Rebec z Haithabu

Mezi dřevěnými fragmenty z Haithabu byly nalezeny tři kusy hudebních nástrojů (Lawson 1984: 151–159; Westphal 2006: 83–84), které společně s kostěnými flétnami (Brade 1978) dotvářejí náš obraz o hudbě praktikované v tomto městě a ve Skandinávii obecně. V tomto článku se budeme zabývat jedním z nich – fragmentem, který je považován za nejstarší hmotný doklad smyčcových nástrojů evropského středověku.

music-haithabu
Tři typy hudebních nástrojů, jejichž fragmenty byly nalezeny v Haithabu.
Převzato z Brade 1978: 28 a Schietzel 2014: 289.

Fragment, označený inventárním číslem HbS.916.001, byl objeven při zpevňování hráze potoka (Lawson 1984: 151–155; Westphal 2006: 83, Taf. 61:1). Sestává z jednodílného těla, které je 43 cm dlouhé a vyrobené z olšového dřeva (Lawson 1984: 151). Zachovalý fragment představuje zaoblené dno ozvučné skříně, která je hrubě opracována do hruškovitého a miskovitého tvaru. Na tuto část navazuje na plochý krček. Zdrsněný povrch naznačuje, že výrobek nebyl dokončen, a je dokonce možné, že byl posléze použit k nehudebnímu účelu, například jako mísa.

haithabu-hedeby-rebec-fiddleFragment HbS.916.001 a jeho schematický nákres.
Převzato z Westphal 2006: Taf. 61:1.

gudok
Možná rekonstrukce fragmentu HbS.916.001.
Převzato z Schietzel 2014: 289.

Ačkoli je tento fragment pouze částečný, lze jej srovnat s jinými archeologickými nálezy, obrazovým a písemným materiálem. V anglofonní literatuře se lze setkat s názorem, že nález z Haithabu představuje fidulu (Lawson 1984; Westphal 2006), ale tento termín není příliš přesný, protože označuje jinak tvarovaný, pozdější strunný nástroj. Současně se lze setkat s tím, že je nástroj spojován s východoevropskými nástrojem gusli (Lawson 1984); i tento nástroj se spíše podobá lyrám či psaltériím (Povetkin 2001: 235–240). Asociace s východoevropským nástrojem gudok, které navrhuje Kurt Schietzel (2014: 289), je bližší, neboť označuje velmi podobné a časově bližší nástroje (Povetkin 2001: 241–243). Nejstarší exemplář, respektive jeho fragment, je datovaný do poloviny 11. století (Povetkin 1997: 180–184, Tabl. 107:1). Zařazení mezi východní nástroje by však ignorovalo poměrně obsáhlý korpus obrazového a lingvistického materiálu, který máme dostupný pro severozápadní Evropu. Obecněji vzato, nástroj tohoto typu se v Evropě tradičně označuje jako rebec. Tento nástroj se, stejně jako smyčec, na Kontinent dostal z islámského prostředí a zdomácněl již zřejmě v 10. století (Bachmann 1964Panum 1971: 341–346). Již v 11. století se tento smyčcový nástroj objevuje v evropské ikonografii. V germánském prostředí se nástrojům tohoto druhu dostalo svébytného označení, které koření v protogermánském gīganą, jež označuje označuje pohyb. Proto můžeme najít řadu smyčcových nástrojů, které z tohoto základu vycházejí – např. německé houle (Geige), shetlandskou gue či staroseverkou gígju. Věřím, že právě gígja, což je i zachované příjmí použité v 10. století na Islandu (Jónsson 1908: 247), nejlépe označuje relevantní hudební nástroj z Haithabu. Nutno dodat, že staroseverský slovník zná rovněž pojmy gígjari (hráč na gígju) a draga gígju (doslova „tahat gígju“, hrát na gígju smyčcem) (Baetke 2006: 196). Fragment z Haithabu není datován, ale je možné jej zařadit do 10. či 11. století, což z něj činí nejstarší archeologický doklad smyčcových nástrojů v Evropě.

novgorod-gudok-fiddleNástroje typu gudok z Novgorodu, 11.–14. století.
Převzato z Povetkin 1997: Tabl. 107: 1–5.

rebec-early-medievalNástroje typu rebec vyobrazené v anglosaské a francouzské ikonografii, 11.–12. století.
1. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
2. Bodleian Library, Oxford (MS Bodley 352 f. 6), 11. století.
3. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
4. Portál katedrály sv. Marie v Oloron-Sainte-Marie, 12. století.
5. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.

Svrchní deska hudebního nástroje z Haithabu není zachována. Ač lze předpokládat, že byla zhotovena ze dřeva, není jisté, jakým způsobem mohla být uchycena ke spodnímu dílu. Z komparativních pramenů lze usoudit, že tyto nástroje mohly být dvou až čtyřstrunné, zpravidla však třístrunné. Struny mohly být zhotoveny ze střev či žíní, které mohly být natažené také na smyčci. Kolíčky a kobylku lze předpokládat primárně ze dřeva či kosti/parohu (Lawson 1984: 155). Ikonografie ukazuje, že hráči používali pravé ruce k rozeznívání strun smyčcem a levé ruce k určování výšky tónů; nástroj byl opřen buď o krk pod bradou jako u houslí, nebo o kolena. Kurt Schietzel (2014: 289) navrhuje možnost držení nástroje v náruči, ačkoli tento způsob – nakolik je mi známo – nelze ničím podložit.

rebec-fiddle-playerSmyčcové nástroje v ikonografii 11.–12. století a možná rekonstrukce.
1. Universitätsbibliothek Leipzig (signatura nezjištěna), 11. století, Panum 1971: Fig. 276.
2. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
3. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.
4. Rytina v kameni, kostel v Gamtofte, Fyn, 12. století, Panum 1971: Fig. 278.
5–6. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
7. Navržená rekonstrukce, Schietzel 2014: 289.

Literatura

Bachmann, Werner (1964). Die Anfänge des Streichinstrumentenspiels, Leipzig.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Brade, Christine (1978). Knöcherne Kernspaltflöten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, Neumünster: 24–35.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Lawson, Graeme H. (1984), Zwei Saiteninstrumente aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 19, Neumünster: 151–159.

Panum, Hortense (1971). The Stringed Instruments of the Middle Ages, London.

Povetkin, Vladimir I. (2001). „Lärmgefäße des Satans“. Musikinstrumente im mittelalterlichen Novgorod. In: Müller-Wille, Michael (Hrsg.). Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Rußlands, Neumünster: 225–244.

Povetkin 1997 = Поветкин, В.И. (1997). Музыкальные инструменты // Археология. Древняя Русь. Быт и культура / Ответст. редакторы тома Б.А.Колчин, Т.И.Макарова. М .: Наука. Глава 11. С. 179–185

Westphal, Florian. (2006), Die Holzfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 11, Neumünster.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Kostýmové pasy

Po úspěšné sérii takzvaných inspiromatů, která byla vzpruhou českého reenactmentu, se vracíme s novou výzvou – kostýmovým pasem. Tento pas si lze představit jako krátký dokument, ve kterém reenactor popisuje zdroje, které použil při tvorbě každé části svého kostýmu, společně se svým přístupem a obrázky svého kostýmu.

Takovýto dokument je užitečný jak pro samotného reenactora, tak i pro ostatní – reenactor si jednoduše může sjednotit svůj kostým, může se poučit ze svých chyb, inspiruje a může dostat zpětnou vazbu od komunity. Je také nutné podotknout, že v některých zemích jsou kostýmové pasy standardem, a v případě účasti na některých akcích je kostýmový pas nutností.

Pokud chcete svůj pas zveřejnit a stát se inspirací pro ostatní, pošlete dokument, prosím, na email ceskyreenactment@gmail.com.


Monika Baráková
A 9th century woman from Bj 515, Birka
artis

 


Artis Āboltiņš
Mid-11th century Lathgallian
artis

 


Samuel Grolich
Bohatý muž z Birky, 10. stoletísamo1

 


Marianne Tóvinnukona
A Greenlandic woman, 1000–1500 AD
marianne

 


Данилов Е.В.
Варяжский наёмник в Византии, XI век
marianne

 


Skupina Marobud
Inspiromat, Norsko, 10. století
marobud_inspirace

 

Lamellenrüstungen der Wikingerzeit

Übersetzt von Johannes Bühling.

vikingerikrig

Rekonstruktion eines Kriegers aus Birka, entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 347.

Das Thema Lamellenrüstungen ist unter Fachleuten und Reenactoren gleichermaßen diskutiert. Ich selbst habe mich bereits mehrmals mit diesem Thema auseinandergesetzt und Literatur gesammelt. Bei meinen Nachforschungen stieß ich auf praktisch unbekannte Funde aus Snäckgärde, das in der Nähe von Visby auf Gotland liegt. Die dortigen Funde existieren heute nicht mehr, aber wurden vom Priester Nils Johan Ekdahl (1799-1870), der auch „der erste wissenschaftliche Archäologe Gotlands“ genannt wurde, beschrieben.

Der Grund dafür, dass die Funde aus Snäckgärde unbekannt sind, ist, dass sie vor beinahe 200 Jahren entdeckt und mittlerweile verschollen sind. Die Literatur über sie ist kaum verfügbar und nicht-schwedischen Gelehrten zumeist gänzlich unbekannt. Alles, was ich finden konnte, war folgendes: Im Jahr 1826 wurden vier Gräber mit Skeletten an einem Ort namens Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484) untersucht. Am Interessantesten sind die Gräber Nummer 2 und 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318).

Grab Nummer 2: Grab mit einem Skelett ausgerichtet in Süd-Nord-Ausrichtung, Sphärischer Hügel gesäumt mit Steinen. Die Grabbeigaben bestehen aus einer eisernen Axt, einem Ring nahe der Hüfte, zwei opaken Perlen im Halsbereich und „einigen Teilen einer Rüstung auf der Brust“ (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Grab Nummer 4: Grab mit einem Skelett in Ost-West-Ausrichtung, sphärischer Hügel, 0,9 Meter hoch, mit eingefallener Spitze. Im Hügel war ein Sarg aus Kalkstein mit den Maßen 3m auf 3m (?). Eine Gewandnadel wurde an der rechten Schulter des Toten gefunden. Auf Hüfthöhe wurde ein Ring des Gürtels entdeckt. Weitere Ausrüstungsstücke waren eine Axt und „mehrere Schuppen einer Rüstung“ (några pansarfjäll), die auf der Brust gefunden wurden.

Aus den Überresten des Begräbnisses kann angenommen werden, dass beide Männer mitsamt ihrer Rüstungen in diese Grabhügel gelegt wurden. Natürlich können wir nicht sicher sagen, welche Art Rüstung es war, aber augenscheinlich scheint es sich um Lamellenrüstung gehandelt zu haben – besonders aufgrund der Analogien und der Erwähung von Schuppen (Thunmark-Nylén 2006: 318). Die Datierung gestaltet sich problematisch. Lena Thunmark-Nylén erwähnte beide Rüstungen in ihren Publikationen über das wikingerzeitliche Gotland. Die Broschen und Gürtelfragmente deuten ebenfalls auf die Wikingerzeit hin. Jedoch sind die Äxte am Wichtigsten – gemäß Ekhdals Zeichnungen handelt es sich bei der Axt aus Grab Nr. 2 um eine Breitaxt, während die Axt aus Grab Nr. 4 einen mit Messing verzierten Stiel hatte. Die Breitaxt könnte aufs Ende des 10. oder den beginn des 11. Jahrhunderts datiert werden, während ein mit Messing beschlagener Griff eine Eigenheit einiger Äxte des frühen 11. Jahrhunderts ist (Themse, Langeid und andere Orte auf Gotland, siehe hierzu meinen Artikel „Two-handed axes“). Es erscheint logisch anzunehmen, dass beide Gräber im selben Jahrhundert errichtet wurden, obwohl es einige kleine Unterschiede hinsichtlich Konstruktion und Ausrichtung der Gräber gibt.

lamely_birka

Die Halle von Birka mit den Funden von Kettenringen und Lamellen. Entnommen aus Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Von Kjell Persson.

In Skandinavien ist bis jetzt lediglich eine Analogie von Lamellenrüstungen (oder eher Fragmenten) bekannt – aus Birka (siehe z.B. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 u.a.). Die Lamellen waren weit über die sog. Garnison verteilt und alles in allem handelt es sich im 720 Stück (das Größte hiervon bestand aus 12 Lamellen). 267 Lamellen konnten analysiert und in 8 Typen unterteilt werden, die vermutlich dazu dienten, verschiedene Teile des Körpers zu schützen. Es wird angenommen, dass die Rüstung aus Birka Brust, Rücken, Schultern, Bauch und die Beine bis zu den Knien schützte (Stjerna 2004: 31). Die Rüstung wird auf die erste Hälfte des 10. Jahrhunderts datiert (Stjerna 2004: 31). Gelehrte stimmen überein, dass sie nomadischen Ursprungs ist und aus dem Nahen oder Mittleren Osten stammt und dass die größten Parallelen zu Balyk-Sook bestehen (z.B. Dawson 2002Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) vermutet, dass die Rüstung sowie andere herausragende Objekte nicht zum Kampf gefertigt wurden, sondern symbolischen Charakter hatten („Der Grund, diese Waffen zu besitzen, war sicherlich ein anderer als ein kriegerischer oder praktischer“). Dawson (2013) steht dem teilweise entgegen und behauptet, die Rüstung sei falsch interpretiert worden, da nur drei von acht Typen tatsächlich Lamellen hätten sein können und die Anzahl echter Lamellen nicht für einen halben Brustpanzer ausreiche. Seine Schlussfolgerung ist, dass die Lamellen aus Birka lediglich Stücke wiederverwerteter Schrott sind. Im Licht der Rüstungen von Snäckgärde, die nicht in Dawsons Buch enthalten sind, erachte ich diese Behauptung als vorschnell getroffen.

lamelovka_birka

Rekonstruktion einer Birka-Rüstung auf der Basis der Balyk-Sook-Rüstung. Entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 195.

Viele denken oft, es gäbe viele Funde aus dem Gebiet des alten Russlands. Tatsächlich gibt es allerdings nur wenige Funde aus der Zeit des 9. bis 11. Jahrhunderts und wie die Beispiele aus Birka können auch diese als Importwaren aus dem Osten interpretiert werden (persönliche Unterhaltung mit Sergei Kainov; siehe Kirpichnikov 1971: 14-20). Aus diesem frühen Zeitraum stammen die Funde beispielsweise aus Novgorod. Das russische Material, das auf das 11. bis 13. Jahrhundert datiert werden, ist sehr viel ausgiebiger und umfasst über 270 Funde (siehe Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Jedoch ist es wichtig, anzumerken, dass bis in die zweite Hälfte des 13. Jahrhunderts die Anzahl der Kettenpanzerfragmente um das vierfache höher ist als die Anzahl der Lamellenrüstungsfragmente. Dies deutet darauf hin, dass das Kettenhemd der vorherrschende Rüstungstyp im Gebiet des alten Russlands war (Kirpichnikov 1971: 15). Mit hoher Wahrscheinlichkeit stammte die alten russischen Lamellenrüstungen der Wikingerzeit aus Byzanz, wo sie aufgrund der einfacheren Konstruktion und der niedrigeren Kosten bereits im 10. Jahrhundert überwiegend auftraten (Bugarski 2005: 171).

Ein Hinweis für Reenactoren

Die Lamellenrüstung ist mittlerweile sehr beliebt unter Darstellern. Auf manchen Festivals und Veranstaltungen sind mehr als 50% der anzutreffenden Rüstungen Lamellenrüstungen. Die Hauptargumente für deren Benutzung sind:

  • niedrigere Produktionskosten
  • bessere Schutzwirkung
  • schneller herstellbar
  • sieht gut aus

Obwohl diese Argumente verständlich sind, muss betont werden, dass Lamellenrüstung in keinster Weise für das wikingerzeitliche Reenactment tauglich ist. Dem Argument, dass dieser Rüstungstyp von den Rus gebraucht wurde, kann mit dem Fakt begegnet werden, dass selbst zur Zeit der größten Ausbreitung von Lamellenrüstungen in Russland die Anzahl der Kettenrüstungen noch immer viermal höher war. Außerdem waren Lamellenrüstungen Importware. Wenn wir die grundlegende Idee beibehalten, dass Reenactment auf der Rekonstruktion typischer Objekte basieren sollte, dann muss klar sein, dass Lamellenrüstung nur für Byzantinisches und Nomaden-Reenactment verwendbar ist. Dasselbe gilt auch für Lamellenrüstungen aus Leder.

Ein Beispiel einer gut rekonstruierten Lamellenrüstung. Viktor Kralin.

Auf der anderen Seite deuten die Fragmente aus Birka und Snäckgärde darauf hin, dass dieser Rüstungstyp im ostskandinavischen Raum auftreten konnte. Bevor wir eine Schlussfolgerung treffen, müssen wir bedenken, dass Birka und Gotland Gebiete mit starkem osteuropäischem und byzantinischem Einfluss waren. Dies ist auch der Grund für die Häufung von Artefakten östlicher Herkunft, die anderweitig nicht aus Skandinavien bekannt sind. Es wäre seltsam, wenn wir diese Funde nicht hätten, besonders aus der Zeit, in der sie in Byzanz populär waren. Dies bedeutet jedoch nicht, dass Lamellenrüstungen in dieser Region häufig vorkamen. Lamellenrüstungen passen nicht zur nordischen Kriegertradition und Rüstungen dieser Art traten im Baltikum bis ins 14. Jahrhundert auf (Thordeman 1939: 268-269). Kettenrüstung kann sowohl im wikingerzeitlichen Skandinavien als auch im alten Russland als der vorherrschende Rüstungstyp erkannt werden. Diese Behauptung kann durch den Fakt verifiziert werden, dass auch in Birka selbst Kettenringe gefunden wurden (Ehlton 2003). Hinsichtlich der Produktion von Lamellenrüstungen im skandinavischen und russischen Gebiet gibt es keinen Beleg, der darauf hindeutet, dass die Rüstung dort produziert wurde. Daher ist eine solche Produktion höchst unwahrscheinlich.

Wenn Lamellenrüstung im wikingerzeitlichen Reenactment gedulded werden soll, dann

  • muss der Darsteller eine baltische oder Rus-Darstellung betreiben.
  • muss die Rüstung in begrenzter Anzahl verwendet werden (1 Lamellenrüstung pro Gruppe oder auf 4 Kettenhemden in der Gruppe).
  • sind nur Lamellen aus Metall erlaubt, nicht solche aus Leder oder sichtbar gelasterte.
  • müssen die Funde mit Birka (oder Novgorod) übereinstimmen, nicht mit Visby.
  • kann die Rüstung nicht mit skandinavischen Komponenten wie z.B. Schnallen kombiniert werden.

Die Rüstung muss wie das Original aussehen und muss durch passende Ausrüstung wie z.B. einen russischen Helm ergänzt werden. Wenn wir in einer Debatte zwischen den zwei Positionen „Ja zu Lamellenrüstungen“ und „Nein zu Lamellenrüstungen“ entscheiden müssten – ignorieren wir die Position „Ja zu Lamellenrüstungen (aber ohne die eben genannten Punkte in Betracht zu ziehen)“ einmal – dann wähle ich die Option „Nein zu Lamellenrüstungen“. Was ist eure Meinung?

Literatur

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Bag handles

Nice and decent recreation made by Náttmál.

After the conversation with Devin Martin, the new member of Marobud, I decided to translate the text about bag handles (bag frames or bag closures) from Haithabu. I added another pictures to this translation, so we can see that this type of bags was more widespead in Scandinavia. Thanks to attached selection of iconography, we can realize that bag were necessary accessory of both men and women. The following PDF file includes only leather or woolen bags fitted up with wooden or bone/antler handles.

The original text, “Taschenbügel aus Haithabu”.

English translation, with more pictures.

Czech translation of the English version.

For technical manual, please see this document made by Náttmál.

Bojové nože z Haithabu

Čtenářům těchto stránek tímto předkládám další článek ze série o saxech neboli bojových nožích. V následujícím překladu se můžete seznámit s nálezy z Haithabu / Hedeby.

Článek si můžete přečíst či stáhnout kliknutím na následující odkaz:

 

 

 

Osvětlení v době vikinské

Šťastní jsou lidé, kterým je dopřáno sedět u ohně.
Sága o Grettim, kap. 38.

Oheň je nejlepší            pro syny lidí
a jasný sluneční svit,
zdraví pro toho,              kdo umí ho získat,
aniž s hanbou by žil.
Výroky Vysokého
, strofa 68.

V České republice 21. století si stěží umíme představit temnou noc bez pouličního osvětlení a světelného znečištění. Kvůli tomuto světelnému zajetí jsme ztratili ponětí o tajemné a neprostupné tmě. Sám se pamatuji, jaká hrůza mě v dětství jímala, když jsem se rozhodl jít do půlnočního lesa. I dnes, když se dostanu do situace, kdy s otevřenýma očima vidím tolik co se zavřenýma, cítím potřebu mít při ruce zbraň. Názorným svědectvím dnešní závislosti na elektrickém světle demonstrují reakce na výpadky proudu ve velkoměstech v uplynulých padesáti letech – policie zaznamenala řadu telefonátů vyděšených občanů, kteří informovali o podivných úkazech na nebi. Ukázalo se, že jde o hvězdy, které do té doby nikdy neviděli.

Je zcela přirozené, že člověk chápe noc a zimu jako nevlídná, nehostinná a nebezpečná období – chápal je tak archaický člověk, chápe je tak folklór a částečně je tak chápeme i my dnes. Naše tělo není na život ve tmě a zimě přizpůsobeno, a tak nelze vykonávat běžné činnosti. Ve tmě mohou číhat nepřátelé nebo dravci. Zároveň neplodí půda, která se noří do tajemného ticha, z čehož vyvstává pocit zla, zkázy a zmaru. Je příznačné, že Seveřané počítali dny v nocích a roky v zimách – “Důvod pro počítání let v zimách je stejný jako u počítání dnů v nocích. Zima je časem odpočinku, jednotného celku, který se prakticky rovná jedinému bodu v čase, a proto je mnohem pohodlnější pro počítání než léto, které je naplněno mnoha rozličnými činnostmi.” (Nilsson 1920: 94)

Naopak světlo a teplo jsou symboly dobra, řádu a pohody. V článku s názvem Oheň, požáry a žhářství jsme si již řekli, že oheň je symbolem řádu, spokojeného domova a pohostinnosti. Současně jsme také řekli, že bohové a lidé dokáží ovládat pozitivní aspekt ohně, což dobře koresponduje s představou domova jako mikrokosmu a ostrůvku řádu v rámci moře chaosu; viz článek Železo a kámen v kosmologické perspektivě. Oheň byl jedním z nejdůležitějších pilířů pojmu “domov” a svým teplem a světlem dával jasnou hranici mezi “důvěrně známým” a “neznámým”. Trefný kontrast zachovává Snorri Sturluson ve svém Jazyku básnickém (kap. 36-37), kde na otázky “Jak se opisuje oheň?” a “Jak se opisuje zima?” odpovídá “slunce domů” a “nečas“.

A nyní již upustíme od teoretického úvodu. Chceme-li zkoumat, jak a čím Seveřané doby vikinské svítili, pak musíme skloubit archeologické nálezy a písemné zmínky z dřívější, soudobé i pozdější Skandinávie. Na pomoc si můžeme přizvat také neskandinávské prameny včetně iluminací, ale k podobným zdrojům informací musíme přistupovat velice obezřetně. Lze předpokládat, že středověký člověk kvůli omezeným materiálům řešil nedostatek světla podobnými způsoby, ale stejně tak musíme brát v potaz rozdíly mezi kontinentálním okruhem a Skandinávií.

Můžeme se domnívat, že tehdejší osvětlení směřovalo k praktičnosti a pohodlnosti. Přes den bylo možné otevřít okna (skjár/vindauga), střešní poklopy (ljóri) a dveře. Zkušenost mi však říká, že takové přírodní světlo není dostatečné a je třeba interiér dosvítit světlem umělým, což ságy nepřímo potvrzují. Jako hlavní zdroje světla a tepla se používala centrální ohniště ohraničená kameny; tato ohniště mohla mít podobu dlouhých obdélníků, které se táhly po celé délce síně, nebo několika jednoduchých kruhových ohnišť (Short 2010: 90). Nepříliš často jsou v domech nacházeny také pece (Graham-Campbell et al. 1998: 63).

Při svém nedávném pobývání ve skanzenu na Bojné jsem si uvědomil, nakolik potřebná jsou dodatečná světla. Ohniště k osvětlení celé síně, ve které se navíc nachází více či méně hustý dým, zdaleka nestačí. V noci, jakmile nemůžete spoléhat na zdroje přírodního světla, je nutné použít menší svítidla – tedy alespoň v případě, že chcete mít přehled o všech koutech budovy a chcete vidět lidem do tváří. Ságy naznačují, že se svítidla včetně ohni v ohništi nechávala hořet přes noc. Názornou ukázku tvoří například zmínky v Sáze o Grettim (“Uvnitř bylo velmi horko, protože tam celý večer hořel oheň.”; kap. 75) nebo Sáze o Gíslim (“Gísli vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře a zastrčil závory (…). Když zavřel dveře, zůstal chvíli stát a poslouchal, není-li někdo vzhůru, a viděl, že všichni spi. Ve světnici hořela tři světla.“; kap. 16).

Archeologie ukazuje, že mezi nejoblíbenější dodatečná svítidla patřily olejové lampy, které byly rozšířené po celém vikinském světě a vyskytovaly se v různých tvarech a materiálech (kov, kámen a keramika). Jako palivo se používal rybí, tulení nebo velrybí olej (lýsi; srovnej s lýsa, “osvětlit” a ljós, “světlo”) a jako knot mohl být používán suchopýr (Eriophorum), běžný skandinávský plevel, kterému se říkalo fífa (Short 2010: 90). Experimenty mých kolegů reenactorů potvrzují, že jako knot může dobře posloužit kus suchého choroše troudnatce (Fomes), který byl ve Skandinávii prokazatelně používán pod jménem fnjóskr/hnjóskr jako troud.

Ve vikinském prostředí můžeme rozdělovat olejové lampy:

Lampy z Yorku.

stolní. Pokud je mi známo, tak jde o nejrozšířenější skupinu lamp. Tyto lampy byly určené k tomu, aby stály na rovném podkladu, např. stolu nebo truhle, a měly proto nožičku (viz vpravo) nebo jednoduše ploché dno. V oblasti Severního moře (včetně Dánska a Švédska) byly velice rozšířené keramické lampy (Graham-Campbell 1980: 14, No. 27; Hübener 1959: 27, 99-100, Pl. 2.45-51). V Británii (a v ostrovních koloniích možná také) byly poměrně rozšířené rovněž masivnější kamenné, nejčastěji mastkové lampy (Mainman – Rogers 2000: 2544-2547). Nález z Ribe ukazuje, že lampičky s nožičkou mohly mít víka.

  • stolní arabské? Narazil jsem na nález arabské bronzové olejové lampy ze švédského Starby, ale postrádám jakékoli bližší informace.

závěsné. Keramické varianty, které známe z Dánska a Švédska, jsou totožné se stolními olejovými lampami s plochým dnem, jenom mají dírky na pověšení. Ze shetlandského Jarlshofu se zachovalo několik závěsných lamp (např. zde a zde) vyrobených z mastku.

  • závěsné skleněné? Některé západní i byzantské iluminace (většinou ze 13. století) ukazují, že k osvětlení byly používány závěsné keramické nebo skleněné pohárky. Toto potvrzuje i raně středověká archeologie (např. nález stolního skleněného pohárku-lampy z Jaleme). Pohárky byly nalezeny v Hedeby a Birce, ale otázka zní, zda mohly být používány k osvětlení (běžně se o nich hovoří jako o picích pohárcích).

Lampa z Hennum.

stojací s bodákem. Mají podobu polokoule umístěné na dlouhém hrotu, který se zabodával do podlahy (Graham-Campbell 1980: 14, No. 25). Jan Petersen (Petersen 1951: 430-433) eviduje v Norsku pouze deset více či méně zachovalých nálezů, které variují v celkové délce mezi 48-87, 5 cm (nejčastěji mezi 50-60 cm). Je běžné, že tyčky jsou tordované nebo mají čtvercový průřez (v některých případech tvořený čtyřmi pruty spojenými k sobě) a tři až čtyři ozdobné “knoflíky”. Spodní část má vždy jednoduchý čtvercový průřez (nesplétaný, netordovaný) zakončený hrotem. Z horní části tyčky vybíhají tři ramena, na která je nanýtována miska. Průměr misek se pohybuje mezi 12,8-19,5 cm s průměrnou hloubkou kolem 5-6 cm. Lampa z Hennum má dokonce zachovalý bodák uprostřed misky, což naznačuje, nejspíše držela svíčku a sloužila jako svícen – totéž naznačuje lampa ze Sutton Hoo (miska umístěná na třech nožkách, mohly bychom ji tedy zařadit mezi stolní lampy), která obsahovala zbytky vosku (Evans 1994: 82). Stejné řešení lze spatřit ve Stuttgardském žaltáři (fol. 130v) a Harleyském žaltáři (31v), které vyobrazují zlaté lampu na třech nohách se svíčkou nabodnutou na bodáku. Používání oleje ve skandinávských stojacích lampách ale nemůžeme vyloučit.

Stojací lampy s bodákem se nacházejí v poměrně bohatých hrobech (včetně Osebergu) 9.-10. století; pouze jeden exemplář pocházel z prokazatelně mužského hrobu, zatímco pět pocházelo z prokazatelně ženských hrobů (Petersen 1951: 433). Obě lampy z Osebergu byly nalezeny uložené v truhlici (Grieg 1928: 168).

Menší lampa z Osebergu.

Tím se dostáváme k otázce svíček a pochodní (staroseversky kyndill/kerti). Co se pochodní týče, musím přiznat, že o nich nemám téměř žádné zprávy. Jejich používání pokládám za pravděpodobné, ale jejich podoba je mi neznámá. Mohlo jít třeba o kus dřeva s připevněnou textilií napuštěnou hořlavým materiálem. Někteří badatelé se domnívají, že se používaly (a to i v domácnostech) pochodně z mechu a pryskyřice (Roesdahl – Wilson 2000: 138) nebo dehtu (Foote – Wilson 1990: 163). Ibn Fadlan ve své Risale (§ 91) píše o procedurách, které podstoupil příbuzný zemřelého při pohřbu, a zmiňuje, že při tom v ruce držel zapálený kus dřeva. Básník Þorbjǫrn hornklofi ve své Havraní písni (Hrafnsmál, strofa 23) popisuje komedianty v síni Haralda Krásnovlasého, mezi nimiž byli “i další, co okolo ohně s planoucí pochodní běží” (toto čtení preferuje Jiří Starý, zatímco zahraniční badatelé navrhují i jiná řešení). Pochodně jsou zřejmě zmíněny také ve dvou strofách Výroků Vysokého (85 a 100).

Svíčky jsou nalézány pouze v aristokratických hrobech, což vede některé badatele k názoru, že svíčky byly “drahé, a proto zřídka používané” (Short 2010: 90) či že byly používané “jen na bohatých statcích” (Foote – Wilson 1990: 163). Jiní badatelé říkají, že “voskové svíčky se začaly používat až s příchodem křesťanství na konci 10. století a v případě, že byl přístup k vosku omezený, se používal lůj” (Roesdahl – Wilson 2000: 138). Andrzej Janowski zmapoval 18 lokalit v západní, severní a východní Evropě, kde byly svíčky použity v mužských i ženských hrobech 7.-10. století, a svíčky v hrobech interpretuje jako známku křesťanské konverze (Janowski 2014). Zdá se, že se umisťovaly do hrobů či na horní desky komorových hrobů a během pohřbů se zapalovaly, zřejmě z ochranných důvodů (Roesdahl – Wilson 2000: 305, no. 296). V některých případech bylo do hrobu ukládáno větší množství svíček (Gnězdovo C-301: 11 svíček, C-306: 12 svíček), v jiných případech byla do hrobu umístěna jedna velká svíce, jako například svíce z Mammenu, která má 55,5-57,4 cm na výšku a váží 3,71 kg (Iversen – Näsman 1991: 57). Přestože jsme řekli, že se svíčky našly na území dnešního Německa, Dánska, Norska, Ruska a Ukrajiny, držáky svící (pokud nepočítáme stojací lampy s bodákem) byly nalezeny také v Yorku (Ottaway 1992: Fig. 293).

Zmínit se musíme také o lucernách, i když je pravda, že naše zdroje bádání jsou omezené. V dnešním reenactmentu jsou lucerny nejčastějším dodatečným svítidlem, protože se hodí do polních větrných podmínek, jsou stabilní, špatně přehlédnutelné a dobře zakryjí nedobové parafínové svíčky uvnitř. Přestože v domácích podmínkách mohly být používány olejové lampičky, pasáž z Asserova Života krále Alfréda (rok 893) naznačuje, že i v domech mohl být průvan, který svíce zhasínal. Podle Assera král Alfréd Veliký experimentoval s počítáním času podle hoření svíček (používal 6 svíček k vyměření 24 hodin při délce svíčky 12 palců), ale jeho experimenty kazil průvan v kostelech.

Král tedy přemýšlel, jakými prostředky by zabránil vstupu větru, a na základě dovedného a mazaného nápadu nakázal umně vyrobit lucernu ze dřeva a volského rohu, protože na jemno nařezané volské rohy jsou průsvitné jako skleněná nádoba. Do této lucerny, úžasně vyrobené ze dřeva a rohu, jak jsem již řekl, byla poté v noci vsazena svíce, která svítila stejně jasně venku jako vevnitř a kterou neobtěžoval vítr, protože král také nakázal, aby k otvírání lucerny vyrobili rohovinová dvířka.” (Asser : Život krále Alfréda, kap. 104, “Alfrédova výměra času”)

Víme také, že na vrcholu stěžně Mory, lodi vévody Viléma, byla při přeplouvání Kanálu roku 1066 umístěna námořní lucerna, která signalizovala ostatním plavidlům pozici panovníkovy lodi. Kromě těchto velice detailních zmínek můžeme prozkoumat archeologické nálezy, ale obávám se, že všechny náznaky nebude možné prokázat. Jako prozatím nejpravděpodobnější nález se mi jeví dvě svíčky umístěné ve dřevěné nádobě z Gnězdova C-301, třebaže je dost možné, že svíčky byly jednoduše vloženy do misky či vědra:

Soudě podle velice tenkého prstence zetlelého dřeva o průměru nějakých 25 cm, který se nacházel kolem svíček, byly [svíčky] umístěny ve vydlabané dřevěné nádobě.” (Orfinskaya – Pushkina 2011: 36.)

Máme tedy vůbec nějaký doklad toho, že se ve vikinské Skandinávii používaly lucerny? Je zřejmé, že v západní Evropě tomu tak bylo, a proto bych existenci luceren nevyvracel. Staroseverština navíc zachovává výraz pro lucernu, skriðljós, a ačkoli se jeho jeho první použití objevuje v pramenech datovaných do skandinávského středověku (po době vikinské), některé z pramenů se odehrávají ještě v době vikinské.

Pro zajímavost ještě zmíním jeden unikátní nález ze švédského Åbynu, kde bylo nalezen bronzové ohřívadlo zřejmě pocházející z Bagdádu (Graham-Campbell 1980: 100, No. 349). Zřejmě bylo vyroben kolem roku 800 a dokonce na sobě nese nápis “Ve jménu Alláha, Milosrdného“. Ač jde o světelný zdroj, muselo sloužit hlavně jako zdroj tepla. Detailní fotky můžete nalézt zde.


Závěr

Ukázali jsme si, jakými prostředky Seveřané a obecně lidé v raném středověku osvětlovali své příbytky a jiná místa, kde se právě nacházeli. Zmíněná svítidla jsou pouze výběrem a v soudobé Evropě by se jistě dalo dohledat více lamp. Archeologické nálezy na Severu ukazují, že škála svítidel byla poměrně úzká a výběr lamp záležel na dostupných materiálech. Písemné prameny navíc nejsou příliš detailní a nerozlišují mezi jednotlivými druhy svítidel.

Dnešní Skandinávci milují světlo a mají ho spjaté s celou řadou svátků, a to až do té míry, že skandinávské státy patří mezi 5 zemí s největší spotřebou svíček na osobu. I když je to částečně způsobeno křesťanskými svátky, zejména pak sv. Lucií, nelze se neubránit myšlence, že i staří Seveřané měli oheň ve velké lásce. Stačí se podívat, jakými výrazy opisovali oheň ve svých básních: bál (oheň/hranice), blik (lesk), brandr (oheň/oharek), brenna (oheň/hoření), brími (oheň), eisa (oheň/žhnoucí uhlíky), eldr (oheň), fasti (oheň), funi (plamen), fúrr (oheň), geisli (paprsek), glóð (řeřavé uhlíky), hyrr (uhlík/oheň), leiptr (záblesk), leygr (oheň/plamen), ljós (světlo), ljómi (svit/zář), log/logi (plamen/světlo), skin (svit/zář) a další.

Na úplný závěr bych rád dodal, že budu rád za jakoukoli diskuzi k tématu. Kdo by potřeboval obrázky nálezů (které jsem kvůli právům nezveřejnil), může se o ně přihlásit.


Použité prameny a literatura:

Asser : Život krále Alfréda. Anglický překlad online zde.

Ibn Faldan : Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185. Originál online.

Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Snorri Sturluson : Jazyk básnický. Originál online zde. Česky přeloženo: Jazyk básnický. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34-70.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi (Havraní píseň). Originál online zde. Citovaný úryvek byl použit z překladu dr. Jiřího Starého, který je k dispozici v seminárním aparátu jím vyučovaných předmětů. Překlad a obsáhlý komentář v: Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

EVANS, Angela Care. The Sutton Hoo Ship Burial, London 1994.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. The Viking Achievement, Bath 1990.

GRAHAM-CAMPBELL, James et al. Svět vikingů. Kulturní atlas, Praha 1998.

GRAHAM-CAMPBELL, James. Viking Artefacts: A Select Catalogue, London 1980.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

HÜBENER, Wolfgang. Die Keramik von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 2), Neumünster 1959.

IVERSEN, Mette  NÄSMAN, Ulf. Mammengravens indhold. In: IVERSEN, Mette et al. Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 4566.

JANOWSKI, Andrzej. Przestrzeń rozświetlona. Znaleziska świec i wosku w grobach komorowych na terenie Europy Środkowowschodniej. In: KURASIŃSKI, Tomasz et. al. Grób w przestrzeni, przestrzeń w grobie, Łódź 2014: 122–130.

MAINMAN, A. J.  ROGERS, N.S.H. Finds from Anglo-Scandinavian York, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/14, York 2000.

NILSSON, Martin P. Primitive time-reckoning : a study in the origins and first development of the art of counting time among the primitive and early culture peoples, Lund 1920.

ORFINSKAYA, Olga  PUSHKINA, Tamara. 10th century AD textiles from female burial Ц-301 at Gnëzdovo, Russia. In: Archaeological Textiles Newsletter 53, 2011: 3551.

OTTAWAY, Patrick. Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London 1992.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC 2010.

Online katalogy skotského a švédského národního muzea.

Plisování na ženském oděvu

Převzato z Bau, 1981: 14.

Převzato z Bau, 1981: 14.

Na žádné současné rekonstrukci spodních šatů jsem plisování dosud neviděl, a když jsem dnes večer spatřil jisté album s rekonstrukcí na VK.com, nedalo mi to a rozhodl jsem se napsat krátký článek doplněný fotografiemi. Odborné informace čerpám z článků
http://urd.priv.no/viking/serk.html
http://urd.priv.no/viking/smokkr.html

Co o plisování víme? To, že se používalo na spodních i svrchních, nebarvených i barvených, lněných i vlněných ženských šatech, a to zpravidla šatech vysoce postavených žen. Je velmi pravděpodobné, že takto speciálně upravený len byl dovážen z Kyjeva, a to především v 10. století (první nálezy pocházejí z 9. století). Plisovaný len ve vikinském kontextu nacházíme ve 21 hrobech z Birky (z celkových 52), v jednom hrobu z dánského Haithabu (5/1964) a v ženském hrobu ze Pskova. V některých případech je plisování lnu doloženo v oblasti výstřihu (Pskov), jindy zase na rukávech (Birka) a ikonografické výjevy (viz vpravo dole) potvrzují plisování i na spodní části oděvu. Z toho lze sestavit přibližnou rekonstrukci kompletně plisovaných spodních šatů (viz obrázek vpravo nahoře). Fragmenty plisovaných svrchních vlněných šatů byly nalezeny v dánském Køstrupu (10. století), norském Vangsnesu (hrob B 5625) a norském Kaupangu (hrob C, 2. pol. 9. století), plisování se předpokládá i u svrchních šatů ze Pskova. Na rozdíl od lněných šatům vlněné nebyly plisované kompletně, nýbrž pouze mezi brožemi. Nedohledal jsem nic k místu původu plisované vlny; datování jednotlivých hrobů ukazuje, že se používala v 9.-10. století, tedy ve stejném období jako (zřejmě importovaný) plisovaný len, ale rozšíření se omezuje na Dánsko a Norsko.

plisovani

Rekonstrukce ženského oděvu včetně plisovaných šatů. Výrobce Savelyeva Ekaterina.

Lze předpokládat, že len byl označen za importovaný kvůli spojitosti nálezů z Birky s nálezem ze Pskova. Ale jak lze vidět, distribuce plisované vlny byla rozdílná a nález ze Pskova je pouze hypotetický. Oprávněně se tedy lze domnívat, že byla tuzemská, skandinávská. Pro to mluví také fakt, že šaty z Køstrupu byly modře barvené, přičemž modrá byla tradiční barva staroseverských oděvů.

Plisování mělo být prováděno tak, že se látka nejprve poskládala (v některých případech velmi natěsno, v hrobu 5/1964 byly sklady vytvořeny s odstupem pouhých šesti vláken) a prošil nití. Tím se vytvořili sklady, které se stáhly k sobě. Takto skládaný len se namočil do horké vody a poté se nechal uschnout. Po vyschnutí se plisovací stehy vytáhly, ačkoli u některých nálezů plisované vlny se předpokládá, že se stehy nevytahovaly.

plisování2

Valkýra na obrazovém kameni z Tjängvide.

Plisovaní má obecně malou trvanlivost a takto upravená látka nemohla být užívána při každodenních činnostech. K těm jisté lépe posloužil prostý hladký len, který se v Birce vyskytuje častěji (31 z 52 hrobů). Šaty z plisované látky jistě byly používány při slavnostech či byly součástí pohřební výbavy žen.

 

 

A nyní následují obrázky rekonstrukce (fotky Lesya Tkachuk):

Doporučená literatura:

BAU, Flemming. Seler og slaeb i Vikingetid: Birka’s kvindedragt i nyt lys. In: Kuml, Århus 1981: 13-47.

HÄGG, Inga. Kvinnodräkten i Birka: Livplaggens rekonstruktion på grundval av det arkeologiska materialet, Uppsala 1974.

HÄGG, Inga. Textilfunde aus der Siedlung und aus den Gräbern von Haithabu (Berichte über die ausgrabungen in Haithabu 29), Neumünster 1991.

RIMSTAD, Charlotte. Vikinger i Uld og Guld, Om de danske vikingetidsdragter baseret på tekstilfunn i grave, København 1998, Online.