Scandinavian cloak pins with miniature weathervanes

 

During my research work, I have long been coming across an unusual type of artefacts, which are being described as miniature weathervanes (Swedish: miniatyrflöjel, miniflöjel, German: Miniaturwetterfahne). After many years, I have decided to take a deep look into these interesting objects and provide the readers with thorough analysis, comments and further references.


Finds description

At the moment, I am aware of eight more or less uniform miniature weathervanes, originating from seven localities. Let us take a detailed look at each of them:

  • Svarta jorden, Birka, Sweden
    At the end of the 19th century, one miniature weathervane was found in the Black Earth (located on Björko) during the excavations led by archaeologist Hjalmar Stolpe. It is 45 mm long and 35 mm wide (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). The material is gilded bronze (Lamm 2002: 36, Bild 4a). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under the catalogue number 5208:188; the on-line version of the catalogue also mentions a presence of 85 mm long pole (stång).

    Literature: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; catalogue SHM.

The miniature weathervane from Birka. Source: Salin 1921: Fig. 4; catalogue SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Most likely in 1881 in Tingsgården, a barrow was found on the land of Ålandian landlord Robert Mattsson, whene he took it apart to use the materials for landscaping. Inside of the barrow, he found a wooden riveted coffin with remnants of coal, bones and an iron object. An archaeological research was conducted in the summer of 1903 by Björn Cederhvarf from The National Museum of Finland, who documented the find and transported it to the museum in Helsinki. The landlord’s son made yet another discovery in the barrow’s ground – a damaged bronze item with stylised animal ornament – a miniature weathervane which was 52 mm long, 37,5 mm wide and weighed 17,6 grams. To this day, the object is stored in The National Museum of Finland, designated by inventory number 4282:13. The Åland Museum only displays a very successful replica (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literature
    : Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


A miniature weathervane from Tingsgården. Source: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Sweden
    Supposedly in 1971, a highly damaged cremation burial was uncovered near Gropstad at Dala-Floda, containing only two fragmentary casts of miniature weathervanes (Frykberg 1977: 25-30). Both were made of bronze and vary in shape, level of conservation and decoration. One of them does not retain pole sockets, has more significant tassels and is of Borre design. The other has pole sockets, but lacks the tassels – instead, it has perforation, which could had been used for tassel attachment – and is decorated with simple concentric circles. Currently, the weathervanes are stored in Dalarnas Museum in Falun, Sweden.

    Literature: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.


Gropstad weathervanes. Source: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Another miniature weathervane was found during excavation of a Viking age marketplace near Häffinds on the eastern coast of Gotland (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). The excavation was then led by Göran Burenhult from the Stockholm University and the weathervane was the most interesting item found during the work. The object is made of bronze, measures 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) or 54 mm × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). It weighs 26 grams (Lamm 2002: 39). During that time, this particular weathervane brought interest mainly due to having been the first one differentiating from the Birka and Tingsgården finds: it has three pole sockets, the yard ends with animal head terminal and the tassels are pointed.

    Literature
    : Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Häffinds weathervane. Source: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Sweden
    A completely shape-identical bronze weathervane was found in spring of 2002 during excavation in Söderby, Sweden, lead by Bo Petré. It was unearthed in a particularly interesting cremation grave A 37 – it seems the grave was deliberately dug within a Bronze Age barrow, and the dead (presumed male) was laid on a bear fur along with dogs, a horse, a chest, a long knife, a silver-posament decorated clothing, two oriental silver coins from 9th century, a comb, a whetstone, two ceramic cups and an iron necklace with a hammer pendant and then cremated (Petré 2011: 60-61). The weathervane is 48 mm long, 37 mm wide and weighs 19,9 grams. Three pole sockets hold a bronze circular shaft, which is broken on both ends (Lamm 2002: 39). The grave has been dated to 10th century (Lamm 2002: 39). Currently, the item is stored in The Swedish History Museum under catalogue number 26192 (F2).

    Literature
    : Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; catalogue SHM.

Söderby weathervane. Source: catalogue SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Russia
    After the Söderby weathervane find, Jan Peder Lamm, the author of an article about miniature weathervanes, received a message of yet another object from Russian archaeologist Kirill Michailov of the IIMK Institute of Russian Academy of Sciences. The miniature weathervane was excavated in Novoselki village in Smolensk area. The message also included a drawing, produced by Mr. Michailov himself after the find in 1996. The drawing shows that the item is the same type like the Häffinds and Söderby finds, though differentiating in the number of pole sockets – having only two instead of three and mounted with an iron shaft. Dr. Lamm stated (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61) that the find originates from the grave nr. 4, which was marked as incorrect after the publication of E. A. Schmidt’s find in 2005. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) claims that the miniature weathervane was found in the grave nr. 6, along with a spearhead, a knife and a ceramic cup. The object was depicted with a long needle pin and a ring in the form of clothing pin. Personal interviews conducted with archaeologists Sergei Kainov (State Historical Museum of Russia), Kirill Mikhailov (Institute for the History of Material Culture, Russia) and jeweller Vasily Maisky indicate that Schmidt’s drawing is a reconstruction and that the weathervane (which is now stored in The Smolensk State Museum-Preserve under inventory number 23656/1-9) is broken to pieces and lacks the central part with the ring. Despite that, there is no reason not to trust in Schmidt’s reconstruction; it only means that not all of the pieces of the original find are on display.

    Literature: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

A drawing of the Novoselki weathervane. Source: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

The miniature weathervane from Novoselki. Source: Vasilij “Gudred” Maiskij.


A drawing of the weathervane from Novoselki. Source: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Germany
    During the autumn of 2002, the International Sachsensymposion (Internationales Sachsensymposion 2002) was organised at the Schwerin castle, where Dr. Lamm held a speech on then newly excavated Söderby and Novoselki weathervanes. After the presentation, he was informed by Friedrich Lüth about yet another, similar object found nearby, at the Viking age trading centre Menzlin. The very same day, Mr. Lamm went to see the find that was deposited in a special showcase in Menzlin, which is used for displaying newly excavated items from the area. He acknowledged that the item is in fact a miniature weathervane and is very similar to the Birka and Tingsgården finds (Lamm 2003). The weathervane was probably excavated in 1999 and published the next year (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). As far as we can tell from the detailed photos, it is about 50 mm long and 38 mm wide.

    Literature
    : Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Menzlin weathervane. Source: Lamm 2003: Abb. 1.

Looking at the finds, we can clearly define two standardized types of the miniature weathervanes – the “Birka type” and the “Häffinds type” – along with the unusual and atypic pieces (Gropstad). Next, we will take a closer look at the presumed function of these objects and the symbolism of miniature weathervanes in Old-Norse culture.

Map of the miniature weathervane finds mentioned in the article. Source: Lamm 2004: Fig. 2.


The function of miniature weathervanes

Jan Peder Lamm had three theories on the possible function of miniature weathervanes. According to him, they were mainly a status symbols and pieces of artistic value. At the same time, he held the opinion of the objects being a part of boat-models, similar to ship-shaped candlesticks (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), which we know from Norwegian church environment of 12th and 13th century (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). The third supposed function was in a seafaring naviagion tool – Mr. Lamm suggested the weathervanes could had been used to help with determining angular height of astronomical objects. This theory was pursued before Lamm by Engström and Nykänen (Engström – Nykänen 1996) but was denoted as surreal and inconclusive (Christensen 1998).

As far as we can tell, the theory of boat models does not fit most of the listed finds. The boat-shaped candlestick platforms are at least two centuries younger and we have only one pair-find of the weathervanes from Gropstad. Thus, it is more probable that the Viking-Age miniature weathervanes were a part of clothing pins, as can be seen at the example from Novoselku. It seems that the poles were narrowed on the inserting part, while having the tip widened and flattened. Below the weathervane, there was a eyelet for attaching a string, which was used for fixing the pin. This method was most likely used for cloak fastening. The standardized look can indicate a centralized manufacture and distribution via for example gift-giving.

Cloak pins with miniature weathervanes made by Vasili “Gudred” Maisky.


Weathervane symbolism

The literature on miniature weathervanes was to a major extent focused on symbolism that was presumed the items had. From the era between 1000-1300 AD, we know of at least five complete Scandinavian weathervanes and several of their fragments – all of which were made from gilded high-percentage copper (Blindheim 1983: 104-105). That is in compliance with literary sources, which place gilded weathervanes (oldnorse: veðrviti) at the bow of the war ships of important personas (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). The bow-situated weathervanes can also be found in 11th-13th century iconography, while in the older iconography, the weathervanes can also be found on masts (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Aside of that, we also have several instances of the weathervane motive used on metal applications of horse harnesses, pendants and – as discussed above – as clothes pins, which are very faithful miniatures of the genuine ship weathervanes.

Scandinavian weathervanes and their fragments, 1000-1300 AD.

From the upper-left: Källunge weathervane, Heggen weathervane, Söderal weathervane, Tingelstad weathervane, Høyjord weathervane, a horse figurine from the Lolland weathervane. Source: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Selection of miniature weathervanes depicted in iconography, 800-1300 AD.

From the left: Sparlösa runestone, Stenkyrka runestone, Bergen engraving, engravings from churches in Borgund, Urnes and Kaupanger. Source: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Horse harness fittings in a shape of weathervane, Borre and Gnezdovo.
Source: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; catalogue Unimus.

Norwegian church boat-shaped candlesticks with weathervanes, 1100-1300 AD.

The weathervanes first started to appear on bow of the ships as early as 11th century, when they began to replace the wooden heads. Their function did not change though – the weathervanes were also removable, and the animals depicted on them were meant to frighten any chaotic agents dwelling along the journey. At the same time, the weathervane posed as a revering representation of the ship’s owner and thus presented a clearly distinguishable symbol. It is often stated that the function of weathervanes changed throughout the following ages, finding the usage on church buildings. However, according to Martin Blindheim (1983: 107-108), the old Norwegian military service laws mention that important ship equipment was stored in churches, and while the rest of the equipment (sails, ropes) fell victim to the passing of time, the weathervanes survived and became a permanent property of the churches. The connection of a church and a ship in naval-oriented Scandinavia is also backed up by the church boat-shaped candlesticks.

At the very least we can say that during the Viking Age, the weathervane was perceived as a property of the ship’s owner and as a precious symbol referring to naval activity and personal reputation. Not every ship owner could afford such an accessory though – the weathervane was undoubtedly limited only to a very small group of the richest, who owned huge and top-grade equipped vessels. The tradition of using weathervanes was so anchored in Scandinavian culture, that it had a substantial effect on weathervane usage even in different parts of Europe – e.g. France where the French word for “weathervane” (girouette) originates from Old Norse (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliography

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.


Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

    LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literatura
    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

    LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Literatura
    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.


    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.


Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Literatura
    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.


Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym


Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

The helmet from Lokrume, Gotland

Since I am deeply interested in Viking Age helmets, I realized there is no comprehensive article about the helmet from Lokrume. That’s why I decided to translate my Czech article, “Přilba z Lokrume“. I believe this might help to reenactors looking for new kind of helmet evidence.

The first information about the fragment from Lokrume, which is deposited in Visby museum with the sign GF B 1683, was first published by Fornvännen journal in 1907:

„The helmet fragment (consisting of eyebrows and the nasal) from iron is coated with silver plate decorated with niello ornaments. The item, which belongs to Visby Fornsal and which was found in Lokrume parish on Gotland, is the only Viking Age helmet fragment ever found and it is an interesting parallel to several hundreds older helmets from Vendel. (Fornvännen 1907: 208, Fig. 8)

1

Taken from Fornvännen 1907: 208, Fig. 8; Lindqvist 1925: 194, Fig. 97.

Some time later, in 1925, Sune Lindqvist discussed the helmet in his essay on Vendel Period helmets (Lindqvist 1925: 192–194, Fig. 97): „it is made of iron and it is most likely made on Continent, because it is decorated with a thin layer of silver. In Scandinavia, this method was first used in the Viking Age“ (Lindqvist 1925: 192–193). He noticed also the fact that eyebrows do not have animal head terminals, like the helmet from Broa (Lindqvist 1925: 194).

Sigurd Grieg, who studied the helmet from Gjermundbu, reacted to Lindqvist in his book:

In this moment, is is also interesting to mention the Viking Age fragment from Lokrume, Gotland, which was discussed by Lindquist, together with some other helmets. The piece is dated to the Viking Age and the decoration also shows it belongs to the period. The fragment consists of eyebrows and a part of nasal. The fragment is very interesting for us, because its ornaments show the similarity with ornaments known from the sword from Lipphener See (…).
Lindqvist presumes the fragment is an export from the Continent, because the thin silver plate decoration was not used in Scandinavia before the Viking Age. Gutorm Gjessing critised this, when he truthfully said: ‚In our opinion, the helmet fragment from Lokrume can not be understood as a predecessor to Vendel Period helmets, as Lindqvist did (…). The technique – coating with thin silver layer and niello decoration – is very well known from the Viking Age and it is obvious that this technique was very popular on Gotland during its quite extensive production of weapons in the Later Viking Age (…).’“ (Grieg 1947: 44–45)

Grieg, who quotes Gjessing, finds the analogies of the helmet fragment in the 10th century, more precisely, Saint Wenceslas helmet and Petersen type S sword from Lipphener See (Grieg 1947: 45). The most similar analogies of the motive can be found on Petersen type S swords from Poland, Czech Republic, Hungary and Ukraine.

lokrume_motiv

The reconstruction of the motive, made by Jan Zbránek.

Elisabeth Munksgaard, who wrote a paper on the helmet fragment from Tjele in 1984, mentioned the fragment from Lokrume without any detail (Munksgaard 1984: 87). Almost the same did Dominik Tweddle (Tweedle 1992: 1126), who mentioned the facts the fragment is decorated and does not have animal head terminals.

The most important work presents Die Wikingerzeit Gotlands, written by Lena Thunmark-Nylén. It consists of a detailed photo, dimensions and a commentary (WZG II: 264:1; III: 317; IV: 521–522):

Lokrume parish, GF B 1683
An eyebrow protection from a helmet; made of iron inlayed with silver and nielloed with decoration in shape of airborne braided bands and intertwined circles ; the lenght of 13.2 cm.“ (WZG IV: 521–522)

An eyebrow part of a helmet, without any knowledge of the find context, represents the only example of the Viking Age helmet on Gotland. The item is made of iron, decorated with square inlay, to which a niello band motive is placed. There are transverse bands in the other areas around eyes.“ (WZG III: 317)

Thunmark-Nylén seeks analogies within the corpus of Norwegian swords, and she comes with the conclusion that the dating to the Viking Age is more than clear and without any doubt (WZG III: 317, Note 75).

2

Taken from WZG II: 264:1.

Mattias Frisk, the author of a very good university essay on Scandinavian helmets from the Younger Iron Age (Frisk 2012), wrote the same information as Lindqvist:

„The fragment consists of eyebrows and a short, broken nasal. It is made of iron, coated with silver plate, which is inlayed with square ornaments (…).“ (Frisk 2012: 23)

To my knowledge, the last book to mention the fragment is Vikinger i Krig, written by Kim Hjardar and Vegard Vike (Hjardar – Vike 2011: 188, 190). The book presents a different lenght (12.8 cm), a quite detailed photo and a short comment:

The second stray find is the mask fragment from Lokrume, Gotland, which is decorated with an ornament, that could be dated to 950–1000 AD. (…) The mask from Lokrume is made of iron, coated with silver and inlayed with square ornament and transverse bands of copper.“ (Hjardar – Vike 2011: 188)

vikingerikrig190

Taken from Hjardar – Vike 2011: 190.

We can see that different authors hold different opinions on the method of the decoration:

  • coating/plating with silver + niello inlay (Fornvännen 1907; Lindqvist 1925; Grieg 1947; Frisk 2011; Hjardar – Vike 2011)
  • silver inlay + niello inlay (WZG IV: 521–522; WZG III: 317)

When I discussed the fragment with blacksmith and jeweller Petr Floriánek (also known as Gullinbursti), the living legend and the best knower of the Viking art in the Czech republic, he explained to me that the decoration could be made in two possible ways:

  • inlay method: grooves are cut to the surface of the item, and they are filled with contrastive material (precious metal) in a desirable shape. Grooves correspond to the motive. The example can be seen here.
  • overlay method: a grid is cut to the surface of the item, and the material is hammered to the grid in a desirable shape. Grooves of the grid do not correspond to the motive. An example can be seen here, or below.
lokrume_muzeum

The fragment, deposited in Visby Fornsal.

According to Petr Floriánek, both methods were popular in the Viking Age and they can be seen applied on many pieces of art, mostly weapons of the second part of the 10th century. The usage of niello, proposed by researchers, is not so likely, in Petr’s opinion. The reason for that is the fact that grooves (with missing material) have the uniform width, which rather suggests the usage of wire. The material could be copper, because copper is more like to fall off, since it has worse adhesion than silver. As Petr says, broad transverse bands are most likely not made by niello method.

lokrume9

The back side of the fragment. Taken from Gotlands Museums samling av fotografier och föremål.

It is important to stress that it is not known to which type of helmet the fragment belonged. Researchers tend to say it was a spectacle helmet, which seem to be a more reliable variant, judging from shapes and dimensions of analogies (Broa, Gjermundbu, Tjele, Kyiv). Petr Floriánek guess the thickness of the mask can be cca 3 mm. The usage of nasal without ocular parts is known from Saint Wenceslas helmet, which was also made on Gotland and its decoration is very similar (see here). That’s why we should not dismiss the nasal variant.

My Belarusian friend Dmitry Hramtsov (also known as Truin Stenja), a very skillful blacksmith and jeweller, made a quite interesting variation of Lokrume helmet. Me and Petr consider this version to be very well done. Dmitry used the overlay method – in photos, you can notice the cut grid with silver and copper wire hammered to the surface. The mask is hollow inside. The mask is riveted with four rivets to the dome of the helmet; two rivets are invisible and soldered with silver. The rest of the mask is based on Kyiv mask, which was made in the same period. The dome of the helmet is based on the construction of Gjermundbu helmet.

 

In the very end, I would like to thank to Dmitry Hramtsov for the chance to publish his photos. My deep respect belong to Petr Floriánek, who gave me many good advices and ideas. Finally, my thanks go to Pavel Vorinin for the photo of the back side of the fragment and to Jan Zbránek for the redrawn motive. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Bibliography

Fornvännen 1907 = Ur främmande samlingar 2. In: Fornvännen 2, Stockholm 1907, 205–208. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/5533/1907_205.pdf?sequence=1.

FRISK, Mattias (2012). Hjälmen under yngre järnåldern : härkomst, förekomst och bruk, Visby: Högskolan på Gotland. Available on: http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:541128/FULLTEXT01.pdf.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Available on: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

WZG II = Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

WZG III = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

WZG IV = Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Armadura lamelar na Escandinávia Viking

vikingerikrig

Reconstrução de um guerreiro de Birka. Hjardar -Vike 2011: pág. 347.

Traduzido por: Stephany Palos,
Hrafnar 
ReenactmentBR.

Essa é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca do projeto Forlǫg, sobre o uso da armadura lamelar na Escandinávia durante a Era Viking, especialmente durante os séculos X e XI d.C. Se você gostou deste artigo, você pode apoiar o autor no site Patreon.

A questão da armadura lamelar é popular entre os especialistas e entre os reencenadores, tanto os veteranos quanto para os mais leigos. Eu mesmo lidei com essa questão várias vezes o que me levou a muitas descobertas, praticamente desconhecidas, desde o Snäckgärde de Visby à Gotland, que não sobreviveram, mas são descritas pelo padre Nils Johan Ekdahl (1799-1870), que pode ser chamado de “O primeiro arqueólogo cientifico de Gotland”.

As conclusões do Snäckgärde, em particular, são desconhecidas, e foram encontrados a menos de 200 anos atrás e assim como também foram perdidas. A literatura que escreve sobre este tema é pouco acessível, e os estudiosos sobre o assunto que não são suecos, dificilmente o conhecem ou tem acesso a ele. Tudo o que eu consegui descobrir é que no ano de 1826, foram examinadas 4 sepulturas com esqueletos na localidade de Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484), e o mais interessante dessas 4 sepulturas, estão nas sepulturas 2 e 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318)

Sepultura nº 2: sepultura com esqueleto voltado para a direção Sul-Norte, acompanhado por algumas pedras esféricas. O equipamento funerário consistia de um machado de ferro, um anel localizado na cintura, dois grânulos opacos na área do pescoço e “algumas peças de armadura sobre o peito” (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Sepultura nº 4: sepultura com esqueleto orientado na direção Oeste-Leste, túmulo esférico com altura de 0,9m e afundado ao topo. Dentro encontra-se um caixão de pedra calcaria, medindo 3m×3m. Foi encontrado uma fivela no ombro direito do corpo. No nível da cintura, foi encontrado um anel do seu cinto. Outra parte do equipamento consistia em um machado e “várias escamas de armadura” (några pansarfjäll), encontrada em seu peito.

A julgar pelos restos funerários, pode-se supor que as sepulturas correspondem a dois homens que foram enterrados com armadura. Claro, não podemos dizer com certeza que tipo de armadura era, mas parece ser uma armadura lamelar, sobretudo pelas analogias que apresentam com outros achados (Thunmark-Nylén 2006: 318). Data-los é algo problemático. Lena Thunmark-Nylén tentou fazer em suas publicações sobre a Gotland viking. Nelas, datam as sepulturas como pertencentes a Era Viking, devido as características das fivelas e dos cintos. No entanto, os resultados que parecem ser mais importantes para esta questão, são os machados. Principalmente o que foi encontrado na sepultura número 2 (jugando pelos desenhos de Ekdahl, que parece ser um machado de duas mãos danes), foi datado a partir do final do século X d.C. ou início do século XI d.C. (ver http://sagy.vikingove.cz/nekolik-poznamek-k-pouzivani-sirokych-seker/).

O que era pertencente a sepultura número 4, estava recoberta de bronze. Ambos os recursos dos machados são similares a outros exemplares do século XI d.C., por isso, podemos supor que as sepulturas pertencem a este mesmo período, apesar de que há algumas variações na estrutura e orientação das tumbas (ver  http://sagy.vikingove.cz/hrob-langeid-8/).

lamely_birka

Salão com os achados de anéis e outras peças das armaduras lamelares. Retirado de Ehlton 2003:16, Fig. 18, Criado por Kjell Persson.

As lamelas estavam espalhadas em volta do chamado Garrison (Garrison/Garnison) e eles numeraram 720 peças (a maior parte continha a partir de 12 peças). 267 lamelas poderiam ser analisadas e classificadas em 12 tipos, o que provavelmente serviu para proteger partes diferentes do corpo. Estima-se que a armadura de Birka protegia o peito, costas, ombros, barriga e pernas até os joelhos (Stjerna 2004: 31). A armadura foi datada da primeira metade do século X (Stjerna 2004: 31). Os estudiosos concordam que a lamelar é nômade, com origem no Oriente Médio, próximo a Balyk-Sook (exemplo retirado de Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) pensa que a armadura e outros excelentes objetos não foram designados para a guerra, e eram muito simbólicos (“A razão para se ter tais armaduras, foi certamente outra que não militar ou prática“). Dawson (2013) está parcialmente em oposição e afirma que a armadura foi erroneamente interpretada, pois apenas três tipos de oito poderiam ser lamelares, e o número de lamelas reais não é o suficiente para meio peitoral da armadura. A conclusão dele é que as lamelas de Birka são somente pedaços de sucata reciclada. Na luz das armaduras de Snäckgärde, que não estão incluídos no livro de Dawson, eu particularmente, considero esta afirmação muito precipitada.

lamelovka_birka

Reconstituição da armadura de Birka, baseada na armadura de Balyk-Sook. Retirado de Hjardar –Vike 2011: 195.

As pessoas muitas vezes pensam que há muitos achados na área da antiga Rússia. Na verdade, existem apenas alguns achados do período que consiste entre o século IX ao XI, que pode ser interpretado como importações do Leste, assim como o exemplo de Birka (conversa pessoal com Sergei Kainov; ver Kirpicnikov 1971: 14-20). A partir deste período inicial, os achados vêm do exemplo de Gnezdovo e Novgorod. O material russo deste tipo, datado entre os séculos XI e XIII d.C., é muito mais abundante, incluindo aproximadamente 270 achados (ver Medvedev 1959; Kirpicnikov 1971: 14-20) sendo importante notar que desde a segunda metade do século XIII d.C., os números de fragmentos de argolas de cota de malha são quatro vezes maior que lamelas de armaduras lamelares, apontando que a malha era o tipo predominante de armadura no antigo território russo (Kirpicnikov 1971: 15). Com grande probabilidade, a armadura lamelar da antiga Rússia da Era Viking, vem do Bizâncio, onde era muito dominante, graças ao seu design simples e ao baixo custo de produção, já no século X (Bugarski 2005: 171).

Nota para os reencenadores

A armadura lamelar tornou-se muito popular entre os reencenadores históricos. Tanto que em alguns festivais e eventos com batalhas, as armaduras lamelares constituem de 50% (ou mais) do que outros tipos de armadura. Os principais argumentos para o uso são:

  • Baixo custo de produção
  • Mais resistente
  • Produção rápida
  • Parece ser mais legal

Embora estes argumentos sejam compreensíveis, eles permanecem totalmente inadequados. Para contrariar tais argumentos não é correta na reencenação histórica dos nórdicos da Era Viking. O argumento de que este tipo de armadura foi utilizado pelos Rus, pode ser contrariada, mesmo em tempos de maior expansão das lamelares na Rússia, o número de armaduras de malha de metal (cotas de malha), quadriplicou, além de que a primeira citada (armadura lamelar), eram importadas do Oriente. Se mantivermos a ideia básica que a recriação histórica deve-se basear-se na reconstrução de objetos típicos, então nos deve ficar claro que a armadura lamelar é adequada apenas para recriação de guerreiros nômades e bizantinos. Obviamente, o mesmo se aplica a armadura lamelar de couro.

Um bom exemplo de armadura lamelar, Viktor Kralin.

Por outro lado, os achados de Birka e Snäckgärde sugerem que na região oriental da Escandinávia poderia haver uma recepção deste tipo de armadura. Mas antes de qualquer conclusão, temos que levar em consideração que Birka e Gotland tinham um fluxo grande, frequentemente visitadas por comerciantes de uma longa distância e outras grandes massas de pessoas, provenientes em particular da Europa Oriental e Bizâncio, assim como tinha uma grande influência nestes locais. Esta, também é a razão, para a acumulação de artefatos de proveniência oriental, que não eram encontrados na Escandinávia. De certo modo, é estranho que não foram realizados mais achados similares nestas áreas, especialmente correspondentes ao período do domínio bizantino. Mas isto não quer dizer que as armaduras lamelares foram frequentes nesta área, pelo contrário, este tipo de armadura se encontra quase isolado de qualquer tradição guerreira nórdica. Por outro lado, a armadura de malha, como na antiga Rússia, pode ser identificada como a forma de armadura predominante na Escandinávia durante a Era Viking. Isso pode ser verificado pelo fato de que os anéis de cota de malha, em si, foram encontrados em Birka (Ehlton 2003). Com respeito a produção da armadura lamelar no território escandinavo e russo, não existe nenhuma evidencia que demonstre que isso acontecia.

Para incluir a armadura lamelar no recriacionismo histórico, deve-se cumprir:

  • Unicamente fazer reconstrução das regiões do Báltico e Rússia.
  • Permitir um uso limitado (por exemplo, uma armadura por grupo ou um por cada quatro pessoas com cota de malha).
  • Somente utilizar as lamelas de metal. Nada de couro.
  • As formas das peças utilizadas devem corresponder com os achados de Birka (em alguns casos são vistos alguns modelos de Visby, sendo isto um grande erro).
  • Não combinar com elementos escandinavos (fivelas, cintos, roupas, etc.)
  • A armadura deve ser semelhante a original e deve estar acompanhada das demais partes do traje.

Se estamos agora em um debate entre as duas posições: “SIM, usar a armadura lamelar” ou “NÃO, não se deve usar a armadura lamelar”, ignorando a possibilidade de “ sim ao uso da armadura lamelar (mas com os argumentos mencionados) ”, eu escolheria a opção “sem armadura lamelar”. E o que você acha?

Bibliografia

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161-179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison , Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour , Woodbridge, 81-90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127-147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpicnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119-134. Online:http://swordmaster.org/2010/05/10/af-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28-32. Online:http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243-249.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi.