Druhy dřeva na rukojetích mečů

V rámci internetových diskuzí jsem byl dotázán, zda nedisponuji materiály, které by popisovaly druhy dřev použité na rukojetích mečů z 9.-11. století. Když jsem se probíral archeologickými materiály, s překvapením jsem zjistil, že tento detail je jen zřídkakdy zmiňován a chybí v monografiích. Proto jsem se rozhodl popsat 18 rukojetí z vymezeného období, u nichž byl proveden rozbor.


Úvod do problému

Přistoupíme-li k mečům vymezeného období jako celku, v první řadě nás zaručeně překvapí nízké množství analyzovaných dřevěných rukojetí v porovnání s ohromným množstvím několika tisíc mečů, které máme k dispozici.

Na této skutečnosti se podílí několik faktorů. Dobře zachovaných rukojetí, u kterých by bylo možné provádět analýzy, je obecně málo a obvykle se pojí s meči nalezenými ve vodě nebo dobře zakonzervovaných hrobech. Velké množství takových mečů bylo objeveno před více než 50 lety, kdy nebylo standardem meče publikovat detailním způsobem s analýzami, a v průběhu času organické komponenty často zdegradovaly tak, že je není možné v současné chvíli zkoumat. Specifickým případem jsou mikulčické meče, jejichž organické části podlehly ohni při požáru depozitu roku 2007. Některé dobře zachované rukojeti, které jsou stále kryté kovovou, textilní nebo koženou omotávkou, nejsou analyzované proto, aby nedošlo k poškození omotávky. Zásadním důvodem je však obecný nezájem o analýzy organických částí mečů, který mnohdy bohužel přetrvává do dnešních dob.

Absence analýz použitých dřevin v monografiích (např. Androščuk 2014; Geibig 1991; Košta – Hošek 2014) znamená, že doposud nebyl proveden žádný seriózní pokus shrnout problematiku. Níže přiložený katalog je tak zřejmě nejrozsáhlejším počinem, který může být průběžně doplňován o nové nálezy.


Prozkoumané rukojeti

 

Cirkovljan-Diven, Chorvatsko

Meč náležící k Petersenovu typu K, nalezený na dně Drávy. Rukojeť, která patří mezi nejlépe zachované organické rukojeti sledovaného období, je vyrobena z jednoho kusu, je soudkovitého tvaru, oválného průřezu a byla omotána 2 cm širokou lněnou stuhou.

Materiál rukojeti: buk.
Zdroj: Bilogrivić 2009: 132-3.

Meč z Cirkovljan-Diven. Bilogrivić 2009: T. III: 3.

Lednica, Polsko

Meč s paraořechovou hlavicí (MPP/A/31/33/84), přináležící k typu α var. 1 dle Nadolského a typu X.A/B.1 dle Oakeshotta, byl objeven na dně Lednického ostrova. Rukojeť byla vyrobena ze čtyř dílů přiložených na boky řapu, které byly hustě omotány proužkem kůže.

Materiál: všechny čtyři díly rukojeti jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 1, 2.

Lednica, Polsko

Meč Petersenova typu H (MPP/A/74/3/94), nalezený na dně Lednického ostrova, má rukojeť vyrobenou ze čtyř dílů přiložených na boky řapu. Díly k sobě doléhají a nenesou známky omotávky, což může naznačovat použití lepidla.

Materiál: širší díly jsou vyrobeny z tisu, boční díly jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71-2.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 3, 4.

Giecz, Polsko

Meč typu Mannheim či H, nalezený v souvislosti s bývalým mostem, má na jedné straně řapu zachovaný kus dřeva, který lze analyzovat. Konstrukce rukojeti není známa, omotávka není patrná.

Materiál zachovaného dílu: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Stępnik 2011: 73.

Meč z Giecze. Stępnik 2011: Fot. 5, 6.


Donnybrook, Irsko

Meč typu D nalezený v mohyle měl rukojeť opatřenou kovovými objímkami, díky kterým se zachoval kus analyzovatelného dřeva.

Materiál: dřevo jehličnatého stromu.
Zdroj: Hall 1978: 79.

Meč z Donnybrooku. Hall 1978: Fig. 4.

Haithabu, Německo

Alfred Geibig ve svém detailním zpracování mečů z přístavu v Haithabu uvádí, že u pěti mečů bylo možné určit, jaký druh dřeva byl použit na výrobu rukojeti. Rukojeti jsou fragmentární a jejich konstrukce, tvar ani průřez nelze určit.

Materiál rukojeti meče č. 1 (typ Mannheim): javor. Pochva vyrobena z dubu.
Materiál rukojeti meče č. 2 (Petersenův typ H): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 3 (Petersenův typ H?): vrba. Pochva vyrobena z olše.
Materiál rukojeti meče č. 5 (Petersenův typ N): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 12 (typ nejednoznačný): vrba.
Zdroj: Geibig 1999: 40.


Hegge Østre, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T16054) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza.
Zdroj: Unimus 2020a.

Meč z Hegge Østre. Unimus 2020a.


Hoven, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T8257) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza, stejně jako u meče z Hegge Østre.
Zdroj: Unimus 2020b.

Meč z Hovenu. Unimus 2020b.

Gulli, Norsko

Meč typu M nalezený v hrobu (C53315) má dobře zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla velmi pravděpodobně omotána.

Materiál: lípa. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy a topůrka sekery ze téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 40-1.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 22.


Gulli, Norsko

Meč typu L nalezený v hrobu (C53660) má dobře zachovanou rukojeť opatřenou kovovými objímkami.

Materiál: dub. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy, topůrka sekery, rukojeti nože, truhly, kladiva a některých dalších kusů nářadí z téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 62.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 39.


Klepp, Norsko

Meč neurčitého typu nalezený v hrobu (S12274) má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu.

Materiál: s největší pravděpodobností bříza. Stejný materiál byl pravděpodobně použit na výrobu rukojeti nože z téhož hrobu.
Zdroj: Unimus 2020c.

Meč z Kleppu. Unimus 2020c.


Tjora, Norsko

Meč typu H nalezený v hrobu (S5460) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020d.


Dalen, Norsko

Meč typu H náhodně nalezený při orbě (T20736) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020e.

Meč z Dalenu. Unimus 2020e.


Repton, Velká Británie

Meč typu M nalezený v hrobu č. 511 má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla ovinuta pruhem textilu.

Materiál: jehličnaté dřevo.
Zdroj: Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49.

Meč z Reptonu. Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: Fig. 5.7.


Závěr

Dřevěné rukojeti mečů byly vyráběny různými metodami, v různých tvarech a také z různých materiálů. Informace obsažené v katalogu nám umožňují tvrdit, že rukojeti byly zpravidla vyráběny z místních dostupných dřevin. Nicméně bychom rádi upozornili na čtyři zajímavé skutečnosti z katalogu vyplývající.

Rukojeti jsou častěji vyráběné z listnatých dřevin. Javor, buk a dub jsou známé pro svoji pevnost i odolnost a v raném středověku byly často používány pro výrobu násad a rukojetí. Volba lípy, vrby nebo jehličnanů ukazuje nedostatek těchto materiálů nebo jiné preference při konstrukci rukojetí.

Zajímavým úkazem je použití dvou materiálů v případě meče typu H z polské Lednice. Toto řešení pravděpodobně nemá žádný praktický ani estetický rozměr a mohlo mít určitou symboliku pro nositele (Stępnik 2011: 79).

Přestože většina dřevěných rukojetí byla překryta textilním nebo koženým řemínkem, dva norské meče typu L ukazují, že byl záměrně zvolen esteticky působivý materiál, který nebyl nijak omotáván.

Posledním zajímavým bodem je shoda či neshoda materiálu rukojeti s materiálem pochvy. V případě mečů z Haithabu zkoumané rukojeti materiálově neodpovídají pochvám, avšak v případě hrobů z Gulli je patrné, že stejné materiály byly použity takřka všechny dřevěné výrobky obsažené v hrobech. Tato skutečnost může být podmíněná nedostupností jiných druhů dřevin, ale možná také praktickým zacházením s materiálem. Myšlenka, která operuje výrobou všech nástrojových a zbraňových rukojetí v jeden okamžik – ať už před smrtí nebo po smrti člověka uloženého v hrobu – , je velmi lákavá.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, 38–51.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K / Type K Carolingian Swords. In: Opuscula archaeologica 33, 125–82.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Gjerpe, Lars Erik (2005). Gravene: en kort gjennomgang. In: Gjerpe, Lars Erik (ed.). Gravfeltet på Gulli. E18-prosjektet Vestfold. Bind I. Varia 60, 24-104.

Farrar, R. A. – Hall, R. A.(1978). A Viking-age Grave at Donnybrook, Co. Dublin. Medieval Archaeology, 22(1), 64–83

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Stępnik, Tomasz (2011). Drewniane okładziny rękojeści mieczy. In: Wyrwa, A. M. – Sankiewicz, P. – Pudło, P. (2011). Miecze średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Dziekanowice – Lednica, 71-79.

Unimus (2020a). T16054. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=180869&museumsnr=T16054&f=html

Unimus (2020b). T8257. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=8897&museumsnr=T8257&f=html

Unimus (2020c). S12274. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z: http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=34514&museumsnr=S12274&f=html

Unimus (2020d). S5460. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=19688&museumsnr=S5460&f=html

Unimus (2020e). T20736. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=37376&museumsnr=T20736&f=html

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé bronzových komponenty přináležící k tomuto typu jsou dekorované; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou obvykle vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). V jednom případě jsou komponenty zdobené masivními uzly provedenými ve stylu Borre (Brøgger 1921: Fig. 10). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Bronzové komponenty meče z norského Hundstadu (C16699). Délka záštity 90 mm, délka hlavice 66 mm. Oba komponenty jsou dekorovány motivy ve stylu Borre. Brøgger 1921: Fig. 10  

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 18 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (Jērums 2012: 2. att). Třetím hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (Jērums 2012: 2. att).

Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).

Z celkového počtu 18 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 10 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Výrobce: Arma Epona.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Brøgger, A. W. (1921). Rolvsøyætten : et arkeologisk bidrag til vikingetidens historie. In: Bergens Museums Aarbok 1920–21, Hist.antikv. Række 1, 3–42.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jērums, Normunds (2012). Divasmeņu zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās (5.–14. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija XXVI, Rīga, 74-104.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Úvod do staroseverských podzbrojí

Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.

Nutnost podzbroje

Výjev z výšivky z Bayeux, kolem roku 1077.

Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðarherváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.

Materiál podzbroje

Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.

Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181182, 185186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.

Střih
Dánové

Útok velkého dánského vojska podle rukopisu M.736, fol. 9v, cca rok 1130.

Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.

Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, konec 10. stol.

Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. GallenuZlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle Hjardar – Vike 2011: 155.

Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.

Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Strategikon například zmiňuje, že kvalita tuniky nošené pod zbrojí variuje od lnu po hrubou vlnu či vlčí chlupy (Adams 2010: 98). Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:

Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)

Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.

Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opakAž na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.

Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.

Rekonstrukce

Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.

Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.

 

Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.

Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Zdroje a doporučené odkazy

Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ADAMS, Noël (2010). Rethinking the Sutton Hoo Shoulder Clasps and Armour. In: Entwistle, Chris – Adams, Adams (eds.). Intelligible Beauty: Recent Research on Byzantine Jewellery, British Museum Research Publication 178, London, 83-112

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.

Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.

Ochrana těla doby vikinské – online.

Několik poznámek k používání „širokých seker“

Jestliže v podnázvu těchto stránek stojí „Vikingové, reenactment a věda“, pak tento článek bude rozhodně patřit mezi ty, které reenactment zásadním způsobem ovlivní. Za poslední rok jsem totiž odbojoval několik bitev s obouruční sekerou (tzv. danaxem) a pln dojmů jsem se rozhodl napsat tento článek, kterým bych chtěl nabourat či upravit tradiční vidění reenactorů, podle kterého je obouruční sekera zbraní na extrémně dlouhém toporu (i přes 2 m), která ohrožuje protivníky až z druhé řady. Přestože je článek určen hlavně reenactorům, může posloužit i potřebám badatelů a zájemců o středověké vojenství.


Terminologie

Ze všeho nejdříve se musíme podívat na to, jak se tyto sekery označují v dobových pramenech. K nelibosti všech, kteří rekonstruují dobu vikinskou, musím konstatovat, že – nakolik je mi známo – pojem danax je až námi vytvořené novum, které vzniklo stažením anglického Dane axe, „dánská sekera“. Dane axe je pouze překlad z latinského securis Danica a starofrancouzského hasche Danoise (oboje „dánská sekera“).

typologie seker

Typologie seker. Podtypy M1, M2 a M3, označené jako „široké sekery“, jsou považovány za hlavy obouručních seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 161.

Odpověď na otázku, jak obouručním sekerám říkali samotní Seveřané, je složitější, protože je problém v tom, co můžeme považovat za obouruční sekeru. Badatelé počínaje Janem Petersenem rozdělují nalezené sekery do pevné typologie, ve které typické obouruční sekery (jak je známe z vyobrazení) reprezentují typ M. Sekery tohoto typu jsou v pramenech pojmenovány jako breiðøx („široká sekera“) či þunnsleginn øx („natenko rozklepaná sekera“; což odkazuje k faktu, že hlavy typu M jsou v nejtenčích místech tenké pouze cca 2,5 mm); v moderní literatuře se pojmem breiðøx označuje výlučně typ M a jeho podtypy (viz „breidøks“ na obrázku vpravo). Přesto v ságách můžeme najít momenty, kdy hrdinové bojují jednoručními sekerami oběma rukama (podobný jev se týká například i jednoručních mečů). Kvůli laxnímu vymezení a používání pojmů (často jsou sekery označeny pouze jako „malé“ a „velké“) nevíme, kdy se hovoří o jednoručních a kdy o obouručních sekerách. Částečně je to dáno tím, že pojem breiðøx mohl označoval větší škálu (typologicky podobných) seker, z nichž některé byly jednoruční, a částečně způsobem boje – v případě, že se člověk nemohl bránit štítem, uchopil jednoruční zbraň automaticky do obou rukou, aby měla větší destruktivní účinky.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Datováno do doby kolem roku 1000.

Ač by se výše zmíněný problém s prameny mohl zdát jako spíše okrajový, je pravda taková, že nesmírně ztěžuje naše bádání. Nestačí totiž vyhledat všechny prameny, které obsahují pojem breiðøx. Dokonce i ke zmínkám, ve kterých se „široké sekery“ používají obouručně, musíme být skeptičtí, protože mohou popisovat jednoruční sekery používané v oboručním držení. Musíme se zaměřit pouze na ty sekery, které byly konstruovány jako primárně obouruční. A to je nelehký úkol, při kterém musíme kombinovat písemné prameny, archeologické nálezy, ikonografii a znalost soudobého boje.

Ve výše vyobrazené typologii si můžeme povšimnout také typu T, který se používal v letech c. 950–1050. Jedná se o východní typ sekery, který se ojediněle používal ve Švédsku či Dánsku. V písemných pramenech je nazýván jako taparøx. Tento typ sekery obvykle sloužil ke zpracování dřeva, ale jeho zdobené varianty můžeme jednoznačně interpretovat jako bojové či ceremoniální obouruční sekery. V tomto článku jim však nebudu věnovat více pozornosti.

Otázka hlavy a topora

Rozdíl jednoruční a obouruční sekery spočívá zejména ve velikosti a váze hlavy a v délce topora.

Zdobená hlava sekery z norského Botnhamnu.

Již jsme řekli, že sekery typu M můžeme s jistotou považovat jako primárně obouruční. Z výše zobrazeného obrázku je patrné, že se podtypy této sekery začaly používat již v 2. polovině 10. století a pokračovali až hluboko do středověku. Hlava sekery byla vyrobena z měkké ocele s vevařeným břitem (egg / munnr), který měl jistý úhel (eggvǫlr). Mimo samotného břitu velké nebezpečí představoval horní (øxarhyrna) a spodní (kverk) zašpičatělý roh. Na boční straně hlavy (hlýr) se často nacházelo tausované zdobení či vykládání (rekinn) ze zlata a stříbra. U některých seker typu L a M zaznamenáváme chybějící vnitřní část, která je nahrazena vybíhajícím dekorativním výstupkem (tzv. sekery s kříži). Nejširší části hlavy se říkalo „stopa“ (feti), zatímco nejširšímu místu břitu „loket“ (ǫln). Zadní část hlavy tvořil „tlouk“ (øxarhamarr). Díky vhodnému tvaru se sekera mohla používat k hákování štítů a končetin.

dekorace seker

Některá zdobení seker. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 163.

Velikost hlav variovala. Ruské sekery typu M jsou široké mezi 17–22 cm, mají břit dlouhý 13–20 cm a váží mezi 200–450 g (Kirpičnikov 1966: 39). Pobaltské sekery typu M jsou široké mezi 12,5–23,5 cm a mají břit dlouhý 12–22,5 cm (Kazakevičius 1996: 233). Sekery však mohly být i masivnější – některé sekery mají břit až 28 cm dlouhý (např. zde) a například Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 63) nás informuje o sekeře, která má „loket široké ostří“ (zhruba 45 cm).

Sekery z Lough Corrib.

Podle hmotnosti se hlava usazovala na kratší či delší toporo (øxarskapt). Materiálem pro výrobu topůrka se často stávala bříza, dub, habr, jasan nebo javor. Nedávno nalezené tři sekery typu M z irského Lough Corrib mají topora vyrobená z třešňového dřeva; nejdelší sekera z polské Lednice je usazena na javorovém toporu (Sankiewicz – Wyrwa 2013: cat. no. 84; sekera má nyní délku 107,4 cm, ale při nálezu byla dlouhá 120 cm). Je pravděpodobné, že se topůrka vyráběla štípáním z masivu (viz tato rekonstrukce), takže byla odolnější a méně náchylná k prasknutí než dnešní topora vyrobená z mladých stromků. Přestože se topora zachovala velice vzácně, je možné předpokládat, že kratší (jednoruční) varianty byly dlouhé kolem 60–80 cm, zatímco delší (obouruční) kolem 90–120 cm (takové topůrko se v pramenech mohlo označovat adjektivem háskeptr, „s vysokým toporem“); rozsáhlou diskuzi viz v Sankiewicz – Wyrwa 2013: 74–78. Na výšivce z Bayeux a na byzantské slonovinové destičce jsou topora poněkud delší, možná i okolo 150–170 cm. Soudí se však, že takto dlouhé sekery nesloužily k bojovým účelům.

Sekery na velmi dlouhých toporech byly používány jako symbol postavení.

Topůrko bylo zasazeno do oka sekery (auga) a částečně jej přečnívalo (forskepti). Oka ruských seker byla velká 3,5 × 2–2,5 cm (Kirpičnikov 1966: 39), zatímco oka pobaltských seker 3 × 2–4,22 cm (Kazakevičius 1996: 233). Topůrko mohlo být v oku fixováno několika způsoby, například dřevěným či železným klínem, omotávkami z kůže či kovovým kroužkem s nýtem (hólkr). Hlavy typu M navíc mívají v oblasti oka trny, které hlavu dokonale fixovaly. Přesto se v písemných pramenech můžeme dočíst, že hlava ze sekery mohla upadnout. Místo, kde se toporo drželo, se nazývalo hepti. Ze ság víme, že se topůrko občas používalo ke krytí, a proto se můžeme dočíst o tom, že se topůrka vyztužovala obtočeným železným páskem (vaf) či oplátováním (spengðr). Archeologicky bylo potvrzeno, že některá topora seker typu M byla pobita tenkým mědeným plíškem (viz nálezy z Temže a z norského Langeidu), který odrážel světlo a dodával majestátní vzhled.

 

Dobové zmínky o používání

Výjev z výšivky z Bayeux. Bojovník bojující obouruční sekerou je chráněn kroužkovou zbrojí a štítem.

V článku o sekerách s kříži jsem psal, že v druhé polovině 10. století zaznamenáváme masivnější užívání seker válečnickou třídou, která se projevuje častějším ukládáním do hrobů a hojnějšími písemnými zprávami (včetně používání seker ve varjažské gardě). V důsledku tohoto používání se sekery zvětšují a vyvíjí se hlava sekery, kterou nazýváme typem M. Co stálo za tímto hojnějším užíváním seker? Věřím, že sekera byla nedílnou součástí arzenálu profesionálního válečníka již dříve – Ibn Fadlan nás informuje v první čtvrtině 10. století, že typický Seveřan „má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe.“ V průběhu 10. století však mohlo v západní Evropě dojít ke zdokonalení válečné výzbroje (např. postupnému prodloužení kroužkové zbroje a jejímu častějšímu používání). Obouruční sekery by v takovém případě byly reakcí na tuto dokonalejší ochranu. A protože vyžadují obouruční úchop, mohly nahrazovat kombinace štít – jednoruční zbraň, třebaže prameny jasně ukazují, že bojovníci s obouručními sekerami nosili nějakou poboční zbraň či štít. Meč se vší svou symbolikou a výtečnými bojovými vlastnostmi získal mocného konkurenta, který budil respekt na každém bojišti i mimo něj – sekeru na dlouhém topůrku.

Oprávněný děs a hrůza ze seker prostupuje celým skaldským básnictvím. Zatímco meče jsou opisovány jako „plamen“, „paprsek“, „led“, „had“ či „trn“, tedy jako předměty, které se vyznačují schopností zářit a deformovat, sekery jsou opsány méně poeticky jako „trollině“, „obryně“, „Norna“ či „příšera“. Skald Halldór Nekřesťan ve své básni z roku cca 1010 říká: „tenké příšery země Þriða cenily na lidi železná ústa“ [kde země Þriða představuje štít a příšery štítu sekery]. Skaldské básně přes svůj strohý poetický ráz podávají jedinečný dobový obraz o sekerách, nejprůraznějších sečných zbraních doby vikinské, které ničí štíty a zabíjejí protivníky (viz video níže). Neprojevit strach z podobných zbraní slovem ni činem, to byla jedna z hlavních zásad staroseverského bojovníka.

Smrt bojovníka s obouruční sekerou. Podle některých názorů je tento bojovník Harold Godwinson.

Je důležité znovu zdůraznit, že obouruční sekery jsou interpretovány jako zbraně válečnických elit, panovníků a bojovníků z jejich okruhu, na čemž se shodují všechny druhy pramenů. Není proto divu, že některé dochované kusy jsou zdobené a že sekery v písemných pramenech mají svá vlastní jména. V písemných pramenech obouručními sekerami bojují například norští panovníci Óláf Tlustý Haraldsson (1015–1028) a jeho syn Magnús Dobrý Óláfsson (1035–1047). Předpokládá se, že za vlády dánského krále Knúta Velikého Sveinssona se obouruční sekery dostaly také do Anglie, kde zdomácněly v rukou družiníků zvaných húskarlové. Soudí se také, že Anglosasové v 11. století používali tyto sekery zřejmě častěji než Dánové nebo Norové, což je možná důvod, proč se norské jednotky při vylodění roku 1066 obávají trénovaných anglosaských jednotek þingmenn (což byla družina vytvořená dánským králem Knútem Velikým; húskarlové), o kterých se tvrdilo, že jsou dvakrát statečnější než Norové. Podkoní Úlf, jeden z velitelů norského krále Haralda Krutého, při těchto zvěstech reaguje takto (parafrázuji): „Jestliže dva mají utéct před jedním, pak tu nemám co dělat; v mládí jsem byl zvyklý na něco jiného.“ Na výšivce z Bayeux bojuje obouruční sekerou Leofwine, bratr krále Harolda Godwinsona.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

Z anglických písemných pramenů jsem vybral tři zmínky, které se vztahují k používání „dánských seker“. První z nich pochází z díla O zázracích svatého Edmunda (De Miraculis Sancti Eadmundi, kap. 21) a jeho autor Hermann Arcidiákon, píšící někdy na konci 11. století, popisuje podkoního Osgod Clapu, který „měl náramky na každé ruce po dánském způsobu a na rameni měl pověšenou pozlacenou sekeru.“ Zbylé dvě zprávy popisují prakticky stejnou skutečnost – omluvný dar Godwina z Wessexu králi Harðaknútovi z roku 1040, který sestával z vyzdobené lodi včetně osmdesáti královsky vyzbrojených bojovníků. Vilém z Malmesbury ve svých Činech anglických králů (Gesta regum Anglorum, II, § 188) popisuje válečníky takto: „Každý měl na hlavě pozlacenou přilbu, na levém rameni dánskou sekeru, v pravici železné kopí (…) .“ Podobnou informaci má také Florentius z Worcesteru ve své Kronice, v níž píše: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni.“ Kromě samotných důkazů o používání dánských seker by nás měla zaujmout minimálně fráze „měl sekeru (…) na rameni“, která přesně odpovídá spojení hann hafði ǫxi um ǫxl ze Ságy o lidech z Lososího údolí (kap. 63). Na pravá ramena kladli sekery členové varjažské gardy při pozdravu byzantského císaře (Kotowicz 2013: 52). Výjev z runového kamene z Hunnestadu (DR 282) tyto písemné zprávy potvrzuje.

Schéma hlavy sekery nalezené v hrobu Langeid 8. Vytvořil Vegard Vike.

Ač byly obouruční sekery nejdrtivějšími zbraněmi své doby, i ony měly své nevýhody, mezi něž patří zhruba poloviční kadence oproti meči. Tuto nevýhodu bylo třeba kompenzovat ochrannými prvky – zbrojí (ovšem bez rukavic) a někdy též štítem, který je vyobrazen na zádech jednoho ze sekerníků na výšivce z Baxeux. Vzhledem k délce topora 90–120 cm nebylo možné útočit z druhé řady; útok musel být veden z první řady, zejména do oblasti hlavy a ramen. Obrovský nápřah přitom vyžadoval dostatek volného prostoru. Pokud by bojovník s obouruční sekerou neměl zbroj, vystavoval se v první řadě smrtelnému nebezpečí, které zbroj částečně omezovala. Z povahy oslavné poezie je patrné, že v druhé polovině 10. a na začátku 11. století představoval ideál hrdinného krále takový panovník, který tváří v tvář nepříteli odhazuje svojí zbroj a neohroženě vede útok. To je případ jak krále Hákona Dobrého v bitvě u Fitjar roku 961, tak jarla Hákona v bitvě v Hjǫrungavágu roku c. 986 a krále Magnúse Dobrého v bitvě na Hlýrskógheiðu roku 1043:

Tehdy povstal král Magnús a dal zatroubit na válečné trubky. V tu chvíli k nim z jihu zpoza řeky přicházelo vojsko Venedů. Nato se celé královo vojsko vyhouplo na nohy a postupovalo proti pohanům. Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku, a uchopil do rukou sekeru Hel, která patřila králi Óláfovi. Král Magnús utíkal před všemi svými muži k vojsku nepřátel a hned sekal oběma rukama jednoho muže po druhém. Toto říká Arnór jarlaskáld:

Nelenivý vládce se vrhl kupředu se širokou sekerou a zahodil brň; kolem vládce Hǫrðů povstal střet mečů, když panovník oběma rukama pevně sevřel toporo a tvořící ochránce nebes poskytl zem; Hel štípala bílé lebky.‘(Sága o Magnúsovi Dobrém, kap. 29; strofa je uvedena v doslovném překladu)

Král Magnús podle této zprávy vede útok. Přítomnost krále vedoucího útok s podobnou zbraní musela být pro spolubojovníky morální vzpruhou, pro nepřátele pak morálním šokem. Také na výšivce z Bayeux si můžeme povšimnou, že bratr krále Leofwine stojí v čele obrany se svým praporečníkem.

leofwine
 

Závěr


V závěrečné části bych rád porovnal používání obouručních seker v době vikinské a v současném reenactmentu.

Boj obouruční sekerou v podání skupiny Hurstwic.

Primárně obouruční sekery jsou reprezentovány Petersenovým typem M, který se obecně datuje do let 1000–1100 (s možnými přesahy na obou stranách). Jednalo se o zbraň prominentních bojovníků a panovníků. Jejich hlavy s vevařenými břity byly často zdobené drahými kovy a usazovaly se na štípaná topora o délce 90–120 cm, která mohla být zpevněna pomocí kovových pásků. V boji se tyto sekery používaly v první řadě, a bojovník proto musel být dobře chráněný. Užívalo se těžkých ran do oblasti horní poloviny těla, bodání horním rohem, případně hákování štítů.

ronan

Sekera typu M na 120 cm dlouhém toporu. Výrobce: Ronan Jehanno.

V současnosti jsou obouruční sekery používány při rekonstrukci všech fází doby vikinské. Povětšinou s nimi bojují velitelé skupin či dobře vyzbrojení bojovníci. Hlavy jsou zřídkakdy vyráběné původní technologií, nejsou zdobené a často mají vyříznutou střední část kvůli odlehčení (viz delší kritika v článku Sekery s kříži). V některých případech jsou topora dvakrát delší než původní; standardem je sekera dosahující ke krku majitele. Topora jsou vyráběna z mladých stromků a pokud jsou nějak zpevněna, tak pouze kůží. Obouruční sekery se používají v druhé řadě. Vzhledem k bezpečnosti se nepoužívají těžké rány a nebodá se. Většina úderů směřuje na hodní část těla nebo na štít (hákování).

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tvorbě článku podíleli, a to jak aktivně (radami), tak pasivně (stáli proti mně v boji). Zároveň bych chtěl dodat, že tento článek shrnuje mé zkušenosti, které jsem nabyl v průběhu několika let intenzivního tréninku. Každý detail článku jsem ochoten konzultovat a podrobit kritice.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Použité a doporučené zdroje

Hermann Arcidiákon : O zázracích svatého Edmunda – De Miraculis Sancti Eadmundi. Online.

Florentius z Worcesteru : Kronika. Online.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů – Gesta regum Anglorum. Online originál, online překlad.

Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Online.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania: Jacob Dybwad 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

KAZAKEVIČIUS, Vytautas. Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław 1996: 233–241.

KIRPIČNIKOV, Anatolij Nikolajevič. Drevněrusskoje oružije. Vypusk vtoroj, Kopja, sulicy, bojevyje topory, bulavy, kisteni IX-XIII vv. Archeologija SSSR. Moskva 1966.

KOTOWICZ, Piotr N. The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław 2013: 41–55, online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd. Kristiania 1919.

SANKIEWICZ, Paweł – WYRWA, Andrzej M. Topory średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Lednica 2013. Online.

O křidélkách na vikinských kopích

Replika kopí s křidélky Petersenova typu C.

Tento článek byl významně rozšířen v článku Kombinační typologie křidélek kopí.


Jako reenactor se s replikami kopí s navařenými křidélky (také nazývanými karolinská kopí) setkávám po celou svou “historickou” kariéru a poslední dva roky jsem i hrdý majitel jednoho kusu této zajímavé zbraně.

Upravená Petersenov typologie. Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 175.

Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 175.

V souboru zbraní jde o poměrně častý nález. Jeho původ byl předmětem polemik, dnes se badatelé shodují, že jde o franský import (k problematice např. SOLBERG, Bergljot. Weapons Export from the Continent to the Nordic Countries in the Carolingian Period. In: Studien zur Sachsenforschung 7 [= Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 39], Hildesheim 1991: 241–259).

Typologie Solbergové. Převzato z Svanberg, 2003: 160, Fig. 65.

Křidélky se z pohledu typologie zabývali tři badatelé. Prvním z nich je Jan Petersen, který ve své knize De Norske Vikingesverd přiřazuje křidélka k typům B, C a D1 a D2. Toto rozdělení upravuje Bergljot Solbergová ve své práci Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, která Petersenův typ B upravuje na VI.1B, typ C upravuje na VI.2B, podtyp D1 upravuje na VI.3B a podtyp D2 upravuje na IX.1B. K těmto podtypům udává i dataci: VI.1B (750-825/50), VI.2B (850-950), VI.3B (800-900), IX.1B (950-1050). Solbergová zjistila, že mnoho kopí typů VI.1B (81%) a VI.3B (88%) bylo vyrobeno metodou svářkového damašku. To a fakt, že tyto hroty byly nalezeny především v přímořských oblastech Norska, ji vedlo k tomu, aby je pokládala za franské importy. Naopak podtypy VI.2B a IX.1B mohou být skandinávského původu; přiznám se, že nevím, jestli jsou považovány za skandinávskou invenci, nebo spíše lokální kopie importovaných kusů.

Zmínit chci také práci Herberta Westphala Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, ve které autor prezentuje vývoj tvarů franských kopí s křidélky a vymezuje šest základních typů. Westphal také poukazuje, že použitý damašek je jiného typu, než je u franských kopí obvykle použit, z čehož vyvozuje závěr, že skandinávská kopí nejsou importy. To je však považováno za ukvapený závěr (viz zde, str. 130).

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Dekorace a průměry kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Dekorace a profily kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Pokud vím, tak na českém internetu neexistuje článek, který by se komplexněji věnoval problematice kopí s křidélky. Některé weby určené pro reenactory popisují funkci křidélek několika větami. Například článek na  Curii Vítkov, která je bezpochyby nejlepší českou stránkou pro rekonstrukci raného a vrcholného středověku, funkci křidélek shrnuje takto: “nejspíš měla zabránit hrotu, proniknout příliš hluboko do těla a uvíznout v něm.” V článku, který jsem psal před půl rokem pro Marobud, jsem se naopak přiklonil k tomu, že “mohla sloužit k hákování štítů.” A občas je zmiňováno, že kopí s křidélky mohla sloužit k lovu. Sami badatelé v knihách přiznávají, že přesná funkce křidélek není známá.

Codex Aureus Epternacensis, folio 78, Německo, cca rok 1040

Ještě před sto lety se badatelé domnívali, že šlo o výlučně lovecké kopí. Hjalmar Falk ve své práci Altnordische Waffenkunde (s. 70-72) spojuje kopí s křidélky s kopím typu sviða, které se objevuje v literárních pramenech. Sviða (doslova “opálení”) zřejmě měla ratiště, které bylo ožehnuto a vytvrzeno v ohni. Podle Falka se sviða používala zejména k lovu, o čemž svědčí také výraz bjarnsviða (“sviða na medvědy”). Výraz króksviða (“sviða se zpětnými háky”) zase naznačuje, že ne všechna kopí typu sviða disponovala křidélky. Jestliže kopí s křidélky byla importovaná, pak je to logické, protože Seveřané museli mít vlastní, tuzemské zbraně určené k lovu. Sviða se v pramenech také často používá proti lidem. Ani to není překvapivé, protože mezi loveckým a bojovým kopím musel být minimální rozdíl; všechny zbraně vždy spěly k univerzalismu. Z toho důvodu můžeme také na iluminacích spatřit bojovníky, kteří používají kopí s křidélky proti lidem. Všechna kopí s křidélky se hodila k boji, ale ne všechna kopí bez křidélek se hodila k lovu.

Hrot kančího kopí, 15. století.

Jestliže se podíváme na pozdější kančí kopí (tzv. kančí péra, něm. Saufeder), můžeme nalézt mnoho analogií. Kančí kopí se používají od 15. století prakticky dodnes, ačkoli v České republice se k lovu nesmějí užívat. Byla speciálně určena na kance a v mírně upravené podobě i na medvědy (něm. Bärenspieß, srov. s bjarnsviða). Lov v době, kdy se nepoužíval střelný prach, vypadal tak, že lovci vypustili psi, kteří uštvali kance. V tu chvíli psi kořist drží v šachu a čekají na lovce, ale neútočí, protože by je kanec mohl rozpárat. Kanec má velice obrněnou hlavu, kterou kopím nelze probodnout, ale je zranitelný na bocích a na břiše. Když je kanec zasažen do boku kopím bez křidélek, nastává zápolení, při kterém se hrot může dostat ven z rány a zvíře se osvobodí. Když ale lovec zasáhne kořist kopím s křidélky, má dostatečnou oporu, aby mohl kance tlačit celou svou vahou a srazit ho k zemi. Musí mu ale pomáhat další lovec, protože lov je obecně riskantní podnik. V karolinské písni Karolus magnus et Leo papa se vypráví, že se Karel Veliký vydal sám na lov a bylo to pokládáno za nesmírné hrdinství – srovnej s legendou o Bivojovi. To je také důvod, proč byl lov kance přechodových rituálem dospívajících anglosaských (a možná též severských) chlapců (Thompson, 2004: 65). Existuje mnoho rad, jak správně zacházet s kančím kopím, a při detailnějším čtení zjistíme, že některé z nich se týkají i severských kopí. Doporučuje se jasanové ratiště o délce cca 2 metrů, které je ovázané řemínkem pro lepší úchop. V několika ságách je ratiště kopí v ságách “ovinuté kovovým pásem”, minimálně v jednom případě je to kopí typu sviða. Hrot musí být perfektně nabroušený, a proto se nosí v pouzdře.

“Ohnutá” křidélka.

V současné době se vyzdvihuje bojový aspekt kopí s křidélky, což je způsobeno zvýšeným zájmem reenactorů. Třebaže i některé nedávné práce zastávají názor, že kopí s křidélky je primárně lovecká zbraň (viz Lang, 1981: 158), myšlenka bojového účelu nesmí být přehlížena. Zaprvé proto, že kopí s křidélky je často vyobrazováno právě v bojovém kontextu (pozoruhodné je, že vždy v držení v jedné ruce), zatímco v loveckém kontextu pouze jednou (Middleton Cross A), zadruhé proto, že křidélka se chovají jako velmi užitečné záštity, které umožňují kontrolu nad vybavením oponenta, nemluvě o tom, že existují křidélka, která jsou ohnutá směrem k ratišti, a tudíž lépe uzpůsobena k hákování štítů nebo odklonu zbraní (viz např. C24288a), a zatřetí proto, že v ságách jsou lovecká kopí použita i v boji. Dovolte tedy můj článek zakončit citací z knihy Vikinger i krig, která shrnuje všechny praktické poznatky:

Téměř polovina franských hrotů kopí, které se importovaly do Skandinávie ve druhé polovině 8. století, má na tuleji křidélka. Ve druhé polovině 10. století se kopí s křidélky stále mohla vyskytovat, ale bylo jich velice málo. V boji mohly výčnělky na kopích fungovat jako záštity, které bránily v tom, aby se kopí dostalo zbytečně hluboko do rány. To usnadňovalo vytažení hrotu a umožňovalo další útok. Křidélka byla také vhodná na hákování a tlačení na okraj nepřítelova štítu nebo zbraně, aby byla rána co nejefektivnější. Původně kopí sloužilo na lov vysoké zvěře; po zasažení zvířete křidélka fungovala jako zpětné háky, které velkému a rozzuřenému zvířeti bránily postavit se na nohy a dostat se k lovci.

Křidélka na mnoha bojových kopích jsou kratší než na loveckých kopích, pokud možno stejně široká jako šířka listu. Kratší křidélka se mohla rovněž dostat do rány, což naznačuje možnost, že byla na bojových kopích ze symbolických důvodů, možná jako odkaz na to, jak vládnoucí třída mužně potlačuje dravá zvířata.”  (Hjardar – Vike, 2011: 177.)


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

LANG, James T. A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160. Online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd, Kristiania 1919.

SOLBERG, Bergljot. Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen 1984. Dizertační práce.

SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003.

THOMPSON, Logan. Ancient Weapons in Britain, Barsney 2004.

WESTPHAL, Herbert. Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg 2002.

ARCHER, Gavin; ARCHER, Louise.  Spearheads with attached wings or lugs – The Viking Age Compendium. [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Spears#Spearheads_with_attached_wings_or_lugs