Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Inspiromat #15, faerský sedlák

V patnáctém dílu inspiromatu si představíme mého dobrého přítele, archeologa a jazykovědce Ľubomíra Nováka, hlavního kurátora archeologických sbírek Národního muzea a člena skupiny Skjaldborg.

Ľubomírovo jméno musí být přinejmenším povědomé každému, kdo se delší dobu pohybuje na poli české pravěké a raně středověké archeologie, jazykovědy a raně středověkého reenactmentu. V letech 1999–2005 studoval archeologii na Západočeské univerzitě v Plzni a získal bakalářský a magisterský titul pracemi „Archeologie Vnějších Hebrid“ (2002) a „Vývoj lukostreľby v európskom praveku“ (2005). Od roku 2004 do roku 2006 studoval srovnávací jazykovědu a následně byl doktorandem až do roku 2013, kdy získal doktorský titul dizertační prací „K problému archaismu a inovace ve východoíránských jazycích“. Do širšího povědomí se zapsal svým Jaghnóbsko-českým slovníkem (2010), který získal ocenění Slovník roku 2014. Třebaže se Ľubomír specializuje na pravěké nálezy a středoasijské jazyky, středověká Skandinávie a staroseverština se stala jeho hlubokou vášní a je dlouholetým členem skupiny Skjaldborg.

Ľubomírův přístup je názorným příkladem toho, jakým způsobem lze spojit vědu a reenactment. Jeho profese, která v sobě nese poznávání a rekonstrukci minulosti, mu velí ztvárňovat svou historickou postavu se všemi detaily a původními náležitostmi. V Ľubomírově případě nejde jen o pouhou parafrázi minulosti, protože může zajít mnohem dál – díky svým znalostem může navštívit historický festival s voskovou tabulkou, do níž bude zapisovat informace o účastnících ve staré perštině, stejně jako učinil Ibn Rustah a jemu podobní před více než tisíci lety. Ľubomírova nevídaná všestrannost, díky které může získávat informace z hmotných i písemných pramenů, se při rekonstrukci jeví jako zásadní a nezbytná k pochopení všech dílčích souvislostí.

A nyní následuje popis Ľubomírovy postavy, která nese jméno Ljúfmar (což je staroseverská varianta slovanského jména Ľubomír) Bogsveigir (lukostřelec, doslova „ohýbač luku“):

Ljúfmar Bogsveigir je svobodný sedlák (húsbóndi) z Faerských ostrovů. Pochází ze statku v Kvívíku na ostrově Streymoy (stsev. Straumsøy). Předkládaná rekonstrukce oděvu představuje ideální podobu Faeřana přelomu 10. a 11. stol., tedy období, které popisuje Sága o Faeřanech (Føroyingasøga, stsev. Færøyinga saga), která popisuje události odehrávající se na Faerských ostrovech mezi lety 970–1035. Tato sága byla rovněž cenným zdrojem inspirace, ačkoliv je třeba vzít v potaz, že byla zapsána zhruba o 250 let později, než se odehrály události, které popisuje. Podle archeologických nálezů patřili majitelé kvívíckého statku k těm movitějším obyvatelům Faerských ostrovů. Jelikož z Ostrovů známe jen málo archeologických nálezů, je rekonstrukce oděvu poměrně složitá – je třeba vycházet z analogií zejména z Norska, odkud byly Faerské ostrovy kolonizovány, jako srovnávací materiál je pak třeba využít pramenů z dalších atlantických kolonií Norska – především z Království ostrovů (tj. Shetland, Orknejí, Hebrid a ostrova Man), se kterým Faeřané čile obchodovali, a dále rovněž z Islandu, Grónska a Irska.

Faerské ostrovy patřily k významným producentům vlněných látek, které byly exportovány zejména do Norska, na druhou stranu se na Ostrovy musela dovážet spousta surovin – dřevo, obilí, keramika, mastek či výrobky z něj. Faerské ostrovy rovněž hrály významnou roli jako poslední zastávka pro námořníky plující z Norska či Shetland dále na Island (či dále do Grónska).

Statek v Kvívíku patřil k těm relativně bohatším na Faerských ostrovech, skládal se z dlouhého domu (skáli) a chléva (fjós). Kvívíčtí chovali několik krav a ovce, dále se živili rybolovem a lovem mořských ptáků. Každá faerská rodina disponovala malou rybářskou lodí. Podle nečetných indicií lze předpokládat, že se movitější Faeřané na jaře vydávali do Norska či na Shetlandy, kde nacházeli odbytiště pro vlněné látky (vaðmál).

Oděv se skládá z krátkých lněných spodních kalhot, vlněných kalhot, lněné spodní a svrchní tuniky, vlněného pláště, vlněné kápě podšité lnem, vlněné čepice a koženého opasku a bot.

Lněné spodky jsou jednoduchého střihu z jednoho kusu látky – byly vyrobeny z látky barvené v cibuli. Střih spodních kalhot (línbrækr) vychází z nálezu z německého Marx-Etzelu. Vlněné úzké kalhoty se šlapkami (leistabrækr) ušité z modro-bílé látky utkané do vzoru rybí kosti jsou replikou nálezu kalhot z dánského Thorsbergu. Lýtka jsou omotána šedočernými vlněnými ovínkami (spjarrar či vindingar), které jsou ve spodní části ještě ovázány koženým řemínkem a nahoře sepnuty jednoduchou sponou. Ovínky jsou z dekorativních důvodů ještě omotány páskou (lindi?) tkanou na hřebenu. Kožené boty (skór) jsou vyrobeny podle nálezu z Coppergate v anglickém Yorku, tato obuv byla zvolena z praktických důvodů, ačkoliv přímo z Kvívíku pochází nález boty, kvívícká bota však nejspíš představovala ženskou obuv.

Lněná nebarvená spodní tunika (serkr/skyrta) je volnou inspirací podle nálezů tunik z vikinského prostředí, v tomto případě byly vloženy pouze dva trojúhelníkové klíny do stran, nikoliv ještě klíny středové, jak se s nimi setkáváme např. u nálezu z norského Skjoldehamnu. Svrchní tunika (kyrtill) je ušita podle střihu spodní tuniky nalezené v norském Guddalu (BRM 31/2), oproti vlněnému originálu je ušita ze lnu, látka byla barvena cibulovými slupkami. Tunika je ve spodní části zdobena dvěma karetkovými pásy, rukávy jsou pak zakončeny tenkou karetkou. Výstřih tuniky je tvořen dvěma prostřihy, které jsou sepnuty dvojicí jednoduchých bronzových spon. K oděvu v budoucnu přibude ještě vlněná tunika ušitá podle svrchní tuniky z norského Guddalu (BRM 31/1, viz galerie), která bude podle Ságy o Faeřanech v červeném provedení. Opasek (belti) zdobí bronzová opasková přezka (hringja) a nákončí (álarendi) ve stylu Borre, jde kopie nálezu z norského Vestfoldu. Ozdobným, spíše svátečním, prvkem je karetkový pás (gjǫrð) s motivem svastiky. Na krku jsou skleněné a kostěné korálky (tǫlur). Na opasku visí kapsička (pungr), nůž (knífr), slánka a křesadlo.

Jelikož na Faerských ostrovech často prší a fouká, nezbytným doplňkem oděvu je samostatná vlněná kápě (hǫttr) zhotovená podle nálezu ze severonorského Skjoldehamnu. Kápě je podšitá lněnou látkou, kapuce se v zadní části svazuje šňůrkou, aby lépe seděla na hlavě. Před deštěm a větrem také spolehlivě chránil poměrně rozměrný vlněný plášť (feldr) sešitý ze dvou dlouhých pruhů látky barvených indigem. Horní lem pláště je ozdoben karetkou zhotovenou podle nálezu z Birky. Faeřané své pláště spínali bronzovými jehlicemi (dálkr) tzv. hiberno-norského typu, jak to dokládají archeologické nálezy z pohřebiště v Tjørnuvíku (o. Streymoy, viz galerie), a z vesnic Leirvík a Fuglafjørður (obojí o. Eysturoy), tato jehlice zatím majiteli oděvu chybí. Spíše fešáckým doplňkem oděvu je pak vlněná špičatá čepice (húfa) zdobená sponou a havraním a sokolím perem. Účes je inspirován účesem z tapiserie z Bayeux.

