Přilba z Kyjeva

Čtenářům těchto stránek bych chtěl představit článek o prozatím posledním nezmapovaném nálezu přilby doby vikinské, a sice fragmentu z Kyjeva. Tento předmět, který je uložen v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065, dlouho unikal pozornosti badatelů, a proto je spíše málo znám. Obestírá jej několik otazníků, které si níže popíšeme. Článek si klade za cíl představit syntézu všech dosud vydaných zdrojů a detailnější popis umožňující rekonstrukci.

Umístění fragmentu v rámci stálé expozice. Národním muzeu historie Ukrajiny.
Autor: Ihor Dyrda.

Literatura

Nakolik je mi známo, fragment přilby se v literatuře poprvé objevuje na začátku 20. století, a to v monumentální sérii Podněperské starožitnosti (Древности Приднепровья), kterou vytvořili sběratel Bogdan I. Chanenko se svou ženou Barbarou. Přilba se zde uvádí tímto způsobem (Ханенко 1907: 43):

Č. 1133. Část železné přilby, kryjící oči a nos, pokrytá stříbrnými ploškami. Nalezeno v Kyjevu, pozemek Desetinného chrámu.

Kromě letmého popisu a místa nálezu katalog nabízí poměrně detailní fotografii (Ханенко 1907: Tab. XXXVI), která ukazuje dobře zachovalou dekoraci, což je pro nás důležité. Všechny mladší verze nejsou zdaleka tak kompletní.

kyjev_chanenkoFragment z Kyjeva podle Chanenka. Ханенко 1907: Tab. XXXVI.

Dalším autorem, který přilbu zmínil, byl Michail K. Karger. V jeho knize Starodávný Kyjev (Древний Киев) z roku 1958 můžeme nalézt následující (Каргер 1958: 200):

„Kromě přileb, nalezených ve výše zmíněných hrobech, je třeba uvést některé náhodné nálezy z území Kyjeva, pravděpodobně pocházející ze zničených hrobů. Mezi ně patří i maska přilby se stříbrnou a zlatou tausií, která byla nalezena na pozemku Desetinného chrámu (…).

kyjev_kargerFragment z Kyjeva podle Kargera. Каргер 1958: Tab. XXVI.

Fragment přilby z Kyjeva do své práce zahrnul i Anatolij N. Kirpičnikov, legendární ruský odborník na raně středověké militárie. Kirpičnikov fragment spojil se severskými přilbami typu Gjermundbu, přičemž jej explicitně označil za kus z 10. století. Doslova ve své práci píše (Кирпичников 1971: 24):

Je zřejmé, že k tomuto typu patří fragmenty dvou přilbových masek, a sice fragment z Lokrume na Gotlandu (2. polovina 10. století) s pleteným ornamentem (…) a fragment z pozemku Desetinného chrámu v Kyjevě se stříbrnou inkrustací geometrického vzoru.

kyjev-kirpicnikovBrýlové masky 10. století podle Kirpičnikova. Кирпичников 1971: Рис. 24.

Po pádu komunismu se o předmětu dozvěděli i na Západě, kam jej uvedl Dominic Tweedle. Tento britský badatel o fragmentu napsal, že je 14 cm dlouhý, nepublikovaný a uložený v Národním muzeu historie Ukrajiny v Kyjevu (Tweedle 1992: 1083). Na jiném místě Tweedle zmiňuje, že maska je zdobena tausií a že je velmi podobná fragmentu přilby z Tjele v tom ohledu, že se skládá z obočí a nánosku, na jehož konci se nachází ploška, která svědčí o přinýtování samostatných očnic (Tweedle 1992: 1125-6). I v tomto případě autor fragment přiřazuje ke skandinávským brýlovým přilbám. Jako zajímavost můžeme dodat, že podle Tweedleho byla maska objevena v hrobě společně s opaskem a skandinávskou sponou (Tweedle 1992: 1129), což se spíše jeví jako mylná informace.

kyjev-tweedleFragment z Kyjeva podle Tweedleho. Tweedle 1992: 1129, Fig. 526.

Nejaktuálnější a také nejdetailnější informace poskytuje katalog Skandinávské starožitnosti jižní Rusi (Скандинавские древности Южной Руси), vydaný Fedirem Androščukem a Vladimirem Zocenkem roku 2012. Jde o první zdroj, který se blíže vyjadřuje k rozměrům a váze. Autoři pokládají doposud uváděnou pozici za nepřesnou a dle jejich názoru fragment představuje spodní část masky, čemuž odpovídá popis. Ocitujme si nyní tento zdroj v úplnosti (Андрощук – Зоценко 2012: 73):

Obličejová část kompozitní přilby (bezkontextový nález, Desetinný chrám, Kyjev)

Obličejová část kompozitní přilby (maska chránící obličej), sestávající ze samostatně zhotovených částí [typ Gjermundbu]. Nánosník 112 × 10 mm, boční plošky 10–26 × 116 mm, pozůstatek okraje přilby 14 × 35 mm. Váha 24,0 g, ryzost [stříbra] 800. Masku tvoří úzký nánosek, ladně usazený ve středové části, ke kterému doléhá zploštělá spodní a konvexní horní část. Spodní část sestává ze dvou symetricky umístěných srpovitých plošek. Povrch nánosku a ochranných bočních plošek je pokryt stříbrnou fólií a dvěma okrajovými linkami, které jsou vyplněné šikmou intarzní páskou. Ve středu plošek ve spodní části masky jsou umístěny ornamentální figury, kopírující srpovitý tvar. Vrchní část představuje část přilby, na jejíž pravé straně se zachoval nýtek. Náhodný nález, který byl uchováván ve sbírce B. N. a B. I. Chanenkových. Informace  o okolnostech a přesném místě nálezu byly ztraceny.

Datace: 10. stol.
Místo uložení: Národní muzeum historie Ukrajiny (DRA 1065).
Literatura: Ханенко 1907: 43, Tab. XXXVI; Каргер 1958: 200, Tab. XXVI; Кирпичников 1971: 24, Рис. 24a.

kyjev-androscukFragment z Kyjeva podle Androščuka a Zocenka.
Андрощук – Зоценко 2012: Рис. 40.

Pokud bychom měli shrnout, co jsme schopni se dozvědět z literatury, pak můžeme říci, že fragment masky byl nalezen na pozemku Desetinného chrámu snad někdy na začátku 20. století. Dost možná pochází ze zničeného hrobu. Desetinný chrám (též Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice) byl první kamenný kostel Kyjevské Rusi, který vznikl na popud knížete Vladimíra v letech 986996, což by korespondovalo s datací předmětu, který mohl být vyroben v 10. století (analogie jsou datovány do 2. poloviny tohoto století). Podle autorů maska přináleží ke skandinávskému typu přileb. Železný základ o rozměrech 126 × 116 mm je zdoben „tausovaným“ či „inkrustovaným“ stříbrem a zlatem. Obvodové linky tvoří kroucený drát. Celková dnešní hmotnost je 24 gramů. Názory na správné umístění masky nejsou jednoznačné, čemuž odpovídá i rozdílné vystavování v rámci výstav. Fragment byl dlouhou dobu součástí Chanenkovy sbírky, dnes je přilba vystavena v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065.

 

Umístění

Jak vyplývá z předchozí kapitoly, existují dvě protichůdné teorie na to, jakým způsobem byla maska na přilbě upevněna. Maska mohla být umístěna tak, že oblouky tvořily obočí, anebo obráceně, takže oblouky tvořily očnice. Obě teorie mají svoje příznivce, obě varianty jsou možné a nikdy nezazní konečný verdikt. Pojďme si nyní shrnout obě možnosti.

Rekonstrukce #4Varianta 1 (vlevo) a varianta 2 (vpravo). Autor: Tomáš Cajthaml, Makar Babenko.

Varianta 1 : fragment tvoří vrchní část masky
Jak jsme si mohli povšimnout, tato teorie je zavedenější a byla podporována řadou badatelů po více než sto let. Ještě roku 2006, kdy kyjevský fragment zkoumal slavný australský reenactor Peter Beatson, byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Třebaže je maska v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu, má v reenactmentu menší zastoupení. Je to způsobeno tím, že roku 2008 běloruský reenactor Makar Babenko vytvořil nákres varianty 2, která v současné době ve východní Evropě dominuje. Tento trend mohl ovlivnit i autory Androščuka a Zocenka, a tudíž i podobu vystavení v muzeu. Budeme-li zkoumat anatomii, tak můžeme říci, že tato varianta vyžaduje dodatečně nanýtované očnice. Maska by tedy byla musela být vícedílná, stejně jako u masky přilby z Tjele, což by sice znamenalo jednodušší výrobní proces železného základu, ale také nutnost dobře a esteticky snýtovat všechny části dohromady. Profil masky odpovídá oběma variantám. Vyklenutý tvar obočí má výraznou podobnost s přilbovou maskou z Lokrume. Také tloušťka 2-2,5 mm, kterých podle Petera Beatsona plech na obočí dosahuje, se podobá této gotlandské přilbě. Plech okolo zachovaného nýtu má tloušťku menší, okolo 2 mm, tedy méně pravděpodobněji umístěnou na obočí. Pod zlatými oblouky můžeme najít stupňovitý přechod s odsazením, což je konstrukční rys, který bychom pravděpodobněji čekaly právě u této varianty. Třebaže nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby, dochovaná dekorace kopírující a zvýrazňující obočí je pravděpodobnější u této varianty. Obočí přechází do násosku v oblouku, takže v celkovém důsledku je tato varianta podobnější maskám přileb z Gjermundbu, Lokrume a Tjele a nechává průzory menší, což může být praktické

Varianta 2 : fragment tvoří spodní část masky
Tento způsob nazírání na masku je poměrně nový a lze jej datovat, jak jsme si řekli, zhruba k roku 2008, kdy se Makarovy ilustrace objevily na diskuzních fórech. Roku 2012 pak Androščuk a Zocenko vydávají svůj katalog, kde používají tuto variantu, což zřejmě ovlivnilo prezentaci v muzeu. Maska využívající tuto variantu je jednodílná a využívá čtyř nýtů, pomocí kterých je maska jednoduše připevněna na okraj přilby. Způsob upevnění na podklad je tedy u této varianty méně komplikovaný. Profil masky, jak bylo naznačeno, odpovídá i této variantě. Tvar masky je při této variantě symetrický, nemá však žádnou analogii mezi soudobými přilbami. Obočí přechází do násosku ve víceméně pravém úhlu, což není známo z žádné zachované přilby. Průzory jsou větší než u předchozí varianty. Odsazení i dekorace umístěné na spodní části masky jsou, při porovnání s výše uvedenými maskami, méně pravděpodobnější. Dekoraci na případném obočí nemůžeme vzhledem k rosetovému motivu uprostřed čela vyvrátit.

Vrchní část Spodní část
Archeologové a muzea Tuto ideu zastávali Chanenko, Karger, Kirpičnikov a Tweedle. Ještě před deseti lety byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Tuto myšlenku zastává Androščuk a Zocenko. V současné chvíli je maska vystavena tímto způsobem.
Reenactment Maska je v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu. Tato poloha má v reenactmentu menší zastoupení. Maska je v této poloze použitelná. Tato poloha je v reenactmentu hojněji zastoupená.
Komplexnost Vzhledem k potřebě samostatných očnic by maska musela být vícedílná, což má analogii v přílbě z Tjele. Jednodušší výroba železného základu, komplikovanější kompletace. Průzory jsou menší. Jednodílná maska. Komplikovanější výroba železného základu, jednodušší aplikace. Průzory jsou větší.
Profil Profil odpovídá oběma variantám. Tvar a tloušťka obočí mají výraznou podobnost s přilbou z Lokrume. Profil odpovídá oběma variantám.
Odsazení (přechod do nánosku) Pravděpodobný konstrukční rys. Nepravděpodobný konstrukční rys.
Dekorace Nasvědčuje pozici na obočí. Méně pravděpodobná u této pozice, ačkoli nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby.
Celkový tvar Větší podobnost s maskami z Gjermundbu, Tjele a Lokrume. Absence komparativního materiálu

Pokud se máme přiklonit k jedné z variant, je to varianta 1, která lépe zapadá do dochovaného korpusu skandinávských helem. Takto zkonstruovaná maska splňuje anatomické i estetické nároky. Varianta 2 může být výsledkem reenactorské tendence vytvářet jednodílné masky, co nejvíce odpovídající přilbě z Gjermundbu (sám si vybavuji, že jsem před více než pěti lety nabádal své kolegy, aby nevytvářely vícedílné masky). Teprve až detailní průzkum ukázal, že původní masky mohly být i kompozitní. Varianta 2 současně může být odrazem nedůvěry ke kompozitním maskám, které z nováčkova úhlu pohledu nemusí obstát bitevní vřavu tak dobře, jako solidní jednokusová maska.

 

Postup výroby a dekorace

Vyzbrojeni těmito vědomostmi, radami reenactorů a detailními fotografiemi, se můžeme pokusit vyslovit několik závěrů a myšlenek k současné podobě a pravděpodobnému původnímu vzhledu.

Jak jsme již řekli, základ tvoří železná konstrukce. Nejmasivnější část tvoří nánosek, který je zhruba 5 mm tlustý. Z nánosku v obou směrech vybíhají plošky. Odpovídala-li maska variantě 1, byla spodní ploška jednoduchým, mírně prohnutým obdélníkem rozklepaným zhruba na tloušťku 2 mm. Srpovité obočí je tvořeno plechem nepatrně masivnějším. Celé obočí se zdá být profilované tak, že zadní (vnitřní) prostor je dutý. Tím bylo možné dosáhnout nízké váhy. Navíc si můžeme povšimnout, že linie nánosku, táhnoucí se celou maskou, tvoří exponovaný hřeben či zesilující profil. Obočí se zdá být mírně ohnuté tak, aby profil vynikal a aby bylo možné obočí dobře napasovat na okraj zakulacené přilby. Na obočí chybí jakékoli náznaky nýtů – je možné, že by byly zřetelné při pohledu na zadní stranu, zatímco na přední straně byly překryty dekorací. K podobě očnic se nelze vyjádřit, dá se však předpokládat, že byly uchycena na spodní, rozšířené plošce a následně byly přichyceny k přilbě stejným nýtem, jako okraj obočí. Současný stav přilby naznačuje záměrné poničení a násilné vytržení z helmy, což je možný důvod prohnutí nánosku, absence očnic a nýtů na okrajích obočí.

lokrume15Příklad metody overlay při rekonstrukci masky z Lokrume.
Autor: Dmitrij Chramcov.

Zatímco výše zmínění autoři hovoří o „tausii“ či „inkrustaci“, je evidentní, že předmět je zdoben kombinací metod inlayoverlay. Na povrchu celého předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky. Následně byla vyryta hlubší obvodová drážka, do které byl naklepán kroucený stříbrný drát, který má hustotu kroucení zhruba 10-12/cm. Do vzniklé mřížky byl vtepán tenký zlatý drát tak, aby tvořil motiv srpků a trojúhelníku. Zbývající prostor byl vyplněn tenkým stříbrným drátem. Důvodně se lze domnívat, že takto zdobené bylo celé obočí i nánosek s ploškou, kde však dekorace chybí a je nahrazena rosetou. Důkazem této metody je občasná prosvítající mřížka a zploštělé drátky, které odstávají od podkladu. Nutno podotknout, že tento způsob dekorace byl populární technikou užívanou při zdobení mečů, kopí, seker, třmenů a helem v 10. a 11. století.

kyjev-dekorace
V první fázi výzkumu nás zarazil křížovitý motiv, který můžeme nalézt uprostřed obočí a který se táhne dolů na nánosek. Původně se nám zdálo, že se jedná o záměrnou dekoraci provedenou v jiném kovu, ale poté jsme zkontrolovali současný stav se stavem v roce 1907, kde není nic podobného patrné – ba naopak, stříbrná plocha podivuhodně září. Kříž, který se tak zdánlivě vytváří, je spíše náhodný jev. Okolní stříbro je ztmavlé. Může jít o důsledek špatného zacházení či částečné konzervace. Můžeme si rovněž povšimnout, že přesně v tomto místě některé stříbro opadalo, což nám dává možnost sledovat, jak postupoval výrobce – nabíjel drátky tak, aby kopírovaly dlouhé rovné plochy, v tomto případě kroucený drát.

Na konci nánosku, uprostřed obdélníkové plošky, nacházíme čtyři málo zřetelné jamky, které jsou umístěny vůči sobě. Zde bych si rád vypůjčil myšlenku Makara Babenka, který předpokládá existenci ještě páté jamky, čímž by vznikla roseta. Předpokládanou rekonstrukci lze spatřit na předchozí grafice s variantami 1 a 2.

Třebaže část reenactorů považuje masku z Kyjeva za bizarně dlouhou, uvedená velikost svědčí spíše o tom, že dokonale kopírovala obličej majitele. Lze dobře předpokládat, že maska byla vyrobena na míru. Jelikož jde o nejnákladněji zdobenou přilbu skandinávského původu, majitel musel přináležet ke společenským špičkám. Maska vykazuje mistrovskou úroveň řemeslného zpracování, která se projevuje jak v anatomii, tak dekoraci. Díky ní je možné obdivovat ladnost i po více než tisíci letech.

Helmet from KyivNákres a rekonstrukce fragmentu z Kyjeva. Autor: Tomáš Cajthaml.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi a příteli Petru Kavanovi, že ve mne opětovně probudil zájem o tento předmět. Článek by nevznikl nebýt kromobyčejně šikovného Tomáše Cajthamla, který jej obohatil svými skvělými grafikami. Výrazně mi pomohly práce Makara Babenka, Petera Beatsona a Fedira Androščuka, na kterých jsem mohl stavět a za které jsem ohromně vděčný. Současně děkuji Ihoru Dyrdovi, který nezištně zašel do muzea a masku pro tento blog detailně nafotil. Mé poděkování v konečné řadě putuje Romanu Královi a Ždanu Zabaštovi, kteří se ochotně nabídli ke konzultaci.

kyjev_fedorovStaroruský bojovník. Autor: Oleg Fedorov.

Literatura

Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Москва.

Tweedle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Ханенко, В. И. (1907). Древности Приднепровья. Вып. VI, Киев.

Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

Meče s organickým jílcem

Pokud hovoříme o mečích, často si na základě naší zkušenosti či znalosti nálezů představíme kovové kusy s organickými, v drtivé většině dřevěnými rukojetěmi (zdá se, že se po pádu Západořímské říše parohové rukojeti objevují spíše sporadicky; viz MacGregor 1985: 165). Takto zkonstruovaný meč splňuje všechny nároky na bezpečnost a robustnost, která zajistí dlouhodobou funkčnost. Pokud odhlédneme od těchto standardních kusů, kterým by dnes velmi dobře odpovídaly různé značky luxusnějších telefonů, můžeme nalézt řadu mečů, které by šly označit jako netypické. V tomto přehledovém článku si klademe za cíl shrnout jednu z jejich kategorií, a sice meče s parohovými, slonovinovými a mrožovinovými záštitami a hlavicemi, ukázat jejich četné zastoupení v čase a prostoru a poukázat na možnosti při jejich rekonstrukci.

Ač jsme zvyklí na to, že organické materiály podléhají zkáze a že se v archeologickém materiálu obtížně detekují, v níže přiloženém katalogu jsme byli schopni shromáždit nejméně 22 nálezů z let 700–1100, které lze zařadit do této skupiny. Tento soubor a jeho analogie nás opravňují k tvrzení, že organické komponenty se u evropských mečů používaly přinejmenším v období let 100–1300. Obecně vzato je možné říci, že se všechny z nich snaží napodobovat tradiční kovové varianty, a to až do té míry, že věrně kopírují designové prvky, které u organických materiálů nemají žádný užitek. Některé například kopírují dvoudílné hlavice, třebaže samy jsou jednodílné. Organické komponenty samozřejmě vyvolávají otázku, zda meče jimi opatřené byly určeny ke stejným účelům, jako kovové varianty. Není nám znám kus, který by nesl známky poškození, a několik kusů dokonce působí dojmem nepodařených kusů, které byly vyhozené. Nakolik můžeme soudit, organické komponenty byly určitě součástí kovových mečů, a nelze tedy mluvit například o hračkách.

Jak je průběžně zmiňováno v řadě prací, mnoho mečů doby vikinské splňuje dekorativní spíše než mechanické vlastnosti, což reflektuje sociální změny tehdejší doby, kdy bylo důležité vlastnit tento element elitní kultury a symbol moci i postavení, i když byl k boji užit opravdu zřídka, pokud vůbec (viz Fedrigo et al 2017: 433 s názornými příklady). Schopnost organického materiálu odolat silným ranám se podceňuje (MacGregor 1985: 165), a jako takový navíc nabízí nové možnosti v oblasti zdobení, kompletace a finálních úprav, nemluvě o snížené váze celkového výrobku. Zohlednit bychom měli také skutečnost, že kost a paroh mohly být v mnoha případech snadněji dostupné materiály než kov (viz MacGregor 1985: 30–43). Na parohové varianty můžeme nahlížet jako na produkty, které zastupují celokovové meče, a aby plnily estetického ducha doby, výrobky podléhají obecných módním trendům. Andrew Halpin (2008: 160) poznamenává, že kostěné a parohové komponenty naznačují méně majetné majitele, zatímco Alfred Geibig (1992/1993: 225) přímo hovoří o improvizaci a nejpodřadnějších možných materiálech. Meče s komponenty bohatě zdobenými či z cennějších materiálů (slonovina, mrožovina) jsou poněkud odlišnou kapitolou, jelikož se zdají přináležet aristokracii, a svou exkluzivností se rovnají kovovým variantám, či je dokonce předbíhají. Toto nám prozrazují jak meče samotné, tak nejméně dva písemné zdroje, a sice Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 29: „Byla to mocná a dobrá zbraň, jejíž jílec byl vyroben ze zubu. Nebylo na něm žádné stříbro. Čepel byla ostrá a neulpívala na ní rez.“) a Sága o Magnúsovi Bosém (kap. 26: „[Král] byl opásán mečem, který se jmenoval Leggbítr. Jílec měl z [mrožího] zubu a rukojeť byla omotána zlatem.“). Badatelé se s tímto ztotožňují; Tesch (2015: 27) přisuzuje zdobenou parohovou záštitu ze Sigtuny královské osobě a Kara (1988: 418) se domnívá, že polské nálezy patřily družiníkům nebo knížecím místodržícím. Podceňovat bychom, dle našeho soudu, neměli ani možnost využití těchto zbraní jako zástupných insignií při pohřebních rituálech, jak je nám známo z pozdního středověku.

Než přikročíme k výčtu samému, rádi bychom se zmínili o problému rozlišení různých organických materiálu. V řadě případů lze materiál určit pouze z detailní fotografie, v několika případech jsme odkázáni pouze na archeologické zprávy. Je jistou praxí, že jsou materiály označeny vágně, například „roh“ nebo „kost“. Přesvědčivou analýzu musí provést fundovaný přírodovědec, a to formou zpravidla invazivní a tudíž trvale poškozující. To je důvod, proč se k analýzám mnohdy nepřistupuje, a používají se výše zmíněné zastřešující pojmy, pod kterými se může skrývat kost, roh, paroh, slonovina a mrožovina. Nakolik můžeme říci, většina kusů se zdá být vyrobena z parohu a kosti, výjimečně ze zuboviny.

 

Katalog

Zde předložený katalog je v současné době nejpropracovanějším seznamem předmětů, který k danému období existuje. Shromažďuje materiál z Anglie, České republiky, Dánska, Irska, Německa, Polska a Švédska, a to od největšího souboru k nejmenšímu. Ke každému předmětu se snažíme najít inventární číslo, typ, materiál, rozměry, nálezový kontext a další detaily.

Švédsko

Ve Švédsku byl nalezen největší soubor organických mečových komponentů, čítající 9 kusů. Hned šest jich bylo nalezeno v tzv. Černé zemi (Svarta jorden) v Birce, následují dva nálezy ze Sigtuny a jeden nález z Gotlandu. Tradice organických jílců má ve Švédsku hluboké kořeny; nález ze Stenhagenu na Ålandských ostrovech, který se vyznačuje organickou rukojetí a záštitou, se datuje do období stěhování národů (Lehtosalo-Hilander 1984: 343). Tato tradice se udržela až do středověku, jak ukazují dvě kostěné záštity a jedna hlavice z Lundu z 12.14. století (Bergman – Billberg 1976: Fig. 339, 340, 342). Švédské organické jílce byly precizně zpracovány Fedirem Andoščukem (2014).

  • Birka, SHM 5208:542. Koruna hlavice meče neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 10; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 252). Délka 5,9 cm, výška 1,7 cm, tloušťka 3 cm. Poblíž konců se nacházejí dva otvory, ze spodní strany zahloubené, které sloužily k přinýtování koruny k postavě hlavic. Na spodní straně, na místě, kde byl roznýtován řap na podstavě, lze spatřit jamku. Podél spodního okraje se nachází špatně viditelný cikcak motiv. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

Birka1Birka2 Birka3Birka, SHM 5208:542. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:543. Fragmentární hlavice meče typu C, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 11). Délka 8,5 cm, výška 4,3 cm, tloušťka 2,2 cm. Uvnitř byl nalezen kus železného řapu meče, který byl roznýtován na horním vrcholu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce dvou stop.

birka5 birka6Birka, SHM 5208:543. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:544. Záštita speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 12; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 253). Délka 9,4 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Fasetovaná záštita je oválného tvaru a osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se příliš nezužuje; na jedné straně je 4,8 cm dlouhý, na druhé straně dosahuje 5,2 cm (Graham-Campbell 1980: 71). Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

birka6 birka7Birka, SHM 5208:544. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:545. Záštita neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 13). Délka 9,9 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,7 cm. Záštita vykazuje podobnost s SHM 5208:544, zdá se být rovněž fasetovaná, je oválného tvaru a zřejmě také osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce pěti stop.

birka8Birka, SHM 5208:545. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:546. Záštita neznámého typu, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Andoščuk 2014: Up 14). Délka 8,2 cm, výška 1,8 cm, tloušťka 2,9 cm. Katalog SHM udává délku 8,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří a půl stop.

birka9Birka, SHM 5208:546. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:547. Záštita zřejmě speciálního typu 1, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 15). Délka 10,2 cm, výška 1,5 cm, tloušťka 1,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,4 cm, výšku 1,6 cm a maximální tloušťku 1,8 cm. Otvor v záštitě není vycentrovaný a kopíruje odsazení řapu pouze na jedné straně. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří stop.

birka10
Birka, SHM 5208:547. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Sigtuna, SF 1965. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 163; Tesch 2015: 14). Délka 10 cm, výška 2,4–3,7 cm, tloušťka 1,6–2,3 cm (Androščuk 2014: Up 163). Předmět byl nalezen roku 1939 v centru Sigtuny (blok Handelsmannen). Obě jeho strany jsou bohatě dekorovány řezbou v kombinaci stylů Mammen a Ringerike, což záštitu datuje k roku 1000 (Graham-Campbell 1980: 140). Na jedné straně tvoří motiv maska, zatímco na druhé straně pozorujeme stočeného draka. Oba tyto motivy mají ve Skandinávii četné paralely.

sigtunaSigtuna, SF 1965. Převzato z Graham-Campbell – Kidd 1980: 169, Fig. 98.

  • Sigtuna, 1976/1005. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 164; Tesch 2015: 21). Třebaže nákres předmětu byl publikován (Douglas 1978: 63, Fig. 38:6), dlouhou dobu jsme nedisponovali žádným detailním popisem. V osobní diskuzi nám Fedir Androščuk dokonce sdělil, že záštitu nebyl schopen dohledat ve sbírkách sigtunského muzea, a tak obrázky a informace, které nám Anders Söderberg z výše zmíněného muzea zaslal, jsou prvními zveřejněnými detaily. Záštita je obecně mnohem jednodušších rysů než–li předchozí a známější záštita ze Sigtuny (Tesch 2015: 21). Jedno z ramen záštity je poškozeno; v současné podobě je záštita dlouhá 9,4 cm, zhruba 2 cm široká a ve středové části dosahuje tloušťky 1,7 cm. Otvor v záštitě, který je na spodní straně se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Artefakt byl nalezen roku 1976 při vykopávkách vedených Mariette Douglasovou v parku Humlegården. Vrstva, ve které byla záštita nalezena, je datována do 11. století (Androščuk 2014: Up 164). Jsme nesmírně zavázáni Andersovi Söderbergovi, který nám ochotně záštitu zdokumentoval.

sigtuna2 sigtuna3 sigtuna4 sigtuna5
Sigtuna, 1976/1005. Zdroj: Douglas 1978: 63, Fig. 38:6 a Anders Söderberg, Muzeum v Sigtuně.

  • Gotland, SHM 10498. Záštita meče typu B (Androščuk 2014: Go 179) či typu C (Petri 2016: 188; Thunmark-Nylén 2000: 899), která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: Up 179). Jedná se o skvěle zachovalý a vymodelovaný set hlavice a záštity, který byl amatérsky nalezen na konci 19. století na neznámé lokalitě a prodán muzeu (Thunmark-Nylén 2000: 899). Hlavice má délku 5 cm, výšku 3,2 cm a tloušťku pouhých 0,5 cm. Záštita dosahuje délky 6,5 cm, výšky 2,1 cm a tloušťky 1,5–1,9 cm. Otvor pro čepel je dlouhý pouze 3,6 cm, což svědčí o velmi úzké, snad jednobřité čepeli. Na obou předmětech se nacházejí rytiny, které jsou na záštitě doplněny nečitelným runovým nápisem (G 353), jehož písmena jsou 6 mm vysoká. Nález lze datovat do 9. století (Petri 2016: 183).

Gotland
Gotland
Gotland, SHM 10498. Zdroj: Thunmark-Nylén 1998: Pl. 231:1 a z katalogu SHM.

 

Anglie

Druhý největší známý soubor byl nalezen v Anglii. Tento čítá pět kusů, pokud nepočítáme meč nalezený v Cumberlandu, jehož jílec je kompletně vyřezán z kravského rohu (MacGregor 1985: 166, Fig. 87f). Unikátnost tohoto nálezu ze 7. století je podtržena zlatými ozdobami, které jsou do organického jílce nabity. Organické jílce se v Anglii objevují od 1. století našeho letopočtu (MacGregor 1985: 165). Anglický materiál dobře zpracoval Arthur MacGregor (1980; 1985; 1999).

  • York, 1979.7.4752. Proslulá hlavice meče typu K (MacGregor et al. 1999: 1945), která je vyrobena z velrybí kosti. Předmět má délku 7,1 cm, výšku 4,1 cm a tloušťku 2,1 cm (Roesdahl 1981: 114). Vyznačuje se pětilaločnatou korunou a neobvykle zaoblenou podstavou. Celou hlavicí se táhne kruhový otvor. Hlavice byla nalezena ve vrstvě datované do 12. století, ale datace je odhadována na 9. či 10. století (MacGregor et al. 1999: 1945).

york
York, 1979.7.4752.
Zdroj: MacGregor et al. 1999: 1945, Fig. 905 a z webové stránky Jorvik Viking Center.

  • York, YM C560. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z kosti (Roesdahl 1981: 114) či parohu (MacGregor 1985: 167; MacGregor et al. 1999: 1945; Waterman 1959: 72). Předmět má délku 8,6 cm, výšku 2 cm a tloušťku 1,8 cm (Roesdahl 1981: 114). Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Bližší datace ani typologické zařazení není možné; MacGregor (1980: 148) předmět zařadil do materiálu z 9.–12. století a přiklání se ke spodní hranici tohoto rozpětí, což z ní činí pozdně saský či vikinský artefakt (MacGregor 1985: 167). Záštita byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street (Waterman 1959: 72). Hlavice a záštita z Yorku jsou často vyobrazovány jako komponenty jednoho meče, ale nálezové situace svědčí o tom, že pocházejí ze dvou různých celků.

york2york3
York, YM C560. Převzato z Waterman 1959: 72, Fig. 5:3, www.historyofyork.org.uk a http://jjwargames.blogspot.com.

  • York, Anglian Fishergate 5612. Hlavice či podstava zřejmě speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (Rogers 1993: 1431). Předmět má délku 7,2 cm, výšku 0,85 cm a tloušťku 2,45 cm, je mírně vypouklý a jeho horní hrany jsou zbroušené. Otvor byl vytvořen navrtáním a následným spojením tří děr; je určen pro koncovou část řapu o obdélníkovém průřezu. Záštita byla nalezena při vykopávkách v Yorku na lokalitě 46–54 Fishergate v letech 1985/6. Datování proběhlo na základě kontextu i typologie a směřuje k první polovině 8. století (Rogers 1993: 1431).

york3
York, Anglian Fishergate 5612. Převzato z Rogers 1993: Cat. no. 5612.

  • Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor 1980: 149; 1999: 1945). Předmět je oválný a při čelním pohledu nabývá přibližně tvaru obdélníku. Boční stěny jsou zdobeny čtyřmi drážkami, které oddělují jednotlivá pole a tvoří plastický dojem. Ve středu se nachází otvor pro řap, který byl kruhového průřezu. Záštita nebyla publikována s detaily, a tak jsme museli rozměry vypočítat poměrově – délka činí zhruba 8,5 cm, výška 2,3 cm a tloušťka 2,5 cm. Datace bohužel není známa. Dnes je záštita uložena v Britském muzeu.

fen
Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Převzato z MacGregor 1980: Fig 52B.

  • Londýn, inv č. 4016. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor et al. 1999: 1945) nebo kosti (osobní diskuze s Hazel Forsyth). Vyznačuje se řezbou skládající se z pletencového ornamentu. V literatuře jsou detaily o této hlavici prakticky neznámé (absenci referencí v osobní diskuzi potvrdil i britský badatel David Constantine), a tak jsou informace, které nám poskytla Hazel Forsyth z Muzea Londýna, jedinými zveřejněnými detaily. Podle této vědkyně je předmět 6,5 cm široký, 5 cm vysoký, 1,7 cm tlustý a váží 63,77 g. Uprostřed se nachází provrtaný otvor pro řap, který je v horní části užší než v části spodní. Předmět byl náhodně nalezen na pozemku Gooch and Cousens’ Warehouse v londýnské City v letech 1866–1910, přičemž byl uložen v Guildhall Museum, které se roku 1976 sjednotilo s Muzeem Londýna. Arthur MacGregor ji řadí do vikinského období (1985: 165–167; 1999: 1945), zatímco Hazel Forsyth o ní referuje jako o sasko-normanské a Fedir Androščuk v osobní diskuzi vyslovil pochybnost a předmět by spíše zařadil do pozdního středověku. Tímto velmi děkujeme Royi Stephensonovi a Hazel Forsyth, kurátorům Londýnského muzea, za promptní a precizní identifikaci a dokumentaci předmětu.

london
Londýn, inv. č. 4016. Převzato z MacGregor 1985: 166, Fig. 87i.

londýn2Londýn, inv. č. 4016. Fotografie: Hazel Forsyth, Muzeum Londýna.

 

Polsko

Další země, která má poměrně vysoké zastoupení organických jílců, je náš severní soused. Polský materiál čítá rovněž pět kusů – jeden kompletní meč, tři hlavice a jednu záštitu, a to nepočítáme nákončí vyrobené z losího parohu, které bylo nalezeno v Kołobrzegu-Budzistowě a které pochází z 11. století (Kara 1988: 417, Rys. 5). Polský materiál byl výjimečně dobře zpracován Karou (1988) a Markem (2004). Osobně jsme jej navíc prodiskutovali s Leszkem Gardełou, Piotrem Kotowiczem a Michałem Bogackim, kteří nás ubezpečili o pravosti informací a úplnosti souboru.

  • Czersko Polskie, voj. Bydgoszcz, kat. č. 507. Meč komplikovaného typu, s jílcem vykonaným z parohu (Kara 1988). Starší autoři řadili meč ke skandinávskému typu T (např. Sarnowska 1955: 304), ale od tohoto se výraznější měrou odlišuje. Další generace přiřadila meč ke Kirpičnikovovu „místnímu typu A“ (Kara 1988; Kirpičnikov 1966: 36). Ačkoli tento ruský typ je tvarově opravdu podobnější, ornament spíše odpovídá jiným polským nálezům, a tak vznikla potřeba vytvořit „piastovský“ typ meče, který by zdůrazňoval místní výrobu, která samozřejmě mohla být ovlivněna skandinávskými i ruskými modely (Marek 2004: 32, Tab. 17). Meč byl vyloven před rokem 1938 z řeky Brdy a bohužel byl zničen během 2. světové války. Jednalo se o jeden z nejdelších polských mečů, který měl celkovou délku 99,3 cm; dvousečná čepel byla 82 cm dlouhá a 4 cm široká, s 1,2 cm širokým žlábkem, který dosahoval až do poloviny rukojeti. Záštita měla délku 12,2 cm, výšku 2,2 cm a tloušťku 1,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – rozměr spodního otvoru činil 4×0,6 cm, rozměr horního otvoru byl 2,4×0,6 cm. Délka hlavice byla 7,2 cm, výška 5,4 cm a tloušťka 1,8 cm. Jílec byl bohatě dekorován pletencovým ornamentem, rostlinnými motivy, linkami, vlnovkami, kruhy a hvězdami. Meč je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988; Marek 2004: 32; Sarnowska 1955: 304).

czersk
czersk2Czersko Polskie, Bydgoszcz, kat. č. 507. Zdroj: Sarnowska 1955: Rys. 5a,b,c.

  • Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Hlavice „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Hlavice má délku 6,8 cm, výšku 5,4 cm a tloušťku u základny 2,2 cm. Je opatřena kruhovým otvorem, který prochází celým předmětem. Povrch hlavice je členěn do několika polí, které jsou zdobeny rostlinnými motivy, kruhy a trojúhelníky. Artefakt byl nalezen roku 1961 v kulturní vrstvě, kterou lze datovat do období od 2. poloviny 11. století po 1. polovinu 12. století (Kara 1988).

czersk3
Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Zdroj: Kara 1988: Rys.4:3.

czersk4Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Autor: Dmitrij Chramcov.

  • Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58. Záštita „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Je 12,5 cm dlouhá, 2,2 cm vysoká a 2,2 cm tlustá. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,5 × 0,8 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,5 × 0,8 cm. Dekorace sestává z rostlinných a geometrických motivů včetně kruhů a trojúhelníků. Artefakt byl nalezen roku 1958 a je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988).

velkopolský
Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58.
Zdroj: Kara 1988: Rys.1.

  • Hnězdno, inv. č. 29/82. Hlavice meče typu R či S (Sawicki 1990: 234), která je vyrobena ze slonoviny (Kara 1988; Sawicki 1990: 234 a diskuze s Jamesem Barrettem, Leszkem Gardełou, Michałem Bogackim), ačkoli nebyla podrobena invazivní analýze. Hlavice je 7,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2,2 cm tlustá u podstavy. Je opatřena oválným otvorem o rozměru 0,8 × 1 cm, který prochází celým předmětem. V centrální části jedné strany se nachází pletencový ornament. Hlavice byla nalezena roku 1982 v lokalitě Góra Lecha na stanovišti 15d. Datace se různí; Kara (1988) ji považuje za produkt 11.–12. století, Sawicki (1990: 234) ji datuje ke konci 10. století a toto zařazení se reprodukuje doposud (osobní zjištění na výstavě Wikingowie w Polsce? v Hnězdně, 2017).

gnezdnoHnězdno, inv. č. 29/82. Zdroj: Sawicki 1990: Rys. 1; muzeumgniezno.pl.

  • Robity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Hlavice meče neznámého typu, která je zhotovena z kosti (Trupinda 2004: 116). Délka předmětu činí 4,6 cm, výška 3,6 cm. Tloušťka nám není známa. Na spodní straně se nachází obdélníkový otvor pro řap. Povrch je zdoben řezbou propleteného kříže, který je lemován řadou teček. Naleziště Robity patří k raně středověkovému staropruskému osídlení. Předmět je datován do 10.–12. století (Trupinda 2004: 116) či do 11. století (Jagodzinski 2009: 181). V současné době je hlavice uložena v Krajském úřadu pro ochranu památek v Elblągu.

robityRobity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Zdroj: Trupinda 2004: 116, Kat. č. 240.

 

Dánsko

Je evidentní, že také v Dánsku měly organické jílce dlouhou tradici, která sahá až po kostěné, dřevěné a slonovinové nálezy římského typu z Nydamu a Vimose (MacGregor 1985: 165). Do propasti mezi dobou římskou a dobou vikinskou zapadají dvě podstavy vyrobené z velrybí kosti, které byly nalezené v Lejre a které lze datovat do 7. století (Christensen 2015: Kat. nr. 222–223, Fig. 11.30; osobní diskuze s Fedirem Androščukem a Larsem Krants Larsenem). Na rozdíl od dobře zdokumentovaných nálezů z jiných zemí nás v Dánsku zarazí, že se organickými jílci doby vikinské nikdo systematicky nezabýval. Situaci jsme diskutovali s předním dánským odborníkem Sørenem Sindbækem, který nám nedokázal pomoci s mapováním dánského souboru. Můžeme tak pouze poukázat na několik zajímavých nálezů, které by měly být předmětem dalšího zkoumání. Meče s organickými jílci si v Dánsku udržely svou popularitu i po době vikinské, o čemž svědčí honosný meč uložený v kodaňském muzeu. Meč s inventárním číslem 9105, zřejmě vyrobený ve 12. či 13. století, má pravděpodobně mrožovinový jílec (Goldschmidt 1923: 142, Taf. XLIX).

kodaň21779291_610842592320844_2083266667_n
Meč uložený v kodaňském muzeu, inv. č. 9105.
Zdroj: MacGregor 1985: 166, Fig. 87g a Gvido Libmanis.

  • Køge Havn, NM 15556. Krásně modelovaná hlavice meče typu S, která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: 88) nebo kosti (katalog NM). Na základě obrázku, který nám poskytla Anne Pedersen z Národního muzea v Kodani, jsme vypočítali, že délka předmětu činí přibližně 9 cm a výška zhruba 5,7 cm. Hlavice byla uložena v Národním muzeu poté, co byla roku 1856 nalezena při čištění říčního dna v ústí řeky Køge Å (Lund 2004: 203 a diskuze s Anne Pedersen). Uložení ve vodě může mít kultické konotace (viz Lund 2003 a 2004). Hlavice vykazuje známky koroze, což svědčí o umístění na železném řapu (diskuze s Anne Pedersen). Nález lze datovat do 10. století (Petri 2016: 184). Tímto děkujeme Anně Pedersen a Muzeu v Køge za poskytnuté informace.

koge
Køge Havn, NM 15556. Převzato z Androščuk 2014: 87, Fig. 39.

koge2
Køge Havn, NM 15556. Fotografie: Anne Pedersen, Národní muzeum v Kodani.

  • Při zkoumání dánského materiálu jsme si všimli tří nápadných artefaktů z parohu, které připomínají záštity či podstavy. Podle obecně přijímané teorie jde o držadla vycházkových holí. Jde o nálezy z Kodaně, Klimu a Viborgu. Nález z Kodaně byl nalezen na konci 90. let 20. století při hloubení stanice metra Kongens Nytorv (Fabricius 1999: 176). Archeologové tehdy narazili na velmožský statek, který se datuje do nejstarší fáze města, tedy počátku 11. století. Záštitě či kladivu podobný parohový předmět o délce 14,5 cm a výšce 2,5 cm byl nalezen v odpadní jámě na tomto statku. Stěny objektu jsou zdobené propleteným ornamentem. Předmětem prochází kruhový otvor, kterým se odlišuje od ostatních artefaktů interpretovaných jako záštity. Kruhový otvor má také nález z Klimu, nalezený roku 1978. Tento 13 cm dlouhý, hrubě řezaný parohový kvádr je posetý rytinami (tři různé kříže, trikvetra, uzly, linie a zvířeti podobná silueta), které jej umožňují datovat do začátku 11. století (Liebgott 1978). Poslední nadějný kandidát, o kterém se zmíníme, byl nalezen ve Viborgu. Je datován také do 11. století a má rovněž dekorovaný povrch (Fabricius 1999: 176).

kodan
Kodaň, Kongens Nytorv. Držadlo hole nebo záštita.
Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 96.

klimKlim. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Liebgott 1978.

viborgViborg. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 97a.

 

Irsko

Nejstarší doklad používání organických jílců v Irsku se datuje do 3. století, kdy římský historik Solinus zanechává zprávu, že Irové „pěstují zálibu ve zdobení mečových jílců zuby velkých mořských zvířat“ (Riddler – Trzaska-Nartowski 2011: 121). První hmotný důkaz je o něco mladší – jedná se o záštitu z velrybí kosti, která se datuje do 5. nebo 6. století a která byla nalezena Collierstownu (Riddler – Trzaska-Nartowski 2009). Do námi vybraného období zapadají dva předměty z Dublinu, z nichž jeden je s určitostí záštitou meče. Není nám známo, že by se tradice organických jílců projevila i v irském středověku.

  • Dublin, DWP612. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (Halpin 2008: 160–162). Je zhruba 9,2 cm dlouhá, 1,2 cm vysoká a 1,3 cm tlustá ve středové části. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,8 × 0,6 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,2 × 0,6 cm. Záštita se k ramenům zužuje. Druhý dublinský parohový kus – DWP614 – má tvar, dekoraci i velikost záštity, ale otvor neodpovídá, stejně jako u dánských nálezů z Kodaně či Klimu. Halpin zastává názor, že mohlo jít záštitu či o držadlo (Halpin 2008: 162). Velikost tohoto předmětu je zhruba 8,2 cm × 1,3 cm × 1,7 cm, zatímco obdélníkový otvor má rozměry 1,3 × 0,7 cm. Oba předměty byly nalezeny při vykopávkách v letech 1962–1981.

dublin dublin3
Dublin, DWP612 a DWP614. Zdroj: Halpin 2008: 161, Fig. 62, Pl. XVII.

 

Německo

V první zveřejněné verzi tohoto článku nebyla tato podkapitola zahrnuta. Náš německý kolega Reiner Liebentraut nás dodatečně upozornil na nález z Hamburku, který představuje – nakolik je nám známo – jediný exemplář nalezený v Německu. Tento byl skvěle popsán v článku Ingo Petriho (2016).

  • Hamburk, inv. č. 1965:39. Podstava neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu jelena lesního (Petri 2016: 181). Je 10,1 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 2,1 cm tlustá. V centrální části objektu se nachází obdélníkový otvor, na spodní straně veliký 1,5 × 0,8 cm, na horní straně 1,4 × 0,7 cm, který je vyplněn těžce zkorodovaným kusem řapu, který byl roznýtován na horní straně. Předmět, který je zdobený řezbou, byl nalezen při vykopávkách na ulici Große Reichenstraße roku 1954 a s největší pravděpodobností lze datovat do 11. století (Petri 2016: 181).

hamburkhamburk2
Hamburk, inv. č. 1965:39. Zdroj: Petri 2016: Abb. 1-5.

 

Česká republika

Ač to může být s podivem, v Praze je uložen nejlépe dochovaný exemplář raně středověkého meče s organickým jílcem – svatoštěpánský meč. Nakolik je nám známo, žádný jiný analogický meč, ať již starší či mladší, se v České republice nevyskytuje, jsou nám však známy nejméně tři velkomoravské meče, které měly dřevěné záštity (diskuze s Jiřím Koštou a Romanem Králem).

  • Praha, inv. č. K 10. Tzv. svatoštěpánský meč, který odpovídá Petersenovu typu T. Navzdory často opakovanému tvrzení, že jílec je vyrobený ze slonoviny, se současní badatelé přiklánějí k parohu (diskuze s Jiřím Koštou a Jamesem Barrettem), přestože analýza nikdy nebyla vykonána. Jakožto relikvie nebyl nikdy archeologizován, a tak je s jistotou jeden z nejzachovalejších existujících raně středověkých mečů. K jeho výrobě došlo v letech 950–1025. Čepel nese damaškový nápis Ulfberht. Bohatá plastická dekorace ve stylu Mammen poukazuje na skandinávskou výrobní dílnu, kde mohla být čepel osazena. Neznámým způsobem se meč dostal do Maďarska, kde zřejmě sloužil ke korunovaci arpádovské dynastie, až se za pohnutých okolností ve 13. či 14. století ocitl v Praze, kde setrvává, až na občasná zapůjčení do Maďarska, dosud (Fodor 2004: 159). Celkově vzato jde o krátký meč s celkovou délkou 76 cm. Čepel je 61,3 cm dlouhá a 4,2 cm široká. Záštita je 9,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2 cm tlustá. Hlavice je dlouhá 6,1 cm, vysoká 3,9 cm a tlustá 2 cm. Rukojeť, která je obtočena několika druhy drátu, je dlouhá pouze 7,2 cm. Podle mínění Jiřího Košty mohla být hlavice dodána později, což jílec zkrátilo. Nutno také podotknout, že meč v současném perfektním stavu váží 403 gramů, což z něj činí nejlehčí nám známý meč raného středověku. Za detailní popis jsme nesmírně vděčni Jiřímu Koštovi, který poskytl data ze svého připravovaného katalogu.

svatoštěpánský mečsvatoštěpánský meč2svatoštěpánský meč3
Praha, inv. č. K 10. Svatoštěpánský meč.
Zdroj: Fodor 2004: Abb. 1, 2, 3.

Norsko a Island

V zemi, ve které evidujeme největší počet raně středověkých zbraní, neznáme ani jeden příklad organického jílce (diskuze s Vegardem Vikem a Kimem Hjardarem), které absentují rovněž na Islandu. Výše zmíněné pasáže ze ság se však vztahují přesně k tomuto prostoru, a tak je možné, že se v něm organické jílce v omezené míře vyskytovaly a chybí jejich hmotné doklady.

 

Frísko

Co se týče organických jílců, z fríských mohyl odkrytých na terpech známe přinejmenším dvě záštity a jednu hlavici z doby římské (Roes 1963: 75, Pl. LVIII:3,4,5). Roesová nadto vyobrazuje dva blíže nepopsané předměty, které se nápadně podobají nálezům z Klimu a Dublinu (Roes 1963: Pl. LVIII:8,9).

 

Rekonstrukce

Prvotní inspirací k vytvoření tohoto článku byla rekonstrukce, kterou vyrobil ruský reenactor Alexandr Něsterov na začátku prosince 2017. Jedná se o meč zkonstruovaný na základě výše popsaných komponentů z Birky. Celková délka Alexandrova meče činí 86 cm. Čepel je 70 cm dlouhá, 5 cm široká a 5 mm tlustá. Na řap je nasunuta záštita, která je zhotovena z losího parohu. Záštita je dlouhá 9 cm, vysoká 2 cm a 2,6 cm tlustá. Zajímavým faktem, že bylo nutné čepel předehřát, aby bylo možné záštitu dobře napasovat. Rukojeť, která je dlouhá 10,5 cm, tvoří oválný bloček z jasanového dřeva. Řap je roznýtován na podstavě, která je 7 cm dlouhá, 1,9 cm vysoká a 3,2 cm tlustá. Na podstavu je pomocí dvou železných nýtů přinýtována koruna, jež je dlouhá 6,2 cm, vysoká 2,6 cm a tlustá 2,8 cm. Také hlavice je zhotovena z losího parohu. Celková váha meče je 950 gramů.

alexander1 alexander5alexander6

Nutno podotknout, že meč je tupý a určený k boji na současných bitvách. A jak se meč chová? Majitel je spokojený. Přestože není příliš obratný s parohem, meč je dle jeho vlastních slov velmi pohodlný, dobře sedí v ruce a je lehký. Alexandr nám sdělil, že po několika soubojích se záštita začala mírně kvedlat.

Často se na předměty, jako je tento meč, pohlíží optikou bezpečnosti – a pokud předmět není shledán dosti bezpečným, nedochází k jeho rekonstrukci. Raně středověcí lidé byli zejména lidé praktičtí, a pokud by po svých zbraních vyžadovali, aby poskytovaly ochranu ruky, nebyl by pro ně problém takové zbraně vyrobit. Krátké jílce, lehké štíty, absence rukavic a jiných ochranných prostředku svědčí o speciální práci, při které se bojovník více soustředí na práci se štítem (viz zde). Dochází k neustálé kontrole oponenta a ruka není přesouvána do exponovaných pozic, a tak je permanentně schována za předsunutým štítem, odkud jsou prováděny seky. Z tohoto důvodu není třeba pohlížet na organické mečové komponenty s despektem jen proto, že neposkytují dostatečnou ochranu.

alexander10alexander9alexander2

 

 

 

 

 

Poděkování

Článek by nevznikl bez pomoci řady badatelů a přátel, které jsem téměř měsíc obtěžoval všetečnými otázkami a prosbami o pomoc. Kromě Alexandra Něsterova, který dodal námět, je to zejména Fedir Androščuk (Univerzita ve Stockholmu), James Barrett (Univerzita v Cambridgi), Michał Bogacki (Muzeum počátku polského státu, Hnězdno), Matt Bunker, Sławomir CegowskiDavid Constantine, Hazel Forsyth (Londýnské muzeum), Leszek Gardeła (Univerzita v Rzeszówě), Lars Grundvad (Muzeum v Sønderskovu), Kim Hjardar, Dmitrij ChramcovKlaudia Karpińska (Univerzita v Rzeszówě), Tim JorgensenJiří Košta (Národní muzeum, Praha), Piotr Kotowicz (Historické muzeum v Sanoku), Roman KrálLars Krants Larsen (Muzeum v Moesgårdu), Reiner Liebentraut, Mikko Moilanen (Univerzita v Turku), Anne Pedersen (Národní muzeum, Kodaň), Søren Sindbæk (Univerzita v Aarhusu), Roy Stephenson (Londýnské muzeum), David Swift, Anders Söderberg (Muzeum v Sigtuně) a Vegard Vike (Kulturně historické muzeum, Oslo). A na posledním místě, nejčestnějším, bych chtěl poděkovat Sedlu, že mi dodávala motivaci a sílu i v těch nejtěžších chvílích.

 

Bibliografie

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o Magnúsovi Bosém = Magnús saga berfœtts, ed. Finnur Jónsson, Heimskringla : Nóregs konunga sǫgur, København 1911.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bergman, Kjell – Billberg, Ingmar (1976). Vapen. In: Anders W. Mårtensson (ed.). Uppgråvt forflutet for PKbanken i Lund, Archaeologica Lundensia, VII, Lund, s. 179–186.

Douglas, Mariette (1978). Medeltidsstaden 6. Sigtuna, Stockholm.

Fabricius, Hanne (1999). Københavns Topografiske Udvikling indtil 1300. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1998, København, 5–278.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Fodor, István (2004). Das Schwert Stephans des Heiligen. In: Folia archeologica 51, Budapest, s. 159–174.

Geibig, Alfred (1992/1993). Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung von Rostock-Dierkow. In: Offa 49/50, Neumünster, s. 215–227.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Graham-Campbell, James – Kidd, Dafydd (1980). The Vikings, London.

Halpin, Andrew (2008). Weapons and Warfare in Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations 1962–81: Ser.B Vol.09, Dublin.

Christensen, Tom (2015). Lejre bag myten. De arkæologiske udgravninger, Højbjerg.

Jagodzinski, Marek F. (2009). Zagadnienie obecnosci Skandynawów w rejonie ujscia Wisly we wczesnym sredniowieczu. In: Pruthenia, tom. 4, Olsztyn, s. 117–192.

Kara, Michał (1988). Wczesnośredniowieczny jelec z poroża z Międzyrzecza Wielkopolskiego, woj. gorzowskie, Archeologia Polski, t. 33, z. 2, s. 403–424.

Kirpičnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Keski- ja myöhäisrautakausi. In: Laaksonen, E. – Pärssinen, E. (eds.) Suomen Historia 1, Espoo, 250–405.

Liebgott, N.-K. (1978). Ornamentalt tilbageblik. In: Skalk 1978/5: 10–15.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej : dylematy archeologia i bronioznawcy, Wrocław.

Petri, Ingo (2016). Ein beinernes Schwertgefäßteil des 11. Jahrhunderts aus Hamburg-Zeuge eines Slawenüberfalls? In: Biermann, F. P. – Kersting, T. – Klammt, A. (Hrsg.). Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes, Teilband 2, Langenweissbach, s. 181–192

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2011). Chanting upon a Dunghill: Working Skeletal Materials. In: M. C. Hyer – G. R. Owen-Crocker. The Material Culture of Daily Living in the Anglo-Saxon World, s. 116–41.

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2009) Collierstown 1, Worked Antler and Bone Objects. In: O’ Hara, Robert. Report on the Archaeological Excavations at Collierstown, County Meath, Drogheda, s. 4–7.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Rogers, Nicola S. H. (1993). Anglian and Other Finds from 46-54 Fishergate, The Archaeology of York: The Small Finds 17/9, York.

Sarnowska, Wanda (1955). Miecze wczesnośredniowieczne w Polsce. In: Światowit, t.21, s. 276–323.

Sawicki, Tomasz (1990). Wczesnosredniowieczna nakladka glowicy miecza z Gniezna. In: Gniezno, tom. 3, s. 223–236.

Tesch, Sten (2015). Att parera eller paradera. Ett tusenårigt svärdshjalt från Sigtuna och dess europeiska sammanhang. In: Situne Dei 2015. Årsskrift för Sigtunaforskning och historisk arkeologi, Sigtuna, s. 14–27.

Trupinda, Janusz (red.) (2004). Pacifica terra: Prusowie – Słowianie – Wikingowie u ujścia Wisły: katalog wystawy, Malbork.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Inspiromat #14, varjag v Byzanci

Ve čtrnáctém dílu inspiromatu se podíváme na ruského reenactora Jevgenije Danilova, alias Hǫskulða, který si svým přístupem k rekonstrukci historie získal můj naprostý obdiv.

Jevgenij pohází z Kursku. Spolu se svou ženou Julií Danilovovou vlastní výrobnu středověkých stanů a ručně šitých kostýmů, která nese jméno Familia Sartores. Historické rekonstrukci se věnuje již přes 12 let. Většinu tohoto času se zabýval rekonstrukcí Skandinávie v 9. a 10. století. Zkoušel také rekonstruovat landsknechty z 16. století, ale od toho brzy upustil. Do budoucna plánuje rekonstrukci 17. století. Poslední rok zaměřil svou pozornost na rekonstrukci varjaga v byzantských službách během 11. století. A nutno dodat, že tohoto úkolu se zhostil velmi zdařile.

Jevgenijova postava, Hǫskulð, se narodila kolem roku 1010 na Gotlandu. V 16ti letech zabil v potyčce chlapíka, vzal jeho opasek s mistrovským nožem a utekl ze země do Norska. Tam se nechal najmout jarlem a roku 1027 se zúčastnil výpravy Óláfa Svatého proti Dánům. O rok později, po Óláfově porážce, utekl spolu s Óláfem do Švédska a na Rus (Garðaríki). Hǫskulð doprovázel Óláfa i roku 1030, když se znovu vrátil na norský trůn, a stál po jeho boku v bitvě u Stiklestadu. Po Óláfově smrti se ve věku 20 let odebral s Haraldem Óláfssonem na Rus a nechal se najmout Jaroslavem Moudrým (Jarizleifr). Odtud se roku 1034 Harald vydal na jih s počtem asi pěti set mužů a vstoupil do služeb byzantského císaře. Hǫskulð Starý byl mezi nimi.

Jevgenijův kostým se skládá z lněných spodků, na nichž se nacházejí očka na připevnění nohavic ze vzorovaného brokátu. Nohy chrání vysoká kožená obuv, která se zakládá na nálezech z Novgorodu. Tělo halí tunika byzantského stylu, která je replikou tunik nalezené v manazanských jeskyních. Tunika je zdobená potištěným hedvábím (tištěný motiv byl nalezen na byzantské dalmatice) a její střih a dekorace lze doložit byzantskými obrazovými prameny. Další součástí kostýmu je vlněný kaftan vyrobený na způsob byzantského scaramangionu, který je zdoben stříbrnými knoflíky a vzorovaným hedvábím. Kaftan je přepásán replikou opaskové sady nalezené na Gotlandu. Na opasku je zavěšena brašna a nůž v pochvě. Na hrudi je kaftan přepásán hedvábnou stuhou (pectorarion). Kostým dotváří bojový plášť (sagion) s našitými hedvábnými tabliony a stolová čapka lemovaná stuhou z hedvábí a stříbrného drátu, případně šátek nebo kápě. Stojí za zmínku, že Jevgenijova žena Julie stihla textilní části kostýmu ušít za tři dny.

Bitevní kostým tvoří kroužková košile, kónická přilba, jednobřitý meč typu C, obouruční sekera podle nálezu z gotlandského Hejde a replika saxu podle dosud nezveřejněného gotlandského nálezu (tzv. „sax z krabice“).

Detailní popis Jevgenijova kostýmu i s předlohami můžete najít v jeho kostýmovém pasu.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Jevgeniji Danilovovi.

I would like to thank Evgeny Danilov for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.