„Skald Þorbjǫrn vytesal runy“

    aneb vznik runového kamene

rytci

Rytci při práci, Maastricht kolem roku 1180.

Během listování v odborných publikacích jsem náhodně narazil na článek, který mne velice zaujal. Jeho název zní „Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?“ (Med mejsler eller pikhammer : Hvorledes blev runer ristet?) a byl sepsán dánským archeologem Olem Thirupem Kastholmem Hansenem ve spolupráci s kameníkem Erikem Sandquistem, který se specializuje na výrobu moderních runových kamenů. Článek se věnuje nástrojům, kterých bylo užíváno při tesání do runových kamenů. Shrnutí tohoto článku jsem pro Vás přeložil a můžete si jej přečíst prostřednictvím tohoto odkazu:

Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?

Rytec Erik Sandquist zasvěcuje dílo.

Zároveň bych však chtěl tento článek zasadit do kontextu, což vyžaduje kratší komentář. Problematikou runových kamenů se dlouho zabývám, jedná se o jedno z mých oblíbených témat, obávám se však, že delší a podrobný komentář ani není v mých možnostech, protože o vztyčování runových kamenů nevíme mnoho (a proto se hodí experimentální poznatky). Zájemce o toto téma mohu odkázat na několik zajímavých prací, např. Klos 2009Barnes 2012, Sawyer 1998 a Sawyer 2000.

Islandské prozaické texty sice občasně referují o pamětních kamenech (bautasteinn brautarsteinn bautaðarsteinn; na runových kamenech se objevuje také označení jarteiknkuml, hellamerki, minni, myndasteinnsteinnsteinkuml, steinmerki), jejich popisy však nejsou dostačující (kompletní seznam zmínek viz zde):

(…) a na paměť vznešených mužů [nechť je] navršena mohyla a těm, kdo prokázali udatnost, vztyčeny pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Ynglinzích, kap. 8)

„Bratři Ǫlvi hnúfa a Eyvind zůstali nějaký čas na Sandnesu a nechali pochovat mrtvé bojovníky. Þórólfovi vystrojili pohřeb tak, jak bylo zvykem pochovávat mrtvá těla vzácných mužů a postavili mu pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 22; v českém překladu kap. 23)

„U mohyly Egila ullserka stojí vysoké pamětní kameny [bautasteinar].“ (Sága o Hákonu Dobrém, kap. 27)

Vzhledem k rozšířenosti motivu napříč královskými a rodovými ságami se domnívám, že vztyčování runových kamenů bylo pro staré Seveřany samozřejmostí, která se však v ságové literatuře objevuje spíše výjimečně. A proto jsou nejlepšími prameny ke studiu tohoto tématu runové kameny a nápisy samotné.

Z povahy nápisů je patrné, že zde existovaly dva modely vzniku runových kamenů:

  • zadavatelé, obvykle pozůstalí dědici, si objednávají (na což odkazují slovesa láta/biðja, „nechat“/„nakázat“) řemeslníka, který kámen vytesá (berja/rísta/hǫggva) a vybarví/zvýrazní (). Vyrobit (gørva) či vztyčit (reisa/rétta/standa/setja) runový monument, který uchová jméno a pověst předka navěky, si zcela jistě nemohl dovolit každý, protože šlo o relativně nákladnou záležitost, kterou financovala nejbližší rodina pozůstalého. Známe okolo stovky jmen rytců, z nichž někteří jsou na kamenech podepsáni hned několikrát. Pomyslným rekordmanem je pak švédský rytec Œpir, jehož jméno se objevuje na zhruba padesáti kamenech.