V případě napadení statku se Ljúfmar chopí sekery (øx) anebo reflexního luku (hornbogi/húnbogi), jež získal v básnické soutěži od Hrafna, který obchodoval mezi Faerami, Túnsbergem a Hólmgarðem.

Níže naleznete album fotek, které byly vyfoceny Janou Lohnickou a Katarzynou Fludzińskou. K nim je přidán obrázek jehlice z Tjørnuvíku a obrázek s rekonstrukcí tuniky z Guddalu.

Náhrdelník ze Senji

senja

Náhrdelník ze Senji. Převzato z portálu Unimus.no.

Roku 1905 byl na severonorském ostrově Senja (lze též objevit jako Botnhamn či Hillesøy) objeven velkolepý poklad, který sestával ze dvou masivních stříbrných náhrdelníků a dvou stříbrných řetízkových náhrdelníků se sekerovitými přívěsky a křížkem. Menší z masivních náhrdelníků vyvolal a dosud vyvolává velký zájem. Jeho unikátnost spočívá v tom, že má na spodní straně rozšířených plošek u zapínání runový nápis, který i přes svou poněkud spornou interpretaci dává možnost nahlédnout do světa starých Seveřanů na počátku 11. století, jejich zahraničních kontaktů a šperkařského umění.

Srovnání
Náhrdelník ze Senji spadá do specifické kategorie západoslovanských náhrdelníků se zapínáním. Nejprve se blíže podíváme na tuto kategorii a posléze zařadíme náhrdelník ze Senji do zmíněných kategorií.

Untitled 2

Rozšíření západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 594, Karte 50). Náhrdelníky ze Senji nejsou zakresleny.

Náhrdelníky jsou obecně definovány tak, že mají nejméně 100 mm v průměru a jsou opatřeny otvíratelným zapínáním (Hårdh 1976: 47; Wiechmann 1996: 39). Skupina, do něhož náleží náhrdelníky ze Senji, je poměrně homogenní. Tato skupina čítá přes sto náhrdelníků či jejich fragmentů, z velké části z území dnešního Německa, Polska, Dánska, méně často pak Švédska a Norska (přičemž norské náhrdelníky jsou obzvláště zachovalé a těžké). Skupina je pokládána za západoslovanskou či velkopolskou (Wiechmann 1996: 39ff.; titul byl použit i pro následující odstavce).

Náhrdelníky zmíněného typu jsou charakteristické třemi kategoriemi – krouceným tělem, jehož konce jsou rozklepány do plošek zakončených háčkem a očkem (viz obrázek níže).

Untitled 1

Tvary drátů, plošek a háčků u západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 41, Abb. 9).

Tělo může být vyrobeno z prutů o kruhovém (I) nebo méně častěji čtvercovém (II) průřezu. U některých náhrdelníků jsou pruty na koncích kruhové a v prostředku čtvercové. Tělo může být vyrobeno z jednoho prutu (A), dvou prutů (B) či více prutů (C). Běžně se užívají párové pruty (párový prut označuje dva zkroucené pruty).

Můžeme rozlišovat dvě formy těla:

  1. masivní náhrdelníky, jejichž pruty jsou natěsno zkroucené (obrázek níže, vlevo). Vždy jsou vyrobeny ze dvou a více prutů nebo z většího množství párových prutů. Některé kusy jsou u konců hustěji kroucené, zatímco uprostřed je kroucení řidší. Nejstarší nálezy této formy pocházejí z doby kolem roku 940 a používaly se ještě na začátku 12. století. Kulminace této formy nastala během let 1000–1050. Náhrdelníky s těly této formy se vždy nacházejí jako fragmenty či náhodné nálezy, nebo se stávají součástí větších depotů.
  2. náhrdelníky, které jsou spleteny volněji (obrázek níže, vpravo), takže se v jejich středu nachází nevyplněná dutina (ve které se původně nacházel rovný organický materiál – nejspíše dřevo, který byl oplétán). Jsou zásadně pletené z většího počtu párových prutů, který převyšuje počet prutů u formy 1. Tato forma byla datována do 1. pol. 11. století. Náhrdelníky s těly této formy jsou nalézány jako součásti depotů, ale objevují se také v hrobech (přičemž pohlaví se v původní práci neuvádí).
forma1-2

Náhrdelníky s těly formy 1 (vlevo) a 2 (vpravo). Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 674, Taf. 24, Kat.-Nr. 43 A 5; 684, Taf. 34, Kat.-Nr. 43 A 17).

Kroucení párových prutů a kroucení celého náhrdelníku je obvykle opačné. U náhrdelníků z párových prutů jsou pruty obvykle zapletené po směru hodinových ručiček a následně pokračují v protisměru. Mezi tlustší párové pruty jsou často vplétány úzké drátky šňůrkovitého nebo šroubovicovitého tvaru (viz obrázek níže vlevo). Toto vplétání nacházíme pouze u masivních náhrdelníků formy 1, ale nikdy ne u volněji spletených náhrdelníků formy 2. Tenké drátky se používaly také na dekorativní oplety (viz obrázek níže vpravo), které byly umístěny na již hotové výrobky a které se nacházejí pouze na několika náhrdelnících z polského pobřeží a severního Německa, datovaných do 1. pol. 11. století.

dekorace

Vlevo: náhrdelník, mezi jehož pruty jsou vplétány ozdobné drátky. Vpravo: oplety z ozdobných drátků. Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 681, Taf. 31, Kat.-Nr. 43 A 13; 682, Taf. 32, Kat.-Nr. 43 A 15).

Co se týče plošek, je obvyklé, že v rámci náhrdelníku jsou obě plošky stejně tvarované, ale existují i výjimky, které se od sebe odlišují. Plošky lze roztřídit do tří typů:

  • Typ 1: plošky tvaru pravidelného oválu; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 2: plošky tvaru kosočtverce; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 3: rovné plošky s krátkými rovnoběžnými stranami.

Většinu prostoru těchto plošek zaplňuje ražená dekorace. Hlavními používanými vzory jsou trojúhelníčky, čtverečky a kroužky.

Háčky se objevují ve třech různých formách:

  • Forma a – kulovitý háček.
  • Forma b – ohnutý a srolovaný háček.
  • Forma c – jednoduše ohnutý háček.
plosky

Fotografie spodních stran plošek. Převzato z portálu Unimus.no. Fotograf Leif Pedersen.

Jednotlivé typy plošek a formy háčků od sebe nelze chronologicky rozlišit. Kombinace 1a (oválná ploška a kulovitý háček) je rovnoměrně zastoupena během celého období výskytu, zatímco 1c (oválná ploška a jednoduchý háček) je zřejmě o něco mladší než 1b a 2b (oválné a kosočtvercové plošky se srolovanými háčky). Zároveň ploška typu 2 se ve většině případů vyskytuje s háčky formy b, pouze v jednom případě s háčky formy c.

Popis náhrdelníku ze Senji
Náhrdelník je vyroben ze stříbra, má 19 cm v průměru a váží 296 gramů (Samplonius 1998: 90). James Graham-Campbell (1980: 87; Cat. no. 303) zmiňuje, že náhrdelník má průměr 17,4 cm, a je možné, že první badatel počítal průměr vnější, zatímco druhý badatel průměr vnitřní.

Untitled 3

Kroucení čtyř párových prutů na náramku z Nore, Vamlingbo, Gotland (Kóčka-Krenz 1983: Tabl. VII: 3, dle Stenberger 1958).

Tělo je vyrobené z pěti párových prutů kruhového průřezu a dodržuje formu 1 (viz ilustrační obrázek vpravo). Párové pruty jsou vyplněny pěti ozdobnými drátky (Graham-Campbell 1980: 87; Cat. no. 303). Kroucení je provedeno bez viditelných chyb a plynule přechází do plošek.

Je obtížné stanovit, zda plošky přináleží k typu 1 či typu 2, ale vzhledem k ostrým vrcholům a rovným stranám se domnívám, že jde o typ 2. S tím souvisí i háček formy b, ačkoli musíme připustit že kombinace 1b a 2b jsou možné. Na vrchních stranách plošek lze spatřit raženou výzdobu, která byla prováděna razidlem z trojúhelníkovým profilem; trojúhelníčky jsou opatřeny třemi hrbolky, „kuličkami“. Ražba lemuje okraje plošek, přičemž v jejich středech jsou vyraženy dva útvary (na plošce s háčkem jde o dva čelící si trojúhelníky s pěti kuličkami a slabě viditelná rytá triquetra, na druhé plošce jde o křížový motiv, který je tvořen sedmi raženými kolečky). Na spodní stranách plošek se nachází runový nápis, o němž ještě bude řeč.

Náhrdelník lze na základě analogií datovat do 1. pol. 11. století. Již dříve došlo k datování nápisu do roku cca 1025 (Olsen 1960: 137; Samplonius 1998: 89).

napis

Kresba spodní strany plošek s runovým nápisem (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Runový nápis
Runový nápis je bezpochyby tím, co činí z náhrdelníku výjimečný nález. Nápis nese označení N 540. Je rozdělen do dvou polovin, přičemž jeho začátek se nachází na plošce s háčkem.

Přepis runového nápisu:

Transliterace:
furu- trikia frislats a
uit auk uiks fotum uir skiftum

Transkripce:
Fóru[m] drengja Fríslands á vit, ok vígs fǫtum vér skiptum.

Při bližším pohledu si můžeme povšimnout, že jde o aliterační verše:
Fórum drengja                 Fríslands á vit,
ok vígs fǫtum                     vér skiptum.

Co by se dalo přeložit jako:
„Šli jsme smělým         Frísanům vstříc,
válečnou jsme                   dělili výstroj.“

Nyní se dostáváme k problému interpretace. Existují totiž přinejmenším tři možná čtení této polostrofy v metru fornyrðislag. První, tradiční výklad vykládá nápis jako důkaz pirátských aktivit ve Frísku, které lze na počátku 11. století potvrdit skaldskou básní Vestrfararvísur. Tento náhled zastával například Magnus Olsen (1960: 127ff.) a je i v dnešní době nejpopulárnější. Roku 1997 přišla Judith Jeschová (1997: 7ff.) s novým čtením, podle něhož nápis svědčí o obchodních aktivitách a kooperaci Seveřanů s frískými obchodníky. Svoje tvrzení zakládá na dvou nápisech z upplandských runových kamenů (U 379, U 391), jejichž zadavateli byli „fríští cechovní bratři“ (Frísa gildar). Zároveň kritizuje chápání slova drengjar jako „protivníci“, protože podle ní se tento termín používá vždy jako pozitivní označení. Fríslands drengjar by proto mělo označovat spřátelené fríské obchodníky. Sloveso skipta zároveň chápe jako „vyměňovat“, v přeneseném slova smyslu jako „nakupovat“, „prodávat“. Spojení vígs fǫt rozumí jako „válečné vybavení“, které interpretuje jako zbraně.

Na práci Jeschové navazuje Kees Samplonius (1998: 89ff.), který se snaží najít kompromis mezi oběma tezemi. Zastává názor, že nápis je důkazem o společných pirátských aktivitách Seveřanů a Frísů. Podobné spolupráce jsou podle něj písemně podložené.

V tomto bodě bych se také rád vyjádřil a přiklonil k jedné z vyslovených teorií. Důležité je zmínit, že pojem drengjar není ve všech případech použit v souvislosti s vlastními jednotkami, jak tvrdí Jeschová. Například skald Vigfúss Víga-Glúmsson, bojující v norských řadách, jím označuje dánské bojovníky, kterým má čelit. Jeschová (2001: 232) sice v tomto případě tvrdí, že použití drengjar je zde podivné a že strofa nemusí být autentická, ale tento její závěr byl odmítnut jako nepravděpodobný, protože se spíše zdá, že drengr obecně označuje bojovníka hodného úcty (Whaley 2012: 364). I jiné závěry Judith Jeschové je možné zpochybnit – například vígs fǫt (doslova „bitevní odění“) zcela jistě odkazuje na kroužkové zbroje (viz analogie herváðir či herklæði). Sloveso skipta, jak ukazuje Samplonius (1998: 96–97), mnohem spíše odkazuje na dělení zisku, než na reciproční výměnu. Proto se zdá pravděpodobnější, že nápis odkazuje na proběhlý boj – dělení zbrojí zde může označovat jak dělbu kořisti, tak i bitvu samotnou (viz analogie skipta vápnum). Třebaže Samploniovu teorii pokládám za propracovanější než teorii Jeschové, osobně jsem nakloněn tradiční interpretaci.

senja2

Fotografie náhrdelníku ze Senji (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Používání náhrdelníků
Chtěl bych se také krátce zmínit o náhrdelnících jakožto špercích. Je až překvapivé, že náhrdelníky nebyly zahrnuty do některých přehledových pracích o vikinských špercích. Zároveň je zajímavé, že zde diskutované náhrdelníky jsou do velké míry nalézány pouze v pokladech. Toto platí zejména u velkých a těžkých náhrdelníků.

Opakovaně se poukazuje na to, že náhrdelníky byly ženskou doménou. Ukazují na to jak četné nálezy korálkových náhrdelníků v ženských hrobech, tak religionistické práce a písemná svědectví (tím nejlepším je zřejmě Ibn Fadlanova Risala). Na přináležitost náhrdelníků k ženám upozorňuje již četnost slova men- („náhrdelník“) v kenninzích na ženy menbrekka, menbrík, mendǫll, mengefn, mengrund, mengunnr, menhlín, menreið, menskǫgul, menskorð. V mytologii se objevuje dívka Menglǫð; také náhrdelník Brísingamen je vlastněn Freyjou. Pro sestavení úplného seznamu by byl potřeba samostatný článek. Přesto nesmíme vyloučit také mužské vlastnictví – mýtický král z rodu Ynglingů Agni měl být oběšen na náhrdelníku. Náhrdelníky se objevují také v Béowulfovi a celá řada výrazů (menbroti, menbrjótr, menfergir, menmyrðir, menrýrir, menstríðir, menvǫrðr, menþverrir) označuje panovníka jako dárce či ničitele náhrdelníků. Je však otázkou, do jaké míry lze brát tato označení doslova. Nejsem si vědom hrobu, ve kterém by náhrdelník součástí výbavy muže. Na druhou stranu je mi známo ugrofinské vyobrazení válečníka s náhrdelníkem, pobaltské kmeny pohřbívali válečníky s náhrdelníky a také náhrdelník ze Senji odkazuje na válečnou výpravu, a proto může být označen za mužský majetek.


Náhrdelník ze Senji nastiňuje šíři staroseverského světa na počátku 11. století – náhrdelník byl nalezen v severním Norsku, přičemž pravděpodobně pochází ze západoslovanské oblasti a nápis na něm odkazuje na aktivity ve Frísku. Je názorným svědectvím cestovatelského a šperkařského ducha doby, na němž lze demonstrovat mnoho dobových reálií.


Použité prameny a literatura:

Ibn Fadlan: Risala. Anglický překlad online zde.

GRAHAM-CAMPBELL, James. Viking Artefacts: A Select Catalogue, London 1980.

HÅRDH, Birgitta. Wikingerzeitliche Depotfunde aus Südschweden. Probleme und Analysen, Katalog und Tafeln. Bonn / Lund 1976.

JESCH, Judith. The Senja Neck-ring and Viking Activity in the Eleventh Century. In: Blandade runstudier 2, Uppsala 1997, 7–12.

JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

KÓČKA-KRENZ, Hanna. Złotnictwo skandynawskie IX-XI wieku, Poznań 1983.

OLSEN, Magnus. Norges innsrifter med de yngre runer. Band V, Oslo 1960.

SAMPLONIUS, Kees. Friesland en de vikingtijd. De ring van Senja en de Vierentwintig Landrechten. In: It Beaken 60, 1998, 89–101. Online.

STENBERGER, Mårten. Die Schatzfunde Gotlands. Der Wikingerzeit. I. Text, II. Fundbeschreibung und Tafeln. Stockholm 1958.

WIECHMANN, Ralf. Edelmetalldepots der Wikingerzeit in Schleswig-Holstein. Offa-Bücher 77, Neumünster 1996.

WHALEY, Diana (ed.). Vigfúss Víga-Glúmsson, Poem about Hakon jarl(?) 1. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley. Turnhout 2012, 362–364.

Inspiromat #4, kyjevský družiník

Inspiromat pokračuje a v jeho čtvrtém díle si představíme Viktora Kralina, ruského reenactora, který vede skupinu Bílý Rys (Белая Рысь) a kterého nesmírně obdivuji. Viktora jsem záměrně oslovil proto, že v České republice panuje tendence rekonstruovat Kyjevskou Rus, na kterou se Viktor a jeho skupina zaměřuje. Proto by mohlo být zajímavé vidět, jakým způsobem se v Rusku rekonstruuje vlastní dějiny.

Viktor upozorňuje na fakt, že ze staré Rusi známe pouze omezené množství textilu, a proto k rekonstrukci přistupuje tak, že shromažďuje všechny údaje z období 9. – 11. století a hledá zahraniční analogie. Osobně většinu svého kostýmu stylizuje do 2. poloviny 10. století a reprezentuje velitele knížecí družiny.

Většina lidí si Viktora zapamatuje díky jeho hedvábnému oblečení s potiskem. Na fotkách můžeme spatřit růžový hedvábný kaftan s řadou bronzových knoflíků dosahujících po pás. Viktor zdůrazňuje, že bronzové knoflíky jsou pro tento oděv nejtypičtější. Kaftan je potištěn motivy nalezenými u Černihovu (viz tento článek) a je přepásaný replikou opasku ze Šestovice. Na opasku je zavěšena tašvice s kovovým víkem, která má předlohu v nálezu z Eperjeske. Přes kaftan nosí monumentální potištěný plášť, který dostal darem od své ženy a který je sepnutý vypůjčenou (tudíž prozatímní) replikou spony z Birky (hrob Bj 624). Podobné potištěné pláště jsou vyobrazeny na kostelních freskách v 11. a 12. století. Na nohou nosí široké béžové kalhoty, které mají předlohu ve skandinávských nálezech a vyobrazeních. Přes ně má omotané rudé ovinky. Chodidla chrání nízká kožená obuv. U krku na stříbrném řetězu visí stříbrný byzantský křížek. Na hlavě si můžeme povšimnout vlněné čapky podšité lnem a olemované bobří kůží, která má předlohu v iluminaci ze Svjatoslavova sborníku (datován do roku 1073).

Bitevní verze kostýmu je navíc obohacena o přilbu, která je replikou nálezu z Černé mohyly u Černihova (Viktor na některých starších fotkách používá přilbu ze čtyř kusů, na niž je nanýtovaný samostatný nánosek), lamelovou zbroj, která se zakládá na nálezech z Novgorodu ze 2. poloviny 11. století, kožené rukavice, prkýnkový štít a meč typu T.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Viktoru Kralinovi.

Inspiromat #3, žena z Birky

Třetí díl inspiromatu bude opět věnován bohatému ženskému kostýmu z Birky. Tentokráte se podíváme na kostým ruské reenactorky Lidie Gubarevové.

Lidia svůj kostým koncipuje do 1. poloviny 10. století v Birce. Většinu její výbavy tvoří repliky z hrobu Bj 965, který se pomocí mince datuje do období po roce 913. Lidia přesto svůj kostým nepokládá na úplně ideální rekonstrukci oděvu z Birky, protože mezi doplňky má i repliky předmětů, které se nenalezly v Birce. Lidie mi také sdělila, že svůj kostým právě předělává a šije nový kaftan a svrchní šaty, a současně se mi omlouvala, že rekonstruuje tři období zároveň a nezná zpaměti všechna čísla hrobů.

Na fotografiích můžeme spatřit hned tři spodní šaty, které mají střih jednoduché tuniky. První z nich (modré) jsou vyrobeny ze stoprocentní vlny utkané ve vazbě diamantového kepru. Jsou barveny indigem a lemovány hedvábným keprem, jehož osnova je barvena řešetlákem a útek indigem. Na hedvábném lemování u krku lze spatřit dva karetkové pásy vyrobené ze stříbra a hedvábí, které mají předlohu v karetce z hrobu Bj 965. Druhé spodní šaty (žluté) jsou vyrobené z polychromovaného hedvábí a jsou lemovány modrým hedvábím. Také na tomto lemování lze nalézt karetkový pás. Třetí spodní šaty (zelené) jsou ušité z jednoduchého lnu a jsou olemovány hedvábím, které je barveno mořenou se sodou.

Svrchní šaty (zástěra, hangerock) jsou lichoběžníkového střihu a jsou ze 100% vlněného kepru barveného indigem. Přes tyto šaty Lidie nosí rudočervený kaftan, který je ušitý ze 100% vlny utkané ve vazbě čtyřvazný kepr. Barvivem je mořena; útek je trochu tmavší než osnova. Kaftan je olemován sasánidským hedvábím s motivy medailonů se lvy a fénixi. Druhý kaftan, žlutý, je lněný, podšitý hedvábím, obšitý polychromovaným hedvábím a bobří kožešinou.

Oválné brože jsou replikami nálezů, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky včetně Bj 965. Všechny ostatní spony, náhrdelníky a přívěšky, ušní lžička či jehelníček jsou replikami nálezů z Birky. Výjimku tvoří fríský hřeben s pouzdrem a kříže, které mají předlohu v nálezech z ostrova Rujány. Kostým doplňuje šátek s uzlem, který je interpretací “uzle”, který je vyobrazen na postavách valkýr.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Lidii Gubarevové.

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Inspiromat #1, žena z Birky

Tímto příspěvkem odstartuji blok článků, které budou zaměřené na konkrétní rekonstrukce. Cílem této série příspěvků bude inspirovat (nejen) české reenactory.

Začneme u mé běloruské známé Julie Kovalevské, která jako první ochotně poskytla své fotky a popis svého kostýmu. Julia svým kostýmem reprezentuje bohatou ženu z Birky ve 2. polovině 10. století. Svůj pokus pokládá za pokus o rekonstrukci.

Kostým se skládá ze lněných spodních šatů (na fotkách můžeme spatřit hned tři – bílé, modré nebo světle fialové), které jsou u krku sepnuty replikou brože z hrobu Bj 642. Julia přes tyto spodní šaty nosí modrou vlněnou zástěru (hangerock) utkanou ve vazbě diamant. Tato zástěra je podél švů zdobené dekorativními vlněnými šňůrkami. Na lněných poutkách jsou připevněné oválné brože typu P55, které byly objeveny v hrobech Bj 865, 959 a 960. Přes svrchní šaty Julia nosí zelený vlněný kaftan s diamantovou vazbou, který je podšitý lnem a který spíná replikou trojlístkové spony z hrobu Bj 954. Na některých fotkách si můžeme všimnout kožešinové vesty, která nemá žádné podklady a pochází výlučně z Juliiny fantazie. Nejsvrchnější vrstvu tvoří tmavě zelený vlněný přehoz, který je utkán ve složité diamantové vazbě. Na hlavě si můžeme povšimnou vlněné (diamantové a lnem podšité) kápě či vlněných či hedvábných čepců zakončených vlněnými/lněnými šňůrkami.

Mezi doplňky patří kostěný hřeben s pouzdrem (který nemá předlohu v materiálu z Birky) a nůž, které jsou zavěšené na brožích. Na krku a mezi brožemi lze spatřit množství stříbrných, zlatých a skleněných korálků, které mají předlohu v různých nálezech. Na samostatném řemínku pak nosí repliku kříže z hrobu Bj 660.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Julii Kovalevské.


I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Potištěné textilie ve východní Evropě

1601123_856125997736352_8654830607552975462_n

Jedna z potištěných látek Savelyevy Ekateriny.

Již nějakou dobu se zabývám dobovou módou a možnostmi její rekonstrukce. Proto jsem byl uchvácen, když se na Facebooku objevila práce Savelyevy Ekateriny z Moskvy, která vyrábí překrásné potištěné hedvábné a vlněné kostýmy. Zároveň mi však vrtalo hlavou, zda je potisk textilií podložen dobovými prameny, nakolik byl rozšířený a zda je adekvátní při rekonstrukci raného středověku. A tak jsem začal pátrat.

Hned na počátku bádání jsem si uvědomil dvě věci:

  1. že zájemce o toto téma musí být vybaven znalostí ruštiny.
  2. že internet není nejlepším médiem pro získávání podobných informací, protože jsem nebyl schopen nalézt jedinou komplexní práci o starých potištěných textiliích, třebaže potisk látek byl a doposud je ve východní Evropě poměrně populární (viz článek na Wikipedii).

Přesto jsem byl schopen najít několik základních informací. Potisk hedvábí, bavlny a lnu je znám z exotických končin, zejména Íránu, Egypta, centrální Asie nebo Indie. Lze předpokládat, že tyto potisk již utkané látky byl alternativou k vzorovanému hedvábí, i když natištěný motiv musel být poměrně nestálý. Jako názorné příklady si můžeme uvést tyto nálezy:

  • Potištěné hedvábí z Moščevaja Balky, Severní Kavkaz, 8.–9. století, fotky zde zde. Další potištěná textilie z téhož naleziště zde.
  • Potištěný a pozlacený len z Egypta, 9. století, fotka zde.
  • Potištěná a pomalovaná bavlna z Íránu, 10.–11. století, fotka zde.

I ve východní Evropě můžeme nalézt několik raných nálezů. Jeden z nich pochází z Gnězdova u Smolensku – jedná se o rudý hedvábný fragment utkaný v plátnové vazbě, který byl potištěn zelenými medailony s motivy gryfů (rekonstrukci viz zde):

Tkaniny, fragmenty látek z oděvů nalezených v mohylových komorách 11, 25, 56, 61, 62; tkaniny z mohyly 62 (…) byly zkoumány M. V. Fechnerovou. Nalezené fragmenty jsou hedvábné, utkané v plátnové vazbě. Jeden z fragmentů tvořila potištěná látka s rudým podkladem a zeleným vzorem; část zbytků měla olemovaný okraj. Druhý fragment měl olemovaný okraj a v dírce připevněný bronzový knoflík. Také byla nalezena jemná tkanina s plátnovou vazbou, která nesla stopy po drobných záhybech, zřejmě se jednalo o košili. Kromě toho tam byla nalezena vzorovaná stuha z hedvábí a pozlacených stříbrných nití. Nitě jsou byzantské, ale stuha byla utkána ve východní Evropě. Všechny zkoumané předměty se vyskytovaly v 10. století.” (Kamenetskaja 1991151)

Cenný nález představuje také potištěné hedvábí utkané v keprové vazbě, které bylo nalezeno v mohyle B u Rosavy a které se datuje do 10. století (Jakunina 1940). Tmavý motiv je natištěn na hnědém vybledlém podkladu, jehož původní barvy není možné určit.

Motivy z Levanki.

Další potištěné textilie byly nalezeny v mohyle č. 2 v obci Levanki u Černihovu. V té byly odkryty dva hnědé vlněné fragmenty utkané v různě kvalitní plátnové vazbě, na kterých byly natištěny černé medailony. Sporná je datace mohyly – Jakunina 1940 se domnívá, že pochází z 11.–12. století, zatímco Michailova 2010 zastává názor, že pochází z 10. nebo začátku 11. století a že natištěné motivy jsou byzantské. Bližší informace o mohyle a textilních nálezech naleznete zde. Fotky fragmentů textilu zde a zde.

Další nálezy byly odkryty v přiladožských mohylách pocházejících z 10.–12. století (konkrétně Gaygovo [Гайгово] 1 – II/10.1, I/5.1; Gaygovo [Гайгово] 3 – I/8.2; Kurgino [Кургино] 2 – I/10.2; I/11.1). Kočkurkina – Orfinskaja 2014 informují, že na hnědou vlnu utkanou v plátnové vazbě byly natištěny modré a žluté medailonky, a domnívají se, že potisk vlny byl lokální imitací importovaných kusů, které byly z hedvábí, lnu a bavlny (str. 18).

10347069_988414341174183_1182886997063418295_n

Razítko, které užívá Savelyeva Ekaterina k potisku.

V ugrofinských mohylnících (Krukovo-Kuznovský a Košibeevský) z 1. tisíciletí našeho letopočtu byly nalezeny další dva fragmenty potištěné vlny (Efimova 1966: 128). V obou případech je vlna utkána v plátnové vazbě, je hnědá a je potištěna tmavými pruhy.

V rajkoveckém hradišti (Райковецкое городище), které se datuje do 11.–13. století, bylo nalezeno malé razítko, které mohlo sloužit k potisku vlněné látky (Gončarov 1950: 126). Průměr kulatého razítka je 3,2 cm a délka dochované části držadla 4,6 cm.


Na rozdíl od 12. století, ve které lze potisk tkanin spolehlivě prokázat, se potisk na textilních nálezech z východní Evropy z období 9.–11. století špatně dochoval. Je přítomný na dvou hedvábných textiliích (Gnězdovo, Rosava) z 10. století, které lze považovat za import. Vlněné verze mohou daleko spíše představovat místní produkci, která dovážené potištěné hedvábí imitovala (Aristov 1866: 135; Jakunina 1940Orfinskaja 2011), čemuž nasvědčuje i použití medailonových motivů i nálezy razítek. Jinou kapitolou je pak potisk ugrofinských textilií, který je podle všeho starší a namísto medailonků sestává z pruhů. Vlněné textilie jsou dnes vlivem činnosti huminových kyselin hnědé.

Předpoklad, že hedvábné látky potištěné dekorativními medailonky nebyly ve staré Rusi původní, lze porovnat s byzantskými iluminacemi. Například Menologion Basila II. z konce 10. století vyobrazuje Bulhary, kteří mají při zabíjení Byzantinců hedvábné kaftany s “medailony”. Není možné říci, zda se autor snažil vyobrazit vzorované nebo potištěné hedvábí, ale můžeme s jistotou říci, že obě varianty se na území staré Rusi v omezené míře vykytovaly již v 10. století. V 11. století a 12. století bylo vzorované/potištěné hedvábí tak populární, že začaly vznikat vlněné imitace, které jsou archeologicky zachovány. Oděvy zdobené medailonky mají i kyjevské princezny Anna a Alžběta (manželka norského krále Haralda Krutého), které znázorňuje freska z chrámu svaté Žofie v Kyjevě z 11. století.

 

Zdroje:

Aristov 1866 = Аристов Н.Я. 1866. Промышленность Древней Руси. Санкт-Петербург.

Efimova 1966 = Ефимова Л. В. 1966. Ткани из финно угорских могиль ников I тыс. н. э. // Краткие сообщения Института археологии. Вып. 107. Москва: Наука, 127–134. Online.

Gončarov 1950 = Гончаров В. К. 1950. Райковецкое городище. Киев.

Jakunina 1940 = Якунина Л. И. 1940. О трёх курганных тканях // Труды ГИМ вып. 11, 147–158.

Kamenetskaja 1991 = Каменецкая Е. В. 1991. Заольшанская курганная группа Гнездова // Смоленск и Гнездово: к истории древнерусского города. Москва: МГУ, 125–174. Online.

Kočkurkina – Orfinskaja 2014 = Кочкуркина С. И., Орфинская О. В. 2014. Текстиль из погребений Приладожской курганной культуры (технологическое исследование) // Труды КарНЦ РАН. No 3. Петрозаводск: КарНЦ РАН, 9–20. Online.

Michailova 2010 = Михайлова К. А. 2010. Византийские влияния на парадный костюм североевропейской и древнерусской аристократии эпохи викингов //Диалог культур и народов средневековой Европы. Санкт-Петербург, 256–262.

Orfinskaja 2011 = Орфинская О. В.  2011. Текстильные находки с Селитренного и Водянского городищ (раскопки Поволжской экспедиции 1974 и 1981 гг.) // Диалог городской и степной культур на евразийском пространстве. Материалы V Международной конференции, посвященной памяти Г.А. Федорова-Давыдова 2-6 октября 2011. Астрахань, 235–240. Online.

Internetové odkazy a fóra:

Атрибуция набивных тканей из кургана №2 у с. Левенка Стародубского уезда из раскопок Д.Я. Самоквасова. Online.

Několik poznámek k ranně středověkým kaftanům východní a severní Evropy. Online.

Nohavice v době vikinské

Úvod

V médiích a popularizační literatuře panují tendence vyobrazovat středověk jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. A o době vikinské toto platí dvojnásob. Těžko bychom v laické veřejnosti hledali člověka, který by si staré Seveřany v době vikinské spojoval s čistotou, komfortem a zdobeností. Opak je však pravdou, jak si můžeme ukázat právě na příkladu nohavic.

Různé druhy nohavic, punčoch a nadkolenek či podkolenek mají v evropské oděvní historii dlouhou tradici. Již Ötzi nosil v době kolem 3300 př. n. l. kozinkové nohavice, které si připevňoval na opasek. V horském prostředí tyrolského Rieserferneru byl nalezen pár vlněných nohavic datovaný do 8. – 6. století př. n. l. Během našeho letopočtu se tyto oděvy dočkaly rozsáhlejšího využití, díky čemuž se dochovalo více exemplářů. Jmenovat můžeme nálezy z francouzského Martres-de-Veyre (2. století), z dánských bažin (doba železná; Hald 1980: 335), z Brém (12. století), ze švédského Bockstenu (13. – 15. století; Nockert 1997: 64-73) či z grónského Herjólfsnesu (12. – 16. století; Østergård 2004: 223-228; Fransen et al. 2011: 134-136). Tyto a další nálezy hojně podporují iluminace, ve kterých jsou zaznamenány funkce nohavic, metody fixování a například zdobení. Samostatné nohavice byly používané do 1. poloviny 16. století, kdy byly nahrazeny renesančními punčochami (viz diskuzi zde). A jejich modifikované podoby používáme víceméně doposud.

U nohavic můžeme rozlišovat jejich módní a ochranný aspekt. Indikátorem módních nohavic je nákladné provedení z drahé barvené textilie (pravdou však je, že všechny nohavice byly módní v tom ohledu, že se snažily dodržovat podobný střih a vypasování). Tyto nohavice byly nošeny při slavnostních příležitostech a nejrůznějších ceremoniích. Oproti tomu ochranné nohavice sloužily proti chladu (jako dnešní podkolenky), při práci či proti úderům (příkladem může být tibialia římských legionářů vyráběná z plsti či bojové nohavice vrcholného středověku, nazývané ve staroseverštině treyjuhosa a brynhosa). Většina nohavic mohla být nošena muži, ale některé (např. nález z Martres-de-Veyre) byly nalezeny v ženských hrobech. Jelikož pod ženskými tunikami nebyly vidět, musely tyto nálezy přes všechno své případné zdobení sloužit primárně jako ochrana před zimou.

Na konci úvodu bych ještě rád poznamenal, že problematikou středověkých nohavic se u nás zabývá titul:

  • VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.


Terminologie

Staroseverština pro označení nohavic používá výraz hosa (pl. hosur). Etymologicky přitom souvisí s anglosaským hosa, anglickým hose, starohornoněmeckým hose, německým Hosen či dánským hose. Latinské prameny používají označení tibialia (podle lat. tibia, “holenní kost”).

Slovníky staroseverštiny slovo hosa definují takto:

  • Kus oblečení, které sloužilo k zakrytí nohy mezi kotníkem a kolenem.” (Fritzner 1867: 284-285)
  • Nohavice nebo punčocha, která kryje nohu mezi kolenem a kotníkem a která slouží jako druh přiléhavých kalhot nebo kamaší.” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280)
  • Ke koleni dosahující dlouhá punčocha, kamaše.” (Baetke 2006: 270)

Nejstarší výskyt slova hosa ve staroseverské literatuře se nachází v příležitostné strofě Steinara Sjónasona, která se datuje do 2. poloviny 10. století a která se dochovala v Sáze o Kormákovi (kap. 12).

 

Soudobá nebo pozdější móda? Aneb jak je to s prameny

Snorri Sturluson, známý islandský básník a historik, píše ve své Sáze o Óláfovi Mírném (Ólafs saga kyrra), že se v Norsku nohavice objevily až za vlády Óláfa Mírného (1067 – 1093), tedy v již v období, kdy doznívala doba vikinská. Snorri hodnotí tyto nohavice jako projev nové zahraniční módy:

Za dnů krále Óláfa se v obchodních městech rozmohly taverny a pitky. Tehdy se lidé začali oblékat podle nové módy, na nohou měli natěsno přivázané okázalé nohavice [drambhosur], někteří si dávali na nohy zlaté kruhy a muži nosili tuniky dlouhé po zem, se šněrováním na boku a s rukávy dlouhými na pět loktů a tak úzkými, že musely být zavazovány na provázky až po ramena. Měli vysoké boty celé obšité hedvábím, někteří také zlatem. A mnoho dalších novot bylo tehdy k vidění.” (Sága o Óláfovi Mírném, kap. 2)

Je možné, že nohavice dorazily do Skandinávie až s jižní módou na konci 11. století, když jsem předestřel, že nejstarší použití slova hosa spadá do 10. století? Nebo je možné, že nohavice byly používány do 10. století, následně zmizely a lidé se k nim o sto let později vrátili? To se, alespoň vzhledem k následujícímu komentáři, nezdá být příliš pravděpodobné. Nebo si zde Snorri vymýšlí? To také nelze říci s jistotou, protože Snorri platí za kapacitu své doby. Proto se mi zdá pravděpodobnější předpokládat, že sága zde reflektuje proměny v zahraniční kultuře a módě, kterou kupci a další cizozemci zanesli do “obchodních měst”, jak se psáno v úryvku. Tato móda mohla ovlivnit délku a zdobení nohavic (sága doslova používá výraz drambhosur, což lze přeložit jako “okázalé/honosné nohavice”), jejichž jiná podoba byla užívána v předchozích stoletích.

Nohavice jsou zmíněny přinejmenším ve třech ságách, jejichž děj se datuje do doby vikinské. Jako první jsem vybral zmínku ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, ve které má Egil na pohřbu svého syna sváteční oblečení. To mu vlivem jeho opuchnutí prasklo, což je pro ságy typický projev zármutku ze ztráty syna. Mezi Egilovým oblečením můžeme najít také nohavice:

“A říká se, že když ukládali Boðvara do hrobu, byl Egil vystrojen takto: na nohou měl napevno přivázané nohavice, měl červenou barchetovou tuniku s těsným vrškem a šněrováním na boku. A lidé povídají, že natekl tak, že na něm tunika a nohavice praskly.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 80; v českém překladu kap. 78)

Zajímavou zmínku podává také Sága o Njálovi:

Ona odpověděla: ‚Zdálo se mi, že tvůj bratr Þorvald byl oblečený v červené tunice, která mi přišla tak těsná, jako by na něm byla přišitá. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, omotaných špatnými stužkami. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat.’” (Sága o Njálovi, kap. 134; Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 501-502; upraveno)

A potřetí jsou nohavice citovány ve dvou pasážích Ságy o Óláfu Svatém, které popisují oblečení norského lokálního krále Sigurða Svině (Sigurðr sýr):

O jeho oděvu se praví, že měl na sobě modrou tuniku a modré nohavice, vysoké holínky, sešněrované kolem lýtek, šedý plášť, široký šedivý klobouk, aby stínil tvář, v ruce hůl s pozlaceným stříbrným knoflíkem a stříbrným kruhem.
(…)
Když král dopověděl tato slova, posadil se a dal si zout holínky, natáhl si nohavice z korduánu a připevnil si pozlacené ostruhy. Sňal plášť a tuniku a oblékl si skvělé šaty a šarlatový plášť, opásal se zdobeným mečem a s pozlacenou přilbou na hlavě se vyhoupl na koně.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 33-34; STURLUSON, Snorri: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967: 34-35; upraveno)

Vyjma ságové literatury zmiňuje nohavice také arabský vyslanec Ibn Fadlán kolem roku 921:

Oděli ho do kalhot, nohavic [rān], bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali hedvábnou čepici lemovanou sobolí kožešinou.” (Ibn Fadlán: Risala, § 89)

nohavice-frankoveMimo písemných pramenů můžeme používat také soudobou ikonografii, která je mimořádně cenným pramenem. Jedná se zejména o výšivku z Bayeux (cca 1076), vyobrazení Knúta Velikého (cca 1031), anglosaské a franské žaltáře (např. Stuttgarský žaltář) a gotlandské obrazové kameny (Etelhem).

Ze všeho nejvýmluvnější jsou však hmotné prameny. Pokud je mi známo, v severském prostředí byl odkryt pouze jeden nález, který je interpretován jako fragment nohavice. Ten byl nalezen v Hedeby, datuje se do druhé čtvrtiny 9. století (Hägg 2015: 38) a jedná se o nohavici ze dvou kusů vlněné látky, které byly nejprve sešity horizontálně a pak vertikálně do trubice (Hägg 1984: 20-24). Šev se nachází na zadní straně. Na vrcholku přední strany pak byl připevněn řemínek z kozí kůže. Z 10. a 11. století se pak dochovaly nejméně tři páry honosných hedvábných nohavic se šlapkou, které ukazují, že nohavice byly nedílnou součástí soudobých oděvů vysokých církevních i světských hodnostářů (nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, nohavice Jindřicha III. [obr. 1, obr.2], nohavice Klementa II.). Hedvábné punčochy neznámé délky byly uloženy také v hrobech českého knížete Boleslava II. a císaři Konrádu II. (Bravermannová 2006: 202-203)

 

Délka

4

Rekonstrukce fragmentu z Hedeby. Obrázek převzat z Elsner 2004: 46.

S mírnou obavou, že se dopouštíme jisté generalizace, můžeme konstatovat, že všechny typy pramenů poukazují na to, že se ve Skandinávii doby vikinské používaly nohavice dlouhé přibližně po kolena (viz také slovníková hesla v Terminologii). V soudobé Evropě však nalezneme i dlouhé nohavice, například nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, které se datují před rok 978 a které se svými 84 cm dosahovaly po stehna (Kania 2010: 386). Oproti tomu fragment z Hedeby dosahoval nevysoko nad koleno (ačkoli nejnovější rekonstrukce připouští i jinou variantu, viz obrázek níže). Vysoké nohavice dosahující stehen patří až mezi pozdější skandinávské nálezy (Herjólfsnes, Bocksten) a tyto nohavice mohly být připevněny k samostatnému opasku nebo k bruchám. Můžeme také říci, že mohly být kombinovány dlouhé nohavice s dodatečnými punčochami dosahujícími kolen.

Zdá se, že byly používány nohavice bez šlapky (tzn. pouze trubice natažená přes lýtko, která nekryla chodidlo), které anglosaská literatura nazývá fótleáse lǽsthosan. Takový typ vyžadoval používání bot. Oproti tomu nohavice se šlapkou (šlapka, stsv. leistr), které musely být také používány a které bychom dnes spíše označili za podkolenky/nadkolenky, mohly být nošeny bez další obuvi (třebaže šlapka musela být tomuto účelu přizpůsobena – vyztužena). V případě, že byly používány s obuví, mohly nahrazovat ponožky (stsv. sg. sokkr / pl. sokkar).

 

Materiál

haithabu_nohavice

Novější rekonstrukce textilních fragmentů z Hedeby. Převzato z Schietzel 2014: 191.

Slovník Cleasby – Vigfússon uvádí, že “nohavice byly často ze skvělých látek” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280), což je jistě založeno na ságových zprávách. Můžeme říct, že mohly být používány čtyři druhy materiálů, a sice vlna, len, hedvábí a kůže.

Dochovaný vlněný fragment z Hedeby je vyroben z čtyřvazného kepru, což obecně vzato není nejjednodušší vazba. Totéž platí i o nálezech z Herjólfsnesu (až na jeden, který má plátnovou vazbu) a Bockstenu. Vlněné nohavice hraběte Raimonda z Toulouse jsou vyrobeny z třívazného osnovního kepru.

Lněné varianty nohavic jsou písemně a archeologicky doloženy u karolinských Franků, a to je také důvod, proč se k této variantě přiklání Thor Ewing ve své knize Viking Clothing (Ewing 2006: 94), který považuje honosné nohavice popsané v ságách právě za lněné. Jediný hmotný podklad lněné varianty jsou punčochy sv. Germana ze 12. století, které jsou nålbindingované, opatřené šlapkou a dosahují nanejvýše kolen.

Hedvábné nohavice nejsou v ságách zmíněny, ale můžeme o nich uvažovat na základě nohavic Jindřicha III., Klementa II., Konráda II. a Boleslava II.

Zajímavé jsou kožené nohavice, které se zdají být populární jak u Seveřanů (viz leðrhosa, skinnhosa), tak u Anglosasů (viz leðerhosa). Podle mého soudu je to způsobeno tím, že kůže zaručuje noze oproti látce větší ochranu a lze ji dobře vypasovat.

Nelze jednoznačně říci, který z materiálů byl používán výlučně na honosné nohavice a který na pracovní nohavice. Místo toho se zdá, že hedvábí a len (jemnější tkaniny) sloužily spíše na výrobu honosných nohavic, zatímco vlna a kůže variovaly ve kvalitě zpracování (importované, jemněji utkané, barvené × domácí, hrubě utkané, nebarvené) a díky tomu existovaly dražší a levnější varianty.

 

Barva

Stejně jako u jiných staroseverských oděvů můžeme rozlišovat mezi barveným a nebarveným oblečením. Na toto téma již máme na těchto stránkách článek, ve kterém docházíme k závěru, že nebarvená textilie byla nejméně honosná, zatímco modrá byla honosnou barvou střední třídy a nejhonosnější barvou ze všech byla červená, která patřila ke dvorům.

Nebarvená látka (v přírodní šedé či hnědé barvě) byla použita v případě nálezů z Hedeby, Herjólfsnesu a Bokstenu. Modré nohavice zmiňuje Sága o Óláfu Svatém (kap. 33) a je zajímavé, že je zmíněn i kontext jejich používání – král Sigurð Svině je má na sobě, když dohlíží na práci na poli (sága dodává, že Sigurð si neliboval v přepychu), a jakmile se objeví poselstvo krále Óláfa, oblékne si namísto nich honosnější nohavice z korduánu (jemné kozinky). Lze předpokládat, že tyto modré nohavice jsou barveny borytem. Sága o Njálovi (kap. 134) zmiňuje červené nohavice a je jen otázkou, zda si posluchač představil nohavice barvené mořenou či košenilou. Nohavice hraběte Raimonda z Toulouse však byly barveny košenilou.

Také Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá 30) ze 13. století udává: „Na nohavice vyber látku hnědé barvy. Na nošení nohavic z černé kůže rovněž není nic špatného, ale žádná jiná látka se nehodí vyjma šarlatu.

Již jsme zmínili, že v Sáze o Kormákovi (kap. 12) přednáší básník Steinar Sjónason strofu, která zmiňuje „lišejníkově rudá nohavice“ (hosa mosrauða). To naznačuje, že rudá mohla být dosažena také barvivem z lišejníků. Je tu ale jeden háček, na který se příliš často nehledí – a sice kontext, během kterého byla strofa přednesena. Steinar totiž strofu přednese Bersimu poté, co mu záměrně strhne talismany, aby prohrál v následujícím boji:

Dlouho už žiji,
nechám rozhodovat bohy,
nikdy jsem nenosil
lišejníkově rudou nohavici,
nikdy jsem si nepřipevnil
na krk váček
plný bylin.
Přesto stále žiji.
(doslovný překlad)

Strofa v kontextu vyzní přibližně tak, že Bersi talismany nepotřebuje, protože bohové mu jsou schopni poskytnout lepší ochranu. Nohavice je zde přitom popsána jako jeden z talismanů (ochranná zde zřejmě není nohavice jako taková, ale barvivo získané z lišejníku). Strofa také naznačuje, že význam tohoto talismanu byl všeobecně známý. Jinými slovy, pokud je strofa původní (2. polovina 10. století), znamená to, že nohavice nebyly pouze výsadou elit, ale byly plošně rozšířeny v chudší i dražší variantě, stejně jako tomu nasvědčují výše popsané materiály a barvy.


Fixování a vypasování

bayeux1Aby hotové nohavice plnily svůj módní účel, bylo potřeba je nějak upevnit a vypasovat. K tomuto úkoly se nejlépe mohly hodit podvazky, které jsou dochované jak v archeologických nálezech, tak v ikonografii i písemných pramenech. Mohlo jít o ozdobnou stuhu (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnasterta či anglosaský hosebend, viz výjev na výšivce z Bayeux) či kožený řemínek s přezkou (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnareim, viz nález hrobu Lejre 1058). Podvazky mohly být samozřejmě používány i bez nohavic k vypasování kalhot.

Ve výše citovaných úryvcích je fixování popsáno následujícími frázemi:

  • strengja fast at beini; doslova “napevno přivázat k noze”
  • lerka at beini; doslova “natěsno přivázat k noze”
  • setti á fætr sér; doslova “připevnit si na nohy”

Fráze se vztahují buď k přivázání k opasku či bruchám, nebo k upevnění podvazku. To implikuje vypasování, které je u nohavic podstatné. Předpokládáme, že se při dodržení správného střihu a použití podvazku dospělo požadovaného vypasování.

Mimo toho se v Sáze o Njálovi používají k fixování nohavic ovinky/stužky podobné ovinkám (vefja at dreglum; doslova “omotané stužkami”), pro něž se ve staroseveršině běžně užívají výrazy spjǫrr/vindingr. Thor Ewing na příkladu De Carolo Magno ukazuje, že ovinky přes nohavice byly používány také u Franků (Ewing 2006: 94). Nohavice z Bockstenu byly kolem stehna omotány jednoduchými koženými řemínky.

Podvazky mimo praktické funkce ukazují majitelovu movitost, což dobře koresponduje s výše uvedeným úryvkem ze Ságy o Njálovi, kde je Yngveld sklíčená ze snu o nehonosných ovinkách, kterými má její syn ovázané nohavice (!).

Třebaže jsem výše naznačil, že nohavice zřejmě dosahovaly po kolena, neznamená to, že nemohly být nějakým způsobem uchyceny k opasku nebo bruchám a tímto způsobem také fixovány. Vpravo můžete vidět rekonstrukci nohavic a podvazků, které byly nalezeny ve slezských Stěbořicích. Z předního horního okraje vybíhá provázek, který je zřejmě připevněn k opasku. U fragmentu z Hedeby vybíhá řemínek z téhož místa, ale zdá se, že měl dva konce. Z toho usuzuji, že nebyl přivázán k opasku, nýbrž byl zavázán na zadní straně nohy.

 

Závěr

Třebaže samostatné nohavice i kalhoty se šlapkou známe již od prehistorických dob, samostatné nohavice či podvazky jsme v době vikinské schopni zaznamenat až od roku cca 900, třebaže je pravděpodobné, že se používaly po celou dobu vikinskou (franské žaltáře, které je vyobrazují, pocházejí z 1. poloviny 9. století). Relevantní nálezy pocházejí z 10.-11. století a je možno je porovnávat s nálezy z 12.-15. století.

Ukazuje se, že staří Seveřané velice dbali o svůj zevnějšek, řídili se kontinentálními módními trendy a rádi ukazovali své postavení pomocí zdobených oděvů, tunik a nohavic a dalších částí oděvu. Nohavice nejčastěji dosahovaly výšky kolen, ale nezavrhujeme ani delší varianty. Mohly mít šlapku.

Používány byly zřejmě dvě varianty, a sice dražší a levnější. Nákladnější nohavice byly ze lnu, vlny, hedvábí či jemné kůže. Látka je často barvená. Používají se pouze při speciálních příležitostech. Jsou fixovány podvazkem z brokátové stuhy vyrobené na karetkách, řemínkem s kováním či ovinkami. Méně nákladná varianta je vyrobena z nebarvené vlny či kůže. Místo vázání je použit jednoduchý řemínek, provázek nebo pruh látky. Jsou určeny i k práci. Musíme si však uvědomit, že i tyto levnější nohavice byly poměrně drahé.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Janu Zajícovi a Romanu Královi za neutuchající pomoc při psaní tohoto článku.


Zdroje

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Kormákovi = Kormáks saga. Online zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321-559.

Sága o Óláfovi Mírném = Óláfs saga kyrra. Online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

BAETKE, Walter. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald 2006.

BRAVERMANOVÁ, Milena. Textil nejstarších Přemyslovců. In: P. SOMMER (ed.). České země v raném středověku, Praha 2006: 193-213.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

ELSNER, Hildegard. Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster 2004.

EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

FRANSEN, Lilli – NØRGAARD, Anna – ØSTERGÅRD, Else. Medieval Garments Reconstructed: Norse Clothing Patterns, Århus 2011.

FRITZNER, Johan. Ordbog over det gamle norske sprog, Kristiania 1867.

HALD, Margrethe. Ancient Danish Textiles from Bogs and Burials, København 1980.

HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

HÄGG, Inga. Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu [Band 18], Neumünster 2015.

KANIA, Katrin. Kleidung im Mittelalter, Köln – Weimar – Wien 2010.

SCHIETZEL, Kurt. Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg 2014.

NOCKERT, Margareta. Bockstensmannen och hans dräkt, Borås 1997.

THUNEM, Hilde. Viking Men: Clothing the legs. Online zde.

VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.

ØSTERGÅRD, Else. Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus 2004.

Vikinské šicí potřeby

Rád bych Vám prezentoval překlad článku o vikinských potřebách k šití. Původní článek sepsala Rebecca Lucas a je k dispozici online. Autorka stručně informuje o ženském vybavení, mezi které patřily nůžky, nože, jehly a jehelníčky, zřejmě také náprstky, vřetena, motovidla a truhly, krabičky a košíky, ve kterých se předměty uchovávaly.

Překlad článku si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu: