Petersen Type O sword replica

Bringing a thousand years old sword to life

In this article, I would like to present the work of my friend and colleague, craftsman Jan Zbránek from Marobud group. With my cooperation, he made an excellent blunt version of the Petersen type O sword from Dukstad (B 1103).

mece5

 

The start

The whole project started in spring 2016, when Jan ordered a blunt blade from swordsmith Ondřej Borský, aka Ernest’s Workshop. The idea was to create a more quality and unique sword than the average standard in the Viking reenactment. Another criterium was the fact the sword should be suitable for the impression of the 10th century Norway. Jan had no experiences with swordmaking, but he has bronze casting skill, since he makes jewelry for his store Skallagrim – Viking Jewelry. That’s why Jan asked me whether there are any Norwegian swords with bronze cast hilts.

 

The initial research

Bronze cast sword hilts occur in every corner of the Viking world. Basically, bronze cast hilts are typical for Petersen types O and W swords, as well as for some type H, L-variant and Z type swords, Late Vendel period swords and for rare types beyond the Petersen typology. Even though both types O and W date to the first half of the 10th century, Jan decided for the type O, because it has more examples in Norway and it is more decorated. Examples of the type O were found in Norway, Sweden, Denmark, Iceland, France, Germany, Great Britain and Ireland, while sword of the type W were found in Norway, Sweden, Germany, Great Britain and Eastern Europe (Androshchuk 2014: 71–72, 79–80; pers. comm. with Lars Grundvad).

Petersen type O is described as the sword with the hilt that consist of the lower guard, the upper guard and the five-tongue-lobed pommel. The type is considered to evolve from the Carolingian type K (Żabiński 2007: 63). Even though Petersen divided the type O into three subtypes (Petersen 1919: 126–134), his typology was recently upgraded by Androshchuk (Androshchuk 2014: 71–72). As a result, type O is now divided into two main subtypes. The subtype O1 is characteristic by the pommel and guards that are cast in bronze (/made of iron core covered with bronze), often decorated with various knots. There are at least 12 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 71). The subtype O2 is remarkable for the pommel and guards that are made of iron and decorated with silver plaques with engraved interlacing or animal motifs. There are at least 8 examples of this subtype in Norway (Androshchuk 2014: 72). While the subtype O1 is more or less evenly distributed in Norway, the subtype O2 has more coastal concentration, suggesting the higher probability of being imported objects (Żabiński 2007: 63). All swords of the type O are two-bladed, and there is a sword with an ULFBERHT inscription on the blade (C 16380) and two other swords with pattern-welded blades within the Norwegian material (Androshchuk 2014: 71).

Jan made up his mind to recreate the a relatively unknown find B 1103 from Dukstad mound, which belongs to the subtype O1. Together with the sword, an axehead and two spearheads were found. The Unimus catalogue has only vague information about the sword and quotes a book which is about 150 years old. Unfortunately, we have not contacted the museum of Bergen, so we had to improvise. Still, I dare to say that our improvisation is based on scientific knowledge.

Photos of the original sword from Dukstad (B 1103), Universitetsmuseet i Bergen.

mec_geibig

Geibig’s typology of blades. Taken from Geibig 1991: 84, Abb. 22.

For example, the catalogue contains the information that sword is “30 inches [76 cm] long and intentionally bent“, but the attached picture of the sword clearly shows the blade belongs to the Geibig’s type 2, which is dated to period between 750 and 950 AD and is characterised by a gently tapering blade with long fuller of near uniform width, blade length between 74 and 83 cm, blade width between 4.8 and 6.2 cm and fuller width generally between 1.7 and 2.7 cm (Geibig 1991: 85, 154; Jones 2002: 22–23).

The size given by the catalogue is not impossible – there is a Petersen type O sword in British Museum collection (1891,0905.3.a), which has the same lenght – but this sword is described to have an “extremely short blade” (Pierce 2002: 90). The fact that the blade is bent complicated our chances for closer estimation and we rather used average, typical parametres of original Geibig’s type 2 blades; 77 cm long and 5.5 cm wide blade. This fact makes the complete sword 92 centimetres long, which is not so far from several type O swords (Kaldárhöfði: 91 cm; Berg: 95.8 cm; Eriskay: 97.5 cm).

While the original handle is “3 1/2 inches [9 cm] long“, Jan made his handle 1 cm longer for comfortable usage, which is a necessary compromise. Androshchuk lists 140 swords with the the lengths of handles ranging from 6 to 10.8 cm: “Most swords have grips 8.5-9.5 cm long, which could be estimated as the average width of a human palm. However, there are also other lengths of grips, which evidently means that sword hilts were assembled with taking into account the physical data of the customers.” (Androshchuk 2014: 105). The rest of the sizes on the sword recreation were proportionally estimated. The decoration, which is not well preserved in the case of B 1103, was carefully redrawn and compared to other known decoration of type O swords. It has to be stressed we had no chance to examine the sword personally, so we could miss some details that are invisible on the photos, like the side decoration of both guards.

typO

Some examples of the decoration of subtypes O1 and O2.

The recreation

The result of the research was put to the graphic visualisation. Jan’s brother Jakub made a 3D layout under our detailed supervision. When both visualisations were made, Jan could better imagine the finished sword. After unsuccessful tries to make models of wood, Jan decided to order plastic models from a Czech company called MakersLab. What a fascinating experience to hold in hands the object which was on the paper seconds ago.

 

Models were brushed, polished and prepared for casting. Jan used the simpliest method, the casting into two-piece sand mould. During the first casting, two of three components were successfuly cast. The last component, the upper guard, was cast during the second try. It was a good experience for Jan, because until that time, he cast only small pieces of jewelry. Subsequently, metal fittings were shaped to the desired form; the sand mould casting is not perfect and a cast object requires a lot of additional work.

 

typeOwire

Examples of the applied wire on the pommel, B 4385, B 1780 and C 13458.

Afterwards, the chiselling of the ornament followed. When the work was done, it was necessary to put the fittings onto the tang. To reduce the risk, Jan used a modern drilling-machine and a file. After the work was successful and aesthetic, Jan fixed the twisted silver wires around the pommel and in-between lobes of the pommel. In case of original sword, the wire was missing, but five holes for the wire are still visible. Various methods of the applied bronze or silver wire can be seen on some type O swords (for example, the sword from Eriskay; or B 1780 and B 4385 within the Norwegian material).

 

The final phase consisted of woodworking and leatherworking – the handle and the scabbard. Regarding the handle, the original sword had no traces of the handle; however, several swords of the subtype O1 have relatively well preserved oval handles of wood, including swords from Kaldárhöfði, Eriskay or Rossebø. The wooden handle was then covered with leather for a better grip; the application of the leather corresponds to the Androshchuk type I: “grips with oval-shaped cross-section, made of wood; in some cases there are traces of leather and linen wrapped around the grip” (Androshchuk 2014: 104). When the handle was done, the sword was finished. It weighs 1280 grams; the balance point of the sword is placed 15 cm from the lower guard.

 

The core of the scabbard was made of two sheets of spruce wood covered with cow leather decorated with raised lines and mouth. Each wooden sheet is less than 5 mm thick, which seems to be a thickness of some preserved pieces (Androshchuk 2014: 43). The leather was sewn on the inner side and was stained in the end. The baldric can be suspended thanks to the ash wood bridge-like slide with animal head terminals, which is attached to the scabbard by twisted yarn. Such a method is highly dubious, but possible, if the extent of our knowledge about Viking Age suspension methods is taken in account. Basically, two main methods are known:

  • slider method. This method seems to be typical for Pre-Viking and Viking Age Scandinavia and England. The scabbard has only one fixed point; the baldic goes through the slider that is placed on the front side of the scabbard, longitudinally positioned a bit below the mouth. The slider can be integral part of the scabbard (for example Broomfield, Wickhambreux), or it can be separate and fitted to the scabbard. Fitted sliders could be made of metal, horn, antler or wood, and could be placed under the leather cover (York, Gloucester) or onto it (Valsgärde). No preserved slider from the Viking Age is known; however, short longitudinal slits in the leather for letting a baldric pass through were observed during the examination of English scabbards (Androshchuk 2014: 105; Mould et al. 2003: 3355-3366).

    pochvy

    The diagram of visible slits on scabbards from York. Taken from Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

  • Carolingian method and Ballateare-Cronk Moar type. This method is about two fixed points on the scabbard. Fixed points could be achieved by many ways, but I prefer to point out that they were perpendicularly positioned. The usage of two fixed points was the reason why this method needs a strap-divider. Generally speaking, this method involve the usage of metal parts, and that’s why we can trace this method much better than the previous one, even though it was used in a limited way in Viking Age Scandinavia (see Ungerman 2011).

    pochvy2

    Carolingian type of suspension. Taken from Androshchuk 2014: Figs. 61, 67.

 

The sword and the scabbard were finished after a half of year in October 2016 and presented during the private event of Marobud group, Sons of the North.

 

Acknowledgements

The project involved many people who deserve our thanks. Firstly, we would like to thank to Ondřej Borský (Ernest’s Workshop) and his skill, because the blade is very well done. Secondly, our praise goes to Jakub Zbránek and his grafic skills. We have to mention also guys from MakersLab, who did a good job, and Unimus catalogue. We would like to also express our gratitude to Martin Zbránek and Valentina Doupovcová for documentation. The project would have not existed without the support and patience of our families.

In case of any question or remark, please contact us via Marobud page or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon. Thank you!

mece10

Bibliography

Androshchuk 2014 = Androshchuk, F. (2014). Viking swords : swords and social aspects of weaponry in Viking Age societies. Stockholm.

Geibig 1991 = Geibig, A. (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Neumünster.

Jones 2002 = Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt and Blade Classifications. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 15–24.

Mould et al. 2003 = Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Peirce 2002 = Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In. Oakeshott E. – Peirce, I. G. Swords of the Viking Age, pp. 25–144.

Petersen 1919 = Petersen, J. (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Ungerman 2011 = Ungerman, Š. (2011). Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: Macháček, J. – Ungerman, Š. (ed.), Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn, pp. 575–608.

Żabiński 2007Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In. Acta Militaria Mediaevalia III, Kraków – Sanok, pp. 29–84.

Inspiromat #13, norský šlechtic

Ve třináctém dílu si představíme muže mnohých kvalit, přátelského a zručného řemeslníka, velitele skupiny Marobud a mého dobrého přítele, který je v českém „vikinském“ prostředí dobře znám. Nejde o nikoho jiného než o Jana Zbránka, alias „Jóna“.

Jan a jeho dvojče Jakub (Valgarð) se na české reenactorské scéně pohybují od roku 2007, respektive od roku 2010, kdy začali jezdit na historické festivaly. Od té doby si vybudovali solidní jméno díky svým bojovým a řemeslným dovednostem, které zahrnují zpracování kovu, dřeva a kůže. V současné době provozují Skallagrim – Viking Jewelry a Janovo zboží můžete zhlédnout v níže přiložené galerii. V současné době se Jan věnuje výrobě odlévaných replik a ražbě replik dobových mincí.

Jan se snaží rekonstruovat norského hersiho (dědičný titul nižšího šlechtice) v 10. století. Je si vědom, že jeho kostým obsahuje spoustu výpůjček z jiných částí Skandinávie, a dodává, že kostým je rozdělaný projekt, který neustále upravuje, doplňuje a který nebude nikdy hotov. Zpětně přiznává, že inspiromat mu pomohl uvědomit si řadu kostýmových nedostatků. Jelikož znám Jana dlouho, tak vím, že jeho kostým bude za dva roky vypadat úplně jinak, protože je člověkem, který se neustále přehodnocuje své názory a podle nich formuje vybavení.

Kostým se skládá z vlněné čapky lemované kožešinou (na fotkách též vlněná čapka s textilním lemem), lněné košile a vlněné tuniky lemované červeným hedvábím (na fotkách si můžeme také všimnout bílé vlněné nebo červené vlněné tuniky), úzkých kalhot stažených modrými ovinkami z ručně tkané a přírodně barvené vlny, které jsou fixované tkanicí nebo replikou háčku z norského Vesle Hjerkinn. Na nohou si můžeme všimnout kotníkové převrácené kožené obuvi. Tunika je přepásána opaskem s mosazným/bronzovým kováním zdobeným ve stylu Borre, na kterém je zavěšený nůž se širokým hřbetem v pochvě s bronzovým kováním a kožená brašna podle ruského nálezu (originál uložený v Moršansku). Civilní kostým dozdobuje stříbrný drátkový náhrdelník („knit“) s replikou kladiva z dánského z Tågesmosenu (kladivo odpovídá typu používanému v 10. a 11. století) a kladiva z norského Huse. Ručně tkaný modrý plášť je sepnut replikou spony z norské lokality Averøen.

Bojový kostým tvoří krzno s vlněné deky, nýtovaná kroužková zbroj s krátkým rukávem a sahající do půli stehen, meč typu O podle nálezu z Dukstadu s pochvou s dřevěným jádrem zavěšenou přes rameno, sekera typu Y, kopí typu G, prkýnkový štít s umbem zdobeným bronzovým plíškem podle nálezu z Birky, replika jednokusové přilby z Olomouci , která je opatřena nýtovaným závěsem přišitým na batvat, který je do přilby upevněn koženým řemínkem, a jednoduchý kožený nátepník.

Následuje galerie. Jan varuje, že některé fotky jsou zastaralé, neaktuální a neodráží současný stav kostýmu.

 

Za poskytnutí fotek a za popis svého kostýmu děkuji svému hersimu Janu Zbránkovi.

Sekery s kříži

valgard_sekera

Rekonstrukce sekery s křížem. Za fotku děkuji Jakubu Zbránkovi.

Můj kamarád a spolubojovník Jakub Zbránek nedávno zrekonstruoval hlavu vikinské sekery. Jedná se o sekeru s vyříznutým prostředkem, která je dnes mezi reenactory velice populární. Jakub však nenechal vyříznutý otvor úplně prázdný, jak je dnes zvykem, nýbrž jej zaplnil křížkem vybíhajícím z jedné vnitřní strany. U fotky jeho rekonstrukce se rozproudila živá diskuze, která ve mně probudila zájem o tento zajímavý typ sekery, a řekl jsem si, že musím zjistit víc.

Bojovníci na historickém festivalu Wolin.

Moje bádání v bezbřehých vodách internetu přineslo ovoce, třebaže musím konstatovat, že vzhledem k tomu, jak je tento typ sekery u nás i v zahraničí (zejména Polsku) oblíbený, tak se o něm na internetu vede jen opravdu málo debat. Tím se potvrzuje smutná pravda, že tyto sekery jsou všechny navzájem okopírované a jejich popularita je dána jejich menší hmotností a nekonvenčním vzhledem. Smutnější je však fakt, že se tyto sekery s chybějícím středem nezakládají na podkladech a jde pouze o volné parafráze seker s kříži.

Sekera s křížem (angl. cross axe, dán. korsøkse), jak se odborně tento typ nazývá, je málo zastoupený typ sekery, nejčastěji reprezentovaný Petersenovým typem L. Petersenův typ L je datován do období let c. 950–1050 (Petersen 1919: 4647), zatímco “sekery s křížem” byly datovány přesněji do 2. poloviny 10. století (Paulsen 1956: 67). Dosud bylo nalezeno pouze pět kusů těchto seker, z toho 3 v Dánsku a 2 ve Švédsku (z toho 1 na Gotlandu). Jedná se tedy o předmět rozšířený v oblasti Pobaltí.

KATALOG
Naleziště Odborná
literatura
Fotka
Ludvigshave (udávané též jako Pederstrup), Dánsko (inv. č. C9115 v dánském Národním muzeu) Brøndsted 1936: 181182, fig. 92:2; Paulsen 1956: 67, fig. 25:c  zde
Sortehøj, Dánsko Brøndsted 1936: 121, fig. 63  zde
Neznámé; střední Jutland (dnes uloženo v muzeu v Silkeborgu) Schiørring 1978 zde
Stentugu, Hejde, Gotland (inv. č. GF C 7642 v Gotlandském muzeu) Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260:5; 2000: 376; 2006: 312  zde
Närke, Švédsko Hansson 1983: 7, 27; Paulsen 1956: 67, fig. 25:b zde (str. 51; Fig. 11:2)

Odborné literatury o sekerách s kříži je překvapivě málo. Částečně je to proto, že se hlavy nacházejí v bezkontextovém prostředí, což omezuje možnosti interpretace. Všechno, co o těchto sekerách víme, jsou jen dohady a předpoklady. Na stránkách dánského Národního muzea stojí:

Výzkum ukazuje, že takové sekery byly dost robustní na to, aby vydržely praktické používání. Nicméně je pravděpodobnější, že sloužily k ceremoniálním účelům. Vlastníci těchto seker s kříži nemuseli být nutně křesťany, ale sekery odrážely silné křesťanské proudy, které existovaly v této části doby vikinské.

danaxV knize “From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200″ (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194) nacházíme stejné informace a navíc se dozvídáme, že sekery “mohly sloužit k ceremoniálním účelům, stejně jako sekery vykládané stříbrem a zlatem [např. sekery z Mammenu nebo Trelleborgu].” Dále se dočítáme, že takto “proděravělé sekery jsou ve skandinávské době vikinské neobvyklé.” A na závěr nás kniha informuje, že “v době křesťanských misií byly zbraně zřídka ukládány do hrobů, ale ještě na konci 10. století mohla být sekera symbolem válečnické třídy.

Anne Pedersen se ve své studii “Materiel kultur, identitet og kommunikation” domnívá (Pedersen 2008: 1516), že “praktická funkce [seker s kříži] byla podřazena symbolickému významu,” a zaobírá se také  jejich distribucí:

Díky poměrně jednotné formě seker a jejich geografickému rozložení lze argumentovat tím, že byly symbolem, který byl používán a chápán v širším kontextu ve velké oblasti Skandinávie. Také se můžeme domnívat, že těch několik mužů, kteří vlastnili takovou sekeru, byli součástí užšího společenství, a sekera tak byla symbolem loajality, která se neomezovala na lokální prostor.

Hunnestad

Rekonstruovaná podoba výjevu z runového kamene DR 282. Možný vzhled varjaga. Převzato z EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006: 112.

To je ve shodě se studií Piotra Kotowicze “The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion?“. Ten proděravělé sekery dává do širšího kontextu seker zdobených kříži a ukazuje, že jde o severoevropský fenomén 6. – 1. poloviny 13. století (viz rozšíření na str. 42) a že se po christianizaci Skandinávie objevuje častější ukládání seker s mrtvými, což také reflektují proděravělé sekery, které jsou podle Kotowicze výhradně vikinskou záležitostí. Již ale neudává, že ukládání takových milodarů skončilo ve Skandinávii v průběhu 11. století. Tento nárůst je opravdu pozoruhodný a podle Kotowicze souvisí s tím, že se sekera stala symbolem válečnické profese, což lze porovnat například s varjažskou gardou (jejíž příslušníci byli někdy v dobových pramenech označováni jako pelekophori, doslova “nosiči seker”), ve které byly používány právě sekery Petersenova typu L/M k různým ceremoniím a salutování panovníkovi:

Stráže je držely v pravicích a čepele měly položené na levých zápěstích. Jakmile vstoupil císař, zvedly je na pravá ramena. Když měl císař svátek, varjagové ho pozdravili a klepali svými sekerami o sebe, což vydávalo rytmický zvuk.” (Kotowicz 2013: 52)

Rozmístění seker podél Baltského moře a časové zařazení tuto teorii podporují. Kotowicz také naznačuje, že používání proděravělých seker může souviset s kultem svatého Óláfa (Kotowicz 2013: 53). S tím však vzhledem k používání ve 2. polovině 10. století nemůžu souhlasit.

Byzantská slonovinová destička znázorňující muže, zřejmě člena varjažské gardy, s obouruční sekerou a mečem. Hlava sekery se zdá být proděravělá. Datováno do doby kolem roku 1000.

To jsou zhruba všechny stěžejní informace, které jsem byl schopen během jednoho odpoledne shromáždit. V diskuzi, kterou jsme vedli o rekonstrukci, zazněly ještě dva body, které se týkají replikování, a sice velikost a také procentuální zastoupení. Na první bod můžu odpovědět následovně: sekera z Ludvigshave měří na délku 21,9 cm (Roesdahl – Wilson 2000: 279, no. 194), sekera z neznámého dánského naleziště měří na délku ca. 23 cm a má šířku ostří ca. 22 cm, sekera ze Stentugu měří na délku 15,5 cm a má šířku ostří ca. 14 cm (Thunmark-Nylén 2000: 376), zatímco nález z Närke má délku 17,5 cm a šířku ostří 14,3 cm. A co se četnosti týče, nebyl jsem schopný dohledat, kolik bylo nalezeno vikinských seker celkově (určitě půjde řádově o stovky až tisíce). Nejnázornější tak asi nakonec bude Kotowiczova statistika pro polské sekery, která udává, že pouze 0,45% všech polských seker z období 6. – 1. poloviny 13. století mělo na sobě nějakým způsobem znázorněný křížek (Kotowicz 2013: 41). Proto bych tento typ seker doporučil rekonstruovat pouze omezeně a používat ho pro speciálních účely.


ZDROJE:

BRØNSTED,  Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

HANSSON, Pär (1983). Jägarbacken (Borrarbacken). Ett gravfält från yngre järnålder, Örebro.

KOTOWICZ, Piotr N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: MAREK, Lech. Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55, online.

PAULSEN, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

PEDERSEN, Anne (2008). Materiel kultur, identitet og kommunikation. In: ROESDAHL, Else – SCHJØDT, Jens P. Beretning fra syvogtyvende tværfaglige vikingesymposium, 7–26, online.

PETERSEN, Jan (1919). De Norske Vikingsverd, Kristiania.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

SCHIØRRIONG, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6: 2829.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

THUNMARK-NYLÉN, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.