Franská výzbroj ve Skandinávii

Vikinské výpravy do oblasti Bretaně. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 315.

Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.

Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.

Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:

  1. v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená “Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují “valští jarlové“ (valska jarlir) či “valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: “Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
  2. označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
  3. ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.

Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje “cizokrajný“ ve smyslu “pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat “franský“/”bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.

 

Meče

Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): “[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.
  • Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): “Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
  • Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): “Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“

Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž “rýhování” možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.

Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu “Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):

Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,’ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.’ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘

Typlogie a chronologie jílců.

Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.

 

Kopí

Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku “O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.

V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená “kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená “franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje “západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.

 

Přilby

Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.

  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): “Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): “Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“

Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože fragmentární nálezy a vyobrazení naznačují, že se ve Skandinávii používaly již ve 2. pol. 10. století (viz zde, “Západní kónické helmy“), což musí souviset s rozmachem těchto přileb v 11. a 12. století (nálezy viz zde). Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).

Rekonstrukce dánského aristokrata kolem roku 970, reenactor Anders Kramer Vestergaard.

Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že “nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení “přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).

Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: “Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)

Vyobrazení kónických přileb (/čapek) ve Skandinávii: a) runový kámen z Ledbergu, b) rytina ze Sigtuny, c) soška z Rällinge, d) ušní lžička z Lundu. Převzato z: Tweddle 1992: 1131.

 

Brně

Brň z norského Gjermundbu, cca rok 970. Na zbroji se uplatňuje tradiční kontinentální metoda kombinace nýtovaných kroužků s vysekávanými kroužky.

Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: “Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.

Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).

 

Závěr

Vikinské výpravy do oblasti Franské říše. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 301.

Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.


Použité a doporučené zdroje

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.

BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.

COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.

HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.

HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.

PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.

SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.

TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.

WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.

Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.

Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.

O křidélkách na vikinských kopích

Replika kopí s křidélky Petersenova typu C.

Za námět děkuji pobratimovi Erichovi, jehož znalosti lovu mi výrazně pomohly při psaní článku.


Jako reenactor se s replikami kopí s navařenými křidélky (také nazývanými karolinská kopí) setkávám po celou svou “historickou” kariéru a poslední dva roky jsem i hrdý majitel jednoho kusu této zajímavé zbraně.

Upravená Petersenov typologie. Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 175.

Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 175.

V souboru zbraní jde o poměrně častý nález. Jeho původ byl předmětem polemik, dnes se badatelé shodují, že jde o franský import (k problematice např. SOLBERG, Bergljot. Weapons Export from the Continent to the Nordic Countries in the Carolingian Period. In: Studien zur Sachsenforschung 7 [= Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 39], Hildesheim 1991: 241–259).

Typologie Solbergové. Převzato z Svanberg, 2003: 160, Fig. 65.

Křidélky se z pohledu typologie zabývali tři badatelé. Prvním z nich je Jan Petersen, který ve své knize De Norske Vikingesverd přiřazuje křidélka k typům B, C a D1 a D2. Toto rozdělení upravuje Bergljot Solbergová ve své práci Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, která Petersenův typ B upravuje na VI.1B, typ C upravuje na VI.2B, podtyp D1 upravuje na VI.3B a podtyp D2 upravuje na IX.1B. K těmto podtypům udává i dataci: VI.1B (750-825/50), VI.2B (850-950), VI.3B (800-900), IX.1B (950-1050). Solbergová zjistila, že mnoho kopí typů VI.1B (81%) a VI.3B (88%) bylo vyrobeno metodou svářkového damašku. To a fakt, že tyto hroty byly nalezeny především v přímořských oblastech Norska, ji vedlo k tomu, aby je pokládala za franské importy. Naopak podtypy VI.2B a IX.1B mohou být skandinávského původu; přiznám se, že nevím, jestli jsou považovány za skandinávskou invenci, nebo spíše lokální kopie importovaných kusů.

Zmínit chci také práci Herberta Westphala Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, ve které autor prezentuje vývoj tvarů franských kopí s křidélky a vymezuje šest základních typů. Westphal také poukazuje, že použitý damašek je jiného typu, než je u franských kopí obvykle použit, z čehož vyvozuje závěr, že skandinávská kopí nejsou importy. To je však považováno za ukvapený závěr (viz zde, str. 130).

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Dekorace a průměry kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Dekorace a profily kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Pokud vím, tak na českém internetu neexistuje článek, který by se komplexněji věnoval problematice kopí s křidélky. Některé weby určené pro reenactory popisují funkci křidélek několika větami. Například článek na  Curii Vítkov, která je bezpochyby nejlepší českou stránkou pro rekonstrukci raného a vrcholného středověku, funkci křidélek shrnuje takto: “nejspíš měla zabránit hrotu, proniknout příliš hluboko do těla a uvíznout v něm.” V článku, který jsem psal před půl rokem pro Marobud, jsem se naopak přiklonil k tomu, že “mohla sloužit k hákování štítů.” A občas je zmiňováno, že kopí s křidélky mohla sloužit k lovu. Sami badatelé v knihách přiznávají, že přesná funkce křidélek není známá.

Codex Aureus Epternacensis, folio 78, Německo, cca rok 1040

Ještě před sto lety se badatelé domnívali, že šlo o výlučně lovecké kopí. Hjalmar Falk ve své práci Altnordische Waffenkunde (s. 70-72) spojuje kopí s křidélky s kopím typu sviða, které se objevuje v literárních pramenech. Sviða (doslova “opálení”) zřejmě měla ratiště, které bylo ožehnuto a vytvrzeno v ohni. Podle Falka se sviða používala zejména k lovu, o čemž svědčí také výraz bjarnsviða (“sviða na medvědy”). Výraz króksviða (“sviða se zpětnými háky”) zase naznačuje, že ne všechna kopí typu sviða disponovala křidélky. Jestliže kopí s křidélky byla importovaná, pak je to logické, protože Seveřané museli mít vlastní, tuzemské zbraně určené k lovu. Sviða se v pramenech také často používá proti lidem. Ani to není překvapivé, protože mezi loveckým a bojovým kopím musel být minimální rozdíl; všechny zbraně vždy spěly k univerzalismu. Z toho důvodu můžeme také na iluminacích spatřit bojovníky, kteří používají kopí s křidélky proti lidem. Všechna kopí s křidélky se hodila k boji, ale ne všechna kopí bez křidélek se hodila k lovu.

Hrot kančího kopí, 15. století.

Jestliže se podíváme na pozdější kančí kopí (tzv. kančí péra, něm. Saufeder), můžeme nalézt mnoho analogií. Kančí kopí se používají od 15. století prakticky dodnes, ačkoli v České republice se k lovu nesmějí užívat. Byla speciálně určena na kance a v mírně upravené podobě i na medvědy (něm. Bärenspieß, srov. s bjarnsviða). Lov v době, kdy se nepoužíval střelný prach, vypadal tak, že lovci vypustili psi, kteří uštvali kance. V tu chvíli psi kořist drží v šachu a čekají na lovce, ale neútočí, protože by je kanec mohl rozpárat. Kanec má velice obrněnou hlavu, kterou kopím nelze probodnout, ale je zranitelný na bocích a na břiše. Když je kanec zasažen do boku kopím bez křidélek, nastává zápolení, při kterém se hrot může dostat ven z rány a zvíře se osvobodí. Když ale lovec zasáhne kořist kopím s křidélky, má dostatečnou oporu, aby mohl kance tlačit celou svou vahou a srazit ho k zemi. Musí mu ale pomáhat další lovec, protože lov je obecně riskantní podnik. V karolinské písni Karolus magnus et Leo papa se vypráví, že se Karel Veliký vydal sám na lov a bylo to pokládáno za nesmírné hrdinství – srovnej s legendou o Bivojovi. To je také důvod, proč byl lov kance přechodových rituálem dospívajících anglosaských (a možná též severských) chlapců (Thompson, 2004: 65). Existuje mnoho rad, jak správně zacházet s kančím kopím, a při detailnějším čtení zjistíme, že některé z nich se týkají i severských kopí. Doporučuje se jasanové ratiště o délce cca 2 metrů, které je ovázané řemínkem pro lepší úchop. V několika ságách je ratiště kopí v ságách “ovinuté kovovým pásem”, minimálně v jednom případě je to kopí typu sviða. Hrot musí být perfektně nabroušený, a proto se nosí v koženém pouzdře – stejné pouzdro se předpokládá i u vikinských kopí.

“Ohnutá” křidélka.

V současné době se vyzdvihuje bojový aspekt kopí s křidélky, což je možná způsobeno zvýšeným zájmem reenactorů. Třebaže i některé nedávné práce zastávají názor, že kopí s křidélky je primárně lovecká zbraň (viz Lang, 1981: 158), myšlenka bojového účelu nesmí být přehlížena. Zaprvé proto, že kopí s křidélky je často vyobrazováno právě v bojovém kontextu (pozoruhodné je, že vždy v držení v jedné ruce), zatímco v loveckém kontextu pouze jednou (Middleton Cross A), zadruhé proto, že existují křidélka, která jsou ohnutá směrem k ratišti, a tudíž lépe uzpůsobena k hákování štítů nebo odklonu zbraní (viz např. C24288a), a zatřetí proto, že v ságách jsou lovecká kopí použita i v boji. Faktem však zůstává, že křidélka nejsou zbroušená do špičky, což bychom při použití v boji předpokládali. Dovolte tedy můj článek zakončit citací z knihy Vikinger i krig, která shrnuje všechny praktické poznatky:

Téměř polovina franských hrotů kopí, které se importovaly do Skandinávie ve druhé polovině 8. století, má na tuleji křidélka. Ve druhé polovině 10. století se kopí s křidélky stále mohla vyskytovat, ale bylo jich velice málo. V boji mohly výčnělky na kopích fungovat jako záštity, které bránily v tom, aby se kopí dostalo zbytečně hluboko do rány. To usnadňovalo vytažení hrotu a umožňovalo další útok. Křidélka byla také vhodná na hákování a tlačení na okraj nepřítelova štítu nebo zbraně, aby byla rána co nejefektivnější. Původně kopí sloužilo na lov vysoké zvěře; po zasažení zvířete křidélka fungovala jako zpětné háky, které velkému a rozzuřenému zvířeti bránily postavit se na nohy a dostat se k lovci.

Křidélka na mnoha bojových kopích jsou kratší než na loveckých kopích, pokud možno stejně široká jako šířka listu. Kratší křidélka se mohla rovněž dostat do rány, což naznačuje možnost, že byla na bojových kopích ze symbolických důvodů, možná jako odkaz na to, jak vládnoucí třída mužně potlačuje dravá zvířata.”  (Hjardar – Vike, 2011: 177.)


Zdroje:

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

LANG, James T. A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160. Online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd, Kristiania 1919.

SOLBERG, Bergljot. Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen 1984. Dizertační práce.

SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003.

THOMPSON, Logan. Ancient Weapons in Britain, Barsney 2004.

WESTPHAL, Herbert. Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg 2002.

ARCHER, Gavin; ARCHER, Louise.  Spearheads with attached wings or lugs – The Viking Age Compendium. [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Spears#Spearheads_with_attached_wings_or_lugs