„Véseti a Hálfdan nechali vytesat kámen na paměť svého otce Hólma a svého bratra Hólmfasta. Lífstein vyryl tyto runy.“ (Vs 29)

„Stig/Stygg vyrobil tento pomník na paměť svého syna Eyvinda. Padl na východě s Eivíslem. Vybarvili Víking a Grímulf.“ (Ög 8)

  • zadavatel a řemeslník jsou tatáž osoba. Toto může platit zejména u méně nákladných kamenů, kamenů stavěných narychlo či kamenů postavených ke své vlastní oslavě (takových kamenů existuje zhruba dvacet, např. DR 212, U 164, U 1011). Současně to ale může jednoduše naznačovat, že zadavatel byl zručný řemeslník (viz Sö 56, U 1011). Rozhodně nestačilo být pouze dovedným umělcem, protože sestavit runy ve správný sled vyžadovalo jistý stupeň gramotnosti, o němž se mluví například ve Výrocích Vysokého („Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak se zkouší? (…)“; strofa 144). Předpokládá se sice, že většinová populace byla gramotná a runy ovládala (viz Starý 2004: 141), ale jistě není náhoda, že hned na čtyřech švédských kamenech se objevuje v příjmí rytce “skald“ (U 29, U 532, U 951, Vg 4). Dobová kritéria vyžadovala, aby podobné monumenty byly dekorovány mistrnou výzdobou a/nebo pečlivě složeným textem. Není tak překvapující, že se staroseverské básnictví, které je bohaté na metafory, často dává do souvislosti s ornamentální výzdobou runových kamenů – tato spojitost byla zcela jistě přítomna, protože obě činnosti stavěly na stejném způsobu kreativního myšlení a mohly být vykonávány jedním umělcem. Runové nápisy takového člověka označují jako rýnn, “znalý run“.

„Vím, že Hástein a Hólmstein, bratři nejznalejší run [menn rýnasta] v Miðgarðu, postavili mnohý kámen a tyč na paměť svého otce Freysteina.“ (Sö 56)

„Vígmund nechal vytesat kámen na sama sebe, nejdovednějšího muže. Ať Bůh pomáhá duši Vígmunda Lodivoda. Vígmund a Áfríð za svého života vytesali mezník na sebe [na svou vlastní památku].“ (U 1011)

„Tyto runy vyryl ten muž, který je nejznalejší run [rúnstr] na západ od moře, tou sekerou, kterou vlastnil Gauk Trandilsson na jih od země [jižně od Islandu].“ (Br Barnes20)

Erik Sandquist při práci.

Runové nápisy DR 209 a DR 230 obsahují podobné formule, které proklínají toho, kdo „kámen zničí nebo odtáhne na paměť někomu jinému.“ Odtažení na paměť někomu jinému (ept annan draga) musí mimo jiné souviset s tím, že se pamětní kameny kradly, protože vhodného kamene nebyl dostatek a musel být náročně vyhledán a dopraven na určené místo:

„Hróðmund napřímil tento kámen / tyto kameny na paměť Hé-Gylfiho, Bresiho/Brísiho syna.A Bresi/Brísi byl synem Liniho. A Lini byl synem Unna. A Unn byl synem Ófeiga. A Ófeig byl synem Þóriho. Hé-Gylfiho matkou byla Gróa. A poté [barlaf]. A poté Guðrún. Hróðmund Hé-Gylfason vybarvil [fáði] tyto runy. Tento kámen jsme nalezli na severu v Balasteinu. Gylfi získal tuto zemi, pak tři statky severním směrem, pak Lønang a pak Feðrasjó.“ (Hs 14)

„Jórunn vztyčila tento kámen na paměť toho, kdo ji měl za ženu, a dopravila [kámen] z Úlfey z Hringaríki. A obrazový kámen [myndasteinn] je ctí.“ (N 61)

Runové kameny poměrně často zmiňují, že se nacházejí na hojně navštěvovaných místech – cíleně byly umisťovány tam, kde se očekávalo, že se s nimi lidé dostanou do kontaktu, budou je číst a vykládat (ráða): „Ať schopný muž, který je znalý v runách [rýnn], vykládá ty runy, které vytesal Balli.“ (U 729). Máme tak zprávy o kamenech vztyčených u cest (Výroky Vysokého 72, Sö 34, U 323, U 707 a U 838), u mostů (či přímo v mostech, např. U 323; souvislost s mosty je často zmiňovaná), na sněmovních místech (např. Sö 137, U 212, U 225), mezi statky (např. U 729), na mohylách (např. DR 295–6) nebo místech úmrtí (N 413). Čtyři nápisy také udávají, že cestu ke kamenům bylo třeba uklidit“/vymýtit“ (ryðja) (Sö 311, Sö 312, U 101, U 149). Občasně se zmiňuje, že spolu s kameny byla vyrobena také “tyč” (stafr) – v některých případech tento výraz označuje písmena“, tedy runy (např. Sm 16, DR 40), ale jindy (např. Sö 56 a U 226) tato tyč přesně odpovídá popisu v Ibn Fadlanově Risale (§ 92), podle které Rusové do středu čerstvě navršené mohyly zarazili březový kůl, do něhož vyryli jméno zemřelého muže a jméno ruského krále. Dost možná byly tyto dřevěné tyče levnějšími alternativami, které však měly omezenou životnost (do 100 let). Runové nápisy naznačují, že se v některých případech užívalo obou metod současně.

Vzhledem k tomu, že se kameny označují jako merki (mezník“), je dost možné, že tyto památné monumenty sloužily i jako mezní kameny mezi jednotlivými pozemky, nebo je přinejmenším patrné, že si rod na základě podobných kamenů nárokoval vlastnictví půdy – kámen sloužil jako legální doklad o vlastnictví zadavatele a všech jeho potomků, kteří dokázali vyjmenovat svůj původ až osobě zmíněné na kameni (stejnou funkci měly také mohyly a jiné výrazné body v krajině):

„Erinvarð nechal vztyčit tento kámen na paměť svého otce Hegga a jeho otce Hæry a jeho otce Karla a jeho otce Hæry a jeho otce Þegna a na paměť těchto pěti mužských předků.“ (Sm 71; srovnej s Hs 14)

„Bjǫrn Finnviðarson nechal vytesat tuto kamennou desku [hella] na paměť svého bratra Óleifa. Byl zrazen na Finnheiðu. Bůh pomáhej jeho duši. Tento statek je dědičným pozemkem [óðal] a rodovým dědictvím [ætterfi] Finnviðových synů z Elgjastǫðů.“ (U 130)

Termín óðal je zde klíčový. V raném skandinávském zákonodárství se jím označoval dědičný, nedělitelný a nezcizitelný pozemek se statkem. Prokazování nároku na óðal (ale také kupříkladu na královský titul) probíhalo výčtem pěti mužských předků, kteří pozemek vlastnili (viz Sm 71 a Hs 14). To však nebylo zdaleka vše:

Vznesl-li kdo nárok na dědičnou rodovou půdu (óðal), museli na sněmu v norském Guli jeho žalobu dosvědčit přinejmenším tři svědci, kteří sami drželi dědičnou rodovou půdu v témže okrese jako žalující a v době smrti svého otce dosáhli věku nejméně dvaceti let (podmínka zajišťovala, aby byli svědci svým otcem poučeni o majetkových a mocenských událostech z bližší i vzdálenější minulosti okresu). Jejich svědectví pak musel potvrdit další svědek, který též držel dědičnou rodovou půdu v okrese a před smrtí svého otce dosáhl patnácti let.“ (Starý 2013: 88)

Právní charakter nemají pouze výčty mužských předků, ale prakticky všechny rodinné vztahy, vyjmenovaná vlastnictví a usedlosti a finanční detaily (např. kdo po kom dědil). Minimálně v jednom případě se nám v runovém nápise zachovala smlouva o pozemkovém vlastnictví (N 236). Mocenský aspekt kamenů je dobře patrný u kamenů postavených k vlastní slávě, například velký kámen z Jellingu je ukázkovým příkladem prezentace dosavadních politických úspěchů:

Tento pomník nakázal na paměť svého otce Gorma a své matky Þyrvé vyrobit král Harald, ten Harald, který si podmanil celé Dánsko i Norsko a udělal z Dánů křesťany.“ (DR 42)

V runových kamenech se snoubí stesk a úcta pozůstalých s tendencí prokázat movitost (vztyčením nákladného kamene) a zákonné převzetí dědictví včetně óðalu, což zajišťovalo nezpochybnitelný argument při případných pozemkových sporech. Možná také proto pozůstalí skrze nápisy odsuzují odtažení či zničení kamene (DR 81, DR 83, DR 230, DR 338, Vg 67), které se prakticky rovná pošpinění památky mrtvého, zneuctění rodu a které zároveň ničí důkaz o nárocích na půdu. Některé kameny explicitně zmiňují, že vytesané runy mají „podepírací“ funkci, tj. mají moc kámen posvětit tak, aby stál na věčné časy (např. DR 295, U Fv1984;257). Runy mají zajistit, aby jméno člověka nezmizelo v propadlišti dějin a aby kámen zůstal na svém určeném místě. Ze stejného důvodu se často používá formule „ať Þór posvětí“ (DR 110, DR 209, DR 220, Ög 136, Sö 140, Vg 150).

Sassur postavil tento kámen na paměť svého bratra Ásgauta, [který] zemřel na Gotlandu. Ať Þór posvětí runy.“ (DR 220)

Nerad bych se však dopouštěl generalizace – explicitní právní obraty se v runových nápisech objevují pomálu a je otázka, zda bychom je měli automaticky vidět i v ostatních runových nápisech, které přitom mohly pouze oslavovat zemřelého příbuzného. Zcela jistě existují nápisy, ve kterých je oslavný aspekt patrnější; jde zejména o kameny vztyčené na vlastní syny, ale ne ve všech případech:

Úlfkel [?] a Arnkel a Gýi zde zřídili sněmoviště. Nebude lepšího mezníku než toho, který vyrobili Úlfovi synové na jeho [Úlfovu] paměť; schopní chlapci na počest otce. Vztyčili kameny a vyrobili tyč a veliké pomníky. Také Gyríð svého manžela milovala, a proto na něj bude vzpomínat v slzách. Gunnar vytesal kámen.“ (U 225226)

Otázku právního aspektu runových kamenů nejvýmluvněji nastiňují následující statistiky (Harrison – Svensson 2007: 196):

  • 94 % runových kamenů je vztyčeno na památku mužů
  • 90 % runových kamenů vypovídá o smrti doma, zbylých 10 % smrti v zahraničí
  • pouze osmina kamenů je vztyčena výhradně ženami
  • nejméně 10 % runových kamenů bylo vztyčeno ženou a mužem zároveň

Ze statistického hlediska je nejčastější zmiňovanou osobou hospodář, který zemřel a byl nejspíše pochován na svých statcích. Runový kámen na tohoto archetypálního hospodáře nejčastěji staví jeho nejbližší mužští příbuzní, kteří byli ze zákona jeho dědici. Vidíme tedy, že za „steskem památných kamenů“ se skrývá více či méně hlasitá otázka dědictví, do něhož óðal náležel. Runový nápis N 29 explicitně říká „Válovi synové Finn a Skopti vztyčili tento kámen poté, co si rozdělili své [zděděné] země.“ Birgit Sawyer (19982000) ukazuje, že na základě statistických údajů získaných z runových nápisů si lze povšimnout rozdílů v dědických právech mezi jednotlivými kraji. Kameny jsou jasný důkazem toho, že při prosazování vlastnických nároků sloužila minulost k podpoření přítomnosti a budoucnosti, stejně jako když se Egil Skallagrímsson dožadoval dědictví po svém tchánu Bjǫrnovi:

Egil začal svou řeč tím, že žádal soudce, aby rozsoudili jeho při s Ǫnundem podle zákona. Vyložil, jaké má důvody žádat dědictví po Bjǫrnovi. Řekl, že jeho žena Ásgerð má jako Bjǫrnova dcera nárok na dědictví a že má právo na pozemky a požitky z nich pro sebe a pro všechny své potomky. Po svých předcích je vznešeného původu. Žádal proto soudce, aby Ásgerðě přisoudili polovici Bjǫrnova dědictví, pozemky a movitý majetek.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 57)

Další dílo Erika Sandquista.

Obávám se, že jakékoli další detaily budou již spekulací, zčásti založenou na limitech pramenů, zčásti způsobenou mou vlastní nevědomostí – runových nápisů jsou tisíce a přiznávám, že je nemám zmapované všechny. Věřím, že článek splnil teoretický úvod do studia tohoto zajímavého typu pramene, který se dá zkoumat z různých úhlů pohledu – výběrem kamenů a způsobem rytí počínaje a výpovědní hodnotou nápisů konče. Pokud Vás článek zaujal, můžete navštívit článek o nejslavnějším runovém kameni – kameni z Röku. V případě, že byste měli zájem o konzultaci nebo kritické zhodnocení této práce, můžete se vyjádřit v komentářích pod článkem.


Zdroje:

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Hákonu Dobrém = Hákonar saga góða. Online zde.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Ynglinzích = Ynglinga saga. Online zde. V češtině vyšlo: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 145–191.

Výroky Vysokého. Online zde. V češtině vyšlo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.

BARNES, Michael P. Runes: a Handbook, Woodbridge 2012.

HARRISON, Dick – SVENSSON, Kristina. Vikingaliv, Värnamo 2007.

KASTHOLM HANSEN, Ole Thirup – SANDQUIST, Erik. Med mejsel eller pikhammer: Hvorledes blev runer ristet? In: Kuml, 2004: 181–196

KLOS, Lydia. Runensteine in Schweden: Studien zu Aufstellungsort und Funktion, Berlin 2009.

SAWYER, Birgit. Viking age rune-Stones as a Source for legal history. In: DÜWEL, Klaus (ed.) Runinschriften als Quellen interdisziplinärer Forschung, Berlin 1998, 766–777.

SAWYER, Birgit. The Viking-Age Rune-Stones: Custom and Commemoration in Early Medieval Scandinavia, Oxford 2000.

STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138–154.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.

Kámen z Röku

Kámen z Röku (Ög 136) není třeba nijak dlouze představovat, protože se jedná o velice známý kámen, zřejmě nejznámější ze všech. Nápis na tomto kameni, který byl vyryt někdy okolo roku 800, je nejstarším a nejdelším nápisem zaznamenaným v mladším fuþarku.

Obsah textu je však komplikovaný, existuje několik čtení a jistí si nemůžeme být ani funkcí textu, protože nevíme, komu přesně je určen. Text obsahuje dvojí čtení u nejdůležitější formule sǫgum múgminni/ungmenni (vyprávějme lidovou zvěst / mladým).

K tomu bych rád připojil několik svých poznámek. Kámen byl vztyčen otcem na památku mrtvého syna, ale je zajímavé, že kámen mlčí o jeho skutcích nebo způsobu smrti, jak je u runových kamenů obvyklé. Místo toho se dozvídáme několik příběhů, které se smrtí syna zdánlivě nesouvisejí. Klíč k rozluštění textu dle mého názoru spočívá ve větách “statečnému mladíkovi se narodil příbuzný” a “devadesátník Sibbi z Vé zplodil syna”. Zdá se mi pravděpodobné, že se Varin vyrovnává se smrtí svého synka oslavou života. Zároveň si text zachovává poučný mezigenerační tón, a proto by se více hodila formule s “vyprávějme mladým”. Tomu nasvědčuje i věta “Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór”, kde je jméno Þór interpretováno jako ekvivalent spojení “Buďte stateční”. Vložená strofa, která tvoří odpověď na předchozí otázku, není pouze historický exkurz do časů Theodoricha Velikého, ale funguje jako šablona jednoho z mnoha lidských osudů, ze které si mladík může vzít příklad. Všechny zmíněné příběhy se vlastně týkají buď boje nebo zrození – kámen je tedy alegorií na danost lidského života, který má svůj počátek v porodu a konec v boji, a je určen všem gramotným kolemjdoucím. Vámóð/Vémóð, který je osudem předurčen smrti (feigr), se dává do přímé analogie s dávno zemřelým Theodorichem (Þjóðríkem). Kámen garantuje nesmrtelnost muže, jehož jméno je do něj vyryto, a může se tak stát příkladem pro mladé. Otec Varin se velice podobá básníku Egilu Skallagrímssonovi, který se vyrovnává se smrtí svých synů pomocí tvorby básně; v obou případech je použito umění. Nápis tak dodržuje staroseverské koncepty překonání smrti:

Druhým způsobem je pokus smrt pochopit, dát jí smysl a zařadit ji tak do řádu světa a jeho historie. Třetí – a zdaleka nejčastější – možností je překonání smrti skrze paměť lidského kolektivu: jednotlivec sice umírá, jeho paměť ale žije dál a on spolu s ní. Najisto nejpřekvapivějším způsobem vypořádání se se smutkem ze smrti je ale způsob poslední: smutek je překonán už jen tím, že je vyjádřen.

(STARÝ, Jiří. Nářek a triumf: Vztah ke smrti v poesii doby vikinské. In: Svět literatury, XIX, č. 39, Praha 2009: 82-83.)

Lze se domnívat, že syn Vámóð/Vémóð zemřel v boji. Rozhodně však nemůžeme tvrdit, že Varin byl místní náčelník, který svého syna obětoval bohům proto, že konvertoval ke křesťanství během Ansgarovi misie do Švédska, jak tvrdil Åke Ohlmarks (OHLMARKS, Åke. Vårt nordiska arv. Från 10.000 f.Kr. till medeltidens början, Stockholm 1979: 228–229). Domnívám se, že takové interpretace jsou nejen daleko za hranou výpovědní hodnoty nápisu, ale také našich možností. Musíme se spokojit s tím, že některé informace nám zůstanou navždy skryty a že fabulace plodí jen další fabulaci. Jako daleko zajímavější a realističtější se mi jeví tento článek.

Co mne osobně na kameni zaujalo nejvíce, je rozmanitost lidových příběhů, které mají základnu v germánské historii a folklóru. Zároveň se zde setkáváme kenningem (je možné, že jde o jeden z nejstarších dochovaných kenningů) Gunnin kůň, který opisuje vlka.

V překladu, který nabízím níže naleznete dvě verze. První je můj překlad nejnověji editovaného textu podle Rundaty. Spodní verze je překlad Jiřího Starého, jak je nabízen v seminárním aparátu jeho předmětu. Není mi známo, ze které edice Starý překládá, ale jeho verze řeší některá sporná místa textu. Nejcitovanější edici naleznete zde (od strany 231). V neposlední řadě nesmím zapomenout poděkovat Davidu Šimečkovi za pomoc při překladu a konzultaci.

Překlad kamene si můžete stáhnout zde:

Železo a kámen v kosmologické perspektivě

Při pročítání knihy Jense Petera Schjødta Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion jsem narazil na zajímavou pasáž (str. 237) ohledně používání železa a kamení ve staroseverské mytologii. Nejsem sice religionista, ale přesto se pokusím k tomuto tématu nějakým způsobem vyjádřit.

Na první pohled je patrné, že zde máme co dělat s otázkou řádu a chaosu, kultury a přírody. Prameny zásadně spojují bohy/lidi se železem, zatímco obry s kamenem. Do doby, než jsem si přečetl Schjødtovu pasáž, jsem si tohoto striktního rozdělení prakticky nevšiml. Kde má ale toto rozdělení svůj původ?

Kámen je dnes chápán jako neživá složka přírody, ale je otázka, zda tak byl viděn i starými Seveřany. Ásové, kteří na počátku světa zabili Ymiho, vytvořili kameny z jeho zubů a kostí (viz Gylfiho oblouzení 8). Kámen tedy chápán spíše jako něco organického původu. Každopádně – kámen je z pohledu mytologie starší surovina než železo.

“Tu řekl Gangleri: Co si pak počali synové Borovi, když věříš, že jsou bohy?
Vysoký dí: O tom bych mohl dlouho vypravovat. Odnesli Ymiho doprostřed Ginnungagapu a udělali z něj zemi – z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných kostí.

(Gylfiho oblouzení 8. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 44)

Ve Vědmině písni (Vǫluspá) nacházíme strofu (7) o tom, jak si bohové osvojili kovářské dovednosti. Lze předpokládat, že toto umění pak předali lidem. Zpracování železa je tedy dodatečná (a nepůvodní), v očích starých Seveřanů povznášející činnost pocházející od Ásů. Bohové pomocí metalurgických znalostí zkulturňují lidstvo (nesmíme zapomínat, že lidstvo samo o sobě je rovněž božským výtvorem).

Sešli se Ásové
na Idské pláni,
co posvátné chrámy
postavili;
vyzdili výheň,
tepali zlato,
zrobili kleště,
kdejaký nástroj.

(Vědmina věštba 7. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 26)

Proto se zdá, že znalost zpracování kovu představuje kulturní výdobytek, který stojí v opozici k využívání kamene. Někteří skaldové používají kameny k dehonestaci či k vytvoření antipatií k dané osobnosti; kameny nabývají význam kulturní zaostalosti. Už to, že byl člověk opsán pomocí jména obra, znamenalo “povětšinou posměch nebo pohanu” (Jazyk básnický 39. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 118). Kámen sám o sobě reprezentuje tvrdost, nehostinnost a nepřívětivost. Dokonale tak zapadá do staroseverského vidění světa:

centrum periferie
 Miðgarðr  Útgarðr
pastviny skály
 innihús  útihús
 innangarðs  útangarðs
 důvěrný  cizí
 známý  neznámý
 my oni
 uvnitř  vně
 řád, jistota, bezpečí  chaos, klam, ohrožení

(Starý – Kozák, 2010: 42)

Z tabulky vyplývá, že Útgarð je chápán jako místo, ve kterém vládne chaos, což by mohlo být zavádějící. Současné bádání se totiž snaží poukázat na fakt, že obyvatelé Útgarðu, tj. obři, rovněž žijí v kulturním světě; žijí v rodech a jsou spřízněni vazbami, sňatky i přísahami (Starý – Kozák, 2010: 48-49). Chaos, který tuto zemi naplňuje, pramení z jeho pradávnosti a odlišnosti od Miðgarðu. A není vždy jen negativní, nýbrž má i pozitivní aspekty – je naplněn tvořivou potencí a silou, za kterou neustále cestují bohové, kteří si zpět odvážejí nové kulturní výdobytky (Starý – Kozák, 2010: 48). Postačí, když si zmíníme například brousek, který vzešel ze souboje Þóra proti Hrungnimu.

Je paradoxní, že v tomto souboji, ve kterém železo překonalo kámen (kladivo Mjǫllni × zbraň-brus), vznikl nástroj, bez něhož by se železné nástroje v praxi neobešly. Tento fakt vnáší světlo do mytologických vztahů mezi lidmi a obry. Stejně jako železo a kámen, tak i bohové/lidé a obři jsou si navzájem jednou opaky, jindy komplementy.

Kámen je považován za starší surovinu, kterou Ásové svým zásahem a vytvořením Miðgarðu zatlačili do periferie, Útgarðu. Kámen přitom nahradili železem, jehož výroba byla technologicky poměrně náročná a drahá. Jakékoli narážky ze strany skaldů musíme vnímat jako předsudky a dehonestující označení úhlavního nepřítele, za jejichž řádky musíme vidět především osud světa. K tomu snad lze jen dodat to, že pojmy jako chaos a řád jsou pojmy dané lidmi. Obři, kteří byli v představách starých Seveřanů více než reální, jistě mají na danou věc svůj názor a lze předpokládat, že bychom se v obří tvorbě mohli dočíst opačné závěry.

Železo a kámen, z dnešního pohledu dvě banální a každodenní věci, poskytují jedinečný subjektivní vhled starých Seveřanů do vnímání kosmologie a kultury.


Zdroje:

Gylfiho oblouzení [Gylfaginning]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Vědmina věštba [Vǫluspá]. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 25-40.

SCHJØDT, Jens Peter. Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion,  Odense 2008.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.