Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Několik poznámek k používání „širokých seker“

Jestliže v podnázvu těchto stránek stojí „Vikingové, reenactment a věda“, pak tento článek bude rozhodně patřit mezi ty, které reenactment zásadním způsobem ovlivní. Za poslední rok jsem totiž odbojoval několik bitev s obouruční sekerou (tzv. danaxem) a pln dojmů jsem se rozhodl napsat tento článek, kterým bych chtěl nabourat či upravit tradiční vidění reenactorů, podle kterého je obouruční sekera zbraní na extrémně dlouhém toporu (i přes 2 m), která ohrožuje protivníky až z druhé řady. Přestože je článek určen hlavně reenactorům, může posloužit i potřebám badatelů a zájemců o středověké vojenství.

Terminologie
Ze všeho nejdříve se musíme podívat na to, jak se tyto sekery označují v dobových pramenech. K nelibosti všech, kteří rekonstruují dobu vikinskou, musím konstatovat, že – nakolik je mi známo – pojem danax je až námi vytvořené novum, které vzniklo stažením anglického Dane axe, „dánská sekera“. Dane axe je pouze překlad z latinského securis Danica a starofrancouzského hasche Danoise (oboje „dánská sekera“).

typologie seker

Typologie seker. Podtypy M1, M2 a M3, označené jako „široké sekery“, jsou považovány za hlavy obouručních seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 161.

Odpověď na otázku, jak obouručním sekerám říkali samotní Seveřané, je složitější, protože je problém v tom, co můžeme považovat za obouruční sekeru. Badatelé počínaje Janem Petersenem rozdělují nalezené sekery do pevné typologie, ve které typické obouruční sekery (jak je známe z vyobrazení) reprezentují typ M. Sekery tohoto typu jsou v pramenech pojmenovány jako breiðøx („široká sekera“) či þunnsleginn øx („natenko rozklepaná sekera“; což odkazuje k faktu, že hlavy typu M jsou v nejtenčích místech tenké pouze cca 2,5 mm); v moderní literatuře se pojmem breiðøx označuje výlučně typ M a jeho podtypy (viz „breidøks“ na obrázku vpravo). Přesto v ságách můžeme najít momenty, kdy hrdinové bojují jednoručními sekerami oběma rukama (podobný jev se týká například i jednoručních mečů). Kvůli laxnímu vymezení a používání pojmů (často jsou sekery označeny pouze jako „malé“ a „velké“) nevíme, kdy se hovoří o jednoručních a kdy o obouručních sekerách. Částečně je to dáno tím, že pojem breiðøx mohl označoval větší škálu (typologicky podobných) seker, z nichž některé byly jednoruční, a částečně způsobem boje – v případě, že se člověk nemohl bránit štítem, uchopil jednoruční zbraň automaticky do obou rukou, aby měla větší destruktivní účinky.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Datováno do doby kolem roku 1000.

Ač by se výše zmíněný problém s prameny mohl zdát jako spíše okrajový, je pravda taková, že nesmírně ztěžuje naše bádání. Nestačí totiž vyhledat všechny prameny, které obsahují pojem breiðøx. Dokonce i ke zmínkám, ve kterých se „široké sekery“ používají obouručně, musíme být skeptičtí, protože mohou popisovat jednoruční sekery používané v oboručním držení. Musíme se zaměřit pouze na ty sekery, které byly konstruovány jako primárně obouruční. A to je nelehký úkol, při kterém musíme kombinovat písemné prameny, archeologické nálezy, ikonografii a znalost soudobého boje.

Ve výše vyobrazené typologii si můžeme povšimnout také typu T, který se používal v letech c. 950–1050. Jedná se o východní typ sekery, který se ojediněle používal ve Švédsku či Dánsku. V písemných pramenech je nazýván jako taparøx. Tento typ sekery obvykle sloužil ke zpracování dřeva, ale jeho zdobené varianty můžeme jednoznačně interpretovat jako bojové či ceremoniální obouruční sekery. V tomto článku jim však nebudu věnovat více pozornosti.

Otázka hlavy a topora
Rozdíl jednoruční a obouruční sekery spočívá zejména ve velikosti a váze hlavy a v délce topora.

Zdobená hlava sekery z norského Botnhamnu.

Již jsme řekli, že sekery typu M můžeme s jistotou považovat jako primárně obouruční. Z výše zobrazeného obrázku je patrné, že se podtypy této sekery začaly používat již v 2. polovině 10. století a pokračovali až hluboko do středověku. Hlava sekery byla vyrobena z měkké ocele s vevařeným břitem (egg / munnr), který měl jistý úhel (eggvǫlr). Mimo samotného břitu velké nebezpečí představoval horní (øxarhyrna) a spodní (kverk) zašpičatělý roh. Na boční straně hlavy (hlýr) se často nacházelo tausované zdobení či vykládání (rekinn) ze zlata a stříbra. U některých seker typu L a M zaznamenáváme chybějící vnitřní část, která je nahrazena vybíhajícím dekorativním výstupkem (tzv. sekery s kříži). Nejširší části hlavy se říkalo „stopa“ (feti), zatímco nejširšímu místu břitu „loket“ (ǫln). Zadní část hlavy tvořil „tlouk“ (øxarhamarr). Díky vhodnému tvaru se sekera mohla používat k hákování štítů a končetin.

dekorace seker

Některá zdobení seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 163.

Velikost hlav variovala. Ruské sekery typu M jsou široké mezi 17–22 cm, mají břit dlouhý 13–20 cm a váží mezi 200–450 g (Kirpičnikov 1966: 39). Pobaltské sekery typu M jsou široké mezi 12,5–23,5 cm a mají břit dlouhý 12–22,5 cm (Kazakevičius 1996: 233). Sekery však mohly být i masivnější – některé sekery mají břit až 28 cm dlouhý (např. zde) a například Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 63) nás informuje o sekeře, která má „loket široké ostří“ (zhruba 45 cm).

Sekery z Lough Corrib.

Podle hmotnosti se hlava usazovala na kratší či delší toporo (øxarskapt). Materiálem pro výrobu topůrka se často stávala bříza, dub, habr, jasan nebo javor. Nedávno nalezené tři sekery typu M z irského Lough Corrib mají topora vyrobená z třešňového dřeva; nejdelší sekera z polské Lednice je usazena na javorovém toporu (Sankiewicz – Wyrwa 2013: cat. no. 84; sekera má nyní délku 107,4 cm, ale při nálezu byla dlouhá 120 cm). Je pravděpodobné, že se topůrka vyráběla štípáním z masivu (viz tato rekonstrukce), takže byla odolnější a méně náchylná k prasknutí než dnešní topora vyrobená z mladých stromků. Přestože se topora zachovala velice vzácně, je možné předpokládat, že kratší (jednoruční) varianty byly dlouhé kolem 60–80 cm, zatímco delší (obouruční) kolem 90–120 cm (takové topůrko se v pramenech mohlo označovat adjektivem háskeptr, „s vysokým toporem“); rozsáhlou diskuzi viz v Sankiewicz – Wyrwa 2013: 74–78. Na výšivce z Bayeux a na byzantské slonovinové destičce jsou topora poněkud delší, možná i okolo 150–170 cm. Soudí se však, že takto dlouhé sekery nesloužily k bojovým účelům.

Sekery na velmi dlouhých toporech byly používány jako symbol postavení.

Topůrko bylo zasazeno do oka sekery (auga) a částečně jej přečnívalo (forskepti). Oka ruských seker byla velká 3,5 × 2–2,5 cm (Kirpičnikov 1966: 39), zatímco oka pobaltských seker 3 × 2–4,22 cm (Kazakevičius 1996: 233). Topůrko mohlo být v oku fixováno několika způsoby, například dřevěným či železným klínem, omotávkami z kůže či kovovým kroužkem s nýtem (hólkr). Hlavy typu M navíc mívají v oblasti oka trny, které hlavu dokonale fixovaly. Přesto se v písemných pramenech můžeme dočíst, že hlava ze sekery mohla upadnout. Místo, kde se toporo drželo, se nazývalo hepti. Ze ság víme, že se topůrko občas používalo ke krytí, a proto se můžeme dočíst o tom, že se topůrka vyztužovala obtočeným železným páskem (vaf) či oplátováním (spengðr). Archeologicky bylo potvrzeno, že některá topora seker typu M byla pobita tenkým mědeným plíškem (viz nálezy z Temže a z norského Langeidu), který odrážel světlo a dodával majestátní vzhled.

Dobové zmínky o používání

Výjev z výšivky z Bayeux. Bojovník bojující obouruční sekerou je chráněn kroužkovou zbrojí a štítem.

V článku o sekerách s kříži jsem psal, že v druhé polovině 10. století zaznamenáváme masivnější užívání seker válečnickou třídou, která se projevuje častějším ukládáním do hrobů a hojnějšími písemnými zprávami (včetně používání seker ve varjažské gardě). V důsledku tohoto používání se sekery zvětšují a vyvíjí se hlava sekery, kterou nazýváme typem M. Co stálo za tímto hojnějším užíváním seker? Věřím, že sekera byla nedílnou součástí arzenálu profesionálního válečníka již dříve – Ibn Fadlan nás informuje v první čtvrtině 10. století, že typický Seveřan „má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.“ V průběhu 10. století však mohlo v západní Evropě dojít ke zdokonalení válečné výzbroje (např. postupnému prodloužení kroužkové zbroje a jejímu častějšímu používání). Obouruční sekery by v takovém případě byly reakcí na tuto dokonalejší ochranu. A protože vyžadují obouruční úchop, mohly nahrazovat kombinace štít – jednoruční zbraň, třebaže prameny jasně ukazují, že bojovníci s obouručními sekerami nosili nějakou poboční zbraň či štít. Meč se vší svou symbolikou a výtečnými bojovými vlastnostmi získal mocného konkurenta, který budil respekt na každém bojišti i mimo něj – sekeru na dlouhém topůrku.

Oprávněný děs a hrůza ze seker prostupuje celým skaldským básnictvím. Zatímco meče jsou opisovány jako „plamen“, „paprsek“, „led“, „had“ či „trn“, tedy jako předměty, které se vyznačují schopností zářit a deformovat, sekery jsou opsány méně poeticky jako „trollině“, „obryně“, „Norna“ či „příšera“. Skald Halldór Nekřesťan ve své básni z roku cca 1010 říká: „tenké příšery země Þriða cenily na lidi železná ústa“ [kde země Þriða představuje štít a příšery štítu sekery]. Skaldské básně přes svůj strohý poetický ráz podávají jedinečný dobový obraz o sekerách, nejprůraznějších sečných zbraních doby vikinské, které ničí štíty a zabíjejí protivníky (viz video níže). Neprojevit strach z podobných zbraní slovem ni činem, to byla jedna z hlavních zásad staroseverského bojovníka.

Smrt bojovníka s obouruční sekerou. Podle některých názorů je tento bojovník Harold Godwinson.

Je důležité znovu zdůraznit, že obouruční sekery jsou interpretovány jako zbraně válečnických elit, panovníků a bojovníků z jejich okruhu, na čemž se shodují všechny druhy pramenů. Není proto divu, že některé dochované kusy jsou zdobené a že sekery v písemných pramenech mají svá vlastní jména. V písemných pramenech obouručními sekerami bojují například norští panovníci Óláf Tlustý Haraldsson (1015–1028) a jeho syn Magnús Dobrý Óláfsson (1035–1047). Předpokládá se, že za vlády dánského krále Knúta Velikého Sveinssona se obouruční sekery dostaly také do Anglie, kde zdomácněly v rukou družiníků zvaných húskarlové. Soudí se také, že Anglosasové v 11. století používali tyto sekery zřejmě častěji než Dánové nebo Norové, což je možná důvod, proč se norské jednotky při vylodění roku 1066 obávají trénovaných anglosaských jednotek þingmenn (což byla družina vytvořená dánským králem Knútem Velikým; húskarlové), o kterých se tvrdilo, že jsou dvakrát statečnější než Norové. Podkoní Úlf, jeden z velitelů norského krále Haralda Krutého, při těchto zvěstech reaguje takto (parafrázuji): „Jestliže dva mají utéct před jedním, pak tu nemám co dělat; v mládí jsem byl zvyklý na něco jiného.“ Na výšivce z Bayeux bojuje obouruční sekerou Leofwine, bratr krále Harolda Godwinsona.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

Z anglických písemných pramenů jsem vybral tři zmínky, které se vztahují k používání „dánských seker“. První z nich pochází z díla O zázracích svatého Edmunda (De Miraculis Sancti Eadmundi, kap. 21) a jeho autor Hermann Arcidiákon, píšící někdy na konci 11. století, popisuje podkoního Osgod Clapu, který „měl náramky na každé ruce po dánském způsobu a na rameni měl pověšenou pozlacenou sekeru.“ Zbylé dvě zprávy popisují prakticky stejnou skutečnost – omluvný dar Godwina z Wessexu králi Harðaknútovi z roku 1040, který sestával z vyzdobené lodi včetně osmdesáti královsky vyzbrojených bojovníků. Vilém z Malmesbury ve svých Činech anglických králů (Gesta regum Anglorum, II, § 188) popisuje válečníky takto: „Každý měl na hlavě pozlacenou přilbu, na levém rameni dánskou sekeru, v pravici železné kopí (…) .“ Podobnou informaci má také Florentius z Worcesteru ve své Kronice, v níž píše: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni.“ Kromě samotných důkazů o používání dánských seker by nás měla zaujmout minimálně fráze „měl sekeru (…) na rameni“, která přesně odpovídá spojení hann hafði ǫxi um ǫxl ze Ságy o lidech z Lososího údolí (kap. 63). Na pravá ramena kladli sekery členové varjažské gardy při pozdravu byzantského císaře (Kotowicz 2013: 52). Výjev z runového kamene z Hunnestadu (DR 282) tyto písemné zprávy potvrzuje.

Schéma hlavy sekery nalezené v hrobu Langeid 8. Vytvořil Vegard Vike.

Ač byly obouruční sekery nejdrtivějšími zbraněmi své doby, i ony měly své nevýhody, mezi něž patří zhruba poloviční kadence oproti meči. Tuto nevýhodu bylo třeba kompenzovat ochrannými prvky – zbrojí (ovšem bez rukavic) a někdy též štítem, který je vyobrazen na zádech jednoho ze sekerníků na výšivce z Baxeux. Vzhledem k délce topora 90–120 cm nebylo možné útočit z druhé řady; útok musel být veden z první řady, zejména do oblasti hlavy a ramen. Obrovský nápřah přitom vyžadoval dostatek volného prostoru. Pokud by bojovník s obouruční sekerou neměl zbroj, vystavoval se v první řadě smrtelnému nebezpečí, které zbroj částečně omezovala. Z povahy oslavné poezie je patrné, že v druhé polovině 10. a na začátku 11. století představoval ideál hrdinného krále takový panovník, který tváří v tvář nepříteli odhazuje svojí zbroj a neohroženě vede útok. To je případ jak krále Hákona Dobrého v bitvě u Fitjar roku 961, tak jarla Hákona v bitvě v Hjǫrungavágu roku c. 986 a krále Magnúse Dobrého v bitvě na Hlýrskógheiðu roku 1043:

Tehdy povstal král Magnús a dal zatroubit na válečné trubky. V tu chvíli k nim z jihu zpoza řeky přicházelo vojsko Venedů. Nato se celé královo vojsko vyhouplo na nohy a postupovalo proti pohanům. Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku, a uchopil do rukou sekeru Hel, která patřila králi Óláfovi. Král Magnús utíkal před všemi svými muži k vojsku nepřátel a hned sekal oběma rukama jednoho muže po druhém. Toto říká Arnór jarlaskáld:

Nelenivý vládce se vrhl kupředu se širokou sekerou a zahodil brň; kolem vládce Hǫrðů povstal střet mečů, když panovník oběma rukama pevně sevřel toporo a tvořící ochránce nebes poskytl zem; Hel štípala bílé lebky.‘(Sága o Magnúsovi Dobrém, kap. 29; strofa je uvedena v doslovném překladu)

Král Magnús podle této zprávy vede útok. Přítomnost krále vedoucího útok s podobnou zbraní musela být pro spolubojovníky morální vzpruhou, pro nepřátele pak morálním šokem. Také na výšivce z Bayeux si můžeme povšimnou, že bratr krále Leofwine stojí v čele obrany se svým praporečníkem.

leofwine
 

Závěr
V závěrečné části bych rád porovnal používání obouručních seker v době vikinské a v současném reenactmentu.

Boj obouruční sekerou v podání skupiny Hurstwic.

Primárně obouruční sekery jsou reprezentovány Petersenovým typem M, který se obecně datuje do let 1000–1100 (s možnými přesahy na obou stranách). Jednalo se o zbraň prominentních bojovníků a panovníků. Jejich hlavy s vevařenými břity byly často zdobené drahými kovy a usazovaly se na štípaná topora o délce 90–120 cm, která mohla být zpevněna pomocí kovových pásků. V boji se tyto sekery používaly v první řadě, a bojovník proto musel být dobře chráněný. Užívalo se těžkých ran do oblasti horní poloviny těla, bodání horním rohem, případně hákování štítů.

ronan

Sekera typu M na 120 cm dlouhém toporu. Výrobce: Ronan Jehanno.

V současnosti jsou obouruční sekery používány při rekonstrukci všech fází doby vikinské. Povětšinou s nimi bojují velitelé skupin či dobře vyzbrojení bojovníci. Hlavy jsou zřídkakdy vyráběné původní technologií, nejsou zdobené a často mají vyříznutou střední část kvůli odlehčení (viz delší kritika v článku Sekery s kříži). V některých případech jsou topora dvakrát delší než původní; standardem je sekera dosahující ke krku majitele. Topora jsou vyráběna z mladých stromků a pokud jsou nějak zpevněna, tak pouze kůží. Obouruční sekery se používají v druhé řadě. Vzhledem k bezpečnosti se nepoužívají těžké rány a nebodá se. Většina úderů směřuje na hodní část těla nebo na štít (hákování).

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tvorbě článku podíleli, a to jak aktivně (radami), tak pasivně (stáli proti mně v boji). Zároveň bych chtěl dodat, že tento článek shrnuje mé zkušenosti, které jsem nabyl v průběhu několika let intenzivního tréninku. Každý detail článku jsem ochoten konzultovat a podrobit kritice.

Použité a doporučené zdroje

Hermann Arcidiákon : O zázracích svatého Edmunda – De Miraculis Sancti Eadmundi. Online.

Florentius z Worcesteru : Kronika. Online.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů – Gesta regum Anglorum. Online originál, online překlad.

Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Online.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania: Jacob Dybwad 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas. Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław 1996: 233–241.

KIRPIČNIKOV, Anatolij Nikolajevič. Drevněrusskoje oružije. Vypusk vtoroj, Kopja, sulicy, bojevyje topory, bulavy, kisteni IX-XIII vv. Archeologija SSSR. Moskva 1966.

KOTOWICZ, Piotr N. The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław 2013: 41–55, online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd. Kristiania 1919.

SANKIEWICZ, Paweł – WYRWA, Andrzej M. Topory średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Lednica 2013. Online.