Přehodnocení peněženky z Gokstadu

Peněženka z honosného hrobu z norského Gokstadu (počátek 10. století) patří mezi nejčastěji rekonstruované předměty raného středověku a je prodávána mnoha desítkami výrobců po celém světě. Její navržená rekonstrukce však pro svou nejednoznačnost opakovaně přitahuje pozornost reenactorů. V tomto článku se na peněženku podíváme podrobněji a navrhneme novou interpretaci, která doposud nebyla realizována. 


Dosavadní interpretace peněženky

Současná interpretace, která je používána reenactory a která je prezentována v akademické literatuře, byla navržena Birgit Heyerdahl-Larsen v jejím článku Gokstadhøvdingens pung (The Gokstad chiefstain´s pouch) roku 1981. V článku autorka doslova uvádí:

„V pohřební komoře byly spolu s osobními předměty náčelníka nalezeny kožené kusy, o kterých se Nicolaysen domníval, že jsou pozůstatky peněženky. Tyto kusy již bohužel neexistují. Kůže zřejmě vyschla a rozložila se, protože nebyla uložena v jílu. Moderní konzervační metody byly před stovkou let samozřejmě neznámé. V tomto článku se pustím do riskantního podniku a pokusím se [zrekonstruovat] peněženku na základě domněnek vyplývajících z nákresů třech kožených kusů publikovaných v The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway a popisu, který lze nalézt v hlavním katalogu Kulturněhistorického muzea, jenž zní: 

‚Dva oválné kusy dvojité tenké kůže o velikosti 13,5 × 8,5 cm, na jedné hraně ostře uříznuté. Kusy si navzájem odpovídají a byly k sobě navzájem na okrajích přišité. Jeden kus má jemně provedené dekorativní otvory a byl podšit barevným materiálem, který musel v prostorech otvorů vytvářet příjemný kontrast. Pravděpodobně existoval další zdobený kus. Spolu s peněženkou byly nalezeny řemeny a podlouhlý, na obou koncích opotřebením zúžený kus, který byl od středu zdoben třemi řadami těsně naděrovaných otvorů. Švy podél okrajů zanechaly otvory ve všech těchto kusech.’ “ (Heyerdahl-Larsen 1981: 104)

Z textu vyplývá, že autorka peněženku nikdy neviděla a svou interpretaci založila na nákresu publikovaném Nicolaysenem (1882: Pl. IX.3-5) a popisu, který lze dnes nalézt v centrálním katalogu Unimus (Unimus 2020). Základem její interpretace je Nicolaysenova kresba oválného předmětu, ke kterému různými způsoby připevňuje kožený naděrovaný pás. Základem obou níže přiložených verzí je dvoudílná peněženka sešitá na okrajích, přičemž obě poloviny jsou zdobeny prořezaným ornamentem a uvnitř jsou vyloženy textilní výstelkou a opatřeny dvěma kapsami. Tento základ má podle autorky velikost 13,5 × 8,5 cm. Verze vlevo umisťuje naděrovaný kožený pás na ústí tohoto základu, zatímco verze vpravo tento pás umisťuje na okraj základu. Peněženka je v obou případech doplněna o držadlo, snad volně inspirované zužovaným koženým pásem, který Nicolaysem přiřadil k nálezu (1882: Pl. IX.5).

Interpretace navržené Birgitou Heyerdahl-Larsenovou.
Heyerdahl-Larsen 1981: 37.

Tuto interpretaci přebírají reenactoři po celém světě, kteří peněženku používají jako takřka jediný dochovaný exemplář svého druhu nalezený ve vikinském Norsku. V jejich rukách vznikají jak kusy, které se tvarově a materiálově shodují s navrženou rekonstrukcí, tak i verze, který se více či méně odchylují. Nejznatelnějším rozdílem mezi jednotlivými pokusy jsou rozměry, použitý kontrastní materiál a materiál vyztužení ústí, kterým se občas stává dřevo nebo paroh.

Verze peněženky vyrobená dle dosavadní interpretace.
Výrobce: Dominik Schörkl (vlevo), Královo řemeslo (vpravo).

Verze peněženky vyrobená dle dosavadní interpretace.
Výrobce: Bjorn This Way (vlevo), norther73 (vpravo).


Nesrovnalosti

Při detailnějším pohledu stávající interpretaci provází několik nesrovnalostí, které se týkají tří oblastí – tvaru, velikosti a konstrukce.

Tvar

Aby peněženka mohla být opatřena zesilující manžetou na ústí, Heyerdahl-Larsenová navrhuje tvar, který by bylo možné nazvat ledvinovitý. To je v rozporu s původním Nicolaysenovým nákresem, který ukazuje zaoblenější tvar a absenci manžety. Vezmeme-li do úvahy degradaci předmětu v době objevu, která mohla jednoduše zapříčinit zkreslení kresby, lze předpokládat, že předmět byl symetrický a měl tvar oválu anebo přesýpacích hodin.

Za zmínku rozhodně stojí, že také prořezávaná dekorace na Nicolaysenově kresbě působí poněkud rozdílně a fragilněji.

Původní Nicolaysenova kresba. Nicolaysen 1882: Pl. IX.3.

Velikost

Nejčastější otázka reenactorů na adresu gokstadské peněženky se týká rozměrů. Zde si nemůžeme odpustit kritiku Heyerdahl-Larsenové, která peněženku osobně neprozkoumala a považovala ji za zničenou. Pokud by podnikla snahu peněženku najít, zjistila by nejen, že existuje, ale také, že její velikost poněkud vybočuje od udaných informací. Připomínáme, že Heyerdahl-Larsenová udává rozměr 13,5 × 8,5 cm.

Do dnešního dne se v rozeznatelném stavu zachovala zhruba polovina předního dílu peněženky s jednou prořezanou spirálou. Její fotografie je digitalizována a uložena v centrálním katalogu Unimus pod katalogovým číslem C10460 (Unimus 2020). Z přiloženého měřítka, jehož správnost v osobní diskuzi potvrdil autor fotografie Vegard Vike, je patrné, že rozměr 13,5 × 8,5 cm se vztahuje pouze k této jedné polovině předmětu. Teoreticky vzato by tak celá peněženka nabývala velikosti zhruba 17 × 13,5 cm, což v kombinaci se zesilující manžetou a poutkem není příliš pravděpodobné.

Jistou indikací, jak veliký mohl být původní předmět, udává Nicolaysen ve své původní kresbě, která má uvedené měřítko 1:2. Drobné předměty, které jsou do dnešního dne zachované, jsme v souvislosti s měřítkem ověřili, s tím výsledkem, že předměty jsou zakresleny správně či pouze s minimálními odchylkami. Pokud tedy budeme měřítku důvěřovat, přední díl brašny dle kresby měřil zhruba 15 × 11 cm. Rozměry bohužel není možné ověřit v textové části Nicolaysenovy práce, která tento detail z důvodu velmi rychlého vypublikování neobsahuje.

Věříme, že rozdíl mezi 17 × 13,5 cm a 15 × 11 cm je způsoben skutečností, že fotografie současného stavu zkresluje. Předmět je natažený a oblast dekorace je významně roztažená, díky čemuž předmět působí relativně dlouze i široce. Pokud by bylo možné zúžit rozestupy mezi prořezanou dekorací na minimum, jako je tomu u Nicolaysenovy kresby, věříme, že by to ovlivnilo velikost. Z toho důvodu nelze brát rozměr 17 × 13,5 cm příliš směrodatně a je možné se přiklonit k menšímu rozměru, zhruba 15 × 11 cm. Přestože tento rozměr se nezdá jako dramaticky rozdílný oproti původní navrhované velikosti, jde o rozměr, který znemožňuje některé způsoby použití. Nutno v této souvislosti ještě připomenout poznámku konzervátora Vegarda Vikeho, že celý předmět velmi pravděpodobně po objevu prošel výrazným seschnutím, a tím pádem došlo ke smrštění. Odhadovanou velikost zakresleného stavu je proto potřeba brát s jistou rezervou a lze ji považovat za minimální. Další skutečnost, která musí nutně přijít do úvahy, je převracení hotového výrobku, kterým peněženka z Gokstadu určitě prošla.

Současný stav peněženky. Unimus 2020.

Konstrukce

Nesrovnalosti konečně vidíme v popisu, jak jsou jednotlivé díly peněženky poskládány. Nicolaysenův původní text obsahuje strohou následující větu, která pouze naznačuje, že kůže byla podšita barevnou textilií (Nicolaysen 1882: 47m):

Několik kožených fragmentů s jemnými otvory po švech, nepochybně pozůstatky peněženky, která byla uvnitř podšita barevnou textilií, jež bylo vidět skrze prořezy v kůži.

Nejvíce informací podává současná verze katalogu Unimus, která po jazykové stránce odpovídá vzniku v zhruba před 100 lety a z níž vycházela Heyerdahl-Larsenová (Unimus 2020):

„Několik kusů tenké kůže. Dva z těchto kusů jsou oválného tvaru, na jedné straně seříznuté do roviny, 13,5 cm široké a 8,5 cm vysoké, které si navzájem odpovídají a byly k sobě na okrajích přišité. Nepochybně se jedná o peněženku. Oba jsou z dvojité kůže, z nichž jeden je prořezán a byl na spodní straně podšit textilem. Zdá se, že existuje fragment dalšího prořezávaného kusu. Dalšími koženými kusy jsou řemeny, částečně s otvory po prošití ve středové části.

Tato zpráva je naprosto zásadní pro pochopení celého předmětu, neboť jde o nejstarší popis z doby, kdy byl předmět kompletnější, než je dnes. Dočítáme se o dvou dvouvrstvých oválných kusech o rozměru 13,5 × 8,5 cm, přičemž k sobě byly přišity a zdobený byl pouze jeden oválný dvouvrstvý kus. Současně se dozvídáme, že tento celek zřejmě měl stejně zdobený protikus. Z tohoto vyplývá, že text se vztahuje pouze k polovině peněženky, což fotografie předmětu potvrzuje – prořezaný díl je dvouvrstvý (druhý, neprořezaný dvouvrstvý díl není zachován) a rozměrově odpovídá.

Oproti tomu Heyerdahl-Larsenová klade rovnítko mezi Nicolaysenovu kresbu a popis dvou dvouvrstvých kusů. Dvouvrstvost si Heyerdahl-Larsenová vykládá tím, že peněženka “měla dvě kapsy” a informaci o prořezaném protikusu přetváří do myšlenky, že byla “pravděpodobně zdobená na obou stranách” (Heyerdahl-Larsen 1981: 37).

Řemení bylo k peněžence přiřazeno Nicolaysenem a jak bylo výše poznamenáno, oválný tvar nenasvědčuje navrhovanému použití řemenů. Objektivně vzato nelze potvrdit ani vyvrátit, zda řemení bylo skutečně součástí peněženky.


Nová interpretace

V červnu roku 2020 jsme byli kontaktování dánským řemeslníkem Thomasem Nicholsem z dílny Nichols Naturligvis, který upozornil na některé z výše uvedených nesrovnalostí a vyjádřil pochybnost, zda je peněženka rekonstruována správně. Společně jsme peněženku zevrubně prodiskutovali a touto cestou bychom rádi zveřejnili naše čtení předmětu, který byl – dle našeho soudu – dodnes chybně chápán.

Tvar peněženky lze zakládat na Nicolaysenově kresbě, která zobrazuje přibližně oválný tvar. Průřez peněženky je pak nutné zakládat na zprávě z katalogu Unimus – přední díl byl prořezaný, dvouvrstvý a přišitý k zadnímu, nezdobenému dvouvrstvému dílu, který musel představovat kapsu. Zadní zdobený díl peněženka postrádala. Z Nicolaysenova textu i katalogu vyplývá, že textilní vrstva z kontrastní látky byla umístěna mezi oba dvouvrstvé díly. Z tohoto vyplývá, že peněženka byla původně přehnutá a Nicolaysenova kresba zobrazuje peněženku v rozloženém stavu. Tuto úvahu podporují 4 symetricky umístěné otvory, které byly v dosavadní interpretaci považovány za dekoraci. Otvory lze chápat jako konstrukční rys sloužící k zapínání peněženky pomocí řemínku, který v nich byl zřejmě protažený. Stejným případem může být středový podlouhlý otvor, který nemusí být dekorací, nýbrž mohl sloužit k ukládání předmětů do peněženky.

Nejbližší analogií námi navržené interpretace je peněženka ze Sigtuny (Sigtuna Museum 2019aSigtuna Museum 2019b). Tento předmět, nalezený v lokalitě Trädgårdsmästaren a datovaný do let 1030-1050, sestává z předního dílu, který má velikost 14 × 11 cm, tvar přesýpacích hodin, jednoduchý geometrický dekor a možný středový otvor. Vnitřní díly peněženky chybí, stejně jako u současné verze gokstadského nálezu.

Peněženka ze Sigtuny. Sigtuna Museum 2019aSigtuna Museum 2019b.

Pokusná rekonstrukce peněženky ze Sigtuny. Autor: Oleksii Malev.

Vnitřní prostor peněženky nabízí více možných interpretací. V níže přiložené vizualizaci navrhujeme tři varianty:

  1. obě strany peněženky jsou k sobě přišity a peněženka není otevíratelná. Vnitřní prostor je půlen jedním dvouvrstvý koženým plátem, který vytváří dvě kapsy. Textilní vrstva zabraňuje vypadnutí předmětů, které jsou do peněženky zasouvány otvorem na horní hraně.
  2. obě strany peněženky jsou ponechány nesešité a peněženka je otevíratelná. Textilní vrstva je pošita koženým dílem, který je překryt dvěma kapsami. Otvor na horní hraně je překryt textilem.
  3. obě strany peněženky jsou ponechány nesešité a peněženka je otevíratelná. Textilní vrstva je částečně pošita koženým dílem, který je překryt dvěma kapsami. Otvor na horní hraně je překryt textilem. Prostor mezi koženým dílem a textilem lze využít k ukládání předmětů, peněženka tak má celkem čtyři kapsy.

Povahu použitého textilu bohužel neznáme. Jedinou informací, kterou máme k dispozici, je barevnost této textilní vrstvy, která vytvářela kontrast. Není nemožné, že se mohlo jednat o hedvábí, které je gokstadském hrobu zastoupeno (Vedeler 2014: 41-2).

Pozici řemení, které bylo k nálezu přiřazeno Nicolaysenem a následně interpretováno Heyerdahl-Larsenovou, nelze odhadnout. Neměli bychom vyloučit možnost, že tyto fragmenty vůbec nepřináleží k peněžence.


Vizualizace nové interpretace

V součinnosti s reenactorem a sedlářem Thomasem Nicholsem z dílny Nichols Naturligvis jsme připravili vizualizaci popsané interpretace, která v případě druhé varianty navrhuje konstrukci krok za krokem. Autor poznamenává, že výroba peněženky trvá zhruba 2,5 hodiny, což je v porovnání s 9-11 hodinami, které trvala výroba peněženky dosavadní interpretace, výrazné zrychlení.

Fotografie všech tří variant lze jednoduše stáhnout pomocí následujícího odkazu:


Varianta 1


 

Varianta 2

 

Varianta 3


Poděkování

Revize nálezu by nebyla možná bez všímavých očí a odhodlané mysli Thomase Nicholse z dílny Nichols Naturligvis, který vytvořil funkční model nově interpretované peněženky a kterému tímto srdečně děkujeme.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Heyerdahl-Larsen, Birgit (1981). Gokstadhøvdingens pung = The Gokstad chiefstain´s pouch. In: Wexelsen, Einar (ed). Gokstadfunnet : et 100-års minne = The Gokstad excavations : centenary of a Norwegian Viking find, Sandefjord, 36-7, 104-5.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Sigtuna Museum (2019a). Veckans föremål. In: Sigtuna Museum & Art. Navštíveno 19.3.2020, dostupné z: https://www.facebook.com/sigtunamuseumandart.se/photos/a.424430047633243/1963497667059799/?type=3.

Sigtuna Museum (2019b). Uppdatering av Veckans föremål. In: Sigtuna Museum & Art. Navštíveno 14.6.2020, dostupné z:
https://www.facebook.com/sigtunamuseumandart.se/photos/pcb.1991639364245629/1991636104245955/?type=3&theater.

Unimus (2020). C10460. In: Unimus [online]. [2020-06-14]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/khm/search/?oid=67669&museumsnr=C10460&f=html

Vedeler, Marianne (2014). Silk for the Vikings, Oxford – Philadelphia.

Svícny z Gokstadu

Roku 1880 byl v norském Gokstadu prozkoumán jeden ze dvou nejvelkolepějších hrobů doby vikinské. Navzdory rozsáhlému souboru artefaktů, mezi nimiž drží hlavní příčku takřka kompletní plavidlo, byl celek dvojjazyčně vypublikován o pouhé dva roky později Nicolayem Nicolaysenem. Tato uspěchanost zapříčinila, že popis předmětů není detailní, což se vzhledem k postupné degradaci organických materiálů jeví jako nešťastné řešení. Oproti oseberskému souboru, který byl objeven roku 1904 a v následujících dekádách poměrně detailně publikován, představuje gokstadská mohyla stále nedostatečně popsaný hrob. V následujícím článku se pokusíme tento dluh splatit popsáním čtyř zajímavých artefaktů, interpretovaných jako svícny. 


Popis

Na samé zádi gokstadské lodě, mezi přístřeškem a kormidlem, bylo objeveno množství předmětů ze dřeva a kovu. Mezi nimi byly také čtyři desky o různých tvarech, vyrobené z 5-10 mm tlustého dubového dřeva, které byly objeveny na lodivodově lavici (Nicolaysen 1882: 45d, Pl. VIII.5; Unimus 2020a). Společným jmenovatelem těchto desek je podobná velikost a středový kruhový či oválný otvor. V jednom případě je středový otvor propálený a prostor kolem něj ohořelý, na základě čehož jsou desky interpretovány jako jednoduché svícny, do jejichž otvorů byly zavedené svíce (Heyerdahl-Larsen 1981: 111; Nicolaysen 1882: 45d; Unimus 2020a). Desky jsou ve dvou případech jednoduše zdobeny. Dnes jsou uloženy v Kulturněhistorickém muzeu v Oslu pod katalogovým číslem C10404 (Unimus 2020a).

Deska č. 1: deska s obdelníkovým tvarem o rozměrech 18 × 15 × 1 cm (Unimus 2020a). Povrch této desky je zdoben dvěma páry soustředných linií, mezi kterými se nachází jednoduchý rytý pletenec. Nejbližší okolí otvoru o průměru zhruba 2,3 cm (1,8 cm dle Heyerdahl-Larsen 1981: 111) je ohořelé a zuhelnatělé, což podle komentátorů svědčí o tom, že se usazená svíčka převrátila (Heyerdahl-Larsen 1981: 111; Nicolaysen 1882: 45d, Pl. VIII.5).

Největší deska. Nicolaysen 1882: Pl. VIII.5.

Deska č. 2: deska o čtvercovém tvaru o rozměrech zhruba 16,5 × 16,5 cm (či 17 cm, Unimus 2020a). Rohy této desky jsou čtvrtkruhově vykrojené (Unimus 2020a). Otvor má průměr zhruba 2,1 cm.

Deska č. 3 a 4: dvě desky o přibližně kruhovém tvaru. Deska s větším otvorem o průměru zhruba 2,6 cm má v průměru 15,5 cm, zatímco deska s menším otvorem o rozměrech zhruba 1,3 × 1,5 cm má průměr 16 cm.

Fotografie všech čtyřech desek v pořadí:
č. 4 (vlevo nahoře), č. 2 (vpravo nahoře), č. 1 (vlevo dole), č. 3 (vpravo dole).
Unimus 2020a.

Všechny čtyři desky v expozici Kulturně historického muzea v Oslu.
World Tree Project 2020.


Vizualizace

Skvělý řemeslník Václav Maňha vytvořil sérii všech tří tvarů gokstadských svícnů, které pro potřeby tohoto článku nafotil společně s voskovými svícemi vyrobenými archeologem a svíčkařem Jakubem Havlíčkem.


Pokus o interpretaci

Dle našeho soudu přiřazení čtyř desek ke svícnům nic nebrání – ohoření jednoho kusu a přítomnost otvorů jsou dostatečně výmluvné argumenty pro podpoření stávající interpretace. Svícny představují praktické řešení, jak lze přenášet a podepřít svíčku. Nejbližší analogií jsou stojací lampy s bodákem, jichž z Norska známe celkem 10 kusů a které sloužily k nabodnutí svíčky (Petersen 1951: 430-433). Tyto lampy jsou však určeny k zabodnutí do podlahy. Poněkud mobilnějším svícnem mohl být jednoduchý kovový bodák s objímkou pro násadu z kovářova hrobu z norského Byglandu (Blindheim 1962: 74, Fig. 10). Konečně dalšími paralelami jsou mastkové olejové lampičky (např. Petersen 1951: 361; Unimus 2020b).

Svíčky a jejich držáky jsou nacházeny v aristokratických hrobech nejen ve Skandinávii, ale také ve východní Evropě, což vede některé badatele k názoru, že svíčky byly “drahé, a proto zřídka používané” (Short 2010: 90) či že byly používané “jen na bohatých statcích” (Foote – Wilson 1990: 163). Jiní badatelé říkají, že “voskové svíčky se začaly používat až s příchodem křesťanství na konci 10. století a v případě, že byl přístup k vosku omezený, se používal lůj” (Roesdahl – Wilson 2000: 138). Andrzej Janowski zmapoval 18 lokalit v západní, severní a východní Evropě, kde byly svíčky použity v mužských i ženských hrobech 7.-10. století, a svíčky v hrobech interpretuje jako známku křesťanské konverze a přisuzuje jim apotropaický význam (Janowski 2014). Názor, že zapálení svíčky v hrobech bylo prováděno z ochranných důvodů, sdílí i jiní autoři (např. Roesdahl – Wilson 2000: 305, no. 296). Obvykle se svíčky umisťovaly do hrobů či na horní desky komorových hrobů a během pohřbů se zapalovaly. V některých případech bylo do hrobu ukládáno větší množství svíček (Gnězdovo C-301: 11 svíček, C-306: 12 svíček), v jiných případech byla do hrobu umístěna jedna velká svíce, jako například svíce z Mammenu, která má 55,5-57,4 cm na výšku a váží 3,71 kg (Iversen – Näsman 1991: 57).

Zapálené svíce lze však chápat i jinou optikou – lidé zodpovědní za organizaci pohřbu se snažili apelovat na všechny smysly přihlížejících, aby docílili pocitu, že zemřelý pokračuje v životě (Gardeła 2016: 191). Pohřební komora či mohyla byla alegorií síně, ve které zemřelý panuje ve svém majestátu a ve které pořádá hostinu. K umocnění tohoto pocitu se určitě využívalo zvuků (chrastidla, rolničky), vůní (připravený pokrm, byliny) a hry světla (svíce).


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez Michaela Caralpse, který v nás probudil zájem o téma a poskytl prvotní vizualizaci. Srdečné poděkování si zaslouží řemeslník Václav Maňha, který vytvořil a nafotil reprodukce svícnů.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu


Bibliografie

Bill, Jan (2013). Revisiting Gokstad. Interdisciplinary investigations of a find complex investigated in the 19th century: In: Sebastian Brather – Dirk Krausse (ed.). Fundmassen. Innovative Strategien zur Auswertung frühmittelalterlicher Quellenbestände, Darmstadt, 75–86.

Blindheim, Charlotte (1962). Smedgraven fra Bygland i Morgedal. Et Utsnitt av et større Arbeide. In: Viking 26, 25-80.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Gardeła, Leszek (2016). Worshipping the dead: Viking Age cemeteries as cult sites? In: Matthias Egeler (ed.). Germanische Kultorte. Vergleichende, historische und rezeptionsgeschichtliche Zugänge, München, 169-205.

Heyerdahl-Larsen, Birgit (1981). Litt om Gokstadskipets kjøkkentøy = Some kitchen utensils in the Gokstad ship. In: Wexelsen, Einar (ed). Gokstadfunnet : et 100-års minne = The Gokstad excavations : centenary of a Norwegian Viking find, Sandefjord, 45-7, 110-1.

Iversen, Mette  Näsman, Ulf (1991). Mammengravens indhold. In: Iversen, Mette et al. (ed.). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus, 4566.

Janowski, Andrzej (2014). Przestrzeń rozświetlona. Znaleziska świec i wosku w grobach komorowych na terenie Europy Środkowowschodniej. In: Tomasz Kurasiński – Kalina Skóra (eds.). Grób w przestrzeni. Przestrzeń w grobie. Przestrzenne uwarunkowania w dawnej obrzędowości pogrzebowej, Łódź, 121–130.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

Roesdahl, Else – Wilson, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC.

Unimus (2020a). C10404. In: Unimus [online]. [2020-06-21]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/khm/search/?oid=67607&museumsnr=C10404&f=html

Unimus (2020b). T9174. In: Unimus [online]. [2020-06-22]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=9789&museumsnr=T9174&f=html

World Tree Project (2020). 2224; Candlesticks from the Gokstad Burial. In: World Tree Project [online]. [2020-06-21]. Dostupné z:
http://www.worldtreeproject.org/document/2224