Experiment – bojový kabátec

Napsal Abe, Gunnar

Vzhledem k tomu, že se mě už asi osmý člověk zeptal na můj bojový kabát, rozhodl jsem se sepsat krátký článek o tom, jak jsem jej dělal, z čeho jsem vycházel a jakou s ním mám zkušenost.

Několik sezón jsem bojoval v prošívanici, taktéž vlastní výroby, která byla ušita z několika dek a pokryta konopným plátnem pro lepší pevnost. Měla několik chyb, z nichž největší byla ta, že přestože sahala po kolena, neměla všité klíny, a při střehu tak odkrývala kolena, především z vnitřní strany, což není ideální.

Když jsem uvažoval o nové zbroji, měl jsem několik požadavků:

  1. dobrou ochranu s vyloučením předchozího problému
  2. dobrou mobilitu
  3. funkčnost i mimo bitvu
  4. rozepínání (kdo z vás má prošívanici nebo krzno, které se obléká přes hlavu, ví o čem mluvím)
  5. frajerský vzhled

HunnestadMůj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho. Vzhledem k mé orientaci na východ, k Rusům a varjagům, mé první myšlenky směřovaly ku kaftanu. Jenomže kaftan není z bojového hlediska nic moc – původní západní střih s véčkovým výstřihem je vyloženě nevhodný, novější východní střih s mnoha knoflíky a zdobením zase příliš civilní. Nakonec jsem si vytvořil vlastní střih kabátu, jaký by mohl mít bojovník z runového kamene z Hunnestadu (viz vpravo).

Materiál tvoří dvě vlněné deky, jeden starší plášť z modré rybí kosti navrch a zbytky černého kašmíru z nového pláště na lemování.

abe4Střihem je tunika pod kolena se vsazenými bočními klíny a rozstřižením vepředu – tak, aby se dílce překrývaly. Zapínání je na 4 knoflíky, které jsou skryté pod klopou kabátu, nahoře mám navíc sponu (viz požadavek číslo 5!) a kabát přepásám opaskem. Rukávy jsou vsazené kolmo na trup, protože v bitvě mám ruce nahoře a kabát mě takto nijak neomezuje. Nemám ale klíny pod rukávy, což byl ze začátku trochu nezvyk, protože člověk chodí jako by nosil melouny, ale časem se to poddalo. Rukávy mám oproti prošívanici dlouhé až po zápěstí, jednak kvůli funkčnosti v civilu, druhak je to další měkčící vrstva pod nátepníky (pro bojovníka s kopím nebo danaxem další velká výhoda).

Protože dvě deky nejsou nic moc ochrana, exponovaná místa jsem zesílil odstřižky z hlavního střihu – jedná se o páteř, vrchní část zad, ramena, hruď a břicho, lokty a kolena. Na těchto místech mám vrstvy 3, vepředu, kam člověk dostává kopím, tedy po překrytí dílců 6. O výrobě samotné tu psát nebudu, každý si určitě dokáže představit, jaká to byla facha (zvláštní kapitolou jsou pak lemy a jejich skryté švy).

abeNyní mám za sebou jednu sezónu fungování v bojovém kabátci jako jediné zbroji, kterou nosím, takže se můžu podělit o zkušenosti. Ve srovnání s prošívanicí je ochrana stejná, nepociťuji rozdíl. Samozřejmě kolena mám nyní vyřešená, tam je citelné zlepšení. Není to ale žádná selanka, údery pocítíte a modřinu si odnesete, ale předpokládám, že tohle člověk v našem koníčku příliš neřeší. Jediná nevýhoda oproti prošívanici je paradoxně krása kabátu, protože se člověk bojí, že mu ho někdo kopím nebo sekerou roztrhne (díky Zoonově kopí mám teď na břiše krásnou a historickou latu z jiné látky), na druhou stranu to motivuje k lepším výkonům. Zvažuji dodatečné prošití kabátu, ale rozhodně ne stejným způsobem jako prošívanici, tedy skrz a v liniích, ale spíš nějakým ornamentem, aby se vrstvy přichytily k sobě a riziko roztržení krycí vrstvy se tak zmenšilo.

abe2Co se týče civilní funkce, je to rozhodně nejlepší součást kostýmu, kterou mám – je pohodlný, výborně hřeje a spaní pod ním je lepší než pod pláštěm (více vrstev a díky střihu se sám jakoby zavírá kolem těla, čímž udržuje teplo). Jediným mínusem je tady váha – díky tolika vrstvám je kabát těžký a po celém dni tu váhu ucítíte, ale zase to není něco, nad čím by měl viking skuhrat.

Abych to nějak shrnul – myslím, že je to dobrý a pohodlnější ekvivalent několika tunik jako základní bitevní výstroje, navíc s rozložením ochrany na potřebná místa. Co se týče dobovosti – více tunik mi přijde jako jednodušší a levnější řešení, tudíž obecně lepší, ale nemám nejmenší pochyby i o používání kabátců, byť zřejmě v menší míře. Je to však rozhodně lepší než prošívanice či vycpávanice, které jsou navíc často bílé či světlé a bitva pak vypadá, jak když rýpneš klackem do mraveniště.

Za fotky děkuji Šárce “Veverce” Bejdové, Kateřině “Triss” Postránecké, Beelphovi a Tomovi Piňosovi.

abe3

Úvod do staroseverských podzbrojí

Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.

Nutnost podzbroje

Výjev z výšivky z Bayeux, kolem roku 1077.

Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðarherváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.

Materiál podzbroje

Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.

Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181182, 185186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.

Střih
Dánové

Útok velkého dánského vojska podle rukopisu M.736, fol. 9v, cca rok 1130.

Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.

Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, konec 10. stol.

Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. GallenuZlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle Hjardar – Vike 2011: 155.

Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.

Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Strategikon například zmiňuje, že kvalita tuniky nošené pod zbrojí variuje od lnu po hrubou vlnu či vlčí chlupy (Adams 2010: 98). Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:

Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)

Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.

Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opakAž na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.

Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.

Rekonstrukce

Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.

Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.

Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.

Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.


Zdroje a doporučené odkazy

Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ADAMS, Noël (2010). Rethinking the Sutton Hoo Shoulder Clasps and Armour. In: Entwistle, Chris – Adams, Adams (eds.). Intelligible Beauty: Recent Research on Byzantine Jewellery, British Museum Research Publication 178, London, 83-112

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.

Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.

Ochrana těla doby vikinské – online.