Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Vápnatak 2017

Dva roky poté / Two years later

Nacházíme se pod hřebeny Nízkých Tater na pastvinách lemovaných lesy. Kolem táborového ohně se točí ženy připravující jídlo, zatímco někteří muži poměřují své síly v taflu, jiní zápasí a trénují zbraněmi, další se myjí v chladné, zurčící říčce, a ostatní se psem pročesávají okolí. Nezaujatý pozorovatel by mohl dojít k závěru, že se nachází u loveckého tábora. To je slovenský Vápnatak 2017.


We are situated on pasturelands under the forested ridge of the Low Tatras, Slovakia. Girls are preparing food by the campfire, while some men are competing in tafl, others are training and wrestling, washing themselves in a cold, gurgling drinkable rivulet and the rest of participants are hiking around with a dog. An observer could say that the camp looks like a hunting station. All of that is Vápnatak 2017.



Před dvěma roky jsme v článku „Vápnatak s Herjanem“ informovali o prvním ročníku maloformátové akce nazvané Vápnatak, kterou pořádá skupina Herjan každý červen na Slovensku a každý podzim v Čechách. Oproti festivalům, na které účastníci vozí většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický koncept zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, vyžaduje vybavení přenosné na vlastním hřbetu, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Loňského ročníku pořádaného na Slovensku jsem se bohužel této události nemohl účastnit, ale letošní ročník, který se konal 9.–11.6.2017 na tradičním místě v malebné Dolné Lehotě, jsem si nemohl nechat ujít.


Two years ago, we published the article called „Vápnatak with Herjan“. It describes the first small-scaled event organized by the group Herjan that is called Vápnatak and that is organized each June (Slovakia) and each autumn (Czech Republic). The difference between Vápnatak and other events lies in the minimalistic concept – people are supposed to carry all their stuff on their backs and the event is not only about drinking and fighting. Every Vápnatak is a challenge for the skills and is a special and surprising teambuilding in a way. Thanks to the fact it takes part in some distant places, the participant can explore the nature. The last year, I could not participate, as I attended The Viking Way in Norway, but this year’s event, organized in a beautiful village of Dolná Lehota as always, was a must-visit occasion.





Letošní ročník ukázal přinejmenším tři pozitivní změny oproti předchozímu ročníku. První spatřuji v účasti více skupin – akce se zúčastnilo 14 lidí a jeden pes ze skupin Herjan a Slavibor. Druhý rozdíl spočívá ve stále se stupňujících kostýmových standardech – tento rok byla použita nová pravidla. Názorným příkladem může být také to, na rozdíl od Vápnataku 2015, kdy jsme měli k dispozici pouze jeden ostrý oštěp, se počet ostrých zbraní v tomto roce zmnohonásobil. Jelikož jsme nedaleko tábora našli čerstvou medvědí stopu, zásoba opravdových zbraní nám rozhodně dodala kuráže. Reálné nebezpečí je přitom naprosto unikátní a nelze jinde zažít. Za třetí změnu považuji širší spektrum aktivit, mezi které mimo vaření můžeme zahrnout noční hlídku, krátké putování s následnou zastávkou a přípravou jídla, komplexní tréninky zahrnující zápas, boj mečem/sekerou a štítem, kopím, vrhání oštěpu na štít a liniové střety, koupání v chladné vodě, návštěva místních bačů, stříhání vlasů dobovými nůžkami, výroba topůrka, hraní deskových her, vyprávění a zpěv a další.


Compared to the last Slovakian Vápnatak I participated, there were at least three positive changes. Firstly, there were more people from more groups – fourteen individuals and a dog from two groups, Herjan and Slavibor. Secondly, costume rules are still more and more strict every year; a new set of rules was used this year. As an example of the change, it can be mentioned that in 2015, we had just one sharp javelin, while now, the number of sharp weapon was multiplied. Since there are bears and wolves in the vicinity of the camp, their traces can be easily seen by the rivulet and locals speak about their attacks on sheep, weapons are useful tools for protection and morale boost. Thirdly, the scale of activities is much wider. This year, it consisted of nightwatching, hiking and cooking, training with all kind of weapons, wrestling, throwing a javelin into a shield for some interesting results, taking a bath, visiting of local shepherds, cutting hair with period shears, making an axe shaft, playing board games, storytelling, singing and others.





Stejně jako kdekoli jinde, i u Vápnataku existují možnosti k vylepšení. Akce vznikla jako soukromá oddechová událost skupiny Herjan, ale vzhledem k většímu počtu účastníků a paletě zmíněných aktivit se domnívám, že v příštím roce by hlavní den – tedy sobota – mohl být lépe organizovaný, například formou přednášek a jiných kolektivních činností. Pokud Vápnatak v příštích letech navštíví cizinci, bude tato potřeba o to intenzivnější. Skvěle by se vyjímaly také body programu výlučně pro ženy. Aby se udržela kvalita akce, je potřeba neustále připomínat, zejména nováčkům a novým účastníkům, že nedobové předměty – zpravidla obaly, cigarety a podobně – musí být skryté a v nejlepším případě se nemají vůbec vyskytovat. Během nočního veselí osobně preferuji lidové písně, vyprávění o dalekých cestách a hru na hudební nástroje, než-li zpěv moderních písní.


No matter what is the quality of the event, there is always space for improvement. The event was created as a private relaxing occassion of the group Herjan, but now, due to the bigger number of participants and wider scale of activities, I personally think that the main day (Saturday) should be organized more wisely and divided into team activities. There should also be some presentations, lectures and schedule for women. In order to keep the event progressive enough, it is needed to repeat that the modern stuff – mainly bottles or cigarettes – should be hidden, or better, should not occur at all. During the night, I personally refer folk song, storytelling and historical instruments, rather than modern songs.




Přes tyto komentáře je potřeba říci, že kostýmová úroveň, společně s absencí diváků, aktivitami a prostředím činí z Vápnataku nejkvalitnější slovenskou raně středověkou akci, kterou vřele doporučuji všem, kteří mají rádi historii, dobrou společnost a přírodu. V případě, že se budete chtít příštího ročníku zúčastnit, neváhejte spolek Herjan zkontaktovat. Tímto děkuji za možnost zúčastnit se a použít fotografie.


Still, the level of costumes, the absence of the public, activities and the nature make Vápnatak the most authentic Early Medieval event in Slovakia. It is highly recommended to all enthusiast who love the past, good society and nature. In case you liked the article or you would like to participate, please, contact the group Herjan. Finally, I am very glad for the chance to participate and to use photos in this summary.

Vápnatak s Herjanem

vapnatak_1Minulý víkend, 26.–28. června 2015, jsem se zúčastnil soukromé akce Vápnatak, kterou pořádala skupina Herjan ve vsi Dolná Lehota na okraji Nízkých Tater. S celkovým počtem šesti účastníků (přičemž jeden z nich odjel v jejím průběhu) se jednalo spíše o komorní akci, a přestože by bylo zavádějící označit ji za dobovou či living history, myslím, že přinesla všem zúčastněným cenné poznatky, o kterých bych zde rád pohovořil.

Myšlenka podobné akce – pobytu v kostýmech na zajímavém místě – není u Herjanu nijak nová. Obdobnou soukromou akci pořádal Herjan ve spolupráci s Marobudem již před rokem. Následně se v zimě konal pobyt na hradišti Bojná. Všechny tyto akce lze definovat jako víkendová setkání omezeného množství lidí. Nejedná se primárně o bojová setkání; cílem akce je získat zážitek z pobytu v zajímavém prostředí spojený s nejrůznějšími dobovými aktivitami (včetně boje, her apod).

Před rokem jsem navrhl pojmenovat tuto akci jako Vápnatak. Ve staroseverštině vápnatak označuje kolektivní projev souhlasu za pomoci zbraní (např. jejich pozdvižením, bušením či máváním). Doslova toto slovo znamená „braní / chápání se / svírání zbraní“, což se ukázalo být poměrně trefným označením, protože místní nám sdělili, že v okolí byla opakovaně spatřena medvědice s mláďaty. Kromě medvědů se v lokalitě vyskytují také vlci. Tento fakt měl ohromný vliv na naši morálku. Kromě všudypřítomných narážek na medvědí tématiku jsme se pokoušeli být stále ve střehu (byť jsme v noci nedrželi hlídky) a neustále s sebou nosit naši jedinou ostrou zbraň – křivý oštěp. Rázem jsme si uvědomili, že dobový člověk musel být vybaven několika ostrými zbraněmi, což názorně ilustrují některé písemné prameny:

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc bude třeba člověku při putování kopí.
(Výroky Vysokého, strofa 38)

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.
(Ibn Fadlan: Risala, § 81)

vapnatak_3V tomto spatřuji jeden z největších kostýmových nedostatků, můj kostým nevyjímaje. Zatímco dříve byli muži vybaveni zbraněmi, kterými mohli chránit své životy a svou čest, dnešní reenactoři nejsou na historických festivalech ohroženi, takže nemají potřebu u sebe nosit zbraně.

S tím souvisí i fakt, se kterým jsem pravidelně konfrontován po celou dobu své „reenactorské kariéry“, a sice, že je složité adaptovat kostýmy a vybavení na podmínky jednotlivých akcí. Vápnatak probíhal na zvlněné pastvině lemované terénovitými lesy. Do tohoto prostředí se, stejně jako do jakéhokoli jiného polního ležení, hodí pracovní, jednodušší oděv. Jakýkoli barvený, bohatší oděv se hodí spíše pro reprezentativní situace, spojené zejména se síněmi.

 

Totéž platí pro přístřešky. K převozu těžkých dřevěných konstrukcí by bylo zapotřebí povozu či lodě, a i v takovém případě by bylo možné převézt pouze omezené množství stanů. Proto se nám osvědčily jednoduché plachty podepřené kůly, které je možné vyrobit přímo na místě. Naše skupiny (Herjan a Marobud) dlouhodobě zastávají stanovisko, že veškeré vybavení by mělo být přenosné v rukou či na lidském hřbetu – teprve v takovém případě je stanování či pochodování uvěřitelné.

vapnatak_herjan

Opět se mi potvrdilo, že nelze pochopit určitou dějinnou dobu, aniž by si člověk na vlastní kůži vyzkoušel pobyt v přírodě se základními znalostmi a základním dobovým vybavením. Oproti festivalům, na kterých reenactoři mají většinu svého vybavení a jde spíše o přehlídku spojenou s pitkou a bitvou, je tento minimalistický styl akcí zajímavý tím, že každá výprava je jedinečná, může neustále překvapovat a posouvat hranice možností a povětšinou probíhá v odlehlých místech, takže účastníkům dovoluje poznat přírodní zajímavosti. Zároveň zkouší znalosti účastníků, stmeluje je a zdokonaluje jejich kooperaci. Proto se domnívám, že tento spíše opomíjený typ soukromých akcí je budoucností kvalitního reenactmentu, na rozdíl od festivalů, které se řídí podle stále stejného scénáře a které přes fakt, že by měly vést k výměně znalostí a zkušeností, často umožňují vznik jinak nepoužitelného vybavení (či kombinací předmětů).

Pokud jde o Vápnatak, naplno jsem si jej užil. Proto bych rád poděkoval Herjanu za pozvání, přijetí a pohoštění. Dílčí dík patří také místním bačům, kteří mne až zaskočili svou pohostinností. Mimořádný dík patří Natálii Barboriakové za fotky, které dokumentují náš pobyt.

vapnatak_2

Bývanie na Bojnej

aneb cesta na Slovensko a zase zpátky

Autor fotky: Jozef Stankovský

Vždycky jsem zastával názor, že chceme-li pochopit ducha a mentalitu jisté dějinné doby, je třeba se podívat do dobových obydlí a pokusit se v nich žít. A při reenactmentu toto platí dvojnásob; drtivá většina historických akcí se odehrává v polním ležení, které ovšem osekává dobový život. Mnoho skupin se toto snaží vyvažovat tím, že si do prostředí polního ležení přinesou domácí vybavení (postele, truhly) a snaží se věnovat řemeslům. Nic však nemůže být tak názorné, jako život v domě se všemi jeho slastmi a strastmi (názornost je přesně ten důvod, proč se staví skanzeny). Narážíme tu na problém, že dobových obydlí je v našem prostředí málo. Na druhou stranu jsou zde i takové skanzeny, jejichž provozovatelé jsou vstřícní a rádi budovy zapůjčí.

Za svou “kariéru” jsem pobýval v několika více či méně povedených rekonstrukcích domů, ale zkušenost z minulého víkendu ve mně zanechaly zřejmě nejhlubší otisk. Ve zkratce – slovenská skupina Herjan, která rekonstruuje život ve švédské Birce, mě pozvala na soukromou akci na hradišti Bojná, kde se nacházejí dva zrekonstruované domy. S prostředím jsem byl poměrně dobře seznámen, protože jsem Bojnou již dvakrát navštívil. Lokalita Bojná I – Valy je datována do 8. – 9. století a byla významným centrem Nitranského knížectví a Velké Moravy. Pozvání jsem po kratším zvažování přijal a ráno 26. prosince 2014 jsem se vydal na cestu. Vzal jsem s sebou prakticky všechno své historické oblečení, kožešiny a deky.

Domy na hradišti Bojná. Autor fotky: Daniela Matejovičová.

Asi by bylo zbytečné popisovat mou cestu v detailech, mohu nicméně konstatovat, že do Bojné se špatně cestuje, nevlastníte-li povoz. Proto jsem byl nucen jet kombinací vlak-autobus (s přestupem v Piešťanech nebo Topoľčanech). Po 11 hodinách cestování jsem se ocitl v Bojné, kde na mě již čekali členové Herjanu. Pěší cestu z centra obce na hradiště nedoporučuji (určitě ne s plnou polní), protože jde o 6 km náročným terénem. Přestože lze autem (a to i osobním) zajet až na samotné hradiště, člověk se nemůže zbavit dojmu, že se vzdálil civilizaci a začne si uvědomovat svoji osamělost a bezmocnost. Jediné, co mohlo lesu, neprostupné tmě a zimě vzdorovat, byla odhodlanost šestice lidí, která hodovala a zpívala u ohně. Jakmile jsem se převlékl do kostýmu, ihned se mi vybavila scéna z Písně o Hamðim, ve které se popisuje kontrast nehostinné přírody a bujaré oslavy v síni:

Stočili koně               na zhoubnou stezku,
sestřence spatřili      se stromu viset,
houpat se s větve      v chladném větru.
Havrani kolem          hladoví krákali.
Nevábilo místo         k odpočinku.

Hluk byl v síni,           pili hrdinové,
neslyšela družina      dusot koní,
až strážce z hradby   zatroubil v roh.
(Píseň o Hamðim, strofa 18-19. Přel. Heger)

Autor fotky: Jozef Stankovský

Snažili jsme se dodržovat zákaz plastů, a přestože jsme měli k dispozici dva domy, nikdy se nám nepodařilo vymýtit moderní vymoženosti. Kupříkladu jídlo a pivo se uchovává velice špatně, i když jsme disponovali truhlou a soudkem. Spánek jsme však řešili co možná nejdobověji – pouze kožešiny a vlněné deky, žádné spacáky.

Nejdřív se pokusím popsat náš harmonogram a následně okomentuji náš pobyt. Celkově jsme podle plánu zůstali na místě tři noci, od pátku do pondělí. Během nocí se držely hlídky, které přikládaly a dohlížely na oheň; měli jsme jistou obavu, protože nedávno vyhořelo stavení v archeoskanzenu Modrá. První, páteční noc jsme slavili a hráli na hudební nástroje (píšťala, buben, brumle). V sobotu se uvařila polévka a velkou část dne se štípalo dříví, aby byla zásoba na zbytek pobytu. Ve volné chvíli jsme se bavili bojem. Sobotu večer jsme byli pozváni dolů do vsi na koncert uskupení Magna Mysteria, do archeologického muzea a na večeři. Po návratu na hradiště pokračovalo hodování až do pozdních nočních hodin, kdy začalo sněžit (do rána napadalo cca 10 cm sněhu). Ráno odjel jeden ze členů skupiny domů a odpoledne ho následovali další tři, předtím jsme však stihli natočit propagační video, které se nachází na konci článku. Kromě pana starosty a kameramana nás navštívil také archeolog dr. Karol Pieta. Do nedělní noci jsme vydrželi pouze dva; ostatní členové nám naštěstí ponechali kůže a deky v domě, protože poslední noc byla opravdu mrazivá – částečně proto, že jsme nedrželi hlídku a nepřikládali, částečně proto, že se zvedl silný vítr. Odhaduji, že v noci mohlo být klidně i -15°C a pocitová teplota byla kvůli větru ještě horší (zkrátka zima na čtyři deky). V pondělí ráno jsme sbalili vybavení, naložili jej do auta a odjeli do svých domovů.

Zima je skvělé roční období na ozkoušení vašeho kostýmu. Chcete-li mít dobový kostým na podobné akce (řekněme “pracovní oděv”), musí být v prvé řadě praktický. Dvě dlouhé vlněné tuniky zajistí dostatek tepla, abyste mohli vykonávat všechny činnosti i v konstantní teplotě -5°C. Nezbytná je důkladná ochrana končetin – vlněné rukavice (palčáky), ponožky a ovinky (doporučuji i plstěné vložky do bot). Při silném větru, dešti či sněžení se hodí kápě a plášť. Uvnitř domu je pak možné odložit tento teplý oděv a přesedlat na odlehčenější a módnější oděv – tedy alespoň v případě, že je v domě teplo a že jej lze normálně vytopit, což v domech na Bojné nebylo možné, protože špatně odvádějí kouř. Staroseverské síně bylo jistě možné vytopit i na poměrně vysokou teplotu, protože víme, že lidé spali nazí. Nesmíme ale také zapomínat, že lidé byli otužilejší a zvyklí na klima, ve kterém žili.

Stejně jako v případě plavby je třeba počítat s tím, že se musíte potlačit svou individualitu – člověk je členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Jedinec, který nebude spolupracovat, bude trucovat apod., nemá v uzavřené společnosti místo. Rozhodující slovo měl hospodář, v našem případě velitel skupiny, který řídil běh celé komunity. Ve chvíli, kdy k historickým stavením přicházeli turisté s prosbou, zda mohou nakouknout nebo se zahřát, jsem zároveň pochopil staroseverskou pohostinnost – domy byly jednoduše daleko od sebe, počasí bylo věčně nevlídné a lidé nebyli od přírody zlomyslní, nýbrž si navzájem pomáhali.

Leželi jsme na zemi nebo na patře (na které se dostávalo pomocí žebříku) a naše věci se povalovaly bez ladu a skladu po staveních. Je to dáno tím, že jsme zůstávali pouze přes víkend. Kdybychom v domě zůstali déle, bylo by třeba pořídit si nábytek. Nezbytné vybavení domu musel tvořit kotlík, truhly, nádoby na vodu, postele, stoly a lavice a samozřejmě nářadí, díky kterému mohlo být stavení soběstačné. Předci měli stejné nároky na spánek, uchovávání potravin, přípravu pokrmů, hygienu atd. jako my a řešili je v rámci svých možností. Největší kulturní šok člověk zažívá zřejmě tehdy, když hledí na hygienické podmínky takového stavení; modernímu člověku se dřevěný srub, ve kterém žije pohromadě několik lidí, musí zdát jako semeniště nemocí a parazitů, studené a tmavé místo – “díra”. Přes věčný boj s vešmi (což byl ostatně problém až do poměrně moderní doby) se mi potvrzuje, že raně středověký člověk mohl vést relativně čistotný a kulturní život. A poté, co jsem se vrátil domů a zatopil v kachlových kamnech, jsem si uvědomil, že žijeme velice podobné životy, které se řídí stejnými potřebami a které se liší pouze nároky na komfort.

Autor fotky: Jozef Stankovský

Na Bojné jsem otestoval svůj kostým a své schopnosti. Zároveň jsem získal poznatky, které mohu uplatnit v připravovaných článcích o zimním oblečení a dobovém osvětlení. Bojná rozhodně patří mezi místa, kam se budu vždy rád vracet, a to kvůli úžasné atmosféře a jedinečným lidem. Na závěr bych chtěl poděkovat skupině Herjan za pozvání a také panu starostovi Jozefu Stankovskému – je to člověk se zlatým srdcem, který pro svou obec a občany dělá první poslední. Dík patří také četným turistům a obyvatelům obce Bojná, kteří nás přišli navštívit a darovali i něco na zub.