„Je gombík knoflíkem?“

Návrh funkcí velkomoravského gombíku

Tento článek není ničím jiným než příspěvkem do sto let staré diskuze, jakým způsobem mohly být využívány nejznámější velkomoravské šperky, tzv. gombíky. Pod pojmem gombík rozumíme kulovité, zpravidla kovové předměty s očkem, které jsou význačným projevem svébytného velkomoravského šperkařství (Lutovský 2001: 75). V současné chvíli známe přinejmenším 628 gombíků, které byly objeveny zejména na Moravě, v Čechách a na Slovensku (Pavlovičová 1996: 99). V omezené míře známe gombíky také v dalších sousedních zemích a na Balkáně, přičemž aktuálnější propočty spíše hovoří o zhruba 1000 špercích (osobní diskuze s Mgr. Jiřím Koštou).

Přidržíme-li se počtu 628, pak 525 kusů je kovových, 77 skleněných a 26 nemá udaný materiál (Pavlovičová 1996: 100). U kovových exemplářů rozbor následující: 183 stříbrných kusů, 152 kusů z pozlacené slitiny mědi, 85 bronzových kusů, 39 zlatých exemplářů, 27 pozlacených kusů (bez udání podkladového materiálu), 26 pozlacených stříbrných kusů, 8 měděných zástupců, 4 železné kusy a pouze 1 kus postříbřený. Nejběžnější způsob výroby představuje tepání kombinované rytím a vytlačováním, ve 123 případech se objevuje granulace a v 51 případech filigrán (k výrobním postupům více Čáp – Macháček 2011). Co se týče skleněných gombíků, 39 kusů je zelených, 12 modrých, 4 žluté, 2 bílé, 2 duhové, 1 růžový, 1 žlutozelený a 1 kus je tmavý. Pro následující článek bude zásadní otázka rozměrů. Velké množství gombíků nemá udaný rozměr (celých 38 %) a další část gombíků je fragmentární, nicméně u gombíků s popsanými rozměry jsou průměry následující: <10 mm (7,9 %), 11–20 mm (31,7%), 21–30 mm (17,4 %), >30 mm (4,7 %) (Pavlovičová 1996: 100). Průměr gombíků se pohybuje od 9–40 mm (Chorvátová 2009: 7).

614 gombíků pochází z kostrových hrobů, zatímco ostatní byly nalezeny jámách, na sídlištích či kontext nebyl nalezen (Pavlovičová 1996: 99). V tomto článku nás budou zajímat zejména ty šperky, které byly nalezeny v hrobech v těsné blízkosti kostry. Gombíky se v hrobech objevují samostatně, v párů a ojediněle též ve větším množství. Obecně lze říci, že se často nacházejí v dětských hrobech a hrobech dospělých žen, méně často v hrobech mužů; Milan Hanuliak v případě slovenských hrobů uvádí, že 45,8 % gombíků pochází z dětských hrobů, 25 % z ženských hrobů, 5,5 % z mužských hrobů a 8,5 % gombíků pochází z hrobů nedospělých lidí (Hanuliak 2004: 179). Níže se můžeme podívat na detailnější statistiky (Kostelníková 1973: 39; Pavlovičová 1996: 99):

Podle zjištěného pohlaví: Podle zjištěného věku: Podle zjištěné pozice:
213 ženy 299 děti (z toho 13 děti do jednoho roku) 228 pod lebkou
40 muži 75 dospělé (14-50 let) 76 na hrudi
159 bez udání pohlaví dospělého 6 (víc než 51 let) 47 při klíčních kostech
202 bez udání pohlaví dítěte 234 neznámo 25 u ramenou
68 u jiných částí kostry
170 neznámo
Počet gombíků Počet případů
1 79 (36,2%)
2 110 (50,5 %)
3 11 (5 %)
4 12 (5,5 %)
5 3 (1,4 %)
6 3 (1,4 %)
Počet gombíků Dětské hroby Ženské hroby Mužské hroby
1 43 20 15
2 78 26 7
3 7 4 1
4 9 2 1
5 2 1 -
6 1 2 -

Přestože se zdá, že je gombíků značné množství, ve skutečnosti se objevují ve zlomku hrobů. Na pohřebišti Staré Město – Na Valách byly gombíky objeveny v 92 hrobech z celkového počtu 1492 (6 %), na pohřebišti Břeclav – Pohansko jsou gombíky známy v 32 hrobech z celkového množství 407 (7 %), u šestého mikulčického kostela se gombíky našli v 7,9 % hrobů, u druhého mikulčického kostela byly nalezeny v 33 hrobech z 285 (11,5 %), na pohřebišti Uherské Hradiště – Horní Kotvice byly gombíky nalezeny v 5 hrobech z 252 hrobů (1,98 %) a na lokalitě Devín – Za kostolom byl objeven pouze jeden gombík z celkového počtu 122 hrobů (0,82 %) (Chorvátová 2009: 13–14). Drahé kovy, vysoce dekorativní styl užívající náročné šperkařské techniky a umístění hrobů v důležitých administrativních centrech poskytuje oprávněné důvody k domněnce, že gombíky souvisí s nejvyšší vrstvou velkomoravské společnosti, která sídlila ve velkých jihomoravských hradištích.

gombik
Gombík z hrobu 35/50 ze Starého Města (Hrubý 1955: Tab. 73).

První pokusy o určení funkce tohoto šperku byly podniknuty již roku 1918 Josefem Schránilem (Schránil 1918), který k problematice zaujímá takový postoj, že menší gombíky interpretuje jako spínadla, zatímco větší a křehčí kusy jako našívané ozdoby. Lubor Niederle se roku 1930 domníval, že gombíky plnily roli knoflíků a sloužily k zapínání tunik a kabátů, ježto jinou formu spon z našich zemí postrádáme (Niederle 1930: 81). Zdeněk Klanica (Klanica 1970) hledal analogie na východě a s jejich pomocí navrhl jednoduchou rekonstrukci oděvu, v němž gombíky fungují jako spínadla výstřihu. Josef Poulík (Poulík 1975: 69) dodává, že východní typ oděvů nebyl na Velké Moravě převzat a že gombíky sice mohly sloužit k zapínání pod krkem, osobně se však kvůli křehkosti spíše kloní k našívání na podklad. Miloš Šolle myšlenku našité aplikace gombíků odmítl (Šolle 1965: 128) a domníval se, že i když byl gombík spínadlem u krku použitým v jenom nebo dvou párech, dnešní knoflík nenahrazoval – zřejmě v tom smyslu, že gombík byl provlékán skrze očko namísto obšitou látkou (Šolle 1984: 168). Magdalena Beranová (1988: 132) se domnívala, že gombíky sloužily k zapínání, které bylo prováděno provlečením šperku poutkem. Nesmírně cennou práci odvedla Eva Pavlovičová, která k tématu přistupuje maximálně objektivně, a sama navrhuje novou teorii – jelikož gombíky absentují v prostých hrobech, předpokládá, že mohly být také součástí speciálního oděvu, například čepic, na nichž visely tak, aby vynikla jejich komplexní dekorace, která je tímto směrem navíc mnohdy orientována (Pavlovičová 1996: 99). Milan Hanuliak, který zpracoval slovenské hroby, se rovněž o větším počtu gombíků ze Slovenska domnívá, že sloužily k sepnutí oděvu v horní části hrudi (Hanuliak 2004: 179). Přesně s opačným tvrzením přichází Hana Chorvátová, která zastává názor, že gombíky byly našívané na honosných oděvech a nebyly spínadly, jelikož pojem gombík je anachronní a protože „se ke spínání oděvů používaly šňůrky“ (Chorvátová 2009: 12). Tento seznam zajisté není úplný, je však reprezentativním výčtem dosud vyslovených teorií, které se během sta let neustále opakují.

Nyní, na po počátku 21. století, v době rozvinuté historické rekonstrukce, vzniká potřeba blíže určit tento šperk a tím identifikovat přesnou podobu oděvu, který by bylo možné použít při rekonstrukci. V této práci zastáváme názor, že jistá část gombíků, nikoli však všechny, reprezentuje spínadla. Našimi hlavními argumenty jsou tyto:

  • Jak můžeme demonstrovat následujícím katalogem, pro raně středověké evropské odívání je naprosto příznačné, že ženské oděvy jsou spínány párovými šperky. Je navíc zřejmé, že je věnován velký důraz na efektivní a estetické zapínání výstřihu, klopy či límečku u krku, které je v mnoha částech Evropy prováděno knoflíkem ne nepodobným gombíku. Lze se domnívat, že střední Evropa v tomto trendu, stejně jako v mnoha dalších, jistě nebyla pozadu oproti okolnímu světu.
  • Zřejmě poprvé v historii máme možnost oděvy kvalitně rekonstruovat a poučit se ze zkušeností lidí, kteří tyto oděvy nosí. Kovová spínadla se ukázala být nesmírně praktickými a vkusnými součástmi oděvů, která umožňují oděvu dokonale padnout na tělo. Nakolik je mi známo, všichni výše zmínění badatelé byli či jsou pouze teoretiky, kteří neměli možnost pobývat v ručně tkaných oděvech delší časové období. Například Klanicovy navržené rekonstrukce svědčí o tom, že si autor dobové odívání značně idealizoval. Doposud vyslovené protichůdné teorie vnímáme jako souboj „našitý gombík = ozdoba“ vs. „spínací gombík = není ozdoba“ (viz Chorvátová 2009: 11–12: „Gombíkům se poměrně jednoznačně přisoudila funkce spínadla a považují se za funkční součást oděvu […]. Názory badatelů, kteří je považovali za ozdobu šatů, stáli v ústraní.“), který je pokřiveným pohledem na dobové oděvnictví a odráží nepochopení tehdejší mentality. Obecně řečeno, u každého šperku je důležitá jeho estetická hodnota. V případně spínadla je šperk našit na podklad, ale současně je využita jeho schopnost fixovat či odjímat části oděvů podle potřeby. Plně se shodujeme s názorem, že čím větší šperk, tím méně pravděpodobně byl využit právě k takovému fixování.
  • Častým protiargumentem využití gombíku jakožto spínadla je jeho křehkost či dekorace provedená jemnou granulací či filigránem. Rozhodně souhlasíme s názorem, že plechové šperky jsou křehké a že u granulovaných a filigránových kusů může dojít ke snadnému poničení. Současně ale chceme naznačit, že:
    1. Jistou míru rizika poškození šperku lze očekávat i při prostém našití.
    2. Jakákoli manipulace s honosným oděvem musela být velmi pečlivá, a to jak při procesu nošení, tak při čištění. Lze očekávat, že gombíky byly nošeny na oděvech z nejlepších dostupných látek (Březinová 1997: 146–169; Kostelníková 1973: 38–40), a to při ceremoniálních příležitostech. Kromě toho z Velké Moravy známe jak utkané očko v textilii (vhodné k fixaci různých předmětů a přívěsků), tak poutka přišitá na textilii i poutka gombíky držící na podkladu, jakož i očka svědčící o fixaci gombíku (Kostelníková 1973: 33, 38). Jinými slovy máme vzácné doklady gombíků použitých jako spínadlo. Poutka se zdají být dosti jemná a tenká. Pokud odhlédneme od Velké Moravy například směrem do Čech (Radim) či Ruska (Pskov), lze najít hmotné doklady gombíkům podobných knoflíků se zachovanými očky.
    3. Některé gombíky nesou známky mírného poškození, jiné gombíky se zdají mít křehkou filigránovou dekoraci pouze na vrcholku (např. Milošević 2000: 349–350, heslo IV. 250, e–g).
    4. Ne všechny musely být nošené jako spínadla. Variant nošení mohla být celá řada, jak bude ukázáno níže.
    5. Konečně experimentální pokusy o nošení dutých a křehkých gombíků jakožto spínadel jsou nesmírně vzácné. V podstatě jediný řádný experiment podnikl badatel a reenactor Mgr. Petr Luňák Ph.D., který své poznatky shrnuje následovně: duté gombíky jsou funkčními spínadly pouze v případě, že nesou nízkou váhu. V případě těžkých plášťů či kožichů jsou nefunkční, stejně jako nefungují u spodního oblečení, kde tlačí, deformují se a nevynikne jejich dekorace. Gombíky se osvědčily při sepnutí krátkého pláště, výstřihů a klop na mužských i ženských šatech. Experimenty byly prováděny jak s hrubě granulovanými gombíky, jejichž granulky se občasně vydrolily, tak s filigránovými kusy, které používání vydržely bez úhony. Tepané gombíky doktor Luňák prozatím nezkoušel.

Z tohoto důvodu předkládáme sumář všech možných variant použití, které mají nějakou oporu v soudobém evropském oděvnictví. Řada z nich je sporná a hlavní zájmovou skupinou, tedy archeology i reenactory, bude zřejmě napadena. Jakákoli zpětná vazba bude velmi vítána, zejména pak detailní analýzy pozic gombíků v hrobových celcích, opomenutá ikonografie, analogie i literatura. Tento článek současně slouží jako apel nabádající k přesné rekonstrukci gombíků a experimentování s jejich funkcemi.

pohansko
Pozice gombíků v hrobu č. 336 v Břeclavi – Pohansku.
Kalousek 1971: 183, Obr. 336.


1. Párový šperk
  • 1a – sepnutí peplu (volných šatů) na ramenou
    Peplos je oděvem s jednoduchou konstrukcí, který se pohodlně nosí a je vhodný do teplého počasí. Je znám z antiky i raného středověku, např. Anglie (Owen-Crocker 1986: 42f.), Finska (Lehtosalo-Hilander 1984), baltských zemí (Zariņa 1988) a Ukrajiny (Vasìna 2003).

gombik-1Rekonstrukce peplu s dvoubodovým zapínáním.
Walton Rogers 2007: Fig. 5.14, kresba Anthony Barton.

iba
Zástěra vyrobená dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

  • 1b – sepnutí zástěry na hrudi
    Níže vyobrazená zástěra odpovídá skandinávské módě, která ovlivnila velkou část Evropy od Islandu po Rusko (ke konstrukci např. Geijer 1938: 153–156). Ke spínání těchto zástěr byly užívány různé druhy párových zdobených broží, které byly opatřené železnými jehlami. Ač je tato analogie sporná, pro podobné uchycení by svědčil fakt, že některé velkomoravské gombíky na sobě nesou známku dvou poutek, namísto toho, aby byly na podklad přímo našity (Kostelníková 1973: 38).

gombik-4Skandinávský typ ceremoniální zástěry.
Geijer 1938: 154, Abb. 49.

  • 1c – středové zapínání kabátu
    Myšlenka, že by gombíky mohly spínat hedvábný kaftan s úplně či po pás otevřenou přední stranou, je poměrně stará a často se pojí s vyobrazením z Menologia Basilea II. (zhruba rok 1000), na kterém Bulhaři odění do kaftanu zabíjejí křesťanské světce (Klanica 1970: 424). Nutno dodat, že by v úvahu musely přijít jen gombíky, které se v hrobových celcích objevují pouze ve větších počtech (Kostelníková 1973: 39). Tento typ oděvu se navíc, jak se zdá z vyobrazení orantů na mikulčicích nákončí, na Velké Moravě neuplatnil do té míry, že by se stal dominantní. Je přesto zajímavé o této možnosti uvažovat, poněvadž se zdá, že ač byly v Evropě oděvy tohoto typu spíše exotické, lze jejich užívání doložit jak na Kyjevské Rusi (např. Pskov, kde byl nalezen poměrně dobře zachovalý kus oděvu s knoflíky visícími na poutkách, viz Zubkova – Orfinskaja 2015: 380; též je vyobrazen v Izborniku Svjatoslava z 11. století), tak ve Skandinávii (Ewing 2006: 109; Geijer 1938: 143, Abb. 38) a dost možná v dnešním Maďarsku (Fodor 1996: 52–54). Původní pravlast těchto kaftanů však musí ležet v Asii, což dokládají jak vyobrazení (např. znázornění Omurtaga byzantským Janem Skylitzesem v 11. století), tak bohatý nálezový fond z kavkazské Moščevaji Balky (Jerusalimskaja 2012: 214, Il. 131).

balka-kaftan
Zachovaný kaftan z Moščevaji Balky.
Jerusalimskaja 2012: 214, Il. 131.

  • 1d – sepnutí středového výstřihu či límečku
    Zapínání středového výstřihu či límečku na dva a více knoflíčků se uplatnilo zejména v Rusku. Nálezy jsme našli v povodí horní Volhy, a to v mužských i ženských hrobech (Stepanova 2017: Fig. 106, 183, 185). Tato varianta zapínání límečku je také navrhnuta pro rekonstrukce oblečení Kyjevské Rusi (Vasìna 2003: 261) a navrhuje ji také Zdeněk Klanica pro konstrukci velkomoravského oděvu sepnutého gombíky, které umístil vedle sebe (Klanica 1970: 422, Obr. 1). Navzdory analogiím párové gombíky nenasvědčují umístění pod sebou, a máme-li přijmout tuto variantu, pak pouze s gombíky umístěnými vedle sebe, jak naznačuje Klanica.

volhaHrob 87 a 101 v lokalitě Berezovtskii a hrob 3 v lokalitě Kozlovo.
Stepanova 2017: Fig. 106, 183, 185.

gombik-10Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

gombik14Navržené zapínání párových velkomoravských gombíků.
Klanica 1970: 422, Obr. 1.

  • 1e – sepnutí klopy se dvěma rozparky u krku
    Symetrické umístění dvou gombíků by mohlo vysvětlovat sepnutí klopy se dvěma prostřihy po stranách límečku. Klopa v tomto případě tvoří “bryndáček“, cíp textilu, který vybíhá směrem ke krku. Takovéto řešení je zaznamenáno u jedné z tunik v norském Guddalu (viz Vedeler Nilsen 1992).

gombik-6Střih tuniky BRM 31/2 z Guddalu. Vedeler Nilsen 1992: 34, Fig. 9.

  • 1f – sepnutí rozparků směřujících na ramena
    Umístění gombíků na ramenou by mohly odpovídat nepříliš dobře zdokumentované výstřihy, tvořené z přední strany půlkruhem, zatímco zadní strany jsou ponechány rovné. Z takto konstruovaného výstřihu do stran vybíhají rozparky, které je možné fixovat podle potřeby. Pod ilustrací uvádíme tři zdroje, které značně kolísají v čase i prostoru.

vystrihNahoře vlevo: výstřih dětské tuniky, Egypt, 7.–8. století.
Nahoře vpravo: tunika biskupa Bernarda de Lacarre, Francie, 12.–13. století.
Dole: dalmatika svatého Štěpána z Muretu, Francie, 13. století.

  • 1g – sepnutí dvojité klopy u krku
    Dvojitá klopa opatřená očky, kterou spatřujeme jak v středoasijské turkické tradici (např. Kubarev 2000), tak v arabské (např. al-Mughirův pyxis, truhla z Leyre) či byzantské ikonografii (např. fresky kostela v Pancarliku, Menologion Basilea II.), poskytuje praktické a elegantní zapínání s knoflíčky umístěnými symetricky u krku. Tento nesmírně rozšířený rys se objevuje jak u tunik, tak u kaftanů. Najít zafixované klopy je v ikonografii složité, jelikož nejsnadněji se identifikují klopy rozepnuté. Rozepnuté klopy nápadně podobného druhu lze spatřit na oděvu sokolníka na nákončí ze Moravského Jána (Klanica 1970: 425, Obr. 5), což by mohlo naznačovat, že tato varianta měla na Velké Moravě své zastoupení.

turkicka_tradiceStředoasijské sošky turkické tradice (Kubarev 2000).

gombik-7Verze Olega Kozlenka s arabskými a byzantskými předlohami.

gombik-8Gaome Jenkins a její verze s gombíky, zapnutý stav.

  • 1h – sepnutí klopy či bočního rozparku
    V případě této varianty lze uvažovat o klopě, která je zpola přišitá k oděvu, či o hlubokém rozparku, který vybíhal z výstřihu. Nakolik je nám známo, nálezové situace velkomoravských gombíků tuto variantu nedovolují, ale svislá řada malých knoflíčků nalezená v kyčelní oblasti kostry z radimského hradiště by tuto variantu mohla naopak umožňovat (Schránil 1918). Dlouhé rozparky či případně jedna strana překrývající druhou je rys, se kterým se setkáváme u kaftanů, o nichž byla řeč v 1c. Užití tato varianta nalezla opět mezi kočovníky, což potvrzují nálezy z Kavkazu (Jerusalimskaja 2012: Il. 116, Il. 140) i Maďarska (Fodor 1996: 54).

balkaZachovaný kaftan z Moščevaji Balky.
Jerusalimskaja 2012: 194, Il. 116.

gombik-11Tunika s klopou vyrobená dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

  • 1i – ozdoba šňůrek určených k zavazování výstřihu na jeden uzlík
    V souvislosti s nošením gombíků se často zmiňuje kamenná soška z balkánské Biskupije (11. století), jež vyobrazuje muže, z jehož vrchní části tuniky visí na šňůrkách kulovité předměty interpretované jako slavné velkomoravské šperky (Klanica 1970: 425). Výstřih na jeho tunice se zdá být poměrně nápadný, široce rozevřený. Pokud je naše představa správná, šňůrky s gombíkovitými koncovkami mohly sloužit k zapínání takového výstřihu. Lze si dobře představit, že podobné řešení operující s textilními šňůrkami bylo užíváno u ženských šatů raného středověku, u nichž byl hluboký výstřih z důvodu kojení potřebný (Pernoudová 2002: 165); příklad můžeme najít například u šatů z ruského Pskova (Zubkova – Orfinskaya – Mihailov 2010: 297). Vyobrazení analogické sošce z Biskupije můžeme nalézt v anglosaském Eadwigově žaltáři (British Lib., MS Arundel 155, fol. 93r, 1012–1023), kde je Goliáš zřejmě oděný do typické dánské módy – tuniky se čtvercovým výstřihem, v jehož okraji je zašitá šňůrka (opět s kulovitými koncovkami), jíž lze zavázat hned u krku (Ewing 2006: 17, 90). Jak se zdá, toto řešení se v důsledku politické situace v zemi stalo v 11. století poměrně populární, a tak jej nelze vztahovat pouze ke skandinávskému oblečení.

gombik-13
Kamenná soška z Biskupije. http://gliptoteka.mdc.hr.

gombik-12
Ženské šaty spínané u krku šňůrkami. Julia Kovalevskaja.

gombik-24
Eadwigův žaltář (British Lib., MS Arundel 155, fol. 93r, 1012–1023.

  • 1j – ozdoba a zarážka na šňůrkách se dvěma uzlíky
    Alternativní řešení, podobné vyobrazení z kamenné sošky z Biskupije, představuje tunika z dánského Viborgu z 11. století (Fentz 1992). Tato lněná, střihově netypická košile, která má boční rozparek u výstřihu, má čtvercový výstřih obehnán kolem dokola zašitou šňůrkou. Ta na přední straně ústí do dvou uzlíků, skrze které jsou do kříže provlečeny volné konce šňůrek, jež dále volně visí a jsou ukončeny dalšími uzlíky sloužícími jako zarážky. 

viborgKošile z Viborgu a její výstřih. Fentz 1992: kresba 23 a 21.

  • 1k – dvoubodové sepnutí pláště
    Někteří autoři se domnívali či domnívají, že párové gombíky sloužily k sepnutí pláště (Kalina 2010: 10), což je ještě více umocněno faktem, že Velké Moravy takřka nejsou známa jiná spínadla. S touto variantou experimentovali někteří reenactoři, ale výsledek nelze porovnat s žádným známým vyobrazením – mezi kraji pláště vznikl prostor, který byl vyplněn páskem zapínaným na dva gombíky. Buďto bude potřeba přijít s novým či estetičtějším řešením, které by bylo v souladu s některým z pramenů, nebo dát přednost plášti s jedním gombíkem. Jelikož soška z Biskupije je někdy interpretována jako vyobrazení muže s pláštěm, který je zapínán na dva řemínky zakončenými gombíky (Kostelníková 1973: 37), bylo by možné uvažovat nad tímto řešením. Ve archeologické expozici zámečku Pohansko je vystaven obraz, na němž je vyobrazen ženský přehoz s našitými gombíky, který je možné stáhnout pomocí šňůrky upevněné za poutka gombíků či za gombíky samotné.

gombik-20
Miloš Bernart s pláštěm fixovaným dvěma gombíky.

gombik-21Tomáš Humaj s pláštěm fixovaným dvěma gombíky.

  • 1l – šperk na náhrdelníku, koncovky řetízků
    Podle Pavlovičové jsou v 19 hrobech z České a Slovenské republiky gombíky použity jako součásti náhrdelníku (Pavlovičová 1996: 99). Jako příklady si můžeme uvést hrob 119/49 ve Starém Městě (Hrubý 1955: 436, Tab. 58) či hrob 20 z Kopčan (Hanuliak 2004: 179, Tab. LIV:8). Další případy uvádí Chorvátová (2009: 12). Zmínit v této souvislosti můžeme raně středověké oděvy z Kavkazu a Egypta, na kterých lze nalézt očka umístěná na ramenou (Jerusalimskaja 2012: 74, Il. 43, 206–7, Il. 124; egyptská paralela viz zde) – do takových oček byly zasouvány knoflíky, které byly umístěny na koncích řetízků, jež nebylo tím pádem potřeba navlékat na krk. Pokud by byly gombíky koncovkami řetízků, nacházely by se symetricky na ramenou.

hanuliak
Náhrdelník z lokality Kopčany, hrob 20. Hanuliak 2004: 326, Tab. XLVI:8.

veronika_nahrdelnikGombíky jako součást náhrdelníku. Veronika Tabáková.

balka3
Ženské šaty z Moščevaji Balky (Jerusalimskaja 2012: 206–7, Il. 124). Oděv, který má přes celou vrchní část našitou ohromnou připínací klopu, na níž jsou, kromě jiného, našitá očka k připínání řetízků s korálky.

balka-retizek
Řetízek z Moščevaji Balky (Jerusalimskaja 2012: 74, Il. 43), zakončený korálky či knoflíky, které je možné zasunout do oček.

  • 1m – našitá ozdoba
    Podle řady badatelů měly gombík představovat našité ozdoby, aniž by přitom plnily funkci spínadla (viz Chorvátová 2009: 11–12). Toto je dosti dobře možné u granulovaných a velmi velkých kusů. Přímé doklady tohoto ovšem nemáme. Denáry knížat Oldřicha a Břetislava zpodobňují gombíkům podobné kuličky na hrudi, ale jsou příliš schématické a bližší určení neumožňují (Schránil 1918). V okolní Evropě lze s určitostí nalézt drahé šperky našívané na oblečení, ale není nám znám žádný našívaný šperk ve formě kulovitého přívěsku. Ačkoli gombíky mohly být jednoduše připevněné na drahém textilu, kde plnily svůj reprezentační účel, zavrhovat bychom neměli ani myšlenku, že na našitá poutka s gombíky bylo možné připnout kus oděvu, jakož i šperk nebo jiný předmět (viz 1l).

gombik-18
Tomáš Humaj se svou verzí.

gombik-19Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

chorvatova
Navržená rekonstrukce oděvu s našitými gombíky.
Chorvátová 2009: 14, Obr. 2.

  • 1n – ozdoba hlavy, čapky či čelenky
    Občasně se lze setkat s názorem, že gombíky mohly být ozdobou hlavy. Kupříkladu Eva Pavlovičová se domnívá, že gombík byl našit na čapku tak, aby by v horizontální poloze a vynikla jeho dekorace (Pavlovičová 1996: 99). Vilém Hrubý se na základě 11 staroměstských hrobů domníval, že se gombíky nosily jako ozdoba účesu a společně s náušnicemi, díky čemuž se objevují v oblasti spánků (Hrubý 1955: 92). Pravdou je, že připojení k čapce, šátku, čelence či zapletení do vlasů by mělo řadu slovanských paralel (Ristovska 2010). Některé velké ozdoby v maďarských hrobech (zejména z lokality Sárrétudvari-Hízóföld) jsou interpretovány tak, že mohly být zaplétány do vlasů (Nepper Ibolya 2002: 237. káp), což by mohlo být další zajímavé použití. Nejméně jedna čapka z Moščevaji Balky má na spáncích našité gombíkům podobné knoflíčky, za které je možné upnout spodní část čapky na způsob ušanky (Jerusalimskaja 2012: 186, Il. 112)

temple_ringsNěkteré navržené metody nošení „koltů“ a záušnic. Ristovska 2010: Pl. 6, 9, 14.

haidu2
Kresebná rekonstrukce hrobu č. 118 z Sárrétudvari-Hízóföld, Maďarsko.
Převzato z Nepper Ibolya 2002: 388, 237. káp.

celenkaPoužití gombíků jako ozdoba čelenky. Veronika Tabáková.

 

2. Nepárový šperk
  • 2a – sepnutí peplu na jednom rameni
    Stejné údaje, jako v případě 1a.

gombik-2Rekonstrukce peplu s jednobodovým zapínáním.
Walton Rogers 2007
: Fig. 5.11, kresba Anthony Barton.

  • 2b – sepnutí středového výstřihu či límečku
    Samostatná spínadla výstřihů a límečků bychom mohli najít snad každém koutě raně středověké Evropy. Některé gombíky k této variantě přímo vybízejí – kupříkladu v Žižicích byl jeden drobný gombík nalezen u krku kostry (Kalina 2010: 11). Zdeněk Klanica navrhuje tuto metodu pro rekonstrukci velkomoravského oděvu (Klanica 1970: 422, Obr. 1). Řadu analogií můžeme nalézt také v Rusku, u ženského i mužského oděvu (Stepanova 2017: Fig. 108, 165, 194).

gombik-23Šaty vyrobené dílnou Vesna Craft. Veronika Tabáková.

gombik-15Navržené zapínání samostatných velkomoravských gombíků.
Klanica 1970: 422, Obr. 1.

  • 2c – sepnutí bočního rozparku u výstřihu
    Boční rozparek, který vybíhá z výstřihu, se zdá mít dlouhou tradici nejen v evropském oděvnictví. Zmínit můžeme skandinávské tuniky z Bernuthsfeldu (Schlabow 1976: Abb. 149–150) a Viborgu (Fentz 1992), které mají boční rozparky výstřihů, jež by umožňovaly jednoduché sepnutí pomocí jednoho gombíku. Stejné řešení má dalmatika Rogera II., vyrobená v Palermu ve 12. století (Bauer 1998). Téže rozparky lze spatřit u oděvů z raně středověkého Kavkazu (Orfinskaja 2001: Рис. 2. 26). Podobný rys uplatňují také skvěle zachované dětské tuniky z raně středověké Sýrie (Pfister 1951: Tunika č. 119) a Egypta, které mají rozparek orientovaný směrem k levému rameni a je možné ho zapnout textilním knoflíkem či šňůrkami (viz např. zde, zde, zde, zde, zde, zde).

gombik-25Tunika z Bernuthsfeldu. Schlabow 1976: Abb. 149–150.

  • 2d – sepnutí klopy kryjící výstřih
    Tuniky z norského Skjoldehamnu (12. století) a turecké manazanské jeskyně (8.–11. století) aplikují límeček a středový výstřih, který je překryt zpola přišitou klopou na boku zapínanou knoflíkem či korálkem (Beatson 2008–13Løvlid 2009: Fig. 39, Fig. 41). Toto řešení se zřejmě vyskytuje i v byzantské ikonografii. Jestliže se ve většině mužských hrobů objevuje samotný gombík, může odpovídat právě variantám 2b, 2c, 2d.

gombik-27Schématický nákres tuniky z norského Skjoldehamnu.
Rebecca Lucas, http://www.medieval-baltic.us/skjold.html

gombik-28
Schématický nákres byzantské tuniky z turecké manazanské jeskyně.
Peter Beatson 2008-13.

gombik-29
Mozaika v kostele Nea Moni na ostrově Chios, Řecko, 11. století. Peter Beatson.

  • 2e – sepnutí pláště
    Řada dobové i pozdější evropské ikonografie ukazuje kruhové spínadlo pláště na pravém rameni. Jak jsme již naznačili výše, experiment ukázal, že gombík je schopný nést lehký či krátký plášť poměrně dobře. Množství kulovitých spínadel plášťů je zobrazeno v Kodexu vyšehradském (XIV.A.13) z 11. století. Ze stejné doby pochází Izbornik Svjatoslava, který rovněž znázorňuje podobné spínadlo pláště. Konečně musíme zmínit také plášť z Moščevaji Balky, který je sepnut kulovitým spínadlem (Jerusalimskaja 2012: 203, Il. 121).

gombik-30Spínadla plášťů z kodexu vyšehradského (XIV.A.13), 11. století – 3r, 4v, 13v, 29v.

balka2Plášť z Moščevaji Balky, který je sepnut kulovitým spínadlem.
Jerusalimskaja 2012: 203, Il. 121.

 

Literatura

Bauer, Rotraud (1998). The mantle of King Roger II and related textiles in the Schatzkammer of Vienna. The Royal Workshop at the court of Palermo. In: Rosalia Varoli-Piazza (ed.). Interdisciplinary Approach to the Study and Conservation of Medieval Textiles: interim meeting, Palermo 22–24 Ottobre 1998, Palazzo Steri, Rome, 15–20.

Beatson, Peter (2008–13). A Byzantine Shirt from Manazan Caves, Turkey. Dostupné z:
http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/manazan_shirt/manazan_instructions.htm

Beranová, Magdalena (1988). Slované, Praha.

Březinová, Helena (1997). Doklady textilní výroby v 6. – 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. In: Památky archeologické 87, 124–179.

Čáp, Pavel – Macháček, Jiří (2011). Tajemství výroby velkomoravského šperku. Archeologický experiment, Praha.

Ewing, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.

Fentz, Mytte (1992). Vikingeskjorten fra Viborg, Viborg.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Stockholm.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Chorvátová, Hana (2009). Kultúrno-historický význam gombíkov. In: Studia mediaevalia Bohemica, 1/1, 7–19.

Izbornik Svjatoslava = Изборник великого князя Святослава Ярославовича 1073 года / [С предисл. Геннадия Карпова], Санкт-Петербург 1880.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Kalina, David (2010). Raně středověké gombíky z Čech, Praha : Univerzita Karlova v Praze [bakalářská práce].

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Kostelníková, Marie (1973). Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.

Klanica, Zdeněk (1970). Velkomoravský gombík. In: Archeologické rozhledy XXII, 421–446.

Kubarev 2000 = Кубарев Г.В. (2000). Халат древних тюрок Центральной Азии по изобразительным материалам // Археология, этнография и антропология Евразии. №3(3). Новосибирск, стр. 81–85.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Ancient Finnish costumes, Helsinki.

Løvlid, Dan Halvard (2009). Nye tanker om Skjoldehamnfunnet, Bergen: Universitetet i Bergen [magisterská práce].

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.

Milošević, Ante (2000). Hrvati i Karolinzi. Katalog, Split.

Nepper Ibolya, Módyné (2002). Hajdú-Bihar megye 10–11. századi sírleletei, 1. rész, Budapest-Debrecen.

Niederle, Lubor (1930). Příspěvky k vývoji byzantských šperků ze IV.–X. století, Praha.

Orfinskaja 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Owen-Crocker, G. R. (1986). Dress in Anglo-Saxon England, Manchester.

Pavlovičová, Eva (1996). K vypovedacej schopnosti gombíka u naddunajských Slovanov v 9. storočí. In: Slovenská archeológia XLIV–1, 95–153.

Pernoudová, Regine (2002). Žena v době katedrál, Praha.

Pfister, R. (1951). Textiles de Halabiyeh (Zenobia), Paris.

Poulík, Josef (1975). Mikulčice – sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Praha.

Ristovska, Natalija (2010). ‘Temple Pendants’ in Medieval Rus’: How were they Worn? In: Ch. Entwistle & N. Adams (ed.), ‘Intelligible Beauty’: Recent Research on Byzantine Jewellery, London, 203–211.

Schlabow, Karl (1976). Textilfunde der Eisenzeit in Norddeutschland, Neumünster.

Schránil, Josef (1918). Typy pravěkých a ranně středověkých knoflíků v Čechách. In: Zprávy Waldesova musea knoflíků – sbírka spínadel šatních všech způsobů a dob III., 3./4., 1918, 57–61.

Stepanova, Iuliia (2017). The Burial Dress of the Rus’ in the Upper Volga Region (Late 10th–13th Centuries), Leiden.

Šolle, Miloš (1965). Ohlas velkomoravského šperku v Čechách. In: Velká Morava – Almanach Moravského muzea, 125–128.

Šolle, Miloš (1984). Staroslovanské hradisko, Praha.

Vasìna, Zìnaïda (2003), Ukrainian Chronicle of Clothing, Kyiv.

Vedeler Nilsen, Marianne (1992). Draktmaterialet fra Guddal: Funksjon og visuell kommunikasjon, University of Bergen).

Walton Rogers, Penelope (2007). Cloth and Clothing in Early Anglo-Saxon England, AD 450–700, York.

Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.–13. gs., Riga.

Zubkova – Orfinskaja 2015 = Зубкова Е.С. – Орфинская О.В. (2015). Текстиль из камерных погребений Старовознесенского некрополя Пскова // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., стр. 373–394.

Zubkova E.  Orfinskaya O.  Mihailov K. (2010). Studies of the Textiles from the 2006 Excavation in Pskov. In: North European Symposium from Archaeological Textiles X. Ancient Textiles series Vol. 5, Oxford, 291298.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Inspiromat #15, faerský sedlák

V patnáctém dílu inspiromatu si představíme mého dobrého přítele, archeologa a jazykovědce Ľubomíra Nováka, hlavního kurátora archeologických sbírek Národního muzea a člena skupiny Skjaldborg.

Ľubomírovo jméno musí být přinejmenším povědomé každému, kdo se delší dobu pohybuje na poli české pravěké a raně středověké archeologie, jazykovědy a raně středověkého reenactmentu. V letech 1999–2005 studoval archeologii na Západočeské univerzitě v Plzni a získal bakalářský a magisterský titul pracemi „Archeologie Vnějších Hebrid“ (2002) a „Vývoj lukostreľby v európskom praveku“ (2005). Od roku 2004 do roku 2006 studoval srovnávací jazykovědu a následně byl doktorandem až do roku 2013, kdy získal doktorský titul dizertační prací „K problému archaismu a inovace ve východoíránských jazycích“. Do širšího povědomí se zapsal svým Jaghnóbsko-českým slovníkem (2010), který získal ocenění Slovník roku 2014. Třebaže se Ľubomír specializuje na pravěké nálezy a středoasijské jazyky, středověká Skandinávie a staroseverština se stala jeho hlubokou vášní a je dlouholetým členem skupiny Skjaldborg.

Ľubomírův přístup je názorným příkladem toho, jakým způsobem lze spojit vědu a reenactment. Jeho profese, která v sobě nese poznávání a rekonstrukci minulosti, mu velí ztvárňovat svou historickou postavu se všemi detaily a původními náležitostmi. V Ľubomírově případě nejde jen o pouhou parafrázi minulosti, protože může zajít mnohem dál – díky svým znalostem může navštívit historický festival s voskovou tabulkou, do níž bude zapisovat informace o účastnících ve staré perštině, stejně jako učinil Ibn Rustah a jemu podobní před více než tisíci lety. Ľubomírova nevídaná všestrannost, díky které může získávat informace z hmotných i písemných pramenů, se při rekonstrukci jeví jako zásadní a nezbytná k pochopení všech dílčích souvislostí.

A nyní následuje popis Ľubomírovy postavy, která nese jméno Ljúfmar (což je staroseverská varianta slovanského jména Ľubomír) Bogsveigir (lukostřelec, doslova „ohýbač luku“):

Ljúfmar Bogsveigir je svobodný sedlák (húsbóndi) z Faerských ostrovů. Pochází ze statku v Kvívíku na ostrově Streymoy (stsev. Straumsøy). Předkládaná rekonstrukce oděvu představuje ideální podobu Faeřana přelomu 10. a 11. stol., tedy období, které popisuje Sága o Faeřanech (Føroyingasøga, stsev. Færøyinga saga), která popisuje události odehrávající se na Faerských ostrovech mezi lety 970–1035. Tato sága byla rovněž cenným zdrojem inspirace, ačkoliv je třeba vzít v potaz, že byla zapsána zhruba o 250 let později, než se odehrály události, které popisuje. Podle archeologických nálezů patřili majitelé kvívíckého statku k těm movitějším obyvatelům Faerských ostrovů. Jelikož z Ostrovů známe jen málo archeologických nálezů, je rekonstrukce oděvu poměrně složitá – je třeba vycházet z analogií zejména z Norska, odkud byly Faerské ostrovy kolonizovány, jako srovnávací materiál je pak třeba využít pramenů z dalších atlantických kolonií Norska – především z Království ostrovů (tj. Shetland, Orknejí, Hebrid a ostrova Man), se kterým Faeřané čile obchodovali, a dále rovněž z Islandu, Grónska a Irska.

Faerské ostrovy patřily k významným producentům vlněných látek, které byly exportovány zejména do Norska, na druhou stranu se na Ostrovy musela dovážet spousta surovin – dřevo, obilí, keramika, mastek či výrobky z něj. Faerské ostrovy rovněž hrály významnou roli jako poslední zastávka pro námořníky plující z Norska či Shetland dále na Island (či dále do Grónska).

Statek v Kvívíku patřil k těm relativně bohatším na Faerských ostrovech, skládal se z dlouhého domu (skáli) a chléva (fjós). Kvívíčtí chovali několik krav a ovce, dále se živili rybolovem a lovem mořských ptáků. Každá faerská rodina disponovala malou rybářskou lodí. Podle nečetných indicií lze předpokládat, že se movitější Faeřané na jaře vydávali do Norska či na Shetlandy, kde nacházeli odbytiště pro vlněné látky (vaðmál).

Oděv se skládá z krátkých lněných spodních kalhot, vlněných kalhot, lněné spodní a svrchní tuniky, vlněného pláště, vlněné kápě podšité lnem, vlněné čepice a koženého opasku a bot.

Lněné spodky jsou jednoduchého střihu z jednoho kusu látky – byly vyrobeny z látky barvené v cibuli. Střih spodních kalhot (línbrækr) vychází z nálezu z německého Marx-Etzelu. Vlněné úzké kalhoty se šlapkami (leistabrækr) ušité z modro-bílé látky utkané do vzoru rybí kosti jsou replikou nálezu kalhot z dánského Thorsbergu. Lýtka jsou omotána šedočernými vlněnými ovínkami (spjarrar či vindingar), které jsou ve spodní části ještě ovázány koženým řemínkem a nahoře sepnuty jednoduchou sponou. Ovínky jsou z dekorativních důvodů ještě omotány páskou (lindi?) tkanou na hřebenu. Kožené boty (skór) jsou vyrobeny podle nálezu z Coppergate v anglickém Yorku, tato obuv byla zvolena z praktických důvodů, ačkoliv přímo z Kvívíku pochází nález boty, kvívícká bota však nejspíš představovala ženskou obuv.

Lněná nebarvená spodní tunika (serkr/skyrta) je volnou inspirací podle nálezů tunik z vikinského prostředí, v tomto případě byly vloženy pouze dva trojúhelníkové klíny do stran, nikoliv ještě klíny středové, jak se s nimi setkáváme např. u nálezu z norského Skjoldehamnu. Svrchní tunika (kyrtill) je ušita podle střihu spodní tuniky nalezené v norském Guddalu (BRM 31/2), oproti vlněnému originálu je ušita ze lnu, látka byla barvena cibulovými slupkami. Tunika je ve spodní části zdobena dvěma karetkovými pásy, rukávy jsou pak zakončeny tenkou karetkou. Výstřih tuniky je tvořen dvěma prostřihy, které jsou sepnuty dvojicí jednoduchých bronzových spon. K oděvu v budoucnu přibude ještě vlněná tunika ušitá podle svrchní tuniky z norského Guddalu (BRM 31/1, viz galerie), která bude podle Ságy o Faeřanech v červeném provedení. Opasek (belti) zdobí bronzová opasková přezka (hringja) a nákončí (álarendi) ve stylu Borre, jde kopie nálezu z norského Vestfoldu. Ozdobným, spíše svátečním, prvkem je karetkový pás (gjǫrð) s motivem svastiky. Na krku jsou skleněné a kostěné korálky (tǫlur). Na opasku visí kapsička (pungr), nůž (knífr), slánka a křesadlo.

Jelikož na Faerských ostrovech často prší a fouká, nezbytným doplňkem oděvu je samostatná vlněná kápě (hǫttr) zhotovená podle nálezu ze severonorského Skjoldehamnu. Kápě je podšitá lněnou látkou, kapuce se v zadní části svazuje šňůrkou, aby lépe seděla na hlavě. Před deštěm a větrem také spolehlivě chránil poměrně rozměrný vlněný plášť (feldr) sešitý ze dvou dlouhých pruhů látky barvených indigem. Horní lem pláště je ozdoben karetkou zhotovenou podle nálezu z Birky. Faeřané své pláště spínali bronzovými jehlicemi (dálkr) tzv. hiberno-norského typu, jak to dokládají archeologické nálezy z pohřebiště v Tjørnuvíku (o. Streymoy, viz galerie), a z vesnic Leirvík a Fuglafjørður (obojí o. Eysturoy), tato jehlice zatím majiteli oděvu chybí. Spíše fešáckým doplňkem oděvu je pak vlněná špičatá čepice (húfa) zdobená sponou a havraním a sokolím perem. Účes je inspirován účesem z tapiserie z Bayeux.

V případě napadení statku se Ljúfmar chopí sekery (øx) anebo reflexního luku (hornbogi/húnbogi), jež získal v básnické soutěži od Hrafna, který obchodoval mezi Faerami, Túnsbergem a Hólmgarðem.

Níže naleznete album fotek, které byly vyfoceny Janou Lohnickou a Katarzynou Fludzińskou. K nim je přidán obrázek jehlice z Tjørnuvíku a obrázek s rekonstrukcí tuniky z Guddalu.

Náhrdelník ze Senji

senja

Náhrdelník ze Senji. Převzato z portálu Unimus.no.

Roku 1905 byl na severonorském ostrově Senja (lze též objevit jako Botnhamn či Hillesøy) objeven velkolepý poklad, který sestával ze dvou masivních stříbrných náhrdelníků a dvou stříbrných řetízkových náhrdelníků se sekerovitými přívěsky a křížkem. Menší z masivních náhrdelníků vyvolal a dosud vyvolává velký zájem. Jeho unikátnost spočívá v tom, že má na spodní straně rozšířených plošek u zapínání runový nápis, který i přes svou poněkud spornou interpretaci dává možnost nahlédnout do světa starých Seveřanů na počátku 11. století, jejich zahraničních kontaktů a šperkařského umění.

Srovnání
Náhrdelník ze Senji spadá do specifické kategorie západoslovanských náhrdelníků se zapínáním. Nejprve se blíže podíváme na tuto kategorii a posléze zařadíme náhrdelník ze Senji do zmíněných kategorií.

Untitled 2

Rozšíření západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 594, Karte 50). Náhrdelníky ze Senji nejsou zakresleny.

Náhrdelníky jsou obecně definovány tak, že mají nejméně 100 mm v průměru a jsou opatřeny otvíratelným zapínáním (Hårdh 1976: 47; Wiechmann 1996: 39). Skupina, do něhož náleží náhrdelníky ze Senji, je poměrně homogenní. Tato skupina čítá přes sto náhrdelníků či jejich fragmentů, z velké části z území dnešního Německa, Polska, Dánska, méně často pak Švédska a Norska (přičemž norské náhrdelníky jsou obzvláště zachovalé a těžké). Skupina je pokládána za západoslovanskou či velkopolskou (Wiechmann 1996: 39ff.; titul byl použit i pro následující odstavce).

Náhrdelníky zmíněného typu jsou charakteristické třemi kategoriemi – krouceným tělem, jehož konce jsou rozklepány do plošek zakončených háčkem a očkem (viz obrázek níže).

Untitled 1

Tvary drátů, plošek a háčků u západoslovanské skupiny náhrdelníků (Wiechmann 1996: 41, Abb. 9).

Tělo může být vyrobeno z prutů o kruhovém (I) nebo méně častěji čtvercovém (II) průřezu. U některých náhrdelníků jsou pruty na koncích kruhové a v prostředku čtvercové. Tělo může být vyrobeno z jednoho prutu (A), dvou prutů (B) či více prutů (C). Běžně se užívají párové pruty (párový prut označuje dva zkroucené pruty).

Můžeme rozlišovat dvě formy těla:

  1. masivní náhrdelníky, jejichž pruty jsou natěsno zkroucené (obrázek níže, vlevo). Vždy jsou vyrobeny ze dvou a více prutů nebo z většího množství párových prutů. Některé kusy jsou u konců hustěji kroucené, zatímco uprostřed je kroucení řidší. Nejstarší nálezy této formy pocházejí z doby kolem roku 940 a používaly se ještě na začátku 12. století. Kulminace této formy nastala během let 1000–1050. Náhrdelníky s těly této formy se vždy nacházejí jako fragmenty či náhodné nálezy, nebo se stávají součástí větších depotů.
  2. náhrdelníky, které jsou spleteny volněji (obrázek níže, vpravo), takže se v jejich středu nachází nevyplněná dutina (ve které se původně nacházel rovný organický materiál – nejspíše dřevo, který byl oplétán). Jsou zásadně pletené z většího počtu párových prutů, který převyšuje počet prutů u formy 1. Tato forma byla datována do 1. pol. 11. století. Náhrdelníky s těly této formy jsou nalézány jako součásti depotů, ale objevují se také v hrobech (přičemž pohlaví se v původní práci neuvádí).
forma1-2

Náhrdelníky s těly formy 1 (vlevo) a 2 (vpravo). Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 674, Taf. 24, Kat.-Nr. 43 A 5; 684, Taf. 34, Kat.-Nr. 43 A 17).

Kroucení párových prutů a kroucení celého náhrdelníku je obvykle opačné. U náhrdelníků z párových prutů jsou pruty obvykle zapletené po směru hodinových ručiček a následně pokračují v protisměru. Mezi tlustší párové pruty jsou často vplétány úzké drátky šňůrkovitého nebo šroubovicovitého tvaru (viz obrázek níže vlevo). Toto vplétání nacházíme pouze u masivních náhrdelníků formy 1, ale nikdy ne u volněji spletených náhrdelníků formy 2. Tenké drátky se používaly také na dekorativní oplety (viz obrázek níže vpravo), které byly umístěny na již hotové výrobky a které se nacházejí pouze na několika náhrdelnících z polského pobřeží a severního Německa, datovaných do 1. pol. 11. století.

dekorace

Vlevo: náhrdelník, mezi jehož pruty jsou vplétány ozdobné drátky. Vpravo: oplety z ozdobných drátků. Nálezy z Wangels I (Wiechmann 1996: 681, Taf. 31, Kat.-Nr. 43 A 13; 682, Taf. 32, Kat.-Nr. 43 A 15).

Co se týče plošek, je obvyklé, že v rámci náhrdelníku jsou obě plošky stejně tvarované, ale existují i výjimky, které se od sebe odlišují. Plošky lze roztřídit do tří typů:

  • Typ 1: plošky tvaru pravidelného oválu; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 2: plošky tvaru kosočtverce; nejširší bod plošky leží uvnitř střední třetiny.
  • Typ 3: rovné plošky s krátkými rovnoběžnými stranami.

Většinu prostoru těchto plošek zaplňuje ražená dekorace. Hlavními používanými vzory jsou trojúhelníčky, čtverečky a kroužky.

Háčky se objevují ve třech různých formách:

  • Forma a – kulovitý háček.
  • Forma b – ohnutý a srolovaný háček.
  • Forma c – jednoduše ohnutý háček.
plosky

Fotografie spodních stran plošek. Převzato z portálu Unimus.no. Fotograf Leif Pedersen.

Jednotlivé typy plošek a formy háčků od sebe nelze chronologicky rozlišit. Kombinace 1a (oválná ploška a kulovitý háček) je rovnoměrně zastoupena během celého období výskytu, zatímco 1c (oválná ploška a jednoduchý háček) je zřejmě o něco mladší než 1b a 2b (oválné a kosočtvercové plošky se srolovanými háčky). Zároveň ploška typu 2 se ve většině případů vyskytuje s háčky formy b, pouze v jednom případě s háčky formy c.

Popis náhrdelníku ze Senji
Náhrdelník je vyroben ze stříbra, má 19 cm v průměru a váží 296 gramů (Samplonius 1998: 90). James Graham-Campbell (1980: 87; Cat. no. 303) zmiňuje, že náhrdelník má průměr 17,4 cm, a je možné, že první badatel počítal průměr vnější, zatímco druhý badatel průměr vnitřní.

Untitled 3

Kroucení čtyř párových prutů na náramku z Nore, Vamlingbo, Gotland (Kóčka-Krenz 1983: Tabl. VII: 3, dle Stenberger 1958).

Tělo je vyrobené z pěti párových prutů kruhového průřezu a dodržuje formu 1 (viz ilustrační obrázek vpravo). Párové pruty jsou vyplněny pěti ozdobnými drátky (Graham-Campbell 1980: 87; Cat. no. 303). Kroucení je provedeno bez viditelných chyb a plynule přechází do plošek.

Je obtížné stanovit, zda plošky přináleží k typu 1 či typu 2, ale vzhledem k ostrým vrcholům a rovným stranám se domnívám, že jde o typ 2. S tím souvisí i háček formy b, ačkoli musíme připustit že kombinace 1b a 2b jsou možné. Na vrchních stranách plošek lze spatřit raženou výzdobu, která byla prováděna razidlem z trojúhelníkovým profilem; trojúhelníčky jsou opatřeny třemi hrbolky, „kuličkami“. Ražba lemuje okraje plošek, přičemž v jejich středech jsou vyraženy dva útvary (na plošce s háčkem jde o dva čelící si trojúhelníky s pěti kuličkami a slabě viditelná rytá triquetra, na druhé plošce jde o křížový motiv, který je tvořen sedmi raženými kolečky). Na spodní stranách plošek se nachází runový nápis, o němž ještě bude řeč.

Náhrdelník lze na základě analogií datovat do 1. pol. 11. století. Již dříve došlo k datování nápisu do roku cca 1025 (Olsen 1960: 137; Samplonius 1998: 89).

napis

Kresba spodní strany plošek s runovým nápisem (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Runový nápis
Runový nápis je bezpochyby tím, co činí z náhrdelníku výjimečný nález. Nápis nese označení N 540. Je rozdělen do dvou polovin, přičemž jeho začátek se nachází na plošce s háčkem.

Přepis runového nápisu:

Transliterace:
furu- trikia frislats a
uit auk uiks fotum uir skiftum

Transkripce:
Fóru[m] drengja Fríslands á vit, ok vígs fǫtum vér skiptum.

Při bližším pohledu si můžeme povšimnout, že jde o aliterační verše:
Fórum drengja                 Fríslands á vit,
ok vígs fǫtum                     vér skiptum.

Co by se dalo přeložit jako:
„Šli jsme smělým         Frísanům vstříc,
válečnou jsme                   dělili výstroj.“

Nyní se dostáváme k problému interpretace. Existují totiž přinejmenším tři možná čtení této polostrofy v metru fornyrðislag. První, tradiční výklad vykládá nápis jako důkaz pirátských aktivit ve Frísku, které lze na počátku 11. století potvrdit skaldskou básní Vestrfararvísur. Tento náhled zastával například Magnus Olsen (1960: 127ff.) a je i v dnešní době nejpopulárnější. Roku 1997 přišla Judith Jeschová (1997: 7ff.) s novým čtením, podle něhož nápis svědčí o obchodních aktivitách a kooperaci Seveřanů s frískými obchodníky. Svoje tvrzení zakládá na dvou nápisech z upplandských runových kamenů (U 379, U 391), jejichž zadavateli byli „fríští cechovní bratři“ (Frísa gildar). Zároveň kritizuje chápání slova drengjar jako „protivníci“, protože podle ní se tento termín používá vždy jako pozitivní označení. Fríslands drengjar by proto mělo označovat spřátelené fríské obchodníky. Sloveso skipta zároveň chápe jako „vyměňovat“, v přeneseném slova smyslu jako „nakupovat“, „prodávat“. Spojení vígs fǫt rozumí jako „válečné vybavení“, které interpretuje jako zbraně.

Na práci Jeschové navazuje Kees Samplonius (1998: 89ff.), který se snaží najít kompromis mezi oběma tezemi. Zastává názor, že nápis je důkazem o společných pirátských aktivitách Seveřanů a Frísů. Podobné spolupráce jsou podle něj písemně podložené.

V tomto bodě bych se také rád vyjádřil a přiklonil k jedné z vyslovených teorií. Důležité je zmínit, že pojem drengjar není ve všech případech použit v souvislosti s vlastními jednotkami, jak tvrdí Jeschová. Například skald Vigfúss Víga-Glúmsson, bojující v norských řadách, jím označuje dánské bojovníky, kterým má čelit. Jeschová (2001: 232) sice v tomto případě tvrdí, že použití drengjar je zde podivné a že strofa nemusí být autentická, ale tento její závěr byl odmítnut jako nepravděpodobný, protože se spíše zdá, že drengr obecně označuje bojovníka hodného úcty (Whaley 2012: 364). I jiné závěry Judith Jeschové je možné zpochybnit – například vígs fǫt (doslova „bitevní odění“) zcela jistě odkazuje na kroužkové zbroje (viz analogie herváðir či herklæði). Sloveso skipta, jak ukazuje Samplonius (1998: 96–97), mnohem spíše odkazuje na dělení zisku, než na reciproční výměnu. Proto se zdá pravděpodobnější, že nápis odkazuje na proběhlý boj – dělení zbrojí zde může označovat jak dělbu kořisti, tak i bitvu samotnou (viz analogie skipta vápnum). Třebaže Samploniovu teorii pokládám za propracovanější než teorii Jeschové, osobně jsem nakloněn tradiční interpretaci.

senja2

Fotografie náhrdelníku ze Senji (Graham-Campbell 1980: 263, Cat. no. 303).

Používání náhrdelníků
Chtěl bych se také krátce zmínit o náhrdelnících jakožto špercích. Je až překvapivé, že náhrdelníky nebyly zahrnuty do některých přehledových pracích o vikinských špercích. Zároveň je zajímavé, že zde diskutované náhrdelníky jsou do velké míry nalézány pouze v pokladech. Toto platí zejména u velkých a těžkých náhrdelníků.

Opakovaně se poukazuje na to, že náhrdelníky byly ženskou doménou. Ukazují na to jak četné nálezy korálkových náhrdelníků v ženských hrobech, tak religionistické práce a písemná svědectví (tím nejlepším je zřejmě Ibn Fadlanova Risala). Na přináležitost náhrdelníků k ženám upozorňuje již četnost slova men- („náhrdelník“) v kenninzích na ženy menbrekka, menbrík, mendǫll, mengefn, mengrund, mengunnr, menhlín, menreið, menskǫgul, menskorð. V mytologii se objevuje dívka Menglǫð; také náhrdelník Brísingamen je vlastněn Freyjou. Pro sestavení úplného seznamu by byl potřeba samostatný článek. Přesto nesmíme vyloučit také mužské vlastnictví – mýtický král z rodu Ynglingů Agni měl být oběšen na náhrdelníku. Náhrdelníky se objevují také v Béowulfovi a celá řada výrazů (menbroti, menbrjótr, menfergir, menmyrðir, menrýrir, menstríðir, menvǫrðr, menþverrir) označuje panovníka jako dárce či ničitele náhrdelníků. Je však otázkou, do jaké míry lze brát tato označení doslova. Nejsem si vědom hrobu, ve kterém by náhrdelník součástí výbavy muže. Na druhou stranu je mi známo ugrofinské vyobrazení válečníka s náhrdelníkem, pobaltské kmeny pohřbívali válečníky s náhrdelníky a také náhrdelník ze Senji odkazuje na válečnou výpravu, a proto může být označen za mužský majetek.


Náhrdelník ze Senji nastiňuje šíři staroseverského světa na počátku 11. století – náhrdelník byl nalezen v severním Norsku, přičemž pravděpodobně pochází ze západoslovanské oblasti a nápis na něm odkazuje na aktivity ve Frísku. Je názorným svědectvím cestovatelského a šperkařského ducha doby, na němž lze demonstrovat mnoho dobových reálií.


Použité prameny a literatura:

Ibn Fadlan: Risala. Anglický překlad online zde.

GRAHAM-CAMPBELL, James. Viking Artefacts: A Select Catalogue, London 1980.

HÅRDH, Birgitta. Wikingerzeitliche Depotfunde aus Südschweden. Probleme und Analysen, Katalog und Tafeln. Bonn / Lund 1976.

JESCH, Judith. The Senja Neck-ring and Viking Activity in the Eleventh Century. In: Blandade runstudier 2, Uppsala 1997, 7–12.

JESCH, Judith. Ships and Men in the Late Viking Age The Vocabulary of Runic Inscriptions and Skaldic Verse, Woodbridge 2001.

KÓČKA-KRENZ, Hanna. Złotnictwo skandynawskie IX-XI wieku, Poznań 1983.

OLSEN, Magnus. Norges innsrifter med de yngre runer. Band V, Oslo 1960.

SAMPLONIUS, Kees. Friesland en de vikingtijd. De ring van Senja en de Vierentwintig Landrechten. In: It Beaken 60, 1998, 89–101. Online.

STENBERGER, Mårten. Die Schatzfunde Gotlands. Der Wikingerzeit. I. Text, II. Fundbeschreibung und Tafeln. Stockholm 1958.

WIECHMANN, Ralf. Edelmetalldepots der Wikingerzeit in Schleswig-Holstein. Offa-Bücher 77, Neumünster 1996.

WHALEY, Diana (ed.). Vigfúss Víga-Glúmsson, Poem about Hakon jarl(?) 1. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley. Turnhout 2012, 362–364.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi.

Inspiromat #5, družiník z Gnězdova

V pátém dílu inspiromatu se budeme zabývat bohatým mužským oděvem z ruského Gnězdova. Tentokráte se podíváme na kostým německého reenactora Alexandra Kluga. Alexandr se snaží rekonstruovat gnězdovského družiníka z 2. poloviny 10. století. Podklady pro jeho kostým pochází ponejvíce z hrobu C-160 z Gnězdova.

Na obrázcích si můžeme povšimnout modré tuniky, která byla vyrobena na základě nálezů z hrobu C-160 (viz článek od Ščerbakovové). Také nůž, ocílka, brousek, opasek a brašna jsou replikami předmětů, které byly nalezeny v témže hrobě. O opasku a brašně více píše Muraševová ve své knize. Kalhoty a ovinky jsou založené na skandinávských nálezech a vyobrazeních, jelikož žádné kusy ze staré Rusi nejsou doloženy. K uchycení ovinek slouží háčkyjeden takový byl objeven v Rurikovu hradišti. Na nohou se nacházejí kožené boty, které mají předlohu v botách z Novgorodu a Haithabu.

Na třetím obrázku můžeme vidět zelený vlněný kaftan s bronzovými knoflíky. Jelikož kaftany se až na kovové komponenty nedochovaly, jedná se o jednu z možných variant. Řady knoflíků z kaftanů se dochovaly hned v několika mohylách z Gnězdova (viz tento článek). Alexandr však se svým zimním kaftanem není spokojen a hodlá jej předělávat. Zbytek oděvů a šperků se zakládá na nálezech z jiných hrobů z Gnězdova (Alexandr odkazuje na literaturu: Фехнер М.В., Ткани Гнёздова // Труды Государственного исторического музея; Каинов С., Древнерусский дружинник второй половины X века; Авдусин Д. А., Пушкина Т. А., Три погребальные камеры из Гнездова // История и культура древнерусского города). 

Bitevní kostým je obohacen o přilbu, která je replikou přilby tzv. Gnězdovo I z 10. století (jedná se o typ přilby, který má analogie ve přilbách ze Stromovky a z Bojné a který má zřejmě franský původ), brň z plochých kroužků nošenou přes podzbroj, rukavice s kroužkovým pletivem, dřevěný štít, repliku sekery z hrobu C-160 a nepříliš zdařený meč, který Alexandr hodlá vyměnit.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Alexandru Klugovi.


I would like to thank Alexandr Kluge for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume.

Inspiromat #4, kyjevský družiník

Inspiromat pokračuje a v jeho čtvrtém díle si představíme Viktora Kralina, ruského reenactora, který vede skupinu Bílý Rys (Белая Рысь) a kterého nesmírně obdivuji. Viktora jsem záměrně oslovil proto, že v České republice panuje tendence rekonstruovat Kyjevskou Rus, na kterou se Viktor a jeho skupina zaměřuje. Proto by mohlo být zajímavé vidět, jakým způsobem se v Rusku rekonstruuje vlastní dějiny.

Viktor upozorňuje na fakt, že ze staré Rusi známe pouze omezené množství textilu, a proto k rekonstrukci přistupuje tak, že shromažďuje všechny údaje z období 9. – 11. století a hledá zahraniční analogie. Osobně většinu svého kostýmu stylizuje do 2. poloviny 10. století a reprezentuje velitele knížecí družiny.

Většina lidí si Viktora zapamatuje díky jeho hedvábnému oblečení s potiskem. Na fotkách můžeme spatřit růžový hedvábný kaftan s řadou bronzových knoflíků dosahujících po pás. Viktor zdůrazňuje, že bronzové knoflíky jsou pro tento oděv nejtypičtější. Kaftan je potištěn motivy nalezenými u Černihovu (viz tento článek) a je přepásaný replikou opasku ze Šestovice. Na opasku je zavěšena tašvice s kovovým víkem, která má předlohu v nálezu z Eperjeske. Přes kaftan nosí monumentální potištěný plášť, který dostal darem od své ženy a který je sepnutý vypůjčenou (tudíž prozatímní) replikou spony z Birky (hrob Bj 624). Podobné potištěné pláště jsou vyobrazeny na kostelních freskách v 11. a 12. století. Na nohou nosí široké béžové kalhoty, které mají předlohu ve skandinávských nálezech a vyobrazeních. Přes ně má omotané rudé ovinky. Chodidla chrání nízká kožená obuv. U krku na stříbrném řetězu visí stříbrný byzantský křížek. Na hlavě si můžeme povšimnout vlněné čapky podšité lnem a olemované bobří kůží, která má předlohu v iluminaci ze Svjatoslavova sborníku (datován do roku 1073).

Bitevní verze kostýmu je navíc obohacena o přilbu, která je replikou nálezu z Černé mohyly u Černihova (Viktor na některých starších fotkách používá přilbu ze čtyř kusů, na niž je nanýtovaný samostatný nánosek), lamelovou zbroj, která se zakládá na nálezech z Novgorodu ze 2. poloviny 11. století, kožené rukavice, prkýnkový štít a meč typu T.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Viktoru Kralinovi.


I would like to thank Viktor Kralin for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. 

Inspiromat #3, žena z Birky

Třetí díl inspiromatu bude opět věnován bohatému ženskému kostýmu z Birky. Tentokráte se podíváme na kostým ruské reenactorky Lidie Gubarevové.

Lidia svůj kostým koncipuje do 1. poloviny 10. století v Birce. Většinu její výbavy tvoří repliky z hrobu Bj 965, který se pomocí mince datuje do období po roce 913. Lidia přesto svůj kostým nepokládá na úplně ideální rekonstrukci oděvu z Birky, protože mezi doplňky má i repliky předmětů, které se nenalezly v Birce. Lidie mi také sdělila, že svůj kostým právě předělává a šije nový kaftan a svrchní šaty, a současně se mi omlouvala, že rekonstruuje tři období zároveň a nezná zpaměti všechna čísla hrobů.

Na fotografiích můžeme spatřit hned tři spodní šaty, které mají střih jednoduché tuniky. První z nich (modré) jsou vyrobeny ze stoprocentní vlny utkané ve vazbě diamantového kepru. Jsou barveny indigem a lemovány hedvábným keprem, jehož osnova je barvena řešetlákem a útek indigem. Na hedvábném lemování u krku lze spatřit dva karetkové pásy vyrobené ze stříbra a hedvábí, které mají předlohu v karetce z hrobu Bj 965. Druhé spodní šaty (žluté) jsou vyrobené z polychromovaného hedvábí a jsou lemovány modrým hedvábím. Také na tomto lemování lze nalézt karetkový pás. Třetí spodní šaty (zelené) jsou ušité z jednoduchého lnu a jsou olemovány hedvábím, které je barveno mořenou se sodou.

Svrchní šaty (zástěra, hangerock) jsou lichoběžníkového střihu a jsou ze 100% vlněného kepru barveného indigem. Přes tyto šaty Lidie nosí rudočervený kaftan, který je ušitý ze 100% vlny utkané ve vazbě čtyřvazný kepr. Barvivem je mořena; útek je trochu tmavší než osnova. Kaftan je olemován sasánidským hedvábím s motivy medailonů se lvy a fénixi. Druhý kaftan, žlutý, je lněný, podšitý hedvábím, obšitý polychromovaným hedvábím a bobří kožešinou.

Oválné brože jsou replikami nálezů, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky včetně Bj 965. Všechny ostatní spony, náhrdelníky a přívěšky, ušní lžička či jehelníček jsou replikami nálezů z Birky. Výjimku tvoří fríský hřeben s pouzdrem a kříže, které mají předlohu v nálezech z ostrova Rujány. Kostým doplňuje šátek s uzlem, který je interpretací “uzle”, který je vyobrazen na postavách valkýr.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Lidii Gubarevové.


I would like to thank Lidia Gubareva for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi.


I would like to thank Konstantin Shiryaev for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. 

Inspiromat #1, žena z Birky

Tímto příspěvkem odstartuji blok článků, které budou zaměřené na konkrétní rekonstrukce. Cílem této série příspěvků bude inspirovat (nejen) české reenactory.

Začneme u mé běloruské známé Julie Kovalevské, která jako první ochotně poskytla své fotky a popis svého kostýmu. Julia svým kostýmem reprezentuje bohatou ženu z Birky ve 2. polovině 10. století. Svůj pokus pokládá za pokus o rekonstrukci.

Kostým se skládá ze lněných spodních šatů (na fotkách můžeme spatřit hned tři – bílé, modré nebo světle fialové), které jsou u krku sepnuty replikou brože z hrobu Bj 642. Julia přes tyto spodní šaty nosí modrou vlněnou zástěru (hangerock) utkanou ve vazbě diamant. Tato zástěra je podél švů zdobené dekorativními vlněnými šňůrkami. Na lněných poutkách jsou připevněné oválné brože typu P55, které byly objeveny v hrobech Bj 865, 959 a 960. Přes svrchní šaty Julia nosí zelený vlněný kaftan s diamantovou vazbou, který je podšitý lnem a který spíná replikou trojlístkové spony z hrobu Bj 954. Na některých fotkách si můžeme všimnout kožešinové vesty, která nemá žádné podklady a pochází výlučně z Juliiny fantazie. Nejsvrchnější vrstvu tvoří tmavě zelený vlněný přehoz, který je utkán ve složité diamantové vazbě. Na hlavě si můžeme povšimnou vlněné (diamantové a lnem podšité) kápě či vlněných či hedvábných čepců zakončených vlněnými/lněnými šňůrkami.

Mezi doplňky patří kostěný hřeben s pouzdrem (který nemá předlohu v materiálu z Birky) a nůž, které jsou zavěšené na brožích. Na krku a mezi brožemi lze spatřit množství stříbrných, zlatých a skleněných korálků, které mají předlohu v různých nálezech. Na samostatném řemínku pak nosí repliku kříže z hrobu Bj 660.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Julii Kovalevské.


I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume.