havranu bylo dáno k roztrhání syrové maso.
  • Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa 4 (cca 1048): „Nechme kotvu, ať nás drží v Goðnarfjordu, zatímco dub lnu, Gerð zaříkávání, ukolébává svého manžela.
  • Ármóð – Příležitostné strofy 2–4 (kolem poloviny 12. století):
    • Velkolepé je vlnění před ústím řeky Humber, kterým proplouváme; stěžeň se houpe a země se u břehů Vesly svažuje. Vlna halená pěnou se nevalí do očí tomu, kdo teď sedí doma; muž [drengr] se vrací suchý ze sněmu.“
    • „Už nikdy se znovu nesetkám s Ermingerð, pokud nenastane jiný osud; mnohý muž cítí pro chytrou ženu žal. Byl bych požehnán, kdybych vedle ní mohl spát jednu noc; to by bylo zřejmé štěstí; žena má nad jiné krásnější čelo.
    • „Držíme hlídku na hřebci přídě, kde se vlny dmou přes pevnou palubu – to máme na práci -, zatímco chabý změkčilec dnes spí vedle skvělé lípy šátků s jemnou pletí; ohlížím se přes rameno na Krétu.
  • Játgeir Torfason – Příležitostná strofa (1222): „Ty, který zkrvavuješ tuhého lososa země bitevní bouře, viděl jsem, že zhýčkaný Þóri Košile byl ode mně na Kýrfjalu velice daleko. Slyšel jsem, že to je pohodlí jeho trhu plíce, když jsme si hráli s Ribbungy: lenoch leží s dísou domu skřeta v Túnsbergu.“

Seznam zdaleka není úplný, ale může sloužit jako názorný výběr. Věřím, že kontrast dobrodruh × povaleč hraje v básních dvojí úlohu a umocňuje vyznění daných děl.

První úlohu bych nazval prostředek pohrdání. Básník se vyhraňuje vůči konkrétním osobám (zrádcům, mladíkům, “povalečům” a ženám), kteří dávají přednost pobytu doma před životem ve výlučně mužské společnosti. Pobyt doma je popsán jako pohodlný, konzumní, rozkošnický a zženštilý život (přičemž označení za zženštilého bylo vážné obvinění). Muže, kteří zůstávají doma, básně označují jako heimdragi nebo dási (oboje povaleč, lenoch, zápecník), zatímco statečný muž je nazýván drengr. Skaldové si často hrají s kontrastem bitvy (jakožto hry) a milostné hry a záměrně zdůrazňují rozdíl v pohodlí – dobrodružství probíhá za drsných podmínek, při kterých je běžná námaha, bolest nebo špatné počasí, zatímco pobyt doma je bezproblémový a slastný – z pohledu dobrodruha “změkčilý”:

Nelenil jsem,             zas a znovu
v závěsu jsem              veslo táhl;
často dlaně                   odřelo mi
– však zápecníku        nezrudly ruce.
(Příležitostná strofa ze Ságy o lidech z Flói, 10. století. Starý 2008: 148.)

Analogické srovnávání drsného života na moři s pohodlným bytím ve městech lze najít také v anglosaské básni Námořník, která se dochovala v Exeterské knize z 10. století:

„Sotva ví člověk,        jemuž se vesele
na zemi žije,                 jak já ztrápený
v mrazivé zimě          na moři sídlil,
(…).
Pyšný a bujarý,            sotva pak uvěří,
kdo v městech okusil      života slasti,
málo jen zlých poutí,             jak jsem přečasto
pobýval znavený            v mořských proudech.
Noční stín ztemněl              sněhem od severu,
mráz poutal zemi,           půdu kroupy bily,
mrazivá zrna.         Proto mě teď ženou
myšlenky srdce,       abych mocné proudy,

boj slaných vln           sám propátral;
touha v duši              po všechny doby
pobízí srdce               na dalekou pouť,
na cestu k zemi,           kde cizí lid sídlí (…).“
 (Námořník 12–14; 26–37; Znojemská 2009: 136–137)

S tímto souvisí i druhý aspekt, který nazývám prostředek vyzdvihnutí momentu. Jde o zachování puncu jedinečnosti, manifest proti všednosti. Ten je asi nejlépe patrný ve chvíli, když báseň odkazuje na nějaké místo nebo časový úsek v minulosti, např:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 6 (konec 9. století): “Statečný vladař chce zapít jól venku na moři, pokud bude po jeho, a vést hru Freye. V mládí se mu omrzelo nahřívání u ohně a vysedávání uvnitř, teplé komnaty žen a péřové rukavice.“ Básník nejenže staví do kontrastu pohodlné oslavy jólu a námořní bitvu, ale rovněž proti sobě staví vládcovu pohodlnou minulost a aktuální dobrodružnou povahu.
  • Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja 3 (cca 1064): „Povaleč lenivého kopí stál daleko v té době, kdy se [válečník] zmocnil [země] (…).“ Autor dává najevo, že na výpravě se nepodíleli žádní lenoši, a zároveň odsuzuje všechny, kteří se této výpravy nezúčastní. Dobrodružství je pokládáno za důležitý okamžik v životě muže, ale počet lidí, kteří na onom konkrétním dobrodružství participují, je omezený, a proto jde o jedinečnou příležitost.
  • Příležitostná strofa z Fagrskinny (cca 986): Na jaře jsem způsobil jarlovi jizvu. To jsem udělal tehdy, ale toto je nyní.“ Autor odkazuje na svůj hrdinský čin v minulosti a porovnává jej se současností.

Tohoto puncu jedinečnosti skaldové dosahují také vyčtením toho, co všechno se nestalo. Válečníci místo popíjení medoviny nebo polehávání v posteli dávají přednost dobrodružství, a ačkoli mají možnost skloubit dobrodružství se slastí, pro intenzivnější prožitek dobrodružství tak nečiní.


O čem přesně dobové strofy vypovídají? Věřím, že podávají věrohodný obraz života v družinách a bojových bratrstvech a že více či méně korespondují s tehdejším rozdělením úloh ve společnosti, ve které byl muž tím, kdo cestoval (do ciziny či jen na sněm), zatímco žena zůstávala doma a zajišťovala chod hospodářství. Předpokládám, že většinová sedlácká společnost měla na práci lepší věci, než vyhledávání nebezpečí, jeho efektivní potýrání a nasazování vlastního života bez projevů strachu. Tento způsob života byl spíše vlastní bojové aristokracii, z jejíž řad také básníci pocházeli. Je očividné, že skaldi vyzdvihují konání panovníků a jeho věrných, zatímco běžnou rutinou obyčejných lidí pohrdají. Staroseverské družiny se tak vůbec neliší od družin, které popisuje Tacitus ve své Germánii (I: 14): „Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš pomoci krví.

Přesto je paradoxní, že to byla právě aristokracie, která trávila většinu času hodováním a hlasitým veselím v přítomnosti spanilých žen (viz zde). Tacitus (I: 15) o germánských družinách v období míru dokonce říká, že „tráví čas lovem a ještě víc nečinností: oddávají se spánku a jídlu. Ti nejstatečnější a nejbojovnější nedělají vůbec nic, starost o dům, hospodářství a pole přenechají ženám a starcům, zkrátka nejslabším členům rodiny. Sami lenoší; je to podivný rozpor v povaze, že tíž lidé mají tak rádi zahálku a nenávidí pokoj a mír.“ Prameny však podle mě naznačují, že tyto hostiny pouze vyplňují čas mezi dvěma dobrodružnými výpravami a že dobrodružství je nadřazeno jakékoli jiné mužské potěše.

Bylo by naivní si myslet, že dobrodružná povaha byla prostým mužům cizí. Právě naopak. Ukazuje se, že se mužská společnost jako celek řídila podobnými principy, které vycházely z tehdejších životních podmínek. Sláva a dobré jméno byly důležitými kritérii napříč celou společností a každý, ať už sedlák či král, neváhal k jejich obraně použít boj, který formoval staroseverskou mentalitu (více zde). I cestování za dosažením majetku a slávy probíhalo stejně jako u aristokratických kruhů – „slovo heimskr, doslova ‚domácký’, nabývá už v době vikinské významu ‚hloupý’“ (Starý 2008: 148). Muž, který setrvával doma, a neměl tak možnost dostat se do kontaktu s dobrodružstvím, byl považován za podivína (viz také např. kolbítr, “uhlohryz”, označující mladého muže vysedávajícího u ohně), který se ve svém chování podobal ženě (vnější hranice statku jasně oddělovaly hranice mužského a ženského světa). Jenom ten, který zcestoval kus světa, mohl být považován za prozíravého:

„Ten jenom pozná,          kdo mnoho prošel
a scestoval svět,
jaké mysli je             cizí muž,
má-li rozum a rozvahu.“
(Výroky Vysokého, strofa 18)

Objevování neznámého se promítá také do mýtů starých Seveřanů, ve kterých je cizina místem nebezpečným a současně místem s obrovským potenciálem a bohatstvím. Muž, který se vydává do ciziny za ziskem čehokoli, projevuje hrdinství, naplňuje svůj osud a získává postavení váženého člověka. Riziko smrti na dobrodružné výpravě bylo vysoké, ale byla to možnost, jak se již v mládí etablovat, poznat kus světa a finančně se zajistit. Dobrodružné výpravy jsou také hlavní milníky mužova života – hospodaření bylo běžné, ale dobrodružství bylo výjimečnou událostí, která lidi zajímala a která zůstala po muži v jeho pověsti:

„Synové Grjótgarð a Einriði postavili [kámen] na památku statečného otce. Guðvér byl na západě, dělil poplatek v Anglii, zmužile napadal saská města.
(runový kámen z Grindy, Sö 166)

V tomto duchu bychom měli chápat nejen vikinské nájezdy, které Seveřanům otevřely celou Evropu, ale také prakticky jakékoli jednání, které máme zachycené v pramenech. A já se domnívám, že právě toto je jedním z největších odkazů vikinské éry. Tímto bych také zakončil tento článek. Pokud budete chtít, můžete se k článku vyjádřit v komentářích.


Použité a doporučené zdroje

Ármóð – Příležitostné strofy = Ármóðr : Lausavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 620–623.

Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa = Haraldr harðráði Sigurðarson : Lausavísur, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 42–56.

Játgeir Torfason – Příležitostné strofa = Játgeirr Torfason : Lausavísa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 652–653.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa = Stefnir Þorgilsson : Lausavísur, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 447–451.

Tind Hallkelsson – Hákonardrápa = Tindr Hallkelsson : Hákonardrápa, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 336358.

Vagn Ákason – Příležitostná strofa = Vagn Ákason : Lausavísa, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 366367.

Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa = Vigfúss Víga-Glúmsson : Lausavísa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 364365.

Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja = Þjóðólfr Arnórsson : Sexstefja, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 108147.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Flokk na Sveina Álfífusona = Flokkr about Sveinn Álfífuson, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1029–1030.

Liðsmannaflokk = Liðsmannaflokkr, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1014–1028.

Námořník, přel. Helena Znojemská. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 132–140.

