K původu „svatováclavské přilby“

V prosinci 2016 byl ve středočeských Lázních Toušeň nalezen výjimečný meč Petersenova typu S, vyznačující se bohatou dekorací. Ačkoli se tento typ objevuje na lokalitách od Irska po Rusko, jedná se o první exemplář v České Republice. V rámci spolupráce s Jiřím Koštou a Jiřím Hoškem, kterým jsem pomáhal zmapovat analogie tohoto meče, jsem měl možnost zbraň osobně prozkoumat. Tyto i jiné události posledních dvou let ve mne zanechaly hluboké otisky, které mne donutily přehodnotit řadu stanovisek. Předně se musím opětovně vyjádřit k tzv. svatováclavské přilbě, zejména k původu jejího nánosku a obroučky.

Přilba zvaná svatováclavská je velmi známým a pozoruhodným předmětem, který je v Čechách uchováván již od raného středověku a který byl mnohokrát publikován (nejvýznamněji Hejdová 1964; Merhautová 1992Schránil 1934). Společně s kroužkovou zbrojí, pláštíkem a dalšími exponáty tvoří korunovační poklad, který v posledních tisíci letech sehrál symbolickou úlohu. Nedávné výzkumy prokázaly, že nejstarší části těchto artefaktů pocházejí z 10. století (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Přilba se dnes skládá ze zvonu, nánosku a obroučky a vykazuje četné, mnohdy nevkusné opravy, které svědčí o tom, že prošla složitým vývojem. Je evidentní, že ve své současné podobně zamýšlena jako příležitostně vystavovaný exponát. Zrevidujme si nyní důkladně, co o přilbě skutečně víme nebo předpokládáme.

svatovaclavkaStav svatováclavské přilby roku 1934. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII a XIV.

Jednokusový kónický zvon přilby, jehož ovál má při základně vnitřní rozměry 24,4 cm × 20,9 cm a obvod 70 cm, mohl být vyroben v českých zemích a vzhledem ke své dataci do 10. století mohl zažít dobu Václavova panování (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 179). Jedná se tak zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných kónických jednokusových přileb, jejíž nejbližší paralely lze hledat v České Republice a Polsku (Bernart 2010). Výška zvonu činí 16 cm, přičemž váha kompletní přilby je zhruba 1 kg. Předpoklad, že zvon přilby je mladšího data, se nepotvrdil. Materiál přilby je značně nehomogenní : na čele je použita tloušťka 1,6–1,9 mm, zatímco na bocích 0,6–1,9 mm (osobní diskuze s Milošem Bernartem). V místě, kde je dnes připevněn zdobený nánosek, se původně nacházel integrální nánosek, který byl odřezán a prostor kolem něj byl pod údery kladiva přizpůsoben novému nánosku. Podle Hejdové měla původní přilba před úpravou ochranu uší a krku, po které zbyly otvory v obvodu (Hejdová 1966; 1967; 1968), ale nová analýza si tyto vykládá jako pozůstatky po vycpávce (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014). Zvon vykazuje řadu oprav, které se ovšem vyhnuly specifické díře na týlu přilby, která může souviset s úderem zbraně, anebo mohla toto zdání nabuzovat. Více detailů k rozměrům a vysprávkám poskytuje Hejdová a Schránil (Hejdová 1964; Schránil 1934).

jednokusVýběr jednokusových přileb z České Republiky a Polska.
Zdroj: Bernart 2010.

Někdy po smrti sv. Václava, avšak zřejmě ještě v 10. století, se přilba dočkala modifikací, které souvisely s jejím povýšením na relikvii. Úpravu zřejmě inicioval kníže Boleslav II. († 999), který podporoval kult sv. Václava, či možná jeho žena kněžna Emma (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 181). Existenci modifikované přilby pravděpodobně reflektoval autor tzv. Kristiánovy legendy, datované do let 992–994, příběhem o setkání knížete Václava s kouřimským knížetem Radslavem, který odhodil zbraň poté, co spatřil na Václavově čele zářící podobu svatého kříže. Právě tímto křížem může tzv. Kristián, jako potenciální bratr Boleslava II. dobře obeznámený s dynastickými poměry Přemyslovců konce 10. století, odkazovat na zdobený nánosek přilby, který byl na přilbu nově instalován. Podle Merhautové mohla být přilba odhalena při zakládání pražského biskupství roku 973 (Merhautová 2000: 91).

Jedna z menších úprav, ke kterým došlo v běhu 10. století, se podepsala na spodním okraji zvonu přilby, kam byl přinýtovaný držák barmice, tvořený přehnutým stříbrným páskem. Z tohoto držáku se dnes dochovaly pouze fragmentární proužky na vnějším a vnitřním okraji. Tento typ držáku představuje velmi pracnou a vysoce funkční ochranu; do ohybu pásku jsou vysekány nebo vystříhány zářezy, do kterých se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto sofistikovanou metodu známe u nejméně deseti dalších raně středověkých přileb, u kterých je pásek vyroben ze železa, mosazi nebo pozlaceného bronzu (Vlasatý 2015a). Součástí svatovítského pokladu střeženého v Praze je kromě jiného i kroužková zbroj. Ke kroužkové zbroji přináleží tzv. pláštík, obdélníkový pruh pletiva, jehož horní část – „stojací límec“ o rozměru 50×7,5 cm – je lemována třemi řadami kroužků z téměř ryzího zlata (Schránil 1934). Na samotném vrcholu límce se nachází jedna řada železných kroužků, která navazuje na zlaté kroužky. Detailní rozbor potvrdil, že límec je složen ze stejných kroužků jako brň, ale odlišuje se od zbytku pláštíku. Badatelé (Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014: 180181) předpokládají, že límec mohl být ze všeho nejdříve stojacím límcem u kroužkové zbroje, ze které byl posléze sňat a byl využit jako závěs na přilbici, kde byl uchycen řadou železných kroužků, které navazují na zlaté lemování. Barmice byla z přilby sňata zřejmě za vlády Karla IV. a našla uplatnění jako základ pláštíku, ke kterému byla dopletena větší část do podoby, kterou vidíme dnes. Vzhledem k původní délce 7,5 cm a použití stříbrného držáku se zdá, že tato část přilby byla čistě dekorativní.

vaclav-limecDetail límce pláštíku se zlatým lemováním.
Zdroj: Bernart 2010: obr. 37.

Další zásah, který zřejmě proběhl současně s výše uvedenou změnou, byla instalace nánosku a obroučky. U tohoto bodu se zastavíme déle, protože nánosku se v minulosti věnovala celá řada badatelů a spousta názorů, jak se pokusím ukázat, byla zcela zavádějící a pramenila z neznalosti širších souvislostí. Nánosek má křížový tvar o výšce 14,7 cm, šířce 18,5 cm a tloušťce až 5 mm. Na třech svých koncích je uchycen velkými železnými nýty. Očnice jsou na horních okrajích lalokovitě vykrajovány a zvýrazňují obočí. Vlastní nánosek svou délkou 6,3 cm a šířkou 3,3 cm kopíruje nos. Z profilu se nánosek jeví jako prohnutý, což je podle Miloše Bernarta způsobeno pádem na spodní hranu nánosku. Uprostřed spodního okraje ochrany nosu vybíhá krátký trn neznámé funkce, dříve mohl být teoreticky rozšířen v háček, který můžeme vidět na typologicky podobné přilbě z Olomouci a který mohl být určen k zavěšení barmice chránící obličej. Křížovitý tvar nánosku má nejbližší analogii v nánosku z přilby z bosenské Trnčiny, která je datována do 10.–11. století (D’Amato 2015: 67, Pl. 5) a která je druhým exemplářem přilby s jednokusovým zvonem a dodatečným nánoskem. Spodní okraj zvonu svatováclavské přilby byl kolem dokola olemován obroučkou, která překrývala stříbrný držák barmice a která ústila pod nánoskem. Byla uchycena řadou nýtů a dvěma velkými nýty nánosku; nýty držící obroučku byly na vnitřní straně zajištěny měděnými podložkami. Do dnešního dne se zachovaly zhruba tři čtvrtiny této obroučky, která se v minulosti zřejmě rozbila natolik, že bylo nutné ji přichytit výspravkami. Dekorativní obroučky přileb jsou nepříliš běžným rysem, který známe především z východní Evropy. Nejbližší analogii obroučky tvoří zřejmě ozdoba přilby z ukrajinské Nemie, která je datovaná do 11. století (Kirpičnikov 1971: Tabl. IX).

svatovaclavska_prilbaSchématická rekonstrukce přilby kolem roku 1000.
Převzato ze stránek Českého rozhlasu.

Povrch nánosku a obroučky je zdobený metodou overlay neboli enkrustace, což je metoda užívající nasekání podkladového materiálu v několika směrech, do něhož je posléze vtepáván dražší kov (Fuglesang 1980: 125–126; Moilanen 2015: 276–277). V případě nánosku je podklad nadrážkován ve třech směrech; tento fakt je dobře patrný na rentgenových snímcích a na některých místech i prostým okem. Obroučka je s největší pravděpodobností zdobena stejným způsobem. Použitým vtepávaným materiálem byl stříbrný drát nebo plát. Analýza potvrdila také stopy mědi, zlata, olova a zinku v korozi, nikoli však ve výzdobě (osobní diskuze s Milošem Bernartem). Podle Vegarda Vikeho je použitým materiálem dochované dekorace stříbrný drát, který byl mechanicky zaklíněn do zářezů, a vypadané výplně obrysů mohl tvořit drát ze slitiny mědi. Podle Miloše Bernarta, Petra Floriánka a Jeffa Pringleho byly vypadané výplně původně vylity niellem, které postupem času vypadalo. Nejbližšími analogickými přilbami, které měly masky zdobené metodou overlay, pocházejí z gotlandského Lokrume a ukrajinského Kyjeva (Vlasatý 2015b; Vlasatý 2018). Fragment přilby z Lokrume je navíc dekorován stejnými motivy, jako obroučka svatováclavské přilby. Metoda aplikující overlay se běžně objevuje na zbraních a jezdeckém vybavení zhruba od roku 950 do počátku 12. století v Anglii a ve Skandinávii, odkud se tato metoda mohla šířit do okolních zemí spolu s motivy touto metodou dosahovaných. Stejně jako v případě nově objeveného meče z Lázní Toušeň, je extrémně složité stanovit místo původu, protože šíření módy zahrnovalo i proces výroby, nejen finální výrobky. Metoda overlay nám tedy pouze naznačuje, že tu máme co dělat s předmětem, který s největší pravděpodobností pochází ze severní nebo východní Evropy.

Wenceslas_noseguard-ChristDetail nánosku svatováclavské přilby.
Zdroj: Vegard Vike.

Věřím však, že motivy, kterými je touto metodou dosaženo na nánosku, nám mohou pomoci blíže lokalizovat místo výroby. K nelibosti všech, kteří by v postavě umístěné na nánosku chtěli vidět severského boha Óðina (např. Merhautová 1992; Merhautová 2000; Sommer 2001: 32), je nutné s konečnou platností tuto myšlenku zavrhnout. Jedná se rané vyobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (jak tvrdili Benda, Hejdová a Schránil), které má v evropském prostoru řadu paralel až do 12. století (Fuglesang 1981; Staecker 1999). Jeho funkce na nánosku je snadno čitelná – má reprezentovat křesťanského nositele, znázorňovat formuli Kristova vykoupení a jeho druhý příchod, vzbuzovat úžas a děs nepřátel. Jestliže Merhautová (2000: 91) píše, že „ukřižovaný Kristus nebyl a jako vítěz nad smrtí ani nemohl být zobrazován holohlavý, ani s podobně řvoucími ústy a s rozježeným knírem (…)“, pak to svědčí o zásadní neznalosti archeologického materiálu, který si nyní musíme ukázat na příkladu nálezů křížků, dřevorytů i militárií.

jellingRaná vyobrazení Krista skandinávského původu. Větší rozlišení zde.
Kámen z Jellingu, odlitek z Haithabu, dřevěná figura z jellinské mohyly, křížek z hrobu 660 v Birce.

krizkyVyobrazení Krista ze severní a západní Evropy v období 9.–12. století.
Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999: Abb. 59, 61, 68, 79; Kat. Nr. 14, 43, 46, 49, 51a, 53a, 54, 60, 65, 74, 81, 86, 100, 116a.

jezis_mecePostavy interpretované jako Ježíš na hlavicích mečů z 11. století.
Meče z Pady (Estonsko) a Ålu (Norsko). Zdroj: Ebert 1914: 121 a katalog Unimus.no.

Rozeberme si nyní jednotlivé části dekorace nánosku. Nejvíce pozornosti bylo věnováno hlavě postavy, která – ačkoli není dobře dochována – má dvě vytřeštěné oči, otevřená ústa se čnícími zuby, husté vousy rozvětvené do několika pramenů a korunu neurčitelného tvaru. Tyto rysy byly v minulosti považovány za důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Všechny z nich však můžeme najít v raném křesťanském umění západní, střední, severní a východní Evropy 9.–12. století. Nejbližší podobnost vykazuje obličej Ukřižovaného z kříže nalezeného ve Stora Uppakrå ve Švédsku (11. století; Staecker 1999: Kat. Nr. 51). Rovněž z 11. století pochází meč nalezený v norském Ålu (C36640), který má na hlavici znázorněného Krista s vyceněnými zuby, vousy, vytřeštěným pohledem a trojcípou korunou na hlavě (diskuze s Vegardem Vikem). Pokud bychom se pokusili naznačit podobu koruny, pak můžeme poukázat na analogie, u kterých se nad hlavou Ukřižovaného nacházejí kříže, kosočtverce s motivy kříže, ruka Boží, svatozáře či čapky, přičemž tvarově nejpodobnější se zdá být kosočtverec s motivem kříže nebo ruka Boží. Naznačené rysy náleží Bohu hněvivému, ze kterého je třeba mít bázeň, což je příznačné pro období do roku 1000, kdy byla křesťanská Evropa sužována nájezdy. Ježíš Kristus byl v nově christianizovaných zemích zprvu počítán za jednoho z pantheonu (Bednaříková 2009: 94), a svoji pozici si musel vydobýt ukázkou síly, nikoli smířlivými a pokornými gesty.

hlavaHlavy Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století. Větší rozlišení zde.
Zdroj: Staecker 1999.

Také paže, které jsou ovinuty dvěma páry náramkům podobným kruhů, byly v minulosti považovány jako důvod, proč postavu nebylo možné akceptovat jako ukřižovaného Ježíše Krista. Dobová ikonografie je však v přímém rozporu – naopak se zdá, že raná vyobrazení Ježíše Krista velmi často vyobrazují Ježíše přivázaného, nejen přibitého na kříž (Fuglesang 1981). Kruhy tak reprezentují smyčky poutající ruce anebo nařasené rukávy tuniky, které má postava na sobě. Pozice rukou s palci orientovanými vzhůru je pak rys neoddiskutovatelně spjatý právě s Ježíšem na kříži. Z rentgenového snímku a detailních fotografiích se navíc zdá, že se na dlaních pod palci mohla nacházet stigmata nebo hřeby. Paže se zdají být zlomené, k čemuž nacházíme nejbližší analogie na krucifixu z maďarského Peceszentmártonu (12. století; Jakab 2006).

rukaRuce Ukřižovaného v evropském a tureckém umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a kámen z Jellingu.

Tělo postavy na nánosku se zdá být oděno do tuniky nebo suknice, která je přepásaná v oblasti pasu velkým poutajícím opaskem nebo smyčkou. Suknice je zdobena protilehlými čarami, které tvoří motiv rybí kosti. Rovněž k těmto detailům můžeme najít řadu paralel v dobové ikonografii, zejména svázaný pás je v severském umění rozšířený. Co se týče nohou, jejich dekorace je prakticky vypadaná, takže je není možné rekonstruovat; je však evidentní, že směřovaly od sebe, což je netypický rys.

hrud-pasTělo Ukřižovaného v evropském umění, 9.–12. století.
Větší rozlišení zde. Zdroj: Staecker 1999 a nálezy z Jellingu.

Nad korunou ukřižované postavy se nachází neúplně zachovalý pletencový ornament, který vyplňuje plochu zužujícího se nánosku. Tento motiv nápadně připomíná výplňové propletence, jež se vyskytují na záštitách mečů typů L, R, S, T (Petersen 1919) a na tulejkách kopí (viz např. Fuglesang 1980). Proplence z mečů, které mají své těžiště v 2. polovině 10. století, jsou bližší analogií, zatímco dekorace na kopí, která se rozvíjí do komplikovanějších forem zařaditelných do stylu Ringerike, lze zařadit do konce 10. až třetí čtvrtiny 11. století (Fuglesang 1980: 18; Wilson – Klindt-Jensen 1966: 146).

strelka
Pletencový ornament na zbraních ze Skandinávie a Estonska, 10.–11. století.
Zdroj: Jets 2012: Fig. 1 a katalog Unimus.no.

Nad pažemi a vedle nich se nacházejí jednoduché trojcípé ornamenty a propletené smyčky. Jejich pozice je vůči nánosku symetrická. Zdá se, že tento dekor měl jednoduše vyplnit prázdný prostor, který by jinak vznikl. Jako analogii trojcípých ozdob můžeme jmenovat trikvetry z jellinského kamene, umístěné nad pažemi a vedle obličeje u Ukřižovaného. Paralely pokračují: trojcípé ornamenty nalezneme nad pažemi postavy na hlavici meče z Pady a vedle obličeje na hlavici meče z Ålu lze spatřit dva křížky. Smyčky, které se nacházejí mezi dlaněmi a velkými nýty na koncích očnic, mají analogii ve vlnovkách, které jsou umístěné pod rukama Ukřižovaného na křížku ze švédského Gullunge (přelom 11.-12. století) a finského Halikka (12. století). V případě křížku z Hallika mohou vlnovky znázorňovat například mraky nebo vzdušné proudy, neboť prostor nad hlavou postavy je vyplněn nebeskými tělesy (Měsíc a Slunce) a celá kompozice může znázorňovat Ježíše jako pána nebes. Některé křížky byzantské tradice vyobrazují vedle rukou Ukřižovaného okřídlené anděly. V jiných případech je prostor pod rukama postavy vyplněn texty nebo hlavami postav, a tak nelze vyloučit, že by ornament mohl mít podobný apotropaický význam.

vlnovka
Jednoduchý ornament : svatováclavská přilba, Gullunge, Halikko.
Zdroj: Staecker 1999: Kat. Nr. 112, Abb. 96.

Dekoraci obroučky můžeme zhodnotit jako typický pletencový ornament stylu Borre, který má bohaté analogie v zemích, které měly co do činění se skandinávským vlivem, tedy zhruba v prostoru od Velké Británie po Rusko. Ve Skandinávii je styl Borre datován do období od 1. poloviny 9. století do 2. poloviny 10. století. V Polsku, kde se styl Borre ujal a zdomácněl, se ho užívalo k dekorování ještě v průběhu 11. století (Jaworski et al. 2013: 302). Ornament tohoto druhu můžeme spatřit jak na fragmentu přilby z Lokrume, tak na četných mečích typu R a S a zřejmě bychom jej nalezli i na dalších militáriích. Propletené smyčky, avšak jiného tvaru, lze spatřit i na obroučce přilby z ukrajinské Nemie.

Emblems_1-5
Pletencová ornamentika užitá na mečích typu R a S ze severní, střední a východní Evropy.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

obrouckaObroučky svatováclavské přilby a přilby z Nemie.
Zdroj: Schránil 1934: Tab. XIII; Kirpičnikov 1971: Tab. IX.

Pokud bychom měli navrhnout místo výroby těchto dekorovaných komponentů, Skandinávie, a to zejména ostrov Gotland, se rozhodně jeví jako nejpravděpodobnější (Schránil 1934Benda 1972; Merhautová 2000Bravermannová 2012; Bernart – Bravermanová – Ledvina 2014), nicméně možností je více. Potenciálním kandidátem může být také území Polska, Pobaltí, Finska, Ruska nebo Ukrajiny, nikoli však Porýní (Hejdová 1964196619671968). Do středu Evropy se mohly dostat polskou cestou, která byla do 70. let 10. století otevřená dokořán díky svazku polského Měška s českou princeznou Doubravou, sestrou Boleslava II. Avšak ani pozdější import není vyloučen, protože jak ukazují Ethelredovy denáry, které byly v Čechách kopírovány a dodávány zpět do prostoru Baltského moře, cesta přes Polsko byla prostupná i v 80. a 90. letech 10. století (Lutovský – Petráň 2004: 95; Petráň 2006: 168).

Svatováclavská přilba je kompilát několika původně nesouvisejících dílů, který byl složen nejspíše na popud Boleslava II. za účelem podpoření kultu sv. Václava. V průběhu věků několikrát změnila svoji podobu a byla opakovaně opravována. Historická a kulturní hodnota tohoto exponátu je nevyčíslitelná. V současné době je přilba vystavena na Pražském hradě, kde se těší značné pozornosti z domova i zahraničí.

Svatováclavská přilba se zářícím nánoskem.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu.


Bibliografie

Bednaříková, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Křesťanstvo v časoch sv. Vojtěcha, Kraków, s. 85–103

Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, č. 2, s. 114–148.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bernart, Miloš  Bravermanová, Milena  Ledvina, Petr (2014). Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské. In: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122, č. 3, s. 179182.

Bravermanová, Milena (2012). The so-called armour of St. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia, VIII, Kraków – Rzeszów – Sanok 2011, s. 213–220.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok, s. 27–157.

Ebert, Max (1914). Zu den Beziehungen der Ostseeprovinzen mit Skandinavien in der ersten Hälfte des 11. Jahrhunderts. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte : Arbeiten der Baltischen vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, s. 117–139.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Fuglesang, Signe Horn (1981). Crucifixion iconography in Viking Scandinavia. In: Hans Bekker-Nielsen – Peter Foote – Olaf Olsen (eds.). Proceedings of the Eighth Viking Congress. Århus 24-31 August 1977, Odense, s. 73–94.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, č. 1–2, s. 1–106.

Hejdová Dagmar (1966). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (1. Teil). In: Waffen und Kostümkunde 8/2, s. 95–110.

Hejdová Dagmar (1967). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung). In: Waffen und Kostümkunde 9/1, s. 28–54.

Hejdová Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen und Kostümkunde 10/1, s. 15–30.

Jakab, Attila (2006). Bronzkorpuszok a nyíregyházi Jósa András Múzeum gyűjteményében (Bronze crucifixes in the collection of the Jósa András Musem). In: JAMÉ 48, s. 261–280.

Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrow Tumski) in Wroclaw. In: Scandinavian culture in medieval Poland, Wroclaw, s. 279–314

Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk (2004). Slavníkovci, Praha.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Merhautová, Anežka. (1992) Der St. Wenzelshelm. In: Umění 40, č. 3, s. 169–179.

Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha: 85–92.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petráň, Zdeněk (2006). České mincovnictví 10. století. In: České země v raném středověku, Praha, s. 161–174.

Schránil, Josef (1934). O zbroji sv. Václava. In: Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. I – Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha, s. 159172.

Sommer, Petr (2001). Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-zbirky/

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-lokrume/

Vlasatý, Tomáš (2018). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2018-09-08]. Dostupné z:  http://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/

Wilson, David M. – Klindt-Jensen, Ole (1966). Viking Art, London.

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Další fragment přilby z Birky?

Po sepsání článku o možných fragmentech východní přilby z Birky (“Fragmenty přilby z Birky?“) mne můj ruský přítel Pavel Voronin upozornil na další podezřelý fragment, který byl nalezen v oblasti tzv. Posádky (Garrison/Garnison; Bj 596). Pavel mi také poskytl své vlastní fotky, které pořídil ve Státním historickém muzeu (SHM) ve Stockholmu. To bylo téměř vše, co jsem byl schopen vyzvědět – Pavel si není vědom žádné literatury, která by se fragmentem zabývala, není mu známo katalogové číslo ani rok objevu či přesná pozice nálezu. V internetovém katalogu Státního historického muzea se tento předmět nachází pod katalogovým číslem 449257 (Bj 596: 46) a byl přidán do databáze Ny Björnem Gustafssonem 14. 11. 2006.

Fotky a popis

 

S vědomím toho, že předměty nelze popisovat na základě fotek, se pustíme do povrchního popisu, který však nemusí odpovídat realitě. Předmět, který je označen za “okrajové kování”, je vyrobený z “pozlaceného bronzu”. Na zadní straně předmětu si můžeme povšimnout měděnky.

Kvůli pokroucení nelze přesně určit jeho rozměry; délka se pohybuje kolem 90 mm a šířka kolem 13 mm (zuby nepočítaje). Ze spodního okraje vybíhá 13 patrných kolmých zubů o délce cca 5 mm a šířce 3 mm. Výřezy mezi zuby si udržují pravidelné rozestupy 3 mm. U horního okraje levé poloviny fragmentu se nachází nýtový otvor o průměru 3–4 mm. Boční strany fragmentu svědčí o násilném odtržení.

Fragment má zjevně vlnkovaný profil. Pozlacení se zachovalo v drážkách a nabízí se otázka, zda byla pozlacena celá čelní strana či nikoli. Zlacení zasahuje až na zuby. Vrcholky vlnek nemusely být pozlacené, ale stejně tak mohly být sedřeny a zbaveny pozlacení. Zdobení dnes každopádně působí dojmem tří zlatých pruhů.

Fragment přilby?

Další fotografie fragmentu. Převzato z katalogu Státního historického muzea (SHM), Ny Björn Gustafsson SHMM

Jakmile jsem spatřil fotky předmětu, okamžitě mě napadlo, že může jít o fragment přilby, konkrétně závěsu barmice. Takový nález by v kontextu síně válečníků jistě dával smysl. Ostatně, již dříve jsem referoval o dalších fragmentech přilby, které se nalezly na témže místě. S těmito fragmenty má diskutovaný předmět několik podobností – v obou případech jde o pozlacené bronzové pásky a nápadné jsou podobně široké nýtové otvory, které jsou rozmístěné daleko od sebe. Všechny předměty vykazují poškození bočních stran a naznačují odtržení. Přesto pokládám za nepravděpodobné, že by diskutovaný fragment pocházel z téže přilby, jako dříve popsané fragmenty. Domnívám se tak na základě různých konstrukčních rysů – dřívější fragmenty (šířka 1,9 cm) představují lemující pás na spodním okraji přilby, zatímco zde diskutovaný fragment (šírka cca 1,3 cm) mohl sloužit jako závěs barmice, který byl nanýtovaný na spodní okraj přilby. V tom případě se oba typy pásů musely překrývat, což vzhledem k jejich nákladnosti není pravděpodobné. Dřívější nálezy navíc nemají známky po nýtech na spodním okraji. Jedinou možností, jak by oba pásy mohly být na stejné přilbě, je ta, že by byly nanýtovány na přilbu samostatně a nepřekrývaly se. Podobný systém lze najít na přilbě z ukrajinské Nemie, na které je ozdobný pásek nanýtovaný nad závěsem barmice, který je však reprezentován otvory do zvonu přilby. Kombinaci obou typů fragmentů pokládám za nepravděpodobnou a jako pravděpodobnější se mi jeví možnost, že fragmenty pocházejí z různých přileb.

Přilby doby vikinské
Člověk by si mohl pokládat otázku, stojí-li za to zabývat se tisíc let starým a pokrouceným fragmentem, který může pocházet z přilby. Je potřeba připomenout, že je známo velmi málo archeologicky doložených přileb, které byly vyrobeny nebo se nalezly ve vikinské Skandinávie. Vynecháme-li již zmíněné fragmenty z Birky, jde především fragmenty masek (Tjele, Lokrume, Kyjev, Svatováclavská přilba) a vyobrazení přileb. Jedinou kompletní ověřenou přilbu představuje přilba z Gjermundbu. Dále je známa rytina ze Sigtuny, která zpodobňuje mužskou hlavu s kónickou přilbicí. Zatím neověřeným nálezem zůstává přilba z anglické řeky Tees, která je nápadně podobná přilbě z Gjermundbu. Dále se na internetových aukcích objevují přilby, ale jejich pravost nelze ověřit. K podrobnějším datům doporučuji přečíst článek „Grafnir hjálmar“.

Komparativní materiál – závěs barmice
Z toho vyplývá, že ve Skandinávii známe metodu zavěšení barmice pouze u přilby z Gjermundbu, a proto je třeba zkoumat tuto problematiku ze širší perspektivy. Dochování a interpretace zařízení sloužící k uchycení barmice je obecně problematické. V mnoha případech se po obvodu spodního okraje nacházejí otvory bez pozůstatků barmice, a jelikož díry jsou poměrně daleko od sebe, vyvstává komplikace. Za takových okolností není ani jisté, že otvory sloužily k uchycení ochrany krku, protože stejně dobře mohly sloužit k přinýtování výplně přilby či řemínků. To je například problém přileb z polských nalezišť Lednice (Ostrów Lednicki) a Orchowa (Jeziora Orchowskie), již zmíněné Nemie, Olomouci nebo norského Gjermundbu. U těchto přileb nemůžeme s absolutní jistotou tvrdit, zda otvory:

  • nesloužily k přinýtování výplně přilby nebo řemínků.
  • nesloužily k uchycení kroužků, na kterých byla pověšena barmice.
  • nesloužily k uchycení koženého pásku na vnitřní straně přilby, na kterém byla pověšena barmice nebo jiná ochrana krku.
  • nesloužily k uchycení horizontálně nasměrovaných oček, kterými byl provlečen drát, na němž byla zavěšena barmice.

Spodní okraj přilby z Gjermundbu; detail metody uchycení ochrany krku. Převzato z portálu Unimus.no; autor fotky Leif Pedersen.

Při posuzování výše zmíněných přileb se nesmíme dopustit generalizace. Měli bychom brát každý nález samostatně a zohlednit vzdálenost otvorů od spodního okraje přilby a další faktory. U přilby z Gjermundbu se otvory nacházejí dost blízko spodnímu okraji a ve dvou z nich se stále nacházejí kroužky, a proto se domnívám, že za tyto kroužky mohla být pověšena barmice (viz také např. Vike 2000: 8), třebaže byly vysloveny názory, že otvory se nacházejí daleko od sebe (2 cm), a tak v nich byl uchycen spíše kožený závěs vyztužený kovovými pásky (Munksgaard 1984: 87).

Zde diskutovaný předmět však může představovat sofistikovanější metodu, kterou nacházíme na několika evropských přilbách. Tato metoda spočívá v nanýtování samostatného plného pásu, kterým je provlečen drát, na který je pověšena barmice. Kroužky z pásku vystupují skrze zářezy na jeho spodním okraji. Tato metoda je časově i finančně náročná, ale je velmi efektivní a zároveň vzhledná. Můžeme rozdělovat dva podtypy této metody:

  • Rekonstrukce závěsu barmice na přilbě z Coppergate. Převzato z Tweddle 1992: 1000, Fig. 462.

    podtyp A: základ závěsu barmice představuje přehnutý plech, do kterého se vysekají či vystříhají zářezy. Obě části plechu se přinýtují ke spodnímu okraji přilby (na její obvodový pás) a do zářezů se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto metodu lze nalézt na přilbě z Coppergate (široký 10,3 mm), přilbách ze Stromovky, přilbě z Gnězdova a také na některých přilbách z doby vendelské (Valsgärde 7, 8, Vendel 12 a dost možná také Vallentuny). Závěs přilby z Coppergate je vyrobený z mosazi (Tweddle 1992: 960–965, 999–1003, 1052–1053), zatímco závěsy vendelských přileb jsou bronzové (Arwidsson 1977: 23, Abb. 24; Arwidsson 1954: 24, Abb. 10) a špatně zachované závěsy přileb ze Stromovky a z Gnězdova 1 jsou železné (viz článek “Přilby typu Stromovka/Gnězdovo“).

  • Rekonstrukce závěsu barmice na nedávno objevené přilbě. Převzato z Kirpičnikov 2009: 35, Obr. 10.

    podtyp B: základ závěsu barmice je plech, jehož zuby jsou ohnuté dozadu a tvoří tunel, kterým je prostrčen drát, stejně jako u podtypu A. Tato metoda se objevuje u východních přileb černihovského a velkopolského typu od 2. pol. 10. století. Závěsy jsou vždy železné a nejčastěji postříbřené. To se například týká nedávno objevené přilby, o které referuje A. N. Kirpičnikov (Kirpičnikov 2009: 6–8) a která je uložena v galerii “Ruská komnata”. Její železný, postříbřený a rytinami ozdobený závěs barmice je široký 1,8 cm (Kirpičnikov 2009: 8).

metoda_1

Ilustrační náčrt metody plného pásu: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Detail nanýtovaných oček. Převzato z: Arwidsson 1942: 28, Abb. 20.

Na stejné metodě jako podtypy A a B fungují průvlaky, které se objevují u dalších přileb z vendelského období (Vendel 1 a Valsgärde 6). Skrze tyto bronzové průvlaky, které jsou nanýtovány na spodní okraj přilby, je provlečen drát se zavěšenou barmicí (Arwidsson 1942: 28–9, Abb. 20). Svým způsobem jde o jednodušší alternativu výše zmíněných metod, které využívají plnou ochranu zavěšovacího zařízení. Podobnou metodu ve formě jednoduchých oček nalezneme také u zadní strany lícnic přilby z Coppergate:

coppargate_zaves2

Převzato z Tweddle 1992: 999, Fig. 431.

Přilba z Kazazova, podtyp A.

Jestliže jsme výše zmínili horizontálně nasměrovaná očka, pak bychom se měli zmínit například o přilbách z Pécse, Kazazova nebo Gorzuch. Na těchto východních přilbách (a jak jsme naznačili výše, možná také u některých kónických přileb) se objevuje další jednodušší metoda závěsu přilby – jednoduchá očka z drátu (v ruské terminologii tzv. ouška), kterými je protažen drát se zavěšenou barmicí. Opět můžeme rozlišovat mezi dvěma podtypy:

  • podtyp A: očka se nacházejí na zvonu přilby (např. přilba z Pécse či Kazazova).
  • podtyp B: očka se nacházejí na pásku, který je nanýtován na okraj přilby (např. přilba z Gorzuch).

Metoda používající očka, která se na přilbách objevila někdy na přelomu 10. a 11. století, však má své nevýhody. Vytváří překážku na vnější straně přilby, která má být co nejhladší, a rána do této překážky může vést ke rozhození, zranění a zároveň poškození závěsného zařízení. Současně tato metoda nepůsobí tak vzhledně, jako dříve zmiňované plné závěsy nebo průvlaky.

metoda_2

Ilustrační náčrt metody horizontálních oček: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Pokud jde o fragment z Birky, mohl náležet k plným závěsům. Vzhledem k nekompletnosti však není možné určit, zda patřil k podtypu A nebo B. Sergej Kainov ze Státního historického muzea v Moskvě, s nímž jsem tento fragment konzultoval, mi sdělil, že s přihlédnutím k použitému materiálu (bronz) se domnívá, že fragment spíše náležel k podtypu A, ale přináležitost k podtypu B nelze vyloučit. Spojitost síně s východním kulturním okruhem byla potvrzena (Hedenstierna-Jonson 2006: 17–21), a tak se nabízejí obě možnosti. Detailní zkoumání závěsných zoubků, které jsou nyní narovnané či dokonce otočené na druhou stranu, by mohlo přinést odpověď na otázku, zda byl z fragmentu odtržen zadní/vnitřní díl (podtyp A), nebo fragment zadní/vnitřní díl pásu postrádal a zoubky byly jednoduše ohnuté (podtyp B).

Výpovědní hodnota fragmentu

Přestože nález by se mohl zdát bezvýznamný, v případě, že náležel k přilbě, by mohl mít vysokou výpovědní hodnotu. Tu se pokusím vyjádřit následovně:

  • V případě, že fragment představuje závěs přilby, obohacuje skandinávský materiál týkající se přileb, který se skládá především z masek a metodu závěsu naznačuje pouze v jednom případě (Gjermundbu, nepočítáme-li nepotvrzenou přilbu z Tees).
  • Fragment může prokazovat, že skandinávské přilby používaly efektivní zařízení k zavěšení barmice. Při rekonstrukci vikinských přileb se často přistupuje k metodě, která spočívá v navrtání velkého množství děr po obvodu. Barmice se poté jednoduše navleče. Srovnáním závěsných zařízení se ukazuje, že tento způsob nebyl používán, zřejmě proto, že vyžadoval značné úsilí. Plný závěs v porovnání vyžaduje zlomek nýtování, zpevňuje okraj přilby a poskytuje možnost zdobení.
  • Fragment připomíná, že přilby doby vikinské byly zdobené drahými kovy, jak se ukazuje i u ostatních fragmentů a v písemných pramenech. Kontext nálezu (síň) naznačuje bojový charakter, možná původní zdobená přilba tedy nemusela být pouhou maskou, nýbrž byla určena k boji, což dost možná souvisí s podobou fragmentu.
  • Jestliže bylo v článku o předchozích fragmentech řečeno, že zhruba 300 kroužků mohlo náležet k barmici (Ehlton 2003: 17), pak mohly náležet k tomuto fragmentu, stejně jako k předchozím fragmentům.

Poděkování

Rekonstrukce přilby z Černé mohyly poblíž Černihovu na Ukrajině, 2. polovina 10. století. Převzato z Kirpičnikov 2009: 63, Obr. 46.

V prvé řadě bych chtěl poděkovat Pavlu Voroninovi, který poskytl fotografie a umožnil tak vznik článku. Dále bych chtěl poděkovat Sergeji Kainovovi za četné konzultace nejen fragmentu z Birky, ale také komparativního materiálu. Dík patří také Romanu Královi a Richardu Grünfeldovi za konzultaci. Současně bych chtěl vyjádřit svůj vděk Janu Zbránkovi, který se ochotně pustil do ilustrací.

Literatura a internetové odkazy

ARWIDSSON, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.themailresearchsociety.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, Stockholm. Dostupné z: https://www.academia.edu/6845231/A_conical_bronze_boss_and_Hedebys_Eastern_connection.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, Sankt-Petěrburg. Dostupné z:
http://swordmaster.org/2011/06/13/rannesrednevekovye-zolochenye-shlemy.html.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992) (ed.). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

VIKE, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Přilby typu Stromovka/Gnězdovo, dostupné z: http://livinghistory.cz/node/421.

Přilby v raném středověku, dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/valka21.html.

Rekonstrukce kónické “normanské” přilby z jednoho kusu dle nálezu z Olomouce – 11.–12. st., dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/clanek20.html.

Franská výzbroj ve Skandinávii

Vikinské výpravy do oblasti Bretaně. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 315.

Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.

Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.

Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:

  1. v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená “Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují “valští jarlové“ (valska jarlir) či “valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: “Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
  2. označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
  3. ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.

Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje “cizokrajný“ ve smyslu “pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat “franský“/”bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.

 

Meče

Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): “[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.
  • Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): “Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
  • Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): “Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“

Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž “rýhování” možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.

Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu “Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):

Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,’ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.’ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘

Typlogie a chronologie jílců.

Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.

 

Kopí

Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku “O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.

V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená “kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená “franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje “západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.

 

Přilby

Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.

  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): “Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): “Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“

Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože fragmentární nálezy a vyobrazení naznačují, že se ve Skandinávii používaly již ve 2. pol. 10. století (viz zde, “Západní kónické helmy“), což musí souviset s rozmachem těchto přileb v 11. a 12. století (nálezy viz zde). Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).

Rekonstrukce dánského aristokrata kolem roku 970, reenactor Anders Kramer Vestergaard.

Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že “nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení “přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).

Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: “Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)

Vyobrazení kónických přileb (/čapek) ve Skandinávii: a) runový kámen z Ledbergu, b) rytina ze Sigtuny, c) soška z Rällinge, d) ušní lžička z Lundu. Převzato z: Tweddle 1992: 1131.

 

Brně

Brň z norského Gjermundbu, cca rok 970. Na zbroji se uplatňuje tradiční kontinentální metoda kombinace nýtovaných kroužků s vysekávanými kroužky.

Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: “Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.

Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).

 

Závěr

Vikinské výpravy do oblasti Franské říše. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 301.

Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.


Použité a doporučené zdroje

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.

BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.

COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.

HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.

HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.

PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.

SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.

TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.

WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.

Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.

Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.