Příležitostná strofa z Fagrskinny = Lausavísa from Fagrskinna, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1081.

Tacitus: Germánie neboli O původu a poloze Germánů. Přel. A. Minařík, A. Hartmann & V. Bahník. In: Z dějin císařského Říma, Praha 1976: 331–364.

Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

SHORT, William R. Honor, Dueling, and Drengskapr in the Viking Age, Hurstwic, online.

STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143–175.

STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159–201.

STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39–45.

Norské obranné majáky

Včera, když jsem projížděl Českým středohořím, mne zaujal pohled na tamější hrady, jejichž ruiny dodnes stojí na některých kopcích. Má bujná fantazie si z tohoto krásného panoramatu vzala inspiraci. Půvabná scenérie mi připomněla Tolkienovskou Středozemi a gondorské majáky, ale také norské obranné majáky postavené králem Hákonem Dobrým, ze kterých se Tolkien musel inspirovat (nebo je možné, že se inspiroval biblickým motivem?).

Myšlenka obranných majáků je pěkně zpracována v Jacksonově zfimovaném Návratu krále, pomineme-li nesrovnalosti s knihou. V té zapaluje Denethor (nikoli Pipin na popud Gandalfa) sedm majáků (nikoli třináct) a současně vysílá rudý šíp králi Theodénovi. Král majáky ignoruje, ale šíp (což je zvyklost, kterou Tolkien rovněž převzal se staroseverských pramenů) ho přiměje k vytažení do války.

Chceme-li se dozvědět více podrobností o Tolkienově předloze, musíme nahlédnout do Ságy o Hákonu Dobrém. V té se dozvíme, že král Hákon, první křesťanský panovník Norska, po polovině 10. století (cca po 954) reformuje zákony, aby zemi bránil vůči svým synovcům, kteří se jí s pomocí dánského Haralda Modrozuba pokoušejí získat silou:

Po této bitvě král Hákon zanesl do zákonů, aby celá země podél moře a tak daleko do vnitrozemí, kam až plavou lososi, byla rozdělena do “lodních domobran”; na každý kraj připadala jedna “lodní domobrana”. Bylo stanoveno, kolik lodí mělo být v každém kraji a jak veliké, až budou lidé povoláni. Lidé měli být povoláni, kdykoli do země dorazilo cizí vojsko. Také bylo nařízeno, že se na vysokých horách mají postavit majáky [sg. viti], tak daleko od sebe, aby byly na dohled. Lidé říkají, že zpráva o povolání do války [herboð] putovala od nejjižnějšího majáku k nejsevernějšímu sněmovnímu okrsku v Hálogalandu sedm nocí.
Sága o Hákonu Dobrém, kap. 21

Stavění majáků na pobřežních vrcholcích je nejúčinnější možná strategie, protože norské pobřeží je díky fjordům nesmírně členité. Podle mých hrubých výpočtů mohl být pás majáků dlouhý přes 1000 km, pokud ságový popis odpovídá realitě; v případě, že pás na jihu zasahoval až k řece Göta a na severu k fjordu Varangerfjorden, pak byl ještě mnohem delší. Jeden z fanoušků Pána prstenů vypočítal, že reálným majákům může za ideálních podmínek trvat 14 hodin, než přenesou informaci na vzdálenost 450 mil (720 km), přičemž je potřeba více než 50 stanic. Sága udává, že přibližně stejná vzdálenost trvá skutečným majákům týden, a tudíž se můžeme domnívat, že zde bylo mnoho logistických problémů. Kupříkladu je možné, že maják neměl stálého hlídače, ačkoli staroseverské zákoníky znají pojem vita-karl a vita-vǫrðr (oboje “hlídač majáku”). Na internetu jsem dohledal (zde a zde), že se počet majáků (jsem si však jistý, že se tento údaj vztahuje k pozdějšímu období) pohyboval okolo 770 či 800-1000.

Přestože majáky působí jako dokonalá obrana před vnějším útokem, v kritickém momentu selhávají. Když se loďstvo Hákonových synovců vydalo k Norsku, proplulo bez povšimnutí:

Zavál jim čerstvý, příznivý vítr a vypluli z Vendilu a připluli k Agðům, odkud poté pluli na sever podél břehu po den a noc. Ale majáky nebyly zapálené, protože bylo zvykem, že se zapalovaly od východu, kde o jejich příjezdu nikdo nebyl zpraven. Stávalo se také, že král dával tvrdé pokuty těm, kterým byla přiznána vina za plané zapálení majáků, protože válečné lodě a vikingové brázdili kolem vnějších ostrovů a lidé je pokládali za Eiríkovy syny; tehdy byly zapáleny majáky a celá země byla ve válečném pozdvižení.
Sága o Hákonu Dobrém, kap. 22

Z ukázky se dozvídáme, že součástí Hákonova zákonodárství bylo organizované zapalování majáků od východu (rozuměj od jihu Norska) a současně i penalizace planých poplachů, ke kterým podle Fagrskinny (Nóregs konunga tal, kap. 11) docházelo.

Hákonovi synovci se se svým strýcem střetli v bitvě u Fitjí (961), ve které byl Hákon zabit. Tím však éra majáků nekončí – Hákonova reforma zůstala v platnosti až do začátku 14. století, přestože si nejsem vědom, že bychom v době vikinské slyšeli o jejich dalším používání. Druhá éra majáků nastala od doby vlády Kristiána IV. Dánského (1588-1648) do roku 1814 (viz norská Wikipedie).

Převzat z: STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013: obálka.

Převzato z: STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013: obálka.

Za vlády Hákona Dobrého ale systém majáků nebyl tak rozvinutý a efektivní. Historikové navíc do značné míry pochybují, že Hákon mohl prosazovat zákony mimo území Rogalandu, který byl jádrovou oblastí jeho království. Obecně lze předpokládat, že Hákonovy reformy byly nejstriktněji prosazovány v oblastech připadající pod sněmy v Guli a ve Frostě, zatímco Vík (Oslofjorden) neměl Hákon pod kontrolou a údajně jej měl věnovat svému manovi Tryggvimu.

Na závěr doplním jednu zajímavost. Podle jedné interpretace (viz PHILLPOTTS, Bertha S. The Elder Edda And Ancient Scandinavian Drama, Cambridge 1920: 60) lze v eddické Písni o Grottu nalézt možné svědectví o norských majácích pocházející z období let 950-975. Strofa 19 totiž vypráví:

Východně od hradu      vidím hořet oheň,
zvěst boje se budí,          zove se maják.
Bojovníci kvapně            brzy sem přijdou,
plápolat bude                   knížecí palác.

Boj v době vikinské

Tento článek byl vytvořen na základě přednášky, kterou jsem prezentoval pro skupinu Marobud. Některé body (zejména bod 3) jsem již dříve zpracoval do článkové podoby, a proto čtenáře odkazuji na svůj článek o zbraních. Čtenáři rovněž doporučuji titul HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

1. ÚVOD, PRAMENY

Před tím, než se dostaneme k popisu a rozboru samotného boje, bych chtěl říct, že všechno, co v tomto článku napíši, je mojí hypotézou založenou na bojové zkušenosti a intuitivním způsobu boje. Budete-li mít výhrady, nezdráhejte se mi napsat a kritizovat. Své výsledky se chystám porovnat s dnešním způsobem boje na historických akcích.

Začněme nejprve s teorií a úvodem do problematiky. Musíme se podívat na druhy pramenů, jejich možnosti a limity:

  1. archeologické nálezy (meče, štíty, zbroje)
  2. písemné prameny (ságy, básně, středověké kroniky)
  3. ikonografický materiál (rytiny)

Ad1)  Jedná se reálně používané bojové vybavení, které je v našem případě rozhodující, protože díky nim známe rozměry a metody. Na základě tohoto arzenálu můžeme stanovit typologie a přibližné procentuální zastoupení zbraní v době vikinské. Můžeme také sledovat, jak byly zbraně opotřebovány. Jinak se ale nevyjadřují k metodám boje.

Ad2) Písemné prameny můžeme rozdělit na dva typy, skandinávské (ságy, runové nápisy, skaldská a edická poezie) a mimoskandinávské (zejména arabské zprávy a středověké kroniky, které se však zpravidla k boji nevyjadřují a obsahují kusé informace). Písemné prameny jsou velmi důležité. Ságy představují nejdůležitější pramen, protože popisují i způsob boje, taktiku a další detaily. Jsou ale pozdního vzniku a musíme k nim přistupovat opatrně a nevěřit všemu. Je dobré, pokud lze obsah ságy potvrdit nějakým jiným pramenem, například skaldskými básněmi.

Ad3) Jedná se kupříkladu o obrazové kameny a rytiny. Tento typ materiálu je cenný, protože zobrazuje bojové postavení, ale může mít mnoho interpretací a ani datační metody nejsou příliš spolehlivé.

2. TEORETICKÁ ČÁST

Je třeba se vyjádřit ke společnosti tehdejší doby a vztahu ke zbraním vůbec. Fakt, že se zbraní nalezlo tolik, svědčí o kladném vztahu společnosti ke zbraním. Společnost byla bojová, což znamená, že každý svobodný muž musel nosit z vlastního zájmu zbraň. Vlastník zbraní demonstroval své suverénní postavení. Arabský vyslanec Ibn Fadlan napsal o Seveřanech, které potkal kolem roku 922 na Volze, že u sebe neustále nosí tři druhy zbraní:

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe. Meče jsou široké, rýhované a franského původu.

Také jiný Arab, Ibn Rustah, nám zanechal o Seveřanech zajímavou pasáž, ve které se dotýká používá zbraní:

Nikdo z nich nechodí močit sám, nýbrž je obklopen třemi svými společníky, kteří ho chrání mezi sebou. Každý z těch tří má svůj vlastní meč z důvodu nedostatku bezpečí a zrádného chování, které mezi nimi panuje, protože jakmile má člověk byť sebemenší bohatství, jeho vlastní bratr a bratrův přítel po něm zatouží, začnou mu usilovat o život a oloupí ho.

Ibn Rustah správně vystihl podstatu staroseverského myšlení vážícího se ke zbraním. Osud je nejasný a nikdo si nemůže být jist, co ho na cestách potká. Proto je třeba mít zbraň neustále nablízku, jak stojí ve Výrocích Vysokého (38):

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc je třeba člověku při putování kopí.

Je třeba si také uvědomit, v jakém kontextu zbraně nacházíme. Zbraně tvoří pohřební výbavy mužských hrobů a zjevně je majitelé měli nosit i v posmrtném životě. Zbraň se stává atributem muže, který ji nosí celý pozemský i posmrtný život. A nejen muže jakožto jednotlivce. V literatuře máme zprávy o rodových zbraních, které se dědily (dokonce ve formě úlomků) mezi generacemi. Zbraně neměly pouze praktickou, bojovou funkci, nýbrž se jich užívalo při nejrůznějších rituálech a jejich pozdvižením a bušením se například potvrzovaly výroky soudů. Zbraně tedy byly spojeny se zákonem a určitě měly i náboženský přesah, protože jsou s nimi spojování bohové, nejčastěji pak dvojice Óðin/kopí. Nosily se také miniaturní amulety mečů a kopí. Důležitost zbraní se také zrcadlí v desítkách synonym, které se pro meče, sekery a kopí dochovaly.

Používání různých zbraní kopírovalo vrstvy společnosti. Je logické, že nejvyšší vrstvy společnosti používaly nejkvalitnější zbraně, tedy meče, zatímco nižší používaly sekery a kopí. V té souvislosti je třeba říci, jakou podobu mělo v té době vojsko. Vojsko sestávalo ze dvou oddělených jednotek – družiny (profesionálové; stsk. drótthirð) a branné hotovosti (leiðangr). Vlastní družinu měl každý muž, který se nějak politicky angažoval, tedy hersové, jarlové a král. Aspoň takový stav se objevoval od 9. století v Norsku:

Každý jarl měl pod sebou čtyři nebo více hersů, z nichž každý měl roční příjem dvacet marek. Každý jarl měl na vlastní náklady přivést královu vojsku šedesát válečníků, zatímco každý hersi bojovníků dvacet.“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém, kap. 6)

Norsko bylo v tomto období rozděleno zřejmě do 14 krajů (fylki). Můžeme tedy podle ságové literatury odhadnout, že počet vycvičených bojovníků (bez královy osobní družiny) čítal přibližně 2000 (v 10. století mělo Norsko asi 80000-200000 obyvatel). Takové bylo množství mužů, kteří mohli být kvalitněji vyzbrojeni. Pro srovnání – český kníže Boleslav I. měl v druhé polovině 10. století armádu čítající 3000-3500 a Čechy obývalo přibližně 300000 lidí. Je jen otázkou, kolik mužů mohl tvořit leiðangr, pravděpodobně to byl několikanásobný počet mužů (3-5×?). Tato branná hotovost byla vyzbrojena především kopími a sekerami, a proto ságy pokaždé hovoří o lesu kopí narychlo svolaných bojovníků.

V praxi to tedy vypadalo třeba následovně. Vzal jsem jeden ságový příklad, který se zřejmě skutečně odehrál, abych názorně demonstroval to, co jsem právě napsal: Roku 986 připlula k norskému pobřeží dánská flotila jómských vikingů a začala plenit. Jakmile se to dozvěděl tehdejší panovník jarl Hákon, svolal z důvodu obrany země leiðang – tedy vysílá své syny a vazaly, aby shromáždili vojsko z okolních krajů. Stanovuje místo, kde se celá armáda setká, a na ono místo vyráží se svou družinou. Tímto způsobem zaplní 180 lodí, vojsko tedy mohlo čítat do 8000 mužů.

Zastávám názor, že v době vikinské panoval velký rozdíl mezi profesionálními a příležitostnými bojovníky. Stejně jako dnes bylo potřeba, aby elitní vojska byla vyzbrojená a secvičená. Profesionálové byli selektivně vybraní k tomu, aby nejlépe vykonávali svou profesi – byli vysocí a silní. Jejich pán, který je platil, se mohl spolehnout, že se mu investice do nich vyplatí. Naopak příležitostné bojovníky je typické, že pro záchranu svého života v boji hodně improvizovali. Helgi, hrdina Ságy o lidech z Vápnafjordu, se během boje ovázal kamenem, takže ho protivník nemohl zasáhnout do břicha. Obdobně jeden z bojovníků Hákona Dobrého v bitvě vyřízl do kůže díru, kterou prostrčil hlavu, což mu zachránilo život. Vyzbrojit své družiníky si mohl dovolit jen opravdu mocný král a obecně toto vyzbrojování začíná až v 11. století, kdy jsou království natolik centralizovaná, že z nich plynou větší zisky a králové si to mohou dovolit. Družina se profesionalizuje, začíná jezdit na koních a stává se z ní klasické vojsko vrcholného středověku.

Obecně lze říci, že si dokážeme udělat dobrý obrázek o boji v oblasti Islandu a Norska. Docházím k předpokladu, že v celé tehdejší západní Evropě se používaly velmi podobné metody boje s rozdílnosti v taktice, zvyklostech a složení armády (např. franská armáda měla početnější jízdu, používala kroužkové košile apod). Nemůžeme v této souvislosti mluvit o šermu; šerm je systematicky vyučovaný boj chladnou zbraní a o učení boje v tomto období máme jen málo dokladů. Byly nalezeny dřevěné meče (které možná sloužily ke tkaní), které naznačují, že určitá forma výuky mohla probíhat. Také eddická Píseň o Rígovi definuje jarla jako muže, který cvičí s kombinací meč/štít, oštěp a luk:

Vyrůstal jarl               v jasné síni,
oštěpem vrhal,           ohýbal luk,
ostřil šípy,                    cvičil psy v štvaní,
na koni jezdil,              kryl se štítem,
mával mečem,            útoky mařil,
závodil v plavání,      zápasil v boji.

(Píseň o Rígovi 35, 10. století)

Již od mládí se učil krýt se štítem a bojovat zbraněmi.“ (Sága o pobratimech, kap. 2)

Každý muž byl k boji dobře mentálně připraven – od mládí slyšel o hrdinech, o vstupu do Valhally a podobně. V praxi to znamenalo, že takový muž v boji neustupoval, čímž prokazoval svojí statečností (drengskap), morální správnost a budoval si pověst. Udatnost statečného muže (drengr) ale neodpovídala jeho bojovým dovednostem, pouze jeho odhodlání. Jak se ale bojové dovednosti projevovaly?

3. PRAKTICKÁ ČÁST

Boj tehdejší doby probíhal intuitivně, což jinak řečeno znamená nepřítele co možná nejdříve zabít. Nebylo primárním cílem zasadit nepříteli co nejvíce lehkých ran, ale zasadit mu smrtelnou ránu dříve, než ji zasadí on. Krylo se pouze štítem, kryty zbraní se až na výjimky nepoužívaly (a pokud ano, tak určitě ne pevné kryty, které by zničily čepel/ratiště/topor). Štít byl jedinou překážkou, která nositele dělila od smrti, a proto ho využíval do doby, kdy se úplně rozštípal. Skaldské básně jasně deklarují, že správný je ten boj, ve kterém se štípou štíty.

Boj byl proto daleko defenzivnější než dnes. V dnešním boji chceme překonat štít a zasáhnout odkrytou část nepřítele, ať je jakákoli (případně pouze povolené zásahové plochy). Dá se však říci, že tehdejší člověk měl vlastně dva cíle – nejprve zničit štít, kterým se protivník úporně bránil, a pak až zabít jeho nositele.

Cílem tedy nebylo zabít nepřítele technicky, nýbrž silou. Všichni hrdinové ság, kteří jsou definováni jako dobří bojovníci, vynikají zároveň obrovskou silou. Pokud je muž v sáze označen za silného, pak je také znamenitým bojovníkem.

Nyní tam přišel Ljót se svými lidmi a chystal se k souboji. Měl štít a meč. Ljót byl muž velmi veliký a silný.“ (Sága o Egilovi Skallagrímssonovi, kap. 64)

Bylo-li cílem zasadit protivníkovi co nejsilnější ránu, je logické, že se používaly opravdu velké nápřahy, při kterých pracuje rameno, paže a předloktí. Zápěstí, které dokáže rychle změnit směr rány, se nepoužívalo, protože rána vedená zápěstím či v poslední chvíli změněná není schopná zranit muže ve zbroji.

V ságách se často dočteme o useknutých končetinách. Je to logické, protože nebývaly kryté a rána na ně dokázala spolehlivě vyřadit nepřítele z boje. To znamená, že se užívaly jak horní, tak spodní seky, ale to pouze v případě, že na takový výpad byl dostatek prostoru. V těsné formaci je mnohem účinnější horní seky, případně kratší zbraň nebo kopí. Zájemce odkazuji na zajímavý projekt skupiny Hurstwic, který mapuje používání zbraní v rodových ságách, včetně nejčastějších zásahových ploch.

výšivkaBoj leváka a praváka není dobře zachycen. V pramenech se téměř neobjevuje, ale např. na výšivce z Bayeux můžeme leváky zahlédnout. Na základě toho byly vysloveny teorie, že anglosasští huskarlové byli vycvičeni k boji oběma rukama podle aktuální situace.

 

  • BOJ MEČEM
    Meč byl kulometem doby vikinské, protože lepší zbraň neexistovala. Největší meč doby vikinské pochází z Ruska a je 125 cm dlouhý. Meče nesloužily ke krytu, ačkoli existují zprávy o tom, že se jimi bojovníci kryli v nouzi. Mimo seku se jimi velmi často bodalo. Naostřené čepele umožňovaly i řez, ačkoli o něm příliš neslyšíme. Je doloženo, že meče se během bojů lámaly a docházelo k jejich opotřebení. Byly nalezeny svařené a jinak deformované čepele. Ze ság se dozvídáme o zničení čepelí i jílců. Dochované čepele jsou dnes tak zkorodované, že na nich zářezy nemůžeme jasně ukázat, ale byly nalezeny kosti, na kterých je patrný sek čepelí se zářezy. V ságách se dočítáme o zářezech, které byly tak velké, že se do nich vešel článek prstu (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 39). Ve skaldských básních se meče dávají do souvislosti s brousky, což značí, že se často brousily, snad před každou bitvou. Když meč dosloužil, mohl být překován na jinou zbraň (viz Sága o Gíslim, kap. 11). Meče se mohly používat v kombinaci s jinými zbraněmi. Z básní skalda Egila Skallagrímssona víme, že se na rukojeť meče upevňoval řemínek, který umožňoval, aby měl básník meč pověšený na ruce mezitím, co právě bojoval kopím.


  • BOJ KOPÍM
    Kopí bylo nejčastější severskou zbraní a typickou zbraní leiðangu. Sloužilo jak k bodání, tak k sekání. Mohlo docházet k hákování štítů křidélky. Vržené kopí dokázalo zranit i skrz štít; případně štít tak ztěžkl, že ho nositel musel zahodit. Hrot mohl být odseknut mečem. Nýtek mohl být vyndán, aby nemohlo být opětovně použito k hodu. Ságy naznačují, že největší nevýhoda kopí byla ta, že bylo vidět z dálky. Výhodou naopak byl obrovský dosah, ale špatná mobilita v případě nepodařeného útoku – proto se muselo používat v kombinaci s další zbraní. Ratiště mohlo být vyztuženo tak, aby nebylo jednoduché ho přeseknout. Velká důležitost se přikládala vrhnutí kopí do šiku nepřátel před tím, než se strany setkali v boji na blízko (Sága o lidech z Eyru, kap. 44 × Vědmina věštba, 24: 1-4); z letu oštěpu se zřejmě věštil výsledek bitvy.


  • BOJ SEKEROU
    Sekera byla po kopí druhá nejrozšířenější zbraň, protože se současně jedná o pracovní nástroj. Její velkou výhodou je, že lépe proráží všechny druhy zbrojí, protože sílu úderu koncentruje do velmi malé plochy. Toporo se v ságách občas používalo ke krytí a vyztužovalo se kůži/železem. Používaly se i obouruční (dnes tzv. danaxy); délka topora je předmětem diskuzí, jsou názory, že výšivka z Bayeux zobrazuje sekery zvětšené a že by topora měla být metr dlouhá. Mimo seku se používalo hákování štítů a rána tupou stranou, zvláště když útočník nechtěl protivníka zabít; fungovala také dobře jako donucovací prostředek. Hlava mohla odletět z topora. V krajních situacích se sekera házela.

 

4. FORMACE

ŠTÍTOVÁ HRADBA
Podobu štítové hradby neboli skjaldborgu není třeba zdůrazňovat, jedná se o formaci mužů, jejichž štíty se navzájem překrývají. Prameny tento důležitý detail explicitně nezmiňují, třebaže nejstarší zmínka, která štítovou hradbu popisuje (cca 900), opisuje štít jako most štítové hradby – tedy něco, co stmeluje či spojuje štítovou hradbu dohromady. Název borg (pevnost) naznačuje uzavřenost této formace, je tedy možné, že šlo o kruhovou formaci. Doktor Starý označuje v komentáři jednoho překladu skjaldborg takto: „Muži se štíty sestaveni kolem vojevůdců a významných mužů s úkolem chránit je.“ (dodatek post scriptum: Štítová hradba musela pružně reagovat na aktuální bojovou situaci; při obraně se uzavřela, ale při útoku mohla být klidně roztažená. Bylo důležité, aby nebyl ohrožen život velitele.)


Štítová hradba ve skaldské poezii:
Jak mohu poskytnout platbu za dobrý most bitevní zdi“ (Þjódólf af Hvini, 1: 1-2, rok cca 900)

Králové červeně zbarvovali jasné štítové hradby urozenou krví“ (Eyvind skáldaspillir Finnsson: Hákonarmál, 6: 6-8; rok 961)

Dobře si pamatuji, koho statečný vládce lodí umisťoval do čela štítové hradby“ (Þórmóð Kolbrúnarskáld Bersason: Lausavísur, 4: 5-8; rok 1026)

Pátečního rána lidé [posádka lodi] rychle nesli štítovou hradbu z lodí“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Þorfinnsdrápa, 12: 5-6, rok 1065)

Králova štítová hradba padla a meče zpívaly nad mrtvolami“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Haraldsdrápa, 3: 5-8; rok 1067)


Co jsme schopni vyčíst z těchto zpráv? Že se mnohdy jedná o defenzivní formaci, ve které se panovník přímo nenachází, ačkoli se do boje může také zapojit – hradba chrání panovníka před nepřáteli. Hradba je tvořena pouze družiníky, tedy nejzdatnějšími válečníky. Každý muž si byl vědom, že síla hradby tkvěla v její neprostupnosti, a pokud by padla, čekala by je smrt. Síla nespočívá na jednotlivcích, ale na kolektivu, který je nucen se navzájem chránit.

img736

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 70.

Štítová hradba se v obdobném provedení vytvářela na lodích, kde je ohraničený tvar více než zřejmý – nikdo se nesmí dostat dovnitř, a proto je třeba chránit každou píď. Překvapivě zjišťujeme, že hradba byla mobilní a mohla být přesouvána z lodě na pobřeží (nebo jde o možnou metaforu?). S tím také souhlasí následující ukázka: „Celé rozzuřené vojsko [krále] vystoupilo z [lodi] pod [štíty]“ (Bragi skáld Boddason: Ragnarsdrápa, 11: 5-8; cca rok 850).

Zastávám názor, že štítová hradba mohla být i uzavřená, a chci své tvrzení obhájit následující citací:

img737

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 76.

Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce.“ (Sága o Haraldu Krutém, kap. 89)

V tomto případě netvoří hradbu družina, nýbrž celé vojsko. Důležité je ale centrální postavení krále (organizátora) a praporce. Obdobné zprávy nacházíme také ve skaldské poezii: „Praporec Þrœndů postupoval uprostřed jejich šiku“ (Sigvat Þórðarson: Erfidrápa Óláfs helga, 11: 1-4; rok 1040). Uprostřed šiku se nacházeli vyjma krále a praporečníka také například skaldové:

Vypravuje se, že když král Óláf šikoval své vojsko, vybral nejsilnější a nejodvažnější muže a seřadil je před sebe, aby mu byli hradbou. Potom k sobě zavolal své skaldy a vyzval je, aby vstoupili k němu za hradbu. ‚Budete zde, abyste na vlastni oči viděli všechno, co se stane. Potom se nebudete musit nikoho ptát, ale sami z vlastní zkušenosti budete vyprávět a zpívat o těchto událostech.’“ (Sága o Óláfovi Svatém, kap. 206) V této ukázce je použito spojení „za hradbu“, ale v originálu nacházíme „í skjaldborgina“ – čili „do pevnosti štítů“, což opět značí uzavřenost.

Ať už byla štítová hradba liniová nebo kruhová formace, je na čase položit si otázku, jak vlastně probíhal boj v takové formaci. Při boji s meči a sekerami se musely používat výhradně horní seky na hlavu a ramena, což lze porovnat s vyobrazeními na obrazových kamenech a s úryvkem v básni: „V šiku jsme postupovali vpřed, bez brní, pod tmavými čepelemi“ (Harald harðráði Sigurðarson: Lausavísur, 13: 1-4; rok 1066).

img740

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 79.

Je potřeba také připomenout, že štítové hradby nejčastěji bojovaly proti sobě, zatímco leiðangy bojovaly spolu – byla to otázka cti a slávy. Stejnou úlohu hrály také praporce, které byly panovníkovým symbolem. Cílem každého útočníka bylo praporec srazit a tak si vydobýt slávu a umenšit slávu panovníka. Praporce se často svěřovaly důležitým osobám a jejich třímání bylo považováno za čest.

img743

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 82.

PRASEČÍ ŠIK (KLÍN)
Staroseversky svínfylking, či též hamall nebo rani. V pramenech se neobjevuje často. Je však jisté, že tato formace pocházela již od Římanů a Germáni ji okopírovali. Klín byl opět tvořen družiníky a jednalo se o útočnou formaci. Síla však nespočívala ve zbraních, ale v rychlosti, štítech a útoku koncentrovaném na jedno místo. Zdá se, že klín byl začleněn do celé formace a netvořil samostatný útvar.

Nejstarší dobovou zmínku jsem našel k roku 1055: „Dva náčelníci se zúčastnili jednoho [nájezdu], na kterém velel Eilíf; sešikovali se do klínu“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Runhent, 1: 1-4, rok 1055).

V ságách se také objevuje zřídka, a to pouze v královských ságách, nebo ságách o dávnověku:

Hring seřadil své vojsko do prasečího šiku tak, že šik vypadal na pohled mohutnější kvůli tomu, že vepředu byl prasečí rypák.“ (Zlomek o některých dávných králích, kap. 8)

Sešikoval vojsko do takového šiku, který byl vepředu úzký a vzadu široký. Lidé tomu říkají šikování do prasečího šiku.“ (Sága o Mágovi, kap. 167)

Sešikoval vojsko do takového šiku, že v čele formace byl klín, a všichni ostatní utvořili štítovou hradbu.“ (Sága o Knýtlinzích, kap. 76)

DALŠÍ FORMACE
O dalších formacích nás informuje Sága o Hákonu Dobrém (kap. 24):

img738

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 77.

Poté Egil požádal krále Hákona, aby mu dal deset mužů s deseti praporci, a král tak učinil. Posléze se Egil odebral se svými muži pod hřeben hory, zatímco Hákon odešel se svým vojskem na rovné prostranství, kde postavil vlastní praporec, sešikoval vojsko a pravil: Postavíme dlouhou řadu [fylking; formaci], aby nás nemohli obklíčit, přestože mají víc lidí. A tak se také stalo a seběhla se velká a tvrdá bitva. A Egil postavil praporce a rozestavěl své muže tak, aby stáli při samém vrcholku hřebenu a měli mezi sebou rozestupy. Muži poslechli a šli k vrcholku, jako by chtěli vpadnout do zad vojsku Eiríkových synů. Ti, kteří stáli na kraji šiku Eiríkových synů, spatřili, že se s velkou rychlostí blíží mnoho vlajek, které vyčnívají zpoza hřebenu, a mysleli, že je doprovází velké vojsko, které jim chce vpadnout do zad a postavit se mezi ně a jejich lodě. Hlasitě zavolali a řekli všem, co se děje. Celé vojsko se dalo a útěk, a když to viděli králové, tak utekli také. Král Hákon v tu chvíli tvrdě zaútočil dopředu a pronásledoval prchající a mnoho jich zabil.

Z úryvku můžeme také vidět, že docházelo k obkličování řad. Do bitev se táhlo s více praporci a hlavně – vládcové jsou strategicky vynalézaví a jejich lstivost byla považována za kladnou. O povelech v době vikinské nemáme žádné zprávy.
SOUBOJE
Zatím jsme popisovali bitvy – v Norsku mohli mít i několik tisíc lidí, na Islandu desítky lidí (největší byla zřejmě bitva na Vřesovišti). Ve zjevném kontrastu oproti tomu stojí souboje. Existovalo několik typů, ale nás zajímá především jeden – hólmganga.

Hólmganga, což v překladu znamená „jít na ostrůvek“, je velice starý typ souboje, který má svůj předobraz také v mytologii (Þór × Hrungni). Původně se skutečně mohl odehrávat na ostrůvcích, třebaže v době vikinské byly ostrůvky symbolicky nahrazovány. Zabití při takovém souboji se nepovažovalo za vraždu a neústilo k soudní při. Mnoho dovedných bojovníků hólmgangu využívalo k legální loupeži. Měla velmi striktní pravidla, která si bojovníci společně určili – například bojování stejnou zbraní. Vyzvaný člověk se musel dostavit do určitého počtu dnů na jisté místo; neučinil-li tak, ztratil svojí čest a stal se níðingr. Bylo obvyklé, se před bojem obětoval dobytek. Bojovalo se v ohradě vyrobené z lískových prutů a obvykle se bojovalo do první krve. Vyobrazení soubojů máme dochována na některých obrazových kamenech či si můžeme přečíst jedinečná svědectví v básních skaldů Egila, Kormáka a Gísliho.

Boj je v současné době hlavní náplní historické rekonstrukce. Jelikož jejím cílem není reálné zabíjení, nelze boj rekonstruovat v jeho původní podobě. Přístup k historickému šermu se také liší v každé zemi, v některých je tvrdší, v jiných zase měkčí. V současné době je naší prioritou zejména bezpečnost a dokonalá kontrola nad zbraní, což je v rozporu s rekonstruovanou předlohou a což je také důvod, proč boj a dobovost nejde příliš dohromady. Tím rozhodně neříkám, že současný boj je špatný; jde jen o nevyřešitelný rozdíl mezi historií a její rekonstrukcí pramenící z faktu, že se jedná o zájmovou aktivitu.